Marek Cejka's Middle Eastern Pages

Proč egyptští islamisté nevyženou turisty a jen stěží pohřbí starověké mumie

2012-01-27T02:03:00.004+01:00

Zajímavý rozhovor o roli islamistů v dnešním Egyptě s egyptsko-českým novinářem Danielem Reizkem v Lihovkách (26. 1. 2012).

Nejzajímavější hudební klipy o Blízkém východě - vol. 2

2012-01-22T23:32:00.005+01:00

The most interesting music-videos about the Middle East - vol. 2

Nejen filmy, ale i klipy slavných i méně známých hudebních skupin se točí okolo blízkovýchodního dění. Palestinská a izraelská uskupení se občas snaží napomoci propagandě své strany konfliktu, jindy jsou naopak velmi kritické k režimu, ve kterém žijí, případně si z něho dělají legraci. A pak jsou tu také různé zahraniční ansámbly, které se ve svých výtvorech zabývají různým způsobem Blízkým východem... No však se na to podívejte a poslechněte si:

Zeev Tene - I bombed Beirut every day (2007)

Izraelský bouřlivák Zeev Tene předělal známou protiválečnou písničku "I bombed Korea" na své zeměpisné šířky a vznikl tento kus + velmi vtipný klip. To se pak člověk stěží může divit, že byla tato pieseňka použita ve filmu Balčík s Vašírem.

Tady je stejná písnička ve "Valčíku" i s titulky:

Laibach - Yisrael (2006)

Slovinští černokněžníci natočili v roce 2006 album "Volk" (německy: "lid", slovinsky: "vlk"), na kterém jsou předělané hymny z celého světa (včetně panslovanské "Hej Slované"). Je to věru hoch interessant album, jak jsou na něm ty hymny podané a překopané. Neunikl jim na něm ani Izrael, kde do sebe Lajbachovci nakombinovali překlady izraelské a palestinské hymny.

Ramallah Underground (Stormtrap) - Natídži bala šuhol (Nateejeh bala shughol - Result, without working, 2006)

Kdo by byl řekl, že se jedná o interesantní hiphopový projekt přímo z palestinského Hami-lláhu :)

J.A.R. - Maximig (1997)

Skupinu netřeba zvláště představovat. Přestože je písnička hlavně legrácka a není ani tak o palčivých tématech Blízkého východu, tak refrén: "Izra a Izra a Izrael a já tam nebyl na vojně a nic neviděl..." zná u nás snad každý jen trochu bdělý posluchač. I sama skupina ji v klipu označila za "izraelskou předvolební".

Matisyahu - One Day (2009) - jinak o tom pánovi interpretovi viz tady.

A těšte se dál - příjdó hurčitě ti Chemicál Brothers, Seržo Tankian, Ska-P a další výtečníci i výtečnice.

Nejzajímavější hudební klipy o Blízkém východě - vol.1

2012-01-15T18:14:00.011+01:00

The most interesting music-videos about the Middle East - vol.1

Nejen filmy, ale i klipy slavných i méně známých hudebních skupin se točí okolo blízkovýchodního dění. Palestinská a izraelská uskupení se občas snaží napomoci propagandě své strany konfliktu, jindy jsou naopak velmi kritické k režimu, ve kterém žijí, případně si z něho dělají legraci. A pak jsou tu také různé zahraniční ansámbly... No však se na to podívejte a poslechněte si:

Sepultura - Territorry (1993)

Na svém politicky motivovaném albu "Chaos A.D." mají brazilští tvrďáci i tento kousek. Popravdě, je to spíš bizarnost - neboť jde o takový miš-maš různých motivů, že ve spojení s pomazáním mrtvomořským bahnem není úplně jasné, co tím chtěli drsní chlapci říci.. ale natáčení a chroptění u Knesetu a v Mrtvém moři musela být asi velká psina:)

Hadag Nachaš - Sticker song - Širat ha-sticker (שירת הסטיקר) - Písnička o politických nálepkách (2004)

Politická propaganda je v Izraeli součástí každodenního života, daleko více než jsme zvyklí u nás. Občanský politický aktivismus se projevuje mj. vylepováním politických nálepek nejrůznějšího zaměření. Skupina Hadag Nachaš (heb. "rybo-had") pospojovala hesla z velkého počtu samolepek a vytvořila z nich vtipnou písničku.

Matisyahu - Jerusalem (2006)

Pokud zapomenu, Matisyahuovo písničko "Jeruzalém", na tebe, pak ať mi uschne pravice! Song o svatém městě je asi neznámějším a zároveň i nejchytlavějším kousekm mladého chasidského reggae-hiphopera z Brooklynu. Matisyahu vydal už několik alb a je to opravdu fajná muzika. Pevně doufám, že někdy přijede i do středu Evropy a nejlépe do jihomoravského Jeruzaléma..!!!

DAM - Born here (2006)

Palestinští DAM jsou "mladí a nasraní" rapeři tak jak se patří. Oficiálně jsou vlastně Izraelci z města Lod/Lydda, ale z jejich produkce je zcela jasné, na čí straně konfliktu jejich srdce bije. DAM rapují v arabštině, hebrejštině i angličtině a spolupracují s některými izraelsko-židovskými kapelami, které taky svou vládu zas až tak moc nemusí.

Tom Waits - Road to Peace (2006)

Písnička slavného barda "Toma Vejce" z trojalba Orphans: Brawlers, Bawlers & Bastards, vypráví rétorikou novinového článku příběh palestinského sebevražedného atentáníka, jeho obětí a izraelské odplaty. Věru baladický kousek o nelehké cestě k izraelsko-palestinskému míru.

Dead Rabinz - Hatikva (2008?)

Nářezová předělávka hymny Židovského státu od izraelských punkerů Dead Rabinz (nepochybně parafráze na Dead Kennedys).

V zásobě mám ještě řadu dalších klipů, ale jestli si vzpomínáte na něco pozoruhodného, klidně mě to napiště. Může se to objevit v některém z dalších výběrů. Už teď vám mohu říci, že tam se dočkáte třeba Ska-P, Serje Tankaiana, Chemical Brothers, J.A.R., Zeeva Tene ...

A jestli se vám to líbí, toš sdílejte - jalla!
If you like it - share it! Yalla!

Bagdád se začíná přiklánět k Íránu a Sýrii

2012-01-12T20:02:00.002+01:00

Brief interview about convergence between contemporary "new" Iraq and Iranian Islamic Republic.

Vyšlo to sice už asi před měsícem v Deníku, ale snad to pořád platí.

Přítomnost Spojených států v zemi odsunem vojsk rozhodně nekončí

Jaký dopad měla téměř devítiletá válka v Iráku na Spojené státy?

Americká veřejnost válku zpočátku výrazně podporovala, ale brzy se ukázalo, že celkově byla válka v Iráku ze strany Spojených států špatně připravená. To se netýká jen vojenských operací, ale především poválečné rekonstrukce, například rozpuštění Husajnovy strany Baas.
Konflikt pak eskaloval do velkého krveprolití, které si kromě řady iráckých obětí vyžádalo i citelné americké ztráty. Pokud se tedy za konfliktem ohlédneme, velký úspěch to určitě nebyl, přestože to rozhodně nebylo podobné fiasko jako například válka ve Vietnamu. Bude nyní zajímavé porovnat vývoj v Iráku a v arabských zemích, kde režimy svrhla lidová povstání.

Co lze říci o politické orientaci stávající irácké vlády?

Původní režim byl postaven na sunnitské menšině, to se ale po svržení Husajnova režimu změnilo a politické moci se chopili šíité. Vzhledem k tomu je v zahraniční politice Iráku patrný větší příklon k Íránu, kde mimo jiné řada současných politiků pobývala v exilu. Relativně blíž má země i k Asadově Sýrii.

Bude vnitřní konflikt v Iráku eskalovat, nebo naopak spěje ke konci?

To je těžké předpovědět, ale myslím, že vnitřní konflikt v zemi je už za zenitem. Také irácká al-Káida, která byla v minulých letech poměrně agresivní, je oslabená. Tamější situace zůstává nestabilní, ale očekával bych, že se bude dál zlepšovat.

Znamená odsun amerických vojáků, že americký vliv v zemi oslabí?

Je to nepochybně jeden z cílů americké zahraniční politiky, udržet si v zemi vliv, což je dané mimo jiné i nerostným bohatstvím země. Vliv pochopitelně neznamená jen vojenskou přítomnost, takže v tomto smyslu určitě nejde o konec americké přítomnosti v Iráku.

Vyšlo v Deníku 16. 12. 2011

Václav Klaus a Muslimské bratrstvo

2012-01-07T19:40:00.005+01:00

"Václav Klaus and the Muslim Brotherhood" - Article explains opinion of the Czech political scientist Pavel Barša about similarities between revolutions in Czechoslovakia and Egypt in the sixties and between revolutions in 1989 (Czech Velvet Revolution) and 2011 (Arab spring).

Pár zajímavých myšlenek z článku "Sbohem postkomunismu" od Pavla Barši v dnešních Lidovkách:

...na první pohled bijí do očí paralely mezi arabským jarem a středoevropskými revolucemi roku 1989. V obou šlo o občanskou mobilizaci proti autoritářské formě vlády. Étos demonstrací na náměstí Tahrír v lednu a únoru minulého roku připomínal étos demonstrací na Václavském náměstí v listopadu 1989. Na obou místech nestáli lidé prvotně jako stoupenci té či oné ideologie nebo politického programu, ale jako občané hlásící se o svá práva. Tím se tyto události lišily od ideologicko motivovaných masových mobilizací 60. let, ať již byly neseny panarabským nacionalismem v Káhiře, či socialismem s lidskou tváří v Praze. Lidé na Václavském náměstí na podzim 1989 či na Tahríru v zimě 2011 nebyli poháněni konkrétní politickou vizí, ale obecnými hodnotami lidské důstojnosti, občanské rovnosti a samovlády lidu.

V tomto ideologickém prázdnu spočívala síla, ale i slabost obou revolucí. Síla ležela v univerzalitě slibu demokracie a rovné důstojnosti pro všechny - tedy bez ohledu na rozdílná politická přesvědčení či náboženská vyznání, pohlaví, etnickou identitu či ekonomické postavení. Všichni Češi či Egypťané, napříč hranicemi oddělujícími různé světové názory, sociální kategorie a politické orientace, byli v těchto demonstracích vyzýváni, aby se podíleli na rekonstituci občanského lidu. Slabost ideologického prázdna spočívala v tom, že ty skupiny, které měly v revoluční chvíli již připravený ideologický program, nebo dokonce organizační základnu, byly s to velmi rychle usplavnit revoluční energie tak, aby poháněly uskutečnění jejich cílů - v Česku před dvaceti lety to byli neoliberálové kolem Václava Klause, v současném Egyptě to jsou Muslimští bratři.

Zásadní filmy o charedim - The essential films about Haredim

2012-01-05T20:18:00.013+01:00

Charedim, nepřesně nazývaní "ultraortodoxní Židé", jsou sice díky své vizáži asi nejznámější součástí židovské společnosti, zároveň však jsou komunitou nejvíce mýtizovanou, a to jak v dobrém i v horším slova smyslu. V představách mnoha lidí jsou charedim buď "svatí mužové", "kouzelní dědečci", nebo naopak na základě zkratkovitého zpravodajství "fundamentalisté" (viz například nedávné události v souvislostí se segregací mužů a žen v izraelském městě Bejt Šemeš). Paradoxně snad nejhorší pověst mají charedim v Izraeli, kde tvoří přibližně 10% celé izraelské populace. Opravdu mě překvapila slova: "Já bych je nejraději pozabíjel", která jsem slyšel na vlastní uši od Žida a Izraelce v jedné osobě, který přežil Osvětim... Tyto ostré předsudky a nenávist vychází často z nábožensko-politického status quo, který byl v Izraeli zakotven v jeho samotných počátcích, a který poskytl charedim a obecně věřícím Židům různé výhody - např. respektování dodržování šabatu v celém Izraeli, zproštění vojenské služby, poskytování sociálních dávek věřícím od státu. Je pravda, že problematika vztahu mesi sekulárními a religiózními Izraelci je komplexní a má vinu i viníky na obou stranách. Kdo se má o ní zájem dozvědět více, toho odkážu sem.
V následujících odkazech uvidíte upoutávky na několik filmů, které se pokouší život charedim přiblížit v jiném světle, než je obvykle známe. Filmy sice nebyly vytvořeny přímo v jejich prostředí a jejich režiséři sami do komunity nepatří (přičemž je velmi pravděpodobné, že velká část charedim tyto filmy nebude mít nikdy zájem vidět). Přesto nabízejí zajímavý obraz společnosti, která v reálném životě řeší nejen věci spojené s posvěcováním Božího jména, jako je dodržování micvot (židovských povinností), studium Talmudu a Tóry, ale potýkají se i s obdobnými problémy, jaké mají ostatní lidé všude po světě.

Ushpizin/Ušpicin (režie: Giddi Dar, Izrael, 2004)
Film vypráví příběh manželského páru braslavských chasidů z jeruzalémské čtvrti Mea Šearim, kteří řeší problém s bezdětností. Ve filmu hraje důležitou roli etrog - rituální citrus, který se používá během svátku stánků (sukot), během něhož se film odehrává. Příběh je na první pohled velmi jednoduchý, ale ve skutečnosti v sobě ukrývá hloubku. Opravdu, velmi dobrý film.

na ČSFD 87%

Eyes Wide Open/Široce otevřené oči (režie: Chajim Tabakman, Izrael-Německo-Francie, 2009)

Film je možná, jak by řekl jeden pan profesor président, jedním z důsledků módního současného "homosexualismu". Zabývá se totiž v prostředí charedim, ve které je v některých ohledech poměrně vysoká segregace mužů a žen, poměrně tabuizovaným tématem. Film vypráví příběh ženatého šocheta (řezníka), který se zamiluje do svého učedníka (kterého hraje jakýsi izraelský krasavetz-modelák). Zápletka je pojata poměrně citlivě a nekončí rozhodně happy endem.
na ČSFD 71%

Les Aventures de Rabbi Jacob/Dobrodružství rabbi Jákoba (režie: Gérard Oury, Francie-Itálie, 1973)

Výborný film s "Fuňásem" alias slavným francouzským komikem Louisem De Funésem, který líčí příběh francouzského rasisty a šovinisty, který nakonec skončí jako dvojník rabína a vesele tancuje v pařížské židovské čtvrti chasidké tanečky. Naprosto legendární je také scéna z továrny na žvýkačky. Je to celé spíš jen legrace, ale dobrá legrace.

na ČSFD 81%

Left Luggage/Kufry pana Silberschmidta (režie: Jeroen Krabbé, USA / Nizozemsko / Belgie / Velká Británie, 1998)

Film se odehrává v belgických Antverpách, kde žije početná komunita charedim. Sekulární židovská dívka začne pracovat jako pomocnice u religiózní židovské rodiny a dozvídá se o jejích zvyklostech, což jí trošku pozmění názor na její dosavadní život. Jednu z hlavních rolí ve filmu má Isabella Rossellini.

na ČSFD 79%

Kadosh (režie: Amos Gitai, Izrael-Francie, 1999)

Zde si půjčuju text přímo z ČSFD, protože jsem ten film už viděl hóódně dávno a navíc mě tehdy přišel pekelně rozvleklý a trochu nudný. Ale holt je to známé dílo, tak tu nemůže chybět.

Pozoruhodný film renomovaného režiséra Amose Gitaie byl s ohlasem uveden na MFF v Cannes. Jeho příběh dovolí divákům nahlédnout do života jeruzalémské čtvrti Mea Shearim, kde žijí ortodoxní Židé. O cestě jejich osudů rozhoduje s boží prozřetelností a rozhodností místní rabín. Je mu jedno, že manželé Meir a Rivka se milují - protože během deseti let svého manželství nepočali dítě, měl by se Meir oženit s jinou dívkou a zplodit syna. Ani Malka, sestra Rivky, nemá na růžích ustláno. Miluje sympatického Yaakova, který je ovšem kvůli službě v armádě vykázán z komunity. Podle rabínova nekompromisního rozhodnutí by si měla Malka vzít "vzorného věřícího" Yossefa. Sestry tak stojí před osudovým rozhodnutím. Podřídí se rabínovi a tím i tisíciletým židovským tradicím, nebo vezmou odpovědnost za svůj život do vlastních rukou?

na ČSFD 75%

Jestli se vám to líbí, směle nasdílejte :) - If you like this, share it :)

PF 2012

2011-12-31T10:24:00.009+01:00

Čtenářům Blízkovýchodních stránek vše dobré do nadcházejícího roku 2012 - i do těch probíhajících 5772 a 1433!
All the best to the readers of the Middle Eastern Pages in the coming year 2012 - and also in the ongoing years 5772 and 1433!

...Nemusíte být ortodoxní pivaři abyste si rok užili! :) You don´t have to be orthodox beer drinkers to enjoy the year! :)

Arabský rok 2011 - Arab Year 2011

2011-12-30T12:40:00.006+01:00

Brief overview of the last year of Arab uprisings in the Middle East. What are the perspectives and why is too early to speak about Arab Winter.

Zatím velmi krvavý a velmi těžko odhadnutelný vývoj v Sýrii, zklamání mnoha Egypťanů z porevolučního vývoje v jejich zemi, vítězství islamistických stran v několika volbách, nárůst nenávisti vůči Izraeli i další dění jakoby dávalo za pravdu některým komentátorům a jejich mantrám typu: Arabské jaro se zvrhlo v arabskou zimu, Vypočitatelné arabské autokracie vystřídala ohromná nestabilita, Islamisté ovládnou celý Blízký východ …

Přesto je však na podobná hodnocení a obecně na objektivní analýzu letošních událostí ještě velmi brzy. Arabský svět není možné sledovat monoliticky: není masou „nepříliš vzdělaných a podezřelých Arabů“, ale složitou společností odlišující se stát od státu. A to i přes množství zdánlivě společných znaků (islám – různě však pojímaný, arabština – avšak velmi odlišná ve svých regionálních dialektech apod.). Některé rozdíly, sektářská napětí a vnitrospolečenské konflikty byly „zmrazeny“ politikou dlouholetých diktatur, podobně jako tomu bylo v komunistické Jugoslávii a dnes vystupují na povrch.

Žádná konspirace

Letos bylo také možné pozorovat, že „Arabské jaro“ nebylo dílem nějaké „mezinárodní muslimské konspirace“ a nemělo všude jen stejné příčiny. Například v Tunisku se vzpoura šířila z venkova do měst o čemž vypovídá i symbol „Arabského jara“ – mladík Mohamed Búazízí z provinčního města Sidi Búzid. Ten svým sebeobětováním v palachovském duchu doslova zažehnul vlnu revolučního dění v celém regionu. Stal se tak zřejmě – poněkud tvrdě řečeno – „nejefektivněji sebeobětovaným“ člověkem v moderních dějinách lidstva. Naopak na příkladu Egypta bylo vidět, jak vycházel revoluční kvas přímo z hlavního centra země. Ale pak je tu i řada společných jmenovatelů: statečnost prostých lidí, role nových médií a globálních televizí a určitě také postoje současné americké administrativy.

Žádní začátečníci

Odlišné arabské země mají různou politickou zkušenost. Nejsou to ale jen elévové, kteří by neměli žádné pojetí o moderní politice – například Egypt má bohatou politickou tradici a politické strany v této zemi působily již dávno před druhou světovou válkou. Naopak třeba v Libyi je ale situace dost odlišná.

Donedávna hrály prakticky všechny arabské autokracie na Blízkém východě na osvědčenou strunu: „Podívejte se, kdo by nás mohl vystřídat – vždyť místo nás tu teď můžou být islamisté a Al-Káida“. Arabským autokratům tato taktika vůči Západu vycházela, a to zejména po 11. září 2011. Je pravda, že ani v době Studené války neměly USA ani Sovětský svaz zájem na tom, aby byla v arabských zemích demokracie – vždyť bylo přece daleko jednodušší vyjednávat se zkorumpovaným prezidentem či monarchou, který drží za pomoci armády a policie zemi pod kontrolou, než tam mít nepřehlednou a labilní demokracii, která nemusí jít zdaleka tak na ruku velmocenským zájmům. Tato logika sice přestala platit po skončení Studené války, přesto si autokraté dokázali udržet sílu hlavně díky rozmachu islamistického radikalismu a západní politice po 11. září. Podíváme-li se však na dosavadní průběh „Arabského jara“, lze sledovat, že islamisté nebyli zdaleka hlavními iniciátory nepokojů (že byli později úspěšní ve volbách, je věc druhá). Vždyť i reakce Al-Káidy na „Arabské jaro“ byla naprosto bezzubá a vypovídala o nepřipravenosti slábnoucí teroristické sítě na podobné dění. Ano, Al-Káida se také vždy stavěla proti zkorumpovaným režimům, ale ty měla v jejích utopických vizích nahradit militantní islámská teokracie, nikoliv demokratické procesy a strany (včetně islamistických), které se od Al-Káidy zapřisáhle distancují. Řada dnešních mainstreamových islamistických stran nejsou žádné politické předvoje terorismu, ale vcelku pragmatické formace, které se pokoušejí propojit islámské a západní hodnoty. Pak tu jsou i více fundamentalistická uskupení, jako například egyptští salafisté, kteří ale i přes relativní volební úspěch budou nejspíš jen jednou ze složek vládní koalice.

Žádný spěch

Sečteno a podtrženo: Na jednoznačná hodnocení dění na Blízkém východě je ještě velmi brzy. Bude třeba čekat možná i několik let, než budeme moci vynést jednoznačnější soud nad děním v regionu. Jisté je, že vývoj bude v různých zemích odlišný – Tunisko se nejspíš vydá na cestu demokracie, zatímco v Egyptě, Libyi a ještě více v Jemenu a Sýrii bude vývoj mnohem komplikovanější. Již dnes lze vidět, že dosavadní opozice (často islamisté), která existovala v arabských zemích vůči vládnoucím autokratickým režimům, si bude mít poprvé možnost vyzkoušet, co to je vládnout. Bude tak muset přejít od opozičního populismu ke skutečné politice a činům – a nebude-li úspěšná, prohraje ve volbách. Dokonce i v případě, že by hrozila nějaká nová forma – třeba islamistické diktatury – je možné očekávat, že pod vlivem zkušeností z letošního roku se Arabové již nenechají znovu podrobit a přichystají novým diktátorů stejný osud, jaký potkal Ben Alího, Mubaraka a Kaddáfího.

MČ, vyšlo v MFd 30. 12. 2011

(..ten obličej se tam nastavil sám, takové narcisek zas nejsem, ale když už tam je, tak ho tam nechám :)

Další aktuální tematické články:

Arabské prob(o)uzení - T. Spencerová (Revue Politika)

Drejdl a chanuka

2011-12-28T07:27:00.005+01:00

Dreidel and Hanukkah - about typical toy played by Jewish children during Festival of lights

O židovském svátku světel chanuka narazíte v místech kde žijí židovské komunity zcela jistě na všudypřítomné svícny chanukije, na kterých se každý z osmi svátečních večerů zapalují v určeném pořadí svíčky. Možná ale dostanete také různé chanukové sladkosti jako koblihy a latkesy a určitě se setkáte i s typickou hračkou - dřevěnou káčou zvanou drejdl. Tady najdete docela hezky zpracované heslo o významu drejdlu (a jak se vlastně hraje) na české wiki, plus připojuji i obecnější odkaz na význam chanuky.

Jedny z nejzajímavějších drejdlů, se kterými jsem se osobně setkal, byly v jeruzalémské čtvrti Mea Šearim. Tam jich o chanuce mívají celé koše. Jsou vyrobené z různých materiálů (nejčastěji ze dřeva) a různě pomalované. Druhý zajímavý "životní drejdl" jsem viděl - asi trochu nečekaně - v Sýrii. Byl namalovaný na zdi bývalé nemocnice v rozstříleném městě Kunejtra na dnešní syrské straně Golanských výšin:

Zde je zajímavé krátké povídání americkeho chasida Lee Weismanna o hlubším teologickém významu drejdlu:

Šaría v povolebním Egyptě

2011-12-15T19:02:00.001+01:00

Sharia in post-electoral Egypt - some opinion about development on the field relationship between religion and politics in future Egypt.

S autorem hovořil Ondřej Formánek z Lidovek. Výběr z rozhorroru by se měl objevit v první novoroční barevné příloze Lihových novin.

1) Co stojí za úspěchem islamistů v prvním kole egyptských voleb? Je to tím, že jsou nejlépe zorganizováni a mají nejvíc peněz? Nebo tím, že si dlouhodobě budují popularitu sociální prací pro chudé? Nebo je prostě egyptská společnost v zásadě konzervativní a religiózní?

Je to podle mého názoru kombinace všech těchto faktorů. Islamisté, hlavně Muslimské bratrstvo, bylo desetiletí v opozici vůči egyptskému režimu, na druhou stranu se v éře prezidentů Sadata a Mubaraka Bratrstvo pomalu dostávalo do politiky na kandidátkách jiných stran či jako nezávislí kandidáti. Vybudovali tak politický aparát a zároveň si dokázali zachovat auru opozice a něčeho nezprofanovaného a nevyzkoušeného. Na rozdíl od různých sekulárních a liberálních stran nemusí islamisté nikdy složitě definovat svůj program, cíle a vymezovat se vůči něčemu. Islám (ač různě interpretovaný a různými způsoby zaváděný do politiky) je jejich velkou jistotou, kterou nemusí neustále před voliči obhajovat.

2) Jaký je postoj většiny egyptského obyvatelstva k právu šaría?

V případě osmdesátimiliónové země lze stěží zobecňovat. Je však jisté, že výrazná část Egypťanů má o šaríi jiné představy, než většina lidí na Západě. Šaría pro ně není zdaleka jen o přísných islámských fyzických trestech za zločiny, ale je to systém, který dává muslimovi velkou oporu v životě prakticky ve všech oblastech – přes rodinu, stravování, sexualitu až po obchodování a bankovnictví.

Tak jako patří halacha (židovské právo) k životu každého opravdu věřícího Žida, tak je tomu i se šaríou v případě každého správného muslima.

3) Přispěla k úspěchu islamistických stran také Nejvyšší rada ozbrojených sil (SCAF), která se v mnoha ohledech začala chovat podobně jako Mubarakův režim? Jinými slovy, volili Egypťané Muslimské bratrstvo a salafisty jako politické síly, které jediné se mohou postavit starým mocenským strukturám nebo jako strany, které přinesou islámské právo?

Nemyslím si, že by většina egyptských muslimů prahla po nějaké radikální islamizaci země. Dovedu si představit, že takové voliče můžeme najít mezi těmi, kteří hlasují pro salafisty, ale daleko méně jich bude u sympatizantů Muslimského bratrstva. Spíš se tak domnívám, že jde o tu první variantu.

4) Zatím jsem narazil na čtyři základní scénáře, jak by se mohla situace v Egyptě vyvíjet. Řekni mi, prosím, co si o nich myslíš:

Parlament obsadí islamistické strany, ale vládnoucí generálové budou výsledky voleb ignorovat, třeba tím, že parlamentu omezí moc. Islamisté na to odpoví vyhlášením ozbrojeného odporu a nastane situace podobná Alžírsku na počátku 90. let.
méně pravděpodobné
Parlament obsadí islamistické strany a Egypt se vydá cestou Íránu - autokracii vystřídá systém s totalitními rysy postavený na náboženském fundamentalismu. méně pravděpodobné (btw. často zatracovaný íránský model vlády je technicky daleko demokratičtější, než systém vlády v Saúdské Arábii a v některých dalších velkých spojenců USA a Západu v muslimském světě)
Parlament obsadí islamistické strany a Egypt půjde cestou Indonésie, kde po pádu Suharty také nejprve ovládli politiku islamisté, nebo Iráku, kde zvítězili sektáři. V obou případech byli během dalších voleb nahrazeni pragmatičtějšími, liberálnějšími stranami, které si lépe vedly v praktických věcech jako je boj s nezaměstnaností. Dojde k tomu o to spíš, že "Arabské jaro" odstartovala právě špatná ekonomická situace a Egypt nemá zásoby ropy, kterými by se mohl islámský režim snadno financovat, jako je tomu například v Íránu. více pravděpodobné
Ať volby dopadnou jakkoli, u moci zůstane SCAF, která postoupí část vlivu v určitých oblastech islamistům. Islamisté si díky tomu udrží výhodnou roli mocné opoziční síly. více pravděpodobné – dovedu si představit nějaký politický obchod mezi armádou a islamisty

5) Jaký bude mít vítězství Muslimského bratrstva a Salafistů vliv na turistický ruch v Egyptě?

Vliv mít zřejmě v určitých oblastech bude, na stranu druhou i islamisté potřebují peníze a dobře ví, co pro Egypt turistický ruch znamená. Spíš si myslím, že islamizace může zkomplikovat život liberálnějším Egypťanům a Koptům, než zahraničním turistům, kteří budou mít ve svých resortech možná dražší, nebo hůře dostupný alkohol, ale jinak spíš nečekám nějaká drastická omezení.

6) Jakým způsobem ovlivní vývoj v Egyptě okolní země?

Egypt a hlavně Káhira jsou jedna z tradičních nejdůležitějších center arabského i muslimského světa – intelektuálně, politicky, nábožensky,.... Vliv Egypta je také umocněn velkou lidnatostí celé země a velkého demografického nárůstu. Takže vliv Egypta je už tradičně velmi důležitý a tato tendence bude spíš posilovat.

Israel seeks relations with Egypt Islamists (December 2011)

Vše co jste chtěli vědět o dnešním Tunisku, ale báli jste se zeptat

2011-12-13T02:27:00.003+01:00

Everything You Always Wanted to Know About Tunisia* (*But Were Afraid to Ask)

Najdete to mj. v bulletinu nadácie Pontis, jehož páté číslo je na téma: "Tunisko je na ceste od autokracie k demokracii" a na druhé straně můj článec: "Vývoj udalostí v Tunisku smeruje skôr k optimistickejšiemu scenáru", (...a to je panečku slovenčina ako remeň :)

Aktualitka z 12. 12. 2011: Tuniským prezidentem se stane obhájce lidských práv Munsif Marzúkí
Jeden dřívější příspěvek z blogu s názory tuniského islamisty Rašída Ghanúšího
BBC: Press hails "new era" in Tunisia
Al-Jazeera Tunisia full coverage

"Smrt strachu" - Výborný dokument o souvislostech Arabského jara v Tunisku, kde to všechno začalo
"The Death of Fear" - Excellent document on consequences of Arab spring in Tunisia where it all began

Zásadní filmy o Blízkém východě - vol. 2

2011-12-09T11:36:00.018+01:00

The most interesting films about the Middle East - vol. 2
- second volume dedicated to the films about the Israeli-Palestinian and Israeli-Arab conflict.

Syrian Bride/Syrská nevěsta (2004), director/režie: Eran Riklis

Jestli jste byli někdy na Golanských výšinách, tak ten film oceníte asi nejvíc. Točí se kolem drúzské rodiny z města Madždal Šams, které se nachází přímo na zelené linii mezi Izraelem okupovanými a syrskými Golanskými výšinami. Je to kombinace rodinného dramatu s výpovědí o absurditě životních situací na Blízkém východě způsobených politikou. Je trochu legrace pozorovat, že ve filmech na podobnou tematiku se stále objevují ti stejní arabští herci :)

ČSFD - 78%

Avenge but one of my two Eyes/Pomsti jedno z mých očí (2005),director/režie: Avi Mograbi

Výborný izraelsko-francouzský film který je koláží různých situací na Západním břehu a v Izraeli. Uvidíte, jak zažívají někteří Izraelci výlet na Masadu, jaké absurdní situace vznikají mezi Izraelci a Palestinci na Západním břehu a také si poslechnete nefalšovaný nářez hudební skupiny radikálních židovských osadníků. Vzhledem k tomu, že jsem nenašel trailer k filmu, připojuji právě posledně zmíněnou scénu. (Schválně si to poslechněte, není totiž vůbec vyloučeno, že si - i když třeba jste zapřísáhlý propalestinský aktivista - budete po celý zbytek dne budete zpívat: "Am Israel Chaj! - Am Kahane Chaj!" :)

Bridge over the Wadi/Most přes Wádí (2006), director/režie: Barak a Tomer Heymannovi
Zajímavý dokument o společné arabsko-židovské škole, která se snaží přemostit rozdíly mezi židovskými a arabskými školáky. Nejde zdaleka jen o mírové melodrama, kde arabské děti chodí na židovské bohoslužby a naopak a učí se navzájem arabštinu i hebrejštinu. Obsah filmu je i hlubší než jen mírová limonáda o kráse mírového izraelko-palestinského soužití. Na povrch vyplynou například těžko řešitelné rozpory mezi židovskými a arabskými učiteli ohledně vysvětlování izraelského dne nezávislosti a palestinského dne Nakby. Setkáme se s hodně paradoxními názory rodičů řady dětí. Je samozřejmě otázka, do jaké míry lze natočit dokument podobného typu přirozeně, nicméně v tomto případě se to docela povedlo. Já jsem byl několikrát pozván na dikusi k tomuto filmu a stal jsem se na něj trochu alergický. Úplně tak stačí, když film uvidíte jen jednou :)
ČSFD 86%

Fifty Years of War - Israel and the Arabs/Padesát let války - Izrael a Arabové (1999), director/režie: David Ash, Dai Richards
Jedná se o dokument "numero uno" k izraelsko-palestinskému konfliktu. Je jednak dostatečně dlouhý na to, aby vás zavedl do hloubky izraelsko-arabského konfliktu a zároveň nabídne i výborné dobové záběry. Co je však asi nejcennější - nabídne vám interview s klíčovými aktéry izraelsko-arabského konfliktu, z nichž řada už je v nebi, případně pekle (což často nelze s jistotou potvrdit, která z těchto dvou možností platí). Uslyšíte tak autentické a z kontextu nevytržené názory jordánského kraále Husajna, Ariela Šarona, Jásira Arafata, Jicchaka Rabina, ale třeba i George Marshalla, Harryho Trumana a řady dalších.
Dokument je uložen v celé své kráse a délce na youtube.

First part of the film selection is here/První část filmové hitparády je zde.

Zásadní filmy o Blízkém východě - vol. 1

2011-12-06T19:08:00.006+01:00

The most interesting films about the Middle East - vol. 1
- this volume is dedicated to films about Israeli-Palestinian and Israeli-Arab conflict.

Vzhledem k tomu, že jsem nedávno měl v Holomóci (Olmiku) přednášku pro Centrum pro studium populární kultury o popkultůře v sóvislosti s Blízkém véchodem, říkal jsem si, že bych mohl dát pár věcí na blog. Zaměřoval jsem se hlavně na filmovou tvorbu. Berte to prosím jen jako osobní hitparádu člověka, který nestudoval filmovou vědu, ale na druhé straně na dané téma viděl filmů opravdu dost a měl párkrát šanci to srovnat se skutečností. Jako první téma nabízím - zcela nečekaně :) - pětici filmů s tematikou izraelsko-palestinského a izraelsko-arabského konfliktu.

Sliby/Promises

Mým zcela nejoblíbenějším filmem je velmi originelní dokument režiséra Justina Shapira Promises z roku 2001. Je sice deset let starý, ale stále zcela výborně vystihuje podstatu konfliktu i myšlení Izraelců i Palestinců. Shapira vybral celkem reprezentativně několik dětí z obou stran konfliktu (sekulární izraelská dvojčata, jeruzalémského Palestince, osadníčka, Palestince z tábora,..) a nechává je hovořit o konfliktu a vztazích k druhé straně. Vrcholem filmu je, když režisér dohodne setkání mezi dvojčaty a klukem z uprchlického tábora. Jejich světy by se jinak těžko protly, přestože všichni žijí asi 10-15 kilometrů od sebe.

Na ČSFD 80 % (i když netvrdím, že je to vždy směrodatné)

Waltz with Bashir/Valčík s Bašírem

Netřeba nějak zvlášť zdůrazňovat, že Valčík s Bašírem izraelského režiséra Ari Folmana z roku 2008 je zcela nezbytné vidět. Nejen pro svůj děj, ve kterém rozkrývá vzpomínky několika izraelských vojáků na traumata z vojenské služby v libanonské válce (1982-85), která vyvrcholila masakrem v táborech Sabra a Šatíla, ale i svým ponurým animovaným zpracováním. Autoři filmu o Aloisi Nebelovi se určitě Valčíkem inspirovali, ale scénáristicky mu nesahají ani po kotníky.

ČSFD 84 %.

Lebanon/Libanon

"To člověk je z oceli, tank je jen kusem železa" je zdánlivým mottem filmu Libanon izraelského režiséra Samuela Maoze, o kterém někteří kritici říkají, že je tankovou verzí slavného protiválečného ponorkového filmu Das Boot. Je relativně krátký, úderný a točí se hodně kolem psychologie čtyřčlenné posádky v útrobách izraelského obrněnce (opět v Libanonu v roce 1982). Zcela výjimečně je pojato prostředí mimo tank, které je prakticky celý film vidět pouze periskopem palubního střelce Šmulika.

ČSFD 71%

Paradise Now/Ráj hned teď

Výborný film, který se zaměřuje na psychologii palestinských sebevražedných atentátníků. Jeho režisérem je Palestinec Hany Abú Assad žijící v Nizozemí, s nímž také film vnikl v koprodukci v roce 2005. Není rozhodně žádnou glorifikací terorismu, jak se snažily tvrdit některé zdroje, ale je naopak velmi humanistickým dramatem poukazujícím na hloupost taktiky sebevražedných atentátů.

ČSFD 72%

West Bank Story

Kraťoučký oskarový muzikál, který na chvíli přenese příběh o Romeovi a Julii (resp. West Side Story) kamsi do Svaté země, kde v těsném sousedství stojí palestinský bufáč Hummus hat a izraelský Kosher king. Výborná hudba, skvělý cit pro detaily a hořká legrace až příliš podobná reálným situacím a uvažování Izraelců a Palestinců.

ČSFD 82%

Egyptské volby a triumf Muslimského bratrstva

2011-12-02T15:48:00.011+01:00

Commentary about victory of the Muslim brotherhood in the first round of Egyptian elections 2011.

Pokládám za úspěch, že v situaci zvyšujícího se napětí v Egyptě první kolo (další budou následovat v průběhu prosince a ledna) parlamentních voleb vůbec uskutečnilo a že o ně Egypťané měli takový zájem (kolem 62%, i když se dříve odhadovalo ještě více). Předběžné výsledky mě zásadně nepřekvapily, vždyť se už dlouho obecně předpokládalo, že vítězem bude Muslimské bratrstvo.

Pravděpodobně ale nebude tak silné, aby bylo samo schopno vytvořit vládu, takže vznikne koalice. Samotné Bratrstvo prodělalo od svého vzniku v roce 1928 dynamický vývoj a z je ho řad vzešla jak řada radikálů, tak i umírněných politiků (od radikálního ideologa Sajjída Kutba, přes "arciteroristu" Usámu bin Ládina až po egyptské prezidenty Násira a Sadata).

V posledních desetiletích se Muslimské bratrstvo profiluje spíš umírněně, než fundamentalisticky a už dávno není militantním hnutím z 40.-60. let minulého století. Během Násirových represí bylo mnoho jeho radikálů popraveno a hnutí se pak v éře prezidenta Sadata víc odklonilo od násilí (to mělo mj. za následek odštěpení nespokojených radikálů a vznik nových skupin, jako např. Islámský džihád, který měl později na svědomí právě atentát na Sadata).

Politická linie Bratrstva je dnes v kontextu islámského světa relativně umírněná. Za Mubaraka bylo Bratrstvo akceptováno v určitých ohledech jako důležitá síla v egyptské společnosti a mohlo vyvíjet řadu sociálních a ekonomických aktivit. Kandidáti Bratrstva mohli dokonce i kandidovat na listinách jiných stran (např. strany Wafd), resp. jako nezávislí kandidáti. Mubarak ale často používal ve „volbách“ různé diskriminační praktiky (nejen) vůči kandidátům islamistů. Doufejme, že relativně umírněný politický kurs Muslimského bratrstva bude v Egyptě pokračovat i poté, co po volbách v zemi převezme daleko větší politickou zodpovědnost než kdy dříve.

- publikovano také na mém blogu na iHNed
- viz také odpovědi (M.Č., O. Vondruška, T. Raděj) na stejné téma na blogu iDnes

Viz také/See also:

Islamists, elections and the Arab spring (The Economist)
Israel and Islamists (The Economist)

Čeští vojínové v Orientě za Veliké války

2011-11-24T10:59:00.005+01:00

Radio broadcast (in Czech) about Czech soldiers fighting with Ottoman Empire in WW1.

24. listopadu 2011 odvysílal Český rozhlas 1 - Radiožurnál 22minutový dokument Břetislava Turečka o českých vojácích, kteří za první světové války bojovali v Orientu za tureckého sultána proti Britům.

Záznam celého pořadu a to jak zvukový, tak i písemný, doplněný fotografiemi můžete najít tady.

Čest památce těch, kteří prolévali krev v blízkovýchodních válkách.

Middle East Europe Exhibition/výstava

2011-11-18T18:38:00.005+01:00

Fictional image of Jiri Hanzelka and Miroslav Zikmund with their Famous Tatra 87, in the occupied territories today. Hanzelka and Zikmund were the legendary Czech travellers who wrote and filmed diaries and travel books about the aspects of life in the Middle East and Africa during the sixties of the 20th century.

More info about the exhibition

Chasidé a alkohol - Hassidim and alcohol

2011-11-10T23:13:00.012+01:00

Wine in Moderation

Said the Koretzer: "The Talmud declares that wine taken in moderation unfolds the brain of a man. He who is a total abstainer is rarely possessed of wisdom."

Přiměřené pití vína

Korecký rabín prohlásil: "Talmud praví, že přiměřené pití vína otevírá mozek. Jen málokdy se stane, že ten, kdo je úplný abstinent je také moudrý člověk".

Rozdíl

Rižinského rebeho se ptal mitnaged (mitnagdim byli oponenti chasidismu): "Jak je možné, že po bohoslužbě my mitnagdim studujeme Mišnu a vy, chasidé, si dáváte pálenku?!" Rabi odpověděl: "Vaš modlitby jsou bez života a je přece zvykem studovat Mišnu kvůli duším mrtvých. Oproti tomu modlitby chasidů jsou plné života a radosti, a napít se výborné pálenky je pro život jen blahodárné."

The Difference

The Rizhiner was asked by a Mitnaged: "Why is it that after Service we Mithnagedim learn the Mishnah, and you Hasidim drink brandy?"

The rabbi replied: "Your prayers are lifeless, and it is customary to learn Mishnah for the sake of the souls of the dead. The prayers of the Hasidim, however, are living and vital, and a drink of excellent brandy is beneficial to the living."

Medvědí kůže

Rimanovský rabín našel několik svých chasidů těžce opilých. A to až tolik, že svého rebeho, slavného cadika, ani nepoznali a mysleli si, že je obyčejný chasid. Zeptal se jich: "Proč tolik pijete? Nebudete se schopni řádně podmodlit." Opilí chasidé odpověděli: "Náš cadik nám získá odpuštění i v případě, že budem naše modlitby jen mumlat."

Rimanovský rabín se následně představil a oněmělým chasidům pravil: "Rád bych vám řekl jednu paralelu, kterou obvykle vyprávím u sederu: V blízkosti vesnice byl viděn medvěd, což bylo oznámeno hajnému. Ten ale zašel nejprve do krčmy se napít, avšak neměl na zaplacení. Hajný prohlásil, že kořalku zaplatí jakmile zabije medvěda, neboť za jeho kůži dostane slušné peníze. Protože byl ale pak opilý, netrefil výstřelem medvěda a medvěd se naopak vrhnul proti němu. Lesník upadl do trávy a předstíral, že je mrtvý. Medvěd čenichal kolem jeho obličeje a následně odešel. Když pak hajný vyprávěl příběh hospodskému, ten se ho zeptal 'Co ti medvěd pošeptal, když se nad tebou skláněl?' Hajný odpověděl: 'Že se nevyplácí vyměňovat jeho kůži za kořalku dříve než je zabit.'

"A stejnou věc říkám já vám!" zaburácel rimanovský rebe. "Nikdy pití alkoholu nepoměřujte milostí cadika, pokud si skutečně nejste jistí, že se za vás přimluví!"

The Bearskin

The Rimanover found some Hasidim heavily immersed in drink. They did not recognize him as a famed Zaddik, and believed him to be an ordinary Hasid. He inquired: "Why do you drink so much? You will be unable to offer prayers properly." The Hasidim answered: "Our Zaddik will gain forgiveness for us even if we mumble our prayers."

The Rimanover then revealed his identity, and said: "Let me recount to you a parable which I am accustomed to narrate at the Seder. A bear was seen in the woods near a village. The woodsman was notified. He went first to the tavern for a drink, and not having money, he asked tahat the cost of the drinks he charged against him account. 'When I shoot the bear, his skin will bring me a substantial sum, and I will then pay to you.' boasted the forester. Being intoxicated, however, he missed his aim, and the bear turned on him. The woodsman lay down on the ground and feigned death. The bear sniffed at his face and finally walked away.

"When the inn-keeper had an opportunity to speak to the forester, he inquired: 'What dis the bear whisper in your ear?' The woodsman answered: 'He told me not to charge up drinks against his skin before I had slain him.'

"I say the same thing to you," continued Rimanover to the Hasidim. "Do not charge up your drinks against the Zaddik, before you are assured that he will intercede for you."

Od svatého k nesvatému

Obchodník z Palestiny přivezl Medzibyžskému rebemu několik lahví vína vyrobených z hroznů na židovském vinohradě ve Svaté zemi. Medzibyžský se pak zeptal svého syna: "Co budeme pít, až dopijeme tyto lahve?"
"Otče, přece víno, které obvykle pijeme."
"Pak dej prosím tyto láhve ze stolu pryč," řekl Medzibyžský. "Po pití svatého vína, bude rouháním vrátit se k vínu obyčejnému".

From Holy to Profane

A Palestinian merchant brought the Medzibozer a few bottles of wine made from the grapes grown in a Jewish vineyard in Palestine. The Medzibozer said to his son: "What shall we drink when we have finished these few bottles?"
"The wine we ordinary drink," answered his son.
"Then remove the gift from our table, " commanded the Medzibozer. "After drinking holy wine, it would be profane to return to ordinary wine."

přeloženo podle: Louis Newman: Hasidic Anthology, Schocken, NY 1963
Fotky jsou z Meronu od Rašbiho. Jinak nejsem překladatel, tak pokud máte nějaké nápady na lepší formulace, rád se inspiruji.

Pod pokličkou tuniské domácnosti - další akce Baraky!

2011-11-08T13:03:00.003+01:00

Přednáška dnes už Čechotunisanky o všedním i nevšedním životě v Tunisku.

V následné diskusi dojde i na události arabského jara.

Registrovat se můžete také na fejsbuku na stránkách Baraky.

Přijďte všichni, jalla, jalla!
p.s. omylem jsem umístil na stránku starý letáček se špatným datem. Platí 14. 11. - pondělí!

Baršovi Židé, Palestinci a rasismus

2011-11-04T15:06:00.004+01:00

Article by the Czech professor and social scientist Pavel Barša which is focusing on contemporary issues of the Israeli-Palestinian conflict, particularly on Palestinian statehood and on streams of Zionist movement.

Několik zajímavých pasáží z článku Pavla Barši v Orientaci Lidovek ze 22. října 2011 k diskusi či polemice.

Článek se zabývá současnou argumentací v souvislostí s palestinskými snahami o uznání nezávislosti na půdě OSN a izraelskými protiargumenty. Analyzuje také různé koncepce sionistického hnutí a jejich vztah k území Izraele/Palestiny v průběhu 20. století.

...

Původnímu sionismu nešlo o zajištění nadřazenosti Židů nad ostatními lidmi či národy, ale o zajištění rovnosti s nimi. Cílem politických sionistů v čele s Theodorem Herzlem či Maxem Nordauem nebylo potvrdit výjimečnost či „vyvolenost“ Židů, ale naopak z nich učinit národ jako každý jiný – tedy obdařený vlastním územím a politickými institucemi. Protože tito sionisté měli za to, že zdrojem antisemitismu je právě rozptýlení Židů mezi ostatními národy, ustavení jejich vlastního státu mělo přinést konec antisemitismu. Myšlenka výjimečného poslání Židů sice přežívala u levicového křídla „praktických“ sionistů, to však pouze v univerzalistické podobě – kibucy čili rovnostářské zemědělské komuny, které stoupenci tohoto křídla budovali na palestinské půdě, měly ukazovat cestu ostatním lidem a národům k sociálně spravedlivému řádu. Ale ani kulturní sionisté jako filozofové Jehuda Magnes, Martin Buber či Samuel Bergmann, kteří ve stopách Achada Haama považovali obnovení pouta s územím Palestiny za počátek obnovy židovského národního ducha, neviděli v tomto projektu zradu všelidských hodnot, ale jen specificky židovský příspěvek k jejich uskutečňování. Není proto divu, že právě z nich se rekrutovali nejvýraznější obhájci židovsko-arabského dialogu a ve 40. letech i dvojnárodnostního státu na území Palestiny. V prvním desetiletí izraelského státu se jeho zakladateli Davidu Ben-Gurionovi dařilo kombinovat protiarabské spojenectví s neokoloniálními západními velmocemi (vzpomeňme na suezskou krizi na podzim 1956) s budováním polosocialistického systému, v němž idea masivně přerozdělujícího státu (podepřeného mocnou odborovou centrálou) vytlačila na okraj původní anarchokomunismus kibucniků. Nahrazování jejich pionýrství ideou státnosti na jedné straně signalizovalo ideologické odumírání socialistického sionismu, na straně druhé vzbuzovalo naději, že se podaří dosáhnout alespoň cíle politického sionismu – tedy že se Izrael postupně stane národním státem jako každý jiný. Šestidenní válka v červnu 1967 se na první pohled jevila jako vyloučení takové normalizace – jako potvrzení výjimečného stavu, v němž Izrael je a navždy bude ve vztahu k ostatním národům a státům. Rostoucí napětí na hranicích a arabské chvástání o smetení Židů do moře, které kulminovaly v týdnech před válkou, jako by dokládaly, že se Židé i dvacet let po šoa nacházejí v krajním existenčním ohrožení. Bleskové vítězství zase jako by potvrzovalo, že jedinou věcí, na niž se v této situaci mohou spolehnout, je vojenská síla jejich státu.

...

Okupace jako šance

O tyto dva prvky se opřel nový typ sionismu, jenž zaplnil prázdno po svých třech výše zmíněných předchůdcích. Z politického sionismu v podání jeho pravicového dědice Vladimíra Žabotinského si vzal důraz na vojensky silný stát jako jedinou záruku bezpečí Židů. Současně však opustil Herzlovu představu, že ustavením takového státu zanikne antisemitismus a z Židů se stane národ, jako jsou jiné. Přetrvávající nepřátelství Arabů a dalších s nimi sympatizujícíchm národů mělo naopak dokazovat, že antisemitismus je věčným sklonem Nežidů, a je proto třeba neustále pěstovat a zvětšovat vojenskou převahu Izraele nad jeho sousedy. Z původního socialistického sionismu si neosionismus vzal pionýrský elán při osidlování nově okupovaných území. Zatímco však pro radikální levičáky z Hašomer Hacair byly osady místem sociálního experimentu s obecně lidským dosahem, pro národně-náboženské aktivisty hnutí Guš Emunim jsou osady realizací partikulárního nároku Židů na vlastnictví země, kterou jim slíbil Bůh. Také pro kulturní sionisty bylo spojení se zemí starověkých Židů klíčovým momentem. Nebylo však nikdy pojato mechanicky jako fyzická kontrola území, ani nebylo samo o sobě posledním cílem – mělo být pouze katalyzátorem duchovní obnovy, jejímž prostřednictvím budou Židé svým nezaměnitelným způsobem participovat na duchovní obnově lidstva jako celku. Ideologická převaha neosionismu umožnila, že během prvních dvaceti let okupace si Izrael učinil z podmaněného obyvatelstva zdroj levné pracovní síly a přistoupil tím na logiku kolonialismu, které se původní sionisté bránili odmítnutím zaměstnávat Araby. Od první intifády pak Izrael na okupovaném území zavedl propracovaný režimm hierarchické segregace mezi Židy a Araby, jenž není možné popsat jinak než jako institucionalizovaný rasismus. A přitom, jak si uvědomil na přelomu šedesátých a sedmdesátých let politický důchodce Ben-Gurion, okupace arabských zemí ředstavovala také příležitost k normalizaci, neboť Izrael konečně získal „žetony“, které v příhodnou chvíli mohl vyměnit za uznání a mír ze strany Arabů. Ben-Gurionovy názory tehdy působily jako hlas přicházející z jiné doby – proč byl měl Izrael myslet na návrat dobytých území v situaci, kdy má evidentní převahu nad svými sousedy, disponuje nukleárními zbraněmi a za zády mu stojí jedna ze dvou globálních velmocí, která ho považuje za obrannou výspu svých zájmů v regionu? Mocenská převaha Izraele byla také hlavní příčinou neúspěchu mírového procesu mezi ním a OOP: co vlastně mělo motivovat izraelské Židy k tomu, aby přestali osidlovat okupovaná území a stáhli se z nich, měli-li díky dohodám z Oslo z roku 1993 v kapse Arafatův slib míru a v roli „nestranného zprostředkovatele“ věrného advokáta svých zájmů USA?

Tak pravil Ben-Gurion

Obamova neschopnost přimět izraelské Židy k trvalému zmrazení osidlování a Palestince k nepodání žádosti o přijetí za člena OSN signalizuje slábnutí amerického vlivu na další vývoj v oblasti. Vstupujeme do období, v němž USA sice zůstanou důležitým hráčem na Blízkém východě, ale ne jediným. Každopádně již se nebudou moci automaticky spoléhat na podporu Káhiry, Rijádu či Ankary. Izraelští Židé sice v dohledné době neztratí svou vojenskou převahu (jež má ovšem tváří v tvář okupovanému obyvatelstvu a všudypřítomným globálním médiím omezenou hodnotu), ale postupné slábnutí amerického a západního vlivu v regionu nahlodá jejich dosavadní převahu politickou. Doufejme, že je to přiměje k tomu, aby si vzpomněli na rady stařičkého Ben-Guriona i na hodnoty lidské rovnosti a všelidské solidarity, které živily původní socialistický a kulturní sionismus. Z hlediska těchto hodnot je apartheid, který zavedli na okupovaných územích, nepřijatelný.

Židovské postřižiny - Jewish ritual haircut - Upsherin

2011-10-26T22:41:00.008+02:00

The ritual first haircut of three-year Haredi boy at the grave of Simeon Bar Yochai on Mount Meron.
Rituální první stříhání vlasů tříletému ultraortodoxnímu klukovi u hrobu Šimona bar Jochaje na hoře Meron.

Hokej s Šalitem

2011-10-19T08:27:00.008+02:00

Ice-hockey with Shalit - reflection of Czech views on release of Israeli soldier Gilad Shalit and Czech views of heroism. Text contains also remarks about role of Czech media in informing about the Middle East and my opinion about political utilization of the Shalit case together with my personal memories of the violence during Second intifada in Jerusalem.

Hodně Čechů se mě v uplynulých dnech, kdy se znovu – a tentokrát již opravdu reálně – začalo mluvit o propuštění izraelského vojáka Gilada Šalita, ptalo, jak je možné, že je Izrael ochoten přistoupit na tak nevýhodnou dohodu o výměně jednoho prostého desátníka za více než tisíc vězňů, z nichž řada má krev na rukou. Odpovídal jsem, že se na tento případ není možné dívat naší českou, či středoevropskou optikou. Na Blízkém východě najdeme množství pro nás nepochopitelných paradoxů a toto je jeden z nich.

Každý národ má své hrdiny – někde jsou to vzhledem k tradici země vojáci, jinde třeba náboženské autority a v některých zemích zase hokejisté a jiní sportovci. Hokejisty nezmiňuji s nějakou přezíravostí a myslím si dokonce, že je stále o něco přirozenější uctívat jako hrdiny lidi, kteří bojují za obrovské sumy na kluzišti, než na bitevním poli. Mimochodem – i v Izraeli se hraje lední hokej a někteří přistěhovalci z bývalého Sovětského svazu ho prožívají podobně, jako většina Čechů. Přesto si nedovedu představit, že by smrt izraelských hokejistů vyvolala podobnou reakci jako u nás. Podobně tak smrt českého vojáka v Afghánistánu nepřinese kromě pár článků a zpráv žádnou mimořádně velkou pozornost.

Je pravda, že izraelská společnost již zdaleka tak intenzivně nežije étosem hrdinné armády, který v židovském státě panoval v létech jeho budování a v době nebezpečných válečných konfliktů. Přesto však má armáda v izraelské společnosti stále výraznou úlohu a dobrou pověst. V Izraeli absolvují základní vojenskou službu povinně i ženy a „vojna“ zde neznamená jen promarněný čas v kasárnách a na cvičišti. Její součástí je i reálné nebezpečí, obavy o život a někdy třeba i rozčarování z podílu na okupaci jiného národa, respektive z ochrany vlastních náboženských fanatiků v některých židovských osadách. Vojenská služba je v dnešním Izraeli zkrátka stále něčím dost odlišným od toho, co je uloženo v našich představách a vzpomínkách na povinnou vojnu. Možná i proto je dnes bývalý desátník Šalit, povýšený mezitím na seržanta, z izraelského pohledu zřejmě daleko víc symbolem „jednoho z nás“, než zajatý generál s politickými konexemi nebo superšpión Mossadu.

Na stranu druhou v Izraeli najdeme i řadu lidí, kteří pochybují o správnosti uskutečněné výměny. Na svobodu se totiž dostane i řada palestinských vězňů, kteří jsou mj. spoluzodpovědní za plánování sebevražedných útoků během druhé intifády. To ale neznamená, že by všichni propuštění byli jen „teroristé“: je mezi nimi i řada politických vězňů a lidí, kteří byli věznění bez soudního rozhodnutí. Není pochybnosti o tom, že palestinské rodiny budou mít z jejich návratu podobnou radost, jako Šalitovi rodiče. Přesto ve mně osobně zmínka o propuštěných plánovačích bombových útoků vyvolala reminiscence na události, které jsem prožil před necelými deseti lety na Hebrejské univerzitě v Jeruzalémě. Tam jsem tehdy jen o pár minut unikl bombě Hamásu nastražené do univerzitní kantýny. Kromě devíti zabitých kolegů jsem jednoho zraněného člověka znal i osobně a vím, že zůstane kvůli útoku do smrti na invalidním vozíku. Přemýšlel jsem tak, jestli je atentátník, který tehdy vysílačkou odpálil bombu, také mezi vězni, kteří se teď dostávají na svobodu. (později jsem zjistil, že ano - jmenuje se Walíd Abd al-Azíz Abd al-Hádí Anadža, je mu 31 let, a je z jeruzalémské buňky Hamásu. Ze všech vyměněných vězňů měl ten nejvyšší trest - 36 doživotních trestů. Podílel se i ná plánování bombových útoků v Moment Café a v Rišon LeCijonu. Všechny výbuchy si dobře pamatuji, protože jsem v té době v Jeruzalémě žil. Výbuch v Moment Café byl slyšet až na koleje, kde jsem bydlel. Při výměně za Šalita mu nebyl umožněn návrat domů, ale byl přemístěn do třetí země).

Propouštěcí blízkovýchodní manévry však mají také další rozměr – politický, a to jak na izraelské straně, tak i v Palestině. Izraelský premiér Netanjahu, který nemá právě pověst politika, který by usiloval ze všech sil o ukončení vleklého konfliktu s Palestinci, si díky Šalitovu propuštění připíše politické body. Pro Hamás, který Šalita věznil a který vyjednal s Izraelci prostřednictvím Egypta propuštění stovek Palestinců, je výměna dobře viditelným trumfem v politickém boji s Fatahem. Ten nedávno přišel s plánem na přenesení snah o uznání palestinské státnosti na půdu OSN, avšak důsledky tohoto kroku jsou pro Palestince zatím stále nejisté. K egyptské roli je třeba dodat, že se v současnosti se u nás mluví prakticky jen o zhoršování jeho pozice vůči Izraeli. Že však tato země stále hraje pro Izrael velmi důležitou úlohu třeba právě ve vyjednávání, by česká média mohla také víc reflektovat.

Není bez zajímavosti, že Šalitovu výměnu kritizuje i řada židovských osadníků na okupovaných územích a izraelská radikální pravice v čele s ministrem zahraničí Liebermanem. Tito lidé se obávají nových teroristických aktivit propuštěných vězňů, protože na rozdíl od izraelského území, které je dnes proti infiltracím militantů čím dál lépe chráněno, jsou židovští osadníci Palestincům podstatně blíže. Z jejich osobního pohledu je obava asi pochopitelná, přesto si ale osadníci mohli uvědomit, že při svých aktivitách, které tak zvyšují napětí mezi Izraelem a Palestinci a zároveň i porušují mezinárodní právo, vystavují sebe i své rodiny velkému nebezpečí. Není vyloučeno, že kdyby zůstali na izraelském území, možná by konflikt měl už dnes mnohem snesitelnější podobu. „Kdyby“ však v historii neplatí a je tak spíš pravděpodobné, že se za současné situace na Blízkém východě dočkáme spíše nových krveprolévání i nových Giladů Šalitů.

vyšlo v editované verzi v MFDnes, 19. 10. 2011

Link na jeden starší článek o Šalitovi na blízkovýchodních stránkách - Nejsledovanější voják světa (2009)
Seznam propuštěných palestinských vězňů (plus u některých případů i zločiny, za které byli uvězněni)
Hebrew University Bombing (2002)

Radical Right and Populist parties in Europe - vol.2.

2011-10-14T16:37:00.002+02:00

For my students in the course "Radicalism in Europe" and for everyone who is interested in issues of European rightist political radicalism, populism, xenophobia (especially islamophobia, antisemitism, antiziganism), euroskepticism etc.

Recommended sources:

Boettcher, Alexander: How Strong is Right-wing Populism in Europe?, Social Europe Journal, 11. 8. 2011
Mudde, Cas: The populist radical Right: A pathological normalcy, Eurozine 2010
Mudde, Cas: Populist Radical Right Parties in Europe, Cambridge 2007
Mudde, Cas: Radical Right Parties in Europe: What, Who, Why?, Participation, Vol. 35, No. 1
Primor, Adar: The unholy alliance between Israel's Right and Europe's anti-Semites, Haaretz, 12. 12. 2010
Primor, Adar: Where have all the anti-Semites gone?, Haaretz, 26. 3. 2010
“Jerusalemer Erklärung” verabschiedet

Radical Right and Populist parties in Europe - vol.1.

2011-10-11T19:09:00.001+02:00

Deset let války v Afghánistánu - Ten Years of Afghan War

2011-10-07T18:42:00.001+02:00

Před deseti lety zahájilo USA vojenskou operaci s patetickým názvem "Trvalá svoboda" (Operation Enduring Freedom) a na hlavy Tálibánců a jejich chráněnců alkáidistů začaly padat první těžkotonážní bomby. Americké bombardování a vzápětí i pozemní operace napomohla získat iniciativu afghásnśké Severní alinci, která pak v relativně krátké době dobyla Kábul. Podobně jako při pozdější rychlé operaci v Iráku se zdálo, že důležitý vojenský krok v Bushově "válce proti teroru" dopadl úspěšně. Následující roky ale ukázaly, že Američané a jejich spojenci částečně zabředli do podobné pasti, na které si v pohnuté historii země vylámala zuby britská i rudá armáda. Po desetiletí násilností a diskutabilních úspěchů při snahách o demokratizaci země je dnes opět možné sledovat vzestup násilí, politické vraždy a hlavně návrat resuscitovaného Tálibánu. Bude-li Afghánistán bezpečnější tak dnes Američané, jejich spojenci, ale i řada místních lidí tuší snad ještě více mlhavěji než v roce 2001.

BBC - 10th Anniversary of Afghan War

Z Mea Šearim do Izraelské národní knihovny - From Meah Shearim to Israeli National Library

2011-10-05T14:17:00.003+02:00

Aricle about ultra-orthodox radical activist Yoel "Yoilish" Kraus who is now scanning Haredi street posters ("pashkevilim") for Israeli national library.

Articles from Haaretz and Vos Iz Neas.

Legenda ultraortodoxního radikalismu Joel "Joliš" Kraus z jeruzalémské čtvrti Mea Šearim začal spolupracovat s Izraelskou národní knihovnou na archivaci "paškevilim" - infomačních plakátů vylepovaných v ultraortodoxních čtvrtích. Ty slouží mnoha meašearimským charedim jako jeden z mála zdrojů informací o dění kolem nich (v této souvislosti napsal reportáž o Krausovi i náš blízkovýchodní rozhlasový zpravodaj Břetislav Tureček). Řada ze zdejších obyvatel totiž doma nemá ani televizi, rádio a pochopitelně ani počítač s internetem, neboť všechna tyto média jsou považována za "zdroj morální nákazy a kontaminace sionismem". Kraus začal spolupracovat s Izraelskou národní knihovnou, za podmínky, že do ní nebude muset vstupovat, protože obsahuje sekulární tiskoviny. Knihovna tak zapůjčila domů scanner a počítač (samozřejmě bez internetu) a Kraus tak teď každý den scannuje plakáty, které osmatřicetiletý aktivista sbírá i sám vyrábí od svého dětství. V jeho sbírce je kromě plakátů například i speciální jízdenka vytištěná pro slavného satmarského rabína Joela Tajtlbauma, který před několika desteiletími navštívil Izrael, avšak nechtěl mít nic do činění se sionistickou symbolikou na lístcích.

Článek o Krausovi a paškevilim z Haarecu a ze serveru Vos Iz Neas.

Shana Tova 5772!

2011-09-27T18:51:00.000+02:00

Diskuse o aktuální situaci na Blízkém východě

2011-09-27T08:18:00.005+02:00

Témata: Předpoklady pro arabské jaro, turecký vliv na Blízkém východě, současná politika Izraele...
Diskutuje s vámi a přednáší M.Č.
Kdy? Již další úterý, 4. 10. t.r.

Kde? Brno, kabaret Špaček, Oltec, Kopečná 46
vlez pouhých třicet ká-čé (resp. 10 egyptských liber či 7 šekelů)

Pro facebookisty taktéž info na fejsbuku Baraky

Evangelizace Štatlu - The Evangelical Crusade in Brno

2011-09-25T10:30:00.008+02:00

Text and pictures about recent evangelical "crusade" by organization of evangelist Reinhard Bonnke in Brno, Czech republic, in one of the most secular countries in the World. Photos here.

"Od mínusu k plusu"

Byla to na Brno celkem nezvyklá událost a v hale Rondo zaplněné víc než při zápase Komety si člověk rozhodně nepřipadal jako v jedné nejsekulárnějšch zemí světa. Hlavní hvězda, německý evangelizátor Reinhard Bonnke (viz taky http://www.bonnke.net/cfan/cs/), sice nakonec nepřijel, ale na pódiu se střídala celá řada, českých, slovenských i amerických evangelizátorů včetně Bonnkeho pravé ruky Daniela Kolendy. Zajímavé bylo jeho časté užívání pojmu "crusade", které český překladatel uváděl jako "evangelizační pouť"... Všechno se to hodně točilo kolem Bonnkeho aktivit v Africe, na promítacích kostkách i velkých plátnech frčely záběry davů obrácených na Ježíše při "crusades" v Nigérii a přilehlém okolí. Lidé si to evidentně užívali, zpívalo se o sto šest a kyblíčky se plnily poukázkami. Jak pastor Kolenda zcela upřímně prohlásil "Ježíš může s vaší pomocí ovládnout svět, ale potřebné prostředky jsou stále ve vašich peněženkách..."

Fotoalbum z brněnské "crusade" si můžete prohlédnout tady.

Link na článek o křesťanském sionismu a evangelikální organizace ICEJ („Mezinárodní křesťanské velvyslanectví v Jeruzalémě“) a jejím působení v České republice

Palestinská státnost v OSN

2011-09-23T12:51:00.001+02:00

Interview concerning Palestinian UN state bid.

Přestože obě strany připouští budoucí vznik samostatné Palestiny, mírové rozhovory mezi oběma stranami více než před rokem uvázly na mrtvém bodě. Které sporné otázky jsou největší překážkou pro případné obnovení jednání?

Je to jednak rozdělení Palestinců – a to jak geografické (Gaza, Západní břeh), tak politické (OOP/Fatah na Západním břehu vs. Hamás v Gaze). V případě Izraele se zase jedná o to, že zemi vládne pod vedením Netanjahua jedna z nejtvrdších a nejnacionalističtějších vlád v izraelské historii, pro kterou není hledání kompromisu s Palestinci příliš důležité. Jinak podstatou sporu stále zůstávají nedořešené věci od zkrachovalého mírového procesu z 90. let – židovské osady, status Jeruzaléma, vzájemná bezpečnost, status uprchlíků, vzájemné hranice, vodní zdroje… To vše se od dob mírového procesu ještě zkomplikovalo, přibyly nové židovské osady, nové teroristické taktiky, vzrostl počet uprchlíků, Izraelce a Palestince dnes odděluje fyzická bariéra…

Mahmúd Abbás už řekl, že 23. září předloží žádost o plné členství Palestiny v OSN. Je tedy pravděpodobné, že žádost přes Valné shromáždění projde a když se dostane před RB OSN, USA ji téměř jistě zamítnou. Může páteční hlasování vůbec přinést nějaké překvapení?

Nečekám, že by USA nevetovaly palestinskou žádost, nicméně překvapení mohou přichystat politické či jiné kroky a události (například nárůst extremismu) přímo v Izraeli či Palestině, respektive reakce dalších států.

Je palestinská žádost o uznání státu pouze pokusem o získání větší mezinárodní pozornosti nebo může mít hlasování na půdě OSN skutečně přímý dopad na situaci v regionu?

Je to palestinská reakce na dlouhodobou stagnaci mírových jednání a také na kroky současné izraelské vlády. Skrývá v sobě různá rizika, které na dnešním rozjitřeném Blízkém východě ani Palestinci ani Izraelci nemohou předpovědět. Řada Palestinců by už ráda viděla svůj stát, ale není úplně přesvědčená o důsledcích hlasování v OSN.

Jinak Izrael ještě za premiéra Šarona rovněž zahájil politiku jednostranných kroků (evakuace židovských osad z pásma Gazy, výstavbu separační bariéry), takže se palestinský krok logice vzájemných izraelsko-palestinských vztahů v posledním desetiletí zase tak nevymyká.

Za Palestinu zřejmě na Valném shromáždění vystoupí Mahmúd Abbás z hnutí Fatah, nakolik ale jeho postoj koresponduje s ostatními skupinami? Například Hamás, přestože nedávno uzavřel s Fatahem příměří, tuto iniciativu důrazně odmítá. Může Abbásova žádost znovu prohloubit rozkol mezi Palestinci?

Ano, Fatah s Hamásem skutečně uzavřeli nedávno v Egyptě (již po několikáté) dohodu, dlouhodobě jsou však vztahy mezi těmito dvěma klíčovými palestinskými hnutími špatné. Hamás se nyní od kroku distancuje, ale zřejmě bude vyčkávat, co reakce na hlasování vyvolá. Pragmaticky se bude snažit využít výsledek hlasování ve svůj prospěch, a to hlavně v případě, že by výsledek hlasování oslabil jeho soka Fatah.

Co by se změnilo pro židovské osady na okupovaných územích, pokud by byla Palestina OSN uznána v hranicích před šestidenní válkou?

Zřejmě nic výrazného, protože vojensky má situaci na Západním břehu pod kontrolou Izrael. Je však možné, že vzroste napětí mezi Palestinci a židovskými osadníky na Západním břehu a že dojde k násilnostem.

Pokud by Izrael uznal palestinský stát, bylo by reálné počítat s tím, že jej na oplátku uznají některé arabské státy, které tak dosud neučinily?

Izrael při hlasování v OSN palestinský stát neuzná. V souvislosti s uznáním Izraele arabskými státy poukazuji např. na mírovou iniciativu současného saúdského krále Abdalláha z roku 2002 (tehdy byl korunním princem), která přislíbila uznání Izraele arabským světem výměnou za stažení židovského státu z území okupovaných po roce 1967 a za předpokladu „spravedlivého vyřešení osudu palestinských uprchlíků“.

Viditelným zastáncem uznání palestinského státu je Turecko. To v poslední době vyostřilo svůj spor s Izraelem, ale i jinak zastává poměrně sebevědomou zahraniční politiku. Například rada premiéra Erdogana, aby Egypt přijal sekulární ústavu podle tureckého vzoru vzbudila značný rozruch. Má tato země nakročeno k tomu stát se nejsilnější regionální velmocí?

Turecko se skutečně v poslední době chová, tak jak naznačujete. Má to řadu příčin: úspěšný a populární současný vládní establishment, hospodářská konjunktura země, jisté posilování náboženského charakteru od tradiční atatürkovské sekularizace. Pak zde také hraje roli dlouhodobé odmítání Turecka ze strany evropských integračních struktur jako rovnocenného partnera. Turecko tak přehodnocuje svou předešlou politiku a priority a orientuje se od Evropy více na Blízký východ. V současnosti má v tomto regionu dobré předpoklady k posílení už tak silné pozice.

Ve kterých státech mají Palestinci před hlasováním OSN nejvlivnější spojence? Jak jednotná je v tomto ohledu EU?

Není asi překvapující, že nejvíce je to mezi státy arabského a muslimského světa. Palestinský stát také uzná řada afrických, asijských a jihoamerických zemí. EU není i přes snahu o „jednotnou evropskou zahraniční politiku“ v této otázce jednotná, protože některé státy Palestince jednoznačně podpoří (např. Španělsko, některé skandinávské země) a jiné pravděpodobně nikoliv (Česká republika, Německo, Nizozemí).

Československo mělo v různých obdobích nadstandardní vztahy jak s Izraelem, tak s Palestinou. Mohla by mít Česká republika předpoklady stát se úspěšným prostředníkem mezi oběma stranami konfliktu?

Za současné situace o tom pochybuji, protože se Česká republika v posledním desetiletí celkem neskrývaně postavila na stranu jednoho z aktérů konfliktu – Izraele – a tak může být jen těžko chápána jako nestranná.

Všeobecně se očekává, že Česká republika palestinskou žádost nepodpoří z podobných důvodů jako USA (jednostrannost takového kroku). Mohou z toho pro Českou republiku vyplynout nějaké důsledky?

Nemyslím si, že by bylo pro Českou republiku důsledkem něco výrazného konkrétního pozitivního či negativního. Nebyli jsme, nejsme a zřejmě ani nebudeme na Blízkém východě důležitý politický hráč. Není vyloučené, že posílí nějaké specifické kontakty a kontrakty s Izraelem apod. Jak už jsem naznačil, Česká republika není vnímaná v otázce vztahů mezi Izraelci a Palestinci ve světě a v Evropě jako nestranný stát, a tak pravděpodobný český hlas proti v OSN tento obraz ještě posílí.

Vyšlo v Deníku pod názvem "Česko není nestranný hráč...Neskrývaně stojí za Izraelem", 23. 9. 2011 Rozhovor vedl Martin Dohnal

Multi-kulti heraldiš hádanka!

2011-09-20T12:15:00.001+02:00

Jestlipak poznáte které super-multi-kulti-tolerantní obci patří tento o nic méně multikulti znak a vlajka?! :)

Jak by měl Izrael reagovat na vyhlášení palestinské nezávislosti?

2011-09-19T21:52:00.004+02:00

How should Israel react on proclamation of Palestinian independence?

(pro zvětšení textu klikněte na obrázek) vyšlo v Respektu 38/39, 2011

Odkaz najdete také na stránkách Respektu

Námět do debaty pro pana premiéra Nečase při návštěvě Jad Vašem, memoriálu holocaustu

2011-09-14T22:31:00.004+02:00

How Czech government is able to combine pro-Israeli stances and presence of neo-Fascist in the administrative of the Czech government.

Náš pan premiér Nečas navštíví 15. září t.r. v Jeruzalémě memoriál holocaustu Jad Vašem. Kdo si myslí, že by bylo vhodné premiérovi při té příležitosti připomenout, že není dobré, když v administrativě naší vlády zastává vysoké pozice kryptofašista, může napsat mail řediteli památníku Jad Vašem panu Šalevovi na adresu: media.relations@yadvashem.org.il nebo estee.yaari@yadvashem.org.il (předmět mailu: "for Mr. Shalev")

Pokud chcete inspiraci pro anglický psaný dopis:

Dear Mr Shalev,
Allow me to bring to your attention an urgent matter regarding tomorrow´s/today´s visit of the Prime Minister of the Czech Republic Mr. Petr Necas and the Minister of Education, Youth and Sports Mr Josef Dobes to Yad Vashem.
With the full consent of PM Necas, Mr Dobes has chosen to employ Mr Ladislav Batora at the Ministry of Education. Mr Batora is known for his contacts with Czech neo-Nazi community; he also contributes to neo-fascists periodic. Despite this personal profile, he was originally to be appointed Deputy Minister and later became Personnel Director at the Ministry. Due to public and political pressure, he was called off from the position in August; but has promptly been re-engaged as Deputy Director of the Minister’s Office, where he continues to work up to present.
Clearly, this has caused much stir and since his first appointment to the Ministry in spring 2011, there has been huge public discussion with many experts involved about Mr Batora’s profile and the ideas he represents. Major NGOs and political representatives in the Czech Republic have repetitively called on the government as well as the Ministry itself to re-consider this truly unfortunate engagement.
In the light of these disturbing developments, we would be very grateful if you, Mr Shalev, could raise this issue with our Prime Minister. We strongly believe that individuals like Mr Batora should not hold any public posts. Not only is their engagement in conflict with good morals, but it opens up public space to initiatives which promote nationalist, discriminatory and anti-Semitic principles. We hope that you share this view and will kindly do your utmost to prevent the above described.
Thank you for your consideration.
Yours faithfully,

....

-------------------------------------------------

Program pana premiéra Nečase v Jad Vašem

Prime Minister of the Czech Republic, HE Dr. Petr Necas, will visit Yad Vashem on tomorrow, September 15, 2011.

Following are media arrangements for his visit:
15:15: Arrival and tour of the Holocaust History Museum - Closed to cameras
16:00: Hall of Names, Holocaust History Museum - PHOTO - OP: OPEN
16:10: Memorial Ceremony, Hall of Remembrance: OPEN
16:20: Children's Memorial: Closed to Cameras
16:30: Signing of the Guest Book: OPEN

Media who are interested in covering the visit should arrive at the Hall of Names by 15:45, and are requested to RSVP: 02 644 3410/2.

Contact: Estee Yaari / Foreign Media Liaison / Yad Vashem +972 2 644 3412/0/ estee.yaari@yadvashem.org.il

Palestina: šachy bez černých a bílých

2011-09-12T10:22:00.012+02:00

Palestine: Chess-game without black and white chesspieces.
The article focuses on the Czech approach and stereotypes towards the Israeli-Palestinian conflict.

V těchto týdnech začíná izraelsko-palestinský spor opět naplňovat stránky novin poněkud více než obvykle.

Má to několik příčin: zaprvé aktuální krizi izraelsko-tureckých vztahů; zadruhé fakt, že zítra bude kulaté výročí 11. září, se kterým bývá třeba i jen vzdáleně související dění na Blízkém východě často spojováno; zatřetí se blíží důležitá událost – plánované hlasování ve Spojených národech o samostatnosti Palestinského státu. To by mohlo být krokem poněkud výraznějšího kalibru.

Český pohled skrz mlhu

Podívejme se teď, jak se na věc dívají Češi. Je zajímavé, že zatímco o konfliktech třeba na Dálném východě nebo v rovníkové Africe nemají naši lidé příliš ponětí, s trochou nadsázky lze říci, že Blízkému východu neuniknou, ani kdyby chtěli. Je to často tím, že se tento region – a spor mezi Izraelci a Palestinci pak zvláště – takřka pravidelně objevuje v hlavním zpravodajství, včetně těch nejkomerčnějších televizních stanic. Názor na tamní situaci si tak udělá skoro každý, včetně babičky z Horní Dolní. Je fakt, že některé našince tento spor pro svou délku a „neřešitelnost“ možná už poněkud nudí (pěkně to glosoval jeden česko-izraelský žurnalista, když konflikt přirovnal k filmům o Jamesi Bondovi, kde zůstává zápletka, hrdina a padouši stejní, ale v každém díle se mění rekvizity). Pro řadu Čechů ale konflikt stále představuje velmi sledované a hojně diskutované drama.

Ze své zkušenosti vím, že asi největším problémem v tomto ohledu je až příliš často zřetelný černobílý přístup – lidé chtějí mít jasno a vědět kdo je „zlý“ a kdo „dobrý“. Ptají se, jestli mají spíš pravdu Izraelci, nebo Palestinci. Je to asi dědictví dob Studené války, kdy takovéto dělení světa bylo jasnější – hodně lidí ho vidělo zjednodušenou komunistickou optikou, nezanedbatelná část však ve stejné době tajně fandila Západu (včetně Izraele) a protivily se jim námluvy mezi komunistickými papaláši a politiky „třetího světa“ – včetně těch arabských a palestinských.

Dnes můžeme najít u Čechů přístupů více, přesto však stále v pohledu na Izraelce a Palestince nalézáme ona bondovská či westernová schémata. Izraelec musí být buď hrdina, nebo padouch – „udatný voják“ nebo „agresivní osadník“. Podobně tak Palestinec je buď „zbídačený uprchlík“, nebo „umouněný terorista v arabském šátku“.

Šachy bez černých a bílých

Jako by neexistoval nějaký pohled „mezi“, jako by nebylo zřejmé, že oběťmi konfliktu jsou obě strany – i když ne vždy stejným způsobem, protože jde o asymetrický konflikt. Přemíra informací v dnešní době přispívá k tomu, že lidé jsou často pohodlní a nejdou ke kořenům problémů. Spokojují se s agenturními zprávami bez kontextu a nevidí už, že jak Izraelce, tak ani Palestince nelze jednoznačně z rozpoutání vzájemného násilí vinit. V době, kdy se konflikt rozhoříval, neměli totiž ani jedni, ani druzí hlavní slovo. Byl tu tehdy totiž ještě třetí silný hráč – velmoci, které vůči Židům a Arabům činily zásadní rozhodnutí – Osmanská říše (do roku 1917) a později Velká Británie (1917–1948). Británie udržovala pragmatickou politiku „rozděl a panuj“ – držela obě komunity v umělém napětí, klamala je a využívala je především pro svoje zájmy. V roce 1948 se Britové z Palestiny jednostranně stáhli, „umyli si ruce“ – a zanechali Židy a Araby napospas jejich krvavým sporům. Další osud už tak zůstal v jejich rukou (alespoň do té míry, do které to Studená válka dovolovala), nenávist však byla dávno zaseta.

Bitva myšlenek, nikoli náboženství

Není bez zajímavosti, že i v jedné z nejsekulárnějších zemí světa (jakou je Česká republika) stále řada lidí věří, že vývoj na Blízkém východě je novodobým pokračováním biblických válek. Jiní zase s oblibou tvrdí, že hlavní příčinou sporů na Blízkém východě bylo vždy náboženství – moderní je dnes uvádět hlavně islám. K pravdě však mají tyto názory značně daleko. Konflikt mezi Izraelci a Palestinci (respektive i dalšími arabskými národy) je věc novodobá. Jeho prvopočátek není sice možné jednoznačně určit, obecně však bývá zasazován na přelom devatenáctého a dvacátého století, respektive do období kolem první světové války. Cimrmanovským jazykem je tedy možné říci, že také letos je tomu sto let, co tu izraelsko-palestinský (či sionisticko-arabský) konflikt máme.

Proč sionisticko-arabský? Protože Izrael vznikl až v roce 1948 a v předstátním období bylo vyjádřením snah o dosažení samostatného státu (a zároveň stranou konfliktu) židovské národní politické hnutí neboli sionismus. Ve stejné době se začala výrazněji formovat také palestinská národní identita. Ta byla rovněž, jako u Židů, inspirována emancipačními národními hnutími vzniklými na Západě v devatenáctém století a bojem proti politickému a kulturnímu útlaku – v případě Židů to byl útisk evropských antisemitů, v případě Palestinců útlak Turků a později Britů.

Historicky ale muslimové a Židé nepřáteli nebyli. V uplynulých staletích muslimové Židy (a křesťany) uznávali za své teologické předchůdce – i když nedokonalé a ne zcela plnoprávné. Často ale volili výrazně humánnější přístup k náboženským menšinám než mnoho křesťanských myslitelů, papežů a panovníků opačně. Ti Židy okrádali, pořádali na ně pogromy a činili je dědičně a kolektivně zodpovědnými za smrt Ježíše. Z tohoto podhoubí vyrostl i holocaust, který má své kořeny právě v Evropě, ne v muslimském světě. A s holocaustem zase souvisí černé svědomí některých současných Evropanů a křesťanů.

Dějiny nespí

Dnes je možno říci, že navzájem konfliktní ideologie sionismu a palestinského nacionalismu jsou do určité míry účelovými konstrukcemi, které se však stále dynamicky vyvíjejí. Ostatně podobně je tomu se sebeuvědoměním mnoha dalších národů, které se formovaly hlavně od 19. století. Například Němci byli po staletí spíš Sasy, Šváby, Bavory... Podobně tak i Češi si do dob národního obrození svou identitu uvědomovali dost odlišně od současnosti.

Samotný sionismus se v průběhu století proměnil z univerzalistického, sekulárního a nezřídka až levicově revolučního myšlenkového proudu na hrdou státní ideologii, která dosáhla velkého úspěchu: podařilo se jí vybudovat – a navzdory nebezpečnému okolí i udržet – židovský stát, který už má za sebou více než šedesát let existence a řady úspěchů. Nutno dodat, že se dnešní sionismus dost liší od myšlenek zakladatele, rakousko-uherského novináře Theodora Herzla; více se uzavřel do sebe a stal se víc etnocentrickým.

Podobně tak i palestinská identita prošla proměnami: Od chápání společenství Palestinců jako jednoty všech muslimů, křesťanů (a dokonce i antisionistických Židů) z původního Brity spravovaného území „Palestina“ se vydělil významný proud ztělesněný hnutím Hamás. To zastává jak nekompromisní postoj vůči Izraeli, tak usiluje o vytvoření islámské Palestiny.

Drama pro náročného diváka

Není skutečně jednoduché rozeznat a pochopit všechny důležité vlivy a procesy, které vedly k současným špatným vztahům mezi oběma národy. Přesto nejsou nepochopitelné – vyžadují však hlubší pozornost, znalost kontextu i méně emocí. Stejně tak je v souvislosti s Blízkým východem často důležité oddělovat politiku od ostatního dění a neposuzovat zdejší lidi podle politiků, kteří je zastupují.

Sečteno podtrženo: Blízký východ není „western“ s hrdiny v bílém a padouchy v černém (v izraelsko-palestinském podání v bílo-modrém a zeleném) s kolty proklatě nízko, ale spíš složité drama plné spletitých vztahů a souvislostí. ...Možná mu můžeme říkat „Middle-Eastern“. (-mč-)

vyšlo v MFDnes, 10. 9. 2011

9/11 - Vše co jste chtěli vědět o 11. září (a báli jste se zeptat)

2011-09-10T13:14:00.010+02:00

Everything You Always Wanted to Know About 9/11* (*But Were Afraid to Ask)

Pár zajímavých odkazů - Useful links:

BBC: After 9/11: Global effects of the 'war on terror'

Frankfurter Allgemeine Zeitung: Zehn Jahre nach 9/11
Al-Jazeera: The 9/11 decade

Omalovánky na téma 11. září - Coloring Book

Does Religion Cause Terrorism? It's Complicated

Firefighter tells story behind iconic moment with George W. Bush

Rozhovor na téma 11. září a terorismu na letošní filmové škole v Hradišti. Originál je tady.

Jedním z klíčových témat letošní Letní filmové školy bylo 11. září 2001 a hrozba terorismu, které jsou obecně považovány za zlom v oblasti zahraniční a obranné politiky států západní kultury. Je ono dělení na svět před 11. zářím a po něm opodstatněné nebo se jedná o zveličování a přeceňování jedné z mnoha událostí?

Samotné útoky z 11. září 2001 byly velmi výrazně vnímány hlavně v západním světě, a to jak pro svou ničivost, bezprecedentně pochmurnou spektakulárnost, tak i všudypřítomnou medializaci. Na druhou stranu dělení dějin na svět „před“ a „po“ 11. září se mi zdá poněkud účelové a přehnané. Terorismus a předpoklady pro jeho vznik a násilí s ním související nepřišly s nárazem letadel do manhattanských dvojčat, ale existovaly dlouhou dobu před nimi. Vždyť už celá desetiletí jsme tu měli blízkovýchodní diktátory brutálně potlačující opozici, okupační režimy či různé západní a komunistické politiky, kteří na Blízkém východě rozdmýchávali etno-náboženské spory. Terorismu nejrůznějšího druhu, včetně státního, padlo ještě před zřícením WTC za oběť desetitisíce, možná i více lidí. Je pravda, že mohutnosti ničivé síly 11. září se do té doby žádný teroristický útok nevyrovnal, to samotné však nečiní série řady předešlých teroristických útoků humánnější. Lidi na Západě často také terorismus příliš nezajímal, protože oběťmi byli hlavně „oni“, lidé na Blízkém východě, nikoliv „my“ vyspělí Evropané a Američané. 11. září bylo však v jistém smyslu zásahem do „srdce“ západního světa. Z dlouhodobého hlediska je však tento útok významný hlavně proto, že v hlavách mnohých zvýraznil černobílé vidění světa, posílil protimuslimské (a u muslimů zároveň i protizápadní) fobie a princip kolektivní viny, dal mnoha politikům záminku potlačovat pod rouškou „boje proti teroru“ opozici… V neposlední řadě 11. září vyvolalo na Západě hysterii, která se projevila ve formě sebedestruktivního omezování občanských práv a svobod, vzniku kontroverzních zařízení jako je Guantánamo, posílení xenofobie a napomohlo vzestupu politiků, kteří do té doby nebyli v mainstreamové politice příliš vlivní.

Na Letní filmové škole jste přednášel o terorismu a náboženském fundamentalismu. Jaký je mezi těmito dvěma pojmy rozdíl?

Jsou to dva pojmy, které spolu nemusí vůbec souviset. Fundamentalismus je pojem spojovaný s náboženstvími obecně – existují tedy fundamentalisté muslimští, křesťanští, židovští, hinduističtí i jiní. Těm většinou jde o komplexní a striktní uplatňování principů jejich víry. Jen někteří tak ale činí násilnou cestou. Křesťanské fundamentalisty tak máme třeba i v České republice a nejsou to žádní teroristé. Terorismus je oproti fundamentalismu násilná metoda či taktika používaná organizacemi, které nemusí být zdaleka jen náboženské. Mohou být naopak zcela sekulární, ateistické, inspirované různými variantami fašismu a celým spektrem dalších ideologií a politických postojů.

Program festivalu nabízí celou řadu různorodých snímků variujících téma 11. září a terorismu. Je podle vás důležité vytvářet dialog a relativizovat stávající dominantní názorová přesvědčení, třeba i skrze kinematografii, nebo je výhodnější nevyvolávat „spory“ a zachovávat status quo?

Určitě je velmi důležité rozvíjet dialog, podporovat vzdělání a zvyšovat povědomí o tom, co se děje kolem nás. Teroristé a političtí radikálové totiž často těží právě z nevzdělanosti lidí a ze schopnosti vnutit svým stoupencům jednoduše srozumitelné, avšak polopravdivé či zcela zcestné a zmanipulované vzorce pohledu na svět. A v České republice mi přijde názorové povědomí o terorismu, Blízkém východu a náboženském fundamentalismu obecně špatné. Je to částečně stále dědictví myšlenkové manipulace z dob komunismu, dílem je to však způsobeno i nezájmem, předsudky, dosebezahleděností a povrchními postoji řady Čechů, kteří mají za to, že když si přečtou pár článků v našich nejčtenějších plátcích a na internetu, tak rozumí všemu.

Terorismus a 11. září jsou často využívány buď jako motiv, nebo jako dílčí či hlavní téma jak v nejrůznějších filmech, tak v televizní seriálové produkci. Existuje nějaký snímek, seriál…, který podle vás vystihuje atmosféru po útocích na WTC, případně průběh válek v Afghánistánu a Iráku?

Hollywoodské filmy zaměřené přímo na události 11. září mně přišly vesměs špatné. Naštěstí bylo v posledním desetiletí natočeno i několik filmů, které celkem dobře vykreslují situací okolo mezinárodního terorismu a dění na Blízkém východě. Do komplexnosti a složitosti vývoje například výborně zasvěcuje film Syriana. Určitě stojí za to vidět i Mnichov nebo izraelské či koprodukční filmy Valčík s Bašírem, Libanon a Ráj hned teď. Ty se sice zaměřují na specifické události z nedávné historie Blízkého východu, přesto pomáhají pochopit širší souvislosti. A pokud se chcete podívat na terorismus a Blízký východ trochu odlehčeně, doporučuji teroristickou tragikomedii Čtyři lvi a krátký film West Bank Story, který je blízkovýchodní parafrází na slavný muzikál.

Potřebuje víc Turecko Izrael, nebo naopak? - Israel in need of Turkey or vice versa?

2011-09-06T13:33:00.008+02:00

This article surveys briefly the development of Israeli-Turkish (and Jewish-Turkish) relations in context of contemporary crisis of Israeli-Turkish relations. In the current situation (after significant wave of political changes in many Arab countries near Israel) it is obvious that for Israel is much more important to be strategic partner with Turkey than vice versa.

vyšlo (v mírně zkrácené podobě) v Lidových novinách 6. 9. 2011

Zhoršování turecko-izraelských vztahů je v posledních letech velmi dobře viditelný proces – naposledy se projevilo odvoláním velvyslanců poté, co se Izrael odmítl Turecku omluvit za smrt devíti Turků na palubě jedné z lodí konvoje mířícího loni do pásma Gazy. Není tak dnes už vůbec vyloučené, že strategické partnerství dvou vojensky i hospodářsky silných hráčů Blízkého východu se postupně rozpadne. Přitom Turecko, ač muslimská země (skrze atatürkovskou sekularizaci sice nikoliv de iure, ale de facto), bylo spojencem Izraele už prakticky od jeho zrodu v roce 1948. Možná se někteří zeptají, co mohlo přivést do svazku "pohrobka expanzivního a krutého Osmanského impéria" a "jedinou opravdovou demokracii na Blízkém východě"? Nebyl to zdaleka jen pragmatismus – Turecko mělo s Izraelem společného více než si myslíte.

Nebyly to zdaleka jen historicky velmi dobré vztahy mezi Židy a muslimy v Osmanské říši, kdy turečtí sultáni poskytovali azyl Židům před antisemitským běsněním některých křesťanských panovníků, ale i mnohem aktuálnější faktory. Mezi Araby a Turky totiž existuje řada nevraživostí ve smyslu vztahů mezi bývalými vládci a utlačovanými – a izraelsko-arabský vzájemný pohled má s tím tureckým mnohé analogie. Také sekularizace Turecka i Izraele (v obou případech ne zcela šťastně zvládnutá) a fakt, že v Izraeli i Turecku hrají obrovskou roli generálové a bezpečnostní složky, přispěly k nalezení další společné noty. Pak je tu také politika Turecka a Izraele vůči menšinám – Kurdům a Palestincům. I tady se obě strany od sebe možná ledasco naučily. I geopolitická mapa Blízkého východu v době Studené války (a např. obrana proti sovětským ambicím na Blízkém východě) nahrávala izraelsko-tureckému spojenectví. A mohli bychom pokračovat ekonomickými zájmy, rozvojem vzájemné turistiky atd. Jistě, všechny zmíněné faktory nejsou neměnné a v průběhu historického vývoje se redefinují a posunují (např. Studená válka je dávno pryč), přesto zůstává spojenectví přinejmenším z izraelského pohledu velmi důležité. Nejde jen o možnost kooperace jedněch z nejsilnějších armád světa, ale z mnoha dalších důvodů je strategický partner v oblasti Blízkého východu pro Izrael dnes zřejmě daleko důležitější než kdy dříve. Politická mapa Blízkého východu se totiž pro židovský stát v posledním roce vyvíjí velmi nevypočitatelně. Odhadnutelní diktátoři, o kterých Izrael dobře věděl co od nich očekávat, jsou postupně "odejiti" a na jejich místo nastupuje těžko odhadnutelný vývoj. Turecko naopak v posledním desetiletí velmi posiluje v mnoha ohledech – ekonomicky, politicky, nábožensky a velmi narůstá třeba i sebevědomí většiny Turků. Ztělesněním tohoto vzestupu je pro ně umírněná islamistická strana AKP, turecký premiér Erdogan a řada dalších politiků. Nutno podotknout, že i za této situace však zůstává potenciální členství Turecka v EU velmi nejisté. Hromadící se turecká síla se tak postupně začíná realizovat jinde – hovoří se mj. o "neo-otomanismu" – jakémsi oživování tureckých imperiálních ambicí na Blízkém výchdě v moderním hávu.

Izrael se pod vedením tandemu „premiér Netanjahu – ministr zahraničí Lieberman“ také stále více uzavírá do sebe. Problémem je, že i přes nesmírně kvalitní armádu a silnou ekonomiku je židovský stát v mnoha ohledech v podstatně méně výhodné geopolitické pozici než Turecko. Dalším problémem je, že přestože i Turecko bylo letošním arabským jarem zaskočeno (a jeho posilující vztahy s arabskými diktátory se najednou ukázaly spíš na překážku), je zde reálná možnost, že obratným politickým balancováním se tureckým politikům podaří vliv v arabském světě posílit, nehledě na to, že řada revolučních států hledí na Turecko jako na svůj politický vzor. Izraeli se bez alespoň částečně spravedlivého vyřešení izraelsko-palestinského konfliktu může něco podobné zdařit jen stěží. Tím méně za současné vlády, která je stále více zahleděná do zájmů vnitřních izraelských zájmových skupin (např. osadníků) a jakoby "skryta uvnitř bubliny" ztrácí přehled o vývoji na Blízkém východě.

Loňská flotila do Gazy byla velmi kontroverzní záležitost z obou stran – celkem dobře ji analyzovala právě nedávno zveřejněná zpráva Palmerovy komise OSN. Sečteno a podtrženo: Za stávající situace je tak zřejmé, že daleko více než že by dnes Turecko potřebovalo Izrael, platí tento vztah spíš naopak. Za těchto podmínek obvykle realisticky uvažující politici zaskřípou zuby a vysloví omluvu třeba i za něco, s čím se nemohou plně ztotožnit. Děje se ale spíš opak. Zdá se tak, že si nad tureckou Anatolií stíhačky s Davidovou hvězdou při společných vojenských cvičeních už "jen tak v klidu" nezalétají. A možná bude i hůř. (-mč-)

Czech Republic not to back Palestine at U.N.

2011-09-05T16:30:00.002+02:00

Prague Post (August 31, 2011)

The Israeli daily Haaretz is reporting that the Czech Republic is one of five countries to have confirmed they will vote against Palestinian membership in the United Nations in September, as the Foreign Affairs Ministry refuses to tip its hand.

Quoting a senior Israeli foreign ministry source, the paper lists the Czech Republic alongside the United States, Germany, Italy and the Netherlands as countries that will back the Israeli line during voting in the UN General Assembly, a platform that Palestinian leaders hope will be a springboard to international recognition of an independent state that bypasses the stalled negotiations with the Israelis.

"We don't comment on articles from foreign media," said Vít Kolář, a Foreign Affairs Ministry spokesman, when asked to respond to the report. "The mandate for voting is not yet approved, and I cannot say what the position of the Czech Republic is."

But the writing appears to be on the wall, and few experts dispute that the Czech Republic is likely to side with Israel during voting.

"The Czech Republic is one of the most pro-Israeli countries in the world, so this move will not be very surprising," said Marek Čejka, a Middle East reasearcher at the Institute of International Relations Prague.

By all accounts, the Palestinians are expected to win the General Assembly vote by a landslide with 150 or more of the General Assembly's 193 members voting for Palestinian membership. Even Israeli Foreign Affairs Ministry estimates have between 130 and 140 members backing the Palestinian cause.

"Only a few countries will vote against the Palestinian initiative," Ron Prosor, the Israeli ambassador to the United Nations, wrote in a diplomatic cable obtained by Haaretz. "The most that can be achieved is a group of states who will abstain or absent themselves during the vote."

The revelations come in the wake of a diplomatic offensive by Israel in recent months. In another set of leaked diplomatic cables published by Haaretz in June, Israeli Foreign Affairs Ministry Director General Rafael Barak writes: "The goal we have to set is to have the maximum number of countries oppose the process of having the UN recognize a Palestinian state. The Palestinian process must be referred to as a process that erodes the legitimacy of the State of Israel."

Full article here

Našel se Kaddáfí! - Kaddafi is in Brno :)

2011-08-31T21:46:00.005+02:00

...je se svým stanem v Brně na nám. Svobody (fotografie pořízena 31. 8. t.r. ve 20.30 SEČ)

Ano, je to skutečně on (pukovník je jasně rozenatelný u plastového stolku z OBI). Tento v posledním půlroce tak sledovaný politik a diktátor se uchýlil překvapivě na místo několika demonstrací proti jeho režimu. Plukovník Kaddáfí byl vždy známý tím, že na svých cestách bydlí v beduínském stanu. Tentokrát je vidět, že odjížděl ze země skutečně ve spěchu, protože stačil sbalit jen jeden ze svých menších plátěných příbytků. Na názor na nového "hosta" na Svoboďáku jsme se ptali řady kolemjdoucích Brňanů: většině plukovníkova "návštěva" příliš nevadí, dokonce se k němu chovají velmi přátelsky, nabízejí mu například kebab z nedalekého tureckého halal-bistra apod. Zdroj, který se nepřál být jmenován sdělil, že za celou věcí stojí mírová iniciativa primátora Onderky, poté co se před pár dny telefonicky spojil s prezidentem Obamou. (-radio-Yerevan-)

Dvě fotografie z plukovníkova stanu za jeho "lepších časů"

Rozhovor s arabistou Attilou Kovácsem - Interview with Arabist Attila Kovacs

2011-08-29T12:18:00.003+02:00

Interview with Slovak-Hungarian Arabist, Islamologist and Religionist Attila Kovacs is focusing on current situation Libya, visual aspects of contemporary turmoil in the Middle East, role of tribes and comparison of views of Czechs, Slovaks and Hungarians on what happens on the Middle East.

(Vyšlo v Lidových novinách - Orientaci, 27. 8. 2011)

Na Blízkém východě to od počátku roku vře v míře, jakou si ještě loni touhle dobou nikdo neuměl představit – kdo by si například loni v létě troufl odhadnout, že Kaddáfího dny budou za rok u konce? Co překvapilo nejvíc vás?

Ta úžasná dynamika tamního. V posledním půlstoletí ten region fungoval určitým způsobem a autokratické režimy, které tam vládly byly takřka všemi, včetně západních odborníků, považovány za něco samozřejmého. Skoro to vypadalo, že ten stav na Blízkém východě přetrvá „navěky“ a ¬bylo zcela normální uvažovat, že tam ty současné režimy vždycky budou. Kdo se věnoval studiu Blízkého východu a islámu, vycházel z toho co tam existuje a nepřemýšlel příliš nad tím, co by tam být mohlo. A podobně vlastně uvažovali i místní lidé. Nikdo zkrátka nevěřil tomu, že by na Blízkém východě mohlo být někdy i něco jiného.

Ale letošní převratné dění přece není úplně bezprecedentní. Blízký východ byl plný revolucí, protikoloniálních povstání, převratů. Byly tu události jako islámská revoluce v Íránu v roce 1979 a ¬mnohem později i nezdařená íránská zelená revoluce...

Ano, ale třeba u íránské revoluce každý bral, že je to spíš šíitská záležitost. Turecko se také hodně měnilo a mění, ale to zase není arabský svět. Tam prakticky každý bral, že je tam nějaký ten arabský vůdce vůči kterému stojí v opozici obávaní islámští radikálové. A arabští diktátoři hráli na strunu „když my tu nebudeme, tak se tady rozpoutá peklo“. Vytvářeli dojem, že islámští radikálové jsou jediní, kteří mohou přebrat jejich pozici. Ale zatím se to nikde nestalo. I když na druhou stranu je v arabské světě teď chaos a vystupují tam na povrch hrůzné věci: etnické, náboženské a jiné konflikty, které byly uměle potlačeny vládnoucím režimem...

Může na Blízkém východě fungovat demokracie? Nebo ještě jinak: které její prvky tam fungovat nemohou?

Ta otázka je složitá. Dřív jsem si nebyl jistý třeba tím, jestli mohou na Blízkém východě fungovat nezávislá média. Ale dnes vidíme, že právě ty takzvaná nová média tam sehrávají velice důležitou roli. A že tam dobře funguje i civilní žurnalismus: mobilní nahrávky na youtube, blogy a řada dalších podobných věcí.

Zdálo se také, že islamistické organizace jsou v regionu nejtvrdší složkou opozice. Pak se ale ukázalo, že v revolucích arabského jara žádnou zvláštní roli nesehrávaly. Je to zvláštní, protože byly v mnoha ohledech na změnu připraveny lépe než ostatní – měly většinou strukturu i propagandu. Nejspíš za svou hroznou pověst vděčily částečně i démonizaci ze strany režimů. Myslím, že se nakonec ve většině arabských zemí dostanou umírnění islamisté do politiky – jako je to třeba dnes v Jordánsku nebo v Maroku – zatímco radikálové setrvají v opozici.

Vydrží islámský radikalismus při síle ještě dlouho, nebo ho vystřídá něco jiného a situace se bude trochu podobat dobám před třiceti lety, kdy byl islamistický radikalismus dost bezvýznamný a daleko větší nebezpečí v arabském světě představovaly různé varianty levicových ideologií?

Těžko říci. Ale faktem zůstává, že například v 70. letech se z mnoha bývalých maoistů stali islamisté. Třeba v rámci Palestinského islámského džihádu působí několik bývalých maoistů a jako jeden ze symbolů používá tohle hnutí zaťatou pěst – takový hodně levicový symbol. Není tedy vyloučené, že takovým způsobem se může část islamistů v budoucnu zase přetransformovat na něco jiného. Zatím ale formování nějaké velké ideologie není vidět. Nijak zvlášť bych se ale nebál toho, že se islamisté dostanou do politiky. Už proto, že pro islamisty je výhodné zůstávat v opozici, kde mohou horlit proti korupci, společenským neřádům a dovolávat se sociální spravedlnosti. Když si ale Hamás v Palestině vyzkoušel pobyt u moci, ukázalo se, že i někteří jeho představitelé jsou zkorumpovatelní. Hamás je sice sám odvolal, ale pohled Palestinců na celé hnutí to změnilo...

Věnujete se krom jiného islámské vizuální kultuře a roli symbolů v ní. Tradičními barvami arabského povstání jsou černá, červená, bílá a zelená. Je zelená v tomto případě symbolem islámu?

Může, ale nemusí být. Záleží na tom, jaký je to odstín zelené. Jeden z výkladů proč právě zelená je barvou islámu totiž tvrdí, že vše vychází z barvy Mohammedova pláště. Ten měl ovšem pistáciový odstín a to pruhy na arabských vlajkách nemají. Na druhou stranu v dobách zrodu islámu Mohammed také používal černou, červenou a bílou. Dnes ty barvy přebírají účelově různé skupiny a význam symbolů reinterpretují. Radikální džihadisté tak dnes například často používají černou a bílou barvu.

Jaký je vlastně vztah obyvatel Blízkého východu k jejich státním emblémům? Proč například všude s výjimkou Libye používají protirežimní demonstranti vlajky, které zároveň ztělesňují starý režim?

To se dá dobře vysvětlit třeba na příkladu Egypta: demonstranti si nemysleli, že by byla nějak kompromitována identita moderního egyptského státu jako takového, problém měli především s Mubárakovým režimem. A to ještě chovali ve velké úctě některé jeho složky. Například armádu. Jednak jí totiž díky masivní propagandě vnímali jako ochránkyni národa a také s ní neměli špatné zkušenosti, protože narozdíl třeba od policie a tajných služeb s ní prakticky nepřišli do přímého konfliktu.

Proč tedy povstalci v Libyi používají starou královskou vlajku. Stýská se jim po monarchii, nebo se prostě jen potřebují symbolicky odlišit od Kaddáfího režimu?

Symboly žily v arabském světě vždy svým vlastním životem a většinou nebyly spojeny s osobou jednoho politika. To ale neplatí v případě Libye, kde zelená vlajka byla vyloženě symbolem Kaddáfího režimu a exentrických výmyslů spojených s jeho osobou: v Libyi například nezačínal ramadán stejně jako jinde v muslimské světě, ale vždy na základě výpočtů, které provedl Kaddáfí.

Jinak v Libyi za Kaddáfího neexistoval prakticky žádný politický systém tak jak si ho představujeme. Jeho „džamáhiríje“ žádné politické strany nepřipouštěla, bylo to vše postavené výhradně na jeho osobě.

To je rozdíl například oproti Tunisu a Egyptu. Tunis má jednu z nejstarších ústav v oblasti a v Egyptě začaly vznikat politické strany už před nějakými 150 lety, tedy podobně jako tady ve střední Evropě. Krom toho má Egypt ze všech blízkovýchodních zemí asi nejstarší politickou historii v moderním slova smyslu. To je obrovský rozdíl proti zemím jako je Saúdská Arábie, kde něco takového neexistuje dodnes. Jsou tam teď sice několik posledních let komunální volby, ale hlavní orgán státu madžlis aš-šúra jmenuje částečně král.

V souvislosti s Libyí a některými dalšími státy se také hodně mluví o vlivu kmenů a kmenové společnosti...

Ano, o Libyi se mluví jako o kmenovém státu, kde Kaddáfí de facto některé kmeny koupil. A mě by teď například zajímalo, jak se bude projevovat třeba berberská otázka v severní Africe. O tom skoro nikdo nemluví. Kaddáfí berberské kmeny občas podporoval, zejména na jižní libyjské hranici na Sahaře, kde žijí Tuaregové. A u těch je kmenová identita hodně silná. Mnohem silnější, než ta národní.

Nicméně celkově je role kmenů podle mého názoru poněkud přeceňována – kmenové uspořádání možná funguje ve venkovských oblastech, ale stěží už ve velkých městech. Kaddáfího snem bylo vždy znovu posílit kmenový systém. Proto také bydlel ve stanu a viděl sám sebe jako „velkého beduína“. Chtěl se vrátit k beduínským hodnotám, které tam už dávno nefungovaly. On ten kmenový systém v Libyi de facto obnovil, ale samozřejmě takovým způsobem, aby to odpovídalo jeho zájmům.

Kmenový systém si Evropané dnes už příliš nedovedou představit. Když o něm dnes v souvislosti s Blízkým východem slyší, není jim jasné, jestli se jedná o příbuzenské vztahy, nebo jde o nějaký patriarchální rodový systém podobný středověku, případně je to něco úplně jiného...

Mohl byste tedy arabské kmeny a kmenovou politiku charakterizovat?

Kmen je velmi široký pojem. Na Blízkém východě se jedná většinou o velmi početné kmenové svazky. Fungují hlavně v zemích, kde nejsou moderní politické instituce, jako je Saúdská Arábie. Tam existují i různé privilegované kmeny a ty jsou také propojeny s různými hospodářskými zájmy. Většina kmenových systémů na Blízkém východě nepřežila arabský nacionalismus spojený s nástupem moderní politiky a modernizace. Kmenové struktury také naboural přesun obyvatel z venkova do měst. A pokud nefunguje komunitní život, tak přestane fungovat i kmen.

Je ale zajímavé, že kmeny a některé archaismy s nimi spojené jsou stále velmi výrazné třeba na palestinském venkově, a to i přes celkovou nacionalizaci a politizaci palestinské společnosti. Kmeny také velmi výrazně fungují například v dnešním Jemenu.

Jaká je obecně pozice kmenů vůči islamismu?

Spíš bych tu otázku obrátil: Islamismus se obecně proti kmenovému uspořádání společnosti dost staví, protože se snaží vycházet z daleko širší – náboženské – identitě. Islamismus je rovnostářský a všechny muslimy bez ohledu na jejich původ, národ či kmen staví na stejnou úroveň. Je to samozřejmě také umělý konstrukt, ale zároveň islamismus představuje jeden ze způsobů, jak se dostat z pod kontroly kmenových patriarchů. Není bez zajímavosti, že imperiální velmoci jak kmenového systému, tak islamismu na Blízkém východě často využívaly.

Mají podle vás Středoevropané dostatek dobrých informací o situaci na Blízkém východě?

Když porovnám tři země, které dobře znám a v nichž se nejčastěji pohybuji – tedy Slovensko, Maďarsko a Česko – pak z té trojice je situace jednoznačně nejhorší na Slovensku. A nejde jen o informace o Blízkém východě, ale i obecně o zahraničněpolitických věcech. Většinu Slováků zajímají bohužel především témata typu „jak Slováky okrádá EU“ a chybějí tam fundované zahraničněpolitické debaty, které můžeme občas sledovat v Česku nebo Maďarsku. Je to asi i tím, že na Slovensku je jen velmi málo dobrých komentátorů. Jedním ze známějších a uznávaných je Ivo Samson, ale ten má zas problém, že je žádán, aby se vyjadřoval k velice široké škále témat: prakticky od Číny až po Maroko.

Promítá se to nějak i do oficiálních postojů jednotlivých zemí vůči Blízkému východu a izraelsko-palestinskému konfliktu?

Všechny tři zmiňované země jsou víceméně proizraelské, ale ani Maďarsko, ani Slovensko ne tak výrazně jako Česko. Řekl bych, že je to taková všeobecná reakce: Předtím tu byl socialistický blok, který byl propalestinský, tak se to teď vše obrátilo na druhou stranu.

Je ovšem například zajímavé, že v maďarské židovské komunitě jsou mnozí Židé kritičtější vůči Izraeli než řada nežidovských Maďarů. Maďarská židovská komunita má prostě hodně různých proudů a je v ní i hodně liberálních a levicových židovských intelektuálů. V tom se od té české poměrně výrazně liší.

Děkuji za rozhovor!

M. Č.

Jak si Praha zavřela dveře k libyjské ropě - How Prague shut door to Libyan oil

2011-08-25T10:07:00.002+02:00

Representative of Libyans in the Czech Republic: Prague has shut the door to oil

Czech Republic could have good relations with the emerging government of Libya, because as one of the few states it did not had good relations with Muammar Gaddafi, whose 42-year rule over Libya is collapsing. Due to the hesitation of the Czech representatives to support Libyan insurgency, however, the Czechs could lose a good business, said in an interview for the online journal Dia Eddin Felfel, Libyan living in the Czech Republic.

Představitel českých Libyjců: Praha si zavřela dveře k ropě

Česká republika mohla mít dobré vztahy se vznikající vládou Libye, neboť se jako jeden z mála států nepřátelila s Muammarem Kaddáfím, jehož 42 let trvající vláda nad Libyí se nejspíš definitivně zhroutila. Kvůli váhání českých představitelů nad vyslovením podpory povstalcům však Češi mohou o dobré obchody přijít, říká v rozhovoru pro on-line deník TÝDEN.CZ místopředseda Sdružení Libyjců žijících v Česku Dia Eddin Felfel.

Navzdory úternímu pádu hlavního tripoliského sídla libyjského vůdce Kaddáfího boje v metropoli neustaly. Střelba neutichá ani v libyjském vnitrozemí a v přístavním městě Syrta, tradiční baště Kaddáfího stoupenců. Sám Kaddáfí se v noci na středu ozval s poselstvím národu, v němž popsal ústup z Tripolisu jako "taktický krok" a za jedinou možnou volbu označil vítězství, nebo smrt.

Očekáváte ještě dlouhý odpor Kaddáfího sil?

Ne, moc dlouhé to nebude. Nakonec dojde k dohodě o odevzdání zbraní, sami uznávají, že Kaddáfí už nemá šanci. Je jedno, jestli se najde teď, nebo za měsíc, pro nás je hlavní dohodnout se s vojáky. Režim už skončil. Dokud je Kaddáfí volný, bude dělat problémy, je jasné, že jej a jeho syny musíme dopadnout, ale zas takový rozdíl to není.

Pokračování na Týden.cz

Konec velkého beduína - The end of the mighty bedouin

2011-08-22T13:46:00.008+02:00

Muammar Gaddafi 'killed' in gun battle (Al-Jazeera)
Libyan forces capture Gaddafi (BBC)
Libyscher Übergangsrat: Gaddafi bei Festnahme getötet (FAZ)
Kaddáfí zemřel, podlehl zraněním, tvrdí rebelové (Lidové noviny)
Gadhafi killed in firefight during capture, say Libyan forces (Haaretz)

Starší - Older:

Lessons from Iraq for Libya? Don't do what the US did. (The Christian Science Monitor)
Rozhovor o aktuální situaci v Libyi na Lidovkách (srpen 2011)
Našel se Kaddáfí! - Kaddafi is in Brno (Radio Yerevan:)

20 Years from Crown Heights Riot - 20 let od rasových nepokojů v New Yorku

2011-08-19T10:01:00.004+02:00

The Crown Heights Riot was a three-day riot that occurred in August 1991 in the Crown Heights neighborhood in the New York City borough of Brooklyn. Crown Heights was and currently remains a primarily West Indian and African American community; however, it has a large minority of Jews. The riots began on August 19, 1991 after the child of two Guyanese immigrants was accidentally struck and killed by an automobile in the motorcade of a prominent Chabad Hasidic rabbi Schneersohn. During the riot, an Orthodox Jew was killed. The riot unveiled long simmering tensions between the Crown Heights' black and Jewish communities. It also had an impact on the 1993 mayoral race, and ultimately led to a successful outreach program between black and Jewish leaders that helped improve race relations in the city. (Wiki)

19. srpna 1991 vypukly v newyorském Brooklynu vážné rasové nepokoje mezi Afroameričany a Židy. Došlo k nim poté, co americký rabín, který jel jako součást kolony lubavičského rabína Menachema Mendela Schneersohna usmrtil neúmyslně automobilem černého mladíka z Guyany.

V Crown Heights žije velká židovská komunita chabadských chasidů a zároveň velké množství Afroameričanů hlavně z oblasti Karibiku. Během třídenních nepokojů byl zabit Afroameričany chasida a zraněna byla řada lidí (43 civilistů a 152 policistů) a došlo k velkým škodám na majetku. Nepokoje rozkryly velké napětí mezi Afroameričany a Židy a zároveň obrátily pozornost na tento problém, který následně začal být efektivně řešen.

Timeline of Crown Heights Riots
Re-framing the Racial and Religious Narratives in Crown Heights (Huffington Post)
Crown Heights Riots (wiki)
In Crown Heights, a Decade of Healing After Riots, but Scars Remain
Pictures from Crown Heights, Williamsburg, Boro Park and many other places (from my visits in the USA)

Shabbat Shalom 22. 7. - Jerusalem/Oslo

2011-08-18T10:27:00.004+02:00

Eva Spira, living in Oslo, flew at the end of July after 12 years to visit her friends in Jerusalem. Her husband and children stayed in Oslo. In Norway, prior to her departure, some people asked her the "obligatory" question "If she is not afraid to fly to Jerusalem because of terrorism." Strange paradox caused this time it was considerably safer to be in Jerusalem than in almost always peaceful Norway.

Jsem v Jerusalémě! Po dvanácti letech. Probouzím se v minipokojíku nahoře na palandě v bytě u přátel. Pode mnou leží jedno dítě, druhá postýlka už je prázdná. Slézám a jdu do kuchyně. Je pátek a a je třeba toho spoustu připravit na šabat. Uklidit, navařit na dva dny (v duchu se raduju, že nic z toho nemusím dělat já.) Nejdřív ale s kamarádem Elim odvážím jeho dvě děti do školky. Bydlí na severu Jerusaléma, ve čtvrti French Hill. Moje dvě děti jsou s mužem v Oslu, ale v červenci je školka zavřená, takže mají naplánovano něco jiného, asi budou doma a balit (na cestu do Čech), nebo půjdou do knihovny. Do jerusalémské školky vezeme děti autem, a než se dostaneme až k paní učitelce, procházíme asi pěti brankami, a ta první je na bezpečnostní kód. Naše školka v Oslu má branku jednu, a bez kódu. Potom se vracíme zpět domů k Elimu, kde jeho žena Dafna s dvouměsíčním miminkem v šátku na břiše začíná vařit šabatové jídlo. Eli uklízí, vysává a vytírá. Kolem poledne se vydáváme na výstavu absolventů designu (Becalel) na Hebrejskou universitu. Tašky nám nikdo nekontroluje, trochu se divím. Výstava je hodně zajímavá, ale s miminkem se absolvuje trošku složitě. Přestávky na kojení a Elimu pořád někdo volá. Jedeme zpátky domů. Po obědě odjíždím už sama do města, šabat budu trávit s kamarádkou Ayalou, která bydlí přes celý Jerusalém v krásné čtvrti na jihu Talpiot. Procházím si centrum města, nasávám předšabatovou atmosféru tržiště Machane Yehuda a usedám v poklidné kavárně Beréšít. Blíží se půl páté odpoledne, a poslední autobus č. 7 mi jede z města o půl šesté, potom městská doprava končí. Procházím se znovu přes teď už celkem vylidněné tržiště, a uvědomuju si, jaké je vlastně vedro. Po devíti letech života v Oslu už opravdu na vedro zvyklá nejsem… Nesmím zapomínat hodně pít! Nasedám na autobus a najednou mi přichází smska od muže: ”Byl vybuch v Regjeringskvartalet. Zraneni. My jsme v poradku. Slyseli jsme to hlasite az sem.” Jsem fakt v šoku! Výbuch v Oslu? Hned se mi začne všechno honit hlavou... Je to možné? Já v Israeli a ve stejnou chvíli bomba v Oslu? Dost lidí se mě před cestou ptalo, ”A nebojíš se jet do Israele?” Asi jsem se nebála, ale je pravda, že jsem matkou dvou malých dětí a úplně dobře mi z toho nebylo. A teď tohle! Hlavně dostávám strach, že útoky můžou pokračovat. Bydlíme u lesa na okraji Osla, tak doufám, že takové místo není pro teroristy dostatečně atraktivní, ale stejně. Tenhle ”opačný” scénář mě ale před cestou fakt ani ve snu nenapadl. Že by se něco mohlo stát jim!

Nejdřív tomu tak nějak podvědomě nevěřím, ale za chvíli přichází další smska: ”1 mrtvy, pricina vybuchu neznama. Centrum plne policie a zachranaru.” Protože už tak za hodinu má začít šabat, a já se blížím k mé ortodoxní kamarádce, je mi jasné, že se dneska už na počítač nedostanu. Takže mě informují manžel a kamarádi z Osla smskami. Kamarádka Vanesa, která bydlí v centru, píše: ”Eva, I am ok, thank you. I was out, close to the National theater. And it was terrible, glass breaking down and falling, and ambulance and police everywhere!” Sama pochází z Bosny a v Oslu byla jen na návštěvě. A další smska od muže: ”Tady crazy. 7 mrtvych a jeste k tomu strileni na AUFs sommerleir na Utøya. Mozna connected. The irony… ”tohle se v Norsku nedeje”…” Hrozně se bojím, že za útoky stojí muslimští imigranti v Norsku. Představuju si, co by asi v Norsku nastalo, kdyby tomu tak bylo. Už tak nejsou vztahy Norů k muslimům nijak přehnaně vstřícné, a tohle by byl konec.
Nevím, co si myslet, za chvilku mám dorazit k Ayale, kterou jsem neviděla dvanáct let, má už čtyři děti a já se na ni tak těšila! Teď mám akorát srdce v krku a strach. Chce se mi brečet a vůbec nevím, co dělat! Nejradši bych strávila večer na internetu, ale to nejde. Takže nacházím dům, kde Ayala s rodinou bydlí, vítáme se, seznamuju se s dětma, zapalují se šabatové svíčky a mi nezbývá než popřát ”Šabat šalom”.
Než usnu, přemýšlím, jak by můj den asi vypadal, kdyby muž s dětmi naplánoval odpolední výlet do městské knihovny. Ta totiž leží jen asi minutu od místa výbuchu.

Eva Spira, Oslo

Díky, Evuvo, za původní verzi a za druhou fotku k publikaci na Blízkovýchodních stránkách!
Mírně zkráceno vyšlo v Respektu v rubrice ”Jeden den v životě”.

Syria Uprising - Povstání v Sýrii

2011-08-16T10:47:00.005+02:00

Some links that may help you understand what happens during the current anti-government riots and government repressions in Syria.

Několik odkazů, které vám mohou pomoci zorientovat se v současných nepřehledných protivládních nepokojích a vládních represích v Sýrii.

Actual:

Palestinian refugees fleeing camps in Syria (BBC, 16. 8. 2011)
Iran snipers in Syria as part of crackdown (The Telegraph, 16. 8. 2011)

World Media:

BBC News Guide - Syria Crisis
facebook group Syrian Uprising Information Centre
Guardian: Arab Spring: An Interactive Timeline of Middle East Protests
Al-Jazeera: Syria Uprising
CNN: News and Videos about Syria
Haaretz: Syria
Iranian Press TV: Islamic Awakening
Fox News: Syria

Česky - Czech:

Wikipedia

Wikipedia - 2011 Syrian Uprising - Protesty v Sýrii 2011
Wikipedia - Bashar Assad, Assad Family, Alawites, Baath Party, Syrian Social Nationalist Party
Wikipedia - Human Rights in Syria, Hama Massacre 1982, Death of Hamza Ali Al-Khateeb, Timeline of 2011 Syrian Uprising

Nesvatá válka Břetislava Turečka - recenze

2011-08-11T08:40:00.009+02:00

A review of the book by Czech journalist/reporter B. Tureček who is working in Jerusalem and is covering the Middle East for the Czech broadcast. The new book will focus on the Israeli-Palestinian conflict.

Nesvatá válka Břetislava Turečka

S větším odstupem času spatřila světlo světa druhá kniha našeho nejvýznamnějšího zpravodaje z Blízkého východu, Břetislava Turečka „Nesvatá válka o Svatou zemi“. Ta je tematicky méně rozptýlená než první publikace a soustředí se vyloženě do míst, které Tureček během několika posledních let tak dobře poznal ve své roli zpravodaje Českého rozhlasu na Blízkém východě: tedy na území současného Izraele a Palestiny, nejvíce pak Jeruzaléma, kde žije a který poznal nejlépe. Autor trochu účelově na úvod zmiňuje, že se ve své první knize izraelsko-palestinskému konfliktu záměrně vyhýbal (str. 9). To ale není zcela pravda, protože jeho první kniha začíná kapitolou „Geodetovo poučení z Gazy“. Spíše chtěl navodit lepší koncepční vyjasněnost svého současného psaní, které se mimo jiné projevilo i daleko příhodnější volbou názvu knihy. U té první, v mnoha aspektech jinak velmi zajímavé, se někdy nebylo možné zbavit dojmu, že se autor snažil o politickou korektnost v českém slova smyslu. Nejzřetelněji to lze poznat na samotném jejím názvu: „Světla a stíny islámu“, který navozoval dojem, že chce-li český odborník psát o islámu, je téměř jeho povinností připomenout jeho negativního obraz. Pokud se vám to zdá přehnané, můžete si jako malý experiment zkusit zaměnit slovo „islám“ v jejím názvu třeba za pojem „judaismus“ a zamyslet se, jakou by v České republice měla kniha následně odezvu. Zpátky však k Turečkově novému dílu. Nemám pochyb o tom, že většině čtenářů, a to nejen laiků, svou velmi čtivou formou a výběrem zajímavých, na první pohled někdy až kontroverzních témat, zaujme a přiměje k další snaze poznávat blízkovýchodní problematiku a jejích hlubších souvislostí. Mám radu pro ty, kdož se považují za sympatizanty jedné ze stran konfliktu: buď by se měli připravit na velké sebezpytování, nebo by raději knihu neměli číst vůbec.

Nikdo dnes nemůže pochybovat, že Tureček je jedním z nejlépe informovaných lidí o dění na Blízkém východě a vzhledem k jeho práci dnes zejména právě znalosti prostředí Izraele a Palestiny. Nemám ani tak na mysli skutečnost, že někteří naši politici, diplomaté a pracovníci zpravodajských služeb snad nemají lepší přístup k informacím, které jistě sahají velmi daleko za hranice toho, kam Tureček může se svou investigativností dohlédnout. Avšak žurnalista není na rozdíl od nich spoutáván (alespoň relativně) žádným oficiálním postojem. Snaží se na Blízký východ, Izrael a Palestinu pohlížet komplexně, zažívat je denně „na vlastní kůži“ a jde i výrazně dále, než jen tam, co by mu jako zpravodaji veřejnoprávního rozhlasu „stačilo“ dělat. To ho nakonec také pozitivně odlišuje od některých jeho novinářských kolegů rozesetých po jiných částech světa. Tureček zkrátka nesedí pohodlně ve svém jeruzalémském bytě s mátovým čajem či pivem Tajbe a nebrouzdá pouze internetovým Haarecem a myriádami agenturních zpráv, aby se občas vyrazil rozhlédnout po okolí… A vlastně by mu to k jeho práci možná i stačilo – což mám na mysli v kombinaci s nepříliš velkou náročností českých posluchačů a úrovní naších mainstreamových médií – jen přepínat mezi Al-Džazírou a prvním programem izraelské televize… Tureček ale raději vyráží s diktafonem a fotoaparátem do terénu, jak často to jen jde, mluví s obyčejnými lidmi a kontaktuje i významné osobnosti, čte mezi řádky, slyší mezi slovy a snaží se dostat za všeobecně rozšířená klišé v izraelské i palestinské společnosti. Z knihy je patrné, že sám v sobě občas bojuje mezi sympatiemi a antipatiemi, mezi klišé v české společnosti a mezi skutečným životem na Blízkém východě. To jsou procesy, kterými projde takřka každý, kdo Blízký východ zná nejdříve hlavně teoreticky a kdo tam následně začne žít a zjistí rozdíly mezi sny a realitou. Z jednotlivých kapitol je často cítit i mnohá autorova překvapení, jaké že to Blízký východ umí připravit paradoxy. A koneckonců i přímo v Turečkově knize lze číst také mezi řádky…

V jednotlivých, občas tematicky se prolínajících kapitolách, před námi najednou defiluje někdy až bizarní společenství postav – od ex-členů Mossadu v šáhovském Íránu (mj. Írán je Turečkovou další velkou doménou, což je v knize poznat hned v několika kapitolách), přes bývalé bojovníky proizraelské Jiholibanonské armády, až po palestinské kolaboranty a antisionistické ultraortodoxní Židy, pro které jsou slova „Stát Izrael“ ekvivalentem Třetí říše. Na rozdíl od první knihy je Tureček nyní velmi obezřetný v podepření svých tvrzení a závěrů a používá citace, což jinak není u knih napsaných novináři běžné. Autor dobře ví, proč to dělá, neboť bez uvedení zdroje by byl u nás podezříván z náklonnosti k jedné či druhé straně. Například tvrzení jako „I kdyby tu před dvěma tisíci let nějaký židovský národ existoval, dávalo by to snad někomu právo sem přijít teď, zabrat tuto zemi a popřít historii a práva lidí, kteří sem přišli mezitím?“ by byla zkrátka u nás příliš kontroverzní, pokud by nebylo jistě, že ho vyslovil profesor historie z telavivské univerzity. Je veřejným tajemstvím, že se před časem některé české subjekty a osoby pokoušely tlačit na to, aby byl Tureček ze svého postu zpravodaje odvolán. Z jistého pohledu se jim nelze ani divit, protože autor patří mezi jedny z největších rozbíječů tradičních českých klišé o Blízkém východě – a to ať už se jedná o Izrael, nebo o Palestince. Nepochybuji, že tato kniha skalním stoupencům Izraele ani zaníceným propalestinským aktivistům mnoho radosti nezpůsobí. A o to zřejmě i autorovi šlo, protože k bližšímu poznání blízkovýchodní reality je třeba se vymanit ze stále tolik zažitých klišé a možná i stojí za to ztratit pár sympatizantů. Navíc současný český politický establishment, hlavně vláda, na tomto poli spíš přitvrzují, než by se snažily bojovat proti opaku. V této souvislosti jsou velmi zajímavou stránkou knihy právě kapitoly věnované přímo vztahům České republiky s Blízkým východem a její diplomacii. Ty z jeho postřehů nedopadají právě nejlépe, přičemž mýtus o snaze o vyváženosti české zahraniční politiky rozstřílí kapitoly o blízkovýchodních blamážích Miloše Zemana (hlavně medializovaná aféra s přirovnáním Arafata k Hitlerovi) a poměrně upřímné a nijak zvlášť neskrývané proizraelskosti Cyrila Svobody, kterého kolegové při jeho cestách do Bruselu už začali zdravit "šalom".

Nepochybuji, že mezi letošním dubnem, kdy Břetislav Tureček knihu dopsal, a současností už určitě nasbíral materiály na několik dalších kapitol. Vyjde-li tak případné další vydání knihy s aktuálním rozšířením, bude to jen dobře.

M. Č. (vyšlo v Mezinárodní politice, č. 10/2011)

Připojuji anotaci:

Ukázka z textu

„Nikdy tu nikomu nevěř! Ani já nemohu věřit tobě.“ Když mi jeden z mých informačních zdrojů o společnosti východního Jeruzaléma řekl tuhle moudrost, považoval jsem to zprvu za banální klišé. Pak ale pokračoval. A já si až s odstupem tří let uvědomil, jak hlubokou měl pravdu.
„Tady Židé a Arabové svádějí podzemní, tichou válku. A tak mluvíš s vousatým Palestincem, co má na hlavě muslimskou čapku a vede plamenné řeči o osvobození mešity al-Aksá z pod izraelské okupace, ve skutečnosti to ale může být agent-provokatér izraelské tajné služby Šin Bet,“ vykládal mi polohlasně jeruzalémský Palestinec křesťanského vyznání. „Příště narazíš na hladce oholeného mladíka se zrcadlovými brýlemi, co na ulici pobaveně okukuje a halasně komentuje západní turistky, a ve skutečnosti to může být tipař Hamásu pro příští teroristický útok proti Židům.“

Zajímavý anti-antisemitský heraldický symbol

2011-08-02T13:27:00.006+02:00

Interesting Coat of Arms of Polish Town Kolbuszowa resembles good relations between Polish Christians and Jews.

Izraelský premiér Jicchak Šamir kdysi prohlásil, že "Poláci nasávají antisemitismus spolu s mateřským mlékem". Navzdory mnoha židovsko-polským kontroverzím (katolický antisemitismus, pogromy za druhé světové války i po válce - např. masakr v Kielcích, atd...) řada Poláků stěží odpovídala Šamirovu biologickému pardigmatu. Určitě mezi ně nepatřili ani tvůrci heraldického znaku haličského městečka Kolbuszowa v roce 1785, na který jsem nedávno narazil v jednom krakowském knihkupectví. Těžko lze najít nějaký symbol, který by lépe ilustroval dobré vztahy mezi křesťany a Židy.

Muslims and the Radetzky March - Co mají společného muslimové s Pochodem Radeckého?

2011-07-27T11:04:00.008+02:00

Zjistíte ve Vídni..
You will see in Vienna..

Zamotá Norsko xenofobům hlavu?

2011-07-24T18:54:00.011+02:00

An article about some similarities between thinking of Norwegian assassin Breivik and contemporary Czech xenophobes, islamophobes and antisemites (especially in so called DOST movement).

Přestože k mnoha dnešním islamobijcům, neokonzervativcům a řadě dalších příznivců jednoduchých řešení problémů dnešního světa mé sympatie zrovna netíhnou, mám za to že není úplně spravedlivé vztahovat norské násilí paušálně na uvažování mnoha z nich. Přesto ale pevně doufám, že důsledek jednání norského extrémisty (a jeho uvažování a myšlenkové vzory) přiměje mnohé z příznivců výše uvedených názorů alespoň k jisté sebereflexi (kam bych ale rozhodně nezařadil třeba poslední text z klávesnice Romana Jocha).
Platí-li, že vše je k něčemu dobré, pak doufám, že norský útok poukáže, kam až může současné myšlení "obhájců tradičních hodnot" v extrémním případě dospět. A v České republice se jich v poslední době vynořuje opravdu hodně, navíc ne na právě bezvýznamných politických postech (o některých kontaktech pana prezidenta, výrocích a aktivitách Ladislava Bátory a dalších lidech se toho napsalo v českém tisku poměrně dost). Právě z oficiálních míst dostává legitimizace různých podivných názorů á la iniciativa DOST nejdůraznější impulzy, že jsou takové názory akceptovatelné. A právě z okruhu DOST je v případě některých jejích příznivců už jen krůček na neonacistickou, antisemitskou a jinak otevřeně xenofobní scénu.

Pevně doufám, že násilí v Norsku přiměje k větší sebereflexi a pokoře i osobnosti jako je Geert Wilders (kterého masový vrah Breivik velmi uznával) a další, kteří si uvědomí, že jejich myšlenky mohou v hlavách některých jejich obdivovatelů vytvořit velice výbušnou recepturu...

Několik zajímavých odkazů:

Blízkovýchodní jména kolem nás

2011-07-19T12:01:00.002+02:00

Jakožto malá legrácka mě zajímalo, jak je to v dnešní České republice s blízkovýchodními jmény. Podle statistik ministerstva vnitra a stránek www.kdejsme.cz jsem udělal jejich malý výběr, resp. jmen připomínajících některé blízkovýchodní osobnosti, místa, proroky atd.:

V ČR by tak mělo podle statistik žít 35 Abbásů, 80 Ahmadů, 8 Abdelazízů, 10 Abdelkaderů, 27 Abdulláhů, 189 Mohamedů, 45 Mohammedů, 35 Muhammadů, 37 Mahmoudů, 9 Khadijí (Chadídža), 38 Aish, 11 Aiš, 8 Jesusů, 311 963 Marií, 6 Marjam, 743 Mojžíšů, 2 Avrahamové, 27 Arielů (ale jen jeden Šaron), 5 Assadů, 3 Hafezové, 2 Bashirové (ale zato 329 Valčíků), 2 Nasralláhové, 7 Baraků a 7 Ehudů (což sedí), 12 Husseinů, 1 Shamir, 1 Ovadia, 4 Yaserové, 10 Yassinů, 34 Hebronů, 2 Jeruzalémové, 10 Israelů, 2 Lawrencové a 1 Kissinger.

Blízkém východ v nové ročence české zahraniční politiky

2011-07-10T12:13:00.004+02:00

Ukázka z nového vydání Ročenky české zahraniční politiky, kterou vydal Ústav mezinárodních vztahů (a kterou je možné objednat tamtéž) - výběr z kapitoly o vztazích ČR k Blízkému východu.

Michal Kořan a kol.: Česká zahraniční politika v roce 2010: Analýza ÚMV
Rok vydání: 2011, váz., 384 stran, ISBN 978-80-86506-95-1, 295 Kč

Česká diplomacie izraelsko-palestinský konflikt

V roce 2010 pokračovala ve vztahu k Izraeli a Palestině Česká republika v podobném stylu diplomacie, jaký známe z předešlých let – tzn. velmi přátelský (až nekritický) postoj k Izraeli a poněkud méně intenzivní, ale přesto zřetelné snahy o pomoc Palestincům a Palestinské autonomii.

Jedním z úkolů českého předsednictví v EU v roce 2009 bylo úsilí České republiky o ještě těsnější vztahy mezi EU a Izraelem. To se (hlavně vzhledem aktuálním dopadům operace „Lité olovo“) však nepodařilo dosáhnout. V zásadě ale došlo k předpokládanému posílení v průběhu předsednictví následujících po českém předsednictví Radě EU.

Na počátku roku 2010 se stal novým českým velvyslancem v Izraeli Tomáš Pojar, bývalý první náměstek ministra zahraničních věcí, ex-ředitel organizace Člověk v tísni a zároveň syn Miloše Pojara, prvního polistopadového československého velvyslance v Izraeli. O několik měsíců dodala ČR další důkaz, jak je pro ni Izrael důležitý: ministr zahraničních věcí J. Kohout otevřel v květnu Tel-Avivu vůbec první České centrum na Blízkém východě. Ředitelem centra byl jmenován David Stecher.

Velmi přátelský kurz k Izraeli potvrdila česká diplomacie i doma. Byla např. uspořádána konference ke dvacátému výročí obnovení diplomatických styků mezi Izraelem a Českou republikou (ty byly navázány v únoru 1990). Konala se v Praze a zúčastnili se jí čelní čeští politici, včetně premiéra J. Fischera. Čeští představitelé při této příležitosti opět uvedli, že „Češi jsou schopni řešit blízkovýchodní konflikt“ (v minulosti proklamoval něco podobného např. prezident V. Havel). Přesto však o několik měsíců později přijala česká vláda a premiér (tentokrát se již jednalo o novou vládu pod vedením P. Nečase) izraelského ministra zahraničních věcí Avigdora Liebermana. Ten je členem radikálně pravicové strany Náš domov Izrael, která je dnes součástí izraelské vládní koalice, a je i řadou Izraelců považován za ultrapravicového radikála. Lieberman pronesl v minulosti řadu rasistických výroků na adresu Arabů a je u něj velmi důvodné podezření, že byl v minulosti členem strany Kach, která byla později v Izraeli zakázána a dostala se dokonce na seznam teroristických organizací v USA a v EU. Lieberman v České republice mj. prezentoval i své soukromé kontroverzní plány na řešení izraelsko-palestinského konfliktu spojené s masovým sociálním inženýrstvím v Izraeli a Palestině. To nevyvolalo žádnou výrazně odmítavou reakci našich politických představitelů. Z hlediska našich ambicí při pomoci řešení izraelsko-palestinského konfliktu určitě vyvolává nejasnosti skutečnost, že čeští politici nedávají prakticky žádným způsobem najevo, že by byli schopni rozlišovat mezi izraelskými politiky, kteří jsou konsenzuálně ochotni řešit otázky související s izraelsko-palestinským konfl iktem, a mezi politiky, kteří celou svou politickou kariéru kompromis mezi Izraelci a Palestinci více či méně otevřeně sabotují (a to i za situace, že se stali členy vládní koalice).

Ve vztahu k Palestincům a Palestinské autonomii je česká zahraniční politika zdrženlivější než k Izraeli, nicméně v květnu spojil ministr Kohout s návštěvou Izraele i návštěvu Palestiny a zavítal tak i na Západní břeh (nikoliv do pásma Gazy), kde se setkal s palestinským premiérem Salámem Fajjádem a s dalšími vysokými palestinskými představiteli. Pozdější Nečasova vláda v druhé polovině roku 2010 žádným výrazným způsobem kontakty s Palestinskou autonomií neprohloubila (což ale nemusí v tak relativně krátkém časovém období nic zásadního naznačovat). V každém případě rozvojová pomoc ČR vůči Palestincům pokračovala i během roku 2010 a dosáhla v tomto roce velikosti 9,5 mil. Kč.

Postoj České republiky k pásmu Gazy a „konvoji do Gazy“

Jednou z klíčových kauz roku 2010, která obrátila pozornost (nejen) naší diplomacie k izraelsko-palestinskému konfl iktu, se stal „lodní konvoj do Gazy“. Konvoj několika lodí byl součástí tzv. „Flotily svobody“, jež měly za cíl prolomit izraelskou blokádu uvalenou na pásmo Gazy a dodat humanitární pomoc. Ještě hluboko v mezinárodních vodách pak došlo k vylodění izraelského námořního komanda na palubě lodí, přičemž na jedné z nich (turecké lodi Mavi Marmara) vypukly potyčky, načež došlo ke ztrátám na životech na straně účastníků konvoje. Incident vyvolal velkou pozornost světových médií a vzbudil četné emoce na straně stoupenců i odpůrců současné izraelské politiky. Konvoje se účastnili i čtyři čeští novináři, což přispělo k tomu, že o celé události se hojně diskutovalo i u nás. České ministerstvo zahraničních věcí k incidentu nevydalo zvláštní prohlášení s poukazem na to, že prohlášení už vydala Evropská unie ústy své ministryně zahraničních věcí C. Ashtonové, a proto „by nemělo smysl, aby každá země vydávala zvláštní prohlášení“. K incidentu se však vyjádřili čeští diplomaté i představitelé naší politické scény. Velvyslanec v Izraeli T. Pojar poznamenal mj.: „Litujeme všech zmařených životů.“ Předseda Senátu P. Sobotka (ODS), který byl v době incidentu s konvojem právě na Blízkém východě, prohlásil: „Námořní konvoj do Gazy byl plánovanou provokací pod záminkou humanitární pomoci.“ Humanitární pomoc do Gazy dle jeho názoru „proudí do Gazy plnými doušky“. Česká levice vyjádřila spíš negativní postoje vůči izraelskému zásahu v Gaze. J. Hamáček (ČSSD) např. uvedl: „Reakce Izraele byla naprosto neadekvátní, incident se stal v mezinárodních vodách, jde o porušení mezinárodního práva.“ Kateřina Konečná (KSČM) k incidentu dodala: „Pokud budeme před tímhle zavírat oči, tak nám hrozí takový průšvih, že se z toho tady všichni zblázníme.“

Ekonomické vztahy s Izraelem a Palestinskou autonomií

V dubnu byl zahájen izraelsko-český program Gešer/Most na podporu společných výzkumných projektů českých a izraelských firem a institucí. Program se současně zaměřuje na komerční využití výzkumu. Z programu, který je rozdělen do pěti tříletých výzev, mohou firmy získat kolem 600 mil. Kč. I v roce 2010 pokračovala rozvojová pomoc České republiky v Palestině. Nejaktuálnější data zatím nejsou k dispozici. V letech 1996–2008 česká strana na Palestinských územích realizovala 14 rozvojových projektů v celkové hodnotě přes 250 mil. Kč.

Chassidic Kingdom 2011

2011-07-03T10:36:00.009+02:00

Photoalbum from recent journey to Galicia, Bukovina, Podolie, Bessarabia and Odessa. Those places were in regions which were parts of Poland, Lithuania, Austro-Hungaria, Ottoman Empire, Russian Empire, Soviet Union... now they are parts of Ukraine.

Symposium: Democracy in the Middle East?

2011-06-06T11:15:00.004+02:00

Česká verze níže.

Following the tradition of past successful Symposiums, editors of Global Politics decided to focus this time on recent popular uprisings in the Arab World. There are not many issues in contemporary international politics that are so dynamically developing and vigorously debated as this one. Thanks to the global media we were able to watch the overthrow of (so far) two authoritarian regimes, but the impact of these events on regional and global politics is yet to be seen. By addressing various Middle East specialists with diverse backgrounds and institutional affiliations such as London School of Economics and Political Science, John Hopkins University or American University of Beirut, we would like to contribute a little to the debate and hopefully bring attention of our readers to less known aspects of these dramatic events. What are the most important overlooked factors that were crucial for the development of the Arab Spring? What are the prospects of transition in Egypt and Tunisia?
It is our great pleasure to publish the answers of Sheila Carapico, Marek Čejka, Katarina Dalacoura, Jack A.Goldstone, Hilal Khashan, Fred H. Lawson, Karim Mezran and Yezid Sayigh.

Global Politics questions:
1) In your opinion, what is the most overlooked event or factor in the revolutionary Arab world that deserves to be mentioned and is of the utmost importance for the future development?
2) Do you think that democracy will be a viable option in Egypt and Tunisia after the revolutionary spring in the Arab world settles down?

Authors provided the answers during May 2011.

Česká verze otázek a mých odpovědí:

1) Co je dle vašeho názoru nejvíce opomíjeným faktorem v revolučním arabském světě, které si zasluhuje zmínit pro svůj velký význam pro budoucí vývoj?

Podle mého názoru je to nedostatek informací o souvislostech dění. V médiích byly často zdůrazňovány příčiny jako „ekonomická situace“, „ceny potravin“, „nespokojenost se současnými vůdci“ apod. To je velice zjednodušující a souvislosti dnešního dění jsou mnohem komplexnější. Touha po spravedlnosti a svobodě není specialita západního světa, přičemž v této souvislosti se prakticky vůbec nemluví o tom, že touha Arabů (a obyvatel Blízkého východu obecně) po životě ve svobodě a důstojnosti v arabském světě začala už relativně dávno: na přelomu 19. a 20. století. Tehdy se konstituoval arabský nacionalismus, a v období první světové války, kdy vypukla Arabská revolta (1916). Přesto nebylo svobody a důstojnosti do dneška plně dosaženo. Před druhou světovou válkou to bylo především dílem Británie a Francie, které ovládly Blízký východ pro své zájmy a rozeštvaly zdejší etnika a náboženství proti sobě. Po druhé světové válce to byla zase Studená válka, která rozdělila Blízký východ na zóny vlivu a její válčiště. Studená válka zároveň vytvořila prostředí pro vznik autokracií a status quo, které přetrvaly dodneška. Bylo to samozřejmě všechno ještě daleko složitější, ale na tak krátkém prostoru je to třeba shrnou takto. Samozřejmě nechci říci, že Arabové a jejich političtí vůdci se sami nedopustili mnoha chyb, ale je důležité si uvědomit, že bylo ve 20. století prakticky nemožné odolat nejdříve technologické převaze a politickým metodám Británie a Francie a následně USA a Sovětského svazu. Těm šlo v prvé řadě o jejich zájmy. Svoboda a důstojnost blízkovýchodních obyvatel pro ně byla jen velice selektivní a účelová záležitost. Často pro ně bylo výhodnější podporovat blízkovýchodní autokracie než demokratické metody vlády. Nyní jde o překonání tohoto dědictví a dlouhodobého status quo. A ještě jedna věc: Na Západě bylo v informování o dnešním dění také málo zdůrazňováno, že arabské společnosti dneška jsou daleko složitější, než známe ze zažitých schémat: islamisté – nevzdělaní lidí – zkorumpovaná elita. Arabský svět je daleko strukturovanější a má velmi vlivnou skupinu lidí (často mladých a vzdělaných), kteří touží po podobných hodnotách jako my na Západě.

2) Myslíte si, že demokracie bude životaschopnou variantou v Egyptě a Tunisku poté, co arabské revoluce opadnou?

Ano. Arabská demokracie je jednou z variant, která by mohla v těchto zemích převážit. Úmyslně píši „arabská“, protože pokud se etabluje, bude v mnoha ohledech odlišná od té naší, (i když většina esenciálních elementů by mohla zůstat identická s pojetím demokracie západní). Může mít daleko však blíže k náboženským, tribálním, etnickým i jiným tradicím arabského světa. Může být daleko kritičtější k západnímu světu a projevům jeho politiky na Blízkém východě, může více akcentovat roli armády a bezpečnostních složek atd. V tomto ohledu je velkou inspirací dnešní Turecko. Je samozřejmě otázka, do jaké míry je turecký model použitelný pro arabské země, které se během 20. století vyvíjely vnitřně dost odlišně než Turecko. Každopádně je ale dobře, že turecký model vůbec existuje a že je přitažlivý například i pro umírněné islamisty. Zde bych ocitoval klíčového tuniského islamistu Rašída Ghannúšího: „Turecká zkušenost zůstává tuniské situaci, kultuře a politice nejbližší. Turecko je nejbližší podobný příklad pro Tunisko. Pak tedy (naše islamistická strana) an-Nahda nemůže být srovnána s Talibánem, nebo Íránem. Nejbližším srovnáním je AKP (současná turecká vládní strana).“

První železná dáma: recenze na knihu "Golda"

2011-05-30T09:13:00.008+02:00

vyšlo v MFDnes Kavárna - 28. 5. 2011

Nakladatelství Emet sáhlo po překladu relativně nové publikace, kterou vydala americká žurnalistka a historička Elinor Burkettová v roce 2008. Tato práce je poněkud překvapivě jedním z mála životopisů, který o zatím jediné izraelské premiérce vyšel. Meirová sama napsala svoji autobiografii v roce 1975, tři roky před svou smrtí. Od té doby bylo publikováno několik spíše menších vzpomínkových publikací, například z pera jejího syna Menachema. Jinak se ale Golda Meirová samozřejmě objevuje v kapitolách mnoha politologických prací o blízkovýchodním dění. Měli jsme rovněž možnost vidět ji ztvárněnou v několika filmech o Blízkém východě – nejznámější u nás je zřejmě Spielbergův film Mnichov (2005). Ten ilustruje mimo jiné klíčovou roli Meirové v souvislosti s izraelským honem na teroristy spojované s masakrem izraelských olympioniků v Mnichově v roce 1972.

Žena mezi muži

Meirová byla v izraelských a snad i světových dějinách skutečně ojedinělá postava. To souviselo částečně i s tím, že byla jednou z prvních žen, které dosáhly na tak vysoký politický post. Není pochyb, že machistické prostředí mužské politiky tehdy vyžadovalo být velmi silnou a schopnou osobností. A pokud pohlížíme na Izrael jako na demokracii západního typu, byla Meirová vlastně první premiérkou v čele země západního světa (západ paradoxně předběhly o několik let bývalé koloniální země – na Šrí Lance to byla premiérka Sirimavo Bandaranaiková a v Indii Indíra Gándhíová). I to byl jeden z důvodů, proč mluvil premiér Ben Gurion o ministryni Meirové jako o „jediném muži ve svém kabinetu“.

Práce Burkettové je tak de facto prvním zpracováním osobnosti Goldy Meirové zvenčí. Je ale možná trochu škoda, že Burkettová – ač historička – píše spíše žurnalisticky a není ani primárně svým zaměřením znalkyní Blízkého východu (většina jejích předchozích prací byla na značně odlišná témata). Je tak zřejmé, že pokud by ji v psaní premiérčiny biografie předběhl například některý současný významný izraelský historik – třeba Tom Segev – kniha by z koncepčního hlediska zřejmě vypadala značně jinak. Burkettové biografický styl je spíš beletristický a místy snad až patetický, takže je celkem jasné, že straní hlavní aktérce knihy. Na druhou stranu můžeme v knize narazit na některé kritické pasáže. Ty však nejsou tolik spojeny s obdobím po jomkippurské válce z roku 1973, kdy se na premiérčinu hlavu snesla asi největší vlna kritiky, v důsledku čehož nakonec už sama z politiky odešla, ale například s jejím postojem k religiózním Židům a židovské náboženské tradici. Na srozuměnou: Česká republika je v dnešní Evropě jeden z nejvýraznějších podporovatelů Izraele, zvláště pak česká politická pravice. O Goldě se mluvilo ještě dávno před Margaret Thatcherovou jako o „železné dámě“. Přesto může chápání těchto pojmů Čechy v souvislosti s Izraelem zmást. Izrael se zrodil převážně z ateisticko-socialistických ideálů labouristického sionismu a Golda Meirová byla jejich ztělesněním. „Železná dáma“ Meirová tak nebyla symbolem pravice a konzervativismu jako britská premiérka. Naopak – od mládí byla přesvědčenou levicovou sionistkou, kibucnicí a odborářkou. Je tak mnohem přesnější jí spojovat s obdobím „levicového a socialistického malého Izraele“ před rokem 1967, než s pozdějším pravicově-nacionalistickým establishmentem „velkého Izraele“. Jeho období začalo v roce 1977 vůbec prvním vítězstvím izraelské pravice a odchodem levice do opozice. Snad s výjimkou premiérů Menachema Begina a Ariela Šarona také v Izraeli znamenalo počátek konce období charismatických politických osobností generace dřívějších otců zakladatelů, jako byl Ben Gurion, Moše Dajan nebo právě Golda Meirová.

Co schází

Na závěr je nutno doplnit, že jinak čtivé knize by prospěla obrazová příloha a mapy, stejně tak jako rejstřík, neboť text se přímo hemží důležitými i méně známými jmény. Rejstřík by tak zvýšil hodnotu knihy a zase by o něco víc pomohl českému čtenáři se v nepřehledném blízkovýchodním dění zorientovat.

Pevně také doufám, že u nás publikovanou řadu klasických prací a biografií spojených s Izraelem (knihy Martina Gilberta, životopisy Ariela Šarona a Goldy Meirové) a překladů historiografických děl bývalých izraelských politiků (knihy od Chaima Herzoga či Šlomo Ben Amiho) doplní naši vydavatelé brzy i o aktuální knihy od dnešních izraelských historiků. Díla vědců jako Tom Segev, Hillel Cohen, Idith Zertalová a dalších na našem trhu stále výrazně chybí. To znesnadňuje českému čtenáři udělat si názor na blízkovýchodní dění nejen z pohledu „nestorů“, ale i zrakem kritických odborníků.

Rozhovor s rabínem židovských osadníků: "Je tu hodně místa pro všechny"

2011-05-27T11:13:00.020+02:00

Interview with rabbi from Jewish settlement - Original English version here

Rozhovor s rabínem Jairem Dreyfusem z židovské osady Efrata vyvrací některé stereotypy o židovských osadnících a palestinských islamistech (či alespoň o určité části těchto komunit)

Rozhovor vyšel v časopise A2 č. 11/2011, tady na blogu si můžete přečíst nezkrácenou verzi rozhovoru.

Efrata je rozlehlá židovská osada na Západním břehu, jižně od Jeruzaléma, která se táhne v délce deseti kilometrů od palestinského města Betlém až do blízkosti Hebronu. Dnes v ní žije kolem 8500 židovských osadníků – zbožných i sekulárních. Někteří bydlí v pohodlných moderních domech s moderní infrastrukturou. Rabín Jair Dreyfus však žije v nejsevernější části osady, která sestává z jednoduchých kontejnerových obydlí, které jsou obehnané elektronickým plotem a hlídané vysokou betonovou strážní věží. Poprvé jsem potkal rabi Dreyfuse právě tady, ale dohodli jsme si další setkání o několik dní později v jeruzalémské kavárně. Když jsme náš rozhovor začali, rozpoutala se venku silná bouře. Celkem to ladilo s tématy, o kterých jsme se bavili – o konfliktu mezi Izraelci a Palestinci a roli židovských osadníků v něm.

Podle názoru mnohých nesouvisí kořeny dnešního konfliktu mezi Izraelci a Palestinci ani tak s náboženstvím, jako s spíše s politikou a nacionalismem. Je i pro vás tento konflikt spíš sekulární, než náboženský?

Ano, máte pravdu – na počátku se tu střetly sekulární sionistická a arabská hnutí a každá ze stran usilovala o totéž území. Dnes je však náboženský duch v konfliktu přítomen daleko více. Podívejme se třeba na islám – Hamás, Hizballáh, íránská politika... A co dnešní Egypt? (kde právě začínaly protivládní nepokoje) Je motivace svrhnout Mubaraka sekulární nebo spíše náboženská?

V islámu došlo v posledních desetiletích k vzestupu náboženského fundamentalismu, ale nedošlo k neproběhlo něco podobného i v současném judaismu, hlavně v komunitě náboženských sionistů?

Ano – i pro nás je dnes konflikt více náboženský. A myslím si, že se dnes soustředíme více na nacionalismus než na humanismus. Všichni jsme lidské bytosti a máme jednoho Pána – Židé, křesťané i muslimové. Já osobně znám řadu Arabů a nemám s nimi problém. A i když nemáme třeba stejné názory na některé věci, nemusíme kvůli tomu bojovat, ale můžeme žít vedle sebe. Znám například šejcha al-Džábárího z Hebronu. Já mám vnuky, on má vnuky. Říkal my, že si přeje, aby si mohli hrát společně. Nechceme tedy další generace bojovníků, ale lidí, kteří jsou schopní spolu komunikovat. Můj sen je žít společně beze strachu. A myslím si, že to je reálné.

..takže to co říkáte by mohl být i další důkaz toho, že konflikt není ani tak náboženský, jako spíš politický..

Ano, ano.

Nemyslíte si, že židovské osady představují pro mnoho Palestinců problém, protože jsou postaveny na jejich půdě?

To není přesné. Je tu hodně místa pro všechny. Podívejte se na New-York, tam žije 6 miliónů lidí na území daleko menším a mnoho z nich jsou Židé a Arabové, kteří tam jsou také schopni žít pohromadě. A tady je daleko víc místa – od Metully (nejsevernější město Izraele) do Ejlátu (izraelský přístav u Rudého moře). A taky si myslím, že hranice nemusí představovat takový problém. Podívejte se na hranice v Evropě po druhé světové válce a jak vypadají dnes. I na mnoha místech, kde hranice oficiálně zůstaly, dnes můžete přejít úplně hladce. Byl jsem před časem v České republice a jel jsem do Bratislavy a do Vídně. Tehdy jsem sice ještě potřebovali pas, ale dnes už ho tam není třeba vůbec. Myslím si, že něco podobného je možné i tady, na Blízkém východě. Podívejte se třeba na severní Izrael – tam je vedle sebe řada židovských i arabských měst a Židé a Arabové tam mohou žít vedle sebe bez větších problémů. A Arabové v Izraeli často žijí na vyšší životní úrovni než ti v arabských zemích.

To je zajímavé slyšet – o Izraeli se totiž velmi často hovoří jako o malém židovském ostrůvku v nebezpečném arabském moři...

Je součást mého chápání judaismu, že není možné se uzavírat ani fyzicky ani myšlenkově. Je naopak třeba otevřít se a komunikovat. A vím, že podobný názor má třeba i zmiňovaný šejch al-Džábárí a že tento jeho postoj že vychází z Koránu. Pochopil jsem to tak, že terorismus není ve skutečnosti nic islámského, ale je to naopak proti principům islámu. To co tu říkám se také snažím vyučovat v ješivě. Snažím se učit své žáky žít nejen s těmi, koho máte rádi, ale i s těmi, ke komu máte výhrady.

Je určitě pozitivní slyšet taková slova od židovského osadníka, protože podobně jako si pod slovem „islamista“ vybavují lidé především muslimské radikály, tak i pod pojmem „židovský osadník“ si mnozí vzpomenou na osobnosti formátu Barucha Goldsteina, rabína Levingera, rabína Meira Kahane,... (osadník Goldstein zabil v roce 1994 v Hebronu řadu muslimů, Levinger byl radikální osadnický vůdce v Hebronu a rabín Kahane vedl až do své smrti ultraradikální stranu Kach) Ty odmítáte stejně vehementně jako radikálně islamistické radikály – tzn. že vnímáte jejich činy jako v protikladu s judaismem?

Mám na ně velice tvrdý názor – a jsou podle mě opravdu protikladem židovských hodnot. Jistě, pokud je válka, je třeba bojovat. Ale pokud použijete zbraň proti nevinným, je to odsouzeníhodné. Myslím si, že naprostá většina Izraelců extrémisté nejsou. Nesympatizují ani s radikální pravicí, ani s radikální levicí.

Když se ale podíváme například na dnešního izraelského ministra zahraničí Libermana, který byl vždy považován za pravicového radikála a na některé další politiky, může to vyvolávat dojem, že radikální pravice je v Izraeli na vzestupu...

Ano, tento dojem mohou vyvolávat média, ale když porovnáme mediální a skutečný obraz izraelské společnosti, zjistíme, že slyšet jsou především ti, kdo nejvíce křičí. A v izraelských médiích se křičí hodně... Přitom opravdový obrázek Izraelců je podle mě dost odlišný.

Jaký názor máte na mírový proces devadesátých let a jeho důsledky?

K tomu jsem měl vždy velké výhrady. Měli bychom opustit rétoriku oddělení Izraele a „Západního břehu“ a uvědomit si, že mírový proces z Osla nevedl k ničemu dobrému. V konečném důsledku přinesl více násilí a více nenávisti. Ve skutečnosti můžeme vidět, že Židé a Arabové mohou žít vedle sebe na „Západním břehu“ i mimo něj. Teď je ale na mnoha místech betonová zeď a ta vyvolává u všech zlé pocity. Na obou stranách zdi žijí rozdělené rodiny a jejich život se velmi zkomplikoval. Myslím si, že zdi nejsou řešením a že vytváří nenávist. V Berlíně byla také zeď, ale pak přišla perestrojka a spadla. Domnívám se, že tady to dopadne podobně, protože můžeme vedle sebe žít na občanském principu. My Židé jsme tady, Arabové jsou tady a nám prostě nezbývá žít bok po boku. Je mi ale jasné, že může trvat ještě roky, než se situace znormalizuje.

Existuje stále osadnické hnutí Guš Emunim, které od sedmdesátých let zakládalo na Západním břehu náboženské osady? Co říkáte hnutí náboženských osadníků Erec Šalom (Země míru) kolem rabína Menachema Fromana, sdružující náboženské osadníky, které chtějí mít dobré vztahy s arabskými sousedy?

Guš Emunim existuje jako ideologické hnutí už jen na papíru. A co se týká rabi Fromana (který momentálně bojuje s těžkou nemocí) a hnutí Erec Šalom, tak to je velice nová věc. Mě osobně je blízké – oni chtějí více dialogu, a to chci také já.

Co si myslíte o Hamásu?

Hamás je komplikovaná záležitost. Na jednu stranu jsou mnozí jeho členové autentičtí muslimové, na druhou stranu jsou to často teroristé. S Hamásem je dnes třeba bojovat, ale v případě, že se vzdá teroru, bude daleko důvěryhodnějším partnerem než je dnes Mahmúd Abbás a jeho Palestinská autonomie.

Jak pohlížíte na Šaronovu evakuaci židovských osad v pásmu Gazy v roce 2005?

To byl špatný krok. Osadníci z pásma Gazy byli naši přátelé. Navíc si nemyslím, že by ta evakuace příliš pomohla míru, protože Hamás se po evakuaci v pásmu Gazy zradikalizoval. Ale už je to více než pět let, tak co můžeme teď dělat.. Pevně doufám, že další řešení nebudou jednostranná.

Jaký je váš pohled na rozdíly a spojitosti mezi ultraortodoxními Židy (charedim – stoupenci tradičního nesionistického judaismu) a ortodoxními Židy (náboženskými sionisty)?

Je rozdíl mezi starší a mladší generaci charedim. Jsou daleko modernější v mnoha ohledech odlišní od jejich předků z východní Evropy, kteří žili v uzavřených komunitách a celkově byli velmi oddělení a „neizraelští“. Ti dnešní vypadají sice stále navenek stále stejně, ale jinak jsou to už v podstatě Izraelci. Přesto však musím říci, že není lehké být ultraortodoxním Židem a být zároveň otevřený.

Jak pohlížíte na ultraortodoxní antisionisty, jako například na satmarské chasidy (ti jsou jednou z největších chasidských skupin), případně na organizaci Neturej Karta?

Satmarských chasidů je v Izraeli málo, většina z nich žije v USA a celkově je tady antisionistických charedim jen pár tisíc a nemají prakticky žádný vliv. Osobně nemám problém mluvit s jakýmkoliv charedim a i v naší rodině je několik stoupenců ultraortodoxního judaismu.

Kdo je váš oblíbený rabín?

To je těžká otázka... Mým největším vzorem je zřejmě rabín Kook.

Rabín Kook starší nebo jeho syn?
(Avraham Kook žil v letech 1865–1935 a prosazoval umírněnou formu náboženského sionismu. Jeho syn Cvi Jehuda Kook, 1891–1982 je populární hlavně mezi náboženskými osadníky a byl podstatně radikálnější)

Starší, starší!

Vidíte mezi nimi velký rozdíl?

Ano, jsou to takřka protiklady. U rabína Kooka staršího můžeme vidět univerzalistický a velmi široký charakter jeho myšlenek. Byl to velký učitel a já se v ješivě Givat Dagan pokouším předávat jeho dílo. On nám dává mnoho odpovědí na otázky související s tím, proč žijeme dnes v Izraeli. Neříká všechno zcela otevřeně, ale v podstatě se vyslovuje k mnoha problémům, se kterými se tu dnes setkáváme. A netýká se to jen Židů, ale i dalších národů, třeba Arabů.

Která je vaše oblíbená politická strana?

Národní náboženská strana – Mafdal, kterou většinou volili náboženští sionisté, ale ta se během času různě štěpila a v podstatě ve své původní podobě zanikla.

A když dnes volíte, tak pro kterou stranu se rozhodujete – pokud to není tajné?

To není vždy stejná volba – máme tu volby až příliš často (směje se). Nosím na hlavě tento typ jarmulky (rabi si na okamžik sundá z hlavy pletenou kipu – symbol náboženského sionismu). Ale to vlastně není ani tak politický symbol, jako že vás to spíš řadí do určité skupiny Židů.

Děkuji, rabi!

V Jeruzalémě 30. ledna 2011

Video a polopravdy o "nehájitelnosti izraelských hranic před rokem 1967"

2011-05-23T09:16:00.008+02:00

Všiml jsem si, že mezi lidmi, kteří se zajímají o Blízký východ teď hodně cirkuluje toto video o "nehájitelnosti izraelských hranic z období před rokem 1967". To zřejmě souvisí s tlakem amerického prezidenta Obamy na Netanjahuovu vládu.

Je to video poutavé, graficky názorné, přesvědčivé ...a plné propagandistických polopravd.

Zde je několik důležitých faktů, na které autoři videa "zapomněli":

1. Vznikem funkčního Palestinského státu (tedy na základě spravedlivé palestinsko-izraelské dohody) nepůjde o oslabení Izraele, ale naopak o jeho větší bezpečnost, neboť bude z velké části odstraněna příčina vleklých izraelsko-palestinských sporů.

2. Vznik palestinského státu znamená v prvé řadě stažení velké části izraelských osadníků - tedy CIVILISTŮ - a to především z centrální oblati Západního břehu. Zároveň by ale došlo k dohodnuté výměně některých bloků osad, takže významná část osadníků zůstala žít tam kde doposud.

3. Vznik palestinského státu samozřejmě musí zahrnovat vojenskou bezpečnost Izraele a ta je (pro někoho paradoxně) jednodušeji uskutečnitelná po stažení osadníků. Izraelská armáda musí v souvislosti s osadami plnit nejrůznější nebezpečné úkoly, např. hlídat osady (včetně těch, které jsou plné náboženských fundamentalistů) či evakuovat nelegální outposty. To vše je velká zátěž izraelské ekonomiky. Z vlastní zkušenosti vím, že z židovských osadníků mají strach nejen Palestinci, ale někdy i sami izraelští vojáci (např. ve městě Hebron)

4. Bude zcela logické a správné, že si Izrael ponechá na některých místech Palestinského státu některé VOJENSKÉ základny (nepůjde tedy o civilní osady), např. ve zmiňovaném údolí Jordánu či v jiných lokalitách. Ty by nadále pomáhaly Izraeli nejrůznějšími sofistikovanými technologiemi včasného varování bránit ho. Tak bylo ostatně už dříve plánováno navrácení Golanských výšin Sýrii, které uvázlo na mrtvém bodě.

Podobných propagandistických videjí vzbuzující zdánlivý dojem "vědeckosti" a "autenticity" koluje po internetu celá řada.
Myslím, že je dobré polopravdy podobných výtvorů korigovat.

Aktuální článek od Martina van Crevelda, nejrenomovanějšího izraelského vojenského historika: "Izrael nepotřebuje Západní břeh, aby byl bezpečný"

Spojenectví s Izraelem nestačí

2011-05-09T15:22:00.014+02:00

vyšlo v Hospodářských novinách 9. 5. 2011

Po uplynulých měsících, kdy začalo docházet k zcela zásadním proměnám na Blízkém východě, se zdá, že česká zahraniční politika na ně není stále schopná rezolutnějším projevem reagovat. Uznání nad zneškodněním Bin Ládina a jiné samozřejmosti prostě nestačí. V dnešní době transformace Blízkého východu bychom měli jednat rezolutněji. Přes pochopitelně omezenou roli ČR ve světové politice je několik důležitých věcí, kterými můžeme pozitivním hnutím na dnešním Blízkém východě pomoci (pokud možno co nejdříve – je totiž možné, že v průběhu času začnou iniciativu získávat daleko rozporuplnější politické síly) a zároveň tím i posílit a jednat v souladu s našimi i evropskými zájmy: Jsou to například zkušenosti z pokojné transformace od normalizačního autoritativního režimu k demokracii, vědomosti našich konstitucionalistů se sepisováním moderní ústavy a možná i zkušenosti spojené s pokojným rozpadem státu.

Zatím se zdá, že jedinou jistotou naší zahraniční politiky je pozitivní vztah k Izraeli, který může někdy vypadat jako bezmála „český pohled izraelskou optikou“. Dobře to ilustruje výrok ministra obrany Vondry z nedávné Konference o národní bezpečnosti Izraele v Herzliji. Tam Vondra sice uznal, že jsou protesty v Egyptě a Tunisku oprávněné, ale přesto následně prohlásil: „Domnívám se, že občas je lepší dát přednost řízenému vývoji před revolucí s nejistým výsledkem. Nemůžeme si na Blízkém východě dovolit nejistotu, která by ohrozila Izrael, stát s jedinou skutečnou demokracií v regionu“. Přitom je určitě v zájmu nás i našeho spojence Izraele, aby k jediné skutečné demokracii na Blízkém východě přibyly i demokracie další.

Dalším nedávným projevem nerozborného česko-izraelského přátelství bylo i vůbec první pozvání českého premiéra pro izraelského ministerského předsedu. Banjamin „Bibi“ Netanjahu na společné tiskovce s Petrem Nečasem prokázal, jak je skvělý řečník, který nezapře politický um a jisté charisma. Za jeho rozhodnými slovy však úplně zapadlo, že je také jedním z nejkontroverznějších premiérů v historii Izraele. V 90. letech se netajil svým odporem k mírovému procesu a účastnil se tehdy demonstrací, na kterých byly k vidění „oběšené“ figuríny tehdejšího izraelského premiéra – Jicchaka Rabina. Po jeho násilné smrti z rukou izraelského radikála „Bibi“ Rabina vystřídal v premiérském křesle, avšak pod enormním nátlakem USA a se skřípáním zubů musel slevit z opoziční rétoriky a podepsat několik důležitých mírových smluv. Přesto svou pověst jednoho z hrobařů mírového procesu (vedle těch palestinských) potvrdil ve svém druhém – současném premiérském období. Dnes je „Bibi“ opět na koni jako velmi radikální a tvrdý politik a zastánce celým světem tak kritizované politiky výstavby židovských osad.

Určitě – i takového premiéra jako je Netanjahu je zcela legitimní pozvat jako představitele spřátelené země. Ale nemůžou z úst českých politiků otevřeně zaznít i kritická slova na adresu některých jeho postupů? I dobrému spojenci můžeme říci některé nepříjemné věci, kterých by se měl raději vyvarovat. Možná by právě tato kritika od České republiky zapůsobila na dobrého spojence Izrael daleko výrazněji než stejná slova pronesená většinou politiků EU či nevládními aktivisty.
Česká politika by mohla mít zkrátka občas více odvahy, a Blízký východ je toho zářným příkladem. Zde bychom mohli zaujmout nejen jednoznačnější postoji k pozitivním hnutím na měnícím se arabském Blízkém východě, ale i k našemu spojenci Izraeli.

Židovské listy: Košer bitva o stravování izraelského premiéra v Praze

INTE(G)RACE - aneb Izrael v Evropské unii!

2011-05-03T19:56:00.008+02:00

Přijďte navštívit zajímavou výstavu izraelsko-evropských umělců Tamary Moyzes a Šlomi Jaffeho v pražském Karlíně. Najdete ji v Karlín studios, Křížíkova 34 (nečekaně kousek od zastávky metra Křižíkova). Uvidíte třeba, jak bude vypadat nový izraelsko-evropský pas a izraelské euro! A nebude vás to stát ani šekel, ani korunu! Těšte se!

Výstava probíhá: 28. 4. - 22. 5. 2011

Bližší info najdete například na webu Českého rozhlasu nebo tady

Nekrolog pro kmotra globálního teroru

2011-05-03T00:09:00.015+02:00

Vyšlo pod názvem "Teroristova lhůta spotřeby" v MFd, 5. 5. 2011

Po Carlosi „Šakalovi“, Abú Nidalovi odešel další zasloužilý kmotr světového terorismu. Na rozdíl od toho prvně zmíněného, který si odpykává doživotí ve francouzské věznici, se dva zbylí už zřejmě setkali poblíž kotlů pekelných. Všichni tři si svého času vydobyli aureolu téměř mýticky nebezpečných postav – ale ruku na srdce: Kdo si ještě dnes na „Šakala“, Abú Nidala vzpomene a jak často se v posledních letech objevoval Usáma bin Ládin na prvních stránkách médií?

Mnoho indícií nasvědčovalo, že je-li Bin Ládin vůbec naživu (o čemž jsem osobně již několik let pochyboval), jeho vliv, stejně tak jako význam jeho sofistikované teroristické sítě al-Káida zjevně klesal. Frekvence jeho dříve tak častých projevů klesla prakticky na nulu a globální nebezpečí útoků al-Káidy se v posledních letech také viditelně snižovala (to se týkalo hlavně těch medializovaných útoků na místech "které nás zajímají" – tzn. hlavně těch na Západě – v muslimském světě, např. v Maghrebu význam a vražedné aktivity al-Káidy a jejich sympatizantů zdaleka tak rapidně neupadaly – akorát to svět příliš neinteresovalo).

Zatím každá teroristická organizace měla vyměřený svůj čas v historii a většina z nich zažila své delší či kratší období pochmurné slávy, načež upadla do stagnace, případně se rozpadla nebo byla rozprášena. Přestože je al-Káida z poněkud odolnějšího těsta než řada jejich předchůdkyň, není vůbec vyloučené, že podobný osud potká i ji. Dílem je její oslabení důsledkem zodpovědných protiteroristických opatření, částečně je ale její "oslabení" i výsledkem chybných kalkulací o její síle. Al-Káida byla dlouho velmi nebezpečnou organizací (či spíše teroristickou franchisingovou sítí), nikdy však nedosáhla (a to se týká celého „radikálního islamismu“) ani zlomku nebezpečnosti totalitních režimů jako byl nacismus či komunismus. A ani Bin Ládin tak - přes potoky krve na jeho svědomí - nebyl nikdy „novodobým Hitlerem“, jak se ho mnozí současní politici a komentátoři snažili z různých důvodů prezentovat (ať už z neznalosti kontextu a dění na Blízkém východě či z politicky-ideologických důvodů).

Usáma bin Ládin byl produktem zvláštní doby a okolností. Nebýt konce Studené války, kde se ocitnul ve správný čas na správném místě (tedy v Sověty okupovaném Afghánistánu), zřejmě by se nikdy nestal tím, kým později. Je zvláštním paradoxem, že dnešní likvidátoři Usámy bin Ládina tehdy tomuto muži pomohli získat prestiž a bojové ostruhy. O pragmatické politice pomoci USA mudžáhedínům v Afghánistánu na sklonku Studené války, kdy tito islamističtí bojovníci, včetně Usámy, bojovali pro USA „válku v zastoupení“ se Sovětským svazem už byly popsány tuny papíru. Podobně tak i o tom, že mnozí z nich se pak stali členy Al-Káidy, Tálibánu a různých nebezpečných organizací. Dílem byla americká podpora radikálních islamistů důsledkem jisté politické naivity, dílem ale přinesla své ovoce právě porážkou něčeho daleko nebezpečnějšího (komunismu), než tím, čím se později radikální islamismus stal. V tomto ohledu se (mírně cynicky řečeno) tak Američanům možná jejich slepá podpora jakýchkoliv odpůrců komunismu snad i vyplatila. Lidově řečeno: "Vytloukli jeden klín druhým – ale výrazně menším".

Bin Ládinův život i smrt budou asi navždy doprovázet pochybnosti a přitahovat tvůrce různých konspiračních teorií. Proč nebyl zlikvidován v době nedlouho před 11. zářím, kdy byl již velmi nebezpečný, ale přece jen snáze polapitelný? Jak bude vysvětleno jeho neuvěřitelné proklouznutí z obklíčeného skalního komplexu Tora Bora? Jak je možné, že při celé sofistikovanosti válečně-zpravodajské americké mašinérie o něm celých deset let nebylo „vidu ani slechu“, aby se nakonec objevil ve vile výletního města v sousedství elitní pákistánské vojenské akademie několik desítek kilometrů od hlavního města? Proč bylo jeho tělo údajně vhozeno do moře?

Ať už je tomu jakkoliv, většina bezvěrců, křesťanů, židů, hinduistů, buddhistů i muslimů má po jeho smrti plné právo lehce si vydechnout. Nejvíce pak asi ti poslední – těm Bin Ládin, který se samozvaně prohlašoval za „vzor správného muslima“ – dělal svými činy věru medvědí službu. Dnes už je ale zřejmě v pekle a možná tak je konstelace jeho smrti v kombinaci s převratným děním v části islámského světa předzvěstí další pozitivní změny v muslimském světě obecně. Doufejme.

Některé zajímavé aktuální články k Bin Ládinovi a Al-Káidě:

PEW - Bin Laden Largely Discredited Among Public in Recent Years (2. May 2011)

BBC - Bin Laden Killed (série článků a analýz)

Stop náckům ve Štatlu!

2011-04-25T19:24:00.032+02:00

Nacismus představoval sice jen relativně krátké časové období v historii našeho Štatlu, přesto tu po sobě zanechal nesmazatelné stopy. Když jsem chodil na výšku, navštěvoval jsem bývalou budovu Gestapa (dnešní právnická fakulta). Vyrazilo-li se na pivko, bylo to čas od času přesně do těch míst, kde byla pochmurně proslulá nacistická věznice a popraviště (dnešní klub Topas na Kounicových kolejích). V současnosti zase jezdím často okolo bývalého menšího koncentráku „Pod kaštany“ (park vedle Šelepky). Občas si na historii těch míst vzpomenu a nemám z toho právě dobrý pocit.
Na druhou stranu tím nechci říci, že bych cítil obavy, že by něco podobného, co se odehrálo před více než šedesáti lety, hrozilo v dohledné době znovu. Osobně se domnívám, že pokud nějaká nová destruktivní ideologie v současné Evropě vznikne (či vzniká), nebude to identická kopie myšlenkových směrů z minulosti, ale spíš nějaký sofistikovanější proud, pravděpodobně s xenofobně-nacionálně-populistickými prvky. Jeho zárodky i pokročilejší formy můžeme na různých místech Evropy vidět možná už dnes, dokonce i v parlamentech – vzpomeňme třeba na maďarský Jobbik, omlazené Le-Penovce ve Francii, xenofobní strany ve Švýcarsku, Skandinávii, Geerta Wilderse v Nizozemí a další formace a osobnosti. Podobné myšlenkové proudy se bohužel postupně dostávají i do České republiky v podobě různých „iniciativ“, kterým se dostává podpory i ze strany některých našich mainstreamových politiků. Není bez zajímavosti, že vůdci některých takových nových formací si často spočítali, že jsou pro ně dnes už tradiční formy xenofobie (zejména antisemitismus) naprosto diskreditující. Je tak pro ně výhodnější nahradit je „akceptovatelnějšími“ xenofobiemi – odporem proti Romům, proti přistěhovalcům všeho druhu, proti muslimům apod.. Oproti těmto politickým formacím jsou ale dnešní neo-nacisté (a zřejmě i většina těch, kteří se chystají na letošní 1. máj do Brna – aspoň si to myslím) stále často „old-schooloví“ tvrdí antisemité a xenofobové. Neznamená to však, že někteří z nich průběžně „nezmoudří“ a neuplatní se i ve zmíněných „chytřejších“ (a podle mě nebezpečnějších) formacích. Ostatně česká neonacistická scéna se postupem času proměňuje – můžeme se toho všimnout třeba i na první pohled na věcech, jako je oděv: Kdepak je doba bomberů a kanad s bílými tkaničkami – dnešní neo-náckové jsou oblečeni již daleko inteligentněji a méně nápadněji.
"Našich" neo-nácků je dnes sice naštěstí zatím stále relativně málo (i když v Brně a jeho okolí mají po roce 1989 celkem tradici) a nebezpečí z jejich strany se nemusí většině lidí jevit tak závažné (ale nedivím se, že některé menšiny u nás zřejmě postupně získávají odlišný názor). Ani přes řadu demokratických ústavních principů – hlavně svobody projevu – které svým způsobem zaručují a ochraňují destruktivní politické myšlení i u nás, není důvod, abychom těmto proudům dávali neúměrně příležitost (třeba i svou laxností), aby se rozrůstaly, otravovaly život lidem ve Štatlu i jinde – a to hlavně svými pochody a nenávistnými bláboly. Proto velice rád podpořím aktivitu, která jim slušně a zároveň důrazně naznačí, ať si organizaci podobných akcí do budoucna ve Štatlu i jinde dobře rozmyslí.

Zde uvádím linky na různé aktivity zaměřené k zablokování pochodu neonacistů Štatlem:
V Brně neonacisty nechceme (na fb)
Brno blokuje (a na fb)
Májová romance - divadelní happening proti pochodu neonacistů Brnem (na fb)
Ekumenická bohoslužba za překonání násilí

Ideální by samozřejmě bylo, kdyby protestní akce vůči neo-náckům byly co nejméně rozdrobené a skupiny své protesty co nejefektivněji koordinovaly, což by znásobilo jejich účinek.

New and Actual Analysis: The Changing Security Situation in the Maghreb

2011-04-22T09:33:00.011+02:00

The research paper 'The Changing Security Situation in the Maghreb' provides a unique and complex analysis of the recent situation (winter-spring 2011) in the Maghreb region from the European perspective. The full version of the research paper published by the Association for International Affairs is available here.

Authors:

Daniel Novotný

Abdessamad Belhaj

Marek Čejka

Alice Savovová

Jan Kužvart

In this paper I was analyzing especially the issues of Islamism, radical Islamism and terrorism.

Selected quotes:

ABCNews4 (USA), Anatem (Morocco), Digital Journal, Elmuhajer (Morocco), MarocStream, Morocco Board, PR Newswire (Poland), Wallstreet.online (Germany)

Článek J. Fingerlanda "Když klany útočí" dává vraždu italského aktivisty v Gaze do kontextu

2011-04-21T09:36:00.000+02:00

Článek sice z předloňského roku, ale přesto velice aktuální. Dává do souvislostí nedávnou - a na první pohled paradoxní - vraždu italského pro-palestinského aktivisty Vittoria Arrigoniho v pásmu Gazy, kterou spáchali právě Palestinci. Pro mnoho běžných lidí, ale i politiků a komentátorů (kteří by toho měli vědět mnohem více) platí velmi často rovnítko "Gaza je Hamás". Přesto je situace na tomto malém - nicméně velmi hustě osídleném - území mnohem komplikovanější, než by se mohlo na první pohled zdát. Hamás (ve všech svých podobách) je zde sice velmi důležitým hráčem, není však všemocný. Je zde další velmi důležitá organizace Palestinský islámský džihád, pak celá řada různých odštěpeneckých frakcí islamistů i sekulárních palestinských organizací (nejen Fatahu, ale "x" dalších skupin a front), různé hybridní a ad-hoc formace. A v neposlední řadě hrají významnou úlohu zdejší rodinné klany a kriminální struktury. Samotná Gaza je tak daleko komplikovanější, než se na první pohled zdá - a to platí i pro celý Blízký východ.

Být chasid v České republice - rozhovor s Chaimem Kočím

2011-04-17T01:21:00.003+02:00

To be Hassid in the Czech Republic - Interview with Chaim Kočí

Přestože má židovství u nás velmi bohatou historii, dnešní židovská komunita v České republice je jen malá. Tuto situaci způsobila pohroma holocaustu a následný odliv přeživších Židů do Izraele a jiných částí světa. Přesto je i současná komunita českých Židů velmi aktivní a jistě tak navazuje na výrazný odkaz prvorepublikového židovství. To platí i v ohledu, že za první republiky se u nás hlásilo k těm nejtradičnějším proudům židovství už jen velmi málo lidí a většina českých (méně však už slovenských a karpatoruských) Židů žila světským, a mnohdy „pokrokovým“, způsobem života. O to méně obvyklé je dnes setkat se s českým Židem, který si zvolil cestu vskutku tradiční: chasidismus – tedy mysticky laděné hnutí v rámci ortodoxního judaismu, jehož kořeny sahají do 18. století. Jedním z mála takových je Chaim Kočí.

Představy Čechů o ultraortodoxních Židech, neboli charedim (hebrejsky: „bohabojní“), jsou často velmi romantizující, kdy si lidé vzpomenou na „zázračné rabíny“ z povídek Jiřího Mordechaje Langera. V horším případě však mohou být jejich pohledy i předsudečné, kdy tyto ne zrovna moderně oděné Židy s vousy a pejzy považují za „náboženské fundamentalisty“. Vy se hlásíte k ultraortodoxnímu judaismu, konkrétně k chasidismu..

Ano. Byť chasidismus nemá v Českých zemích prakticky žádné kořeny a fakt, že v Mikulově-Nikolsburgu jistý čas žil slavný chasidský rabín Šmuel Šmelke Horovic na tom příliš nemění. Chasidský dvůr, jehož zakladatelem byl jeden z Horovicových potomků, nicméně dodnes funguje v americkém Monsey a utěšeně se rozrůstá. Také skutečnost, že k nám přišla během první světové války řada zbožných židovských uprchlíků z Haliče, znamenala v důsledku spíše to, že se Češi a čeští Židé jen utvrdili ve svých předsudcích vůči zbožným Židům, kteří podle nich často byli „oškliví“ a „odporní“. Odpor pramenil - a mnohdy dodnes pramení - z toho, že chasidim svoje lpění na tradicích Tóry zdůrazňují mnoha na první pohled viditelnými znaky, například oblečením, úpravou vlasů a vousů, zkrátka vším, na což se tehdejší i dnešní umírněnější Židé dívají jako na balast. Toto zdánlivě nemoderní vzezření je však kromě tradice u mnohých také vyjádřením svobody, s níž se dnes díky B-hu většina Židů už může hlásit ke své náboženské příslušnosti. Pravdu máte rovněž v tom, že o chasidech vznikla řada romantizujících legend, nejvíce zásluhou Martina Bubera, který o chasidismu psal bez znalostí skutečných reálií. Právě vámi zmiňovaný mysticismus je jednou z nich. Cely judaismus je mystický, uvážíme-li, že je založen na pravidlech, které nám osobně sdělil Stvořitel světa. Chasidismus je proto spíš o radostném a zaníceném prožívání života v rámci pravidel Tóry, než o mystickém hloubání.

A jaké to je být stoupencem chasidismu v současné České republice? Musíte dodržovat množství povinností, které by naprostá většina Čechů nebyla schopna dobrovolně plnit. Váš život tak asi bude značně asketický.

Samo dodržovaní židovských přikázání – byť některá jsou velmi přísná – není výrazem askeze. O askezi ultraortodoxních tak možná můžeme hovořit tady v České republice (směje se), kde řada věcí, které zbožný Žid potřebuje k životu, chybí. U mě je to velký problém třeba se stravováním, protože to značně omezuje můj jídelníček. Někdy je velmi těžké chodit pravidelně do mikve (rituální očistné lázně), protože těch je u nás velmi málo a většinou jsou jen pro ženy. Ale třeba v dnešním Izraeli nebo na jiných místech – v Brooklynu, v Londýně a jinde – je v tomto ohledu život pro zbožného Žida mnohem jednodušší. Pro mě je také problém, že u nás prakticky žádní další ultraortodoxní Židé nežijí. Takže když sem přiletí třeba zbožní Židé z Izraele, jsou velmi překvapení, že tu jsem a že se raději neodstěhuji někam, kde by se mi žilo lépe. Na druhé straně fakt, že tu jsem, mně umožňuje dělat pro zahraniční Židy různé věci, na které by se jinak dívaly s daleko menší důvěrou, pokud by je dělal člověk, který není příliš zbožný. Aby to nevyznělo příliš nabubřele, musím doplnit, že pokud používám výraz zbožný Žid, nemám namysli vydělení mé osoby, či nějaké skupiny nad ostatní „méně zbožné“. Používám ho jen místo výrazu ultraortodoxní, který nemám rád víceméně tedy jako překlad výrazu „charedi“, jež ale také pouze označením jedné skupiny uvnitř judaismu. Nepochopení těchto rozdílů v chápání sebe sama ve vztahu k ostatním, vede k silnému štěpení uvnitř židovského národa, který místo aby byl pevně spojen, je roztrhán na frakce, přičemž každá fabuluje při vykreslování frakce jiné.

Jste členem Chevra kadiša České republiky, které je poněkud nepřesně nazýváno „pohřební bratrstvo“. O co jde?

„Pohřební bratrstvo“ je opravdu zavádějící pojem. Nejsou to jen nějací židovští hrobníci. I když původní záměr byl skutečně především pohřbívat, tak aby se tohoto úkolu, který je povinností pro všechny Židy bez rozdílu, ujala fundovaná skupina a zbytku společnosti se tak poskytl prostor pokračovat v běžných činnostech. Před ustavení takovýchto společností, což je podle dokladů již v době Druhého jerusalémského Chrámu, se totiž až do pohřbu běžný život dané komunity úplně zastavil a všichni se museli zapojit do včasného přípravy pohřbu. Náplň činnosti Chevra kadiša, přičemž ta pražská patří mezi nejstarší společnosti tohoto typu, je daleko širší: zajišťovat sociální a zdravotní služby, podporu umírajícím, nemocným, novorozeným, sirotkům, zdravotně postiženým, právní podpora. Je sice halachická povinnost pohřbít mrtvé lidské tělo, ale daleko důležitější je prokazovat milosrdenství bližnímu během jeho života. O tom u nás mluvil a psal ve 20. století třeba slavný rabín Richard Feder. Na druhou stranu o micvě zaopatřování zesnulých se hovoří jako o „micva chesed veemet“ tedy činu skutečného milosrdenství, protože úcta a starost kterou zesnulému prokážeme, již nemůže být nijak vrácena. Proto také název „Chevra kadiša gmilut chasadim“ – Svaté bratrstvo zabývající se skutky milosrdenství, přičemž výraz „svatý“ je nutno chápat ve vztahu k prováděným činnostem a nikoliv k osobám, které je provádějí. Pravdou ale je, že členové Chevry kadiši byli většinou velmi zbožní lidé s vysokým morálním kreditem, který jim přinášel společensky respektovanou pozici uvnitř židovské komunity.

A jaké je konkrétněji u nás poslání této instituce?

Po celou dobu po válce i během komunismu u nás sice probíhalo pohřbívání podle židovského ritu, ale všechno leželo na bedrech rabinátu a rabína. Omývání těla prováděli také Židé, avšak další rituální úkony již nikoliv. Naší snahou tedy je rozšířit naši rituální činnost v rámci židovského pohřbívání, tak jak dnes v Praze a v dalších místech republiky probíhá. Činnost Chevra kadiša byla plně obnovena v březnu 2009 a byla zřízena při Federaci židovských obcí v ČR. Její působnost by tedy měla pokrýt celé území - právě totiž v mimopražských obcích, až na několik výjimek, mají s přípravou pohřbů nejen materiální, ale i personální potíže. Nedostatek lidí ochotných a schopných se plně zapojit do chodu Chevra kadiša tak, aby mohla postupně naplňovat celé původní poslání, zatím naši činnost omezuje. Chevra má svůj výbor v čele s předsedou, já v současném období zastávám funkci místopředsedy. Pochopitelně že se jedná o neplacené posty a všichni členové musí navíc platit členské poplatky, které tvoří kapitál Chevry.

Co jste musel udělat pro to, aby jste se stal ultraortodoxním Židem?

Je to především věc přesvědčení, nikoliv věc zkoušek a testů. Říkal jsem si, že když judaismus, tak nejlépe přímo od kořene, nikoliv z nějaké horní větve. Karlovy Vary, odkud pocházím, charedim často navštěvovali a dodnes navštěvují, přijížděl tam také rabi Ješaja Gross, současný Berbeš - Kerestir rebe. Takže jsem se připojil k nim a tím jsem nastartoval svoji cestu „ultraortodoxního“ Žida. Tato skupina se jmenuje podle maďarské obce Bodrogkeresztúr. Tam žil v letech 1852-1925 rabi Ješaja Steiner, zvaný Reb Šajle z Kerestiru. Reb Šajle byl významnou osobností tokajského regionu, kde se Bodrogkeresztúr nachází a chodili ho navštěvovat nejen Židé, ale pro požehnání k němu přicházeli i mnozí místní. Současný admor (zkratka slov Adonejnu morejnu rabejnu – Náš pán, učitel, rabín) je jeho pravnukem a nežije už v Maďarsku, ale ve Spojených státech v Boro Parku. Jedná se tedy o dynastii chasidských rabínů podobně jako řada dalších chasidských skupin, které se jmenují podle místa svého původu. Kerestirští chasidé jsou však - na rozdíl od například satmarských, se kterými jsou velmi sblížení, nebo lubavičských chasidů - opravdu malou skupina (méně než 500 lidí po celém světě). Zřejmě se tedy nedá v tomto případě ani mluvit o chasidském hnutí či chasidském dvoře, protože je to spíš skupina chasidů, kteří se scházejí v rabiho synagoze.
Jinak v samotném Kerestiru dnes už žádní Židé nežijí, přesto však byla nedávno zakoupena část domu, v němž reb Šajle žil a začíná se tvořit jakési centrum pro putující k rebeho hrobu na místním židovském hřbitově.

Pro zbožné Židy je charakteristické dlouhé a někdy i celoživotní studium na vzdělávacích institucích – ješivách. Jak dlouho jste studoval v ješivě vy?

Velmi krátce, ale řadu věcí vím od rabínů v Čechách a v zahraničí. Mnoho věcí jsem načerpal samostudiem, což není úplně nejlepší způsob. Je mnohem obtížnější stát se praktikujícím Židem bez dobré možnosti studovat nejlépe ve společenství a ještě těžší stát se chasidem bez přímého spojení s komunitou. Velmi mě mrzí současná situace v těchto věcech v Česku a doufám že postupem času se snad - s pomocí B-ží - stav zlepší. Judaismus není ani tak o dogmatech jako spíš o pochopení proč a hlavně jak to či ono vykonávat, což se pochopitelně bez studia neobejde.

V Izraeli dochází často k napětí a konfliktům mezi zbožnými ohledně role náboženství v izraelském životě, dodržování šabatu atd. Setkáváte se s podobným napětím i v české židovské komunitě, která není většinou hluboce věřící?

Setkávám se s tím, že jsem pro mnoho lidí a Židů u nás až „příliš zbožný“. Znám lidi, kteří třeba nechtějí být viděni, jak jdeme společně po ulici – a to hlavně kvůli tomu, jak vypadám a jak se oblékám. U nás to snad ale není ani tak výraz odporu k „zbožnějším“ i když i takovou zkušenost mám, ale spíše nechuť ukazovat svou příslušnost k židovskému národu ostatním tak okatě. Na druhou stranu se mi třeba v Izraeli běžně stává, že lidé si stoupnou dál ode mě na autobusové zastávce a pamatuji si taky poměrně nepříjemný zážitek z návštěvy nezbožného kibucu na severu Izraele. Tam jsem jel navštívit přítele, který tam byl na dobrovolnickém programu a byl jsem poměrně hrubě verbálně napaden jedním obyvatelem s poukázáním na to, že oni tam žádné fanatiky nechtějí.

Takoví lidé jsou i ve zdejší židovské komunitě?

Naneštěstí se tak občas někteří projevují, což mě mrzí, protože si nejsem vědom, toho že bych k tak negativnímu hodnocení někdy zavdal příčinu. Skoro mi připadá že pokud bych měl dredy do půl pasu, bylo by to přijímáno jako větší normál.

Jak se díváte na křesťanské evangelikální skupiny jako je u nás třeba ICEJ, které dávají velmi výrazně najevo náklonnost k Židům a k Izraeli, ale součástí jejich agendy je i budoucí pokřtění Židů?

ICEJ znám a několikrát jsem s nimi spolupracoval, ale takovouto formou se ke mně neprojevovali, nutno však dodat že jsem při prvním jednáním s nimi jasně deklaroval, že na tuto půdu nehodlám vstoupit ani o ní diskutovat. Obecně se na všechny ekumenické snahy dívám dost skepticky, protože to většinou stejně skončí tím, že se mě někdo zeptá „Proč nevěřím, že mě spasil Ježíš?“. Podle mě nemůže dojít v tomto směru k žádoucímu spojení. S těmito lidmi se můžeme stýkat na bázi lidské a přátelské, ale nikdy ne na náboženské. Stejně tak ovšem nemám rád nekritický obdiv Židů, jako starších bratrů. Podle mého máme rozdílné cesty, které není dobré ani možné spojit.

Jak se vidíte současný islám a muslimy?

Kdysi dávno, když jsem si trochu útržkovitě pročítal Korán, tak na mě islám působil vcelku pozitivně. Ale dnes, když se občas ke mě nějaké zprávy dostanou, mě přijdou některé snahy muslimů – jako například zavádět šaríju mimo muslimský svět – jako nebezpečné. Myslím si, že islám není věc, která k nám tradičně patří a že by se neměla implantovat do společností, kde nemá místo. Přesto neschvaluji restriktivní opatření některých vlád, kde je muslimkám zakazováno nosit v zaměstnání tradiční šátky, to už je jen krůček k tomu, abychom v rámci rovnosti také zakázali nosit na veřejnosti kipy, jako třeba ve Francii. Právě díky aktivitě muslimů v Čechách je i vdaným Židovkám umožněno, mít na oficiálních dokladech fotografii v šátku. Každopádně však chápu rozpínání muslimského světa, jak ho prezentuje například Irán, se vším, co k tomu patří, za dost nebezpečné. Před časem mě někdo na facebooku oslovil v souvislosti se skupinou, že by Židé měli podpořit muslimy, aby nabyli rovnoprávnost při výstavbě mešit v Evropě a u nás. A to se mi nezdá jako dobrý nápad.

Ale vždyť samotná výstavba svatostánku pro věřící nemusí být něco negativního.

To je možné, ale já mám zkušenost z Teplic, kde je relativně velká arabská komunita a v létě tam probíhaly denní muslimské modlitby v parku. Proto tam byla velká snaha vybudovat mešitu a celý projekt byl málem schválen. A pak přišlo jedenácté září a muslimové pálili na ulicích vatry na oslavu a radní si uvědomili, že tam tu mešitu nechtějí. Já se tedy dnes dívám na islám dost opatrně a myslím si, že by bylo do budoucna dobré, kdyby ta situace u nás zůstala taková jaká je teď a nedocházelo k dalším ústupkům. Podle mě je islám expanzivní náboženství, daleko více než judaismus a částečně i více než křesťanství.

Vaše vizáž je v českém prostředí nápadná a nenechá nikoho na pochybách, že jste zbožný Žid. Nemáte proto problémy s antisemitismem?

Přijde mi, že u nás se situace v tomto směru částečně vyostřuje. To mi sice vyvrací někteří lidé židovského původu, ale ti nejsou tak jasně identifikovatelní jako já. Po pravdě řečeno, začínám v poslední době raději různě přestupovat z tramvaje do tramvaje a nejsem si někdy úplně jistý, že když jezdím domů, tak dojedu v pořádku. Nejsem také přesvědčen o metodách naší policie při boji proti antisemitismu a xenofobii. Jednou jsem byl dokonce svědkem i jisté policejní diskriminace vůči mě. To že lidé na ulici na mě občas pokřikují mě už nijak nepřekvapuje. Naštěstí jsem zatím zažil jen jeden „fyzičtější“ útok, který odnesl pouze můj klobouk. Ale donutilo mě to například změnit trasu kudy chodím. Není to tedy moc příjemné, ale na druhou stranu si nemyslím, že bych se musel převlíkat do šusťáků abych byl více nenápadný. Je to moje nebezpečí, ale problém je na straně těch lidí.

Do jaké míry je pro vás inspirativní židovská historie v českých zemích?

Té si velmi vážím, protože České země, Slovensko a výrazně Praha, byly často opravdu světovými centry židovství. Velmi si považuji osobnosti Šabtaje ben Meir ha-Kohena zvaného Šach, který je pochovaný v Holešově a silně ovlivnil svými komentáři dnešní pojetí halachy. Také postava pražských rabínů Jechezkela Landau – zvaného Node Bihude či rabi Liwi – Maharala, je velmi zajímavá. Mrzí mě, že jsem zatím neměl možnost víc se seznámit s jejich díly a také mi vadí, že především Maharal je poněkud zprofanovaný coby turistická atrakce. Je tristní poslouchat jaké šílené informace mnoho různých průvodců předkládá turistům. Nelze se pak divit, že je nejvíce a mnohdy pouze zajímá bájný golem. Velkou inspirací je pro mě rabi Šmuel Šmelke Horovic z Mikulova a řada dalších mikulovských rabínů. Úžasnou osobností byl i Chatam Sofer, který před svým působením v Bratislavě vyučoval v Prostějově. Velikánem byl také Machacit ha-Šekel z Boskovic. Dá se říci, že Čechami a Moravou kráčela židovská historie jak ve formě tradiční židovské vzdělanosti, tak i v podobě utváření židovského nazírání na svět. Nešlo jen o vzdělanost židovských intelektuálů a umělců. Je tedy na co navazovat a jedním z úkolů chevra kadiša je připomínat, že tu ty osoby byly a snad opět budou.

vyšlo v MFD Kavárna, 16. 4. 2011

Otec Fura o Blízkém východě aneb "Prosadí-li se na Blízkém východě demokracie, pak jiná než naše"

2011-04-12T01:08:00.001+02:00

Vyšlo v muni.cz 24. března 2011

Nespokojenost se stávajícími vůdci, nezaměstnanost a špatná ekonomická situace. To jsou některé z příčin, které způsobily současné nepokoje v blízkovýchodních zemích. Na nich se odborníci shodují. Ale co se bude dít dál? To se podle specialisty na Blízký východ Marka Čejky z Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity nedá dnes odhadnout. „Bude trvat dva tři roky, možná i déle, než bude možné vysledovat, jaký vliv mají dnešní demonstrace a změny na vnitřní vývoj, ale i na vztahy dotčených zemí navzájem a postoj k Evropě a Spojeným státům,“ říká.

Když se v Česku řekne revoluce, lidé si vybaví události z roku 1989. Může nastat podobný obrat i v zemích, kde dnes lidé demonstrují? Například v Egyptě už se ozývají hlasy, že se na přerodu země podílí příliš mnoho lidí ze starého systému.
Ani u nás se lidem všechny porevoluční změny nelíbily a podobné to bude i v Egyptě a jinde. S režimem spolupracovalo tolik lidí, že není možné najednou všechny odstavit. Stát by se zhroutil. Nižší struktury režimu proto asi budou fungovat dál, a je otázka, do jaké míry se změní vyšší hierarchie.

Máte odhad, jak se bude situace vyvíjet?
Rád bych byl optimista, ale jak se budou věci vyvíjet, teď netuší nikdo. Současné události povedou zřejmě k dalším velkým změnám, ale domnívám se, že nikoliv ke změnám absolutním. Systém vlády se nemůže změnit z autokratického režimu na demokracii hned. Dotčené blízkovýchodní země nemají tytéž předpoklady, jako mělo Československo s tradicí prvorepublikové a rakouské demokracie, a nemají ani zkušenost staletého vývoje demokratické politiky v některých evropských zemích. Navíc to byly paradoxně i západní demokracie, které obyvatelům Blízkému východu bránily v rozvoji samostatné politiky a podporovaly místní diktátory. Proto je dnes Západ pro mnohé Araby nejen zdrojem inspirace, ale i nedůvěry. Domnívám se, že pokud se na Blízkém východě rozvine demokracie, bude v některých aspektech odlišná od té naší.

Jak by podle vás měla na události reagovat Evropská unie, která se dosud držela spíš zpátky, a některé její země podporovaly stávající vládce v demonstrujících zemích?
Nepodporovat v arabském světě nadále diktátory, ale konstruktivní politické síly, které si přejí změnu. Domnívám se, že důvěryhodněji budou na zdejší lidi působit spíš různé evropské iniciativy z nevládního sektoru. Ne vysocí evropští politici, kteří si ještě nedávno dobře rozuměli s diktátory, uzavírali s nimi obchody a dnes se tváří, že mají z jejich pádu ohromnou radost.

Budou se nepokoje ještě šířit?
Myslím, že ano. Potenciál má určitě Jemen, Alžírsko, Maroko i další země. A určitě by bylo záhodno, aby došlo k nějaké pozitivní změně v Saúdské Arábii. Režim, který tam panuje, je jeden z nejméně demokratických v celé oblasti. V případě tohoto státu jsou ale velmi obezřetní zvláště Američané, kteří vědí, že nekontrolovaný pád saúdského režimu by jim mohl přivodit velké ekonomické ztráty a navíc by mohl přispět k šíření islámského fundamentalismu.

Znamená to, že snaha o demokratizaci blízkovýchodních zemí vždycky narazí na ekonomické zájmy vyspělých států, které v nich mají svůj velký vliv?
To nemusí platit navždy. Vliv Západu má v dnešním světě spíše tendenci klesat. Myslím, že to, co se bude na Blízkém východě dít, bude čím dál méně záviset na tom, zda s tím Západ souhlasí, nebo ne. Což nemusíme tady na Západě vnímat jen jako nebezpečí, bude to pro nás mít i svá pozitiva.

Zájezd do Izraele 2011

2011-04-05T14:35:00.000+02:00

Letos jsem byl opět nominován na průvodcování zájezdu do Izraele s cestovkou CK Mundo. Zájezd by se měl konat v době 21. října - 2. listopadu 2011. Všechny potřebné informace najdete na výše uvedeném odkazu. A pro facebookisty ještě uvádím tento odkaz na CK Mundo.

Interview with rabbi from Jewish settlement

2011-03-22T19:19:00.001+01:00

Interview with rabbi Yair Dreyfuss from Efrata
30. 1. 2011

Efrata is large Jewish settlement south of Jerusalem overlooking Palestinian town Bethlehem. Now it houses over 8500 Jewish settlers – both religious and secular. Its territory is almost 10 kilometre long going from north (area of Bethlehem) to south (area of Hebron). Some of its parts are new comfortable stone houses with modern infrastructure. But rabbi Dreyfuss is living in northern part which which consist of simple container houses and this area is surrounded by electronic fence and overlooked by concrete military observing tower. For the first time I met rabbi here but we arranged another meeting in Jerusalem cafeteria.
Here, when we sit inside suddenly came the great whirlwind and everything in the streets started to fly as a lefas. In this stormy atmosphere we started our interview about similarly stormy conflict between Israelis and Palestinians and about one of its important actors – Jewish settlers.

In my opinion the roots of contemporary conflict between Israelis and Palestinians is not religious but rather secular-nationalist. What is your opinion? Do you see the conflict between Israelis and Palestinians as religious or secular conflict?

Yes, you are right that on the beginning it was a clash of secular movements. Every of the sided wanted to be owner of this territory. But after many years religious spirit in the Islam is very, very strong because of Ahmadinejad, Hamas, Nasrallah... growth of Iran religious arguments are more dominant.I am not sure what is going in the Egypt now. Is it secular or religious motivation to topple Mubarak?

What do you think about radicalization of religious Zionist community? Kahane, Levinger on one hand, on other hand Froman?

Yes, even for us is now conflict more religious. I think we are too much concentrated to nationalism and not on humanism. We all are human beings and we have one God – Jews, Christians, Muslims.
I know many Arabs and I can talk to them. I do not have any problem with it. And even if we do not have same opinion we do not have to fight but live together.
I know for example Sheik Ja'abari from Hebron. I have grandson, he has grandson. He told me, he want our grandchildren to play together. So we wont next generations not fight, but to live together. And I think it might be, because when we come to religious option, there is no problem. My dream is to live together without fear. I think I am realistic.

..so what you say is a proof that the conflict here is not religious but rather political

Yes, yes.

I think that settlements are for many Palestinians great problem because they see it to be built it on their land...

I think this is not exact. There is a lot of space there. Look at New-York, there is 6 million people on much smaller space and many of them are Jews and Arabs and they can live together. And here is territory much bigger – from Metulla to Eilat. And I think that borders are not such a problem. Look at Europe – there were borders after WW2 and now the situation is completely different and even there are officially borders, you can go softly through Europe.
I was in the Czech republic and Slovakia few years ago and I was also in Bratislava. And we just passed the borders only with passport. Ad I think it is also possible here. Look at Israel – there are so many Arab towns and villages and Jews and Arabs could live together without bigger problems. And Arabs in Israel have sometimes better conditions than in Arab countries – more money, good education, their schools. In Saudi Arabia or in Jordan it is sometimes much worse.
It is part of my understanding of Judaism to talk with other nations and not to be closed in my area in my thought but to open myself. And when I spoke with sheikh Ja´abari he told me that it is also his approach and that it is in Koran. So I understand that terrorism is not anything Islamic but it is against Islam.
And I try to teach also understanding to other when I am teaching in yeshiva. And also try to teach to live not just with someone you like but also with someone whom you do not like.

I am positively surprised what are you are saying - but what do you think about Jewish personalities (and also settlers) like rabi Kahane, Amir, Baruch Goldstein,... Are you thinking about them similarly like about Islamic terrorist (that their deeds were against Judaism)?

I have very sharp meaning about them – its opposite of the opposite. Of course – if you are in war you have to fight. But if you use weapon against innocent people it is really very bad. I think most of the people in Israel are not extreme. They are not sympathetic to radical left wing and radical right wing.

I think when we look for example at contemporary foreign minister Liberman, we could say that radical right wing is now more popular...

Yes you can have this feeling according the media it could look like that but when you for example look at the people in this cafeteria they really do not look they are prefering some radical right-wing or left-wing party. And I think also that most of the people on Arab side they want to live together with othres in peace. They want to have work, to give education to children, to have families, culture. They want to live as a normal human beings.
On other hand many people still have on their mind Holocaust. It is very hard psychological issue. That is why they are so anagry for example on speeches of Iranian president Ahmadinejad. Many people are really scared that it could happen again.

Yes but if I look at the Israeli political system – it causes that some small political formations have much bigger influence than is their real size.

I think this is not exactly, I think that you have two things „picture of our reality“ (in media) and „real life“ (in fact) Who is shouting more is also heard more. And I think in media or in politics you do not hear a majority of people.

What do you think abüot peace process and its consequences?

I am very critical about it. I think we have to change mind about so called „West Bank“ and „East Bank“. If we look at Oslo in 1993 nothing good come from it. Only fighting and more hate. We have to look at all territory. There are Jews and Arabs on both banks living together. Now look at the concrete border between territories. It makes very bad feeling: for us and for them. There are same families on both sides of the wall and now it is for them very complicated. It makes hatred. I think the solution is not to build the walls. I think it is possible to live here without walls. In Berlin there was a wall and it fell after Perestroika. I think it will be the same here. I think we can live together on civic principle. We are here, Arabs are here, we have to live side by side. I know it can take many yers to be it like that.

Gush Emunim movement still exist?

("Bloc of Faithful" - fundamentalist settler movement which was very influential in 1980-90s)

Only on the paper. As a ideological movement it does not exist anymore.

Have you heard about Eretz Shalom?

It is a very new thing – they want more discussion ...they want what we want.

What is your view of Hamas?

Hamas is complicated. On the one hand they are authentic. On the other hand they are terrorists. But we have to see Hamas (and now we have to fight him) if they leave terror they are much more partner than Abu Mazen. For example sheikh Jaabari hates Abu Mazen. He sees Abu Mazen like someone who came from Tunisia and like someone who is corrupted.

And how influenced you the evacuation of settlements in Gaza in time of prime minister Sharon?

It was very bad. The settler there were our friends. And I think it did not help peace so much because Hamas in Gaza radicalized. But it is five years ago what can we do. I hope that in the future the soulutions will not be unilateral.

What is in your opinion common between datiim (modern-orthodox) and haredim (ultra-ortodhox)?

There is a difference between old and young generation of haredim. Young haredim they are Israeli. They are much modern in many aspects. They look similar like 20 years ago but they are bit different. But if you speak about their grandfathers they were very like the traditional European Jewish communities – living in closed communities without interest to open it to outside world. But on the other hand it is very difficult to be haredi and to be open.

How you see rabi Teitelbaum or Neturei Karta?

The are old and there are not many of them. Satmar is very small...

...But Satmar is one of the largest hassidic group...

Yes in America but not here. Yes there are few thousands of anti-Zionists but they do not have any serious influence. Personally I do not have problem to speak with any kond of haredim a we have haredim also in our family.

Who is your favourite rabbinical authority?

It is a very difficult question. I see myself as a continuer of rabi Kook.

Older or younger (his son)?

Older, older.

Do you see great difference between them?

Yes, they are almost opposite. Avraham Kook – you can see the universalist spirit of his teaching. Wide thought. He was great educator. I teach now in yeshiva Givat Dagan his thought. His teachings can give us opinions why we are now in Israel. He does not say everything openly but he gives us many opinions about our contemporary problems here. Not just about between Jews bat also between us and other nations – Arabs, etc.

Who is your favourite Israeli politican and political party?

It was Mafdal but it split apart.

And when you vote you vote for which party if it is not secret?

It is not the same. We have elections quite often (smiling). I do not know what really to say. I´m wearing this kind of yarmulke – knitted (symbol of religious zionism). But it is not politic – it is social. It gives you belonging to special group.

Thank you, rabbi.

Marek Čejka

Po stopách amerických fobií

2011-03-13T19:44:00.000+01:00

Z amplionů se ozve zpěv prvního verše z Koránu, súra Al-Fátiha. Několik tisíc lidí ve velké hale, mužů i žen, oddělených do dvou velkých skupin, padne čelem k zemi a začne provádět tradiční rituál muslimské modlitby. Celý obřad trvá asi hodinu. Když skončí, lidé se navzájem loučí, objímají a vystrojeni do svých nejlepších oděvů odcházejí oslavit hostinou konec muslimského postního měsíce ramadánu. Výjev z Ummájovské mešity v Damašku či z káhirské univerzity Al-Azhar? Nikoliv. Vše se odehrává v roce 2010 v Kansas City, v „kraji kovbojů“, na pomezí států Missouri a Kansas, v hlubokém nitru Spojených států.

Islám a muslimové nepatří mezi největší náboženská společenství v USA. Jsou však skupinou dynamickou, co do počtu rychle narůstající - a sledovanou. A to jak médii, přímo Američany, tak bezpečnostními složkami. Nebylo možná tak nepochopitelné, že události 11. září 2001 v kombinaci s plytkým povědomím Američanů o islámu postavily tuto societu do ohniska pozornosti. Problémem však bylo, že řada amerických muslimů po 11. září 2001 pocítila (a dodnes pociťuje) předsudky, případně nespravedlivé obviňování za činy jejich ultraradikálních souvěrců.
Omletá, ale zároveň pravdivá fráze říká, že výrazná většina amerických i evropských muslimů nemá nic společného s fundamentalismem. Kromě jisté části americké společnosti a médií, které šíří předsudky, je také zřejmé, že v USA si i tuto skutečnost řada lidí uvědomila a že situace nikdy nezašla tak daleko, abychom mohli říci, že dnešní muslimové jsou vyděděnci americké společnosti. Naopak, na mnoha místech USA narazíme na rozvíjející se muslimské komunity, islámská centra a mešity. Často si můžeme všimnout, že to nejsou nějaké nenápadné stavby, které by na sobě nenesly viditelné znaky islámu či by nesměly mít minarety. Dnešní američtí muslimové požívají často větší náboženské svobody, než by tomu bylo v jejich rodných zemích.

Pokračování článku tady

Video z diskuse "Blízký východ na křižovatce"

2011-03-09T00:11:00.001+01:00

Link na krátký (cca 10 min.) video-sestřih ze zajímavé diskuse o současné situaci na Blízkém východě, kterou jsem 3. března t.r. zorganizoval na Ústavu mezinárodních vztahů v Praze. Celá diskuse spojená s dotazy publika trvala dvě hodiny, takže je to jen malý zlomek. Pozvání do diskuse přijali lidé, kteří mají k dění na Blízkém východě skutečně co říci (a ne že by jich u nás bylo zrovna mnoho..) a zároveň pohlíží na blízkovýchodní dění z různých profesních i názorových pozic. Diskuse se tak (v abecedním pořádku:) zúčastnili:

Pavel Barša - jeden z našich nejznámějších politologů,

Jan Fingerland - novinář se zaměřením zvláště na dění v souvislosti s Izraelem,

Dáša van der Horst - šéfka české pobočky Amnesty International,

Šádí Shanaáh - analytik, komentátor a politik strany Zelených

Co vlastně může být ten umírněný islamismus?

2011-02-24T16:39:00.002+01:00

Lidé se dnes často na různých diskusích s obavou v hlase ptají, jaký je rozdíl mezi islámem a islamismem? Znamená islamismus synonymum pro fundamentalismus a terorismus a pokud ne, co to je vlastně ten umírněný islamismus? - Je to jen eufemismus pro skryté a o něco pomalejší zavádění používání šaríje, které nakonec vyústí ve fundamentalistický režim s povinným nošením šátků, burek a aplikací šariatských trestů (kamenování nevyjímaje..)? Nebo se jedná o obdobu křesťanských demokratů (a KDU-ČSL) v muslimském provedení?

Zajímavý příspěvek do dikuse o "umírněném islamismu" může poskytnout vcelku aktuální rozhovor s tuniským islamistou Rašídem Ghannúším, jedním z čelních představitelů strany An-Nahda ("Obroda"). Ten se po pádu tuniského autokrata Ben Alího vrátil koncem letošního ledna z exilu do rodné země.

Celý rozhovor najdete na stránkách islamweb.sk

Níže jsem vybral z rozhovoru některé zajímavé Ghannúšího názory:

Stále jsme bránili právo žen i mužů vybrat si svůj vlastní styl života, jsme proti zákonnému prosazování šátků ve jménu islámu, jako jsme byli proti zákazu šátků ve jménu sekularizmu či modernity.

Turecká zkušenost zůstává tuniské situaci, kultuře a politice nejbližší. Turecko je nejbližší podobný příklad pro Tunisko. Pak tedy an-Nahda, pokud byste ji srovnávali (s jinými hnutími), nemůže být srovnána s Talibánem, nebo Íránem, nejbližším srovnáním je AKP (současná turecká vládní strana).

Je již jasné, že Muslimské bratrstvo je silně v (současné egyptské) revoluci zastoupeno a je také jasné, že povstání nezvedá žádné symboly a slogany specifické právě pro Muslimské bratrstvo, ani specifické symboly a slogany kterékoli jiné z opozičních stran. A toto je opět tuniská lekce. Revoluce nesmí obsahovat, nebo být zneužita jakoukoli politickou stranou. To je revoluce lidu a takovou musí zůstat. Muslimské bratrstvo této lekci porozumělo a ostatní, jak vidno, také.

Jestli chcete opravdu "look inside" té knížky, tak to zkuste tady - mě se to nepodařilo přímo do toho obrázku nahrát.

Symbolika revoluční Libye

2011-02-22T11:09:00.000+01:00

Muslimské bratrstvo v Egyptě

2011-02-18T13:56:00.000+01:00

O minulosti a současnosti významné nábožensko-politické síly v dnešním Egyptě viz článek Ondřeje Formánka z 25. února t. r. v příloze Lihových novin

Dotazy a odpovědi:

1. Kdy začalo Muslimské bratrstvo v Egyptě provozovat charitativní činnnost? Jaké má podoby?

S charitou začalo Muslimské bratrstvo v době, kdy ho Hasan al-Banná založil, tedy v roce 1928. Vycházelo mj. z principů muslimské charity jakožto jedné z hlavní povinnosti muslimů. Zakládalo mešity, madrasy (islámské školy), nemocnice, klubovny pro mládež (jistá podoba se skautingem), vývařovny pro chudé,...

2. V necelý rok staré reportáži BBC hovoří reportér s doktorem z nemocnice, která je na Bratrstvo napojená, všeobecně se o tom ví - nemocnice je lacinější a oblíbenější - a doktor se tím vůbec netají ani v rozhovoru. Jak je možné, že tohle Mubarak toleroval?

Muslimské bratrstvo dnes není Muslimským bratrstvem z dob krále Farúka či prezidenta Násira. Prošlo vývojem a změnami. Jeho politická linie je v kontextu islámského světa dnes relativně umírněná (také proto se z něj v průběhu moderních egyptských dějin odštěpila řada radikálů). Za Mubaraka bylo MB akceptováno v určitých ohledech jako důležitá síla v egyptské společnosti a mohlo vyvíjet řadu sociálních a ekonomických aktivit.

3. Jak mohl Mubarak tolerovat nezávislé kandidáty, kteří patřili k Muslimskému bratrstvu, a kandidovali do parlamentních voleb? Proč mu stačilo, že se k Bratrstvu nebudou otevřeně hlásit?

To souvisí s předešlou odpovědí a s tím, že MB je v posledních desetiletích relativně umírněné a nestavělo se destruktivně k egyptskému establishmentu. MB však nemohlo za Mubaraka působit samostatně jako politická strana. Bylo však tolerováno – např. kandidáti MB na kandidátkách jiných stran (např. strany Wafd), resp. jako nezávislí kandidáti. Mubarak ale často používal ve „volbách“ různé diskriminační praktiky (nejen) vůči kandidátům MB.

4. Nemá dnes Bratrstvo trošku problém s vlastní identitou (zda bojuje za Šaríu nebo za pluralitu názorových i náboženských proudů, zda bojovat násilím nebo ne, zda válčit s Izraelem nebo ne...) a nechybí mu k tomu, aby se stalo politickou stranou, nějaký ucelený politický program, který by byl širší než "Islám je odpověď" a "ženy noste šátek"?

Jistá vágnost islámských hnutí souvisí s decentralizovaností sunnitského islámu jako takového. Muslimské bratrstvo je ale v každém případě jednou z nejvýznamnějších sociálních a politických sil v dnešním Egyptě s řadou konkrétních výsledků (právě ty různé nemocnice, charity, školy, fondy, podniky,...) a je známé, že je daleko méně zkorumpované než stále existující egyptský režim (byť bez Mubaraka). Několik posledních desetiletí se MB chovalo poměrně konstruktivně a státotvorně. Těžko ale uslyšíme od jeho představitelů chválu na Izrael. Na druhou stranu dnes na Blízkém východě všichni dobře ví, co to znamená válčit s Izraelem. A doufám, že i vůdcové MB jsou natolik inteligentní, aby si to uvědomili.

5. Jaká bude podle Tebe role Bratrstva v Egyptě v nejbližší budoucnosti?

To dnes neví přesně nikdo a závisí to na vývoji situace. Předpokládám ale, že role MB bude vyšší než za Mubaraka, ale zase bych jeho roli a popularitu nepřeceňoval v tom ohledu, že by měl v Egyptě vzniknout teokratický stát.