O islamofobii v Brně

Xenofobie, kterou řada lidí popírá, nebo bagatelizuje. Co mohou být oprávněné obavy z islámu a obecně náboženského fundamentalismu (křesťanského, židovského, hinduistického...) a co už nikoliv, na to se pokoušela odpovědět konference, kterou zorganizovala brněnská jazyková škola Firdaus ve spolupráci s občanským sdružením Baraka. V panelu zasedli Klára Kalibová (odbornice na zločiny z nenávisti ze sdružení In-Iustitia), Miroslav Mareš (odborník na extremismus), Ismail Fateh (člen brněnské muslimské komunity) a já.

Muslimská komunita v České republice je v podstatě velmi malá (max. 20 000 osob) a až na excesy některých konvertitů nevyvolala žádné problémy, ba spíše naopak. Přesto se islamofobie v ČR projevuje dost silně hlavně na internetu. Není bez zajímavosti, že islamofobie vykazuje některé společné znaky s antisemitismem (mýtus o světovládě muslimů, obraz lakomého a záludného muslima atd.). Nejznámější islamofobní facebooková skupina, které tu nechci dělat reklamu, má k dnešnímu dni téměř 60 000 členů. Jen pro zajímavost nás v diskusi v oné skupině nějaký člověk označil za "české zrádce, kteří se snaží umlčovat pravdu o islámu a jsou větší problém než samotnej islám". 

Jak ale podotkl na konfernci I. Fateh "Moje děti chodí do české školy a jejich spolužáci už zdaleka netrpí takovými předsudky, jako jejich rodiče a obecně starší generace".

Pokud se chcete dozvědět o islamofobii více (podrobněji o jejich symptomech, důsledcích, kde se vyskytuje nejvíc. atd.), klikněte na tento text.

Nenápadné Bulharsko je pro terorismus snadný cíl

Praha /ROZHOVOR/ – Je možné, že teroristický útok v Burgasu skutečně souvisí se "skrytou válkou" mezi Izraelem a Íránem, resp. Hizballáhem, míní politolog Marek Čejka.

Proč se útok stal právě v Bulharsku?
Bulharsko je mezi Izraelci populární destinací a útočníci si ji zřejmě vytipovali proto, že jde o relativně snadný cíl. Je to země, která nemá geograficky daleko k Blízkému východu a kde přes mnohé změny a vstup do EU stále do určité míry panuje jistý postkomunistický chaos. Už dříve se přitom objevily indicie, které naznačovaly nebezpečí – například podezřelé balíčky v blízkosti izraelských turistů.

Která místa v Evropě jsou z tohoto pohledu nejrizikovější?
Ta exploze v Burgasu je dost ojedinělý incident. Dost dlouho k útoku na izraelské civilisty v zahraničí (a vlastně ani doma) nedošlo. V zemích, jako je Německo či Británie, v posledních letech výrazně vzrostla bezpečnostní opatření. Spíše bych čekal, že pokud k dalším útokům v budoucnu dojde, zaměří se na méně nápadné a trochu chotičtější jižní země, jako je právě Bulharsko. Pokud jde o mimoevropské země, dokážu si představit, že si teroristé mohou vybrat například Indii nebo Thajsko, které je mezi Izraelci velmi populární, avšak bezpečnostní opatření tam zdaleka nejsou na tak vysoké úrovni, jak jsou Izraelci zvyklí z domova. Koneckonců tam už k několika útokům, či pokusům o útoky na ně došlo.

Je hrozba terorismu reálná i na blížící se olympiádě?
Olympiáda je pro teroristy vždy lákavým cílem, protože má publicitu a sledovanost po celém světě. Ale myslím, že útok je méně pravděpodobný než v minulých letech. Evropské frakce al-Káidy v posledních letech oslabily a britská bezpečnostní opatření jsou na velmi vysoké úrovni. "Londonistán" podle mě už není dávno tím, čím býval. 

Izrael viní z útoků Írán a libanonské hnutí Hizballáh. Jsou to podle vás skuteční viníci?
Je to velmi pravděpodobné. Mezi Íránem a Izraelem už delší dobu probíhá skrytá válka – jejíž součástí je zabíjení vědců, teroristických vůdců i turistů. Toto je zřejmě její další projev. Napovídá tomu i fakt, že se útok stal v den 18. výročí protiizraelského útoku v Argentině (zemřelo tehdy 85 lidí – pozn. red.), který se také připisuje Hizballáhu. Nelze ale úplně vyloučit i jiného pachatele. Na to je zatím brzo.

Česko má vřelý vztah k Izraeli, terorismus se mu ale vyhýbá. Vydrží to i do budoucna?
Cílený útok na Čechy se mi jeví stále jakovelmi nepravděpodobný a troufám si říct, že to bude platit i do budoucna. Izrael a Česká republika jsou přece jen pro islamistické radikály velmi odlišné kategorie států. Není samozřejmě vyloučené, že se nějaký Čech může k útoku náhodou připlést, což se ostatně už v minulosti stalo.

Autor: Martin Dohnal, zkráceně vyšlo v Deníku 19. 7. 2012.

Odešel "Litevský velikán" - rabín Josef Šalom Eljašiv

Rabbi Yosef Shalom Elyashiv, leader of the Lithuanian ultra-Orthodox community in Israel and one of the most well-known figures in the Haredi non-Hassidic world, died on 18. July at the age of 102.

V Jeruzalémě zemřel 18. července (podle židovského kalendáře 28. tamuzu 5772) v úctihodném věku 102 let jeden z posledních velkých rabínů, který se ještě narodil v Evropě před oběma světovými válkami: Josef Šalom Eljašiv. Rodák z litevského města Šiauliai (které je u nás známé spíš spojitostí s křesťanstvím – známým „Křížovým vrchem“) a pochází ze slavného rabínského rodu. Jeho děd z matčiny strany byl slavný kabalista Šlomo Eljašiv (1841–1925, zvaný podle svého stěžejního kabalistického díla LeŠem). Otec zesnulého rabi Eljašiva byl rovněž velmi respektovaný litevský rabín a sám Josef Šalom byl řadou svých rabínských kolegů pokládán za jednoho z nejváženějších současných kabalistů (znalců židovské mystiky). Byl také považován za posek ha-dor, což znamená za „rozhodující autoritu generace v otázkách halachy“. Rabi Eljašiv také přímo či nepřímo zasahoval do izraelské politiky prostřednictvím ultraortodoxní politické strany Degel ha-Tora. Byl uznáván za hlavního následníka rabína Šacha, který je považován za vůbec  jednoho z největších rabínů 20. století a zemřel ještě v o rok starším věku než rabi Eljašiv.  

Moslims knokken tegen xenofobie (Brno, Tsjechische Republiek)

O brněnských muslimech na nizozemských stránkách

Op hoofddoekjes moet belasting worden geheven, boerka’s moeten af en halalvlees moet uit de schappen. Als het aan Geert Wilders ligt, blijven er niet veel moslimgebruiken over. Dit terwijl moslims hoogstens vijf procent van de Nederlandse bevolking uitmaken. Je zou je dus kunnen afvragen waar hij zich zo druk om maakt. In de Tsjechische stad Brno zijn moslims nog dunner gezaaid: slechts een kwart procent van de mensen (zo’n 1500 man) gelooft in Allah. Toch is er ook hier de nodige ophef rondom de kleine geloofsgemeenschap.

Eén moskee hebben de moslims van Brno tot hun beschikking, waar ze iedere vrijdag met zo’n honderdvijftig mensen bij elkaar komen. Met feestdagen zijn dit er ruim vier keer zoveel, waardoor in de stad zaaltjes moeten worden gehuurd om iedereen plek te geven. Van buitenaf is het nauwelijks te zien dat het om een moskee gaat: minaretten of andere Oosterse kenmerken waren bij de bouw tien jaar geleden niet toegestaan. Slechts een paar Arabische letters op de witgepleisterde muren verraden dat het niet om een woonhuis gaat.

‘Er zijn plannen geweest voor een tweede moskee’, zegt Muneeb Alrawi, president van de Unie voor Moslimgemeenschappen in Tsjechië. ‘Vooral tijdens het Suikerfeest is er veel te weinig ruimte.’ De Christendemocratische partij van Brno heeft de bouw van een tweede moskee echter tegengehouden. De partij verklaarde: ‘Wij zijn voor een open samenleving met tolerantie voor alle geloven, maar één moskee vinden wij genoeg.’ Niettemin wemelt het in de stad van de kerktorens. Alrawi is teleurgesteld in de Christendemocraten: ‘Ik vind het besluit om de moskee te verbieden noch Christelijk, noch democratisch.’ Hun beweegredenen blijven onduidelijk.

Het woord ‘kutmarokkaantjes’ bestaat niet in het Tsjechisch. Ze zijn er nauwelijks. Moslims zijn met zo weinig, dat ze geen kans hebben om zich af te sluiten voor de rest van de samenleving. ‘Integreren is de enige optie’, aldus Marek Čejka, politicoloog en Midden-Oosten expert. De Unie voor Moslimgemeenschappen kan zich hierin vinden. ‘Een combinatie tussen integreren en je eigen identiteit behouden is ons ideaal’, zegt Alrawi, die zich kleedt en spreekt als een rasechte Tsjech. Het enige verschil is dat hij de pullen bier, die bij de meeste Tsjechen rond het middaguur op tafel verschijnen, laat staan. Net als de kilo’s varkensvlees.

Ondanks hun bereidheid tot integreren worden moslims nog door veel Tsjechen gewantrouwd. ‘Het probleem is niet per se dat ze moslim zijn, het probleem is dat ze anders zijn’, zegt Martina Velikam, studente Nederlands. ‘Tsjechië is misschien wel een van de meest atheïstische landen ter wereld en de meeste mensen hebben niet veel op met andere geloven. Zelfs iemand met een donkere huidskleur wordt met argwaan bekeken.’

Ook berichten uit het buitenland wakkeren de Islamofobie in Brno aan. Alrawi: ‘Mensen kennen ons geloof niet maar horen negatieve geluiden vanuit de media. Dat zorgt voor angst.’ De leiders van de moskee doen veel om deze angst te verkleinen. Zo organiseren ze open dagen om mensen te informeren over hun geloof. Drie jaar geleden vertoonden ze zelfs de film Fitna, die Geert Wilders maakte over het gevaar dat de Islam zou zijn. ‘Na afloop van de film mochten mensen ons vragen stellen. Op deze manier proberen we de wind uit de zeilen van onze tegenstanders te halen.’

Mirjam Brouwer

Pardubické šachy s ramadánem

Muslimové na šachy nepřijedou. Kvůli ramadánu

Na dobu konání festivalu šachu a her Czech Open tento rok připadá i postní měsíc ramadán. Muslimští hráči proto zůstanou doma 

Účast na šachovém festivalu Czech Open v Pardubicích letos ovlivní i taková událost jako ramadán. Islámský postní měsíc sice muslimům nezakazuje cestování, ale dodržet všechna pravidla by pro ně mohlo být obtížné. Například z arabského Kataru proto do pardubické arény nedorazí ani jeden šachista. „Ramadán letos pro muslimské šachisty nevyšel zrovna nejlépe,“ uvedl ředitel festivalu Jan Mazuch. Odborník na Blízký východ Marek Čejka navíc řekl, že muslimské autority věřícím příliš nedoporučují hraní her. „Pokud pominu fakt, že člověk bez jídla a pití by se při partii šachu velice obtížně soustředil, muslimové by se v době ramadánu měli věnovat spíše duchovnějším činnostem,“ uvedl Čejka. Pohyblivý postní měsíc ramadán letos začíná dvacátého července, tedy přesně ve stejný den, kdy v Pardubicích startují hlavní šachové turnaje profesionálů. Smyslem půstu je zřeknutí se některých pozemských potřeb a přiblížení se k duchovní podstatě islámu.
Pořadatelé si letos povšimli i další zajímavosti, pokud jde o počty účastníků. „Izraelská delegace je zatím nejpočetnější, jaká tu kdy byla,“ řekl organizátor Mazuch. Zatímco před rokem si v Pardubicích zasoutěžilo třiadvacet Izraelců, letos je jejich počet téměř dvojnásobný. Zaregistrovaných hráček a hráčů z židovského státu je prozatím pětačtyřicet. Organizátoři Jan Mazuch a Petr Laušman koketovali s myšlenkou, zda neúčast muslimů může souviset s velikostí izraelské delegace. Blízkovýchodní expert Čejka se spíše přiklání k tomu, že jde o shodu náhod. „Nemyslím si, že by Izraelci přijeli v takovém počtu jen proto, že se zde pravděpodobně nepotkají s muslimy,“ uvedl Čejka.
Na festivalu pro ty, co si rádi hrají, se setkávají hráči až z padesáti zemí světa. Docela snadno tak může nastat i „mezinárodní problém“. Například před rokem odmítl mladík z Kataru nastoupit proti Izraelci.
Mezinárodní festival šachu a her Czech Open začíná už zítra a potrvá až do devětadvacátého července. Hlavním tahákem festivalu jsou právě šachy, které jsou ale na programu až v jeho druhé polovině.

MFDnes - Pardubice, 11. 7. 2012

Mapa ukazující, jak se z muslimského světa šířily šachy do Evropy:

 

Young Middle East - Vol. 3. - Young Yitzhak Shamir

   From top left to right:

   1. Shamir in thirties

   2. Shamir (in center) on wanted list of British Mandate Police

   3. Shamir by the grave of Avraham Stern with Geula Cohen and Anshel Shpielman (colleagues from Lehi)

   4. With young Benyamin Netanyahu

   5. With hammer of Knesset Speaker

   Yitzhak Shamir Obituary - Nekrolog pro Jicchaka Šamira

Odlet velkého jestřába Jicchaka Šamira

Obituary for former Israeli Prime Minister Yitzhak Shamir (1915-2012) - English version below

V osobě Jicchaka Šamira odešel o 30. června 2012 jeden z nejvýraznějších a zároveň nejtvrdších premiérů, jaké kdy židovský stát měl. Šamir nebyl rozhodně muž kompromisu a ukázal se nakonec tvrdší, než další „jestřábí“ premiéři Menachem Begin a Ariel Šaron. Ti daleko víc než mírová jednání preferovali sílu a obranyschopnost Izraele. Přesto se Begin a později i Šaron na stará kolena stali z jestřábů „mírovými holubicemi“. Begin uzavřel mír s Egyptem a velký favorit židovských osadníků Šaron nakonec evakuoval osady v Gaze. I Šamir se sice pod enormním americkým tlakem zúčastnil v roce 1991 důležité Madridské mírové konference, která nastartovala izraelsko-palestinský mírový proces, na tu však jel jen s krajním sebezapřením a v době kdy mírový proces opravdu začal, se již prakticky stáhl z politického života.

Premiérem se stal Šamir poprvé v roce 1983, poté co byl ministrem zahraničí za stranu Likud ve vládě Menachema Begina. Šamir, který až chorobně nedůvěřoval Arabům, viděl Beginův mír s Egyptem z roku 1979 velice kriticky. V premiérském křesle později také silně podporoval výstavbu židovských osad na okupovaných územích. Po kompromisu se Stranou práce se stal premiérem i podruhé, a to v roce 1986. Po různých politických peripetiích jím zůstal až do roku 1992, kdy ho vystřídal jeden z architektů mírového procesu Jicchak Rabin. Šamir nevěřil v mírová jednání a jeho ideou byl Izrael, který si svou pozici vybuduje nikoliv diplomacií, ale hlavně autoritou a bojeschopností.

Ještě zajímavější než Šamirova kariéra ve „velké“ izraelské politice bylo jeho mládí a faktory, které formovaly jeho nekompromisní politické postoje. Už od dětství pociťoval v rodném Polsku zkušenosti s antisemitismem (známé je jeho tvrzení, že "Poláci nassávají antisemitismus s mateřským mlékem"...). Před druhou světovou válkou odešel do tehdejší britské Palestiny, což mu zachránilo život. Během holocaustu totiž byli jeho rodiče i řada příbuzných zavražděni. Šamirovy názory se postupně zatvrzovaly a jeho obavy z evropského antisemitismu se přenesly i na obavy z Arabů a Britů. Zašly nakonec tak daleko, že se stal členem extrémní sionistické organizace Lechi vedené Abrahamem Sternem, který tak nenáviděl britskou mandátní správu, že v boji proti Britům dokonce usiloval o kompromis s nacisty. Tehdy si taky Šamir vysloužil přezdívku „Michael“ podle legendárního spoluzakladatele IRA Michaela Collinse. Je zvláštním paradoxem dějin, že zatímco ve čtyřicátých letech IRA inspirovala radikální sionisty, dnes najdeme v severním Irsku desítky připomínek o „boji katolických Irů a Palestinců za společnou věc“... Šamir se stal pro Brity v Palestině postupně jedním z nejhledanějších teroristů. Ti ho také několikrát zadrželi a uvěznili. Po Sternově smrti byl také jedním z mužů, kteří ho nahradili v čele radikální organizace. Stal se tak mimo jiné spoluzodpovědný za smrt významného britského politika lorda Moyneho, za masakr v palestinské vesnici Dejr Jásín a nakonec i za vraždu mírového vyjednavače OSN švédského hraběte Bernadotta. Ani za jeden z činů nebyl Šamir v Izraeli nikdy odsouzen. Je tak typickým příkladem toho, jak je na Blízkém východě linie mezi terorem a vysokou politikou někdy tenká a jak malý je někdy rozdíl mezi „teroristou“ a „bojovníkem za nezávislost“. (Vyšlo v MFdnes 2. 7. 2012)

Obituary for former Israeli Prime Minister Yitzhak Shamir (1915-2012)

In the person of Yitzhak Shamir left on 30th June 2012 one of the most striking and tough prime ministers State of Israel ever had. Shamir was not a man of compromise and he ultimately proved tougher than the other "hawkish" Prime Ministers Menachem Begin and Ariel Sharon. „Hawks“ are those who far more than the peace talks favored strength and defense ability of Israel. Nevertheless, Begin and Sharon later in their old age became „peace doves“. For example Begin made peace with Egypt and a great champion of Jewish settlers, Sharon finally evacuated settlements in Gaza. Even Shamir come under enormous U.S. pressure in 1991 and finally participated in important Madrid peace conference, which started the Israeli-Palestinian peace process. But he went there only with extreme reluctance and  when the peace process really started, Shamir practically withdrew from Israeli political life.

Shamir became prime minister for the first time in 1983, when he was foreign minister for Likud party in government led by Menachem Begin. Shamir, who almost pathologically mistrusted the Arabs saw Begin's peace plan with Egypt in 1979 very critically. Later as prime minister he also strongly supported the construction of Jewish settlements in the occupied territories. After a compromise with the Labour Party he became prime minister of Israel again, in 1986. After various political twists and turns he remained prime minister until 1992, when he was replaced by one of the architects of the peace process, Yitzhak Rabin. Shamir did not believe in peace negotiations, his idea was to build position of Israel rather on authority and combat readiness than on peace negotiations.

Even more interesting than Shamir's career in the "high" Israeli politics was his youth and the factors that shaped his uncompromising political stances. Since childhood he experienced in his native Poland anti-Semitism (well known is his later assertion that " The Poles imbibe anti-Semitism with their mother's milk" ...). Before World War II he went to the British Palestine, which probably saved his life. During the Holocaust his parents and many relatives were murdered. Shamir's Opinions gradually hardened and concerns of European anti-Semitism were transferred to his concerns of the Arabs and the British. He finally gone so far that he became a member of the extreme Zionist organization Lehi headed by Avraham Stern, who hated the British Mandate administration so much that he even tried to compromise with the Nazis. At that time Shamir also earned the nickname "Michael" according the legendary co-founder of I.R.A. Michael Collins. It is a particular paradox of history that while the I.R.A. in the forties inspired radical Zionists, now we can find in the Northern Ireland dozens of comments about "Catholic Irish and Palestinians fighting for a common thing" ... Shamir became one most wanted terrorists in Palestine for British. They also arrested him and imprisoned him for several times. After Stern's death he was also one of the men who replaced him at the leadership of a radical organization. He was then partly responsible for the death of lord Moyne, for the massacre in the Palestinian village of Deir Yassin and ultimately for the murder of Swedish UN peace negotiator Count Bernadotte. For neither one of the acts Shamir was never convicted in Israel.

Shamir is therefore the typical example how in the Middle East the line between terror and politics is sometimes thin and how little could be difference between "terrorist" and "independence fighter".