Před pár dny se mě nečekaně dostala do rukou velmi interesantní a zároveň už dost letitá bichle. Je to český překlad knihy "Na Východ" z roku 1885 (v originále
Der Orient, 1882) od svobodného pána Schweiger-Lerchenfelda. Jedná se o velmi komplexní cestopisně-naučné pojednání na více než 800 stranách o tehdejším Balkáně, Blízkém východě a Africe doplněné řadou ilustrací.
Ještě než vám tu napíši něco málo o knize samotné, rád bych připojil milý příběh, který se váže k tomu, jak se dostala ke mě:
S Markem Čejkou z Mariánských Lázní jsme se doteď znali pouze přes fejsbuk. Před několika lety jsme se totiž přidali jako kompletní jmenovci spíš z legrace a vlastně jsme si ani doteď nikdy nenapsali. Před pár týdny jsem ale od jmenovce z Mariánek dostal zprávu:
Zdravím jmenovce. Pane doktore, podařilo se mi zachránit knížku ve sbe. surovinách. Jmenuje se NA VYCHODE z roku 1885, vylíčil - napsal to Amand svob. pán ze Schweiger-Lerchenfeldu,přeložil to Vojtěch Mayerhofer do češtiny. Pokud budete mít zájem o ni tak Vám ji poslu zdarma. Mějte se.S pozdravem Marek Čejka
A v dalších zprávách jsme se ještě něco víc dozvěděl o jejím osudu:
..pamatuju si ,ze jsem tu knihu vytahnul ze sbernych surovin nekdy na konci 80let min.stoleti u nas v Mariankach. Dneska jsem uklizel pudu a narazil na ni. ...Okamzitě jsem si vzpomnel na Vas:) ... Je hodne poutava,ted ctu o Nubii. Samozrejme pro me jako laika,ta knizka nema cenu. Mejte se.M.C.
Knížku mě pak Marek Čejka prostřednictvím hodné sousedky poslal do Prahy i s milým věnováním od jeho malé dcerky Andrejky Čejkové, které stejně jako jejímu taťkovi moc děkuji!
Konkrétně tento exemplář nese známky časté četby, neboť byl v inventáři knihovny, jejíž razítko ale nejde identifikovat.
-------------------------------------------
A teď ještě trochu k samotné knížce. Je to skutečně komplexní cestopisně-historicko-naučné dílo, o jehož autorovi hraběti Schweiger-Lerchenfeldovi (1846-1910) jsem dohledal, že byl důstojníkem rakouské armády, který po šesti letech zkušeností v armádě a bojů s Italy (např. u Custozy v roce 1866) raději pověsil uniformu na hřebíček a vydal se zkoumat to, co se tehdy začalo nazývat jako "Orient". Ten těch časů začínal už na evropském kontinentu v oblasti Albánie, Řecka a Makedonie (Bosna okupovaná C. & K. vojsky od roku 1878 byla samozřejmě už Rakouskem, nikoliv Orientem:) Svobodný pán dále cestoval přes Istanbul a Kavkaz až do Kurdistánu a Mezopotámie, Sýrie, Palestiny a na Arabský poloostrov. V Africe pak navštívil Sinaj, Egypt, Núbii, Súdán, Habeš, Tunis a oblast dnešního libyjského Tripolisu.
Kniha nabízí nejen zasvěcený pohled Středoevropana tehdejší orientalistickou optikou, ale zároveň v mnoha místech prokazuje i hlubokou znalost regionu. Je zde například poměrně podrobný popis arabského wahhábistického islámu, který v době Schweiger-Lerechenfelda měl sice za sebou již první období expanze (1744-1818), avšak zároveň tehdy stagnoval a do doby jeho dalšího rozmachu a vzniku Saúdské Arábie bylo ještě daleko.
Zde je jedna ukázka popisující tehdejší konflikt mezi onou radikální sunnitskou sektou islámu (která od konce 20. století mj. inspirovala řadu sunnitských radikálních skupin) a šíity na území dnešního Iráku. A možná je to vlastně i první hlubší pojednání v českém jazyce na toto téma (které bylo zárodkem toho, co se na konci 20. století začalo nazývat radikální islamismus):
První, kdož pociťovali bojovnosť Vahabitů, byli kacířští šiité, jejichž posvátná místa Nedžef a Kerbela Vahabitům byla trnem v oku nemalým. O bajramu r. 1801 jezdecké vojsko Ibn Saudovo vtrhlo do Kerbely a zapálilo město, dříve již rozbořivši z části náhrobní mečetu Hosejnovu a odvlekši značnou čásť pokladu chrámového. Nyní ozval se po vší šiitské sektě pokřik válečný: "Pomsta za Kerbelu!" Došlo na ni brzy, avšak pomsta nestihla Ibn Sauda, jenž mezitím zemřel, nýbrž jeho nástupce na trůně nadžedském, Abd-ul-Aziza. Jakýsi fanatik, přišed do Deraje, hlavního města Vahabitů, vplížil se do mečety a modlícímu se "kalifovi" dýkou proklál prsa. (str. 374)
Podobných zajímavých popisů i pak samotných cestovních postřehů psaných archaickou češtinou je v knize nespočet (všimněte si, že např. není stále ustáleno slovo mešita, ale používá se odvozenina mečeta od tureckého slova mescit - což je výraz pro "malou mešitu").
Na závěr ještě ukázka, že pan Schweiger-Lerechenfeld byl opravdu svobodný pán nejen titulem, neboť zjevně našel velké zalíbení v tuniských židovkách:
Ostatně jest pouliční život tuniský právě tak pestrý, jako v kterém koli jiném velkém městě africkém, aniž však jest charakteristický co do typů a krojů. Jednu však má výjimku, totiž Židovky, nejnápadnější zjevy v hemžícím se lidu tuniském. Nejprve naši pozornost jímá jejich plnosť těla u východních krásek nadobyčejná: "bezetvárné tučnění hořeního těla". Toto jest nedokonale zahaleno křikavě červenou neb modrou košilí z hedvábného pavučníku, jež sotva sahá až k hoření stehnům. Nejjemnější vánek posune tuto lehkou roušku a prozrazuje složitou postavu, která až k pasu vězí v náramně těsných trikách, lýtka majíc obepnuta stříbrnými třásněmi. Ve vlasech vlaje bílý závoj, jsa však hlavě pouze k ozdobě. "Takováto batolící se tuniská Židovka vypadá nad míru směšně, ale zdá se, že svých půvabů dobře jest si vědoma, neboť s nemalým sebevědomím ohlíží se kolkolem na muže, kterým jinak není dopřáno, těšiti se mimo svůj dům z půvabů druhého pohlaví." Téměř všecky veřejné domy tuniské obydleny jsou takovými pochybnými kráskami židovskými. Pořádajíť celé večerní zábavy, snažíce se, baviti muže tanci, jimiž napodobeny jsou tance dívek beduinských (proslulých tanečnic oasy Byskerské v Alžíru), které však zde vzbuzuje velký odpor a ošklivosť. (str. 703-707).
Tento odstavec může vzbuzovat nejen úsměv s ohledem na styl a jazyk, ale vypovídá také řadu dalších faktů:
- Obraz žida mohl být v Evropě stejně tak orientalistický, jako obraz muslima, Araba či příslušníka jiné víry či etnika (dotaz čtenářstvu - analyzuje toto někde i Edward Said?). Představu romantické harémové tanečnice v tomto případě naplňuje židovka.
- Text je částečně odrazem v Evropě tehdy opět posilujících stereotypů o židech (v tomto případě "smyslných a prostopášných").
- Je zde zřejmě souvislost i s tím, že židé představovali v tehdejších blízkovýchodních společnostech výrazněji sekularizovanou část obyvatelstva (podobně jako řada blízkovýchodních křesťanů) a svým moderním oblečením i životním stylem se mohli výrazněji odlišovat od celkově konzervativnějších muslimů.
- Úryvek je i ukázkou multikulturnosti tehdejšího muslimského světa, který začal brát za své s ohledem na politický vývoj v průběhu 20. století. Z dříve obrovských židovských komunit zde dnes zbývají už jen malé ostrůvky (např. v případě dnešního Tuniska hlavně na ostrově Džerba).
A ještě poslední zajímavost - tato kniha údajně též sloužila jako inspirační zdroj Karlu Mayovi, který nepsal jen indiánky o Vinnetouovi a Oldovi Šutrhendovi, ale taktéž dobrodružné knihy s orientální tématikou ("Divokým Kurdistánem", "V říši stříbrného lva" atd.). May toho, podobně jako Jules Verne, za života příliš mnoho nenacestoval, ale o to více měl načteno. Toš tak.
