Komentář k příběhu Edity Landesmann

Napínavý příběh paní Edity Landesmann (Stiassné), který začal v Brně a následně pokračoval mj. v britském mandátu Palestina. Právě jeho kontext jsem byl přizván lehoulince okomentovat z prostor brněnského židovského hřbitova.

Edith Landesmann, rozená jako Edita Stiassná v Brně v roce 1926, zažila naplno všechny poryvy 20. století. Z prominentní dcery židovských rodičů, kteří byli velmi činní v brněnské židovské obci, se po příchodu Hitlera stala občanem 2. kategorie, posléze uprchlíkem v Palestině, kam se rodině podařilo dostat těsně před vypuknutím války. Velice rychle se v novém prostředí zabydlela, naučila se hebrejsky, utekla od rodičů a nějakou dobu žila v kibucu. Poté se aktivně zapojila do vzniku státu Izrael a procestovala celý svět. Její životní pouť byla nesmírně pestrá, dobrodružná a i přes ztrátu většiny příbuzných za holokaustu si Edith uchovala velký optimismus. "Měla jsem v životě štěstí, vždycky jsem stála na slunné straně," hodnotí po letech. Poslechněte si její vzpomínky doplněné o malý exkurz do dějin a reálií britského mandátu Palestina a Izraele.

Link na pořad najdete tady. 

Důsledky šestidenní války zůstávají i po 55 letech zásadním zdrojem izraelsko-palestinského konfliktu

Před pětapadesáti lety skončila šestidenní válka, v níž Izrael jednoznačně porazil koalici arabských států, v čele s Egyptem, Jordánskem a Sýrií, a obsadil rozsáhlá území v regionu. Význam tohoto vojenského střetu a jeho vnímání současnou izraelskou i arabskou společností přiblížil v rozhovoru Marek Čejka. Docent působící na Fakultě regionálního rozvoje a mezinárodních studií Mendelovy univerzity a Fakultě sociálních studií Masarykovy univerzity v Brně, mimo jiné podotýká, že velká část aktuálních problémů izraelsko-palestinského konfliktu souvisí právě s otázkami, které přinesla válka z června 1967.

Izraelem kontrolované území se v šestidenní válce přibližně trojnásobně zvětšilo. Přesto, nemýlím-li se, šestidenní válka ve své době nebyla izraelskou společností i politickým vedením chápána jako pokus o území expanzi. Změnila se v tomto směru s odstupem pětapadesáti let interpretace konfliktu z června 1967?

Na rozdíl od Suezské krize (1956), kdy Izrael vrátil válkou dobyté území Sinaje Egyptu, nebylo po roce 1967 zjevné, že by Izrael počítal v dohledné době s něčím podobným. Pásmo Gazy, Západní břeh, poloostrov Sinaj i Golanské výšiny zůstávaly nadále pod jeho okupační správou. Nedlouho po šestidenní válce přišel Izrael s tzv. Allonovým plánem, pojmenovaným podle tehdejšího izraelského vice-premiéra (Jig’ala Allona, pozn. redaktora), který měl řešit otázku navrácení části okupovaných území Jordánsku. Izrael by si zároveň jejich větší část ponechal jako nárazníkové zóny.

K implementaci tohoto záměru však nedošlo. Dění nasvědčovalo spíše tomu, že Izrael má s dobytými územími vlastní strategické plány. Svědčilo o tom nejen budování vojenských základen na nich, ale i umožnění izraelským civilistům, aby se začali na těchto územích usazovat. S politikou plánovaného osídlování okupovaných území započala levicová vláda Lévyho Eškola. Když se koncem sedmdesátých let dostala k moci pravice, dostalo osadnictví ještě větší podporu. Tento trend přetrvává v podstatě do současnosti.  

Kloníte se k názoru, že šestidenní válka překreslila štěpící linie v izraelské společnosti, když podnítila jistou eskalaci radikálních náboženských hnutí, díky čemuž se v následujících letech stále více projevoval rozdíl mezi sekulárně a ortodoxně orientovanými Židy?  

Nemyslím si, že by je zásadně překreslila, ale určitě je zdůraznila. Prohloubil se hlavně fundamentalismus a politický extremismus v táboře náboženských sionistů. Například důležitá a původně středová a umírněná Národní náboženská strana se začala stále více přibližovat rodícímu se fundamentalistickému hnutí židovských religiózních osadníků. Konflikt mezi sekulárními židy a charedim, tedy ultraortrodoxními, však s šestidenní válkou přímo nesouvisel. Tam se jednalo spíš o hodnotový spor liberální demokracie versus židovské teokratické tendence. 

Počítám, že šestidenní válka představuje klíčový moment v kolektivní paměti Palestinců s ohledem na obsazení Západního břehu Jordánu, východních částí Jeruzaléma i pásma Gazy. Jak je ale po více než půlstoletí vnímána v okolních arabských zemích, které byly Izraelem vcelku jednoznačně poraženy?

Nejvýrazněji je vnímána v Sýrii, protože na rozdíl od Egypta nedostala zpátky dobytá území Golanských výšin. V době mírového procesu v devadesátých letech bylo k vyřešení otázky Golan velmi blízko, ale hlavně skrze tehdejší změny v izraelské politice k ní nedošlo. Osud Palestinců po roce 1967 byl často využíván propagandou různých muslimských zemí, avšak dnešní Blízký východ se i z tohoto pohledu mění. Palestinská otázka je často zastíněna aktuálními konflikty, které vypukly po arabském jaru. Některé arabské země se staly taky velmi pragmatické a s Izraelem stále více prohlubují kontakty bez ohledu na osudy Palestinců.     

Jedním z důsledků šestidenní války a okupace Západního břehu Jordánu jsou také židovské osady, které v mnoha případech vznikly na původních základnách a stanovištích izraelské armády. Souhlasíte s tvrzením, že jejich existence a především další rozšiřování jsou dnes jedním z nejvíce problematických aspektů izraelsko-palestinského konfliktu?

Ano, souhlasím. Pokračování osadnické politiky ze strany Izraele je nejproblematičtějším bodem vzhledem k přístupu k Palestincům. Pokud by byla osadnická politika v duchu mírového procesu zastavena či alespoň redukována, mám za to, že Palestinský stát by mohl už v nějaké víceméně životaschopné podobě existovat. Byť by ten i tak byl velmi závislý na Izraeli – přinejmenším ekonomicky a šlo by pravděpodobně také o demilitarizovaný stát –, mám za to, že celkově by dnešní podoba izraelsko-palestinského napětí měla výrazně nižší potenciál k eskalaci.   

Můžeme šestidenní válku, s ohledem na její stále aktuální konsekvence, považovat za nejdůležitější z arabsko-izraelských vojenských střetů minulého století, který významem překonává snad jen válka o nezávislost Izraele z let 1948-1949?

Ano, z hlediska politických důsledků představují války z let 1948-1949 a šestidenní válka dva nejdůležitější momenty z hlediska izraelsko-palestinského konfliktu. Jeho současná podoba pak souvisí převážně s otázkami, které vyvstaly právě po šestidenní válce.

10. června 2022 na EuroZprávy.cz, Dotazy kladl: Matěj Bílý

Rusko je ve vztahu k islamistům pragmatické. Společnou řeč najde i s Hamásem

Al-Káida komentuje ruskou invazi na Ukrajinu. Na první pohled by se mohlo zdát, že aktuální video Ajmána az-Zawáhirího, který po smrti Usámy bin Ládina nastoupil na pozici vrchního emíra Al-Káidy, by mohlo být trhák. Ve skutečnosti se už jedná jen o marginální zprávičku, kterou recyklovalo pár internetových a novinových plátků, často z Indie. „Stará“ Al-Káida zkrátka dnes už západní média takřka nezajímá. Přitom binládinovské poselství o globální „džihádistické franšíze“ nemusí být mrtvé. Agendu sice do značné míry přebral takzvaný Islámský stát (který ostatně původně byl součástí globální sítě Al-Káidy), ale značka před dvěma dekádami nejobávanější teroristické sítě má ještě stále zvuk.

Na rozdíl od Bin Ládina, který preferoval boj proti „vzdálenému nepříteli“, tedy Západu, prosazoval Zawáhirí vždy spíše koncepci porobení „nepřítele blízkého“. To znamená snahu svrhnout „proradné blízkovýchodní vlády“, ale třeba i tu současnou indickou, vedenou Naréndrou Módím, která svým vyostřeným nacionalismem polarizuje vztahy mezi hinduisty a muslimy. Zawáhirí ostatně ve svých nedávných projevech vyzýval Tálibán, aby poté, co se znovu zmocnil Afghánistánu „osvobodil Kašmír“, či komentoval „šátkovou aféru“ v indickém státu Karnátaka. Pro Zápaďana sice nepředstavuje toto odlehlé dění už žádný trhák, z hlediska potenciální nebezpečnosti Al-Káidy to ale není úplně směrodatné.

Avšak zpátky k Zawáhirího „ukrajinskému“ projevu z 6. května. Ten byl koncipován v prvé řadě jako vzpomínka na jeho velkého mentora, který byl v Pákistánu zabit americkým komandem právě před jedenácti lety. Z již tradičního zátiší se samopalem a svatými knihami útočil stárnoucí radikál na svého arcinepřítele Spojené státy a opájel se jejich oslabením, které bylo způsobeno, jak doslova uvedl, „porážkami v Iráku a Afghánistánu, ekonomickými katastrofami způsobenými invazemi po 11. září 2001, pandemií koronaviru a také tím, že opustily svého spojence Ukrajinu a přenechaly ji jako kořist Rusům“.

Proti Rusku, nebo proti USA?

Al-Káida určitě není sympatizantem politiky putinovského Ruska, ostatně se již téměř dvacet let vyskytuje na předních příčkách ruského seznamu teroristických organizací. Přesto je zřejmě schopná pohlížet na některé ruské aktivity pragmaticky – pokud například narušují americké zájmy, které byly z pohledu Al-Káidy v uplynulých dvou desetiletích výrazně nebezpečnější než ty ruské.

Nebylo tomu tak ale vždy. Al-Káida se formovala v druhé polovině osmdesátých let, kdy afghánští a arabští mudžáhidové vzdorovali sovětské invazi do Afghánistánu. V tom měli tehdy plnou podporu Ronalda Reagana, který – podobně jako oni – pohlížel na Sovětský svaz jako na „bezbožnou říši zla“. Američané tak neměli problém využívat i těch nejtvrdších džihádistických radikálů jako zástupných hráčů v boji proti sovětským zájmům. Jistou přijatelnost americké politiky pro džihádisty navíc posilovaly dlouhodobé snahy USA o oslabení vlivu režimů podporovaných Sověty, mezi nimiž bylo i množství arabských vlád, které islamistická hnutí tvrdě potíraly.

Jenže po odchodu Sovětů z Afghánistánu a následném konci studené války Američané o své kontroverzní spojence ztratili zájem. Sovětský svaz rychle zmizel v propadlišti dějin a jeho největší pohrobek – Ruská federace – byla v devadesátých a nultých letech jen slabým protihráčem globálního hegemona USA. Že i radikálně islamistické sympatie k Západu z dob studené války byly jen čistě pragmatické, potvrdila část bývalých afghánských mudžáhidů v čele s Bin Ládinem údery z 11. září 2001 i řadou dalších teroristických operací.

Expanzivní politika putinovského Ruska se od sovětské rozpínavosti v řadě ohledů odlišuje. Patří do ní i využívání eurasianismu ve spojení s náboženskou identitou – a to nejen pravoslavnou křesťanskou, ale i islámskou, neboť na území Ruské federace žije téměř patnáct milionů muslimů. Odlišností oproti sovětské politice je také vztah k zahraničním radikálně-islamistickým hnutím, byť velmi selektivní. Hlavním rozlišujícím bodem pro Rusko v tomto ohledu obvykle je, jestli se v minulosti nedopustila ohrožení ruského teritoria nebo zájmů, hlavně pak v souvislosti s konflikty v Čečensku. Například afghánský Tálibán je tak pro dnešní Rusko teroristickou organizací, protože v minulosti aktivně podporoval čečenské bojovníky, respektive konspiroval proti ruským zájmům v Afghánistánu.

Syrské a libanonské vztahy

Ruský přístup k palestinskému Hamásu či libanonskému Hizballáhu je však na základě podobného principu výrazně odlišný: „Vůdci teroristického hnutí na severním Kavkazu Šamil Basajev a Emír Chattáb se aktivně snažili přesvědčit vůdce Hamásu a Hizballáhu, aby se zapojili do bojů v Čečensku. Na oplátku jim představitelé čečenských bojovníků nabídli vojenskou pomoc při boji proti Izraeli. Hizballáh a Hamás však tyto nabídky odmítly a ani se nikdy nepokusily o teroristický útok na území Ruské federace,“ prohlásil svého času Jurij Sapunov, bývalý šéf oddělení FSB pro boj s mezinárodním terorismem.

Rusko má i v době války na Ukrajině stále s Izraelem relativně dobré vztahy, což se projevilo mimo jiné i na dosavadních vlažných izraelských postojích vůči Ukrajině. Rusko-izraelské vztahy posílily hlavně za bývalého premiéra Netanjahua, kdy Izrael rozvinul strategickou spolupráci například ve formě zbraňových kontraktů na dodávky dronů do Ruska, ale také vzájemnou koordinaci při respektování ruských a izraelských zájmů na teritoriu Sýrie, kde Izraeli jde hlavně o oslabování íránské vojenské přítomnosti.

Moskva udržuje oficiální vztahy i s Palestinskou národní autonomií, které dominuje hnutí Fatah. To je zároveň dlouhodobě největším palestinským konkurentem Hamásu. Souběh dobrých vztahů s Izraelem a zároveň s Palestinskou autonomií není nijak výjimečný. Jenže Rusko buduje již poměrně dlouho otevřené vztahy i s hnutím Hamás, které je na teroristických seznamech řady zemí a mezinárodních organizací. Například již od roku 2006 se pravidelně konají schůzky ruských diplomatů a politiků s členy nejvyššího vedení Hamásu na úrovni ministerstva zahraničních věcí. Poprvé tak na oficiální návštěvu Moskvy přijel v březnu 2006 šéf politbyra Hamásu Cháled Mešál. Bylo to poté, co Hamás zvítězil v palestinských volbách.

Ruské vztahy s Hizballáhem jdou ruku v ruce s ruskou politikou vůči Sýrii a Íránu. V případě Hamásu ale mohou mít spíše praktický charakter. V pásmu Gazy totiž žijí i někteří ruští občané, hlavně ženy, které se provdaly za tamní Palestince. Ruští diplomaté tak čas od času Gazu navštěvují za účelem poskytnutí konzulární pomoci, k čemuž je zapotřebí komunikace s Hamásem. Kromě toho v Gaze působí i ruské kulturní centrum Kalinka, které zaštiťuje Rossotrudničestvo, tedy ruská federální agentura, která se mj. zabývá záležitostmi krajanů a mezinárodní humanitární spoluprací.

Syrské a ukrajinské přelomy

Těsně před vypuknutí arabského jara v roce 2010 se s šéfem zahraničního politbyra Hamásu Mešálem setkal přímo ruský prezident Dmitrij Medveděv. Jenže po vypuknutí arabského jara vztahy Ruska a Hamásu poněkud ochladly. Rusko totiž nadále pevně podporovalo režim Bašára Asada, zatímco Hamás začal syrského prezidenta za tvrdý postup vůči syrským protestujícím silně kritizovat. Zahraniční politbyro Hamásu bylo nakonec nuceno zavřít dlouholetou damašskou kancelář a přesunout se do Kataru. Ale ani v tuto dobu se Hamás nedostal na žádný ruský seznam teroristických organizací a Moskva se nadále snažila být prostředníkem při jednáních mezi znepřátelenými palestinskými frakcemi (Hamásem, Fatahem, palestinským islámským džihádem a dalšími skupinami), a dokonce se pokoušela oživit i dysfunkční izraelsko-palestinský mírový proces v rámci tzv. Kvartetu, jehož je Rusko od roku 2002 členem po boku USA, EU a OSN.

Ani ruská invaze na Ukrajinu nijak neoslabila vztahy Moskvy s Hamásem. Spíše naopak – letos na začátku května se například uskutečnila v Moskvě schůzka mezi nejvyššími současnými představiteli Hamásu Ismáílem Haníjou a Mustafou Abú Marzúkem a ruským ministrem Sergejem Lavrovem.

V postoji k radikálnímu islamismu je putinovské Rusko velmi odlišné od Sovětského svazu z časů studené války a zohledňuje hlavně regionální dosah islamistických hnutí. U těch globálně zaměřených – typu Al-Káidy – spatřuje Rusko dlouhodobě ohrožení svých zájmů. Naopak některé lokální skupiny typu Hamásu a Hizballáhu je Putin schopen využívat. Je dokonce možné, že čím více se na pozadí války na Ukrajině budou vztahy mezi Ruskem a Západem polarizovat, tím spíše může Rusko nacházet potenciální spojence i tam, kde by je dříve nehledalo. Ti, kdo spatřují v putinovském Rusku „posledního ochránce křesťanské civilizace“, tak budou nejspíše zklamáni…

Marek Čejka a Sabina Tagirovna

vyšlo na A2arm, 25. 5. 2022