V podkástu Světoví na téma izraelsko-palestinského konfliktu a jeho kontextů

 

----------------

Ještě více k dění na Blízkém východě od autora se můžete dozvědět na portálu Herohero!

Stručný přehled evropského terorismu.

Stručný přehled kontextu a motivů terorismu na evropském území od Studené války do současnosti s důrazem na radikálně islamistický terorismus po 11. září 2001.

Když dnes Evropan slyší slovo „terorismus“, vybaví se mu s největší pravděpodobností islámští radikálové z doby po 11. září 2001, kteří pod hlavičkou Al-Káidy útočili v Madridu a Londýně. Ve zcela živé paměti pak bude mít zcela jistě nedávnou sérii pařížských útoků, letošní bruselské krveprolití, útoky na různé symbolické cíle (kostely), které měli často na svědomí stoupenci tzv. „Islámského státu v Iráku a Sýrii“ (dále ISIS) – tedy odtržené odnože Al-Káidy.  

Náboženství, v tomto případě hlavně radikální islamismus, bude tak zřejmě to první, co se každému Evropanovi vybaví v souvislosti s terorem. Historie motivů teroru a samotných teroristických útoků v Evropě je však výrazně komplexnější, než může nabízet dnešní pohled. 

V tomto textu budeme sledovat období od vypuknutí Studené války, přičemž hlavní část textu bude věnována vývoji po roce 2001, který byl do jisté míry mezníkem v rozmachu radikálně islamistického teroru v Evropě. 

Definic terorismu je velké množství a neexistuje jediné vše vysvětlující vysvětlení. Bezpečnostní odborník a diplomat Jiří Šedivý definuje terorismus způsobem, který je možný použít i pro tento text:

„Terorismus je metoda použití síly či hrozby silou prováděná skrytými jednotlivci, skupinami nebo státem podporovanými aktéry. Akt násilí je zaměřen proti nevinným osobám nebo civilním cílům. Hlavním účelem teroristického aktu je vyvolat pocit strachu. Vedlejším účelem může být upoutání pozornosti (tzv. propaganda činem), nebo získání dílčích výhod či ústupků ze strany atakovaného aktéra. Konečným cílem terorismu je politická změna.“

Jiří Šedivý: "Nové paradigma terorismu" in Mezinárodní politika 1/2003

Je třeba mít na paměti, že terorismus je sám o sobě spíše technický pojem, nikoliv ideologie. Proto chápejme i používání pojmu „terorista“ spíše jako jisté zobecnění ve smyslu výše uvedené definice, který je ale třeba brát v konkrétním kontextu.  

Než přišli radikální islamisté

Současné období je sice z hlediska počtu obětí teroristických útoků typické svou masovostí. Je ale možné konstatovat, že v Evropě bylo v souvislosti s oběťmi terorismu už i výrazně hůře, neboť Evropu sužovaly v období Studené války daleko častější, byť většinou ne tak masově smrtící útoky jako dnes. 

Útoky způsobené radikálními islamisty v Evropě (převážně šlo o útoky v EU) do roku 2014, měly sice velký počet obětí na jednotlivý útok, byly však relativně málo četné (jednalo se hlavně o dva velké útoky – v Madridu 2004 a Londýně 2005). Teror ISIS se v Evropě prosazuje od roku 2014 a od té doby zintenzivňuje. Hlavně pařížský útok ISIS z listopadu 2015 se masovostí obětí přiblížil i předešlým útokům Al-Káidy. 

Evropa má však v relativně živé paměti i jiné pachatele útoku než radikálně islamistické radikály. Zvláště 70. a 80. léta byly velmi poznamenány činností různých ultralevicových a ultrapravicových frakcí. Zdaleka nejvíce obětí měl ale během Studené války teror různých separatistických a ultranacionalistických organizací. Zde byly nejznámější teroristické činy navázané na baskický separatismus (cca 1000 obětí v období od konce 50. let do r. 2011) a na dění v Severním Irsku (cca 3500 mrtvých v období 1968–1998). Pod terorismus, navázaný na etnický separatismus a ultranacionalismus (kde bylo možné občas najít i jisté náboženské prvky, včetně křesťanství), by bylo možné určitě možné podřadit i vysoký, ale číselně přesněji těžko specifikovatelný, počet násilných činů v rámci konfliktu v rozpadající se Jugoslávii v 90. letech. Méně sledované i medializované jsou v současné Evropě formy v některých obdobích velmi silných regionálních separatismů (např. korsického, katalánského, valoňského). Teroristické metody však v určitých obdobích výrazněji využívaly jen některé z nich.

Regionální teror byl sice ve své době mediálně hodně sledován, avšak mediální pokrytí ze 70. a 80. let je stěží srovnatelné se záběrem a sofistikovaností mediálního informování současného, kdy se o teroristických činech na Západě dozví – navíc mnohem rychleji – daleko více lidí. Je také třeba brát v potaz, že na rozdíl od současných radikálně islamistických útoků, kterých se lze obávat takřka v každém významném evropském centru, se jednalo spíš o regionálně vymezený teror. ETA tak vyvolávala obavy hlavně ve Španělsku, odštěpenecké frakce IRA zase v Británii, přičemž v jiných regionech Evropy byly obavy výrazně menší. 

Je zajímavé, že některé nejbrutálnější akty teroru spojené s regionálními konflikty přišly až v době, kdy bylo zjevné, že se tyto konflikty zklidňují. Radikálové se na poslední chvíli pokoušeli zničit, či alespoň vážně narušit mírový proces. Jedná se například o výbuch v severoirském Omaghu v roce 1998, který byl se svými 28 oběťmi vůbec nejkrvavějším jednotlivým činem během „The Troubles“.

Důvody ústupu etno-separatistického terorismu v Evropě jsou komplexní – dílem mohou být důsledkem úspěšného mírového procesu (Severní Irsko) či vyjednávání s radikály (ETA). Roli mohla v dalších případech sehrát také generační výměna, zvýšení regionální autonomie, pokles podpory od bývalých sponzorů (např. od Sovětského svazu, Libye, československé dodávky SEMTEXu atd.) a další důvody. 

V současnosti jsou nejnebezpečnějšími evropskými městy z hlediska terorismu Paříž a Belfast. Paříž se do vysokých příček dostala hlavně skrze radikálně islamistické útoky v posledních letech. I v minulosti byla ale poměrně často cílem teroru různých skupin, včetně dnes už méně známých teroristických organizací. Ve Francii a Paříži byl tak například na přelomu 70. a 80. let výrazný teror arménských ultranacionalistů ze skupiny Arménská tajná armáda pro osvobození Arménie (ASALA). Nizozemí bylo zase v mezidobí 1975-78 sužováno útoky separatistů bojujících za nezávislost jižních Moluk na Indonésii.  

Ultrapravicový teror je v současné Evropě ztělesněn hlavně teroristickým činem Nora A. B. Breivika z roku 2011, případně terorem Bavorské osvobozenecké armády (BBA) z 90. let. Ultrapravicovým terorem byla poznamenána Itálie od konce 60. až do 80. let  - v Itálii se tomuto období přezdívá „Olověná léta“ - kdy v Itálii působila skupina Nový řád (ON). Z ní se později odštěpila neo-nacistická organizace Ozbrojené revoluční buňky (NAR), která provedla v roce 1980 do té doby nejbrutálnější útok na nádraží v Boloni, který usmrtil 85 lidí. Ten byl tak svou intenzitou zcela srovnatelný s útoky současných radikálních islamistů. Celkově jsou ale násilné činy ultrapravicových a neo-nacistických extremistů podřazovány spíše do pod rasově motivovaných zločiny, než pod terorismus.     

Arabští nacionalisté a ultralevice

Radikálně islamistický teror je v Evropě přítomen spíše až od 80. až 90. let, což souvisí s nástupem vlny radikálně islamistického terorismu ve světě. Tato vlna reagovala hlavně na úpadek arabských a jiných sekulárních nacionalismů na Blízkém východě (podrobněji viz další podkapitola). 

I před nástupem radikálních islamistů byly v Evropě aktivní blízkovýchodní, nejčastěji arabské, radikální skupiny. Často šlo o teroristické činy národně osvobozeneckých skupin palestinských, přičemž je v této souvislosti nejznámější útok organizace Černé září na izraelské sportovce během letní olympiády v Mnichově v roce 1972. 

Na rozdíl od dnešních džihádistů byli tehdejší arabští teroristé často sekularizovaní muslimové, respektive křesťané a náboženství nehrálo v jejich násilných pohnutkách velkou roli. Některé blízkovýchodní, opět hlavně palestinské, radikální skupiny operující v Evropě hlavně v 70. a 80. letech byly i výrazně ultralevicově ideologické a kooperovaly s podobně zaměřenými skupinami z jiných částí světa. V Evropě tak útočily ultralevicové italské Rudé brigády, německá Frakce rudé armády (RAF), podobně jako Lidová fronta pro osvobození Palestiny (jejímž členem byl i nejznámější terorista své doby Venezuelan Iljič Ramirez Sánchez zvaný „Carlos Šakal“) či Japonská rudá armáda.  

U různých evropských radikálních skupin i jednotlivců nelze v novodobé evropské historii přehlížet ani jejich propojení s organizovaným zločinem. V řadě případů je pak linie mezi politickým terorem a organizovaným zločinem (loupeže, násilí, obchod s drogami apod.) velmi nejasná. To platí např. pro různé klany italské mafie (mj. Corleone), pro jednoho z nejobávanějších palestinských teroristů Abú Nidala či pro různé milice během balkánských konfliktů.     

Některé akty teroru nebyly zcela jednoznačně objasněny a spojují více verzí i motivů. Patří mezi ně i vůbec nejrozsáhlejší teroristický akt v evropském prostoru co do počtu obětí: bombový útok na let Pan Am 103 nad skotským Lockerbie v roce 1988. U toho je sice nejpravděpodobnější libyjská linka na plukovníka Kaddáfího, který se chtěl pomstít za americké bombardování Tripolisu a Benghází, zmiňovány jsou však i jiné motivy.   

Nástup radikálně islamistického teroru

Radikálně islamistický teror nemá v Evropě ani na Blízkém východě zdaleka tak hluboké základy, jak by se mohlo zdát ze současného mainstreamového mediálního informování.

Kořeny radikálního islamismu v současných podobách lze sice vystopovat na Blízkém východě už v období mezi světovými válkami (např. militantní frakce egyptského Muslimského bratrstva, šejch Izz ad-Dín Kassám v Palestině), byl to ale hlavně pokles popularity sekulárního nacionalismu na Blízkém východě od 70. let, který dostal do popředí náboženské radikály jako alternativu vůči sekularistům. 

V arabském prostředí ztělesňoval v poválečném období sekulární nacionalismus a národně osvobozenecký boj hlavně egyptský prezident Gamal Abdel Násir. V íránském a afghánském prostředí zase existovaly sekulární monarchie. Tyto režimy však ztrácely během Studené války postupně na popularitě, a to hlavně s ohledem na stupňující se represe a potlačování opozice, korupci, ekonomické, politické a vojenské neúspěchy a často až přílišnému tlaku na sekularizaci. Úpadek sekulárního nacionalismu tak přiměl mnohé muslimy hledat politické alternativy. Jednou z nejlákavějších se ukázal být politický islám, neboli islamismus. Ten se od začátku 20. století konstituoval v nejrůznějších podobách – od státotvorných stran a hnutí kombinujících ve své politice demokratickou politiku a islám (podobně jako například činí křesťansko-demokratické strany) až po radikálně islamistické džihádisty, snažící se násilným způsobem, často právě terorismem, změnit politický řád.

Islamismus také nabyl odlišné podoby v sunnitském a šíitském prostředí. U daleko početnějších sunnitů (cca 90%, tedy více než 1,4 miliardy světových muslimů) tak nabyl radikální islám velmi široké – a poměrně nepřehledné – spektrum podob. Naopak v méně početném šíitském prostředí se stal jeho hlavním protagonistou íránský ajatolláh Chomejní a jeho koncepce Velájat-e fakíh ("Vláda duchovenstva"). 

Hlavně sunnitský radikální islám by zřejmě nezískal zdaleka takovou popularitu, nebýt západní podpory radikálně islamistickým hnutím během Studené války. Islamisté – a radikálové zvláště – se totiž velmi vehementně hlásili k antikomunismu a boji proti Sovětskému svazu. Toto kritérium Američanům a jejich evropským spojencům často stačilo jako hlavní podmínka k podpoře. V Afghánistánu tak Američané pomohli vycvičit a vyzbrojit radikály jako byl Usáma bin Ládin, podobně jako budoucí vůdce Tálibánu a řadu dalších, kteří tehdy pouze považovali Sovětský svaz za hlavního nepřítele a nebylo pro ně problém o několik let později pozvednout své zbraně proti USA a Západu. Podobně neprozřetelně vnímali ale třeba i Izraelci formující se Hamás, který se nakonec ukázal být jako daleko nebezpečnější než OOP a Jásir Arafat, který byl dlouho Izraelci považován za „teroristu č. 1“.

V Evropě se první akce radikálních islamistů odehrály v 80. letech. Vesměs šlo v té době o poměrně marginální akce zaostávající svou intenzitou za terorem tehdejších evropských sekulárně-levicových nacionalistů a radikálů. Prvním skutečně velkým útokem radikálních islamistů na evropské půdě byl útok na madridskou restauraci El Descanso v roce 1985. K odpovědnosti za něj a za smrt 18 lidí se přihlásil šíitský Islámský džihád (nezaměňovat se stejně nazvanou sunnitskou organizací) vedený známým libanonským teroristou Imádem Mugníjou. 

Od té doby ale měla naprostá většina radikálně islamistických útoků v Evropě pachatele zradikalizované sunnity, což přerušily jen některé výjimky, jako například když v Bulharsku zaútočil v roce 2012 na izraelské turisty libanonský Hizballáh. 

V polovině 90. let byla ve Francii teroristický činná sunnitská Alžírská ozbrojená islámská skupina (GIA), která ve stejné době prováděla brutální teror v Alžírsku. 

Hlavní radikálně islamistické útoky ale přišly až po 11. září 2001, kdy v roce 2004 zaútočila španělská frakce Al-Káidy, zvaná Brigády Abú Hafs al-Masrího, na madridské příměstské vlaky. Se 191 oběťmi se jednalo o jednoznačně nejkrvavější radikálně islamistický akt na evropském území. Pro kontext doplňuji, že v  té době vzbuzovala Bin Ládinem stále nepřímo vedená Al-Káida obrovské obavy. Ty se opět vyplnily o rok později v Londýně, kde Al-Káida zaútočila na tamní metro a autobusy. Výsledkem bylo 56 mrtvých. 

Po těchto dvou velkých útocích se evropským bezpečnostním orgánům podařilo celkem úspěšně dalším podobným útokům předcházet a začít více držet radikály pod kontrolou. Bin Ládinova Al-Káida také postupem času slábla a ztrácela na popularitě. Až do roku 2014 tak došlo v Evropě jen k několika menším útokům zradikalizovaných sunnitů. V roce 2014 však zaznamenal klíčový vzestup tzv. Islámský stát v Iráku a Sýrii. Jednalo se původně o iráckou frakci afgánské Al-Káidy, která se ale postupně dostala do sporu s hlavním velením a nakonec mu vypověděla loajalitu. 

ISIS se v počátečních fázích existence svého kvazistátu zaměřovala hlavně na teror na iráckém a syrském území, případně v jeho blízkém okolí (Turecko). Z počátku bylo zjevné, že v té době stále nedisponuje dostatečným počtem příznivců ani infrastruktury ve vzdálenějším zahraničí. To se ale začalo pomalu měnit. 

V květnu 2014 došlo v Bruselu k prvnímu útoku ISIS na evropské půdě. Oběti tehdy byly jen čtyři, takže akce nevzbudila takovou pozornost. Tu naopak velmi výrazně přitáhl pařížský útok z ledna 2015, který směřoval proti redakci satirického časopisu Charlie Hebdo a proti pařížské židovské komunitě. Obětí bylo celkem dvacet a útok vzbudil velký (snad až disproporční) zájem světových médií. Pachatelem nebyl tentokrát ISIS, ale jemenská frakce Al-Káidy. To znovu vzbudilo obavy, že se původní Al-Káida oživuje a že propuká určitý „teroristický konkurenční boj“ mezi ní a ISIS. Al-Káida se ale od té doby v Evropě výrazněji neprojevila, zato u ISIS bylo zjevné, že si vytváří v Evropě zázemí, což mohlo souviset i přesunutím loajality původních příznivců Al-Káidě k ISIS. 

Zmiňované zázemí mělo několik rovin:

- šlo jednak o odchod řady zradikalizovaných muslimských Evropanů (hlavně mladých, jedná se zatím přibližně o 5-6000 Evropanů) k ISIS (nejen k ní, ale i k dalším skupinám). 

- Bylo tak zjevné, že narůstá popularita ISIS v určitých částech evropských muslimských komunit.

- ISIS si zároveň byla vědoma, jaké napětí vyvolala v Evropě uprchlická krize z Blízkého východu (hlavně Sýrie) a snažili se jí zneužít ve svůj prospěch (např. oznámením infiltrace uprchlíků apod.). 

To vše se stalo novou a velmi komplexní výzvou pro evropské bezpečnostní orgány. Nejnebezpečnějším projevem nárůstu vlivu ISIS v Evropě však byly hlavně přibývající přímé teroristické akce. 

K vůbec nejbrutálnější akci ISIS v Evropě došlo opět v Paříži v listopadu 2015. Při útoku na různé cíle francouzské metropole (mj. fotbalový stadión, restaurace, kavárny, koncertní sál) povraždili útočníci 130 civilistů. Při následném honu na přeživší teroristy (sedm jich bylo po útocích zabito) vedla stopa do Bruselu. Tamní čtvrť Molenbeek, ve které žije vysoké procento muslimů (40%) a zároveň se mnoho z nich, hlavně mladých, potýká s nezaměstnaností (37%), se ukázala být jako podhoubí pro radikály a belgická policie v ní zahájila sérii razií. Několik dní poté, co Belgičané zadrželi v březnu 2016 jednoho z hlavních strůjců pařížského atentátu z listopadu 2015, zaútočilo několik sebevražedných útočníků hlásících se k ISIS na bruselské civilní cíle. Při útocích na bruselském letišti a v metru tak přišlo o život 31 lidí.

Budoucnost radikálně islamistického teroru v Evropě bude do značné míry záviset na vývoji situace na Blízkém východě, hlavně v prostředí současného dění v Sýrii a Iráku. Pokud bude existence kvazistátní entity ISIS nadále pokračovat, bude nadále produkovat nebezpečnou a sofistikovanou propagandu a lákat určité typy lidí, včetně některých Evropanů – hlavně zradikalizovaných mladých muslimů. Ty bude vábit na svoji auru „mučednictví a schopnosti udržet svou existenci v boji proti celému světu“ – ve spojení s různými „benefity“ (např. umožnění vyjádření rebélie či nihilismu – navíc ve jménu „vyšších cílů“, možnost dát průchod svému násilí, včetně sexuálního, vyjádřit nenávist vůči životu v předešlém systému, materiální výhody pro bojovníky a stoupence ISIS atd.). Pokud ale bude ISIS nakonec zničen (a zároveň i Asadův režim pacifikován), aby mohla být v Sýrii a Iráku započít stabilizace, bude to pozitivní zpráva i pro Evropany. 

Samotné zničení ISIS ale ještě nemusí znamenat ukončení radikalizace některých evropských muslimů. Její souvislosti jsou daleko hlubší a často mají své kořeny v sociálních problémech a vyloučení mladých muslimů, jako se například děje v Molenbeeku, pařížských předměstích, Londýně a na řadě dalších míst. K pocitům ostrakizace evropských muslimských komunit navíc přispívá i posílení xenofobní rétoriky mezi řadou evropských politiků a osobností. Ta souvisí hlavně s aktuální uprchlickou vlnou do Evropy.  

Shrnutí

Článek stručně ukazuje, že vývoj novodobého terorismu v Evropě a EU měl různé fáze související s globálnějším politickým vývojem ve světě. Během Studené války, ve které nehrálo náboženství zásadnější roli, tak byly hodně aktivní teroristické skupiny sekulární, hlavně ultralevicové, případně separatistické a ultranacionalistické. 

Naopak s blížícím se koncem Studené války (který znamenal také pokles sovětského sponzoringu pro některé nacionalistické a ultralevicové skupiny) začal ovlivňovat vývoj terorismu v Evropě i radikálně-náboženský kvas v sousedním regionu Blízkého východu. Dnes tolik medializovaný radikálně islamistický terorismus je tak v evropském prostoru relativně novým fenoménem. 

Radikální islamisté zatím co do počtu nespáchali v Evropě zdaleka tolik útoků jako některé dřívější sekulární skupiny. Na druhou stranu řada z těchto útoků co do počtu obětí vysoce přesáhla i ty nejbrutálnější akty sekulárního teroru.   

Při zkoumání terorismu v Evropě nelze zapomínat také na prolínání politického teroru s jinými druhy zločinu. Nemělo by se také zapomínat na to, že motivace teroristů může být až druhotně politická či náboženská, neboť může primárně vyvěrat z oblasti psychologické či sociální (vykořenění, vyloučení, nezaměstnanost apod.). Motivy dnešních islamistických radikálů v Evropě ukazují, že jejich extrémní a z kontextu vytržená vize islámu přichází často na řadu až jako reakce na frustrace vyvěrající z jiných oblastí než náboženských. Radikální islám tak může představovat jakousi „radikální útěchu“ – možnost, jak se razantně vyrovnat se svými dřívějšími problémy, jak se „pomstít systému“, „jak provést rebélii proti rodičům, kteří nejsou správnými muslimy“, jak vyřešit své komplexy a najít svou identitu, případně uprchnout z bezvýchodné nudy a zažít dobrodružství atd. Ostatně i proto je mezi evropskými radikálními muslimy jen relativně málo lidí středního a vyššího věku.

Ukazuje se, že náboženství dnes do jisté míry plní pro některé mladé lidi podobnou roli, jakou před časem nabízely radikální sekulární ideologie – například starší i novější varianty fašismu (např. velký počet evropských dobrovolníků vstupující do jednotek SS během druhé světové války, podíl mladých v novodobých neonacistických organizacích) či ultralevicových ideologií (např. mladí členové ultralevicových teroristických skupin). Ukazuje se také, že úroveň náboženské erudovanosti mezi současnými mladými islamistickými radikály je často jen velmi povrchní. Dobře to ilustruje případ, kdy si dva mladí džihádisté z Birminghamu objednali před odjezdem do Sýrie na Amazonu americkou knížku o islámu z ediční série „Islam for dummies“, tedy „Islám pro blbečky“.

Přepracovaná kratší verze článku vyšla na serveru Faktus.

Oběti terorismu v západní Evropě 1970-2015 

Urban Terror - Nejnebezpečnější města světa z hlediska terorismu

The most dangerous cities in the World in connection with terrorism.

Paříž se sice zřejmě v listopadu 2015 probojovala k nejnebezpečnějšímu městu Evropy z hlediska terorismu, avšak pořád je jedno z největších rizik teroru v Belfastu, kde není žádná souvislost teroru s radikálními islamisty.

Opravdové peklo je v Iráku, přičemž prvních nejnebezpečnějších šest měst je právě zde, počínaje Bagdádem. Zdejší muslimové jsou tak největší oběť radikálních islamistů. Pro srovnání: V letech 2000-2014 došlo v celé Evropě k 3659 teroristickým útokům. Jen v roce 2014 došlo v Iráku k 13 076 teroristickým útokům.

Nejnebezpečnější města světa z hlediska terorismu: 

1. Bagdád (Irák)
2. Mosul (Irák)
3. Ramádí (Irák)
4. Bákuba (Irák)
5. Kirkúk (Irák)
6. Hilla (Irák)
7. Péšawár (Pákistán)
8. Benghází (Libye)
9. Kvéta (Pákistán)
10. Hassu Khel (Pákistán)
11. Džalalabád (Afghánistán)
12. Kandahár (Afghánistán)
13. Kábul (Afghánistán)
14. Mogadišu (Somálsko)
15. Kerbala (Irák)
16. Karáčí (Pákistán)
17. Jos (Nigérie)
18. Abudža (Nigérie)
19. Saná (Jemen)
20. Dohúk (Irák)
21. Belfast (Spojené království)
22. Paříž (Francie)
23. Atény (Řecko)

42. Jeruzalém (Izrael/Palestina)
45. Káhira (Egypt)
46. Lugansk (Ukrajina)
48. Tripolis (Libye)
56. Doněck (Ukrajina)
54. Groznyj (Rusko/Čečensko)
89. Bangkok (Thajsko)

184. Las Vegas (USA)
192. Sydney (Austrálie)
214. Berlín (Německo)
302. Kapské město (JAR)
369. New York (USA)
398. Manchester (Spojené království)
400. Londýn (Spojené království)
460. Dublin (Irsko)

-----

Měřeno britským institutem Verisk Maplecroft podle frekvence útoků v období únor 2014 - únor 2015 v kombinaci s počtem a způsobem provedení atentátů za posledních pět let, a to na vzorku 1300 nejdůležitějších center světa (chybí tam syrská města - předpokládám, že nešlo ověřit údaje. Jinak jsem také nenašel Brno, Vídeň, Prahu, Blavu - asi je to v placené verzi statistiky - a zřejmě někde hodně vzádu ..).

Průzkum je proveden před listopadovými útoky v Paříži 2015. Dnes by tak pravděpodobně Paříž předstihla Belfast.

• Hlavní zdroj - World at war: Analysts reveal the 20 cities around the globe most at risk of terror attack (The Independent)
• ​Terror threat: Belfast most dangerous city in Europe – risk analysts 
• Is urban terrorism the new normal? Probably. (World Economic Forum)
• Video - 20 nejnebezpečnějších měst světa
• Global terrorism index

O současném islámu, Češích a radikalismu.

(Rozhovor vyšel v Brněnském Deníku 31. 1. 2015)  

Co považujete za hlavní důvod útoků v Paříži?

Zásadní motiv vidím v tom, že se Al-Káida chtěla znovu zviditelnit. V současnosti se totiž mluví zejména o takzvaném Islámském státě. Ti, kdo ho vedou, byli dříve jednou z frakcí Al-Káidy, ale po konfliktech ve vedení organizace se osamostatnili. Pařížští útočníci na Charlie Hebdo se k ní ovšem přihlásili, takže se zase ukázala na scéně.

Takže za útoky nevidíte reakci na znevažování proroka Mohameda?

Podle mě to byla jen záminka a radikálové by si určitě snadno našli jinou. Když se podíváme na reakci velké části světových muslimských autorit a politiků na útoky, považují události v Paříži za naprosto odsouzeníhodné. V běžných výkladech náboženských textů nemá podobné násilí oporu. Ovšem radikálové si z nich můžou vybrat jen to, co se jim hodí.

Jaký je vůbec váš názor na karikatury z Charlie Hebdo?

Mně hlavně nepřijdou vůbec vtipné, spíše primitivně prvoplánové. A dovedu si představit, že někoho mohou urazit. Na druhou stranu i ti uražení by nad nimi nakonec měli mávnout rukou.

Dokážou se nad ně muslimové povznést?

Ti, kteří je viděli, z nich asi radost neměli. Ale naprostá většina z nich řeší jiné problémy, tak jako každý člověk, a příliš se o ně nezajímají. Je jisté, že většině z nich se nelíbí, ale zároveň kvůli nim nepůjdou vraždit.

Mluvil jste o radikalizaci. Zhoršuje se situace?

Radikalismus v evropských komunitách existuje, ale je třeba ho vnímat v kontextu doby a místa. Nedávno byly třeba zveřejněné výsledky sociologických průzkumů, které se zabývaly jeho příčinami v Evropě. Náboženský radikalismus podle nich představuje pouhá dvě procenta. Naprostá většina teroristických útoků byla motivovaná separatismem a jinými faktory. Náboženství může jako záminka sloužit třeba u mladších generací muslimských přistěhovalců. Ti se často považují za vykořeněné, protože se necítí být součástí bývalé kultury svých rodičů, ale ani té současné. Snadno se pak můžou dostat pod vliv radikálů.

Je násilí součást muslimské víry?

Podstata všech velkých náboženství v násilí nespočívá. Když ale extrémista hledá zdůvodnění svých skutků v Koránu, Starém či Novém zákoně, nedá mu to tolik práce. Pokud se podíváme do historie, zjistíme, že k terorismu se uchýlilo nejen mnoho muslimů, ale také křesťanů, hinduistů, židů a dokonce i buddhistů. Stejně tak jde tedy říct, že každé velké náboženství má své extremisty. Islám má určitě problémy, ale to neznamená, že ostatní náboženství je nemají také. I když momentálně v menší míře.

Dá se říct, že terorismus je větší hrozba pro země, kde žije větší procento uprchlíků?

Tato souvislost je evidentní. Země jako Velká Británie, Francie a částečně také Španělsko jsou bývalé koloniální mocnosti. Ovládané země se pak osamostatnily, ale i poté stále existovaly dřívější vazby. Není proto náhoda, že ve Velké Británii žije mnoho Pákistánců, ve Francii zase řada Alžířanů. Určité procento těchto lidí může mít tendence ke kriminalitě nebo radikalismu. A čím víc jich tam žije, tím větší je logicky pravděpodobnost, že se mezi nimi může někdo takový objevit.

Jak velká komunita muslimů žije u nás?

Maximální odhady jsou dvacet tisíc, což zdaleka není ani jedno procento všech obyvatel. Nemáme tady totiž žádné přistěhovalce z bývalých kolonií či gastarbeitery. Za komunismu sice československý režim spolupracoval s některými muslimskými zeměmi, nicméně se jednalo o velmi světské státy. Od pádu komunismu sem přišli další uprchlíci, z Kosova, Bosny nebo teď třeba ze Sýrie. Pro většinu uprchlíků je Česká republika spíš přechodná země. Míří dál na západ.

Jsou zdejší muslimové myšlenkově jednotní?

Nejsou, protože pochází z různých částí světa. Je mezi nimi hodně Iráčanů, Syřanů, jsou tady lidé z Kosova, Bosny, Kavkazu. Většinou žijí ve větších městech, jako je právě Brno nebo Praha. Jsou to většinou lidé, pro které může být náboženství určitou oporou v životě či tradicí, ale většina z nich nežije hlubším náboženským životem. Zajdou si třeba na velkou páteční modlitbu a oslaví hlavní svátky, ale tím to pro mnohé končí.

Hrozí v České republice nebezpečí z jejich strany?

Myslím si, že dnes hrozí daleko větší nebezpečí od těch lidí, kteří proti islámu protestují. Ale zároveň vůbec neví, jak se liší od pojmu islamismus či radikální islamismus. Vlastně kromě pár frází neví vůbec nic ani o samotném náboženství. V Praze byla nedávno demonstrace, které se zúčastnilo několik set lidí. Vystoupilo na ní i pár politiků z parlamentních stran. Bylo tragikomické sledovat, jak si protiřečí i ve vlastních projevech a jak se snaží za každou cenu najít politické téma, a vytvářet tak u nás prakticky umělý problém. Hlavní problém není islám, ale jeho neznalost. Ale abych odpověděl na původní otázku, náboženský radikalismus jakéhokoliv druhu u nás v posledních letech není větší problém.

Stýkáte se s místními muslimy?

Dá se říct, že to mám přímo v popisu práce, protože se hodně zabývám Blízkým východem, islámem, judaismem i jinými náboženstvími. Nikdy jsem se ale v těchto komunitách u nás nesetkal s nikým, kdo by obhajoval náboženské násilí.

Řada lidí ale o muslimech smýšlí negativně. Dělají něco špatně?

Čeští muslimové musí víc zapracovat na svém veřejném obrazu. Pomůže, pokud za ně bude jednotně mluvit profesionální mluvčí. Také by měli mít důvěryhodného imáma, který zná problémy evropských muslimských komunit. Ta česká je však v reálu hodně roztříštěná a mluví za ni různé osoby. Zároveň ne všechny jsou kompetentní ji reprezentovat.

Mají na negativním obrazu muslimů svůj podíl i Češi?

Češi jsou poměrně homogenní a uzavřený národ. Podle mě by se měli víc zajímat o to, co se kolem nich děje. Nemají příliš přehled a zkušenosti s cizinci, jako třeba obyvatelé západní Evropy, kde žije hodně přistěhovalců. Tam většina lidí nějakého muslima či přistěhovalce zná osobně a ví o něm, že je to slušný člověk. Zato řada Čechů muslima viděla v lepším případě z tramvaje, v horším případě v televizi, kde jsou ukazovaní převážně ve špatném světle.

Co se dá dělat, aby se takové smýšlení změnilo?

Lidé musí víc číst, o všem důkladněji přemýšlet a asi méně sledovat televizi. Ne si jen nechat naservírovat nějaká fakta a dělat, že té situaci rozumí. Je to podle mě hodně věc vzdělání a obecného přehledu. Jak už jsem ale říkal, víc snažit se musí i čeští muslimové. Je to problém všech.

Jste odborník na izraelsko-palestinský konflikt. Proč právě toto téma?

Izrael a Palestinu jsem poprvé navštívil před osmnácti lety. V té době už jsem na Masarykově univerzitě v Brně studoval politologii a hledal téma, o kterém bych mohl psát diplomovou práci. Po poněkud nudném Holandsku, jímž jsem se tehdy zabýval, jsem na Blízkém východě našel řadu fascinujících věcí, o kterých jsem do té doby neměl tušení.

Co třeba?

Například vztah izraelské politiky a náboženství, což bylo tehdy u nás skoro neznámé téma. Zajímavým aspektem je také vztah mezi komunitami ultraortodoxních židů a světskými izraelity. Pak mě zaujala role izraelských rabínů v politice. Právě o tamním vztahu náboženství a politiky jsem několik let poté napsal svou první knížku Judaismus a politika v Izraeli. Později jsem víc rozšířil okruh zájmu a začal se zaměřovat na izraelsko-palestinský konflikt. Jeho dějinám, současnosti a trochu i budoucnosti se věnovala moje další kniha Izrael a Palestina.

Pobýval jste i delší dobu přímo v oblasti…

Při studiích na vysoké škole jsem tam začal jezdit pravidelně. V roce 2001 jsem pak dostal roční stipendium na studium na Hebrejské univerzitě v Jeruzalémě. V tu dobu už byly po pár letech mírového procesu vztahy mezi Izraelci a Palestinci dost vyhrocené. Navíc to bylo i po jedenáctém září 2001. Násilí se v té době stalo prakticky každodenní záležitostí.

Dotklo se přímo i vás?

Z města jsem slýchával zvuky výbuchů sebevražedných útočníků. V létě 2002 jsem se dokonce málem připletl k útoku na kavárnu na Hebrejské univerzitě. Ale viděl jsem na vlastní oči také důsledky izraelských operací proti Palestincům, takže jsem měl poměrně osobní zkušenost konfliktu z obou stran.

V čem vidíte hlavní příčinu konfliktu?

To je na několikahodinovou přednášku. Až do počátku dvacátého století byly mezi muslimy a židy na území dnešního Izraele a Palestiny relativně dobré vztahy. Náboženství se neprolínalo s politikou. Na začátku dvacátého století se v židovském prostředí stal populární sionismus, což je židovské emancipační a nacionalistické hnutí. Ve stejnou dobu také vzniknul arabský a palestinský nacionalismus. A tato hnutí na sebe narazila, protože začala usilovat o státnost na stejném území. Později se začalo s politikou prolínat i náboženství a celý spor se tak stal ještě hůř řešitelným.

Má spor vůbec řešení?

Izraelsko-palestinský konflikt je dost specifický oproti tomu, co se děje v okolí. Bude proto potřeba ho vyřešit samostatně. S ostatními konflikty ho ale spojuje na druhou stranu řada zahraničních aktérů a mocností, a to ho také komplikuje. Takže i to je velký problém, protože spor může být třeba hodně navázaný na situaci v americké či jiné politice.

Tázala se H. Florianová

Království Izraelské versus Československo

Československo izraelské vztahy nejsou zdaleka jen o dodávkách zbraní a výcviku izraelských pilotů v době vzniku Židovského státu. Poté co si Stalin a českoslovenští komunisté uvědomili, že se z Izraele nestane další sovětský satelit, se "naše" politika vůči této zemi dost diametrálně změnila. Jedním z doprovodných projevů byly i procesy se Slánským, které měly výrazný antisemitský podtext a rovněž zadržení a uvěznění dvou izraelských občanů Mordechaje Orena a Šimona Orensteina. Československo-izraelské vztahy se tak od počátku padesátých let výrazně zhoršily, přesto zůstaly zachovány na diplomatické úrovni. A právě československá diplomatická mise a diplomaté v Izraeli se staly cílem teroristických útoků ilegální židovské skupiny Malchut Jisrael ("Království Izraelské"), která reagovala právě na vlnu antisemitismu v Československu a Sovětském svazu. Souvislost s procesy se Slánským, přičemž šedesáté výročí rozsudku a popravy je právě v těchto dnech, zde byla přímá.

11. 8. 1952 - tři členové Království Izraelského vložili bombu do koše v těsné blízkosti československého vyslanectví v Tel-Avivu

5. 12. 1952 - Do prostoru budovy československého vyslanectví byl vhozen členy skupiny granát. Izraelské úřady zatkly tři podezřelé. 

1. 7. 1953 - Skupina se pokusila neúspěšně zapálit auto československého konzula.  

"Království Izraelské" (nazývaná také Crifinské podsvětí - Tzrifin Underground - podle vězeňského zařízení, kde byli později členové drženi) byla poměrně malá skupina tvořená bývalými radikály hlavně ze skupiny "Lechi" (Sternův gang). To byli extremisté z předstátního období, kteří během druhé světové války bojovali dokonce proti Velké Británii a později se podíleli na nejrůznějších politických vraždách (mj. zavražedění mírového vyjednavače OSN hraběte Bernadotta, pozdější vražda Israela Kasztnera). V čele organizace Království Izraelské stál Jaakov Cheruti společně s Šimonem Bacharem a Ješajahu Šarabim, všichni bývalí členové Lechi. Království Izraelské zaútočilo také na sovětskou ambasádu (v souvislosti s procesem se židovskými lékaři v Sovětském svazu) a poslalo několik dopisových bomb německému kancléři Konradu Adenauerovi. Členové Království byli absolutně proti normalizaci vztahů s Německem a německým reparacím. Zřejmě nejbizarnější útok, který skupina připravila, bylo přepadení slavného židovského houslisty Jaška Chafece, který měl v Izraeli hrát německou vážnou hudbu. Houslistovi útočník poranil železnou tyčí pravou ruku. V roce 1953 byla většina členů skupiny zatčena v souvislosti s plánovaným útokem na izraelské ministerstvo školství. Hlavní vůdci dostali poměrně vysoké tresty, ale byli o dva roky později omilostněni premiérem Davidem Ben Gurionem.  

Nenápadné Bulharsko je pro terorismus snadný cíl

Praha /ROZHOVOR/ – Je možné, že teroristický útok v Burgasu skutečně souvisí se "skrytou válkou" mezi Izraelem a Íránem, resp. Hizballáhem, míní politolog Marek Čejka.

Proč se útok stal právě v Bulharsku?
Bulharsko je mezi Izraelci populární destinací a útočníci si ji zřejmě vytipovali proto, že jde o relativně snadný cíl. Je to země, která nemá geograficky daleko k Blízkému východu a kde přes mnohé změny a vstup do EU stále do určité míry panuje jistý postkomunistický chaos. Už dříve se přitom objevily indicie, které naznačovaly nebezpečí – například podezřelé balíčky v blízkosti izraelských turistů.

Která místa v Evropě jsou z tohoto pohledu nejrizikovější?
Ta exploze v Burgasu je dost ojedinělý incident. Dost dlouho k útoku na izraelské civilisty v zahraničí (a vlastně ani doma) nedošlo. V zemích, jako je Německo či Británie, v posledních letech výrazně vzrostla bezpečnostní opatření. Spíše bych čekal, že pokud k dalším útokům v budoucnu dojde, zaměří se na méně nápadné a trochu chotičtější jižní země, jako je právě Bulharsko. Pokud jde o mimoevropské země, dokážu si představit, že si teroristé mohou vybrat například Indii nebo Thajsko, které je mezi Izraelci velmi populární, avšak bezpečnostní opatření tam zdaleka nejsou na tak vysoké úrovni, jak jsou Izraelci zvyklí z domova. Koneckonců tam už k několika útokům, či pokusům o útoky na ně došlo.

Je hrozba terorismu reálná i na blížící se olympiádě?
Olympiáda je pro teroristy vždy lákavým cílem, protože má publicitu a sledovanost po celém světě. Ale myslím, že útok je méně pravděpodobný než v minulých letech. Evropské frakce al-Káidy v posledních letech oslabily a britská bezpečnostní opatření jsou na velmi vysoké úrovni. "Londonistán" podle mě už není dávno tím, čím býval. 

Izrael viní z útoků Írán a libanonské hnutí Hizballáh. Jsou to podle vás skuteční viníci?
Je to velmi pravděpodobné. Mezi Íránem a Izraelem už delší dobu probíhá skrytá válka – jejíž součástí je zabíjení vědců, teroristických vůdců i turistů. Toto je zřejmě její další projev. Napovídá tomu i fakt, že se útok stal v den 18. výročí protiizraelského útoku v Argentině (zemřelo tehdy 85 lidí – pozn. red.), který se také připisuje Hizballáhu. Nelze ale úplně vyloučit i jiného pachatele. Na to je zatím brzo.

Česko má vřelý vztah k Izraeli, terorismus se mu ale vyhýbá. Vydrží to i do budoucna?
Cílený útok na Čechy se mi jeví stále jakovelmi nepravděpodobný a troufám si říct, že to bude platit i do budoucna. Izrael a Česká republika jsou přece jen pro islamistické radikály velmi odlišné kategorie států. Není samozřejmě vyloučené, že se nějaký Čech může k útoku náhodou připlést, což se ostatně už v minulosti stalo.

Autor: Martin Dohnal, zkráceně vyšlo v Deníku 19. 7. 2012.

Do Libanonu raději na kole nejezděte...

Rather do not go to Lebanon on a bike...

Oblíbená turistická destinace Libanon: Extremisté dostali v Libanonu trest smrti za únos estonských cyklistů

• Estonian cyclist abduction (wiki)

9/11 - Vše co jste chtěli vědět o 11. září (a báli jste se zeptat)

Everything You Always Wanted to Know About 9/11* (*But Were Afraid to Ask)

Pár zajímavých odkazů - Useful links:

BBC: After 9/11: Global effects of the 'war on terror'

Frankfurter Allgemeine Zeitung: Zehn Jahre nach 9/11
Al-Jazeera: The 9/11 decade 

Omalovánky na téma 11. září - Coloring Book

Does Religion Cause Terrorism? It's Complicated

Firefighter tells story behind iconic moment with George W. Bush

Rozhovor na téma 11. září a terorismu na letošní filmové škole v Hradišti. Originál je tady.

Jedním z klíčových témat letošní Letní filmové školy bylo 11. září 2001 a hrozba terorismu, které jsou obecně považovány za zlom v oblasti zahraniční a obranné politiky států západní kultury. Je ono dělení na svět před 11. zářím a po něm opodstatněné nebo se jedná o zveličování a přeceňování jedné z mnoha událostí?

Samotné útoky z 11. září 2001 byly velmi výrazně vnímány hlavně v západním světě, a to jak pro svou ničivost, bezprecedentně pochmurnou spektakulárnost, tak i všudypřítomnou medializaci. Na druhou stranu dělení dějin na svět „před“ a „po“ 11. září se mi zdá poněkud účelové a přehnané. Terorismus a předpoklady pro jeho vznik a násilí s ním související nepřišly s nárazem letadel do manhattanských dvojčat, ale existovaly dlouhou dobu před nimi. Vždyť už celá desetiletí jsme tu měli blízkovýchodní diktátory brutálně potlačující opozici, okupační režimy či různé západní a komunistické politiky, kteří na Blízkém východě rozdmýchávali etno-náboženské spory. Terorismu nejrůznějšího druhu, včetně státního, padlo ještě před zřícením WTC za oběť desetitisíce, možná i více lidí. Je pravda, že mohutnosti ničivé síly 11. září se do té doby žádný teroristický útok nevyrovnal, to samotné však nečiní série řady předešlých teroristických útoků humánnější. Lidi na Západě často také terorismus příliš nezajímal, protože oběťmi byli hlavně „oni“, lidé na Blízkém východě, nikoliv „my“ vyspělí Evropané a Američané. 11. září bylo však v jistém smyslu zásahem do „srdce“ západního světa. Z dlouhodobého hlediska je však tento útok významný hlavně proto, že v hlavách mnohých zvýraznil černobílé vidění světa, posílil protimuslimské (a u muslimů zároveň i protizápadní) fobie a princip kolektivní viny, dal mnoha politikům záminku potlačovat pod rouškou „boje proti teroru“ opozici… V neposlední řadě 11. září vyvolalo na Západě hysterii, která se projevila ve formě sebedestruktivního omezování občanských práv a svobod, vzniku kontroverzních zařízení jako je Guantánamo, posílení xenofobie a napomohlo vzestupu politiků, kteří do té doby nebyli v mainstreamové politice příliš vlivní.

Na Letní filmové škole jste přednášel o terorismu a náboženském fundamentalismu. Jaký je mezi těmito dvěma pojmy rozdíl?

Jsou to dva pojmy, které spolu nemusí vůbec souviset. Fundamentalismus je pojem spojovaný s náboženstvími obecně – existují tedy fundamentalisté muslimští, křesťanští, židovští, hinduističtí i jiní. Těm většinou jde o komplexní a striktní uplatňování principů jejich víry. Jen někteří tak ale činí násilnou cestou. Křesťanské fundamentalisty tak máme třeba i v České republice a nejsou to žádní teroristé. Terorismus je oproti fundamentalismu násilná metoda či taktika používaná organizacemi, které nemusí být zdaleka jen náboženské. Mohou být naopak zcela sekulární, ateistické, inspirované různými variantami fašismu a celým spektrem dalších ideologií a politických postojů.

Program festivalu nabízí celou řadu různorodých snímků variujících téma 11. září a terorismu. Je podle vás důležité vytvářet dialog a relativizovat stávající dominantní názorová přesvědčení, třeba i skrze kinematografii, nebo je výhodnější nevyvolávat „spory“ a zachovávat status quo?

Určitě je velmi důležité rozvíjet dialog, podporovat vzdělání a zvyšovat povědomí o tom, co se děje kolem nás. Teroristé a političtí radikálové totiž často těží právě z nevzdělanosti lidí a ze schopnosti vnutit svým stoupencům jednoduše srozumitelné, avšak polopravdivé či zcela zcestné a zmanipulované vzorce pohledu na svět. A v České republice mi přijde názorové povědomí o terorismu, Blízkém východu a náboženském fundamentalismu obecně špatné. Je to částečně stále dědictví myšlenkové manipulace z dob komunismu, dílem je to však způsobeno i nezájmem, předsudky, dosebezahleděností a povrchními postoji řady Čechů, kteří mají za to, že když si přečtou pár článků v našich nejčtenějších plátcích a na internetu, tak rozumí všemu.

Terorismus a 11. září jsou často využívány buď jako motiv, nebo jako dílčí či hlavní téma jak v nejrůznějších filmech, tak v televizní seriálové produkci. Existuje nějaký snímek, seriál…, který podle vás vystihuje atmosféru po útocích na WTC, případně průběh válek v Afghánistánu a Iráku?

Hollywoodské filmy zaměřené přímo na události 11. září mně přišly vesměs špatné. Naštěstí bylo v posledním desetiletí natočeno i několik filmů, které celkem dobře vykreslují situací okolo mezinárodního terorismu a dění na Blízkém východě. Do komplexnosti a složitosti vývoje například výborně zasvěcuje film Syriana. Určitě stojí za to vidět i Mnichov nebo izraelské či koprodukční filmy Valčík s Bašírem, Libanon a Ráj hned teď. Ty se sice zaměřují na specifické události z nedávné historie Blízkého východu, přesto pomáhají pochopit širší souvislosti. A pokud se chcete podívat na terorismus a Blízký východ trochu odlehčeně, doporučuji teroristickou tragikomedii Čtyři lvi a krátký film West Bank Story, který je blízkovýchodní parafrází na slavný muzikál.

Shabbat Shalom 22. 7. - Jerusalem/Oslo

Eva Spira, living in Oslo, flew at the end of July after 12 years to visit her friends in Jerusalem. Her husband and children stayed in Oslo. In Norway, prior to her departure, some people asked her the "obligatory" question "If she is not afraid to fly to Jerusalem because of terrorism." Strange paradox caused this time it was considerably safer to be in Jerusalem than in almost always peaceful Norway.

Jsem v Jerusalémě! Po dvanácti letech. Probouzím se v minipokojíku nahoře na palandě v bytě u přátel. Pode mnou leží jedno dítě, druhá postýlka už je prázdná. Slézám a jdu do kuchyně. Je pátek a a je třeba toho spoustu připravit na šabat. Uklidit, navařit na dva dny (v duchu se raduju, že nic z toho nemusím dělat já.) Nejdřív ale s kamarádem Elim odvážím jeho dvě děti do školky. Bydlí na severu Jerusaléma, ve čtvrti French Hill. Moje dvě děti jsou s mužem v Oslu, ale v červenci je školka zavřená, takže mají naplánovano něco jiného, asi budou doma a balit (na cestu do Čech), nebo půjdou do knihovny. Do jerusalémské školky vezeme děti autem, a než se dostaneme až k paní učitelce, procházíme asi pěti brankami, a ta první je na bezpečnostní kód. Naše školka v Oslu má branku jednu, a bez kódu. Potom se vracíme zpět domů k Elimu, kde jeho žena Dafna s dvouměsíčním miminkem v šátku na břiše začíná vařit šabatové jídlo. Eli uklízí, vysává a vytírá. Kolem poledne se vydáváme na výstavu absolventů designu (Becalel) na Hebrejskou universitu. Tašky nám nikdo nekontroluje, trochu se divím. Výstava je hodně zajímavá, ale s miminkem se absolvuje trošku složitě. Přestávky na kojení a Elimu pořád někdo volá. Jedeme zpátky domů. Po obědě odjíždím už sama do města, šabat budu trávit s kamarádkou Ayalou, která bydlí přes celý Jerusalém v krásné čtvrti na jihu Talpiot. Procházím si centrum města, nasávám předšabatovou atmosféru tržiště Machane Yehuda a usedám v poklidné kavárně Beréšít. Blíží se půl páté odpoledne, a poslední autobus č. 7 mi jede z města o půl šesté, potom městská doprava končí. Procházím se znovu přes teď už celkem vylidněné tržiště, a uvědomuju si, jaké je vlastně vedro. Po devíti letech života v Oslu už opravdu na vedro zvyklá nejsem… Nesmím zapomínat hodně pít! Nasedám na autobus a najednou mi přichází smska od muže: ”Byl vybuch v Regjeringskvartalet. Zraneni. My jsme v poradku. Slyseli jsme to hlasite az sem.” Jsem fakt v šoku! Výbuch v Oslu? Hned se mi začne všechno honit hlavou... Je to možné? Já v Israeli a ve stejnou chvíli bomba v Oslu? Dost lidí se mě před cestou ptalo, ”A nebojíš se jet do Israele?” Asi jsem se nebála, ale je pravda, že jsem matkou dvou malých dětí a úplně dobře mi z toho nebylo. A teď tohle! Hlavně dostávám strach, že útoky můžou pokračovat. Bydlíme u lesa na okraji Osla, tak doufám, že takové místo není pro teroristy dostatečně atraktivní, ale stejně. Tenhle ”opačný” scénář mě ale před cestou fakt ani ve snu nenapadl. Že by se něco mohlo stát jim!

Nejdřív tomu tak nějak podvědomě nevěřím, ale za chvíli přichází další smska: ”1 mrtvy, pricina vybuchu neznama. Centrum plne policie a zachranaru.” Protože už tak za hodinu má začít šabat, a já se blížím k mé ortodoxní kamarádce, je mi jasné, že se dneska už na počítač nedostanu. Takže mě informují manžel a kamarádi z Osla smskami. Kamarádka Vanesa, která bydlí v centru, píše: ”Eva, I am ok, thank you. I was out, close to the National theater. And it was terrible, glass breaking down and falling, and ambulance and police everywhere!” Sama pochází z Bosny a v Oslu byla jen na návštěvě. A další smska od muže: ”Tady crazy. 7 mrtvych a jeste k tomu strileni na AUFs sommerleir na Utøya. Mozna connected. The irony… ”tohle se v Norsku nedeje”…” Hrozně se bojím, že za útoky stojí muslimští imigranti v Norsku. Představuju si, co by asi v Norsku nastalo, kdyby tomu tak bylo. Už tak nejsou vztahy Norů k muslimům nijak přehnaně vstřícné, a tohle by byl konec.
Nevím, co si myslet, za chvilku mám dorazit k Ayale, kterou jsem neviděla dvanáct let, má už čtyři děti a já se na ni tak těšila! Teď mám akorát srdce v krku a strach. Chce se mi brečet a vůbec nevím, co dělat! Nejradši bych strávila večer na internetu, ale to nejde. Takže nacházím dům, kde Ayala s rodinou bydlí, vítáme se, seznamuju se s dětma, zapalují se šabatové svíčky a mi nezbývá než popřát ”Šabat šalom”.
Než usnu, přemýšlím, jak by můj den asi vypadal, kdyby muž s dětmi naplánoval odpolední výlet do městské knihovny. Ta totiž leží jen asi minutu od místa výbuchu.

Eva Spira, Oslo

Díky, Evuvo, za původní verzi a za druhou fotku k publikaci na Blízkovýchodních stránkách!
Mírně zkráceno vyšlo v Respektu v rubrice ”Jeden den v životě”.

New and Actual Analysis: The Changing Security Situation in the Maghreb

The research paper 'The Changing Security Situation in the Maghreb' provides a unique and complex analysis of the recent situation (winter-spring 2011) in the Maghreb region from the European perspective. The full version of the research paper published by the Association for International Affairs is available here.

Authors:

Daniel Novotný

Abdessamad Belhaj

Marek Čejka

Alice Savovová

Jan Kužvart

In this paper I was analyzing especially the issues of Islamism, radical Islamism and terrorism.

Selected quotes:

ABCNews4 (USA), Anatem (Morocco), Digital Journal, Elmuhajer (Morocco), MarocStream, Morocco Board, PR Newswire (Poland), Wallstreet.online (Germany)