Rabíni a izraelsko-palestinský konflikt

Rabbis and the Israeli-Palestinian conflict - brief explanation of a various rabbinical approaches. 

Postoje židovských náboženských autorit – rabínů – k politice a konkrétněji k izraelsko-palestinskému konfliktu jsou rozmanité, ostatně jako je celý judaismus. Neexistuje totiž zdaleka jediné monolitické židovství a i v rámci jeho jednotlivých proudů – od ortodoxie až po liberální směry – nalezneme celou řadu různých podskupin, směrů a názorů, které často vycházejí z postojů a interpretací jejich autorit – rabínů.

Byť se může někomu na první pohled zdát, že izraelsko-palestinský konlikt zastupuje spor judaismus-islám, není to v historickém kontextu pravda. Jedná se převážně o problém politický, který ruku v ruce s procesem politizace velkých náboženství ve 20. století získával i nábožensko-politický charakter. 

Moderní světské dění a politika není rozhodně středobodem tisíciletého vývoje judaismu. Na druhou stranu však otázky související s holocaustem či se vznikem sekulárního Státu Izrael vyvolaly v rámci jednotlivých proudů judaismu i hlubší teologické diskuse. Zvláště vznik Izraele v roce 1948 mezi rabíny prohloubil diskusi o zvláštním vztahu Židů k Bohem zaslíbené Zemi Izraelské (Erec Jisrael) a vztahu tohoto pojmu k vzniku a politické existenci sekulárního Státu Izrael (Medinat Jisrael). 

Ostatně jde o jistou analogii toho, co v muslimském prostředí vyvolalo politické dění 20. století v kontextu diskuse o sekulárních ideologiích a islamismu, respektive o obnově chalífátu. Pokud dochází v současnosti ke vzájemným útokům a obviňováním mezi autoritami judaismu a islámu, je to jev relativně nový, který nemá kořeny v tisícileté tradici obou náboženství. Stojí za ním hlavně modernistické proudy obou náboženství, které se často prolínají s politikou – v muslimském prostředí se jedná o různé varianty politického islámu (méně přesně „islamismu“) a v židovském se zase jedná o náboženský sionismus a některé varianty moderní ortodoxie. 

Až na výjimky mají hlavní skupiny reprezentující tyto proudy svůj původ až ve 20. století. Pokud chceme vytvořit určité základní modely pohledů židovských náboženských autorit na konflikty na Blízkém východě, hlavně pak na izraelsko-palestinský, je možné je rozdělit do tří hlavních skupin, v jejichž rámci však často dochází k dalšímu štěpení, někdy protikladnému: 1. charedim 2. náboženský sionismus a moderní ortodoxie 3. reformovaný judaismus a modernisté.

Postoje rabínů komunit charedim

Charedim (nepřesně ultraortodoxní Židé) představují v rámci současných židovských komunit sice menšinu, avšak velmi výraznou. Jedním z hlavních principů životního přístupu charedim je oprostit se od světského a moderního způsobu života (tedy i od politiky, včetně světské izraelské) a oddaně sloužit Bohu rigorózním dodržováním všech židovských přikázání (micvot). Velká část charedim pochází z evropského aškenázského prostředí a sleduje aškenázské zvyklosti. V Izraeli se k charedim postupem času přidružili i někteří Židé sefardského původu a ritu.

1. 1. Tradiční charedim

Z politického hlediska je pro tuto část charedim legitimní čekat na příchod Mesiáše, který sám učiní na základě boží vůle politická rozhodnutí. Do příchodu mesiášského času by tak měli Židé žít v diaspoře, respektive nestěhovat se hromadně do Země izraelské a neměli by se snažit zakládat vlastní stát, protože tento úkol připadá až Mesiáši. Do té doby by také měli být Židé loajální nežidovským státům a vládám, na jejichž území žijí. Jakékoliv židovské snahy o porušení těchto principů (tedy hlavně snaha o budování moderního židovského státu v duchu moderního politického sionismu) jsou chápány jako hřích oddalující Mesiášův příchod a zároveň i jako zdroj židovského utrpení, do kterého bývá řazen moderní antisemitismus, izraelsko-palestinský konflikt či v některých krajních interpretacích i holocaust. Sionismus je v chápání nejkonzervativnější části charedim primární chybou či zlem, ze které jsou odvozeny další sekundární zla dopadající na Židy ve 20. a 21. století. Takto striktní pojetí antisionismu zastávali či zastávají nejkonzervativnější části charedim, často z nechasidských proudů (litvaci, mitnagdim, perušim ad.) a jejich rabíni, jako byl Josef Chaim Sonnenfeld (1848–1932) a později Amram Blau (1894–1974) či Moše Hirsch (1923–2010). Podpora Palestinců a všech, kdo bojují proti sionismu, je legitimní a přibližující příchod Mesiáše, což však neznamená, že se všichni podobně smýšlející charedim musí tímto směrem angažovat.

....další oddíly této části  (mj. postoje rabi Šacha, Chazon Iše, Ovadji Josefa, Chabadu ...) najdete v tištěném Dingiru 2015/č. 2

2. Postoje rabínů náboženského sionismu a moderní ortodoxie 

Jedná se o dva novodobé proudy pokoušející se zkombinovat tradiční židovské hodnoty s realitou moderní doby. Klíčovým představitelem prvního proudu se stal aškenázský rabín Avraham Ha-Kohen Kúk (1865–1935), který shledával v raném sekulárním sionistickém hnutí mystický náznak projevu boží vůle. Kúk měl za to, že pokud bude světskému sionismu dodáno tradičních židovských náboženských hodnot, uspíší to příchod Mesiáše. Kúk nebyl politickým nacionalistou, ale snažil se inovativním způsobem interpretovat politické dění z pohledu tradičního judaismu. To odmítala většina tradičních charedim v Kúkově době. Jiné národy žijící na území Bohem zaslíbené země nemuseli být automaticky nepřátelé, ale mohli představovat součást božího plánu.

Jeho syn Cvi Jehuda Kúk (1891–1982) však položil základy značně jednostrannému chápání náboženského sionismu, který stvořil různé militantní organizace a osadnická hnutí. Ty se zejména po šestidenní válce v roce 1967 dostávaly do konliktu s Palestinci na okupovaných územích. Cvi Jehuda Kúk se tak stal otcem náboženské radikální pravice s řadou pokračovatelů. Mezi těmi lze zmínit militantního rabína Moše Levingera (1935–2015) z osad v Hebronu, které se nacházejí v jádru izraelsko-palestinského konfliktu. Nepřímo na tento proud navázal i vůbec politicky nejradikálnější rabín Meir Kahane (1932–1990). Kúkovským viděním velmi ovlivněný, avšak militantnosti naprosto zbavený způsob chápání posvátnosti Svaté země zvolil rabín Menachem Froman (1945–2013) z osady Tekoa. Ten se stal naopak ojedinělým průkopníkem židovsko-muslimského náboženského míru.

....závěrečnou část (hlavně postoje rabínů liberálních proudů judaismu) najdete v tištěném Dingiru 2015/č. 2

Antisemitismus a demonstrace za Gazu

Zamyšlení nad extrémními postoji při propalestinských demonstracích a také o babylonu pojmů ve vnímání dnešního izraelsko-palestinského konfliktu.

Pokud někteří propalestinští demonstranti přikročí k antisemitismu - jako třeba při nedávných protestech na podporu pásma Gazy v Německu či Francii - diskreditují nejen sami sebe, ale především celou kauzu, za kterou bojují.

Určitě si nemyslím, že by podobné smýšlení bylo příznačné pro většinu z nich. V některých evropských zemích jsou však útoky hlavně islámských extremistů na lidi židovského původu a různé židovské instituce stále častější, a to dokonce bez jejich jakékoliv vazby na Izrael (pro pořádek: v Evropě stoupají s posilováním populistické pravice i útoky na muslimy, které však v očích mnoha Evropanů nemají takovou závažnost a není jim ani přikládána taková pozornost médií). Jeden bizarní incident za všechny: V Amsterodamu tak například došlo před rokem k útoku muslimského radikála na antisionistického rabína, který v očích onoho muslima splňoval všechny jeho domnělá "kritéria," protože vypadal asi přesně jako Žid z antisemitských karikatur, které znal - avšak o rabínově smýšlení nevěděl ve skutečnosti vůbec nic. V řadě případů jde skutečně o úmyslný rasismus. Jindy však může hrát roli i fakt, že mnozí dnes už nejsou schopni rozlišit mezi Izraelci a Židy a jiní zase mezi islamisty a Araby, Palestinci a muslimy atd. Nic z toho neopravňuje k nenávisti a násilí. Z podobné "logiky" však řada dnešních útoků a nenávistných textů vzniká.

Některé skupiny, ať už etnické, náboženské či politické, tuší, že čin často omezené skupiny extremistů z jejich tábora bude vztahován kolektivně na celou jejich skupinu. V historii střední Evropy se o podobné stigmatizaci často přesvědčili Židé (používám velké písmeno, neboť judaismus není jen vírou, ale může být považován za etnicitu, podobně jako v kontextu Bosny "Muslim"), Romové a v jiných částech světa to mohli být třeba černoši, katolíci, protestanti, muslimové atd.

U tak citlivého tématu jako je izraelsko-palestinský konflikt by měla každá ze skupin jednostranných stoupenců tušit, že jakákoliv jejich chyba bude vděčná pro jejich kolektivní stigmatizaci stranou druhou, čemuž dnešní svět liberálních sociálních médií jen nahrává.  

Chápu, že ne každý člověk může studovat dějiny náboženství, židovsko-muslimské vztahy v historii a vývoj antisemitismu (pro zajímavost - tomu pojmu někteří Arabové nerozumí, protože jsou sami považováni za Semity a nejsou ho pak schopni pochopit ve smyslu, v jakém byl vždy používán na Západě: Tedy jako nenávist k Židům, nikoliv semitským národům obecně). Stejně tak je srozumitelné, že pro lidi v Gaze a Palestině je těžko uvěřitelné, že slovo "sionismus" nemusí zahrnovat jen izraelského premiéra a vojáky v helikoptérách Apache nad Gazou, ale třeba i lidi, kteří s nimi mohou soucítit, aniž by je to odvracelo od myšlenky sympatií k Izraeli jako takovému.

Pro řadu Arabů a muslimů je však slovo "sionismus" dnes jen nadávka, aniž by reflektovali, že je to jen jiná variace nacionalismu, než v kterou věří oni sami (třeba v palestinský nacionalismus). Celou věc neulehčuje ani fakt, že Izrael sám používá označení "židovský stát," ač je založen hlavně na myšlenkách původně sekulárního, levicového a často proti tradičnímu judaismu zaměřeného nacionalismu, který však v průběhu novodobé historie stále více získával i židovské náboženské zabarvení.

Navíc je více než 20% občanů židovského státu arabského etnického původu a muslimského vyznání a měli by být s Izraelci židovského původu rovnoprávní. Lze vůbec nějak zobecnit jak oni mohou chápat svoji identitu ve vztahu k sionismu?

I v samotném Izraeli není vztah mezi termíny "Izraelec" a "Žid" po desetiletí vyjasněný.

Kauza katolíka bratra Daniela, který byl halachický Žid, například vytvořila v roce 1962 slavný precedent pro zamítnutí o žádost izraelského občanství navzdory židovskému původu. Jindy zase  vyvolaly v Izraeli spory případy nabytí občanství po přestupu k judaismu, které sice proběhly před rabínem, ale nikoliv ortodoxním. A v dalších nejasnostech by bylo možné pokračovat.

Co si pak vlastně přesně představit (i třeba jen z pohledu více jak 20% Izraelců arabsko-muslimského původu) pod častými prohlášeními izraelského premiéra Netanjahua a jeho ministrů, že Arabové musí Izrael uznat jako "židovský a zároveň demokratický stát"? Tento koncept není jednoznačné vysvětlit ani teoreticky, natož prostřednictvím politické propagandy.

Není ale zcela jasné ani chápání pojmu "Palestinec". Něco zcela jiného znamenal pojem až do roku 1948, kdy byl "Palestincem" každý Žid, muslim, křesťan či zenbuddhista, který disponoval cestovním dokladem britského mandátu Palestina.

Dnes však pojem "Palestinec" jinak chápe sekulárnější proud kolem Fatahu, který v Palestincích vidí politickou jednotu hlavně palestinských muslimů a křesťanů - kde ale nehraje náboženská otázka prvořadou roli.

U hnutí "Hamás" je koncepce palestinské identity jednoznačně postavena na islámu, kde sice i ostatní náboženství mohou být přítomna, ale pouze v jeho stínu.

A doplnit by šla  třeba i identita malé skupinky "palestinských Židů" z Jeruzalémské čtvrti Mea Šearim. Přestože jsou marginální a pro mnohé bizarní komunitou (o které navíc nemá povědomí ani mnoho Palestinců na Západním břehu a v Gaze), mohou i oni dobře zdůvodnit proč se vnímají jako Palestinci.    

Spory a nejasnosti ohledně nejrůznějších pojmů jako je "sionista", "antisionista", "palestinský islamista", "palestinský nacionalista ..." a hledání jejich oprávněných či smyšlených průniků s nejrůznějšími politickými i náboženskými extrémismy jako je antisemitismus, islamofobie, antiarabismus atd., bude představovat trvalou zásobu argumentů i "argumentů" pro diskreditaci druhé strany a ještě menší přehlednost celého konfliktu.

Cítíte se po přečtení tohoto článku poněkud zahlceni informacemi?

A co pak čekat od pochopení tak složitých problémů lidmi, kteří přijdou ve čtyři hodiny z práce a po shlédnutí zpráv vyrazí demonstrovat za Izrael či Palestinu, protože jim pro ně "hoří jejich srdce" ...?

p.s. Já poslední otázku jednoznačnou odpověď nemám. Jen vím, že ať už bych se narodil v Gaze, nebo v některé z židovských osad, případně tam měl rodinu, moje současné postoje a činy by byly zřejmě dost odlišné od toho, co si dnes myslím. Stejně tak solidarita (a "srdce") velké části současných Židů s Izraelem a muslimů s Palestinou je dle mého názoru pochopitelná.    

Židé versus Izrael, aneb když je holocaust trestem za sionismus

An article about views and political theology of Anti-Zionist Jews in contemporary State of Israel and worldwide. 

V souvislosti s informacemi o nápisech, které načmárali antisionističtí charedim v jeruzalémském memoriálu holocaustu Jad Vašem, publikuji jeden starší článek o antisionistických Židech, který snad může lépe vysvětlit jejich pro nás jen velmi těžko srozumitelné teologické postoje. 

Skupinka ultraorotodxních Židů s pejzy v černých kloboucích a kaftanech se družně baví na teheránské konferenci zlehčující holocaust s prezidentem Ahmadínežádem ... Rabín Jisroel Weiss z organizace Neturej Karta promlouvá z televizní stanice Hizballáhu o nutnosti „mírumilovného rozpuštění Státu Izrael“ ... Skupiny chasidů v Brooklynu, Londýně, či Montrealu pálí veřejně izraelské vlajky ...

Kdo jsou tito lidé? Náboženští poblouzněnci? Fundamentalisté, kteří zapomněli na dějiny svého národa? Exhibicionisté? Či snad dokonce „židovští antisemité“, jak už byli také nazváni. Kdyby podobné aktivity činil člověk nežidovského původu, obvinění z antisemitismu by ho určitě neminulo. V případě ultraortodoxních Židů (kterým se má správněji říkat hebrejským termínem charedim) je však otázka jejich radikálních postojů daleko složitější.

I  lidé židovského původu se mohou za určitých okolností stát antisemity. Stěží však lze z něčeho podobného vinit hluboce věřící Židy, kteří úzkostlivě dodržují přikázání Tóry. Z náboženských důvodů však mohou být zapřísáhlými antisionisty.

Sionismus – tedy moderní židovský nacionalismus – je v jejich podání ztělesněním toho nejhoršího, co mohlo židovský národ ve 20. století potkat. Všechno následující židovské utrpení, včetně holocaustu, soudobého antisemitismu, sebevražedných atentátů, jsou pak pro ně už jen Božím trestem za prvotní „sionistický hřích“. Za nejhorší plod sionismu pokládají současný židovský stát – Izrael.

Jejich pohled na Izrael je svým způsobem ještě ostřejší, než je tomu u hnutí Hamás. Na druhou stranu však zbožní antisionisté odmítají jakoukoliv formu násilí. Daleko přijatelnějším partnerem než izraelské úřady jsou pro ně Palestinci. Tito charedim odmítají jakoukoliv státní podporu od Izraele, nevolí do parlamentu, izraelskou policii nazývají „sionistické gestapo“ a někteří z nich by dokonce za nic na světě nevstoupili na izraelskou půdu. Mnoho Židů, hlavně v Izraeli, antisionistické charedim striktně odmítá či přímo nenávidí. Vyčítá jim jejich naivitu a fakt, že si neuvědomují, že mnoho Arabů mezi Židy a sionisty nerozlišuje. Případně je přímo viní z bezbřehé náboženské zaslepenosti, zrady a označují je dokonce za úkladné zločince a vyvrhele.

Sionismus a judaismus

Je třeba říci, že tak vehementní odmítání sionismu je v kruzích charedim dnes už spíše výjimkou. A dokonce i mezi antisionisty jsou patrné názorové rozdíly. Tak třeba pro největší antisionistickou skupinu na světě, stoupence rabína ze Satmaru (kterých je přibližně 100 tisíc, hlavně v USA), byla cesta půl tuctu Židů na teheránskou konferenci v roce 2007 příliš silná káva. Proto se od nich satmarští chasidé distancovali.

Nejzatvrzelejší antisionističtí radikálové jsou sdružení ve skupině Neturej Karta (aramejsky „Strážci města“). Jejich počet se pohybuje v řádu stovek, maximálně tisíců. Od roku 1937, kdy skupina vznikla, žijí její stoupenci v jeruzalémské čtvrti Mea Šearim, ale také v newyorském Brooklynu, v Londýně a Antverpách. Jsou ze všech antisionistů nejradikálnější a považují židovský nacionalismus za „rakovinu na těle židovství“ a za dílo Satanovo. Z toho důvodu jsou ochotni jednat s kýmkoliv, kdo proti němu bojuje. Tedy i s prezidentem Ahmadínežádem, šéfy Hamásu, či v dobách dřívějších s Jásirem Arafatem.

Je třeba zdůraznit, že většina soudobých ultraortodoxních Židů (jejich přesný počet není znám, ale jedná se přinejmenším o několik stovek tisíc Židů po celém světě), nemá s Izraelem žádný problém. I když vám na dotaz „Považujete se za sionistu?“ jen málokteří odpoví pozitivně, v praxi se chovají jinak. Izraelští charedim například doma využívají nejrůznějších výhod, které jim poskytuje sionistický stát, nemusí absolvovat vojenskou službu, neplatí daně a navíc mohou spoléhat na státní podporu placenou z daní „sekulárních sionistických Izraelců“.

Toto praktické přijímání sionismu však nebylo pro charedim vždy typické. Není bez zajímavosti, že pro velkou část z nich představoval sionismus ještě do druhé světové války falešný mesianismus, který popíral důležité zásady jejich tradičního pojetí judaismu; mezi nimi hlavně princip, že židovský stát může obnovit jedině sám Mesiáš, na kterého je třeba čekat v galutu (exilu).

Sionismus nemá tisíciletou historii jako judaismus. Konstituoval se až v druhé polovině 19. století. Jeho základy položili myslitelé jako Moses Hess, Leo Pinsker, Theodor Herzl a další. Ti však nebyli nábožensky založení Židé. Spíše naopak. Sionismus chápali hlavně jako ideu a praktický plán, která má pomoci ochránit Židy před evropským antisemitismem. A právě sekulární podstata sionismu zbožné charedim velice iritoval.

Nebyla náhoda, že první sionisté byli nezřídka levicově zaměření pokrokáři s velmi vlažným vztahem k víře svých předků. Právě sionistická bezbožnost znamenala pro mnoho hluboce věřících Židů nebezpečnou herezi a rouhání.

Rabín Josef Samuel Bloch přirovnal sionismus k „falešnému mesianismu, v němž byl Bůh, Tóra a její přikázání nahrazeny falešnými modlami nacionalismu a socialismu“. 

Charedim však nikdy netvrdili, že by Židé národem nebyli. „Naše národní vědomí je zcela odlišné od ostatních národů... je zcela spirituální, neboť spočívá v Tóře“, konstatoval významný rabín Jacob Jechiel Weinberg.

Nacionalistické vášně sionistů, vyzbrojování se, boj o půdu s Araby, to vše ztělesňovalo pro tyto charedim rebelii proti Bohu. Jejich výklad posvátných textů jim totiž přikazoval neusilovat o ukončení židovského exilu předčasně a nesnažit se podrobit si Zemi izraelskou za pomoci síly. Tak lze tedy zjednodušeně shrnout přístup významné části hluboce zbožných Židů k sionismu před vypuknutím druhé světové války. 
 
Charedim a holocaust

Holocaust přinesl komunitám charedim obrovské ztráty, protože mnohé z nich žily svým tradičním způsobem právě v oblastech, kterých se nacistické běsnění dotklo nejvíc – v Polsku, Rusku, na Ukrajině, v Pobaltí či Rumunsku. Přesto mnoho z přeživších rabínských autorit charedim (část z nich stačila uprchnout, hlavně do USA) nepřestalo holocaust vysvětlovat jako důsledek sionistického nedodržování Tóry a jejích přikázání.

Rabín Elchanan Wassermann napsal, že „židovská sionistická mládež byla natolik opojena národem a socialismem, že nás Bůh potrestal národním socialismem.“

Dnešní čelní představitel Neturej Karta v Izraeli, rabín Jisrael Meir Hirsch, zase prohlašuje: „Kdybych žil za války, šel bych za Hitlerem. On byl totiž velice rozezlen, když ho sionisté bojkotovali. Udeřil rukou do stolu a pravil: ´Já těm Židům ukážu!´... Co kdybychom se ho ale namísto toho tehdy pokusili usmířit?“

Samotný holocaust dnes antisionističtí charedim nezpochybňují. Jeho příčiny však chápou diametrálně odlišně než většina ostatních Židů. Rabín Weiss navíc tvrdí, že na nedávnou íránskou konferenci jeli i proto, že „sionisté zneužívají holocaustu k bezostyšnému útlaku“.  

Tak sporné a naivní interpretace holocaustu však rozhodně nebyly a nejsou příznačné pro všechny charedim. Někteří po druhé světové válce obvinili své rabíny, že je dostatečně nepovzbuzovali k útěku z Evropy. Mnozí z přeživších Židů také po válce svou víru ztratili.
      
Náboženský sionismus

Postoje hluboce věřících Židů se pod vlivem událostí minulého století proměňovaly více než kdy předtím. Významný rabín Avraham J. Kúk položil v první polovině 20. století základy nového směru židovství. Ten se pokusil smířit ortodoxní judaismus s realitou nové doby, hlavně se sionismem. Sionismus a související dění (hlavně snahu o vybudování židovského státu) tak vyložil zcela opačně než Neturej Karta, tedy jako projev Boží vůle. Vznikl tak náboženský sionismus, který byl pro mnoho Židů daleko logičtější a pochopitelnější. Navíc dodal do té doby značně sekulárnímu sionismu teologický, a tedy neoddiskutovatelný rozměr.

Přesto náboženský sionismus mnoho ze své popularity ztratil, když se část jeho členů dala na cestu radikalismu a stali se z nich nacionalističtí fanatici. Není náhoda, že rasistický rabín Kahane (který byl v Izraeli za své postoje vězněn), masový vrah Baruch Goldstein, či Jigal Amir, atentátník premiéra Rabina, pocházeli právě z této komunity.

Pro ilustraci dodávám, že v dnešním Hebronu žije mezi několika stovkami tisíc Palestinců několik stovek nejradikálnějších osadníků (málokterý jiný Izraelec by tam byl ochoten žít). Na jednu hebronskou zeď načmáral jeden z radikálů nápis: „Arabové do plynových komor!“. Je tedy vidět, že amnézie na vlastní historii nepostihla jen radikální antisionisty.

Židé proti Arabům?

Antisionisté vždycky upozorňovali na to, že se k nim po staletí Arabové a muslimové chovali slušně. S jistými omezeními mohli totiž Židé po staletí praktikovat v muslimských zemích svou víru. Bylo to ve stejných dobách, kdy byli v křesťanské Evropě Židé vyháněni z měst, obviňováni z trávení studní a dokonce i tehdy, kdy „moderní a civilizované“ evropské země spřádaly a realizovaly plány na jejich úplnou likvidaci. Že se po druhé světové válce vše změnilo a křesťanské země dnes vypadají jako advokáti Židů, zatímco Arabové jako rodilí antisemité, přikládá Neturej Karta právě vzniku Izraele v roce 1948.

Co je na radikálních sionistech asi nejkontroverznější? Že svými názory mohou dodávat legitimitu těm, kteří jsou skutečnými antisemity. Zde ovšem existuje věčné dilema: Má člověk potlačovat své názory za situace, kdy část z nich může být zneužitelná někým jiným?. Představitelé Neturej Karta tvrdí, že její aktivity přispívají k tomu, že muslimové začínají odlišovat židovství od sionismu. Tím v konečném důsledku přispívají ke snížení antisemitismu v muslimském světě. Otázkou zůstává, zda si tyto věci uvědomí i lidé, jako je šéf Ku-Klux-Klanu a někteří popírači holocaustu, kteří se teheránské konference také zúčastnili...  

Názory mnoha náboženských antisonistů jsou určitě extrémní a zůstanou i v budoucnu pro většinu Židů naprosto nepřijatelné. Že by antisonisté, radikální náboženští sionisté či jiní náboženští fundamentalisté začali své názory radikálně měnit, je také nepravděpodobné. Je zde však určitý rozdíl v tom, že názory Neturej Karta sice oprávněně pohoršily bezpočet lidí, na rozdíl od mnoha jiných fundamentalistů však nestály život ani jednoho člověka.

Politicko-náboženský extremismus všeho druhu najde v budoucnu jen stěží ospravedlnění. Přesto je však pro Židy existence zbožných antisionistů i náboženských sionistů – tedy komunit s tak diametrálně odlišnými názory – v něčem obecně prospěšná: Snad více než cokoliv jiné rozbíjí tradiční antisemitské mýty o „světovém židovském spiknutí“ a jim podobné a poukazuje naopak na pluralitu a názorovou různorodost Židů po celém světě.

Vyšlo v Kavárně MFDnes, 19. 5. 2007. 

Dovětek:
Při psaní článků a knížek s tematikou vztahu náboženství a politiky v Izraeli jsem se setkal v Izraeli s řadou religiózních Židů s nejrůznějšími názory na Izrael, sionismus či izraelsko-palestinský konflikt. Kromě osadnických rabínů a židovských osadníků jsem potkal i antisionistické Židy a jejich náboženské autority (viz např. rozhovor s rabínem Hirschem v knize „Rabíni naší doby“). V obou případech bylo zajímavé, jak rozdílné bylo běžné jednání těchto charedim a prezentace jejich postojů, pokud nešlo o politiku. Ještě patrnější byl tento rozdíl u antisonistů. Většinou se jednalo o lidi, kteří na první dojem působili velice křehce, skoro jako někteří chasidé z knížek Isaace Bashevise Singera: bledí, shrbení, s brýlemi, dlouhými pejzy a divokými plnovousy, kteří jako by ani nevnímali rozdíly mezi dnem a nocí a většina pozemských problémů pro ně byla něčím naprosto vzdáleným. 

To je velmi odlišovalo od sluncem a větrem ošlehaných a sebevědomých osadníků žijících v pohořích Západního břehu. Mluva antisionistů byla často velmi jemná a tichá. O to překvapivější byla jejich „zaťatost“, pokud došlo na otázky Izraele a sionismu. S mnoha názory lze z hlediska jejich teologického pohledu stěží polemizovat. Je to jejich - dost radikální a nekompromisní - interpretace, kterou jim nabízí široký prostor jejich víry a sekulární člověk si ji můžete tak maximálně vyslechnout. 

Přesto mé překvapení vždy vzbuzovala jejich verbální nenávist vůči některým izraelským politikům, institucím a sionistickým rabínům, což vůbec nekorespondovalo s jejich vizáží a fyzickým vzhledem, které by nebyly schopné ublížit ani kuřeti. Nejméně pochopitelný však byl pro mě jejich pohled na holocaust. Antisionistické vnímání šoa jako „Božího trestu za sionismus“ pro mě bylo vždy takřka nesrozumitelné (viz názory rabína Hirsche výše v textu). Přesto se domnívám, že nápisy, které se objevily v memoriálu holocaustu Jad Vašem neměly být žádnou glorifikací Hitlera a nacismu, ale spíš velmi extrémní nadsázkou, která člověku neznalému židovské teologie antisionistů může vyznívat nesrozumitelně či dokonce „antisemitsky“. 

V každém případě si nemyslím, že by podobné činy, jako je čmárání nápisů v památnících holocaustu či kontakty s politiky jako je Ahmadínežád přispívaly k porozumění složité kauzy židovského antisionismu. Spíše naopak. Podobně jako ostatní náboženské proudy a vyznání zažívají svůj „zlatý věk“ i doby svých krizí – vzpomeňme řadu dnešních proudů islámu či současný katolicismus – lze stěží očekávat, že i židovský antisionismus zůstane vůči podobným výkyvům imunní. 

Z Mea Šearim do Izraelské národní knihovny - From Meah Shearim to Israeli National Library

Aricle about ultra-orthodox radical activist Yoel "Yoilish" Kraus who is now scanning Haredi street posters ("pashkevilim") for Israeli national library.

Articles from Haaretz and Vos Iz Neas. 

Legenda ultraortodoxního radikalismu Joel "Joliš" Kraus z jeruzalémské čtvrti Mea Šearim začal spolupracovat s Izraelskou národní knihovnou na archivaci "paškevilim" - infomačních plakátů vylepovaných v ultraortodoxních čtvrtích. Ty slouží mnoha meašearimským charedim jako jeden z mála zdrojů informací o dění kolem nich (v této souvislosti napsal reportáž o Krausovi i náš blízkovýchodní rozhlasový zpravodaj Břetislav Tureček). Řada ze zdejších obyvatel totiž doma nemá ani televizi, rádio a pochopitelně ani počítač s internetem, neboť všechna tyto média jsou považována za "zdroj morální nákazy a kontaminace sionismem". Kraus začal spolupracovat s Izraelskou národní knihovnou, za podmínky, že do ní nebude muset vstupovat, protože obsahuje sekulární tiskoviny. Knihovna tak zapůjčila domů scanner a počítač (samozřejmě bez internetu) a Kraus tak teď každý den scannuje plakáty, které osmatřicetiletý aktivista sbírá i sám vyrábí od svého dětství. V jeho sbírce je kromě plakátů například i speciální jízdenka vytištěná pro slavného satmarského rabína Joela Tajtlbauma, který před několika desteiletími navštívil Izrael, avšak nechtěl mít nic do činění se sionistickou symbolikou na lístcích.   

Článek o Krausovi a paškevilim z Haarecu a ze serveru Vos Iz Neas.

Jak se volí v Jeruzalémě

Parlamentní volby nejsou rozhodně věcí, která by motivovala mnoho lidí k návštěvě cizích zemí. A když už překonáme strach a vydáme se třeba do Izraele (či nedej bože do Palestiny), spíš to budou památky a koupel v Mrtvém moři než „svátek demokracie“, na které se sem pojedeme podívat. A přece může v případě Izraele stát „volební turistika“ za to.

Izrael je zemí, kde je jeden z nejčistších poměrných volebních systémů na světě. To znamená, že do parlamentu se mohou dostat skutečně i velmi malé politické formace. Výsledkem tak čistého volebního systému je, že vzhledem k roztříštěnosti politických názorů v parlamentu je velice obtížné sestavit funkční vládu. Povolební jednání tak bývají snad ještě větším „handlem“ než u nás. Přestože Izraelci žijí politikou mnohem více než my, nadávají na ni podobně jako v jiných částech světa. Díky poměrnému systému se v Izraeli někdy snaží dostat do parlamentu značně bizarní politické formace. Například v letošních volbách to byla společná kandidátka strany za legalizaci marihuany se stranou přeživších holokaustu, či formace bojující za práva mužů v rodinách.

Předvolební kampaň

Volební kampaně sice již v Izraeli nejsou tím, čím bývaly v minulosti, přesto nemusíte být zvlášť dobří pozorovatelé ani hebraisté, abyste si udělali obrázek o izraelské politické scéně. Z nároží na vás shlíží rozhodné tváře politiků, v posledních volbách nejčastěji Cipi Livniové. Ta nedávno vzbudila naději na oživení izraelsko-palestinského mírového procesu, avšak velice brzy je pohřbila svou podporou operace „Lité olovo“ v pásmu Gazy. Někde můžete tvář Livniové jen tušit, neboť ji pohoršení jeruzalémští charedim (ultraortodoxní Židé) zamalovali.
Samotné volební plakáty jsou v Izraeli sofistikovanější než u nás – nejsou z papíru, ale z fólií, které odolávají nepřízni počasí a jdou snadno přemístit. Mladá Izraelka s úsměvem říká, že fólie se daleko lépe omývají od plivanců, které uštědřují voliči neoblíbeným politikům…
Také Ehud Barak či Benjamin Netanjahu se často usmívají z volebních plakátů. Druhý má dokonce kolekci plakátů zaměřenou na ruskojazyčné voliče: „Netanjahu - éto bezopásnosť, éto ekonómika, éto premijer!“. Plakáty bývají často zavěšeny přímo před volebními místnostmi, což je v České republice zakázáno. Sám Netanjahu se nakonec mohl usmívat i po volbách – i když jeho strana skončila až na druhém místě za Kadimou. Byl to právě on, kdo byl prezidentem Peresem pověřen, aby sestavil vládu. Mnoho plakátů má v ulicích i strana radikálního politika Avigdora Liebermana, který zaznamenal ve volbách velký úspěch, a rovněž náboženská strana Šas, která láká voliče nejen na prosazování judaismu do izraelské politiky, ale i na své sociální postoje.
Podobně jako u nás, se i v Izraeli konají volby v učebnách základních škol. Do některých nám dalo problém se dostat a fotografovat v nich, v jiných volebních okrscích nám naopak vyšli vstříc a odpovídali na naše dotazy. V samotných volebních místnostech je atmosféra (a někdy nuda) podobná té naší. Když už voliči nechodí, baví se členové komise, jak to jde.

Volby v Mea Šearim

Pokud se skutečně někdy do Izraele dostanete v době voleb, určitě si nenechte ujít návštěvu ultraortodoxní jeruzalémské čtvrti Mea Šearim. Nejde jen o to, že Mea Šearim je svou architekturou i atmosférou zcela výjimečná a že vám zřejmě více než jiné ultraortodoxní čtvrti připomene zaniklý svět východoevropských židovských štetlů. Právě zde se totiž v době voleb můžete setkat s věcmi, na které tu jindy tak snadno nenarazíte. Ze zdí na nás shlížejí rabíni, kteří vyzývají k volbám, jiní naopak před volbami varují. A právě k těm druhým se váže i demonstrace, kterou v Mea Šearim potkáme. Organizuje ji část zdejších charedim, která je sdružená v organizaci Neturej Karta (aramejsky „Strážci města“). Ta stále v duchu nejtradičnější židovské ortodoxie odmítá jakékoliv projevy sionismu – tedy i izraelské volby, politické strany a izraelský stát samotný.
Demonstrace probíhá před několika volebními místnostmi v Mea Šearim, kde několik desítek demonstrantů demonstruje a následně se přesune k další volební místnosti. Účastníci jsou sice velice hluční a chvílemi zablokují dopravu, avšak v naprosté většině případů nejsou agresivní. Občas se sice dostávají do drobných potyček s izraelskou policií, častěji však vyvolávají na tvářích policistů i ochranky volebních místností pobavené úsměvy. Několik demonstrujících řečníků bylo vskutku velmi horlivých a v jidiš dštili síru na přicházející voliče, kteří jim to naopak někdy verbálně vraceli, případně na ně hrozili svými deštníky. Pro velkou část zúčastněných Židů však byla demonstrace viditelně nejen protestem, ale i určitou formou adrenalinového pobavení. Na jednom z transparentů je nápis: „Židé v exilu mají zakázáno mít svůj vlastní stát. NEVOLTE!“ Na jiném je zase nápis v arabštině: „Konec sionistického zřízení je blíže než kdy dříve“. Neturej Karta nejenže neuznává Izrael, ale sami její členové se považují za Palestince.
Teologické souvislosti tak zarputilého odporu nám o něco později vysvětluje přímo rabín Jisrael Meir Hirsch stojící v čele jeruzalémské frakce Neturej Karta, se kterým se nám podařilo setkat. Ve své pracovně v malém bytě uprostřed Mea Šearim vytáhne ze skříně jeden traktát Talmudu a nalistuje tři přísahy, které platí v dobách před příchodem Mesiáše – dvě jsou určeny Židům a jedna pro Nežidy: Židé nemají přicházet do Svaté země v masách a nemají být odbojní proti jiným národům. A národy světa nemají Židy příliš utlačovat. Zde je třeba dodat, že sionističtí Židé interpretují výše uvedené ustanovení tohoto traktátu odlišně, navíc ho nepovažují ho za právně závazné.
Je skutečně pozoruhodné, jaké rozpory panují v židovské komunitě v některých značně elementárních záležitostech. Pod příkrovem izraelsko-palestinského sporu tak uvnitř izraelské společnosti více či méně dřímá řada dalších politických a náboženských konfliktů (sekulární versus religiózní, sionisté-antisionisté, aškenázští-sefardští Židé, přistěhovalci-starousedlíci), které občas vyvřou ve formě politických akcí, vznikem nových stran.

Co na to Palestinci?

A jak vlastně vnímají volby Palestinci a Arabové s izraelským občanstvím? Ve stínu operace „Lité olovo“ většina pohlíží na izraelskou politiku s velkou skepsí, neboť všechny velké politické strany vojenskou akci podporovaly. Převládá mezi nimi názor, že jakýkoliv výsledek izraelských parlamentních voleb žádným výrazným způsobem dlouhodobé izraelské postoje k Palestincům neovlivní. Palestinci sami volit nemohou a až na výjimky nemohou volit ani arabští obyvatelé Jeruzaléma, kteří na rozdíl od izraelských Arabů rovněž nemají izraelské občanství. Izraelské Araby zastupuje v Knesetu (izraelském parlamentu) několik malých stran, přičemž někteří Arabové volí i židovské strany. Formálně jsou izraelští Arabové ve stejném postavení jako židovští Izraelci. Arabské strany však nebyly nikdy pozvány do vlády, a to i za situace, kdy na nich byla izraelská vláda závislá. Před letošními volbami byla navíc kandidatura dvou ze tří arabských stran málem znemožněna. Souviselo to s jejich postoji po izraelské operaci v pásmu Gazy. Zasáhl však izraelský nejvyšší soud a kandidaturu těchto stran umožnil. Přesto je budoucnost izraelsko-arabského soužití stále otevřenou otázkou, neboť někteří politici – hlavně po volbách velice vlivný Avigdor Lieberman a někteří radikálně pravicoví – vidí v „arabských občanech židovského státu“ nepřátelský element.

Věštění budoucnosti izraelské politiky i konfliktu s Palestinci se rovná věštění z křišťálové koule. Politické ambice, mírové plány, které zazněly i potřesení rukou nejsou už dlouho úměrná tomu, jak situace mezi Izraelci a Palestinci vypadá v současnosti. Nezbývá než doufat, že nová izraelská vláda, ve které bude mít silný hlas izraelská pravice, dokáže překvapit tak, jako to učinili někteří pravicoví politikové v minulosti, když uskutečnili významné kroky, které vedly ke zklidnění situace na Blízkém východě.

1.4.2009, Autor: M.Č., vyšlo v časopisu A2

V Brně v Galerii Krmítko na Fakultě sociálních studií MU proběhla výstava fotografií s názvem „Jak se volí v Izraeli“. Výstava se od 8. dubna 2009 přesune do galerie Domeček na Filozofické fakultě MU v Brně.