To be Hassid in the Czech Republic - Interview with Chaim Kočí
Přestože má židovství u nás velmi bohatou historii, dnešní židovská komunita v České republice je jen malá. Tuto situaci způsobila pohroma holocaustu a následný odliv přeživších Židů do Izraele a jiných částí světa. Přesto je i současná komunita českých Židů velmi aktivní a jistě tak navazuje na výrazný odkaz prvorepublikového židovství. To platí i v ohledu, že za první republiky se u nás hlásilo k těm nejtradičnějším proudům židovství už jen velmi málo lidí a většina českých (méně však už slovenských a karpatoruských) Židů žila světským, a mnohdy „pokrokovým“, způsobem života. O to méně obvyklé je dnes setkat se s českým Židem, který si zvolil cestu vskutku tradiční: chasidismus – tedy mysticky laděné hnutí v rámci ortodoxního judaismu, jehož kořeny sahají do 18. století. Jedním z mála takových je Chaim Kočí.
Představy Čechů o ultraortodoxních Židech, neboli charedim (hebrejsky: „bohabojní“), jsou často velmi romantizující, kdy si lidé vzpomenou na „zázračné rabíny“ z povídek Jiřího Mordechaje Langera. V horším případě však mohou být jejich pohledy i předsudečné, kdy tyto ne zrovna moderně oděné Židy s vousy a pejzy považují za „náboženské fundamentalisty“. Vy se hlásíte k ultraortodoxnímu judaismu, konkrétně k chasidismu..
Ano. Byť chasidismus nemá v Českých zemích prakticky žádné kořeny a fakt, že v Mikulově-Nikolsburgu jistý čas žil slavný chasidský rabín Šmuel Šmelke Horovic na tom příliš nemění. Chasidský dvůr, jehož zakladatelem byl jeden z Horovicových potomků, nicméně dodnes funguje v americkém Monsey a utěšeně se rozrůstá. Také skutečnost, že k nám přišla během první světové války řada zbožných židovských uprchlíků z Haliče, znamenala v důsledku spíše to, že se Češi a čeští Židé jen utvrdili ve svých předsudcích vůči zbožným Židům, kteří podle nich často byli „oškliví“ a „odporní“. Odpor pramenil - a mnohdy dodnes pramení - z toho, že chasidim svoje lpění na tradicích Tóry zdůrazňují mnoha na první pohled viditelnými znaky, například oblečením, úpravou vlasů a vousů, zkrátka vším, na což se tehdejší i dnešní umírněnější Židé dívají jako na balast. Toto zdánlivě nemoderní vzezření je však kromě tradice u mnohých také vyjádřením svobody, s níž se dnes díky B-hu většina Židů už může hlásit ke své náboženské příslušnosti. Pravdu máte rovněž v tom, že o chasidech vznikla řada romantizujících legend, nejvíce zásluhou Martina Bubera, který o chasidismu psal bez znalostí skutečných reálií. Právě vámi zmiňovaný mysticismus je jednou z nich. Cely judaismus je mystický, uvážíme-li, že je založen na pravidlech, které nám osobně sdělil Stvořitel světa. Chasidismus je proto spíš o radostném a zaníceném prožívání života v rámci pravidel Tóry, než o mystickém hloubání.
A jaké to je být stoupencem chasidismu v současné České republice? Musíte dodržovat množství povinností, které by naprostá většina Čechů nebyla schopna dobrovolně plnit. Váš život tak asi bude značně asketický.
Samo dodržovaní židovských přikázání – byť některá jsou velmi přísná – není výrazem askeze. O askezi ultraortodoxních tak možná můžeme hovořit tady v České republice (směje se), kde řada věcí, které zbožný Žid potřebuje k životu, chybí. U mě je to velký problém třeba se stravováním, protože to značně omezuje můj jídelníček. Někdy je velmi těžké chodit pravidelně do mikve (rituální očistné lázně), protože těch je u nás velmi málo a většinou jsou jen pro ženy. Ale třeba v dnešním Izraeli nebo na jiných místech – v Brooklynu, v Londýně a jinde – je v tomto ohledu život pro zbožného Žida mnohem jednodušší. Pro mě je také problém, že u nás prakticky žádní další ultraortodoxní Židé nežijí. Takže když sem přiletí třeba zbožní Židé z Izraele, jsou velmi překvapení, že tu jsem a že se raději neodstěhuji někam, kde by se mi žilo lépe. Na druhé straně fakt, že tu jsem, mně umožňuje dělat pro zahraniční Židy různé věci, na které by se jinak dívaly s daleko menší důvěrou, pokud by je dělal člověk, který není příliš zbožný. Aby to nevyznělo příliš nabubřele, musím doplnit, že pokud používám výraz zbožný Žid, nemám namysli vydělení mé osoby, či nějaké skupiny nad ostatní „méně zbožné“. Používám ho jen místo výrazu ultraortodoxní, který nemám rád víceméně tedy jako překlad výrazu „charedi“, jež ale také pouze označením jedné skupiny uvnitř judaismu. Nepochopení těchto rozdílů v chápání sebe sama ve vztahu k ostatním, vede k silnému štěpení uvnitř židovského národa, který místo aby byl pevně spojen, je roztrhán na frakce, přičemž každá fabuluje při vykreslování frakce jiné.
Jste členem Chevra kadiša České republiky, které je poněkud nepřesně nazýváno „pohřební bratrstvo“. O co jde?
„Pohřební bratrstvo“ je opravdu zavádějící pojem. Nejsou to jen nějací židovští hrobníci. I když původní záměr byl skutečně především pohřbívat, tak aby se tohoto úkolu, který je povinností pro všechny Židy bez rozdílu, ujala fundovaná skupina a zbytku společnosti se tak poskytl prostor pokračovat v běžných činnostech. Před ustavení takovýchto společností, což je podle dokladů již v době Druhého jerusalémského Chrámu, se totiž až do pohřbu běžný život dané komunity úplně zastavil a všichni se museli zapojit do včasného přípravy pohřbu. Náplň činnosti Chevra kadiša, přičemž ta pražská patří mezi nejstarší společnosti tohoto typu, je daleko širší: zajišťovat sociální a zdravotní služby, podporu umírajícím, nemocným, novorozeným, sirotkům, zdravotně postiženým, právní podpora. Je sice halachická povinnost pohřbít mrtvé lidské tělo, ale daleko důležitější je prokazovat milosrdenství bližnímu během jeho života. O tom u nás mluvil a psal ve 20. století třeba slavný rabín Richard Feder. Na druhou stranu o micvě zaopatřování zesnulých se hovoří jako o „micva chesed veemet“ tedy činu skutečného milosrdenství, protože úcta a starost kterou zesnulému prokážeme, již nemůže být nijak vrácena. Proto také název „Chevra kadiša gmilut chasadim“ – Svaté bratrstvo zabývající se skutky milosrdenství, přičemž výraz „svatý“ je nutno chápat ve vztahu k prováděným činnostem a nikoliv k osobám, které je provádějí. Pravdou ale je, že členové Chevry kadiši byli většinou velmi zbožní lidé s vysokým morálním kreditem, který jim přinášel společensky respektovanou pozici uvnitř židovské komunity.
A jaké je konkrétněji u nás poslání této instituce?
Po celou dobu po válce i během komunismu u nás sice probíhalo pohřbívání podle židovského ritu, ale všechno leželo na bedrech rabinátu a rabína. Omývání těla prováděli také Židé, avšak další rituální úkony již nikoliv. Naší snahou tedy je rozšířit naši rituální činnost v rámci židovského pohřbívání, tak jak dnes v Praze a v dalších místech republiky probíhá. Činnost Chevra kadiša byla plně obnovena v březnu 2009 a byla zřízena při Federaci židovských obcí v ČR. Její působnost by tedy měla pokrýt celé území - právě totiž v mimopražských obcích, až na několik výjimek, mají s přípravou pohřbů nejen materiální, ale i personální potíže. Nedostatek lidí ochotných a schopných se plně zapojit do chodu Chevra kadiša tak, aby mohla postupně naplňovat celé původní poslání, zatím naši činnost omezuje. Chevra má svůj výbor v čele s předsedou, já v současném období zastávám funkci místopředsedy. Pochopitelně že se jedná o neplacené posty a všichni členové musí navíc platit členské poplatky, které tvoří kapitál Chevry.
Co jste musel udělat pro to, aby jste se stal ultraortodoxním Židem?
Je to především věc přesvědčení, nikoliv věc zkoušek a testů. Říkal jsem si, že když judaismus, tak nejlépe přímo od kořene, nikoliv z nějaké horní větve. Karlovy Vary, odkud pocházím, charedim často navštěvovali a dodnes navštěvují, přijížděl tam také rabi Ješaja Gross, současný Berbeš - Kerestir rebe. Takže jsem se připojil k nim a tím jsem nastartoval svoji cestu „ultraortodoxního“ Žida. Tato skupina se jmenuje podle maďarské obce Bodrogkeresztúr. Tam žil v letech 1852-1925 rabi Ješaja Steiner, zvaný Reb Šajle z Kerestiru. Reb Šajle byl významnou osobností tokajského regionu, kde se Bodrogkeresztúr nachází a chodili ho navštěvovat nejen Židé, ale pro požehnání k němu přicházeli i mnozí místní. Současný admor (zkratka slov Adonejnu morejnu rabejnu – Náš pán, učitel, rabín) je jeho pravnukem a nežije už v Maďarsku, ale ve Spojených státech v Boro Parku. Jedná se tedy o dynastii chasidských rabínů podobně jako řada dalších chasidských skupin, které se jmenují podle místa svého původu. Kerestirští chasidé jsou však - na rozdíl od například satmarských, se kterými jsou velmi sblížení, nebo lubavičských chasidů - opravdu malou skupina (méně než 500 lidí po celém světě). Zřejmě se tedy nedá v tomto případě ani mluvit o chasidském hnutí či chasidském dvoře, protože je to spíš skupina chasidů, kteří se scházejí v rabiho synagoze.
Jinak v samotném Kerestiru dnes už žádní Židé nežijí, přesto však byla nedávno zakoupena část domu, v němž reb Šajle žil a začíná se tvořit jakési centrum pro putující k rebeho hrobu na místním židovském hřbitově.
Pro zbožné Židy je charakteristické dlouhé a někdy i celoživotní studium na vzdělávacích institucích – ješivách. Jak dlouho jste studoval v ješivě vy?
Velmi krátce, ale řadu věcí vím od rabínů v Čechách a v zahraničí. Mnoho věcí jsem načerpal samostudiem, což není úplně nejlepší způsob. Je mnohem obtížnější stát se praktikujícím Židem bez dobré možnosti studovat nejlépe ve společenství a ještě těžší stát se chasidem bez přímého spojení s komunitou. Velmi mě mrzí současná situace v těchto věcech v Česku a doufám že postupem času se snad - s pomocí B-ží - stav zlepší. Judaismus není ani tak o dogmatech jako spíš o pochopení proč a hlavně jak to či ono vykonávat, což se pochopitelně bez studia neobejde.
V Izraeli dochází často k napětí a konfliktům mezi zbožnými ohledně role náboženství v izraelském životě, dodržování šabatu atd. Setkáváte se s podobným napětím i v české židovské komunitě, která není většinou hluboce věřící?
Setkávám se s tím, že jsem pro mnoho lidí a Židů u nás až „příliš zbožný“. Znám lidi, kteří třeba nechtějí být viděni, jak jdeme společně po ulici – a to hlavně kvůli tomu, jak vypadám a jak se oblékám. U nás to snad ale není ani tak výraz odporu k „zbožnějším“ i když i takovou zkušenost mám, ale spíše nechuť ukazovat svou příslušnost k židovskému národu ostatním tak okatě. Na druhou stranu se mi třeba v Izraeli běžně stává, že lidé si stoupnou dál ode mě na autobusové zastávce a pamatuji si taky poměrně nepříjemný zážitek z návštěvy nezbožného kibucu na severu Izraele. Tam jsem jel navštívit přítele, který tam byl na dobrovolnickém programu a byl jsem poměrně hrubě verbálně napaden jedním obyvatelem s poukázáním na to, že oni tam žádné fanatiky nechtějí.
Takoví lidé jsou i ve zdejší židovské komunitě?
Naneštěstí se tak občas někteří projevují, což mě mrzí, protože si nejsem vědom, toho že bych k tak negativnímu hodnocení někdy zavdal příčinu. Skoro mi připadá že pokud bych měl dredy do půl pasu, bylo by to přijímáno jako větší normál.
Jak se díváte na křesťanské evangelikální skupiny jako je u nás třeba ICEJ, které dávají velmi výrazně najevo náklonnost k Židům a k Izraeli, ale součástí jejich agendy je i budoucí pokřtění Židů?
ICEJ znám a několikrát jsem s nimi spolupracoval, ale takovouto formou se ke mně neprojevovali, nutno však dodat že jsem při prvním jednáním s nimi jasně deklaroval, že na tuto půdu nehodlám vstoupit ani o ní diskutovat. Obecně se na všechny ekumenické snahy dívám dost skepticky, protože to většinou stejně skončí tím, že se mě někdo zeptá „Proč nevěřím, že mě spasil Ježíš?“. Podle mě nemůže dojít v tomto směru k žádoucímu spojení. S těmito lidmi se můžeme stýkat na bázi lidské a přátelské, ale nikdy ne na náboženské. Stejně tak ovšem nemám rád nekritický obdiv Židů, jako starších bratrů. Podle mého máme rozdílné cesty, které není dobré ani možné spojit.
Jak se vidíte současný islám a muslimy?
Kdysi dávno, když jsem si trochu útržkovitě pročítal Korán, tak na mě islám působil vcelku pozitivně. Ale dnes, když se občas ke mě nějaké zprávy dostanou, mě přijdou některé snahy muslimů – jako například zavádět šaríju mimo muslimský svět – jako nebezpečné. Myslím si, že islám není věc, která k nám tradičně patří a že by se neměla implantovat do společností, kde nemá místo. Přesto neschvaluji restriktivní opatření některých vlád, kde je muslimkám zakazováno nosit v zaměstnání tradiční šátky, to už je jen krůček k tomu, abychom v rámci rovnosti také zakázali nosit na veřejnosti kipy, jako třeba ve Francii. Právě díky aktivitě muslimů v Čechách je i vdaným Židovkám umožněno, mít na oficiálních dokladech fotografii v šátku. Každopádně však chápu rozpínání muslimského světa, jak ho prezentuje například Irán, se vším, co k tomu patří, za dost nebezpečné. Před časem mě někdo na facebooku oslovil v souvislosti se skupinou, že by Židé měli podpořit muslimy, aby nabyli rovnoprávnost při výstavbě mešit v Evropě a u nás. A to se mi nezdá jako dobrý nápad.
Ale vždyť samotná výstavba svatostánku pro věřící nemusí být něco negativního.
To je možné, ale já mám zkušenost z Teplic, kde je relativně velká arabská komunita a v létě tam probíhaly denní muslimské modlitby v parku. Proto tam byla velká snaha vybudovat mešitu a celý projekt byl málem schválen. A pak přišlo jedenácté září a muslimové pálili na ulicích vatry na oslavu a radní si uvědomili, že tam tu mešitu nechtějí. Já se tedy dnes dívám na islám dost opatrně a myslím si, že by bylo do budoucna dobré, kdyby ta situace u nás zůstala taková jaká je teď a nedocházelo k dalším ústupkům. Podle mě je islám expanzivní náboženství, daleko více než judaismus a částečně i více než křesťanství.
Vaše vizáž je v českém prostředí nápadná a nenechá nikoho na pochybách, že jste zbožný Žid. Nemáte proto problémy s antisemitismem?
Přijde mi, že u nás se situace v tomto směru částečně vyostřuje. To mi sice vyvrací někteří lidé židovského původu, ale ti nejsou tak jasně identifikovatelní jako já. Po pravdě řečeno, začínám v poslední době raději různě přestupovat z tramvaje do tramvaje a nejsem si někdy úplně jistý, že když jezdím domů, tak dojedu v pořádku. Nejsem také přesvědčen o metodách naší policie při boji proti antisemitismu a xenofobii. Jednou jsem byl dokonce svědkem i jisté policejní diskriminace vůči mě. To že lidé na ulici na mě občas pokřikují mě už nijak nepřekvapuje. Naštěstí jsem zatím zažil jen jeden „fyzičtější“ útok, který odnesl pouze můj klobouk. Ale donutilo mě to například změnit trasu kudy chodím. Není to tedy moc příjemné, ale na druhou stranu si nemyslím, že bych se musel převlíkat do šusťáků abych byl více nenápadný. Je to moje nebezpečí, ale problém je na straně těch lidí.
Do jaké míry je pro vás inspirativní židovská historie v českých zemích?
Té si velmi vážím, protože České země, Slovensko a výrazně Praha, byly často opravdu světovými centry židovství. Velmi si považuji osobnosti Šabtaje ben Meir ha-Kohena zvaného Šach, který je pochovaný v Holešově a silně ovlivnil svými komentáři dnešní pojetí halachy. Také postava pražských rabínů Jechezkela Landau – zvaného Node Bihude či rabi Liwi – Maharala, je velmi zajímavá. Mrzí mě, že jsem zatím neměl možnost víc se seznámit s jejich díly a také mi vadí, že především Maharal je poněkud zprofanovaný coby turistická atrakce. Je tristní poslouchat jaké šílené informace mnoho různých průvodců předkládá turistům. Nelze se pak divit, že je nejvíce a mnohdy pouze zajímá bájný golem. Velkou inspirací je pro mě rabi Šmuel Šmelke Horovic z Mikulova a řada dalších mikulovských rabínů. Úžasnou osobností byl i Chatam Sofer, který před svým působením v Bratislavě vyučoval v Prostějově. Velikánem byl také Machacit ha-Šekel z Boskovic. Dá se říci, že Čechami a Moravou kráčela židovská historie jak ve formě tradiční židovské vzdělanosti, tak i v podobě utváření židovského nazírání na svět. Nešlo jen o vzdělanost židovských intelektuálů a umělců. Je tedy na co navazovat a jedním z úkolů chevra kadiša je připomínat, že tu ty osoby byly a snad opět budou.
vyšlo v MFD Kavárna, 16. 4. 2011
