neděle 25. června 2017

Saúdové, USA, Katar & spol.

Vyšlo v Katolickém týdeníku č. 24/2017

Několik blízkovýchodních zemí v čele se Saudskou Arábií přerušilo v minulých dnech diplomatické styky s Katarem kvůli jeho údajné podpoře terorismu. Bezpečnostní služby přitom dlouhodobě upozorňují na fakt, že je to právě Saudská Arábie, kdo finančně podporuje radikální verzi salafistického hnutí, z jehož řad teroristé často pocházejí. Jaká je tedy skutečná role Saúdské Arábie v boji s terorismem? A jak nebezpečný je ve skutečnosti Katar? 

Saúdská Arábie je velmi rozporuplná země, jejíž vztah k terorismu nedávno označil New York Times jako "postoj žháře a hasiče" v jedné osobě. Sám o sobě tento stát vychází z jedné z nejkonzervativnějších verzí islámu – tzv. wahhábismu. Ten není ani tak historickou součástí islámu, jako spíše extrémně fundamentalistickou sektou, která vznikla až v 18. století. Na rozdíl od většiny muslimských zemí, Saúdská Arábie na svém území například oficiálně zakazuje jiné víry než islám, ženy vůči mužům výrazně znerovnoprávňuje, aplikuje velmi přísný výklad trestního práva šarí´a a demokratické instituce na jejím území donedávna vůbec neexistovaly. Takto striktní pojetí islámu není v muslimském světě zdaleka běžné. 

Není wahhábista jako wahhábista

Jenže Saúdská Arábie má i jinou tvář: Vzhledem k ropnému bohatství je také velmi moderní zemí s vysokou životní úrovní. V jejím ropném průmyslu pracuje i mnoho cizinců, přičemž řada z nich jsou křesťané, židé, hinduisté atd., na které se přísné šariatské zákony tolik nevztahují. Je také dlouhodobým spojencem USA.  

Teď se určitě mnozí zeptají, jak je možné, že se tak děje? Vždyť pokud je wahhábismus tak striktní, nikdy by přece žádná spolupráce s Američany nezačala a žádní nemuslimští cizinci by na saúdské území nevstoupili… Jenže jednak není wahhábista jako wahhábista a pak také zdaleka ne každý Saúd následuje tento striktní směr islámu. Ale i řada wahhábistů se chová pragmaticky a nejvíce pak saúdská královská rodina. Ta ostatně může řídit zemi jako rodinný podnik (koneckonců i země se jmenuje podle ní) a USA jde na ruku, neboť je to pro ni výhodné. Výrazná část wahhábistického duchovenstva tento stav toleruje, protože mu z této situace rovněž plynou výhody. Může například z obrovských ropných částek financovat podporu vývozu své verze islámu po celém světě. Tím přísný wahhábistický islám, který v danou chvíli nemusí automaticky schvalovat teror, expanduje i tam, kde nikdy žádnou tradici neměl – například do válkou poškozené Bosny a Hercegoviny. A nejen konflikty narušené muslimské země jsou vděčné za každý dolar… 

Jak ale tyto peníze mohou v rozmezí několika desítek let radikalizovat lokální islám, to si v danou chvíli uvědomuje málokdo. Samozřejmě zdaleka ne z každého příjemce saúdských peněz se stane radikální wahhábista a nezačne podporovat třeba tzv. Islámský stát a podobné skupiny. Nicméně je zde vyšší pravděpodobnost, že se tak stane, než kdyby byla podporována nějaká tolerantnější verze islámu.   

Je i řada wahhábistů, kteří současný saúdský pragmatismus kritizují a označují krále s rodinou za pokrytce a zrádce islámu. Právě z těchto řad se pak rekrutují největší wahhábističtí radikálové, jako byl třeba Usáma bin Ládin a dalších 14 únosců letadel z 11. září 2001. On sám i jeho další saúdští kumpáni byli také už v 90. letech zbaveni saúdského občanství. Establishment královské rodiny ostatně již dlouho halasně hovoří o tvrdém boji proti teroru. Ten skutečně začal řadu Saúdů ohrožovat – a jedny z prvních útoků Al-Káidy se ještě dávno před 11. zářím 2001 odehrály právě na saúdském území. 

Absolutistický saúdský režim tak má na jednu stranu oprávněné obavy z největších wahhábistických radikálů a snaží se proti nim někdy velmi upřímně bojovat. Na druhou stranu je permanentně zodpovědný za podporou wahhábismu a jeho export do světa. Tím napomáhá vytvářet prostředí, ze kterého pak islamističtí radikálové vychází. A pak je v Saúdské Arábii i řada osob a subjektů – byť to nemusí být přímo někdo z královské rodiny – kteří velmi kontroverzní islamistické skupiny finančně podporují. Pokud se tak bude dít i nadále, bude boj proti terorismu sisyfovským údělem. 

Proč USA spoléhají právě na Saudskou Arábii? 

Američané jsou v těsném vztahu se Saúdskou Arábií prakticky od jejího vzniku v roce 1932. Zanedlouho po korunovaci prvního krále Ibn Saúda byla na jejím území objevena rozsáhlá ropná naleziště. Již v roce 1933 byla pak americké firmě Standard Oil of California udělena ropná koncese. Z obrovské, ale vcelku chudé země, jejímž hlavním příjmem byl prakticky jen „náboženský turismus“ do Mekky a Medíny, se stala ve spolupráci s Američany jedna z nejbohatších zemí světa. Bez přírodního bohatství by naopak Saúdská Arábie zůstala pravděpodobně relativně chudou zemí a stejně tak wahhábismus by byl jen obskurním islámským proudem bez výraznějšího vlivu. 

V roce 1944 se ropná společnost přeměnila na arabsko-americkou ropnou společnost ARAMCO (Arabia American Oil Company) a americko-saúdské ekonomické spojenectví nadále pokračovalo. Díky úzkým kontaktům s USA byla během studené války Saúdská Arábie na straně Západu. A to i přes fakt, že režim v této zemi i tehdy patřil mezi ty nejvíce konzervativně-teokratické a nejméně demokratické v islámském světě vůbec.  

Americký dvojí metr

Na pozdější spojenectví USA s Izraelem pohlížela řada Saúdů s nelibostí. Po izraelsko-arabské válce na Jom Kippur v roce 1973 tak Saúdové spolu s dalšími členy OPEC (Organizace zemí vyvážejících ropu – pozn. red.) značně zkomplikovaly hospodářskou situaci USA přiškrcením ropných kohoutků. Po následné americké hrozbě ale spojenectví s dílčími proměnami pokračovalo. Američané se sice snažili být na saúdské ropě méně závislí, ale spojenectví s určitými posuny přetrvalo do dnešních dnů, což potvrdila i nedávná návštěva Donalda Trumpa v Rijádu.

Ze strany USA je dlouhodobé spojenectví s tak kontroverzním režimem samozřejmě rovněž jisté pokrytectví. USA totiž často mluvily o demokratizaci blízkovýchodních režimů, ale když došlo na Saúdy a některé další státy pro ně strategicky důležité, uplatňovaly dvojí metr. Pro světové velmoci bylo například během studené války v mnoha ohledech výhodné podporovat stabilní a snadno zkorumpovatelné nedemokratické režimy, než nestabilní demokracie, v nichž může zvítězit strana, u které hrozí, že začne podporovat nepřátelský politický blok.       

Rovněž vztahy mezi Saúdskou Arábií a Izraelem se postupně zlepšily. A přestože ani dnes neexistují mezi oběma zeměmi formální diplomatické styky, v řadě oblastí – včetně bezpečnostní – lze tušit spolupráci.  

Proč právě Katar?

Katar je na rozdíl od Saúdské Arábie velmi malá země, která má mnohem omezenější možnosti. Využívá ale jiných způsobů, jak rozšířit svůj politický vliv, k nimž patří i různé druhy politického lavírování mezi regionálními mocenskými zájmy.

Obecně lze říci, že je jen velmi málo blízkovýchodních zemí, pokud vůbec nějaké, které by nebyly spojeny s kontroverzemi ohledně podpory nejrůznějších militantních skupin. A Katar není rozhodně výjimka. Země, které Katar obvinily ze spolupráce s radikály – tedy Saúdská Arábie, Spojené arabské emiráty, Egypt a Bahrajn – jsou však samy zapojeny do nejrůznějších kontroverzí. Na rozdíl třeba od geograficky obdobně malého Bahrajnu, nesleduje Katar saúdskou linii zájmů a komunikuje i s těmi, kterým Saúdská Arábie nemůže přijít na jméno. To je i příklad Íránu, jejího hlavního regionálního soka. Katar ale poskytuje i azyl různým islamistickým formacím navázaným na Muslimské bratrstvo. To zase úplně nejvíc ze všech arabských zemí irituje Egypt. 

Katar má také velmi výkonnou zpravodajskou službu, jež má kontakty i mezi těmi nejkontroverznějšími uskupeními a režimy. Pro Česko je zajímavá tím, že měla např. důležitý podíl na tom, že se podařilo dostat domů dvě české dívky unesené před pár lety v Pákistánu. A Katar disponuje ještě jedním velmi vlivným nástrojem, který pije krev jiným (nejen) muslimským zemím – je jím televizní stanice Al-Džazíra. Program této globální stanice není samozřejmě prostý rozporů a její pořady mají výkyvy co do kvality i nezaujatosti. Nikdo jí ale nemůže upřít, že otevřela řadu důležitých diskusí a zatuchlé a prorežimní propagandu produkující blízkovýchodní televize odsunula výrazně do pozadí. To samozřejmě autoritativní blízkovýchodní vládce dlouhodobě rozčiluje. 

Detailněji se katarskou krizí zabývá tento článek.     

pondělí 12. června 2017

Katar v žaludku Blízkého východu

„Malá blízkovýchodní zemička, čelící hrozbě arabských států ve svém okolí …“ Tento slogan dlouhodobě používají izraelští píáristé. Jenže v těchto dnech je daleko více platný pro úplně jinou zemi v regionu – Katar. Čtyři blízkovýchodní arabské státy – Saúdská Arábie, Egypt, Spojené arabské emiráty (SAE) a Bahrajn – se totiž rozhodly letos 5. června drakonickým způsobem Katar izolovat: přerušily diplomatické styky, uzavřely pro katarskou civilní dopravu svůj letecký prostor i přístavy a vyloučily malý emirát i z dalších druhů kooperace a spolupráce.

Některé další země se k této koalici navíc ještě přidaly (například Jemen, libyjská „východní“ vláda a Maledivy). Arabské země zdůvodnily takto razantní krok „katarskou podporou terorismu a různých náboženských frakcí, které destabilizují region“. 

Katar, který je poloostrovem v Perském zálivu o velikosti Středočeského kraje, bude takto razantním krokem nesporně citelně zasažen. Přinejmenším Saúdská Arábie a Egypt totiž patří k těm nejtěžším vahám blízkovýchodních zemí, co se vojenské i ekonomické síly týká. Navíc jediná suchozemská hranice Kataru je právě se Saúdskou Arábií a SAE. I přestože malý emirát disponuje velkým bohatstvím zemního plynu, jsou pro něj jeho sousedé ekonomicky velmi důležití například z hlediska importu potravin. Do jaké míry může současná krize zkomplikovat Kataru plánované mistrovství světa ve fotbale v roce 2022, se ještě ukáže. 

Kataru ale v současné krizi některé trumfy zůstaly. Například samotné Spojené státy mají přímo v hlavním městě Dauhá velmi důležitou vojenskou základnu As-Sílíja a nedaleko od ní letiště Al-Adíd. Ty pro ně mají klíčový význam při přepravě vojenského materiálu do Iráku a Afghánistánu. Katar má také velmi dobré vztahy s Tureckem, které na jeho území rovněž plánuje výstavbu základny. Dobré diplomatické či ekonomické vztahy má též s Kuvajtem, Německem, Ruskem, Čínou a řadou dalších zemí.

Katarská ropná a plynová infrastruktura.
Podpora terorismu, Írán a vztahy s Muslimským bratrstvem

Katar rozhodně není nějakým blízkovýchodním otloukánkem. Jeho vliv – často skutečně rozporuplný – mnohonásobně přesahuje jeho geografickou velikost. To ho odlišuje třeba od zeměpisně obdobně situovaného Bahrajnu, který víceméně sleduje saúdskou zahraničněpolitickou linii.  

Naopak katarská politika je dlouhodobě autonomní a vyznačuje se například i komunikací s těmi, kterým Saúdská Arábie nemůže přijít na jméno. K současné zahraničněpolitické linii přivedl Katar emír Hamád bin Chalífa Ál Sání, který vládl v letech 1995–2013. Od jeho abdikace v roce 2013 vládne zemi Hamádův čtvrtý syn Tamím, dnes sedmatřicetiletý.

Pro Saúdskou Arábii jsou velkým trnem v oku dnešní katarsko-íránské vztahy, neboť Írán je její hlavní regionální sok. Společně s Íránem má Katar například velké ekonomické plány v souvislosti s energetickou spoluprací (a Írán se nyní snaží pomocí potravinových dodávek katarskou situaci zlepšit). V této souvislosti je však zvláštní, že jeden z iniciátorů bojkotu Kataru – SAE, má rovněž velmi čilé a historické styky s Íránem.

Kromě íránských vazeb se už velmi dlouho hovoří také o tom, že katarské konexe a podpora mohly jít až k Al-Káidě a k jejím frakcím, jako je například syrská fronta An-Nusra, či dokonce k ISIS. Tyto vazby skutečně nelze vyloučit. Paradoxní ale je, že podobná obvinění související s napomáháním a financováním radikálně islamistických skupin se vynořila i v souvislosti se SAE a ještě více v případě Saúdské Arábie, tedy jedněch z hlavních zastánců izolace Kataru s ohledem na podporu terorismu. Tato tvrzení se ta v konečném důsledku mohou proti oběma dvěma těmto zemím obrátit.  

Co na Kataru irituje nejvíce zase Egypt, je fakt, že poskytuje azyl různým islamistickým formacím navázaným na Muslimské bratrstvo. V době takzvaného Arabského jara začal Katar jeho egyptskou frakci i některé jemu další příbuzné organizace podporovat. Po volební výhře Bratrstva se s ním však egyptský armádní establishment velmi rychle dostal do křížku, což znamenalo brzký pád jeho vlády, jeho zákaz i uvěznění nejvyšších představitelů, včetně prezidenta Mursího. Do jisté míry je tak dnešní proti-katarská koalice i „kontrarevoluční“ aliancí proti řadě trendů Arabského jara i proti posílení islamistů právě typu Muslimského bratrstva.

Muslimské bratrstvo je samo o sobě nepochybně rozporuplným řetězcem organizací a stran po celém Blízkém východě, ale jeho vliv na dnešní dění v regionu je často přeceňován. Nejedná se totiž o žádnou nadnárodní chobotnici, ale spíš o řadu různých uskupení či politických stran, které často už spojuje jen název, případně některé základní ideologické rysy.

Pověst Muslimského bratrstva má jisté podobné znaky s konspiračními fámami o takzvaném „mezinárodním židovském spiknutí“: lze na něj totiž svést úplně vše a není k tomu ani třeba mít nějaké hmatatelné důkazy. Dnešní Blízký východ je navíc plný konspiračních fám a politici arabských zemí se sami uchylují k jejich šíření. 

Nečiní tak ovšem jen oni. Začátkem loňského roku se i náš prezident Zeman nechal slyšet, že „uprchlickou vlnu na Západ řídí Muslimské bratrstvo“. Tuto informaci Zeman převzal právě od některých arabských politiků, se kterými se setkal na svých blízkovýchodních cestách.

Protikatarské sankce mohou potěšit třeba i Izrael, protože Katar poskytoval delší dobu azyl exilovému vedení Hamásu, který se až donedávna k Muslimskému bratrstvu také hlásil. Není bez zajímavosti, že Izrael má dnes jak s režimem egyptským, tak do určité neformální míry i s režimem saúdským, lepší vztahy než Katar. 

Rozvědka, Al-Džazíra a načasování

Další věc, která pije krev Saúdům a jejich spojencům, je fakt, že Katar má také velmi výkonnou zpravodajskou službu, která má kontakty i mezi těmi nejkontroverznějšími uskupeními a režimy. Pro Českou republiku je zajímavá tím, že měla důležitý podíl na propuštění dvou českých dívek unesených před pár lety v Pákistánu. „Schopnost Katařanů udržovat úzké diskrétní vztahy s různými blízkovýchodními protihráči má zkrátka tu výhodu, že pak Katar může vést podobná zákulisní vyjednávání“, zmiňuje ve své zatím poslední knize Břetislav Tureček.

(A ještě jedna souvislost s ČR a Katarem před časem vířila českou politiku: Byla to kauza "Katarský princ").

A Katar disponuje ještě jedním velmi vlivným elementem, který dlouhodobě zneklidňuje vlády (nejen) muslimských zemí – je jím televize Al-Džazíra. Program této globální stanice není samozřejmě prostý rozporů a její pořady mají výkyvy co do kvality i objektivity. Málokdo ale může Al-Džazíře upřít, že otevřela řadu důležitých diskusí a zatuchlé národní televizní kanály, recyklující prorežimní propagandu, odsunula výrazně do pozadí. 

Rozhodnutí řady arabských zemí izolovat Katar tak tvrdým způsobem (a navíc během muslimského svatého měsíce ramadánu) svět velmi překvapilo. Regionální neshody s Katarem byly dlouho známé, ale málokdo očekával takovéto vyhrocení. Proč k němu došlo právě teď, má různá vysvětlení: Saúdskou Arábii a Egypt mohl motivovat nedávný rijádský summit za přítomnosti Donalda Trumpa, kde se halasně mluvilo o boji proti terorismu. Jenže Američané Katar potřebují, a přestože sám Trump Katar ve svých tweetech po vypuknutí krize kritizoval, americká diplomacie vzápětí prostřednictvím ministra zahraničí Tillersona mluvila už výrazně smířlivěji.

Může jít také o iniciativu ze strany SAE a snahy o posílení jejich vlivu v oblasti. Rivalita mezi oběma emiráty má hluboko do historie jdoucí tribální kořeny (hlavně nevraživost mezi rodem An-Nahján z Abú Dhabí a rodem As-Sání z Kataru). 

Jako další možné příčiny vážné roztržky jsou zmiňovány i některé informace na katarských oficiálních stránkách, které vyzdvihovaly Írán a Hizballáh. Katar tato obvinění popřel a poukázal na činnost hackerů.

Jednou z poněkud bizarních příčin roztržky může pak podle deníku The Washington Post být i fakt, že Katar nedávno zaplatil astronomické výkupné za sokolníky unesené v jižním Iráku. Jedna miliarda dolarů pak putovala do rukou Íránu a iráckých ší'itských milicí… 

Ať už byly přímé příčiny jakékoliv – a celkově půjde spíše o komplex důvodů – v každém případě nastalá situace více rozkrývá současné napjaté vztahy mezi arabskými zeměmi na Blízkém východě. Zároveň poukazuje i na fakt, že politické konfliktní linie na Blízkém východě jdou mnohem dál, než stereotypizované rozpory mezi sunnity a ší'ity, Izraelci a Palestinci a tak dále. Komplexita a dynamika Blízkého východu je zkrátka výrazně složitější, než bychom ji často rádi viděli.

Starší verze textu vyšla v Deníku referendum, 12. 6. 2017

Na téma katarské krize také článek od Břetislava Turečka.

Americké vojenské základny v Kataru, Bahrajnu a přilehlých oblastech Saúdské Arábie.
Tribální spory a politika hraje na Arabském poloostrově stále velmi důležitou roli. Ovlivnit mohla také současnou katarskou krizi. Na mapě jsou vyznačeny jsou jen ty nejvýznamnější kmeny. 

pondělí 5. června 2017

Padesát let od Šestidenní války

Kontext Šestidenní války

Izraelští výsadkáři na Chrámové hoře
v blízkosti Skalního dómu (Qubbat as-sachra)
Z geopolitického pohledu byla v 50. a 60. letech minulého století pozice Izraele v regionu komplikovaná, neboť postrádal ve svém okolí jakéhokoliv spojence. Na druhou stranu byly po Suezské krizi okolní arabské státy na delší dobu paralyzovány vzájemnými konflikty. Ostře protiizraelský postoj ale postupně posiloval v Násirově Egyptě i v Sýrii, přičemž tyto země vytvořily v roce 1966 válečnou alianci. Oba tyto státy měly také silné vazby na sovětský blok. Naopak více na Západ orientované Jordánsko (či spíše jeho panovník) a zároveň sok Egypta v arabském světě, tak jednoznačný postoj k Izraeli nesdílelo. Ani politika Libanonu, ve kterém byli výraznou složkou obyvatelstva prozápadní křesťané, nepůsobila tehdy zdaleka tak agresivně jako egyptská a syrská.

V druhé polovině 60. let začaly aktivity arabských států vzbuzovat izraelské obavy. Z Golanských výšin ostřelovala syrská armáda izraelské území a v této oblasti došlo i k leteckým bitvám Izraelců se syrskými MiGy. Nejednalo se ale jen o časté syrsko-izraelské potyčky na Golanech. V květnu 1967 vymohl Násir na generálním tajemníkovi OSN U-Thantovi, aby byly ze Sinaje staženy jednotky UNEF a Egypt začal vzápětí zvyšovat koncentraci své armády na poloostrově. Ve stejnou dobu také obnovil blokádu Tiranské úžiny. Z izraelského pohledu bylo alarmující, že k Egyptu se nakonec, i přes zmíněnou rivalitu, připojily Jordánsko a Irák.

V oblasti se stupňovalo už tak dost silné mezinárodní napětí a začalo být zřejmé, že další izraelsko-arabská válka je nevyhnutelná. Zůstávalo však otázkou, kdo zaútočí první. Izraelský ministr zahraničí Abba Eban  odcestoval do Washingtonu, aby zjistil, jaký bude americký postoj ke konfliktu v případě vypuknutí války. Za této situace došlo údajně k vůbec prvnímu použití „červeného telefonu“ mezi Moskvou a Bílým domem. Sovětský svaz údajně poté Násirovi sdělil, že si nepřeje, aby to byl právě Egypt, který zaútočí první a rozpoutá válku na Blízkém východě. 

Za této situace byla v Izraeli vytvořena vláda národní jednoty, ve které se poprvé setkali labouristé i pravice. Ministr obrany Moše Dajan a náčelník generálního štábu Jicchak Rabin se stali hlavními autory tzv. preemptivního úderu proti sousedním arabským zemím (s výjimkou Libanonu).

Vysvětlivka: Zatímco „preemptivní úder“ je reakcí na bezprostřední ohrožení, termín „preventivní úder“ se používá ve smyslu dlouhodobějšího ohrožení – preventivním úderem tak byl např. útok Izraele na irácký jaderný reaktor v Osiraku v roce 1981.


Zničená letadla na egyptských vojenských letištích.
Válka začala 5. června 1967 překvapivým izraelským vzdušným útokem. Téhož dne Izraelci zničili bleskovými nálety velkou část egyptského, syrského, jordánského a iráckého letectva (více než 400 letadel). V situaci, kdy se Izraelci stali pány vzdušného prostoru, byla nejen narušena bojová morálka arabských států, ale izraelské vítězství bylo na dosah. Následoval pozemní konflikt s Jordánskem na Západním břehu. Násir totiž klamně informoval jordánského krále o porážce izraelského letectva, v důsledku čehož Jordánsko zaútočilo. Bylo však bleskově odraženo. Vzápětí byl dobyt celý Západní břeh včetně Araby osídleného Východního Jeruzaléma a dalších velkých arabských měst, jako je Ramalláh, Hebron či Betlém. Izrael dobyl rovněž egyptské pásmo Gazy a celý Sinajský poloostrov. Na severu byli poraženi Syřané na Golanských výšinách a izraelská armáda se dostala do blízkosti Damašku. Podle délky průběhu bojových operací se konfliktu začalo přezdívat „Šestidenní válka“.

Během války došlo k incidentu, při kterém zaútočilo izraelské letectvo a torpédové čluny na americkou špionážní loď USS Liberty, která se však nacházela v mezinárodních vodách. Při útoku zahynulo 34 Američanů a celá akce vyvolala mnohé kontroverze. I přes tuto událost se některé arabské státy začaly domnívat, že izraelský útok byl podniknut ve spolupráci s USA a Velkou Británií.

Válka skončila velkým vojenském vítězství Izraele dosaženým navíc za relativně malých ztrát (padlo 777 vojáků), přičemž hlavně egyptské ztráty se počítaly na desetitisíce. Izrael dobyl území třikrát větší než byla jeho dosavadní rozloha. Zvlášť obsazení Starého města v jordánském Východním Jeruzalémě, kde se nachází Zeď nářků, Chrámová hora a další posvátná místa judaismu, způsobilo vlnu euforie i posílení nacionalismu mezi mnohými Židy v Izraeli i v diaspoře. Hlavně pak náboženští sionisté interpretovali vítězství v Šestidenní válce jako „zázrak“, „Boží znamení“ a přiblížení se konečného „Vykoupení židovského lidu“. Důsledkem tohoto nadšení byla velká přistěhovalecká alija do Izraele. Její významná část byla z USA. 

Mnoho izraelských Židů však začalo zároveň tušit, že dobytá území nemusí v budoucnu přinést Izraeli pouze výhody. Vývoj jim dal za pravdu. Následující spory s Palestinci totiž byly do značné míry právě důsledky Šestidenní války. Izraelsko-arabský i izraelsko-palestinský konflikt získaly novou dimenzi. Skončila etapa „malého Izraele“ v hranicích z let 1949–1967 a začala etapa budování „velkého Izraele“, rozšířeného o okupovaná území. Právě ta se stala středobodem následného izraelsko-palestinského konfliktu a jsou jimi dodnes.

Důsledky Šestidenní války

I pro Šestidenní válku si strany konfliktu vytvořily svérázné interpretace. Ta izraelská by se dala shrnout do tvrzení o „zoufalé obranné válce, která takřka zázrakem vložila do izraelských rukou obrovská území“. Zároveň také vznikl mýtus o „neporazitelné izraelské armádě a neschopných arabských vojscích“. Oproti tomu palestinská interpretace by se dala zjednodušit na „bezuzdnou izraelskou agresi vůči arabskému světu, kdy vůdcové arabských zemí, hlavně Egypta, Sýrie a Jordánska, padli do pasti nastražené Izraelem, aby ten ukořistil to, co ještě zbylo z původní Palestiny."

Samotná Šestidenní válka se může jevit v kontextu situace v roce 1967 i přes různé kontroverze z izraelského pohledu pochopitelná. Jeho ohrožení ze strany sousedních arabských států bylo v daný okamžik skutečně velmi vysoké. „Preemptivní úder“ tak byl z pragmatického hlediska nejsnadnějším a nejúčinnějším řešením, a to i přesto, že nebyl v souladu s mezinárodním právem. Nejen v arabském světě si však Izrael svým počínáním získal nálepku „agresora“. I důležitý spojenec – Francie – se po roce 1967 od Izraele odvrátil, když De Gaulle uvalil na Izrael zbrojní embargo argumentující „izraelskou agresí proti arabským sousedům“.  To však na druhou stranu Izraeli umožnilo rozvinout strategické partnerství se Spojenými státy.

V otázce Šestidenní války a jejích důsledků se začala výrazně angažovat OSN. Již v průběhu konfliktu vyzvala Rada bezpečnosti k ukončení bojů. Po válce rozhodla o stálé přítomnosti pozorovatelů pověřených dohledem na dodržování příměří v oblasti Golanských výšin a Suezského průplavu. Následnou rezolucí 242 (1967) z 22. listopadu 1967 definovala Rada bezpečnosti OSN podmínky nastolení míru na Blízkém východě.

Klíčovými body této rezoluce tedy bylo stažení Izraelců z území okupovaných Šestidenní válkou a vzájemné respektování svrchovanosti a územní celistvosti všech států v této oblasti. Rezoluce také zjevně apelovala na Egypt v souvislosti s blokádou úžin do Rudého moře, aby bylo od tohoto porušování mezinárodního práva upuštěno. Byla zde rovněž vyjádřena nutnost „spravedlivého řešení otázky uprchlíků“ (palestinských) a klíčový princip „území za mír“.

Rezoluce 242 se stala brzy notoricky známou, neboť byl „zaklínadlem“ všech pozdějších mírových aktivit na Blízkém východě. Z pragmatických důvodů ji však členské státy OSN na Blízkém východě často buď vůbec nereflektovaly, nebo si rezoluci interpretovaly způsobem, který jim vyhovoval.

Území obsazená Šestidenní válkou – Západní břeh, pásmo Gazy, Golanské výšiny, Sinajský poloostrov

Zatímco pásmo Gazy a Západní břeh jsou oblasti velmi hustě osídlené Palestinci, na Golanských výšinách a poloostrově Sinaj je hustota obyvatelstva podstatně nižší. Golany a Sinaj také nebyly před rokem 1948 součástí mandátu Palestina. Tudíž se nestaly součástí izraelsko-palestinského sporu, ale předmětem bilaterálních jednání Izraele s Egyptem a Sýrií.

Pásmo Gazy bylo původně součástí mandátu Palestina. V roce 1948 je obsadil Egypt. Jeho rozloha je 360 km2 a dnes patří k nejzalidněnějším částem planety a zároveň místům s nejvyšší nezaměstnaností. OSN uvádí hustotu osídlení ve zdejších uprchlických táborech až 50 000 obyvatel na km2 (např. v Praze je to průměrně kolem 2 300 a v Hong Kongu 6 800 obyvatel na km2). Uprchlíkům se prostřednictvím organizace UNRWA snaží pomáhat OSN a mnoho dalších organizací a států, včetně USA a České republiky. Gaza je fyzicky oddělena od dalšího palestinského území – Západního břehu. Vycestování z Gazy se pro mnoho zdejších Palestinců stalo nejen velice složité, ale často i nemožné.

Západní břeh byl rovněž součástí mandátu Palestina a v roce 1948 byl anektován Jordánskem. Rozloha tohoto území je 5 860 km2. Z téměř miliónu Palestinců, kteří žili na Západním břehu před rokem 1967, jich po Šestidenní válce dalších 300 000 uprchlo do Jordánska. Dnes obývá Západní břeh přes dva milióny obyvatel – hlavně Palestinců. Ve zdejších osadách však žije přibližně 300 000 židovských osadníků.

Golanské výšiny nebyly před rokem 1948 součástí Palestiny, ale syrského území. Je to oblast hor a náhorních plošin vulkanického původu o rozloze 1 860 km2 s četnými vodními zdroji. Po Šestidenní válce odtud asi 40 000 Syřanů uprchlo. Dnes zde žije přibližně 30 000 obyvatel, z nichž polovinu tvoří Drúzové, kteří jsou soustředěni v několika vesnicích. 

Poloostrov Sinaj nebyl rovněž součástí mandátu Palestina, ale Egypta. Ze všech území dobytých Šestidenní válkou bylo tento poloostrov se svými 59 000 km2 nejrozlehlejší. Dnes zde žije asi 250 000 obyvatel soustředěných v několika letoviscích. Ostatní, hlavně hornaté a pouštní oblasti, obývá roztroušené beduínské obyvatelstvo.

Palestinci po Šestidenní válce


Palestinští uprchlíci překračují zničený most na řece Jordán.
Palestinci na okupovaných územích se po válce dostali pod vojenskou správu izraelské armády, což mělo mj. za následek jejich další velkou uprchlickou vlnu mimo Palestinu. V pásmu Gazy a na Západním břehu (kde v mezidobí 1948–1967 nežilo prakticky žádné obyvatelstvo židovského původu) zůstalo i po Šestidenní válce kolem miliónu Palestinců. To byl velký rozdíl oproti roku 1948, kdy naprostá většina Palestinců rodnou zemi opustila. Palestinská společnost, která se dostala pod vojenskou okupaci, se začala daleko více radikalizovat. Toto prostředí bylo velmi vhodné pro guerillové organizace typu Fatahu. Za této situace udělal Izrael chybu, když problému okupace nepřikládal žádnou zvláštní důležitost z hlediska lidského a humanitárního. O územích se následně uvažovalo pouze z hledisek strategických a vojenských. Izraelská premiérka Golda Meirová dokonce prohlásila, že „palestinský národ neexistuje“.

Kromě řady negativ přinesla izraelská okupace Palestincům i jisté výhody. V určitých případech se jim po roce 1967 naskytla možnost zlepšit jejich ekonomickou situaci. Řada Palestinců totiž mohla začít pracovat v Izraeli, kde měli podstatně vyšší výdělky. Ze strany Izraele však nešlo ani tak o altruismus k Palestincům, jako spíš o fakt, že ti pro něj představovali levnou pracovní sílu.

Role OOP, která se až do roku 1967 držela relativně v pozadí, začala po Šestidenní válce posilovat. Její vedení bylo totiž v Jordánsku a tam došlo s další uprchlickou vlnou po roce 1967 také k důležité demografické změně, neboť Palestinci převážili původní jordánské beduínské obyvatelstvo. To vše vedlo k posilování OOP na úkor jordánského krále a státních institucí. V jistém ohledu tak mělo nyní Jordánsko a Izrael společného protivníka – OOP. I přes porážku v Šestidenní válce vedl tento fakt k prohlubování zmiňovaných specifických vztahů mezi oběma státy (či přesněji, mezi jejich vrcholnými politiky).

Nikoliv Šestidenní válka sama o sobě, ale její důsledky – tedy dlouholetá, a nyní už padesát let trvající okupace – způsobila stále se stupňující a často v násilí se proměňující problémy. Dlouhodobá vojenská a následně i civilní přítomnost Izraele na palestinských územích dala zelenou dalšímu pokračování boje mezi izraelským a palestinským nacionalismem. Ke dalšímu uplatnění také došly myšlenky některých revizionistických sionistů z předstátního období, kteří požadovali územní expanzi židovského státu. Okupace dala postupně příležitost i těm nejradikálnějším proudům v rámci izraelské a palestinské společnosti – tedy nejen sekulárním nacionalistům, ale i zcela nekompromisním náboženským fundamentalistům.

Po roce 1967 se Izraelci střetli na okupovaných územích s daleko konsolidovanější palestinskou populací a agresivnějším odbojem, než tomu bylo dříve. Následný konflikt, který přetrvává do dnešních dnů, si vyžádal desetitisíce obětí na obou stranách a stěží vyčíslitelný počet materiálních škod.

Politika výstavby židovských osad po roce 1967

Na rozdíl od roku 1957, kdy Izrael vrátil válkou dobyté území Egyptu, nebylo po roce 1967 zjevné, že by počítal v dohledné době opět s něčím podobným. Pásmo Gazy, Západní břeh, poloostrov Sinaj i Golanské výšiny tak zůstávaly nadále pod okupační správou Izraele. Na přelomu 60. a 70. let Izrael přišel s tzv. Allonovým plánem, který měl řešit otázku navrácení části okupovaných území Jordánsku. Izrael by si zároveň jejich větší část ponechal jako nárazníkové zóny. K implementaci tohoto záměru však nedošlo.

Dění nasvědčovalo spíše tomu, že Izrael má s dobytými územími vlastní strategické plány. Svědčilo o tom nejen budování vojenských základen na nich, ale i umožnění izraelským civilistům, aby se začali na těchto územích usazovat. S politikou plánovaného osídlování okupovaných území započala labouristická vláda Leviho Eškola (1895–1969). Během jejího funkčního období tak vznikly první židovské osady. Zatímco zakládání vojenských základen bylo v souladu s mezinárodním vojenským a humanitárním právem, politika osadnictví se s ním dostala do rozporu.

Opravdový osadnický boom ale vypukl až po roce 1977, kdy se dostal k moci Likud. Za pomoci různých zvýhodnění (daňových, sociálních) pak začaly izraelské vlády motivovat stěhování izraelských civilistů na tato teritoria. Osadnictví ale nebylo od samého počátku jen doménou náboženských radikálů. Také mnohé levicové formace, jako například socialistické Spojené kibucnické hnutí, vidělo v osadnictví příležitost pro svůj rozvoj. Připomínám, že s výstavbou židovských osad začaly levicové vlády, nikoliv pravice. Podle statistik byl až donedávna počet obytných jednotek vystavěných za vlád levice a pravice podobný. V Netanjahuových premiérských obdobích se tento poměr začal měnit ve prospěch pravice.  Dřívější levicové vlády preferovaly hlavně zakládání osad spíše sekulárního charakteru a na strategických místech (např. v údolí řeky Jordán, kde měly přispívat k ochraně izraelské hranice). Neznamená to však, že by náboženští osadníci v tomto období žádných úspěchů nedosáhli. V 80. letech vznikla celá osadnická města (Ma´ale Adumim u Jeruzaléma, Ariel u Nábulusu). Vlivnou politickou reprezentací osadníků se stala Národní náboženská strana (Mafdal) – koaliční partner levicových i pravicových vlád.

Ne všechny Izraelce však mystická vize o vykoupení oslovila. Daleko bližší jim byla dosavadní, byť nedokonalá demokracie „malého Izraele“. Jako odpověď na osadnické hnutí Guš Emunim vznikla v Izraeli rozličná mírová hnutí, která začala usilovat o odchod Izraele z okupovaných území a vyklizení osad. Na Guš Emunim tak odpovědělo například hnutí, které si dalo jméno Guš Šalom. Nejznámějším a nejvlivnějším mírovým hnutím a platformou pro mnohé další aktivity se však stalo uskupení Šalom Achšav. Stejně tak mnoho Palestinců se nestalo jen pasivními diváky „židovské obnovy v Judeji a Samaří“ a na výstavbu osad začali odpovídat násilím. Izraelsko-palestinský konflikt tak s výstavbou židovských osad získal další dimenzi.

Co se týká charakteru židovských osad, bylo možné ještě donedávna osady rozdělit do dvou hlavních skupin:

osady ideologické, které jsou osídleny převážně radikálními religiózními osadníky – jde např. o osady Kirijat Arba či Kfar Tapuach na Západním břehu. Zdejší osadníci jsou často hluboce věřící lidé, kteří ve svém osidlování biblických území vidí naplňování Boží vůle. Jejich pojetí víry však často hraničí s fanatismem a nesnášenlivostí, zejména vůči Palestincům. Část z těchto osadníků vyniká svou militantností a podporou různých židovských radikálních hnutí, včetně zakázané strany Kach! a Kahane Chaj.

osady pragmatické (neideologické) jsou osídleny hlavně novými přistěhovalci do Izraele, kterým izraelská vláda nabídla v osadách výhodné životní podmínky. Noví přistěhovalci nemají často příliš ponětí o izraelsko-palestinském konfliktu a v prvé řadě je pro ně důležitá dobrá životní úroveň, kterou mohou v osadách nalézt. Typickým příkladem takové „pragmatické“ osady je např. Ma´ale Adumim ležící východně od Jeruzaléma. Ta je také vůbec největší ze všech židovských osad, neboť ji v současnosti obývá bezmála 40 000 obyvatel, kteří využívají veškerých výhod „rozvojového města s národní prioritou“: daňových úlev, výhodných hypoték, podpory ve školství atd. Město má moderní infrastrukturu, včetně škol a kulturních zařízení, i průmyslovou zónu.

V současnosti, hlavně od počátku premiérských období premiéra Netanjahua (cca druhá polovina 90. let), už není rozdíl mezi ideologickými a pragmatickými osadami tak zjevný. Oba typy do značné míry splynuly dohromady a ani izraelské vlády nedělají rozdíly mezi jejich podporou.

Často se také mluví o tzv. osadnických outpostech – to jsou převážně malé kontejnerové osady postavené osadnickými aktivisty mimo rámec izraelské osadnické politiky. Některé outposty bývají zpětně izraelskými úřady zlegalizovány, některé jsou tolerovány bez legalizace, jiné jsou (často demonstrativně) izraelskými úřady likvidovány.

Zvláštním paradoxem židovských osad je, že na jejich výstavbě se podílely i palestinské stavební firmy a palestinští dělníci, kteří dostali za tuto práci dobře zaplaceno. K tomuto nepříliš racionálnímu jednání motivovala některé Palestince možnost zlepšit si svou, nezřídka špatnou, ekonomickou situaci a v případě palestinských firem touha po lukrativních zakázkách.

Text vybrán (a aktualizován) z mé knihy Izrael a Palestina – minulost, současnost a směřování blízkovýchodního konfliktu – 3. aktualizované vydání, Barrister & Principal, Brno 2013, kterou je možné objednat na adrese cejka@fss.muni.cz


Izraelští výsadkáři eskortují skupinu palestinských muslimů
po obsazení Chrámové hory.



Generálové Narkis, Dajan a Rabin
po vstupu do jeruzalémského Starého města.

Zajatí egyptští vojáci na Sinaji.
Boje na Olivové hoře v Jeruzalémě.

Americká špionážní loď USS Liberty po izraelském leteckém útoku.

středa 3. května 2017

Hamás 2.0 mírní slovník. Změna kurzu, nebo jen prázdná slova?

Palestinské radikální hnutí Hamás vydalo „update“ své charty z roku 1988. Kdo vývoj Hamásu sleduje, bude zřejmě překvapen řadou nových ustanovení, které přináší. Některé pasáže totiž připomínají manifest nějaké lidskoprávní či feministické organizace.  

Dokument byl vydán v katarském hlavním městě Dauhá, kde sídlí současné exilové vedení organizace v čele s dlouholetým vůdcem Chálidem Mišálem.


Oproti původní chartě totiž už dnešní Hamás nemluví o Palestině v hranicích z roku 1948 (tzn. včetně izraelského území), ale o hranicích palestinských území po roce 1967. Má tedy na mysli Západní břeh a pásmo Gazy, tedy území, na kterých má dle principů mírového procesu z 90. let vzniknout Palestinský stát a které také za Palestinu oficiálně považuje i největší vnitřní politický soupeř Hamásu – hnutí Fatah.

Jedním dechem sice Hamás i v novém textu dodává, že Izrael a sionismus zůstávají jeho úhlavním nepřítelem a principy mírového procesu nadále neuznává, ale v kontextu dlouhodobé neústupnosti Hamásu je i výše uvedené výraznou změnou.

Řetězec politických krizí Hamásu

Útočný tunel Hamásu.
Každý se jistě zeptá, proč se dnešní Hamás snaží působit smířlivěji a je-li je za těmito snahami možné hledat upřímnost? Tu bude pochopitelně možné posoudit až na základě konkrétních kroků, nicméně důvodů chovat se jinak má dnešní Hamás opravdu hodně.

Minimálně od roku 2006 se totiž nachází ve stále se rozšiřujícím řetězci politických krizí: Po roce 2006, kdy Hamás překvapivě vyhrál palestinské volby, se prudce zhoršily jeho vztahy s Fatahem, který se nechtěl vzdát svých politických pozic. Tento konflikt mezi Fatahem (ovládajícím Západní břeh) a Hamásem (silným zvláště v pásmu Gazy) má pak dlouhodobě spíše prohlubující se tendenci. 

Hamásu svitla v roce 2012 naděje na posílení, když se v Egyptě stal na krátký čas prezidentem Mohamed Mursí, který Hamás podporoval. V roce 2013 však přišla studená sprcha maršála Sísího, který Mursího sesadil a uvěznil a se spojenci jeho režimu (kam spadají samozřejmě i zahraniční frakce Muslimského bratrstva jako je Hamás) přerušil kontakty.   

Další velkou komplikací pro Hamás se stalo dění v Sýrii, kde jeho exilové vedení dlouho využívalo damašského azylu pod ochranou Bašára Asada. Jenže Hamás začal v roce 2011 asadovskou kontrarevoluční politiku kritizovat a syrský prezident velmi brzy své hosty vypoklonkoval.

A nelze samozřejmě zapomínat ani na dlouhodobý konfliktní vztah s Izraelem, který Hamás v minulosti často přiživoval a jehož důsledky byly následně pro prosté obyvatele Gazy velmi tvrdé.

Hamás ani v novém dokumentu nezmiňuje nic o uznání legitimity Izraele, přesto v novém textu najdeme alespoň snahu zahladit odkazy na antisemitismus, který v 80. letech Hamás někdy doslova převzal z evropského prostředí. To dobře ukazuje zvláště tato pasáž původní charty z roku 1988:

„Ekonomickými prostředky ovládli Židé svět, nechal vypuknout revoluce (francouzskou, ruskou). Zednáři, rotariáni, Lions club, B ́nai B ́rith atd. jsou zodpovědní za rozklad společnosti...“.

V textu z roku 2017 naopak můžeme najít toto tvrzení:

„Hamás má za to, že je v konfliktu se sionistickým projektem, nikoliv s židy kvůli jejich náboženství. Hamás nebojuje s židy, protože jsou židé, ale s (židovskými) sionisty, kteří okupují Palestinu. Ale jsou to právě sionisté, kteří neustále identifikují židovství a židy s jejich koloniálním projektem 
a jeho ilegální existencí.“

Některé další nové pasáže pak jako kdyby byly vystřižené z manifestu nějaké současné lidskoprávní či feministické organizace:

„Hamás odmítá útlak jakékoliv lidské bytosti nebo podkopávání jeho či jejích práv na nacionalistickém, náboženském či sektářském základě.“ ... 

„Role palestinské ženy je zcela fundamentální pro současnost i v budoucnost, ostatně jako tomu bylo během palestinské historie vždy. Žena má rovněž stěžejní roli v odporu (vůči okupaci), 
osvobození a v budování politického systému.“

Nástup pragmatiků?

Ismáíl Haníja - jedna z nejdůležitějších
osobností současného Hamásu a zároveň
představitel pragmatičtějšího proudu v hnutí. 
V praxi to samozřejmě nemusí znamenat reálný respekt k judaismu ani feministickým hodnotám ze strany Hamásu. V tomto kontextu je třeba mít na paměti, že Hamás nebyl nikdy monolit a že v něm vedle tvrdých fundamentalistů a extrémistů působili i velcí pragmatici. A ti dnes zřejmě získávají v hnutí větší vliv.

Dobře si tak uvědomují, že Hamásu prospěje, pokud se pokusí sejmout otěže antisemitismu a fundamentalismu, které na sebe sám navlékl nejen svými činy, ale i původním textem své Charty z roku 1988. Ovšem daleko důležitější než text na papíru bude, zda Hamás skutečně začne nějak svá tvrzení reflektovat i v reálné politice.

Rovněž stojí za pozornost, že Hamás také v novém dokumentu vůbec nezmiňuje vazbu na egyptské Muslimské bratrstvo, jehož filozofií se inspiroval. To je zřejmě rovněž výraz pragmatismu – Hamás totiž potřebuje nejen klid na izraelské hranici, ale také dobře vycházet s egyptským režimem. A ten je v současnosti veden maršálem Sísím, který byl klíčovou osobou při sesazení prezidenta Mursího.

Přitom Mursího establishment vzešel právě z řad Muslimského bratrstva, od něhož se tak dnešní Hamás snaží spíše distancovat. Ostatně současné Bratrstvo (viz aktuální publikace;) není zdaleka nějakým tajným celosvětovým muslimským spiknutím organizujícím například uprchlickou krizi, jak před časem zmínil Miloš Zeman. Spíš naopak – velmi se odlišuje podle toho, v jaké konkrétní muslimské zemi působí a jeho jednotlivé frakce jsou navzájem už propojené pouze symbolicky, pokud vůbec. Navíc Hamás není zdaleka jedinou jeho odnoží, která se pokusila vydat samostatnou cestou. Nedávno se třeba dědictví Muslimského bratrstva pokusila zbavit i tuniská strana An-Nahda. 

Malá část antisionistických ultraortodoxních židů
sympatizuje s Hamásem už delší dobu. Na snímku
při setkání s Ismáílem Haníjou  (Gaza, 2009)
Hamás má určitě řadu důvodů měnit se a čas brzy ukáže, jak jsou tyto snahy upřímné. Vcelku dle očekávání izraelský premiér Netanjahu nové prohlášení Hamásu odmítl jako „kouřovou clonu“ nad jeho pravými úmysly. Z jeho pohledu je to celkem logické, protože Netanjahu tradičně využívá extrémismu Hamásu nejen k činění drakonických opatření proti Palestincům, ale i k ústupkům vůči vlastní radikální pravici a osadníkům, či k nadbíhání zbrojařským a bezpečnostním lobby. Pokud by se nyní Hamás i v reálu umírnil, Netanjahu by pro svou tradiční politiku mohl začít ztrácet půdu pod nohama. Ta už je ostatně dlouho kluzká ve stínu jeho různých politických skandálů. A pak nelze samozřejmě zapomínat i na nevypočitatelný faktor „velkého bílého otce ve Washingtonu“, který může vnést do izraelsko-palestinských vztahů novou dynamiku.

Vyšlo na iDnes, 3. května 2017  

čtvrtek 27. dubna 2017

Trumpova politika vůči Sýrii (rozhovor).

Rozhovor pro Respekt o americké politice vůči syrskému konfliktu ve světle amerického raketového útoku na Sýrii ze dne 6. dubna 2017. Link na rozhovor na Respektu zde

Válka v Sýrii trvá přes šest let. Má nějaký vývoj?

V první řadě je třeba zmínit, že konflikt v Sýrii je dlouhodobě nepřehledný a je velmi těžké na základě často útržkovitých či protiřečících si informací objektivně posuzovat tamní situaci. Postupné posuny ve válce nicméně lze zřetelně vidět: je zřejmé, že režim Bašára Asada kontroluje stále větší území na úkor povstalců. Naopak ISIS postupně ztrácí pozice ve prospěch Asadova režimu i syrských Kurdů. Celá situace je samozřejmě ještě výrazně složitější; bojujících skupin a zahraničních aktérů ovlivňujících konflikt je velké množství.

Použití chemických zbraní a reakce na něj tím zlomem nebude?

Použití chemických zbraní není novinkou. Došlo k němu už minimálně v srpnu roku 2013 na damašském předměstí Ghúta. Tehdy nebylo zcela jednoznačně prokázáno, že je použil režim, byť je to pravděpodobné. Následně se Asadův režim pod tlakem Rady bezpečnosti OSN zavázal, že chemické zbraně zlikviduje. K likvidaci posledních mělo dojít v létě 2014. Evidentně však poslední nebyly.

Ustojí tedy Asadův režim situaci?

Jak už jsem zmínil, Asadův režim spíš postupně získává ztracené pozice. Má za sebou také Rusko a Írán. Zatím jediný americký útok na jednu základnu vůbec nemusí naznačovat, že to je začátek hlubší americké strategie, která by měla Asada svrhnout.

Ohlašuje to novou strategii Trumpovy administrativy?

Americký útok může mít hlubší význam v řešení syrského konfliktu právě tehdy, jen pokud bude součástí hlubší strategie. Útok byl samozřejmě z krátkodobého hlediska efektní: postavil Trumpa do středu světové pozornosti a „plácl“ Asada i Putina přes prsty. Ale také odvrátil pozornost od Trumpových domácích amerických neúspěchů, hlavně od jeho pokusu o demontáž Obamacare. A není zatím příliš důvodů se domnívat, že by Trumpova zahraniční politika měla jasnější vizi – tedy kromě v kampani naznačovaných izolacionistických tendencí. Útok na syrskou základnu se spíš jeví jako krátkodobá ukázka americké vojenské muskulatury z rozkazu velitele Trumpa než jako součást propracovanější strategie. Vzhledem k Trumpovým dřívějším názorům na syrský konflikt a k celkové nekonzistentnosti jeho postojů mám pochybnosti. Nemyslím, že lze mluvit o jednoznačné a dlouhodobé vizi blízkovýchodní politiky.

Jaký dopad na mezinárodní vztahy bude mít nařízení útoku?

Otázkou hlavně zůstává, co útok na Putinova chráněnce Asada bude znamenat v kontextu Trumpovy náklonnosti k Rusku. Došlo u něj k zásadní změně postojů, nebo je to třeba jen zákulisní dohoda Trumpa s Putinem? Nebudou mít spíš Rusové záminku, aby ztratili zábrany a jejich syrská politika byla ještě brutálnější? Na tyto otázky nelze dnes jednoznačně odpovědět.

Kupříkladu šéf německé SPD Martin Schulz mluví o diplomatickém řešení konfliktu, nikoliv o vojenském zásahu. Lze to?

Již nedlouho po vypuknutí konfliktu započaly diplomatické aktivity, které se válku pokoušejí zastavit. Probíhají na několika osách, dnes hlavně v Ženevě a Astaně. V posledních měsících se podařilo dosáhnout dílčích i celistvějších úspěchů: zprostředkování dialogu mezi znepřátelenými stranami, uzavření příměří ... Syrský konflikt je každopádně natolik komplikovaný a střetává se v něm tolik vnitřních i zahraničních zájmů, že ho nelze jednorázovým úderem žádné ze světových velmocí ukončit.

Společné vojenské koordinační středisko ruských, íránských a spojeneckých milicí podporujících Asada uvedlo, že americká akce v Sýrii "překročila červenou linii". Dodalo, že na další "agresi" bude reagovat a zvýší podporu syrskému režimu.

Ve verbální rovině byla tvrdá odpověď od této skupiny spojenců očekávatelná. Důležité však bude hlavně to, co se bude dít v rovině praktické. To vzhledem k různým vazbám a kalkulacím velmocí, Trumpově nekonzistentnosti a Putinově vychytralosti nelze předjímat. S ohledem na to, že Trump s Putinem si projevovali od počátku vzájemné sympatie, nebude teď zřejmě v zájmu ani jednoho z nich prudké zhoršení vztahů. S větším odstupem času se to ale může měnit.

Rusko samo ovšem označilo útok za akt agrese bez pádného důvodu; spekuluje se dokonce, že o něm informovalo předem Asada.

Ruské zájmy v Sýrii jsou tradičně silné a navazují na dřívější zájmy Sovětského svazu na Blízkém východě. Opírají se mimo jiné o trvalou vojenskou přítomnost v podobě vojenských základen, na ekonomickou i další spolupráci. Američané si toho jsou vědomi a nepůjdou kvůli Sýrii s Rusy do přímé konfrontace. Rusové jsou však nyní znejistěni, co lze od Trumpa očekávat. Americký útok by mohl pomoci vyjasnit, jestli ve volební kampani zmiňované sympatie mají reálnější základ, a tudíž je útok zásadněji nepoškodí - nebo se postupně budou propadat do stavu napětí blízkého tomu, jaké panovalo například na konci druhého Obamova prezidentského období.

Washington podle ministra zahraničí Rexe Tillersona od Moskvy očekává, že vůči Sýrii přijme tvrdší postoj a znovu zváží spojenectví s Asadem.

Asadův režim je Rusku velmi zavázán, naopak pro Rusko je Asad zárukou poslušnosti a udržení vlivu v důležitých oblastech Sýrie a obecně na Blízkém východě. Jinými slovy Asad i Rusko se vzájemně potřebují. I pro Rusy se ale mohou v bližší či vzdálenější budoucnosti stát přijatelné i další alternativy - například zachování syrského režimu, avšak bez Asada. To jsme ale opět v hodně hypotetické rovině předvídání budoucnosti složitého konfliktu.

neděle 19. března 2017

Náboženství a politika v současnosti - přednáška a diskuse



Diskuse o vztahu náboženství a politiky dnes zdaleka nevyvolává jen islám, ale i křesťanství, judaismus a východní náboženství. 

Pokusím se tuto problematiku stručně přiblížit a pak ji společně s vámi prodiskutovat s politickým filosofem a politologem Jiřím Barošem, se kterým zaměříme obzvláště na roli křesťanství v současné politice.


Kde? V brněnské kavárně "Praha v Brně" na Husově 18 (projdete brankou mezi Pražákovým palácem a Moravskou galerií a je to takový domeček vzadu ve dvorku. Občas tam něco svítí, bliká. Je to holt hipsteřina:)

Kdy? PONDĚLÍ / 20. 3. / 19.00 / 

Host: Jiří Baroš v současnosti vyučuje katedře politologie Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity v Brně a zároveň působí na Ústavním soudu jako poradce. Editoval knihy Vladimír Čermák. Člověk – filozof – soudce a knihy Jezdili s ním andělé. In memoriam Stanislav Krátký. Zabývá se politickou filosofií, konstitucionalismem, lidskými právy a vztahem náboženství a politiky.

sobota 11. března 2017

O osudu jedné blízkovychodňárské knížky z roku 1885

Před pár dny se mě nečekaně dostala do rukou velmi interesantní a zároveň už dost letitá bichle. Je to český překlad knihy "Na Východ" z roku 1885 (v originále Der Orient, 1882) od svobodného pána Schweiger-Lerchenfelda. Jedná se o velmi komplexní cestopisně-naučné pojednání na více než 800 stranách o tehdejším Balkáně, Blízkém východě a Africe doplněné řadou ilustrací.  

Ještě než vám tu napíši něco málo o knize samotné, rád bych připojil milý příběh, který se váže k tomu, jak se dostala ke mě:

S Markem Čejkou z Mariánských Lázní jsme se doteď znali pouze přes fejsbuk. Před několika lety jsme se totiž přidali jako kompletní jmenovci spíš z legrace a vlastně jsme si ani doteď nikdy nenapsali. Před pár týdny jsem ale od jmenovce z Mariánek dostal zprávu:

Zdravím jmenovce. Pane doktore, podařilo se mi zachránit knížku ve sbe. surovinách. Jmenuje se NA VYCHODE z roku 1885, vylíčil - napsal to Amand svob. pán ze Schweiger-Lerchenfeldu,přeložil to Vojtěch Mayerhofer do češtiny. Pokud budete mít zájem o ni tak Vám ji poslu zdarma. Mějte se.S pozdravem Marek Čejka

A v dalších zprávách jsme se ještě něco víc dozvěděl o jejím osudu:
..pamatuju si ,ze jsem tu knihu vytahnul ze sbernych surovin nekdy na konci 80let min.stoleti u nas v Mariankach. Dneska jsem uklizel pudu a narazil na ni. ...Okamzitě jsem si vzpomnel na Vas:) ... Je hodne poutava,ted ctu o Nubii. Samozrejme pro me jako laika,ta knizka nema cenu. Mejte se.M.C.

Knížku mě pak Marek Čejka prostřednictvím hodné sousedky poslal do Prahy i s milým věnováním od jeho malé dcerky Andrejky Čejkové, které stejně jako jejímu taťkovi moc děkuji!

Konkrétně tento exemplář nese známky časté četby, neboť byl v inventáři knihovny, jejíž razítko ale nejde identifikovat. 
-------------------------------------------
A teď ještě trochu k samotné knížce. Je to skutečně komplexní cestopisně-historicko-naučné dílo, o jehož autorovi hraběti Schweiger-Lerchenfeldovi (1846-1910) jsem dohledal, že byl důstojníkem rakouské armády, který po šesti letech zkušeností v armádě a bojů s Italy (např. u Custozy v roce 1866) raději pověsil uniformu na hřebíček a vydal se zkoumat to, co se tehdy začalo nazývat jako "Orient". Ten těch časů začínal už na evropském kontinentu v oblasti Albánie, Řecka a Makedonie (Bosna okupovaná C. & K. vojsky od roku 1878 byla samozřejmě už Rakouskem, nikoliv Orientem:) Svobodný pán dále cestoval přes Istanbul a Kavkaz až do Kurdistánu a Mezopotámie, Sýrie, Palestiny a na Arabský poloostrov. V Africe pak navštívil Sinaj, Egypt, Núbii, Súdán, Habeš, Tunis a oblast dnešního libyjského Tripolisu. 

Kniha nabízí nejen zasvěcený pohled Středoevropana tehdejší orientalistickou optikou, ale zároveň v mnoha místech prokazuje i hlubokou znalost regionu. Je zde například poměrně podrobný popis arabského wahhábistického islámu, který v době Schweiger-Lerechenfelda měl sice za sebou již první období expanze (1744-1818), avšak zároveň tehdy stagnoval a do doby jeho dalšího rozmachu a vzniku Saúdské Arábie bylo ještě daleko. 

Zde je jedna ukázka  popisující tehdejší konflikt mezi onou radikální sunnitskou sektou islámu (která od konce 20. století mj. inspirovala řadu sunnitských radikálních skupin) a šíity na území dnešního Iráku. A možná je to vlastně i první hlubší pojednání v českém jazyce na toto téma (které bylo zárodkem toho, co se na konci 20. století začalo nazývat radikální islamismus):

První, kdož pociťovali bojovnosť Vahabitů, byli kacířští šiité, jejichž posvátná místa Nedžef a Kerbela Vahabitům byla trnem v oku nemalým. O bajramu r. 1801 jezdecké vojsko Ibn Saudovo vtrhlo do Kerbely a zapálilo město, dříve již rozbořivši z části náhrobní mečetu Hosejnovu a odvlekši značnou čásť pokladu chrámového. Nyní ozval se po vší šiitské sektě pokřik válečný: "Pomsta za Kerbelu!" Došlo na ni brzy, avšak pomsta nestihla Ibn Sauda, jenž mezitím zemřel, nýbrž jeho nástupce na trůně nadžedském, Abd-ul-Aziza. Jakýsi fanatik, přišed do Deraje, hlavního města Vahabitů, vplížil se do mečety a modlícímu se "kalifovi" dýkou proklál prsa. (str. 374)  

Podobných zajímavých popisů i pak samotných cestovních postřehů psaných archaickou češtinou je v knize nespočet (všimněte si, že např. není stále ustáleno slovo mešita, ale používá se odvozenina mečeta od tureckého slova mescit - což je výraz pro "malou mešitu").

Na závěr ještě ukázka, že pan Schweiger-Lerechenfeld byl opravdu svobodný pán nejen titulem, neboť zjevně našel velké zalíbení v tuniských židovkách:

Ostatně jest pouliční život tuniský právě tak pestrý, jako v kterém koli jiném velkém městě africkém, aniž však jest charakteristický co do typů a krojů. Jednu však má výjimku, totiž Židovky, nejnápadnější zjevy v hemžícím se lidu tuniském. Nejprve naši pozornost jímá jejich plnosť těla u východních krásek nadobyčejná: "bezetvárné tučnění hořeního těla". Toto jest nedokonale zahaleno křikavě červenou neb modrou košilí z hedvábného pavučníku, jež sotva sahá až k hoření stehnům. Nejjemnější vánek posune tuto lehkou roušku a prozrazuje složitou postavu, která až k pasu vězí v náramně těsných trikách, lýtka majíc obepnuta stříbrnými třásněmi. Ve vlasech vlaje bílý závoj, jsa však hlavě pouze k ozdobě. "Takováto batolící se tuniská Židovka vypadá nad míru směšně, ale zdá se, že svých půvabů dobře jest si vědoma, neboť s nemalým sebevědomím ohlíží se kolkolem na muže, kterým jinak není dopřáno, těšiti se mimo svůj dům z půvabů druhého pohlaví." Téměř všecky veřejné domy tuniské obydleny jsou takovými pochybnými kráskami židovskými. Pořádajíť celé večerní zábavy, snažíce se, baviti muže tanci, jimiž napodobeny jsou tance dívek beduinských (proslulých tanečnic oasy Byskerské v Alžíru), které však zde vzbuzuje velký odpor a ošklivosť. (str. 703-707). 

Tento odstavec může vzbuzovat nejen úsměv s ohledem na styl a jazyk, ale vypovídá také řadu dalších faktů:
  1. Obraz žida mohl být v Evropě stejně tak orientalistický, jako obraz muslima, Araba či příslušníka jiné víry či etnika (dotaz čtenářstvu - analyzuje toto někde i Edward Said?). Představu romantické harémové tanečnice v tomto případě naplňuje židovka. 
  2. Text je částečně odrazem v Evropě tehdy opět posilujících stereotypů o židech (v tomto případě "smyslných a prostopášných"). 
  3. Je zde zřejmě souvislost i s tím, že židé představovali v tehdejších blízkovýchodních společnostech výrazněji sekularizovanou část obyvatelstva (podobně jako řada blízkovýchodních křesťanů) a svým moderním oblečením i životním stylem se mohli výrazněji odlišovat od celkově konzervativnějších muslimů. 
  4. Úryvek je i ukázkou multikulturnosti tehdejšího muslimského světa, který začal brát za své s ohledem na politický vývoj v průběhu 20. století. Z dříve obrovských židovských komunit zde dnes zbývají už jen malé ostrůvky (např. v případě dnešního Tuniska hlavně na ostrově Džerba). 
A ještě poslední zajímavost - tato kniha údajně též sloužila jako inspirační zdroj Karlu Mayovi, který nepsal jen indiánky o Vinnetouovi a Oldovi Šutrhendovi, ale taktéž dobrodružné knihy s orientální tématikou ("Divokým Kurdistánem", "V říši stříbrného lva" atd.). May toho, podobně jako Jules Verne, za života příliš mnoho nenacestoval, ale o to více měl načteno. Toš tak. 

úterý 7. února 2017

Diskuse s Břetislavem Turečkem



Na mírně nepravidelné blízkovýchodní sessions v brněnské kavárně "Praha v Brně" jsem pozval na 7. února tentokrát Břetislava Turečka, jednoho z našich nejzkušenějších novinářů a znalců Blízkého východu, se kterým budeme diskutovat na téma současné situace v regionu, kterou velmi komplexně podchytil ve své poslední knize "Blízký východ nad propastí".

Břetislav Tureček v současné době vyučuje na Metropolitní univerzitě Praha. Dříve působil jako zpravodaj Českého rozhlasu na Blízkém východě, byl redaktorem deníku Právo a v současnosti je také spolupracovníkem Lidových novin a webu Česká pozice. Na Blízký východ cestuje už téměř tři desetiletí, přičemž jeho hlavní specializací a zároveň i nejoblíbenější oblastí je Írán a okolí.

Turečkovy dosavadní knihy:
2007 - „Světla a stíny islámu - Drama Blízkého východu a sonda do duší jeho obyvatel“.
2011 - „Nesvatá válka o Svatou zemi - Málo známá zákoutí nelítostného boje mezi Židy a Araby“. V roce 2012 získala cenu E. E. Kische.
2013 - „Labyrintem Íránu - Cesta do nitra jaderné říše a k pramenům jejího vzdoru“'.
2016 - „Blízký východ nad propastí - Cesta od orientálních diktatur ke svobodě a zase zpátky“