neděle 14. srpna 2016

Islám jako náboženství zla?

Řada Čechů je skálopevně přesvědčena, že islám je ze své podstaty špatné a násilné náboženství či dokonce anticivilizace. Vždyť si mohou každý večer zapnout zprávy a takřka pokaždé se jim dostane příděl násilí od entity, která si sama říká „Islámský stát“. Ta se ve svém spektakulárním krveprolévání neomezuje už jen na teritorium Blízkého východu, ale stále častěji děsí i Evropany. Naopak jiná skupina Čechů má za to, že islám náboženstvím zla být nemůže, neboť to dokazuje mírumilovný život mnoha muslimů, kteří se od násilí distancují.

Stejně tak i řada různých analýz a koláčových grafů šířících se po Facebooku ukazuje, že extremisté představují jen úplné minimum muslimské populace. Jedna taková z poslední doby ukazuje, že z celkového počtu 1,6 miliardy muslimů je jich radikálních jen nepatrný zlomek – podle jedné z nejčastěji teď sdílených je to přesně 0,006 procenta muslimů, tedy 106 tisíc radikálních džihádistů.

Tak jednoduché počty to ale nejsou. Sto tisíc příznivců ISIS je spíše střízlivý odhad, nehledě na přinejmenším další statisíce radikálů v Afghánistánu, Pákistánu na Arabském poloostrově i jinde.

V diskusích v české kotlině je ale černobílý přístup k politickým problémům dneška zcela typický. Musíte být buď s muslimy, nebo proti nim, s Ruskem, nebo Ukrajinou, s Izraelem, či Palestinou, s Čínou, nebo Tibetem… Jako by neexistovala žádná diskuse o prostoru „mezi“. 

Podíváme-li se nyní na černobílé vidění islámu, oba dva výše zmíněné přístupy jsou chybné už v tom, že berou toto náboženství jako monolit. Nerozeznávají absenci jeho sjednocující autority, jeho vnitřní štěpení, jeho vývoj od druhé poloviny 20. století a nevidí ani rozdíly mezi jednotlivými muslimskými zeměmi. A především vůbec nevnímají lidskou interpretaci islámských textů a její různé varianty v místě a čase.

Zní to velmi relativisticky, ale soudobý islám nelze jednoznačně označit ani za „dobrý“, či za „špatný“. Podobné lze ale konstatovat ale i o křesťanství a judaismu, neboť žádné z těchto náboženství neexistuje v nějaké globalizované a jednotné podobě. U všech lze vystopovat v jejich dávnější i bližší historii těžké šrámy – ať už jde o inkvizitory a paliče knih (či lidí) v křesťanských dějinách, či v případě judaismu o nejradikálnější židovské osadníky v současné Palestině.

Těžko lze zpochybnit, že by papežové vybízející k potírání protestantů nebyli křesťané, případně že by radikálové v severoirském konfliktu nebyli protestanté či katolíci.

Muslimové, kteří odsuzují teror muslimských radikálů (nezřídka namířený proti jiným muslimům) často tvrdí, že radikální islamisté nejsou muslimové, neboť „pravý“ islám zakazuje zabíjení nevinných. V určitém ohledu mají pravdu, protože naprostá většina muslimů skutečně žije podle tradice, která násilí odmítá.

Vzhledem k decentralizovanému charakteru islámu ale není možné jednoznačně říci, který islám je tím „jediným pravým“. Přinejmenším z formálního hlediska nelze vyvrátit, že Usáma bin Ládin by nikdy nebyl muslimem. Podobně tak jako nikdo nepopře, že křesťanem byl třeba katolický farář Jozef Tiso či protestant a ústřední myslitel křesťanské reformace Martin Luther – oba dva antisemité do morku kostí. Ostatně hluboce věřícím židem byl také masový vrah z Hebronu Baruch Goldstein. Na tom nic nezmění ani fakt, že naprostá většina světových muslimů, křesťanů i židů se od jejich násilí bude hluboce distancovat.

Podíváme-li se opět blíže na islám, zjistíme, že hlavně v druhé polovině 20. století na více místech muslimského světa vznikly či se rozvinuly izolované skupiny s osobitými interpretacemi islámských náboženských textů. Nevznikly ale z ničeho nic. Při jejich zrození či rozvoji hrála obrovskou roli politická realita doby – například represe a korupce vlád muslimských zemí (tak třeba vzniklo Muslimské bratrstvo v Egyptě), západní imperialismus (na ten reagovala např. řada ší‘itských radikálů) či sovětský imperialismus a sekularismus (to byl zase případ mudžáhídů v Afghánistánu, ze kterých se vydělila Al-Káida).

Ukázalo se, že tyto skupiny se přiblížily často k velmi striktním, nezřídka doslovným, interpretacím islámských posvátných textů, často blízkým wahhábismu, tedy extrémně přísné islámské doktríně pocházející z území Arabského poloostrova 18. století. Jiné zase souvisely se salafismem, který se wahhábismu v řadě aspektů podobá. 

Wahhábistický či salafistický výklad islámu se možná může zdát i mnohým muslimům nekompatibilní se současností, ale podobně tak mnozí z těchto moderních muslimů nepopřou, že by tyto proudy neměly v rámci jejich víry jistou teologickou legitimitu. Není samozřejmě salafista jako salafista a wahhábista jako wahhábista. Ostatně zdaleka ne každá přísná varianta křesťanství z vás udělá antisemitu a ani většina z variant židovské ortodoxie vás nebude teologicky manipulovat do nenávisti vůči Palestincům.

Zkrátka a dobře není možné vyslovovat kategorické soudy o jakémkoliv velkém náboženství, islám nevyjímaje. Každé se potýkalo či potýká ve svých dějinách s násilnými tendencemi či stagnací.

Některé směry islámu jsou paradoxně více problematické v současnosti, než třeba byly jeho hlavní proudy v období raného středověku, kterému historici přezdívají „zlatá éra islámu“. Tehdejší islámský stát (chalífát) byl schopen přinášet prostřednictvím muslimských filosofů zaostalému křesťanskému Západu třeba Aristotelovu filozofii, astronomické, lékařské a matematické poznatky či vědce formátu Avicenny. To vše se odehrávalo jen několik století po proroku Mohamedovi, tedy v době, kdy musel být islám výrazně autentičtější než dnes (podobně jako se třeba křesťanství ve 3. století daleko víc podobalo Kristovu pojetí). 

Je pravda, že „zlatá éra islámu“ se v současnosti rozhodně neopakuje. Ale i za současné situace je třeba soudit toto náboženství v kontextu celého jeho vývoje – a nikoliv jen útržkovitě pod dojmem rozmachu radikálních proudů ve 20. a 21. století.

Vyšlo 12. 8. 2016 v Deníku referendum

čtvrtek 21. července 2016

Horké léto v Izraeli a Palestině

Od počátku událostí na přelomu let 2010 a 2011, které začaly být nazývány „Arabské jaro“, se izraelsko-palestinskému konfliktu a souvisejícímu politickému vývoji obou jeho aktérů dostává až na výjimky spíše druhořadé pozornosti. To je velký rozdíl oproti předešlým desetiletím, kdy slovo „blízkovýchodní konflikt“ bylo de facto synonymem sporu mezi Izraelci a Palestinci a kdy se mnozí mylně domnívali, že jeho vyřešení přinese Blízkému východu kýženou stabilitu. Jenže právě Arabské jaro přerostlo na mnoha místech od optimistického vývoje v nepřehledný a krvavý chaos. Ten rozvrátil Sýrii, Libyi a destabilizoval již tak těžce zkoušené země jako je Irák či Libanon. Začal dokonce ohrožovat stabilní státy jako jsou Turecko a Jordánsko.  

Odvrácení prvořadé pozornosti od izraelsko-palestinského sporu je do jisté míry logické, neboť současný geopolitický rozvrat regionu je nesrovnatelně nebezpečnější a krvavější, než spor na malém území bývalého britského mandátu Palestina. Na stranu druhou odklon pozornosti – nejen novinářské, ale především velmocenské a diplomatické – vleklý konflikt nejen zakonzervovává ve své nedořešenosti, ale navíc ho i prohlubuje. Typickým případem jsou události letošního léta.

Facebookový teror

Zhoršování situace je patrné na obou stranách. Na té palestinské se projevuje nárůstem těžko kontrolovatelného násilí tzv. „osamělých vlků“, kteří – na rozdíl od dřívějších podob terorismu – vůbec nemusí být vázáni pokyny či materiální podporou některé z militantních skupin typu Hamásu. V letošním létě takových útoků byla celá řada. Asi nejzávažnější – s následnými čtyřmi oběťmi – se odehrál n začátku letošního června v telavivské kavárně. Zde jen nespolehlivost podomácku vyrobených samopalů „Carlo“ (kopie švédského samopalu Carl Gustav s velmi jednoduchou konstrukcí, kterou může napodobit zkušený železář) dvou palestinských teroristů zabránila většímu krveprolití. Hamás sice akci zpětně ocenil, ale nepřihlásil se k ní. To nebylo až tak překvapivé, což už se ale nedá říci o odezvě některých izraelských nacionalistů: Tak třeba mladá Izraelka Emily Moghrabi zveřejnila na svém facebooku status:

„Je důležité, že se to stalo v Tel-Avivu. Jaké to potěšení!“.

Na vysvětlenou: Tel-Aviv je izraelskými nacionalisty, kteří žijí nejčastěji v Jeruzalémě či židovských osadách, pokládán za levicové a propalestinské hnízdo. Facebook po mnohačetném sdílení tento příspěvek smazal, ale vzápětí tatáž Izraelka postovala další status:

„Jedním ze zabitých byl aktivista izraelské mírové organizace Šalom Achšav. Jsem radostí bez sebe! Elore Azarijo, to je pro tebe!“ (Azarija je izraelský voják, který nedávno popravil v Hebronu již spoutaného palestinského útočníka).

Tento post se stal rovněž virálem a dočkal se 130 sdílení. V Izraeli tak dospěla analogie sporu „slušní Češi versus sluníčkáři“ do poměrně morbidních podob. Zdejší voličský posun k pravici, včetně radikální, a polarizace společnosti jsou ale už relativně dlouhodobým fenoménem, takže tyto nenávistné výlevy Izraelců proti Izraelcům jsou jeho průvodními jevy.

S facebookem si velmi dobře rozumí i zradikalizovaná palestinská mládež, která se nechává inspirovat skupinovými výzvami k útokům na Izraelce. Tito mladí si velmi dobře rozumí s internetem, ale zároveň si už příliš nepamatují ani Arafata, ani mírový proces a z izraelské politiky znají jen Netanjahua. Právě tato skupina Palestinců má v sobě největší potenciál k radikalizaci a mnoho „bodajících“ útočníků z poslední doby pochází právě z této skupiny.     

Nebezpečný Hebron

Z bezpečnostního ohledu je v poslední době velmi kritická situace okolo města Hebron na Západním břehu. Toho si přitom světová média všímají daleko méně, než pásma Gazy. Přitom jde o jedno z nejvýraznějších ohnisek dlouhodobého konfliktu. V těsném sousedství zde totiž žije pár tisícovek příslušníků nejtvrdšího jádra židovských osadníků vedle několika set tisíc Palestinců. Pro ty je nejčastějším ztělesněním „Izraelce“ právě židovský osadník, nebo po zuby ozbrojený voják, se kterými se zde denně setkávají.   

30. června, dva dny před naší návštěvou Hebronu, infiltroval devatenáctiletý Palestinec Mohammad Tra'ajra osadu Kirjat Arba ležící v jeho těsném sousedství. Přelezl elektronický plot a v dětském pokoji brutálně ubodal třináctiletou Hillel Jaffe Ariel, dceru tamních osadníků. O dva dny později se do Hebronu pokoušíme dostat. Na jednom checkpointu nás izraelští vojáci pouští do blízkosti Abrahámovy svatyně, ale o dvě stě metrů dále na dalším stanovišti na nás vojenská hlídka rozrušeně volá, ať se okamžitě vrátíme. Několik desítek metrů odtud totiž právě mladá Palestinka zaútočila nožem na izraelského policistu. Než ho však stačila bodnout, byla zastřelena. Později se ukázalo, že se jednalo o příbuznou mladého vraha. Ještě ten stejný den nedaleko odtud někdo zastřelí osadnického rabína a vážně zraní i další členy jeho rodiny v projíždějícím autě.       

Následující dny neváhají těchto tragických událostí využít izraelské politické špičky, jako radikálně pravicový ministr Bennett či samotný premiér Netanjahu. Následuje tak nejen očekávaná kolektivní uzávěra hebronské oblasti, ale hlavně jejich politický příslib výstavby dalších bytových jednotek v osadách.

Mezinárodní společenství, včetně nejvěrnějších izraelských spojenců a sponzorů, jako USA, obecně pokládají izraelskou osadnickou politiku za nepřijatelnou. Je proti ní i většina Palestinců a stále i množství Izraelců. Koneckonců stoupenec osadnictví a odpůrce mírového procesu zavraždil v roce 1995 izraelského premiéra Rabina, který se na závěr své kariéry pokoušel (neúspěšně) osadnictví omezit. Adekvátní reakcí na vraždu mladé dívky by tak měla být ze strany izraelské vlády především snaha potrestat pravé viníky, nikoliv zavádění dalších kolektivních trestů pro celý palestinský Hebron a další prohlubování napětí prostřednictvím rozšiřování osad.  

V Hebronu a v izraelsko-palestinském konfliktu se obecně střetávají nejrůznější úrovně viny. Od individuálních provinění zradikalizovaných jednotlivců z řad izraelských a palestinských civilistů, přes teror ze strany armády či různých ozbrojených skupin a milicí, až po zodpovědnost politickou ze strany izraelské či palestinské vlády za určité činnosti či naopak opomenutí. Politická vina obvykle způsobuje viny jiného typu, což však neznamená, že by tím jakékoliv další zločiny byly ospravedlnitelné.   

Zavražděná třináctiletá Hillel mohla stěží kdykoliv nést jakoukoliv vinu za konflikt a její mladý vrah byl dostatečně vyspělý, aby si uvědomoval, čeho se dopouští. Jenže zároveň je osada Kirjat Arba, kterou Hillel oprávněně pokládala za svůj domov, působištěm největších židovských radikálů v izraelsko-palestinském konfliktu. Za zdejším malým parčíkem, pojmenovaným podle rasistického rabína Meira Kahaneho, se nachází upravený hrob Barucha Goldsteina – osadníka, který v únoru 1994 vstoupil do hebronské Abrahámovy svatyně a samopalem začal masakrovat zdejší muslimy. Z Kirjat Arby pochází i řada dalších extremistů a zdejší děti tak vyrůstají nejen v nesmírně nebezpečném prostředí, kde je glorifikován protipalestinský teror, ale jsou navíc indoktrinovány i radikály ze svého okolí. Tyto skutečnosti věděli jak rodiče Hillel, tak i izraelský premiér a ministři. Přesto Netanjahu a řada jeho ministrů stále podporuje výstavbu osad, včetně těch nejradikálnějších. Tato politika tak vystavuje nové generace Izraelců a Palestinců dalšímu nebezpečí. Ale bez viny v tomto případě není ani palestinský prezident Abbás. Ten brutální vraždu jednoznačně neodsoudil a svým způsobem přispěl k vytváření atmosféry, kdy si někteří mladí Palestinci budou myslet, že je další podobné násilí ospravdelnitelné.

Generace Izraelců a Palestinců je už příliš dlouho obětí svých politických vůdců a extrémistů. Nic bohužel nenasvědčuje nějaké zásadnější pozitivní politické změně. Za takovéto situace lze očekávat, že násilí bude provázet Izraelce a Palestince ještě velmi dlouhou dobu. A kdy skončí – to by zřejmě netuší ani v Hebronu odpočívající prorok Abrahám.     

Vyšlo v A2, č. 15, 2016                 

sobota 16. července 2016

Stručný nástin dějin moderního Turecka

Část mé prezentace pro snazší orientaci ve složitých dějinách moderního Turecka, včetně jednotlivých politických stran a proudů + převraty. 

Berte prosím s rezervou - je to opravdu jen hrubá přehledová prezentace, ke které je třeba dalšího komentáře. Řada věcí tam samozřejmě není, resp. jsem se někdy zaměřil na ty, které mě zajímají a jiné tam naopak mohou chybět. Najdete-li nepřesnosti, budu samozřejmě rád za zpětnou vazbu. 

Pro zvětšení klikněte na série obrázků. 
V případě citace prosím uvést zdroj. 




středa 15. června 2016

Saúdská Arábie - kolébka wahhábismu

Saúdská Arábie patří mezi jednu z nejrozporuplnějších muslimských zemí světa. Díky svému ropnému bohatství totiž zvládá kombinovat dohromady dvě na první pohled zcela neslučitelné věci: být jedním z velmi důležitých spojenců Západu, zvláště USA, a ve stejnou chvíli patřit mezi nejméně demokratické státy a být pravlastí wahhábismu – jednoho z nejfundamentalističtějších proudů v rámci islámu. 

I v samotném muslimském světě je Saúdská Arábie svým striktním pojetím islámu značně ojedinělá. Na rozdíl od většiny arabských a muslimských zemí na svém území například oficiálně zakazuje jiné víry než islám, ženy jsou zde výrazně nerovnoprávné vůči mužům, je zde aplikováno přísné šariatské trestní právo, demokratické instituce zde jsou zcela v zárodku atd. 

Není také náhoda, že je Saúdská Arábie i rodištěm patnácti z devatenácti únosců letadel z 11. září 2001. Na druhou stranu to byl právě Usáma bin Ládin, který se stal jedním z největších kritiků saúdské královské rodiny a on sám i jeho další saúdští kumpáni byli už v 90. letech zbaveni občanství své vlasti. Vládní establishment saúdské královské rodiny také již dávno začal halasně hovořit o tvrdém boji proti teroru. Ten skutečně začal řadu Saúdů ohrožovat a jedny z prvních útoků Al-Káidy se ještě před 11. zářím 2001 odehrály právě na saúdském území.  

Saúdská Arábie je komplexnější země, než by se dalo shrnout jen do termínu „wahhábistická monarchie“. Tuto přísnou formu islámu zde totiž praktikuje jen asi čtvrtina obyvatelstva, přičemž ještě před několika desítkami let šlo o pouhých pár procent zdejších muslimů. Hlavně v 70. letech však ale obrovské zisky z ropy napomohly wahhábismus popularizovat a šířit – a to nejen na Arabském poloostrově.

Není ale navíc wahhábismus jako wahhábismus. Ve většině muslimských zemí existuje vrstva muslimského kléru loajálního státu. Ta se chová obvykle pragmaticky a je buď přímo propojena s režimem, nebo se s ním alespoň snaží být zadobře. Pak zde ale obvykle bývá také islámská opozice, která může být v některých případech i velmi radikální. Tento model funguje i v  Saúdské Arábii, kde ti nejradikálnější opoziční wahábisté obviňují ty pragmatičtější – jejichž ztělesněním je právě i saúdská královská rodina – z pokrytectví. Bez wahábistických pragmatiků by Saúdská Arábie ale nikdy neuzavřela spojenectví s USA, nemodernizovala by se, ani by nezbavila Bin Ládina saúdského občanství. A ten by naopak nikdy nezačal považovat Saúdy a jejich spojence za jedny z největších zrádců islámu.

Přesto se saúdský režim ve světle své prakticky absolutistické moci a vazeb na wahhábismus může jen stěží zbavit objektivní odpovědnosti za vytvoření prostředí, kde mohli právě ti největší radikálové začít se svým působením a šířit ho ve spojení s ohromnými finančními částkami do světa.  

Co je wahhábismus?

Wahhábismus je velmi přísným reformním proudem islámu, který má své kořeny v polovině 18. století. Následuje filosofii Muhammada Ibn Abd Al-Wahhába (1703–1792), který žil na území dnešní Saúdské Arábie. Ten vypracoval velmi přísné učení, které usilovalo o obrodu islámu v tehdejší Arábii, jehož cílem bylo navrátit islám k jeho zdrojům, očistit ho od cizích vlivů a modernizačních snah. V reálu to mělo znamenat návrat k víře a praxi rané islámské obce. Al-Wahháb kladl důraz na ryzí monoteismus, na Boží jedinost a na puritánskou přísnost. Šíitský islám a mystický islámský súfismus byly označeny za heretické inovace (arab. bid´a). Preferován byl rigorózní až doslovný výklad Koránu, k čemuž inspirovalo učení středověkého islámského myslitele Ibn Tajmíjji (1263–1328). V šaríji pak aplikovali wahhábisté hanbalovskou právní školu, která je ze všech nejpřísnější. Sami stoupenci tohoto radikálního proudu islámu si začali říkat muwahhidún („unitáři“) a pojem „wahhábismus“ brali jako hanlivý. 

Pro snazší pochopení je možné wahhábismus vzdáleně přirovnat k přísným variantám křesťanského protestantismu. Ostatně v literatuře se objevuje občas připodobnění Al-Wahhába k „muslimskému Lutherovi“. Protestantismus se také chtěl vrátit k autentické víře bez cizích nánosů, rovněž kladl velký důraz na samotný text Písma (někdy doslovný) a byl často velmi striktní a puritánský. Také estetika wahhábistických mešit a řady protestantských kostelů je velmi strohá oproti zdobnosti jiných mešit či katolických kostelů. Ostatně abyste tento rozdíl viděli, nemusíte do Saúdské Arábie, ale stačí vyrazit do nedalekého Sarajeva. Na zdejším sídlišti Vojničko Polje se nachází obří „Mešita saúdského krále Fahda“ zasponzorovaná po bosenské válce právě ze saúdských peněz. Svou vnitřní i vnější strohostí působí velmi odlišně oproti tradičním bosenským svatostánkům. V nedalekém městě Travnik tak najdete třeba starou dřevěnou mešitu pomalovanou hrozny vína a ovocem. Na první pohled tak uvidíte, jak importovaný strohý saúdský wahhábismus nezapadá do tradičního prostředí úplně jiné – a značně uvolněnější verze – bosenského islámu. Jenže právě tak šíření wahhábismu funguje – má k dispozici velké částky peněz na stavbu mešit a islámských center, které sice mohou některým muslimům pomoci, zároveň však přetváří místní autentické podoby islámu k obrazu svému. 

Cesta k dnešní Saúdské Arábii

V 18. století byl Arabský poloostrov sužovaném klanovými rozbroji. V tomto prostředí uzavřel v roce 1744 Muhammad Ibn Abd Al-Wahháb spojenectví s beduínským emírem Muhammadem Ibn Saúdem (zemřel 1765), který se pak postavil do čela wahhábistického hnutí. Toto spojenectví začalo být velmi obávané, neboť wahhábisté se snažili co nejvíce expandovat a prosazovat svoji ultrapřísnou vizi islámu. Pokud se stoupenci jiných forem islámu nepodrobili dobrovolně, zahájili proti nim wahhábisté „džihád meče“, protože je považovali za heretiky. Za této situace se wahhábistům podařilo v regionu Nedžd vytvořit zárodky prvního Saúdského státu, který existoval až do roku 1818. Kromě brutality na sebe fundamentalistický stát upozornil i do té doby nevídaným obrazoborectvím. V roce 1802 dobyl město Karbala (v dnešním Iráku), pozabíjel 5000 zdejších obyvatel a rozkradl a zničil hrobku imáma Husajna. O dva roky později wahhábisté vyplenili město Medína spravované v té době Osmanskou říší a zničili přímo Mohamedův hrob. Podle nich totiž jakýkoliv hrob islámského proroka či učence byl jen modlou a poutě k nim modloslužebnictvím. Tak bezprecedentní čin vyvolal kritiku wahhábistů z řad tehdejšího muslimského světa a pohnul osmanského sultána k válečnému tažení. V tombyli wahhábisté nakonec poraženi, zatlačeni zpátky do pouště a jejich vesnice a města srovnány se zemí. Vládce wahhábistického státu Abdalláh bin Saúd byl zajat a za zvuků hudby, kterou wahhábisté zakazovali, vláčen ulicemi Istanbulu. Nakonec byla jeho hlava sťata a jeho tělo veřejně vystaveno. Několik dalších zajatých wahhábistických kleriků bylo připoutáno k hlavním děl, které byly následně odpáleny. Tak tedy probíhaly v 19. století „protiteroristické operace“ muslimských zemí a tak se vypořádávaly s extremismem ve vlastních řadách. 

Poprava saúdského vládce a jeho blízkých Osmany však neznamenala zánik saúdsko-wahhábistického spojenectví. V průběhu 19. století znovu vzrostla jeho moc a v roce 1901 zahájil Abdul-Azíz Ibn Saúd (1875–1953), který byl členem páté generace od Muhammada Ibn Saúda, vojenské tažení, které skončilo v roce 1929 dobytím prakticky celého Arabského poloostrova. Už v roce 1917 byla také definitivně v první světové válce poražena Osmanská říše a wahhábisté přišli o velkého historického konkurenta. O něco později se Saúdové vypořádali s konkurenčními rody Al-Rašíd a s rodem Hášimovců. Ty druhé vytlačili z Arabského poloostrova, hlavně z pobřežního pásu Hidžáz, kde se nacházela i Mekka a Medína, které Hášimovci ochraňovali 700 let.    

Ibn Saúd se choval daleko pragmatičtěji, než jeho předkové. Snažil vyhnout se konfliktům s Velkou Británií, která po válce dominovala regionu. Navázal také kontakty s USA a byl nakloněn moderním technologiím, které by lépe upevnily jeho vládu. Ibn Saúd se musel vypořádat ještě s povstáním svých bývalých spojenců, kteří mu dopomohli k různým vojenským vítězstvím: šlo o wahhábistické bojovníky zvané Ichwán (arab. Bratrstvo – neplést si ale s Muslimským bratrstvem). Ti se bránili saúdským modernizačním snahám a novým technologiím. Poté, co se pokusili zaútočit na britské državy na Blízkém východě, Ibn Saúd tyto fanatické bojovníky na velbloudech rozstřílel za pomoci Britů kulomety. Nyní mu již nic nestálo v cestě stát se králem Arábie, na kterého byl korunován v roce 1932. Wahhábismus se v této zemi stal státním náboženstvím.  

Historické spojenectví s Američany

Američané jsou v těsném vztahu se Saúdskou Arábií prakticky od počátku jejího vzniku.  Zanedlouho po Ibn Saúdově korunovaci došlo na zdejším území k objevení rozsáhlých ropných nalezišť. Již v roce 1933 byla americké firmě Standard Oil of California udělena ropná koncese, ale až v roce 1938 byla zdejší ropa poprvé vyvezena. Z obrovské, ale vcelku chudé země, jejímž hlavním příjmem byl prakticky jen „náboženský turismus“ do Mekky a Medíny poděděný po Hášimovcích, se ve spolupráci s Američany stala jedna z nejbohatších zemí vůbec. 

V roce 1944 se ropná společnost přeměnila na arabsko-americkou ropnou společnost ARAMCO (Arabia American Oil Company) a americko-saúdské ekonomické spojenectví nadále pokračovalo. Díky úzkým kontaktům s USA byla během studené války Saúdská Arábie výrazněji na straně Západu. A to i přes fakt, že režim v Saúdské Arábii i tehdy patřil mezi ty nejvíce konzervativně-teokratické anejméně demokratické v islámském světě vůbec.  

Pozdější spojenectví USA s Izraelem Saúdové celkem logicky nesdíleli. Po izraelsko-arabské válce na Jom Kippur v roce 1973 se Saúdům spolu s dalšími členy OPECu podařilo přiškrcením ropných kohoutků značně zkomplikovat hospodářskou situaci USA. Po americké hrozbě ale spojenectví s dílčími proměnami pokračovalo. Američané se sice začali snažit být méně závislí na saúdské ropě - spojenectví ale s určitými posuny přetrvalo do dnešních dnů. 

Během 80. let zažila Saúdská Arábie řadu teroristických útoků. Ty sice souvisely hlavně se spory s Íránem a šíity, ale spojenectví Saúdské Arábie s USA v nich rovněž hrálo důležitou roli. V první válce v Zálivu v roce 1991 souhlasil saúdský král Fahd s přítomností amerických jednotek v zemi, což ještě více přiblížilo pouštní monarchii USA. Právě to bylo solí v očích Usámovi bin Ládinovi a v tom také spatřoval hlavní symbol podřízenosti Spojeným státům a Západu. Americká vojenská přítomnost v Saúdské Arábii ho také následně motivovaly směřovat útoky Al-Káidy právě proti americkým cílům.

Saúdská Arábie se tak dostala do zvláštní situace: na jedné straně se stále více stávala cílem radikálně islamistických teroristů, často Saúdů inspirovaných wahhábismem, na  stranu druhou řada z nich vděčila za svůj vzestup a radikalizaci právě prostředí a bohatství Saúdské Arábie, hlavně v 80. letech. Tehdy Saúdové spolu s Američany sponzorovaly ty nejradikálnější bojovníky – včetně Usámy Bin Ládina – aby šli do Afghánistánu bojovat proti Sovětskému svazu.    

Ve vztahu k tzv. „Islámskému státu v Iráku a Sýrii“ (ISIS) je na tom Saúdská Arábie podobně jako ve vztahu k Al-Káidě. ISIS sice nevychází z wahhábismu přímo, ale považuje ho za jeden ze svých ideologických zdrojů. Na Saúdy má ale odobný pohled, jako Al-Káida – a sice, že se dávno vzdálili od idejí wahhábismu a jsou zkorumpovaní.

Rijád v roce 2014 zařadil ISIS na seznam teroristických organizací. Ve stejnou chvíli je však Saúdská Arábie podezírána z dvojí hry a z nepřímé podpory ISIS. Největší regionální soupeř Saúdů je totiž šíitský Írán, který v konfliktu v Sýrii a Iráku podporuje mj. nepřátele ISIS. Království je tak údajně jedním z hlavních sponzorů sunnitských radikálních skupin, byť zřejmě ne přímo ISIS. K tomu se ale saúdské prostředky a zbraně mohou dostat nepřehledným kanálem různých vztahů a vazeb mezi radikálními skupinami. 

Spojené státy jsou stále jedním z hlavních aktérů, které mohou ovlivňovat zvenčí saúdskou politiku. Jejich tlak by měl do budoucna více motivovat Saúdy hrát jednoznačnou politickou hru. To v praxi například znamená oslabit saúdsko-íránské napětí, zvyšovat náboženský pluralimus v zemi, omezit export wahhábismu do světa atd. To vše může přispět k lepší pověsti islámu v současném světě, neboť ten je často kolektivně – a neprávem – zaměňován právě s wahhábismem. Zároveň může pluralitnější a demokratičtější Saúdská Arábie i posílit větší stabilitu Blízkého východu.

Vyšlo v tabletovém magazínu Dotyk.

pondělí 6. června 2016

Když Evropané prchali do Sýrie.

Během druhé světové války se řada Evropanů snažila dostat pryč z okupované Evropy. Jednou z nejbližších možností byl (i dle názvu) Blízký východ. Známý je případ řady evropských židovských uprchlíků, kteří se chtěli dostat do tehdejší britské Palestiny. O podobné se však tehdy pokoušela i řada dalších Evropanů. 

Brity organizovaná The Middle East Relief and Refugee Administration (MERRA), která vznikla v období 1941-42, se pokoušela přesídlit řadu obyvatel Polska, Řecka a Jugoslávie do uprchlických táborů na Kypr, v Sýrii, Egyptě, Palestině i jinde. Množství uprchlíků, hlavně z Polska, přijal také Írán, kam se Poláci dostali přes Sovětský svaz a oblast Kaspického moře (viz krátké video níže).

Několik zajímavostí a detailů: 
  • Konkrétně v Sýrii byl organizován utečenecký tábor v druhém největším syrském městě Aleppo.
  • V Palestině našli Evropané útočiště v táboře Nuseirat v pásmu Gazy, což byla původně britská vojenská věznice. O několik později se z tohoto uprchlického tábora Nuseirat stal palestinský utečenecký tábor. 
  • V táborech nedaleko Káhiry našlo útočiště kolem 40 tisíc Poláků, Řeků a Jugoslávců.  
  • Odhaduje se, že v Íránu našlo v době druhé světové války útočiště mezi 114 000 - 300 000 Poláků prchajících před nacistickou a sovětskou krutovládou. 
MERRA byla později při vzniku OSN absorbována organizací UNRRA (United Nations Relief and Rehabilitation Administration). Ta měla pak klíčový význam při přesídlování utečenců zpátky do jejich domovů. Funkce UNRRA později převzaly různé instituce OSN včetně Mezinárodní organizace pro uprchlíky (IRO, pozdější UNHCR) či Světové zdravotnické organizace (WHO).

Chorvatské děti na pláži uprchlického tábora Tolumbat v Egyptě. 

Uprchlické tábory na Blízkém východě během druhé světové války.



Poláci v Íránu.

Detailněji k tématu: 

čtvrtek 19. května 2016

Stručný přehled evropského terorismu.

Stručný přehled kontextu a motivů terorismu na evropském území od Studené války do současnosti s důrazem na radikálně islamistický terorismus po 11. září 2001.

Když dnes Evropan slyší slovo „terorismus“, vybaví se mu s největší pravděpodobností islámští radikálové z doby po 11. září 2001, kteří pod hlavičkou Al-Káidy útočili v Madridu a Londýně. Ve zcela živé paměti pak bude mít zcela jistě nedávnou sérii pařížských útoků, letošní bruselské krveprolití, útoky na různé symbolické cíle (kostely), které měli často na svědomí stoupenci tzv. „Islámského státu v Iráku a Sýrii“ (dále ISIS) – tedy odtržené odnože Al-Káidy.  

Náboženství, v tomto případě hlavně radikální islamismus, bude tak zřejmě to první, co se každému Evropanovi vybaví v souvislosti s terorem. Historie motivů teroru a samotných teroristických útoků v Evropě je však výrazně komplexnější, než může nabízet dnešní pohled. 

V tomto textu budeme sledovat období od vypuknutí Studené války, přičemž hlavní část textu bude věnována vývoji po roce 2001, který byl do jisté míry mezníkem v rozmachu radikálně islamistického teroru v Evropě. 

Definic terorismu je velké množství a neexistuje jediné vše vysvětlující vysvětlení. Bezpečnostní odborník a diplomat Jiří Šedivý definuje terorismus způsobem, který je možný použít i pro tento text:

„Terorismus je metoda použití síly či hrozby silou prováděná skrytými jednotlivci, skupinami nebo státem podporovanými aktéry. Akt násilí je zaměřen proti nevinným osobám nebo civilním cílům. Hlavním účelem teroristického aktu je vyvolat pocit strachu. Vedlejším účelem může být upoutání pozornosti (tzv. propaganda činem), nebo získání dílčích výhod či ústupků ze strany atakovaného aktéra. Konečným cílem terorismu je politická změna.“
Jiří Šedivý: "Nové paradigma terorismu" in Mezinárodní politika 1/2003

Je třeba mít na paměti, že terorismus je sám o sobě spíše technický pojem, nikoliv ideologie. Proto chápejme i používání pojmu „terorista“ spíše jako jisté zobecnění ve smyslu výše uvedené definice, který je ale třeba brát v konkrétním kontextu.  

Než přišli radikální islamisté

Současné období je sice z hlediska počtu obětí teroristických útoků typické svou masovostí. Je ale možné konstatovat, že v Evropě bylo v souvislosti s oběťmi terorismu už i výrazně hůře, neboť Evropu sužovaly v období Studené války daleko častější, byť většinou ne tak masově smrtící útoky jako dnes. 

Útoky způsobené radikálními islamisty v Evropě (převážně šlo o útoky v EU) do roku 2014, měly sice velký počet obětí na jednotlivý útok, byly však relativně málo četné (jednalo se hlavně o dva velké útoky – v Madridu 2004 a Londýně 2005). Teror ISIS se v Evropě prosazuje od roku 2014 a od té doby zintenzivňuje. Hlavně pařížský útok ISIS z listopadu 2015 se masovostí obětí přiblížil i předešlým útokům Al-Káidy. 

Evropa má však v relativně živé paměti i jiné pachatele útoku než radikálně islamistické radikály. Zvláště 70. a 80. léta byly velmi poznamenány činností různých ultralevicových a ultrapravicových frakcí. Zdaleka nejvíce obětí měl ale během Studené války teror různých separatistických a ultranacionalistických organizací. Zde byly nejznámější teroristické činy navázané na baskický separatismus (cca 1000 obětí v období od konce 50. let do r. 2011) a na dění v Severním Irsku (cca 3500 mrtvých v období 1968–1998). Pod terorismus, navázaný na etnický separatismus a ultranacionalismus (kde bylo možné občas najít i jisté náboženské prvky, včetně křesťanství), by bylo možné určitě možné podřadit i vysoký, ale číselně přesněji těžko specifikovatelný, počet násilných činů v rámci konfliktu v rozpadající se Jugoslávii v 90. letech. Méně sledované i medializované jsou v současné Evropě formy v některých obdobích velmi silných regionálních separatismů (např. korsického, katalánského, valoňského). Teroristické metody však v určitých obdobích výrazněji využívaly jen některé z nich.

Regionální teror byl sice ve své době mediálně hodně sledován, avšak mediální pokrytí ze 70. a 80. let je stěží srovnatelné se záběrem a sofistikovaností mediálního informování současného, kdy se o teroristických činech na Západě dozví – navíc mnohem rychleji – daleko více lidí. Je také třeba brát v potaz, že na rozdíl od současných radikálně islamistických útoků, kterých se lze obávat takřka v každém významném evropském centru, se jednalo spíš o regionálně vymezený teror. ETA tak vyvolávala obavy hlavně ve Španělsku, odštěpenecké frakce IRA zase v Británii, přičemž v jiných regionech Evropy byly obavy výrazně menší. 

Je zajímavé, že některé nejbrutálnější akty teroru spojené s regionálními konflikty přišly až v době, kdy bylo zjevné, že se tyto konflikty zklidňují. Radikálové se na poslední chvíli pokoušeli zničit, či alespoň vážně narušit mírový proces. Jedná se například o výbuch v severoirském Omaghu v roce 1998, který byl se svými 28 oběťmi vůbec nejkrvavějším jednotlivým činem během „The Troubles“.

Důvody ústupu etno-separatistického terorismu v Evropě jsou komplexní – dílem mohou být důsledkem úspěšného mírového procesu (Severní Irsko) či vyjednávání s radikály (ETA). Roli mohla v dalších případech sehrát také generační výměna, zvýšení regionální autonomie, pokles podpory od bývalých sponzorů (např. od Sovětského svazu, Libye, československé dodávky SEMTEXu atd.) a další důvody. 

V současnosti jsou nejnebezpečnějšími evropskými městy z hlediska terorismu Paříž a Belfast. Paříž se do vysokých příček dostala hlavně skrze radikálně islamistické útoky v posledních letech. I v minulosti byla ale poměrně často cílem teroru různých skupin, včetně dnes už méně známých teroristických organizací. Ve Francii a Paříži byl tak například na přelomu 70. a 80. let výrazný teror arménských ultranacionalistů ze skupiny Arménská tajná armáda pro osvobození Arménie (ASALA). Nizozemí bylo zase v mezidobí 1975-78 sužováno útoky separatistů bojujících za nezávislost jižních Moluk na Indonésii.  

Ultrapravicový teror je v současné Evropě ztělesněn hlavně teroristickým činem Nora A. B. Breivika z roku 2011, případně terorem Bavorské osvobozenecké armády (BBA) z 90. let. Ultrapravicovým terorem byla poznamenána Itálie od konce 60. až do 80. let  - v Itálii se tomuto období přezdívá „Olověná léta“ - kdy v Itálii působila skupina Nový řád (ON). Z ní se později odštěpila neo-nacistická organizace Ozbrojené revoluční buňky (NAR), která provedla v roce 1980 do té doby nejbrutálnější útok na nádraží v Boloni, který usmrtil 85 lidí. Ten byl tak svou intenzitou zcela srovnatelný s útoky současných radikálních islamistů. Celkově jsou ale násilné činy ultrapravicových a neo-nacistických extremistů podřazovány spíše do pod rasově motivovaných zločiny, než pod terorismus.     

Arabští nacionalisté a ultralevice

Radikálně islamistický teror je v Evropě přítomen spíše až od 80. až 90. let, což souvisí s nástupem vlny radikálně islamistického terorismu ve světě. Tato vlna reagovala hlavně na úpadek arabských a jiných sekulárních nacionalismů na Blízkém východě (podrobněji viz další podkapitola). 

I před nástupem radikálních islamistů byly v Evropě aktivní blízkovýchodní, nejčastěji arabské, radikální skupiny. Často šlo o teroristické činy národně osvobozeneckých skupin palestinských, přičemž je v této souvislosti nejznámější útok organizace Černé září na izraelské sportovce během letní olympiády v Mnichově v roce 1972

Na rozdíl od dnešních džihádistů byli tehdejší arabští teroristé často sekularizovaní muslimové, respektive křesťané a náboženství nehrálo v jejich násilných pohnutkách velkou roli. Některé blízkovýchodní, opět hlavně palestinské, radikální skupiny operující v Evropě hlavně v 70. a 80. letech byly i výrazně ultralevicově ideologické a kooperovaly s podobně zaměřenými skupinami z jiných částí světa. V Evropě tak útočily ultralevicové italské Rudé brigády, německá Frakce rudé armády (RAF), podobně jako Lidová fronta pro osvobození Palestiny (jejímž členem byl i nejznámější terorista své doby Venezuelan Iljič Ramirez Sánchez zvaný „Carlos Šakal“) či Japonská rudá armáda.  

U různých evropských radikálních skupin i jednotlivců nelze v novodobé evropské historii přehlížet ani jejich propojení s organizovaným zločinem. V řadě případů je pak linie mezi politickým terorem a organizovaným zločinem (loupeže, násilí, obchod s drogami apod.) velmi nejasná. To platí např. pro různé klany italské mafie (mj. Corleone), pro jednoho z nejobávanějších palestinských teroristů Abú Nidala či pro různé milice během balkánských konfliktů.     

Některé akty teroru nebyly zcela jednoznačně objasněny a spojují více verzí i motivů. Patří mezi ně i vůbec nejrozsáhlejší teroristický akt v evropském prostoru co do počtu obětí: bombový útok na let Pan Am 103 nad skotským Lockerbie v roce 1988. U toho je sice nejpravděpodobnější libyjská linka na plukovníka Kaddáfího, který se chtěl pomstít za americké bombardování Tripolisu a Benghází, zmiňovány jsou však i jiné motivy.   

Nástup radikálně islamistického teroru

Radikálně islamistický teror nemá v Evropě ani na Blízkém východě zdaleka tak hluboké základy, jak by se mohlo zdát ze současného mainstreamového mediálního informování.

Kořeny radikálního islamismu v současných podobách lze sice vystopovat na Blízkém východě už v období mezi světovými válkami (např. militantní frakce egyptského Muslimského bratrstva, šejch Izz ad-Dín Kassám v Palestině), byl to ale hlavně pokles popularity sekulárního nacionalismu na Blízkém východě od 70. let, který dostal do popředí náboženské radikály jako alternativu vůči sekularistům. 

V arabském prostředí ztělesňoval v poválečném období sekulární nacionalismus a národně osvobozenecký boj hlavně egyptský prezident Gamal Abdel Násir. V íránském a afghánském prostředí zase existovaly sekulární monarchie. Tyto režimy však ztrácely během Studené války postupně na popularitě, a to hlavně s ohledem na stupňující se represe a potlačování opozice, korupci, ekonomické, politické a vojenské neúspěchy a často až přílišnému tlaku na sekularizaci. Úpadek sekulárního nacionalismu tak přiměl mnohé muslimy hledat politické alternativy. Jednou z nejlákavějších se ukázal být politický islám, neboli islamismus. Ten se od začátku 20. století konstituoval v nejrůznějších podobách – od státotvorných stran a hnutí kombinujících ve své politice demokratickou politiku a islám (podobně jako například činí křesťansko-demokratické strany) až po radikálně islamistické džihádisty, snažící se násilným způsobem, často právě terorismem, změnit politický řád.

Islamismus také nabyl odlišné podoby v sunnitském a šíitském prostředí. U daleko početnějších sunnitů (cca 90%, tedy více než 1,4 miliardy světových muslimů) tak nabyl radikální islám velmi široké – a poměrně nepřehledné – spektrum podob. Naopak v méně početném šíitském prostředí se stal jeho hlavním protagonistou íránský ajatolláh Chomejní a jeho koncepce Velájat-e fakíh ("Vláda duchovenstva"). 

Hlavně sunnitský radikální islám by zřejmě nezískal zdaleka takovou popularitu, nebýt západní podpory radikálně islamistickým hnutím během Studené války. Islamisté – a radikálové zvláště – se totiž velmi vehementně hlásili k antikomunismu a boji proti Sovětskému svazu. Toto kritérium Američanům a jejich evropským spojencům často stačilo jako hlavní podmínka k podpoře. V Afghánistánu tak Američané pomohli vycvičit a vyzbrojit radikály jako byl Usáma bin Ládin, podobně jako budoucí vůdce Tálibánu a řadu dalších, kteří tehdy pouze považovali Sovětský svaz za hlavního nepřítele a nebylo pro ně problém o několik let později pozvednout své zbraně proti USA a Západu. Podobně neprozřetelně vnímali ale třeba i Izraelci formující se Hamás, který se nakonec ukázal být jako daleko nebezpečnější než OOP a Jásir Arafat, který byl dlouho Izraelci považován za „teroristu č. 1“.

V Evropě se první akce radikálních islamistů odehrály v 80. letech. Vesměs šlo v té době o poměrně marginální akce zaostávající svou intenzitou za terorem tehdejších evropských sekulárně-levicových nacionalistů a radikálů. Prvním skutečně velkým útokem radikálních islamistů na evropské půdě byl útok na madridskou restauraci El Descanso v roce 1985. K odpovědnosti za něj a za smrt 18 lidí se přihlásil šíitský Islámský džihád (nezaměňovat se stejně nazvanou sunnitskou organizací) vedený známým libanonským teroristou Imádem Mugníjou

Od té doby ale měla naprostá většina radikálně islamistických útoků v Evropě pachatele zradikalizované sunnity, což přerušily jen některé výjimky, jako například když v Bulharsku zaútočil v roce 2012 na izraelské turisty libanonský Hizballáh. 

V polovině 90. let byla ve Francii teroristický činná sunnitská Alžírská ozbrojená islámská skupina (GIA), která ve stejné době prováděla brutální teror v Alžírsku. 

Hlavní radikálně islamistické útoky ale přišly až po 11. září 2001, kdy v roce 2004 zaútočila španělská frakce Al-Káidy, zvaná Brigády Abú Hafs al-Masrího, na madridské příměstské vlaky. Se 191 oběťmi se jednalo o jednoznačně nejkrvavější radikálně islamistický akt na evropském území. Pro kontext doplňuji, že v  té době vzbuzovala Bin Ládinem stále nepřímo vedená Al-Káida obrovské obavy. Ty se opět vyplnily o rok později v Londýně, kde Al-Káida zaútočila na tamní metro a autobusy. Výsledkem bylo 56 mrtvých. 

Po těchto dvou velkých útocích se evropským bezpečnostním orgánům podařilo celkem úspěšně dalším podobným útokům předcházet a začít více držet radikály pod kontrolou. Bin Ládinova Al-Káida také postupem času slábla a ztrácela na popularitě. Až do roku 2014 tak došlo v Evropě jen k několika menším útokům zradikalizovaných sunnitů. V roce 2014 však zaznamenal klíčový vzestup tzv. Islámský stát v Iráku a Sýrii. Jednalo se původně o iráckou frakci afgánské Al-Káidy, která se ale postupně dostala do sporu s hlavním velením a nakonec mu vypověděla loajalitu. 

ISIS se v počátečních fázích existence svého kvazistátu zaměřovala hlavně na teror na iráckém a syrském území, případně v jeho blízkém okolí (Turecko). Z počátku bylo zjevné, že v té době stále nedisponuje dostatečným počtem příznivců ani infrastruktury ve vzdálenějším zahraničí. To se ale začalo pomalu měnit. 

V květnu 2014 došlo v Bruselu k prvnímu útoku ISIS na evropské půdě. Oběti tehdy byly jen čtyři, takže akce nevzbudila takovou pozornost. Tu naopak velmi výrazně přitáhl pařížský útok z ledna 2015, který směřoval proti redakci satirického časopisu Charlie Hebdo a proti pařížské židovské komunitě. Obětí bylo celkem dvacet a útok vzbudil velký (snad až disproporční) zájem světových médií. Pachatelem nebyl tentokrát ISIS, ale jemenská frakce Al-Káidy. To znovu vzbudilo obavy, že se původní Al-Káida oživuje a že propuká určitý „teroristický konkurenční boj“ mezi ní a ISIS. Al-Káida se ale od té doby v Evropě výrazněji neprojevila, zato u ISIS bylo zjevné, že si vytváří v Evropě zázemí, což mohlo souviset i přesunutím loajality původních příznivců Al-Káidě k ISIS. 

Zmiňované zázemí mělo několik rovin:

- šlo jednak o odchod řady zradikalizovaných muslimských Evropanů (hlavně mladých, jedná se zatím přibližně o 5-6000 Evropanů) k ISIS (nejen k ní, ale i k dalším skupinám). 
- Bylo tak zjevné, že narůstá popularita ISIS v určitých částech evropských muslimských komunit.
- ISIS si zároveň byla vědoma, jaké napětí vyvolala v Evropě uprchlická krize z Blízkého východu (hlavně Sýrie) a snažili se jí zneužít ve svůj prospěch (např. oznámením infiltrace uprchlíků apod.). 

To vše se stalo novou a velmi komplexní výzvou pro evropské bezpečnostní orgány. Nejnebezpečnějším projevem nárůstu vlivu ISIS v Evropě však byly hlavně přibývající přímé teroristické akce. 

K vůbec nejbrutálnější akci ISIS v Evropě došlo opět v Paříži v listopadu 2015. Při útoku na různé cíle francouzské metropole (mj. fotbalový stadión, restaurace, kavárny, koncertní sál) povraždili útočníci 130 civilistů. Při následném honu na přeživší teroristy (sedm jich bylo po útocích zabito) vedla stopa do Bruselu. Tamní čtvrť Molenbeek, ve které žije vysoké procento muslimů (40%) a zároveň se mnoho z nich, hlavně mladých, potýká s nezaměstnaností (37%), se ukázala být jako podhoubí pro radikály a belgická policie v ní zahájila sérii razií. Několik dní poté, co Belgičané zadrželi v březnu 2016 jednoho z hlavních strůjců pařížského atentátu z listopadu 2015, zaútočilo několik sebevražedných útočníků hlásících se k ISIS na bruselské civilní cíle. Při útocích na bruselském letišti a v metru tak přišlo o život 31 lidí.

Budoucnost radikálně islamistického teroru v Evropě bude do značné míry záviset na vývoji situace na Blízkém východě, hlavně v prostředí současného dění v Sýrii a Iráku. Pokud bude existence kvazistátní entity ISIS nadále pokračovat, bude nadále produkovat nebezpečnou a sofistikovanou propagandu a lákat určité typy lidí, včetně některých Evropanů – hlavně zradikalizovaných mladých muslimů. Ty bude vábit na svoji auru „mučednictví a schopnosti udržet svou existenci v boji proti celému světu“ – ve spojení s různými „benefity“ (např. umožnění vyjádření rebélie či nihilismu – navíc ve jménu „vyšších cílů“, možnost dát průchod svému násilí, včetně sexuálního, vyjádřit nenávist vůči životu v předešlém systému, materiální výhody pro bojovníky a stoupence ISIS atd.). Pokud ale bude ISIS nakonec zničen (a zároveň i Asadův režim pacifikován), aby mohla být v Sýrii a Iráku započít stabilizace, bude to pozitivní zpráva i pro Evropany. 

Samotné zničení ISIS ale ještě nemusí znamenat ukončení radikalizace některých evropských muslimů. Její souvislosti jsou daleko hlubší a často mají své kořeny v sociálních problémech a vyloučení mladých muslimů, jako se například děje v Molenbeeku, pařížských předměstích, Londýně a na řadě dalších míst. K pocitům ostrakizace evropských muslimských komunit navíc přispívá i posílení xenofobní rétoriky mezi řadou evropských politiků a osobností. Ta souvisí hlavně s aktuální uprchlickou vlnou do Evropy.  

Shrnutí

Článek stručně ukazuje, že vývoj novodobého terorismu v Evropě a EU měl různé fáze související s globálnějším politickým vývojem ve světě. Během Studené války, ve které nehrálo náboženství zásadnější roli, tak byly hodně aktivní teroristické skupiny sekulární, hlavně ultralevicové, případně separatistické a ultranacionalistické. 

Naopak s blížícím se koncem Studené války (který znamenal také pokles sovětského sponzoringu pro některé nacionalistické a ultralevicové skupiny) začal ovlivňovat vývoj terorismu v Evropě i radikálně-náboženský kvas v sousedním regionu Blízkého východu. Dnes tolik medializovaný radikálně islamistický terorismus je tak v evropském prostoru relativně novým fenoménem. 

Radikální islamisté zatím co do počtu nespáchali v Evropě zdaleka tolik útoků jako některé dřívější sekulární skupiny. Na druhou stranu řada z těchto útoků co do počtu obětí vysoce přesáhla i ty nejbrutálnější akty sekulárního teroru.   


Při zkoumání terorismu v Evropě nelze zapomínat také na prolínání politického teroru s jinými druhy zločinu. Nemělo by se také zapomínat na to, že motivace teroristů může být až druhotně politická či náboženská, neboť může primárně vyvěrat z oblasti psychologické či sociální (vykořenění, vyloučení, nezaměstnanost apod.). Motivy dnešních islamistických radikálů v Evropě ukazují, že jejich extrémní a z kontextu vytržená vize islámu přichází často na řadu až jako reakce na frustrace vyvěrající z jiných oblastí než náboženských. Radikální islám tak může představovat jakousi „radikální útěchu“ – možnost, jak se razantně vyrovnat se svými dřívějšími problémy, jak se „pomstít systému“, „jak provést rebélii proti rodičům, kteří nejsou správnými muslimy“, jak vyřešit své komplexy a najít svou identitu, případně uprchnout z bezvýchodné nudy a zažít dobrodružství atd. Ostatně i proto je mezi evropskými radikálními muslimy jen relativně málo lidí středního a vyššího věku.

Ukazuje se, že náboženství dnes do jisté míry plní pro některé mladé lidi podobnou roli, jakou před časem nabízely radikální sekulární ideologie – například starší i novější varianty fašismu (např. velký počet evropských dobrovolníků vstupující do jednotek SS během druhé světové války, podíl mladých v novodobých neonacistických organizacích) či ultralevicových ideologií (např. mladí členové ultralevicových teroristických skupin). Ukazuje se také, že úroveň náboženské erudovanosti mezi současnými mladými islamistickými radikály je často jen velmi povrchní. Dobře to ilustruje případ, kdy si dva mladí džihádisté z Birminghamu objednali před odjezdem do Sýrie na Amazonu americkou knížku o islámu z ediční série „Islam for dummies“, tedy „Islám pro blbečky“.

Přepracovaná kratší verze článku vyšla na serveru Faktus.


Oběti terorismu v západní Evropě 1970-2015 


pátek 13. května 2016

Golanské výšiny navždy izraelské?

Málokterému zasedání izraelské vlády z poslední doby se dostalo takové pozornosti jako tomu z letošního 17. dubna. Konalo se totiž vůbec poprvé na Golanských výšinách. Ty patří do jedné ze čtyř oblastí mimo izraelské území, které Izrael obsadil v roce 1967 během takzvané šestidenní války. Mají tak z hlediska mezinárodního práva status okupovaného území. Nyní ovšem izraelský premiér Benjamin Netanjahu prohlásil: „Golanské výšiny zůstanou navždy v rukou Izraele, přičemž nadešel čas, aby to svět konečně uznal.“

Půlstoletí okupace

Okupace Golanských výšin trvá téměř padesát let – podobně jako okupace Západního břehu a Gazy. Jsou zde však i důležité rozdíly. Strategická náhorní plošina sopečného původu nebyla nikdy součástí Britského mandátu Palestina, nýbrž Francouzského mandátu Sýrie. Otázka Golan tak není součástí izraelsko-palestinského konfliktu, ale izraelsko-syrského sporu. Obsazení Golanských výšin mělo v roce 1967 svůj strategický důvod: z tohoto území mohli Syřané kontrolovat a ostřelovat nejúrodnější část Izraele a zároveň ohrožovat nejdůležitější izraelskou zásobárnu vody – Galilejské jezero.

Arabští obyvatelé Golan se nikdy nepovažovali za Palestince, ale za Syřany. Jednalo se hlavně o Drúzy a původně kavkazské etnikum Čerkesů, z nichž někteří se v době válek s Ruskem stáhli na Blízký východ. Během šestidenní války z roku 1967 a po ní z Golan uprchlo nebo bylo vyhnáno až 130 tisíc obyvatel. Jejich osud dodnes připomínají rozvaliny vesnic a pobořených mešit. Malá skupina Syřanů, která zůstala, většinou nepřijala nabídku izraelského občanství a zachovala si nadále syrské. Na rozdíl od několikanásobně menšího pásma Gazy žije na Golanských výšinách jen relativně málo původních obyvatel. Jsou soustředěni v několika vesnicích v severní části území a jedním z jejich hlavních příjmů je pěstování jablek. Velkou část Golan dnes zabírají vojenské újezdy a tankodromy izraelské armády a všudypřítomná minová pole. Golany však jsou pro Izraelce také oblíbeným výletním místem. Na úbočí hory Hermon totiž leží jediné lyžařské středisko, kam mohou v zimě vyrazit. Popularitu Golan zvyšuje rovněž tamní vinohradnictví – golanská vína se vypracovala na světovou úroveň. Víno je ovšem převážně produktem židovských osad, které zde Izraelci začali stavět od sedmdesátých let. 

Je pravda, že golanské osady zdaleka nezasahují do života původních golanských obyvatel, jako třeba osady na Západním břehu do života Palestinců. To však souvisí hlavně s tím, že naprostá většina Syřanů uprchla. Není to ani argument pro mezinárodní právo, které stěhování civilistů – v tomto případě izraelských osadníků – na okupovaná území zakazuje. Přesto Kneset v roce 1981 schválil zvláštní zákon o Golanských výšinách, který v této oblasti zavedl namísto práva vojenského izraelské právo civilní a de facto Golanské výšiny anektoval, což bylo v rozporu s mezinárodními smlouvami, kterými byl Izrael vázán. Následovala silná kritika ze strany OSN (rezoluce Rady bezpečnosti OSN číslo 497 izraelský zákon anulovala) i řady dalších států včetně USA – nejdůležitějšího izraelského spojence. 

Do jistých komplikací se dostali osadníci v devadesátých letech, kdy začal izraelsko-palestinský mírový proces. Byla totiž zahájena i jednání se Sýrií, která měla Golanské výšiny získat zpět výměnou za bezpečnostní záruky pro Izrael. Jednání postoupila relativně daleko, za premiéra Ehuda Baraka však ustrnula na mrtvém bodě. Režim Asada staršího i mladšího dával přitom vždy najevo, že bez navrácení Golan není izraelsko-syrský mír možný. 

Ve stopách Žabotinského

Krátké arabské jaro a následný rozvrat Sýrie odstavil otázku jednání o Golanských výšinách zcela na vedlejší kolej. Z izraelského pohledu je celkem pochopitelné, že za současného syrského rozvratu by potenciální návrat strategických výšin Sýrii mohl znamenat pro Izrael reálné nebezpečí. Například jedna z menších enkláv takzvaného „Islámského státu“ se nachází přímo za izraelsko-golanskou hranicí. 

Zmíněná Netanjahuova deklarace na Golanech je tak částečně výrazem obav, že by toto strategické území mohlo být předmětem nějaké širší mezinárodní dohody o budoucnosti Sýrie. Obama s Putinem údajně dokonce pověřili své ministry zahraničí Kerryho a Lavrova, aby byla otázka Golan začleněna do ženevských jednání o mírovém řešení konfliktu v Sýrii. Žádný z výše zmíněných politiků ale není tak naivní, aby si myslel, že Golanské výšiny lze Izraeli jen tak odebrat. Ostatně už při dřívějších jednáních o budoucnosti Golan byly vypracovány návrhy, jak velkou část výšin navrátit Sýrii a zároveň zaručit Izraeli bezpečnost – například zachováním izraelských vojenských základen a pozorovacích stanovišť. Ovšem s ponecháním izraelských osadníků na cizím území v případné dohodě o Golanech lze jen stěží počítat. Proto Netanjahu využívá současné nestability v Sýrii také ve prospěch budování „Velkého Izraele“. To byl sen jeho politického vzoru Vladimira Žabotinského – radikálního sionistického politika z dob britského mandátu. Netanjahu byl vždy šampionem osadníků a pod heslem „Golany nejsou na prodej“ se jejich navrácení snažil zhatit už při svém prvním premiérském období v letech 1996 až 1999. 

V každém případě USA, OSN i další důležití mezinárodněpolitičtí aktéři Netanjahuovo tvrzení o Golanech zpochybnili a trvají na řešení dle mezinárodního práva. Jak dopadnou ženevská jednání, je však zatím nejasné. Syrský konflikt zůstává stále velmi nepřehledný a krvavý a ani izraelský premiér se ještě nechystá do politického důchodu. Mnohé tak nasvědčuje spíše tomu, že status Golanských výšin zůstane ještě dlouho nedořešen.

čtvrtek 21. dubna 2016

Foťák na prodej

Nabízím zrcadlovku Sony SLT alpha 58 s výklopným displejem. 
Kromě základního objektivu 18-55 mm jsem přikoupil i univerzální širokorozsahový objektiv Tamron AS 18-200 mm. 

Více informací o foťáku v této recenzi (česky)
Další informace na DPReview (anglicky)



Cena kompletu: 8 900,- (původní cena: 16 000,-)

Nabízím taky malý kapesní kompakt s výklopným displejem a možností výměny objektivů Samsung NX Mini s objektivem 9-27 mm.

Více informací v této recenzi (česky)
Další informace na DPReview (anglicky) 

V případě zájmu se ozvěte na cejka@iir.cz

sobota 2. dubna 2016

Urban Terror - Nejnebezpečnější města světa z hlediska terorismu

The most dangerous cities in the World in connection with terrorism.

Paříž se sice zřejmě v listopadu 2015 probojovala k nejnebezpečnějšímu městu Evropy z hlediska terorismu, avšak pořád je jedno z největších rizik teroru v Belfastu, kde není žádná souvislost teroru s radikálními islamisty.

Opravdové peklo je v Iráku, přičemž prvních nejnebezpečnějších šest měst je právě zde, počínaje Bagdádem. Zdejší muslimové jsou tak největší oběť radikálních islamistů. Pro srovnání: V letech 2000-2014 došlo v celé Evropě k 3659 teroristickým útokům. Jen v roce 2014 došlo v Iráku k 13 076 teroristickým útokům.


Nejnebezpečnější města světa z hlediska terorismu: 

1. Bagdád (Irák)
2. Mosul (Irák)
3. Ramádí (Irák)
4. Bákuba (Irák)
5. Kirkúk (Irák)
6. Hilla (Irák)
7. Péšawár (Pákistán)
8. Benghází (Libye)
9. Kvéta (Pákistán)
10. Hassu Khel (Pákistán)
11. Džalalabád (Afghánistán)
12. Kandahár (Afghánistán)
13. Kábul (Afghánistán)
14. Mogadišu (Somálsko)
15. Kerbala (Irák)
16. Karáčí (Pákistán)
17. Jos (Nigérie)
18. Abudža (Nigérie)
19. Saná (Jemen)
20. Dohúk (Irák)
21. Belfast (Spojené království)
22. Paříž (Francie)
23. Atény (Řecko)

42. Jeruzalém (Izrael/Palestina)
45. Káhira (Egypt)
46. Lugansk (Ukrajina)
48. Tripolis (Libye)
56. Doněck (Ukrajina)
54. Groznyj (Rusko/Čečensko)
89. Bangkok (Thajsko)

184. Las Vegas (USA)
192. Sydney (Austrálie)
214. Berlín (Německo)
302. Kapské město (JAR)
369. New York (USA)
398. Manchester (Spojené království)
400. Londýn (Spojené království)
460. Dublin (Irsko)

-----
Měřeno britským institutem Verisk Maplecroft podle frekvence útoků v období únor 2014 - únor 2015 v kombinaci s počtem a způsobem provedení atentátů za posledních pět let, a to na vzorku 1300 nejdůležitějších center světa (chybí tam syrská města - předpokládám, že nešlo ověřit údaje. Jinak jsem také nenašel Brno, Vídeň, Prahu, Blavu - asi je to v placené verzi statistiky - a zřejmě někde hodně vzádu ..).

Průzkum je proveden před listopadovými útoky v Paříži 2015. Dnes by tak pravděpodobně Paříž předstihla Belfast.


středa 30. března 2016

Pár sino-tibetských zážitků politologického turisty.


Včerejší den mě zcela neplánovaně uvrhl do čínsko-pražského veletoče. Když jsem jel ráno z Brna učit do Práglu, problémem se neukázala být ani tak značně rozkopaná D1, jako hlavně zácpy poblíž pražských uzavírek pro čínského prezidenta  ...no studenti si půl hodinky počkali :) Odpoledne jsem zase šel přes centrum do práce na Malou stranu. Kdesi za Karlovým mostem se točil policejní vrtulník, tak jsem si říkal, že se podívám tím směrem, jestli nezahlédnu nějaké sino-tibetské výjevy. Ale kromě špalíru policajtů a antonů na Malé straně nic. Někdy ale netřeba příliš hledat a věci si vás najdou samy. O dvě hodinky později pochodovala přímo pod okny práce po Nerudově protičínská demonstrace plná tibetských vlajek. Když jsem za chvíli pádil na Florenc, kousek za Malostranskou najednou zabrzdilo pár dodávek a vyskočilo z nich několik naspeedovaných skupin Číňanů s velkými rudými vlajkami a pro-čínskými transparenty. Siťinpchingo-zemanovská motorkáda se zřejmě blížila. O této vlajkonosné partičce a jejím až agresivním entusiasmu se toho už napsalo v těchto dnech dost, takže to nebudu rozvádět. Každopádně dost bizarní výjev.  


Moje nečekaně naservírované dojmy ve mě vyvolaly pár vzpomínek a otázek. Sinolog samozřejmě nejsem, ale v naší rodině i mezi přáteli je jich hned několik, takže jsem se prakticky od dětství o Číně dozvídal. Jednou se mi to vymstilo, neboť neznaje v průběhu návštěvy čtvrté třídy ZŠ Leninova v Brně reality tehdejších čínsko-sovětských vztahů, nikdy bych asi nepojmenoval obří papírovou lodičku "Peking"... Byl z toho pr.ser, který šel přes soudružku učitelku Fučíkovou snad až do ředitelny :) Nicméně asi o třicet let později jsem se do "Říše Středu" konečně podíval i osobně (a pár svých dojmů nakonec i spoluautorsky tehdy přidal do tohoto článečku). 

Byl jsem překvapen, neboť těsně předolympijská Čína na mě působila výrazně méně ideologicky, než jsem čekal. Vše se zdálo ponořovat se do radostného budování kapitalismu. Portréty Mao-Ce-Tunga jsem viděl kromě náměstí Tien-An-Men v Číně asi čtyři - a z toho dva ve městě Čchang-Ša, kam chodil Velký kormidelník na gymnázium. Zato všude visely portréty kopálisty Davida Beckhama. Po nějaké přitomnosti politické pompéznosti v každodenním životě ani památky (ano, asi to bude jiné, když se třeba bude blížit sjezd KSČí). O to víc mě překvapila čínsko-pražská šaškárna při průjezdu pražské prezidentské kolony. Je to ale třeba brát s jistou rezervou, neboť jde zřejmě o jistý druh provokace čínských komunisticko-kapitalistických elit na cízí půdě, který je ale na hony vzdálen realitě dnešního čínského života.

Ano, je jasné, že Čína je dnes klíčový ekonomický hráč, bez kterého se lze stěží obejít a celý západní svět - včetně zemí jako USA, Británie či Izraele s ní provádí obří byznys - a podílí se tak na její podobě. Možná jste si všimli nedávné návštěvy téhož čínského prezidenta v Británii, která byla za účelem byznysu až neuvěřitelně pompézní (Miloš Zeman v rudé vestičce chtěl teď možná napodobit britské politiky - s tím rozdílem, že si asi neuvědomil, že rudá je sama o sobě také barva Británie, nikoliv ale České republiky). Nicméně ne každá západní země, která s Čínou provádí obchody, je zároveň schopná takové ztráty tváře, jako provádí náš současný velký bílý otec a jemu blízcí. Ale podobných kousků snahy z různých důvodů zalíbit se mocnějším jsou naše dějiny plné, takže zase tak překvapivé to není. 

Druhá věc se týká českého zápalu pro Tibet, který jsem zahlédl na druhé demonstraci. Ano, chápu, že je třeba určitých symbolů a pomoc slabším je šlechetná věc. Dalajláma je navíc inspirativní osobnost (a sám jsem jako 14ti letý pubescent vyrazil "uvidět ho" na jeho první návštěvě Prahy v roce 1990 - o dvě dekády později se mi to povedlo ještě v kašmírském Léhu). Jenže kromě těchto podnětných stránek sympatií k Tibetu ve mě český zápal (některých - což zdůrazňuji) vyvolává jistý dojem lacinosti a pokrytectví. Zajímalo by mě, kolik protibetských aktivistů se zbavilo veškerých čínských výrobků ze svých domácností. Pakliže ano, tak cajk a všechna čest zásadovosti! V opačném případě se na budování Číny - a tedy i okupaci Tibetu - podílíme bez ohledu jakou vlajkou máváme. 

Hodně mě zaujalo několik ujgurských vlajek v pražském pro-tibetském průvodu. Osud Ujgurů nese mnohé analogie s osudem Tibeťanů. Akorát jsou to pro mnohé přece ti "podezřelí muslimové", nikoliv "hodní buddhisté", takže se zdaleka takové popularity mezi lehce neo-konsky laděnou částí pražských elit netěšili. A podobně tak nejeví Češi zdaleka takový zápal pro osud jiných - výrazně aktuálněji, než Tibet, okupovaných etnik - ale selektují si, co je "cool" a poměrně pohodlné.  Ale i to se možná pomalu mění a snad začínáme vidět Čínu i jiné části světa ve více realističtějších barvách, kde není jen "zlo" a "dobro", ale občas i něco mezi.