úterý 27. října 2020

Džihádismus je hrozba, muslimy ale nedémonizujme. Čejka napsal důležitou knihu

Recenze na knihu: "Korán, meč a volební urna"  od Martina Nováka, vyšlo na aktuálně.cz, 27. 10. 2020

Děje se to zrovna v době, kdy se na pulty českých knihkupectví dostala kniha, jejímž cílem je udělat jasno v těchto pojmech. Kromě jiného se věnuje právě sporům o příčinu islamisticky motivovaného násilí ve Francii. Autorem publikace nazvané Korán, meč a volební urna: Zdroje a podoby islamismu je pětačtyřicetiletý politolog Marek Čejka. Dlouhodobě se věnuje Blízkému východu, napsal knihy Judaismus a politika v Izraeli nebo Encyklopedie blízkovýchodního terorismu. Působí na brněnské Mendelově univerzitě a Vojenském historickém ústavu v Praze. 

Čejka není arabista a orientalista, vystudoval práva a politologii. Jeho pohled a vyjadřování proto nezatěžuje přespříliš akademický pohled. V úvodu knihy pitvá termíny, které známe z médií, ale nepanuje shoda, co nebo koho označují a nakolik se překrývají: islamismus, militantní islám, politický islám, islamofašismus, džihádismus, salafismus, wahhábismus, súfismus, islámský fundamentalismus. Je to zarostlý a těžko průchozí les pojmů a výkladů. Ještě nedávno se například experti na Orient trochu zlobili na novináře za to, co udělali se slovem islamismus. Islamisté přece původně byli oni, tedy odborníci na islám, kteří se zabývají tímto náboženstvím. Naopak výraz islámský fundamentalismus, v minulosti používaný hlavně v souvislosti s Íránem za ajatolláha Chomejního, vládnoucího do roku 1989, z veřejného diskurzu téměř zmizel a dnes je v popředí pojem džihádismus. Ten nejčastěji označuje aktivity teroristů, kteří své násilí obhajují islámem, svatou válkou neboli džihádem. 

Nejznámější organizace tohoto typu, Islámský stát, je zároveň nejznámějším reprezentantem džihádismu. Čejka však termín považuje za zavádějící. Výraz džihád sám o sobě nemusí znamenat násilí nebo boj. "Džihád je dnes v západní slovní zásobě nejčastěji chápán jako svatá válka, radikálně islamistický teror a podobně. Původní teologický význam pojmu džihád je však oproti dnešnímu chápání džihádu Západem značně komplexnější," píše politolog. Rozlišuje čtyři typy džihádu. "První z nich - džihád srdce - je náboženskou sebekultivací, přemáháním hříchu a pokušení, konání dobra. Existují ještě džihád jazyka, šíření víry slovem a misijní činností. Džihád rukou, tedy charitativní a sociální činnost. A v džihádu meče jde o obranu islámu násilím," vypočítává Čejka. 

Podle něj tedy dnešní "násilné" chápání termínu džihád není přesné, lze ho ale pochopit. Sami pachatelé násilných činů ve jménu islámu často zmiňují slovo džihád, proto lze termín džihádismus ospravedlnit coby legitimní zkratku. Čejkova kniha čtenáře provádí historickými obdobími islamismu, jako byla jeho role v době evropské kolonizace převážně muslimských oblastí v Indii, Alžírsku, Palestině či Ruskou říší obsazeném Čečensku, což je v Česku stále málo známé. Publikace mapuje éru sekulárních režimů, jako byl Egypt v letech 1956 až 1970 za prezidenta Gamála Násira. Vysvětluje, co znamenala sovětská válka v Afghánistánu, jež v letech 1979 až 1989 přitahovala muslimy z celého světa do řad opozičních mudžahedínů a stala se jakousi islamistickou internacionálou.

Vzhledem k aktuální situaci ve Francii je pak cenná kapitola o kořenech islamismu mezi francouzskou muslimskou komunitou, založená na názorech dvou slavných orientalistů Oliviera Roye a Gillese Kepela.

V inklinaci části mladých francouzských muslimů k terorismu lze vidět generační, kulturní a politické schizma. Podle Roye jde o nihilistickou revoltu mládeže, pro niž se radikální islamismus stal jen určitým prostředkem vyjádření. Roy proto hovoří o islamizaci radikalismu. Kepel naopak soudí, že jeho kolega podceňuje samotný faktor islámu. Argumentuje tím, že akce teroristů jako sebevražedné útoky v Paříži roku 2015, při nichž zemřelo 130 lidí, nebo střelba v redakci satirického časopisu Charlie Hebdo v lednu téhož roku nelze zdůvodnit nezvládnutou integrací muslimů a přistěhovalců. Jde o útoky lidí, kteří ve výzvě k násilnému džihádu a vraždění nevěřících našli smysl svého snažení. Pro Kepela tedy nejde o islamizaci radikalismu, nýbrž radikalizaci islámu, shrnuje Čejka. Jinými slovy je řeč o lidech, podle nichž pravou a následováníhodnou podobu islámu představuje jen ta, kterou hlásají organizace jako Islámský stát nebo al-Káida.

Olivier Roy argumentuje tím, že mnoho džihádistů - včetně těch, kdo se přidali k Islámskému státu - za sebou mělo nebo má minulost plnou drog, alkoholu a neuspořádaného života. Náboženství se pro ně stalo radikální změnou s příslibem odměny, ráje. Ostatně mnozí Evropané, kteří se k džihádistům přidali, se jako muslimové ani nenarodili. Konvertovali v dospělosti.

Konečně se Čejkova kniha věnuje také debatě v České republice, kde je diskuse dost odlišná od té západní. Nevede se ani tak o islamismu a džihádismu, spíš o islámu jako takovém. "V České republice získaly debaty o islámu a islamismu řadu specifických podob. Projevila se v nich například skutečnost, že Česká republika - ač etnicky velmi homogenní země, s velmi malou muslimskou populací a bez vážnějších bezpečnostních problémů - patří mezi evropské země, které se jich nejvíce obávají. Tuto situaci přiživují snahy hojného počtu různých protiislámských aktivistů, novinářů, ale i politiků," píše Čejka a konkrétně naráží na "bonmot" prezidenta Miloše Zemana o tom, že umírněný muslim je stejný protimluv jako umírněný nacista.

Mezi Čechy rozšířené přesvědčení, že islám se rovná terorismus a fanatismus, podle Čejky plyne z několika faktorů. Především malé zkušenosti s muslimy obecně. Češi s nimi nepřišli do styku ani jako kolonizátoři a dobyvatelé (na rozdíl od Britů, Francouzů nebo Rusů), ani jako národ, který s muslimy po staletí žil (jako balkánské země). Zatímco v mnoha státech lidé vnímají muslimy spíše jako sousedy, kteří jsou v něčem jiní, v Česku je představitelem muslima terorista z televizních zpráv. "Čechům s islámem chybí přímé zkušenosti a jsou odkázáni na zprostředkované informace," shrnuje Marek Čejka. Jeho kniha Korán, meč a volební urna sama zprostředkovává informace způsobem, který může čtenáři prospět.

úterý 29. září 2020

Trump, Netanjahu a "mírové dohody" na dnešním Blízkém východě

Palestinští demonstranti zapalují figuríny
Benjamina Netanjahua, emirátského šejcha Mohameda bin Zajeda a Donalda Trumpa  

Příklon Izraele k sunnitským režimům v regionu je veřejným tajemstvím už nějakou dobu. Jsou dohody se Spojenými arabskými emiráty a Bahrajnem skutečně tak průlomové?

Z hlediska dlouhodobé pozice Izraele na Blízkém východě je to úspěch. Netanjahu je sice katastrofální na izraelské vnitropolitické scéně a v přístupu k Palestincům, ale ve světové diplomacii si z hlediska reálpolitiky nevede vůbec špatně. Ostatně jistým důkazem jeho přesvědčivosti je třeba i to, jak k němu přistupuje česká politická scéna: u nás byl dlouho politiky zleva doprava adorován, zatímco u něj doma by ho značná část Izraelců viděla nejradši za mřížemi. A Trump? Pro toho je celá věc čistý byznys, což ilustruje nejlépe právě navázání vztahů mezi Izraelem a Spojenými arabskými emiráty. Ty totiž daly zelenou nákupu amerických letounů F-35, z čehož se vzápětí Netanjahuovi lehce zježily vlasy. Trump vidí vše optikou vlastního prospěchu a byznysu a spojí se třeba i s Íránem nebo Palestinci, pokud to bude výhodné pro udržení jeho moci a vlivu. Taková situace ale dnes není a Trump jde daleko více na ruku sunnitským autokratům a jejich spojencům, jako je Netanjahu.

Jinak je obecně známo, že v amerických prezidentských volbách nehrají zahraniční témata zdaleka takovou roli jako ta domácí. Pro izraelskou veřejnost je sice obecně zahraniční politika důležitější, nicméně už bylo zmíněno, že mnoho Izraelců Netanjahu dlouhodobě irituje bezpáteřní domácí politikou a svými kriminálními skandály.

A je tu ještě jedna věc: Spojené arabské emiráty ani Bahrajn s Izraelem nikdy neválčily - takže „mírová dohoda“ je v tomto kontextu nepřesný pojem - a naopak Palestinci jsou ze současné situace, kdy je opouštějí arabské země právě v časech Netanjahua, kterého tak nesnáší, velmi frustrovaní. To může znamenat další gradaci izraelsko-palestinského konfliktu. Takže Netanjahuův úspěšný diplomatický průlom může mít i obrácené ostří.

Trump a jeho zeť Jared Kushner, který má blízkovýchodní agendu v Bílém domě de facto na starosti, často mluví o grandiózních plánech na vyřešení v podstatě celé situace Blízkého východu. V médiích teď občas kolují spekulace, že Bahrajn a Emiráty by mohla následovat Saúdská Arábie. Jak moc je to realistické? 

Osobně mám za to, že Saúdská Arábie je stále ještě trochu jiný kalibr než Spojené arabské emiráty a Bahrajn. Emiráty jsou pragmatičtí šejchové-byznysmeni a Bahrajn je poměrně marginální stát Zálivu. Diskurs „nepřátelského Izraele“ je v Saúdské Arábii podstatně hlubší, a tato země navíc s Izraelem i reálně bojovala. Současný ambiciózní a bezskrupulózní následník trůnu Mohamed bin Salmán (nazývaný MBS) má sice v zemi i přes své krvavé škraloupy velkou moc, ale klíčová rozhodnutí stále drží v rukou jeho otec, král Salmán. MBS by zřejmě s Izraelem mír bez větších problémů uzavřel a v minulosti dal najevo, že ho Palestinci vlastně ani moc nezajímají, ale jeho otec je ze staré školy, stejně jako řada dalších členů rodiny a králových loajalistů na důležitých státních postech. Pro ty je představa formálního míru s Izraelem stále obtížná, byť v neformální rovině se již s ledasčím smířili, protože se bojí Íránu a raději se drží rčení „nepřítel mého nepřítele je můj spojenec“.
 
Jak na dohody nahlíží Palestinci? Necítí se být zrazeni? Nejsou teď odkázáni na spojenectví s režimy, které jsou Západem vnímány jako nepřátelské?

Jak už jsem naznačil, velkou část Palestinců nastalá situace velmi frustruje. Netanjahu je dlouhodobým šampionem osadníků, který metodicky pracuje na tom, aby z jimi obývaného území udělal ještě větší osadnicko-teritoriální ementál. Že vlivné arabské země typu Emirátů uzavřou diplomatické styky právě s ním, vnímají jako o to větší zradu. Na druhou stranu, většina politických kauz má omezenou životnost a zdá se, že ta palestinská minimálně v arabském světě pomalu expiruje. O tom si můžeme myslet co chceme, ale aktuální enormně krvavé konflikty v Sýrii, Iráku, Libyi, Jemenu, kde během pár let přišlo o život více lidí než za sto let izraelsko-arabských válek a intifád, prostě odsouvají ty méně krvavé do pozadí. Palestinci poznají ještě řadu příkoří, avšak nyní už s menší šancí, že se jim je podaří zvrátit.

A co ostatní státy v regionu? Je jasné, že například Írán z dohod nadšený nebude… Setkávají se dohody s pozitivní reakcí dominantně sunnitských států? 

Většina států a obyvatel Blízkého východu řeší dnes své lokální problémy, kterých se vynořilo v době arabského jara celá řada, a pokud si už mohou třeba trochu oddechnout, nemají už příliš zájem pálit si prsty jinde. V Íránu je silná protiizraelská linka hlasem režimu, který je mezi mnoha Íránci velmi neoblíbený. Lze tak konstatovat, že v reálu dnes ani mnoho Íránců palestinské osudy příliš nezajímají. Íránský režim se dnes navíc potýká s izolací silnější než před pár lety, katastrofální hospodářskou situací, nyní navíc umocněnou i velmi nemilosrdnou vlnou koronaviru. Nedokážu si moc představit, že by za těchto podmínek přešel íránský režim od propagandy k nějakým výraznějším propalestinským aktivitám. A rovněž řada Palestinců ví, že jejich kauza je především propagandistická a že jim vazby na Írán příliš prospěchu nepřinášejí. Ještě je tu ale Erdoğanovo Turecko a Katar, které mohou Palestince nadále podporovat, ale i tyto země je mohou rovněž více zatáhnout do svých politických a propagandistických her.

Tázal se Matěj Schneider, vyšlo v Alarmu 29. 9. 2020

pondělí 21. září 2020

Komplexně o česko-izraelských vztazích - díl 5.: Shrnutí

Předcházející díly série: 

1. Role TGM na vztahy s Židy, sionistickým hnutím a Izraelem 

2. Od dodávek zbraní k normalizaci (čs-izraelské vztahy 1948-1989)

3. Vliv Václava Havla na vztahy s Izraelem 

4. Česko-izraelské vztahy po odchodu V. Havla (od atlantismu k islamofobii)



Z předchozích dílů našeho seriálu o česko-izraelských vztazích vyplývá, že jejich současná nadstandardní úroveň se nedá vysvětlit obecnými tezemi. Ba naopak, zakládá se na celém komplexu příčin a historických souvislostí spojených s okruhy vymezenými ve čtyřech předešlých textech – první se zabýval rolí TGM, druhý vlivem komunistického režimu (včetně dodávek zbraní a následného odklonu režimu k silnému antisionismu, který však byl částečně vyrovnáván proizraelskými postoji disentu), třetí díl se zaměřil na Václava Havla a čtvrtý na současné postoje českých politiků k Izraeli, které souvisejí jak s atlantismem, tak i s různými romantizujícími představami o Židech a Izraeli a v neposlední řadě též s islamofobií.

Pokud bychom se přeci jen pokusili najít nějakou ústřední linii současných česko-izraelských vztahů, která propojuje historii první československé republiky (a dokonce i období přibližně dvou desetiletí před jejím vznikem) se současnou českou politikou a dnešními vysoce nadstandardními česko-izraelskými vztahy, byla by to zřejmě vazba na Václava Havla a jeho kolegy z disentu. Společně se po roce 1989 stali předními osobnostmi československé a české politiky a navázali na postoje prezidenta T. G. Masaryka k Židům a k sionistickému hnutí. Tyto sympatie k utlačovanému národu či ohroženému státu byly i značnou částí české společnosti vnímány jako určitá reflexe vlastní historické zkušenosti a zároveň zapadaly do české národní mytologie.

Spolehněte se na Čechy

Pokusíme-li se tyto paralely zobecnit, můžeme říct, že české elity a obecně část Čechů ráda pohlíží na sebe sama jako na malý mírumilovný národ, který vždy byl (a pro mnohé stále je) vystaven zájmům velmocí (hlavně Ruska a Německa) a doplatil v tomto ohledu na zradu svých západních a demokratických spojenců, především v podobě Mnichovské dohody z roku 1938. Češi tak mají být nositeli jedinečné zkušenosti z moderní historie, jejíž analogií je právě dnešní Izrael. Ten je v jejich představách rovněž v permanentním ohrožení nepřátelským okolím, a navíc mu hrozí ze strany západních spojenců – hlavně některých států Evropské unie – snad i podobná zrada jako ta mnichovská. A zatímco řada států EU prý představuje svojí politikou znovuzrozený mnichovský appeasement, na USA s Čechy po boku se může Izrael vždy spolehnout.

Tyto paralely na první pohled jakousi logiku nabízejí, ale pokud porovnáme příčiny československého mezinárodního postavení před druhou světovou válkou s vývojem a postavení Izraele po roce 1948, budeme analogie hledat jen stěží. Československo zůstávalo ve třicátých letech postupně jediným demokratickým státem ve střední Evropě, přičemž si vůči jeho pohraničním oblastem dělalo stále větší nároky především nacistické Německo. V roce 1938 opustil Československo jeho klíčový spojenec Francie, když podepsal Mnichovskou dohodu. To v reálné situaci znamenalo ztrátu strategických pohraničních oblastí osídlených německým obyvatelstvem. Projevilo se to de facto ztrátou obranyschopnosti vůči nacistickému Německu, které této situace také ve velmi krátké době využilo a zbytek Československa obsadilo.

Izrael byl po roce 1948 ve značně odlišné situaci. Zcela nový stát byl do jisté míry reliktem britské koloniální politiky, přičemž již poměrně dlouho před jeho vznikem bylo jasné, že vyvolá nepřátelské reakce okolí. Jeho vznik byly totiž Araby vnímán především jako pokračování evropského imperialismu v regionu Blízkého východu, kde právě probíhala bouřlivá dekolonizace. Po vzniku Izraele skutečně vypukla předpokládaná válka, avšak Izraeli se podařilo – mimo jiné za pomoci Sovětského svazu, který za tímto účelem využil i nový československý komunistický režim – ve válce zvítězit a svoji situaci stabilizovat. Izrael se i po vítězství nadále nacházel v nepřátelském prostředí, ale jeho armáda stále více převyšovala všechny nepřátelské sousedy, mimo jiné i tím, že jako jediná v regionu vyvinula jadernou zbraň.

Izrael sice o spojenectví Sovětského svazu vzápětí přišel, ale hned nato získal strategického spojence ve Francii a po roce 1967 ve Spojených státech. Vztah s USA je nesmírně silnou oporou Izraele dodnes. O několik desetiletí později se Izraeli podařilo uzavřít s částí nepřátel mírové dohody a ještě tak více stabilizovat svou pozici. Dnešní nepřátelství vůči Izraeli souvisí do značné míry již ani ne tak s jeho existencí – ta byla v oblasti de facto akceptována –, ale hlavně s izraelsko-palestinským konfliktem a změnami, které nastaly v tomto sporu po roce 1967. Ale dokonce i tato linie oslabuje, což například potvrzuje uzavření diplomatických vztahů mezi Izraelem a Spojenými arabskými emiráty a Bahrajnem v letošním roce. To vše také postupně mění obraz Izraele jako obklíčeného regionálního solitéra. I na první pohled jsou tak vidět zásadní rozdíly mezi geopolitickým postavením Československa v roce 1938 a dnešním Izraelem.

Dobře míněné stereotypy

Přesto je vzájemné pouto mezi Českou republikou a Izraelem dodnes mytologizováno a zkreslováno. Řada českých politiků vidí v Izraeli „pilíř západní civilizace a euroatlantických vztahů“, respektive v něm spatřují „obránce západní civilizace před hrozbou terorismu a islámu.“ Část české veřejnosti si také stále udržuje jistou stereotypizaci Židů a Izraelců nadaných „specifickými schopnostmi“ – tedy jakousi variantu na Židy zaměřeného orientalismu. Byť je často dobře míněná, jako každá stereotypizace nejenže udržuje nereálný obraz skutečnosti, ale navíc v případě Židů nemusí mít v některých případech daleko k antisemitským stereotypům (může například zdůrazňovat židovské/izraelské konexe, úspěšnost, ekonomické schopnosti a podobně).

Zcela na závěr můžeme k česko-izraelským vztahům podotknout, že konstelace různých vlivů v moderní historii vytvořila zcela unikátní kombinaci, která přinesla jedno z nejsilnějších mezinárodních spojenectví a partnerství mezi dvěma vzdálenými malými zeměmi v současných mezinárodních vztazích. Toto spojenectví je asymetricky zdůrazňováno hlavně u nás, neboť pro Izrael jsou přeci jen důležitější jiné vztahy než ty s malou středoevropskou zemí (a nejde jen spojenectví s USA, ale i v rámci EU hraje pro Izrael daleko významnější roli například Německo). Praha tedy není geopoliticky až tak důležitá, avšak na druhou stranu mít tak věrného spojence v Evropské unii, který bude až „hujerovským“ stylem vždy téměř doslova tlumočit izraelský postoj, je pro Izrael výhodné.

Otázkou zůstává, jakou má česko-izraelské pouto budoucnost, protože je zjevné, že zde již prakticky není žádný potenciál pro další vzestup. Ostatně možná již je mírně za zenitem, neboť vzájemné státní návštěvy probíhají už několik let častěji ze strany Česka než naopak a ani společná vládní zasedání už nejsou zdaleka tak častá. A nejde zdaleka jen o důsledky pandemie covid-19, která se v Izraeli projevuje obzvláště silně. Nekritické vzájemné pouto také – byť konstruktivně, ale zřetelně – snad poprvé v moderní česko-izraelské historii narušili i vysocí čeští diplomaté. Vše plyne a bude zajímavé sledovat další vývoj tohoto velmi specifického spojenectví a domácí diskuse na toto téma.

Co číst?

Již pod závěrečnou čarou bych rád ještě odkázal na některé zajímavé publikace na téma česko-izraelských vztahů. Nejedná se nicméně o komplexní seznam literatury, ale jen o odkaz na několik vybraných zdrojů. Masarykovými postoji k Izraeli se zabývá ve svých textech Miloš Pojar, hlavně pak v knize "T. G. Masaryk a židovství". Vztahy mezi Čechy a Židy za první republiky studují knížky historiků Kateřiny Čapkové a Michala Frankla. Existuje také řada textů na téma československých dodávek Izraeli, například "Československo a Izrael 1945–1956". Obdobím 1948–1967 se ve svých textech zabývá Eva Taterová ("Československá diplomacie a Izrael v letech 1948–1967"). Komplexnější pohled na česko(slovensko)-izraelské vztahy přináší knihy historiků Petra Zídka a Karla Siebera "Československo a Blízký východ v letech 1948–89" či Martina Weina "Slovanský Jeruzalém". Na novější období česko(slovensko)-izraelských vztahů se pak soustředí některé texty Břetislava Turečka a řady dalších českých novinářů a publicistů.

Vyšlo 31. 8. 2020 na Alarmu

neděle 30. srpna 2020

Recenze na "Korán, meč a volební urnu" v Dingiru

ZEVRUBNĚ O ISLAMISMU

Marek Čejka: Korán, meč a volební urna, Praha: Academia, 2020, 288 s.

Recenzoval Jan Sušer, Dingir 3/2020

Korán, meč a volební urna - Zdroje a podoby islamismu - Marek Čejka

Politolog a znalec moderního Blízkého východu Marek Čejka (* 1975) je v českém akademickém prostředí dlouhodobě výraznou osobností zejména díky textům o izraelsko-palestinském konfliktu. Nyní nakladatelství Academia přináší v edici Orient obsáhlou monografii vystavěnou na jeho habilitační práci. Pojednává tentokrát o zdrojích a podobách islamismu, jak praví podtitul. Pojem islamismus je užíván často zejména v mediální sféře, ale zasahuje i hlubší vrstvy veřejného diskursu, a často se pod tuto šifru schovají velice různé skutečnosti. Proto dává dobrý smysl význam tohoto pojmu podrobně zpracovat, jak se o to snaží Čejkova publikace. 

Jejím přínosem je už to, že vychází – jak autor v úvodu sám zdůrazňuje – záměrně v češtině a je zamýšlena pro českého čtenáře. Práci lze rozdělit na dvě kompaktní části: první je zaměřena na analýzu samotného pojmu „islamismus“, jeho vznik, způsoby užívání, zároveň též termíny jemu příbuzné (salafismus, džihádismus, politický islám apod.); poukazuje i na rozdíly v jeho použití v prostředí frankofonním, anglofonním, okrajově též např. v ruskojazyčném, ale také na to, jak se jeho chápání v daných oblastech vyvíjelo. Přehledné zpracování složitého tématu je stejně potřebné jako náročné. Zde je třeba přiznat, že kniha rozhodně není kratochvilné čtení. 

Marek Čejka vykonal podrobnou analýzu a jeho práce, která drží vysoký akademický standard, předpokládá nejen již jistou předběžnou orientaci v islámských tématech, ale i v geopolitice a historii islámského Blízkého východu. Aby mohl popsat složité a stále živé fenomény v jejich komplexitě, volí Čejka systematický způsob výkladu: nejprve předestře určitou vrstvu problematiky a postupně k ní dolepuje další a další rozměry. V knize tak často upozorňuje odkazy na předchozí výkladové pasáže i na rozvinutí daných témat, které bude ve výkladu teprve následovat. To klade rozhodně značné nároky na čtenářovu pozornost a poněkud ubírá na čtivosti – jak si ovšem lze brzy všimnout, nejedná se důsledek autorské roztěkanosti, ale o funkční strategii jak dynamické skutečnosti popsat co možná přehledně i důsledně. V tomto úsilí je, domnívám se, Čejka úspěšný.

Po lingvisticko-teoretické části nastupuje část, která se věnuje islamismu v jeho praktických formách a zabývá se jeho kořeny, vývojem, institucemi a reprezentativními organizacemi. Zde nalezneme pasáže o ideových předchůdcích islamismu, islamismu 20. století a rovněž o jeho zcela současných podobách. Tato pasáž je cenným korektivem užívání pojmu islamismus ve veřejné debatě. Čejka se snaží postihnout nejen kořeny a vývoj jednotlivých hnutí, ale i jejich vztah k politice v islámských zemích. Čtenáře tak může překvapit, že např. v některých zemích, kde se role islámu ve veřejném životě často tematizuje, jsou islamistická uskupení spíše v opozici vůči vládnoucím puristicko-pragmatickým kruhům, dokonce jsou často terčem perzekucí. Přehledně jsou zpracována uvedení do situace v Egyptě, Tunisku, Palestině, nechybí ani „okrajovější“ oblasti jako Pákistán či Jordánsko. Tematizován je i šíitský Írán po islámské revoluci 1979 či relativně sekulární, leč v posledních letech rovněž bouřlivě se měnící Turecko. 

Nová monografie doc. Čejky je tedy ukázkou pečlivé akademické práce nad nelehkými problémy, které analyzuje s nepochybnou erudicí nejen v politologii, politických dějinách, ale i v problematice islamologické a religionistické, a je jistě důležitou přípravou k porozumění proměnlivé a často výbušné situaci moderního Blízkého východu.

úterý 25. srpna 2020

Stručná historie česko-izraelských vztahů - díl 4.: Od atlantismu až po islamofobii. Jak se projevuje současné české spojenectví s Izraelem

Izraelský prezident Rivlin na návštěvě Prahy v roce 2015

I kdybychom přihlíželi pouze k odkazu T. G. Masaryka a Václava Havla (o kterých se můžete dočíst v prvním, druhém a třetím díle našeho seriálu), byly by postoje současné České republiky k Izraeli s velkou pravděpodobností spíše pozitivní. Je ale možné, že by se svou kvalitou zase tolik neodlišovaly od vztahů k Izraeli, jaké mají další středoevropské země. Byly by tedy nejspíše dobré, ale nikoliv pozvednuté až na úroveň strategického partnerství, které se projevuje mj. třeba i společnými zasedáními české a izraelské vlády. Takové úrovně by zřejmě nikdy nedosáhly, nebýt skupiny českých politiků a úředníků, částečně bývalých disidentů.

Řadu z nich jako například v předešlých dílech zmiňovaného Alexandra Vondru a Vladimíra Žantovského a dále expremiéra Petra Nečase, expremiéra Mirka Topolánka, Karla Schwarzenberga či Tomáše Pojara mladšího i staršího, lze politicky zařadit k české pravici, a to jak liberálnější (hlavně blízké TOP 09), tak i konzervativní (blízké ODS). K nim by bylo možné přiřadit i některé členy KDU-ČSL. V tomto případě se prolíná postoj těchto politiků k Izraeli se silnou podporou atlantických vazeb, hlavně partnerství s USA a členstvím České republiky v NATO.

Faktorů ovlivňujících nepřesné vidění světa je v dnešní České republice, kde navíc v posledních letech velmi kvetou různé čistě dezinformační zdroje, celá řada.

Je však zavádějící domnívat se, že je pozitivní vztah k Izraeli podmíněn hlavně příslušnosti k určité části české pravice. Jednou z nejvlivnějších osobností moderní české politiky je také prezident Miloš Zeman. Ten byl známý svými vyhraněně proizraelskými postoji již i v dobách, kdy byl českým premiérem (1998–2002) a předsedou ČSSD (1993–2001). Velmi medializované se staly jeho výroky při návštěvě Izraele v roce 2002, kdy mimo jiné srovnával Jásira Arafata s Adolfem Hitlerem. V roce 2013 pro změnu navrhl přesunout českou ambasádu z Tel-Avivu do Jeruzaléma. Podobně jako pravicové politiky je i Zemana v jistém ohledu možné definovat jako atlantistu, byť jsou v jeho názorech patrné značné posuny a nekonzistence. Integrální součástí Zemanova pohledu na Izrael a Blízký východ je rovněž silná islamofobie. Miloš Zeman se mnohokrát vyjádřil o islámu a muslimech nejen kriticky, ale přímo negativně.

Strategický partner Nečas

Vrchol v intenzitě i kvalitě česko-izraelských vztahů představovala vláda premiéra Nečase (2010–2013). Nešlo jen o zmiňovaná společná vládní zasedání za účasti premiéra Netanjahua. Česká republika byla například v roce 2012 jedinou zemí Evropské unie, která hlasovala proti přijetí Palestiny jako nečlenského státu OSN. Ostatně Netanjahu za to nedlouho po hlasování přiletěl do České republiky Nečasovi osobně poděkovat.

Podle premiéra Nečase samotného spočívaly motivy česko-izraelského strategického partnerství na třech bodech. Prvním byl export – mimo Evropu byl Izrael čtvrtým nejvýznamnějším exportním teritoriem pro českou ekonomiku (po USA, Číně a Indii). Druhým faktorem podle něj byla inovativní izraelská ekonomika jako zdroj inspirace pro ČR. A třetím motivem pak mělo být hodnotové partnerství. 

„Měli bychom si být vědomi toho, že Stát Izrael je jedinou skutečně plnohodnotně fungující demokracií v tomto teritoriu, že je v mnoha ohledech po dlouhá desetiletí obklopen sousedy, kteří buďto chtějí anektovat část jeho území, anebo dokonce tento stát a jeho lid úplně zničit. Pokud to někomu něco připomíná z naší vlastní historie, to znamená z období mezi první a druhou světovou válkou, tak podle mého názoru to není připomínka náhodná. Právě proto bychom to měli být my, kdo má pro tento postoj pochopení, a měli bychom to být my, kdo tomu postoji rozumí. Izrael je fungující demokracií, chcete-li, je to ostrůvek západních hodnot ve svém teritoriu, a chcete-li, dokonce si troufám říci, že v mnoha ohledech Evropa začíná v Izraeli. To je důvod tohoto našeho strategického partnerství,“ 

vysvětloval Petr Nečas v odpovědi na interpelaci. Podotkl však také, že: 

„to neznamená, že vláda ČR i já osobně souhlasíme a budeme souhlasit a souhlasili jsme s každým krokem, který vláda Izraele udělá například ve vztahu ke svému okolí“.

Nad Nečasovými „hodnotovými spojitostmi“ lze zcela jistě spekulovat. Již samotné srovnání pozice Československa v roce 1938 a regionální jaderné velmoci Izraele po roce 2010 (podporované USA a západním světem a rozšiřující svá spojenectví v arabském světě) je velmi účelově zavádějící. Nečasovy postoje navíc nebraly žádné ohledy na iliberální posuny v izraelské politice, které často souvisely přímo s osobou premiéra Netanjahua, který sám byl navíc stále více i aktérem různých závažných trestních obvinění. Nečas sice zmiňoval jistou kritiku, ale ta v nějaké výraznější podobě zazněla až mnohem později od současného a dvou bývalých ministrů zahraničí v již zmiňovaném společném článku (přičemž jeden z jeho autorů – tedy Schwarzenberg, který byl ministrem zahraničí v Nečasově vládě – byl ve svých kritických postojích dříve mnohem zdrženlivější).

Romantizující pohled na Blízký východ

Důležitou roli v pohledu na současný Izrael hraje i české veřejné mínění. V Českých zemích existuje například upřímný a dlouhodobý zájem o židovskou kulturu a tradice. Tato témata jsou v obecném povědomí přítomna jak skrze různé kulturní osobnosti židovského původu pocházející z Českých zemí (Franz Kafka, Sigmund Freud, rabín Löw, Arnošt Lustig a další), tak i prostřednictvím různé romantizující literatury a příběhů (např. od Ivana Olbrachta, Isaaca Bashevise Singera, Leona Urise a dalších). Z uměleckého hlediska jde často o velmi cenná díla, z hlediska politického chápání dneška je však jejich role už jen velmi omezená. Umělecké zachycení evropské židovské tradice může stěží vysvětlit vztah mezi náboženství a politikou v dnešním Izraeli či obecněji vztah mezi náboženstvím a sionismem. Urisovy knihy o vzniku Izraele a vzpomínky osmašedesátníků na šestidenní válku mohou už také jen stěží vykreslit dnešní izraelsko-arabské vztahy.

V duchu výše uvedeného má řada Čechů poměrně dobré ponětí o historii českého, potažmo aškenázského židovství, které je tak v jejich chápání spojováno takřka automaticky se západní kulturou. K tomu přispívají i různé evropské diskuse o „židovsko-křesťanských“ kořenech evropské civilizace (což je však z perspektivy hluboké a dlouhé tradice evropského antisemitismu, který vyústil holocaustem, velmi sporný termín). Na druhou stranu mají Češi obecně jen velmi malé povědomí například o židovské sefardské a blízkovýchodní kultuře, bez jejíž znalosti lze rovněž současnou izraelskou politiku stěží správně pochopit.

Pohled Čechů na Izrael a izraelsko-palestinský konflikt ovlivňuje i české zpravodajství, které disproporčně informuje o dění v Izraeli, potažmo Palestině. Čeští mediální zpravodajové totiž sídlí obvykle právě zde a navzdory velmi silným příběhům, které jsou z Tel-Avivu a Jeruzaléma schopni mediálně zručně interpretovat, je jimi přinášený pohled na současný Blízký východ jen velmi selektivní. V tomto regionu jde přitom dnes už o mnohem více než o nekonečný izraelsko-palestinský spor.

Tato kombinace jisté literární a kulturní mytologie, v souvislosti s u nás tak oblíbeným černobílým „fanděním“ aktérům různých konfliktů (nejde jen o Izraelce a Araby, ale také o veřejné diskurzy sporů mezi Západem a Čínou, Ruskem a Ukrajinou atd.) a selektivním informováním o blízkovýchodním dění ve výsledku spíše prohlubuje neporozumění Čechů a rozvíjí jejich tendenci k mytologizaci moderních dějin a politiky.

Monolitický Izrael?

Israel appoints first female judge to Sharia Court | The Times of ...
Izraelský prezident Rivlin a ministryně spravedlnosti Šaked
při slavnostním setkání se soudci izraelských šaríjatských soudů.

U mnoha Čechů také přetrvávají zažité stereotypy vidění světa z období studené války či jejich zrcadlově převrácené varianty. Češi také obecně nemají příliš zkušenosti s multikulturní společností, a hlavně islám a Arabové v jejich myslích vyvolávají spíše negativní dojmy, zatímco Izrael je jim kulturně bližší. O tom ostatně svědčí i vysoká úroveň protiislámské hysterie v České republice v uplynulých pěti letech. Jde ale i o selektivní a monolitický pohled na Izrael, jenž je sice neustále v médiích uváděn jako „židovský stát“, přičemž v reálu jde o velmi multikulturní a rozmanitou společnost, kde více než 20 procent občanů představují muslimové, na které se zcela v souladu s izraelským právem vztahuje např. v rodinných záležitostech právo šaríja – tedy v České republice něco zcela nemyslitelného.

Názory Čechů ovlivňují i různé osobnosti veřejného života, jejichž názory jsou v kontextu Blízkého východu zdeformované (např. otevřená islamofobie u prezidenta Zemana). Není bez zajímavosti, že v České republice narůstá i vliv různých jednostranně vyhraněných organizací a lobbystických skupin podporujících Izrael. Některé tak dokonce činí z náboženských či ideologických důvodů a úspěšně lobbují v tomto ohledu i ve vysoké české politice.

Faktorů ovlivňujících nepřesné vidění světa je v dnešní České republice, kde navíc v posledních letech velmi kvetou různé čistě dezinformační zdroje, celá řada. Neporozumění, romantizaci a stereotypizaci různých témat lze jistě odpustit běžným lidem, kteří nemají čas ani vzdělání na to hlouběji zkoumat spletité blízkovýchodní vztahy či studovat rabínské traktáty o sionismu. Pokud ale podobné myšlenkové vzorce používají i nejvyšší čeští politici, kteří si mohou přesné informace bez problémů zajistit, bude česká společnost na Izrael, Palestinu, Blízký východ a další regiony stěží někdy pohlížet bez stereotypů.

Odkaz na 1. díl seriálu (TGM)

Odkaz na 2. díl seriálu (1948-1989)

Odkaz na 3. díl seriálu (éra Václava Havla)

Odkaz na 5. - shrnující - díl seriálu. 

pondělí 24. srpna 2020

Stručná historie česko-izraelských vztahů - díl 3.: Václav Havel, Česko(slovensko) a Izrael po roce 1989

Třetí díl seriálu, který se pokouší komplexně zmapovat příčiny úrovně současných česko-izraelských vztahů. Vychází na stránkách Alarmu.

Vztahy mezi Československem a Izraelem zaznamenaly po 17. listopadu 1989 takřka raketový vzestup. Tento obrat souvisel s obecnou nepopularitou komunistického režimu (během něhož vztahy s Izraelem významně ochladly, jak jsme rozebírali v druhém díle seriálu) a sympatiemi k jeho protivníkům, které se projevovaly často až nekritickým obdivem k západnímu světu, USA a jejich spojencům. Nově nabytá svoboda projevu dávala Čechům a Slovákům možnost otevírat témata a veřejně zastávat názory, které byly po dlouhá desetiletí na veřejnosti potlačovány, ať už oficiální cenzurou či autocenzurou – a právě to se týkalo i sympatií k Izraeli.

Za výrazným obratem v československo-izraelských (a později česko-izraelských) vztazích však stáli především bývalí českoslovenští disidenti. Po pádu komunistického režimu se mnozí z nich stali vlivnými politiky a tyto názory u nich přetrvaly – například u Michaela Žantovského či Alexandra Vondry. Klíčovou roli však sehrál vzhledem ke své pozici Václav Havel. Ten byl ještě na konci roku 1989 zvolen prvním nekomunistickým prezidentem Československa od roku 1948. Jedna z prvních věcí, o kterou se Havel zasadil v zahraniční politice, bylo právě obnovení diplomatických vztahů s Izraelem. Navázány byly už 9. února 1990 při návštěvě izraelského ministra zahraničí Moše Arense v Praze. Československo se tak po Maďarsku stalo druhým bývalým sovětským satelitem, který s Izraelem obnovil diplomatické vztahy.

Zpočátku se Václav Havel pokoušel pochopit izraelsko-palestinský konflikt v jeho komplexitě a uvědomoval si i kritické aspekty izraelské politiky – dokládají to i nerealizované návrhy na zprostředkování izraelsko-palestinského dialogu.

Celou událost obklopovala nálada velkého očekávání a euforie. Na schůzce s prezidentem Havlem poděkoval Moše Arens za dodávky zbraní a za výcvik izraelských pilotů v roce 1948 a prezident Havel tehdy navrhl, že Československo bude dělat prostředníka mezi Izraelem a Organizací za osvobození Palestiny (OOP). Tento návrh se ovšem velmi brzy ukázal jako nerealistický, neboť se tehdejší Československá federace začala velmi brzy zmítat v problémech, které nakonec vedly v roce 1992 k jejímu rozpadu na dva nezávislé státy. Role zprostředkovatele mírových rozhovorů mezi Izraelci a Palestinci se tak mezitím poměrně efektivně zhostilo Norsko.

Rychlý vzestup československo-izraelských vztahů ilustruje obnovení izraelského diplomatického zastupitelství v Praze, tentokrát již na úrovni velvyslanectví 17. srpna 1990. Současně bylo znovuotevřeno československé velvyslanectví v Izraeli. Při vůbec první cestě československého prezidenta (a zároveň prvního nejvyššího představitele z bývalých sovětských satelitních evropských států) do Izraele v roce 1990 přebral Václav Havel také čestný doktorát Hebrejské univerzity v Jeruzalémě. Na reciproční návštěvu Československa přijel izraelský prezident Chajim Herzog v říjnu 1991.

Pocit nesamozřejmosti

Havla během jeho života inspirovalo židovství a židovská Praha (včetně díla Franze Kafky, který ovlivnil Havlovu tvorbu). Přátelil se řadou českých židovských osobností, z nichž mnozí byli signatáři Charty 77. Ve svém dopise z roku 1990 mimo jiné prohlásil: 

„Jako disident jsem žil v tzv. ghettu a poučil jsem se o iracionálním bezpráví, kterému nelze čelit jinak než pocitem osobní svobody, jejž nelze zničit žádným vnějším útlakem. Stát, v němž jsme až do podzimu 1989 žili, se od začátku panství komunismu nedokázal vyjádřit nijak k židovské otázce, jen Charta 77 vydala svůj dokument [Havel měl zřejmě na mysli dokument z roku 1989 s názvem Kritika devastace židovských kulturních památek v Československu a zamlčování úlohy Židů v československých dějinách]. Stát podporoval antisemitismus v padesátých letech po velkých protižidovských procesech a angažoval se v palestinském konfliktu v šedesátých, sedmdesátých a osmdesátých letech. Tím z pozice síly likvidoval židovský problém, místo aby ho pomáhal řešit. Často se zamýšlím nad tím, co bylo společné v historii Čechů a Židů. Oba jsme byli malé národy, jejichž existence byla nesamozřejmá. Věčný zápas o přežití a pocit nesamozřejmosti se promítaly do kultury obou národů, do jejich chování. Spisovatelé a filosofové se ujímali role politiků, v obou národech se tradičně pěstovala úcta ke knize, v níž se uchovával jazyk a tradice živé. Zejména pak úcta ke knize knih, Bibli. Češi a Židé se pořád obraceli do minulosti, hledali v ní posilu a útěchu a často ji mytizovali. Utíkali se do rodiny, do soukromí a z toho pak pramenil skepticismus, nedůvěra k vrchnosti, malá starost o obecný zájem, ale i smysl pro to dělat si ze sebe legraci a nebrat se příliš vážně. Masarykův ideál humanitní jako náboženská myšlenka je možná stejně blízký židovství jako křesťanství, je to rovněž výraz národnosti, protože nic jiného nebylo po staletí dovoleno.“

Havel v ghettu

Citovaný úryvek celkem výstižně shrnuje Havlovo uvažování o vztahu mezi Čechy (či spíše českou kontrakulturou v době komunismu) a Židy. Havel tak ve zmíněném textu do jisté míry připodobnil postavení disidentů v komunistickém Československu k postavení Židů v ghettu. Kritizoval komunistický režim nejen za protiizraelskou politiku, ale i za jeho podporu Arabů. Zároveň viděl paralelu mezi Československem a Izraelem jakožto dvěma malými státy v ohrožení. Třebaže Havel upozorňuje na jistou mytizaci, sám se dopouští něčeho podobného, když zmiňuje vztah k Bibli – sionistické hnutí bylo mimo jiné i revolucí proti tradiční židovské religiozitě a proti zásadám Tóry –, a automaticky směšuje židovskou a izraelskou problematiku.

Havel také hovořil o:

„historickém vztahu našich národů k židovské komunitě, zejména v Praze, kde po staletí žilo významné židovské etnikum, tvořící společně s českým a německým živlem zvláštní kulturní atmosféru, (…) a pokojný charakter naší revoluce, jemuž chceme zůstat věrní i v zahraniční politice, která by měla být prodchnuta duchem tolerance a ekumenismu.“

Havlovy sympatie k Izraeli se ale po většinu jeho prezidentského období neprojevovaly jen nekritickou adorací. Pokoušel se pochopit izraelsko-palestinský konflikt v jeho komplexitě a uvědomoval si i kritické aspekty izraelské politiky – dokládají to nerealizované návrhy na zprostředkování izraelsko-palestinského dialogu, několik setkání s Jásirem Arafatem (včetně Arafatovy návštěvy Československa v roce 1990, která byla naplánována ještě za komunistického režimu) či snaha zvát na Fórum 2000 nejen izraelské, ale i palestinské intelektuály.

Posun doprava

Havlovy sympatie k Izraeli vycházely z politických postojů kontraelity v komunistickém režimu a byly tak – podobně jako u řady disidentů z komunistického bloku – sympatiemi „přirozenými“. Havel patřil například mezi světové politiky, kteří se zasadili o to, aby byla v roce 1991 zrušena rezoluce Valného shromáždění OSN č. 3379 z roku 1975, která srovnávala sionismus s rasismem. Tuto rezoluci tehdy podpořilo i komunistické Československo. V tomto kontextu Havlův vstřícný vztah k Izraeli velmi ovlivnil i bývalý sovětský disident židovského původu a pozdější izraelský politik Natan Šaransky. Mezi oběma muži byl patrný vzájemný respekt a inspirace. Šaranského s Havlem spojovalo nejen disidentské období, ale i jejich politické kariéry – Šaransky se totiž v Izraeli stal v podobnou dobu jako Havel v Československu významným a vlivným politikem, takže oba muži měli možnost setkávat se na různých politických i jiných fórech.

Šaranského názory se v průběhu jeho politické kariéry přibližovaly izraelské pravici a americkému neokonzervativismu. Havlovy postoje se posunuly obdobným směrem spíš až po skončení jeho posledního prezidentského období v roce 2003. V červnu 2007 tak například Havel společně se Šaranským a bývalým španělským premiérem Aznarem zorganizoval v Praze konferenci Demokracie a bezpečnost, která měla podporu několika neokonzervativních think-tanků. V roce 2010 Havel společně s několika dalšími neokonzervativci podpořil Aznarovu iniciativu „Friends of Israel“, která si dala za cíl „vytvořit protiváhu pokusům delegitimizovat Izrael a jeho právo žít v míru a bránitelných hranicích“.

Havlovy postoje vůči Izraeli zaznamenaly během jeho prezidentské kariéry i na sklonku jeho života několik posunů – od velmi pozitivních, ale vyvážených pozic až k jednostranným a nekritickým. Jeho názorový vývoj nicméně mohl souviset se situací po vypuknutí druhé palestinské intifády (po roce 2000) a po 11. září 2001, kdy u mnoha liberálně-pravicových intelektuálů v Izraeli i na Západě došlo k dalšímu posunu doprava.

Odkaz na 1. díl seriálu (TGM)

Odkaz na 2. díl seriálu (1948-1989)

pátek 14. srpna 2020

Izrael a Emiráty - Komentář k navázání diplomatických vztahů

Israel media: advanced contacts with the UAE to launch public ...

1. Izrael naváže diplomatické styky se Spojenými arabskými emiráty. Ty jsou teprve třetí arabskou zemí. Jak významná je to dohoda?

SAE jsou důležitým hráčem současného Blízkého východu a jedním z hlavních vůdců osy víceméně sunnitských režimů, která vykrystalizovala v období po arabském jaru. Z tohoto pohledu se jedná o regionální diplomatický úspěch. Na stranu druhou bylo obecně známo, že spolupráce Izraele a řadou sunnitských režimů, často velmi nedemokratických, probíhala už velmi dlouho, přičemž jednou z hlavních spojnic byl odpor vůči íránským regionálním ambicím. Takže současné navázání styků je možně vnímat i jako jen mezinárodněprávní legalizaci této situace a z pohledu politologa jasněji rozdané politické karty. 

2. Neoficiálně se Izrael sbližuje i s dalšími arabskými zeměmi. Dá se předpokládat, že k tomu oficiálnímu kroku také brzy přistoupí? Které země by to mohly být?

Dovedu si představit například Omán, který dlouhodobě s Izraelem jedná. Možná ještě menší státy jako Bahrajn, které jsou spojenci SAE a Saúdské Arábie. U té samotné si momentálně ale úplně jistý nejsem, protože vztahy uvnitř saúdského režimu i síla místních konzervativců je dost odlišná než v SAE. Naopak Katar, jehož vztahy se Saúdy a SAE jsou stále velmi špatné a podporuje Hamás, zřejmě v dohledné době podobnou dohodu neuzavře.  

3. Co dohoda znamená v praxi?

Vytvoření diplomatických vztahů má řadu důsledků - kromě otevření vzájemných ambasád to znamená možnost otevření běžných ekonomických kontaktů, spolupráce v řadě oblastí (např. i zbraňové technologie, boj proti covidu atd.), ale třeba i otevření přímých leteckých linek a zahájení vzájemného turismu. Otázkou zůstává, jak rychle se to stane. I existující diplomatické vztahy mohou být velmi chladné a stagnující, což je například vidět na současných izraelsko-jordánských vztazích.  

4. Na jednáních se podílela americká diplomacie. Prezident Donald Trump ji chtěl pojmenovat po sobě. Je to jeho úspěch? A jak se daří americké diplomacii za jeho vlády?

Že se podobná dohoda objevila nedlouho před prezidentskými volbami navíc v době, kdy se Trumpova popularita dostala do krize, není samozřejmě náhoda a Trump se jí bude snažit využít. Neoficiální vztahy mezi řadou arabských zemí (včetně SAE) a Izraelem ale posilovaly už dlouho před příchodem Trumpa, takže mám za to, že i kdyby byla dnes prezidentem Clintonová, mohl by být vývoj velmi podobný.    

5. Palestincům se sbližování Arabů s Izraelci nelíbí, jak je dohoda v budoucnu ovlivní? Jsou v ní ústupky, ovšem anexe ještě pořád hrozí...

To je celkem pochopitelné, protože Netanjahu je mezi Palestinci dlouhodobě mimořádně neoblíbený. A za situace, kdy nějaký arabský režim uzavře dohodu právě s jeho vládou, to řada z nich vnímá jako zradu. Celkově se ale řada sunnitských režimů stává pragmatická a staví daleko více než v minulosti do popředí své vlastní zájmy, než osud Palestinců. Je to vidět i na tom, že dřívější vlády arabských zemí podmiňovaly mír či otevřené vztahy s Izraelem nějakou férovější dohodou s Palestinci a uznáním jejich státnosti. Dnes už jim ale stačí jen fakt, že Izrael neprohloubí ještě více okupaci formou anexe dalších území. A to ještě navíc ani není vůbec jisté.        

6. A jak historický krok pomůže izraelskému premiérovi Benjaminu Netanjahuovi na domácí půdě?

Netanjahu toho bude chtít určitě také politicky využít, ale Izralci dnes řeší jiné problémy, než že by se těšili na nákupy v Emirátech.. Situace kolem covidu je v zemi dlouhodobě vážná a sám Netanjahu se ze všech sil brání trestnímu řízení za korupci a další delikty.  

Tázala se K. Havlická. Vyšlo na iDnes 14. 8. 2020

Na jedné z aktuálních demonstrací v Jeruzalémě proti premiéru Netanjahuovi. 

Stručná historie česko-izraelských vztahů - díl 2.: Od dodávek zbraní po přerušení diplomatických styků

Druhý díl seriálu, který se pokouší komplexně zmapovat příčiny úrovně současných česko-izraelských vztahů. Vychází na stránkách Alarmu.

První díl seriálu se zabýval skutečností, že základní stavební kámen specifických česko-izraelských vztahů je nutné hledat už před vznikem obou států, především pak v osobě Tomáše Garrigua Masaryka. Neméně podstatné je ale období bezprostředně po druhé světové válce, kdy Československo velmi účinně podporovalo vznik Státu Izrael. Ministr zahraničí Jan Masaryk, jenž šel ve filosemitských šlépějích svého otce, vystupoval v tomto směru aktivně v roce 1947 v Organizaci spojených národů (OSN). Československá diplomacie byla zastoupena také mezi jedenácti zeměmi ve Zvláštním výboru OSN pro Palestinu (UNSCOP), vytvořeném 28. dubna 1947, a účastnila se také projednávání palestinské otázky ve zvláštním podvýboru Valného shromáždění OSN pro Palestinu od září 1947.

Dne 29. listopadu 1947 hlasoval československý zástupce ve Valném shromáždění OSN pro rozdělení Palestiny na židovský a arabský stát. O necelé tři měsíce později, 25. února 1948, proběhl v Československu komunistický převrat. Sovětský svaz však vznik Izraele podpořil, a tak i nová Československá vláda uznala nezávislost Izraele 19. května 1948, tedy pouhých pět dní po jeho vzniku. Diplomatické styky pak navázaly obě země 3. července 1948, přičemž ve stejné době začalo fungovat izraelské velvyslanectví v Praze. Československá ambasáda v Tel-Avivu byla otevřena až na počátku roku 1950.

Mýtus o zbraních

The Czech Fighter That Helped Israel Win Its War of Independence ...
Československé zbraňové dodávky Izraeli sestávaly hlavně ze zanechaných německých zbraní. Na snímku izraelští piloti u letounu Avia S-199. Jednalo se vlastně o drak letounu Messerschmitt Bf-109 s motorem určeným původně pro německé bombardéry. Izraelští piloti říkali těmto hybridním mesršmitkám prostě "Mesr" nebo hebrejsky "Sakin" (nůž).  

Jeden z často zmiňovaných mezníků vztahu mezi Československem a rodícím se Izraelem je ten, že se ČSR významnou měrou podílela na zbraňových dodávkách, včetně bojových letadel, nově vzniklému státu a na výcviku příslušníků izraelské armády. K tomu došlo v době silné mezinárodní izolace Izraele během první izraelsko-arabské války v letech 1948 a 1949, kdy bylo navíc na oblast konfliktu uvaleno embargo OSN na dovoz zbraní. Z pohledu hodnocení tehdejšího československého konání je třeba přihlédnout k faktu, že pomoc byla poskytována v období, kdy u nás došlo ke změně politického režimu na otevřeně nedemokratický. Navíc si Československo nechalo za zbraně tvrdě zaplatit i přesto, že mladý stát byl s ohledem na válečný konflikt ve velmi špatné hospodářské situaci.

Je také zcela evidentní, že pomoc nově vzniklému státu byla poskytnuta se souhlasem Stalinova Sovětského svazu, který vznik Izraele podpořil jako protiváhu prozápadních arabských režimů. Československo tak fungovalo poprvé jako režim zastupující zájmy Sovětů. Jakmile se však v poměrně krátkém časovém horizontu ukázalo, že se Izrael přiklání spíše k západnímu bloku a nevydá se tak cestou „lidových demokracií“, SSSR i celý východní blok včetně Československa své postoje k židovskému státu na počátku padesátých let podstatně přehodnotily.

Československem dodané zbraně prokázaly Izraeli cennou službu ve velmi kritické době, kdy jiné státy podobnou pomoc přinejmenším oficiálně odmítly. Izrael dal rovněž mnohokrát vědět, že ho v těžké době dodávky československých zbraní „zachránily“. V současné České republice (méně však už v Izraeli) jsou dodávky v povědomí obyvatelstva a jsou většinou velmi pozitivně připomínány jako „náš podíl na vzniku Izraele“.

Zdá se, že dodávky zbraní Izraeli se staly i jistou součástí moderní české dějinné mytologie. Češi sami sebe vidí jako „malý mírumilovný národ, který je i dnes v jistém ohrožení německými, respektive ruskými zájmy“. Izrael pak pro mnoho Čechů ztělesňuje rovněž „malý západní národ, který je v neustálém existenčním ohrožení svým arabským okolím“. Ve své imaginaci tak Češi – byť se sami za velké válečníky nepovažují – hodnotově spřátelenému národu alespoň v klíčovou chvíli pomohli dodávkami zbraní a výcvikem vojenského personálu, čímž se vlastně podíleli na jeho vítězství. Zabránili tedy tomu, co se jim samotným stalo Mnichovskou dohodou v roce 1938, kdy byli evropskými spojenci opuštěni a vydáni napospas nacistům.

Češi tak v této mytologii měli klíčový vliv na „záchranu“ židovského státu a dali základ „historickému poutu“ mezi oběma zeměmi. Že byly souvislosti zbraňových dodávek podstatně složitější než toto zjednodušené schéma, si však uvědomuje jen málokdo. Příklad mnichovského Československa bývá zmiňován příležitostně izraelskými a českými politiky při vzájemných návštěvách (například při cestách Benjamina Netanjahua do Prahy v roce 2012) i přímo v Izraeli bez bezprostřední vazby na česko-izraelské vztahy – učinili tak například politici Ariel Šaron či Avigdor Lieberman.

Ještě v květnu 1949 přijel do Prahy izraelský ministr zahraničí Moše Šaret a v březnu 1950 byla podepsána vzájemná hospodářská dohoda, což byla vůbec první izraelská obchodní smlouva s cizím státem. Již v roce 1951 však byla vypovězena. Od roku 1950 totiž následovalo ve vztahu mezi Československem a Izraelem výrazné ochlazování, které souviselo s vazalským postojem vůči sovětské zahraniční politice. Začalo být totiž zjevné, že Stalinova kalkulace nevyšla a předpokládaná vnitřní i mezinárodněpolitická orientace Izraele směrem k sovětskému bloku se nenaplnila. Od února 1951 tak byly všechny československé zbraňové dodávky Izraeli zastaveny. Podporu Izraele vystřídal velmi rychle antisionismus a silný antisemitismus, ztělesněný na počátku let hlavně procesem se Slánským.

To byla nová oficiální linie režimu, avšak mezi veřejností nebyla situace tak jednoznačná. Kromě řady stoupenců měl totiž československý komunistický režim i množství odpůrců. Byli to jak členové nové kontraelity – hlavně bývalí příznivci nekomunistických stran, členové zahraničního odboje, někdejší soukromí zemědělci a podobně –, tak i kritici skrytí mezi širokou veřejností. Hlavně první skupina se stala brzy předmětem tvrdé perzekuce ze strany režimu. Mezi oběma vrstvami kritiků režimu přetrvával vesměs pozitivní pohled na Židy i tajné sympatie k Izraeli.

Bod zlomu

Prvním a velmi závažným vyústěním zhoršení česko-izraelských vztahů byl soudní procesy se Slánským v roce 1952, které se staly jedněmi z prvních otevřeně protisionistických a zároveň antisemitských procesů ve státech komunistického bloku. Odsouzen byl i první československý vyslanec v Izraeli Eduard Goldstücker. Proběhly rovněž procesy s izraelskými občany Mordechajem Orenem a Šimonem Ornsteinem, ale snažily se i vykonstruovat spojnici mezi sionismem, titoismem a špionáží pro Velkou Británii. Od roku 1950 navíc platil v Československu zákaz vystěhování Židů do Izraele, který byl v některých zvláštních humanitárních případech občas zmírňován. V Izraeli měl Slánského proces zvláštní odezvu: kromě oficiálních protestů izraelské vlády proti perzekuci československých Židů a izraelských občanů došlo i k teroristickým útokům na československé a sovětské velvyslanectví provedených radikálně nacionalistickou skupinou Království izraelské.

Dalším aspektem obratu politiky sovětského bloku vůči Izraeli na počátku padesátých let byl i důraz na podporu těch arabských států, které se vymanily z dřívějšího britského a francouzského vlivu a začaly ve své zahraniční politice projevovat sympatie se sovětskou linií a od šedesátých let i podpora palestinského národního hnutí. Jednou z takových klíčových zemí byl Egypt prezidenta Násira, který se mimo jiné profiloval jako stále více protiizraelský. V arabském světě obecně byly vznik Izraele a porážka arabských armád v izraelské válce za nezávislost reflektovány velmi negativně. Právě dřívější prodej zbraní Izraeli arabské země odsuzovaly a československá vláda měla velký zájem na tom, aby celá tato věc upadla v zapomnění. I to byl jeden z důvodů československého antisionismu – a na počátku padesátých let také antisemitismu – i československých zbrojních kontraktů s arabskými zeměmi a zejména s Egyptem a Sýrií.

V kontextu výše zmíněných protirežimních postojů části československých občanů ztrácelo mezi těmito kritiky na popularitě logicky také palestinské a arabské národní hnutí podporované sovětským blokem. To se dělo navzdory tomu, že se arabské státy ani Palestinci samotní (s výjimkou některých marxisticky orientovaných skupin) nikdy otevřenými spojenci či satelity Sovětského svazu nestali.

Od začátku padesátých let až do poloviny let šedesátých zůstávaly vztahy mezi Izraelem a Československem velmi chladné. Formálně však byly diplomatické styky přerušeny až po vypuknutí Šestidenní války 10. června 1967, kdy tak na pokyn Sovětského svazu učinila i většina ostatních satelitních států. Paradoxně však bylo možno veřejné sympatie k Izraeli opatrně projevovat o necelý rok později – tedy v krátkém období pražského jara v roce 1968. Dělo se tak hlavně v souvislosti se IV. sjezdem svazu spisovatelů, kde byly veřejně prezentovány alternativní názory k protiizraelskému postoji československého establishmentu po Šestidenní válce.

Protiizraelská karikatura z československého tisku
(zřejmě časopis Dikobraz) z doby šestidenní války. 

„Sionistická Charta“

Po sovětské okupaci Československa, která byla zahájena 21. srpna 1968, však byly obdobné postoje opět potírány. V letech po potlačení pražského jara během období normalizace se moci v Československu chopili opět Moskvě loajální soudruzi a československá zahraniční politika se vrátila opět do výrazně prosovětských kolejí. Ty byly nadále nepřátelské vůči Izraeli a Sovětský svaz a jeho satelity podporovaly politicky, vojensky i propagandisticky protiizraelský boj Arabů, včetně Organizace pro osvobození Palestiny (OOP). V letech 1959–1989 tak absolvovaly v Československu stovky osob ze států arabského světa bojový výcvik a řadě Arabů byly uděleny stipendia na československých vysokých školách.

V roce 1976 zřídila OOP v Československu přímo diplomatické zastoupení a v roce 1988, po zasedání Palestinské národní rady v Alžíru, ČSSR dokonce uznala zde vyhlášený Palestinský stát. Došlo tak k paradoxní situaci, kdy reálně existující Stát Izrael v Československu své zastoupení neměl, ale neexistující Palestinský stát ano. Až přibližně do poloviny 80. let bylo Československo také jedním z mála států sovětského bloku, které nepovolovaly izraelským občanům vstup na své území. I v této době byly jisté bizarní výjimky – i přes zákaz vstupu Izraelců do ČSSR mohli v Praze jednat izraelští komunisté s představiteli OOP. Během normalizace také Sovětský svaz několikrát umožnil emigraci Židů ze Sovětského svazu do Izraele. Ti pak putovali zvláštními vlaky přes československé území do Rakouska, přičemž v jednom z případů, v roce 1973, československé úřady dokonce daly palestinským radikálům souhlas k útoku na jeden z těchto vlaků.

Ve vládní kampani k diskreditaci Charty 77 se mimo jiné tvrdilo, že byla založena na základě pokynů „antikomunistických a sionistických zahraničních centrál“. I tyto postoje režimu vůči českým disidentům v sedmdesátých a osmdesátých letech měly vliv na jejich sympatie k Izraeli. Charta 77 se mimo jiné k otázce Židů a Izraele vyjádřila v některých svých dokumentech.

Velmi výstižně shrnul v roce 1990 postoje československého disentu vůči Izraeli první porevoluční ministr zahraničí Jiří Dienstbier: 

„Důvodem je přítomnost židovské kultury v Praze (…), Masarykův příklad boje proti antisemitismu, vstřícná politika první republiky (…), spolupráce a pomoc Izraeli v době jeho vzniku (rychlé diplomatické uznání, umožnění průjezdu vlaků s Židy směřujícími do Izraele přes české území, zbrojní dodávky), solidarita s malým státem, který stejně jako Československo musel čelit většímu a silnějšímu nepříteli, odpor k Sovětským svazem vnucené protiizraelské politice a skutečnost,                                  že Izrael je vlastí mnoha Čechů,“ 

V roce 1988 se v československé politice objevily první vážnější změny ve vztahu k Izraeli. Při zasedání Valného shromáždění OSN v New Yorku se v září téhož roku uskutečnila schůzka ministrů zahraničních věcí obou států. Československý ministr zahraničních věcí zde oznámil úmysl vyslat do Izraele delegaci konzulárních úředníků a ekonomů, kteří měli prozkoumat možnosti rozvoje vzájemných vztahů. V únoru 1988 navštívila Izrael československá vládní obchodní delegace. Byly také podepsány první obchodní dohody mezi podniky obou států a izraelské turistické skupiny dostaly povolení navštívit Československo. Začaly také přípravy na znovuobnovení diplomatických vztahů. Definitivní průlom ale znamenal až pád československého komunistického režimu na přelomu listopadu a prosince 1989.

Předešlý díl seriálu byl věnovaný TGM

Následující Třetí díl (éra Václava Havla)

Čtvrtý díl (vztahy s Izraelem po Havlovi)

Pátý - shrnující - díl seriálu. 

středa 5. srpna 2020

Krátký komentář k explozi v Bejrútu

1. Ako čítate včerajšie udalosti, čo sa tam vlastne stalo? Je to nešťastná náhoda, alebo môže ísť o niečo úmyselné, ako naznačuje okrem iných Donald Trump?

Zatím to vypadá na lokální šlendrián a nehodu, nicméně definitivní závěry na sebe ještě nechají čekat. Faktem ale je, že pokud by se jednalo o teroristický akt, zřejmě by se k němu již někdo přihlásil. I to může v některých případech trvat déle, takže skutečně počkejme pár dní až bude více fakt a méně prostoru pro časté trumpovské konspirace.

2. Ako je teraz na tom hnutie Hizballáh? Už sme o ňom nič nepočuli, udržiava si svoju silu a podporu?

Politické křídlo hnutí Hizballáh je členem vládní koalice, která vládne od začátku letošního roku a byť vládl i dříve, jeho pozice v politice spíše posílila. Každopádně v Libanonu je dlouhodobá nespokojenost veřejnosti s politikou vlády hlavně co se týká ekonomiky, konfesního systému vládnutí, korupce a řady dalších témat. A Hizballáh je samozřejmě na straně zodpovědných za tuto situaci a bude mít nyní o to větší obavy o svou politickou budoucnost.

3. Akú úlohu zohráva aktuálne v Libanone Irán, má tam svoje záujmy, ovplyvňuje dianie?

Írán má dlouhodobě velmi silný vliv na Hizballáh a pak různě silnou měrou na jeho spojence, což jsou nejen šíítské, ale třeba i křesťanské politické hnutí. Libanonská politika je nesmírně komplikovaná a nesleduje vzorce, které mají ve svých hlavách nastavené Středoevropané.

4. Môže po tejto tragédii hroziť nové napätie, destabilizácia, vznikajú z toho riziká pre Izrael?

Ano, můžou posílit občanské protesty v zemi a volání po radikálních změnách politického systému. Jak bylo naznačeno, Hizballáhu může současná situace spíše ublížit, takže z tohoto pohledu se bude muset nyní soustředit spíše na jiné věci, než Izrael. Pevně doufám, že současné dění v Libanonu alespoň trochu podnítí zájem o komplikované a často tak tragické dění v této malé zemi, o které se přes její důležitost pro vývoj v regionu, ví u nás jen velmi málo.

Odpovědi byly poskytnuty Hospodárským novinám na Slovensku.

neděle 2. srpna 2020

Stručná historie česko-izraelských vztahů - díl 1.: TGM

První díl seriálu, který se pokouší komplexně zmapovat příčiny úrovně současných česko-izraelských vztahů. Vychází na stránkách Alarmu.

(Následný druhý díl se zabývá obdobím 1948-1989, třetí díl érou Václava Havla, čtvrtý vztahy po Havlovi a pátý vše shrnuje)  

Historie bývá vždy trochu složitější, než bychom ji chtěli mít - a rovněž politické idoly se někdy  mohly chovat jinak, než jak máme zažito: Například TGM zastával v mladším věku občasně antisemitské postoje (v jeho době poměrně běžně rozšířené). I dlouho poté, co se jich zřekl a stal se (oprávněně) populární mezi českými Židy, se už jako prezident v Jeruzalémě  setkal v roce 1927 s největšími arabskými palestinskými nacionalisty jeho doby: S velkým jeruzalémským muftím hadži Amínem (vpravo) a Músou Kázimem, oba z významného klanu al-Husajní.
Ten první od něj navíc dostal o dva roky později řád Bílého lva. 

Dne 29. listopadu 2012 se konalo na půdě Valného shromáždění OSN velmi sledované hlasování. Jednalo se o povýšení statusu Palestiny v rámci OSN na nečlenský pozorovatelský stát (rezoluce 67/19). Palestinskou žádost nakonec podpořilo 138 zemí, 41 států se hlasování zdrželo, devět bylo proti. Nejen v Evropské unii, které je Česká republika členem, ale ani v Evropě jako celku a v sousedních kontinentech Asii a Africe byste přitom nenašli stát, který plně podpořil postoj Izraele – právě kromě České republiky. Jaké jsou souvislosti tak bezprecedentního chování České republiky vůči Státu Izrael?

Rok 2012 nebyl svou kvalitou v česko-izraelské diplomacii nějakou anomálií. Česká republika dává prakticky od samého začátku své existence jednoznačně vědět, že je velmi dobrým spojencem Státu Izrael, který v některých ohledech začal přerůstat až do postoje absence jakékoli kritiky. Schází tu vůle reflektovat třeba i jen ty nejkontroverznější posuny v izraelské politice Netanjahuovy vlády. Tato situace se začala jevit poněkud žinantní už i velmi umírněným a mainstreamovým politikům, jako je současný ministr zahraničí Petříček a jeho dvěma předchůdcům Karlu Schwarzenbergovi a Lubomíru Zaorálkovi. Ti tak letošního 23. května ve společném článku podrobili aktuální anexační záměry současné izraelské vlády konstruktivní kritice.

Je-li tento moment obratem ke zdravějšímu česko-izraelskému partnerství, nelze zatím s jistotou říci. Ze strany premiéra, prezidenta a z různých dalších částí politického spektra se i nyní zvedla tradiční vlna kritiky, která někdy mohla hraničit s až absurdními obviněními z antisemitismu. Přece jen to ale měli současní kritici o něco těžší, neboť nešlo o ojedinělý výkřik osamělého intelektuála či aktivisty, ale o relevantní politické hlasy s poměrně širokou podporou v různých částech společnosti.

K specifikům aktuálních českých postojů k Izraeli se znovu (a podrobněji) vrátíme v poslední části této série článků. Nyní se pojďme podívat, jakým způsobem se moderní česko-izraelské vztahy formovaly do současné podoby.

Hlasování o rezoluci 67/19 v roce 2012.
Zeleně státy hlasující pro, žlutě ty co se zdržely, modře nepřítomné a červeně proti. 


Důsledky Hilsnerovy kauzy

Současná kvalita česko-izraelských vztahů má své kořeny překvapivě v dobách dávno před vznikem Československa i Státu Izrael. Jedna z velmi často připomínaných skutečností je pozitivní poměr některých českých intelektuálů a politiků k Židům, respektive sionistickému hnutí, ještě v dobách před první světovou válkou. Antisemitské vlny v Evropě na přelomu 19. a 20. století vyvolaly řadu medializovaných afér. Ze všech nejznámější byla Dreyfussova aféra ve Francii v roce 1896. Rovněž v Rakousko-Uhersku proběhlo mezi lety 1867 a 1914 nejméně dvanáct soudních procesů týkajících se údajných rituálních vražd, z nichž byli obviňováni Židé. Nejvíce pozornosti se však dostalo případu, ve kterém jako v jediném došlo k odsouzení obviněného: takzvané Hilsnerově aféře (1899–1900).

Antisemitská karikatura TGM v českém tisku z doby Hilsneriády
Nespravedlivě obviněného židovského mladíka Leopolda Hilsnera se zastal tehdejší přední český intelektuál, politik a pozdější první československý prezident Tomáš Garrigue Masaryk. Ten se stal posléze terčem útoku českých nacionalistů, a dokonce i nezdařeného atentátu v roce 1907. Toto angažmá přineslo Masarykovi popularitu mezi Židy na celém světě, pomohlo mu také v jeho pozdějších politických aktivitách při zakládání Československa a zajistilo mu obdiv i podporu československých Židů. Masaryk byl v době svého prezidentského období podporovatelem sionismu a jeho první zahraniční cesta vedla v roce 1927 do Palestiny a Egypta. Nebyla také náhoda, že v prvorepublikovém Československu se konalo několik kongresů Světové sionistické organizace (v letech 1921 a 1923 v Karlových Varech a roku 1933 v Praze) i dalších významných událostí podobného typu.

Polistopadové uchopení odkazu TGM

Masarykovo filosemitské směřování nebyla taková samozřejmost, jak je někdy prezentováno. Jak on sám, tak i současní čeští historici reflektují občasný antisemitismus v první polovině života. Ani Masarykova podpora sionismu, který chápal jako výrazné emancipační hnutí v duchu osvobozujících se národů jeho doby, nebyla zcela bezmezná. Na vůbec neznámější fotografii při návštěvě Palestiny je tak například zachycen v doprovodu jeruzalémského rabína Sonnenfelda, klíčové osobnosti židovského náboženského antisionismu. O dva roky později Masaryk také udělil řád Bílého lva ústřední postavě palestinského arabského nacionalismu, velkému muftímu Husajnímu, i dalším arabským politikům z Palestiny.

S Masarykovým odkazem ve vztahu k Židům se na počátku devadesátých let minulého století identifikoval také bývalý disident a pozdější prezident Československa a České republiky Václav Havel:

„Jako prezident oceňuji spravedlnost, humánnost a objektivitu svého velkého předchůdce T. G. Masaryka, který neohroženě vystoupil v aféře Hilsnerově. (…) Riskoval svou popularitu, svůj časopis i své hnutí jen proto, aby byla zjištěna pravda. Podle jeho názoru každý, a zvláště malý národ musí mít mravní ideu, pro kterou žije a jíž přispívá k lepší souhře lidstva. Napsal: ‚Antisemitismus je podle mého soudu rána naše a vlastně jen naše, škodí nám, nás znemožňuje a zhrubuje…‘ Jako prezident národa, který se právě zbavuje totalitního režimu, bych chtěl nakonec připomenout Masarykova slova: ‚Národ, který není v sobě mravný, pevný, politikou samou nemůže být spasen.‘“ 

vysvětloval Havel v únoru 1990.

Pragmatické sympatie

Pozice Židů v Československu byla skutečně poměrně dobrá i v době, kdy se postavení Židů v evropských státech na sklonku dvacátých let a v třicátých letech 20. století často zhoršovalo. Nešlo jen o svobodný a bohatý kulturní a politický život (který započal už hluboko za Rakouska-Uherska), ale Židé se mohli za první Československé republiky přihlásit jak k „izraelitskému náboženství“, tak i k „židovské národnosti“. Tato skutečnost pramenila nejen z osobní iniciativy prezidenta Masaryka, ale i z postoje české inteligence, která na základě vlastních zkušeností z bojů za národnostní uznání sympatizovala s úsilím Židů o uskutečnění jejich ideálů. Československé uznání židovské národnosti bylo v kontextu střední Evropy bezprecedentní a znamenalo akceptaci židovské národní jednoty a práva na kulturní a národní sebevyjádření Židů.

Pozitivní vztahy vůči Židům byly nejen idealistické, ale měly i svůj pragmatický aspekt: Uznání židovského národa mělo totiž za cíl i formální „snížení“ počtu příslušníků německé a maďarské menšiny v ČSR. Řada Židů v meziválečném Československu se hlásila k německé či maďarské národnosti a jejich hlavním jazykem byla němčina či maďarština. Největší sympatie tak nežidovští Češi/Slováci chovali především k Židům, kteří mluvili česky nebo slovensky. Ani situace židovských uprchlíků, kteří ve třicátých letech utíkali na české území, nebyla ze strany československých úřadů a společnosti reflektována vždy jen empaticky.

Postavení T. G. Masaryka v československé politice bylo během jeho prezidentských období takřka neotřesitelné. Podobně tak zaujímá Masaryk zcela výjimečnou pozici v moderní české historiografii a je neustále připomínán jako pozitivní vzor. Není pochybnosti o tom, že jeho vztahy k Židům a později i sionistickému hnutí se staly důležitým faktorem pozitivního nahlížení mnoha nežidovských Čechů/Slováků na Čechy/Slováky židovského původu i na Židy, sionistické hnutí a posléze i na Izrael obecně. Svou roli sehrál i prezidentův syn a pozdější velmi populární československý ministr zahraničí Jan Masaryk (kterému se bude více věnovat druhý díl tohoto seriálu).

Je také velmi pravděpodobné, že jistý vliv na postoje Masaryka a Čechů k sionismu a Židům mělo i potlačení vlivu katolicismu přinejmenším v české části prvorepublikového Československa. Katolicismus totiž představoval pro část Čechů jak jistý nepopulární symbol „starého režimu“, tak i určitého nositele tradičních antisemitských předsudků vycházejících z křesťanského katolického antijudaismu. Ty ostatně znovu ožily v plné síle po rozpadu Československa ve fašistickém Slovenském štátu, kde byla vazba mezi fašistickým režimem a katolickým klérem velmi zřetelná.

Další díl se zabývá obdobím 1948-1989. 

Třetí díl éra Václava Havla.

Čtvrtý díl (éra po Havlovi)


Také další národní idoly, jakkoliv byli v mnoha ohledech kvalitní umělci, mohly mít více tváří.
Například Jan Neruda publikoval v roce 1870 ostře antisemitský spis. Ten pak i za první republiky
vyšel v edici "Traktátů mladého Československa" .

pátek 12. června 2020

Being John Malkovich / V kůži Johna Malkoviche


Kámoši mě včera připomněli jednu 20 let starou kulišárnu, na kterou jsem skoro zapomněl. Ač jsem se sice osobně nikdy nesetkal s Johnem Malkovichem, v roce 2000 se mě při natáčení seriálu "Napoleon" podařilo se stát jeho dublérem. Původně jsem měl být prostý francouzský granátník - komparsista, nicméně pan rejža, kterej chtěl ušetřit nějaký love za Malkoviche, se rozhodl ve scéně rozhovoru Talleyranda (kterého ztělesňoval) s Napoleonem ho zastoupit (jen zezadu) dublérem a dotočit pak jen Malkovichův mluvící obličej zvlášť. Z asi deseti jinochů, kteří se přihlásili, si pan rejža vybral mě skoro okamžitě, prý že zezadu vypadá moje prdel a výška nejvíc jako on :) No a tak se stalo, scéna se natočila na dvoře slavkovského zámku, já dostal místo pětistovky litr (John by byl kapku dražší;) a nikdo netuší, že Malkovich je ve skutečnosti Čejkovich ;) 

Na fotce vlevo su v Taleyrandových hadrech a vedle mě je Luboš Majerčík, který ten kompars tehdy zpískal a vpravo je pak pravej Malkovich v týchž hadrech (bez mantlu) s Napoleonem (Christian Clavier). Dole je pak ta scéna (je na cca 4,45 minutě).

..a pak se stala ještě jedna malá historka o týden později při natáčení v Mikulově, ale o tom zase třeba jindy:) 

My friends reminded me yesterday of a 20-year-old story, which I almost forgot. Although I have never met John Malkovich in person, in 2000 I managed to become his doubler while filming the series "Napoleon". Originally, I was supposed to be a simple stunt French grenadier. But the director, who wanted to save some money for Malkovich, decided that in the scene of a conversation between Talleyrand (whom he embodied) and Napoleon to replace him (but only from behind) with a stuntman and film Malkovich's talking face later separately. From about ten boys who signed up, the director chose me almost immediately, as he said that from behind my ass and height look most like Malkovich :) And so it happened, the scene was filmed in the courtyard of Austerlitz castle, I got 25 dollars instead of twelve (I assume John would be slightly more expensive;) and no one knows that Malkovich is in fact Čejkovich;)

On the left in Talleyrand's rags is me and next is Luboš Majerčík, who invited us to this stunt-event. On the right is the real Malkovich in the same rags (without the coat) with Napoleon (played by Christian Clavier). The below is the mentioned scene (time cca 4:45)


sobota 30. května 2020

Komentář k "článku ministrů" a politice anexe Západního břehu

Je podle vás nedávný článek „tří ministrů zahraničí“ vykolejením z české zahraničněpolitické tradice a pozice vůči Blízkému východu? 

Vykolejení je příliš silný výraz. Článek ministrů je ale neobvyklý v tom, že v minulosti české postoje k Izraeli často postrádaly prakticky jakoukoliv konstruktivní kritiku a podpořily v podstatě libovolný izraelský krok, byť byl třeba i velmi diskutabilní. Článek ministrů může naopak znamenat počátek zdravějšího zahraničněpolitického postoje k českému strategickému spojenci. Osobně se domnívám, že se našim nekritickým přístupům museli v duchu někdy usmívat i izraelští politici. Na druhou stranu, pokud má Izrael v Evropě tak věrného „Hujera“, proč by toho nevyužil… 

Představitelé osadnické rady "Ješa" sedí nad mapou Západního břehu s plánem anexe
(13. 5. 2020, foto Rafi Peretz) 
























Myslíte si, že Izrael skutečně přistoupí k rozsáhlé anexi údolí Jordánu na Západním břehu nebo zůstane pouze u slov či omezeného kroku? 

To je otázka. Nyní se spekuluje spíše o tom, že izraelský premiér Benjamin Netanjahu si zatím jen testuje terén pro případnou anexi. Pokud by k ní došlo, byly by důležité i její další detailní teritoriální a administrativní aspekty, které teď není snadné předpovědět. Netanjahu ale každopádně bude chtít vytěžit maximum z Trumpova období, protože dobře ví, že mu americký prezident odkývá takřka vše. Takže z hlediska potenciální anexe bude také důležité, bude-li Donald Trump zvolen i podruhé. 

Kdyby k anexi celé oblasti došlo, padá v tu chvíli projekt samostatného palestinského státu ze stolu? Nebyl by bez ní životaschopný? 

To bude záležet rovněž na podobě oné anexe. Pokud by se připojovala pouze část s velkými izraelskými osadami, mohl by jakýsi okleštěný palestinský stát stále hypoteticky existovat. Řada Palestinců ale už za desetiletí stagnace mírového procesu, ke které Netanjahu přispěl lvím dílem, nemá o žádná polovičatá řešení zájem. Také málokterý palestinský politik bude chtít za podobné okleštěné pokusy přebírat spoluzodpovědnost, což může více uvolnit prostor radikálům. 

Co vše by anexe Izraeli přinesla? Jde pouze o židovské obyvatelstvo v oblasti, významný bezpečnostní aspekt, boj o vodu? 

Bezpečnostní aspekt anexe je vysoce sporný, neboť například iniciativa 300 izraelských důstojníků armády, rozvědek Mosad a Šin-Bet a bezpečnostních expertů v záloze ji z tohoto ohledu kritizuje. Expanze území je dlouhodobá vize izraelských nacionalistů a náboženských fundamentalistů z řad osadníků. Má ale rovněž pragmatický aspekt posílení politické síly tohoto tábora. Osadníci a pobožní jsou totiž v rozdrobeném izraelském politickém systému stále vlivnější skupinou voličů. 
 
Jaké postavení mají Palestinci žijící na židovských územích Izraele? Jsou skutečně obyvateli druhé kategorie, nebo mají naopak nějaké výhody? 

Tady je třeba odlišovat dvě věci – Araby s izraelským občanstvím na území Izraele, tedy téměř dva miliony lidí. Více než polovina z nich se považuje za Palestince. Ti jsou si v právech teoreticky rovni s Izraelci židovskými. Ale pokud se mluví o „Palestincích“ v médiích, pak se většinou jedná o obyvatele Západního břehu, pásma Gazy a Východního Jeruzaléma, kterých je přes pět milionů. Ti izraelské občanství nemají a vůči Izraelcům se nacházejí v různých stupních nerovného postavení - například žijí pod vojenskou správou, vztahují se na ně výrazná omezení pohybu a tak dále. Dlouhodobě nejhůře jsou na tom obyvatelé Gazy. A pak je zde ještě přibližně pětimilionová komunita palestinských uprchlíků a jejich potomků za hranicemi Izraele a Palestiny, značně závislá na politice státu, v němž žijí.

Vyšlo 29. 5. 2020 na portálu E15. Dotazovala se Pavla Palaščáková. 

Aktuální články/rozhovory na totéž téma: