středa 29. června 2022

Komentář k příběhu Edity Landesmann

Napínavý příběh paní Edity Landesmann (Stiassné), který začal v Brně a následně pokračoval mj. v britském mandátu Palestina. Právě jeho kontext jsem byl přizván lehoulince okomentovat z prostor brněnského židovského hřbitova.

Edith Landesmann, rozená jako Edita Stiassná v Brně v roce 1926, zažila naplno všechny poryvy 20. století. Z prominentní dcery židovských rodičů, kteří byli velmi činní v brněnské židovské obci, se po příchodu Hitlera stala občanem 2. kategorie, posléze uprchlíkem v Palestině, kam se rodině podařilo dostat těsně před vypuknutím války. Velice rychle se v novém prostředí zabydlela, naučila se hebrejsky, utekla od rodičů a nějakou dobu žila v kibucu. Poté se aktivně zapojila do vzniku státu Izrael a procestovala celý svět. Její životní pouť byla nesmírně pestrá, dobrodružná a i přes ztrátu většiny příbuzných za holokaustu si Edith uchovala velký optimismus. "Měla jsem v životě štěstí, vždycky jsem stála na slunné straně," hodnotí po letech. Poslechněte si její vzpomínky doplněné o malý exkurz do dějin a reálií britského mandátu Palestina a Izraele.

Link na pořad najdete tady



pondělí 20. června 2022

Důsledky šestidenní války zůstávají i po 55 letech zásadním zdrojem izraelsko-palestinského konfliktu

Před pětapadesáti lety skončila šestidenní válka, v níž Izrael jednoznačně porazil koalici arabských států, v čele s Egyptem, Jordánskem a Sýrií, a obsadil rozsáhlá území v regionu. Význam tohoto vojenského střetu a jeho vnímání současnou izraelskou i arabskou společností přiblížil v rozhovoru Marek Čejka. Docent působící na Fakultě regionálního rozvoje a mezinárodních studií Mendelovy univerzity a Fakultě sociálních studií Masarykovy univerzity v Brně, mimo jiné podotýká, že velká část aktuálních problémů izraelsko-palestinského konfliktu souvisí právě s otázkami, které přinesla válka z června 1967.

Izraelem kontrolované území se v šestidenní válce přibližně trojnásobně zvětšilo. Přesto, nemýlím-li se, šestidenní válka ve své době nebyla izraelskou společností i politickým vedením chápána jako pokus o území expanzi. Změnila se v tomto směru s odstupem pětapadesáti let interpretace konfliktu z června 1967?

Na rozdíl od Suezské krize (1956), kdy Izrael vrátil válkou dobyté území Sinaje Egyptu, nebylo po roce 1967 zjevné, že by Izrael počítal v dohledné době s něčím podobným. Pásmo Gazy, Západní břeh, poloostrov Sinaj i Golanské výšiny zůstávaly nadále pod jeho okupační správou. Nedlouho po šestidenní válce přišel Izrael s tzv. Allonovým plánem, pojmenovaným podle tehdejšího izraelského vice-premiéra (Jig’ala Allona, pozn. redaktora), který měl řešit otázku navrácení části okupovaných území Jordánsku. Izrael by si zároveň jejich větší část ponechal jako nárazníkové zóny.

K implementaci tohoto záměru však nedošlo. Dění nasvědčovalo spíše tomu, že Izrael má s dobytými územími vlastní strategické plány. Svědčilo o tom nejen budování vojenských základen na nich, ale i umožnění izraelským civilistům, aby se začali na těchto územích usazovat. S politikou plánovaného osídlování okupovaných území započala levicová vláda Lévyho Eškola. Když se koncem sedmdesátých let dostala k moci pravice, dostalo osadnictví ještě větší podporu. Tento trend přetrvává v podstatě do současnosti.  

Kloníte se k názoru, že šestidenní válka překreslila štěpící linie v izraelské společnosti, když podnítila jistou eskalaci radikálních náboženských hnutí, díky čemuž se v následujících letech stále více projevoval rozdíl mezi sekulárně a ortodoxně orientovanými Židy?  

Nemyslím si, že by je zásadně překreslila, ale určitě je zdůraznila. Prohloubil se hlavně fundamentalismus a politický extremismus v táboře náboženských sionistů. Například důležitá a původně středová a umírněná Národní náboženská strana se začala stále více přibližovat rodícímu se fundamentalistickému hnutí židovských religiózních osadníků. Konflikt mezi sekulárními židy a charedim, tedy ultraortrodoxními, však s šestidenní válkou přímo nesouvisel. Tam se jednalo spíš o hodnotový spor liberální demokracie versus židovské teokratické tendence. 

Počítám, že šestidenní válka představuje klíčový moment v kolektivní paměti Palestinců s ohledem na obsazení Západního břehu Jordánu, východních částí Jeruzaléma i pásma Gazy. Jak je ale po více než půlstoletí vnímána v okolních arabských zemích, které byly Izraelem vcelku jednoznačně poraženy?

Nejvýrazněji je vnímána v Sýrii, protože na rozdíl od Egypta nedostala zpátky dobytá území Golanských výšin. V době mírového procesu v devadesátých letech bylo k vyřešení otázky Golan velmi blízko, ale hlavně skrze tehdejší změny v izraelské politice k ní nedošlo. Osud Palestinců po roce 1967 byl často využíván propagandou různých muslimských zemí, avšak dnešní Blízký východ se i z tohoto pohledu mění. Palestinská otázka je často zastíněna aktuálními konflikty, které vypukly po arabském jaru. Některé arabské země se staly taky velmi pragmatické a s Izraelem stále více prohlubují kontakty bez ohledu na osudy Palestinců.     

Jedním z důsledků šestidenní války a okupace Západního břehu Jordánu jsou také židovské osady, které v mnoha případech vznikly na původních základnách a stanovištích izraelské armády. Souhlasíte s tvrzením, že jejich existence a především další rozšiřování jsou dnes jedním z nejvíce problematických aspektů izraelsko-palestinského konfliktu?

Ano, souhlasím. Pokračování osadnické politiky ze strany Izraele je nejproblematičtějším bodem vzhledem k přístupu k Palestincům. Pokud by byla osadnická politika v duchu mírového procesu zastavena či alespoň redukována, mám za to, že Palestinský stát by mohl už v nějaké víceméně životaschopné podobě existovat. Byť by ten i tak byl velmi závislý na Izraeli – přinejmenším ekonomicky a šlo by pravděpodobně také o demilitarizovaný stát –, mám za to, že celkově by dnešní podoba izraelsko-palestinského napětí měla výrazně nižší potenciál k eskalaci.   

Můžeme šestidenní válku, s ohledem na její stále aktuální konsekvence, považovat za nejdůležitější z arabsko-izraelských vojenských střetů minulého století, který významem překonává snad jen válka o nezávislost Izraele z let 1948-1949?

Ano, z hlediska politických důsledků představují války z let 1948-1949 a šestidenní válka dva nejdůležitější momenty z hlediska izraelsko-palestinského konfliktu. Jeho současná podoba pak souvisí převážně s otázkami, které vyvstaly právě po šestidenní válce.

10. června 2022 na EuroZprávy.cz, Dotazy kladl: Matěj Bílý

pondělí 6. června 2022

Rusko je ve vztahu k islamistům pragmatické. Společnou řeč najde i s Hamásem

Al-Káida komentuje ruskou invazi na Ukrajinu. Na první pohled by se mohlo zdát, že aktuální video Ajmána az-Zawáhirího, který po smrti Usámy bin Ládina nastoupil na pozici vrchního emíra Al-Káidy, by mohlo být trhák. Ve skutečnosti se už jedná jen o marginální zprávičku, kterou recyklovalo pár internetových a novinových plátků, často z Indie. „Stará“ Al-Káida zkrátka dnes už západní média takřka nezajímá. Přitom binládinovské poselství o globální „džihádistické franšíze“ nemusí být mrtvé. Agendu sice do značné míry přebral takzvaný Islámský stát (který ostatně původně byl součástí globální sítě Al-Káidy), ale značka před dvěma dekádami nejobávanější teroristické sítě má ještě stále zvuk.


Na rozdíl od Bin Ládina, který preferoval boj proti „vzdálenému nepříteli“, tedy Západu, prosazoval Zawáhirí vždy spíše koncepci porobení „nepřítele blízkého“. To znamená snahu svrhnout „proradné blízkovýchodní vlády“, ale třeba i tu současnou indickou, vedenou Naréndrou Módím, která svým vyostřeným nacionalismem polarizuje vztahy mezi hinduisty a muslimy. Zawáhirí ostatně ve svých nedávných projevech vyzýval Tálibán, aby poté, co se znovu zmocnil Afghánistánu „osvobodil Kašmír“, či komentoval „šátkovou aféru“ v indickém státu Karnátaka. Pro Zápaďana sice nepředstavuje toto odlehlé dění už žádný trhák, z hlediska potenciální nebezpečnosti Al-Káidy to ale není úplně směrodatné.

Avšak zpátky k Zawáhirího „ukrajinskému“ projevu z 6. května. Ten byl koncipován v prvé řadě jako vzpomínka na jeho velkého mentora, který byl v Pákistánu zabit americkým komandem právě před jedenácti lety. Z již tradičního zátiší se samopalem a svatými knihami útočil stárnoucí radikál na svého arcinepřítele Spojené státy a opájel se jejich oslabením, které bylo způsobeno, jak doslova uvedl, „porážkami v Iráku a Afghánistánu, ekonomickými katastrofami způsobenými invazemi po 11. září 2001, pandemií koronaviru a také tím, že opustily svého spojence Ukrajinu a přenechaly ji jako kořist Rusům“.

Proti Rusku, nebo proti USA?

Al-Káida určitě není sympatizantem politiky putinovského Ruska, ostatně se již téměř dvacet let vyskytuje na předních příčkách ruského seznamu teroristických organizací. Přesto je zřejmě schopná pohlížet na některé ruské aktivity pragmaticky – pokud například narušují americké zájmy, které byly z pohledu Al-Káidy v uplynulých dvou desetiletích výrazně nebezpečnější než ty ruské.

Nebylo tomu tak ale vždy. Al-Káida se formovala v druhé polovině osmdesátých let, kdy afghánští a arabští mudžáhidové vzdorovali sovětské invazi do Afghánistánu. V tom měli tehdy plnou podporu Ronalda Reagana, který – podobně jako oni – pohlížel na Sovětský svaz jako na „bezbožnou říši zla“. Američané tak neměli problém využívat i těch nejtvrdších džihádistických radikálů jako zástupných hráčů v boji proti sovětským zájmům. Jistou přijatelnost americké politiky pro džihádisty navíc posilovaly dlouhodobé snahy USA o oslabení vlivu režimů podporovaných Sověty, mezi nimiž bylo i množství arabských vlád, které islamistická hnutí tvrdě potíraly.

Jenže po odchodu Sovětů z Afghánistánu a následném konci studené války Američané o své kontroverzní spojence ztratili zájem. Sovětský svaz rychle zmizel v propadlišti dějin a jeho největší pohrobek – Ruská federace – byla v devadesátých a nultých letech jen slabým protihráčem globálního hegemona USA. Že i radikálně islamistické sympatie k Západu z dob studené války byly jen čistě pragmatické, potvrdila část bývalých afghánských mudžáhidů v čele s Bin Ládinem údery z 11. září 2001 i řadou dalších teroristických operací.

Expanzivní politika putinovského Ruska se od sovětské rozpínavosti v řadě ohledů odlišuje. Patří do ní i využívání eurasianismu ve spojení s náboženskou identitou – a to nejen pravoslavnou křesťanskou, ale i islámskou, neboť na území Ruské federace žije téměř patnáct milionů muslimů. Odlišností oproti sovětské politice je také vztah k zahraničním radikálně-islamistickým hnutím, byť velmi selektivní. Hlavním rozlišujícím bodem pro Rusko v tomto ohledu obvykle je, jestli se v minulosti nedopustila ohrožení ruského teritoria nebo zájmů, hlavně pak v souvislosti s konflikty v Čečensku. Například afghánský Tálibán je tak pro dnešní Rusko teroristickou organizací, protože v minulosti aktivně podporoval čečenské bojovníky, respektive konspiroval proti ruským zájmům v Afghánistánu.

Syrské a libanonské vztahy

Ruský přístup k palestinskému Hamásu či libanonskému Hizballáhu je však na základě podobného principu výrazně odlišný: „Vůdci teroristického hnutí na severním Kavkazu Šamil Basajev a Emír Chattáb se aktivně snažili přesvědčit vůdce Hamásu a Hizballáhu, aby se zapojili do bojů v Čečensku. Na oplátku jim představitelé čečenských bojovníků nabídli vojenskou pomoc při boji proti Izraeli. Hizballáh a Hamás však tyto nabídky odmítly a ani se nikdy nepokusily o teroristický útok na území Ruské federace,“ prohlásil svého času Jurij Sapunov, bývalý šéf oddělení FSB pro boj s mezinárodním terorismem.

Rusko má i v době války na Ukrajině stále s Izraelem relativně dobré vztahy, což se projevilo mimo jiné i na dosavadních vlažných izraelských postojích vůči Ukrajině. Rusko-izraelské vztahy posílily hlavně za bývalého premiéra Netanjahua, kdy Izrael rozvinul strategickou spolupráci například ve formě zbraňových kontraktů na dodávky dronů do Ruska, ale také vzájemnou koordinaci při respektování ruských a izraelských zájmů na teritoriu Sýrie, kde Izraeli jde hlavně o oslabování íránské vojenské přítomnosti.

Moskva udržuje oficiální vztahy i s Palestinskou národní autonomií, které dominuje hnutí Fatah. To je zároveň dlouhodobě největším palestinským konkurentem Hamásu. Souběh dobrých vztahů s Izraelem a zároveň s Palestinskou autonomií není nijak výjimečný. Jenže Rusko buduje již poměrně dlouho otevřené vztahy i s hnutím Hamás, které je na teroristických seznamech řady zemí a mezinárodních organizací. Například již od roku 2006 se pravidelně konají schůzky ruských diplomatů a politiků s členy nejvyššího vedení Hamásu na úrovni ministerstva zahraničních věcí. Poprvé tak na oficiální návštěvu Moskvy přijel v březnu 2006 šéf politbyra Hamásu Cháled Mešál. Bylo to poté, co Hamás zvítězil v palestinských volbách.

Ruské vztahy s Hizballáhem jdou ruku v ruce s ruskou politikou vůči Sýrii a Íránu. V případě Hamásu ale mohou mít spíše praktický charakter. V pásmu Gazy totiž žijí i někteří ruští občané, hlavně ženy, které se provdaly za tamní Palestince. Ruští diplomaté tak čas od času Gazu navštěvují za účelem poskytnutí konzulární pomoci, k čemuž je zapotřebí komunikace s Hamásem. Kromě toho v Gaze působí i ruské kulturní centrum Kalinka, které zaštiťuje Rossotrudničestvo, tedy ruská federální agentura, která se mj. zabývá záležitostmi krajanů a mezinárodní humanitární spoluprací.

Syrské a ukrajinské přelomy

Těsně před vypuknutí arabského jara v roce 2010 se s šéfem zahraničního politbyra Hamásu Mešálem setkal přímo ruský prezident Dmitrij Medveděv. Jenže po vypuknutí arabského jara vztahy Ruska a Hamásu poněkud ochladly. Rusko totiž nadále pevně podporovalo režim Bašára Asada, zatímco Hamás začal syrského prezidenta za tvrdý postup vůči syrským protestujícím silně kritizovat. Zahraniční politbyro Hamásu bylo nakonec nuceno zavřít dlouholetou damašskou kancelář a přesunout se do Kataru. Ale ani v tuto dobu se Hamás nedostal na žádný ruský seznam teroristických organizací a Moskva se nadále snažila být prostředníkem při jednáních mezi znepřátelenými palestinskými frakcemi (Hamásem, Fatahem, palestinským islámským džihádem a dalšími skupinami), a dokonce se pokoušela oživit i dysfunkční izraelsko-palestinský mírový proces v rámci tzv. Kvartetu, jehož je Rusko od roku 2002 členem po boku USA, EU a OSN.

Ani ruská invaze na Ukrajinu nijak neoslabila vztahy Moskvy s Hamásem. Spíše naopak – letos na začátku května se například uskutečnila v Moskvě schůzka mezi nejvyššími současnými představiteli Hamásu Ismáílem Haníjou a Mustafou Abú Marzúkem a ruským ministrem Sergejem Lavrovem.

V postoji k radikálnímu islamismu je putinovské Rusko velmi odlišné od Sovětského svazu z časů studené války a zohledňuje hlavně regionální dosah islamistických hnutí. U těch globálně zaměřených – typu Al-Káidy – spatřuje Rusko dlouhodobě ohrožení svých zájmů. Naopak některé lokální skupiny typu Hamásu a Hizballáhu je Putin schopen využívat. Je dokonce možné, že čím více se na pozadí války na Ukrajině budou vztahy mezi Ruskem a Západem polarizovat, tím spíše může Rusko nacházet potenciální spojence i tam, kde by je dříve nehledalo. Ti, kdo spatřují v putinovském Rusku „posledního ochránce křesťanské civilizace“, tak budou nejspíše zklamáni…

Marek Čejka a Sabina Tagirovna

vyšlo na A2arm, 25. 5. 2022

středa 18. května 2022

Krátký diskurz kebabu v Česku

Na žádost Respektu jsem se stal malilinko food-influencerem a v článku z čísla 20/2022 k 50. výročí döner-kebabu v Dojčlandu odpověděl na dva dotazy ohledně kebabu u nás:

1. Kde v Česku dělají nejlepší kebab?

Pokud se podíváme na ty nejběžnější pouliční „kebabárny“, je to dost těžké určit, protože prakticky všichni prodejci odebírají kebab ve formě polotovaru ze stejného zdroje a chuť je pak všude velmi uniformní. Je to škoda, protože připravit i jiné druhy kebabu, či u omáček překonat dimenzi „pálivá-česnek-bylinky“ (a přidat třeba ještě do pity hummus, smažené lilky, cukety…), není až takový problém. Ale malá invence je obecně problémem street-food okýnek v Brně, kde se pohybuji nejčastěji. V Praze jsem narazil na pár míst, kde připravují kebab inventivněji. Jsou to hlavně libanonské podniky, což může souviset i s tím, že Libanonci jsou považováni za nejlepší kuchaře Blízkého východu. Jako inspiraci pro naše kebabáře doporučuji navštívit například berlínský Kreuzberg. Jestli ale chcete vstoupit přímo do kebabového ráje, navštivte bistro „Jásín“ v kurdsko-iráckém Erbílu…       

2. Které české jídlo by si zasloužilo podobnou globální slávu jako kebab?

To je docela zapeklitá otázka, protože „typická česká jídla“ jsou v podstatě jídelním mixem rakousko-uherských národů, plus něco z Bavorska. Pokud se bavím s cizinci, třeba s těmi, kteří pochází z „kebabových regionů“, tak pro ně je dnešní česká kuchyně obvykle příliš tučná. Ale těch několik autentičtějších českých jídel, jako například různé omáčky typu svíčkové, švestkové či šípkové, by si určitě zasloužily pozornost národů světa. A jako street-food by se pak mohly od Marrakéše po Islámábád určitě dobře prodávat obložené chlebíčky či nějaký chutně připravený a dobrými přílohami zaopatřený smažák…         

Kebaby z bistra "Jásín" v Erbílu.
Žádný lepší jsem nikdy nejedl. 

středa 27. dubna 2022

Rozhovor k násilnostem v Jeruzalémě, zvláště pak na Chrámové hoře (duben 2022)

V půlce dubna 2022 propukly v Jeruzalémě na Chrámové hoře opět nepokoje. Byla situace vypjatá už před samotným zásahem izraelské policie?

Meditující kocúr od Skalního dómu,
foto: M. Čejka
Násilí na Chrámové hoře předcházela nejintenzivnější vlna teroristických útoků na izraelské civilisty od roku 2016, která proběhla městy Beer Ševa, Chadera, Bnej Brak a Tel Aviv. Zahynulo při ní 14 Izraelců včetně dvou policistů arabského původu. Na rozdíl od útoků v nedávné minulosti, ke kterým se obvykle přihlásil Hamás nebo Palestinský islámský džihád, není souvislost mezi aktuálními teroristickými útoky jasná. První dva – v Beer Ševě a Chadeře – totiž spáchali Izraelci arabského původu, kteří sympatizovali s takzvaným Islámským státem. Ten, podobně jako Al-Káida, vždy spíše palestinské otázky zneužíval pro své globálně džihádistické cíle a ani zmiňované palestinské radikálně islamistické skupiny s ním nikdy nechtěly mít mnoho společného. Podobně ani terorismus z řad takzvaných izraelských Arabů není pravděpodobný. Obecně nebyly sympatie ke globálnímu džihádismu mezi nimi ani Palestinci nikdy výrazné a může tak jít i o jistý způsob vyhraňování se proti „tradičním“ skupinám, které se již mohou zdát některým individuálním útočníkům nedostatečně radikální.

Útoky v Bnej Braku a Tel Avivu však ale provedli útočníci z oblasti města Džanín na Západním břehu, což mělo blíže k obvyklému scénáři. Jenže ani oni nebyli spojeni s žádnou z organizací. Hamás a Islámský džihád sice útoky ocenili, ale v reálu se opět mohlo jednat o výraz deziluze útočníků z těchto skupin.

Izraelci následně zahájili odvetnou operaci v uprchlickém táboře v Džanínu, odkud útočníci pocházeli. Při následných přestřelkách pak bylo zabito několik palestinských ozbrojenců, kteří se postavili izraelským vojákům, ale i palestinských civilistů.

Zmiňované násilí se odehrává na pozadí dlouhodobé a stupňující se izraelské vojensko-civilní okupace Západního břehu i pokračující nedemokratické hegemonie zkorumpovaného Fatahu na Západním břehu a brutálního Hamásu v pásmu Gazy. To samozřejmě není jakékoliv ospravedlnění izraelské osadnické politiky či naopak palestinského teroru proti Izraelcům. Kontext izraelsko-palestinského konfliktu, který se prakticky vytratil ze současného globálního zpravodajství, je ale pro pochopení různých současných násilných aktivit důležitý. Mírový proces je od roku 2000 zamrzlý a některé pozitivní změny, které předtím přinesl, již v roce 2022 dávno nefungují. Je pravda, že izraelsko-palestinský spor není z globálního ani regionálního hlediska zdaleka tak nebezpečný a násilný jako dění v Sýrii či na Ukrajině, z čehož plyne i odliv zájmu médií, ale to neznamená, že by se jeho základní rysy marginalizovaly nebo nějak podstatně změnily.

V pátek 15. dubna také začal židovský Pesach, muslimský Ramadán je v plném proudu. Jak moc souvisí aktuální násilí právě s těmito svátky? Ostatně loni na jaře se dělo něco podobného.

Religiozita se jak na straně palestinské, tak izraelské, už desetiletí propojuje s politikou. Náboženství, která oficiálně deklarují svou apolitičnost a mírumilovnost, se tak stala nositeli politického aktivismu a nezřídka i násilí. Má to svou logiku v dimenzi globální, lokální, lidské i politické, u které hraje roli zmiňované dlouhodobé nedořešení izraelsko-palestinského sporu.

Období ramadánu tak obecně patří k částem roku, kdy dochází k izraelsko-palestinským eskalacím nejčastěji. Při svátečních muslimských modlitbách (mimo velké muslimské svátky se pak často jedná o modlitby páteční) se schází větší počet věřících než obvykle, což může na exponovaných místech izraelsko-palestinského konfliktu, jako je právě Jeruzalém, a zvláště pak tamní Chrámová hora, náboženské poutníky často rychle proměnit v politické aktivisty.

Ramadánové modlitby jsou pak přímo v Jeruzalémě specifické nejen svým svátečním charakterem, ale i větším množstvím věřících rozmanitějšího původu než během roku. V době ramadánu má totiž možnost získat těžko dostupná izraelská povolení k návštěvě jeruzalémských svatých míst i větší počet Palestinců ze Západního břehu. Roli hraje také nervozita související s velmi asketickými a vyčerpávajícími ramadánovými omezeními – mimo jiné zákaz konzumace potravin a jakýchkoliv nápojů během dne. V prostředí permanentního a často velmi tvrdého dohledu izraelské pohraniční policie, která je nejen v době ramadánu v jeruzalémském Starém městě prakticky všudypřítomná, tak Palestinci, kteří podobně jako Izraelci považují Jeruzalém za své hlavní město, začnou nezřídka protestovat proti aktivitám izraelských osadníků a brutalitě bezpečnostních složek.

Letos navíc došlo k souběhu Ramadánu s Velikonocemi a židovským svátkem Pesach. Velký počet zpolitizovaných věřících z různých náboženství v jeruzalémském Starém městě je tak dalším faktorem, který může náboženské poutníky v nervózní a davové atmosféře snáze vyhranit proti sobě. Radikálové nejsou zdaleka jen mezi Palestinci, ale i mezi izraelskými věřícími, kteří však mají na rozdíl od Palestinců ze strany po zuby ozbrojených pohraničníků spíše ochranu.

Jeruzalém, a právě Chrámová hora, je v už tak vyhrocených izraelsko-palestinských vztazích dost možná tím nejpalčivějším bodem. Rýsují se na horizontu konkrétní návrhy, nebo alespoň teoreticky nějaké naděje na uklidnění, nebo je otázka Jeruzaléma stále ve stavu patu?

Vůbec nemám dojem, že by se situace na Chrámové hoře (Palestinci a muslimové jí říkají – al-Haram al-Qudsí aš-Šaríf čili „Vznešená svatyně jeruzalémská“ – která je ve své podstatě výrazem uctívání stejné abrahámovské tradice jako u židů, byť v islámské interpretaci) nějak zásadně měnila v duchu zmírnění izraelsko-palestinského napětí. Spíš naopak – současné eskalace na Chrámové hoře souvisí mimo jiné i se stupňujícími se návštěvami židovských náboženských mesianistů, nezřídka z řad izraelských osadníků.

V kontextu letošního dění a svátků je Chrámová hora velmi propojená s židovským svátkem Pesach (pašije). Právě hora Moria, která je středobodem Chrámové hory, je místem, kde měl podle židovské tradice Abrahám obětovat svého syna Izáka, ale na boží příkaz nakonec podřezal beránka. Různé židovské mesianistické skupiny (jako například „Chrámový institut“) se pokoušejí tuto praxi na Chrámové hoře obnovit a během Pesachu zintenzivňují její návštěvy. Ty samozřejmě probíhají za doprovodu izraelské policie a protestů muslimských věřících. Právě tyto aktivity často zažehnou potyčky a další formy násilí na Chrámové hoře – a nejinak tomu bylo i letos.

Izraelský vrchní rabinát sice židům vstup na Chrámovou horu z teologických důvodů zakazuje, ale zmiňovaní mesianisté si z toho nic nedělají. Někteří z nich dokonce spřádají apokalyptické plány na likvidaci mešit a výstavbu Třetího chrámu, což má v jejich teologii přiblížit mesiášský věk. Právě z těchto skupin vzešla řada židovských extremistů, pro které má izraelská zpravodajská služba Šin bet dokonce speciální oddělení. Jenže bezpečnostní složky téhož státu nezřídka poskytují podobným radikálům ochranu, takže se izraelský boj proti židovskému extremismu stává poněkud sisyfovským.

Loni se v Izraeli vyměnila vláda. Po velmi dlouhé době byl z premiérského křesla sesazen Benjamin Netanjahu. Jak proměnila nová vláda izraelsko-palestinské vztahy? A ohrožuje ji aktuální dění?

Od nové izraelské vlády jsem z hlediska izraelsko-palestinského konfliktu očekával jisté pokroky. Ale o něco méně naivněji jsem si ve stejnou dobu říkal, že se nezmění prakticky nic. Pravdou je bohužel spíše to druhé. Ano, došlo k určitým kosmetickým změnám – obnovily se například některá izraelsko-palestinská jednání na vysoké úrovni, došlo k jistým ekonomickým úlevám vůči Palestincům – ale v těch podstatných věcech se nezměnilo vůbec nic. Naopak, počet izraelských osadníků na Západním břehu – což je podle mě naprosto klíčová věc ztěžující řešení konfliktu – stále narůstá. Také palestinská autonomie s Fatahem je zkorumpovanější a represivnější vůči svým oponentům. Podobně tak má i islamistického Hamásu řada Palestinců plné zuby. V prostředí, kde ale palestinský prezident omezuje demokratické procesy, aby papaláši z Fatahu neztratili své pozice, nesvítá na nějakou novou – a konstruktivnější – politickou sílu prakticky žádná naděje.

Nejen Netanjahuovi, ale i některým současným politikům současné izraelské vlády, začala tato situace paralyzované Palestiny vcelku vyhovovat, neboť je v ní možné snáze udržovat status quo nerušeného pokračování osadnické kolonizace Západního břehu. Netanjahu šel z pragmatických důvodů osadníkům otevřeně na ruku a současný premiér Bennett dokonce sdílí i jejich politickou teologii. Brzdou mu je jen to, že jeho vláda je tak nekonzistentním ideologickým slepencem, že bude moci být ráda, když jejím jediným výrazným úspěchem bude odolání neustálým pokusům Netanjahua o návrat. Ale ani tím si Bennettova vláda nemůže být v posledních týdnech jistá.

Rozhovor pro A2arm, dotazy: Matěj Schneider, 25. 4. 2022

středa 16. března 2022

Válka na Ukrajině a Blízký východ

Rusko-ukrajinský konflikt má globální dopad a Blízký východ je navíc regionem v jeho těsném sousedství, přičemž jak Rusové, tak i Ukrajinci, mají vazby na četné blízkovýchodní hráče. V tomto textu připomeňme alespoň několik nejdůležitějších bodů, kterými je Blízký východ s událostmi na Ukrajině propojen. V tomto textu jsou jimi turecké a izraelské diplomatické aktivity a angažmá syrských žoldnéřů na straně Ruska.     


V souvislosti s diplomatickým úsilím o řešení rusko-ukrajinského konfliktu se hodně mluví o aktivitách dvou blízkovýchodních regionálních mocností: Turecka a Izraele. Obě země spojuje velmi pragmatický postoj a oboustranně dobré vztahy vůči Rusku i Ukrajině. V uplynulých dnech tak byla hodně diskutována cesta izraelského premiéra Bennetta za Putinem do Moskvy. Turci zase zprostředkovali 10. března v Antalyi setkání mezi ruskými a ukrajinskými ministry zahraničí Sergejem Lavrovem a Dmytro Kulebou. Od začátku války šlo o vůbec první setkání na tak vysoké úrovni. Nevedlo sice k žádné konkrétnější deeskalaci konfliktu, ale je možné, že na něj navážou další jednání pod tureckým patronátem.      

K izraelským i tureckým diplomatickým aktivitám vůči Ukrajině dochází na pozadí vzájemného sbližování obou zemí. 9. března totiž přistál v Ankaře izraelský prezident Isaac Herzog, což byl od roku 2008, kdy naposledy navštívil Turecko izraelský premiér, první vzájemná návštěva na srovnatelné úrovni. 

Turecko nikdy nebylo otevřený nepřítel Izraele a často se zapomíná, že bylo vůbec první muslimskou zemí, která Izraele uznala již v jeho samotných počátcích (konkrétně 28. března 1949). Až do počátku devadesátých let však byly vztahy obou zemí jen velmi formální. Poté co začal izraelsko-palestinský mírový proces se však začaly prohlubovat a zanedlouho se přeměnily dokonce ve strategické partnerství.  Kromě ekonomické spolupráce a turismu se silně dotklo i vojenské kooperace, kdy Turci získali přístup k některým izraelským vojenským technologiím, a naopak izraelské bojové letouny dostaly například možnost provádět cvičení nad rozlehlým tureckým územím. Vzájemné vztahy se ale prudce zhoršily po válce v Gaze na přelomu let 2008 a 2009 a po izraelském zásahu proti civilnímu konvoji, který vyplul v květnu 2010 z Turecka s cílem prolomit izraelskou námořní blokádu Gazy. K výraznějšímu oteplení izraelsko-tureckých vztahů došlo tak právě až nyní v březnu.     

Turecko versus Rusko?

Vztahy Turecka k současnému Rusku a Ukrajině stojí za hlubší vhled. Turecko je v tradicích Osmanské říše dlouhodobý geopolitický soupeř Ruska, kdy se s ruským vlivem střetává v černomořské a kavkazské oblasti. Po rozpadu Sovětského svazu začala Ukrajina pro Turecko plnit roli nárazníkového státu proti ruskému vlivu. Turecko s ní rozvinulo čilé ekonomické vztahy a v kontextu dneška například zásobuje Ukrajinu zbraněmi, hlavně efektivními drony Bayraktar. O těch se jen velmi málo zmiňuje, že jsou samy o sobě výborným byznysem přímo pro rodinu tureckého prezidenta Erdoğana, neboť manžel jeho nejmladší dcery – Selçuk Bayraktar – je hlavním technologem společnosti Baykar, která drony vyrábí. V každém případě se tyto drony ukázaly účinné nejen v horských oblastech, pro které byly vyvinuty (hlavně pro boj proti kurdské PKK, nasazeny byly úspěšně také nedávno v Karabachu), ale i v ukrajinských pláních. Turecko také uzavřelo úžiny Dardanely a Bospor všem válečným lodím, které nemají domovský přístav v Černém moři, což se dotklo i několika ruských vojenských plavidel.  

Turecko stojí v opozici proti ruským zájmům a spojencům v dnešní Libyi a Sýrii. Právě na turecko-syrském pomezí zaskřípaly turecko-ruské vztahy obzvláště silně v roce 2015, kdy turecká armáda sestřelila ruský bombardér a o rok později byl v Ankaře spáchán atentát na ruského velvyslance. Mohlo by se tedy zdát, že Turecko vlastně vůči Rusku setrvává už delší dobu de facto ve válečném vztahu a že neochvějně brání pozice NATO. Jenže Erdoğanova regionální mocnost je schopná se v mezinárodní politice chovat také velmi pragmaticky a individualisticky. Na pozadí zmiňovaných rusko-tureckých potyček tak ve skutečnosti pokračovaly čilé kontakty v oblasti energetiky a turismu. Vztahy s Ruskem se posléze podařilo Erdoğanovi ještě více normalizovat skrze nákup ruského protiletadlového zbraňového systému S-400, poté co se nedohodl s Američany. Turecko tak svou zcela specificky strategickou pozici v rámci NATO dokáže náležitě využít a nemusí se zdaleka vždy ohlížet na zájmy dalších členů aliance.  

Izrael vyjednavačem?

Hodně diskutovaná a zároveň nejednoznačností zahalená byla cesta izraelského premiéra Bennetta do Moskvy 5. března, kde se osobně setkal s Putinem a následně telefonoval se Zelenským. Hodnocení cesty oscilují mezi „důležitým mírotvorným aktem“ až po „snahy přesvědčit Zelenského ke kapitulaci“. Bennett nepochybně snahu usmířit rusko-ukrajinský spor Putinovi komunikoval, v reálu ale mohl mít na srdci i jiné věci: Především rusko-izraelské vztahy v kontextu současné Sýrie, které výrazně rozvinul předešlý izraelský premiér Netanjahu. Ty se týkaly hlavně omezování íránského vlivu v Sýrii. Netanjahu totiž získal od Putina záruky, že Rusové (v Sýrii výrazně vojensky přítomní), nebudou klást odpor izraelským akcím, které jsou zaměřeny k narušení íránských instalací na syrském teritoriu. Rusové a Íránci nejsou rozhodně nepřátelé a společně podporují Asadův režim, ale zároveň nepůsobí ani vždy jako spojenci, kteří by společně koordinovali své vojenské akce. Pokud by Bennett nyní příliš jednoznačnou podporou Ukrajiny nyní Putinův tichý souhlas ztratil (Izrael například ve Spojených národech podpořil i rezoluci ES‑11/1 z 2. března, která odsoudila ruskou invazi na Ukrajinu), mohlo by to Írán na poli konfliktu s Izraelem výrazně zvýhodnit. Další bod, který mohl Bennett s Putinem projednávat, mohl souviset i se snahou ovlivnit Rusko ve věci vídeňských jaderných jednání s Íránem, kde doposud Rusko nezastávalo žádné výrazné pozice. Jednání s Putinem a následný telefonát se Zelenským se mohl týkat i bezpečí ukrajinských židovských komunit či jejich transferu do Izraele. Bennettova diplomacie pokračovala i po návratu do Izraele telefonickou formou, kdy se minimálně ještě jednou spojil s prezidentem Zelenským. Stojí za to zmínit i fakt, že jako šedá eminence za diplomacií izraelského premiéra je zmiňován německý kancléř Olaf Scholz. 

Pokud bude Izrael dobře vyvažovat idealistické i pragmatické postoje k Rusku a Ukrajině, má určitě solidní potenciál stát se důležitým ukrajinsko-ruským vyjednávacím místem. V současnosti je ale tato možnost stále zahalena závojem nejasností.  

Syrští žoldnéři

Z ukrajinského bojiště přichází každý den obrovský počet nejednoznačných informací. Jedna z těch serióznějších zmiňuje ruský zájem angažovat v konfliktu žoldnéře ze spřátelené asadovské Sýrie. Prezident Zelenskyj označil tyto žoldáky za „syrské vrahy, kteří přicházejí ze země, kde bylo vše zničeno způsobem, jakým se to může stát i na Ukrajině“. Že půjde o velmi nemilosrdné bojovníky, má Zelenskyj zcela jistě pravdu. Na druhou stranu, pokud sledujeme rychle stoupající ztráty ruských vojsk, není překvapivé, že bude Putin chtít stále více do bojů zapojit na místo ruských vojáků nejrůznější dobrovolníky a žoldnéře, kteří by snížili oficiální čísla ztrát (v obecném povědomí je známá zvláště soukromá paramilitární armáda „Wagnerovci“, rovněž s velkými zkušenostmi ze Sýrie). V Putinově záměru navíc může hrát roli i jistá pomstychtivost a snaha oplatit Ukrajině angažmá řady zahraničních dobrovolníků na její straně. Syrští ozbrojenci jsou loajalisté syrského režimu Baššára Asada (byť samozřejmě může jít i o výjimky), který Putinovi velmi vděčí za politickou – a možná i fyzickou – záchranu. Lze předpokládat, že půjde spíš o sekulárnější arabské bojovníky z pro-asadovských milicí či armády než o radikální islamisty, kteří vesměs stojí vůči Asadovi v opozici. Pro Putina můžou být tito žoldnéři velmi cenní svými zkušenostmi ve vleklé syrské městské válce, která řadu syrských měst „stalingradizovala“. Urbánní fáze rusko-ukrajinských bojů již na Ukrajině probíhá. Má však stále velký potenciál se rozvinout do extrémní ničivosti. K tomu by došlo v okamžiku rozpoutání těžkých městských bojů přímo v centrálních částech Kyjeva a dalších velkých měst. V těch by syrští žoldnéři mohli mít skrze své zkušenosti velkou výhodu.  

Lehce zkrácená verze vyšla na A2arm (16. 3. 2022)

pondělí 1. listopadu 2021

R. I. P. Profesor Mahmúd Ayoub (1935 - 2021)

V požehnaném věku 86. let právě zemřel profesor Mahmúd Ayoub (Ajúb) - úžasný člověk i akademik v jedné osobě - kterého jsem měl štěstí potkat během fulbrajta na Hartford Seminary v Connecticutu, kde učil předměty související se ší´itským islámem a křesťansko-muslimským dialogem. 

Profesor Ayoub se narodil v Libanonu, kde v průběhu dětství přišel o zrak. Přes tuto těžkou ránu vystudoval filosofii na The American University v Bejrútu, náboženské myšlení na the University of Pennsylvania a Ph.D. z historie náboženství získal na Harvard University. Kromě Hartford Seminary vyučoval na celé řadě univerzit, včetně Berkeley, San Diego State University, the University of Toronto a McGill University. 

Dr. Ayoub je kromě řady článků také autorem knih: 
- Redemptive Suffering in Islam: A Study of the Devotional Aspects of Ashura in Twelver Shi'ism ("Vykupitelské utrpení v islámu: Studie devocionálních apektů svátku ašurá v klasickém ší´ismu") 
- The Qur’an and Its Interpreters (Korán a jeho interpretátoři, 2. díly) 
- Dirását fí al-‘Alaqat al-Masihíjja al-Islámíjja ("Studie křesťansko-muslimských vztahů") 
- Islam: Faith and History (Islám: Víra a historie) 

Profesor Ayoub byl veselý a laskavý člověk, který byl k dispozici studentům a kolegům nejen v posluchárně, ale rád pro ně pořádal se svou ženou Linou dýchánky i u sebe doma, kde okouzloval třeba historkami ze setkání s mnoha významnými osobnostmi nejen ší´itského islámu.
 
Odchodem profesora Ayouba ztratil tento svět velkou osobnost křesťansko-muslimského dialogu, ale nepochybně má teď možnost konzultovat výsledky své práce ve výšinách nebeských!

 الله يرحمه (Dej Pánbůh pokoj jeho duši)

pátek 17. září 2021

Konec konfliktů v nedohlednu

V sobotu jsme si připomněli výročí teroristických útoků 11. září, které dostaly militantní tvář islamismu do popředí světové pozornosti. Jak se od té doby islamismus proměnil?

Islamismus, nebo poněkud nepřesně „politický islám“, má celou řadu podob a ve světě se prakticky mluví jen o těch nejradikálnějších. Na Al-Káidu se po 11. září 2001 disproporčně zaměřila pozornost výrazné části bezpečnostních složek celého světa, ale ani tak se ji dodnes nepodařilo zničit, jen hodně oslabit. Podobně tak ani v roce 2001 nikdo netušil, že po Al-Káidě přijde na svět ještě nebezpečnější klon radikálního islamismu – tzv. „Islámský stát“. I přes tyto znepokojivé tendence se domnívám, že dnešní variace Al-Káidy a ISIS budou působit spíš už jen v periferních oblastech světa, jako je Africký roh, saharská a subsaharská Afrika či oblast Afghánistánu – tam se navíc ukáže, co s touto tendencí udělá vláda Tálibánu. 

Na pozadí pozornosti médií zůstávají různé umírněné islamistické formace, které zasedají v parlamentech nejrůznějších muslimských zemí a respektují pravidla politické soutěže. Dnes se do jisté míry mluví třeba o umírněných islamistech v izraelském parlamentu a vládě, ale podobných stran jsou po světě desítky. Světová média jsou obecně dost povrchní, takže je zajímají hlavně konflikty a terorismus, ale daleko méně už nějaký širší a často výrazně méně krvavý kontext politického islámu jako celku.

Zajímavý bude také osud organizací vycházejících z principů egyptského Muslimského bratrstva, které zažívá po nástupu režimu maršála Sísího v Egyptě zřejmě největší krizi ve své historii. A toto byl vlastně vždy nejdůležitější proud islamismu, který se v některých regionech přerodil na pragmatické a poměrně mírumilovné politické strany, a jinde na sebe nabral více radikální podoby, jako je například palestinský Hamás.

V knize Korán, meč a volební urna píšete také o „post-islamismu“...

O „post-islamismu“ píše již řada orientalistů a politologů přes dvě dekády. Ten pojem znamená velmi zjednodušeně rozřeďovaní tradičnějších aspektů politického islámu modernitou. V politice to může znamenat například transformaci islamistických stran na strany více sekulární, ve kterých už islám hraje spíše jen symbolickou roli – což si lze představit například na modelu západních křesťansko-demokratických stran, které nejsou nějakými teokratickými stranami snažícími se nastolit Ježíšovo království, ale spíš jen povrchněji vychází z různě interpretovaných křesťanských hodnot.  

Aktuálně se média asi nejvíc věnují hnutí Tálibán, které si po převzetí moci v Afghánistánu vybralo k inauguraci své nové vlády právě symbolické datum 11. září. Změnil se Tálibán za poslední dvě dekády?

Formálně teoreticky ano – Tálibán v řadě detailů ustoupil ze svých až surrealisticky striktních pozic, které byly charakteristické pro jeho vládu před rokem 2001. Jen namátkou mezi ně patřilo bezprecedentní omezení základních práv Afghánců, zvláště pak žen, zákaz prakticky jakéhokoliv kulturního vyžití, destrukce nemuslimských kulturních památek v zemi atd. V reálu to však již platit vždy nemusí, protože už nyní můžeme vidět na teritoriích pod dnešní správou Tálibánu řadu excesů, které se podobají těm dřívějším. Celkově asi nedosáhnou dřívější míry brutality, ale i tak by mohlo jít o znovuzrození jednoho z nejméně tolerantních režimů v muslimském světě, byť v o něco „měkčí“ podobě než před více než dvaceti lety.

Ve své knize píšete, že podle Gillese Kepela se „hnutí Tálibán v pohledu na politiku velmi odlišuje od islamistů, neboť samotná idea státnosti, politiky, občanství či svobody pro něj nehraje žádnou zvláště důležitou roli.“

Z poznatků Gillese Kepela i řady znalců afghánské politiky vyplývá, že Tálibán sám o sobě globální hrozbu nikdy nepředstavoval. Nespadá totiž jednoznačně do žádného z dvou hlavních typů radikálně islamistických organizací – ty jsou buďto inspirovány v zásadě modernistickým Muslimským bratrstvem, anebo se jedná o džihádisty typu Al-Káidy. Na rozdíl od těchto dvou zmiňovaných typů organizací pracuje Tálibán s moderními koncepty politiky, zahrnujícími mimo jiné ambice k mezinárodnímu či globálnímu vlivu, výrazně méně. 

Tálibán je tak hodně specifický a bylo by ho nejspíš možné označit za paštúnské kmenově-fundamentalistické hnutí vycházející ze specifických afghánsko-paštúnských tradic, které se soustředí prakticky výhradně na teritorium Afghánistánu (Tálibán působí i v pohraničních oblastech sousedního Pákistánu, ale nejedná se o identické hnutí). Důležitá věc ale je, že Tálibán poskytoval a nadále může poskytovat ochranu dalším radikálním skupinám. To v případě azylu pro Al-Káidu před rokem 2001 souviselo s velmi specifickou solidaritou paštunských a arabských velitelů, včetně Bin Ládina, z dob společného boje proti sovětské armádě a prosovětskému afghánskému loutkovému režimu v 80. letech. Nešlo však zdaleka o bezproblémové spojenectví a Tálibán již tehdy litoval, že mu Al-Káida nakonec přerostla přes hlavu a motivovala mimo jiné americkou invazi do Afghánistánu. I tak ale mohou současné úspěchy Tálibánu symbolicky podpořit řadu radikálních skupin, které na něj nemusí mít žádnou přímou vazbu, nebo mohou být dokonce ideově velmi odlišné.

Přesuňme se teď k dalšímu hnutí, kterému se ve své knize věnujete – palestinskému Hamásu. O něm píšete, že „vykazuje velkou míru hybridizace na první pohled velmi kontradiktorních přístupů, jako je charita a teror, fundamentalismus a pragmatismus, apolitičnost i demokratický politický aktivismus...“ Jakým směrem se podle vás bude vyvíjet dál?

Až do letošního jara se přinejmenším při pohledu z vnějšku mohlo zdát, že vliv Hamásu postupně upadá, neboť se o něm ve světě takřka přestalo mluvit. Nicméně když se rozhořely letos v květnu nepokoje v Jeruzalémě, ukázalo se, že Hamás je stále schopen výrazně zasahovat do izraelsko-palestinského konfliktu. Je ale třeba mít rovněž na paměti, že Hamás dal před nedávnem o sobě vědět ve velmi specifické situaci, kdy došlo k souběhu různých událostí, které měly souvislost s eskalací konfliktu – jednou z nich byly již čtvrté izraelské volby v posledních dvou letech, jejichž prostřednictvím si chtěl dlouholetý premiér Netanjahu udržet své premiérské křeslo. V izraelském tisku se v této souvislosti zcela otevřeně zmiňovalo možné využívání militantnosti Hamásu jako prostředku Netanjahuova udržení se u moci za pomoci politiky „silné ruky“. Pokud tomu tak skutečně bylo, kalkul Netanjahuovi tentokrát nevyšel. V minulosti ale militantně se projevující Hamás mnohokrát posloužil ke zdůvodnění různých tvrdých izraelských politik zaměřených proti Palestincům jako celku. 

Hamás se v čase samozřejmě vyvíjí a posunuje. Je ale vždy těžké ho posuzovat zjednodušeným pohledem. Uvnitř tohoto v praxi velmi decentralizovaného hnutí se totiž potkává řada přístupů, které zmiňujete v otázce. Například civilní a militantní složky Hamásu nemusí jednat vždy ve vzájemném konsensu, což může vést k velmi nejednoznačně interpretovatelné – a pro mnohé matoucí – celkové podobě hnutí.

A rýsuje se v Palestině nějaká alternativa k Hamásu i Fatahu, která by mohla odblokovat patový vztah obou hnutí, potažmo oživit dialog s Izraelem?

Alternativy se hlavně představitelé Fatahu – konkrétně dlouholetý prezident Palestinské autonomie Mahmúd Abbás a jeho okolí – snaží dlouhodobě oklešťovat. Naposledy se to projevilo Abbásovým nedávným odkladem již tolik potřebných palestinských voleb, které by dodaly palestinské politické scéně novou legitimitu. I to byl ostatně jeden z dalších důvodů oživení izraelsko-palestinského konfliktu letos v květnu.

Jak se do dynamiky izraelsko-palestinského konfliktu promítne nová, „protinetanjahuovská“ vláda?

Ze strany nové izraelské administrativy můžeme být svědky určitých změn, například se po velmi dlouhé době oživily setkání vysokých izraelských a palestinských představitelů – jde například o nedávné setkání mezi palestinským prezidentem Mahmúdem Abbásem a izraelským ministrem Bennym Gancem v Ramalláhu. Ale zatím jsem spíše skeptický a nějaké revoluční změny v přístupu k Palestincům ze strany tandemu Naftali Bennet – Jair Lapid neočekávám. Tito dva muži stojí v čele nejprapodivnějšího ideologického slepence v historii izraelských exekutiv. Ze všech sil se budou snažit čelit útokům šéfa opozice Netanjahua a nemám za to, že by měli v úmyslu působit v postoji k Palestincům nějak výrazně měkčeji než bývalý premiér. Navíc Naftali Bennet, jenž momentálně sedí v premiérském křesle – které by podle dohody měl později přenechat Lapidovi, jehož vetem je už nyní vázán –, byl v postojích k Palestincům nezřídka výrazně tvrdší než Netanjahu.

V jednom rozhovoru jste naznačil, že by se díky nové vládě mohla politika Izraele poněkud liberalizovat...

Jistá liberalizace je očekávatelná ve vztahu náboženství a politiky, kde Lapid a někteří další ministři zastávají ostře kritické postoje k nebývale silné roli různých oficiálních i neoficiálních struktur navázaných na izraelskou ultraortodoxní židovskou komunitu. Tato liberalizace ale nemusí být vůbec propojená s nějakým uvolněním postoje k Palestincům. 

A do jaké míry je důležité, že součástí této vlády je i umírněná islamistická strana Ra’am – která se ovšem, jak jste taky řekl, spíš než palestinské otázce věnuje sociální tematice zvláště v beduínských oblastech?

Ani přítomnost strany umírněných islamistů, o kterých jsme mluvili už v začátku rozhovoru, v poslední izraelské vládě nemusí na celkových postojích vlády k izraelsko-palestinskému konfliktu nic změnit, protože ti dali Bennetovi najevo, že jim v politice jde primárně o specifická sociální témata izraelských Arabů, mezi které spadá i řada beduínů, nikoliv o řešení konfliktu. Kdyby tedy k nějakým pozitivním systémovým změnám v přístupu k Palestincům za nové izraelské vlády opravdu došlo, docela by mě to překvapilo.

Ještě bych zmínil zemi, jejíž politický vývoj je také ovlivněn izraelsko-palestinským konfliktem a která dnes prožívá hlubokou ekonomickou i společenskou krizi – Libanon. Co se stalo, že 80 % libanonských domácností má problém opatřit si jídlo?

Libanon se nachází v dlouhodobě vleklé ekonomické a politické krizi, která má hodně komplexní příčiny. Její ekonomická rovina hodně souvisí s politickými kroky hlavně prozápadních libanonských politiků. U krize politické hraje důležitou roli nekompetence a zkorumpovanost nejvyšších politických elit země – jak prozápadních, tak i tábora opačného. To mimo jiné souvisí i s tím, že libanonský politický systém je dle ústavy limitován konfesní příslušností politických elit, což omezuje výběr schopných politiků a posiluje klientelismus, korupci a také velmi silný tribalismus, kdy různé rodinné klany – ať už z komunit maronitských křesťanů, sunnitů, šíitů, drúzů či dalších – ovládají důležité politické struktury po celé generace. A pak jsou tu samozřejmě ještě důsledky hrůz a škod občanské války a různých novějších konfliktů s Izraelem, velmi silná uprchlická krize, související jak s izraelsko-palestinským konfliktem, tak i s válkou v sousední Sýrii. Libanon taky vydatně zasáhla pandemie koronaviru a v podobném čase došlo v loňském roce k onomu známému výbuchu dusičnanu amonného v bejrútském přístavu. Ten nejen že napáchal ohromné lidské a materiální škody, ale svým rozsahem dál narušil už tak velmi těžce zkoušenou libanonskou ekonomiku a zcela obnažil neschopnost politiků. A určitě by bylo možné pokračovat s detailnějšími příčinami dál. 

Jakou roli v Libanonu dnes hraje tamní islamistické hnutí Hizballáh?

Co se týká Hizballáhu, ten nese za dlouhodobé problémy Libanonu výrazný díl zodpovědnosti. Nejde jen o dlouhodobé a časté zatahování Libanonu do krvavých střetů s Izraelem, ale i o jeho politický vliv a přítomnost ve vrcholné politice, a tudíž i nesprávná politická rozhodnutí – či naopak neschopnost jednat – a udržování status quo, který je pro zemi tak škodlivý.

Jak bude podle vás islamismus ovlivňovat světové dění do budoucna?

V průběhu rozhovoru jsem zmiňoval, že o Hamásu se na delší dobu přestalo mluvit, přesto toto hnutí na sebe před pár měsíci opětovně nečekaně silně upozornilo. Tudíž vynášet nějaké jednoznačné soudy o budoucnosti islamismu může být velmi ošemetné. V devadesátých letech tak například slavní francouzští orientalisté hovořili o „konci islamismu“ – jenže několik let poté přišlo 11. září se zcela novými ultra-radikálními islamisty. V Egyptě pak zažilo „old-schoolové“ Muslimské bratrstvo o další dekádu později na krátký čas etapu své největší slávy.

Vše se od té doby zase výrazně změnilo a obrátilo. Aktivity řady radikálních islamistů skutečně omezily dvě dekády silných represí vůči nim prakticky po celém světě. Také mladé generace dnešních obyvatel Blízkého východu už nechtějí o posilování role náboženství v jejich společnostech příliš slyšet. Přesto je velmi těžké odhadnout dynamiku vývoje islamismu, když problémy, na které islamisté ve svých postojích a politikách reagují, zdaleka nezmizely – a to ani na Blízkém východě, ani v jeho okolí.

Vyšlo v Salonu Práva, 16. 9. 2021, otázky kladl Štěpán Kučera. 

pátek 30. července 2021

Znamená konec Netanjahua skutečně „novou éru“ izraelské politiky?

Přinese nová izraelská vláda po letech hegemonie Benjamina Netanjahua nový styl izraelské politiky, nebo se bude jen křečovitě bránit výpadům ex-premiéra, který se bude snažit vrátit do čela politické moci v Izraeli? 
 

Pro Netanjahuovu dobu bylo příznačné konzistentní podrývání mírového procesu a principů dvou států, na což uslyšela významná část izraelské společnosti, která se od dob druhé intifády (tedy od roku 2000) citelně posunula k nacionalistické pravici a silovým řešením izraelsko-palestinského konfliktu. Oficiálně to „Bibi“ takto otevřeně říct nikdy nemohl, ale jeho politické kroky to jasně ilustrují. Netanjahu má za sebou určitě ekonomické úspěchy, ale spíš v rovině makroekonomických čísel. Naopak chudší vrstvy izraelské společnosti na něj moc rády vzpomínat nebudou. Naopak ultraortodoxní židé (charedim) budou na „Bibiho“ vzpomínat rádi, neboť jejich politické zájmy byl nucen stále více podporovat na úkor světských a moderních Izraelců. Podobně tak je Netanjahu velmi pozitivně zapsán i u řady izraelských osadníků, jejichž příbytky na okupovaných palestinských územích Netanjahu výrazně rozšířil. Naopak pro Palestince se stal symbolem jakési obdoby normalizace nespravedlnosti a rozleptávání samotného ducha jejich společnosti. Netanjahu se samozřejmě posouval a jeho autoritářství narůstala hodně úměrně s tím, jak si „sedl“ s americkými prezidenty. To dosáhlo naprostého vrcholu za Trumpa, který mu kývl prakticky na vše, aby mu to (Trumpovi) přineslo body doma mezi fundamentalistickými evangelikálními křesťany na Jihu USA, kteří spojují izraelský nacionalismus s návratem Ježíše Krista…

Konec jedné éry?

Netanjahu byl nejen v Izraeli řazen do současné generace „demokratických autoritářů“ s populistickými tendencemi. Zde je třeba vysvětlit, že populismus sám o sobě není žádnou ideologií, ale především politickou metodou, která sama o sobě může vyvěrat z levicových, pravicových postojů i jejich účelových kombinací. Netanjahu měl určitě nejblíže k pravicové a nacionalistické politice, kterou však mohl kombinovat například s různými levicovými ústupky podporujícími například sociální systémy izraelských náboženských stran. 

„Demokratickým autoritářstvím“ je zde míněno využívání demokratických procesů, které umožňují především vládu většiny, přičemž samotná podstata demokracie, jejíž esencí je také ochrana menšin, se může čistě utilitárním přístupem k ní vytrácet. To můžeme vidět u mnoha dalších politiků dnešní doby, kteří demokracie umně využívají k upevnění své vlastní moci. Netanjahu, Trump, Orbán, Erdoğan a třeba i indický premiér Módí jsou v mnoha ohledech velmi odlišní politici, působící ve velmi rozdílných politických kontextech, avšak snahy o uzurpaci vlastní moci a politického kultu v prostředí demokratického systému je spojuje.    

U Netanjahua navíc nešlo jen o účelové využívání instituce demokratických voleb, ale často přímo o jejich zneužívání. Poslední dva roky jeho vlády ukázaly, že pro své udržení u moci alespoň ve formě přechodné vlády je schopen udělat vše. Zároveň bylo jasné, že volby nejsou jen zátěží pro státní rozpočet, ale prohlubují také – často za použití strategie „rozděl a panuj“ – příkopy v už tak velmi komplexní izraelské společnosti, rozehrávají izraelsko-palestinský konflikt a izraelské kulturní války.   Až po čtvrtých volbách během dvou let Netanjahuovi tato strategie nevyšla. Je tak po letech politické hegemonie vytlačen do opozice, není však vůbec vyloučeno, že se zanedlouho vrátí, neboť v polovině letošního června vzniklá anti-netanjahuovská koalice je vůbec ideologicky nejroztodivnější vláda ve více než sedmdesátileté izraelské historii, navíc s převahou jen jediného hlasu ve stodvacetičlenném Knesetu.

Nová vláda široké koalice

Nemá tedy teď cenu se bavit o nějakém dlouhodobém významu nové exekutivy, protože její trvání může po sabotážích ze strany Netanjahua jakožto vůdce opozice velmi brzy skončit. Zaměřme se hlavně na podobu vlády a dědictví Netanjahuova období, se kterým se vláda bude více či méně úspěšně potýkat. 

Co se týká složení, zahrnuje nová administrativa mj. pravicové osadníky, sekularistické liberály, umírněné islamisty (tzn. prosazující svá politická témata legální cestou, nikoliv za pomoci násilí), izraelskou tradiční i moderní levici…  

Nejviditelnější osobností je dnes současný premiér Naftali Bennett, který je stále relativně mladý a ambiciózní politický jestřáb z prostředí izraelského byznysu a zároveň politik silně propojený s nacionalistickou pravicí a izraelskými osadníky na palestinských územích. Těm dokonce přímo šéfoval v rámci klíčové osadnické administrativní a lobbyistické organizace Mo'ecet Ješa'. V názorech na izraelsko-palestinský konflikt tak byl ve svých politických postojích mnohem radikálnější než Netanjahu. To že dneska Netanjahu obviňuje jím vedenou vládu z levicovosti tak může vyznívat docela úsměvně. Jenže situace je daleko složitější a Bennett bude nucen otupit ostří svých postojů, neboť má v mnohém svázané ruce liberálem Lapidem, který na postu „rotujícího premiéra“ a ministra zahraničí může jeho rozhodnutí vetovat.

Jair Lapid je šéfem strany Ješ Atid a pokračovatelem sekulárně-centristické strany Šinuj, výrazně propojené s jeho otcem Tommy Lapidem, která se vedle ekononomického liberalismu profilovala hlavně na anti-klerikalismu, což v izraelském případě znamená hlavně odpor vůči sílícímu vlivu komunity izraelských ultraortodoxních židů (charedim). Naopak izraelsko-palestinský konflikt Šinuj ani nástupnická Ješ Atid příliš neřešila. Právě oslabení role charedim a role ortodoxního judaismu v izraelské politice tak bude zřejmě jednou z nejviditelnějších tendencí, která bude spojována s novou vládou. Netanjahu byl s postupem času na stranách charedim stále více a více závislý. Nová vláda, která religiózní strany nezahrnuje, je tak v tomto ohledu dost výjimečná. Aby to ale bylo složitější – sám Naftali Bennett je vůbec prvním premiérem v dějinách Izraele hlásícím se k ortodoxnímu judaismu. Nepatří však do komunity charedim ale do skupiny takzvaně „moderních ortodoxních židů“, tedy těch, kteří kombinují tradiční ortodoxii s modernistickými interpretacemi. Ti byli v rámci izraelské společnosti dlouho vnímáni jako jakési přemostění napětí mezi sekulárními Izraelci a charedim.  

Ještě větším „charedo-bijcem“ než Lapid je ministr financí Avigdor Liberman, ruskojazyčný přistěhovalce původem z Moldávie, který se mírně posunul z pozice sekulárního ultrapravičáka, který se hodně vymezoval na izraelsko-palestinském konfliktu, právě do vod liberální kritiky vlivu náboženství na izraelskou politiku. A v nové vládě se mu již podařilo prosadit zákon, který by výrazným způsobem omezil přídavky na děti a zasáhl by hlavně komunitu charedim.  

Zmiňme ještě několik dalších výrazných jmen v izraelské vládě. Patří mezi ně šéfka Strana práce Merav Michaeli, která pochází z tradičního labouristického prostředí a je vnučkou Rudolfa Kastnera, velmi zajímavé a kontroverzní osobnosti izraelských dějin. Znovuobnovená přítomnost Strany práce ve vládě by mohla navozovat dojem návratu tohoto dávného politického hegemona z dlouholeté opozice a chřadnutí zpět na politické výsluní. Na druhou stranu ale neobsadila žádná silová ministerstva a její dnešní význam je tak i přes současnou přítomnost ve vládě výrazně nižší, než v 90. letech, kdy naposledy zazářila jako klíčová politická strana. Jména jako Michaeli či nový izraelský prezident Isaac Herzog (jenž rovněž pochází z řad Strany práce) by mohly v jistém smyslu symbolizovat návrat aškenázských levicových elit, které celé dekády určovaly směr izraelské politiky. Ve skutečnosti však řada politiků sefardsko-mizrachi původu (tzn. ne-aškenázští židé – často z arabských a muslimských zemí) je už silně etablována v izraelských politických strukturách na nižších politických pozicích, což je tendence, kterou právě netanjahuovská léta velmi upevnila.    

Několik atypických členů 

Na závěr zmiňme ještě v krátkosti tři jména hojně diskutovaná v souvislosti s novou vládou. Prvním je další renegát z Likudu Gideon Sa'ar z nové pravicově-liberální strany Nová naděje (Tikva ha-chadaša). Sa'ar je tak vedle Bennetta a Libermana další bývalý Netanjahuův spojenec, který je rovněž jestřábem na poli izraelsko-palestinských vztahů, ale je výrazně kulturně-liberálnější v domácí izraelské politice. Druhým jménem je Nican Horowitz, šéf levicově-liberální strany Merec. Ta je tradičně výrazně otevřenější v přístupu k izraelsko-palestinskému konfliktu i různým progresivně-levicovým tématům (sám Horowitz je jedním z prvních otevřeně gay-politiků v Knesetu). Význam Merecu ve vládě však bude hodně podobný zmiňované Strany práce, tedy spíše symbolický. Obě levicové strany nemají alespoň daleko k liberálovi Lapidovi. Zcela atypickým členem vlády – byť nepřímo, a to z postu náměstka premiéra pro arabské záležitosti Mansúra Abbáse – je umírněně-islamistická strana Ra'am. V izraelské vládě už zasedalo několik ministrů arabského původu, ale vždy byli z nějaké „židovské“ strany, často pak ze Strany práce či dalších levicových formací, někteří arabští politikové (obvykle drúzského vyznání) se dostali do Knesetu i na kandidátkách pravicových stran. Ra'am je tak vůbec první izraelskou arabskou stranou zastoupenou přímo ve vládě. Tato strana však není ani tak zaangažována v izraelsko-palestinských tématech (na rozdíl od další arabské koalice, zvané „Sjednocená kandidátka“, která zůstala v opozici) jako spíš v sociální politice v arabských lokalitách Izraele. I to byl jeden z důvodů, proč se značně nečekaně tato strana do nové izraelské vlády dostala.  
   
Pokud tedy Bennetova a Lapidova vláda odolá útokům šéfa opozice Netanjahua, nedomnívám se, že by mělo programově dojít k nějakým zásadním průlomům v řešení izraelsko-palestinskému konfliktu. Spíše se domnívám, že nějakým způsobem přetrvá status quo z dob Netanjahuovy vlády. Výraznější změny by ale mohly potkat vnitřní izraelskou politiku, která by se mohla stát více liberálnější, a to hlavně v ohledu oslabení role náboženství v izraelské politice. Politické strany zastupující charedim ale již dlouho bijí na poplach a je dost zjevné, že se stanou cenným Netanjahuovým spojencem v pokusech o svržení vlády.

Marek Čejka

pátek 25. června 2021

Current Czech-Syrian relations (a short comment)

The current Czech-Syrian relations are strongly based on the positive relationship between President Zeman and Czech Ambassador Eva Filipi, who in her position significantly extends the period set for diplomats in such positions (this is usually 4 years - Filipi has been in Syria since 2010). 

It will certainly be true to some extent that current Syrian-Czech relations are an extended hand of Zeman's pro-Russian policy (Assad's regime owes its salvation during the fading conflict mainly to Russia, for which Syria is a strategic point in the Middle East), his critique of Islam in various forms (Assad's regime is largely made up of members of Syrian non-Muslim minorities) and at the same, it would not be surprising if non-transparent economic ties and interests in Zeman's surroundings are behind it too. They may also be related to the fact that the Czech Republic sees great economic opportunities in the renewal and reconstruction of Syrian cities, which is only possible in cooperation with the Syrian regime.

Filipi herself has good relations with the Syrian regime. During the bloodshed during the civil war, among other things, she spoke apologetically in the regime's defense, and the Czech embassy also issued visas to various exponents of the Syrian regime. This has been criticized, among others, by various Czech politicians. However, the Czech relationship with Syria does not only have the „Zeman line“. It is an indisputable fact that Filipi is a very experienced diplomat with ties, which few in Syria have. Except for Zeman, it was also former Foreign Minister Schwarzenberg who supported Filipi in her long-term post of ambassador in Syria. 

At the official level, Czech diplomacy in Syria helps countries that are not represented at the same level as the Czech Republic. This is mainly a consular activity, where the Czech Republic helped negotiate the release of Syrian prisoners from Western countries, including the USA. It is certainly important for the USA from this point of view, but at the same time it can carry out other activities for the USA (and its Middle Eastern allies) - for example, intelligence - which is understandably very difficult to confirm – so we are here just in the level of speculation.

June 2021

Some comments from this text appeared in an article on Euronews.



Současné česko-syrské vztahy (krátký komentář)

Současné česko-syrské vztahy jsou hodně postaveny na pozitivním vztahu mezi prezidentem Zemanem a českou velvyslankyní Evou Filipi, která ve své funkci výrazně přesluhuje období vymezené pro diplomaty na takovýchto postech (to je obvykle na čtyři roky - Filipi je však v Sýrii od roku 2010). Určitě tak bude do jisté míry platit, že současné syrsko-české vztahy prodlouženou rukou Zemanovy pro-ruské politiky (Assadův režim vděčí za svou záchranu během doznívajícího konfliktu především Rusku, pro které je Sýrie strategický bod na Blízkém východě), jeho odporu k islámu v nejrůznějších podobách (Asadův režim tvoří do značné míry příslušníci syrských nemuslimských menšin) a zároveň by nebylo vůbec překvapující, kdyby za tím stály i netransparentní ekonomické vazby a zájmy v Zemanově okolí. Souviset můžou i s tím, že ČR vidí velké ekonomické příležitosti v rámci obnovy a rekonstrukci syrských měst, což je možné jen ve spolupráci se syrským režimem.

Sama Filipi má dobré vztahy se syrským režimem, který ji důvěřuje. V průběhu krveprolití během občanské války se mj. vyslovila apologeticky na jeho obranu a ČR vydala víza též různým exponentům syrského režimu. To kritizovali mj, čeští europoslanci. Český vztah k Sýrii nemá ale jen Zemanovskou linku. Je nesporným faktem, že Filipi je velmi zkušená diplomatka s vazbami, jaké má v Sýrii málokdo. A byl to kromě Zemana i bývalý ministr zahraničí Schwarzenberg, který Filipi podpořil na dlouhodobém setrvání na jejím postu. V oficiální rovině česká diplomacie v Sýrii pomáhá zemím, které nemají zastoupení na takové úrovni, jako ČR. Jedná se hlavně o konzulární činnost, kdy ČR pomohla vyjednat propuštění v Sýrii vězněných osob ze západních zemí, včetně USA. Určitě je tak pro USA důležitá z tohoto pohledu, ale zároveň může pro ně (a jejich blízkovýchodní spojence) provádět i jinou činnost – například zpravodajskou – což jsme ale samozřejmě v rovině těžko potvrditelných spekulací.  

červen 2021

Některé komentáře z tohoto textu se objevily v článku na webu Euronews.

Škoda Assad, aneb v roce 2010 jsem si v Damašku vzpomněl na pořad "Česká soda"... :)


pondělí 7. června 2021

Konec Bibiho éry?

Po dvanácti letech opustí Benjamin Netanjahu funkci premiéra. Je to konec jedné éry? Nebo se podle vás „Bibi“ zase brzy vrátí?

Vůbec bych „Bibiho“ nepodceňoval. Pokud skutečně vznikne roztodivná vládní koalice bez něj, což bude jisté asi až příští týden – bude mít nepatrnou většinu jednoho hlasu v Knessetu. Ta může být při první vážnější politické krizi narušena a Bibimu se znovu pootevřou vrátka – pokud nebude samozřejmě trestně odsouzen... Jeho posedlost mocí zakusila většina Izraelců ve čtyřech volbách během posledních dvou let, které se konaly prakticky jen kvůli jeho neochotě přenechat premiérské křeslo někomu jinému, byť třeba i ideologicky velmi podobnému…  

Jaká byla jeho dlouhá vláda a co přinesla (dobrého i špatného)? Jak si ji Izraelci budou pamatovat? A jak Palestinci a také partneři ve světě? Měnil se sám premiér v průběhu let (i třeba ve srovnání s prvním mandátem v devadesátých letech)?

V druhé polovině devadesátých letech vládl Netanjahu tři roky a podruhé je u moci od roku 2009 – celkově tedy vládl přes patnáct let. To nezvládl ani zakladatel Izraele David Ben Gurion. Pro Netanjahuovu dobu je příznačné konzistentní podrývání mírového procesu a principů dvou států, na což uslyšela významná část izraelské společnosti, která se od dob druhé intifády (tedy od roku 2000) citelně posunula k nacionalistické pravici a silovým řešením izraelsko-palestinského konfliktu. Oficiálně to „Bibi“ takto otevřeně říct nikdy nemohl, ale jeho politické kroky to jasně iluminují. Netanjahu má za sebou určitě ekonomické úspěchy, ale spíš v rovině makroekonomických čísel. Naopak chudší vrstvy izraelské společnosti na něj moc rády vzpomínat nebudou. Modlitbu za něj možná občas utrousí i nějaký ten ultraortodoxní žid, jejichž politické zájmy „Bibi“ stále více podporoval na úkor světských a moderních Izraelců. Stejné asi učiní i řada izraelských osadníků, jejichž příbytky na okupovaných palestinských územích Netanjahu výrazně rozšířil. Naopak pro Palestince se stal symbolem jakési obdoby „normalizace“ nespravedlnosti a rozleptávání samotného ducha jejich společnosti. Netanjahu se samozřejmě posouval a jeho autoritářství narůstala hodně úměrně s tím, jak si „sedl“ s americkými prezidenty. To dosáhlo naprostého vrcholu za Trumpa, který mu kývl prakticky na vše, aby mu to (Trumpovi) přineslo body doma mezi fundamentalistickými evangelikálními křesťany na Jihu USA, kteří spojují izraelský nacionalismus s návratem Ježíše Krista...

Proč vlastně byly v Izraeli v poslední době tolikrát volby a proč už Netanjahu neuměl sestavit vládu? Stojí za tím jeho korupční kauzy a skandály jeho rodiny, únava z tak dlouhé éry jednoho muže, touha opozice konečně ho sesadit či něco úplně jiného? Netanjahu přesto vždy volby vyhrál, čím tedy přitahoval voliče?

Byla to trochu Netanjahuem umně využívaná Hlava XXII… Volby se opakovaly, protože ani on, ani nikdo z opozice nebyl schopen vládu sestavit. Zároveň to však zaručovalo Netanjahuovo setrvání u moci na „přechodnou dobu“ … A když už přeci jen po třetích volbách musel Netanjahu musel sestavit exekutivu s představitelem opozice Benny Gancem, tak ho velmi brzo podrazil a vyvolal další volby, o kterých se domníval, že mu umožní opět samostatnou vládu…  Opakované volby byly prostě především „Bibiho“ nástrojem setrvání u moci.     

Co očekáváte od široké koalice, kterou sestavil Jair Lapid? Může tak pestrá vláda vydržet a umět se dohodnout? Může díky sjednocené arabské kandidátce silněji zaznít hlas izraelských Arabů – i v kontextu nedávných nepokojů a nových bojů s Hamasem?

Budoucnost anti-netanjahuovského vládního slepence napříč celým politickým spektrem bude zřejmě velmi obtížná. Úspěch pro takovou vládu bude už jen to, že odolá v budoucnu všem „Bibiho“ pokusům koalici rozklížit… Hlas izraelských Arabů bych ani se stranou Ra'am moc nepřeceňoval. Izraelští „soft-islamisté“ si zřejmě pojedou svá sociální témata, často pak v beduínských oblastech, kde palestinský nacionalismus zase tolik nerezonuje. Toto by mohlo být odlišné, kdyby byla ve vládě druhá arabská koalice zvaná „Sjednocená kandidátka“. Ta ale na rozdíl od islamistů novou vládu zřejmě nepodpoří.   

Jak Izraelci přijmou premiéra Naftaliho Bennetta, když ani nevyhrál volby? Ustoupil v tomto případě Jair Lapid, aby kabinet vůbec sestavil?

Izraelský systém je natolik atomizovaný, že takto se můžete ptát prakticky u každého politika s ambicí na premiéra… Většinou nebude mít podporu výrazné části izraelské společnosti. Ale nutnost sestavování širokých koalic v takovém politickém systému může dostat do popředí právě i zdánlivé „outsidery“ s voličsky nominálně malou podporou. A určitě – Lapid by si bez ústupků lidově řečeno „ani neškrtl“. Izraelská politika je často o tak mohutných politických kompromisech, že to může politické formace úplně zlikvidovat. K tomu ostatně v izraelské historii mnohokrát došlo a kompromisy mohou zlomit i Bennetův politický vaz.   

Jak se s Bennettem ve vedení změní přístup Izraele k Palestincům? Budou ti ještě v dobrém vzpomínat na Netanjahua vzhledem k radikálním postojům Bennetta? Nebo naopak nový premiér v široké koalici své návrhy ani neprosadí?

Na Bennetta samotného by se s nadsázkou hodila slavná cimrmanovská hláška pana Smrtky ze hry „Vizionář“, kdy pan Smrtka (zde myšleno Netanjahu) říká: „No jo. Já končím. … A pak jdu na odpočinek a přijde novej. Mladej. Ale to bude sekáč, pánové! Ne jako já. Ten se nezakecá…“. Tedy opravdu působil v izraelsko-palestinských věcech obvykle ještě tvrději, než Netanjahu a dvoustátní řešení vždy halasně odmítal. „Bibi“ je sice stále charismatický, ale přeci jen po sedmdesátce poněkud omšelejší, než čtyřicátník Bennett s pelem úspěšného mladého podnikatele a nekompromisního politického dravce. Kdyby mohl vládnout sám, postavil by izraelskou osadu i Mahmúdovi Abbásovi v obývacím pokoji…  Ale v koalici s ním bude zřejmě dalších sedm hodně odlišných stran, tak uvidíme, co to udělá s ostřím jeho postojů. 

A zatím málokdo zmiňuje, že Bennett by byl vůbec prvním ortodoxním premiérem v dějinách Izraele. Dělení židovské ortodoxie je však složitější, než si mnozí představují. Bennett patří do skupiny takzvaně „moderních ortodoxních židů“, tedy těch, kteří kombinují tradiční víru s modernitou. Jsou tak v rámci izraelské společnosti jakýmsi přemostěním napětí mezi sekulárními Izraelci a ultra-ortodoxními židy (charedim).     

A co čeka. od Netanjahua v opozici a od nového prezidenta Jicchaka Herzoga, který nastoupí v červenci? 

Netanjahu bude zřejmě kolem sebe kopat a hledat nejmenší skulinku, která by mu umožnila triumfální návrat k moci. Herzog, zvaný v Izraeli přezdívkou „Búží“ je z úplně jiné politické krevní skupiny – je moderním centristickým a zároveň také dost necharismatickým politikem. Vzhledem k tomu, že v Izraeli je prezident spíše symbolická postava (v politologickém žargonu někdy nazývaná „kladeč věnců“), tak za absence charismatu toho o něm zřejmě moc neuslyšíme. Ale možná překvapí…  

Skončí podle vás Netanjahu po třiceti letech politické kariéry ve vězení?

Izraelské justiční mlýny již několikrát ukázaly, že když mlít chtějí, tak dokážou být značně nekompromisní. Za trestní delikty tak například zmizeli na čas za mřížemi předsedové velkých stran či dokonce izraelský prezident Kacaav. A možná se nové koalici podaří prosadit zákon, který by znemožnil trestně stíhaným osobám vykonávat funkci premiéra. I to by bylo pro Netanjahua velmi bolestné.  

Vyšlo na iDnes, 4. 6. 2021, tázala se Kateřina Havlická

pátek 21. května 2021

Mezi Izraelci a Palestinci dospěla generace, která nepamatuje jiného premiéra než Netanjahua

S politologem Markem Čejkou o tom, jak se palestinsko-izraelský konflikt proměnil v letech, kdy mu nebyla věnovaná mezinárodní pozornost

Čím si vysvětlujete, že se teď opět rozhořel izraelsko-palestinský konflikt, který byl řadu let překrytý jinými krizemi v regionu?

Jednomu z nejsilnějších raketových útoků na izraelské území ze strany Hamásu, o kterém dnes informují velká média, předcházel celý řetězec událostí, kterému už tolik pozornosti věnováno není.   Již od dubna přispívaly k eskalaci současného napětí nezvykle tvrdé zásahy izraelské policie během letošního ramadánu a následné chuligánství ze strany neklidných mladíků z řad Palestinců a izraelské radikální pravice. Situaci dále vyostřil blížící se verdikt izraelského Nejvyššího soudu ve věci vysídlení palestinských rodin ze čtvrti Šejch Džarra. Vliv mohlo mít také kličkování palestinského prezidenta Abbáse s odklady palestinských voleb. Některé izraelské zdroje také poukazují na skutečnost, že na eskalaci napětí mohl mít zájem i Netanjahu, jehož premiérské křeslo se momentálně hodně pohupuje. Ostatně nebylo by to poprvé, co by nepokoje kolem Chrámové hory pomohly politickému jestřábovi – v roce 2000 obdobné situace mistrovsky využil Ariel Šaron – a stal se následně izraelským premiérem. Každopádně když se následně do konfliktu vložil Hamás a izraelská armáda, násilí nabralo dalšího stupně obrátek.   

                  Zdroj:  The Economist

A co jsou dlouhodobější příčiny konfliktu?

Hlubším důvodem jsou důsledky dění, které začalo s šestidenní válkou v roce 1967, kdy nedlouho po vojenské okupaci Západního břehu, pásma Gazy a Východního Jeruzaléma začala výstavba izraelských civilních sídel na okupovaných územích. Tím získal izraelsko-palestinský konflikt další dimenzi – starousedlíci vs. osadníci – která vyvřela v nespočet násilností, dvě velká povstání (intifády), přičemž ani mírový proces v 90. letech nakonec nedospěl k zásadnímu zklidnění konfliktu. Z hlediska typu konfliktů spadá izraelsko-palestinský mezi spory asymetrické. V tom jde o opotřebovací válku mezi silným aktérem – v tomto případě hlavně Izraelskou armádou, jednou z nejsilnějších armád světa na straně jedné - a aktérem výrazně slabším, dnes hlavně palestinskými militantními hnutími typu Hamásu, na straně druhé. I Hamás je sice v průběhu let stále zbraňově sofistikovanější, ale svou silou bude s Izraelskou armádou vždy nepoměřitelný. Slabší strana však může být v asymetrickém konfliktu pravidelně decimována, ale stačí jí jen „neprohrát“. K „výhře“ by silnější strana musela přikročit k anihilaci nepřítele, což Izrael z mnoha důvodů nemůže, mj. i proto, že se prohlašuje za demokratický stát.   

Proč k těm nezvykle tvrdým zásahům policie došlo právě v průběhu letošního ramadánu?

Situace u Damašské brány, centra východního – arabského – Jeruzaléma a místa trhů a každodenního setkávání z hlediska Izraele permanentně přitvrzuje. K už existujícím checkpointům přibyly letos během ramadánu další, přičemž policie několikrát rozpoutala násilí proti osobám či rodinám, které se večer shromáždily na místě na oslavu přerušení ramadánového půstu. Tvrdý postup proti lokálním obyvatelům i demonstrujícím zvolila pohraniční policie také ve čtvrti Šejch Džarra. Sám jsem byl v minulosti svědkem zdejších demonstrací a obvykle měly formu happeningu, kdy sice k zatčením občas docházelo, ale policie obvykle nepřikročila k nějakému tvrdšímu postupu. Co se týká Chrámové hory, tam byly vždy v době ramadánu menší potyčky mezi policií a palestinskými mladíky poměrně běžné a policie nechala obvykle vášně vychladnout bez nějakých drakonických zásahů. Letos nejen že bezpečnostní síly vnikly do samotné mešity Al-Aksá, kde mj. použila slzné granáty, ale na samotném prostranství Chrámové hory zranila obušky a pogumovanými projektily přes 300 lidí, včetně novinářů a dětí. Právě tato enormně vyhrocená situace na nejposvátnějším místě regionu se stala záminkou pro Hamás, aby se do celé věci vložil.  Jednu z hypotéz, proč byly zásahy izraelská policie právě letos tak tvrdé, jsem nastínil už v předchozí odpovědi. Je faktem, že Netanjahu má za nastalé situace daleko větší šanci na politické přežití ve funkci premiéra.  

O co přesně jde v soudním sporu ohledně vysídlení palestinských rodin ze čtvrti Šejch Džarra?

Řada izraelských právníků i organizací dlouhodobě kritizuje skutečnost, že vypořádání majetkových poměrů mezi Izraelci a Palestinci je z dlouhodobě nespravedlivé. Týká se to hlavně legislativy i soudního rozhodování ohledně osudu palestinských majetků před rokem 1948 (na území bývalé britské Palestiny) a po roce 1967 ve Východním Jeruzalémě, na Západním břehu a v pásmu Gazy. 

Spor o nemovitosti ve čtvrti v Šejch Džarra je dlouhodobě jedním z nejexponovanějším tohoto typu. Jde o soudní řízení mezi tamními palestinskými uprchlíky z období po roce 1948 a izraelskými osadníky po šestidenní válce v roce 1967. Pokud by dopadlo ve prospěch osadníků – k čemuž právě chystané rozhodnutí Nejvyššího soudu, které vyvolalo na místě nedávné demonstrace, směřovalo – by v podmínkách spravedlivého právního systému otevřelo řadě Palestinců právo na jejich rodinné majetky na řadě míst Izraele. A zde je hlavní pointa, že v reálu by se tak mohlo stát jen stěží – k čemuž směřuje ona kritika dvojího metru lokální justice.      

Mešita al-Aksá, jedna z nejvýznamnějších muslimských mešit, stojí na Chrámové hoře, která je zase svatá pro Židy a křesťany. Jaký přístup tam muslimští věřící mají? Palestinci si stěžují na zbytečnou šikanu, například při bezpečnostních kontrolách. Mají pravdu, nebo jsou kontroly přiměřené a smysluplné?

Chrámová hora (pro židy), neboli Posvátný okrsek (pro muslimy), byla od počátku konfliktu, tedy od meziválečných dob britského mandátu, nesmírně emotivním středobodem zájmu nacionalistů z obou stran. Byť šlo často o sekulární politiky a formace, dodávala jejich snahám religiózní posvátnosti. Až později (hlavně po šestidenní válce v roce 1967) se stala důležitým symbolem náboženských fundamentalistů (ať už šlo o osadnické hnutí Guš Emunim, nebo o zárodky Hamásu). Její právní status je velmi komplikovaný, takže jen v náznaku: Se souhlasem Izraele byla správa Hory ponechána i po obsazení Východního Jeruzaléma izraelskou armádou v roce 1967 v rukou wakfu (islámské nadace) a patronát nad ní má jordánská královská rodina. To zaručuje relativně svobodný přístup muslimů, který je však často narušován postupně se stupňujícími osadnickými aktivitami (osadníci si přejí postavit na místě mešit třetí židovský chrám), kterým se dostává ochrany izraelské policie, která má na Chrámové hoře bezpečnostní pravomoc. Protesty proti přítomnosti osadníků či policie (či proti oběma zároveň) se tak nezřídka zvrhnou v násilí, což bylo podobný mechanismus i u aktuální eskalace. 

K jakým nejvýznamnějším posunům/trendům ve vztazích mezi Palestinci a Izraelem došlo v letech, kdy tomu tématu nebyla v našich i ve světových médiích věnována tak velká pozornost jako dříve? 

Čeho jsem si třeba já naposledy všiml při svých častých návštěvách v oblasti, byla vnitřní polarizace obyvatelstva v Izraeli i Palestině. Dříve jsem si myslel, že náboženské komunity a hnutí budou postupně stále více dominovat zdejší politice. Jenže po deseti letech mohu vidět, že religiózních sice přibylo, ale podobně tak posílil i sekulární tábor. Mezi mladými Izraelci a Palestinci také už v podstatě dospěla generace, která nemá v paměti jiného premiéra než Netanjahua. To způsobuje na straně mladých Palestinců nárůst frustrace a znechucení, v Izraeli pak zase vzestup mládežnického nacionalismu. Je to ostatně možné sledovat například u mladých izraelských vojáků, z nichž se někteří chovají stále brutálněji, přičemž starší a zkušenější izraelští důstojníci mohou nezřídka mít na konflikt střízlivější pohled.    

Jak se otázka palestinské budoucnost debatuje v izraelské politice? Jakou roli hrála v opakující se volebních kampaních minulých let?

Vzhledem k tomu, že značnou část izraelského politického prostoru ovládla v uplynulých dekádách pravice, ultrapravice a náboženské strany, tak jsem zaznamenal ve volebních kampaních vůči Palestincům hlavně negativní vymezování. Dialog a obnovu mírového procesu si dnes přejí jen některé menší strany, které mají navíc malý koaliční potenciál. A některé strany – mj. po letošních volbách důležitá strana „Ješ Atid“ Jaira Lapida – se třeba na konflikt dříve soustředila jen minimálně.  

Jaké jsou dneska názory v izraelské společnosti na řešení palestinského konfliktu - a jak se tohle v minulé dekádě změnilo?

Částečně to kopíruje vývoj politiky směrem k nacionalistické pravici. Jinde – třeba v tel-avivské bublině, jak se někdy říká – mě zase překvapil nezájem reflektovat co se děje o pár kilometrů za hranicemi města. Přitom právě zde byl kdysi tak silný aktivismus usmíření a dialogu. Každý si samozřejmě přeje mír – i osadníci, i Hamás – akorát si ho představuje úplně jinak… Na druhou stranu je ale občanský aktivismus v Izraeli stále viditelný na různých platformách, byť je asi i více fragmentovaný a není o něj takový zájem médií jako v dobách mírového procesu.      

Několik arabských státu přestalo podmiňovat navázání diplomatických vztahů vyřešením palestinské krize. Proč a jaké to mělo dopady přímo mezi Palestinci?

Příčin je více – důležitou roli určitě hraje i Trumpovo období, které postavilo byznysový cynismus na piedestal. Řada arabských lídrů chce dnes hlavně kšeftovat, vytvářet megalomanské projekty a vše ostatní, včetně konfliktů v okolí je zajímá, jen pokud je to pro ně výhodné. Zároveň má ale izraelsko-palestinský konflikt i určité rysy z dob studené války, přičemž masová podpora řady arabských zemí byla tehdy velmi ideologická a také neupřímná: například syrský režim využíval konfliktu a permanentního válečného stavu s Izraelem k pacifikaci vlastních občanů. A pak jsou tu také důsledky arabského jara v podobě nových konfliktů, kdy například jen ten syrský co do počtu obětí za uplynulých deset let několikanásobně převýšil oběti všech izraelsko-arabských válek dohromady... Palestinci z oslabování zájmu o jejich kauzu radost nemají, ale není to v kontextu dění na Blízkém východě asi nic, co by je výrazně překvapovalo.      

Existuje momentálně na obou stranách vůbec nějaká vůle k mírové dohodě? 

Pokud se zeptáte běžných lidí ze střední třídy na obou stranách konfliktu, asi vám odpoví pozitivně. Problém je v politice – což v kontextu Izraele znamená třeba vysoce proporční politický systém, který nezřídka neúměrně posiluje moc a vydírání ze strany některých marginálních formací. Ale určitě roli hraje i zřetelný posun Izraelců k nacionalistické pravici, o kterém jsem už mluvil. A ta má často zájem o osadnické projekty a expanzi území, což mimo jiné také souvisí s velkým byznysem a opěvovanými izraelskými start-upy. Ideologie a náboženství může hrát také roli, ostatně někteří osadníci jsou tvrdí fundamentalisté. Avšak častěji se jedná o pragmatiky a oportunisty, kteří za dlouhodobé podpory pravicově-nacionalistických vlád mají prostě více šancí.     

A mezi Palestinci?

V Palestině je situace zdánlivě jednodušší – jde stále v mnoha ohledech o souboj konkurenčních politických hegemonů – Fatahu a Hamásu. Jenže fatahovských papalášů, co si nakradli v době mírového procesu, i hamásnických islamistů, má už řada Palestinců také plné zuby. Bohužel pokusy o politickou alternativu a kritickou politiku jsou už od dob Arafata a šejcha Jásína dušeny oněmi lokálními giganty v samotném zárodku, takže palestinská politika dlouhodobě stagnuje.     

Izraelský prezident hovořil o protižidovském pogromu, poté co arabští demonstranti v několik izraelských městech vypálili židovské obchody i synagogy. To se zdá být novým fenoménem – proč k téhle explozi došlo? jak se v minulé dekádě změnily vztahy Arabů a Židů v izraelských městech? 

To zase záleží město od města. Momentálně se mluvilo hlavně o městě Lod, kde jsou vleklé problémy sociálního charakteru i dlouhodobá diskriminace arabsko-izraelské minority – pro zajímavost: těm se věnuje třeba i místní arabská hiphopová scéna. V podmínkách vyloučených lokalit zde ale nežije jen množství Arabů, ale také židů. Sociální protesty a nepokoje se tu tak často mohou zvrhnout v politické – a k vzájemné nenávisti pak není vůbec daleko. A ve stínu současného rozjitření konfliktu začalo docházet k násilí podobnému pogromům. To je dost nový fenomén a může to znamenat negativní posun ve vztazích mezi židovskými a arabskými občany Izraele (tedy těmi Araby, kteří mají – na rozdíl od Palestinců – izraelské občanství a představují 21% izraelské společnosti). Ty nebyly v uplynulých desetiletích zdaleka tak napjaté jako vztahy mezi izraelskými židy a obyvateli pásma Gazy, Západního břehu a Jeruzaléma.

Jak nepokoje vypadají?

Dochází k rabování, útokům na synagogy, mešity a hřbitovy, jednotlivci jsou ohrožení lynčujícími gangy… Brutalita ale nevychází jen z arabské strany, ale i z židovské. A není to také zdaleka jen Lod, ale podobné problémy byly hlášeny z řady dalších smíšených židovsko-arabských měst jako je Akko, Haifa, Jaffa, Bat Jam a některých dalších. 

Co víme o zmíněné “druhé straně”, tedy o židovských extremistech? Je to také nový trend či nová sociální vrstva?

Židovský ultrapravicový extremismus je dlouhodobý fenomén, kterým se zabývají nejen izraelští novináři, ale i tajná služba Šin Bet. A v posledním desetiletí se extrémistům zvláště daří. Například v březnových volbách se dostala přímo do parlamentu strana Ocma Jehudit, která je dědicem vůbec největšího rasisty v novodobé izraelské historii – rabína Kahaneho. Řada z příznivců radikální pravice má centrum v Jeruzalémě, ale výraznými ohnisky židovského extrémismu jsou tradičně i některé izraelské osady. V mnoha ohledech se jev podobá radikální pravici v Evropě – jedná se často o velmi mladé lidi a je mezi nimi napojení na fotbalové fanoušky, hlavně pak klubu Bejtar Jeruzalém. Mnohá izraelská média se násilnostem sice věnují, ale židovský extrémismus často zlehčují na úkor arabského.

Která izraelská média máte na mysli? 

Hlavně ta největší typu izraelské státní televize, rádia, komerční televize a některé velké deníky jako Jediot Achronot. A pak tu jsou samozřejmě i tiskoviny typu Haarec či internetové portály +972 Magazine, Ha-Makom/The Hottest Place in Hell, Darkenu, Ha-Okets, The 7th Eye a další jsou známé svou velmi kvalitní a mnohem více nestrannou novinářskou prací. Jenže ty mají omezenější čtenářstvo, navíc často vzdělané. Nižší vrstvy obyvatel tato média prakticky nečtou.

Tázal se Tomáš Lindner, vyšlo v Respektu, 17. 5. 2021