středa 19. června 2019

Mier medzi Izraelom a Palestínou je stále v nedohľadne, Trumpov plán to nezmení

Vyšlo na stránkách týždeň.sk, 12. 6. 2019

izrael čakajú ďalšie predčasné parlamentné voľby. Prečo sa premiérovi Benjaminovi Netanjahuovi nepodarilo vytvoriť stabilnú koaličnú vládu, aj keď jeho strana Likud získala v aprílových voľbách spolu so spojeneckými stranami väčšinu?

Výsledek obrázku pro trump middle east bibi
Do určitej miery je to ukážka oslabenia Netanjahuovej pozície, no tých dôvodov je viac. Ide o spor vo vnútri izraelskej pravice, ktorú síce veľa tém spája, no súčasne sú tam otázky, ktoré ju rozdeľujú.

Bývalý izraelský minister obrany, radikálny nacionalista Avigdor Lieberman zo sekulárnej pravicovej strany Jisrael bejtejnu (Izrael, náš domov), napríklad nesúhlasí s vplyvom náboženských strán na politiku. Odmietol požiadavky ultraortodoxných strán a naďalej trvá na schválení nového zákona, podľa ktorého by museli povinnú vojenskú službu absolvovať aj ultraortodoxní židia (tzv. charedim).

Na tomto príklade vidíme spor sekulárnej pravice a náboženských strán v Izraeli, ktoré majú historicky bližšie k pravici, ktorá – na rozdiel od izraelskej ľavice – často využívala náboženské sentimenty vo svojej politike. A práve tento spor je logicky naviazaný aj na postoje Benjamina Netanjahua k týmto témam, keďže ako izraelský premiér potrebuje aj hlasy náboženských strán.

k zmareniu snáh o vytvorenie novej koaličnej vlády teda opäť prispel izraelský exminister Lieberman. Lenže už posledné voľby boli predčasné a vyhlásili ich práve pre spor okolo povinnej vojenskej služby ultraortodoxných židov. Prečo sa ho stále nepodarilo vyriešiť?

Izraelský stranícky či politický systém je veľmi fragmentovaný a zároveň je nastavený tak, že menšie strany často zohrávajú disproporčne významnejšie úlohy pri zostavovaní novej koalície.

Od ich postojov veľa závisí, a teda niekedy mávajú väčší vplyv na vznik vlády ako veľké strany. V tomto prípade sa Liebermanova strana stala pomyselným jazýčkom na váhach. Výsledkom sú ďalšie predčasné voľby.

prečo radšej nevznikla vláda národnej jednoty, ktorú by okrem Netanjahuovej strany Likud tvorila aj stredopravicová aliancia Modrá a biela Bennyho Ganca?

Prekážkou bola a stále je osoba premiéra Benjamina Netanjahua, voči ktorému sa centristická aliancia Modrá a biela ostro vymedzuje. Izraelský premiér a šéf Likudu odmieta odísť a nechce dopustiť, aby prezident Rueven Rivlin vybral na premiérsky post niekoho iného.

Preto bol vznik vlády národnej jednoty od začiatku nereálny. Nové voľby pritom takmer nikto nechce, sú totiž veľmi nákladnou záležitosťou. Aktuálna kríza v Izraeli je príznakom celkovej politickej krízy.

môže byť premiér Netanjahu časom hrozbou pre liberálnu demokraciu a právny štát v Izraeli? Posledné roky sa posunul ešte viac doprava a niektorí kritici mu vyčítajú, že začína mať autokratické mierne pripomínajúce Orbánov či Babišov štýl politiky.

Benjamin Netanjahu je tou hrozbou už dávno, ale samozrejme, za ním sú ešte oveľa nacionalistickejší či šovinistickejší politici. On sa podľa mňa posúva skôr k novodobému populizmu, ktorý v Izraeli absorbuje najmä pravicové postoje.

Netanjahua sledujem už takmer dvadsať rokov a aj vo svojej knihe z roku 2002 som ho kritizoval za to, že je v podstate nepriateľom izraelsko-palestínskeho mierového procesu a systematicky ho komplikuje. Nikdy sa tým ani veľmi netajil a je v tom veľmi konzistentný. Z právneho hľadiska jeho vláda dlhodobo pácha voči Palestínčanom viaceré nespravodlivosti.

Čo sa týka vnútornej politiky, tam zatiaľ princíp bŕzd a rovnováhy deľby moci funguje. Záruky stále existujú, ale aj tento systém môže postupne erodovať, napríklad dosadzovaním sudcov Najvyššieho súdu, ktorí by boli lojálnejší voči vláde.

izraelský generálny prokurátor Avichai Mandelblit ešte vo februári tohto roka oznámil, že plánuje obžalovať Benjamina Netanjahua zo spáchania podvodu, zneužitia právomocí či úplatkárstva vo viacerých korupčných kauzách. Premiér obvinenia odmieta. Koncom mája však v Tel Avive desaťtisíce ľudí protestovali proti snahe schváliť zákon, ktorý by Netanjahuovi zabezpečil imunitu. Môže dlhoročný šéf izraelskej vlády skončiť vo väzení?

O tom sa hovorí už veľmi dlho, no Benjamina Netanjahua prezývajú, že je ako z teflónu a zatiaľ úspešne odoláva všetkým týmto obvineniam či podozreniam, ktoré sú na prvý pohľad veľmi nebezpečné. Je reálne, že by ho napokon odsúdili a odstavili od moci, ale na druhú stranu, už veľakrát ukázal, že vie šikovne manévrovať. Zatiaľ to hrá dostratena, ale to sa môže zmeniť. 

izrael sa viditeľne posunul doprava, tón v politike udávajú konzervatívci. Čo sa stalo s izraelskou ľavicou?

Už dlho čelí vážnej kríze, ktorá súvisí s oslabením samotného delenia na pravicu a ľavicu v Izraeli. Je to už veľmi dávno, čo mali v Izraeli dôležité slovo ľavicoví charizmatickí lídri ako Ben Gurion či Jicchak Rabin. Dnes tam ľavicovejší politici ich formátu nie sú.

A Benjamin Netanjahu je zas tiež veľmi skúsený, charizmatický politik, ktorý navyše zatiaľ nemá v tomto smere vážnejšieho konkurenta a navyše najlepšie uchopil opraty politického populizmu.

To je jedna z hlavných príčin jeho úspechu. Úpadok ľavice v Izraeli je aj otázkou personálnych kapacít, chýba tam zjednotiteľ, ktorý by sa dokázal postaviť Netanjahuovi a stanoviť taký program, ktorý by oslovil väčší počet voličov.

násilné demonštrácie, krvavé incidenty a útoky sú v pásme Gazy naďalej realitou. Prečo sa nedarí zastaviť konflikt alebo aspoň stupňovanie napätia?

Izraelský postoj k pásmu Gazy je odlišný ako v prípade pokojnejšieho Západného brehu. Jedným z dôsledkov prísnej izraelskej blokády, teda zákazov a reštrikcií, je veľmi zlá ekonomická situácia v pásme, ktorá zároveň posilňuje postavenie a moc radikálnych islamistických extrémistov.

Teroristické hnutie Hamas čerpá svoju silu nielen z útokov proti Izraelčanom. Legitimitu medzi Palestínčanmi v Gaze mu dodáva aj jeho civilné krídlo, ktoré nahrádza ochromený sociálny systém. Takto Hamas, niektorými krokmi v prospech občanov pásma, získava popularitu a stúpencov.

odkiaľ berú vodcovia Hamasu peniaze nielen na financovanie sociálnych služieb v pásme Gazy, ale aj na rakety, ktorými ostreľujú Izrael?

Hamas má peniaze z rôznych, oficiálnych i nelegálnych zdrojov, a časť z týchto financií používa aj na teroristické útoky. Vždy však prispieva aj na sociálne služby ľudí, pretože mu to formuje podporu.

Je to ako začarovaný kruh. Celkovo až 80 percent zdrojov Hamasu pochádza zo zahraničia, napríklad z Kataru, Jordánska, Iránu, Libanonu či Kuvajtu. Väčšinou sú to peniaze z islamských charít, ale aj z pašovania či darov od sympatizantov alebo ďalších radikálov, napríklad Hizballáh.

izrael sťažuje život obyvateľom v pásme Gazy aj tým, že napríklad obmedzuje ich oblasť rybolovu či pohyb cez hraničné priechody. Do akej miery je teda za utrpenie Palestínčanov zodpovedný Izrael?

Keď sa pozrieme na charakter toho konfliktu, a teraz nemyslím konflikt medzi Izraelom a arabským či moslimským svetom, ale mám na mysli izraelsko-palestínsky konflikt, tak vidíme, že je asymetrický. Hlavný podiel zodpovednosti vždy leží na strane silnejšieho hráča a tým je v tomto prípade Izrael.

To však nezbavuje viny hnutie Hamas a ani to neznamená, že Palestínčania sú iba obeťami neschopnými páchať útoky. Principiálne je to však asymetrický konflikt, v ktorom vždy veľa záleží od silnejšie aktéra. Izrael blokádou posilňuje chudobu v pásme Gazy, z čoho ďalej profitujú fundamentalisti. V tomto smere by sa malo niečo zmeniť.

čo si sľubujete od tzv. „deal of the century“ z pera amerického prezidenta? Aký význam má Trumpov mierový plán, keď je neprijateľný pre Palestínčanov?

Myslím si, že blízkovýchodný mierový plán Donalda Trumpa nič zásadné neprinesie. Keď sa pozrieme na politiku súčasného šéfa Bieleho domu vidíme, že nie je žiadnym ideológom, neokonzervatívcom či bigotným kresťanom.

On iba robí to, čo môže byť prospešné pre jeho zotrvanie pri moci. Snaží sa robiť teatrálne gestá, ale málokedy ide o systémové a pozitívne zmeny v zahraničnej politike. Napríklad jeho presun americkej ambasády do Jeruzalema či samotný fakt, že sa americký prezident stavia výrazne na stranu Izraelčanov, neprispievajú k mierovému riešeniu.

spojené štáty americké sú na strane Izraela aj v aktuálnom spore s Iránom. Hrozí ďalšia vojna v Perzskom zálive?

Z izraelskej opozície často zaznieva, že iránske nebezpečenstvo je niekedy zámerne zveličované a zneužívané Netanjahuom, ktorý upozorňovaním na hrozby z Iránu odpútava pozornosť od vlastných problémov a káuz. Samozrejme, že i súčasný režim v Iráne je plný potenciálne nebezpečných elementov, ale nemyslím si, že by vojna v Perzskom zálive niekomu vyhovovala.

Aj Donald Trump veľmi dobre vie, že vojna s Iránom by mu nepriniesla popularitu, preto sa snaží tlmiť volania po ráznejšom konaní voči Iráncom, ktoré počuť z úst poradcu Bieleho domu pre národnú bezpečnosť Johna Boltona

Tázal se Matúš Dávid 

čtvrtek 16. května 2019

Gaza a současné podoby izraelsko-palestinského konfliktu

Současný konflikt mezi Izraelců s Palestinci, hlavně pak s těmi, kteří žijí v pásmu Gazy, je pokračování stále stejného, více než sedmdesátiletého, příběhu. Jeho konec je přitom v nedohlednu, dnes dokonce ještě vzdálenějším, než třeba ještě před pár lety. 

Výsledek obrázku pro gaza conflictEskalace násilí v uplynulých dnech navazuje na scénář, který je možné sledovat už velmi dlouhou dobu: izraelsko-palestinský mírový proces z Osla, tak jak byl načrtnut Nory, Američany, Izraelci a Palestinci v 90. letech minulého století, byl v loňském roce de facto pohřben politickými kroky prezidenta Donalda Trumpa. Koncept mírového procesu sice trpěl řadou nedostatků, ale v zásadě směřoval k jasně stanovenému cíli a byl přijatelný pro umírněné Izraelce i Palestince. Trump tak jedná zcela v rozporu se snahami svých prezidentských předchůdců a velmi rychle odsunul USA z pozice „mocného a čestného sudího“ do role zcela jednostranně zaujatého podporovatele jedné ze stran. Je zajímavé, že kromě napomáhání ideologicky spřízněnému populistovi Netanjahuovi představuje snad ještě důležitější prvek tak jednostranné americké podpory současnému Izraeli Trumpova touha po hlasech amerických ultrakonzervativních křesťanských evangelikálů. Součástí jejich teologie je totiž tzv. křesťanský sionismus, který spojuje podporu Izraele s druhým návratem Ježíše Krista. Že podobné teologické tendence nejsou jen marginální sny, posiluje i fakt, že v Trumpově administrativě takové postoje zaujímá například jeho ministr zahraničí Mike Pompeo, ale také třeba viceprezident Mike Pence. 

Výsledek obrázku pro march of return logo
Symbol
"Velkého pochodu návratu"
Ale zpátky ke konkrétnímu dění v dnešním izraelsko-palestinského konfliktu: Současné nepokoje jsou pokračováním protestů, které vypukly na ostře střežených hranicích mezi Gazou a Izraelem 30. března 2018 pod názvem „Velký pochod návratu“. Jeho název odkazoval hlavně na dlouhodobě kritický osud palestinských uprchlíků v Gaze i na jiných místech, na blokádu pásma Gazy a na Trumpův loňský přesun americké ambasády do Jeruzaléma. Tento symbolický krok sice na faktickém rozložení moci v konfliktu nic zásadního nezměnil, ale z palestinského pohledu byl vnímán hluboce negativně a zároveň emotivně – a to jednak jako totální selhání Ameriky v jí zprostředkovávaném a zašťiťovaném mírovém procesu a též jako finální hřebík do jeho rakve. Násilí, které na přelomu března a dubna 2018 na hranicích Gazy vypuklo, tak přineslo nejvíce obětí od roku 2014, kdy Izrael podnikl proti Gaze operaci s kódovým označením „Ochranné ostří“. 

Ač jsou v médiích v souvislosti s děním v Gaze zdůrazňovány především násilnosti Hamásu, je nutno připomenout, že protesty Gazanů jsou často autentické, spontánní a zároveň nenásilné. Zároveň však není ani výjimkou, když se k nim připojí radikální skupiny z Gazy, zvláště tamní vládnoucí hnutí Hamás a některé menší, avšak velmi nebezpečné skupiny, jako je Palestinský islámský džihád (PID). Ty mají schopnost část protestů velmi rychle zradikalizovat a proměnit v násilí. Hamás i PID se stále definují jako palestinská hnutí odporu a dlouhodobě se pokouší o infiltraci a páchání násilí na izraelském území za pomoci útočných tunelů, prostřednictvím prolamování separační bariéry, a hlavně ostřelováním území Izraele stále zdokonalovanou raketovou baráží.   

Letošního 3. května zneužili palestinské protesty právě ostřelovači Palestinského islámského džihádu, kteří během nich zranili dva izraelské vojáky na pozicích nedaleko hranice s Gazou. Izrael následně zahájil letecký protiúder, při kterém byli usmrceni čtyři Palestinci. Následovala další část už „klasického scénáře“, kdy v odvetu zahájily následujícího dne palestinské radikální organizace raketovou baráž na izraelské území, při které byli zabiti čtyři Izraelci. V odpovědi nato izraelské letectvo opět přišlo s raketovým ostřelováním, které zasáhlo přes 200 cílů a usmrtilo přes dvě desítky lidí – mezi nimi i jednoho z početných velitelů Hamásu, ale také řadu civilistů. Izrael rovněž přesunul do těsné blízkosti hranic s Gazou dvě obrněné brigády, ale k další eskalaci konfliktu už naštěstí nedošlo, protože se v Káhiře podařilo zástupcům stran vyjednat příměří, které vzápětí vstoupilo v platnost a boje utichly – přinejmenším pro tento okamžik.          

Výsledek obrázku pro qassam brigades logo
Nalevo znak Brigád Al-Kuds Palestinského islámského džihádu
a vedle něj znak Brigád Kassám spadajících pod Hamás.
Dlouhodobá násilná aktivita Hamásu a PID není nijak překvapivá, protože zvláště Hamás požívá v pásmu stále široké podpory. Ta vyvěrá z několika faktorů – jednak ze sofistikované a nenávistné propagandy Hamásu, ale i z dlouhodobě neutěšené situace území, která je velmi spojena s blokádou Gazy, přičemž Hamás je její důsledky schopen alespoň částečně řešit rozsáhlými sociálními aktivitami: od financování oprav škod způsobených bombardováním, přes zajišťování svozu odpadu a policejní činnost, provozování různých jídelen pro chudé, až po vlastní vzdělávací instituce a mešity). To ho také odlišuje od PID, který je mnohem více jen radikálním hnutím se silným ozbrojeným křídlem, avšak jen s omezenými schopnostmi pomáhat v reálném životě chudým obyvatelům Gazy. Právě sociální křídlo je velkým trumfem Hamásu, které z něho činí rozsáhlou a sofistikovanou organizaci. Popularita civilních aktivit Hamásu logicky zvedá podporu i jeho ozbrojenému křídlu: Brigádám mučedníka Izz ad-Dín Kassáma (zkráceně Brigády Kassám). Tyto oddíly pojmenovaném po palestinském islamistickém radikálovi z dob před druhou světovou válkou, mají v Izraeli stále hrozivou pověst. Není sice už taková jako za časů druhé intifády (přibl. 2000–2005), kdy Brigády Kassám hojně používaly taktiku sebevražedných atentátů a zabily stovky Izraelců, ale i jejich novější „raketová taktika“ se ukazuje jako stále letálnější.  

Jak už bylo zmíněno, konec izraelsko-palestinského sporu je stále v nedohlednu. Izrael v tomto asymetrickém konfliktu tahá za delší provaz, přičemž však dlouholetá Netanjahuova administrativa dává najevo, že pro ni – s Trumpem za zády – není už pokračování mírového procesu zajímavé ani v rovině hypotetické. Beznaděj, vydědění a chudoba tak zůstanou faktory, ze kterých budou Hamás a další radikální organizace těžit podporu pro svou rétoriku a hlavně pak činy snahy o násilnou pomstu. Pro vývoj konfliktu a v prvé řadě pro řadu Palestinců a Izraelců, kteří jeho důsledkem přijdou v budoucnu o zdraví či o život, je to velmi špatná zpráva. Ale nejen pro ně – jak Palestinci, tak Izrael trpí konfliktem v řadě dalších rovin, což se projevuje mj. na kvalitě demokracie, vládnutí i na mnoha dalších úrovních.   

Vyšlo 9. 5. 2019 v Deníku N

čtvrtek 28. února 2019

Jaký je Írán 40 let po islámské revoluci?

Jaké byly příčiny islámské revoluce v Íránu a jak tehdy íránská veřejnost revoluci přijala?

Na obrázku může být: 1 osoba
Protiamerické graffiti na zdi
bývalé americké ambasády v Teheránu (foto autor).
Jednou z nejdůležitějších příčin byla politika establishmentu šáha Mohammeda Rezá Pahlavího (1919–1980). Jeho režim byl sekulární nedemokratický stát, který vnitřně stále více korumpoval, jeho ekonomika se propadala a souběžně se stával výrazně represivním – hlavně pak prostřednictvím šáhovy tajné služby SAVAK. Ta vznikla na popud šáha ve spolupráci s americkou CIA a izraelským Mossadem. Zahraniční vměšování v Íránu, za který byl šáhovský režim často spoluzodpovědný, byl u většiny Íránců, kteří obvykle nedají dopustit na tradici své historie a nezávislosti, vnímán jako velká potupa. Vměšování přicházelo z mnoha stran: od Sovětského svazu, který ovlivňoval hlavně severní Írán; ze strany Velké Británie, kterou řada Íránců považovala za „zloděje íránské ropy“ a též ze strany USA. Jedním z nejvýraznějších projevů externí ingerence do vnitřních íránských věcí bylo svržení premiéra Mosaddeka v roce 1953, které připravily britské a americké tajné služby. Nejvýraznější hlasy proti takovéto politice (i proti šáhovskému režimu, který ji umožňoval) vycházely stále silněji z řad ší'itského duchovenstva, jehož popularita v Íránu průběžně narůstala. Jedním z nejtvrdších kritiků šáha se pak stal ajatolláh Chomejní. Ten byl už v 60. letech režimem perzekvován až byl nakonec v roce 1964 vyhoštěn do exilu. Tam se Chomejní vyprofiloval jako vůdčí osobnost proti-šáhovské opozice, za kterého se postavila i část íránské levice a liberálů (aniž by však detailněji znala jeho plány). Nedlouho před islámskou revolucí byly Chomejního projevy šířeny i na magnetofonových kazetách propašovaných do Íránu. Šlo tak vlastně o první revoluci uskutečněnou za pomoci moderních médií.  V prosinci 1978 vypukly v Íránu v reakci na státní represe velké nepokoje a uskutečnily se milionové protirežimní demonstrace. Za této situace šáh o několik týdnů později uprchl ze země a Chomejní se naopak triumfálně vrátil 1. února 1979 do Teheránu. Na konci března se konalo referendum o vzniku „islámské republiky“, ve kterém naprostá většina Íránců hlasovala pro její vznik. Velmi brzy si ale Íránci uvědomili, že jejich vize post-šáhovského Íránu se výrazně rozchází s novou realitou. To však již Chomejní a jeho spojenci výrazně upevnili své pozice.     

Výsledek obrázku pro tape cassette revolutionJaký byl ohlas íránské revoluce ve světě (zvláště mám na mysli muslimský svět, ale zajímala by mě i reakce západních mocností)

V letech 1979–1989, kdy byl Chomejní íránským rahbarem (nejvyšším duchovním vůdcem země), držel se v zahraniční politice poměrně důsledně hesla „Ani Západ, ani Východ!“ . To v praxi znamenalo ostrý protiamerický i protisovětský postoj. Velmi také kritizoval Izrael, zároveň však íránské židy i některé další náboženské menšiny relativně toleroval. V rámci nové zahraniční politiky islámské republiky začal Írán rovněž podporovat islamistická hnutí v zahraničí, zvláště pak ší'itská. Tím položil základy „vývozu islámské revoluce“ do dalších blízkovýchodních zemí. Jedním z hlavních produktů této politiky se stalo v polovině 80. let i radikální libanonské hnutí Hizballáh. Řadu sunnitských režimů, zvláště těch navázaných na USA (hlavně Saúdská Arábie, země Zálivu, částečně Egypt), začala íránská politika iritovat. Spojence naopak získal Írán v asadovské Sýrii či kaddáfíjovské Libyi. Velmi přátelské vztahy má i s nedalekou Arménií, pragmaticky spolupracuje v řadě oblastí i s dalšími sousedy a nedalekými mocnostmi jako je například Rusko, Pákistán, Indie a Čína.
                   
S jakými vnitřními problémy se režim nejvíce potýká a jak silné podpoře u veřejnosti se po čtyřiceti letech íránský teokratický režim těší dnes? 

Na obrázku může být: uvnitř
Obří projekce portrétu ajatolláha Chomejního v teheránském muzeu
Islámské revoluce a irácko-íránské války (foto autor).
Co zřejmě pociťují dnešní Íránci nejvíce, jsou ekonomické problémy země, jako je inflace, stoupající ceny základního zboží, odtržení od globálních finančních systémů, nedostatek západního zboží (zdaleka nejen toho konzumního, ale i důležitých věcí jako jsou léky či například náhradní díly v letecké dopravě). To je výrazně spojeno s narušením hospodářských styků během dlouholetého embarga na hospodářskou spolupráci s Íránem. Embargo sice za prezidenta Obamy oficiálně povolilo, ale hospodářské vazby se ještě zdaleka nestihly obnovit, když přišlo za Trumpa nové přitvrzení a obnovení embarga. To i navzdory tomu, že zdaleka ne všechny západní země, včetně zemí EU, dnes už nesledují americký kurs k Íránu. 

Íránská společnost je v pohledu na režim rozdělená – hodně lidí, hlavně z velkých měst, je k režimu velmi kritických, což se projevilo hlavně masovými protesty tzv. Zelené revoluce v roce 2009. To ale neznamená, že by si většina těchto Íránců přála návrat šáha, nebo celkovou demontáž současného politického systému. Spíše jim jde o větší demokratizaci, odstranění povinného dodržování některých náboženských principů (např. obligatorních ženských šátků), efektivní boj proti korupci a hromadění ekonomické a politické moci v rukou některých státních složek, a hlavně pak o zlepšení celkové hospodářské situace země.  

Alegorie islámské revoluce v po-revoluční íránské propagandě:
Napravo Chomejní s anděly - nalevo svržený šáh s prasklou korunou,
držící se za šos alegorické postavy znázorňující USA, Británii a Izrael.   
Oficiální statistiky své popularity íránský režim z pochopitelných důvodů neprovádí, takže nelze vycházet z nějakých přesných čísel. Jisté je, že vůči režimu doma existuje široká škála kritiky, ale stejně tak lze i říci, že v jiných částech íránské společnosti má režim stále velmi výraznou podporu, hlavně na venkově a v menších městech.         

Je v zemi nějaká sekulární opozice, která by byla schopna jednoho dne převzít vládu? A je taková varianta v dohledné době reálná?

Jak už bylo řečeno, vůči režimu je řada Íránců kritická, ale domnívám se, že i mnozí z nich považuje režim alespoň za autenticky íránský – tzn. raději by dali přednost nějaké jeho reformované podobě, než z venčí oktrojovanému režimu pod taktovkou nějaké velmoci, jako se stalo například v roce 2003 v sousedním Iráku. K jakému chaosu a důsledkům irácký vývoj vedl, je obecně známo. Většina Íránců si tak nepřeje žádný konvenční konflikt, zahraniční intervenci a už vůbec ne občanskou válku. Jak už bylo zmíněno, velká část Íránců jsou velcí patrioti (což může někdy přerůstat i v pohrdání dalšími národy) a z historické zkušenosti nesou jakékoliv vměšování citlivě. V zahraničí existuje řada íránských opozičních skupin (sekularistických, pro-šáhovských, ultralevicových atd.), z nichž ty nejsilnější mají mj. podporu amerických republikánů. To jim sice dává velké propagandistické možnosti mimo Írán, avšak jejich legitimita v očích mnoha Íránců je vysoce sporná.      

Tázal se Jiří Prinz - zkrácená verze vyšla v Katolickém týdeníku (26. února – 4. března 2019).  

úterý 12. února 2019

Czech republic and Israel/Palestine 2017

Sample-text of the chapter "The Middle East and the Maghreb in the Czech Foreign Policy" in the yearbook "Czech Foreign Policy in 2017: Analysis" (edited by Alica Kizeková). I worked on the chapter together with Michaela Lubin and Jan Daniel.

Náhled do kapitoly "The Middle East and the Maghreb in the Czech Foreign" Policy v ročence "Czech Foreign Policy in 2017: Analysis" (ed. Alica Kizeková). Kapitolu jsem psal společně s Michaelou Lubin a Janem Danielem.   

Czech Foreign Policy and Israel and Palestine in 2017.

In 2017, being perceived through the prism of a ‘strategic partnership’ defined in the Concept of the Czech Foreign Policy, the Czech-Israeli relations were the most intense of out of all the Czech relations with states in the Middle East. 

Although under Minister Lubomír Zaorálek, the Czech Republic assumed a slightly more balanced position towards the Israeli-Palestinian conflict, this change did not impact the other policies related to Israel. 

In general, the public discourse has remained in favour of a close co-operation with Israel as well. However, the nature of the Czech–Israeli relations has been gradually changing. Unlike in the second half of the 2000s, when the intensity of the partnership was reflected by many political contacts on both sides, mutual visits, and even joint government meetings, in the past few years the Czech Republic has been significantly more active and Israel has been increasingly passive in the bilateral relations. In the years 2015–2016, at the time of Netanyahu’s third government, Israel actively engaged only in around 10% of their mutual interactions.

Nevertheless, the Czech Republic and Israel maintained a strong co-operation, which was reflected by the significant number of Czech ministers, MPs and special delegations that visited Israel. At the same time, Israel sent to Prague its Minister of Science and Technology and members of the Knesset to increase the co-operation between the parliaments.

Furthermore, on the highest level, there were talks between the Czech Prime Minister Bohuslav Sobotka and the Israeli Prime Minister Benjamin Netanyahu, and the two prime ministers also took part in the first "Visegrad 4+Israel" summit in Budapest.

Nevertheless, the lower Israeli activity in the mutual political relations did not prevent the signing of several new agreements which heralded the two countries’ active and growing ties in various sectors. Among other measures, new initiatives were inaugurated in the fields of research and development, military and security co-operation and training (even with the designation of a new Czech defence diplomat in Israel), protection against terrorism, cybersecurity, and cultural co-operation. 

Also, the Czech-Israeli trade co-operation remained strong and growing in 2017 as Israel was the sixth largest importer of Czech products outside of the EU. However, the most publicised bilateral contract with Israel, which was negotiated by the Ministry of Defence and consisted of the Czech Republic acquiring some MADR radars from Israel for CZK 3.5 billion, was repeatedly postponed in 2017.

Ilustrační obrázek: Lidová tvořivost mj. s motivy
česko-izraelského přátelství v Olomouci. 
On the level of the public and the political debate, the issue of the divided Jerusalem came repeatedly to the forefront. The first round of politicisation of this issue on the national level took place in May, when the Parliament strongly criticised UNESCO for a resolution which proclaimed the Temple Mount to be an Islamic holy site. The Czech conservative and liberal right-wing MPs called for a cessation of payments to the agency and urged the government to recognise Jerusalem as Israel’s capital. Prime Minister Netanyahu, in response, publicly thanked the Czech President Miloš Zeman and the Czech Parliament for their support of Israel. 

The MFA, however, sided with the EU position on the issue and it did not withdraw from UNESCO – a move which was criticised by right-wing MPs. The second round of the debate on Jerusalem took place in December, when the US President Donald Trump declared his intention to relocate the US embassy to the city. President Zeman already called for such a move in 2013 and repeated his position again. On the other side, the MFA, under both Minister Zaorálek and (later) Minister Stropnický, as well as the Prime Minister Andrej Babiš sided with the common EU position and stated that due to the unclear status of Jerusalem, the American relocation would not be replicated by the Czech Republic in the near future. 

But even when the United Nations General Assembly (UNGA) adopted a resolution calling for Trump’s move to be void, the Czech Republic abstained and did not vote against the move (as opposed to the majority of EU countries). In 2017 the Czech Republic’s relations with the representatives of Palestine were not as strong as, for instance, in 2015, and their planned inter-ministerial meeting did not take place. Nevertheless, the Palestinian Minister of Foreign Affairs Riyad al-Maliki officially visited the Czech Republic and held discussions with Czech representatives.

The entire text of the Yearbook, including the complete chapter on the Middle East, can be found here.

Celý text ročenky včetně kompletní kapitoly o Blízkém východě je možné najít zde

čtvrtek 31. ledna 2019

Sýrie už nikdy nebude jako dříve

Zkrácená verze vyšla v Katolickém týdeníku č. 3, 2019. 

1. Jak jsou aktuálně rozloženy mocenské síly v Sýrii? Kolik území ovládá Asad? Kolik povstalci? A kdo tyto povstalce vlastně tvoří?

Syrští kluci si hrají v rozbombardovaném damašském předměstí Ghúta
(foto: Bassam Khabieh)
Rozložení sil v Sýrii stále více nahrává režimu prezidenta Bašára Asada a jeho spojencům – Rusku a Íránu. Syrští Kurdové rovněž kontrolují výrazně větší oblast, než tomu bylo před začátkem konfliktu, ale tato expanze může být jen relativní – část území, které si Kurdové nárokují – provincii Afrín na severozápadě země – například obsadila v roce 2018 turecká armáda. Afrín je propojený s provincií Idlíb, což je v podstatě jediné důležité území, které zůstalo pod kontrolou syrsko-arabských opozičních sil. Jedná se o konglomerát pozůstatků různých složek: od sekulární Svobodné syrské armády až po radikální islamisty. Druhé, méně významné teritorium, ovládají arabští rebelové v okolí americké základny At-Tanf na jihu země. Tzv. Islámský stát je teritoriálně de facto poražen, byť v některých odlehlejších oblastech země se zřejmě ještě mohou nacházet izolované enklávy jeho příznivců.    

Asad tak sice může působit na první pohled jako vítěz konfliktu, ale to je jen relativní – syrský prezident byl před válkou totiž politicky mnohem více nezávislý. Dnes je z něj však v podstatě vazal ruských a íránských zájmů (a i případných rusko-íránských napětí ohledně dalšího vlivu v Sýrii) . Zvláště Rusku bude zavázán až do své smrti, protože to bylo právě ono, které zajistilo nejen přežití jeho režimu, ale to zřejmě i jeho osobní přežití fyzické.    

2. Co může s mocenským rozložením sil v Sýrii udělat záměr amerického prezidenta stáhnout ze země vojáky?

Trumpova blízkovýchodní politika nejen v Sýrii, ale i na celém Blízkém východě je jeden obrovský nekoncepční chaos, ze kterého bude obzvláště v Sýrii po americkém stažení profitovat hlavně Asadův režim, Rusko a v omezenější míře paradoxně také Írán. Vůči tomu sice uvalil Trumpův establishment znovu sankce, avšak americké stažení ze Sýrie naopak posílí íránský vliv v zemi. Z amerického odchodu má obavy také Izrael, který právě vnímá posílení íránské pozice v Sýrii, pokud zmizí přímá americká vojenská přítomnost. Íránu se tak přinejmenším opět o něco zjednoduší zásobování libanonského hnutí Hizballáh, které je prodlouženou rukou íránského režimu a Izrael s ním má velmi špatné zkušenosti.    

3. Rýsuje se už konečně nějaké rozuzlení syrského konfliktu? A co je zapotřebí (ze strany mocností) udělat, aby už v této zemi konečně zavládl mír? 

Rozuzlení je už celkem zjevné: Asad bude opět kontrolovat většinu syrského území a jeho nejdůležitější části, zřejmě však s výjimkou Idlíbu, kde si bude svoje zájmy udržovat Turecko. Enkláva rebelů na jihu země zřejmě zanikne americkým odchodem. Nejistá bude situace Kurdů, kteří spatřují momentálně největšího nepřítele v Turecku, což je opět více přimkne k Asadovu režimu a rusko-íránským zájmům. To také může znamenat, že kurdské oblasti se zřejmě nějakým kompromisem znovu přinejmenším formálně dostanou pod kontrolu asadovského režimu. Sýrie každopádně už nikdy nebude jako dříve – řada vnitřních i zahraničních uprchlíků – a může jít přinejmenším o statisíce, v horším případě o milióny lidí – kteří se už nikdy nevrátí. Někteří ani nemají kam, jiní mají obavy, co by se jim ze strany režimu přihodilo, respektive jim ani režim návrat neumožní.  ... Slovní spojení „mír v Sýrii“ tak zůstane relativním pojmem i v okamžik, kdy v zemi utichne veškeré násilí. 

Aktuální rozložení sil v Sýrii (leden 2019)
červeně Assad, žlutě Kurdové, zelená opoziční (rebelské) síly, bílá Tahrír aš-Šám

čtvrtek 3. ledna 2019

Blízký východ 2018 - nejdůležitější události

Čtenářům Blízkovýchodních stránek vinšuji P.F. 2019!

..a teď opět k věci. Za účelem shrnutí vývoje na Blízkém východě v roce 2018 mě poslali ze serveru ČT24 dvě otázky: 

Která událost na Blízkém východě v roce 2018 měla, nebo bude mít největší dopad na proměny regionu?

Z takového komplexu turbulentních událostí a neštěstí, které se na Blízkém východě odehrály v uplynulém roce se těžko vybírá. Šlo by zmínit ohromné projevy násilí v Sýrii, Jemenu, Libyi.. Přesto pokud sledujeme kromě momentálního dopadu dění a osobních lidských tragédií i širší geopolitický kontext, tak mezi ty dlouhodoběji nejvíce destabilizující kroky patří určitě znovuobnovení proti-íránských sankcí Trumpovou administrativou. Namísto aby se USA pokusily v oblasti o geopolitické vyvažování, které zahájil Obama (což byl v podstatě jeho jediný výrazný úspěch na Blízkém východě), přiklánějí se USA k jednostranné podpoře některých velmi sporných sunnitských režimů. 

Nejnebezpečnější podoby islamistického radikalismu - pro Západ i islámský svět samotný - vyvěrají totiž právě z jejich nitra, nikoliv z Íránu (jakkoliv je jeho politika rovněž kontroverzní, hlavně pak v podpoře Assada).

Jistě nelze popřít, že s Íránem má problém Izrael - jenže pokud by jeho občané byli schopni dosadit k moci i jiné politiky, než současného premiéra, který napětí využívá, mohla být uplynulá léta namísto eskalace etapou zklidnění izraelsko-íránského napětí. Není však vůbec vyloučeno, že tato ojedinělá možnost brzy pomine, protože Trumpova rádoby-silácká politika ve skutečnosti v Íránu posiluje možnost návratu nových Ahmadínežádů. 

Řada dalších událostí s velkým dopadem - jako byla vražda novináře Chášokdžího - je jen ilustrací toho, jak nebezpečné mohou některé režimy být, pokud USA přejdou od vyvažování k jejich jednostranné podpoře a těm pak projde, co by jindy jen stěží.   

A pak je tu další paradox - zatímco se na jednu stranu snaží Trump oslabit Írán, zcela nekoncepčně přenechá plánovaným odchodem amerických jednotek sever Sýrie vlivu íránských spojenců - Assada a Rusů. 

Trumpova blízkovýchodní politika je tak jeden obrovský nekoncepční chaos, ze kterého momentálně profituje hlavně Rusko a Assad a v omezenější míře také paradoxně Írán (na ten sice dopadají americké sankce, ale zároveň posilují jeho klíčoví spojenci v oblasti) a Izrael (vládnoucí izraelská nacionalistická pravice nejrůznějších odstínů má za Trumpa zelenou prakticky v čemkoliv, na druhou stranu Trump posiluje Assadovu pozici, z čehož má Izrael obavy). 

Co byla nejdůležitější událost v izraelsko-palestinském konfliktu v roce 2018?  

Zde je opět nejdůležitějším mezníkem Trumpova destrukce snah jeho předchůdců. Tentokrát se jedná o likvidaci pozitivního dědictví zanechaného celou linií amerických prezidentů počínaje nedávno zesnulým Bushem starším. 

Symbolické a v praxi zbytečné kroky, jako byl letošní přesun americké ambasády do Jeruzaléma, byl vysoce chybný. Izrael mohl i tak v Jeruzalémě dlouhodobě činit prakticky cokoliv a z pohledu judaismu tento krok povzbudil především radikální proudy židovských mesianistů v Izraeli a křesťanských evangelikálních fundamentalistů v zahraničí. 

Dlouhodobě pošramocená důvěra v americkou zahraniční politiku a její deklarované snahy o "spravedlnost, dobro a demokracii", se tak ocitla nebezpečně blízko dna. 

Historie proti-íránských sankcí do roku 2016

pondělí 26. listopadu 2018

Trump a konspirační teorie o židovsko-muslimském spiknutí proti křesťanství

Výsledek obrázku pro Trump the 'White Power Crusader' Feeds Global Conspiracy Theories of a Jewish-Muslim Plot Against ChristianityAutoři: Ivan Kalmar, Azeezah Kanji

Profil střelce Roberta Bowerse na sociálních sítích je značně znepokojujícím náhledem do hrubě zkreslené reality, kterou produkuje antisemitská, proti-muslimská a proti-utečenecká hysterie.

Ve dnech, které předcházely masovému krveprolití v synagoze „Strom života“ v Pittsburghu, sdílel Bowers příspěvky o „špinavých židech, kteří přivádějí špinavé muslimy do země“ a tvrdil, že popravy ISIS byly ve skutečnosti formou „židovské rituální vraždy známé také jako krevní pověra“.

Bowers také nasdílel obrázek bojovníka proti Osmanům z 15. století Vlada III. Drákuly „Napichovače“ (angl. „Impaler“) s komentářem „Make impaling great again“, což je kombinace volebního hesla Donalda Trumpa o obnovení americké velikosti s obdivem k extrémně brutálnímu středověkému vévodovi Vladovi, kterého však Bowers interpretuje jako hrdinského obránce evropského křesťanství proti muslimům a židům. 
Neo-Nazi post alleging plot by 'filthy evil Jews' to bring 'filthy evil Muslims into the U.S. retweeted by Pittsburgh synagogue shooter Robert Bower
Tweet masového vraha Roberta Bowerse
postovaný nedlouho před jeho útokem na pittsburskou synagogu.  
Bowersova blouznivá představa o „hanebném židovsko-muslimském tajném komplotu“ pokračuje v dlouhé tradici propojování protižidovské a protimuslimské zášti. Století evropské křesťanské polemiky líčilo židy jako „teologické (a vnitřní) nepřátele“ a „muslimy jako politické (a vnější) nepřátele“, jak vysvětluje profesor Gil Anidjar z Kolumbijské univerzity v New Yorku ve své knize The Jew, the Arab: A History of the Enemy.

Někteří středověcí evropští autoři zpodobňovali islám jako zvrácenou reinkarnaci „Mojžíšova zákona“, přičemž existují jasné paralely mezi klasickým křesťanským pojetím „starozákonního Boha“ jako pomstychtivého, nemilujícího a „obscénního otce“ a velmi podobné křesťanské interpretace muslimského „Alláha“.

Nemilosrdnost a autoritářství dvojice židovský Bůh-Alláh se odrazilo v západních křesťanských představách o typickém muslimském vládci, který je vyobrazován jako všemocný uzurpátor. Tato představa postavy „orientálního despoty“ stále ovlivňuje některé současné islamofobní interpretace islámu jakožto nepřítele sekulární demokracie.

Konspirační teorie o protikřesťanské spolupráci mezi muslimy a židy se ve středověké Evropě opakovaly. Židovské obce bývaly například obviňovány z pomoci muslimským vojskům proti křesťanským Vizigótům ve Španělsku v 8. století, ze spolupráce s Fátimovskou říší při zničení Božího hrobu v Jeruzalémě v 11. století a ze spiknutí s muslimským králem v Granadě ve 14. století, které přineslo do křesťanského světa nákazu lepry. 

Obvinění, že židé nebo muslimové chtějí ovládnout svět, je samozřejmě poněkud ironické, protože to bylo křesťanství, které jako první využívalo koncept uctívání jediného Boha k ospravedlnění budování celosvětové říše.
A white supremacist wears a shirt with the slogan "European Brotherhood" at a rally in Charlottesville, Virginia, U.S., August 12, 2017.
Bílý rasista v USA s tričkem "European Brotherhood"
na demonstraci v Charlottesville, Virginie.
Stereotypy používané k dehumanizaci a démonizaci židovské a muslimské populace se velmi podobají. Jak muslimové, tak židé byli často popisováni jako obludní kanibalové, kteří doslova „ujídají“ lidstvo – přitom to paradoxně byli křesťanští rytíři, u kterých bylo prokázáno, že konzumovali maso svých protivníků během křížových výprav.

Populární pomluvy, které charakterizovaly židy jako traviče studní a vrahy Krista, byly přeneseny také na muslimy. Středověké a renesanční obrazy Kristova ukřižování anachronicky zobrazovaly muslimské postavy, které nosily turbany a vedle židovských postav mávali vlajkou půlměsíce, zatímco středověké anglické divadelní mirákly popisovaly nepřítele Ježíšova narození krále Heroda jako „Machometána“.

Toto negativní propojování židů a muslimů v souvislosti spojené s voláním po dalších kruciátách do muslimského světa přinášelo často i protižidovské pogromy přímo v Evropě. V roce 1215 také uložil Čtvrtý lateránský koncil katolické církve stejná oděvní omezení Židům i muslimům, „jako kdyby obě komunity bezvěrců byly polovinami jediného těla semitských vetřelců“, konstatuje odbornice na středověkou literaturu Geraldine Hengová.

Současní pravicoví extremisté v Severní Americe i v Evropě mají v oblibě paralely středověkých dějin, aby odůvodnili prosazování současné rasistické agendy. Bílí rasisté na svých demonstracích s oblibou nosí křižácké kostýmy, používají též křižácké slogany jako „Deus Vult“ („Bůh to tak chce“) a dávají do oběhu memy zobrazující Donalda Trumpa jako křižáckého rytíře.
Far right nationalists march to commemorate Poland's National Independence Day in Warsaw, Poland. Their banner reads: Deus Vult, common Christian nationalist slogan. Nov. 11, 2017
Polští ultranacionalisté během připomínek
polské nezávislosti. Na transparentech je heslo "Deus Vult" (viz text)
Lítost prezidenta Trumpa v souvislosti se střelbou v synagoze „Stromu života“ v duchu jeho tvrzení „Zdá se, že jsme se dostatečně nepoučili z minulosti“, působí značně pokrytecky, neboť je to právě on a jeho stoupenci, kdož hledají inspiraci pro současnost v temných vizích z minulosti. 

Na konferenci v roce 2014, která se konala u Vatikánu, se budoucí stratég Trumpova Bílého domu Steve Bannon rovněž odvolával na středověké dějiny, aby podpořil svůj narativ o „totální válce“ mezi „židovsko-křesťanským Západem“ a „džihádistickým islamofašismem“: 

„Pokud se zpětně podíváte na dlouhou historii boje judeo-křesťanského Západu proti islámu, mám za to, že naši předkové hájili správný postoj a dělali dobrou věc: Ať už to bylo u Vídně, nebo u Tours (dějiště dvou známých bitev mezi evropskými a muslimskými armádami), nebo na jiných místech. To nám napomohlo zachovat instituci západní církve,“ konstatuje Bannon. 

Stejně jako slogan „Make America Great Again“ (MAGA), který může být v této souvislosti zaměněn za „Make America Medieval (středověká) Again“ (MAMA), má za cíl znovu vytvořit představu, která nikdy neexistovala. Obraz jednotné a bílé židovsko-křesťanské Evropy sjednocené proti islámu je smyšlenkou moderní rasistické ideologie, nikoliv přesným odrazem středověké reality. Historicky to nebylo židovství a křesťanství, které byly neoddělitelně propojeny, ale naopak židé a muslimové jako objekty nenávisti. 

Zatímco současní bílí rasisté jako Robert Bowers nadále otevřeně opovrhují jak muslimy, tak židy, Trump a spol. se pokouší vzdorovat antisemitismu za pomoci revizionistických odkazů na „židovsko-křesťanskou“ civilizaci a nekritickou podporu izraelských politik proti Palestincům. 

Ale i za těmito Trumpovými argumenty jsou antisemitské stereotypy zřetelné. Během své prezidentské kampaně Trump například používal reklamy obviňující filantropa George Sorose a několik dalších lidí židovského původu z toho, že jsou reprezentanty dravých „zvláštních globálních zájmů“.

To se jako červená nit vine kódovaným protižidovským diskurzem, počínaje pochmurně proslulým padělkem Protokoly sionských mudrců, který už na počátku dvacátého století obviňoval Židy z toho, že zničili křesťanskou civilizaci za pomoci ovládnutí globálních financí a politické levice. 
Hungarian government poster portraying financier George Soros and saying 'Don't let George Soros have the last laugh' is seen at a tram stop in Budapest, Hungary July 6, 2017.
Plakáty maďarské vlády vyobrazující George Sorose s nápisem:
"Nenechte Sorose, aby se smál jako poslední".  
Bannonova Breitbart News Network a další subjekty podobné pravicové orientace pravidelně očerňují Sorose za jeho financování projektů zaměřených na řešení islamofobie a podporu muslimských (i nemuslimských) uprchlíků. FrontPage Magazine – vydávaný Davidem Horowitzem, jehož „Freedom Center“ formovalo podle Washington Post některé z nejmocnějších a nejvlivnějších osob v Trumpově administrativě, popsal Sorose jako „pomahače islámu – náboženství, které expanduje dobýváním a úklady více než 1400 let.“

Podle našeho výzkumu bylo „usvědčení“ Sorose, že podporuje muslimy, poprvé publikováno ruským propagandistickým serverem, který Sorose obvinil z financování muslimské migrační vlny do Evropy v důsledku syrské občanské války v roce 2015. To se okamžitě objevilo i na polské verzi stránky Prison Planet, kterou zaštiťuje Alex Jones, jeden z hlavních amerických konspiračních „teoretiků“. 

Maďarský premiér Viktor Orbán učinil následně z celé věci ústřední bod své vládní propagandy, čímž se Soros stal hlavním vůdcem sil podporujících převážně muslimskou migrační vlnu, která uštědří „poslední úder křesťanské kultuře“.

Trumpem propagovaná kachna, že Soros financoval karavanu středoamerických migrantů směřujících do Spojených států, je tak jen další mutací dřívějšího islamofobního a antisemitského obvinění. To navíc Trump ještě více posílil (lživým) tvrzením, že se karavany účastní i lidé z Blízkého východu.

Soros byl prvním, kdo nedávno obdržel trubkovou bombu od Cesara Sayoce, fanatického Trumpova stoupence, a byl to tentýž Soros, který byl na sociálních sítích dehonestován masovým vrahem Robertem Bowersem. 

Ve svém statusu, který bezprostředně předcházel jeho smrtícímu útoku, napadl Bowers další židovský cíl, který byl podobně jako Soros obviňovaný z usnadnění infiltrace muslimů a dalších údajně nebezpečných migrantů: Šlo o HIAS (The Hebrew Immigrant Aid Society), což je organizace, která napomáhá imigrantům všech náboženství. (A pomohla i jednomu ze spoluautorů tohoto článku, pražskému rodáku Ivanu Kalmarovi). 
Community members hold candles at a vigil for the victims of the Pittsburgh Synagogue shooting at Cambridge City Hall in Cambridge, Massachusetts on October 30, 2018.
Mezináboženská připomínka a modlitba za oběti pittsburské
masové vraždy v Cambridge, Massachusetts.
V celkovém kontextu je snadné vysledovat, že přistěhovalectví, které podle Bowerse způsobovalo „vyvražďování mého lidu“, bylo součástí stejné hrozby vůči bílé rase jako muslimští migranti „napadající“ Evropu. 

V tomto nejistém světě se židovsko-muslimský nepřítel znovu reinkarnuje. A to hlavně z pohledu lidí, kteří chtějí za každou cenu chránit to, co údajně ohrožují nejrůznější druhy nepřátel: černí i hnědí, nezaměstnaní, ekologové, LGBT lidé či ženy organizující se proti sexuálnímu obtěžování a násilí.

Jedním ze způsobů, jak to vše a jednoduše „vysvětlit“, je i vzkřísit prapůvod všeho zla – středověký přízrak „judeo-muslimského nepřítele“. Právě ten se také stal dehumanizovaným objektem nenávisti pittsburského vraha Bowerse. 

Text Trump the 'White Power Crusader' Feeds Global Conspiracy Theories of a Jewish-Muslim Plot Against Christianity vyšel původně v Haaretz.com. Z angličtiny přeložil Marek Čejka.

Ivan Kalmar se narodil v Praze. Je profesorem antropologie na univerzitě v Torontu. Spolu s Derekem J. Penslarem vydal knihu „Orientalism and the Jews“ a napsal knihu „Early Orientalism: Imagined Islam and the Notion of Sublime Power“. Twitter:  @ramlaknavi

Azeezah Kanji je z Toronta a je právní teoretičkou a novinářkou. Je programovou ředitelkou The Noor Cultural Centre, muslimské náboženské, vzdělávací a sociálně-právní organizace. 

čtvrtek 8. listopadu 2018

Zabít dvě mouchy jednou ranou

S jistým odstupem k širšímu geopolitickému kontextu kauzy novináře Chášukdžího, jak jí Turecko využilo k tlaku na USA a Saúdskou Arábii a též stručně o válce v Jemenu.

Výsledek obrázku pro erdogan trump mbs

Může smrt Džamála Chášukdžího narušit dobré vztahy mezi USA a Saúdskou Arábií, respektive mezi Donaldem Trumpem a korunním princem Mohamedem bin Salmánem ("princ MbS"), který je podezříván, že vraždu inicioval?

Nedomnívám se, že by kauza z dlouhodobého hlediska výrazně poškodila saúdsko-americké vztahy. Trump má se Saúdy velmi dobré konexe, což souvisí i s jeho podnikatelskými aktivitami z doby, než se stal prezidentem. Bude zřejmě různě lavírovat a mlžit a ke konkrétním krokům sáhne jen v případě, že by ho to stálo ztrátu podpory voličů. A pokud by přece jen došlo ke zvýšenému tlaku na Saúdskou Arábii, jednalo by se zřejmě o nějaká polovičatá řešení.

Politická budoucnost Mohameda bin Salmána je mnohem variabilnější: může skandál politicky přežít a zachovat si větší část svého vlivu, ale není ani vyloučené, že se stáhne do pozadí, přičemž však může saúdskou politiku nadále ovlivňovat. Ovšem také může být smeten, protože má nejen v zahraničí, ale i ve své početné rodině řadu oponentů, jejichž vliv se v minulosti pokusil výrazně omezit – a ti rádi využijí příležitosti mu to oplatit. V saúdské královské rodině proběhla v minulosti řada sporů a jednoho z nejvýraznějších saúdských panovníků, významného reformátora krále Fajsala, zavraždil v roce 1975 jeho synovec. Je tedy těžké odhadnout, co se v budoucnu v tak rozvětvené a komplikované rodině odehraje.

Co když se proti Saúdské Arábii postaví Evropa v čele s Německem, které vyzývá, aby tam evropské státy přestaly dodávat zbraně?

Faisal ibn Abdul Aziz Al Saud
Saúdský král Fajsal
(1906-1975)
Dodavatelé zbraní jsou velmi draví a mnoho firem jen čeká na příležitost. V Saúdské Arábii je sice tradiční úroveň německých, belgických či francouzských zbraní ceněna, ale počet kvalitních dodavatelů z jiných částí světa narůstá. Například mezi těžšími saúdskými zbraněmi dnes už figurují i čínské samohybné houfnice, brazilské raketomety a dokonce gruzínská obrněná auta. A kontrakty zde mají i Rusové, kteří trpělivě vyčkávají, aby zase o něco posílili svou pozici na Blízkém východě. Co se týká Německa, tam saúdská armáda dosud nakupovala hlavně lehčí zbraně, ty nejdůležitější stejně pocházejí odjinud, hlavně z USA.

Jaký je geopolitický kontext kauzy, například vztah země k Turecku? 

Velkou roli hraje turecký prezident Erdoğan, který si uvědomil, jak významně mu může angažmá v kauze prospět. Případ mu dal možnost zabít dvě mouchy jednou ranou. Jeho vztahy se Saúdskou Arábií nejsou dnes právě nejlepší a ochladly i jeho vztahy s Trumpem. Nyní může vyvinout tlak nejen na obě mocnosti, ale i na samotné saúdsko-americké spojenectví. Zároveň se Erdoğan může projevit jako kladný hrdina. Má skutečně pravdu, když tvrdí, že Chášukdžího kauza je výjimečná svou morbidní brutalitou i diplomatickým přesahem a že poukazuje na to, co většinou blízkovýchodní státy přísně tají. Celá kauza mu pomáhá získat image „ochránce svobody slova a novinářů“, což rozhodně nebyla oblast, ve které by v posledních letech exceloval.

Korunní princ bývá líčen jako reformátor, jenž se snaží minimalizovat vliv wahhábismu, zároveň ale buduje nacionalistický policejní stát. V čem se liší jeho vize Blízkého východu od Erdoğanovy představy?

Aktuální spor oživuje etno-nacionalistické historické reminiscence: budou Blízkému východu dominovat Turci (dříve Osmané), nebo Arabové? Také jde o konkurenci osobních politických kultů a samozřejmě i o soupeření současných geopolitických bloků. Saúdové a jejich spojenci se už několik let usilovně snaží vytvořit hráz proti změnám statu quo, ohroženého arabským jarem. Naopak Turci a Katar arabské jaro velmi podporovali. Sám Erdoğan se dokonce pokoušel stát arbitrem – a podle některých komentátorů „novodobým sultánem“ – nového pořádku na Blízkém východě. To mu ale nevyšlo.

Princ podle všeho často jedná bez vědomí saúdského krále. Tak bylo údajně rozhodnuto třeba o útocích na Jemen. Jak je to možné?

Mocenské uspořádání v nedemokratických státech může mít nejrůznější podoby. Není to poprvé, kdy místo krále vládne v zemi princ. Připomeňme třeba korunního prince Abdulláha, který vykonával regentství za svého nemocného bratra Fahda téměř deset let. O převedení nástupnictví na Mohameda bin Salmána rozhodl v roce 2017 jeho otec, současný král Salmán, který tak odstavil od nároku na trůn svého synovce Muhammada bin Nájifa. Králi Salmánovi je dvaaosmdesát let a dosazení ambiciózního syna mělo dodat saúdské politice dynamiku a nekompromisnost v době, kdy se v regionu otřásal nejeden režim. Po nástupu Mohameda do role korunního prince se širokými pravomocemi se skutečně začaly dít v Saúdské Arábii a jejím okolí velké, až agresivní změny nejrůznějšího charakteru.

Podle OSN hrozí Jemenu v případě, že Saúdy vedená koalice nepřestane do tří měsíců s bombardováním, stoletý hladomor, který ohrozí třináct milionů lidí. Zajímá tato válka i někoho jiného než její bezprostřední aktéry?

Pokud se nějaký konflikt zdá zapomenutý v České republice, ještě to neznamená, že tomu tak je i jinde. Existuje řada diplomatických a humanitárních aktivit na pomoc jemenským civilistům a globální zpravodajské stanice o válce poměrně obšírně informují. Jemen ale bohužel zřejmě i tak zůstane ve velmi komplikované situaci. Jde sice o krásnou zemi, představuje ale do značné míry periferii Blízkého východu. Pro světové ekonomické a politické giganty není zdaleka tak zajímavá jako Sýrie či Libye, kde se rozpoutaly krvavé konflikty v podobnou dobu jako v Jemenu a od jemenské války odpoutaly pozornost. Navíc je Jemen zástupným bojištěm saúdsko-íránského konfliktu, který se trumpovské Spojené státy, jež jsou v této oblasti stále důležitým hráčem, nesnaží zmírnit, ale naopak eskalovat.

Ptal se Lukáš Rychetský z časopisu A2

Výsledek obrázku pro war in yemen map 2018

čtvrtek 6. září 2018

Štatl, Hebron a Koločava, obce mé nejmilejší

Rozhovor pro Shekel.cz, 5. 9. 2018

Čím jste chtěl být, když jste byl malý?

Myslím, že asi jako každý tehdejší kluk jsem chtěl být – hlavně pak pro možnost jezdit v úžasných autech – požárníkem a popelářem. Když jsem malinko vyrostl, chtěl jsem se stát cestovatelem a lovcem v Africe. Jednou jsem k narozeninám nafasoval dokonce lovecké navštívenky. To cestování se mi potom částečně splnilo. Ale v jiné části světa a v jiných souvislostech. V Africe jsem prakticky – pokud nepočítám severní země a kus Etiopie – nikdy pořádně nebyl. Ale cestování mě zajímalo od dětství. Taky to souviselo s tím, že jsme s tatínkem četli Verneovky a další podobné knížky.

Jaká je Vaše nejoblíbenější Verneovka?

Nejvíc se mi líbilo Zemí šelem a Pět neděl v balónu. Ty jsem si pak ještě sám přelouskal ještě hodněkrát dokola…

Co vás vedlo k touze studovat politologii? Nebo byla nejdřív práva?

Bylo to paralelně. Politologie tehdy byla v Brně nový obor. Jedním z čelních zakladatelů a představitelů byl profesor Vladimír Čermák, který byl jak významný politolog, tak i právník. Znal jsem ho od dětství a velice jsem si ho vážil. Říkal jsem si, že by bylo fajn studovat na katedře, kde se právě on angažuje. Tehdy jsem ještě nebyl nijak tematicky vyhraněný. Bakalářskou práci jsem psal o holandské politice. Blízký východ mě začal zajímat až během magisterského studia. Diplomové práce na právech i na politologii jsem už potom psal na témata spojená s Izraelem.

Výsledek obrázku pro vladimír čermákPodrobně a jistě nejen pracovně se zabýváte Blízkým východem. Místem, kde se střetávají tři kontinenty a taky tři velká světová náboženství. Proč jste si vybral právě tuto oblast?

Tato místa jsem navštívil poprvé zhruba před dvaceti lety. Moje sestra tehdy pracovala v Izraeli na ambasádě, tak jsem za ní několikrát jel. V té době už jsem studoval politologii a práva a hledal jsem nějaké téma na diplomku. Život v Izraeli a vůbec celá tamní realita mě velice zaujaly. U nás v té době o tomto tématu moc knížek nebylo. Snad jen tradiční beletrie a něco málo o Jeruzalémě, ale vlastně nic odbornějšího. Izrael mi nabízel spoustu témat, politologických i právních. Takže jsem nejdřív jezdil za sestrou a později jsem tam dostal roční stipendium. No a do jisté míry v tom byl také mladistvý zájem o spiritualitu, který se prolínal i s mým popkulturním zaměřením – hodně mě ovlivňovaly například různé knihy, filmy a hudební skupiny, které si s těmito tématy pohrávaly – třeba jihočeský Oceán, nebo britští The Cure a Depeche Mode. To tehdy opravdu frčelo a mě ta hudební temnota ve spojení s náboženskou symbolikou do určité míry oslovuje dodnes.

Myslíte si, že se téma Blízkého východu může vůbec někdy vyčerpat?

To ještě hodně dlouho ne. Na druhou stranu ten region ale nebyl vždycky jen nestabilní a synonymem pro konflikty a náboženský fundamentalismus. Je to hlavně otázka druhé poloviny dvacátého století, kdy se tam hodně rozvinuly základy dnešních krveprolití. Zmiňovaný náboženský fundamentalismus je pak dokonce problémem až posledních několika desetiletí, počínaje přelomem 70. a 80. let. V každém případě to vypadá, že k nějakému zklidnění na Blízkém východě bohužel povede ještě dlouhá cesta…

Celý konflikt je takové zamotané klubko. Má vůbec běžný člověk, který se nezabývá až tak podrobně politikou, třeba i konkrétně tohoto území, šanci se v této problematice zorientovat?

Lidé se snaží soudobé světové dění zjednodušovat, aby je pochopili. Vytvářejí si schémata s nezřídka jasně formulovaným zlem a dobrem.  Ale právě ono zjednodušení vede často k deformaci reality, která je opravdu složitá a nestačí si na ni shlédnout pár novinových článků a televizních reportáží, navíc dnes mnohdy i z velmi pochybných informačních zdrojů. Možná i proto je u nás tolik předsudků a odsudků.  Lidé totiž chtějí černobílá vysvětlení, nikoliv složité interpretace, které se například na islám či Izrael dívají z mnoha pohledů. Politika na Blízkém východě je pro lidi ze Západu v mnohém mnohem hůře srozumitelnější než politika, jak ji znají třeba z Evropy. Taky je výrazně více než na Západě ovlivněna náboženstvím.

Které rozdíly jsou v této oblasti nejvýraznější?

Vliv náboženství obecně u nás lidé srovnávají většinou s křesťanstvím, hlavně s katolicismem, které je v našich šířkách nejčastější. Islám a judaismus jsou ale v mnohém od katolického modelu odlišné jak v absenci hierarchické struktury, tak i v neexistenci takových náboženských autorit, jako je třeba papež. Řada lidí u nás například nechápe, proč se muslimové „nemohou chovat tak jako dnešní křesťané“. Řada lidí se ptá: „Proč si muslimové nezajdou jen jednou týdně do mešity, jako my křesťané do kostela (pokud tam teda vůbec chodíme) a stále mají různé požadavky týkající se stravy, zahalování atd.?“ Lidé u nás už ale většinou netuší, že ona dnešní podoba západních společností, kde jsou chráněny lidská práva a zároveň náboženství hraje spíše jen symbolickou roli, není ani tak důsledkem křesťanství samotného, jako spíše důsledkem procesů osvícenství. Vždyť jedním z aspektů osvícenských změn byl právě boj proti církevní a papežské moci a snaha o to, co Max Weber nazval „odkouzlení světa“. Oproti Západu prošly islámské země osvícenskými změnami výrazně omezeněji než Západ, a navíc současní muslimové nemají ani žádného svého „papeže“ či „super-imáma“, který by mohl výrazně ovlivňovat muslimský svět ve stylu, jako to dělá třeba současný papež František u katolíků.

Poprvé jste do Izraele odjel před více než dvaceti lety. Vzpomenete si, co vás tehdy nejvíce překvapilo a co pro vás bylo největším kulturním rozdílem?

Když jsem tam byl poprvé, byla tam stále ještě relativně optimistická doba. Tehdy se o Izraeli a Palestině mluvilo jako o jakémsi příkladu úspěšného smiřování. Vypadalo to, že dlouhý konflikt obou komunit se pomalu ukončuje. Víc jsem se pohyboval na izraelské straně, ale dostal jsem se i do Palestiny. Moc mě zaujala rozmanitost tamních společností, hlavně pak v Izraeli – nejvíce pak vztahy mezi světskými a zbožnými Izraelci. Něco z toho mě dost překvapilo, protože představa o izraelské společnosti v tehdejší České republice se s trochou nadsázky podobala „povídkám o Koločavě a knížce Exodus dohromady“… Překvapily mě hlavně vleklé spory související s rolí judaismu uvnitř izraelské společnosti, což bylo téma, o kterém se u nás tehdy vědělo jen málo. Proto jsem se mu začal věnovat a napsal o něm i svou první knihu. Nejen v Izraeli, ale i v Palestině jsem potkal spoustu lidí původem z Československa. Mnozí se u nás ještě narodili, nebo tu alespoň studovali, případně se v Československu oženili. Příjemná byla pohostinnost, otevřenost a vůle k diskuzi. Ale to bylo i tím, že ta doba nebyla tolik konfliktní. To se ale později rychle změnilo. I to jsem mohl pozorovat, protože v době, kdy propukla další velká vlna násilí mezi Izraelci a Palestinci, jsem do Jeruzaléma vyrazil na roční stáž (2001–2002).

Zemí Blízkého východu jste navštívil hodně. Je Izrael vaší nejoblíbenější?

Asi ano, a to i z důvodu, že jsem tam byl tolikrát, že jsem tu zemi měl možnost skutečně do hloubky poznat. Ale velice zajímavá byla i předválečná Sýrie. Tam byli taky úžasní lidé a nic nenasvědčovalo tomu, že by mělo dojít k nějakému konfliktu, který velice krátce nato zemi rozvrátil. Velmi mě zaujal i Libanon, kde však už bylo na první pohled jasné, že je to dost nestabilní země. Konflikt mezi komunitami byl hodně cítit. A další nesmírně poutavou zemí je Irán. Tam jsem se například zajímal i o tamní nemuslimské komunity, včetně íránských Židů.

Na cestách hodně fotíte. Vyšla vám i fotografická kniha Lidé svatých zemí. Co udělat z fotek výstavu?

Klidně. Nějaké výstavy jsem i dříve měl. To bylo před dobou Facebooku a sociálních sítí. Ale nebyly to velké výstavy, spíše jen v různých kavárnách. Potom jsem si říkal, že možná bude lepší fotky prezentovat právě skrze sociální sítě. Roli hrají taky časové důvody. Ale fotím stále rád.

Maskované setkání s nevlastním strýčkem Moše Dajana v Hebronu
nakonec vzbudilo pozornost ostřížích pohraničních hlídek...   
Jak fotíte? Patříte mezi neustále cvakající, kteří potom z kvanta fotek vyberou jednu podařenou anebo si se záběrem počkáte na správnou chvíli?

Považuji se za „politologického turistu“ a moje amatérská fotografická dokumentaristika se myslím hodně zaměřuje na různá politická témata. Baví mě fotit třeba situace, kdy se prolíná politika – například politické graffiti – s běžným životem. Různé paradoxy. To může být na mých fotkách zajímavé. Ale fotím pro radost, nesnažil jsem se nikdy o žádné velké umění. Dneska sice může díky mobilům a digitálním foťákům fotit kdekdo, ale výsledkem je mimo jiné i obrovská fotografická inflace. Někdo samozřejmě fotí i tak dobře, řada lidí však jen plácá obrovský počet fotek a věří, že nějaká z toho vyjde. To ale není úplně moje filozofie. Fotil jsem už hodně v době před digitály a snad mi zůstal z těch dob i jistý cit pro kompozici.

Napsal jste pět knih. Na šesté a sedmé jste se spoluautorsky podílel. Ty knihy jsou velice čtivé pro laiky, kteří s tématikou teprve začínají a zároveň uspokojí i odborníky. Kdy vyjde další kniha?

Chystá se a doufám, že to bude v příštím roce. Opět to bude souviset s politikou a náboženstvím, ale přesným tématem se nechte překvapit.

Máte vy sám čas číst ve volném čase? Máte nějakou obílenou literaturu?

Když jsem byl malý, četl jsem hodně – hlavně cestopisy, romány, životopisy a dobrodružné příběhy. Někdy se sám divím, kolik jsem toho dřív dokázal přečíst. Potom ale přišel internet. Člověk tak dnes čte mnohem více útržkovitě. Nebo má rozečteno více knížek najednou. Musím číst taky hodně literatury z mého oboru a ani tady nejde prostudovat úplně všechno. Teď se snažím trochu se vracet k beletrii nebo ke knihám, které úplně nesouvisí s Blízkým východem.

Hodně cestujete, navštěvujete celou řadu zemí. Vracíte se domů rád?

Ano. V Brně jsem se narodil a cítím se s ním hodně spojený. Mám tady spoustu blízkých a taky si myslím, že se Brno v posledních letech hodně pozitivně změnilo. Když je tady ale člověk příliš dlouho, může ho to samozřejmě i zde někdy štvát, ale celkově je to příjemné místo k životu. Není zase tak složité odtud na určitý čas vypadnout a pak se zase těšit domů nazpátek.

Jaká jsou vaše oblíbená místa v Brně? 

Nejraději v Brně mám zřejmě staré dělnické čtvrti. Nejen Kamenku, ale třeba i Šanghaj (Divišovu čtvrť) a několik dalších míst, které mají moc příjemný genius loci. Fajn je Komín, hlavně pak jeho okolí, kam rád vyrážím na kole. V luzích a hájích kolem Brna je pak celá řada prima míst a taky hospůdek.

Dokážete si tedy představit, že byste žil mimo Českou republiku? Které místo by to případně bylo?

Už jsem to udělal. Z mých dlouhodobějších pobytů to byl Jeruzalém, tam jsem strávil rok. Relativně nedávno jsem byl na rok v Americe, což bylo taky zajímavé. Taky jezdím na spoustu kratších cest. Třeba jen na několik týdnů. Takže si určitě dokážu představit, že bych na nějakou dobu odešel. Ale asi bych se sem potom zase rád vrátil. Jak už jsem říkal, v Brně jsem doma.

Řekl byste, že jste dobrodruh? Máte rád adrenalinové situace spojené s cestováním?

Spíše ty humorného druhu. Adrenalin často přichází nečekaně. Na Blízkém východě jsou to třeba opletačky s místními úřady nebo s vojáky, ale také přepadení a teroristické útoky. Pak se na to sice dobře vzpomíná, ale v danou dobu se snažím chovat se opatrně. S délkou pobytu ale často bdělost otupuje a více i méně příjemná překvapení tak přichází tam, kde by je málokdo čekal.

Věnujete se právu i politologii, dokážete si sám sebe představit jako aktivního politika?

Raději jsem nezávislým komentátorem. A vlastně se ani moc nevěnuji české politice, jen případně jejím zahraničněpolitickým přesahům. V oblasti izraelsko-palestinského konfliktu jsem byl už mnohokrát kritizován zaťatými stoupenci Izraele i Palestiny, což mi nakonec přišlo jako vcelku pozitivní, protože to dává signál, že člověk stojí mezi nimi. Ani já nejsem samozřejmě stoprocentně objektivní, ale to člověk nemůže být nikdy. Měl by se však o to aspoň snažit, nenechat se ovlivňovat sympatiemi ke konkrétním lidem a místům. Ty určitě má, ale to neznamená, že by měly zatemnit jeho odborný úsudek ve věcech kritiky řady aspektů izraelské a palestinské politiky. A ještě poznámka: Ve srovnání s izraelsko-palestinskou realitou v České republice zase tak o moc nejde. Přesto mnoho lidí asi potvrdí, že politika je u nás stále otřesnější. Jak se pak dívat na politiku, kde jde dennodenně o skutečné lidské tragédie a smrt?

Myslíte si, že je Izrael opravdu oázou demokracie Blízkého východu?

Výsledek obrázku pro israeli poster militaryNa to bych odpověděl srovnáním: Velká Británie a Francie jsou se svými chartami práv či revolučními svobodami také považovány za kolébky demokracie a lidských práv. Jenže se podívejme, jak se tyto země souběžně, kdy budovaly demokracii a občanské svobody, chovaly ke svým sousedům, které kolonizovaly třeba v Irsku či Alžírsku. Tam rozhodně nešlo o demokracii a občanské svobody, ale naopak o velmi brutální politický, vojenský a ekonomický útlak. Takže demokracii je namísto účelových proklamací nutné měřit nejen podle efektivity a demokratičnosti vnitřních politických procesů, ale i z jiných hledisek. Podobné je to i s Izraelem – jeho vnitřní podoba demokracie zaznamenala i přes složitou pozici země po roce 1948 řadu úspěchů. Izraelské koloniální angažmá po roce 1967 však nejenže přineslo řadu nespravedlnosti vůči arabským obyvatelům podrobených území, ale z dlouhodobého hlediska začalo rozleptávat i zmiňované vnitřní úspěchy izraelské demokracie. V posledních desetiletích tak stále poměrně marginální skupiny osadníků či náboženských fanatiků stále více ovlivňují život všech Izraelců. A různé negativní posuny v izraelské demokracii lze sledovat hlavně v letech nekončící Netanjahuovy vlády, kdy premiér těchto nedemokratických elementů stále otevřeněji využívá k posílení vlastní agendy a pozice. Takovýto vývoj izraelské politiky nelze prostě jen odbýt tím, že země v okolí Izraele jsou méně demokratické.

Doplnění rozhovoru: Zajímavé je sledovat demokratizační dynamiku v dalších částech Blízkého východu. Nejprogresivnější je v tomto ohledu Tunisko, kde na samém konci roku 2010 začalo Arabské jaro, které následně otřáslo celým regionem. Právě země, kde tento proces započal, je zároveň prakticky i jediným státem, kde se situace změnila k lepšímu a tato země je dnes právem řazena mezi demokracie. Z hlediska dynamiky demokratizace je na základě tvrdých dat Tunisko velmi úspěšné, protože se dokázalo během několika málo let přeměnit z autoritativního režimu na "demokracii s problémy" (flawed democracy). To je podle The Economist stejná skupina demokracií, kde se nachází třeba Izrael, Česká republika, nebo dnes už i USA. V Tunisku je velmi zajímavé sledovat obzvláště proměny a demokratizaci tamní hlavní islamistické strany En-nahda. Na dobré cestě byly během Arabského jara po určitý čas i Libye a Egypt, kde však později převážil výrazný regres směrem k autoritativnosti, případně destabilizaci země (Libye). Ze zemí, kde Arabské jaro proběhlo jen omezeně, se situace pomalu zlepšuje například v Maroku.     

Už máte naplánovanou nějakou další cestu?

Určitě bych se zase rád podíval do Jeruzaléma a okolí, kde jsem teď delší čas nebyl. Třeba jen na otočku. Někdy cesty plánuji delší dobu, jindy se ale rozhodnou třeba výhodné letenky.  Určitě by zajímaly i části Blízkého východu, kde jsem zatím nebyl, třeba Omán nebo Alžírsko. Ale rád bych poznal třeba i Střední Asii či oblast Indonésie a okolí. Uvidíme, kdy se to všechno stihne.

Ptala se Kateřina Höferová.