K. Schwarzenberg: Nové plány na židovské osady jsou "odporné" / Settlement plans ‘obnoxious,’ says Czech foreign minister Schwarzenberg

Ministr zahraničí navštívil nedávno krátce Izrael a poskytl rozhovor internetovému deník The Times of Israel. Rozhovor je zajímavý pro každého, kdo se zajímá o zahraniční politiku ČR vůči Izraeli a Blízkému východu, její vývoj a konzistenci.

The Czech foreign minister K. Schwarzenberg gave interview to The Times of Israel during his recent short visit in Israel. The interview is interesting for everyone, who is interested in Czech foreign policy towards the Middle East and Israel, its development and consistency.

Israeli plans to build in the controversial E1 corridor beyond the Green Line are “obnoxious” and an unnecessary provocation, Czech Foreign Minister Karel Schwarzenberg said during a visit to Jerusalem, criticizing the government’s declared settlement policy in unusually harsh terms. 

Israel considers Prague one of its closest allies in Europe, yet in a candid interview with The Times of Israel on Monday, Schwarzenberg espoused a series of foreign policy positions likely to deeply displease Jerusalem. He said, for instance, that he could never express support for Israeli airstrikes on weapon convoys in Syria, and “never, never, never” sanction a potential Israeli strike against Iran’s nuclear facilities — though he said he could evince “understanding” for such resorts to force.

Schwarzenberg, who is also the Czech Republic’s first deputy prime minister, called efforts promoted by Israel to label Hezbollah a terrorist organization nonsensical, useless and part of a “propaganda war.” And he backed demands within the European Union to label Israeli products made in East Jerusalem and the West Bank as having originated in the “Occupied Palestinian Territories.”

An Israeli Foreign Ministry spokesman said the Czechs were good enough friends that Israel would see the criticism as constructive.

“To be honest, with the settlements in the last time even we have problems,” Schwarzenberg told The Times of Israel in the interview, held at the King David Hotel just before he headed back to Prague after a short visit. “Especially when the government declared they would start to build in one certain area” — E1 — “which is the only connection between Jerusalem and the Palestinian territories.”

Last December, as a declared punitive measure for the Palestinians’ successful bid to upgrade their status at the UN to nonmember observer state, Israel announced plans to develop the sensitive E1 area east of Jerusalem. E1 is located between the Maaleh Adumim settlement and the capital, and many in the international community believe Israeli building there would drive a problematic wedge between the northern and southern flanks of the West Bank and thus render a contiguous Palestinian sovereign entity in the West Bank nearly impossible. Numerous countries, notably including the US, sharply criticized the construction plans. The Israeli ambassadors in Britain, Brazil, France, Spain, Sweden, Finland, Ireland, Denmark, Italy, Egypt and the EU were summoned for sharp dressing-downs.

For Schwarzenberg, the near-universal condemnation was a matter “of course,” since “the international community requests a two-state solution, and the Palestinian side will never agree without having their part of Jerusalem.”

“Building on E1 would be obnoxious for Israel itself,” Schwarzenberg added. “One shouldn’t do things unnecessary just to provoke everybody around, which sometimes is a strong temptation. I succumb to that temptation sometimes too myself, I admit it. But I hope the fathers of the State of Israel would be wise enough not to do it.”

Prague adheres to the EU-wide policy that recognizes Israel in its pre-1967 lines but considers territories beyond the Green Line to be “occupied,” Schwarzenberg reiterated.

On Tuesday morning, Israeli media reported that Netanyahu had de-facto frozen new construction in the West Bank amid a renewed US-led push to resume peace talks. In recent months, Jerusalem has increasingly regarded the Czech Republic as Europe’s Canada, the one country that stood with the Israeli government through thick and thin, supporting even policies and positions unpopular with the rest of the world.

Prague was the only European nation that voted against the Palestinians’ UN upgrade last year, with Italy and France voting in favor and Germany, Great Britain and the Netherlands abstaining.

After the November 29 vote, Prime Minister Benjamin Netanyahu promptly called his Czech counterpart, Petr Nečas, and thanked him for Prague’s “courageous” stance. “History has shown us time and again that what is right is not what is popular, and if there is a people in the world who can appreciate that, it’s the people of your country,” Netanyahu told Nečas a few days later in Prague.

“The Czech Republic stands out as one of Israel’s best European friends,” confirmed Efraim Inbar, the director of Bar-Ilan University’s Begin-Sadat Center for Strategic Studies, in a paper entitled “Israel Is Not Isolated” published in March.

In the interview, Schwarzenberg, who has been foreign minister since 2010 (after a first term from 2007 until 2009), confirmed his government’s staunch friendship with Israel. Yet he made clear that Prague was by no means willing to agree with Israel on everything.

For instance, Schwarzenberg refused to publicly back Jerusalem over two airstrikes the Israeli Air Force reportedly carried out in Syria over the weekend to prevent Iranian-produced Fateh-110 missiles from falling into the hands of Hezbollah.

“You can never, as a responsible minister of foreign affairs, support what’s done against international law. And to attack [targets on foreign territory], you can never support it, as I have never supported, let’s say, American airstrikes in Pakistan,” Schwarzenberg said. “But I perfectly understand those who do it.”

The Czech minister took a similar approach regarding a potential Israeli strike against Iran’s nuclear facilities: Prague might appreciate why Jerusalem would do it, but it cannot officially sanction it. “Because to make an aggression, attack a country — you should never, never, never support it. But you can understand it,” he said in English.

He himself has occasionally done “things which I knew are not according to the law,” Schwarzenberg admitted, adding that after checking his conscience he nonetheless considered them to have been the right course of action. “But that’s not to establish as a principle that I would say such deeds are okay.”
 

Every government has to take responsibility for its actions; no other nation, especially one that isn’t directly involved, is entitled to approve actions that contradict international law, he said.
 

Asked why he could not simply say that Israel has the right to defend itself, by itself, against any essential threat, the minister said he could do precisely that. “Everybody has the right to defend itself. So far that’s easy and I can repeat it, too,” he responded. “That’s not the problem. The problem is when is [Iran] an essential threat?”
 

It is a mistake to call the current government in Tehran genocidal, the 75-year-old Prague native added. “For the moment, they didn’t commit any genocide. Let’s be careful with this expression. I know what the Shoah was. I’m an old man, I know what it was,” he said. “For the moment, the Iranian regime has done lots of mischief in the world, [including] executing people, but it didn’t commit any genocide.”
 

But does Israel have the right to ensure Tehran won’t even get the chance to think about wiping Israel off the map? “That’s where the problems start,” Schwarzenberg replied, adding that any decision about a military intervention is up to the conscience of the Israeli government.

Israeli Foreign Ministry spokesperson Yigal Palmor declined to respond to Schwarzenberg point by point, but said the criticisms were well intentioned, indicating they would not damage ties.
 

“We love our Czech friends very dearly. And we have always appreciated their great qualities, such as courage, honesty and good sense of humor,” Palmor said. “We believe that the Czechs are such true good friends that they have earned the right to speak their mind even if we happen to disagree with them. A friend in need is not just a friend indeed, but is a friend whose words are always appreciated, be they in praise or in criticism.”

Labeling Hezbollah a terrorist group? ‘That belongs to the propaganda war’

Schwarzenberg dismissed efforts to pressure the EU into designating Hezbollah a terrorist organization as unpractical and meaningless.
 

“This is a real problem because Hezbollah on one side is a military organization, which does quite a lot of mischief, be it… on the Israeli frontier, be it now in Syria,” he said. “On the other hand, it is in a theoretically sovereign state recognized as political party.”
 

The fact that Hezbollah officials are members of the Lebanese government further complicates matters, he explained. “What should my ambassador do when he is in Beirut and he comes to a reception? Say ‘No minister, you’re a terrorist, I don’t speak to you’? This labeling makes not a lot of sense. It belongs to the propaganda war.”
 

As long as Hezbollah is recognized in Lebanon as a legitimate party, it is difficult for other countries to label it as a terrorist organization, Schwarzenberg opined. “The facts are one thing, but their legal status is another thing.”
 

Israel, the US, the UK, the Netherlands and Bahrain, among others, have added the Shiite group to their lists of terrorist organizations, but the EU has so far refused to do so.
 

Since a Bulgarian police investigation earlier this year blamed Hezbollah for a July 18, 2012, terrorist attack in Burgas that killed five Israelis and a Bulgarian, calls have grown louder for the EU to rethink its stance, yet doing so requires unanimity among the 27 member states. Officially labeling Hezbollah a terrorist entity would significantly hamper the organization’s ability to operate.
 

“One can have different views on what is the best solution,” Schwarzenberg said about individual EU states having blacklisted Hezbollah. “I have my doubts about it, if the step is useful.”
 

However, the EU would surely recognize Hezbollah as a terrorist organization if the Shiite group continued to carry out attacks on European soil, he said.

Labeling settlement products? ‘A legitimate request’

The EU may also be moving toward enacting guidelines that would require retailers to label Israeli goods produced beyond the pre-1967 lines as not originating in Israel. Several EU states, including the UK and the Netherlands, have declared their support for such measures; the South African government introduced similar steps recently.
 

While Schwarzenberg said the issue is not currently discussed in his country, he is principally in favor: “I think it is a legitimate request.”
 

Israel vehemently opposes any efforts to impose labeling requirements for settlement goods, arguing that such policies are discriminatory in that they single out Israel while ignoring territorial disputes elsewhere.
 

"In other parts of the world they don’t have occupied territories,” Schwarzenberg replied.
 

After a long battle, Pretoria gave in to demands of the local Jewish community and agreed that these labels would designate products as coming from “Israeli settlements” in either East Jerusalem or the West Bank, as opposed to mentioning the words “Palestinian” or “occupation.”
 

Schwarzenberg, on the other hand, suggested that such labels indicate products come from the “Occupied Palestinian Territories,” because “that’s the internationally recognized [term].” He urged, “Call it what it is. Always tell the truth, it’s the best policy.”

Izraelské útoky v Sýrii a širší souvislosti vztahů Izraele a Sýrie

vyšlo na iHNed, 7. 5. 2013

Je zjevné, že prostřednictvím útoků proti vojenským zařízením a konvojům v Sýrii hájí Izrael především svoje zájmy a ochranu svého území, nikoliv zájmy povstalců. Politicky mohou izraelské útoky povstalcům dokonce uškodit, byť by zničily třeba nejddůležitější zbraně Asadova režimu. Řetězec aktuálních událostí v syrském dění  totiž velmi nahrává Asadovi: Část povstalcůse stala podezřelá, že používá chemické zbraně a jedna z povstaleckých frakcí (Fronta an-Nusra) nedávno také potvrdila loajalitu Al-Káidě. To vše ve spojení se současnými izraelskými nálety dává Asadovi dobrou šanci upevnit svoji pozici:

Od začátku revoluce totiž hraje – podobně jako jeho zesnulý kolega Kaddáfí – na notu konspiračních teorií, že povstalci jsou podporovaní Al-Káidou, Západem a sionisty. Je pravda, že v historii moderního Blízkého východu není o podivná spojenectví nouze – podle amerického historika Roberta Dreyfusse například v 80. letech Izrael skrytě podporoval syrské Muslimské bratrstvo proti Asadovu režimu. Je ale zřejmé, že pokud by některá ze současných povstaleckých frakcí začala otevřeněji spolupracovat s Izraelem, dostala by se do obrovských problémů a obecně by to ještě více rozložilo spolupráci syrských opozičních sil.

Je velmi pravděpodobné, že Izrael nestojí o to, aby byl do syrského konfliktu nějak výrazněji zatažen. Přestože nelze ověřit podrobnosti o izraelských útocích a samotný Izrael tyto věci tradičně příliš nekomentuje, jednalo se pravděpodobně o zamezení dodávek syrských zbraní (zřejmě raket) libanonskému Hizballáhu. Šíitské militantní hnutí totiž nedávno zcela oficiálně potvrdilo své spojenectví se syrským režimem a Izrael má obavy, že by se mohl opakovat rok 2006. Tehdy byl Hizballáh schopen zaútočit raketami na severoizraelská města a vypálit kolem 4000 raket – hlavně syrské, íránské, ruské a čínské provenience. Syrský režim i Hizballáh se navíc dnes v důsledku revoluce v Sýrii nachází pod daleko větším tlakem než dříve a je tak vyšší pravděpodobnost, že se zachovají nevypočitatelně. Bylo by naivní domnívat se, že nynější izraelské útoky dodávky a spolupráci na ose „Assad–Hizballáh“ zastavily. Není tak vyloučené, že Hizballáh má dnes už k dispozici i syrské chemické a biologické  zbraně (které ale mohl mít i dříve, avšak dosud je nepoužil).    

Vliv Arabského jara

Útoky Izraele na vojenská zařízení v Sýrii mají řadu hlubších souvislostí – a nejedná se pouze o nejzjevnější: Dlouholetá spolupráce režimu syrského prezidenta Bašára Asada a jeho otce Háfize Asada (prezidentem Sýrie byl v letech 1971–2000) s libanonským hnutím Hizballáh a Íránem. Současné útoky mohly být v této souvislosti i vážnou výstrahou Íránu, že to Izrael myslí s hrozbou protiíránských vojenských operací vážně.  

Důležitou konsekvencí je také proměněná geopolitická situace na Blízkém východě, která souvisí se stále probíhajícím sledem událostí nazývaných Arabské jaro. Nebylo těžké si všimnout, že Izrael sledoval proměny ve svém okolí s velkou podezřívavostí a zdrženlivostí. Stěžejní pro izraelskou pozornost se pak stalo především dění v Egyptě a v Sýrii, kteří jsou jeho bezprostředními sousedy.

Teoreticky vzato, Izrael by měl mít zájem o to, aby autoritativní režimy v jeho okolí padly a vystřídaly je režimy demokratičtější. Ty by pak přeci měly mít zájem na spolupráci s další demokracií v oblasti a na mírovém vyřešení vleklých blízkovýchodních sporů. Jenže reálná politika na Blízkém východě je poněkud jiná: Své limity ve vztahu k Arabům má jak izraelská demokracie, tak na straně druhé i samotné svržení autoritativních arabských režimů – byť provázené touhou arabské veřejnosti po větší svobodě a demokratizaci – neznamená automaticky stabilitu a dobré vztahy s Izraelem. Může tomu být dokonce naopak.

Život s diktátory

Obava z přílišné demokratizace Blízkého východu a podpora tamních autokratů byly příznačné i pro přístup Západu, hlavně USA, k Blízkému východu během Studené války. Bylo zkrátka lepší mít „svého“ zkorumpovaného diktátora (ať už monarchu, nebo prezidenta s monarchickými pravomocemi), který bude daleko jednodušeji úplatný, kontrolovatelný a odhadnutelný, než mít vratkou demokracii, která se mohla v době Studené války proměnit v nepřehledný chaos či dokonce přivést k moci prosovětský režim ...nebo v dnešní době radikální islamisty. 

Izrael se do značné míry naučil se sousedními autokraciemi žít. Ta egyptská s ním dokonce v roce 1979 uzavřela mírovou smlouvu. U syrské však bylo vše výrazně komplikovanější. Syrsko-izraelské vztahy byly a jsou tradičně velmi špatné. Sýrie Izrael opakovaně napadla v několika konfliktech. Ten poslední velký se ale odehrál už hodně dávno, v roce 1973. Do Šestidenní války v roce 1967 také Sýrie ostřelovala izraelské území z Golanských výšin a Izrael ji dával tvrdě pocítit odvety. Od roku 1973 je ale na izraelsko-syrských hranicích relativní klid. To platí i na okupovaných Golanských výšinách, které Sýrie považuje za své integrální území a nedokáže si představit jakoukoliv mírovou smlouvu s Izraelem bez jejich navrácení. Etapa dlouholetého „klidu v rámci válečného stavu“ souvisí jednoznačně s vládou dynastie Asadů. Ani ta s Izraelem sice formálně nikdy neukončila válečný stav a nadále posilovala protiizraelskou rétoriku, ale z praktického hlediska se stala syrsko-izraelská hranice za Asadů dlouhodobě stabilnější a klidnější než kdykoliv dříve. I samotný syrský režim se stal v průběhu času pro Izrael poměrně čitelný a odhadnutelný, neboť si Asadové uvědomili, co si mohou a co už nemohou dovolit.  

Pochmurný klid mezi Izraelem a Sýrií však nebyl absolutní ani za vlády dynastie Asadů. Izrael v minulosti několikrát zaútočil na podezřelé objekty na syrském území. Nejznámější byla izraelská letecká operace „Ovocný sad“ z roku 2007 namířená proti jadernému reaktoru v oblasti Dejr az-Zor. V útocích na Sýrii hrála pravděpodobně roli i v té době stále velmi dobrá izraelsko-turecká vojenská spolupráce. Ta v posledních letech zaznamenala vážné trhliny. Asadův režim ale otevřeně proti Izraeli nikdy nezareagoval. Tím méně se dá předpokládat, že by v době, kdy má obrovské problémy doma, chtěl otevírat izraelskou frontu. Toho si je určitě vědom i izraelský premiér Netanjahu, který by jinak stěží odjel v tak závažné situaci na státní návštěvu Číny.

Technická poznámka pro ty, kteří mají zájem o spolupráci

Pokud uvažujete o spolupráci se mnou - např. formou přednášky, série přednášek, diskuse, rozhovoru, napsání článku, posudku, máte zájem o využití mých fotografií či třeba potřebujete konzultaci ohledně Vaší připravované dovolené na Blízkém východě, tak si toho velmi vážím a bude-li to v mých silách, rád Vám pomohu.

Na úvod naší spolupráce uvádím malou poznámku technického charakteru:

V poslední době se mi několikrát stalo, že jsem byl vystaven nefér jednání ze strany různých organizací i soukromých osob, které požadovali moji práci, ale odmítaly následně za ně poskytnout spravedlivou odměnu či náhradu nákladů (např. cestovné). Mám zkušenost, že někteří lidé i různé instituce prostě rády "zkouší" získat co nejvíce informací a práce, nejlépe zadarmo. 

Abych uvedl věci na pravou míru a vysvětlil svůj přístup - jsem profesionál, nikoliv dobročinný subjekt v oblasti poskytování informací a know-how o Blízkém východě či o dalších věcech, kterými se zabývám. Řehole akademika v dnešní České republice není rozhodně zlatý důl a já se prostě musím nějak živit. Ke své práci přistupuji zodpovědně a vše tak vyžaduje energii a čas. 

Pokud po mě tedy někdo požaduje práci, nechť dotyčný přihlíží i k výše uvedenému a sdělí mi hned v úvodu, co přesně požaduje a jaké jsou jeho možnosti poskytnout férovým způsobem spravedlivé protiplnění. 

Děkuji za pochopení. 

Sýrie - bosenský scénář, nebo libanonský horor?

Zora Hesová: Bosenský scénář pro Sýrii

V druhém výročí začátku syrské války lze konstatovat jen to, že se v Sýrii se nezastavitelně naplňují ty nejhorší scénáře. Protesty vystřídalo občanské povstání proti režimu, které se přeměňuje v sérii lokálních bojů o teritoria. Od počátku roku sledují angažované mocnosti jakýsi bosenský scénář řešení konfliktu, který teď dostává další trhliny.

Nepřímá intervence

Konec roku 2012 naznačoval určitý posun. Skončila prezidentská volební kampaň a USA se aktivizovaly. Podařilo se (více méně) sjednotit exilovou opozici do formace Syrské Národní Koalice (SNC) pod vedením prominentního a uznávaného kazatele Ahmeda Moaze Al-Chátiba. V lednu a únoru povstalci dobyli nebo zničili několik vojenských základen u Aleppa a u Dera’y, zmocnili se velké vodní elektrárny a nalezišť ropy, a „osvobodili“ souvislou část území nejen na turecké, ale i na jordánské hranici. To umožnilo diverzifikovat zbrojení, jakož i formy nepřímé intervence, kterou dosud provádělo především Turecko a Katar přes severní hranici.

Přes oficiální pozici, která omezuje americkou podporu na nezbrojní materiál, se do konfliktu skrytě zapojily USA. Podle amerického tisku vyzbrojují a vycvičují tzv. umírněné jednotky, které se s určitým úspěchem snaží vytlačovat salafisty z bojišť kolem Damašku. Evropský tisk hovoří i o možné přítomnosti britských a francouzských vojenských specialistů. Právě Británie a Francie prosazovaly zrušení embarga na dovoz zbraní do Sýrie. Embargo znevýhodňuje nevyzbrojené povstalce, a mezi nimi zvláště tu sekulární část, režim samotný dostává pravidelné dodávky z Ruska. Evropská unie tento požadavek nepodpořila, ale jak se zdá, americké tajné služby se vyzbrojování přijatelné části povstalců ujaly samy, a to dodávkami z Chorvatska.

Bosenská paralela

Není to náhoda. Právě Chorvatsko bylo před téměř dvaceti lety recipientem podobné pomoci. Konflikt mezi geograficky spletenými etniky bývalé Jugoslávie se rovněž jevil jako intervencí neřešitelný. Válku doprovázelo zbrojním embargo, na které doplácela slabší, ale z hlediska evropských vlád podezřelá strana, bosenští Muslimové. Tzv. mezinárodní společenství se svíjelo v nerozhodnosti, zatímco docházelo k masakrům (100 000 mrtvých). Poté, co válka dosáhla patové situace, USA vyzbrojily a vycvičily chorvatskou armádu, která v roce 1995 na Srbech dobyla zpět chorvatskou Krajinu. Tím se vytvořila rovnováha sil podél hranic etnicky vyčištěných teritorií. Pragmatická intervence USA byla posledním pokusem o alespoň formální zachování multietnického státu v podobě konfederace, která sice nefunguje, ale ve které se už neválčí.

Základní logika podobného scénáře v Sýrii je jasná: Pokud Západ nepodpoří ty, se kterými se dohodne, válku o vůdčí pozici mezi rebely vyhrají ti druzí. V Sýrii se zatím konsolidovala sunnitská fronta do dvou skupin: do nacionalistické Syrské osvobozenecké fronty, která má podporou v Zálivu, a do Syrské islámské fronty, ke které se hlásí i džihádisté, a která má širší fundamentalistickou agendu. Právě džihádistická Džabhat Nusra (celým názvem Fronta podpory k vítězství syrského lidu) dosahuje výrazných úspěchů. naposledy dobyla první větší město Raqqa (250000 ob.), ovládá region kolem něj, včetně jeho naftových polí.

Jako protipól proti islamistům se Turecko se spolu s Katarem pokusilo vytvořit sjednocené velení nacionalistických povstaleckých jednotek pod generálem Salímem Idrísem v Turecku, které kromě společné reference nabízí i zbraně. Ke generálu Idrísovi se hlásí podle odhadů většina ozbrojených povstalců, asi 50 000, včetně nacionalistických islamistů, ale rozkazy od něj nepřijímají. V Jordánsku se iniciativy ujaly USA a Saúdská Arábie. Jejich zřejmým cílem je vyzbrojit a vycvičit nacionalistické islamistické jednotky, které by byly schopny výrazně posunout situaci u hlavního bojiště, u Damašku.

Proti úspěchu intervence však stále hovoří jak síla režimu, tak i nejednotnost exilové i interní opozice. SNC formálně opustil al-Chatíb, jediný politický vůdce s podporou v terénu, proto, že chtěl vyjednávat z režimem, což nepodpořil zbytek Koalice. V Istanbulu byla zatím ustanovena další politická reprezentace, exilová vláda pod vedením bývalého exulanta v USA Ghassema Hitto, blízkého Muslimskému bratrstvu.  Paralelní snahy Turecka a Kataru, podporující syrské Muslimské bratrstvo, na jedné straně, a USA se Saúdskou Arábií, podporující nacionalisty skrze Jordánsko, ukazují, že ani angažované mocnosti nemají jednotnou strategii. V terénu se navíc množí lokální konflikty mezi džihádisty a nacionalisty, které jednou mohou přerůst do druhé občanské války. Často jde o teritoria nebo o zdroje: především o naftu nebo i o vybavení továren, které se podle zpráv rabuje rabuje ve větší míře.

Syrská rovnice

Na jaře se staly tři další zásadní věci. Do války se poprvé explicitně vložila al-Káida, přesněji její irácká odnož. Prohlásila syrskou Džabhat nusra za svou pobočku a vyhlásila založení islámského státu v Sýrii. Džabhat, která má podle odhadů asi 3000 efektivních bojovníků, reagovala bez nadšení. Odmítla velení irácké větve, ale podpořila vizi islámského státu, jakož i explicitně příslušnost ke značce al-Káida. Pro Asadův režim to znamenalo zadostiučinění. Právě tuto verzi války od začátku, kdy ještě byla pouze projekcí, prosazuje.

Dále, po dlouhé době se syrská armáda dostala do ofenzívy na silnici spojující Damašek a Aleppo. Syrská armáda ustála útoky na Damašek, přestože nekontroluje damašský venkov a Damašek je denně ostřelován. Asadovým čitelným cílem je udržet Damašek, pobřeží a spojení mezi nimi, a bombardováním znemožňovat povstalcům v tom, aby na dobytém území zavedli civilní správu.

Z třetí, bostonský masakr podtrhává rizika intervence v občanské válce
, ve které sílí džihádistická tendence. Buďto útok povede k omezení intervence a k vytváření pouze tzv. nárazníkových zón proto, aby byl syrský chaos dlouhodobě omezen na syrské území, nebo naopak posílí snahu o podporu syrských sunnitských nacionalistů.

Riziko úplného rozpadu Sýrie na spolu válčící teritoria mezitím roste.  Obě strany se homogenizují: z Damašku odcházejí lidé, kteří se ještě před rokem stavěli k režimu kriticky, na straně rebelů byla občanská sdružení a politická opozice umlčena potřebami války a menšiny utíkají. Na obou stranách se o bezpečnost "starají" paramilitární skupiny a upevňuje se predátorská válečná ekonomika.

Jelikož existuje reálné riziko, že by rozpad Sýrie mohl vést i k rozpadu Iráku a zatažení Izraele a Libanonu do konfliktu, zřejmě se mocnosti nepřímým způsobem do války budou muset nadále zapojovat. Přímá intervence je nadále nepředstavitelná, nepřímá intervence pravděpodobně přichází příliš pozdě. Navíc se bosenský scénář bez mezinárodní legitimity, bez jasného záměru a bez jednoty venku a uvnitř může proměnit v libanonský horor.

Vyšlo v Lidovkách, 30. 4. 2013

Izrael a Palestina - aktualizovaná verze je na světě!

K dostání u dobrých knihkupců (295,-) nejen na západním břehu Svratky a Botiče! Lze téže objednat mailem u mě za pouhých 249.90,-. Rád zaopatřím autogramem či věnováním pro Vaše drahé přátele, děti, rodiče, partnery, tcháňata či Vaše oblíbené náboženské autority!
(...požadavek byl už na věnování pro kocoury...není problém! A ještě jedna věc - myslete prosím na svou budoucnost! Když budete mít knížku podepsanou, v době opravdové krize za ni dostanete v antikvariátu mnohem více! :)

Nový dizajn, nové farby, nová tlačiarenska vôňa! Všetko je také nejaké krajšie! Odporúča deväť z desiatich Blízkovyhodňárov!

Ukázka z dotisku zde.

Obrázek s košem na bomby se dostal na titulní stránku iHNedu

Blíží se aktualizovaná a přepracovaná verze "Izraele a Palestiny"

Podařilo se vychytat řadu drobností, aktualizovat množství údajů (rejstřík, životní data,...) a doplnit pár nových zajímavých fotek. Tentokrát se dostanete od vzniku izraelsko-palestinského konfliktu až po izraelské volby 2013, nedávnou Obamovu návštěvu v Izraeli a Palestině a Netanjahuovu omluvu Turecku. 

Během pár týdnů by měla být kniha na světě. 

Ukázka z nové kapitolky "Arabské jaro a jeho dopady na Izrael a Palestinu"

...Izrael obecně sledoval změny ve svém okolí s velkým podezřením a zdrženlivostí. Z čistě pragmatického hlediska to bylo pochopitelné. Izrael dlouho spoléhal na status quo na Blízkém východě, který ztělesňovaly právě režimy, jež se začaly pod protesty a revolucemi Arabského jara otřásat. Autokratický Egypt prezidenta Husního Mubáraka byl pro Izrael poměrně stabilním partnerem a jistotou i v rámci „chladného“ izraelsko-egyptského míru. Syrský režim Bašára Asada s Izraelem sice formálně nikdy neukončil válečný stav, ale z praktického hlediska byla syrsko-izraelská hranice velmi dlouhou dobu stabilní a samotný syrský režim pro Izrael poměrně čitelný. ...

V Palestinské autonomii došlo k několika dílčím demonstracím inspirovaným protesty Arabského jara, žádné zásadnější politické změny ale nenastaly. Palestinská autonomie se dlouhodobě nachází ve výrazně odlišné politické situaci než nezávislé arabské státy, které se neocitly v prostředí podobném mechanismu izraelsko-palestinského konfliktu. Palestinská autonomní správa se zároveň již od voleb v roce 2006 nacházela v nelehké situaci, kdy došlo k výraznému rozštěpení mezi Fatahem a Hamásem (viz podkapitola 4.). Právě toto rozštěpení mělo do jisté míry analogické rysy s pozdějším Arabským jarem (establishment Fatahu představoval do jisté míry „sekulární vládnoucí režim“ a Hamás „islamistickou opozici“), takže potenciál dalších vnitřních politických konfliktů byl po roce 2006 a 2007 značně oslaben.

Zajímavostí však je, že se Arabské jaro stalo částečnou inspirací pro vlnu občanských protestů v Izraeli, které velmi zesílily zvláště v létě 2011. Ty vypukly hlavně v reakci na přemrštěné ceny za bydlení a na zdražení některých základních potravin. Často měly charakter různých happeningů. Demonstranti ale také projevovali nespokojenost se stavem a směřováním izraelské politiky a s různými korupčními i jinými skandály (např. trestní kauzou exprezidenta Kacava), které vedly v Izraeli k poklesu zájmu o politiku obecně.

PRAVDIVÝ PŘÍBĚH PROPALESTINSKÉ PRAMICE - o Blízkém východě s úsměvem, aneb chvála češtiny :)

To jsme se tak sešli s panem Ben Woloďovskim a Ibn Pássinem jednoho pozdního odpoledne u fotbalu a navzdory nepříliš kvalitnímu športu jest češtinářská blízkovýchodní dramatická slovní hříčka na světě: 

Přesoceánští pokrytečtí pseudopravičáci považují požadavky palestinských politiků přehnaně protiizraelské. Prohlašují: "Proč pořád prostudováváte Protokoly?!" ... Palestinští proislamisté protestují: pálí pneumatiky, počastovávají projektily provládní politiky. Palebné pozice paštunských proislamistických paramilitantů pripravují protiútok. ...Peres prorokuje průser. ... Poměrně paradoxně - proevropští přátelé Palestiny přitakávají.   

.... "Připravte padáky!" "Přerušte plynová potrubí!" "Palte Patrioty!" "Podminujte podzemní průchody Pásma!" ...Palestina plane...  Proklatě...  

Prostý palestinský plebz proklíná papaláše. Pohnojená politika... ..."Proboha, proč pořád politici potřebují potlačit přání Palestinců?!?" "...Projdeme peklem..." 

Pozor, pánové! Připlouvá perská pramice plná přátelské pomoci! Přiváží peřiny, pumy, pivo (pochopitelně), pacholky, prezervativy, pálky pro plácání protipalestinských parašutistů. Pramice poznenáhlu přepadena podléhá prudké palbě  ...politický průšvih... Perský pohlavár Páhlaví projel potopením pravděpodobně poslední pokus pomoci.   .... Potřeba projednat!

Pár podzimů procedura potrvá. Pan-Ki-Moon, Papež, Pančenláma, Pojar později prosazují pokojný peacekeeping. Překvapivě proti předpokladu podpořil peaceníky pakistánský prezident Pervéz. 
Proti postupují Pinochet, Piłsudski, Pétain, Pol-Pot: Podporují palbu pravými projektily... "Preventivně popravte povstalce!", poučují... ...prevíti....

Poprvé pochopím palestinský problém... Prosím přestaňme pronto prolévat pokrevní produkty! Pokoj-Peace pro populaci planety!!!  (-:

Promítání a diskuse: Írán pohledem politologického turisty

Diskuse - Pavel Barša a Leo Pavlát

Diskuse proběhla 27. února 2013. Bylo narváno,.. a další můžete vidět, slyšet a udělat si názor sami.
Máte na to 123 minut a to ještě došla páska :)

Zemřel rabín Menachem Froman (1945-2013)

Rabín Froman na první pohled působil jako typický židovský náboženský osadník:  považoval se za náboženského sionistu, dlouho sloužil v elitních izraelských výsadkových jednotkách a byl také spoluzakladatelem radikálního osadnického hnutí Guš Emunim (Blok věrných). Sám také žil v náboženské osadě na Západním břehu. V roce 1967, během Šestidenní války, byl Froman dokonce v jednotce izraelských výsadkářů, která jako první stanula u Zdi nářků. Vystudoval ješivu Merkaz HaRav (založenou „otcem“ náboženského sionismu rabínem Avrahamem Kookem) a smichu obdržel od rabínů Šlomo Gorena a Avrahama Šapiry. Poté se stal rabínem v osadě Migdal Oz na Západním břehu a vyučoval mimo jiné v radikální ješivě Ateret Kohanim, která se zabývá vykupováním arabských domů v muslimské části Starého města v Jeruzalémě a osídluje je židovskými osadníky. Fromanovy názory byly dříve mnohem bližší názorům většiny osadnické komunity. Události, jako byl například Goldsteinův masakr v Hebronu v roce 1994, jeho pohled na izraelsko-palestinské vztahy velmi ovlivnily. 

Ve stopách rabi Hilela

Rabi Froman dnes vyvrací všechny předsudky o názorech, které by osadník s jeho minulostí měl mít. Řadil se mezi čelní izraelské mírové aktivisty a byl členem organizace „Jeruzalémští mírotvorci“. Byl však v tomto ohledu svébytným „samorostem“. Většina izraelských mírových aktivistů (sdružených hlavně v organizacích Šalom Achšav, Guš Šalom ad.) se totiž neřadí k náboženským směrům judaismu (i když existují i výjimky) a někteří z nich jsou značně protináboženští. Na Fromana se tak někdy dívali skrz prsty jako na „bláznivého osadníka“. Rabín Froman také občas sám zacházel mnohem dále nežli sekulární mírové organizace. Nejenže byl ochoten se setkávat s palestinskými aktivisty a intelektuály, zastávajícími promírové názory (což činí i většina zmíněných organizací), ale byl ochoten mluvit i s těmi, které naprostá většina Izraelců (včetně izraelské levice a „mírového tábora“) považuje za své úhlavní nepřátele. Froman se tak během svého mírového úsilí setkal  s Mahmúdem Abbásem, Jásirem Arafatem a dalšími politiky z „hodného“ Fatahu a OOP, ale byl schopný bavit se i s šejchem Jásínem ze „zlého“ Hamásu a dokonce s ním nalézt v určitých věcech – jako například ve sdílené lásce k téže Zemi – společnou řeč.

Sám rabi Froman vysvětluje jako jedno ze základních východisek svého na první pohled těžko uvěřitelného postoje dva tisíce let starý výrok rabiho Hilela, jedné z nejdůležitějších autorit starověkého judaismu:

„Jednou se rabína Hilela zeptali, jak by popsal podstatu judaismu jednou větou. Hilel odpověděl: Co sám nenávidíš, nečiň svému bližnímu“. ... „Každé židovské dítě se to učí ve škole. A to je přesně věc, kterou se pokouším dělat.“, říká Froman. 

Pro Fromana je víra a koncept posvátnosti Svaté země zkrátka nejpodstatnější spojnicí všech věřících, kteří v ní žijí, bez ohledu na náboženství.

Až do své smrti žil Froman v osadě Tekoa, která leží ve stínu starověké pevnosti Herodion mezi městy Betlém a Hebron na palestinském Západním břehu. Žil zde se svou ženou Hadassou a deseti dětmi. V osadě žijí i jeho příznivci, ale i ti, kdo s jeho názory nesouhlasí. Froman také vyučoval v místní ješivě a rovněž v ješivě v osadě Otniel v jižní části Západního břehu. Stýkal se s arabskými sousedy z palestinských vesnic v okolí a snažil se s nimi spolupracovat. Za vlády premiéra Ariela Šarona však byl výrazným oponentem evakuace osad v pásmu Gazy a před jejím provedením se demonstrativně přestěhoval do osady Ganej Tal (součást osadnického bloku Guš Katif) v pásmu Gazy, aby demonstroval svůj postoj a podporu evakuovaným osadníkům. Na sklonku roku 2009 zase vzápětí po žhářském útoku radikálních osadníků na mešitu ve vesnici Jasuf, přijel za chování svých souvěrců se omluvit a navíc s sebou dovezl nové výtisky Koránu.

Takovéto postoje a činy dávaly Fromanovým teologickým názorům, vztahu ke Svaté zemi a zároveň respektu vůči Palestincům, obrovskou legitimitu. Je pravda, že jeho postoje byly zcela výjimečné a souviseli především s osobností jeho samotného než s nějakým konzistentnějším proudem v rámci současného náboženského sionismu. I přesto byl rabi popřením předpokladu, že každý religiózní židovský osadník musí automaticky nenávidět Palestince a Araby a že musí být agresivní islamofob. A to vše navíc vůbec nemusí být popřením „lásky k Zemi izraelské“ (Ahavat Erec Jisrael).

Při návštěvě Izraele a Palestiny v roce 1999 se česká cestovatelka a dokumentaristka Pavla Jazairiová s rabi Fromanem a jeho ženou Hadassou setkala a pořídila s nimi rozhovor. Vybíráme pro vás některé jeho části:

Žijete uprostřed Palestinců v osadě, která připomíná pevnost. Jaký je to pocit?

„Žijeme uprostřed Palestinců ve svaté Zemi izraelské. A zároveň žijeme v srdci arabského světa. Z toho plynou potíže, krveprolití, mnoho strašných, ponižujících problémů, ale zároveň to může být počátek zrodu naděje, něčeho mnohem lepšího, než si jen umíme představit“, říká Hadassa Froman.

„Kdyby v této Svaté zemi nežili Palestinci“, pokračuje rabi Menachem Froman, „měli bychom je sem pozvat. Je to jako srovnání ženatého a svobodného člověka. Logicky je mnohem snazší žít sám, dělat si všechno podle svého, ale nejsem logický, jsem realista. Ve skutečnosti je lepší být ženatý“.

Jste-li realista, věříte v mír?

„V hebrejštině se míru říká šalom, v arabštině salám, což se v obou jazycích vztahuje k Bohu, jedinému a stejnému pro všechny. (…) Jeden z mých synů se jmenuje Curi Šalom, což lze přeložit jako „Věřím v Boha“ nebo „Věřím v mír“. Ptáte-li se mě, zdali věřím v mír – ptáte se mě vlastně, zda věřím v Boha. Věřím v Boha, a proto věřím v mír.“

A jak k míru dospět?

„Nejdřív si musí lidé porozumět. Možná se vám to může zdát zvláštní, ale já jsem se mnoho let učil Korán. Bydlel jsem u Arabů a snažil jsem se je pochopit, mít k nim úctu. Nedělal jsem to pouze z politických nebo existenčních důvodů. Bylo to pro mě zajímavé jako pro rabína, zbožného Žida. Chtěl jsem vidět, jak se Bůh zjevuje v islámu. Jsem tím, kým jsem – Židem, ale když rozumím druhému, ocitám se blíž sobě samému. Muž, který se ožení, neztrácí své mužství – naopak. A vdaná žena je o to více ženou. Když shrnu všechna ta léta, která jsem strávil se svými muslimskými přáteli, vidím, že to byla především duchovní zkušenost. Ale přinesla i politické plody. Stavíme naše osady na jejich zemi, ale já bych se chtěl zabydlet i v jejich srdci.“

...  

Myslíte si, že islám vede k násilí?

„Slavní židovští učenci  říkali o judaismu, že se může stát jak lékem života, tak drogou smrti. To stejné bude platit i pro islám.“

Svět má z islámu strach. Co si o tom myslíte?

„Někteří lidé si myslí, že Sovětský svaz padl poté, co prohrál válku v Afghánistánu, kde ho porazili muslimové. A porazil-li islám Sovětský svaz, snadno už dobude Evropu a Spojené státy... Já osobně tomu nevěřím. Na druhou stranu je pravda, že islámští extrémisté mohou přinést západnímu světu mnoho problémů.“

Jaké je podle vás řešení?

„Berte naši zem jako laboratoř, v níž se zkoumá jak uzavřít mír s islámským světem. Navrhuji, abychom to zkusili prostřednictvím náboženství. My, zbožní Židé, máme v paměti zlatý věk islámu a chceme, aby se tyto časy vrátily, protože islám může výrazně přispět k duchovnímu obohacení lidstva. ...“ 

Rabín Froman podlehl 4. března 2013 těžké nemoci.  

(vybráno z kapitoly o rabi Fromanovi v knize "Rabíni naší doby") 

Další odkazy:

• Memories of Rav Menachem Froman, a unique friend (The Times of Israel)
• Memorializing Rabbi Froman - not with a funeral, but a cultural-spiritual happening (Haaretz) 
• Rabbi Froman Loved Everyone, Without Making Distinctions (Arutz Sheva) 

 

Diskuse: Leo Pavlát - Pavel Barša

Who are the Islamists in the Arab Spring?

Lecture at Conference "From Arab Spring to Democracy", 25. 1. 2013, The Diplomatic Academy of Vienna  

In the context of the Arab Spring the use of the term "Islamism" is very common. There is talk of replacing old and more or less authoritarian secular regimes in the Middle East, mainly in North Africa, by new political elites, often by "Islamists". Journalistic use of the term is almost excessive, and moreover, I am not always sure that journalists really always know what they are writing about. It is one of the reasons why the Western public is frightened by the term or, in better case, confused by it. After all, the Islamists are not just known as organizations and political parties which are beginning to dominate politics in the countries of the Arab Spring (Muslim Brotherhood, An-Nahda,...), but they are also known as radical followers of Al-Qaeda, various offshoots of Islamic Jihad, the Palestinian Hamas, the Lebanese Hezbollah, the Afghan Taliban, etc. Using the same term for these entities must necessarily negatively affect the public's view on what is happening in the Middle East and especially the consequences of the Arab Spring. It is well known that after the Arab Spring Islamists started to participate in mainstream politics, were successful in elections, and eventually won the battle for the presidency in some countries...

In my opinion, the whole concept of using the term "Islamism" in the general discourse is very vague and often confusing. It is trying to evoke a seemingly clear and unequivocal understanding of a concept which is in fact  very general - and also, in its generality and the different streams and concepts which represent it, it also has great internal dynamics. After all, even the Islamists of the period before the Arab Spring, who often worked in hiding, or at least in opposition to the ruling regime, do not have to always be the same as the Islamists who are represented in the parliaments and government coalitions in some Arab countries today, even if the two groups still carry the same name. The dynamics and ambiguity of the term “Islamism” are the most strikingly demonstrable on the dynamics and the ambiguity of the most famous formation of the Arab Spring: the Muslim Brotherhood in Egypt. Since 1928, when it was founded, it has undergone a number of developmental stages, radicalizations and moderations:

- The Muslim Brotherhood was established as a charitable and non-political organization and as an  alternative to the dysfunctional social system in Egypt. 

- Soon the Brotherhood started to be sharply politicized and radicalized because it had great popularity, and the regime started to be worried by it. The Brotherhood began to see itself as a political alternative and even began to organize assassinations of top officials of the State - that resulted in repressions against the Brotherhood and the departure of a number of its members into exile.

- Under President Nasser, after the overthrow of the Egyptian monarchy, there was a brief truce between the Brotherhood and the state, which was followed by another wave of repression and radicalization of the Brotherhood.

- Under President Sadat a gradual loosening of the repressions against the Brotherhood began, and this led to the secession of the radicals. The loosening continued under Mubarak, and during this time the Brotherhood started to be semi-legal. Nevertheless, it was able to maintain a certain aura of martyrdom and the opposition, which, coupled with the political apparatus which the Brothers were able to establish, proved to be a great advantage for it in the time of the Arab Spring.

In the context of contemporary world events and attempts at finding parallels between Islam and political radicalism, the term "Islamism" is even more vague than, for example, the term "Christian politics." After all, “protecting Christian values ​​through politics" could also have various colors, although it is largely known in the minds of Westerners as something at least "relatively constructive" in the sense of the Christian-democratic parties. Today, it is also not remembered so much that the Christian politics is not just Christian democracy but also its militant forms (the clerical fascism of Ustasha in Croatia during the Second World War, the conflict in Northern Ireland, Joseph Kony's "God's Army", etc.).

The very understanding of the term "Islamism" and its definition are very ambiguous, and thus the public in the West, the experts and the  Muslims themselves could all have different understandings of it. For the Western public the concept of “Islamism” has a mostly negative coloring. But the experts warn that the term is so complex and ambiguous that it is difficult for the public to correctly understand it. And Muslims often do not understand the concept the way we understand it at all, since the term "Islamism" is not a traditional Arabic term like, for example, the terms in the Qur'an, but a Western neologism. I do not want to attempt to create another definition of it. Yet I would like to try to point out at least two points which are found in many different definitions of Islamism: "the Islamic revivalism" and "politicization of Islam". But both of these terms could be conceived very differently and each could also have a different internal gradation:

- Revivalism of Islamic values: this means an "Islamic Reformation" with a similar logic to that which was seen in Christianity - a return to the true/original values ​​and to the purity of Islam. It can, of course, be interpreted in different ways - it can range from a literal to a symbolic return to the Islamic roots. In this revivalism, emphasis could be placed on strengthening the role of Shari'a law and on Muslim unity (i.e. the renewal of the spiritual and political unity of Muslims with the Caliphate as the ideal political system). Often the revivalism could be seen as purifying Islam of the various "sediments" which are considered to be alien and not originally Islamic - such as Sufism and Sufi rituals (hadra, zikr), or cults of saints and pilgrimages to their tombs. But relationship between Sufism and Islamism today is not so clear - even when some Islamist movements clearly reject Sufis, the other Islamist groups could have a mingling of Sufism and revivalism. For example, the Brotherhood's founder Hassan al-Banna was a Sufi.

- Perception of Islamism as a political project (political action) in the sense of the modern understanding of politics (to put it more simply, "political Islam", "politicized Islam", or "Islam as a political ideology," which can, for example, be promoted by Islamic political parties): This does not simply mean an "Islamic government" – Islamic governments existed from the very beginning of Islam with the existence of the Caliphate. It is rather a modern Islamic revival associated with politics – and it can include both parliamentary politics, on the one hand, and radicalism and terror, on the other. As was mentioned by the main spiritual leader of the Tunisian Islamists Rashid Ghannoushi, who returned to Tunisia from his exile of many years after the fall of Bin Ali, "Islam (in Tunisia) is ancient, but the Islamist movement, I mean the action to renew the comprehension of Islam. I also mean the action which began at the end of the 70´s and which calls for a return to the sources of Islam, far from the inherited myths and fixation on traditions." 

The search for other unifying characteristics of "Islamism" could continue and perhaps other additional common points of various definitions of the term could also be found. Here are two examples:

- Islamism is a defensive reaction to Western influence.

- Islamism is a response to "decadent" influences in Muslim societies - to nationalism, to ethnic, tribal, and political fragmentation, etc.).

But as I mentioned, I do not want to attempt to create another definition of Islamism, which would also be imperfect, like all the previous ones. It should also be clarified that the Islamic understanding of politics is very different from the Western concept. In the West there is a relatively clear separation between state and religion (even in cases where there is no overt separation of church and state). However, in traditional Muslim society, as in traditional Jewish society, there is no separation of secular and spiritual power – they  are intertwined into one. Due to the fragmentation of the Muslim world this was often an ideal situation rather than the real situation, but at the time of the Caliphate the unity existed and it is still an inspiration for today's followers of Islamism.

The followers of Islamism have in some respects a great advantage over other political forces – they do not need to define and adapt their political program. This is because everything (including the rules for politics) is in the Quran, the Hadith and other sacred texts. Also, "Islam is the solution" is a very popular slogan among Islamists. Of course, the situation is not as simple as it seems, because the interpretation of the Quran itself is not done not by Allah himself, but just by people – and the interpretations of various Islamist movements may be very different.

The term "Islamism" also does not reflect in any way how the mentioned values, the commitment to unity, etc. should be achieved. The spectrum is very wide: from participation in politics - e.g. through participation in elections and respecting the constitutionalism streaming from a secular constitution (but for the fundamentalist Muslims the only binding constitution is the Quran) and political competition – through the rejection of democracy as a means of promoting Islamic values ​​to radical anti-system activities which may be associated with the use of violence and terrorism. So if someone still persists in using the term "Islamism", he should make it at least slightly more accurate by using the terms "moderate Islamism" and "radical Islamism."

If we follow the blending of Islam and politics in the Middle East – not only during the Arab Spring, but during the past few decades, we can trace several different types of perception of Islamism:

(slide)

• Participative/legal (constructive, state-building) Islamist movements (e.g. Hizb an-Nahda in post-Ben Ali Tunisia, AKP in Turkey, the Muslim Brotherhood in Egypt, PJD in Morocco)  

• Radical Islamist/Jihadist movements – these use subversive and violent methods for gaining influence and dominance in politics in the Muslim World (e.g. Al-Qaeda in Islamic Maghreb, Islamic Jihad).

• Hybrid/sui-generis movements – these could combine social work, charity work, etc. together with violent methods (e.g. Hamas in Palestine, Hezbollah in Lebanon), they can use radical rhetoric without using violence (e.g. Hizb ut-Tahrir, some Wahhabi streams) or they could combine radicalism and social activity with ethnicity  – e.g. Taliban.

• Non-political Islamist movements such as some Sufi orders and some Salafis, as well as the movement Al-Adl wal Ihsan ("Justice and Charity", Morocco) and Tablighi Jamaat (an international Islamic missionary movement originating in India) – but is it still Islamism? It depends on the circumstances and the specific situation.

Particularly interesting is the last group - the so-called "apolitical Islamists" - which could actually be a contradictory term, because it is believed that one of the main elements of Islamism is at least some effort toward political action. As was already noted, many followers and leaders of Islamism came from apolitical Islamic movements. But those personalities went through intellectual developments and shifts. From this perspective, it is interesting to see the recent development of the attitudes of the Egyptian Salafists, who went directly from having apolitical attitudes before the Arab Spring to political participation. Their success and popularity in post-Mubarak Egypt are not as surprising as they might seem at first glance, though. The Mubarak regime supported the Salafists as competitors of the much stronger Muslim Brotherhood (using a "divide and conquer" strategy).

We could spend a lot of time developing our reflections on Islamism in the Arab Spring, but to close my speech, I really hope that I managed to at least indicate the complexity and pitfalls of using the term "Islamism", not only in the context of the Arab Spring. I believe that the blending of political and religious events in the Middle East should no longer be characterized by simplistic and vague concepts, and that it should be accepted or criticized in all of its complexity.

Marek Čejka