sobota 21. dubna 2018

Dva rozhovory k Sýrii a aktuální situaci na Blízkém východě

Rozhovor o aktuální situaci v Sýrii a hegemonech "sunnitské" politiky na dnešním Blízkém východě. 
Vyšlo v Deníku referendum, 19. 4. 2018, Otázky kladl František Kalenda

Sobotní (14. 4. 2018) chemický zásah v Sýrii často vyvolal alarmistické reakce, v některých kruzích se mluvilo dokonce o třetí světové válce. Jak reálný je přímý střet mezi Rusy a Američany, který různým způsobem naznačovali prezidenti obou zemí?

Otevřený konflikt mezi USA a Rusy není v zájmu ani jedné z velmocí. Spíše můžeme být svědky dalších eskalací, i když se naopak můžeme dočkat zklidňování situace. Dá se však předpokládat, že obě velmoci budou nyní ještě více využívat různé klientské skupiny a milice k prosazení svých zájmů. Mezinárodní situace se tak může více přiblížit studené válce minimálně s ohledem na různé války v zastoupení (proxy wars). Ovšem nemusí jít přímo o syrské bojiště, kde je dnes hlavním americkým zájmem zadržování íránského vlivu a dodávek zbraní, ale i o jiné části světa. Jedním takovým příkladem může být konflikt na Ukrajině.

Jaké jsou dlouhodobé zájmy a cíle západních států? Mají vůbec představu, čeho v zemi chtějí a mohou dosáhnout?

Dlouhodobé zájmy Západu oscilují kolem teritoriální likvidace ISIS a porážky nebo co největšího oslabení Asadova režimu a omezení jeho vazeb na Írán. Dříve se uvažovalo i o Asadově nahrazení někým více nakloněným Západu.

První cíl se relativně podařilo naplnit a samozvaný Islámský stát je na kolenou, byť samotná ideologie ISIS může přežít v řadách svých četných stoupenců nebo se transformovat. V dobách Al-Káidy také málokdo věřil, že by mohla existovat nebezpečnější radikálně islamistická organizace.

Vize Asadova odchodu ze syrské politické scény je ale ze západního pohledu stále problematičtější. To souvisí hlavně s rostoucím angažmá Ruska na Asadově straně. Západ tak postupně zmírňuje své ambice a v souvislosti s posledním útokem na syrská zařízení jsme mohli například přímo z úst britské premiérky slyšet, že „útok neusiluje o změnu syrského režimu“. 

Jak byste popsal přítomnost západních sil v Sýrii? Mluví se o dvou tisícovkách amerických vojáků, počet jednotek se prý chystá navýšit i Francie... 

Čísla, která uvádíte, před několika měsíci zveřejnil Pentagon. Bral bych je s rezervou. Mocnosti si přesné údaje většinou pečlivě střeží a různým způsobem mlží. Od onoho oficiálního prohlášení Pentagonu také uběhla nějaká doba a situace v Sýrii se posunula.

Po teritoriální porážce ISIS, o kterou tolik usiloval Donald Trump, mohlo dojít ke snížení počtu amerických vojáků. Dnes však opět narůstá napětí na severu Sýrie díky tureckým aktivitám a právě v souvislosti s ním Francouzi proklamovali, že posílí svou vojenskou přítomnost na podporu kurdských spojenců. A současné rusko-americké napětí může stimulovat přísun nových amerických pozemních jednotek do některých částí Sýrie. Další věc je také přítomnost „soukromých bezpečnostních společností“, o kterých se začalo hodně diskutovat v souvislosti s konfliktem v Iráku, a které působí samozřejmě i v Sýrii. 

Vladimír Putin a princ MBZ z Emirátů.  
Sobotní vojenskou intervenci podpořily také konzervativní sunnitské monarchie včetně Saúdské Arábie. Ta bývala považována za důležitého hráče v syrském konfliktu a za jednoho z hlavních oponentů prezidenta Asada. Platí stále toto spojení? Když saúdský král Salmán loni na podzim navštívil Rusko, vypadalo to na jisté sblížení dříve nesmiřitelných zájmů...

Loňská cesta krále Salmána do Moskvy byla znamením, že se Saúdská Arábie pokouší o nezávislejší zahraniční politiku a že vliv USA na Blízkém východě slábne. Sýrie je určitě sporným bodem mezi oběma zeměmi, pragmatismus ale na druhé straně v mezinárodní politice často vítězí. Rusové a Saúdové tak mohou spolupracovat v řadě oblastí, od energetiky až po byznys se zbraněmi. 

Je ale třeba mít na paměti, že v říjnu 2017, kdy k saúdské návštěvě Ruska došlo, byly americko-ruské vztahy ještě o dost lepší než dnes. Nedokážu si příliš představit, že by k podobné návštěvě mělo dojít třeba příští týden.

Zůstaňme ještě v Saúdské Arábii. V půlce minulého roku se stal následníkem trůnu Saúdské Arábie princ Muhammad bin Salmán (známý pod zkratkou MBS), který je považován za faktického vládce země. Od té doby uskutečnil řadu reformních kroků, od povolení ženám řídit auto, až po (znovu)otevírání kinosálů. Jedná o skutečně přelomové změny? Je možné, že za pár let už Saúdská Arábie nebude moci být považována za jeden z nejkonzervativnějších režimů na světě?

Samotný MBS a jeho kroky nejsou rozhodně jednoduše interpretovatelné v nějakých černobílých schématech. Snaha o reformu a modernizaci Saúdské Arábie, stejně tak jako oslabení vlivu wahhábistických duchovních, působí poměrně autenticky. MBS si uvědomuje, že království dlouhodobě závisí na vývozu omezených zásob ropy a je plné frustrovaných mladých lidí. Více než polovina Saúdů je mladší 25 let a tito lidé budou stále obtížněji hledat práci v upadajícím ropném průmyslu i mimo něj. Jejich život navíc na každodenní bázi brzdí řada archaických náboženských omezení. 

Pak je ale třeba vidět i jiné rysy osobnosti a politiky MBS. Je to velmi tvrdý hráč, který bezskrupulózně likviduje opozici. V prvé řadě nechal zatknout nejen desítky princů přímo ve své rodině, kteří by ho mohli ohrozit, ale kupříkladu i několik čelných představitelů televizních stanic. MBS se tak začíná podobat nacionalistickým autokratům moderní arabské historie. Vzdaluje se totiž od islamistických ideálů muslimské jednoty a ostře posiluje saúdsko-sunnitský nacionalismus, kterým se vymezuje nejen proti šíitskému Íránu, ale i proti jiným arabským zemím, hlavně Kataru. 

Právě tato agresivita vůči zemím v regionu bývá často dávána do kontrastu s „umírněnými“ reformami ve vlastní zemi. MBS je mimo jiné považován za architekta invaze do Jemenu a blokády zmíněného Kataru. Proč tak konfrontační strategie? Jaké výhody může přinést Saúdské Arábii ve chvíli, kdy se tímto způsobem rozkládá spojenectví arabských států v Perském zálivu?

Saúdská Arábie sousední Jemen už delší dobu viděla jako nestabilní a nevypočitatelnou zemi ve svém těsném sousedství. To následně posílily ambice a radikalismus tamní šíitské húsíjské komunity, která je podporována Íránem, tedy saúdským regionálním konkurentem číslo jedna. 

Blízkovýchodní spojenecké bloky (ještě však bez katarsko-tureckého spojenectví)

Írán dlouhodobě tvrdě soupeří se Saúdy a jejich spojenci o vliv na Blízkém východě. Jeho náboženský režim se soustředí hlavně na oblasti, kde jsou výraznější šíitské komunity, což je vedle Libanonu právě i případ Jemenu. Tato chudá země se tak stala brutálním bojištěm saúdských a íránských zájmů a už několik let se zmítá ve válce a humanitární katastrofě. 

Saúdové a jejich spojenci byli velmi zneklidněni snahami Baracka Obamy o jistou normalizaci americko-íránských vztahů. Nástup Trumpa jim ale hraje daleko více do karet a není to náhoda, že jeho první cesta na Blízký východ vedla nejprve do Rijádu a až poté do Tel-Avivu.

Katar je poněkud jiný případ, vždyť se podobně jako v případě Saúdská Arábie jedná o převážně sunnitskou monarchii. Jenže Katar už velmi dlouho hraje vlastní, nezávislou politickou hru. Největší problém mají Saúdové s podporou různých islamistických organizací, které mají blízko k Muslimskému bratrstvu. Právě ty totiž byly často spojeny s radikálními politickými změnami, které přineslo arabské jaro. Obzvlášť varovným příkladem se stal Egypt, kde Muslimští bratři krátkou dobu vítězili na celé čáře. 

Tento typ islamismu začal znepokojovat tradiční arabské autokraty, z nichž nejrigidnější ze všech jsou právě ti v Saúdské Arábii, kteří se začali obávat podobného vývoje jako v Egyptě. Od té doby logicky usilují o oslabení hlavního patrona Bratrstva – Kataru. Důvodů, proč Katar Saúdy irituje, je ale ještě více. Jde o katarské vztahy s Íránem, Al-Džazíru, různé klanové spory... 

MBS mimo jiné pojí úzké spojenectví a nejspíše i osobní přátelství s dalším korunním princem, Mohammedem bin Zajed Ál Nahjánem (naopak známým pod zkratkou MBZ) ze Spojených arabských emirátů. Vstupuje tato často opomíjená země významně do politiky na Blízkém východě? 

Emiráty jsou v současnosti nejdůležitější partner Saúdské Arábie v regionu. Je to ekonomicky velmi ambiciózní státní útvar, jehož cíle a postoje v mnoha ohledech velmi korespondují s těmi saúdskými. Dnešní Spojené arabské emiráty se už ale nechtějí profilovat jen jako hospodářská mocnost, mají také velké bezpečnostní plány v oblasti Adenského zálivu, Arabského a Rudého moře. Od Jemenu si například na dlouhou dobu pronajaly ostrov Sokotra a budují na něm obří vojenskou základnu. 

Existuje také velká osobní důvěra mezi dvěma zmíněnými korunními princi, kteří nyní ve svých státech fakticky vládnou. Oba dva sdílejí podobnou geopolitickou vizi regionu, kde nebude žádné Muslimské bratrstvo a kde íránský vliv bude oproti tomu dnešnímu výrazně okleštěný. Přestože je Saúdská Arábie výrazně větší než Spojené arabské emiráty, je to nezřídka právě MBZ, který udává v oboustranném partnerství tón. 

O hlubších motivech amerického zásahu v Sýrii a českým postojů k Blízkému východu 
Publikováno na ČT24, 16. 4. 2018, Otázky kladl Jan Nevyhoštěný

Jak vnímat americké útoky v Sýrii v kontextu současných spojenectví na Blízkém východě?





























Americké útoky mají velkou podporu v tzv. „sunnitském“ bloku zemí vedených Saúdskou Arábií a Spojenými arabskými emiráty, ke kterému má v řadě ohledů blízko také Izrael. Právě ten má ze syrského arzenálu a ze zbraní, které proudí do Sýrie od jejího ochránce Íránu, dlouhodobě největší obavy. Podporu americkému bombardování však vyslovilo i Turecko, které k sunnitskému bloku řazeno není, avšak jeho postoj je silně proti-asadovský. Naopak logicky doznal nejráznějšího odsouzení americký útok v tzv. „šíitském bloku“ v čele s Íránem, jehož součástí je i asadovská Sýrie.

Dokážete odhadnout, jakou roli hrají v americkém odhodlání k útokům v Sýrii izraelské bezpečnostní zájmy? Je v zájmu Izraele oslabení Asadova režimu, podporovaného Ruskem a Íránem?

Izraelské zájmy mají dlouhodobě klíčový vliv na americkou blízkovýchodní politiku a není důvod se domnívat, že by tomu nyní mělo být jinak – zvláště když se aktivity prezidenta Trumpa jeví jako ještě jednostranněji proizraelské, než tomu bylo u většiny jeho předchůdců. Jak už bylo zmíněno, Izrael znervózňují – a ne bezdůvodně – hlavně syrské zbraně hromadného ničení.

Je pravda, že asadovská autokracie jimi disponuje už dlouho, ale na druhou stranu byl po desetiletí syrský režim velmi odhadnutelný. To se ale začalo měnit poté, co Asad po vypuknutí syrského konfliktu v roce 2011 oslabil a stále větší roli v syrské vojenské politice začal hrát Írán. Izrael ale neiritují jen přímo syrské zbraně, ale také výzbroj, která přes Sýrii prochází a je určena jinému adresátovi: libanonskému Hizballáhu – regionálnímu nestátnímu nepříteli Izraele číslo jedna.   

Představa, že hlavním motivem Trumpovy administrativy k raketovému zásahu byly pouze záběry plačících a dusících se žen a dětí, je tedy nekompletní. Vždyť v probíhající válce v Sýrii byla zaznamenána celá řada ještě brutálnějších útoků než ten nedávný v Dúmá, a přesto v reakci na ně Obama ani Trump žádné rakety neodpálili. Jsou to tak i obavy amerických blízkovýchodních spojenců ze syrských zbraní hromadného ničení jako takové, které Trumpa (zřejmě i pod vlivem jeho jestřábích poradců) motivovaly k činu.

Tak jako USA již několikrát na syrském území útočil i Izrael – a téměř výhradně na jednotky Hizballáhu, bojujícího na Asadově straně. Proč je pro Izrael tato libanonská organizace větším nebezpečím, než byl svého času Islámský stát, či jiné islamistické organizace bojující o moc v Sýrii?

Může se to někomu zdát jako paradox – ale Izrael neměl nikdy nějaké výraznější problémy s organizacemi typu Al-Káidy a IS, které dnes Evropané vnímají jako „největší zlo“. Naopak radikálně islamistické organizace, které se z pohledu Evropy nemusí jevit tak nebezpečné, neboť jejich působnost v Evropě je výrazně omezenější, vnímá Izrael jako dlouhodobé ohrožení daleko výrazněji.

Hizballáhu i Hamásu padly za oběť stovky Izraelců. Enkláva Islámského státu sice existovala v uplynulých letech v těsné blízkosti izraelských hranic, avšak skrze velmi sofistikovanou pohraniční ochranu nebyla schopna způsobit Izraeli žádnou vážnější škodu. IS je ale po několika letech v troskách – a naopak Hizballáh je etablovaný poblíž izraelské hranice již více než tři desetiletí, má obrovské bojové zkušenosti, disponuje neutuchající lokální i íránskou podporou a jeho protiizraelská rétorika nepozbývá na plamennosti.

Jak se k útokům USA na Sýrii staví Saúdská Arábie? Můžete krátce nastínit její roli v syrském konfliktu?

Donald Trump a saúdský princ MBS
Saúdská Arábie nedávné americké, britské a francouzské útoky na syrské cíle plně podpořila, což není v kontextu jejího ostře antagonistického postoje k Asadovu režimu příliš překvapivé. V syrském konfliktu hraje Saúdská Arábie dlouhodobě velmi důležitou úlohu, neboť podporovala či podporuje řadu ozbrojených protirežimních skupin, hlavně sunnitských. Některé z nich byly členy sekulárnější Svobodné syrské armády, avšak postupem času vycházela stále více najevo i saúdská podpora skupinám jako Fronta An-Nusra či Ahrár Aš-Šám, které sice bojovaly proti IS, ale svou ideologií a loajalitou měly blízko k Al-Káidě.
  
V rámci mezinárodního společenství se proti americko-spojeneckým útokům na sklady chemických zbraní staví tvrdě Rusko, které má v Sýrii své základny. Čeho chce Kreml v Sýrii dosáhnout, jaké byly obecně zájmy SSSR na Blízkém východě v minulosti?

Sýrie Háfize Asada (otce současného prezidenta) byla dlouho jedním z nejbližších spojenců Sovětského svazu na Blízkém východě. Ani po rozpadu SSSR rusko-syrské partnerství nezaniklo, o čemž svědčí i fakt, že si Rusko v Sýrii zachovalo zmiňovanou vojenskou základnu. Putin postupně začal oživovat některé bývalé sovětské vazby na Blízkém východě a syrský konflikt mu následně poskytl šanci ruský vliv v regionu velmi posílit.

Společně s Íránem učinili Rusové z Asada zanedlouho v podstatě svého vazala. Pro Putina však má ruská účast v konfliktu ještě řadu dalších výhod: Operacemi v Sýrii například odvrátil pozornost od svých domácích problémů (ostatně podobný efekt má i nynější Trumpovo „raketové“ angažmá v konfliktu). Aktivity ruské armády v Sýrii také přinesly možnost získat řadu nových politických a válečných zkušeností a umožnily například i otestovat v praxi nové ruské zbraně.

Aktuální údery a syrský konflikt obecně bývají v Česku reflektovány často zjednodušeně, kde vidíte jakožto expert na blízkovýchodní politiku největší omyly či opomenutí? Existuje úhel pohledu, na který se zapomíná?

Česká veřejná diskuse o Blízkém východu je bohužel často velmi slabá. Na jednu stranu se tomu nedivím, protože běžný člověk může málokdy narazit na nějaký celistvější pohled na blízkovýchodní dění, který by představil region i jinak, než jen jako rejdiště diktátorů, fanatiků a teroristů. Na stranu druhou, českou diskusi ovlivňuje i skutečnost, že řada lidí má – zřejmě ještě z dob studené války – tendenci ke zjednodušenému, černobílému vidění světa, a tedy i Blízkého východu.

Například pro Čechy, kteří sympatizují s prezidentem Zemanem a Ruskem, je obvykle jedinou zárukou stability Sýrie prezident Asad – a všichni, kdo proti němu brojí, jsou v lepším případě hlupáci. Pro řadu českých liberálních a levicových intelektuálů jsou zase velkými favority syrští Kurdové a jejich politický projekt v regionu Rojava – a poměřují pak konflikt hlavně podle nich.

Obecně vzato se tak u nás lidé často zaměřují na partikulární aspekty konfliktu a na favority, kterým „fandí“ – mohou jimi být Kurdové, Izraelci, Palestinci… Jenže Češi si mohou fandit komu chtějí, ale izraelsko-palestinský konflikt nikdy neskončí, pokud nebude nalezena kompromisní spravedlnost akceptovatelná oběma stranami sporu. Podobně tak ani syrský konflikt nikdy uspokojivě nevyřeší dominance alávitského, kurdského či sunnitského vlivu, ale právě nalezení rovnováhy mezi nimi.

sobota 7. dubna 2018

Hlavní aliance a nepřátelství dnešního Blízkého východu

Někteří důležití hráči současného Blízkého východu (ilustrační obrázek)
Dnešní krveprolévání v mnoha částech Blízkého východu na první pohled vyvolává dojem, že region se potopil do nepřehledného chaosu. V této krvavé lázni se však politika v oblasti stává paradoxně čitelnější, než tomu bylo v dobách před arabským jarem a vypuknutím současného násilí. Tehdy sice řada zdejších režimů působila navenek monoliticky a uniformně, avšak pod jejich povrchem nejen pomalu rozmrzaly staré konflikty, ale formovaly se i mnohá nová napětí. Změny, které přineslo arabské jaro, řadu z těchto napětí uvolnilo a na jejich základě začal na Blízkém východě krystalizovat staro-nový geopolitický pořádek. Ten má nejen souvislost s vnitřním regionálním vývojem a arabským jarem, ale odráží se v něm výrazně i činnost či naopak pasivita významných vnějších aktérů. Tento text popisuje a interpretuje současná spojenectví a antagonismy na Blízkém východě, přičemž je v úvodní části nejdříve stručně shrnuje a v dalších kapitolách je podrobněji analyzuje. 
   
Jedněmi z klíčových vnitřních faktorů souvisejícími s arabským jarem, které zvýraznily spojenectví i nepřátelství na dnešním Blízkém východě, se stal jednak výrazný politický vzestup egyptského Muslimského bratrstva a na něj navázaných zahraničních frakcí a významnou měrou pak také válka v Sýrii. Mezi nejvýznamnější externí faktor (které rovněž souvisí se syrským konfliktem), lze pak zařadit nárůst, respektive revival, ruských geopolitických ambicí na Blízkém východě, a naopak postupný ústup amerického vlivu, který se stal zřetelný za prezidenta Obamy a pokračuje nyní i za Trumpa.   

Na dnešním Blízkém východě lze nalézt dva velké znepřátelené geopolitické bloky („sunnitský“ a „ší´itský“) a jedno důležité spojenectví dvou států (Turecko a Katar). Zatím se jedná spíše o neformální aliance, byť mezi jejich jednotlivými aktéry existuje řada bilaterálních a v některých odvětvích i multilaterálních dohod. Mimo tyto tři neformální aliance působí na současném Blízkém východě ještě několik dalších důležitých aktérů (např. Kurdové bojující za větší autonomii/nezávislost či teroristická entita ISIS).
     
První a nejmohutnější je spojenectví tradičních sunnitských konzervativních režimů (z nichž mnohé jsou monarchie), které existovaly před arabským jarem a které se logicky začaly obávat radikálních politických změn a celkové proměny status quo v oblasti. V čele této skupiny režimů stojí dnes především Saúdská Arábie a Spojené arabské emiráty (SAE). 

Označení spojeneckého bloku jako „sunnitský“ je jen orientační. Nejedná se totiž primárně o vnitro-náboženské napětí, kde by varianta islámu tvořila hlavní štěpící linií, ale je to především mocenský konflikt usilující o posílení vlivu v různých částech Blízkého východu. Ten však velmi viditelně využívá i vnitro-náboženských rozdílů pro vlastní politické cíle a je zjevné, že na jeho pozadí vystoupily rozdíly mezi sunnity a ší´ity výrazně do popředí.

Jednou z hlavních politických spojnic celé neformální aliance je jednak odpor k politice ztělesňované skupinami politického islámu navázanými na Muslimské bratrstvo a rovněž velké obavy z íránských geopolitických zájmů. Ty jsou totiž od oslabení (1991) a následně svržení (2003) íránského úhlavního nepřítele Saddáma Husajna stále ambicióznější. Za vlády prezidenta Obamy byla navíc v roce 2015 podepsána s Íránem multilaterální „jaderná dohoda“ (dále JCPOA – podle zkratky jejího oficiálního názvu Joint Comprehensive Plan of Action). Tato potenciální normalizace vztahů Íránu se Západem – hlavně pak s USA – řadu sunnitských zemí regionu v čele se Saúdskou Arábií velmi zneklidnila. 

Druhý spojenecký blok je zaštítěný íránským vlivem a zahrnuje kromě Íránu syrský režim prezidenta Bašára Asada, libanonské hnutí Hizballáh s jeho spojenci a do značné míry i iráckou vládu v Bagdádu. Nepřesně lze hovořit o „ší´itském“ bloku, ale podobně jako u „sunnitského“ bloku je toto označení zavádějící, protože například dnešní oficiální syrský establishment nepředstavují ší´ité, ale do značné míry aláwité a blízko k němu měl tradičně i ryze sunnitský Hamás.

Třetí dnešní významný aktér na Blízkém východě je dvoustranná aliance ztělesněná spojenectvím Turecka a Kataru. Po nepříliš úspěšné sázce na podporu nového status quo po arabském jaru (a s tím související podporou formací politického islámu), zůstalo Turecko pod vedením prezidenta Erdoğana na Blízkém východě poněkud osamocené. Řada režimů, které přečkaly arabské jaro, logicky ochladily své vztahy s Tureckem. Turecko tak postupně posílilo spolupráci s malým, ale velmi vlivným emirátem Katar, který už delší dobu prosazoval velmi nezávislou zahraniční politiku. Katar se pak v roce 2017 dostal pod velmi striktní blokádu sunnitského bloku v čele se Saúdskou Arábií a SAE. Tato situace ale turecko-katarské vztahy ještě posílila.  

Kurdské oddíly s ukořistěnou vlajkou ISIS
oslavují bojové vítězství
Mimo tato tři spojenectví stojí ještě řada dalších aktérů, z nichž někteří v různé míře navazovali spojenectví s existujícími bloky nebo některými jeho hráči. Zde je možné zmínit například syrské Kurdy, kteří uzavírali v průběhu syrského konfliktu různá spojenectví či příměří: tu s Asadovým režimem, jindy zase s USA. Pak je zde kvazi-státní (a v současnosti výrazně dezintegrovaná) teroristická entita ISIS. Ta se dostala do konfliktu mj. právě se syrskými a iráckými Kurdy, kteří byli po tvrdých bojích schopni zasadit ISIS s pomocí USA a některých dalších spojenců zničující údery. Posilující syrští Kurdové (navázaní do určité míry na kurdskou teroristickou organizací PKK v Turecku) začali ve stejnou dobu iritovat Turecko a postupně tak paralelně eskaloval i turecko-kurdský konflikt v Sýrii. Iráčtí Kurdové, kteří měli rovněž velký podíl na oslabení ISIS, se však do tohoto konfliktu většinou nezapojili a jejich vztahy s Tureckem zůstaly na lepší úrovni.    

Hlavně v Sýrii pak působí i další více a méně sekulární protirežimní frakce. Z těch druhých jsou to i některé džihádistické frakce s vazbou na Al-Káidu (může jít i o odpadlíky ISIS), které bývají v různých případech označovány za klienty Saúdské Arábie, SAE, Kataru a rovněž Turecka.  

Spojenectví č.1:„Sunnitská“ aliance 

MBS a MBZ
„Sunnitské“ alianci sice na první pohled vévodí Saúdská Arábie, avšak výraznou dynamiku ji dávají SAE. Nejvýraznějšími politickými osobnostmi současné Saúdské Arábie a SAE nejsou dnes jejich oficiální vládcové, ale velmi ambiciózní korunní princové: V případě Saúdské Arábie je jím syn současného krále Salmána – Mohammed bin Salmán (označovaný novinářskou zkratkou MBS). V případě SAE je hlavní osobností korunní princ Mohammad bin Zajed (zvaný MBZ), syn současného emíra Abú Dhabí a prezidenta SAE šejcha Chalífy bin Zajeda.  

Součástí neformální „sunnitské“ aliance je dále Egypt maršála Sísího, Jordánsko, Bahrajn či „východní“ libyjská vláda maršála Haftára. Egypt je tradičně jednou z nejdůležitějších a nejvlivnějších arabských zemí, ale ze zahraničněpolitického hlediska se v současnosti spíše ocitl ve vleku Saúdské Arábie a SAE a jejích ambiciózních princů. Jordánsko zastávalo zpočátku spíše neutrálnější pozici mezi oběma bloky, avšak postupem času se rovněž dostalo pod výraznější vliv princů. Blízko k sunnitskému bloku má i Mauretánie a oficiální Palestinská samospráva (nikoliv však Hamás, který měl tradičně dobré vztahy s Íránem a později hlavně s Katarem, avšak v současnosti se snaží zlepšit vztahy se sunnitským blokem).  

Některé další státy širšího Blízkého východu, jako je Maroko, Súdán, či „tripolská“ vláda v západní Libyi, se přímo neřadí ani k jedné z aliancí, avšak dnes mají stále blíže k Turecku a Kataru. 

Alžírsko a Tunisko se snaží zachovat si na současném Blízkém východě nezávislost na jednotlivých blocích a zatím se jim to poměrně daří. Specifickou roli má Kuvajt, který se pokouší hrát v současných sporech mezi bloky roli (více či méně úspěšného) mediátora.

Benjamin "Bibi" Netanjahu
Jistou zvláštností se na první pohled může jevit, že k alianci konzervativních sunnitských režimů, které po dlouhá desetiletí představují pařeniště nejtvrdšího sunnitského extrémismu (zvláště pak salafistického džihádismu), inklinuje Izrael. Jedním z hlavních důvodů proč se tak děje, je ostrý akcent sunnitského bloku zaměřený proti íránskému vlivu. Ten Izraeli, hlavně pak Netanjahuově administrativě, velmi konvenuje. Na íránský vliv je mj. dlouhodobě napojeno libanonské hnutí Hizballáh, dnes úhlavní nepřítel Izraele v jeho bezprostřední blízkosti. Stejně tak je íránským chráněncem i režim prezidenta Asada v Sýrii, který rovněž spolupracuje s Hizballáhem a poskytuje mu logistické zázemí pro jeho militantní i jiné aktivity.
Emblém
Muslimského bratrsva
Další spojnicí celého konzervativního sunnitského bloku je odpor vůči formacím politického islámu, které začaly v úvodních fázích arabského jara často profitovat z politických změn. Nejvíce se pak jednalo o různé frakce Muslimského bratrstva v čele s egyptskou mateřskou organizací. Ta zaznamenala během egyptského arabského jara ohromný úspěch v podobě parlamentních i prezidentských volebních vítězství. Podobně rychlý jako vzestup byl ale i pád establishmentu Muslimského bratrstva. To je tak dnes opět v Egyptě v ilegalitě, kdy je část jeho stoupenců uvězněna a část uprchla do exilu - hlavně do tureckého a katarského. K odkazu Muslimského bratrstva se hlásí i Hamás, což je dalším důvodem proč Izrael inklinuje právě k sunnitskému bloku. Jedním z hlavních podporovatelů Muslimského bratrstva, Hamásu a dalších frakcí se stal Katar. Tato skutečnost byla jedním z důvodů, proč zahájily sunnitské země v čele se SAE a Saúdskou Arábií v létě 2017 tvrdou proti-katarskou blokádu (viz níže). 

K přehlednějšímu chápání současných forem islamismu: 

Islamistický radikalismus posledních desetiletí vyvěrá z odlišných zdrojů - a ten se kterým se setkáváme nejčastěji (ISIS, Al-Káida) - pochází většinou ze sunnitského prostředí. To do značné míry souvisí s demografií muslimského světa, kde sunnité tvoří cca 85-90% globálních muslimů a ostatní směry, hlavně ší´ismus, jen 10-15%. To je jeden z hlavních důvodů, proč v sunnitském prostředí existuje daleko větší počet proudů a frakcí, včetně těch radikálních.   

Pokud budeme velmi abstrahovat, je možné konstatovat, že :

- prvním a historicky starším zdrojem radikálního islamismu jsou radikální frakce Muslimského bratrstva (MB), jako je například Hamás. MB je vzniklo v Egyptě v roce 1928 na principech islámské charity a odporu proti západnímu kolonialismu. Původně nemělo politické cíle, ale jak se stále více dostávalo do konfliktu s egyptským režimem, politizovalo se a radikalizovalo se. Část MB však zůstala umírněná, část jakékoliv kompromisy s režimem odmítala. Mezi ty druhé, jejichž názory ztělesňoval radikál Sajjid Qutb, lze zařadit i odštěpenecké frakce MB, které odmítly v 70. letech snahu mainstreamu MB o smír s egyptským režimem a vydaly se na cestu extremismu (např. Islámský džihád, Gamá Islámíja). Na druhou stranu mnohé současné regionální frakce MB je třeba posuzovat v lokálním kontextu - někde se například staly organizace/strany inspirované Muslimským bratrstvem regulérní součástí politického systému (Jordánsko, Maroko), nebo se dokonce přetransformovaly na sekulárnější formace (Tunisko). Někdy bývají tyto proudy označovány jako umírněný islamismus.    

- druhým zdrojem islamistického radikalismu jsou extrémně zradikalizované salafistické skupiny. Ty se vyznačují tím, že mají politické cíle, kterých hodlají dosáhnout právě prostřednictvím extrémismu (terorismu, uzurpací moci nedemokratickou cestou atd.). Politizace je pro tyto skupiny velmi charakteristická a odlišuje je od většiny salafistů. Salafisté jsou muslimští puritáni, kteří z náboženských důvodů obvykle jakýkoliv podíl na světské politice principiálně odmítají, ať už je uskutečňována prostřednictvím politických institucí nebo cestou násilného boje. Přibližně od 70. let minulého století se menší část salafistických konzervativců začala politizovat, což se projevilo hlavně kritikou svých vlád (např. v Saúdské Arábii, kde se tamní verze salafismu nazývá wahhábismus), respektive vytvořením politických stran (např. v Egyptě). Někteří takto politizovaní salafisté však došli postupem času k názoru, že ani politický aktivismus nic nezmění na kritizovaném status quo a dali se (hlavně pod vlivem afghánského konfliktu v 80. letech) na cestu politického extrémismu (hlavně terorismu) - kromě politizovaného salafismu tak vznikl další menšinový proud salafismu, který francouzský politolog Kepel začal označovat jako salafistický džihádismus. Právě z tohoto podhoubí vzešel Bin Ládin, Al-Káida a později ISIS. 

Stejně jako MB je i salafisty třeba posuzovat v regionálním a funkčním kontextu. Podobně tak nelze zapomínat ani na fakt, že někdy nejsou hranice mezi salafismem a jinými směry zcela ostré a může tak v praxi například docházet k určitému prolínání radikálních směrů MB i salafistického džihádismu. K této syntéze různých radikálních směrů islamismu opět přispěl hlavně afghánský konflikt 80. let, kde se tehdy islamističtí radikálové z celého světa setkali a velmi se ovlivnili. Celá otázka islamistického radikalismu je tak často velmi těžko zobecnitelná a vyžaduje partikulární přístup. 

Je zde samozřejmě ještě ší´itský islamistický radikalismus, který ale vzhledem k celkově výrazně menší světově ší´itské populaci je daleko méně četný než sunnitský. V zásadě se většinou jedná o prosazování zájmů íránského režimu různými radikálními klientskými skupinami, jako je libanonský Hizballáh či do určité míry i jemenské húsíjské hnutí. Ší´itský radikalismus nemá zdaleka tak globální záběr jako některé skupiny salafistického džihádismu a je obvykle zaměřený proti konkrétním cílům - hlavně pak izraelským a americkým, které dlouhodobě považuje současný íránský režim za své nepřátele.  

Shrnuto: Globálně je výrazně nebezpečnější radikalismus salafistických džihádistů, zatímco radikalismus frakcí MB a šíi´tů většinou globální záběr postrádá a je zaměřen proti konkrétním vládám. Například Izrael se dlouhodobě potýká se zradikalizovanou variantou MB v podobě Hamásu, avšak jen velmi málo se salafistickými džihádisty. To také vede Izrael pragmaticky blíže k sunnitskému bloku, který sice podporuje salafisty nejrůznějších směrů, avšak má - podobně jako Izrael - obavy z radikálních frakcí MB a radikálních ší´itů. 

Dalším válčištěm zvýrazňujícím antagonismus mezi sunnitským blokem a Íránem se stal Jemen. Tamní nesmírně brutální konflikt, který se naplno rozhořel v roce 2015, se stal de facto proxy-válkou saúdsko-emirátských zájmů na straně jedné a íránských zájmů na straně druhé. Kromě zásobování či otevřené bojové podpory spřátelených sil – ať už jde o sunnitské frakce a politiky ze strany Saúdů, či húsíjské rebely ze strany Íránu – z oslabení Jemenu velmi profitovaly SAE, kterým se podařilo v průběhu války pronajmout od sunnitského prezidenta na 99 let ostrov Sokotra. Ten se postupně začal stávat hubem posilujícím emirátské vojenské a ekonomické ambice v oblasti severní části Indického oceánu a Rudého moře.   

Trump při návštěvě Saúdské Arábie v roce 2017
(první zleva egyptský maršál Sísí, napravo od něj saúdský král Salmán)
Režimy Saúdské Arábie, arabských států Zálivu, Egypta, Jordánska a Izraele disponují tradičněpodporou USA. V případě americko-saúdských vztahů jde toto spojenectví dokonce ještě hluboko před studenou válku. Zároveň jsou vztahy USA a Íránu od Chomejního islámské revoluce v roce 1979 enormně špatné. To se začalo do jisté míry měnit za prezidenta Obamy, který se pokusil geopoliticky více vyvážit americký vliv v oblasti a zkusil americko-íránský antagonismus poněkud otupit jadernou dohodou JCPOA. Tato předzvěst zlepšení íránsko-amerických vztahů vyvolala mezi blokem sunnitských režimů společně s Izraelem poplach a více tyto země sblížila dohromady (což ale zároveň neznamenalo nějaké dramatické zhoršení vztahů těchto zemí s USA). Nástup prezidenta Trumpa, který se vymezoval prakticky proti všem aspektům Obamovy politiky, včetně JCPOA, opět posílil vazby bloku zmiňovaných zemí na USA a ochladil íránsko-americké sbližování.

Spojenectví č. 2: Proíránská „ší´itská“ aliance

Alegorie Chomejního
islámské revoluce z roku 1979
Současná íránská pozice na Blízkém východě má své kořeny v roce 1979. Tehdy se íránská vnitřní i zahraniční politika diametrálně změnila Chomejního islámskou revolucí, která zpřetrhala tradiční íránské vazby, včetně vztahů se Západem, nejvíce pak s USA, Británií a Izraelem. Írán ale také omezil kontakty i se sekulárně-ateistickým sovětským blokem, který neměl pro náboženské režimy ideologické pochopení. Chomejního Írán začal vzápětí budovat velmi nezávislou zahraniční politiku, jejímž cílem měl být export islámské revoluce do zahraničí, nejdříve hlavně tam, kde jsou větší ší´itské komunity. V Libanonu, který se v té době zmítal v občanské válce, tak zanedlouho vzniklo za podpory Íránu ší´itské radikální hnutí Hizballáh, které mělo ostře proti-izraelský a proti-americký akcent. Došlo také k výraznému zhoršení vztahů Íránu s iráckým režimem Saddáma Husajna, který v roce 1980 zahájil (s nepřímou podporou USA i Sovětského svazu) irácko-íránskou válku – vůbec nejkrvavější konflikt v dějinách moderního Blízkého východu. Ta trvala až do konce 80. let a přinutila zaměřit většinu íránských sil primárně na tento konflikt. Jedinými důležitými spojenci Íránu v regionu celého Blízkého východu zůstaly dvě země – kaddáfíovská Libye a asadovská Sýrie.

Po ukončení studené války a úpadku sovětské moci na Blízkém východě ztratil Saddám Husajn – zvláště pak po invazi do Kuvajtu v roce 1990 – podporu Západu. Kuvajtská válka nakonec skončila vytlačením iráckých sil zpět a výrazným oslabením Saddámova režimu. Z tohoto vývoje Írán, kde po Chomejního smrti došlo navíc k jistému uvolňování, začal profitovat, avšak ruce se mu v oblasti výrazně uvolnily až po svržení Husajnova režimu v roce 2003. Následně velmi posílily vztahy Íránu s novým, převážně ší´itským, politickým establishmentem v Iráku a pokračovaly také dobré vztahy se syrským asadovským režimem.

Důvod, proč neměly změny arabského jara v íránském prostřední zásadní dopad, nesouvisí s tradiční persko-arabskou rivalitou. Jde hlavně o skutečnost, že arabskému jaru podobné protivládní nepokoje zpacifikoval íránský režim již v době prezidentských voleb v roce 2009, tedy nedlouho před vypuknutím arabského jara. V době následných arabských protestů (hlavně pak v roce 2011) tak byla občanská opozice vůči íránskému režimu výrazně potlačená. 

Bašár Asad a Vladimír Putin
Jeden z nejkrvavějších vývojů doznalo arabské jaro na území Sýrie. Íránské obavy, že by spojenecký asadovský režim mohl padnout a přerušila by se tak mj. íránská logistická linie k Hizballáhu, přiměly Írán k ještě mohutnější podpoře Asada a přímé vojenské účasti na straně syrského režimu. Z pádu Asadova režimu začalo mít obavy také Rusko, které mělo v Sýrii svou poslední blízkovýchodní základnu. Írán a Rusko se tak staly postupně hlavními protektory Asada a zároveň velmi silnou garancí jeho setrvání u moci v klíčových součástech země. Asad se ale také souběžně stále více stával ruským a íránským vazalem, což otevřelo i možnost jeho potenciálního nahrazení nějakou další osobností, která by ještě více vyhovovala rusko-íránským zájmům. 

Jemenští húsíjové
Dalším chráněncem Íránu se stala jemenská komunita húsíjských ší´itů (jde o jinou variantu ší´ismu než íránskou), která je důležitým aktérem probíhající občanské války v Jemenu. Do toho se v roce 2015 vložila na proti-húsíjské straně vojenskými aktivitami Saúdská Arábie. Konflikt tak získal silný rys proxy-konfliktu mezi Íránem a Saúdskou Arábií. Některé jeho další aspekty už byly zmíněny výše.    




Spojenectví č. 3: Turecko-katarská aliance

Recep Tayyip Erdoğan
Ambiciózní Turecko se po vypuknutí arabského jara snažilo být v duchu politiky neo-otomanismu jakýmsi protektorem změn a politických sil (hlavně pak těch, které mají blízko k Muslimskému bratrstvu), které vystoupily proti starým režimům. Tato strategie ale Turecku, které už delší dobu vedl stále autoritativnější prezident Erdoğan, příliš nevyšla. Režimy, které arabské jaro nakonec přestály, tak začaly vnímat Turecko se stále větší nedůvěrou. 

katarský emír
Tamím ibn Hamad
As-Sání
Za této situace začaly velmi posilovat vztahy Turecka a Kataru. Malý emirát Katar totiž hrál už delší dobu v oblasti vlastní, velmi nezávislou politickou hru, která zahrnovala mj. podporu různých islamistických organizací blízkých Muslimskému bratrstvu, často pak Hamásu (což s velkou nelibostí nesl Izrael). Dobré vztahy udržoval Katar také s Íránem. Navíc řadu zemí iritovaly dlouhé prsty velmi vlivné katarské tajné služby a vše korunovalo vysílání globální televizní stanice Al-Džazíra, která už od roku 1996 výrazně čeřila značně zatuchlé vlny nejrůznějších blízkovýchodních stanic obhajujících zkorumpované režimy a status quo v oblasti. Tato katarská nezávislost, ve spojení s klanovými spory v arabském prostředí často tak přítomných a některými dalšími faktory, už delší dobu iritovala hlavně Saúdy a SAE, avšak naopak měla poměrně blízko k tureckým zahraničněpolitickým postojům. V červnu 2017 se nakonec Saúdská Arábie, Egypt, SAE a Bahrajn rozhodly drakonickým způsobem Katar izolovat: přerušily s ním diplomatické styky, uzavřely pro katarskou civilní dopravu svůj letecký prostor i přístavy a vyloučily malý emirát i z dalších druhů kooperace a spolupráce.

Kataru se ale začalo dařit krizi zvládat: Posílil nejen vztahy s Íránem, ale především spojenectví s Tureckem, kterému umožnil na svém území postavit vojenskou základnu. Zachoval si také relativně korektní vztahy s USA, které Katar rovněž potřebují, protože mají přímo v hlavním městě Dauhá velmi důležitou vojenskou bázi. 

Turecko je sice na rozdíl od Kataru tradiční regionální rival Íránu – a ten navíc výrazně podporuje současný Asadův režim, který vůbec nejbrutálněji potlačil změny arabského jara, které Turecko tak podporovalo. Tyto skutečnosti tak omezily nějakou další turecko-íránskou kooperaci, avšak zároveň neznamenaly ukončení relativně korektních vztahů mezi oběma zeměmi. 

Jak dramatický vývoj arabského jara, který nejbrutálněji vyvřel v syrské, jemenské a libyjské válce, tak i katarská krize roku 2017, více rozkryly aliance a napětí na dnešní Blízkém východě. Zároveň tento vývoj poukázal i na fakt, že konfliktní linie na Blízkém východě jdou dnes mnohem hlouběji, než stereotypně stále zdůrazňované rozpory mezi sunnity a ší'ity, Izraelci a Palestinci atd.  

Článek byl psán na začátku jara 2018, takže zohledňuje situaci v tomto období. 
Za cenné připomínky k textu děkuji Janu Danielovi a Assemu Atassimu.

Mírně upravená verze textu vyšla na webu ČT24

Příloha: Několik geopolitických map současného Blízkého východu z různých zdrojů
(ne všechny jsou zcela aktuální či nemusí nutně korespondovat se všemi body tohoto článku)


Mapa agentury AFP

Mapa The Belfer Center for Science and International Affairs

Hlavní blízkovýchodní napětí podle Economistu.

To nejlepší nakonec :)  (Cornell University)

středa 28. února 2018

Teheránské „hnízdo americké špionáže“ a realita dnešního Íránu

Nedávno se nad bývalou ambasádou objevil
billboard s Donaldem Trumpem a Chameneího
komentářem: „Americká intelektuální elita
se cítí být zahanbena svým prezidentem“
Objekt bývalé americké ambasády v Teheránu se může jevit jako dobrá ilustrace postupných změn, kterými současný Irán prochází. Jedná se o velký areál diplomatických budov v centrálním Teheránu, který nedlouho po Chomejního islámské revoluci vzali v listopadu 1979 na zteč jeho příznivci a na čas učinili z amerických diplomatů rukojmí. V kontextu dalších souvislostí byl tento moment klíčový pro ukončení íránsko-amerických diplomatických vztahů, které se od té doby nedočkaly obnovení. Prázdnou ambasádu následně obsadily a používaly Gardy strážců islámské revoluce a na mapách Teheránu začal být tento objekt označován jako „Bývalé hnízdo americké špionáže“. 

Když jsem se v roce 2008 dostal do Teheránu poprvé a pokoušel se nafotit ikonické anti-americké graffiti na obvodových zdech velkého objektu, setkal jsem se s nevolí místních strážců. Vzpomínám si, že jednoho z naší tehdejší cestovatelské skupinky tehdy dokonce hlídkující gardista krátce vyslýchal přímo za bránou objektu. 

O sedm let později, v roce 2015, kdy jsem se byl na ambasádu podívat podruhé, se sice graffiti v pečlivě obnovovaných nátěrech stále skvěly na svých místech, avšak Revoluční grady už u ambasády vidět nebylo a u jednoho z vchodů se objevil první obchod. Také opatrné fotografování už nevyvolávalo žádné komplikace. 

Na počátku letošního února si bylo možné všimnout, že je v jedné části komplexu vzniklo nové divadlo a nad někdejší „gardistickou“ bránou teď visí název jakési studentské asociace. V hlavním objektu ambasády bylo otevřeno v mezičase muzeum zaměřené na špionážní činnost USA a před budovou se dnes rozkládá „Muzejní zahrada anti-arogance“ plná různých proti-amerických artefaktů. 

Bývalá hlavní budova ambasády
a artefakty v "Muzejní zahradě anti-arogance"
Graffiti na obvodových zdech, z nichž některá se stala světoznámými, stále zůstávají na svých místech, ale celý objekt už působí mnohem více civilně než dříve. Pravda, nad jedním z bočních vjezdů do bývalé ambasády se ještě začátkem února skvěl billboard s Donaldem Trumpem a doprovodným citátem íránského rahbara (nejvyššího duchovního a hlavního vůdce země) ajatolláha Chameneího: „Americká intelektuální elita se cítí být zahanbena svým prezidentem“ (což je mimo jiné výrok, se kterým by zřejmě neměla problém velká část světové politické scény..). Tento billboard však v následujících čtrnácti dnech kamsi zmizel a zůstala po něm jen prázdná plocha. 

Na budovách stojících naproti ambasádě se stále vyjímá na roletách obchodů několik relativně čerstvých plamenných protiamerických malůvek, avšak za stahovacími roletami obchodů už nenajdeme žádné propagandistické cetky, ale jakýsi obchod nabízející tradiční bylinné čaje, a za vedlejší roletou dštící anti-americkou síru zase narazíme na potravinovou večerku.

I na domech naproti ambasádě lze najít relativně
nová propagandistická dílka. Tohle se váže k poměrně
nevinnému a marginálnímu incidentu,
který byl během pár hodin vyřešen telefonátem
mezi ministry zahraničí Kerrym a Zarífem.  
Vnější slupka propagandy tak zůstává v dnešním Íránu stále pečlivě udržována, avšak realita íránské společnosti se výrazně proměňuje. Často tak nemá s minulostí už příliš mnoho společného. Významnou část Teheránců zajímá režimní prezentace asi tak jako většinu Čechoslováků všudypřítomná politická agitace před rokem 1989. Bude-li však někdo chtít vykreslit obraz dnešního Íránu v souladu se zažitým mediálním obrazem „nebezpečné země plné fundamentalistů“, bezesporu se mu to právě na základě oné všudypřítomné a často velmi působivé politicko-náboženské agitace podaří. 

Jenže dnešní Írán je zemí výrazně komplexnější a v tom zcela nejhrubším náhledu rozdělený přinejmenším do dvou paralelních světů: Toho režimního, který je ve veřejném prostoru symbolizován oficiálními slogany a jinými druhy agitace. Tento svět zcela jistě není jen plakátovou iluzí, neboť nezanedbatelná část společnosti ho
uznává. Druhý svět žije ve stínu plakátů a hesel životem značně odlišným, často velmi sekulárním, který se buď od politiky distancuje, nebo na ni má velmi kritický pohled. 

A pokud se na íránskou společnost podíváme podrobněji, spatříme ještě mnohem více názorových proudů jak na straně zastánců režimu, tak i ve skupině druhé. V každém případě: vykreslovat dnešní Írán jen jako „stát jaderných ajatolláhů“, či naopak jako „zemi plnou prozápadně smýšlejících obyvatel“, bude vždy hrubě zavádějící.

Vyšlo v Deníku referendum, 27. 2. 2018

středa 31. ledna 2018

Muslimové v Evropě/na Západě - studijní materiály

Vojáci 1. pluku marockých sipáhíů při přehlídce na Champs Elysées.
Pluk bojoval v první a druhé světové válce i v ve francouzských koloniálních konfliktech.  
Zde najdete odkazy na některé vybrané články o evropských/západních muslimských komunitách. 

Přehledný seriál Zory Hesové o evropských muslimech.

Náhled na osud Arabů a muslimů, kteří bojovali po boku Spojenců na bojištích první a druhé světové války.

Další odkazy:

Pamětní deska bitvy u La Horgne, kde došlo v květnu 1940
ke střetu mezi plukem francouzských alžírsko-marockých vojáků
s německou pancéřovou divizí. 

Bajonetový výcvik muslimských vojáků britské "Indické armády" během první světové války.

Muslimští a hinduističtí provianťáci-řezníci britské "Indické armády" během první světové války.


Muslimští vojáci německé chorvatsko-bosenské SS divize Handžar při modlitbě (1944).

Náborový plakát pro muslimské vojáky do britské "Indické armády"
(druhá světová válka).

čtvrtek 25. ledna 2018

Reviews of the book "Rabbis of our Time"

Marek Cejka and Roman Koran, Rabbis of Our Time: Authorities of Judaism in the Religious and Political Ferment of Modern Times (New York: Routledge, 2016), 232 pp.
On Amazon: $148 (hardback).

Reviewed in: Israel Studies Review, Volume 32, Issue 1, Summer 2017, p. 123
Author of the review: Guy Ben Porat (Ben-Gurion university of Negev, Beer-Sheva)

In Theodor Herzl’s programmatic book The Jewish State, the author outlines a secular entity with a separation of religion and state: “Shall we end by having a theocracy? No. Faith unites us, knowledge gives us freedom. We shall therefore prevent any theocratic tendencies from coming to the fore on the part of our priesthood. We shall keep our priests within the confines of their temples in the same way as we shall keep our professional army within the confines of their barracks” ([1946] 1988: 56). 

Politics, according to this vision, must be freed from religion and ruled by knowledge, which provides freedom. Zionism established itself as a national movement led by Jews who rebelled against the prevailing Orthodox leadership following the modernization of Jewish life that began in the eighteenth century. Yet, as Zionist leaders quickly learned, the separation from religion and religious leaders was all but impossible. As a secular ideology, Zionism challenged religious authority holding the view that Jewish redemption would come about with the advent of the Messiah.

As a national ideology, religion was indispensable to Zionism as a marker of boundaries and a mobilizing force. This ambivalence toward religion could hardly be resolved, as secular nationalists would often acknowledge.

Rabbis of Our Time offers a map of contemporary Jewish religious leaders and their relationship to Zionism and the State of Israel. The book contains twenty-five full profiles (three to five pages each) and twenty-eight shorter profiles of rabbis, discussing both their religious significance and their political influence. Not accidentally, the vast majority of the rabbis chosen for profiling are Orthodox or ultra-Orthodox, an indication of the powerful position of Orthodoxy in the Israeli state and society and the marginalization of non-Orthodox rabbis, despite the significance of the Reform and Conservative movements in the United States and the important attempts to create alternative forms of Jewish identity and belonging in Israel. More attention to non-Orthodox alternatives and their position in Israeli society and politics, however, could have been important.

Nevertheless, even within the boundaries of Orthodoxy, this book describes a wide range of rabbinical figures across the different divides. Ethnically, they include Ashkenazim like Rabbis Bunim Alter and Elazar Shach, who towered over various Agudat Israel parties; as well as Sepharadim, especially the late Rabbi Ovadia Yosef, founder of the Shas political party. Politically, it includes Zionists (e.g., Rabbi Zvi Yehuda Kook, the inspirational leader of the West Bank and Gaza settlers), anti-Zionists (such as Rabbis Amram Blau and Yoel Teitelbaum), and many pragmatic ultra-Orthodox rabbis who maintained an ambivalent relationship with Zionism and the Jewish state. This ambivalence is personified in the profile of Rabbi Avrohom Yeshaya Karelitz, better known as the Chazon Ish, who, in a famous meeting with David Ben-Gurion in 1952, described Jewish Orthodoxy and Zionism, respectively, as a laden and an unladen camel (i.e., one with significant content and the other without), a metaphor he employed to underscore ultra-Orthodox demands not to be conscripted into mandatory military service.

Hasidim and ‘Litvaks’ (i.e., anti-Hasidim or Mitnagdim), rabbis who held formal bureaucratic roles and those who refrained from involvement with the state, rabbis who were prolific scholars and others who were political leaders, as well as a number of other typologies, are all included.

The overview of rabbis provided in the book is supremely relevant to contemporary political issues and demonstrates unmistakably that Orthodoxy did not and does not speak with one voice. The ultra-Orthodox rabbis generally maintain their distance from political debates, but among the Orthodox, by contrast, there is strong support for Jewish settlement of the West Bank, from spiritual leaders like Rabbi Kook to activists like Rabbi Moshe Levinger, as well as extremists like Meir Kahane, the founder of the Jewish Defense League in the United States and the Kach political party in Israel, which was banned from the Knesset because of accusations of racism.

The book also profiles moderate figures like Rabbi Michael Melchior and peace activists such as the late Rabbi Menachem Froman. Overall, this book provides an overview of numerous contemporary religious figures, references to their writings, and their engagement with contemporary questions of Jewish life and the Jewish state. Jewish Orthodoxy, as the book demonstrates, does not speak in one voice, and its interpretations of religious texts may result in widely differing political conclusions.

References:

Herzl, Theodor. (1946) 1988. The Jewish State. New York: American Zionist Emergency Council. Galia.

Guy Ben-Porat















Reviewed in: Religious Studies Review, Volume 43, Number 4, December 2017, p 413
Author of the review: Shaul Stampfer (Hebrew University of Jerusalem) 

This interesting and rather distinctive book is apparently a translation of Rabíni naší doby, published in Brno in 2010. It consists of profiles of about twenty-five contemporary and modern rabbis and shorter descriptions of twenty-nine additional rabbis. The list is rather eclectic, to say the least, and the authors explain that the goal of the book is not to provide biographies but to “open a broader discussion of the relation-ship between Judaism and politics” by analyzing the religiousand political thought of a wide range of rabbis. Clearly, it is impossible to offer detailed analyses of the views of so many rabbis in one volume. However, the authors successfully combine different genres interviews, short essays, and texts to demonstrate the wide range of political views among contemporary rabbis. The reader can then turn to the bibliographies for sources that offer additional information. This book does not claim to represent every view nor does it includeevery significant rabbi. It does, however, reflect the maintrends and many minor ones. The bibliographies generally do not refer to Hebrew language publications and therefore many important studies are missed. The emphasis in the bibliographies on Czech language publications is probably not very useful for most English readers. They could have been replaced by significant English language studies that did not make it into the bibliographies. The relation between religion and politics is an important topic in many frameworks and this volume could be useful but only as a starting point.

Shaul Stampfer

pondělí 8. ledna 2018

O Trumpovi, Jeruzalému a kořenech česko-izraelských vztahů.

Co Trumpovo prohlášení o nedělitelném Jeruzalému jako hlavním městě Izraele znamená pro případné dvoustátní řešení izraelsko-palestinského konfliktu a pro mírová jednání, která už před tím stagnovala a nikam nevedla?

Spojené státy se od dob George Bushe staršího, přes Clintona, Bushe mladšího a Obamu snažily hrát v izraelsko-palestinském konfliktu roli spravedlivého zprostředkovatele. I za těchto prezidentů byla tato jejich snaha poněkud sporná, protože z americké blízkovýchodní politiky bylo dlouhodobě jednoznačně patrná její výrazná náklonnost k Izraeli. Přesto byla americká zprostředkovatelská role do značné míry akceptována i Palestinci. USA byly jednak obecně stále vnímány jako nejdůležitější supervelmoc světa, která může výrazně ovlivnit blízkovýchodní dění a to i v ohledu, že může ze své pozice vyvinout i jistý tlak na svého izraelského spojence. Každému ze zmiňovaných amerických prezidentů také bylo naprosto zjevné, že Jeruzalém je tím nejkomplikovanějším prvkem celé škály vzájemných izraelsko-palestinských konfliktních bodů. Proto počínaje Clintonem využili své pravomoci a přesunutí americké ambasády do Jeruzaléma trpělivě odkládali, byť o něm americký kongres rozhodl už v roce 1995.   

Na třetí intifádu to sice nevypadá, ale protesty Palestinců neutichají. Odvážil byste se odhadnout, zda může situace ještě oboustranně eskalovat?

Na Blízkém východě lze těžko cokoliv jednoznačně předvídat. To se projevilo například v případě Arabského jara, které svým vypuknutím, průběhem a důsledky překvapilo i ty nejlepší analytiky. V tomto duchu nelze ani možnost třetí intifády nikdy vyloučit. Spíše však na mě současná palestinská společnost působí rezignovaně, a to ve smyslu, že Palestinci si dnes uvědomují, že prakticky cokoliv, co se v uplynulých desetiletích dělo – ať už je to mírový proces, méně i více radikální protesty či teroristické útoky – nepřinesly žádné zásadní změny a Izrael stále sofistikovaněji posiluje kontrolu situace různými opatřeními ze strany bezpečnostních složek i z hlediska stále expandující osadnické politiky. Je také třeba vnímat, že v roce 1987 a 2000, kdy vypukly předešlé intifády, Izrael tak jednoznačně situaci nekontroloval a rovněž v palestinské společnosti probíhal daleko silnější politický kvas i bylo v ní přítomno mnohem více výrazných politických vůdců a osobností obecně.      
Miloš Zeman objímá muslimku
při návštěvě v Jordánsku v roce 2015
Naprostá většina vrcholných západních politiků Trumpův krok odsoudila. Výjimkou je český prezident Miloš Zeman. Čím si vysvětlujete jeho vytrvalý jestřábí proizraelský postoj? Je možné, že pouze kopíruje názory mainstreamových porevolučních médií, které byly vždy vychýleny spíše proizraelsky?

Nejde zdaleka jen o českého prezidenta. Výrazná část českého politického mainstreamu – od pravice, přes křesťanské demokraty a část levice až po populisty jako je právě Zeman či Babiš – má pohled na Izrael dost podobný. Proč se tak v českém prostředí děje, není jednoduše vysvětlitelné, protože to je celé spektrum souvislostí, které Češi a jejich politici v různé intenzitě akcentují a do svého pohledu na dnešní Izrael promítají: od masarykovského filosemitismu a podpory sionismu, přes poněkud zjednodušující solidární paralelu „obklíčeného Československa“ v době Mnichova a „obklíčeného Izraele“ (kterou mj. často akcentuje právě Miloš Zeman), přes proizraelské postoje československých disidentských kontra-elit v čele s Havlem v době normalizace, až po vliv různých druhů romantizace Izraele a židovské kultury (v literatuře, filmu atd.). 

Mám také za to, že řada Čechů si v dnešním Izraeli vytvořila určitou kompenzaci svých mindráků, do kterých si mohou projektovat své zjednodušené vize dnešního světa, který v jejich myslích tak trochu stále stojí na logice studené války: „Západu (Dobra) vs. Východu (Zla)“, kde je Izrael jednoznačně západní výspou. Konflikt Západ–Východ dnes ale více chápou optikou „křesťanství vs. islámu“, respektive „vyspělosti vs. barbarství“.

Je možné, že pro řadu Čechů může přátelství s vojensky muskulaturním Izraelem kompenzovat i výrazně méně bojově úspěšnou českou minulost (což může být spojené i s povědomím o československých zbraňových dodávkách Izraeli z roku 1948). V českém obdivu k Izraeli zřejmě také hraje roli tak trochu i „filosemitismus bez židů“. Současná česká židovská komunita je totiž velmi malá, a proto je i vymezování se Čechů na podporu židů a Izraele poměrně laciné. Otázkou ale zůstává, jak by se Češi a jejich politici chovali, kdyby u nás žilo větší množství židů – například podobně jako v dnešním Maďarsku – kteří by ve veřejném životě hráli výrazně větší roli než dnes? Koneckonců stereotypy o Sorosovi, od kterých není daleko k antisemitismu, začínají zapouštět kořeny i u nás

K Zemanovi je ještě třeba doplnit, že jeho myšlenkový vývoj není příliš dynamický a s oblibou stále recykluje podobná myšlenková schémata a bonmoty. Izrael v nich dlouhodobě není běžným státem s klady a zápory, ale jakýmsi konstantním mytologickým ztělesněním Dobra, západních hodnot, hráze vůči islámu, imigraci atd. Že je situace dnešního Izraele, a hlavně pak jeho politiky, výrazně složitější, si Zeman a jeho stoupenci nepřipouští. Jak by asi zapadla do jeho schématu skutečnost, kdyby věděl, že například izraelský právní řád zakotvuje v některých záležitostech izraelských muslimů právo šarí´a? Podobným způsobem pak přemýšlí i jeho podporovatelé, kteří nemají zájem o vidění světa v širších souvislostech, ale zjednodušených a srozumitelných konturách.  

Kromě Zemana kontroverzní názor vyjevil i turecký prezident Erdogan, jenž pro změnu prohlásil Jeruzalém za hlavní město Palestiny. Není v tak rozdílných a provokativních náhledech obou prezidentů něco podobného?

S poměrně jednostrannou podporou Palestiny a kritikou Izraele Erdogan operuje už delší dobu. Velkou roli sehrálo zabití tureckých aktivistů, kteří se plavili na flotile do Gazy v roce 2010, a různé diplomatické incidenty mezi Tureckem a Izraelem z té doby. Na druhou stranu i za Erdogana pokračovala významná vojenská a ekonomická turecko-izraelská spolupráce, takže se kromě populismu tak trochu jedná i o kouřovou clonu. Dnes je navíc třeba turecko-izraelské vztahy vnímat optikou geopolitické situace na Blízkém východě, kterou akcelerovalo Arabské jaro. Izrael je – pro někoho paradoxně – do značné míry součástí „sunnitského“ bloku v čele se Saúdskou Arábií, který stojí proti „ší´itskému“ bloku s Íránem. Dnešní Turecko není součástí ani jednoho z nich a balancuje mezi nimi, přičemž udržuje čilé styky s Katarem, jehož vztahy se sunnitským blokem jsou na bodu mrazu. Erdogan tak hraje vzhledem k Izraeli a Palestině výrazně komplexnější a vyšší hru než politici z České kotliny.       

Po Trumpově výroku o Jeruzalému se na dané téma hodně mluvilo i v českých médiích. Opět se přitom ukázalo, že mnoho českých politiků popírá existenci izraelské okupace Západního břehu. Jsou podobné názory běžné u politiků takzvaně demokratických stran i jinde v EU?

Postoj české politiky vůči Izraeli je do jisté míry evropskou anomálií, jejíž hlubší příčiny už jsem se pokusil vysvětlit. Obecně je možné říci, že mnoho českých politiků nejen že nezná, ale ani nechce znát hlubší realitu Blízkého východu a izraelsko-palestinského konfliktu a je pro ně pohodlnější setrvávat na zjednodušujících schématech. Faktor Trump, k němuž patří i specifický postoj k Jeruzalému, je do značné míry novým inspiračním fenoménem (nejen) pro část české společnosti, kam spadají právě podporovatelé Zemana. Bez Trumpa by dnes tato názorová pozice daleko hůře hledala zdroje legitimity přicházejících přímo ze Západu, neboť západoevropské země jsou většinou k „trumpovským“ pozicím obecně výrazně kritičtější než české. Zemanovsko-trumpovská názorová symbióza ale nebude ovlivňovat české veřejné mínění navěky.    

Vyšlo (v kratší verzi) v časopise A2 č. 1/2018, Otázky kladl Lukáš Rychetský. 
Foto autor.