Rabín, který chtěl zastavit Holokaust

70. let po osvobození Osvětimi není od věci připomenout si polozapomenutý příběh rabína Weissmandla z bratislavské "Pracovní skupiny", kteří se velmi aktivně snažili zastavit Holokaust, avšak jeho snahy narazily přinejmenším na nepochopení ze strany svobodného světa. 

Chajim Michael Dov Weissmandl

חיים מיכאל דב ויסמנדל

25. října 1903 – 29. listopadu 1957

4. chešvan 5664 – 6. kislev 5718

Ultraortodoxní Židé (charedim) byli za druhé světové války jednou z nejvíce ohrožených skupin židovského obyvatelstva – byli bezbranní svým pacifismem, velmi často chudí, a nejen že byli ohroženi nacisty, ale často se netěšili ani přízni místního obyvatelstva. Navíc byli (na rozdíl od asimilovaných Židů) zcela jasně rozeznatelní podle svého vzezření (vždyť z pohledu některých „jakoby vypadli“ z různých antisemitských karikatur) a vzhledem k hluboce intelektuálnímu životnímu stylu na tom nebyli obvykle ani fyzicky příliš dobře, takže měli horší šanci přežít válečné útrapy.

Po druhé světové válce bylo vyčítáno evropským ultraortodoxním rabínům, že nedostatečně motivovali své příznivce, aby zavčas uprchli z nacisty okupované Evropy do bezpečí, zvlášť do Palestiny, neboť sionismus byl v přímém rozporu s jejich vírou. Za války však nečinili chyby zdaleka jen rabíni, ale také politici mnoha zemí, které zůstaly svobodné, a chyby činili i činovníci sionistického hnutí mimo Evropu. Záchrana a pomoc židovským uprchlíkům ze strany svobodného světa (včetně prvorepublikového Československa před válkou) je poněkud temnou stránkou dějin Západu. Pro přistěhovalecké kvóty byla řada židovských uprchlíků navrácena do nebezpečné Evropy, a pokud za války docházelo k jejich záchraně, bylo tak někdy činěno i značně selektivním způsobem.

V Evropě i jinde tehdy žila řada vynikajících osobností – ať už Židů, či Nežidů, jež si byly dostatečně vědomé válečných genocidních nebezpečí a projevili odvahu, která pomohla zachránit řadu lidských životů. Jedním z nich byl rabín Michael Dov Weissmandl, který mezi ostatními rabíny té doby vynikal svým aktivismem. Za války se pokusil zachránit co největší počet Židů, a to i za cenu toho, že musel vyjednávat s nacisty a uplácet je.  

Rodák z uherského Debrecína strávil velkou část svého života mezi Trnavou, Nitrou a Bratislavou na dnešním Slovensku. Jeho rodina patřila k nechasidskému směru ortodoxního židovství. V Trnavě se později také oženil. Vzal si za ženu dceru svého učitele rabína Samuela Davida Ungára (1886–1945), posledního představeného původní nitranské ješivy.   

Mladý a vzdělaný Weissmandl se stal odborníkem na staré manuskripty a při této činnosti navštěvoval různé knihovny a hodně cestoval. Při těchto příležitostech zavítal i na Oxfordskou univerzitu. V Anglii si také vybudoval dobré kontakty (mj. i na biskupa z Canterbury), které mu později pomohly v jeho záchranných aktivitách. Po anšlusu Rakouska se Weissmandlovi podařilo pomoci šedesáti rabínům, které nacisté vyhnali z Rakouska, a Československo je nebylo ochotno přijmout. Weissmandl pro ně  dokázal obstarat britská víza. 

Druhá světová válka

Během druhé světové války Weissmandl své aktivity zesílil, jak jen to bylo v podmínkách Slovenského štátu možné. Během války se pohyboval mezi Nitrou a Bratislavou, a to až do roku 1944, kdy musel nastoupit do transportu. Od roku 1942 stál Weissmandl společně se sionistkou Gisi Fleischmannovou v čele tajné „Pracovní skupiny“. Tato byla velmi zvláštním spojenectvím: vedle ultraortodoxního Weissmandla zde působili levicoví intelektuálové a sionisté. Skupina během války usilovala o záchranu co největšího počtu Židů, a to i způsobem, který během války i po válce mnozí považovali za „nemorální“ – tedy například prostřednictvím úplatků představitelům Slovenského štátu či samotným nacistům. Po válce Weissmandl tvrdil, že kdyby byla ze strany zahraničních sionistů větší ochota, stačilo najít ve správný čas několik miliónů dolarů a transporty do koncentračních táborů by byly v roce 1942 zastaveny. Doufal v takzvaný "Plán Evropa“, jehož prostřednictvím by byly zastaveny židovské deportace po zaplacení vysokých úplatků nacistům, včetně důstojníků SS. 

Weissmandl později obvinil sionistické činitele, že nechtěli přispívat na záchranu Židů, pokud neodejdou do Palestiny. Weissmandl se za války zaměřil i na spojenecké politiky a sionistické činovníky a snažil se je více motivovat k většímu zájmu o osud východoevropských Židů. Přes Švýcarsko rozeslal mnoho varovných dopisů, např. britskému premiéru Churchillovi, americkému prezidentu F. D. Rooseveltovi, sionistickým vůdcům v Palestině a papeži Piovi XII., aby posílil jejich zájem o židovské osudy. Nedostalo se mu ale relevantní odezvy. Neúspěšně také vyzýval Spojence k bombardování železnic vedoucích do Osvětimi. 

15. května 1944 poslal Weissmandl sionistickému vedení v Palestině dopis tohoto znění:

A vy – naši bratři v Palestině a ve všech svobodných zemích, vy, kdož stojíte v čele svobodných národů – jak můžete mlčet, když dochází k takovým vraždám? Jak můžete mlčet, když už téměř šest set tisíc Židů bylo zavražděno? A mlčíte, když další tisíce jsou právě vražděny a tisíce čekají na smrt? Jejich zmučená srdce volají o pomoc a naříkají nad vaší krutostí: “Vy sami jste vrazi pro své kruté mlčení. Máte v rukou prostředky, kterými to můžete zastavit hned teď. Pro krev miliónů a slzy stovek tisíc vás žádáme a prosíme, abyste jednali hned teď!”

Weissmandl se také dostal na Slovensku do kontaktu s Židy, kterým se podařilo uprchnout z Osvětimi a kteří mu sdělili svá hrůzná svědectví. Weissmandl se pak jejich výpovědi pokoušel rozšiřovat do Švýcarska, Turecka a Palestiny, aby se dostaly dál k lidem svobodného světa. V té době ale málokdo věřil, že se takováto zvěrstva opravdu děla. Bratislavská „Pracovní skupina“ na sklonku války spolupracovala i se  sionistou Rudolfem Kastnerem (Kasztnerem) (1906–1957), který za války vyjednával  o osudu Židů mimo jiných i přímo s „architektem šoa“, obersturmbannführerem SS Adolfem Eichmannem. Jedním z výsledků jeho práce byl tzv. Kastnerův vlak. Kastner válku přežil a po vzniku Izraele se stal státním úředníkem. Nakonec však byl proti němu v Izraeli zahájen vykonstruovaný soudní proces, v němž byl mimo jiné uznán pro své válečné aktivity vinným z toho, že údajně „prodal svoji duši ďáblu“. Byl sice později očištěn izraelským Nejvyšším soudem, ale byl zanedlouho zavražděn Zeevem Ecksteinem, mj. bývalým členem radikální sionistické skupiny Lechi (mezi její vůdce patřil i pozdější izraelský premiér Jicchak Šamir). V Izraeli dodnes vyvolává Kastnerův příběh emoce.

Během války dostával Kastner instrukce i od „Pracovní skupiny“ a rabína Weissmandla. Vzhledem k tomu, že Weissmandl zastával podobnou politiku záchrany, je i pohled na něj v dnešním Izraeli velmi nejednoznačný. V hodnocení efektivity „Pracovní skupiny“ se historici šoa dodnes rozcházejí. V každém případě šlo během války o dost ojedinělý čin, jehož důsledkem byla záchrana mnoha lidských životů. 

Weissmandl se nakonec málem sám stal obětí šoa i v pravém slova smyslu, neboť byl v roce 1944 (po obsazení Slovenska Německem po potlačení Slovenského národního povstání) on i celá jeho rodina donuceni zařadit se do transportu do Osvětimi. Během jízdy se  rabínovi podařilo vyskočit ven z nákladního vagónu. Při seskoku si sice zlomil nohu, přesto dokázal vyhledat pomoc, neprozradit se a schovat se v tajném úkrytu v Bratislavě. Později se dostal díky Kastnerovým aktivitám v nákladním automobilu do bezpečí neutrálního Švýcarska.

Poválečné období v USA   

Po válce se Weissmandlovi podařilo obnovit s přeživšími Židy (mj. se svým švagrem Šolomem Moše Ungárem) Nitranskou ješivu přímo na Slovensku. Vzápětí ji však chtěl přesunout do Palestiny (tehdy stále ještě pod britskou správou). Jeho žádost však byla odmítnuta a ješivu tak nakonec přestěhoval do USA. Ta působila zpočátku v Sommervile ve státě New Jersey, ale později byla přesunuta do Mount Kisco ve státě New-York. Nitranskou ješivu koncipoval jako soběstačnou zemědělskou usedlost ("Yeshiva Farm Settlement").

V USA Weissmandl také znovu založil rodinu: oženil se s Leou Teitelbaumovou (1924–2009) ze slavného rabínského rodu, se kterou měl další děti. Poté, co se v USA dostal Weissmandl pod vliv učení satmarského rabína Joela Teitelbauma, stal se jeho názor na sionismus ještě kritičtější než dříve. Kvůli ztrátě celé rodiny během války a nespokojený s výsledkem své činnosti trpěl těžkými depresemi. To také zhoršovalo jeho zdravotní stav a srdeční problémy. Rabín nakonec zemřel ve Spojených státech v relativně nízkém věku 54 let.  

Rozšířenou verzi portrétu rabína Weissmandla najdete v knize "Rabíni naší doby".

Osudy „Pracovní skupiny“ i osobou samotného Weissmandla se podrobně zabývali čeští dokumentaristé Martin Šmok a Petr Bok, kteří natočili v letech 1994-99 dokumentární film „Mezi zaslepenými blázny“ (VERAfilm). 

Izraelsko-slovenská dokumentaristka Natasha Dudinski natočila nedávno dokumentární film o klíčové osobnosti "Pracovní skupiny" Gisi Fleischmannové. 

O motivech Kastnerovy vraždy blíže dokumentární film „Killing Kastner“ (2008).   

Leo Pavlát versus Pavel Barša

Tematika holocaustu je u nás stále velmi diskutovaným tématem. Nejde jen o množství připomínek šoa při různých výročích této genocidy, ale třeba i o snahu zaznamenat vzpomínky posledních pamětníků. V poslední době u nás vychází i řada překladů dobrých publikací, jako je zatím nejnovější kniha izraelského historika Toma Segeva: "Simon Wiesenthal. Skutečnost a legenda". Pavel Barša, politolog, který se hlásí k židovskému původu, napsal do Lidových novin recenzi na tuto knihu (ve spojení s několika dalšími publikacemi). Na Baršův článek zareagoval velmi rezolutně Leo Pavlát, ředitel židovského muzea v Praze. Udělejte si sami názor na postoje dvou výrazných osobností českého intelektuálního života.  

Žid, který vadil
příloha ORIENTACE, LN 7.7.2012
PAVEL BARŠA, politolog
Tom Segev ve svém životopise Simona Wiesenthala ukazuje, že činnost „lovce nacistů“ měla v různých kontextech různý politický smysl.

Ve svém textu Naše mládí (1910) vzpomíná francouzský esejista Charles Péguy, jak se Bernard-Lazare - židovský aktivista, s nímž v devadesátých letech 19. století patřil k hnutí proti antisemitskému procesu s kapitánem Alfredem Dreyfusem - ohradil proti antikatolické kampani. Tu rozpoutali někteří jejich druzi z období dreyfusiády poté, co se dostali k moci. Odmítnutí kolektivní viny (ne všichni francouzští katolíci nenáviděli Židy a chtěli restauraci monarchie) a ideál důsledné občanské rovnosti byly hlavními poučeními, které Bernard-Lazare čerpal ze strastiplných dějin židovského lidu. Zkušenost dreyfusiády mu pak dokládala, že nastolování občanské rovnosti se neobejde bez solidarity lidí z různých etnických či náboženských skupin. Obhajoba práv katolíků tedy pro něj byla logickým pokračováním obhajoby práv jeho židovských soukmenovců. Spravedlnost je buďto univerzální, anebo není vůbec.
Bernard-Lazare přitom zastával morální univerzalismus, aniž by se zřekl své židovské identity: žádal po většinové společnosti, aby ho respektovala nejen jako člověka, ale také jako Žida. Rozpor mezi občanskou rovností a skupinovou odlišností je jen zdánlivý - měřítkem naplňování rovnosti je právě schopnost republiky vytvářet prostor pro menšiny, ne je asimilovat či vylučovat. Spravedlnost, nikoliv odplata Právě komplementarita asimilace a vylučování charakterizovala existenci Židů v Evropě od prvních pokusů o jejich občanskou emancipaci na přelomu 18. a 19. století až do hrůzného pokusu nacistů o jejich vyvraždění. V ní zůstali často chyceni i ti, kteří ho přežili: buď zůstali v Evropě a smířili se s vyhlídkou asimilace, anebo se vystěhovali do Izraele, aby mohli zůstat Židy. V obou případech je poháněla jediná touha: nechtěli již patřit k menšině. Tato touha však většinou nebyla naplněna, a to ani ve druhém případě. Pováleční přistěhovalci z Evropy do Izraele sice ztratili postavení menšiny jako Židé, nikoliv však jako přeživší šoa.
Jedním z prvních mezinárodně vlivných popisů nesnadné situace přeživších v prvním desetiletí existence Izraele i celkového vývoje izraelské paměti šoa podal Tom Segev v knize Sedmý milion. Izraelci a holokaust (1994). Jeho česky právě vydaná kniha o Simonu Wiesenthalovi rozšiřuje téma přeživších a kolektivního vyrovnávání se s nacistickou genocidou Židů na Evropu a USA tak, jak se jeví z poválečného Rakouska, které si Wiesenthal (narozený roku 1908 v haličském Bučači) zvolil po válce za svou vlast. Vprotikladu k významné části přeživších, kteří zůstali v Evropě, však tato volba nebyla spjata ani s upozaďováním jeho židovství, ani s rezignací na právní a politické vyrovnání s hrůzami, které prožil. Opak byl pravdou: jako by zůstal ve středoevropské zemi, z níž se rekrutovali někteří z nejhorlivějších vykonavatelů „konečného řešení“, právě z touhy vzdorovat představě asimilacionistů i antisemitů, že židovství do Evropy nepatří. To s sebou ovšem nutně neslo požadavek, aby se Evropa vyrovnala s dědictvím své netolerance. Logicky prvním krokem na této cestě mělo být chycení a potrestání těch, kteří se aktivně podíleli na holokaustu.
Podobně jako Bernard-Lazare, také Wiesenthal toužil po spravedlnosti, která bude nestranně soudit činy jednotlivců, ne po kolektivní mstě, kterou hledali někteří jiní přeživší v čele s básníkem Abbou Kovnerem, když bezprostředně po válce spřádali plány na masovou vraždu německých civilistů. Podobně jako Primo Levi a v protikladu k Jeanu Amérymu nesnil Wiesenthal o odplatě obětí, ale o předvedení pachatelů před oči veřejnosti jménem univerzální spravedlnosti. Jejich potrestání nemělo být jen věcí Židů, případně židovského státu, ale všech civilizovaných národů. Neměli být totiž souzeni jen za zločiny proti Židům, ale také za zločiny proti lidskosti. Vsouladu s tímWiesenthal často zdůrazňoval, že nehoní nacisty jen jako Žid, ale také jako Rakušan - tedy jménem a v zájmu Rakouské republiky.
V tomto přístupu k vyrovnání s holokaustem se odráželo jisté pojetí židovství a jeho místa v poválečném světě. Wiesenthal se jím dostal do čelného střetu se dvěma dalšími velkými Židy tohoto období -Brunem Kreiským a Eliem Wieselem. Zatímco pro Kreiského byl Wiesenthal až příliš Židem, než aby mohl být Rakušanem, podle Wiesela se nechal až příliš unést všelidskou solidaritou, než aby mohl zastupovat výjimečné utrpení Židů.

Anti-Kreisky 

Heroické a místy tragikomické klání dvou rakouských Židů vstoupilo na veřejnou scénu roku 1970, když Kreisky jako novopečený rakouský kancléř sestavil vládu a Wiesenthal ho obvinil, že do ní nominoval několik ministrů s nacistickou minulostí.
Tento útok zasáhl Kreiského hlouběji, než by se mohlo na první pohled zdát. Jeho kariéra v poválečném Rakousku byla založena na systematickém upozaďování jeho židovského původu, jež mělo smazat rozdíl mezi ním a významnou částí obyčejných Rakušanů, kteří roku 1938 souhlasili s připojením k antisemitské Hitlerově říši. Důsledné vyrovnání se s nacismem hlásané Wiesenthalem naopak jako by z tohoto rozdílu činilo nepřekročitelnou propast.
Wiesenthal byl „typický Ostjude, Žid z východu - zevnějškem, cizím přízvukem i odmítnutím dovolit Rakušanům, aby promlčeli zločiny minulosti. To vše ztěžovalo Židovi Kreiskému přesvědčování občanů jeho země, že je jeden z nich, pravý Rakušan jako oni sami“. Zoufalá obrana jeho vlastního asimilacionismu, která se projevovala v zuřivých útocích proti Wiesenthalovi, přitom posilovala ty nejhorší vylučující reflexy Rakušanů. „Aniž by to měl v úmyslu, poskytl (jim) Kreisky oficiální povolení pohrdat Židy, kteří vypadali, mluvili a chovali se jako Wiesenthal.“

Anti-Wiesel 

Odmítal-li Wiesenthal upozaďování Židů a jejich genocidy Kreiským, pak nemohl souhlasit ani s jejich vydělováním z všelidského bratrství, které prováděl Elie Wiesel, když považoval každé její srovnání s genocidami jiných národností a masakry jiných menšin takřka za svatokrádež. Jako předseda Prezidentské rady památníku holokaustu (která stála u vzniku Muzea holokaustu ve Washingtonu) se postavil proti Wiesenthalově požadavku, aby v ní byli zastoupeni i Romové. Wiesenthal považoval Romy, stejně jako homosexuály či svědky Jehovovy za oběti holokaustu a přiznával jejich utrpení stejný status jako utrpení židovskému. Věřil v „bratrství všech obětí“, nikoliv ve vydělení Židů jakožto obětí par excellence, jejichž utrpení je s utrpením ostatních lidí nesrovnatelné.
Právě srovnávání holokaustu s jinými minulými či přítomnými masakry bylo pro Wiesenthala způsobem, jak z něj čerpat morální poučení - jak činit západní společnosti vědomé útlaku, jehož se dopustily vminulosti či stále dopouštějí v přítomnosti. V severoamerickém kontextu například hovořil v analogii s holokaustem o genocidě původních obyvatel. Připomínání utrpení Židů tak dával do služeb boje jiných menšin za uznání a nápravu jejich křivd.
K pozitivnímu účinku tohoto univerzalistického pojetí holokaustu se ovšem po skončení studené války přidal účinek negativní. Poté, co se paměť holokaustu stala součástí americké masové kultury, začaly ji americké politické špičky zneužívat k ospravedlňování nadvlády Ameriky nad zbytkem světa: americká globální hegemonie měla být jedinou zárukou toho, že se holokaust „již nikdy“ nebude opakovat.

Arabský nacismus 

Sedmého června 1967, když izraelská armáda dobyla jeruzalémské Staré město a Zeď nářků, uspořádal Wiesenthal ve Vídni tiskovou konferenci, kde předložil 29 jmen nacistů, kteří se podle něj skrývali v arabských zemích. Jen deset z těchto jmen však patřilo podle tehdy i dnes dostupných informací nacistickým zločincům, z nichž jen jeden z nich - Eichmannův pomocník Alois Brunner - se skutečně nacházel v arabské zemi. Wiesenthal také tvrdil, že v arabském světě žije na šest až sedm tisíc nacistů, kteří jsou zapojeni do arabského boje proti Izraeli - od propagandy až po vývoj raket a chemických zbraní. Také toto číslo bylo výplodem jeho fantazie, pokud nebylo přímo vědomou lží podobnou té o Eichmannově pobytu v Káhiře, kterou Wiesenthal pustil do médií roku 1953.
Někteří nacisté skutečně našli po válce azyl v arabském světě. Představa, že to bylo součástí jejich kolektivního plánu na to, jak ve spojenectví s Araby definitivně „vyřešit židovskou otázku“, však pocházela z říše propagandistických báchorek. Asociace arabského odporu k židovskému osidlování většinově arabského území s nacistickým pokusem o vyhlazení Židů umožňovala Izraeli odmítat opuštění území zabraných v šestidenní válce a pošlapávat práva Palestinců. Návrat k předválečným hranicím - rozdělujícím někdejší mandátní Palestinu zelenou linií příměří z roku 1949 -se z tohoto hlediska rovnal dobrovolnému vydání se všanc „druhému holokaustu“. Právě to měl na mysli ministr zahraničí Abba Eban, když tyto hranice nazval „hranicemi Osvětimi“.
Židé, kteří nevadí Wiesenthalova postava tedy v odlišných kontextech plnila odlišné politické funkce. Poválečnému evropskému establishmentu připomínal nepohodlné pravdy, zatímco izraelskému establishmentu pomáhal šířit pohodlné lži. V USA pak mohlo být jeho poselství použito jak pro kritiku, tak pro apologetiku stávající moci.
Za padesát let jeho veřejného působení (zemřel roku 2005) se ovšem situace proměnila i v Evropě. V 50. a 60. letech přicházely výzvy k vyrovnání se s nacistickým obdobím a evropským antisemitismem z okrajů středního proudu, v průběhu 90. let se naopak povinnost připomínat holokaust a přiznávat spoluvinu za pronásledování Židů stala v západoevropských zemích samozřejmou součástí většinového konsenzu. Z Wiesenthala, který prvních dvacet poválečných let vadil, se v posledních letech jeho života stala oslavovaná celebrita, která požívala nesmírné společenské prestiže a měla automatický přístup k nejvyšším patrům politické moci. V tom se odráželo celkové přehodnocení statusu židovství v západní Evropě: ze zdroje opovržení se proměnilo na důvod ocenění - ze stigmatu, jež vykazovalo svého nositele do postavení párie, se stalo známkou příslušnosti k elitě.
Otázkou je, zdali je toto ochočené a módní židovství naší současnosti ještě s to plnit misi, kterou ztělesňoval Bernard-Lazare a v kterou podle Segeva věřil Wiesenthal: I když se do konce života považoval za sionistu, „s postupem času tíhl spíše k názoru, že historickým posláním Židů je žít po celém světě, předávat lidstvu etické hodnoty a konat tak, aby byl svět lepším místem pro život“.

BIBLIOGRAFIE  
Tom Segev: Simon Wiesenthal. Skutečnost a legenda, Vydalo nakladatelství Paseka, Praha-Litomyšl 2012, 456 stran. 
Tom Segev: The Seventh Million. The Israelis and the Holocaust, Vydalo nakladatelství Hill and Wang, New York 1994, 594 stran. 
Charles Péguy: Notre jeunesse (précédé par De la raison), Vydalo nakladatelství Gallimard, Paris 1993, 345 stran. 
Primo Levi: Potopení a zachránění, Vydalo nakladatelství Index, Kolín nad Rýnem 1989, 218 stran. 
Jean Améry: Bez viny a trestu. Pokus o zvládnutí nezvládnutelného, Vydalo nakladatelství Mladá fronta, Praha 1999, 134 stran.

Židé, kteří vadí
rubrika POLEMIKA, LN 17. 7. 2012
LEO PAVLÁT, ředitel Židovského muzea v Praze

Žid, který vadil nazval Pavel Barša text věnovaný (v souvislosti s vydáním knihy izraelského historika Toma Segeva) Simonu Wiesenthalovi (Orientace LN 7. 7.). A současně jako v řadě jiných svých příspěvků po čase ukázal, že Židé vadí jemu. Jeho léta trvající zaujetí pro vydělování těch „dobrých“ oproti „špatným“ má přitom svou neblahou historii i důsledky.
Tak vyznavači „staré smlouvy“, kteří se jí zřekli ve jménu Ježíše, respektive Mohameda, byli pro jejich stoupence v zásadě přijatelní, zatímco Židé věrní svému vyznání se stali na staletí zavrženíhodnými. V období emancipace se Židé nehledě na postupnou integraci do většinové společnosti stali cizorodými a intrikářsky „talmudskými“ pokaždé, když si to vyžadoval něčí politický či jiný zájem. Od takového více či méně skrytého antisemitismu vedla cesta k vyhlazovacímu antisemitismu nacistickému, po němž se v sovětském bloku včetně Československa ujalo jiné cejchování Židů: Do protikladu k lidu a míru prospěšným Židům internacionalistům a ateistům byli stavěni Židé škůdci – dle dobového slovníku kosmopolitní, nábožensky tmářští, buržoazní, váleční štváči. Zlověstným synonymem pro ně se stalo označení „sionisté“.

Se silným protižidovským zaujetím 

Politolog, autor, pedagog a výzkumník Pavel Barša, více než inspirovaný levicovými kritiky Izraele a Spojených států ve světě, jde ve svém třídění Židů na kladné a záporné dál a ve svých pracích (jako v Orientaci připomínané knize Paměť a genocida či v předmluvě k pamfletu Normana Finkelsteina Průmysl holocaustu) nabízí židovskou dichotomii novodobou. Ani na okamžik přitom nenechává na pochybách, jací Židé jsou mu k odporu: ti neabstraktní, jeho slovy izolacionističtí, etnocentričtí, fixovaní prý na odplatu, morálně vydírající svět. Proti nim v odkazech nepřihlížejících k časovému kontextu a dynamice situace na Blízkém východě staví jako světlo vůči tmě filozofující Židy „humanistické“, „univerzalistické“. Ano, židovská touha po porozumění, lásce a sounáležitosti je strhující. To ovšem Baršu a jeho mentory neopravňuje k tomu, aby ve světě, který takový, žel, není, vytvářeli konstrukt Židů „nehumanistických“, které osočují z ideologického zmocnění se paměti holokaustu v Izraeli a Spojených státech k podpoře údajného izraelského expanzionismu.
K doložení zlovolnosti těchto Židů Barša neváhá manipulovat. Tak ve svém textu v LN svévolně interpretuje Simona Wiesenthala, když u něj s výpadem proti nositeli Nobelovy ceny míru Eliem Wieselovi hovoří o víře v „bratrství všech obětí‘, nikoliv ve vydělení Židů jakožto obětí par excellence, jejichž utrpení je s utrpením ostatních lidí nesrovnatelné“.
O nesrovnatelnosti utrpení – nadřazenosti toho židovského – ovšem ani Wiesel, a pokud je mi známo ani jiný židovský historik či veřejný činitel, nikdy nemluvil. Ano, historikové i OSN spatřují v holokaustu genocidu zvláštního druhu (odtud 27. leden jako jedinečný den v mezinárodním měřítku); zločin, který se v propojení ideje, organizace, rozsahu a provedení hrůzně odlišuje od jiných genocid historie včetně těch, jichž se nacisté dopouštěli na dalších evropských národech (viz například Úvahy o holokaustu izraelského historika Jehudy Bauera). Dovozovat z trvání na takovém, odbornou obcí přijatém vnímání ojedinělosti šoa židovské upřednostňování vlastní bolesti před bolestí jiných a obviňovat americké a izraelské Židy, že je vzpomínka na šoa nevede k univerzalistickému morálnímu poučení – to možno tvrdit jen se silným protižidovským zaujetím. Smutný bonmot praví, že někteří lidé Židům holokaust nikdy neodpustí. Pavel Barša na něj setrvale upomíná.
Baršovo kritérium Z jeho textů včetně toho v LN lze lehce odvodit, jak by se podle něj mělo šoa připomínat – jako událost dejudaizovaná: neemoční, neindividualizovaná, důsledně oddělená od dějin antisemitismu, sionismu a Izraele, abstraktně apelující na všeobjímající lidství. Bylo by zajímavé zvědět, zda by například letošní shromáždění k 70. výročí zločinu v Lidicích a heydrichiády s jejich mediálním ohlasem dostála tomuto vnucujícímu se Baršovu kritériu; zda snad i připomínka lidické tragédie nebyla pro něj pojata příliš nacionálně, česky sebestředně, přezíravě k jiným obětem, zda převážil obecně humanistický, všelidský rozměr piety.
Ke svému dřívějšímu vydělování nehodných Židů Barša ve svém textu v LN přidává i nejnovější aktualizaci. S odkazem na dnes široce přijatou připomínku šoa v západní Evropě hovoří o novém chápání židovství: „Ze zdroje opovržení se proměnilo na důvod ocenění – ze stigmatu, jež vykazovalo svého nositele do postavení párie, se stalo známkou příslušnosti k elitě.“ Toto druhé židovství označuje Barša posměšně za „ochočené a módní“ a posunutím smyslu citátu Toma Segeva zpochybňuje jeho „historické poslání“: „předávat lidstvu etické hodnoty a konat tak, aby byl svět lepším místem pro život“.
Nepronásledovaní Židé jsou tedy hned elitou, netrpící Židovstvo se zpronevěřuje svému dějinnému určení a etice. Jasněji se Pavel Barša vyjádřit nemohl.

Terezínská liga a fotbal v terezínském ghettu

Pozvánka na výstavu:

Tom Segev about the assassination of Reinhard Heydrich

The most prominent current Israeli historian writes about assassination of the one of the most important man in Nazi Germany seventy years ago.  

Reinhard Heydrich, one of the architects of the Holocaust, loved his open car, a Mercedes 320, and was not careful about complying with security rules. The car bore the license plate SS-3, and during his stay in Prague, Heydrich traversed the same route nearly every day.

Generally, only his driver was with him. On the morning of May 27, 1942, Heydrich was driving through one of Prague's northern residential districts. The car came to a sharp turn and, as usual, slowed down. An assassin who had been lying in wait for Heydrich opened fire on the car; a second person tossed a hand grenade into it. Heydrich was wounded, but managed to get himself out of the vehicle and return fire. Afterward he collapsed. He was taken to a hospital and died from his injuries a few days later.

This month marks the 70th anniversary of that incident, and as happens every decade, a debate has been reignited in Prague. The state sees the assassination as a heroic act, whereas quite a few Czechs view it as a terrible mistake.

Heydrich was one of the heads of the domestic security system in Nazi Germany. In 1941 he was appointed acting Reichsprotektor of Bohemia and Moravia, as the remnants of occupied Czechoslovakia were called. De facto, he was the governor. He was well known, close to the heads of the Nazi regime and therefore a target for assassination by its enemies.

The decision to liquidate him was made in London, where a Czechoslovak government-in-exile sat, headed by Edvard Benes. The assassins, Jan Kubis and Jozef Gabcik, underwent special training for what was code-named Operation Anthropoid, and parachuted from a plane that specifically flew them in from Britain. After the murder they hid in one of the churches in Prague, but were discovered. One of them was killed in a shootout with the Germans and the other shot himself. Today they are, by and large, considered national heroes.

Current scholarship ties the decision to assassinate Heydrich with a need to improve the Czech government-in-exile's image in the eyes of the British, and to boost patriotic morale back home. Up to that point, the operations against the Nazis had not been a great success. Before they decided to take out Heydrich, Benes and his people debated whether it was worth risking an operation like this, because they knew the Germans' vengeance would be horrific. And so it was: The Germans killed more than 1,000 civilians, including many of the inhabitants of Lidice, a village located 20 kilometers northwest of Prague. All of the men and many of the women were shot on the spot; other women were sent to death camps. Lidice became one of the symbols of the crimes the Nazis committed in Europe.

Heydrich's murder did in fact improve the prestige of the exiled Benes government, but it was of no real benefit. The war carried on, and so did the extermination of the Jews. The only real way to save Europe was to defeat the Third Reich.

Heydrich's murder bequeathed to Czechoslovakia a myth of heroism, but also of treason. The perpetrators of the murder were discovered in their hiding place because someone squealed on them. The communists ascribed the heroism of the assassins to themselves. But in the land of the "Good Soldier Svejk," there were many who disavowed Heydrich's murder and to this day still repudiate the official ceremonies that glorify the bravery of the assassins. It was an unnecessary and harmful act, they say.

Among the events planned to mark the 70th anniversary are an exhibition at the Knesset that will deal, among other things, with the Terezin (Theresienstadt) concentration camp in what is now the Czech Republic, and a performance of Verdi's "Requiem" in Jerusalem. The Terezin inmates were forced to perform the "Requiem" to camouflage the murderous goings-on in the camp, which was commonly described as a "ghetto."

Thus, Heydrich's name is being made to serve as a link of sorts between Lidice and Terezin. But this is a fairly artificial attempt to invent a Jewish context for his murder. In any case, apparently there was not even a single inmate in Terezin whose life was saved thanks to the murder of this man.

Haaretz, May 18, 2012

Námět do debaty pro pana premiéra Nečase při návštěvě Jad Vašem, memoriálu holocaustu

How Czech government is able to combine pro-Israeli stances and presence of neo-Fascist in the administrative of the Czech government.

Náš pan premiér Nečas navštíví 15. září t.r. v Jeruzalémě memoriál holocaustu Jad Vašem. Kdo si myslí, že by bylo vhodné premiérovi při té příležitosti připomenout, že není dobré, když v administrativě naší vlády zastává vysoké pozice kryptofašista, může napsat mail řediteli památníku Jad Vašem panu Šalevovi na adresu: media.relations@yadvashem.org.il nebo estee.yaari@yadvashem.org.il (předmět mailu: "for Mr. Shalev")

Pokud chcete inspiraci pro anglický psaný dopis:

Dear Mr Shalev,
Allow me to bring to your attention an urgent matter regarding tomorrow´s/today´s visit of the Prime Minister of the Czech Republic Mr. Petr Necas and the Minister of Education, Youth and Sports Mr Josef Dobes to Yad Vashem.
With the full consent of PM Necas, Mr Dobes has chosen to employ Mr Ladislav Batora at the Ministry of Education. Mr Batora is known for his contacts with Czech neo-Nazi community; he also contributes to neo-fascists periodic. Despite this personal profile, he was originally to be appointed Deputy Minister and later became Personnel Director at the Ministry. Due to public and political pressure, he was called off from the position in August; but has promptly been re-engaged as Deputy Director of the Minister’s Office, where he continues to work up to present.
Clearly, this has caused much stir and since his first appointment to the Ministry in spring 2011, there has been huge public discussion with many experts involved about Mr Batora’s profile and the ideas he represents. Major NGOs and political representatives in the Czech Republic have repetitively called on the government as well as the Ministry itself to re-consider this truly unfortunate engagement.
In the light of these disturbing developments, we would be very grateful if you, Mr Shalev, could raise this issue with our Prime Minister. We strongly believe that individuals like Mr Batora should not hold any public posts. Not only is their engagement in conflict with good morals, but it opens up public space to initiatives which promote nationalist, discriminatory and anti-Semitic principles. We hope that you share this view and will kindly do your utmost to prevent the above described. 
Thank you for your consideration.
Yours faithfully,

....

-------------------------------------------------

Program pana premiéra Nečase v Jad Vašem

Prime Minister of the Czech Republic, HE Dr. Petr Necas, will visit Yad Vashem on tomorrow, September 15, 2011.

Following are media arrangements for his visit:
15:15:  Arrival and tour of the Holocaust History Museum - Closed to cameras   
16:00: Hall of Names, Holocaust History Museum - PHOTO - OP: OPEN
16:10: Memorial Ceremony, Hall of Remembrance:  OPEN
16:20:  Children's Memorial:  Closed to Cameras
16:30:  Signing of the Guest Book:  OPEN

Media who are interested in covering the visit should arrive at the Hall of Names by 15:45, and are requested to RSVP: 02 644 3410/2.

Contact: Estee Yaari / Foreign Media Liaison / Yad Vashem +972 2 644 3412/0/ estee.yaari@yadvashem.org.il