Komplexně o česko-izraelských vztazích - díl 5.: Shrnutí

Předcházející díly série: 

1. Role TGM na vztahy s Židy, sionistickým hnutím a Izraelem 

2. Od dodávek zbraní k normalizaci (čs-izraelské vztahy 1948-1989)

3. Vliv Václava Havla na vztahy s Izraelem 

4. Česko-izraelské vztahy po odchodu V. Havla (od atlantismu k islamofobii)

Z předchozích dílů našeho seriálu o česko-izraelských vztazích vyplývá, že jejich současná nadstandardní úroveň se nedá vysvětlit obecnými tezemi. Ba naopak, zakládá se na celém komplexu příčin a historických souvislostí spojených s okruhy vymezenými ve čtyřech předešlých textech – první se zabýval rolí TGM, druhý vlivem komunistického režimu (včetně dodávek zbraní a následného odklonu režimu k silnému antisionismu, který však byl částečně vyrovnáván proizraelskými postoji disentu), třetí díl se zaměřil na Václava Havla a čtvrtý na současné postoje českých politiků k Izraeli, které souvisejí jak s atlantismem, tak i s různými romantizujícími představami o Židech a Izraeli a v neposlední řadě též s islamofobií.

Pokud bychom se přeci jen pokusili najít nějakou ústřední linii současných česko-izraelských vztahů, která propojuje historii první československé republiky (a dokonce i období přibližně dvou desetiletí před jejím vznikem) se současnou českou politikou a dnešními vysoce nadstandardními česko-izraelskými vztahy, byla by to zřejmě vazba na Václava Havla a jeho kolegy z disentu. Společně se po roce 1989 stali předními osobnostmi československé a české politiky a navázali na postoje prezidenta T. G. Masaryka k Židům a k sionistickému hnutí. Tyto sympatie k utlačovanému národu či ohroženému státu byly i značnou částí české společnosti vnímány jako určitá reflexe vlastní historické zkušenosti a zároveň zapadaly do české národní mytologie.

Spolehněte se na Čechy

Pokusíme-li se tyto paralely zobecnit, můžeme říct, že české elity a obecně část Čechů ráda pohlíží na sebe sama jako na malý mírumilovný národ, který vždy byl (a pro mnohé stále je) vystaven zájmům velmocí (hlavně Ruska a Německa) a doplatil v tomto ohledu na zradu svých západních a demokratických spojenců, především v podobě Mnichovské dohody z roku 1938. Češi tak mají být nositeli jedinečné zkušenosti z moderní historie, jejíž analogií je právě dnešní Izrael. Ten je v jejich představách rovněž v permanentním ohrožení nepřátelským okolím, a navíc mu hrozí ze strany západních spojenců – hlavně některých států Evropské unie – snad i podobná zrada jako ta mnichovská. A zatímco řada států EU prý představuje svojí politikou znovuzrozený mnichovský appeasement, na USA s Čechy po boku se může Izrael vždy spolehnout.

Tyto paralely na první pohled jakousi logiku nabízejí, ale pokud porovnáme příčiny československého mezinárodního postavení před druhou světovou válkou s vývojem a postavení Izraele po roce 1948, budeme analogie hledat jen stěží. Československo zůstávalo ve třicátých letech postupně jediným demokratickým státem ve střední Evropě, přičemž si vůči jeho pohraničním oblastem dělalo stále větší nároky především nacistické Německo. V roce 1938 opustil Československo jeho klíčový spojenec Francie, když podepsal Mnichovskou dohodu. To v reálné situaci znamenalo ztrátu strategických pohraničních oblastí osídlených německým obyvatelstvem. Projevilo se to de facto ztrátou obranyschopnosti vůči nacistickému Německu, které této situace také ve velmi krátké době využilo a zbytek Československa obsadilo.

Izrael byl po roce 1948 ve značně odlišné situaci. Zcela nový stát byl do jisté míry reliktem britské koloniální politiky, přičemž již poměrně dlouho před jeho vznikem bylo jasné, že vyvolá nepřátelské reakce okolí. Jeho vznik byly totiž Araby vnímán především jako pokračování evropského imperialismu v regionu Blízkého východu, kde právě probíhala bouřlivá dekolonizace. Po vzniku Izraele skutečně vypukla předpokládaná válka, avšak Izraeli se podařilo – mimo jiné za pomoci Sovětského svazu, který za tímto účelem využil i nový československý komunistický režim – ve válce zvítězit a svoji situaci stabilizovat. Izrael se i po vítězství nadále nacházel v nepřátelském prostředí, ale jeho armáda stále více převyšovala všechny nepřátelské sousedy, mimo jiné i tím, že jako jediná v regionu vyvinula jadernou zbraň.

Izrael sice o spojenectví Sovětského svazu vzápětí přišel, ale hned nato získal strategického spojence ve Francii a po roce 1967 ve Spojených státech. Vztah s USA je nesmírně silnou oporou Izraele dodnes. O několik desetiletí později se Izraeli podařilo uzavřít s částí nepřátel mírové dohody a ještě tak více stabilizovat svou pozici. Dnešní nepřátelství vůči Izraeli souvisí do značné míry již ani ne tak s jeho existencí – ta byla v oblasti de facto akceptována –, ale hlavně s izraelsko-palestinským konfliktem a změnami, které nastaly v tomto sporu po roce 1967. Ale dokonce i tato linie oslabuje, což například potvrzuje uzavření diplomatických vztahů mezi Izraelem a Spojenými arabskými emiráty a Bahrajnem v letošním roce. To vše také postupně mění obraz Izraele jako obklíčeného regionálního solitéra. I na první pohled jsou tak vidět zásadní rozdíly mezi geopolitickým postavením Československa v roce 1938 a dnešním Izraelem.

Dobře míněné stereotypy

Přesto je vzájemné pouto mezi Českou republikou a Izraelem dodnes mytologizováno a zkreslováno. Řada českých politiků vidí v Izraeli „pilíř západní civilizace a euroatlantických vztahů“, respektive v něm spatřují „obránce západní civilizace před hrozbou terorismu a islámu.“ Část české veřejnosti si také stále udržuje jistou stereotypizaci Židů a Izraelců nadaných „specifickými schopnostmi“ – tedy jakousi variantu na Židy zaměřeného orientalismu. Byť je často dobře míněná, jako každá stereotypizace nejenže udržuje nereálný obraz skutečnosti, ale navíc v případě Židů nemusí mít v některých případech daleko k antisemitským stereotypům (může například zdůrazňovat židovské/izraelské konexe, úspěšnost, ekonomické schopnosti a podobně).

Zcela na závěr můžeme k česko-izraelským vztahům podotknout, že konstelace různých vlivů v moderní historii vytvořila zcela unikátní kombinaci, která přinesla jedno z nejsilnějších mezinárodních spojenectví a partnerství mezi dvěma vzdálenými malými zeměmi v současných mezinárodních vztazích. Toto spojenectví je asymetricky zdůrazňováno hlavně u nás, neboť pro Izrael jsou přeci jen důležitější jiné vztahy než ty s malou středoevropskou zemí (a nejde jen spojenectví s USA, ale i v rámci EU hraje pro Izrael daleko významnější roli například Německo). Praha tedy není geopoliticky až tak důležitá, avšak na druhou stranu mít tak věrného spojence v Evropské unii, který bude až „hujerovským“ stylem vždy téměř doslova tlumočit izraelský postoj, je pro Izrael výhodné.

Otázkou zůstává, jakou má česko-izraelské pouto budoucnost, protože je zjevné, že zde již prakticky není žádný potenciál pro další vzestup. Ostatně možná již je mírně za zenitem, neboť vzájemné státní návštěvy probíhají už několik let častěji ze strany Česka než naopak a ani společná vládní zasedání už nejsou zdaleka tak častá. A nejde zdaleka jen o důsledky pandemie covid-19, která se v Izraeli projevuje obzvláště silně. Nekritické vzájemné pouto také – byť konstruktivně, ale zřetelně – snad poprvé v moderní česko-izraelské historii narušili i vysocí čeští diplomaté. Vše plyne a bude zajímavé sledovat další vývoj tohoto velmi specifického spojenectví a domácí diskuse na toto téma.

Co číst?

Již pod závěrečnou čarou bych rád ještě odkázal na některé zajímavé publikace na téma česko-izraelských vztahů. Nejedná se nicméně o komplexní seznam literatury, ale jen o odkaz na několik vybraných zdrojů. Masarykovými postoji k Izraeli se zabývá ve svých textech Miloš Pojar, hlavně pak v knize "T. G. Masaryk a židovství". Vztahy mezi Čechy a Židy za první republiky studují knížky historiků Kateřiny Čapkové a Michala Frankla. Existuje také řada textů na téma československých dodávek Izraeli, například "Československo a Izrael 1945–1956". Obdobím 1948–1967 se ve svých textech zabývá Eva Taterová ("Československá diplomacie a Izrael v letech 1948–1967"). Komplexnější pohled na česko(slovensko)-izraelské vztahy přináší knihy historiků Petra Zídka a Karla Siebera "Československo a Blízký východ v letech 1948–89" či Martina Weina "Slovanský Jeruzalém". Na novější období česko(slovensko)-izraelských vztahů se pak soustředí některé texty Břetislava Turečka a řady dalších českých novinářů a publicistů.

Vyšlo 31. 8. 2020 na Alarmu. 

Stručná historie česko-izraelských vztahů - díl 4.: Od atlantismu až po islamofobii. Jak se projevuje současné české spojenectví s Izraelem

Izraelský prezident Rivlin na návštěvě Prahy v roce 2015

I kdybychom přihlíželi pouze k odkazu T. G. Masaryka a Václava Havla (o kterých se můžete dočíst v prvním, druhém a třetím díle našeho seriálu), byly by postoje současné České republiky k Izraeli s velkou pravděpodobností spíše pozitivní. Je ale možné, že by se svou kvalitou zase tolik neodlišovaly od vztahů k Izraeli, jaké mají další středoevropské země. Byly by tedy nejspíše dobré, ale nikoliv pozvednuté až na úroveň strategického partnerství, které se projevuje mj. třeba i společnými zasedáními české a izraelské vlády. Takové úrovně by zřejmě nikdy nedosáhly, nebýt skupiny českých politiků a úředníků, částečně bývalých disidentů.

Řadu z nich jako například v předešlých dílech zmiňovaného Alexandra Vondru a Vladimíra Žantovského a dále expremiéra Petra Nečase, expremiéra Mirka Topolánka, Karla Schwarzenberga či Tomáše Pojara mladšího i staršího, lze politicky zařadit k české pravici, a to jak liberálnější (hlavně blízké TOP 09), tak i konzervativní (blízké ODS). K nim by bylo možné přiřadit i některé členy KDU-ČSL. V tomto případě se prolíná postoj těchto politiků k Izraeli se silnou podporou atlantických vazeb, hlavně partnerství s USA a členstvím České republiky v NATO.

Faktorů ovlivňujících nepřesné vidění světa je v dnešní České republice, kde navíc v posledních letech velmi kvetou různé čistě dezinformační zdroje, celá řada.

Je však zavádějící domnívat se, že je pozitivní vztah k Izraeli podmíněn hlavně příslušnosti k určité části české pravice. Jednou z nejvlivnějších osobností moderní české politiky je také prezident Miloš Zeman. Ten byl známý svými vyhraněně proizraelskými postoji již i v dobách, kdy byl českým premiérem (1998–2002) a předsedou ČSSD (1993–2001). Velmi medializované se staly jeho výroky při návštěvě Izraele v roce 2002, kdy mimo jiné srovnával Jásira Arafata s Adolfem Hitlerem. V roce 2013 pro změnu navrhl přesunout českou ambasádu z Tel-Avivu do Jeruzaléma. Podobně jako pravicové politiky je i Zemana v jistém ohledu možné definovat jako atlantistu, byť jsou v jeho názorech patrné značné posuny a nekonzistence. Integrální součástí Zemanova pohledu na Izrael a Blízký východ je rovněž silná islamofobie. Miloš Zeman se mnohokrát vyjádřil o islámu a muslimech nejen kriticky, ale přímo negativně.

Strategický partner Nečas

Vrchol v intenzitě i kvalitě česko-izraelských vztahů představovala vláda premiéra Nečase (2010–2013). Nešlo jen o zmiňovaná společná vládní zasedání za účasti premiéra Netanjahua. Česká republika byla například v roce 2012 jedinou zemí Evropské unie, která hlasovala proti přijetí Palestiny jako nečlenského státu OSN. Ostatně Netanjahu za to nedlouho po hlasování přiletěl do České republiky Nečasovi osobně poděkovat.

Podle premiéra Nečase samotného spočívaly motivy česko-izraelského strategického partnerství na třech bodech. Prvním byl export – mimo Evropu byl Izrael čtvrtým nejvýznamnějším exportním teritoriem pro českou ekonomiku (po USA, Číně a Indii). Druhým faktorem podle něj byla inovativní izraelská ekonomika jako zdroj inspirace pro ČR. A třetím motivem pak mělo být hodnotové partnerství. 

„Měli bychom si být vědomi toho, že Stát Izrael je jedinou skutečně plnohodnotně fungující demokracií v tomto teritoriu, že je v mnoha ohledech po dlouhá desetiletí obklopen sousedy, kteří buďto chtějí anektovat část jeho území, anebo dokonce tento stát a jeho lid úplně zničit. Pokud to někomu něco připomíná z naší vlastní historie, to znamená z období mezi první a druhou světovou válkou, tak podle mého názoru to není připomínka náhodná. Právě proto bychom to měli být my, kdo má pro tento postoj pochopení, a měli bychom to být my, kdo tomu postoji rozumí. Izrael je fungující demokracií, chcete-li, je to ostrůvek západních hodnot ve svém teritoriu, a chcete-li, dokonce si troufám říci, že v mnoha ohledech Evropa začíná v Izraeli. To je důvod tohoto našeho strategického partnerství,“ 

vysvětloval Petr Nečas v odpovědi na interpelaci. Podotkl však také, že: 

„to neznamená, že vláda ČR i já osobně souhlasíme a budeme souhlasit a souhlasili jsme s každým krokem, který vláda Izraele udělá například ve vztahu ke svému okolí“.

Nad Nečasovými „hodnotovými spojitostmi“ lze zcela jistě spekulovat. Již samotné srovnání pozice Československa v roce 1938 a regionální jaderné velmoci Izraele po roce 2010 (podporované USA a západním světem a rozšiřující svá spojenectví v arabském světě) je velmi účelově zavádějící. Nečasovy postoje navíc nebraly žádné ohledy na iliberální posuny v izraelské politice, které často souvisely přímo s osobou premiéra Netanjahua, který sám byl navíc stále více i aktérem různých závažných trestních obvinění. Nečas sice zmiňoval jistou kritiku, ale ta v nějaké výraznější podobě zazněla až mnohem později od současného a dvou bývalých ministrů zahraničí v již zmiňovaném společném článku (přičemž jeden z jeho autorů – tedy Schwarzenberg, který byl ministrem zahraničí v Nečasově vládě – byl ve svých kritických postojích dříve mnohem zdrženlivější).

Romantizující pohled na Blízký východ

Důležitou roli v pohledu na současný Izrael hraje i české veřejné mínění. V Českých zemích existuje například upřímný a dlouhodobý zájem o židovskou kulturu a tradice. Tato témata jsou v obecném povědomí přítomna jak skrze různé kulturní osobnosti židovského původu pocházející z Českých zemí (Franz Kafka, Sigmund Freud, rabín Löw, Arnošt Lustig a další), tak i prostřednictvím různé romantizující literatury a příběhů (např. od Ivana Olbrachta, Isaaca Bashevise Singera, Leona Urise a dalších). Z uměleckého hlediska jde často o velmi cenná díla, z hlediska politického chápání dneška je však jejich role už jen velmi omezená. Umělecké zachycení evropské židovské tradice může stěží vysvětlit vztah mezi náboženství a politikou v dnešním Izraeli či obecněji vztah mezi náboženstvím a sionismem. Urisovy knihy o vzniku Izraele a vzpomínky osmašedesátníků na šestidenní válku mohou už také jen stěží vykreslit dnešní izraelsko-arabské vztahy.

V duchu výše uvedeného má řada Čechů poměrně dobré ponětí o historii českého, potažmo aškenázského židovství, které je tak v jejich chápání spojováno takřka automaticky se západní kulturou. K tomu přispívají i různé evropské diskuse o „židovsko-křesťanských“ kořenech evropské civilizace (což je však z perspektivy hluboké a dlouhé tradice evropského antisemitismu, který vyústil holocaustem, velmi sporný termín). Na druhou stranu mají Češi obecně jen velmi malé povědomí například o židovské sefardské a blízkovýchodní kultuře, bez jejíž znalosti lze rovněž současnou izraelskou politiku stěží správně pochopit.

Pohled Čechů na Izrael a izraelsko-palestinský konflikt ovlivňuje i české zpravodajství, které disproporčně informuje o dění v Izraeli, potažmo Palestině. Čeští mediální zpravodajové totiž sídlí obvykle právě zde a navzdory velmi silným příběhům, které jsou z Tel-Avivu a Jeruzaléma schopni mediálně zručně interpretovat, je jimi přinášený pohled na současný Blízký východ jen velmi selektivní. V tomto regionu jde přitom dnes už o mnohem více než o nekonečný izraelsko-palestinský spor.

Tato kombinace jisté literární a kulturní mytologie, v souvislosti s u nás tak oblíbeným černobílým „fanděním“ aktérům různých konfliktů (nejde jen o Izraelce a Araby, ale také o veřejné diskurzy sporů mezi Západem a Čínou, Ruskem a Ukrajinou atd.) a selektivním informováním o blízkovýchodním dění ve výsledku spíše prohlubuje neporozumění Čechů a rozvíjí jejich tendenci k mytologizaci moderních dějin a politiky.

Monolitický Izrael?

Izraelský prezident Rivlin a ministryně spravedlnosti Šaked
při slavnostním setkání se soudci izraelských šaríjatských soudů.

U mnoha Čechů také přetrvávají zažité stereotypy vidění světa z období studené války či jejich zrcadlově převrácené varianty. Češi také obecně nemají příliš zkušenosti s multikulturní společností, a hlavně islám a Arabové v jejich myslích vyvolávají spíše negativní dojmy, zatímco Izrael je jim kulturně bližší. O tom ostatně svědčí i vysoká úroveň protiislámské hysterie v České republice v uplynulých pěti letech. Jde ale i o selektivní a monolitický pohled na Izrael, jenž je sice neustále v médiích uváděn jako „židovský stát“, přičemž v reálu jde o velmi multikulturní a rozmanitou společnost, kde více než 20 procent občanů představují muslimové, na které se zcela v souladu s izraelským právem vztahuje např. v rodinných záležitostech právo šaríja – tedy v České republice něco zcela nemyslitelného.

Názory Čechů ovlivňují i různé osobnosti veřejného života, jejichž názory jsou v kontextu Blízkého východu zdeformované (např. otevřená islamofobie u prezidenta Zemana). Není bez zajímavosti, že v České republice narůstá i vliv různých jednostranně vyhraněných organizací a lobbystických skupin podporujících Izrael. Některé tak dokonce činí z náboženských či ideologických důvodů a úspěšně lobbují v tomto ohledu i ve vysoké české politice.

Faktorů ovlivňujících nepřesné vidění světa je v dnešní České republice, kde navíc v posledních letech velmi kvetou různé čistě dezinformační zdroje, celá řada. Neporozumění, romantizaci a stereotypizaci různých témat lze jistě odpustit běžným lidem, kteří nemají čas ani vzdělání na to hlouběji zkoumat spletité blízkovýchodní vztahy či studovat rabínské traktáty o sionismu. Pokud ale podobné myšlenkové vzorce používají i nejvyšší čeští politici, kteří si mohou přesné informace bez problémů zajistit, bude česká společnost na Izrael, Palestinu, Blízký východ a další regiony stěží někdy pohlížet bez stereotypů.

Odkaz na 1. díl seriálu (TGM)

Odkaz na 2. díl seriálu (1948-1989)

Odkaz na 3. díl seriálu (éra Václava Havla)

Odkaz na 5. - shrnující - díl seriálu. 

Stručná historie česko-izraelských vztahů - díl 2.: Od dodávek zbraní po přerušení diplomatických styků

Druhý díl seriálu, který se pokouší komplexně zmapovat příčiny úrovně současných česko-izraelských vztahů. Vychází na stránkách Alarmu.

První díl seriálu se zabýval skutečností, že základní stavební kámen specifických česko-izraelských vztahů je nutné hledat už před vznikem obou států, především pak v osobě Tomáše Garrigua Masaryka. Neméně podstatné je ale období bezprostředně po druhé světové válce, kdy Československo velmi účinně podporovalo vznik Státu Izrael. Ministr zahraničí Jan Masaryk, jenž šel ve filosemitských šlépějích svého otce, vystupoval v tomto směru aktivně v roce 1947 v Organizaci spojených národů (OSN). Československá diplomacie byla zastoupena také mezi jedenácti zeměmi ve Zvláštním výboru OSN pro Palestinu (UNSCOP), vytvořeném 28. dubna 1947, a účastnila se také projednávání palestinské otázky ve zvláštním podvýboru Valného shromáždění OSN pro Palestinu od září 1947.

Dne 29. listopadu 1947 hlasoval československý zástupce ve Valném shromáždění OSN pro rozdělení Palestiny na židovský a arabský stát. O necelé tři měsíce později, 25. února 1948, proběhl v Československu komunistický převrat. Sovětský svaz však vznik Izraele podpořil, a tak i nová Československá vláda uznala nezávislost Izraele 19. května 1948, tedy pouhých pět dní po jeho vzniku. Diplomatické styky pak navázaly obě země 3. července 1948, přičemž ve stejné době začalo fungovat izraelské velvyslanectví v Praze. Československá ambasáda v Tel-Avivu byla otevřena až na počátku roku 1950.

Mýtus o zbraních

Československé zbraňové dodávky Izraeli sestávaly hlavně ze zanechaných německých zbraní. Na snímku izraelští piloti u letounu Avia S-199. Jednalo se vlastně o drak letounu Messerschmitt Bf-109 s motorem určeným původně pro německé bombardéry. Izraelští piloti říkali těmto hybridním mesršmitkám prostě "Mesr" nebo hebrejsky "Sakin" (nůž).  

Jeden z často zmiňovaných mezníků vztahu mezi Československem a rodícím se Izraelem je ten, že se ČSR významnou měrou podílela na zbraňových dodávkách, včetně bojových letadel, nově vzniklému státu a na výcviku příslušníků izraelské armády. K tomu došlo v době silné mezinárodní izolace Izraele během první izraelsko-arabské války v letech 1948 a 1949, kdy bylo navíc na oblast konfliktu uvaleno embargo OSN na dovoz zbraní. Z pohledu hodnocení tehdejšího československého konání je třeba přihlédnout k faktu, že pomoc byla poskytována v období, kdy u nás došlo ke změně politického režimu na otevřeně nedemokratický. Navíc si Československo nechalo za zbraně tvrdě zaplatit i přesto, že mladý stát byl s ohledem na válečný konflikt ve velmi špatné hospodářské situaci.

Je také zcela evidentní, že pomoc nově vzniklému státu byla poskytnuta se souhlasem Stalinova Sovětského svazu, který vznik Izraele podpořil jako protiváhu prozápadních arabských režimů. Československo tak fungovalo poprvé jako režim zastupující zájmy Sovětů. Jakmile se však v poměrně krátkém časovém horizontu ukázalo, že se Izrael přiklání spíše k západnímu bloku a nevydá se tak cestou „lidových demokracií“, SSSR i celý východní blok včetně Československa své postoje k židovskému státu na počátku padesátých let podstatně přehodnotily.

Československem dodané zbraně prokázaly Izraeli cennou službu ve velmi kritické době, kdy jiné státy podobnou pomoc přinejmenším oficiálně odmítly. Izrael dal rovněž mnohokrát vědět, že ho v těžké době dodávky československých zbraní „zachránily“. V současné České republice (méně však už v Izraeli) jsou dodávky v povědomí obyvatelstva a jsou většinou velmi pozitivně připomínány jako „náš podíl na vzniku Izraele“.

Zdá se, že dodávky zbraní Izraeli se staly i jistou součástí moderní české dějinné mytologie. Češi sami sebe vidí jako „malý mírumilovný národ, který je i dnes v jistém ohrožení německými, respektive ruskými zájmy“. Izrael pak pro mnoho Čechů ztělesňuje rovněž „malý západní národ, který je v neustálém existenčním ohrožení svým arabským okolím“. Ve své imaginaci tak Češi – byť se sami za velké válečníky nepovažují – hodnotově spřátelenému národu alespoň v klíčovou chvíli pomohli dodávkami zbraní a výcvikem vojenského personálu, čímž se vlastně podíleli na jeho vítězství. Zabránili tedy tomu, co se jim samotným stalo Mnichovskou dohodou v roce 1938, kdy byli evropskými spojenci opuštěni a vydáni napospas nacistům.

Češi tak v této mytologii měli klíčový vliv na „záchranu“ židovského státu a dali základ „historickému poutu“ mezi oběma zeměmi. Že byly souvislosti zbraňových dodávek podstatně složitější než toto zjednodušené schéma, si však uvědomuje jen málokdo. Příklad mnichovského Československa bývá zmiňován příležitostně izraelskými a českými politiky při vzájemných návštěvách (například při cestách Benjamina Netanjahua do Prahy v roce 2012) i přímo v Izraeli bez bezprostřední vazby na česko-izraelské vztahy – učinili tak například politici Ariel Šaron či Avigdor Lieberman.

Ještě v květnu 1949 přijel do Prahy izraelský ministr zahraničí Moše Šaret a v březnu 1950 byla podepsána vzájemná hospodářská dohoda, což byla vůbec první izraelská obchodní smlouva s cizím státem. Již v roce 1951 však byla vypovězena. Od roku 1950 totiž následovalo ve vztahu mezi Československem a Izraelem výrazné ochlazování, které souviselo s vazalským postojem vůči sovětské zahraniční politice. Začalo být totiž zjevné, že Stalinova kalkulace nevyšla a předpokládaná vnitřní i mezinárodněpolitická orientace Izraele směrem k sovětskému bloku se nenaplnila. Od února 1951 tak byly všechny československé zbraňové dodávky Izraeli zastaveny. Podporu Izraele vystřídal velmi rychle antisionismus a silný antisemitismus, ztělesněný na počátku let hlavně procesem se Slánským.

To byla nová oficiální linie režimu, avšak mezi veřejností nebyla situace tak jednoznačná. Kromě řady stoupenců měl totiž československý komunistický režim i množství odpůrců. Byli to jak členové nové kontraelity – hlavně bývalí příznivci nekomunistických stran, členové zahraničního odboje, někdejší soukromí zemědělci a podobně –, tak i kritici skrytí mezi širokou veřejností. Hlavně první skupina se stala brzy předmětem tvrdé perzekuce ze strany režimu. Mezi oběma vrstvami kritiků režimu přetrvával vesměs pozitivní pohled na Židy i tajné sympatie k Izraeli.

Bod zlomu

Prvním a velmi závažným vyústěním zhoršení česko-izraelských vztahů byl soudní procesy se Slánským v roce 1952, které se staly jedněmi z prvních otevřeně protisionistických a zároveň antisemitských procesů ve státech komunistického bloku. Odsouzen byl i první československý vyslanec v Izraeli Eduard Goldstücker. Proběhly rovněž procesy s izraelskými občany Mordechajem Orenem a Šimonem Ornsteinem, ale snažily se i vykonstruovat spojnici mezi sionismem, titoismem a špionáží pro Velkou Británii. Od roku 1950 navíc platil v Československu zákaz vystěhování Židů do Izraele, který byl v některých zvláštních humanitárních případech občas zmírňován. V Izraeli měl Slánského proces zvláštní odezvu: kromě oficiálních protestů izraelské vlády proti perzekuci československých Židů a izraelských občanů došlo i k teroristickým útokům na československé a sovětské velvyslanectví provedených radikálně nacionalistickou skupinou Království izraelské.

Dalším aspektem obratu politiky sovětského bloku vůči Izraeli na počátku padesátých let byl i důraz na podporu těch arabských států, které se vymanily z dřívějšího britského a francouzského vlivu a začaly ve své zahraniční politice projevovat sympatie se sovětskou linií a od šedesátých let i podpora palestinského národního hnutí. Jednou z takových klíčových zemí byl Egypt prezidenta Násira, který se mimo jiné profiloval jako stále více protiizraelský. V arabském světě obecně byly vznik Izraele a porážka arabských armád v izraelské válce za nezávislost reflektovány velmi negativně. Právě dřívější prodej zbraní Izraeli arabské země odsuzovaly a československá vláda měla velký zájem na tom, aby celá tato věc upadla v zapomnění. I to byl jeden z důvodů československého antisionismu – a na počátku padesátých let také antisemitismu – i československých zbrojních kontraktů s arabskými zeměmi a zejména s Egyptem a Sýrií.

V kontextu výše zmíněných protirežimních postojů části československých občanů ztrácelo mezi těmito kritiky na popularitě logicky také palestinské a arabské národní hnutí podporované sovětským blokem. To se dělo navzdory tomu, že se arabské státy ani Palestinci samotní (s výjimkou některých marxisticky orientovaných skupin) nikdy otevřenými spojenci či satelity Sovětského svazu nestali.

Od začátku padesátých let až do poloviny let šedesátých zůstávaly vztahy mezi Izraelem a Československem velmi chladné. Formálně však byly diplomatické styky přerušeny až po vypuknutí Šestidenní války 10. června 1967, kdy tak na pokyn Sovětského svazu učinila i většina ostatních satelitních států. Paradoxně však bylo možno veřejné sympatie k Izraeli opatrně projevovat o necelý rok později – tedy v krátkém období pražského jara v roce 1968. Dělo se tak hlavně v souvislosti se IV. sjezdem svazu spisovatelů, kde byly veřejně prezentovány alternativní názory k protiizraelskému postoji československého establishmentu po Šestidenní válce.

Protiizraelská karikatura z československého tisku
(zřejmě časopis Dikobraz) z doby šestidenní války. 

„Sionistická Charta“

Po sovětské okupaci Československa, která byla zahájena 21. srpna 1968, však byly obdobné postoje opět potírány. V letech po potlačení pražského jara během období normalizace se moci v Československu chopili opět Moskvě loajální soudruzi a československá zahraniční politika se vrátila opět do výrazně prosovětských kolejí. Ty byly nadále nepřátelské vůči Izraeli a Sovětský svaz a jeho satelity podporovaly politicky, vojensky i propagandisticky protiizraelský boj Arabů, včetně Organizace pro osvobození Palestiny (OOP). V letech 1959–1989 tak absolvovaly v Československu stovky osob ze států arabského světa bojový výcvik a řadě Arabů byly uděleny stipendia na československých vysokých školách.

V roce 1976 zřídila OOP v Československu přímo diplomatické zastoupení a v roce 1988, po zasedání Palestinské národní rady v Alžíru, ČSSR dokonce uznala zde vyhlášený Palestinský stát. Došlo tak k paradoxní situaci, kdy reálně existující Stát Izrael v Československu své zastoupení neměl, ale neexistující Palestinský stát ano. Až přibližně do poloviny 80. let bylo Československo také jedním z mála států sovětského bloku, které nepovolovaly izraelským občanům vstup na své území. I v této době byly jisté bizarní výjimky – i přes zákaz vstupu Izraelců do ČSSR mohli v Praze jednat izraelští komunisté s představiteli OOP. Během normalizace také Sovětský svaz několikrát umožnil emigraci Židů ze Sovětského svazu do Izraele. Ti pak putovali zvláštními vlaky přes československé území do Rakouska, přičemž v jednom z případů, v roce 1973, československé úřady dokonce daly palestinským radikálům souhlas k útoku na jeden z těchto vlaků.

Ve vládní kampani k diskreditaci Charty 77 se mimo jiné tvrdilo, že byla založena na základě pokynů „antikomunistických a sionistických zahraničních centrál“. I tyto postoje režimu vůči českým disidentům v sedmdesátých a osmdesátých letech měly vliv na jejich sympatie k Izraeli. Charta 77 se mimo jiné k otázce Židů a Izraele vyjádřila v některých svých dokumentech.

Velmi výstižně shrnul v roce 1990 postoje československého disentu vůči Izraeli první porevoluční ministr zahraničí Jiří Dienstbier: 

„Důvodem je přítomnost židovské kultury v Praze (…), Masarykův příklad boje proti antisemitismu, vstřícná politika první republiky (…), spolupráce a pomoc Izraeli v době jeho vzniku (rychlé diplomatické uznání, umožnění průjezdu vlaků s Židy směřujícími do Izraele přes české území, zbrojní dodávky), solidarita s malým státem, který stejně jako Československo musel čelit většímu a silnějšímu nepříteli, odpor k Sovětským svazem vnucené protiizraelské politice a skutečnost,                                  že Izrael je vlastí mnoha Čechů,“ 

V roce 1988 se v československé politice objevily první vážnější změny ve vztahu k Izraeli. Při zasedání Valného shromáždění OSN v New Yorku se v září téhož roku uskutečnila schůzka ministrů zahraničních věcí obou států. Československý ministr zahraničních věcí zde oznámil úmysl vyslat do Izraele delegaci konzulárních úředníků a ekonomů, kteří měli prozkoumat možnosti rozvoje vzájemných vztahů. V únoru 1988 navštívila Izrael československá vládní obchodní delegace. Byly také podepsány první obchodní dohody mezi podniky obou států a izraelské turistické skupiny dostaly povolení navštívit Československo. Začaly také přípravy na znovuobnovení diplomatických vztahů. Definitivní průlom ale znamenal až pád československého komunistického režimu na přelomu listopadu a prosince 1989.

Předešlý díl seriálu byl věnovaný TGM, 

Následující Třetí díl (éra Václava Havla)

Čtvrtý díl (vztahy s Izraelem po Havlovi)

Pátý - shrnující - díl seriálu. 

Komentář k "článku ministrů" a politice anexe Západního břehu

Je podle vás nedávný článek „tří ministrů zahraničí“ vykolejením z české zahraničněpolitické tradice a pozice vůči Blízkému východu? 

Vykolejení je příliš silný výraz. Článek ministrů je ale neobvyklý v tom, že v minulosti české postoje k Izraeli často postrádaly prakticky jakoukoliv konstruktivní kritiku a podpořily v podstatě libovolný izraelský krok, byť byl třeba i velmi diskutabilní. Článek ministrů může naopak znamenat počátek zdravějšího zahraničněpolitického postoje k českému strategickému spojenci. Osobně se domnívám, že se našim nekritickým přístupům museli v duchu někdy usmívat i izraelští politici. Na druhou stranu, pokud má Izrael v Evropě tak věrného „Hujera“, proč by toho nevyužil… 

Představitelé osadnické rady "Ješa" sedí nad mapou Západního břehu s plánem anexe
(13. 5. 2020, foto Rafi Peretz) 

Myslíte si, že Izrael skutečně přistoupí k rozsáhlé anexi údolí Jordánu na Západním břehu nebo zůstane pouze u slov či omezeného kroku? 

To je otázka. Nyní se spekuluje spíše o tom, že izraelský premiér Benjamin Netanjahu si zatím jen testuje terén pro případnou anexi. Pokud by k ní došlo, byly by důležité i její další detailní teritoriální a administrativní aspekty, které teď není snadné předpovědět. Netanjahu ale každopádně bude chtít vytěžit maximum z Trumpova období, protože dobře ví, že mu americký prezident odkývá takřka vše. Takže z hlediska potenciální anexe bude také důležité, bude-li Donald Trump zvolen i podruhé. 

Kdyby k anexi celé oblasti došlo, padá v tu chvíli projekt samostatného palestinského státu ze stolu? Nebyl by bez ní životaschopný? 

To bude záležet rovněž na podobě oné anexe. Pokud by se připojovala pouze část s velkými izraelskými osadami, mohl by jakýsi okleštěný palestinský stát stále hypoteticky existovat. Řada Palestinců ale už za desetiletí stagnace mírového procesu, ke které Netanjahu přispěl lvím dílem, nemá o žádná polovičatá řešení zájem. Také málokterý palestinský politik bude chtít za podobné okleštěné pokusy přebírat spoluzodpovědnost, což může více uvolnit prostor radikálům. 

Co vše by anexe Izraeli přinesla? Jde pouze o židovské obyvatelstvo v oblasti, významný bezpečnostní aspekt, boj o vodu? 

Bezpečnostní aspekt anexe je vysoce sporný, neboť například iniciativa 300 izraelských důstojníků armády, rozvědek Mosad a Šin-Bet a bezpečnostních expertů v záloze ji z tohoto ohledu kritizuje. Expanze území je dlouhodobá vize izraelských nacionalistů a náboženských fundamentalistů z řad osadníků. Má ale rovněž pragmatický aspekt posílení politické síly tohoto tábora. Osadníci a pobožní jsou totiž v rozdrobeném izraelském politickém systému stále vlivnější skupinou voličů. 

 

Jaké postavení mají Palestinci žijící na židovských územích Izraele? Jsou skutečně obyvateli druhé kategorie, nebo mají naopak nějaké výhody? 

Tady je třeba odlišovat dvě věci – Araby s izraelským občanstvím na území Izraele, tedy téměř dva miliony lidí. Více než polovina z nich se považuje za Palestince. Ti jsou si v právech teoreticky rovni s Izraelci židovskými. Ale pokud se mluví o „Palestincích“ v médiích, pak se většinou jedná o obyvatele Západního břehu, pásma Gazy a Východního Jeruzaléma, kterých je přes pět milionů. Ti izraelské občanství nemají a vůči Izraelcům se nacházejí v různých stupních nerovného postavení - například žijí pod vojenskou správou, vztahují se na ně výrazná omezení pohybu a tak dále. Dlouhodobě nejhůře jsou na tom obyvatelé Gazy. A pak je zde ještě přibližně pětimilionová komunita palestinských uprchlíků a jejich potomků za hranicemi Izraele a Palestiny, značně závislá na politice státu, v němž žijí.

Vyšlo 29. 5. 2020 na portálu E15. Dotazovala se Pavla Palaščáková. 

Aktuální články/rozhovory na totéž téma: 

• Odkaz na rozhovor s Břetislavem Turečkem  
• Odkaz na rozhovor s Karlem Schwarzenbergem
• Odkaz na článek Filipa Outraty  
• Odkaz na článek Ireny Kalhousové. 

Czech republic and Israel/Palestine 2017

Sample-text of the chapter "The Middle East and the Maghreb in the Czech Foreign Policy" in the yearbook "Czech Foreign Policy in 2017: Analysis" (edited by Alica Kizeková). I worked on the chapter together with Michaela Lubin and Jan Daniel.

Náhled do kapitoly "The Middle East and the Maghreb in the Czech Foreign" Policy v ročence "Czech Foreign Policy in 2017: Analysis" (ed. Alica Kizeková). Kapitolu jsem psal společně s Michaelou Lubin a Janem Danielem.   

Czech Foreign Policy and Israel and Palestine in 2017.

In 2017, being perceived through the prism of a ‘strategic partnership’ defined in the Concept of the Czech Foreign Policy, the Czech-Israeli relations were the most intense of out of all the Czech relations with states in the Middle East. 

Although under Minister Lubomír Zaorálek, the Czech Republic assumed a slightly more balanced position towards the Israeli-Palestinian conflict, this change did not impact the other policies related to Israel. 

In general, the public discourse has remained in favour of a close co-operation with Israel as well. However, the nature of the Czech–Israeli relations has been gradually changing. Unlike in the second half of the 2000s, when the intensity of the partnership was reflected by many political contacts on both sides, mutual visits, and even joint government meetings, in the past few years the Czech Republic has been significantly more active and Israel has been increasingly passive in the bilateral relations. In the years 2015–2016, at the time of Netanyahu’s third government, Israel actively engaged only in around 10% of their mutual interactions.

Nevertheless, the Czech Republic and Israel maintained a strong co-operation, which was reflected by the significant number of Czech ministers, MPs and special delegations that visited Israel. At the same time, Israel sent to Prague its Minister of Science and Technology and members of the Knesset to increase the co-operation between the parliaments.

Furthermore, on the highest level, there were talks between the Czech Prime Minister Bohuslav Sobotka and the Israeli Prime Minister Benjamin Netanyahu, and the two prime ministers also took part in the first "Visegrad 4+Israel" summit in Budapest.

Nevertheless, the lower Israeli activity in the mutual political relations did not prevent the signing of several new agreements which heralded the two countries’ active and growing ties in various sectors. Among other measures, new initiatives were inaugurated in the fields of research and development, military and security co-operation and training (even with the designation of a new Czech defence diplomat in Israel), protection against terrorism, cybersecurity, and cultural co-operation. 

Also, the Czech-Israeli trade co-operation remained strong and growing in 2017 as Israel was the sixth largest importer of Czech products outside of the EU. However, the most publicised bilateral contract with Israel, which was negotiated by the Ministry of Defence and consisted of the Czech Republic acquiring some MADR radars from Israel for CZK 3.5 billion, was repeatedly postponed in 2017.

Ilustrační obrázek: Lidová tvořivost mj. s motivy
česko-izraelského přátelství v Olomouci. 

On the level of the public and the political debate, the issue of the divided Jerusalem came repeatedly to the forefront. The first round of politicisation of this issue on the national level took place in May, when the Parliament strongly criticised UNESCO for a resolution which proclaimed the Temple Mount to be an Islamic holy site. The Czech conservative and liberal right-wing MPs called for a cessation of payments to the agency and urged the government to recognise Jerusalem as Israel’s capital. Prime Minister Netanyahu, in response, publicly thanked the Czech President Miloš Zeman and the Czech Parliament for their support of Israel. 

The MFA, however, sided with the EU position on the issue and it did not withdraw from UNESCO – a move which was criticised by right-wing MPs. The second round of the debate on Jerusalem took place in December, when the US President Donald Trump declared his intention to relocate the US embassy to the city. President Zeman already called for such a move in 2013 and repeated his position again. On the other side, the MFA, under both Minister Zaorálek and (later) Minister Stropnický, as well as the Prime Minister Andrej Babiš sided with the common EU position and stated that due to the unclear status of Jerusalem, the American relocation would not be replicated by the Czech Republic in the near future. 

But even when the United Nations General Assembly (UNGA) adopted a resolution calling for Trump’s move to be void, the Czech Republic abstained and did not vote against the move (as opposed to the majority of EU countries). In 2017 the Czech Republic’s relations with the representatives of Palestine were not as strong as, for instance, in 2015, and their planned inter-ministerial meeting did not take place. Nevertheless, the Palestinian Minister of Foreign Affairs Riyad al-Maliki officially visited the Czech Republic and held discussions with Czech representatives.

The entire text of the Yearbook, including the complete chapter on the Middle East, can be found here.

Celý text ročenky včetně kompletní kapitoly o Blízkém východě je možné najít zde. 

Šest hlavních důvodů česko-izraelského spojenectví

The six main reasons of the Czech-Israeli alliance.

Lidé se často ptají, co jsou hlavní příčiny současných tak dobrých česko-izraelských vztahů. Odpověď není zcela jednoduchá a jednoznačná - podle mě se jedná o celý komplex prolínajících se historických příčin. Pokusil jsem se je shrnout do šesti bodů:    

1. Historicky pozitivní vztahy prvorepublikového Československa (1918–1938) k sionismu výrazně spojené s osobností T. G. Masaryka 

Osobní postoje T. G. Masaryka vůči Židům, antisemitismu a sionistickému hnutí v jeho před-prezidentském i prezidentském období velmi výrazně formovaly pozitivní pohled Židů a sionistů na prvorepublikové Československo. U Masaryka oceňovali jak jeho pevné angažmá v Hilsneriádě, kritizující český antisemitismus, tak i jeho pozdější podporu a porozumění sionistickým aktivitám. S Masarykovým odkazem ve vztahu k Židům se později plně identifikoval také Václav Havel.

Také pozice Židů v meziválečném Československu byla poměrně dobrá i v době, kdy se postavení Židů v evropských státech na sklonku 20. let a ve 30. letech dvacátého století často zhoršovalo. Pozitivní vztahy vůči Židům byly nejen idealistické, ale měly i svůj pragmatický aspekt: Uznání židovského národa mělo totiž za cíl i formální „snížení“ počtu příslušníků německé a maďarské menšiny v ČSR. Největší sympatie tak nežidovští Češi/Slováci chovali především k Židům, kteří mluvili česky/slovensky. Je zjevné, že jistý vliv na postoje Masaryka a Čechů k sionismu a Židům mělo i potlačení vlivu katolicismu přinejmenším v české části prvorepublikového Československa. Katolicismus totiž představoval pro část Čechů jak jistý nepopulární symbol ancien régime, tak i určitého nositele tradičních antisemitských předsudků vycházejících z křesťanského katolického antijudaismu. Ty ostatně znovu oživly v plné síle po rozpadu Československa ve fašistickém Slovenském štátu, kde byla vazba mezi antisemitským fašistickým režimem a katolickým klérem velmi zřetelná. 

2. Československá podpora vzniku Izraele a dodávky zbraní Izraeli v letech 1948–1951

Po druhé světové válce podporovalo Československo velmi účinně vznik Státu Izrael. Ministr zahraničí Jan Masaryk vystupoval aktivně v tomto směru v roce 1947 v OSN. Dne 29. listopadu 1947 hlasoval československý zástupce ve Valném shromáždění OSN pro rozdělení Palestiny na židovský a arabský stát. O necelé tři měsíce později, 25. února 1948, proběhl v Československu komunistický převrat. Sovětský svaz však vznik Izraele podpořil, a tak i nová Československá vláda uznala nezávislost Izraele 19. května 1948, tedy pouhých pět dnů po jeho vzniku. Diplomatické styky pak navázaly obě země 3. července 1948.

Jeden z často zmiňovaných mezníků vztahu mezi Československem a vznikajícím Izraelem je ten, že se ČSR významnou měrou podílela na dodávkách zbraní včetně bojových letadel nově vzniklému státu a výcviku příslušníků izraelské armády. K tomu došlo v době silné mezinárodní izolace Izraele během první izraelsko-arabské války v letech 1948–1949. Z pohledu hodnocení tehdejšího československého konání je třeba přihlédnout k faktu, že pomoc byla poskytována v období, kdy u nás došlo ke změně politického režimu na otevřeně stalinistický. Navíc si Československo nechalo za zbraně tvrdě zaplatit i přesto, že Izrael byl s ohledem na válečný konflikt ve špatné hospodářské situaci. Je také zcela evidentní, že pomoc nově vzniklému státu byla poskytnuta se souhlasem Stalina, který vznik Izraele zpočátku podpořil jako protiváhu prozápadních arabských režimů. Československo tak poprvé zafungovalo jako proxy-režim podléhající vůli stalinistického Sovětského svazu.

Jakmile se však v poměrně krátkém časovém horizontu ukázalo, že se Izrael přiklání spíše k západnímu bloku a nevydá se tak cestou „lidových demokracií“, SSSR i celý východní blok včetně Československa své postoje k židovskému státu na počátku padesátých let podstatně přehodnotily.  

Odhlédneme-li od motivů prodeje zbraní či od politické situace u nás, je jisté, že námi dodané zbraně prokázaly Izraeli cennou službu ve velmi kritické době, kdy jiné státy podobnou pomoc odmítly. Izrael dal mnohokrát vědět, že ho v těžké době dodávky československých zbraní zachránily, a naopak pro řadu Čechů se staly dodávky zbraní jistou legendou, která spojuje Čechy a Izraelce od samého počátku. Jaké byly hlubší politické souvislosti československých dodávek, je však často opomíjeno.

3. Reakce disidentských kontraelit na výrazný antisionismus – a v některých obdobích i antisemitismus – během československého komunistického režimu (1950–1989)

Od února 1951 tak byly všechny československé zbraňové dodávky Izraeli zastaveny. Podporu Izraele vystřídal velmi rychle antisionismus a silný antisemitismus, ztělesněný na počátku let hlavně procesy se Slánským. Na tento radikální obrat navázala o něco později i podpora palestinského národně osvobozeneckého hnutí. To byla nová oficiální linie režimu, avšak mezi veřejností byla situace méně jednoznačná. Kromě řady stoupenců měl totiž československý komunistický režim i množství odpůrců. Byli to jak členové nové kontraelity – hlavně bývalí příznivci nekomunistických stran, někdejší soukromí podnikatelé či členové zahraničního odboje atd. –, tak i kritici skrytí mezi širokou veřejností. Hlavně první skupina se stala brzy předmětem tvrdé perzekuce ze strany režimu. Mezi oběma vrstvami kritiků režimu přetrvával vesměs pozitivní pohled na Židy i tajné sympatie k Izraeli. Jisté oficiální uvolnění v pohledu na Izrael proběhlo krátce v roce 1967, po sovětské invazi v roce 1968 však následoval návrat do starých kolejí. Hlavní proud disidentů kolem V. Havla a Charty 77 však stále zachovával pozitivní postoj k Izraeli. 

4. Fakt, že se disidentské kontraelity kolem Václava Havla staly po roce 1989 oficiálními politickými elitami a že začaly výrazně ovlivňovat českou zahraniční politiku; ta se začala formovat výrazně atlantisticky a odrážela postoje USA vůči Izraeli a Blízkému východu 

Poté co československý komunistický režim padl, mnozí disidenti se stali vlivnými československými (a později českými) politiky a jejich předchozí pohledy z doby normalizace a dob studené války u nich přetrvaly. V této souvislosti lze kromě Václava Havla určitě zmínit i jména jako Michael Žantovský či Alexandr Vondra. Jedna z prvních věcí, o kterou se Václav Havel zasazoval v zahraniční politice, bylo právě obnovení diplomatických vztahů s Izraelem. Byly navázány už 9. února 1990. Česká zahraniční politika začala usilovat o vstup do Evropské unie a sledovala i výraznou atlantickou linku. V diplomacii začala česká zahraniční politika výrazněji sledovat americkou zahraniční politiku včetně jejích nejednoznačných rysů. To se projevilo i po 11. září 2001, kdy česká zahraniční politika sleduje pod vlivem amerických neokonzervativců v přístupu k Blízkému východu a izraelsko-palestinskému konfliktu až nekriticky proizraelskou linii.    

5. Český atlantismus začal být někdy spojován s islamofobií, přičemž Izrael začal být vnímán rovněž jako ústřední pilíř boje proti „islamizaci Západu“

Přestože jsou atlantické a proizraelské postoje spjaty spíše s českou politickou pravicí, není to pravidlem. Výrazné atlantické postoje například zastával dříve i současný prezident Zeman, který mnohokrát deklaroval i otevřeně islamofobní pozice. Ty dává do kontextu se svým velmi jednostranným postojem k Izraeli, který chápe jako pilíř boje proti „islamizaci Evropy a Západu“. V určitých částech české společnosti se stala islamofobie – na rozdíl od antisemitismu – v mnoha ohledech něčím akceptovatelným či dokonce pozitivním. To u některých Čechů, včetně části českých politiků a veřejných představitelů, posiluje i jejich vztah k Izraeli, který se v tomto ohledu velmi podobá Zemanovým postojům.  

6. Romantizující nebo tendenční pohled na Blízký východ, Izrael a Palestinu

Důležitou roli v pohledu na současný Izrael hraje i české veřejné mínění. Obecně je možné konstatovat, že v České republice je poměrně velký zájem o témata související se židovstvím a Izraelem (od historických židovských legend přes židovskou beletrii až po tematiku holocaustu) a tato skutečnost ovlivňuje i sympatie řady Čechů s Izraelem. V kombinaci s nepříliš kvalitním zpravodajským informováním o blízkovýchodním dění však dochází v povědomí Čechů často ke směšování různých nesouvisejících informací a pojmů dohromady. U mnoha Čechů také přetrvávají zažité stereotypy vidění světa z období studené války, případně jejich zrcadlově převrácené varianty. Češi obecně nemají příliš zkušenosti s multikulturní společností a hlavně islám a Arabové u nich vyvolávají spíše negativní pocity, zatímco Izrael považují za kulturně bližší. O tom ostatně svědčí i vysoká úroveň islamofobie v České republice za současné existence jen velmi malé muslimské komunity na českém území. 

Najít vyvážený postoj

Co se týká názorového střetu mezi Českou republikou a většinou států EU ohledně současného Izraele a izraelsko-palestinského konfliktu, mám za to, že ten souvisí především s třemi posledními body v předchozí části – tedy s příčinami českých postojů k Izraeli po roce 1989 a příklonem české zahraniční politiky k poměrně jednostranným postojům USA k Izraeli, a to hlavně po roce 2001.

Nedomnívám se, že by Evropská unie jako celek prosazovala „propalestinskou“ zahraniční politiku, ale naopak se snaží více vyvažovat zájmy obou stran konfliktu. Reaguje tak třeba více i na ideologické posuny v izraelských vládních administrativách a politikách, které se v průběhu posledních dvou desetiletí posunuly znatelně ke krajnímu nacionalismu. Ve stejnou dobu zůstávala zahraniční politika České republiky k těmto posunům až na výjimky netečná. To vedlo k bizarním situacím, kdy se někdy mohlo zdát, že loajalita ČR k Izraeli má přednost před loajalitou k EU, jíž je ČR členem. Například při hlasování o uznání Palestiny za členský stát na půdě OSN v roce 2012, kdy ČR hlasovala proti tomuto uznání společně s osmi dalšími státy – Izraelem, USA a některými jejich spojenci – nejen proti zbytku světa, ale i proti všem zemím EU. Podle mého názoru nemusí ČR zastávat takto vyhraněné jednostranné postoje, aby zachovala velmi dobré vztahy s Izraelem.  

V situaci, kdy má ČR nadstandardní a velmi pozitivní vztahy s Izraelem, by ČR měla vždy důsledně trvat na tom, aby zůstaly zachovány základy, ze kterého toto nadstandardní a vzájemně obohacující se partnerství vzešlo – tedy z humanistických postojů prezidenta Masaryka a dále ze zásad zahraniční politiky v polistopadovém období, hlavně v obdobích prezidenta Havla. Jak Masarykovo, tak Havlovo dědictví vidělo v sympatiích k sionistickému hnutí a Izraeli hodnoty demokracie, humanismu, snahy o dosažení míru a spravedlnosti, a zároveň také práva na sebeurčení a respektu k menšinám.

Základy současného nadstandardního česko-izraelského spojenectví byly položeny v 90. letech, kdy v Izraeli probíhal mírový proces a kdy českoslovenští a čeští politici navázali dobré vztahy s jeho protagonisty na obou stranách konfliktu. Jak v Izraeli, tak v Palestinské autonomii však došlo k výrazné radikalizaci, která pohřbila nejen mírový proces, ale také některé politiky s ním spjaté – hlavně pak izraelského premiéra Rabina. Právě za jeho smrtí stálo myšlení ne zcela vzdálené od toho, které se dnes někdy prosazuje i v nejvyšší izraelské politice. 

ČR by měla i do budoucna rozvíjet pozitivní vztahy s Izraelem, avšak zároveň – i z pozice dobrého přítele – by měla být adekvátně kritická a schopná dát najevo, že toto přátelství nemusí být za všech okolností vždy bezpodmínečné, ale musí být vyvažováno i konstruktivními postoji druhé strany.  

Vyšlo v Revue Prostor  103/104 (prosinec 2014) "Kontrasty a paradoxy současného Izraele"

Česko-palestinské vztahy před a po výbuchu

Politické dění v naší zemi se obvykle nedostává mezi hlavní zprávy světových agentur. Nedávný podivný výbuch trezoru, při kterém zahynul palestinský velvyslanec v Česku Džamál Muhammad al-Džamál, a následný nález ručních palných zbraní v jeho pražské rezidenci však vyvolaly velký rozruch nejen u nás. Ke smrti diplomata takovým bizarním způsobem totiž nedochází každý den. Krom toho se událost stále nepodařilo jednoznačně vysvětlit.

Pro mnoho Čechů se exploze a následné nalezení další výbušniny v objektu ambasády staly dalším „důkazem“, že „ti Palestinci jsou opravdu teroristé“, což se dá vysledovat z příspěvků na sociálních sítích i v diskusích u různých článků. K těmto názorům jistě přispívá silně proizraelská pozice České republiky, která obecně souvisí s poměrně silnými sympatiemi k židovskému státu mezi Čechy. Přesto šlo zřejmě o bouři ve sklenici vody. Jednalo se totiž spíše o nekompetentnost a zřejmě i značnou neobratnost palestinského diplomata než o příznak organizovaného zločinu, či dokonce terorismu. Jakkoliv je přechovávání nepovolených zbraní na diplomatických misích porušením mezinárodního diplomatického práva, zeptáte-li se diplomatů samotných, neoficiálně vám řeknou, že nepřihlášené zbraně na ambasádách nejsou něco zase až tak výjimečného.

Pokud přihlédneme k militarizaci společností v oblasti blízkovýchodních konfliktů a jejich vztahu ke zbraním (nástroje smrti tu tradičně představují běžný atribut – ostatně podobně jako v USA – či dokonce „vhodný dárek“, stačí si vzpomenout na zlatý kalašnikov od saúdského krále pro Saddáma Husajna), nemusí být podobné nálezy na ambasádách tamních států zas takovým překvapením. A zřejmě nejen na nich. Diplomatická pošta ani zavazadla nepodléhají kontrole, a tak mohou zbraně či další nebezpečné materiály po světových ambasádách klidně kolovat donekonečna. To, že by Palestinci plánovali nějaké ozbrojené akce v Česku, je však asi stejně pravděpodobné, jako že by za smrtí jejich diplomata stáli Izraelci. Tedy velmi málo. Daleko spíš se jednalo o zmiňovanou neobratnost, kterou Palestinci sami poškozují své úsilí o všeobecné uznání Palestiny. 

Blízcí spojenci 

Proč však Palestinci v Česku zbraně přechovávali? Jedna z variant mluví o tom, že to bylo „pro všechny případy“. V 80. letech totiž Izraelci využívali taktiku poměrně systematické likvidace části palestinských oficiálních představitelů. Je také možné, že historie zbraní skrytých v rezidenci velvyslance sahá hlouběji do našich vzájemných vztahů, přesněji do historie komunistického Československa. V ČSSR totiž již od roku 1976 – tedy dlouho poté, co byly přerušeny diplomatické vztahy s Izraelem – působilo zastupitelstvo Organizace pro osvobození Palestiny (OOP), které usilovalo o vznik státu Palestina.

Spojenectví československého komunistického režimu s Izraelem po roce 1948, které mimo jiné přineslo židovskému státu důležité a dnes už legendární dodávky zbraní, trvalo jen do počátku 50. let. Po změně kurzu Sovětského svazu vůči Izraeli se čeští komunističtí pohlaváři ze všech sil snažili, aby se na jejich pomoc židovskému státu zapomnělo. Měly k tomu přispět i dodávky zbraní nepřátelům Izraele – hlavně Egyptu a později třeba i podpora palestinského osvobozeneckého hnutí. To se konstituovalo až na přelomu 50. a 60. let, hlavně pak po šestidenní válce v roce 1967, kdy se do jeho čela postavil Jásir Arafat. Izraelci a Palestinci se tehdy do značné míry stali předmětem zájmů velmocí studené války. Zatímco Izraelci se už delší dobu profilovali prozápadně a po krátké etapě strategického spojenectví s Francií vsadili hlavně na Spojené státy, Palestinci se stali objektem zájmu Sovětského svazu a východního bloku včetně Československa. To však neznamenalo, že by se oni či jiný arabský národ dali přímo označit za satelit Sovětského svazu.

Mezi Palestinci sice působila řada různých ultralevicových frakcí inspirovaných mimo jiné marxismem a maoismem, jádro Organizace pro osvobození Palestiny i sám Jásir Arafat však patřili ideologicky spíš mezi nacionalisty, kteří brali podporu východního bloku hlavně pragmaticky. Podobně jako se Arafat sblížil s Castrem a Husákem, usiloval také o podporu západních osobností, třeba rakouského kancléře Bruna Kreiského, nebo papeže Jana Pavla II. Velkou diplomatickou ofenzivu zahájil Arafat v průběhu 70. let a v souvislosti s tím začal postupně opouštět teroristické metody boje proti Izraeli. V některých zemích, které uznávaly palestinskou věc, tak došlo k otevření zastoupení Organizace pro osvobození Palestiny.

V Československu byl tomuto zastupitelství po roce 1983 udělen statut diplomatické mise. Když pak došlo 18. listopadu 1988 na zasedání Palestinské národní rady v Alžíru k vyhlášení palestinského státu (který však v té době neuznával Izrael, Západ a který neměl ani žádné své svrchované území), uznalo tento „stát“ i Československo. Od téhož roku začal v čele palestinské mise v Československu působit velvyslanec. V únoru 1989 byl název mise změněn na „velvyslanectví státu Palestina“. Je známý fakt, že se tehdy Československo podílelo na výcviku některých členů palestinských militantních frakcí pro ozbrojený boj. A tím se vracíme k zbraním nalezeným po výbuchu trezoru v rezidenci velvyslance. Právě tehdy se tam totiž mohly klidně dostat. Tvrdí to ostatně i Palestinci.

Porevoluční změny

Diplomatické styky s Palestinci komunistické Československo udržovalo prostřednictvím našeho zastupitelství v Tunisu, kde bylo také hlavní sídlo OOP. Četné návštěvy palestinských představitelů v ČSSR velmi často vedené osobně Jásirem Arafatem ustaly teprve po politických změnách v roce 1989.

Ještě v únoru 1990 se však uskutečnila předem plánovaná Arafatova návštěva. Tehdy ho však již přijal čerstvě zvolený prezident Václav Havel. Poté byly styky na nejvyšší úrovni na několik let utlumeny. Souviselo to i se znovunavázáním diplomatických vztahů naší země s Izraelem. Polistopadové Československo a následně i Česká republika podporovaly v 90. letech izraelsko-palestinský mírový proces, na jehož základě měl být status palestinských diplomatických misí zachován. Palestinské velvyslanectví v Praze tak fungovalo i nadále, přestože ani po podpisu mírových dohod z Osla nedošlo ke vzniku Palestinského státu. To mělo za následek zvláštní situaci: české vztahy s Izraelem a Palestinci byly u nás doma jednoznačně rozdělené do dvou kolejí, avšak na opačné straně k tomu nedošlo.

Po podepsání mírových dohod v roce 1993 a po vytvoření palestinské národní samosprávy sice ještě zabezpečovala styky s Palestinci naše ambasáda v Egyptě, v letech 1996–97 však začalo tuto agendu z praktických důvodů přebírat české velvyslanectví v izraelském Tel-Avivu. Izraeli tento stav do jisté míry vyhovoval, protože se pro něj české styky s Palestinci stávaly průhlednější, než kdyby probíhaly přes některé arabské země. Na druhou stranu to však přinášelo do vztahu České republiky k oběma národům kuriózní dvojakost, se kterou Izraelci ani Palestinci příliš spokojeni nebyli. Změnu přinesla až návštěva Václava Havla na palestinském autonomním území v Betlémě v září 1997, na kterou českého prezidenta pozval Jásir Arafat. Od té doby se opět česko-palestinské kontakty prohloubily, což nakonec vedlo k otevření diplomatické mise České republiky přímo v Palestinské autonomii. Po vzoru dalších zemí Evropské unie tak došlo k vytvoření českého styčného úřadu na Západním břehu Jordánu v Ramalláhu, který je neoficiálním administrativním centrem Palestiny.

Styčný úřad České republiky při palestinské národní samosprávě má podobnou náplň činnosti jako ambasáda, ale podle mírových dohod z roku 1993 se tak nazývat nesmí. V podstatě všechny země Evropské unie, které neměly generální konzuláty v Jeruzalémě, postupem času takové styčné úřady převážně v Ramalláhu vytvořily. Mezi zeměmi střední a východní Evropy bylo Česko první. Tento krok výrazně pozvedl úroveň česko palestinských vztahů. Za připomenutí však stojí i fakt, že za pravicových vlád, hlavně Topolánkovy a Nečasovy, se česko-izraelské spojenectví více prohloubilo, což se někdy dělo i na úkor našeho vztahu k Palestincům. Nejvýrazněji se to projevilo na sklonku roku 2012, kdy Česká republika jako jediná evropská země hlasovala na půdě OSN proti rezoluci, která Palestinu povýšila na nečlenský pozorovatelský stát této organizace. Mimo jiné i v tomto kontextu je nutné vidět středeční stížnost hlavního palestinského mírového vyjednavače na českého velvyslance v Izraeli Tomáše Pojara, protože navštívil univerzitu v židovské osadě Ariel na Západním břehu Jordánu, tedy na území, které Palestinci považují za základ svého budoucího státu.

„Dvě“ Palestiny

Vraťme se ale ještě k českému styčnému úřadu v Ramalláhu. V jeho vztahu vůči české ambasádě v Tel-Avivu platí podobný status quo, jako je tomu u styčných úřadů jiných zemí: pracovníci všech těchto úřadů jsou akreditováni v Izraeli, takže formálně spadají pod svá velvyslanectví, avšak de facto jsou řízeni přímo z ústředí, tedy z ministerstev zahraničních věcí, a takto taky vystupují vůči Palestincům. V otázkách mírového procesu, který v současné době prakticky neprobíhá, obě naše diplomatické mise svoji činnost koordinují, neboť mírový proces na izraelský a palestinský rozdělit nelze. Česká republika se v oblasti Palestinské autonomie dosud podílela na několika rozvojových projektech – například elektrifikaci některých regionů, podpoře studentů a školení. Také tu aktivně prezentuje Českou republiku včetně podpory politických a ekonomických zájmů naší země. Problém pro českou diplomacii však představuje fyzické i politické rozdělení palestinských území na dvě části – na Západní břeh a pásmo Gazy.

Aktivity České republiky se v posledních zhruba osmi letech v naprosté většině odehrávají na Západním břehu ovládaném Fatahem a prezidentem Mahmúdem Abbásem, kteří pro EU i většinu západních zemí představují legitimního partnera v mírovém procesu. Oproti tomu pásmo Gazy, které už několik let ovládá islamistické militantní hnutí Hamás, jehož kroky Evropská unie odsuzuje, se ocitlo v dlouhodobé diplomatické izolaci. Spolu s ním však i spousta Palestinců, kteří s Hamásem nesouhlasí, ale žijí na špatném místě. Palestinští představitelé v Československu a později i v České republice však pocházeli prakticky výhradně ze sekulárních struktur blízkých právě Fatahu, nikoliv Hamasu. To platilo i pro nedávno zesnulého diplomata al-Džamála. Radikálně islamistická a teroristická linka v souvislosti s nedávným incidentem je tak velmi nepravděpodobná.

Česká republika by přesto měla trvat na vyjasnění případu, protože Palestinci dosud mlží, proč měli na ambasádě palné zbraně. Jejich ministerstvo zahraničí se však už omluvilo za jejich nelegální držení. Ve spletitém a zdaleka ne černobílém konfliktu mezi Izraelci a Palestinci však představuje pražský výbuch nepodstatný detail. Oba národy se v jeho průběhu dopustily velkých omylů a zdá se, že se jim nevyhnou ani v budoucnu. Ať už se však jedná o Izraelce, či Palestince, podobné události rozhodně nesmějí být vodítkem k tomu, abychom jako Češi odsuzovali kolektivně celé národy a zjednodušovali si pochopení jejich politické reality.

Vyšlo v MF Dnes Kavárna, 18. 1. 2014

K. Schwarzenberg: Nové plány na židovské osady jsou "odporné" / Settlement plans ‘obnoxious,’ says Czech foreign minister Schwarzenberg

Ministr zahraničí navštívil nedávno krátce Izrael a poskytl rozhovor internetovému deník The Times of Israel. Rozhovor je zajímavý pro každého, kdo se zajímá o zahraniční politiku ČR vůči Izraeli a Blízkému východu, její vývoj a konzistenci.

The Czech foreign minister K. Schwarzenberg gave interview to The Times of Israel during his recent short visit in Israel. The interview is interesting for everyone, who is interested in Czech foreign policy towards the Middle East and Israel, its development and consistency.

Israeli plans to build in the controversial E1 corridor beyond the Green Line are “obnoxious” and an unnecessary provocation, Czech Foreign Minister Karel Schwarzenberg said during a visit to Jerusalem, criticizing the government’s declared settlement policy in unusually harsh terms. 

Israel considers Prague one of its closest allies in Europe, yet in a candid interview with The Times of Israel on Monday, Schwarzenberg espoused a series of foreign policy positions likely to deeply displease Jerusalem. He said, for instance, that he could never express support for Israeli airstrikes on weapon convoys in Syria, and “never, never, never” sanction a potential Israeli strike against Iran’s nuclear facilities — though he said he could evince “understanding” for such resorts to force.

Schwarzenberg, who is also the Czech Republic’s first deputy prime minister, called efforts promoted by Israel to label Hezbollah a terrorist organization nonsensical, useless and part of a “propaganda war.” And he backed demands within the European Union to label Israeli products made in East Jerusalem and the West Bank as having originated in the “Occupied Palestinian Territories.”

An Israeli Foreign Ministry spokesman said the Czechs were good enough friends that Israel would see the criticism as constructive.

“To be honest, with the settlements in the last time even we have problems,” Schwarzenberg told The Times of Israel in the interview, held at the King David Hotel just before he headed back to Prague after a short visit. “Especially when the government declared they would start to build in one certain area” — E1 — “which is the only connection between Jerusalem and the Palestinian territories.”

Last December, as a declared punitive measure for the Palestinians’ successful bid to upgrade their status at the UN to nonmember observer state, Israel announced plans to develop the sensitive E1 area east of Jerusalem. E1 is located between the Maaleh Adumim settlement and the capital, and many in the international community believe Israeli building there would drive a problematic wedge between the northern and southern flanks of the West Bank and thus render a contiguous Palestinian sovereign entity in the West Bank nearly impossible. Numerous countries, notably including the US, sharply criticized the construction plans. The Israeli ambassadors in Britain, Brazil, France, Spain, Sweden, Finland, Ireland, Denmark, Italy, Egypt and the EU were summoned for sharp dressing-downs.

For Schwarzenberg, the near-universal condemnation was a matter “of course,” since “the international community requests a two-state solution, and the Palestinian side will never agree without having their part of Jerusalem.”

“Building on E1 would be obnoxious for Israel itself,” Schwarzenberg added. “One shouldn’t do things unnecessary just to provoke everybody around, which sometimes is a strong temptation. I succumb to that temptation sometimes too myself, I admit it. But I hope the fathers of the State of Israel would be wise enough not to do it.”

Prague adheres to the EU-wide policy that recognizes Israel in its pre-1967 lines but considers territories beyond the Green Line to be “occupied,” Schwarzenberg reiterated.

On Tuesday morning, Israeli media reported that Netanyahu had de-facto frozen new construction in the West Bank amid a renewed US-led push to resume peace talks. In recent months, Jerusalem has increasingly regarded the Czech Republic as Europe’s Canada, the one country that stood with the Israeli government through thick and thin, supporting even policies and positions unpopular with the rest of the world.

Prague was the only European nation that voted against the Palestinians’ UN upgrade last year, with Italy and France voting in favor and Germany, Great Britain and the Netherlands abstaining.

After the November 29 vote, Prime Minister Benjamin Netanyahu promptly called his Czech counterpart, Petr Nečas, and thanked him for Prague’s “courageous” stance. “History has shown us time and again that what is right is not what is popular, and if there is a people in the world who can appreciate that, it’s the people of your country,” Netanyahu told Nečas a few days later in Prague.

“The Czech Republic stands out as one of Israel’s best European friends,” confirmed Efraim Inbar, the director of Bar-Ilan University’s Begin-Sadat Center for Strategic Studies, in a paper entitled “Israel Is Not Isolated” published in March.

In the interview, Schwarzenberg, who has been foreign minister since 2010 (after a first term from 2007 until 2009), confirmed his government’s staunch friendship with Israel. Yet he made clear that Prague was by no means willing to agree with Israel on everything.

For instance, Schwarzenberg refused to publicly back Jerusalem over two airstrikes the Israeli Air Force reportedly carried out in Syria over the weekend to prevent Iranian-produced Fateh-110 missiles from falling into the hands of Hezbollah.

“You can never, as a responsible minister of foreign affairs, support what’s done against international law. And to attack [targets on foreign territory], you can never support it, as I have never supported, let’s say, American airstrikes in Pakistan,” Schwarzenberg said. “But I perfectly understand those who do it.”

The Czech minister took a similar approach regarding a potential Israeli strike against Iran’s nuclear facilities: Prague might appreciate why Jerusalem would do it, but it cannot officially sanction it. “Because to make an aggression, attack a country — you should never, never, never support it. But you can understand it,” he said in English.

He himself has occasionally done “things which I knew are not according to the law,” Schwarzenberg admitted, adding that after checking his conscience he nonetheless considered them to have been the right course of action. “But that’s not to establish as a principle that I would say such deeds are okay.”
 

Every government has to take responsibility for its actions; no other nation, especially one that isn’t directly involved, is entitled to approve actions that contradict international law, he said.
 

Asked why he could not simply say that Israel has the right to defend itself, by itself, against any essential threat, the minister said he could do precisely that. “Everybody has the right to defend itself. So far that’s easy and I can repeat it, too,” he responded. “That’s not the problem. The problem is when is [Iran] an essential threat?”
 

It is a mistake to call the current government in Tehran genocidal, the 75-year-old Prague native added. “For the moment, they didn’t commit any genocide. Let’s be careful with this expression. I know what the Shoah was. I’m an old man, I know what it was,” he said. “For the moment, the Iranian regime has done lots of mischief in the world, [including] executing people, but it didn’t commit any genocide.”
 

But does Israel have the right to ensure Tehran won’t even get the chance to think about wiping Israel off the map? “That’s where the problems start,” Schwarzenberg replied, adding that any decision about a military intervention is up to the conscience of the Israeli government.

Israeli Foreign Ministry spokesperson Yigal Palmor declined to respond to Schwarzenberg point by point, but said the criticisms were well intentioned, indicating they would not damage ties.
 

“We love our Czech friends very dearly. And we have always appreciated their great qualities, such as courage, honesty and good sense of humor,” Palmor said. “We believe that the Czechs are such true good friends that they have earned the right to speak their mind even if we happen to disagree with them. A friend in need is not just a friend indeed, but is a friend whose words are always appreciated, be they in praise or in criticism.”

Labeling Hezbollah a terrorist group? ‘That belongs to the propaganda war’

Schwarzenberg dismissed efforts to pressure the EU into designating Hezbollah a terrorist organization as unpractical and meaningless.
 

“This is a real problem because Hezbollah on one side is a military organization, which does quite a lot of mischief, be it… on the Israeli frontier, be it now in Syria,” he said. “On the other hand, it is in a theoretically sovereign state recognized as political party.”
 

The fact that Hezbollah officials are members of the Lebanese government further complicates matters, he explained. “What should my ambassador do when he is in Beirut and he comes to a reception? Say ‘No minister, you’re a terrorist, I don’t speak to you’? This labeling makes not a lot of sense. It belongs to the propaganda war.”
 

As long as Hezbollah is recognized in Lebanon as a legitimate party, it is difficult for other countries to label it as a terrorist organization, Schwarzenberg opined. “The facts are one thing, but their legal status is another thing.”
 

Israel, the US, the UK, the Netherlands and Bahrain, among others, have added the Shiite group to their lists of terrorist organizations, but the EU has so far refused to do so.
 

Since a Bulgarian police investigation earlier this year blamed Hezbollah for a July 18, 2012, terrorist attack in Burgas that killed five Israelis and a Bulgarian, calls have grown louder for the EU to rethink its stance, yet doing so requires unanimity among the 27 member states. Officially labeling Hezbollah a terrorist entity would significantly hamper the organization’s ability to operate.
 

“One can have different views on what is the best solution,” Schwarzenberg said about individual EU states having blacklisted Hezbollah. “I have my doubts about it, if the step is useful.”
 

However, the EU would surely recognize Hezbollah as a terrorist organization if the Shiite group continued to carry out attacks on European soil, he said.

Labeling settlement products? ‘A legitimate request’

The EU may also be moving toward enacting guidelines that would require retailers to label Israeli goods produced beyond the pre-1967 lines as not originating in Israel. Several EU states, including the UK and the Netherlands, have declared their support for such measures; the South African government introduced similar steps recently.
 

While Schwarzenberg said the issue is not currently discussed in his country, he is principally in favor: “I think it is a legitimate request.”
 

Israel vehemently opposes any efforts to impose labeling requirements for settlement goods, arguing that such policies are discriminatory in that they single out Israel while ignoring territorial disputes elsewhere.
 

"In other parts of the world they don’t have occupied territories,” Schwarzenberg replied.
 

After a long battle, Pretoria gave in to demands of the local Jewish community and agreed that these labels would designate products as coming from “Israeli settlements” in either East Jerusalem or the West Bank, as opposed to mentioning the words “Palestinian” or “occupation.”
 

Schwarzenberg, on the other hand, suggested that such labels indicate products come from the “Occupied Palestinian Territories,” because “that’s the internationally recognized [term].” He urged, “Call it what it is. Always tell the truth, it’s the best policy.”