pátek 30. prosince 2011

Arabský rok 2011 - Arab Year 2011

Brief overview of the last year of Arab uprisings in the Middle East. What are the perspectives and why is too early to speak about Arab Winter.

Zatím velmi krvavý a velmi těžko odhadnutelný vývoj v Sýrii, zklamání mnoha Egypťanů z porevolučního vývoje v jejich zemi, vítězství islamistických stran v několika volbách, nárůst nenávisti vůči Izraeli i další dění jakoby dávalo za pravdu některým komentátorům a jejich mantrám typu: Arabské jaro se zvrhlo v arabskou zimu, Vypočitatelné arabské autokracie vystřídala ohromná nestabilita, Islamisté ovládnou celý Blízký východ  … 
Přesto je však na podobná hodnocení a obecně na objektivní analýzu letošních událostí ještě velmi brzy. Arabský svět není možné sledovat monoliticky: není masou „nepříliš vzdělaných a podezřelých Arabů“, ale složitou společností odlišující se stát od státu. A to i přes množství zdánlivě společných znaků (islám – různě však pojímaný, arabština – avšak velmi odlišná ve svých regionálních dialektech apod.). Některé rozdíly, sektářská napětí a vnitrospolečenské konflikty byly „zmrazeny“ politikou dlouholetých diktatur, podobně jako tomu bylo v komunistické Jugoslávii a dnes vystupují na povrch. 

Žádná konspirace

Letos bylo také možné pozorovat, že „Arabské jaro“ nebylo dílem nějaké „mezinárodní muslimské konspirace“ a nemělo všude jen stejné příčiny. Například v Tunisku se vzpoura šířila z venkova do měst o čemž vypovídá i symbol „Arabského jara“ – mladík Mohamed Búazízí z provinčního města Sidi Búzid. Ten svým sebeobětováním v palachovském duchu doslova zažehnul vlnu revolučního dění v celém regionu. Stal se tak zřejmě – poněkud tvrdě řečeno – „nejefektivněji sebeobětovaným“ člověkem v moderních dějinách lidstva.  Naopak na příkladu Egypta bylo vidět, jak vycházel revoluční kvas přímo z hlavního centra země. Ale pak je tu i řada společných jmenovatelů: statečnost prostých lidí, role nových médií a globálních televizí a určitě také postoje současné americké administrativy.

Žádní začátečníci

Odlišné arabské země mají různou politickou zkušenost. Nejsou to ale jen elévové, kteří by neměli žádné pojetí o moderní politice – například Egypt má bohatou politickou tradici a politické strany v této zemi působily již dávno před druhou světovou válkou. Naopak třeba v Libyi je ale situace dost odlišná.              
Donedávna hrály prakticky všechny arabské autokracie na Blízkém východě na osvědčenou strunu: „Podívejte se, kdo by nás mohl vystřídat – vždyť místo nás tu teď můžou být islamisté a Al-Káida“. Arabským autokratům tato taktika vůči Západu vycházela, a to zejména po 11. září 2011. Je pravda, že ani v době Studené války neměly USA ani Sovětský svaz zájem na tom, aby byla v arabských zemích demokracie – vždyť bylo přece daleko jednodušší vyjednávat se zkorumpovaným prezidentem či monarchou, který drží za pomoci armády a policie zemi pod kontrolou, než  tam mít nepřehlednou a labilní demokracii, která nemusí jít zdaleka tak na ruku velmocenským zájmům. Tato logika sice přestala platit po skončení Studené války, přesto si autokraté dokázali udržet sílu hlavně díky rozmachu islamistického radikalismu a západní politice po 11. září. Podíváme-li se však na dosavadní průběh „Arabského jara“, lze sledovat, že islamisté nebyli zdaleka hlavními iniciátory nepokojů (že byli později úspěšní ve volbách, je věc druhá). Vždyť i reakce Al-Káidy na „Arabské jaro“ byla naprosto bezzubá a vypovídala o nepřipravenosti slábnoucí teroristické sítě na podobné dění. Ano, Al-Káida se také vždy stavěla proti zkorumpovaným režimům, ale ty měla v jejích utopických vizích nahradit militantní islámská teokracie, nikoliv demokratické procesy a strany (včetně islamistických), které se od Al-Káidy zapřisáhle distancují. Řada dnešních mainstreamových islamistických stran nejsou žádné politické předvoje terorismu, ale vcelku pragmatické formace, které se pokoušejí propojit islámské a západní hodnoty. Pak tu jsou i více fundamentalistická uskupení, jako například egyptští salafisté, kteří  ale i přes relativní volební úspěch budou nejspíš jen jednou ze složek vládní koalice.

Žádný spěch

Sečteno a podtrženo: Na jednoznačná hodnocení dění na Blízkém východě je ještě velmi brzy. Bude třeba čekat možná i několik let, než budeme moci vynést jednoznačnější soud nad děním v regionu. Jisté je, že vývoj bude v různých zemích odlišný – Tunisko se nejspíš vydá na cestu demokracie, zatímco v Egyptě, Libyi a ještě více v Jemenu a Sýrii bude vývoj mnohem komplikovanější. Již dnes lze vidět,  že dosavadní opozice (často islamisté), která existovala v arabských zemích vůči vládnoucím autokratickým režimům, si bude mít poprvé možnost vyzkoušet, co to je vládnout. Bude tak muset přejít od opozičního populismu ke skutečné politice a činům – a nebude-li úspěšná, prohraje ve volbách. Dokonce i v případě, že by hrozila nějaká nová forma – třeba islamistické diktatury – je možné očekávat, že pod vlivem zkušeností z letošního roku se Arabové již nenechají znovu podrobit a přichystají novým diktátorů stejný osud, jaký potkal Ben Alího, Mubaraka a Kaddáfího.       

MČ, vyšlo v MFd 30. 12. 2011

 (..ten obličej se tam nastavil sám, takové narcisek zas nejsem, ale když už tam je, tak ho tam nechám :)

Další aktuální tematické články:

středa 28. prosince 2011

Drejdl a chanuka

Dreidel and Hanukkah - about typical toy played by Jewish children during Festival of lights 

O židovském svátku světel chanuka narazíte v místech kde žijí židovské komunity zcela jistě na všudypřítomné svícny chanukije, na kterých se každý z osmi svátečních večerů zapalují v určeném pořadí svíčky. Možná ale dostanete také  různé chanukové sladkosti jako koblihy a latkesy a určitě se setkáte i s typickou hračkou - dřevěnou káčou zvanou drejdl. Tady najdete docela hezky zpracované heslo o významu drejdlu (a jak se vlastně hraje) na české wiki, plus připojuji i obecnější odkaz na význam chanuky.
Jedny z nejzajímavějších drejdlů, se kterými jsem se osobně setkal, byly v jeruzalémské čtvrti Mea Šearim. Tam jich o chanuce mívají celé koše. Jsou vyrobené z různých materiálů (nejčastěji ze dřeva) a různě pomalované. Druhý zajímavý "životní drejdl" jsem viděl  - asi trochu nečekaně - v Sýrii. Byl namalovaný na zdi bývalé nemocnice v rozstříleném městě Kunejtra na dnešní syrské straně Golanských výšin:

Zde je zajímavé krátké povídání americkeho chasida Lee Weismanna o hlubším teologickém významu drejdlu:

čtvrtek 15. prosince 2011

Šaría v povolebním Egyptě

Sharia in post-electoral Egypt - some opinion about development on the field relationship between religion and politics in future Egypt.

S autorem hovořil Ondřej Formánek z Lidovek. Výběr z rozhorroru by se měl objevit v první novoroční barevné příloze Lihových novin.

1) Co stojí za úspěchem islamistů v prvním kole egyptských voleb? Je to tím, že jsou nejlépe zorganizováni a mají nejvíc peněz? Nebo tím, že si dlouhodobě budují popularitu sociální prací pro chudé? Nebo je prostě egyptská společnost v zásadě konzervativní a religiózní?

Je to podle mého názoru kombinace všech těchto faktorů. Islamisté, hlavně Muslimské bratrstvo, bylo desetiletí v opozici vůči egyptskému režimu, na druhou stranu se v éře prezidentů Sadata a Mubaraka Bratrstvo pomalu dostávalo do politiky na kandidátkách jiných stran či jako nezávislí kandidáti. Vybudovali tak politický aparát a zároveň si dokázali zachovat auru opozice a něčeho nezprofanovaného a nevyzkoušeného. Na rozdíl od různých sekulárních a liberálních stran nemusí islamisté nikdy složitě definovat svůj program, cíle a vymezovat se vůči něčemu. Islám (ač různě interpretovaný a různými způsoby zaváděný do politiky) je jejich velkou jistotou, kterou nemusí neustále před voliči obhajovat.

2) Jaký je postoj většiny egyptského obyvatelstva k právu šaría?

V případě osmdesátimiliónové země lze stěží zobecňovat. Je však jisté, že výrazná část Egypťanů má o šaríi jiné představy, než většina lidí na Západě. Šaría pro ně není zdaleka jen o přísných islámských fyzických trestech za zločiny, ale je to systém, který dává muslimovi velkou oporu v životě prakticky ve všech oblastech – přes rodinu, stravování, sexualitu až po obchodování a bankovnictví.
Tak jako patří halacha (židovské právo) k životu každého opravdu věřícího Žida, tak je tomu i se šaríou v případě každého správného muslima.

3) Přispěla k úspěchu islamistických stran také Nejvyšší rada ozbrojených sil (SCAF), která se v mnoha ohledech začala chovat podobně jako Mubarakův režim? Jinými slovy, volili Egypťané Muslimské bratrstvo a salafisty jako politické síly, které jediné se mohou postavit starým mocenským strukturám nebo jako strany, které přinesou islámské právo?

Nemyslím si, že by většina egyptských muslimů prahla po nějaké radikální islamizaci země. Dovedu si představit, že takové voliče můžeme najít mezi těmi, kteří hlasují pro salafisty, ale daleko méně jich bude u sympatizantů Muslimského bratrstva. Spíš se tak domnívám, že jde o tu první variantu.

4) Zatím jsem narazil na čtyři základní scénáře, jak by se mohla situace v Egyptě vyvíjet. Řekni mi, prosím, co si o nich myslíš:

  • Parlament obsadí islamistické strany, ale vládnoucí generálové budou výsledky voleb ignorovat, třeba tím, že parlamentu omezí moc. Islamisté na to odpoví vyhlášením ozbrojeného odporu a nastane situace podobná Alžírsku na počátku 90. let.
    méně pravděpodobné
  • Parlament obsadí islamistické strany a Egypt se vydá cestou Íránu - autokracii vystřídá systém s totalitními rysy postavený na náboženském fundamentalismu. méně pravděpodobné (btw. často zatracovaný íránský model vlády je technicky daleko demokratičtější, než systém vlády v Saúdské Arábii a v některých dalších velkých spojenců USA a Západu v muslimském světě)
  • Parlament obsadí islamistické strany a Egypt půjde cestou Indonésie, kde po pádu Suharty také nejprve ovládli politiku islamisté, nebo Iráku, kde zvítězili sektáři. V obou případech byli během dalších voleb nahrazeni pragmatičtějšími, liberálnějšími stranami, které si lépe vedly v praktických věcech jako je boj s nezaměstnaností. Dojde k tomu o to spíš, že "Arabské jaro" odstartovala právě špatná ekonomická situace a Egypt nemá zásoby ropy, kterými by se mohl islámský režim snadno financovat, jako je tomu například v Íránu. více pravděpodobné
  • Ať volby dopadnou jakkoli, u moci zůstane SCAF, která postoupí část vlivu v určitých oblastech islamistům. Islamisté si díky tomu udrží výhodnou roli mocné opoziční síly. více pravděpodobné – dovedu si představit nějaký politický obchod mezi armádou a islamisty
5) Jaký bude mít vítězství Muslimského bratrstva a Salafistů vliv na turistický ruch v Egyptě?

Vliv mít zřejmě v určitých oblastech bude, na stranu druhou i islamisté potřebují peníze a dobře ví, co pro Egypt turistický ruch znamená. Spíš si myslím, že islamizace může zkomplikovat život liberálnějším Egypťanům a Koptům, než zahraničním turistům, kteří budou mít ve svých resortech možná dražší, nebo hůře dostupný alkohol, ale jinak spíš nečekám nějaká drastická omezení.

6) Jakým způsobem ovlivní vývoj v Egyptě okolní země?

Egypt a hlavně Káhira jsou jedna z tradičních nejdůležitějších center arabského i muslimského světa – intelektuálně, politicky, nábožensky,.... Vliv Egypta je také umocněn velkou lidnatostí celé země a velkého demografického nárůstu. Takže vliv Egypta je už tradičně velmi důležitý a tato tendence bude spíš posilovat.

úterý 13. prosince 2011

Vše co jste chtěli vědět o dnešním Tunisku, ale báli jste se zeptat

Everything You Always Wanted to Know About Tunisia* (*But Were Afraid to Ask)

Najdete to mj. v bulletinu nadácie Pontis, jehož páté číslo je na téma: "Tunisko je na ceste od autokracie k demokracii" a na druhé straně můj článec: "Vývoj udalostí v Tunisku smeruje skôr k optimistickejšiemu scenáru", (...a to je panečku slovenčina ako remeň :)


"Smrt strachu" - Výborný dokument o souvislostech Arabského jara v Tunisku, kde to všechno začalo
"The Death of Fear" - Excellent document on consequences of Arab spring in Tunisia where it all began

    pátek 9. prosince 2011

    Zásadní filmy o Blízkém východě - vol. 2

    The most interesting films about the Middle East - vol. 2
    - second volume dedicated to the films about the Israeli-Palestinian and Israeli-Arab conflict.  

    Syrian Bride/Syrská nevěsta (2004), director/režie: Eran Riklis
    Jestli jste byli někdy na Golanských výšinách, tak ten film oceníte asi nejvíc. Točí se kolem drúzské rodiny z města Madždal Šams, které se nachází přímo na zelené linii mezi Izraelem okupovanými a syrskými Golanskými výšinami. Je to kombinace rodinného dramatu s výpovědí o absurditě životních situací na Blízkém východě způsobených politikou. Je trochu legrace pozorovat, že ve filmech na podobnou tematiku se stále objevují ti stejní arabští herci :)


    Avenge but one of my two Eyes/Pomsti jedno z mých očí (2005),director/režie: Avi Mograbi 
    Výborný izraelsko-francouzský film který je koláží různých situací na Západním břehu a v Izraeli. Uvidíte, jak zažívají někteří Izraelci výlet na Masadu, jaké absurdní situace vznikají mezi Izraelci a Palestinci na Západním břehu a také si poslechnete nefalšovaný nářez hudební skupiny radikálních židovských osadníků. Vzhledem k tomu, že jsem nenašel trailer k filmu, připojuji právě posledně zmíněnou scénu. (Schválně si to poslechněte, není totiž vůbec vyloučeno, že si - i když třeba jste zapřísáhlý propalestinský aktivista - budete  po celý zbytek dne budete zpívat: "Am Israel Chaj! - Am Kahane Chaj!" :)

     

    Bridge over the Wadi/Most přes Wádí (2006), director/režie: Barak a Tomer Heymannovi
    Zajímavý dokument o společné arabsko-židovské škole, která se snaží přemostit rozdíly mezi židovskými a arabskými školáky. Nejde zdaleka jen o mírové melodrama, kde arabské děti chodí na židovské bohoslužby a naopak a učí se navzájem arabštinu i hebrejštinu. Obsah filmu je i hlubší než jen mírová limonáda o kráse mírového izraelko-palestinského soužití. Na povrch vyplynou například těžko řešitelné rozpory mezi židovskými a arabskými učiteli ohledně vysvětlování izraelského dne nezávislosti a palestinského dne Nakby. Setkáme se s hodně paradoxními názory rodičů řady dětí. Je samozřejmě otázka, do jaké míry lze natočit dokument podobného typu přirozeně, nicméně v tomto případě se to docela povedlo. Já jsem byl několikrát pozván na dikusi k tomuto filmu a stal jsem se na něj trochu alergický. Úplně tak stačí, když film uvidíte jen jednou :)
    ČSFD 86%

     


    Fifty Years of War - Israel and the Arabs/Padesát let války - Izrael a Arabové (1999), director/režie: David Ash, Dai Richards
    Jedná se o dokument "numero uno" k izraelsko-palestinskému konfliktu. Je jednak dostatečně dlouhý na to, aby vás zavedl do hloubky izraelsko-arabského konfliktu a zároveň nabídne i výborné dobové záběry. Co je však asi nejcennější - nabídne vám interview s klíčovými aktéry izraelsko-arabského konfliktu, z nichž řada už je v nebi, případně pekle (což často nelze s jistotou potvrdit, která z těchto dvou možností platí). Uslyšíte tak autentické a z kontextu nevytržené názory jordánského kraále Husajna, Ariela Šarona, Jásira Arafata, Jicchaka Rabina, ale třeba i George Marshalla, Harryho Trumana a řady dalších.
    Dokument je uložen v celé své kráse a délce na youtube.






    First part of the film selection is here/První část filmové hitparády je zde.

    úterý 6. prosince 2011

    Zásadní filmy o Blízkém východě - vol. 1

    The most interesting films about the Middle East - vol. 1
    - this volume is dedicated to films about Israeli-Palestinian and Israeli-Arab conflict.  

    Vzhledem k tomu, že jsem nedávno měl v Holomóci (Olmiku) přednášku pro Centrum pro studium populární kultury o popkultůře v sóvislosti s Blízkém véchodem, říkal jsem si, že bych mohl dát pár věcí na blog. Zaměřoval jsem se hlavně na filmovou tvorbu. Berte to prosím jen jako osobní hitparádu člověka, který nestudoval filmovou vědu, ale na druhé straně na dané téma viděl filmů opravdu dost a měl párkrát šanci to srovnat se skutečností. Jako první téma nabízím - zcela nečekaně :) - pětici filmů s tematikou izraelsko-palestinského a izraelsko-arabského konfliktu.

    Sliby/Promises
    Mým zcela nejoblíbenějším filmem je velmi originelní dokument režiséra Justina Shapira Promises z roku 2001. Je sice deset let starý, ale stále zcela výborně vystihuje podstatu konfliktu i myšlení Izraelců i Palestinců. Shapira vybral celkem reprezentativně několik dětí z obou stran konfliktu (sekulární izraelská dvojčata, jeruzalémského Palestince, osadníčka, Palestince z tábora,..) a nechává je hovořit o konfliktu a vztazích k druhé straně. Vrcholem filmu je, když režisér dohodne setkání mezi dvojčaty a klukem z uprchlického tábora. Jejich světy by se jinak těžko protly, přestože všichni žijí asi 10-15 kilometrů od sebe. 
    Na ČSFD 80 % (i když netvrdím, že je to vždy směrodatné)



    Waltz with Bashir/Valčík s Bašírem
    Netřeba nějak zvlášť zdůrazňovat, že Valčík s Bašírem izraelského režiséra Ari Folmana z roku 2008 je zcela nezbytné vidět. Nejen pro svůj děj, ve kterém rozkrývá vzpomínky několika izraelských vojáků na traumata z vojenské služby v libanonské válce (1982-85), která vyvrcholila masakrem v táborech Sabra a Šatíla, ale i svým ponurým animovaným zpracováním. Autoři filmu o Aloisi Nebelovi se určitě Valčíkem inspirovali, ale scénáristicky mu nesahají ani po kotníky. 
    ČSFD 84 %.   

          

    Lebanon/Libanon
    "To člověk je z oceli, tank je jen kusem železa" je zdánlivým mottem filmu Libanon izraelského režiséra Samuela Maoze, o kterém někteří kritici říkají, že je tankovou verzí slavného protiválečného ponorkového filmu Das Boot. Je relativně krátký, úderný a točí se hodně kolem psychologie čtyřčlenné posádky v útrobách izraelského obrněnce (opět v Libanonu v roce 1982). Zcela výjimečně je pojato prostředí mimo tank, které je prakticky celý film vidět pouze periskopem palubního střelce Šmulika. 

    Paradise Now/Ráj hned teď
    Výborný film, který se zaměřuje na psychologii palestinských sebevražedných atentátníků. Jeho režisérem je Palestinec Hany Abú Assad žijící v Nizozemí, s nímž také film vnikl v koprodukci v roce 2005. Není rozhodně žádnou glorifikací terorismu, jak se snažily tvrdit některé zdroje, ale je naopak velmi humanistickým dramatem poukazujícím na hloupost taktiky sebevražedných atentátů.    

    West Bank Story
    Kraťoučký oskarový muzikál, který na chvíli přenese příběh o Romeovi a Julii (resp. West Side Story) kamsi do Svaté země, kde v těsném sousedství stojí palestinský bufáč Hummus hat a izraelský Kosher king. Výborná hudba, skvělý cit pro detaily a hořká legrace až příliš podobná reálným situacím a uvažování Izraelců a Palestinců. 

    pátek 2. prosince 2011

    Egyptské volby a triumf Muslimského bratrstva

    Commentary about victory of the Muslim brotherhood in the first round of Egyptian elections 2011.

    Pokládám za úspěch, že v situaci zvyšujícího se napětí v Egyptě první kolo (další budou následovat v průběhu prosince a ledna) parlamentních voleb vůbec uskutečnilo a že o ně Egypťané měli takový zájem (kolem 62%, i když se dříve odhadovalo ještě více). Předběžné výsledky mě zásadně nepřekvapily, vždyť se už dlouho obecně předpokládalo, že vítězem bude Muslimské bratrstvo.
    Pravděpodobně ale nebude tak silné, aby bylo samo schopno vytvořit vládu, takže vznikne koalice. Samotné Bratrstvo prodělalo od svého vzniku v roce 1928 dynamický vývoj a z je ho řad vzešla jak řada radikálů, tak i umírněných politiků (od radikálního ideologa Sajjída Kutba, přes "arciteroristu" Usámu bin Ládina až po egyptské prezidenty Násira a Sadata).
    V posledních desetiletích se Muslimské bratrstvo profiluje spíš umírněně, než fundamentalisticky a už dávno není militantním hnutím z 40.-60. let minulého století. Během Násirových represí bylo mnoho jeho radikálů popraveno a hnutí se pak v éře prezidenta Sadata víc odklonilo od násilí (to mělo mj. za následek odštěpení nespokojených radikálů a vznik nových skupin, jako např. Islámský džihád, který měl později na svědomí právě atentát na Sadata). 
    Politická linie Bratrstva je dnes v kontextu islámského světa relativně umírněná. Za Mubaraka bylo Bratrstvo akceptováno v určitých ohledech jako důležitá síla v egyptské společnosti a mohlo vyvíjet řadu sociálních a ekonomických aktivit. Kandidáti Bratrstva mohli dokonce i kandidovat na listinách jiných stran (např. strany Wafd), resp. jako nezávislí kandidáti. Mubarak ale často používal ve „volbách“ různé diskriminační praktiky (nejen) vůči kandidátům islamistů. Doufejme, že relativně umírněný politický kurs Muslimského bratrstva bude v Egyptě pokračovat i poté, co po volbách v zemi převezme daleko větší politickou zodpovědnost než kdy dříve.

    - publikovano také na mém blogu na iHNed
    - viz také odpovědi (M.Č., O. Vondruška, T. Raděj) na stejné téma na blogu iDnes

    Viz také/See also:

    čtvrtek 24. listopadu 2011

    Čeští vojínové v Orientě za Veliké války

    Radio broadcast (in Czech) about Czech soldiers fighting with Ottoman Empire in WW1.

    24. listopadu 2011 odvysílal Český rozhlas 1 - Radiožurnál 22minutový dokument Břetislava Turečka o českých vojácích, kteří za první světové války bojovali v Orientu za tureckého sultána proti Britům.

    Záznam celého pořadu a to jak zvukový, tak i písemný, doplněný fotografiemi můžete najít tady.
    Čest památce těch, kteří prolévali krev v blízkovýchodních válkách.

    pátek 18. listopadu 2011

    Middle East Europe Exhibition/výstava

    Fictional image of Jiri Hanzelka and Miroslav Zikmund with their Famous Tatra 87, in the occupied territories today. Hanzelka and Zikmund were the legendary Czech travellers who wrote and filmed diaries and travel books about the aspects of life in the Middle East and Africa during the sixties of the 20th century.

    More info about the exhibition

    čtvrtek 10. listopadu 2011

    Chasidé a alkohol - Hassidim and alcohol


    Wine in Moderation


    Said the Koretzer: "The Talmud declares that wine taken in moderation unfolds the brain of a man. He who is a total abstainer is rarely possessed of wisdom."


    Přiměřené pití vína

    Korecký rabín prohlásil: "Talmud praví, že přiměřené pití vína otevírá mozek. Jen málokdy se stane, že ten, kdo je úplný abstinent je také moudrý člověk".


    Rozdíl

    Rižinského rebeho se ptal mitnaged (mitnagdim byli oponenti chasidismu): "Jak je možné, že po bohoslužbě my mitnagdim studujeme Mišnu a vy, chasidé, si dáváte pálenku?!" Rabi odpověděl: "Vaš modlitby jsou bez života a je přece zvykem studovat Mišnu kvůli duším mrtvých. Oproti tomu modlitby chasidů jsou plné života a radosti, a napít se výborné pálenky je pro život jen blahodárné."

    The Difference

    The Rizhiner was asked by a Mitnaged: "Why is it that after Service we Mithnagedim learn the Mishnah, and you Hasidim drink brandy?" 
    The rabbi replied: "Your prayers are lifeless, and it is customary to learn Mishnah for the sake of the souls of the dead. The prayers of the Hasidim, however, are living and vital, and a drink of excellent brandy is beneficial to the living."
     

    Medvědí kůže

    Rimanovský rabín našel několik svých chasidů těžce opilých. A to až tolik, že svého rebeho, slavného cadika, ani nepoznali a mysleli si, že je obyčejný chasid. Zeptal se jich: "Proč tolik pijete? Nebudete se schopni řádně podmodlit." Opilí chasidé odpověděli: "Náš cadik nám získá odpuštění i v případě, že budem naše modlitby jen mumlat."
    Rimanovský rabín se následně představil a oněmělým chasidům pravil: "Rád bych vám řekl jednu paralelu, kterou obvykle vyprávím u sederu: V blízkosti vesnice byl viděn medvěd, což bylo oznámeno hajnému. Ten ale zašel nejprve do krčmy se napít, avšak neměl na zaplacení. Hajný prohlásil, že kořalku zaplatí jakmile zabije medvěda, neboť za jeho kůži dostane slušné peníze. Protože byl ale pak opilý, netrefil výstřelem medvěda a medvěd se naopak vrhnul proti němu. Lesník upadl do trávy a předstíral, že je mrtvý. Medvěd čenichal kolem jeho obličeje a následně odešel. Když pak hajný vyprávěl příběh hospodskému, ten se ho zeptal 'Co ti medvěd pošeptal, když se nad tebou skláněl?' Hajný odpověděl: 'Že se nevyplácí vyměňovat jeho kůži za kořalku dříve než je zabit.' 
    "A stejnou věc říkám já vám!" zaburácel rimanovský rebe. "Nikdy pití alkoholu nepoměřujte milostí cadika, pokud si skutečně nejste jistí, že se za vás přimluví!"   

    The Bearskin

    The Rimanover found some Hasidim heavily immersed in drink. They did not recognize him as a famed Zaddik, and believed him to be an ordinary Hasid. He inquired: "Why do you drink so much? You will be unable to offer prayers properly." The Hasidim answered: "Our Zaddik will gain forgiveness for us even if we mumble our prayers."
    The Rimanover then revealed his identity, and said: "Let me recount to you a parable which I am accustomed to narrate at the Seder. A bear was seen in the woods near a village. The woodsman was notified. He went first to the tavern for a drink, and not having money, he asked tahat the cost of the drinks he charged against him account. 'When I shoot the bear, his skin will bring me a substantial sum, and I will then pay to you.' boasted the forester. Being intoxicated, however, he missed his aim, and the bear turned on him. The woodsman lay down on the ground and feigned death. The bear sniffed at his face and finally walked away.
    "When the inn-keeper had an opportunity to speak to the forester, he inquired: 'What dis the bear whisper in your ear?' The woodsman answered: 'He told me not to charge up drinks against his skin before I had slain him.'
    "I say the same thing to you," continued Rimanover to the Hasidim. "Do not charge up your drinks against the Zaddik, before you are assured that he will intercede for you."


    Od svatého k nesvatému

    Obchodník z Palestiny přivezl Medzibyžskému rebemu několik lahví vína vyrobených z hroznů na židovském vinohradě ve Svaté zemi. Medzibyžský se pak zeptal svého syna: "Co budeme pít, až dopijeme tyto lahve?"
    "Otče, přece víno, které obvykle pijeme."
    "Pak dej prosím tyto láhve ze stolu pryč," řekl Medzibyžský. "Po pití svatého vína, bude rouháním vrátit se k vínu obyčejnému".

    From Holy to Profane

    A Palestinian merchant brought the Medzibozer a few bottles of wine made from the grapes grown in a Jewish vineyard in Palestine. The Medzibozer said to his son: "What shall we drink when we have finished these few bottles?"
    "The wine we ordinary drink," answered his son.
    "Then remove the gift from our table, " commanded the Medzibozer. "After drinking holy wine, it would be profane to return to ordinary wine."

    přeloženo podle: Louis Newman: Hasidic Anthology, Schocken, NY 1963
    Fotky jsou z Meronu od Rašbiho. Jinak nejsem překladatel, tak pokud máte nějaké nápady na lepší formulace, rád se inspiruji.  

    úterý 8. listopadu 2011

    Pod pokličkou tuniské domácnosti - další akce Baraky!

    Přednáška dnes už Čechotunisanky o všedním i nevšedním životě v Tunisku.
    V následné diskusi dojde i na události arabského jara. 

    Registrovat se můžete také na fejsbuku na stránkách Baraky.
    Přijďte všichni, jalla, jalla!
    p.s. omylem jsem umístil na stránku starý letáček se špatným datem. Platí 14. 11. - pondělí!

    pátek 4. listopadu 2011

    Baršovi Židé, Palestinci a rasismus

    Article by the Czech professor and social scientist Pavel Barša which is focusing on contemporary issues of the Israeli-Palestinian conflict, particularly on Palestinian statehood and on streams of Zionist movement. 

    Několik zajímavých pasáží z článku Pavla Barši v Orientaci Lidovek ze 22. října 2011 k diskusi či polemice.  

    Článek se zabývá současnou argumentací v souvislostí s palestinskými snahami o uznání nezávislosti na půdě OSN a izraelskými protiargumenty. Analyzuje také různé koncepce sionistického hnutí a jejich vztah k území Izraele/Palestiny v průběhu 20. století.
    ...
    Původnímu sionismu nešlo o zajištění nadřazenosti Židů nad ostatními lidmi či národy, ale o zajištění rovnosti s nimi. Cílem politických sionistů v čele s Theodorem Herzlem či Maxem Nordauem nebylo potvrdit výjimečnost či „vyvolenost“ Židů, ale naopak z nich učinit národ jako každý jiný – tedy obdařený vlastním územím a politickými institucemi. Protože tito sionisté měli za to, že zdrojem antisemitismu je právě rozptýlení Židů mezi ostatními národy, ustavení jejich vlastního státu mělo přinést konec antisemitismu. Myšlenka výjimečného poslání Židů sice přežívala u levicového křídla „praktických“ sionistů, to však pouze v univerzalistické podobě – kibucy čili rovnostářské zemědělské komuny, které stoupenci tohoto křídla budovali na palestinské půdě, měly ukazovat cestu ostatním lidem a národům k sociálně spravedlivému řádu. Ale ani kulturní sionisté jako filozofové Jehuda Magnes, Martin Buber či Samuel Bergmann, kteří ve stopách Achada Haama považovali obnovení pouta s územím Palestiny za počátek obnovy židovského národního ducha, neviděli v tomto projektu zradu všelidských hodnot, ale jen specificky židovský příspěvek k jejich uskutečňování. Není proto divu, že právě z nich se rekrutovali nejvýraznější obhájci židovsko-arabského dialogu a ve 40. letech i dvojnárodnostního státu na území Palestiny. V prvním desetiletí izraelského státu se jeho zakladateli Davidu Ben-Gurionovi dařilo kombinovat protiarabské spojenectví s neokoloniálními západními velmocemi (vzpomeňme na suezskou krizi na podzim 1956) s budováním polosocialistického systému, v němž idea masivně přerozdělujícího státu (podepřeného mocnou odborovou centrálou) vytlačila na okraj původní anarchokomunismus kibucniků. Nahrazování jejich pionýrství ideou státnosti na jedné straně signalizovalo ideologické odumírání socialistického sionismu, na straně druhé vzbuzovalo naději, že se podaří dosáhnout alespoň cíle politického sionismu – tedy že se Izrael postupně stane národním státem jako každý jiný. Šestidenní válka v červnu 1967 se na první pohled jevila jako vyloučení takové normalizace – jako potvrzení výjimečného stavu, v němž Izrael je a navždy bude ve vztahu k ostatním národům a státům. Rostoucí napětí na hranicích a arabské chvástání o smetení Židů do moře, které kulminovaly v týdnech před válkou, jako by dokládaly, že se Židé i dvacet let po šoa nacházejí v krajním existenčním ohrožení. Bleskové vítězství zase jako by potvrzovalo, že jedinou věcí, na niž se v této situaci mohou spolehnout, je vojenská síla jejich státu.
    ...
    Okupace jako šance

    O tyto dva prvky se opřel nový typ sionismu, jenž zaplnil prázdno po svých třech výše zmíněných předchůdcích. Z politického sionismu v podání jeho pravicového dědice Vladimíra Žabotinského si vzal důraz na vojensky silný stát jako jedinou záruku bezpečí Židů. Současně však opustil Herzlovu představu, že ustavením takového státu zanikne antisemitismus a z Židů se stane národ, jako jsou jiné. Přetrvávající nepřátelství Arabů a dalších s nimi sympatizujícíchm národů mělo naopak dokazovat, že antisemitismus je věčným sklonem Nežidů, a je proto třeba neustále pěstovat a zvětšovat vojenskou převahu Izraele nad jeho sousedy. Z původního socialistického sionismu si neosionismus vzal pionýrský elán při osidlování nově okupovaných území. Zatímco však pro radikální levičáky z Hašomer Hacair byly osady místem sociálního experimentu s obecně lidským dosahem, pro národně-náboženské aktivisty hnutí Guš Emunim jsou osady realizací partikulárního nároku Židů na vlastnictví země, kterou jim slíbil Bůh. Také pro kulturní sionisty bylo spojení se zemí starověkých Židů klíčovým momentem. Nebylo však nikdy pojato mechanicky jako fyzická kontrola území, ani nebylo samo o sobě posledním cílem – mělo být pouze katalyzátorem duchovní obnovy, jejímž prostřednictvím budou Židé svým nezaměnitelným způsobem participovat na duchovní obnově lidstva jako celku. Ideologická převaha neosionismu umožnila, že během prvních dvaceti let okupace si Izrael učinil z podmaněného obyvatelstva zdroj levné pracovní síly a přistoupil tím na logiku kolonialismu, které se původní sionisté bránili odmítnutím zaměstnávat Araby. Od první intifády pak Izrael na okupovaném území zavedl propracovaný režimm hierarchické segregace mezi Židy a Araby, jenž není možné popsat jinak než jako institucionalizovaný rasismus. A přitom, jak si uvědomil na přelomu šedesátých a sedmdesátých let politický důchodce Ben-Gurion, okupace arabských zemí ředstavovala také příležitost k normalizaci, neboť Izrael konečně získal „žetony“, které v příhodnou chvíli mohl vyměnit za uznání a mír ze strany Arabů. Ben-Gurionovy názory tehdy působily jako hlas přicházející z jiné doby – proč byl měl Izrael myslet na návrat dobytých území v situaci, kdy má evidentní převahu nad svými sousedy, disponuje nukleárními zbraněmi a za zády mu stojí jedna ze dvou globálních velmocí, která ho považuje za obrannou výspu svých zájmů v regionu? Mocenská převaha Izraele byla také hlavní příčinou neúspěchu mírového procesu mezi ním a OOP: co vlastně mělo motivovat izraelské Židy k tomu, aby přestali osidlovat okupovaná území a stáhli se z nich, měli-li díky dohodám z Oslo z roku 1993 v kapse Arafatův slib míru a v roli „nestranného zprostředkovatele“ věrného advokáta svých zájmů USA? 

    Tak pravil Ben-Gurion

    Obamova neschopnost přimět izraelské Židy k trvalému zmrazení osidlování a Palestince k nepodání žádosti o přijetí za člena OSN signalizuje slábnutí amerického vlivu na další vývoj v oblasti. Vstupujeme do období, v němž USA sice zůstanou důležitým hráčem na Blízkém východě, ale ne jediným. Každopádně již se nebudou moci automaticky spoléhat na podporu Káhiry, Rijádu či Ankary. Izraelští Židé sice v dohledné době neztratí svou vojenskou převahu (jež má ovšem tváří v tvář okupovanému obyvatelstvu a všudypřítomným globálním médiím omezenou hodnotu), ale postupné slábnutí amerického a západního vlivu v regionu nahlodá jejich dosavadní převahu politickou. Doufejme, že je to přiměje k tomu, aby si vzpomněli na rady stařičkého Ben-Guriona i na hodnoty lidské rovnosti a všelidské solidarity, které živily původní socialistický a kulturní sionismus. Z hlediska těchto hodnot je apartheid, který zavedli na okupovaných územích, nepřijatelný.

    Pavel Barša v pořadu hydepark o izraelsko-palestinských vztazích (23. 9. 2011)

    středa 26. října 2011

    Židovské postřižiny - Jewish ritual haircut - Upsherin




    The ritual first haircut of three-year Haredi boy at the grave of Simeon Bar Yochai on Mount Meron.
    Rituální první stříhání vlasů tříletému ultraortodoxnímu klukovi u hrobu Šimona bar Jochaje na hoře Meron.

    středa 19. října 2011

    Hokej s Šalitem

    Ice-hockey with Shalit - reflection of Czech views on release of Israeli soldier Gilad Shalit and Czech views of heroism. Text contains also remarks about role of Czech media in informing about the Middle East and my opinion about political utilization of the Shalit case together with my personal memories of the violence during Second intifada in Jerusalem.    

    Hodně Čechů se mě v uplynulých dnech, kdy se znovu – a tentokrát již opravdu reálně – začalo mluvit o propuštění izraelského vojáka Gilada Šalita, ptalo, jak je možné, že je Izrael ochoten přistoupit na tak nevýhodnou dohodu o výměně jednoho prostého desátníka za více než tisíc vězňů, z nichž řada má krev na rukou. Odpovídal jsem, že se na tento případ není možné dívat naší českou, či středoevropskou optikou. Na Blízkém východě najdeme množství pro nás nepochopitelných paradoxů a toto je jeden z nich.

    Každý národ má své hrdiny – někde jsou to vzhledem k tradici země vojáci, jinde třeba náboženské autority a v některých zemích zase hokejisté a jiní sportovci. Hokejisty nezmiňuji s nějakou přezíravostí a myslím si dokonce, že je stále o něco přirozenější uctívat jako hrdiny lidi, kteří bojují za obrovské sumy na kluzišti, než na bitevním poli. Mimochodem – i v Izraeli se hraje lední hokej a někteří přistěhovalci z bývalého Sovětského svazu ho prožívají podobně, jako většina Čechů. Přesto si nedovedu představit, že by smrt izraelských hokejistů vyvolala podobnou reakci jako u nás. Podobně tak smrt českého vojáka v Afghánistánu nepřinese kromě pár článků a zpráv žádnou mimořádně velkou pozornost. 

    Je pravda, že izraelská společnost již zdaleka tak intenzivně nežije étosem hrdinné armády, který v židovském státě panoval v létech jeho budování a v době nebezpečných válečných konfliktů. Přesto však má armáda v izraelské společnosti stále výraznou úlohu a dobrou pověst. V Izraeli absolvují základní vojenskou službu povinně i ženy a „vojna“ zde neznamená jen promarněný čas v kasárnách a na cvičišti. Její součástí je i reálné nebezpečí, obavy o život a někdy třeba i rozčarování z podílu na okupaci jiného národa, respektive z ochrany vlastních náboženských fanatiků v některých židovských osadách. Vojenská služba je v dnešním Izraeli zkrátka stále něčím dost odlišným od toho, co je uloženo v našich představách a vzpomínkách na povinnou vojnu. Možná i proto je dnes bývalý desátník Šalit, povýšený mezitím na seržanta, z izraelského pohledu zřejmě daleko víc symbolem „jednoho z nás“, než zajatý generál s politickými konexemi nebo superšpión Mossadu. 

    Na stranu druhou v Izraeli najdeme i řadu lidí, kteří pochybují o správnosti uskutečněné výměny. Na svobodu se totiž dostane i řada palestinských vězňů, kteří jsou mj. spoluzodpovědní za plánování sebevražedných útoků během druhé intifády. To ale neznamená, že by všichni propuštění byli jen „teroristé“: je mezi nimi i řada politických vězňů a lidí, kteří byli věznění bez soudního rozhodnutí. Není pochybnosti o tom, že palestinské rodiny budou mít z jejich návratu podobnou radost, jako Šalitovi rodiče. Přesto ve mně osobně zmínka o propuštěných plánovačích bombových útoků vyvolala reminiscence na události, které jsem prožil před necelými deseti lety na Hebrejské univerzitě v Jeruzalémě. Tam jsem tehdy jen o pár minut unikl bombě Hamásu nastražené do univerzitní kantýny. Kromě devíti zabitých kolegů jsem jednoho zraněného člověka znal i osobně a vím, že zůstane kvůli útoku do smrti na invalidním vozíku. Přemýšlel jsem tak, jestli je atentátník, který tehdy vysílačkou odpálil bombu, také mezi vězni, kteří se teď dostávají na svobodu. (později jsem zjistil, že ano - jmenuje se Walíd Abd al-Azíz Abd al-Hádí Anadža, je mu 31 let, a je z jeruzalémské buňky Hamásu. Ze všech vyměněných vězňů měl ten nejvyšší trest - 36 doživotních trestů. Podílel se i ná plánování bombových útoků v Moment Café a v Rišon LeCijonu. Všechny výbuchy si dobře pamatuji, protože jsem v té době v Jeruzalémě žil. Výbuch v Moment Café byl slyšet až na koleje, kde jsem bydlel. Při výměně za Šalita mu nebyl umožněn návrat domů, ale byl přemístěn do třetí země).


    Propouštěcí blízkovýchodní manévry však mají také další rozměr – politický, a to jak na izraelské straně, tak i v Palestině. Izraelský premiér Netanjahu, který nemá právě pověst politika, který by usiloval ze všech sil o ukončení vleklého konfliktu s Palestinci, si díky Šalitovu propuštění  připíše politické body. Pro Hamás, který Šalita věznil a který vyjednal s Izraelci prostřednictvím Egypta propuštění stovek Palestinců, je výměna dobře viditelným trumfem v politickém boji s Fatahem. Ten nedávno přišel s plánem na přenesení snah o uznání palestinské státnosti na půdu OSN, avšak důsledky tohoto kroku jsou pro Palestince zatím stále nejisté. K egyptské roli je třeba dodat, že se v současnosti se u nás mluví prakticky jen o zhoršování jeho pozice vůči Izraeli. Že však tato země stále hraje pro Izrael velmi důležitou úlohu třeba právě ve vyjednávání, by česká média mohla také víc reflektovat.

    Není bez zajímavosti, že Šalitovu výměnu kritizuje i řada židovských osadníků na okupovaných územích  a  izraelská radikální pravice v čele s ministrem zahraničí Liebermanem. Tito lidé se obávají nových teroristických aktivit propuštěných vězňů, protože na rozdíl od izraelského území, které je dnes proti infiltracím militantů čím dál lépe chráněno, jsou židovští osadníci Palestincům podstatně blíže. Z jejich osobního pohledu je obava asi pochopitelná, přesto si ale osadníci mohli uvědomit, že při svých aktivitách, které tak zvyšují napětí mezi Izraelem a Palestinci a zároveň i porušují mezinárodní právo, vystavují sebe i své rodiny velkému nebezpečí. Není vyloučeno, že kdyby zůstali na izraelském území, možná by konflikt měl už dnes mnohem snesitelnější podobu. „Kdyby“ však v historii neplatí a je tak spíš pravděpodobné, že se za současné situace na Blízkém východě dočkáme spíše nových krveprolévání i nových Giladů Šalitů.

    vyšlo v editované verzi v MFDnes, 19. 10. 2011

    pátek 14. října 2011

    Radical Right and Populist parties in Europe - vol.2.

    For my students in the course "Radicalism in Europe" and for everyone who is interested in issues of European rightist political radicalism, populism, xenophobia (especially islamophobia, antisemitism, antiziganism), euroskepticism etc.
    Recommended sources:  

    Boettcher, Alexander: How Strong is Right-wing Populism in Europe?, Social Europe Journal, 11. 8. 2011
    Mudde, Cas: The populist radical Right: A pathological normalcy, Eurozine 2010
    Mudde, Cas: Populist Radical Right Parties in Europe, Cambridge 2007
    Mudde, Cas: Radical Right Parties in Europe: What, Who, Why?, Participation, Vol. 35, No. 1
    Primor, Adar: The unholy alliance between Israel's Right and Europe's anti-Semites, Haaretz, 12. 12. 2010
    Primor, Adar: Where have all the anti-Semites gone?, Haaretz, 26. 3. 2010
    “Jerusalemer Erklärung” verabschiedet

    úterý 11. října 2011

    Radical Right and Populist parties in Europe - vol.1.

    For my students in the course "Radicalism in Europe" and for everyone who is interested in issues of European rightist political radicalism, populism, xenophobia (especially islamophobia, antisemitism, antiziganism), euroskepticism etc.   

    pátek 7. října 2011

    Deset let války v Afghánistánu - Ten Years of Afghan War

    Před deseti lety zahájilo USA vojenskou operaci s patetickým názvem "Trvalá svoboda" (Operation Enduring Freedom) a na hlavy Tálibánců a jejich chráněnců alkáidistů začaly padat první těžkotonážní bomby. Americké bombardování a vzápětí i pozemní operace napomohla získat iniciativu afghásnśké Severní alinci, která pak v relativně krátké době dobyla Kábul. Podobně jako při pozdější rychlé operaci v Iráku se zdálo, že důležitý vojenský krok v Bushově "válce proti teroru" dopadl úspěšně. Následující roky ale ukázaly, že Američané a jejich spojenci částečně zabředli do podobné pasti, na které si v pohnuté historii země vylámala zuby britská i rudá armáda. Po desetiletí násilností a diskutabilních úspěchů při snahách o demokratizaci země je dnes opět možné sledovat vzestup násilí, politické vraždy a hlavně návrat resuscitovaného Tálibánu. Bude-li Afghánistán bezpečnější tak dnes Američané, jejich spojenci, ale i řada místních lidí tuší snad ještě více mlhavěji než v roce 2001. 

    středa 5. října 2011

    Z Mea Šearim do Izraelské národní knihovny - From Meah Shearim to Israeli National Library

    Aricle about ultra-orthodox radical activist Yoel "Yoilish" Kraus who is now scanning Haredi street posters ("pashkevilim") for Israeli national library.

    Articles from Haaretz and Vos Iz Neas. 

    Legenda ultraortodoxního radikalismu Joel "Joliš" Kraus z jeruzalémské čtvrti Mea Šearim začal spolupracovat s Izraelskou národní knihovnou na archivaci "paškevilim" - infomačních plakátů vylepovaných v ultraortodoxních čtvrtích. Ty slouží mnoha meašearimským charedim jako jeden z mála zdrojů informací o dění kolem nich (v této souvislosti napsal reportáž o Krausovi i náš blízkovýchodní rozhlasový zpravodaj Břetislav Tureček). Řada ze zdejších obyvatel totiž doma nemá ani televizi, rádio a pochopitelně ani počítač s internetem, neboť všechna tyto média jsou považována za "zdroj morální nákazy a kontaminace sionismem". Kraus začal spolupracovat s Izraelskou národní knihovnou, za podmínky, že do ní nebude muset vstupovat, protože obsahuje sekulární tiskoviny. Knihovna tak zapůjčila domů scanner a počítač (samozřejmě bez internetu) a Kraus tak teď každý den scannuje plakáty, které osmatřicetiletý aktivista sbírá i sám vyrábí od svého dětství. V jeho sbírce je kromě plakátů například i speciální jízdenka vytištěná pro slavného satmarského rabína Joela Tajtlbauma, který před několika desteiletími navštívil Izrael, avšak nechtěl mít nic do činění se sionistickou symbolikou na lístcích.   

    Článek o Krausovi a paškevilim z Haarecu a ze serveru Vos Iz Neas.

    úterý 27. září 2011

    Shana Tova 5772!

    Diskuse o aktuální situaci na Blízkém východě


    Témata: Předpoklady pro arabské jaro, turecký vliv na Blízkém východě, současná politika Izraele...
    Diskutuje s vámi a přednáší M.Č.
    Kdy? Již další úterý, 4. 10. t.r. 
    Kde? Brno, kabaret Špaček, Oltec, Kopečná 46
    vlez pouhých třicet ká-čé (resp. 10 egyptských liber či 7 šekelů)

    Pro facebookisty taktéž info na fejsbuku Baraky 

    neděle 25. září 2011

    Evangelizace Štatlu - The Evangelical Crusade in Brno

    Text and pictures about recent evangelical "crusade" by organization of evangelist Reinhard Bonnke in Brno, Czech republic, in one of the most secular countries in the World. Photos here.

    "Od mínusu k plusu"

    Byla to na Brno celkem nezvyklá událost a v hale Rondo zaplněné víc než při zápase Komety si člověk rozhodně nepřipadal jako v jedné nejsekulárnějšch zemí světa. Hlavní hvězda, německý evangelizátor Reinhard Bonnke (viz taky http://www.bonnke.net/cfan/cs/), sice nakonec nepřijel, ale na pódiu se střídala celá řada, českých, slovenských i amerických evangelizátorů včetně Bonnkeho pravé ruky Daniela Kolendy. Zajímavé bylo jeho časté užívání pojmu "crusade", které český překladatel uváděl jako "evangelizační pouť"... Všechno se to hodně točilo kolem Bonnkeho aktivit v Africe, na promítacích kostkách i velkých plátnech frčely záběry davů obrácených na Ježíše při "crusades" v Nigérii a přilehlém okolí. Lidé si to evidentně užívali, zpívalo se o sto šest a kyblíčky se plnily poukázkami. Jak pastor Kolenda zcela upřímně prohlásil "Ježíš může s vaší pomocí ovládnout svět, ale potřebné prostředky jsou stále ve vašich peněženkách..."

    • Fotoalbum z brněnské "crusade" si můžete prohlédnout tady.
    • Link na článek o křesťanském sionismu a evangelikální organizace ICEJ („Mezinárodní křesťanské velvyslanectví v Jeruzalémě“) a jejím působení v České republice 



    pátek 23. září 2011

    Palestinská státnost v OSN

    Interview concerning Palestinian UN state bid. 

    Přestože obě strany připouští budoucí vznik samostatné Palestiny, mírové rozhovory mezi oběma stranami více než před rokem uvázly na mrtvém bodě. Které sporné otázky jsou největší překážkou pro případné obnovení jednání?

    Je to jednak rozdělení Palestinců – a to jak geografické (Gaza, Západní břeh), tak politické (OOP/Fatah na Západním břehu vs. Hamás v Gaze). V případě Izraele se zase jedná o to, že zemi vládne pod vedením Netanjahua jedna z nejtvrdších a nejnacionalističtějších vlád v izraelské historii, pro kterou není hledání kompromisu s Palestinci příliš důležité. Jinak podstatou sporu stále zůstávají nedořešené věci od zkrachovalého mírového procesu z 90. let – židovské osady, status Jeruzaléma, vzájemná bezpečnost, status uprchlíků, vzájemné hranice, vodní zdroje… To vše se od dob mírového procesu ještě zkomplikovalo, přibyly nové židovské osady, nové teroristické taktiky, vzrostl počet uprchlíků, Izraelce a Palestince dnes odděluje fyzická bariéra…

    Mahmúd Abbás už řekl, že 23. září předloží žádost o plné členství Palestiny v OSN. Je tedy pravděpodobné, že žádost přes Valné shromáždění projde a když se dostane před RB OSN, USA ji téměř jistě zamítnou. Může páteční hlasování vůbec přinést nějaké překvapení?

    Nečekám, že by USA nevetovaly palestinskou žádost, nicméně překvapení mohou přichystat politické či jiné kroky a události (například nárůst extremismu) přímo v Izraeli či Palestině, respektive reakce dalších států.

    Je palestinská žádost o uznání státu pouze pokusem o získání větší mezinárodní pozornosti nebo může mít hlasování na půdě OSN skutečně přímý dopad na situaci v regionu?

    Je to palestinská reakce na dlouhodobou stagnaci mírových jednání a také na kroky současné izraelské vlády. Skrývá v sobě různá rizika, které na dnešním rozjitřeném Blízkém východě ani Palestinci ani Izraelci nemohou předpovědět. Řada Palestinců by už ráda viděla svůj stát, ale není úplně přesvědčená o důsledcích hlasování v OSN.
    Jinak Izrael ještě za premiéra Šarona rovněž zahájil politiku jednostranných kroků (evakuace židovských osad z pásma Gazy, výstavbu separační bariéry), takže se palestinský krok logice vzájemných izraelsko-palestinských vztahů v posledním desetiletí zase tak nevymyká.

    Za Palestinu zřejmě na Valném shromáždění vystoupí Mahmúd Abbás z hnutí Fatah, nakolik ale jeho postoj koresponduje s ostatními skupinami? Například Hamás, přestože nedávno uzavřel s Fatahem příměří, tuto iniciativu důrazně odmítá. Může Abbásova žádost znovu prohloubit rozkol mezi Palestinci?

    Ano, Fatah s Hamásem skutečně uzavřeli nedávno v Egyptě (již po několikáté) dohodu, dlouhodobě jsou však vztahy mezi těmito dvěma klíčovými palestinskými hnutími špatné. Hamás se nyní od kroku distancuje, ale zřejmě bude vyčkávat, co reakce na hlasování vyvolá. Pragmaticky se bude snažit využít výsledek hlasování ve svůj prospěch, a to hlavně v případě, že by výsledek hlasování oslabil jeho soka Fatah.

    Co by se změnilo pro židovské osady na okupovaných územích, pokud by byla Palestina OSN uznána v hranicích před šestidenní válkou?

    Zřejmě nic výrazného, protože vojensky má situaci na Západním břehu pod kontrolou Izrael. Je však možné, že vzroste napětí mezi Palestinci a židovskými osadníky na Západním břehu a že dojde k násilnostem.

    Pokud by Izrael uznal palestinský stát, bylo by reálné počítat s tím, že jej na oplátku uznají některé arabské státy, které tak dosud neučinily?

    Izrael při hlasování v OSN palestinský stát neuzná. V souvislosti s uznáním Izraele arabskými státy poukazuji např. na mírovou iniciativu současného saúdského krále Abdalláha z roku 2002 (tehdy byl korunním princem), která přislíbila uznání Izraele arabským světem výměnou za stažení židovského státu z území okupovaných po roce 1967 a za předpokladu „spravedlivého vyřešení osudu palestinských uprchlíků“.

    Viditelným zastáncem uznání palestinského státu je Turecko. To v poslední době vyostřilo svůj spor s Izraelem, ale i jinak zastává poměrně sebevědomou zahraniční politiku. Například rada premiéra Erdogana, aby Egypt přijal sekulární ústavu podle tureckého vzoru vzbudila značný rozruch. Má tato země nakročeno k tomu stát se nejsilnější regionální velmocí?

    Turecko se skutečně v poslední době chová, tak jak naznačujete. Má to řadu příčin: úspěšný a populární současný vládní establishment, hospodářská konjunktura země, jisté posilování náboženského charakteru od tradiční atatürkovské sekularizace. Pak zde také hraje roli dlouhodobé odmítání Turecka ze strany evropských integračních struktur jako rovnocenného partnera. Turecko tak přehodnocuje svou předešlou politiku a priority a orientuje se od Evropy více na Blízký východ. V současnosti má v tomto regionu dobré předpoklady k posílení už tak silné pozice.

    Ve kterých státech mají Palestinci před hlasováním OSN nejvlivnější spojence? Jak jednotná je v tomto ohledu EU?

    Není asi překvapující, že nejvíce je to mezi státy arabského a muslimského světa. Palestinský stát také uzná řada afrických, asijských a jihoamerických zemí. EU není i přes snahu o „jednotnou evropskou zahraniční politiku“ v této otázce jednotná, protože některé státy Palestince jednoznačně podpoří (např. Španělsko, některé skandinávské země) a jiné pravděpodobně nikoliv (Česká republika, Německo, Nizozemí).

    Československo mělo v různých obdobích nadstandardní vztahy jak s Izraelem, tak s Palestinou. Mohla by mít Česká republika předpoklady stát se úspěšným prostředníkem mezi oběma stranami konfliktu?

    Za současné situace o tom pochybuji, protože se Česká republika v posledním desetiletí celkem neskrývaně postavila na stranu jednoho z aktérů konfliktu – Izraele – a tak může být jen těžko chápána jako nestranná.

    Všeobecně se očekává, že Česká republika palestinskou žádost nepodpoří z podobných důvodů jako USA (jednostrannost takového kroku). Mohou z toho pro Českou republiku vyplynout nějaké důsledky?

    Nemyslím si, že by bylo pro Českou republiku důsledkem něco výrazného konkrétního pozitivního či negativního. Nebyli jsme, nejsme a zřejmě ani nebudeme na Blízkém východě důležitý politický hráč. Není vyloučené, že posílí nějaké specifické kontakty a kontrakty s Izraelem apod. Jak už jsem naznačil, Česká republika není vnímaná v otázce vztahů mezi Izraelci a Palestinci ve světě a v Evropě jako nestranný stát, a tak pravděpodobný český hlas proti v OSN tento obraz ještě posílí.

    Vyšlo v Deníku pod názvem "Česko není nestranný hráč...Neskrývaně stojí za Izraelem", 23. 9. 2011 Rozhovor vedl Martin Dohnal 

    úterý 20. září 2011

    Multi-kulti heraldiš hádanka!

    Jestlipak poznáte které super-multi-kulti-tolerantní obci patří tento o nic méně multikulti znak a vlajka?! :)

    pondělí 19. září 2011

    Jak by měl Izrael reagovat na vyhlášení palestinské nezávislosti?

    How should Israel react on proclamation of Palestinian independence?   
    (pro zvětšení textu klikněte na obrázek) vyšlo v Respektu 38/39, 2011

    středa 14. září 2011

    Námět do debaty pro pana premiéra Nečase při návštěvě Jad Vašem, memoriálu holocaustu

    How Czech government is able to combine pro-Israeli stances and presence of neo-Fascist in the administrative of the Czech government.
    Náš pan premiér Nečas navštíví 15. září t.r. v Jeruzalémě memoriál holocaustu Jad Vašem. Kdo si myslí, že by bylo vhodné premiérovi při té příležitosti připomenout, že není dobré, když v administrativě naší vlády zastává vysoké pozice kryptofašista, může napsat mail řediteli památníku Jad Vašem panu Šalevovi na adresu: media.relations@yadvashem.org.il nebo estee.yaari@yadvashem.org.il (předmět mailu: "for Mr. Shalev")

    Pokud chcete inspiraci pro anglický psaný dopis:

    Dear Mr Shalev,
    Allow me to bring to your attention an urgent matter regarding tomorrow´s/today´s visit of the Prime Minister of the Czech Republic Mr. Petr Necas and the Minister of Education, Youth and Sports Mr Josef Dobes to Yad Vashem.
    With the full consent of PM Necas, Mr Dobes has chosen to employ Mr Ladislav Batora at the Ministry of Education. Mr Batora is known for his contacts with Czech neo-Nazi community; he also contributes to neo-fascists periodic. Despite this personal profile, he was originally to be appointed Deputy Minister and later became Personnel Director at the Ministry. Due to public and political pressure, he was called off from the position in August; but has promptly been re-engaged as Deputy Director of the Minister’s Office, where he continues to work up to present.
    Clearly, this has caused much stir and since his first appointment to the Ministry in spring 2011, there has been huge public discussion with many experts involved about Mr Batora’s profile and the ideas he represents. Major NGOs and political representatives in the Czech Republic have repetitively called on the government as well as the Ministry itself to re-consider this truly unfortunate engagement.
    In the light of these disturbing developments, we would be very grateful if you, Mr Shalev, could raise this issue with our Prime Minister. We strongly believe that individuals like Mr Batora should not hold any public posts. Not only is their engagement in conflict with good morals, but it opens up public space to initiatives which promote nationalist, discriminatory and anti-Semitic principles. We hope that you share this view and will kindly do your utmost to prevent the above described. 
    Thank you for your consideration.
    Yours faithfully,

    ....
    -------------------------------------------------
    Program pana premiéra Nečase v Jad Vašem

    Prime Minister of the Czech Republic, HE Dr. Petr Necas, will visit Yad Vashem on tomorrow, September 15, 2011.

    Following are media arrangements for his visit:
    15:15:  Arrival and tour of the Holocaust History Museum - Closed to cameras   
    16:00: Hall of Names, Holocaust History Museum - PHOTO - OP: OPEN
    16:10: Memorial Ceremony, Hall of Remembrance:  OPEN
    16:20:  Children's Memorial:  Closed to Cameras
    16:30:  Signing of the Guest Book:  OPEN

    Media who are interested in covering the visit should arrive at the Hall of Names by 15:45, and are requested to RSVP: 02 644 3410/2.
    Contact: Estee Yaari / Foreign Media Liaison / Yad Vashem +972 2 644 3412/0/ estee.yaari@yadvashem.org.il

    pondělí 12. září 2011

    Palestina: šachy bez černých a bílých

    Palestine: Chess-game without black and white chesspieces. 
    The article focuses on the Czech approach and stereotypes towards the Israeli-Palestinian conflict.
    V těchto týdnech začíná izraelsko-palestinský spor opět naplňovat stránky novin poněkud více než obvykle.
    Má to několik příčin: zaprvé aktuální krizi izraelsko-tureckých vztahů; zadruhé fakt, že zítra bude kulaté výročí 11. září, se kterým bývá třeba i jen vzdáleně související dění na Blízkém východě často spojováno; zatřetí se blíží důležitá událost – plánované hlasování ve Spojených národech o samostatnosti Palestinského státu. To by mohlo být krokem poněkud výraznějšího kalibru.

    Český pohled skrz mlhu

    Podívejme se teď, jak se na věc dívají Češi. Je zajímavé, že zatímco o konfliktech třeba na Dálném východě nebo v rovníkové Africe nemají naši lidé příliš ponětí, s trochou nadsázky lze říci, že Blízkému východu neuniknou, ani kdyby chtěli. Je to často tím, že se tento region – a spor mezi Izraelci a Palestinci pak zvláště – takřka pravidelně objevuje v hlavním zpravodajství, včetně těch nejkomerčnějších televizních stanic. Názor na tamní situaci si tak udělá skoro každý, včetně babičky z Horní Dolní. Je fakt, že některé našince tento spor pro svou délku a „neřešitelnost“ možná už poněkud nudí (pěkně to glosoval jeden česko-izraelský žurnalista, když konflikt přirovnal k filmům o Jamesi Bondovi, kde zůstává zápletka, hrdina a padouši stejní, ale v každém díle se mění rekvizity). Pro řadu Čechů ale konflikt stále představuje velmi sledované a hojně diskutované drama.
    Ze své zkušenosti vím, že asi největším problémem v tomto ohledu je až příliš často zřetelný černobílý přístup – lidé chtějí mít jasno a vědět kdo je „zlý“ a kdo „dobrý“. Ptají se, jestli mají spíš pravdu Izraelci, nebo Palestinci. Je to asi dědictví dob Studené války, kdy takovéto dělení světa bylo jasnější – hodně lidí ho vidělo zjednodušenou komunistickou optikou, nezanedbatelná část však ve stejné době tajně fandila Západu (včetně Izraele) a protivily se jim námluvy mezi komunistickými papaláši a politiky „třetího světa“ – včetně těch arabských a palestinských.
    Dnes můžeme najít u Čechů přístupů více, přesto však stále v pohledu na Izraelce a Palestince nalézáme ona bondovská či westernová schémata. Izraelec musí být buď hrdina, nebo padouch – „udatný voják“ nebo „agresivní osadník“. Podobně tak Palestinec je buď „zbídačený uprchlík“, nebo „umouněný terorista v arabském šátku“.

    Šachy bez černých a bílých

    Jako by neexistoval nějaký pohled „mezi“, jako by nebylo zřejmé, že oběťmi konfliktu jsou obě strany – i když ne vždy stejným způsobem, protože jde o asymetrický konflikt. Přemíra informací v dnešní době přispívá k tomu, že lidé jsou často pohodlní a nejdou ke kořenům problémů. Spokojují se s agenturními zprávami bez kontextu a nevidí už, že jak Izraelce, tak ani Palestince nelze jednoznačně z rozpoutání vzájemného násilí vinit. V době, kdy se konflikt rozhoříval, neměli totiž ani jedni, ani druzí hlavní slovo. Byl tu tehdy totiž ještě třetí silný hráč – velmoci, které vůči Židům a Arabům činily zásadní rozhodnutí – Osmanská říše (do roku 1917) a později Velká Británie (1917–1948). Británie udržovala pragmatickou politiku „rozděl a panuj“ – držela obě komunity v umělém napětí, klamala je a využívala je především pro svoje zájmy. V roce 1948 se Britové z Palestiny jednostranně stáhli, „umyli si ruce“ – a zanechali Židy a Araby napospas jejich krvavým sporům. Další osud už tak zůstal v jejich rukou (alespoň do té míry, do které to Studená válka dovolovala), nenávist však byla dávno zaseta.  
         
    Bitva myšlenek, nikoli náboženství

    Není bez zajímavosti, že i v jedné z nejsekulárnějších zemí světa (jakou je Česká republika) stále řada lidí věří, že vývoj na Blízkém východě je novodobým pokračováním biblických válek. Jiní zase s oblibou tvrdí, že hlavní příčinou sporů na Blízkém východě bylo vždy náboženství – moderní je dnes uvádět hlavně islám. K pravdě však mají tyto názory značně daleko. Konflikt mezi Izraelci a Palestinci (respektive i dalšími arabskými národy) je věc novodobá. Jeho prvopočátek není sice možné jednoznačně určit, obecně však bývá zasazován na přelom devatenáctého a dvacátého století, respektive do období kolem první světové války. Cimrmanovským jazykem je tedy možné říci, že také letos je tomu sto let, co tu izraelsko-palestinský (či sionisticko-arabský) konflikt máme.
    Proč sionisticko-arabský? Protože Izrael vznikl až v roce 1948 a v předstátním období bylo vyjádřením snah o dosažení samostatného státu (a zároveň stranou konfliktu) židovské národní politické hnutí neboli sionismus. Ve stejné době se začala výrazněji formovat také palestinská národní identita. Ta byla rovněž, jako u Židů, inspirována emancipačními národními hnutími vzniklými na Západě v devatenáctém století a bojem proti politickému a kulturnímu útlaku – v případě Židů to byl útisk evropských antisemitů, v případě Palestinců útlak Turků a později Britů.
    Historicky ale muslimové a Židé nepřáteli nebyli. V uplynulých staletích muslimové Židy (a křesťany) uznávali za své teologické předchůdce – i když nedokonalé a ne zcela plnoprávné. Často ale volili výrazně humánnější přístup k náboženským menšinám než mnoho křesťanských myslitelů, papežů a panovníků opačně. Ti Židy okrádali, pořádali na ně pogromy a činili je dědičně a kolektivně zodpovědnými za smrt Ježíše. Z tohoto podhoubí vyrostl i holocaust, který má své kořeny právě v Evropě, ne v muslimském světě. A s holocaustem zase souvisí černé svědomí některých současných Evropanů a křesťanů.

    Dějiny nespí

    Dnes je možno říci, že navzájem konfliktní ideologie sionismu a palestinského nacionalismu jsou do určité míry účelovými konstrukcemi, které se však stále dynamicky vyvíjejí. Ostatně podobně je tomu se sebeuvědoměním mnoha dalších národů, které se formovaly hlavně od 19. století. Například Němci byli po staletí spíš Sasy, Šváby, Bavory... Podobně tak i Češi si do dob národního obrození svou identitu uvědomovali dost odlišně od současnosti.
    Samotný sionismus se v průběhu století proměnil z univerzalistického, sekulárního a nezřídka až levicově revolučního myšlenkového proudu na hrdou státní ideologii, která dosáhla velkého úspěchu: podařilo se jí vybudovat – a navzdory nebezpečnému okolí i udržet – židovský stát, který už má za sebou více než šedesát let existence a řady úspěchů. Nutno dodat, že se dnešní sionismus dost liší od myšlenek zakladatele, rakousko-uherského novináře Theodora Herzla; více se uzavřel do sebe a stal se víc etnocentrickým. 
    Podobně tak i palestinská identita prošla proměnami: Od chápání společenství Palestinců jako jednoty všech muslimů, křesťanů (a dokonce i antisionistických Židů) z původního Brity spravovaného území „Palestina“ se vydělil významný proud ztělesněný hnutím Hamás. To zastává jak nekompromisní postoj vůči Izraeli, tak usiluje o vytvoření islámské Palestiny.

    Drama pro náročného diváka

    Není skutečně jednoduché rozeznat a pochopit všechny důležité vlivy a procesy, které vedly k současným špatným vztahům mezi oběma národy. Přesto nejsou nepochopitelné – vyžadují však hlubší pozornost, znalost kontextu i méně emocí. Stejně tak je v souvislosti s Blízkým východem často důležité oddělovat politiku od ostatního dění a neposuzovat zdejší lidi podle politiků, kteří je zastupují.
    Sečteno podtrženo: Blízký východ není „western“ s hrdiny v bílém a padouchy v černém (v izraelsko-palestinském podání v bílo-modrém a zeleném) s kolty proklatě nízko, ale spíš složité drama plné spletitých vztahů a souvislostí. ...Možná mu můžeme říkat „Middle-Eastern“. (-mč-)

    vyšlo v MFDnes, 10. 9. 2011 

    sobota 10. září 2011

    9/11 - Vše co jste chtěli vědět o 11. září (a báli jste se zeptat)

    Everything You Always Wanted to Know About 9/11* (*But Were Afraid to Ask)
    Pár zajímavých odkazů - Useful links:
    Frankfurter Allgemeine Zeitung: Zehn Jahre nach 9/11
    Al-Jazeera: The 9/11 decade 
    Rozhovor na téma 11. září a terorismu na letošní filmové škole v Hradišti. Originál je tady.

    Jedním z klíčových témat letošní Letní filmové školy bylo 11. září 2001 a hrozba terorismu, které jsou obecně považovány za zlom v oblasti zahraniční a obranné politiky států západní kultury. Je ono dělení na svět před 11. zářím a po něm opodstatněné nebo se jedná o zveličování a přeceňování jedné z mnoha událostí?

    Samotné útoky z 11. září 2001 byly velmi výrazně vnímány hlavně v západním světě, a to jak pro svou ničivost, bezprecedentně pochmurnou spektakulárnost, tak i všudypřítomnou medializaci. Na druhou stranu dělení dějin na svět „před“ a „po“ 11. září se mi zdá poněkud účelové a přehnané. Terorismus a předpoklady pro jeho vznik a násilí s ním související nepřišly s nárazem letadel do manhattanských dvojčat, ale existovaly dlouhou dobu před nimi. Vždyť už celá desetiletí jsme tu měli blízkovýchodní diktátory brutálně potlačující opozici, okupační režimy či různé západní a komunistické politiky, kteří na Blízkém východě rozdmýchávali etno-náboženské spory. Terorismu nejrůznějšího druhu, včetně státního, padlo ještě před zřícením WTC za oběť desetitisíce, možná i více lidí. Je pravda, že mohutnosti ničivé síly 11. září se do té doby žádný teroristický útok nevyrovnal, to samotné však nečiní série řady předešlých teroristických útoků humánnější. Lidi na Západě často také terorismus příliš nezajímal, protože oběťmi byli hlavně „oni“, lidé na Blízkém východě, nikoliv „my“ vyspělí Evropané a Američané. 11. září bylo však v jistém smyslu zásahem do „srdce“ západního světa. Z dlouhodobého hlediska je však tento útok významný hlavně proto, že v hlavách mnohých zvýraznil černobílé vidění světa, posílil protimuslimské (a u muslimů zároveň i protizápadní) fobie a princip kolektivní viny, dal mnoha politikům záminku potlačovat pod rouškou „boje proti teroru“ opozici… V neposlední řadě 11. září vyvolalo na Západě hysterii, která se projevila ve formě sebedestruktivního omezování občanských práv a svobod, vzniku kontroverzních zařízení jako je Guantánamo, posílení xenofobie a napomohlo vzestupu politiků, kteří do té doby nebyli v mainstreamové politice příliš vlivní.

    Na Letní filmové škole jste přednášel o terorismu a náboženském fundamentalismu. Jaký je mezi těmito dvěma pojmy rozdíl?
    Jsou to dva pojmy, které spolu nemusí vůbec souviset. Fundamentalismus je pojem spojovaný s náboženstvími obecně – existují tedy fundamentalisté muslimští, křesťanští, židovští, hinduističtí i jiní. Těm většinou jde o komplexní a striktní uplatňování principů jejich víry. Jen někteří tak ale činí násilnou cestou. Křesťanské fundamentalisty tak máme třeba i v České republice a nejsou to žádní teroristé. Terorismus je oproti fundamentalismu násilná metoda či taktika používaná organizacemi, které nemusí být zdaleka jen náboženské. Mohou být naopak zcela sekulární, ateistické, inspirované různými variantami fašismu a celým spektrem dalších ideologií a politických postojů.

    Program festivalu nabízí celou řadu různorodých snímků variujících téma 11. září a terorismu. Je podle vás důležité vytvářet dialog a relativizovat stávající dominantní názorová přesvědčení, třeba i skrze kinematografii, nebo je výhodnější nevyvolávat „spory“ a zachovávat status quo?

    Určitě je velmi důležité rozvíjet dialog, podporovat vzdělání a zvyšovat povědomí o tom, co se děje kolem nás. Teroristé a političtí radikálové totiž často těží právě z nevzdělanosti lidí a ze schopnosti vnutit svým stoupencům jednoduše srozumitelné, avšak polopravdivé či zcela zcestné a zmanipulované vzorce pohledu na svět. A v České republice mi přijde názorové povědomí o terorismu, Blízkém východu a náboženském fundamentalismu obecně špatné. Je to částečně stále dědictví myšlenkové manipulace z dob komunismu, dílem je to však způsobeno i nezájmem, předsudky, dosebezahleděností a povrchními postoji řady Čechů, kteří mají za to, že když si přečtou pár článků v našich nejčtenějších plátcích a na internetu, tak rozumí všemu.

    Terorismus a 11. září jsou často využívány buď jako motiv, nebo jako dílčí či hlavní téma jak v nejrůznějších filmech, tak v televizní seriálové produkci. Existuje nějaký snímek, seriál…, který podle vás vystihuje atmosféru po útocích na WTC, případně průběh válek v Afghánistánu a Iráku?

    Hollywoodské filmy zaměřené přímo na události 11. září mně přišly vesměs špatné. Naštěstí bylo v posledním desetiletí natočeno i několik filmů, které celkem dobře vykreslují situací okolo mezinárodního terorismu a dění na Blízkém východě. Do komplexnosti a složitosti vývoje například výborně zasvěcuje film Syriana. Určitě stojí za to vidět i Mnichov nebo izraelské či koprodukční filmy Valčík s Bašírem, Libanon a Ráj hned teď. Ty se sice zaměřují na specifické události z nedávné historie Blízkého východu, přesto pomáhají pochopit širší souvislosti. A pokud se chcete podívat na terorismus a Blízký východ trochu odlehčeně, doporučuji teroristickou tragikomedii Čtyři lvi a krátký film West Bank Story, který je blízkovýchodní parafrází na slavný muzikál.