Reviews of the book "Rabbis of our Time"

Marek Cejka and Roman Koran, Rabbis of Our Time: Authorities of Judaism in the Religious and Political Ferment of Modern Times (New York: Routledge, 2016), 232 pp.

On Amazon: $148 (hardback).

Reviewed in: Israel Studies Review, Volume 32, Issue 1, Summer 2017, p. 123

Author of the review: Guy Ben Porat (Ben-Gurion university of Negev, Beer-Sheva)

In Theodor Herzl’s programmatic book The Jewish State, the author outlines a secular entity with a separation of religion and state: “Shall we end by having a theocracy? No. Faith unites us, knowledge gives us freedom. We shall therefore prevent any theocratic tendencies from coming to the fore on the part of our priesthood. We shall keep our priests within the confines of their temples in the same way as we shall keep our professional army within the confines of their barracks” ([1946] 1988: 56). 

Politics, according to this vision, must be freed from religion and ruled by knowledge, which provides freedom. Zionism established itself as a national movement led by Jews who rebelled against the prevailing Orthodox leadership following the modernization of Jewish life that began in the eighteenth century. Yet, as Zionist leaders quickly learned, the separation from religion and religious leaders was all but impossible. As a secular ideology, Zionism challenged religious authority holding the view that Jewish redemption would come about with the advent of the Messiah.

As a national ideology, religion was indispensable to Zionism as a marker of boundaries and a mobilizing force. This ambivalence toward religion could hardly be resolved, as secular nationalists would often acknowledge.

Rabbis of Our Time offers a map of contemporary Jewish religious leaders and their relationship to Zionism and the State of Israel. The book contains twenty-five full profiles (three to five pages each) and twenty-eight shorter profiles of rabbis, discussing both their religious significance and their political influence. Not accidentally, the vast majority of the rabbis chosen for profiling are Orthodox or ultra-Orthodox, an indication of the powerful position of Orthodoxy in the Israeli state and society and the marginalization of non-Orthodox rabbis, despite the significance of the Reform and Conservative movements in the United States and the important attempts to create alternative forms of Jewish identity and belonging in Israel. More attention to non-Orthodox alternatives and their position in Israeli society and politics, however, could have been important.

Nevertheless, even within the boundaries of Orthodoxy, this book describes a wide range of rabbinical figures across the different divides. Ethnically, they include Ashkenazim like Rabbis Bunim Alter and Elazar Shach, who towered over various Agudat Israel parties; as well as Sepharadim, especially the late Rabbi Ovadia Yosef, founder of the Shas political party. Politically, it includes Zionists (e.g., Rabbi Zvi Yehuda Kook, the inspirational leader of the West Bank and Gaza settlers), anti-Zionists (such as Rabbis Amram Blau and Yoel Teitelbaum), and many pragmatic ultra-Orthodox rabbis who maintained an ambivalent relationship with Zionism and the Jewish state. This ambivalence is personified in the profile of Rabbi Avrohom Yeshaya Karelitz, better known as the Chazon Ish, who, in a famous meeting with David Ben-Gurion in 1952, described Jewish Orthodoxy and Zionism, respectively, as a laden and an unladen camel (i.e., one with significant content and the other without), a metaphor he employed to underscore ultra-Orthodox demands not to be conscripted into mandatory military service.

Hasidim and ‘Litvaks’ (i.e., anti-Hasidim or Mitnagdim), rabbis who held formal bureaucratic roles and those who refrained from involvement with the state, rabbis who were prolific scholars and others who were political leaders, as well as a number of other typologies, are all included.

The overview of rabbis provided in the book is supremely relevant to contemporary political issues and demonstrates unmistakably that Orthodoxy did not and does not speak with one voice. The ultra-Orthodox rabbis generally maintain their distance from political debates, but among the Orthodox, by contrast, there is strong support for Jewish settlement of the West Bank, from spiritual leaders like Rabbi Kook to activists like Rabbi Moshe Levinger, as well as extremists like Meir Kahane, the founder of the Jewish Defense League in the United States and the Kach political party in Israel, which was banned from the Knesset because of accusations of racism.

The book also profiles moderate figures like Rabbi Michael Melchior and peace activists such as the late Rabbi Menachem Froman. Overall, this book provides an overview of numerous contemporary religious figures, references to their writings, and their engagement with contemporary questions of Jewish life and the Jewish state. Jewish Orthodoxy, as the book demonstrates, does not speak in one voice, and its interpretations of religious texts may result in widely differing political conclusions.

References:

Herzl, Theodor. (1946) 1988. The Jewish State. New York: American Zionist Emergency Council. Galia.

Guy Ben-Porat

Reviewed in: Religious Studies Review, Volume 43, Number 4, December 2017, p 413

Author of the review: Shaul Stampfer (Hebrew University of Jerusalem) 

This interesting and rather distinctive book is apparently a translation of Rabíni naší doby, published in Brno in 2010. It consists of profiles of about twenty-five contemporary and modern rabbis and shorter descriptions of twenty-nine additional rabbis. The list is rather eclectic, to say the least, and the authors explain that the goal of the book is not to provide biographies but to “open a broader discussion of the relation-ship between Judaism and politics” by analyzing the religiousand political thought of a wide range of rabbis. Clearly, it is impossible to offer detailed analyses of the views of so many rabbis in one volume. However, the authors successfully combine different genres interviews, short essays, and texts to demonstrate the wide range of political views among contemporary rabbis. The reader can then turn to the bibliographies for sources that offer additional information. This book does not claim to represent every view nor does it includeevery significant rabbi. It does, however, reflect the maintrends and many minor ones. The bibliographies generally do not refer to Hebrew language publications and therefore many important studies are missed. The emphasis in the bibliographies on Czech language publications is probably not very useful for most English readers. They could have been replaced by significant English language studies that did not make it into the bibliographies. The relation between religion and politics is an important topic in many frameworks and this volume could be useful but only as a starting point.

Shaul Stampfer

Proč hrají chasidé o vánocích šachy?

Tušili jste, že někteří chasidé také "slaví" vánoce? Ale značně jiným způsobem než křesťané a vlastně i tak trochu z opačných důvodů. Vzhledem k tomu, že ve středověké křesťanské Evropě docházelo k četným projevům antisemitismu právě v době důležitých křesťanských svátků (židé se například v té době někde nemohli vůbec objevovat na veřejnosti a někdy se během "svátků míru" stali i terčem násilí a pogromů), vznikla v některých západních židovských - hlavně chasidských - komunitách tradice považovat vánoce za dny truchlení nad obětmi křesťanského antisemitismu.

Někteří židovští mystici měli rovněž za to, že se během vánoc zlo kulminuje v plné síle. Z toho důvodu nedoporučovali o vánocích dokonce ani studovat Tóru a na místo toho se věnovat různým světským činnostem: číst například sekulární literaturu (oblíbená byla zvláště kniha kritizující Ježíše zvaná "Sefer Toldot Ješu" - "Kniha pokolení Ježíšova"), hrát šachy, karty, případně trhat toaletní papír na používání během šabatu (trhání toaletní papíru je rovněž považováno za práci a je o šabatu zakázáno). Někteří rabíni vyzývali k sexuální zdrženlivosti během vánoc, neboť se domnívali, že pokud by v těchto dnech došlo k početí, mohl by se narodit odpadlík od víry.  

Vánoce, resp. hlavně štědrý večer, jsou nazývány chasidy jako "nittel nacht". Nejen chasidští cadikové, ale i řada rabínů nechasidských komunit, včetně takových autorit, jako byl prešporský (bratislavský) rabi Chatam Sofer, se k problematice "nittel nacht" vyjadřovalo.  

Navzdory tomu, že řada politiků a spol. dnes mluví o tzv. "židovsko-křesťanské civilizaci", faktem je, že teologické napětí mezi judaismem a křesťanstvím bylo v dějinách velmi silné. Židovské menšiny se uzavíraly do sebe a majoritní křesťané se vůči židům často dopouštěli brutálních činů. V moderní době začal křesťanský antisemitismus ustupovat a mnozí křesťané začali pociťovat vinu za nespravedlnosti páchané vůči židům. Řadu aspektů slábnoucího křesťanského antisemitismu však převzal antisemitismus rasový, který vyvrcholil holocaustem.

Negativní vztah k vánocům se vyvinul hlavně tam, kde byl křesťanský antisemitismus nejsilnější - tedy hlavně ve středověké Evropě. Naopak v sefardských a orientálních komunitách, které žily pod muslimskou nadvládou, se averze ke křesťanství a vánocům nerozvíjela. S emancipací židů a ústupem antisemitismu v některých částech světa zanikala také pomalu tradice "nittel nacht". Přesto ji do dnešních dnů některé chasidské komunity dodržují. Řada židů také tráví vánoce různou odpočinkovou činností a hraním her, což může vzdáleně odkazovat ke zmiňované tradici.

Další zdroje:
Článek na dané téma z The Times of Israel

Ilustrační obrázky: nahoře - Lubavičtí rabíni Josef Jicchak Schneersohn a Menachem Mendel Schneersohn hrají šachy.
dole - Z židovských komunit pochází řada geniálních šachistů (Garry Kasparov, Emanuel Lasker, Michail Tal, Boris Gelfand, Judita Polgárová, pražský Rodák Wilhelm Steinitz, ...) - na fotce hraje osmiletý Samuel Reshevsky, pozdější velmistr, simultánku ve Francii. 

A New Book: Rabbis of our Time

Rabbis of our Time: Authorities of Judaism in the Religious and Political Ferment of Modern Times.  

By Marek Čejka and Roman Kořan

Series: Routledge Jewish Studies Series
Hardcover: 240 pages
Publisher: Routledge (October 28, 2015)
Language: English
ISBN-10: 1138813168
ISBN-13: 978-1138813168

The term ‘rabbi’ predominantly denotes Jewish men qualified to interpret the Torah and apply halacha, or those entrusted with the religious leadership of a Jewish community. However, the role of the rabbi has been understood differently across the Jewish world. While in Israel they control legally powerful rabbinical courts and major religious political parties, in the Jewish communities of the Diaspora this role is often limited by legal regulations of individual countries. However, the significance of past and present rabbis and their religious and political influence endures across the world.

Rabbis of Our Time provides a comprehensive overview of the most influential rabbinical authorities of Judaism in the 20th and 21st Century. Through focussing on the most theologically influential rabbis of the contemporary era and examining their political impact, it opens a broader discussion of the relationship between Judaism and politics. It looks at the various centres of current Judaism and Jewish thinking, especially the State of Israel and the USA, as well as locating rabbis in various time periods. Through interviews and extracts from religious texts and books authored by rabbis, readers will discover more about a range of rabbis, from those before the formation of Israel to the most famous Chief Rabbis of Israel, as well as those who did not reach the highest state religious functions, but influenced the relation between Judaism and Israel by other means. The rabbis selected represent all major contemporary streams of Judaism, from ultra-Orthodox/Haredi to Reform and Liberal currents, and together create a broader picture of the scope of contemporary Jewish thinking in a theological and political context.

An extensive and detailed source of information on the varieties of Jewish thinking influencing contemporary Judaism and the modern State of Israel, this book is of interest to students and scholars of Jewish Studies, as well as Religion and Politics.

See more on Routledge pages.

Purchase on Amazon (including Kindle edition)

Reviews: 

A useful source for those interested in contemporary Orthodox Judaism. An insight into an unknown world often deemed forbidding and inaccessible.

            Yakov Rabkin, Professor of Contemporary Jewish History, University of Montreal.

Rabbis of Our Time presents informative portraits of over 50 prominent rabbinic personalities, primarily Orthodox (hence male) leaders, who have influenced the religious and political lives of modern Jews. In accessible language, the authors place each figure in his historical context and explain how he shaped the thinking and practice of fellow Jews. In the political climate of the 20th and early 21st centuries, rabbis in Israel and the Diaspora have exercised considerable influence, which makes this overview, with references provided for further reading, a distinctly helpful resource for Jews and non-Jews alike.

             Yehezkel Landau, Associate Professor of Interfaith Relations, Hartford Seminary.

Authors.

Autographing of the book in Jerusalem :)

English summary of book of "Rabbis of our Time"

authors: Marek Čejka, Roman Kořan: Rabbis of our Time – Spiritual authorities of Judaism in the political and religious events of our time

Original title (in Czech): Rabíni naší doby – authority judaismu v náboženském a politickém dění 20. století a současnosti

Published by: Barrister & Principal, Brno, The Czech Republic, 2010
304 pages, ISBN 978-80-87474-00-6

In this biographical book, which contains several dozen portraits of contemporary rabbinical authorities, you will find insights into both the contemporary generation of rabbis and earlier generations of rabbis that lived in the 20th century. The book is focused on centers of contemporary Judaism and Jewish thinking – especially the State of Israel (and Palestine before 1948) and the USA. But it also partly covers other important centers of Judaism, such as Europe before World War Two and especially Eastern Europe.

We tried to assess the rabbis in terms of many aspects (their theology, their politics, their position in Israel and in Israeli politics, their approach to Zionism) and we included rabbis who are very “positive“ but also ”controversial“. Our choice of figures to cover is subjective and it is possible that if such a book about rabbis were written by someone else, the choice would be different. When it comes to rabbis it is sometimes very difficult to unequivocally decide on all the criteria that would make a rabbi “important” or to judge all rabbis on the basis of the same criteria. Some rabbis are important because of their knowledge and publications, some are important because of their theological impact on Judaism (e.g. Rabbi Hafetz Haim, Rabbi Yoel Teitelbaum), and others are important because of their importance in politics (e.g. Rabbi Israel Meir Lau, Rabbi Michael Melchior). Some are important because of combinations of several different factors (e.g. Rabbi Avraham Kook, Rabbi Shach, Rabbi Ovadia Yosef). Plus, some rabbis are known for their extremism (e.g. Rabbi Kahane) or non-conformism (e.g. Rabbi Froman). There are also those rabbis who build their popularity through the media and especially through the media’s “superficialization“ of some aspects of Judaism, especially Kabbalah (e.g. Rabbi Berg).

Concerning controversies over rabbi Ovadia Yosef - Ke kontroverzím okolo rabína Ovadji Josefa

It is interesting to see how suddenly emerged so many experts on life and teachings of rabbi Ovadia Yosef. Most of the discussions about him (on social networks or media) are framed by several statements - whether authentic or taken out of context by journalists - which he spoke around ninetieth year of his life. Yes, the politicization of the rabbi's activities brought many controversies, including explicitly negative statements from the time of his very advanced age. (Btw. If you're more interested in some of them - they can be found in a wider context, in the book "The rabbis of our time").

I am asking why in discussions are not almost never mentioned other things which the rabbi did throughout his life? Do those debaters who talk about alleged racism of rabbi Yosef that he was supporter of the peace process in the 90ties and that he played in this respect an very important role? Do they know that one of the main principles of why he did so, was that "The highest value of Torah is human life"? Do they know that his efforts helped to reduce discrimination and sometimes racism against Sephardim from some Israeli Ashkenazim? Do they know that he personally participated in the celebrations of Ramadan and spoke Arabic with the Arabs, because he was himself at least a little bit "Arab Jew" who was born in Baghdad and was given the name Abdullah?

To conclude: If anyone wants to judge the majority of the Middle Eastern personalities - and it does not matter whether Jewish, Arab, Iranian or other - and reads the few articles on the Internet, he/she could be almost certain that the short time devoted to this issue could have been devoted to the more meaningful use.

Je zajímavé sledovat, jak se najednou vynořilo u nás tolik i v zahraničí tolik odborníků na rabína Ovadju Josefa. V naprosté většině jsou diskuse (na sociálních sítích i v médiích) o něm zarámovány několika výroky - ať už skutečnými, či vytrženými novináři z kontextu - které pronesl kolem devadesátého roku svého života. Ano, zpolitizování rabínovy činnosti přineslo mnoho rozporuplných i výslovně negativních výroků, na kterých se zřejmě podepsal i jeho velmi vysoký věk. Pokud vás více zajímají, některé z nich najdete v širším kontextu v knize "Rabíni naší doby". 

Proč ale v dikusích většinou nikdo nezmíní, co rabín dělal během celého svého života? Ví ti, kteří  mluví o rabínově domnělém rasismu, že Josef podporoval mírový proces a v 90. letech hrál v tomto ohledu důležitou úlohu? Ví, že jeden z hlavních principů proč tak činil, byl že "Podle Tóry má nejvyšší hodnotu lidský život"? Tuší, že se zasadil o snížení diskriminace a někdy i rasismu některých Aškenázů vůči Sefardům v Izraeli, že se osobně účastnil oslav Ramadánu a mluvil s Araby arabsky, protože byl tak trochu i on sám "židovský Arab", který se narodil v Bagdádu a dostal jméno Abdalláh? 

Chce-li někdo soudit většinu  blízkovýchodních osobnosti - a je už jedno jestli židovských, arabských, íránských či jiných - a přečte si k tomu pár článků na internetu, může si být takřka jistý, že ten krátký čas, který jim věnoval, mohl využít smysluplněji.    

Rabín Ovadja Josef (1920-2013)

V Jeruzalémě dnes zemřel rabín Ovadja Josef, který byl jedním z nejvlivnějších izraelských rabínů současnosti. Narodil se v roce 1920 židovské rodině v Bagdádu jako Abdulláh Júsef. Svůj život strávil hlavně v Iráku, Egyptě a Izraeli.

Na rabína byl ordinován ve svých dvaceti letech a po druhé světové válce (1945–1947) sloužil jako sefardský náboženský soudce (dajan) v Jeruzalémě. Roku 1947 byl pozván do Káhiry, aby vyučoval v tamní ješiv. V prohlubujícím se egyptsko-izraelském napětí rabi Ovadja Egypt zanedlouho opustil a zamířil do Izraele.

V Izraeli se stal členem rabínského soudu ve městě Petach Tikva a později v letech 1958–1965 i v Jeruzalémě. Roku 1965 byl jmenován členem Nejvyššího rabínského odvolacího soudu v Jeruzalémě a v roce 1968 sefardským vrchním rabínem Tel Avivu-Jaffy. Rabi Ovadja také vedl ješivu Tora ve-hora’a, což je pobočka ješivy Porat Josef v Tel-Avivu. Zde rovněž předsedal institutu náboženských soudců (dajanim).

V roce 1970 obdržel izraelskou cenu za literaturu pojednávající o Tóře. O dva roky později (přesně 16. října 1972) dosáhl rabi Ovadja na jeden z nejvyšších postů, jaký může izraelský rabín (který se nestaví proti sionismu) dosáhnout. Byl totiž zvolen vrchním sefardským rabínem Izraele (rišon le-Cijon). Rabi Josef se tak stále více profiloval jako velmi silná, avšak poněkud konfliktní osobnost. V křesle vrchního sefardského rabína byl Josef až do roku 1983, ale i poté odmítl přestat nosit tradiční oděv sefardského vrchního rabína a v tom se objevoval na veřejnosti dodnes.

Rabi Josef byl uznáván jak pro své nesmírně hluboké teologické znalosti, tak pro svůj významný politický vliv, který souvisí s tím, že se stal duchovním vůdcem nejsilnější izraelské náboženské strany Šas. Rabi Josef také prohluboval svoji pověst jedné z nejuznávanějších židovských autorit. Zároveň však jeho politické aktivity a některé výroky přispěly k tomu, že se stal velmi rozporuplnou osobností. V 90. letech podporoval mírový proces, avšak později, už ve velmi pokročilém věku, byly jeho postoje mnohem hůře čitelné a často zastiňované některými jeho politickými prohlášeními na adresu Palestinců, sekulárních Židů atd. Za ty je zodpovědný jak on sám, tak v některých případech i ti, kteří vytrhávali jeho projevy z kontextu.

Nejen o rabínu Josefovi si můžete přečíst v knížce "Rabíni naší doby"

Odešel "Litevský velikán" - rabín Josef Šalom Eljašiv

Rabbi Yosef Shalom Elyashiv, leader of the Lithuanian ultra-Orthodox community in Israel and one of the most well-known figures in the Haredi non-Hassidic world, died on 18. July at the age of 102.

V Jeruzalémě zemřel 18. července (podle židovského kalendáře 28. tamuzu 5772) v úctihodném věku 102 let jeden z posledních velkých rabínů, který se ještě narodil v Evropě před oběma světovými válkami: Josef Šalom Eljašiv. Rodák z litevského města Šiauliai (které je u nás známé spíš spojitostí s křesťanstvím – známým „Křížovým vrchem“) a pochází ze slavného rabínského rodu. Jeho děd z matčiny strany byl slavný kabalista Šlomo Eljašiv (1841–1925, zvaný podle svého stěžejního kabalistického díla LeŠem). Otec zesnulého rabi Eljašiva byl rovněž velmi respektovaný litevský rabín a sám Josef Šalom byl řadou svých rabínských kolegů pokládán za jednoho z nejváženějších současných kabalistů (znalců židovské mystiky). Byl také považován za posek ha-dor, což znamená za „rozhodující autoritu generace v otázkách halachy“. Rabi Eljašiv také přímo či nepřímo zasahoval do izraelské politiky prostřednictvím ultraortodoxní politické strany Degel ha-Tora. Byl uznáván za hlavního následníka rabína Šacha, který je považován za vůbec  jednoho z největších rabínů 20. století a zemřel ještě v o rok starším věku než rabi Eljašiv.  

Matisyahu odhodil jarmulku - Matisyahu ditches the yarmulka

Slavný židovský zpěvák a hiphoper nejdříve šokoval své religiózní židovské fanoušky, že si oholil svůj charakteristický plnovous a obarvil si vlasy (ale to vše stále ještě s jarmulkou na hlavě), teď se objevila jeho fotografie bez jarmulky, společně s raperem Wiz Khalifou, který kouří na fotografii joint. Pro charedim a řadu jeho religiózních fanoušků je to velká rána. Zdá se, že Matisyahu pod tíhou showbyznysu nevydržel být praktikujícím Židem. Na to je možné se dívat různě - na jednu stranu je možné Matisyahua podezřívat z dřívějšího pokrytectví, kdy vystupoval na svých koncertech právě v tradičním židovském oblečení, na stranu druhou je jeho proměnu možné vnímat i za projev toho, že třeba už pokrytcem být nechce a raději se zřekne svého "charedi" image. 

Holt není zřejme jednoduché dodržovat 613 micvot a zároveň být zapojen do současného showbyznysu. Asi málokdo má sílu spojit obojí dohromady. U nás existuje jistá analogie s případem zesnulého zpěváka skupin Oceán a Šalom Petra Muka (dej mu pán Bůh věčný ráj), který nedokončil svou konverzi k judaismu: "V roce ’97 jsem už byl konverzi blízko, ale zjistil jsem, že hlavním zdrojem mých příjmů jsou vystoupení, která jsou v pátky a soboty. Věděl jsem, že bych nedokázal dodržovat tahle zásadní ustanovení, tak zatím zůstávám na cestě a jednou to snad dotáhnu do konce."      

Tady si můžete přečíst celý rozhovor: "Petr Muk na cestě k judaismu" z roku 2007.

Matisyahu Ditches the Yarmulke
First it was the beard, now it’s the yarmulke. Matisyahu is currently walking around clean-shaven and with an uncovered head, and this is causing a lot of pain for observant Jewish fans who are lamenting what appears to be the once-Hasidic singer’s rapid slide in to secularism. In case you missed it, the reggae performer posted on Facebook a photo of himself sans kippah, as well as another of him posing with rapper Wiz Khalifa, who appears to be smoking a joint.

Heeb has used the opportunity to humorously point out that the new and improved (?) Matisyahu bears more than a passing resemblance to Vanilla Ice. Others, however, are crying more than they are laughing about this transformation, which reportedly includes his getting rid of his tzizit, as well. Elad Nehorai wrote in the Huffington Post that Matisyahu’s general audience doesn’t get why this is such a big deal for his Orthodox Jewish fans:

Religious Jews, especially the young ones who, more than any other generation for the last 5,000 years, have felt connected to the secular world, the “outside” world, felt an incredible connection with him. He wasn’t just a role model, the way a president is, or anyone else. He was a brother. Someone who had a connection with us no one else could understand. And he represented our culture to the entire world in a way that the world could finally understand and connect to who we were.

The problem now is that Matisyahu seems to no longer be interested in serving as this representative. Nehorai writes that this latest blow is in some ways even harder to take than the shocking disappearance of the beard. “Words cannot describe what it is like when your brother, the person you looked up to and admired for so long, rejects everything you hold dear,” he lamented. “It used to be that we loved him for the great good he did for us and the world, for the way he proudly represented who he was, without any apologies and with a full heart. He was our spokesman, our ambassador and mentor. Now he’s just our brother. A person we’ll always love, but who has, nonetheless, broken our hearts.”

But who knows? Maybe Matisyahu is on his way to carving out a different kind of Jewish path.

By Renee Ghert-Zand, The Jewish Daily Forward, June 5, 2012

Za synagogami a legionáři!

Synagogue and battlefield tour in the Western Ukraine

If you want to see part of half-forgotten European history, go to the Western Ukraine! You will find giant fortresses, old battlefields, churches with Turkish minarets or graves of famous Jewish tzadikkim, abandoned synagogues and revival of the Jewish life in some places like Uman, Medzhybizh or Odessa...

Putování za synagogami a legionáři na západní Ukrajině

Ta místa měla různé správce – Habsburskou monarchii, Rakousko-Uhersko, Osmanskou říši, Litvu, Polsko, Sovětský svaz... Dnes už je to více než dvě dekády, co leží v zemi zvané Ukrajina, což ale vzhledem k nejednoznačné identitě jejích obyvatel, vnitřních politických sporech a ambicích sousedního Ruska také nemusí být definitivní stav. 

V ODĚSE. Ještě v roce 1897 tvořili Židé plných 30,5 procenta 

obyvatel tohoto významného přístavu.  

ODESSA: In 1897 Jews were 30.5 % of the city inhabitants

Také struktura obyvatelstva na dnešním ukrajinském území se bouřlivě proměnila, a to hlavně v důsledku dvou světových válek, sociálního inženýrství a holodomoru v dobách Sovětského svazu. Dříve početné místní komunity Němců, Židů, Poláků, Rumunů, Turků a dalších etnik dnes představují jen nevýrazné a často velmi asimilované menšiny.

TAVICÍ KOTEL. Stará rakouská pohlednice ukazující různé národy žijící v tehdejší Bukovině – zleva Rumuni, Žid, Huculové, Lipované a Rusíni.  

MELTING POT. Old Austro-Hungarian postcard showing different nations living in Bukovina - from left: Roumanians, Jew, Hutsuls, Lipovans and Ruthenians

Přesto tu po nich zůstalo mnoho viditelných stop a připomínek, které však mohou také zanedlouho zmizet. Relativně dobře jsou zachovány ve větších městech, jako jsou Černovice, Lvov či Oděsa, kde zmiňované komunity stále existují v ne zcela zanedbatelném počtu. Na venkově je však situace podstatně horší a často jen aktivity několika zbylých členů komunit, případně nadšenců a prostých dobrých lidí pomáhají zpomalovat dílo času a počasí, které se zakusuje do starých kostelů, hřbitovů, synagog a jiných významných míst.

SATANOV. Pohled z židovského hřbitova, na kopci je místní pevnostní synagoga.
SATANOV. View from the Jewish cemetery, on the hill is local fortified-synagogue

SATANOVSKÝ ŽIDOVSKÝ HŘBITOV. Znamení na židovských hrobech v Satanově.

SATANOV JEWISH CEMETERY. Interesting grave-signs.
 

Typickým příkladem je městečko se zlověstným názvem Satanov v regionu Podolie. Město sice dnes nenajdete ani na anglické Wikipedii, přesto v sobě ukrývá památky na historii kozáckého a tureckého dobývání. Kromě zajímavých fragmentů opevnění zde stojí i majestátní pevnostní synagoga ze 16. století a na špatně dostupné výšině i židovský hřbitov s velmi neobvyklými  znameními na náhrobních kamenech.

Pevnostní synagogy jsou pro zdejší kraj charakteristické a na obdobné stavby narazíte i ve městech jako Husjatin, Šarhorod či Brody. V minulosti sloužily totiž nejen jako svatostánek, ale měly i ryze praktický účel: chránit místní židovské komunity před častými pogromy. Kolem satanovské synagogy se v době naší návštěvy proháněly slepice a kozy a celá stavba vypadala pro svůj špatný stav na první pohled nepřístupně, ba přímo nebezpečně. Už jsme se chystali odejít, když tu najednou vyšel z přilehlého domku urostlý padesátník, který se na nás smál svým pečlivě udržovaným zlatým chrupem a nesl v rukou velký klíč. "Určitě se chcete podívat dovnitř."

RELIKT. Interiér satanovské synagogy.

Inside Satanov synagogue.

Odemkl a ukázal nám, kde byly v synagoze schody na střechu s cimbuřím a kde byla naopak podzemní chodba, kterou mohli Židé použít k útěku do bezpečné vzdálenosti od města. Vnitřek synagogy nemá kupodivu propadlý strop, jak se mohlo na první pohled zdát, a svatyně má dokonce stále jasně viditelný áron ha-kodeš – výklenek na Tóru i s vybledlou modrou barvou a plastikou desek desatera.

Strážce satanovské synagogy.

Guardian of the Satanov synagogue

"Snažím se ochránit, co se dá, zatloukl jsem aspoň částečně okenice a synagogu hlídám." Na dotaz, zda-li na svatostánek dává nějaké peníze ukrajinská či izraelská vláda či instituce, se muž jen smutně pousměje. "Já jsem sice pravoslavný, ale přece to tu nenechám spadnout, většina místních, ani úřady se o tyto památky vůbec nezajímají."

Po stopách československých legií

K židovským památkám se ještě vrátíme, protože jsou na Ukrajině tak výrazné a zároveň v mnohém i tak odlišné od našich. Podívejme se ale na místo, které má bezesporu nejvýraznější vazbu k Českým zemím (i Slovensku). Je jím městečko Zborov nedaleko Lvova, respektive místa v jeho okolí, kde proběhla v roce 1917 bitva Kerenského ofenzívy, ve které zaznamenaly výrazný úspěch československé legie.

PAMÁTNÉ MÍSTO. Krajina u dnešního Zborova.

Landscape near Zborov

V poněkud bratrovražedném boji zde legionáři prorazili linii drženou rakousko-uherskými pluky, ve kterých na straně Rakušanů bojovalo rovněž mnoho Čechů, hlavně z posádek v Plzni a Jindřichově Hradci. Legionáři vítězstvím u Zborova výrazně napomohli v Masarykově politickém úsilí. O československých legiích dnes ví už jen část obyvatel Zborova a okolních vesnic, nicméně celkem bez problémů najdete za pomoci místních lidí silnici do vesnici Kalinivka. Tam se po "ulici" sestávající z několika domků, avšak nesoucí hrdý název "Čechoslovacka", dostanete až na místní hřbitov, kde v jeho zadní části stojí  košatými lípami téměř zastíněná mohyla s nápisem v češtině a ukrajinštině:

"Zde na staré slovanské půdě vedle Zborova, spí synové Československa, kteří padli za svobodu, mír a lepší budoucnost všech slovanských národů."

Mohyla u Zborova: Se ségrou vzpomínáme na naše pradědóšky legionáře.

Monument of the Czechoslovak legions near Zborov.

Hroby československých legionářů od Zborova.

Graves of the Czechoslovak legion soldiers.

Na tak důstojném místě člověka skoro ani nenapadne, že zde vykrvácelo mnoho našich krajanů také za lepší budoucnost germánských a ugrofinských národů. Na vzpomínky na legionáře však narazíte i v okolních vesnicích, jako je třeba Ozerna. Na zdejším hřbitově plném zašlých, avšak velice zajímavých soch a hrobů s polskými nápisy, narazíte na pečlivě upravenou stezku, která vás zavede až do zadní části hřbitova. Tam se nachází několik zašlých památníčků se jmény: Jaroslav Igor Vilímek – velitel 4. roty 1. československého pluku, 27 let … František Petrů – střelec 2. roty, 29 let … Vladimír Kubalík – mladší poddůstojník 4. roty, 21 let …

Architektonické perly: Černovice a Kamenec Podolský

Hroby a mohyly ale nejsou jedinou dobře viditelnou připomínkou Čechů na dnešní Ukrajině. Kromě nejrůznějších typů škodovek, prohánějících se po místních hůře či lépe záplatovaných silnicích, obstarožních typů tramvají a trolejbusů ve zdejších městech a všude viditelných reklamách na různé druhy českého piva, je to také architektura.

UNIVERZITA V ČERNOVICÍCH. Stavba českého architekta a mecenáše Josefa Hlávky.

UNIVERSITY of CHERNIVTSI: Built by Czech Josef Hlávka

Dominanty města Černovice v Bukovině  tvoří stavby významného architekta, stavitele a mecenáše v jedné osobě – Josefa Hlávky. Ten v druhé polovině 19. století uskutečnil v tomto významném regionálním centru na východní hranici Habsburské monarchie své významné stavební projekty. Postavil tu mohutnou bukovinskou biskupskou rezidenci (dnes stavba slouží jako univerzita) a arménskou katedrálu. Na případu Černovic je vidět, že zdejší region prožíval svou dobu slávy právě v Hlávkově době a několik desetiletí po ní. Honosné klasicistní a secesní domy jsou dnes postupně opravovány a je vidět, že město začíná pomalu lákat turisty ze zahraničí.

UKRAJINSKÝ KRUMLOV. Obří pevnost v Kameneci Podolském.

Giant fortress in Kamienets Podolski.

Podobně je na tom i nedaleký Kamenec Podolský, který by s trochou nadsázky bylo možné označit za dnešní „ukrajinský Český Krumlov“. Historické jádro města se nachází na skále obkroužené řekou Smotryč a skalisky, které je navíc stráženo mohutnou pevností. Na první pohled je tak jasné, jak významným strategickým bodem muselo v minulosti toto sídlo být.

Ve městě samém narazíte na velkou zvláštnost – kostel opatřený minaretem, na jehož vrcholku je několikametrová zlatá socha panny Marie. Je to pozůstatek přetahování se o město mezi křesťany a Osmany. Původní kostel byl po tureckém obsazení města přebudován na mešitu. Po vytlačení Turků polským vojevůdcem Janem Sobieskim zůstal na základě dohody minaret na místě, ale dostal na vrchol zmiňovaný artefakt.

Kamenec Podolský: Katolický kostel s minaretem

Kamienets Podolski: Catholic Church with Turkish minaret.

Centrum města dnes působí velmi pokojně. Návštěvníka by ani nenapadlo, že sem byly v roce 1941 nahnány desítky tisíc Židů, které pak byly v jednom z prvních masakrů holocaustu popraveny. Na jednom ze zdejších domů se také nachází pamětní plaketa Symona Petljury – ukrajinského národního hrdiny a zároveň velmi kontroverzní osobnosti, za jehož krátké vlády v letech 1919–20, kdy vedl boje proti bolševikům, Bílým i Polákům, byly zmasakrovány desítky tisíc Židů. Petljurovi se o několik let později pomstil ukrajinský židovský anarchista Šolem Schwartzbard, který na něj spáchal v jeho pařížském exilu atentát.           

Poutě k cadikům

Židovské památky jsou jedněmi z nejzajímavějších artefaktů, se kterými se můžete na dnešní západní Ukrajině setkat. Zatímco pravoslavné kostely, které v době obrody církví a křesťanského života na Ukrajině získávají s pozlacováním svých kopulí a bání stále více marcipánový a poněkud sterilní ráz, židovské památky vás překvapí svou různorodostí. Zdaleka nejde jen o zarostlé židovské hřbitovy a polorozbořené ruiny synagog.

MĚSTO BRODY. Mohutné židovské náhrobky.

BRODY: Giant Jewish tombstones.

Na Ukrajině postupně ožívá i holocaustem a Sovětským svazem umlčený židovský život. Nejedná se sice o obnovu zdejších komunit ve své původní podobě – a to přesto, že jedny z největších chasidských skupin v dnešním židovském světě nesou často názvy podle řady dnešních ukrajinských měst a vesnic.

Slavné chasidské skupiny jako Čortkov, Husjatyn, Sadigura, Belz, Vižnic dnes najdete spíše v Brooklynu, Londýně a Jeruzalémě. Přesto na dnešní Ukrajině můžete chasidy celkem snadno potkat, pokud víte, kam se vydat. Téměř jistě se vám to povede v místech, jako je Braclav, Medžybiž a Uman. Právě tam jsou pochovány jedny z největších osobností chasidismu, k jejichž hrobům se současní ultraortodoxní židovští poutníci z celého světa sjíždějí. U hrobu zakladatele chasidismu Baal Šem Tova najdete dnes nově postavené centrum pro poutníky i synagogu.

Zdaleka nejimpozantnější je v tomto ohledu město Uman. Zde se totiž nachází hrob slavného rabína Nachmana z Braclavi, pravnuka Baal Šem Tova, kolem kterého vzniklo celé chasidské sídliště. V nevzhledných sovětských panelácích v okolí hrobu se dnes nacházejí ubytovny pro poutníky, košer bistra a obchody. Zkrátka jako byste se najednou teleportovali z Ukrajiny na nějaké předměstí v dnešním Izraeli.

Zdaleka nejvíce poutníků se do Umanu sjíždí tradičně na židovský Nový rok, kdy sem přilétává charterovými lety pravidelně více než dvacet tisíc poutníků. Pro některé Ukrajince představuje podobná událost velký byznys, došlo však už také k řadě konfliktů mezi domácími a poutníky, ve kterých ožily jak antisemitské předsudky některých Ukrajinců, tak i řevnivost poutníků z „bohatých zemí na chudém východě“.

Židovští poutníci v Umanu

Jewish pilgrims in Uman

Hlavním nepřítelem je lhostejnost

Nezdá se ale, že by antisemitismus představoval největší nebezpečí pro budoucnost toho, co se na Ukrajině z židovského života zachovalo. Jistě, nedělali jsme sociologický průzkum, ale při naší cestě jsme navštívili kolem desítky hřbitovů Židů i jiných menšin, oslovili řadu místních, kteří nám vždy ochotně ukázali cestu k nim i ke starým synagogám, a mluvili také s řadou starousedlíků, kteří s úctou vzpomínali na své židovské sousedy (a třeba jim i přinesli na hrob kamínky).

Zdá se, že daleko větší nebezpečí pro židovské dědictví na Ukrajině představuje lhostejnost. A to jak místních obyvatel (kteří však zvláště na venkově stále žijí značně chudobně a těžko se mohou starat o jiné věci, než uživení vlastní rodiny), tak i úřadů a orgánů, které by se o dané památky měly starat. Určitě by pomohl větší zájem ze zahraničí – hlavně z Izraele, USA a ze strany Evropské unie, kde by určitě bylo možné najít prostředky na ochranu a konzervaci řady vzácných reliktů.

V každém případě – pokud vás zajímá bouřlivá historie východní Evropy, dávná sláva různých jejích komunit a koneckonců i vzpomínky na naši vlastní historii, s cestou na Ukrajinu příliš neotálejte – mnohé zajímavé věci tam totiž mohou v dohledné době zmizet nadobro.

Katolický chrám svatého Josefa v Podhorcích/Pidhircích 

Catholic church of St. Joseph in  Pidhirtsi

Článek vyšel v internetové kavárně iDnes 14. 5. 2012

Purim Videos from Meah Shearim and Bnei Brak 2012/5772

..how to connect strong faith, joy and partying together...

...aneb jak lze spojit pevnou víru, radost a velikou kalbu dohromady...

Purim photoalbum is here

Zásadní filmy o charedim - The essential films about Haredim

Charedim, nepřesně nazývaní "ultraortodoxní Židé", jsou sice díky své vizáži asi nejznámější součástí židovské společnosti, zároveň však jsou komunitou nejvíce mýtizovanou, a to jak v dobrém i v horším slova smyslu. V představách mnoha lidí jsou charedim buď "svatí mužové", "kouzelní dědečci", nebo naopak na základě zkratkovitého zpravodajství "fundamentalisté" (viz například nedávné události v souvislostí se segregací mužů a žen v izraelském městě Bejt Šemeš). Paradoxně snad nejhorší pověst mají charedim v Izraeli, kde tvoří přibližně 10% celé izraelské populace. Opravdu mě překvapila slova: "Já bych je nejraději pozabíjel", která jsem slyšel na vlastní uši od Žida a Izraelce v jedné osobě, který přežil Osvětim... Tyto ostré předsudky a nenávist vychází často z nábožensko-politického status quo, který byl v Izraeli zakotven v jeho samotných počátcích, a který poskytl charedim a obecně věřícím Židům různé výhody - např. respektování dodržování šabatu v celém Izraeli, zproštění vojenské služby, poskytování sociálních dávek věřícím od státu. Je pravda, že problematika vztahu mesi sekulárními a religiózními Izraelci je komplexní a má vinu i viníky na obou stranách. Kdo se má o ní zájem dozvědět více, toho odkážu sem.
V následujících odkazech uvidíte upoutávky na několik filmů, které  se pokouší život charedim přiblížit v jiném světle, než je obvykle známe. Filmy sice nebyly vytvořeny přímo v jejich prostředí a jejich režiséři sami do komunity nepatří (přičemž je velmi pravděpodobné, že velká část charedim tyto filmy nebude mít nikdy zájem vidět). Přesto nabízejí zajímavý obraz společnosti, která v reálném životě řeší nejen věci spojené s posvěcováním Božího jména, jako je dodržování micvot (židovských povinností), studium Talmudu a Tóry, ale potýkají se i s obdobnými problémy, jaké mají ostatní lidé všude po světě.

Ushpizin/Ušpicin (režie: Giddi Dar, Izrael, 2004)
Film vypráví příběh manželského páru braslavských chasidů z jeruzalémské čtvrti Mea Šearim, kteří řeší problém s bezdětností. Ve filmu hraje důležitou roli etrog - rituální citrus, který se používá během svátku stánků (sukot), během něhož se film odehrává. Příběh je na první pohled velmi jednoduchý, ale ve skutečnosti v sobě ukrývá hloubku. Opravdu, velmi dobrý film.

na ČSFD 87%

Eyes Wide Open/Široce otevřené oči (režie: Chajim Tabakman, Izrael-Německo-Francie, 2009)

Film je možná, jak by řekl jeden pan profesor président, jedním z důsledků módního současného "homosexualismu". Zabývá se totiž v prostředí charedim, ve které je v některých ohledech poměrně vysoká segregace mužů a žen, poměrně tabuizovaným tématem. Film vypráví příběh ženatého šocheta (řezníka), který se zamiluje do svého učedníka (kterého hraje jakýsi izraelský krasavetz-modelák). Zápletka je pojata poměrně citlivě a nekončí rozhodně happy endem.
na ČSFD 71% 

Les Aventures de Rabbi Jacob/Dobrodružství rabbi Jákoba (režie: Gérard Oury, Francie-Itálie, 1973)

Výborný film s "Fuňásem" alias slavným francouzským komikem Louisem De Funésem, který líčí příběh francouzského rasisty a šovinisty, který nakonec skončí jako dvojník rabína a vesele tancuje v pařížské židovské čtvrti chasidké tanečky. Naprosto legendární je také scéna z továrny na žvýkačky. Je to celé spíš jen legrace, ale dobrá legrace. 

na ČSFD 81%

 

Left Luggage/Kufry pana Silberschmidta (režie: Jeroen Krabbé, USA / Nizozemsko / Belgie / Velká Británie, 1998)

Film se odehrává v belgických Antverpách, kde žije početná komunita charedim. Sekulární židovská dívka začne pracovat jako pomocnice u religiózní židovské rodiny a dozvídá se o jejích zvyklostech, což jí trošku pozmění názor na její dosavadní život. Jednu z hlavních rolí ve filmu má Isabella Rossellini.  

na ČSFD 79%

 

Kadosh (režie: Amos Gitai, Izrael-Francie, 1999)

Zde si půjčuju text přímo z ČSFD, protože jsem ten film už viděl hóódně dávno a navíc mě tehdy přišel pekelně rozvleklý a trochu nudný. Ale holt je to známé dílo, tak tu nemůže chybět.

Pozoruhodný film renomovaného režiséra Amose Gitaie byl s ohlasem uveden na MFF v Cannes. Jeho příběh dovolí divákům nahlédnout do života jeruzalémské čtvrti Mea Shearim, kde žijí ortodoxní Židé. O cestě jejich osudů rozhoduje s boží prozřetelností a rozhodností místní rabín. Je mu jedno, že manželé Meir a Rivka se milují - protože během deseti let svého manželství nepočali dítě, měl by se Meir oženit s jinou dívkou a zplodit syna. Ani Malka, sestra Rivky, nemá na růžích ustláno. Miluje sympatického Yaakova, který je ovšem kvůli službě v armádě vykázán z komunity. Podle rabínova nekompromisního rozhodnutí by si měla Malka vzít "vzorného věřícího" Yossefa. Sestry tak stojí před osudovým rozhodnutím. Podřídí se rabínovi a tím i tisíciletým židovským tradicím, nebo vezmou odpovědnost za svůj život do vlastních rukou?

na ČSFD 75%

 

Jestli se vám to líbí, směle nasdílejte :) - If you like this, share it :)

Chasidé a alkohol - Hassidim and alcohol

Wine in Moderation


Said the Koretzer: "The Talmud declares that wine taken in moderation unfolds the brain of a man. He who is a total abstainer is rarely possessed of wisdom."


Přiměřené pití vína

Korecký rabín prohlásil: "Talmud praví, že přiměřené pití vína otevírá mozek. Jen málokdy se stane, že ten, kdo je úplný abstinent je také moudrý člověk".

Rozdíl

Rižinského rebeho se ptal mitnaged (mitnagdim byli oponenti chasidismu): "Jak je možné, že po bohoslužbě my mitnagdim studujeme Mišnu a vy, chasidé, si dáváte pálenku?!" Rabi odpověděl: "Vaš modlitby jsou bez života a je přece zvykem studovat Mišnu kvůli duším mrtvých. Oproti tomu modlitby chasidů jsou plné života a radosti, a napít se výborné pálenky je pro život jen blahodárné."

The Difference

The Rizhiner was asked by a Mitnaged: "Why is it that after Service we Mithnagedim learn the Mishnah, and you Hasidim drink brandy?" 

The rabbi replied: "Your prayers are lifeless, and it is customary to learn Mishnah for the sake of the souls of the dead. The prayers of the Hasidim, however, are living and vital, and a drink of excellent brandy is beneficial to the living."
 

Medvědí kůže

Rimanovský rabín našel několik svých chasidů těžce opilých. A to až tolik, že svého rebeho, slavného cadika, ani nepoznali a mysleli si, že je obyčejný chasid. Zeptal se jich: "Proč tolik pijete? Nebudete se schopni řádně podmodlit." Opilí chasidé odpověděli: "Náš cadik nám získá odpuštění i v případě, že budem naše modlitby jen mumlat."

Rimanovský rabín se následně představil a oněmělým chasidům pravil: "Rád bych vám řekl jednu paralelu, kterou obvykle vyprávím u sederu: V blízkosti vesnice byl viděn medvěd, což bylo oznámeno hajnému. Ten ale zašel nejprve do krčmy se napít, avšak neměl na zaplacení. Hajný prohlásil, že kořalku zaplatí jakmile zabije medvěda, neboť za jeho kůži dostane slušné peníze. Protože byl ale pak opilý, netrefil výstřelem medvěda a medvěd se naopak vrhnul proti němu. Lesník upadl do trávy a předstíral, že je mrtvý. Medvěd čenichal kolem jeho obličeje a následně odešel. Když pak hajný vyprávěl příběh hospodskému, ten se ho zeptal 'Co ti medvěd pošeptal, když se nad tebou skláněl?' Hajný odpověděl: 'Že se nevyplácí vyměňovat jeho kůži za kořalku dříve než je zabit.' 

"A stejnou věc říkám já vám!" zaburácel rimanovský rebe. "Nikdy pití alkoholu nepoměřujte milostí cadika, pokud si skutečně nejste jistí, že se za vás přimluví!"   

The Bearskin

The Rimanover found some Hasidim heavily immersed in drink. They did not recognize him as a famed Zaddik, and believed him to be an ordinary Hasid. He inquired: "Why do you drink so much? You will be unable to offer prayers properly." The Hasidim answered: "Our Zaddik will gain forgiveness for us even if we mumble our prayers."

The Rimanover then revealed his identity, and said: "Let me recount to you a parable which I am accustomed to narrate at the Seder. A bear was seen in the woods near a village. The woodsman was notified. He went first to the tavern for a drink, and not having money, he asked tahat the cost of the drinks he charged against him account. 'When I shoot the bear, his skin will bring me a substantial sum, and I will then pay to you.' boasted the forester. Being intoxicated, however, he missed his aim, and the bear turned on him. The woodsman lay down on the ground and feigned death. The bear sniffed at his face and finally walked away.

"When the inn-keeper had an opportunity to speak to the forester, he inquired: 'What dis the bear whisper in your ear?' The woodsman answered: 'He told me not to charge up drinks against his skin before I had slain him.'

"I say the same thing to you," continued Rimanover to the Hasidim. "Do not charge up your drinks against the Zaddik, before you are assured that he will intercede for you."


Od svatého k nesvatému

Obchodník z Palestiny přivezl Medzibyžskému rebemu několik lahví vína vyrobených z hroznů na židovském vinohradě ve Svaté zemi. Medzibyžský se pak zeptal svého syna: "Co budeme pít, až dopijeme tyto lahve?"
"Otče, přece víno, které obvykle pijeme."
"Pak dej prosím tyto láhve ze stolu pryč," řekl Medzibyžský. "Po pití svatého vína, bude rouháním vrátit se k vínu obyčejnému".

From Holy to Profane

A Palestinian merchant brought the Medzibozer a few bottles of wine made from the grapes grown in a Jewish vineyard in Palestine. The Medzibozer said to his son: "What shall we drink when we have finished these few bottles?"
"The wine we ordinary drink," answered his son.
"Then remove the gift from our table, " commanded the Medzibozer. "After drinking holy wine, it would be profane to return to ordinary wine."

přeloženo podle: Louis Newman: Hasidic Anthology, Schocken, NY 1963
Fotky jsou z Meronu od Rašbiho. Jinak nejsem překladatel, tak pokud máte nějaké nápady na lepší formulace, rád se inspiruji.  

Facebook prozradil Izraelky, které nechtěly na vojnu

Moderní technologie přispívají dnes ke značně neobvyklým odhalením, že se člověk občas rozvzpomene i na pana Orwella. Rozvědka izraelské armády tak například využila facebooku k odhalení žen, které se chtěly vyhnout vojenské službě, která je v izraelské armádě povinná i pro židovské ženy. Zbožné ženy a muži (studenti ješiv) mají totiž výjimku z povinné služby v izraelské armádě (z toho důvodu kolem 35% izraelských Židovek do armády nenastupuje). Rozvědka sledovalana facebooku profily žen, které podezřívala z obcházení vojenské služby. Sledovala například, jestli nejsou na sociální síti aktivní o šabatu. Jiné ženy se zase prozradily, že uploadovaly na facebook fotografie, kde byly oblečeny ne právě podle ortodoxních židovských zvyklostí. Jiná žena pózovala s jídelníčkem v nekošer restauraci.

Facebook se v poslední době už několikrát dostal do médií v souvislosti s Izraelskou armádou. Viz například případ, kdy izraelský voják vyhlásil na svém profilu razii proti Palestincům (načež musela být odvolána), respektive v souvislosti s případem uploadováním fotografií z vojenských akcí v Palestině

Laboratoř pro budoucnost: Londýn

(původní článek je z roku 2009 a na několika místech jsem ho editoval a aktualizoval)

Londýn je v první řadě západním velkoměstem a jedním z center okcidentální kultury. Na druhou stranu Británie a její metropole nikdy nebyly typickými ukázkami toho, co je „evropské“; vzhledem ke koloniální minulosti britského impéria je hlavně metropole už dlouho především originální a svébytný svět. A nyní se tam můžeme výstižně setkat s fenomény, jichž si v povodí Labe a Moravy zatím tak dobře nevšímáme.

Londýn je v tom obzvlášť zajímavou laboratoří. Přistěhovalci v něm už tvoří více než čtyřicet procent obyvatel. Londýn býval centrem říše, nad níž slunce nezapadalo. Má tak k přistěhovalectví předpoklady. Řada lidí z bývalých kolonií měla na Británii vazby, případně přišla z ekonomických nebo politických důvodů. V dnešním Londýně však narazíme i na nové a výrazné komunity s jinou minulostí. Nikdo dnes nemůže v Londýně přehlédnout Poláky. Přijeli hlavně za prací, jsou schopní žít velice skromně a vydělat si tak slušné peníze. Mnoho z nich se vrátí zpět, ale hodně jich zapustí v Británii kořeny a pozmění podobu zdejší společnosti zase trochu jiným směrem. V londýnských restauracích už běžně dostanete točené polské pivo a supermarkety mívají speciální oddělení na polské výrobky včetně zelí, bigosů a jiných potravin.

Londonistán

Termín „Londonistán“ se vynořil relativně nedávno mezi různými novináři a kritiky „islamizace Evropy“. Můžeme ho vnímat i s trochou humoru a nadsázky, neboť v dnešním Londýně narazíte na islám na každém kroku. Z médií zná většina lidí zřejmě hlavně negativní aspekty „londýnského islámu“, jako atentáty z roku 2005 či Abú Hamzu alias „kapitána Hooka“. Tento nepřehlédnutelný radikální islamista, který přišel jako mudžáhid v Afghánistánu o svou pravačku a jedno oko, proslul nenávistnými projevy v londýnské mešitě ve čtvrti Finsbury.

Zní to jako fráze, ale zaslouží si opakovat: podobně jako v mnoha jiných částech světa, žije i většina londýnských muslimů mírumilovným životem. Řada z nich je sekularizovaných a potkáte zde například mnoho muslimských žen, u nichž je jejich hidžáb či oděv v prvé řadě elegantním módním doplňkem. Londýnští muslimové jako celek jsou však značně strukturovaní etnicky i nábožensky (většina z nich pochází z indického subkontinentu, je zde i mnoho Arabů a Turků) a u některých skupin muslimů je už podle oděvu patrný jejich příklon k náboženskému fundamentalismu. Z množství tamějších mešit je nejznámější Centrální londýnská mešita v Regent’s Parku; honosí se zlatou kopulí a místem až pro pět tisíc věřících. Že se k ní blížíte, poznáte podle nápadně se zvyšujícího počtu „bobbies“ – policistů. Nutno říci, že prakticky ve všech londýnských mešitách se dnes snaží chovat k příchozím vstřícně, neboť muslimové jsou si vědomi svého mediálního obrazu ve světle současného terorismu.

Orientalista Jan Šnaidauf, se kterým jsme prováděli v místních mešitách průzkum, vyprávěl úsměvnou historku, když navštívil nedávno kontroverzní mešitu ve Finsbury a zeptal se na „kapitána Hooka“, nestačil ještě ani doříci otázku a dostalo se mu odpovědi: „We have a completely new management!“ (Abú Hamza v té době čekal ve vazbě na vydání z Británie do ciziny).

Do Centrální mešity dochází široké spektrum muslimů. Například hned u vchodu se nás ujal horlivý Albánec původem z Makedonie, jemuž šlo těžko vysvětlit, že „sekulární člověk“ nemusí být synonymem pro „ateistu“ ani „demokrata“. Hlavní imám mešity nám přátelsky podal ruku a jedna náboženská studentka nás pozvala na mezireligiózní setkání. Podobně jako jiné mešity, i tato slouží coby centrum společenského života, kde najdete studovny, knihkupectví, obchod s islámskými proprietami či levnou halal kantýnu (halal je muslimskou obdobou židovského košer).

Poněkud odlišná je atmosféra v další velké mešitě – ve východolondýnské čtvrti Whitechapel. Tam je většina věřících na bohoslužbě evidentně daleko více nábožensky vyhraněna; v okolí pak zahlédnete mnoho žen zahalených podle těch nejpřísnějších tradičních pravidel, dokonce více, než vyžaduje muslimská víra. A ve zdejším knihkupectví spatříte knížky, které byste v Centrální mešitě zřejmě nenašli. Třeba základní dílo radikálního islamismu Milníky od Egypťana Sajjída Kutba. V mnoha muslimských zemích je tato "bible" radikálního islamismu zakázána. (V ČR nedávno vyšel komentovaný překlad od M. Mendela) 

Malý Jeruzalém

V Londýně se nachází i několik míst s výraznou židovskou komunitou, hlavně čtvrti Stamford Hill a Golders Green. Oproti ostatním evropským zemím jsou Británie a Londýn výjimkou v tom smyslu, že židovská komunita tady nebyla poškozena či zničena druhou světovou válkou. Narazíte zde na nejrůznější skupiny ultraortodoxních židů, košer obchody, synagogy a náboženské školy. Židé tu žijí v těsném sousedství s muslimy, sikhy a dalšími londýnskými přistěhovaleckými komunitami.

Problémy se již vyskytly, ale zatím nikdy nepřekročily únosnou míru a tito lidé nejsou zdaleka tak zpolitizovaní jako jejich souvěrci na Blízkém východě. To je připomínkou staleté (a pro mnohé dnes asi stěží uvěřitelné) tradice mírumilovného soužití židů, křesťanů a muslimů ve významných městech, jako byly například Damašek, Bagdád či Sarajevo. Politické ideologie dvacátého století, které se tu a tam namixovaly s náboženstvím, však tuto toleranci prakticky smetly.

Oči otevřené 

Britská imigrační politika funguje odlišně než například francouzská a je daleko volnější. Nesnaží se přetavit příslušníka cizí kultury na Zápaďana, ale spíš respektuje odlišnost jeho kultury při jisté nadřazenosti kultury anglické. Tento přístup však v posledních desetiletích poněkud přerostl britským úřadům přes hlavu. Zjistily, že v zemi volně působí řada různých radikálů, hlavně z muslimského prostředí. Mnozí z nich by v domovských zemích dostali těžký trest. V nejhorší podobě tento přístup přinesl odezvu v podobě londýnských atentátů v roce 2005, ve zmařeném útoku na letadla několika leteckých linek či v působení řady radikálních duchovních.

V České republice kvůli historickým i politickým okolnostem asi nikdy situace nedospěje tam, že by země získala úplně multikulturní podobu. Nicméně přistěhovalci jsou u nás stále viditelnější. Nejde jen o „tradiční“ Vietnamce či Ukrajince. Stačí se projít po ulicích velkých měst a uvidíte více muslimů než dříve, spatříme nové halal obchody, turecká bistra a košer restaurace. V Brně před deseti lety vznikla první česká mešita. Dnes už ji navštěvuje tolik věřících, že se zřejmě bude stavět mešita nová. V Praze zapustila kořeny ultraortodoxní židovská skupina Chabad atd. Stačí mít otevřené oči a sledovat malé proměny kolem sebe. Tím spíš mohou být zkušenosti Londýna i dalších evropských multikulturních velkoměst pro nás poučením – inspirativním i varujícím.

21. 2. 2009, Autor: M.Č. vyšlo v MFd - Kavárna

Místa v Londýně vhodná pro politologickou, religiózní, hřbitovní i jinou turistiku: 

East End: 

Brick Lane - mix Bengálců a hipsterů poblíž bývalého pivováru Truman. Přímo na Brick Lane je mešita, která byla původně kostelem a následně synagogou. Celá oblast byla původně židovskou čtvrtí, ale zdejší struktura obyvatelstva se výrazně změnila. Když budete hledat, najdete zde spousty starých synagog a různých židovských památek. Několik jich je v místech, kde působil Jack Rozparovač. 

Nedaleko od Brick Lane je Spitalfields market. Vetešnictví, hipstrárny, trošku se to podobá sortimentem Camdenskému trhu.

Kousek od Brick Lane je také Whitechapel mosque, což je druhá největší londýnská mešita a kolem spousty muslimských obchodů, butiků, bank atd. promixovaných s britskými hospodami.

Zajímavé jsou nástěnné malby - murály - v Cable Street, kde došlo před druhou světovou válkou k obrovské bitce mezi britskými antifašisty (hlavně židy, komunisty, Iry a dalším osazenstvem East Endu na straně jedné), britskými fašisty vedených Oswaldem Mosleyem a Metropolitní policií. Antifašisté zablokovali průvod 5000 nácků pochodujících od Bethnal Green (tradiční oblast londýnských fašistů) a i přes několikatisícovou policejní ochranu fašistů a policejní brutalitu pochod zablokovali a rozzuřený Mosley nakonec opustil scénu. Inu "Londýn blokuje" :)

Současné židovské čtvrti:

Asi nejžidovštější částí dnešního Londýna je Stamford Hill osídlený hlavně charedim (ultraortodoxními Židy) - hlavně pak Satmarskými chasidy a taky trochu Lubavičskými chasidy.

Golders Green je další čtvrť s výrazně židovským osídlením. Žije zde ale i celá řada dalších komunit - muslimové, Koptové (je zde i koptský kostel), Vietnamci atd.

To be continued, maj frend.

Druhý nejrozšířenější jazyk v Londýně. 

Fotbalová loajalita. 

Etnická hustota. 

Nejrozšířenější jména.