Stručný průvodce současným Blízkým východem - A short Guide to the Middle East

Jak publikoval deník The Financial Times, situace na současném Blízkém východě není tak komplikovaná, jak by se mohlo na první pohled zdát... 

Írán podporuje syrského prezidenta Assada. Státy Perského zálivu jsou proti Assadovi.

Assad je proti Muslimskému bratrstvu. Muslimské bratrstvo a Barack Obama jsou proti generálu Sisímu (současnému vojenskému de facto vládci Egypta). Avšak státy Perského zálivu podporují Sisího! To tedy znamená, že jsou proti Muslimskému bratrstvu!

Írán podporuje Hamás, ale Hamás podporuje Muslimské bratrstvo!

Obama podporuje Muslimské bratrstvo, nicméně Hamás je ostře protiamerický!   

Státy Perského zálivu jsou pro-americké. Ale Turecko je se státy Perského zálivu proti Assadovi; avšak Turecko podporuje Muslimské bratrstvo proti generálu Sisímu. A generála Sisího podporují státy Perského zálivu!

Vítejte na Blízkém východě a přejeme vám hezký den. 

P.S. O některých spojenectvích by bylo možné polemizovat, ale jako celek kraťoučký text velmi dobře vystihuje současnou situaci. 

Co mají společného Miloš Zeman a Muhammad Mursí?

Politik západní civilizace Miloš Zeman má v některých ohledech blízko ke stylu jeho egyptského sesazeného kolegy a člena Muslimského bratrstva Muhammada Mursího.

 

Není pochyb o tom, že česká a egyptská politika, a to i přes mnohé změny, které v Egyptě probíhají od roku 2011, jsou si navzájem v mnoha ohledech velmi vzdálené. Přesto ale můžeme některé z

ajímavé paralely najít. Mnozí možná netuší, že jak české, tak egyptské politické strany a politický život mají kořeny v podobné době – tedy v druhé polovině 19. století. Také Egypt zažil v období po druhé světovbé válce, podobně jako Československo, dobu výrazného omezení politické soutěže. To ale nebylo u Egypta tak razantní, jako v komunistickém Československu.

Podívejme se ale na jednu zajímavou paralelu ze současnosti. Jak Egypt, tak Česká republika si v podobné době vybraly své vůbec první přímo zvolené hlavy státu – Miloše Zemana a Muhammada Mursího. A oba prezidenti posílení touto legitimitou začali poměrně záhy po svém zvolení přistupovat k ústavnímu sytému své země specifickým stylem, který se z dlouhodobého hlediska vývoje ústavnosti nemusí jevit jako nejšťastnější. Mursí se například pustil do velmi kontroverzní bitvy s egyptským ústavním soudem. 

A ani v mnoha dalších ohledech si nepočínal tak, jak by si zřejmě přáli někteří jeho voliči – především ti, kteří mu ve volbách raději dali přednost před Ahmadem Šafíkem, představitelem mubárakovského režimu, přestože jinak velkými stoupenci Muslimského bratrstva nebyli. Prezident Miloš Zeman je na svém postu poměrně krátce, přesto je zjevné, že začíná se svojí úřednickou vládou rozehrávat zvláštní a značně pozitivistickou hru, ve které není příliš místa pro jiné věci, než pro striktní literu Ústavy bez dalších souvislostí.

Vzhledem k charakteru ústavního práva je takový způsob výkladu ústavního pořádku s nadsázkou srovnatelný s doslovným výkladem Bible či Koránu, neboť lze říci, že v sekulárních demokraciích ústavy nahradily nejvyšší Boží zákon. Jistě, doslovný a velmi pozitivistický výklad je také jedním z možných způsobů interpretace, ale i sám Miloš Zeman si dovede představit omezenost tohoto přístupu například v případě Koránu. 

Pak je tu samozřejmě řada rozdílů. Demokratický zvolený Mohammed Mursí byl nedávno sesazen egyptskou armádou a je zadržován na neznámém místě. To se stalo za podpory Mursího oponentů z řad velmi znechucené části egyptské veřejnosti. Ta obecně v uplynulých letech ztratila obavy veřejně proti svým vládám a prezidentům protestovat. Dodávám, že neexistují přesné statistiky současné popularity Mursího – zcela jistě během svého krátkého prezidentství řadu stoupenců ztratil, ale stejně tak je možné, že mu jeho nedávné zatčení armádou v očích mnoha Egypťanů dodalo na „mučednictví“, a tedy i na popularitě.

Budoucnost Miloš Zemana v České republice bude s velkou pravděpodobností výrazně odlišná. Nic nenaznačuje, že by měl být Zeman sesazen naší armádou, zadržován na neznámém místě, to vše za halasné podpory voličů Karla Schwarzenberga. Ba spíše naopak – česká veřejnost je po roce 1989 poměrně letargická, uspokojená dosaženými výdobytky polistopadového dění a blahobytu. Výrazněji angažovaná je především na facebooku a v internetových debatách. Na veřejnosti je pak o ní slyšet hlavně v případě výrazných sportovních vítězství – ke kterým beztak již dlouhou dobu nedošlo – respektive lokálně v případě protestů u multietnických sídlišť. 

Přes všechny kontroverze kolem osob Miloše Zemana a Muhammada Mursího nelze opomenout, že jsou oba přímo zvolenými zástupci lidu s vysokou legitimitou. Z hlediska voleb jako jednoho z pilířů demokracie vyjadřují oba vůli občanů svých zemí zřejmě stále reprezentativněji, než jejich kultivovanější političtí oponenti, kteří by je měli v očích nemalé části Egypťanů i Čechů nahradit. U nás tuto alternativu ještě před nedávnem ztělesňoval Karel Schwarzenberg. V Egyptě jsou po Mursího sesazení požadavky „egyptských Karlovců“ částečně uspokojeny dosazením aristoratického gentlemana západního střihu Mohameda el-Baradeje do křesla dočasného vice-prezidenta. 

Určitě najdeme daleko více podobností mezi našimi „Karlovci“ a egyptskými „Baradejovci“, než mezi „Zemanovci“ a „Mursíovci“. Ti první jsou zřejmě více intelektuální, více se zajímají o hlubší souvislosti politiky jak doma, tak i ve světě a jsou také zřejmě odolnější vůči populistickým slibům i různým ideologiím. Oproti tomu „typický“ volič Miloše Zemana se od voliče Mohammeda Mursího a Muslimského bratrstva nepochybně velmi odlišuje – což zdaleka nesouvisí jen s postojem Mursíovců k Becherovce a alkoholickým nápojům obecně. 

Přesto názory skupin podobných „Karlovcům“ a „Baradejovcům“, jakkoliv mohou být jejich názory mnohým čtenářům tohoto média blízké, tvoří ve společnostech dnešního světa spíše názorovou menšinu, než většinu. K českému či egyptskému „obyčejnému člověku“ má zřejmě blíže Zeman a Mursí než Schwarzenberg a El-Baradej. Ti první více ztělesňují i to, co si jejich země na základě přání voličů „zasluhují“. Platónská „vláda filozofů – vzdělanců“ by byla Egyptu i České republice v mnoha ohledech prospěšnější. Skutečností však je, že principy moderního vládnutí z tohoto platónského pojetí nevychází a počítají s rovnoprávným hlasem VŠECH. Jednodušeji řečeno: hodnota hlasu českého a egyptského filozofa má stejnou váhu jako hlas brněnského či alexandrijského podnikatele v knihovnictví, stejnou jako hlas káhirského a pražského popeláře a též i stejnou jako hlas recidivisty z Mírova či radikálního islamisty podezřelého z teroristického útoku. 

Vyšlo na iHNed, 18. 7. 2013

Česko-egyptský novinář o současné situaci v Egyptě

Boj za lidská práva nezná diskriminaci na základě politické příslušnosti. Nejen členové Muslimského bratrstva (MB), ale i stoupenci dalších islamistických organizací včetně těch nejradikálnějších mají právo na korektní zacházení a jednání neporušující jejich lidská práva.

Včera došlo k politováníhodné události ve městě Mansúra v nilské Deltě. Byly zastřeleny čtyři ženy během demonstraci stoupenkyní exprezidenta Mursího. Osobně mám silné podezření na samotné MB, které čile spolupracuje s recividisty. Během střetů u sídla republikánských  gard před zhruba týdnem padlo 51 mužů. Vyšetřování ukázala, že sedm obětí bylo evidováno u policie jako nebezpečných recividistů, další byli členové MB i radikálních organizací se sklony k násilí či terorismu.(Dva týdny zpět jsem umístil na FB video usvědčující MB z vraždy občana ve snaze vše hodit na armádu). Přesto je třeba co nejobjektivněji vyšetřit obě krvavé události. Je třeba dodat, že za včerejší smrt čtyř žen v Egyptě může částečně i Ministerstvo vnitra, které včas nezasáhlo na obranu demonstrantů nebo jim nezajistilo dostatečné bezpečnostní krytí.

Lidská práva zadržených vysoce postavených vůdců MB mají podle stejného metru být respektována. Nic na tom nemění ani fakt, že drtivá část Egypťanů po jednoroční zkušenosti s islamistickou vládou považuje MB za téměř teroristickou organizaci.

V této souvislosti je možné uvažovat, pokud se ještě nestalo, o misi složené z AI a dalších mezinárodních lidskoprávních organizací, která by navštívila Egypt a na místě zjistila, zda jsou lidská práva zadržených členů MB a dalších islamistických organizací nějak porušována. Součástí mise by bylo i zjišťování okolností jejích zadržení. Nelze souhlasit s politickým zatýkáním. Je to protiprávní a protiústavní. Úřady musí prokázat, že příslušné osoby byly zatčeny na základě konkrétních podezření či obvinění při respektování právních kroků a ustanovení egyptského trestního řádu. Všiml jsem si více signálů, že by tato myšlenka (mise) nemusela setkat se zásadným odmítnutím ze strany Egypťanů. Pokud nejsou ničí práva porušována a vše proběhlo a probíhá v souladu se zákony, tak by taková mise naopak mohla pomoct Egypťanům, kteří hájí svou druhou revoluční vlnu proti teoriím o „vojenském spiknutí“.

Mince má však i druhou stranu. Jde o politické hrátky ze strany některých mezinárodních politiků. Ti totiž nevolají po zachování lidských práv zadržených, nežádají dodržování zákona při zadržování a obvinování podezřelých osob, nenabádají k jejích postavení před spravedlivé soudy, nýbrž rovnou chtějí pro ně svobodu. Například kancléřka Merkelová, která včera přišla se požadavkem na osvobození Mohammeda Mursího, i když politika německé vlády je mnohem vstřícnější než třeba ta americká vůči politické změně z 30 června, kterou já osobně nemohu nazvat jinak než revolucí. Pro Merkelovou bych možná našel polehčující okolnost v podobě oprávněných obav z mnohamilionové masy německých muslimů, kde salafisté a radikální islamisté mají nemalý vliv, ale v našich souvislosti není to nijak relevantní.

Zde je tedy velké riziko zneužívání klíčového tématu lidských práv pro politické účely. Západní a především americká politika, která hodně vsadila na tzv. umírněné MB, chce zachovat svého hráče ve hře. Může se hodit v budoucnosti. Za svou osobu mohu říct, že nemám nic proti pokračování MB ve hře, ale za jasně definovaných podmínek: zříci všech forem násilí páchaného přímo nebo prostřednictví spojenců z Džamaa Islámija a dalších radikálních organizací, urovnání právního postavení MB v rámci egyptských zákonů (MB je do dnešního dne tajnou organizací, která funguje mimo rámec egyptských zákonů a nemá jasně definovaný právní statut), provedení vnitřní ideové a ideologické reformy včetně distancování se od protiústavních praktik vedení, hrát podle společně definovaných pravidel a standardů demokracie… atd.

Jen pro informaci, několik dní před jeho sesazením revolucí z 30 června byl Mohammed Mursí spolu s dalšími 26 vysoce postavenými činiteli MB egyptským soudem shledáni vinni z dvou vážných trestních činů: útěk z vězení dne 26 ledna 2011, tedy den po vypuknutí revoluce proti Mubarakovi, a (klasifikováno podle platného egyptského práva) protistátního jednání páchaného za pomoci cizí strany, konkrétně organizací Hamas a Hizballáh, které 26. ledna aktivně pomohly vysvobodit Mursího a jeho soudruhy útokem na 11 egyptských věznic, což si vyžádalo několik životů dozorců i nepolitických vězňů. Útok dokonce uvolnil cestu z věznic celkem 26.000 odsouzeným, včetně těžkých zločinců, kteří dodnes terorizují egyptskou společnost.

Není třeba dodat, že Mursí a další činitelé sesazené vlády jsou podobně jako tenkrát Husní Mubarak podezřelí ze spáchání těžkých zločinů zabití demonstrantů a dalších protiústavních jednání.

Nedávno jsme tu v ČR s úžasem sledovali provokaci a snahu o agresi vůči romské menšině ze strany radikálních občanů v Českých Budějovicích. Ačkoliv všichni jsme dobře informováni o bolestech a slabinách integrace romského obyvatelstva v české společnosti, nemohli jsme považovat tvrdý zákrok české policie proti radikálům za porušování jejích lidských práv, když se ve skutečnosti jednalo o obranu lidských práv jiné skupiny občanů proti agresi. Egypťany nyní čeká boj s vlastním (vousatým) fašismem. Jsou odhodláni se v tomto boji angažovat bez ohledu na to, co si o tom myslí západní nebo třeba východní svět. Jde o jejich dennodenní bezpečnost a budoucí orientaci země jako státu právem patřícího do 21. století. Je nezbytné však, aby místní a mezinárodní lidskoprávní organizace bedlivě sledovaly dění v Egyptě a využívaly všech nástrojů k tomu, aby tento boj nebyl zneužit pro potlačování lidských svobod a práv či uzurpování větší části moci ať už armádou nebo jinými mocenskými centry či vlivnými uskupeními.

Národní usmíření Egypťanů je nezbytné. Mě však více než Muslimské bratrstvo, Džamaa Islámija, salafisté nebo džihadisté zajímá těch (podle aktuálních odhadů) 5-7 milionů (10-15%) egyptských voličů, kteří by především z ryzé lásky a horlivosti ke své víře nadále volili islamisty.

Yasser Daniel Reizk, 21. 7. 2013

Rozhovor o situace v Gaze a Izraeli - Vol. 2

vyšlo na iHned, 17. 11. 2012, rozhovor vedla Martina Týblová

Média v souvislosti s vyhrocením situace v pásmu Gazy často mluví o začátku války. Skutečně se schyluje k otevřené válce, nebo Izrael jen „straší“?

Tak asymetrickou válku tady máme s přestávkami už více jak šedesát let. Ke konvenčnímu střetu dvou armád ve stylu Šestidenní nebo Jomkippurské války dojít nemůže, protože Izrael a Hamás nejsou politicky ani vojensky srovnatelní. Izrael je stát s pravidelnou armádou, mj. jednou z nejlepších na světě. Hamás nereprezentuje žádný existující stát, ani není pravidelnou armádou. Hamás také nemůže Izrael vojensky porazit, jen ho dlouhodobě velmi vyčerpávat. Jiná věc by ale byla, kdyby se do konfliktu vložil třeba Írán (např. raketovým ostřelováním na podporu Hamásu). 

Zprávy o „napětí“ v Gaze se objevují pravidelně a ne každý se ve zprávách orientuje. Je současná krize něčím odlišná? Čím? (Hraje roli například konflikt v Sýrii nebo další politické okolnosti na Blízkém východě?)

Jedná se o pokračování dlouhodobého konfliktu, který se v podobné formě už mnohokrát opakoval (střelba raket a izraelské odvety). V průběhu času se bojové technologie obou stran posouvají dopředu, což neplatí jen u Izraele, ale i u Hamásu. Rakety Hamásu jsou tak postupně účinnější (k zabití tří Izraelců raketou Hamásu najednou ještě nedošlo) a mají vyšší dolet (dnes už ohrožují Tel-Aviv).  

Do Gazy dnes přiletěl egyptský premiér. Proč zrovna egyptský a co toto gesto vůbec znamená?

Znamená to odlišný přístup nové egyptské vlády od předešlého přístupu Mubarakova establishmentu. Egypt chce dát najevo, že nebude jen nečině přihlížet každému izraelskému kroku vůči Palestincům, a to hlavně v Gaze, kam má Egypt tradičně nejsilnější vazby. Hamás se hlásí k odkazu Muslimského bratrstva, které dnes Egyptu spoluvládne. Muslimské bratrstvo i Hamás se pochopitelně vyvíjely v průběhu uplynulých desetiletí odlišně a v dost rozdílných politických podmínkách, ale některé vazby mezi nimi přetrvaly.    

Jak je na tom nyní Izrael vojensky, jak by konflikt vypadal z tohoto hlediska?

Jak už jsem uvedl, Izraelská armáda patří v mnoha ohledech mezi nejlepší na světě. Jedna věc je politická propaganda a druhá je realita. Nemyslím si tak, že by existovalo mnoho států, které by chtěly s Izraelem opravdu reálně válčit v konvenčním konfliktu. Proč – to ukazuje velmi dobře vývoj blízkovýchodních válek a současná izraelská výzbroj a výcvik. Naopak nestátní aktéři jako Hamás či Hizballáh se paradoxně ukazují z dlouhodobého hlediska v boji s Izraelem jako daleko úspěšnější. Nemohou sice Izrael vojensky porazit, ale mohou dlouhodobě přinášet Izraeli vážné starosti. Samy si pak na své schopnosti třeba jen velmi omezeně ohrožovat Izrael pak mohou budovat svou politickou pozici, podporu a propagandu.    

  

Zdá se, že zahraničí se od středečního vyostření ke konfliktu nijak zvlášť nevyjadřuje. Je to pasivita zdánlivá, má nějaké vysvětlení nebo se jedná o standardní postup?

Reakce zahraničí jsem tolik detailně nesledoval, ale rétoricky k té současné eskalaci lze říci stěží více, než bylo řečeno v podobných situacích v minulosti. Většinou to vše stejně skončí vágními formulacemi typu: „Hamás byl vyzván k zastavení útoků .... Izrael k přiměřenosti vojenských operací“. Beztak si ale žádná ze stran výzvy zahraničí v takovýchto situacích nebere příliš k srdci.

Neobávají se teď zejména západní země, že by v kombinaci s třaskavou směsí celého regionu mohly střety v Gaze zažehnout mnohem větší konflikt, jak naznačují některá západní média ale i některé státy Perského zálivu?

Konflikt Izrael-Hamás byl vždy poněkud izolován od ostatních konfliktů na Blízkém východě, dokonce i do konfliktů které se odehrávaly mezi Izraelem a Palestinci na Západním břehu. Nemyslím si, že by se nutně musel současný konflikt zkombinovat s konflikty jinými.

The Metamorphoses of the Egyptian Muslim Brotherhood

The North Africa Post

Posted by Marek Cejka on September 26, 2012

To comprehend the current role and position of the Muslim Brotherhood in Egypt, rather than focusing only on its present-day form and the general policies of this movement, we must take a closer look at the historical evolution of this organization. One will then realize that the Muslim Brotherhood is not an entity that could be easily defined and described and moreover, put into one clear-cut category – which is exactly what many current commentators tend to do.

Yet, it is this latter image of the Brotherhood that is so often highlighted by its opponents and, in general, by critics of the Arab Spring movement and its accompanying phenomenon, the rise of political Islam. During the reigns of Presidents Sadat and Mubarak, Muslim Brotherhood underwent significant changes and experienced shifts and splits. What’s more, there are even significant differences between the Muslim Brotherhood during the regimes of President Mubarak and the current President Mursi. Similarly, the offshoots of the Muslim Brotherhood in countries across the region outside Egypt are not interchangeable with the Egyptian Muslim Brotherhood and their policies are often independent from their Egyptian ‘mother organization’. In this context, probably the most frequently mentioned is Palestinian Hamas, which openly describes itself as an offshoot of the Muslim Brotherhood.

Since its founding by Hassan al-Banna in 1928, the Muslim Brotherhood has undergone a very dynamic development and many changes in its structure and tactics. Its radicalization or, conversely, moderation was largely a natural response to how it was dealt with by the particular Egyptian regime that was in power at that time. The Muslim Brotherhood initially operated as a charitable organization based on the principles of Islamic charity, as one of the main Islamic duties. It founded mosques, madrasah, hospitals, soup kitchens for the poor, and established youth organizations. The Brotherhood substituted the de facto dysfunctional social system of the Egyptian monarchy which was strongly supported by the British. With the increasing popularity of the Brotherhood – and proportionally with its growing political ambitions – the cleavage “Brotherhood vs. regime and its British protectors” emerged. This was also reflected in the II. World War when some members of the Brotherhood supported British enemies – the Axis Powers. But the biggest confrontation ensued in the late 1940s: after a series of violent anti-regime activities, during which Egyptian Prime Minister Nukrashi was assassinated, the Brotherhood was banned and its founder, Al-Banna, shot dead by an assassin in Cairo.

The Muslim Brotherhood logically supported the fall of the monarchy in 1952, but they were strongly against secular nationalism of the Nasserist regime. It was then that the Brotherhood also began to be covertly supported by the United States with the aim to turn it into a pillar of the Egyptian opposition to expanding Soviet influence. Nasser’s repression followed and the best-known trial was connected with the radical Egyptian Muslim Brotherhood ideologue Sayyid Qutb who was executed in 1966. While still languishing in prison, Qutb wrote the leading radical pamphlet “The Milestones” that has influenced generations of more radical members of the Brotherhood and other foreign Islamist extremists (rather than the mainstream of the Brotherhood, which completely disavowed the more violent principles of “Qutbism”).

In the era of President Sadat (1970–1981), the relations between the Brotherhood and the regime gradually improved, although the organization remained formally illegal. During Sadat’s reign, radical factions split from the Brotherhood, whereby one of them was implicated in the well-documented assassination of President Sadat to revenge for his peace treaty with Israel. The normalization of relations with the regime continued under President Mubarak when Brotherhood, though still formally an illegal organization, was accepted as an important force in Egyptian society that helped develop a range of social and economic activities. It advocated mainly for the promotion of Islamic values in the society and the fight against corruption. Under Mubarak, the Brotherhood could not operate independently as a political party, but it was tolerated on the list of other parties (such as the Wafd). However, Mubarak’s regime often used various discriminatory practices (not only) against Brotherhood candidates during the elections.

Despite the earlier mentioned tolerance towards the Muslim Brotherhood by Mubarak’s regime, the organization was still able to retain a certain aura of dissent. In contrast to the amorphous leadership behind the series of mass demonstrations against the regime and the absence of other strong political structures and leaders, the Brotherhood was very well prepared and had at its disposal a very well established political apparatus. The Brotherhood’s most successful political activities are connected with the outcome of the parliamentary elections in 2011/12 (though later canceled by the constitutional court) and with the election of Mohammed Mursi as Egypt’s new president in 2012. Whether he will be able to maintain the Brotherhood’s hitherto relatively moderate course in its policies and a relatively moderate political Islam is a question to which we do not know a definite answer. It can be only the people of Egypt who will decide what part the Muslim Brotherhood will play in Egypt’s development in the years to come.

Who is New Egyptian President Mohammed Mursi?

• Egypt president: Muslim Brotherhood's Mohammed Mursi (BBC)
• Who is Mohamed Morsi? (Al-Jazeera)
• Mixed messages from Israel as Islamist Morsi wins Egypt presidency (Haaretz)
• Mohammed Mursi neuer Präsident (F.A.Z.)
• Muslim Brotherhood-backed candidate Morsi wins Egyptian presidential election (FOX News)
• Egypt má prezidenta: Mursího z Muslimského bratrstva (Aktuálně)
• Mohammed Morsi (English Wikipedia) 
• Mohammed Mursí (Czech Wikipedia)

 

Mohammed Mursi in brief (BBC)
 - US-educated engineering professor; teaches at Zagazig University

 - Official slogan: "Our strength, in our unity"
 - Vision based on Muslim Brotherhood's "Renaissance Project"
 - Previously served in Brotherhood's Guidance Bureau; head of the Freedom & Justice Party
 - Independent MP from 2000-2005

Electoral map: Support of Mursi in %: 

Co přinese nový egyptský prezident? 

O zvolení nového egyptského prezidenta Mursího si můžeme myslet co chceme, jedna věc je však jasná: je to další výrazné odchýlení se od linie mubarakovského Egypta. A to zatím zřejmě nejvýznamnější, neboť nedávné (a velmi komplikované) parlamentní volby se budou po rozhodnutí ústavního soudu s velkou pravděpodobností opakovat. Nemám velkých pochyb o tom, že i za Mursího zůstane klíčovým hráčem v Egyptě armáda, přesto je tak výrazná změna na postu prezidenta reálně viditelným projevem celkové změny. I když už nebude prezident "superman" (což je termín, který použil sám Mursí), jako v éře Mubaraka a jeho předchůdců (jeho pravomoci byly na rozdíl od minulosti okleštěny ve prospěch armády, konkrétně Nejvyšší vojenské rady v čele s maršálem Tantáwím), je zjevné, že Mursí půjde armádě přece jen méně na ruku, než jeho oponent Ahmed Šafík. To může být pro demokracii v Egyptě v zásadě pozitivní. I z psychologického hlediska se jedná o velký rozdíl oproti tomu, než kdyby vyhrál Šafík, který je mnoha Egypťany považován přinejmenším za částečného pokračovatele Mubarakova režimu.

Umírnění islamisté vyhráli již volby v Tunisku, ale tato země není na rozdíl od Egypta považována za tak důležitou pro arabský svět i celý Blízký východ. Egypt byl vždy jedním z nejdůležitějších regionálních hráčů v této oblasti.

Nyní budou mít egyptští islamisté o příležitost více ukázat Egyptu i světu, jestli jsou skutečně schopní zkombinovat své hodnoty a vztah k náboženství s politickou odpovědností, moderním pojetím demokracie i s egyptskými mezinárodněprávními závazky.

Další měsíce ukážou, zda-li je Mursího vítězství výrazným krokem vpřed, či nikoliv. V případě pozitivního vývoje může být Egypt velká inspirace pro další země. Všechny možnosti jsou otevřené a zajímá-li nás osud Egypta a celého regionu, bedlivě sledujme další vývoj.

Další akce Baraky - v Brně o současném Egyptě

Egyptians, Egyptians ...

Also funny :)

Diskuse o Egyptě na Ústavu mezinárodních vztahů

Ústav mezinárodních vztahů, v.v.i. 
Vás srdečně zve na diskusi s novinářem

Yaserem Danielem Reizkem

 na téma

Napjatý povolební Egypt

 

Moderátor: Marek Čejka, Ústav mezinárodních vztahů

Diskuse se koná v pondělí 13. února 2012 od 17:30

Místem konání je Ústav mezinárodních vztahů,

Nerudova 3, Praha 1

 Prosíme o potvrzení Vaší účasti e-mailem (registrace@iir.cz)

 nejpozději do neděle 12. 2. 2012

Egyptské volby a triumf Muslimského bratrstva

Commentary about victory of the Muslim brotherhood in the first round of Egyptian elections 2011.

Pokládám za úspěch, že v situaci zvyšujícího se napětí v Egyptě první kolo (další budou následovat v průběhu prosince a ledna) parlamentních voleb vůbec uskutečnilo a že o ně Egypťané měli takový zájem (kolem 62%, i když se dříve odhadovalo ještě více). Předběžné výsledky mě zásadně nepřekvapily, vždyť se už dlouho obecně předpokládalo, že vítězem bude Muslimské bratrstvo.

Pravděpodobně ale nebude tak silné, aby bylo samo schopno vytvořit vládu, takže vznikne koalice. Samotné Bratrstvo prodělalo od svého vzniku v roce 1928 dynamický vývoj a z je ho řad vzešla jak řada radikálů, tak i umírněných politiků (od radikálního ideologa Sajjída Kutba, přes "arciteroristu" Usámu bin Ládina až po egyptské prezidenty Násira a Sadata).

V posledních desetiletích se Muslimské bratrstvo profiluje spíš umírněně, než fundamentalisticky a už dávno není militantním hnutím z 40.-60. let minulého století. Během Násirových represí bylo mnoho jeho radikálů popraveno a hnutí se pak v éře prezidenta Sadata víc odklonilo od násilí (to mělo mj. za následek odštěpení nespokojených radikálů a vznik nových skupin, jako např. Islámský džihád, který měl později na svědomí právě atentát na Sadata). 

Politická linie Bratrstva je dnes v kontextu islámského světa relativně umírněná. Za Mubaraka bylo Bratrstvo akceptováno v určitých ohledech jako důležitá síla v egyptské společnosti a mohlo vyvíjet řadu sociálních a ekonomických aktivit. Kandidáti Bratrstva mohli dokonce i kandidovat na listinách jiných stran (např. strany Wafd), resp. jako nezávislí kandidáti. Mubarak ale často používal ve „volbách“ různé diskriminační praktiky (nejen) vůči kandidátům islamistů. Doufejme, že relativně umírněný politický kurs Muslimského bratrstva bude v Egyptě pokračovat i poté, co po volbách v zemi převezme daleko větší politickou zodpovědnost než kdy dříve.

- publikovano také na mém blogu na iHNed
- viz také odpovědi (M.Č., O. Vondruška, T. Raděj) na stejné téma na blogu iDnes

Viz také/See also:

• Islamists, elections and the Arab spring (The Economist) 
• Israel and Islamists (The Economist)

Hokej s Šalitem

Ice-hockey with Shalit - reflection of Czech views on release of Israeli soldier Gilad Shalit and Czech views of heroism. Text contains also remarks about role of Czech media in informing about the Middle East and my opinion about political utilization of the Shalit case together with my personal memories of the violence during Second intifada in Jerusalem.    

Hodně Čechů se mě v uplynulých dnech, kdy se znovu – a tentokrát již opravdu reálně – začalo mluvit o propuštění izraelského vojáka Gilada Šalita, ptalo, jak je možné, že je Izrael ochoten přistoupit na tak nevýhodnou dohodu o výměně jednoho prostého desátníka za více než tisíc vězňů, z nichž řada má krev na rukou. Odpovídal jsem, že se na tento případ není možné dívat naší českou, či středoevropskou optikou. Na Blízkém východě najdeme množství pro nás nepochopitelných paradoxů a toto je jeden z nich.

Každý národ má své hrdiny – někde jsou to vzhledem k tradici země vojáci, jinde třeba náboženské autority a v některých zemích zase hokejisté a jiní sportovci. Hokejisty nezmiňuji s nějakou přezíravostí a myslím si dokonce, že je stále o něco přirozenější uctívat jako hrdiny lidi, kteří bojují za obrovské sumy na kluzišti, než na bitevním poli. Mimochodem – i v Izraeli se hraje lední hokej a někteří přistěhovalci z bývalého Sovětského svazu ho prožívají podobně, jako většina Čechů. Přesto si nedovedu představit, že by smrt izraelských hokejistů vyvolala podobnou reakci jako u nás. Podobně tak smrt českého vojáka v Afghánistánu nepřinese kromě pár článků a zpráv žádnou mimořádně velkou pozornost. 

Je pravda, že izraelská společnost již zdaleka tak intenzivně nežije étosem hrdinné armády, který v židovském státě panoval v létech jeho budování a v době nebezpečných válečných konfliktů. Přesto však má armáda v izraelské společnosti stále výraznou úlohu a dobrou pověst. V Izraeli absolvují základní vojenskou službu povinně i ženy a „vojna“ zde neznamená jen promarněný čas v kasárnách a na cvičišti. Její součástí je i reálné nebezpečí, obavy o život a někdy třeba i rozčarování z podílu na okupaci jiného národa, respektive z ochrany vlastních náboženských fanatiků v některých židovských osadách. Vojenská služba je v dnešním Izraeli zkrátka stále něčím dost odlišným od toho, co je uloženo v našich představách a vzpomínkách na povinnou vojnu. Možná i proto je dnes bývalý desátník Šalit, povýšený mezitím na seržanta, z izraelského pohledu zřejmě daleko víc symbolem „jednoho z nás“, než zajatý generál s politickými konexemi nebo superšpión Mossadu. 

Na stranu druhou v Izraeli najdeme i řadu lidí, kteří pochybují o správnosti uskutečněné výměny. Na svobodu se totiž dostane i řada palestinských vězňů, kteří jsou mj. spoluzodpovědní za plánování sebevražedných útoků během druhé intifády. To ale neznamená, že by všichni propuštění byli jen „teroristé“: je mezi nimi i řada politických vězňů a lidí, kteří byli věznění bez soudního rozhodnutí. Není pochybnosti o tom, že palestinské rodiny budou mít z jejich návratu podobnou radost, jako Šalitovi rodiče. Přesto ve mně osobně zmínka o propuštěných plánovačích bombových útoků vyvolala reminiscence na události, které jsem prožil před necelými deseti lety na Hebrejské univerzitě v Jeruzalémě. Tam jsem tehdy jen o pár minut unikl bombě Hamásu nastražené do univerzitní kantýny. Kromě devíti zabitých kolegů jsem jednoho zraněného člověka znal i osobně a vím, že zůstane kvůli útoku do smrti na invalidním vozíku. Přemýšlel jsem tak, jestli je atentátník, který tehdy vysílačkou odpálil bombu, také mezi vězni, kteří se teď dostávají na svobodu. (později jsem zjistil, že ano - jmenuje se Walíd Abd al-Azíz Abd al-Hádí Anadža, je mu 31 let, a je z jeruzalémské buňky Hamásu. Ze všech vyměněných vězňů měl ten nejvyšší trest - 36 doživotních trestů. Podílel se i ná plánování bombových útoků v Moment Café a v Rišon LeCijonu. Všechny výbuchy si dobře pamatuji, protože jsem v té době v Jeruzalémě žil. Výbuch v Moment Café byl slyšet až na koleje, kde jsem bydlel. Při výměně za Šalita mu nebyl umožněn návrat domů, ale byl přemístěn do třetí země).

Propouštěcí blízkovýchodní manévry však mají také další rozměr – politický, a to jak na izraelské straně, tak i v Palestině. Izraelský premiér Netanjahu, který nemá právě pověst politika, který by usiloval ze všech sil o ukončení vleklého konfliktu s Palestinci, si díky Šalitovu propuštění  připíše politické body. Pro Hamás, který Šalita věznil a který vyjednal s Izraelci prostřednictvím Egypta propuštění stovek Palestinců, je výměna dobře viditelným trumfem v politickém boji s Fatahem. Ten nedávno přišel s plánem na přenesení snah o uznání palestinské státnosti na půdu OSN, avšak důsledky tohoto kroku jsou pro Palestince zatím stále nejisté. K egyptské roli je třeba dodat, že se v současnosti se u nás mluví prakticky jen o zhoršování jeho pozice vůči Izraeli. Že však tato země stále hraje pro Izrael velmi důležitou úlohu třeba právě ve vyjednávání, by česká média mohla také víc reflektovat.

Není bez zajímavosti, že Šalitovu výměnu kritizuje i řada židovských osadníků na okupovaných územích  a  izraelská radikální pravice v čele s ministrem zahraničí Liebermanem. Tito lidé se obávají nových teroristických aktivit propuštěných vězňů, protože na rozdíl od izraelského území, které je dnes proti infiltracím militantů čím dál lépe chráněno, jsou židovští osadníci Palestincům podstatně blíže. Z jejich osobního pohledu je obava asi pochopitelná, přesto si ale osadníci mohli uvědomit, že při svých aktivitách, které tak zvyšují napětí mezi Izraelem a Palestinci a zároveň i porušují mezinárodní právo, vystavují sebe i své rodiny velkému nebezpečí. Není vyloučeno, že kdyby zůstali na izraelském území, možná by konflikt měl už dnes mnohem snesitelnější podobu. „Kdyby“ však v historii neplatí a je tak spíš pravděpodobné, že se za současné situace na Blízkém východě dočkáme spíše nových krveprolévání i nových Giladů Šalitů.

vyšlo v editované verzi v MFDnes, 19. 10. 2011

• Link na jeden starší článek o Šalitovi na blízkovýchodních stránkách - Nejsledovanější voják světa (2009)
• Seznam propuštěných palestinských vězňů (plus u některých případů i zločiny, za které byli uvězněni) 
• Hebrew University Bombing (2002) 

Symposium: Democracy in the Middle East?

Česká verze níže.

Following the tradition of past successful Symposiums, editors of Global Politics decided to focus this time on recent popular uprisings in the Arab World. There are not many issues in contemporary international politics that are so dynamically developing and vigorously debated as this one. Thanks to the global media we were able to watch the overthrow of (so far) two authoritarian regimes, but the impact of these events on regional and global politics is yet to be seen. By addressing various Middle East specialists with diverse backgrounds and institutional affiliations such as London School of Economics and Political Science, John Hopkins University or American University of Beirut, we would like to contribute a little to the debate and hopefully bring attention of our readers to less known aspects of these dramatic events. What are the most important overlooked factors that were crucial for the development of the Arab Spring? What are the prospects of transition in Egypt and Tunisia?
It is our great pleasure to publish the answers of Sheila Carapico, Marek Čejka, Katarina Dalacoura, Jack A.Goldstone, Hilal Khashan, Fred H. Lawson, Karim Mezran and Yezid Sayigh.

Global Politics questions:
1) In your opinion, what is the most overlooked event or factor in the revolutionary Arab world that deserves to be mentioned and is of the utmost importance for the future development?
2) Do you think that democracy will be a viable option in Egypt and Tunisia after the revolutionary spring in the Arab world settles down?

Authors provided the answers during May 2011.

Česká verze otázek a mých odpovědí:

1) Co je dle vašeho názoru nejvíce opomíjeným faktorem v revolučním arabském světě, které si zasluhuje zmínit pro svůj velký význam pro budoucí vývoj?

Podle mého názoru je to nedostatek informací o souvislostech dění. V médiích byly často zdůrazňovány příčiny jako „ekonomická situace“, „ceny potravin“, „nespokojenost se současnými vůdci“ apod. To je velice zjednodušující a souvislosti dnešního dění jsou mnohem komplexnější. Touha po spravedlnosti a svobodě není specialita západního světa, přičemž v této souvislosti se prakticky vůbec nemluví o tom, že touha Arabů (a obyvatel Blízkého východu obecně) po životě ve svobodě a důstojnosti v arabském světě začala už relativně dávno: na přelomu 19. a 20. století. Tehdy se konstituoval arabský nacionalismus, a v období první světové války, kdy vypukla Arabská revolta (1916). Přesto nebylo svobody a důstojnosti do dneška plně dosaženo. Před druhou světovou válkou to bylo především dílem Británie a Francie, které ovládly Blízký východ pro své zájmy a rozeštvaly zdejší etnika a náboženství proti sobě. Po druhé světové válce to byla zase Studená válka, která rozdělila Blízký východ na zóny vlivu a její válčiště. Studená válka zároveň vytvořila prostředí pro vznik autokracií a status quo, které přetrvaly dodneška. Bylo to samozřejmě všechno ještě daleko složitější, ale na tak krátkém prostoru je to třeba shrnou takto. Samozřejmě nechci říci, že Arabové a jejich političtí vůdci se sami nedopustili mnoha chyb, ale je důležité si uvědomit, že bylo ve 20. století prakticky nemožné odolat nejdříve technologické převaze a politickým metodám Británie a Francie a následně USA a Sovětského svazu. Těm šlo v prvé řadě o jejich zájmy. Svoboda a důstojnost blízkovýchodních obyvatel pro ně byla jen velice selektivní a účelová záležitost. Často pro ně bylo výhodnější podporovat blízkovýchodní autokracie než demokratické metody vlády. Nyní jde o překonání tohoto dědictví a dlouhodobého status quo. A ještě jedna věc: Na Západě bylo v informování o dnešním dění také málo zdůrazňováno, že arabské společnosti dneška jsou daleko složitější, než známe ze zažitých schémat: islamisté – nevzdělaní lidí – zkorumpovaná elita. Arabský svět je daleko strukturovanější a má velmi vlivnou skupinu lidí (často mladých a vzdělaných), kteří touží po podobných hodnotách jako my na Západě.

2) Myslíte si, že demokracie bude životaschopnou variantou v Egyptě a Tunisku poté, co arabské revoluce opadnou?

Ano. Arabská demokracie je jednou z variant, která by mohla v těchto zemích převážit. Úmyslně píši „arabská“, protože pokud se etabluje, bude v mnoha ohledech odlišná od té naší, (i když většina esenciálních elementů by mohla zůstat identická s pojetím demokracie západní). Může mít daleko však blíže k náboženským, tribálním, etnickým i jiným tradicím arabského světa. Může být daleko kritičtější k západnímu světu a projevům jeho politiky na Blízkém východě, může více akcentovat roli armády a bezpečnostních složek atd. V tomto ohledu je velkou inspirací dnešní Turecko. Je samozřejmě otázka, do jaké míry je turecký model použitelný pro arabské země, které se během 20. století vyvíjely vnitřně dost odlišně než Turecko. Každopádně je ale dobře, že turecký model vůbec existuje a že je přitažlivý například i pro umírněné islamisty. Zde bych ocitoval klíčového tuniského islamistu Rašída Ghannúšího: „Turecká zkušenost zůstává tuniské situaci, kultuře a politice nejbližší. Turecko je nejbližší podobný příklad pro Tunisko. Pak tedy (naše islamistická strana) an-Nahda nemůže být srovnána s Talibánem, nebo Íránem. Nejbližším srovnáním je AKP (současná turecká vládní strana).“

Jaké jsou souvislosti dnešního bouřlivého dění na Blízkém východě (2011)

What are preconditions of what happens during Arab spring in the Middle East?
A view from 2011

(Článek byl psán v roce 2011)

Svržení prezidentů v Tunisku či Egyptě a další bouřlivý vývoj v Libyii, Jemenu a v jiných částech současného Blízkého východu je pokračování procesu, který v tomto regionu začal už relativně dávno - v období okolo první světové války.

"Menší" arabský autokrat Zine al-Abidín Ben Alí je už dnes v Tunisku jednoznačně minulostí (a mluví se tam o něm dnes už hlavně v souvislosti s jeho zodpovědností za korupci a diktátorské praktiky). Bývalý egyptský prezident na tom ve svém sídle v Šarm aš-Šajchu není o mnoho lépe a jeho země zažívá v ústavním referendu první důležitou zkoušku. Další - a méně jasně čitelnou - kapitolou se začíná stávat situace v Libyii. V prvních týdnech se zdálo vše celkem jednoduché: Dlouholetý libyjský diktátor Muammar Kaddáfí (jehož síla byla zpočátku podceněna) versus protikaddáfíovští povstalci (jejichž síla byla naopak přeceněna).

Po dvou týdnech úspěchu rebelů se Kaddáfí a jeho spojenci začal konsolidovat až se nakonec zdálo, že ve chvílích, co se zrak světa upřel na ničivé japonské cunami, nakonec Kaddáfí až nečekaně rychle převezme iniciativu a vojensky povstání potlačí.
 

Mezinárodní společnenství nejednalo zpočátku příliš pružně a žádná velmoc si nechtěla pošpinit image unilaterální vojenskou operací. Přesto nakonec Rada bezpečnosti OSN překvapivě schválila vytvoření bezletové zóny a vojenská pomoc Kaddáfího odpůrcům tak dostala zelenou (v tomto případě vlastně spíš zeleno-černo-bílo-červenou). Zdá se, že vojenská operace sice povstalcům ulehčuje, objevují se ale problémy jiného druhu - pilířem bojové operace jsou zatím Američané a Francouzi - tedy mocnosti, které se vzhledem k imperiálním a post-imperiálním ambicím (i dřívějším nekonzistentním postojům ke Kaddáfího režimu) na Blízkém východě netěší velké důvěře. Navíc se akce zatím neúčastní žádný arabský stát a začíná zaznívat kritika ze strany Ligy arabských států a dalších zemí. Pro zahraniční síly prosazující bezletovou zónu bude nyní důležité udržet soulad mezi efektivitou operací (spojenou s co nejnižší "collateral damage") a důvěryhodností, že se nejedná o nějaké postranní ambice v post-kaddáfíovske Libyii.
 

Nejde tedy jen o budoucnost a směřování zemí na Blízkém východě, ale jde i o nás - Zápaďany - jakým způsobem se budeme na Blízký východ v budoucnu dívat. 

Bude to spíše západní tradiční pohled jako na:
 

- "nebezpečnou a nedůvěryhodnou oblast s lidmi vyznávající fundamentalistické náboženství ...avšak s úžasným nerostným bohatstvím, které potřebujeme"?
 

nebo půjde o:

- "větší úctu k regionu a lidem, kteří se sice v něčem od nás odlišují, ale v zásadě jsou podobní jako my, přičemž se (navzájem) pokusíme vytvořit férovější postoje i spolupráci než v minulosti". 

Přehled zajímavých komentářů v médiích:
 

Fouad Ajami: Jak Arabové přeměnili stud ve svobodu (HN, 25. 3. 2011)

Al-Jazeera: Region in Turmoil (přehled současných nepokojů na Blízkém východě)

Guardian: Arab Spring: An Interactive Timeline of Middle East Protests

BBC: Questions and Answers: Egypt Constitutional Referendum (BBC)

Wikipedia: Military operation in Libya (2011)

N.Y. Times: How stable is Saudi Arabia?

Článek Pavla Barši z Lidovek: "Arabská svoboda a obavy Západu" (12. 2. 2011)

Rozhovor Jana Fingerlanda s Šádí Šanáhem (5. 2. 2011)

BBC Special: "Egypt Unrest"

Gideon Levy v Haarecu: "Israel Must Congratulate Egypt" (13. 2. 2011)
No one predicted Arab sproing, says Turkish expert 

Fotoalbum "Novodobí faraóni"
Stephen Walt in Foreign Policy "Requiem for the Arabs spring" (28. 11. 2011)
 

Zapomeňme na chvíli na spekulace, "jak to nakonec vše dopadne" a podívejme se na širší kontext dnešního dění. Dle mého názoru se jedná o pokračování procesu v arabském světě, který má své kořeny již na konci devatenáctého století a hlavně pak v období první světové války. Národní obrození Arabů, které nabylo ve 20. století mnoha podob a variací - kulturních, sociálních, politických ("arabský nacionalismus", "arabismus", "pan-arabismus", "baasismus"...) spojené s touhou po svobodě (a v tehdejší době i po stále nedosažené vlastní a nezávislé státnosti) má kořeny právě v oné době.
 

Fáze první - Nepřítel Arabů je Osmanská říše! (přelom 19./20. století až WW1):

Velká část blízkovýchodních Arabů žila až do začátku 20. století už čtvrté století pod vládou Osmanského Turecka. Tato říše byla sice muslimská a dokonce se považovala za nástupce arabského chalífátu z prvních století islámu, přesto však byla Araby na přelomu 19. a 20. století stále více a více považována za žalář jejich národa. Turci nejsou Arabové a sultánova správa s centrem v Istanbulu přitvrzovala s tím, jak Turci ztráceli moc v Evropě. Jejich moc byla také represivnější, neboť si byli vědomi pronikání západních myšlenek nacionalismu do oblastí, které dříve nebyly příliš ovlivněny evropským myšlením. Že mají Arabové s Turky společný islám navíc přestávalo být sjednocující s ohledem na to, že myšlenka národního uvědomění Arabů byla spojována především se společným jazykem a kulturou, nikoliv islámem. Ten hrál také svou roli, ale nikoliv prvořadou. Národní sebeuvědomění Arabů usilovalo o jednotu VŠECH Arabů, tedy jak muslimských, tak křesťanských (a tehdy dokonce i židovských). Turecký sultán však až do počátku 1. světové války drží nad Araby otěže celkem pevně v rukou.
 

Fáze druhá - Nadějné spojenectví a zrada (1916-1918):

Turecko vsadilo během první světové války na spojenectví s Německem a Arabové začali logicky vzhlížet k nepřátelům Turecka, hlavně k Británii a Francii. Tehdy tak nebyl Západ pro Araby zdaleka tak ztělesněním nadvlády a využívání, jako spíš symbolem naděje na spolupráci při osvobození od Turků a vytvoření vlastní státnosti, případně i přenesení západních ideálů svobody a národního státu do arabského světa. Po neúspěchu britsko-francouzské operace u Galipoli (1915) hledají dohodové mocnosti nové spojence, kteří by jim pomohli rozdrtit Turky. O rozhádané arabské kmeny a pamflety různých arabských intelektuálů se do té doby Spojenci příliš nezajímali. Najednou si Britové uvědomili, že získání Arabů na jejich stranu může Osmanské říši zasadit smrtelnou ránu. Uzavřou dohody s významným rodem Hášimovců (který se staví do čela arabského národního hnutí v oblasti Sýrie, Palestiny, Jordánska a Arábie) a vyšlou k Arabům vojenské poradce (např. slavného Lawrenceho). Britové začnou arabské oddíly organizovat po moderním vzoru a vyzbrojovat. Hášimovci ale logicky požadují za pomoc arabskou nezávislost a státnost. Britové a Arabové na to kývnou, načež začne boj Britů a Arabů bok po boku... Až doteď je vše čiré a jasné. Jenže v roce 1916 uzavřou Britové a Francouzi tajnou Sykes-Picotovu dohodu, ve které (samozřejmě v utajení) poruší slib arabské nezávislosti a namísto toho si arabský Blízký východ rozdělí do svých sfér vlivu...


Fáze třetí - Rozčarování a nové panství na Blízkém východě (1918 - až doba okolo WW2)

Po britsko-arabských vojenských operacích se Osmanská říše zhroutí. Padne Jeruzalém, Bagdád i Damašek. Arabové teď požadují splnění slibu státnosti (hlavně na území dnešní Sýrie, Libanonu, Izraele, Palestiny a Jordánska). Po odtajnění se také dozví s velkým zpožděním o odtajněné Sykes-Picotově dohodě - a zavládne u nich hluboké rozčarování. Britové následně na oko souhlasí se vznikem arabské státnosti na území Sýrie a jejího okolí, ale dobře ví, jak se zachová jejich válečný partner a spolusignatář dohody. Za krátký čas tak arabskou státnost rozpráší Francouzi v bitvě u Majsalunu. Žádná nezávislá arabská státnost se po WW1 nekoná a první vlna arabského nacinalismu skončí pro většinů Arabem zklamáním a výměnou jedné osmanské nadvlády za západní. Na bývalých osmanských územích obývaných Araby vzniknou mandáty, což je ale spíš eufemismus pro variantu koloniální správy. Osmanskou nadvládu tak vystřídala místo svobody a spolupráce se Západem západní dominance a využívání blízkovýchodního bohatství (často ropy a zemního plynu). Sympatie k Západu u Arabů po válce hluboce poklesnou. Odpor vůči nové dominanci se stupňuje, z Blízkého východu se začíná stávat po čtyř stech letech osmanské stability (v náboženství vcelku přirozené, avšak v politice často vynucené) neklidný region. Povstání v Sýrii, Egyptě i jinde potlačí Britové a Francouzi kulomety a bombami. Situace některých Arabů se ale v některých mandátech přece jen zlepší oproti minulosti. Západ sitotiž některé skupiny Arabů (obvykle menšiny, případně mocné místní rody) vybere, aby lépe Blízký východ ovládl, rozdělil a panoval: v Iráku to jsou sunnité, v Libanonu maronitští křesťané, v Sýrii alevité. V Arábii je to rod Saúdů a nakonec i Hášimovci si přijdou na své loutkovými královskými tituly... (Britové však nezapomenou oba tyto mocné rody také rozeštvat proti sobě, takže po válečném konfliktu ztratí v roce 1925 umírněnější Hášimovci dlouhá staletí trvající vliv nad Mekkou a svatými místy. Ty dobudou radikální a ultrafundamentalističtí saúdští wahhábité, kteří jsou už přes století považování i většinou arabského světa za islámské extremisty. Velice brzy nato je v Arábii objevena ropa a od samého začátku mají na její těžbu a odběr výsadní právo USA. S tím, jaký režim v Saúdské Arábii vládne však USA nemají donedávna - na výjimky ropných krizí a pokusů o samostatnější saúdskou politiku - žádný větší problém.). Velmi specifická je situace v Palestině - tam nepodporují Britové žádnou arabskou komunitu, ale přistěhovalectví sionistických Židů ze Západu. (britský guvernér Jeruzaléma sir Ronald Storrs tehdy prohlásil: "Sionisté vytvoří pro Anglii malý a loajální židovský Ulster v moři potenciálně nebezpečného Arabismu"). Důsledkem této politiky mj. bylo, že po staletích mírumílovného soužití Židů (bez politických ambicí) a palestinských Arabů (bez politických ambicí) se Palestina stane jedním z politicky nejnapjatějších míst Blízkého východu. I fakt, že židovští přistěhovalci přichází do Palestiny hlavně ze Západu, ještě více posílí arabské zklamání z Británie a Francie. Sekulární sionisté jsou považováni za agenty Západu, kteří nemají se zbožnými židovskými komunitami příliš mnoho společného. Přesto se v průběhu politického dění tyto rozdíly v očích mnoha Arabů čím dál více stírají (v duchu "co Žid, to sionista"). Co je ale ještě horší, že během 20. a 30. let minulého století mizí několiksetleté mírové soužití různých komunit na Blízkém východě v nenávratnu. Status quo oblasti byl brutálně narušen a destabilizován. Začíná éra sektářského násilí, nenávisti k Západu, nenávisti k vládnoucím či ovládaným menšinám (a většinám) a dochází také ke vzniku různých nových kontroverzních politicko-militantních hnutí a milicí. Na Blízký východ také začnou výrazně pronikatat evropské antisemitské stereotypy i různé prvky fašismu a komunismu. Abrahámská náboženství, která byla v době osmanské nadvlády vcelku apolitická, se čím dál více kontaminují politikou. To platí pro islám, judaismus a částečně i pro jiná menšinová náboženství Blízkého východu. Vznikají obrodná islámská hnutí která se staví do opozice jak vůči politice loutkových prozápadních vlád, tak někdy i vůči západním mocnostem samotným. Nejvýznamnějším průkopníkem v tomto ohledu je v Egyptě nově vzniklá (1929) organizace Muslimské bratrstvo, která si nejdříve klade za cíl suplovat na základě principů islámských charit nefungující státní sociální systém. Se vzrůstající podporou egyptské společnosti však Bratrstvo expanduje i do dalších částí muslimského světa a začnou u něj sílit politické ambice. Tomu se však postaví egyptský sekulární, prozápadní (a zároveň i zkorumpovaný) vládnoucí establishment a na světě tak je dlouholetý konflikt mezi Bratrstvem a státem (ten vyústí později i v atentát Bratrstva na ministerského předsedu, v budování koncentráků pro členy Bratrstva a v další rozsáhlé represe. V jejich důsledku se nakonec v 60./70. letech ilegální Bratrstvo poměrně umírní. Odtrhnou se z něj však radikální skupiny jako Islámský džihád a Gamá´a al-Islámíja, která nechtějí přestat v ozbrojené konfrontaci s egyptským establishmentem). Přesto status quo britsko-francouzské nadvlády na Blízkém východě vydrží od konce první světové až do konce války druhé. Během druhé války zůstane většina Arabů více-méně loajální vůči Západu (jsou ale výjimky, např. jeruzalémský muftí Hadži Amín al-Husajní). Přestože nacistické Německo propagandisticky tvrdí, že je "osvoboditelem Arabů" (tzn. z pod nadvlády Británie a Francie), ve spojeneckých armádách bojuje za války právě i řada vojáků mluvících arabsky.
 

Fáze třetí - Konečně svoboda? (dekády po WW2 až po konec studené války)

Británie a Francie jsou sice na straně vítězů války, ale jejich globální dominance je s ohledem na jejich obrovské oslabení nevyhnutelně u konce. Britské i francouzské impérium se po WW2 definitivně rozpadá, včetně Blízkého východu. Někdy rychleji a mírumílovněji (v případě britských domínií), někdy pomaleji a brutálněji (v případě francouzských kolonií). Na místě bývalých mandátů a kolonií vznikají celkem rychle nezávislé arabské státy (jsou rozdrobené, nevzniká tedy žádný arabský superstát, jak by si mnozí pan-arabští nacionalisté přáli) a v naprosté většině jsou jejich vlády sekulární, nikoliv islámské ani jiné (právo šarí´a je většinou omezeno na záležitosti osobního statusu, podobně jako v Izraeli halacha). Někdy si podrží nové arabské státy vazby na Západ, jinde se snaží být na něm co nejvíce nezávislé, resp. navážou vazby s komunistickým Východem. Britské i francouzské impérium se zmítá v křečích, ale z popela WW2 povstanou dvě nové mocnosti - USA a Sovětský svaz. Protože jsou obě dvě (i když poněkud odlišně) proti kolonialismu, obě představují pro Araby svým způsobem novou naději a nového silného partnera. Ve skutečnosti ale studená válka arabské národní ambice opět naruší. Jednota Arabů je rozdělena právě politikami hlavních studených válečníků. Teď již sice existuje řada nezávislých arabských zemí (i Liga arabských států), avšak jejich vlády se čím dál více stávají nástrojem politky USA a Sovětského svazu. A těm tehdy nešlo na Blízkém východě rozhodně o demokracii, jako spíš o prosazování vlastního vlivu a zájmů (Vždyť nač mít nestabilní arabskou demokracii, když můžeme mít svého zkorumpovaného diktátora, který za pár dolarů či rublů vykoná, co si bude Západ a Východ přát!?). Ani silné osobnosti arabského světa se tak neubrání tlaku některé ze stran - egyptský Násir, palestinský Arafat, Husajnové (jordánský král i irácký diktátor), syrský Assad, libyjský Kaddáfí - se změní často z ikon národního osvobození a vize samostatné politiky v ztělesnění zkorupovaného a brutálního systému a zároveň i loutek Západu či Východu. Jejich režimy jsou mezi prostými lidmi stále méně populární (ale o to víc represivní) - zmiňovaná korupce, rozevírající se sociální nůžky, ale i neúspěchy ve válkách s Izraelem, začínají podřezávat arabským autokratům větev na které sedí. A kdo je v této situaci často jedinou efektivní a zároveň velmi perzekuovanou (mučednickou) opozicí? Jsou jimi posilující islámská hnutí (více či méně militantní, často však kombinují svou militantnost a fundamentalismus s aspektem sociální charity) prakticky ve všech arabských zemích. Během studené války jsou však islamisté drženi víceméně na uzdě, někde však dojde i k jejich využívání, hlavně Západem (který není zdaleka tak protináboženský jako Sovětský svaz - navíc islamisté jsou obvykle hluboce protikomunističtí a antisovětští). Spolupráce islamistů a Západu je pak zřejmě nejviditělnější v Afghánistánu v 80. letech, kde zdejší mudžáhedíni - a to jak místní Afghánci, tak i internacionální pomoc arbských islamistů (z nichž se mnozí později stanou členy Al-Káidy a Tálibánu) - válčí Američanům zástupnou válku (proxy war) proti Sovětskému svazu. Vytlačení Rusů z Afghánistánu se tak stane klíčovým vítězstvím nejen pro Američany, ale také pro islamisty po celém světě - získají auru "těch, kdož jsou schopni skolit bezvěreckou říši na kolena". Vraťme se ale ještě do 70. let. Tehdy se totiž někde islamisté vymaní i z kontroly Západu. Íránská revoluce z roku 1979 svrhne prozápadního a represivního a krajně neoblíbeného šáha. Jedná se sice o událost, která se odehrála v nearabské zemi, kde většinu obyvatel tvoří šíité, přesto však má hluboký dopad i na Araby a sunnity, resp. na arabské šíity (hlavně v Libanonu - vznik hnutí Hizballáh). Teokratická republika Írán se velmi rychle stane terčem západní i východní politiky a jak Západ tak Východ kvůli tomu dokonce začne svorně podporovat sekulárního diktátora Saddáma Husajna. Ten který vzápětí na Írán zaútočí a z irácko-íránské války se stane vůbec nejkrvavější konflikt v dějinách moderního Blízkého východu. Se skončením studené války přestanou být islamisté pro Západ zajímaví a navíc se ukazují i jako značně nevypočitatelní. Naopak pro radikální islamisty teď už představují Američané opět hlavně jen povrchní nevěřící psy, kteří navíc přestali posílat dolary a raketomety Stinger. (...Určitě ale bylo prozíravé s nimi spolupracovat v boji proti komunismu. To ale bylo zhruba vše, co se dalo na jejich hodnotách najít společného...) ¨
 

Fáze pátá - Nekonzistence a chaos (1990 až 2010?)

Vítězové studené války USA se stanou na konci 80. let nejsilnější mocností světa. Se svou nově posílenou mocí ale zachází dost nekonzistentně. Zatímco prezidenti Bush starší a Clinton usilují spíš o konsenzuální politiku a snaží se urovnat např. izraelsko-palestinský konflikt, ve snaze zachovat si vliv získaný během Studené války jejich podpora některých nepopulárních arabských autokratů nadále pokračuje (Mubarak, Saúdové, různí emírové v Zálivu...), a dokonce i nově vzniká (Mušarraf v Pákistánu). Někteří diktátoři se ale pro USA stávají po konci Studené války zcela nepotřební, neboť jsou nejen ve vztahu k okolí slabí, ale mají i pověst hrdlořezů, a proto je dobré označit je za "nové Hitlery" a postupně se jich zbavit. A to i vzhledem k jejich dřívějšímu tolerování či přímé podpoře, což jsou věci které dnes raději Západ už příliš nepřipomíná... U některých diktátorů však lze přivřít oči, když se "polepší" a radikálně změní svoji zahraniční politiku (plukovník Kaddáfí). Zkorumpované režimy se stanou v 90. letech terčem nových radikálně islamistických skupin, které hledají po porážce Sovětského svazu nová bojiště. Právě na tomto podhoubí vzniká mezinárodní teroristická organizace Al-Káida, v níž dají hlavy dohromady chytří lidé z okruhu mnoha bývalých afghánských mudžahedínů, společně s lídry dalších radikálně islamistických seskupení (např. z egyptského Islámského džihádu). Následné teroristické akce v Saúdské Arábii a Egyptě jsou předzvěstí brutální kampaně, která se přelije dne 11. září 2001 citelně i do západního světa. Prezident Bush mladší však vzápětí okoření nekonzistentnost politiky USA vedle selektivní podpory některých arabských diktátorů i pojmem "válka proti teroru" (což je termín mající informační potenciál přibližně jako "válka proti minometům") a snahou o demokratizaci (branou však značně selektivně - když vyhraje volby někdo, kdo se USA a jeho spojencům nelíbí, stejně nebude uznán - to byl třeba případ Hamásu v Palestině po volbách 2006). Zde je třeba dodat, že tón Bushovy zahraniční politiky velmi ovlivnila i řada neokonzervativních myslitelů, kteří se nedokázali vymanit v pohledu na Blízký východ ze značně zjednodušující černobílé optiky studené války a v hledání vize "absolutního zla" (dříve komunismus, dnes islamismus), proti kterému by bylo možné mobilizovat veřejnost. Spolu s neúspěchy a krveprolitími v Iráku a Afghánistánu tak USA ztratily (v tomto případě hlavně svojí vinou, neboť operace byly často hrubě odfláknuté) po roce 2001 zbytek aury vítěze studené války a spravedlivého (a navíc velmi bohatého) arbitra dění na Blízkém východě. V souvislosti s tím ztrácí sílu i arabští autokraté, z nichž někteří jsou pro zachování status quo Západem stále podporovaní či přinejmenším tolerovaní (Mubarak v Egyptě, Ben Alí v Tunisku, ...). Je však otázka času kdy přijde rozbuška pro výbuch nespokojenosti s tímto stavem věcí.
 

Fáze šestá - (2011 - ...)

Pozitivní je, že tlak na neoblíbené režimy přišel od mladší a vzdělané generace obyvatel arabských zemí. Nikoliv tedy ze zahraničí (pod tlakem nějaké světové či regionální mocnosti) a nestojí za ním primárně ani náboženské (v tomto případě hlavně islamistické) skupiny a jejich duchovní vůdci. Islamisté mají však logicky ze svržení Ben Alího a Mubaraka radost, protože jejich režimy islamistické aktivity více či méně brutálně potlačovaly. 

Je však ještě příliš brzo na to činit závěry, jakým směrem se bude politika v zemích zbavených svých dlouholetých autokratů ubírat - bude to arabská verze demokracie? anarchie? fundamentalistický režim? vojenská junta?... To asi nezjistíme v průběhu roku 2011, ale v následujících letech.
 

Díky za přečtení a za případný názor, pokud jste došli až sem. Jestli se vám článek líbí, klidně ho pošlete dál, nasdílejte etc. V textu budu v souvislosti s bouřlivým děním dělat další úpravy a aktualizace.