Století Balfourovy deklarace

Před sto lety odešel lordu Rothschildovi, jednomu z hlavních představitelů britského sionistického hnutí, krátký, ale velmi hutný a důležitý dopis. Jeho autorem byl britský ministr zahraničí Arthur James Balfour. Stálo v něm:  

Drahý lorde Rothschilde, 

s velkou radostí Vám zasílám jménem vlády Jeho Veličenstva následující prohlášení sympatií k židovským sionistickým aspiracím, které bylo předloženo kabinetu a jím schváleno. 

Vláda Jeho Veličenstva pohlíží příznivě na zřízení národní domoviny pro židovský lid v Palestině a co nejvíce se přičiní, aby usnadnila dosažení tohoto cíle, při čemž se jasně rozumí, že nebude učiněno ničeho, co by mohlo porušit občanská a náboženská práva existujících nežidovských společenství v Palestině, či práva a politický statut Židů v jakékoliv jiné zemi. Byl bych vděčen, kdybyste mohl předat toto prohlášení na vědomí Sionistické federaci. 

Upřímně Váš 

Arthur James Balfour

Přestože na první pohled působila Balfourova deklarace výrazně pro-sionisticky, z britského pohledu byla napsána velice obratně a diplomaticky nejednoznačně. Nezmiňovala například žádný „židovský stát“, ale daleko vágnější pojem „židovská národní domovina“. Výslovně také uvedla ochranu civilních a náboženských práv arabských či jiných nežidovských obyvatel Palestiny, nikoliv však už ochranu jejich práv politických.

Na konci první světové války britská vláda doufala, že tato deklarace povzbudí americké a ruské Židy k podpoře Británie a jejích spojenců v boji proti Německu. Británie chtěla rovněž omezit příliv dalších uprchlíků do země (mezi nimiž bylo mnoho židovských imigrantů), k čemuž by vytvoření „židovské domoviny“ mimo Británii pomohlo. 

Sionisté byli s Balfourovou deklarací v zásadě spokojeni, nicméně v táboře jejich radikálnější části sklidila nesouhlas. A to nejen pro svoji nejednoznačnost, ale i proto, že radikálové požadovali pro zřízení domoviny region větší než Palestina. V únoru 1919 tak nabídla Světová sionistická organizace na Pařížské mírové konferenci svůj první plán židovského státu. Ten kromě Palestiny výrazně přesahoval na východní břeh řeky Jordán. Vítězné mocnosti však tento plán zamítly. 

-------------------------------

Po sto letech je třeba Balfourovu deklaraci vnímat přinejmenším ve dvou rovinách. Jednak šlo o vyjádření určitého idealismu, protože sám lord Balfour byl křesťanský sionista (podobně jako britský ministerský předseda Lloyd George, důležitý diplomat sir Mark Sykes a řada dalších britských osobností), který věřil, že usídlování Židů v biblické domovině uspíší druhý příchod Krista. Balfour se také dlouho osobně znal s představiteli Světové sionistické organizace a lobbisty za věc židovského státu, mez kterými vynikal známý vědec Chajim Weizmann (1874 – 1952), pozdější první prezident Izraele.

Druhá rovina byla však byla velmi pragmatická – Britové velmi správně tušili, že jejich tehdejší blízkovýchodní politika nehraje férově: když se po porážce ze strany Osmanské říše u Gallipoli (1915) dostali Britové do velkých problémů, velmi se jim hodila spolupráce ze strany arabských kmenů, které jim pomohly nakonec Osmanskou říši v roce 1917 porazit. 

Arabové nepomáhali Britům zadarmo, ale požadovali britskou podporu při ustavení jejich národního státu na Araby osídlených teritoriích na území poražené Osmanské říše. Britové vůdcům arabského nacionalismu v roce 1915 tuto podporu přislíbili, avšak v roce 1916 Araby zradili tajnou Sykes-Picotovou dohodu s Francií. V té si obě evropské velmoci rozparcelovaly vliv na Blízkém východě mezi sebe. Balfourova deklarace z roku 1917 pak byla ještě dalším porušením původní dohody s Araby.

Britové tak na jednu stranu Arabů využili, ale zároveň už počítali s tím, že vzápětí poté, co se Arabové dozví o britské věrolomnosti, obrátí se proti nim. Židovští sionisté v Palestině, kteří ve velké většině přicházeli z Evropy, tak byli Brity využiti jako „nárazník“ proti arabskému nacionalismu. První britský guvernér Jeruzaléma Sir Ronald Storrs to později řekl zcela otevřeně:  

„Sionisté vytvoří pro Anglii malý a loajální židovský Ulster 

v moři potenciálně nebezpečného arabského nacionalismu.“

Obecně vzato vytvářela britská koloniální politika po světě zcela úmyslně mezi různými komunitami bezprecedentní konflikty.  Ty měly uskutečnit britskou strategii „rozděl a panuj“, či lidově řečeno: „když se dva perou …“. Britové tímto způsobem sice v krátkodobém horizontu posílili svou dominanci, ale dlouhodobě na sebe strhávali velkou nenávist.

Jak už bylo zmíněno, Balfourova deklarace byla psána velmi obratným diplomatickým jazykem, který sice na první pohled jednoznačně preferoval na palestinském území sionisty, avšak zároveň dávala prostor i pozdějšímu britskému lavírování (hlavně před druhou světovou válkou), které posilovalo arabské požadavky. Britové tak v Palestině nejen napomohli rozdmýchat stále nekončící izraelsko-palestinský konflikt, ale zároveň si vysloužili jak nenávist ze strany mnohých Arabů, tak později i sionistů. Je zajímavé, že někteří sionisté dokonce britskou politikou natolik opovrhovali, že proti Anglii dokonce bojovali během druhé světové války. 

Růže z Jericha - Rose of Jericho

Tak trochu jiný blízkovýchodní výbuch, aneb fotky rozkvětu jedné zajímavé orientální kytky (mělo by se to hýbat - pokud se obrázek nehýbe, máte pomalý kompl, net nebo oboje - počkejte si teda chvilku:)

Positively controversial Middle East exhibition in Prague :)

Middle East Europe Exhibition in DOX (Prague Post, 1. 2. 2012)

The thin line between art and political activism is being blurred by an exhibition portraying the Israeli-Palestinian conflict from the point of view of those who have experienced it firsthand and also from the more distant European perspective.

While some choose cultural boycott to express their disapproval of the current politics of Israel or Palestine, the curators of "Middle East Europe" at DOX are engaging both sides of the story, allowing Israeli, Palestinian and European artists to communicate their sometimes critical opinions through art. The exhibition does not take sides, but shows that the Israeli-Palestinian conflict has parallels among cultures in Central Europe. According to co-curator Zuzana Štefková, the Middle East and Central Europe communicate with each other through both politics and art.

"We must realize the regions are not separated in this sense. Not only because Czechoslovakia exported guns to Israel and participated in what is happening there, but also the anti-Semitism before World War II sent a huge wave of immigration into Israel," Štefková says.

The connection between seemingly remote areas is also expressed through guilt, according to Štefková, who cites the famous quotation by Prague-born Jewish novelist Franz Kafka, "Guilt is never to be doubted," which appears at the beginning of the exhibition.

Besides contrasting the viewpoints of Europeans and Middle Easterners, the exhibition provides more subtle insights than what is typically available in the mainstream media, where the Israeli-Palestinian conflict is often simplified and in some cases biased. Showing a mixture of personal dramas and fears provides unique testimonies that give visitors an approximation of real-life experience.

Issues of terrorism and political activism have culminated in attempts by some artists to suggest possible solutions to the conflict, whereas others attempt to deal with the situation with the help of humor.

"This is the first compact exhibition in 20 years in this country that dares to touch on such an explosive issue," says one featured artist, Czech poet and performer Milan Kozelka, whose portrayal of Roma from north Bohemia in a style reminiscent of Palestinian freedom fighters is one of the clearest links between the Middle East and Europe.

One of the most evocative pieces on display is an installation by Swiss artist Christoph Draeger, whose video installation recreates the horrors of the crime scene at the Olympic village in Munich in 1972, when terrorists murdered members of the Israeli team. Draeger felt the need for a more analytical point of view to contrast what he sees as the sensationalist and in some cases moralizing angle many take to the Munich massacre.

"On the Munich anniversary, I flipped through all the papers, and found some articles on page 15, saying, 'Oh, by the way, it has been 30 years since the massacre,' " Draeger says, citing his inspiration for the installation.

Another provocative installation is Noam Braslavsky's life-size statue of former Israeli Prime Minister Ariel Sharon, which is being exhibited outside of Israel for the first time and draws attention to what the artist sees as the political stagnation in Israel. The sculpture has drawn criticism, especially from members of Knesset, the Israeli parliament, who claim it is not art.

"Once Sharon fell into a coma, he got out of sight a little bit, but my installation is to provoke emotional reactions. He influenced the lives of many. This statue was for everyone - not only Jews. It was amazing for me to see people's response. I do not want to glorify a political leader, but I am attempting to remind viewers of him," Braslavsky says.

Czech political scientist and Middle East expert Marek Čejka welcomes the exhibition as a unique attempt to shatter the myths around the conflict.

"To the average Czech, Palestinians are a half-educated people, and every other one of them is considered a hidden terrorist with a scarf on their heads. This exhibition could break this prejudice. If you come, be open to new opinions and take time to think about the controversy," Čejka says.

Curator Tamara Moyzes, who left Israel at 18 for an exchange program during her studies at the Czech Academy of Fine Arts and became an artistic activist, shooting dozens of documentaries on the occupied territories, says she is satisfied with the response the exhibition has received so far.

"I received complaints from both the Israeli Embassy and the ISM [Palestinian-led International Solidarity Movement] who disapproved of my stance on the cultural boycott, and I told myself this is just how it's supposed to be," she says. "The exhibition served its purpose: Both sides voiced their criticism."

Original article here.

Middle East Europe Exhibition/výstava

Fictional image of Jiri Hanzelka and Miroslav Zikmund with their Famous Tatra 87, in the occupied territories today. Hanzelka and Zikmund were the legendary Czech travellers who wrote and filmed diaries and travel books about the aspects of life in the Middle East and Africa during the sixties of the 20th century.

More info about the exhibition

Blízký východ v nové ročence české zahraniční politiky

Ukázka z nového vydání Ročenky české zahraniční politiky, kterou vydal Ústav mezinárodních vztahů (a kterou je možné objednat tamtéž) - výběr z kapitoly o vztazích ČR k Blízkému východu.

Michal Kořan a kol.: Česká zahraniční politika v roce 2010: Analýza ÚMV
Rok vydání: 2011, váz., 384 stran, ISBN 978-80-86506-95-1, 295 Kč

Česká diplomacie izraelsko-palestinský konflikt

V roce 2010 pokračovala ve vztahu k Izraeli a Palestině Česká republika v podobném stylu diplomacie, jaký známe z předešlých let – tzn. velmi přátelský (až nekritický) postoj k Izraeli a poněkud méně intenzivní, ale přesto zřetelné snahy o pomoc Palestincům a Palestinské autonomii.

Jedním z úkolů českého předsednictví v EU v roce 2009 bylo úsilí České republiky o ještě těsnější vztahy mezi EU a Izraelem. To se (hlavně vzhledem aktuálním dopadům operace „Lité olovo“) však nepodařilo dosáhnout. V zásadě ale došlo k předpokládanému posílení v průběhu předsednictví následujících po českém předsednictví Radě EU.

Na počátku roku 2010 se stal novým českým velvyslancem v Izraeli Tomáš Pojar, bývalý první náměstek ministra zahraničních věcí, ex-ředitel organizace Člověk v tísni a zároveň syn Miloše Pojara, prvního polistopadového československého velvyslance v Izraeli. O několik měsíců dodala ČR další důkaz, jak je pro ni Izrael důležitý: ministr zahraničních věcí J. Kohout otevřel v květnu Tel-Avivu vůbec první České centrum na Blízkém východě. Ředitelem centra byl jmenován David Stecher.

Velmi přátelský kurz k Izraeli potvrdila česká diplomacie i doma. Byla např. uspořádána konference ke dvacátému výročí obnovení diplomatických styků mezi Izraelem a Českou republikou (ty byly navázány v únoru 1990). Konala se v Praze a zúčastnili se jí čelní čeští politici, včetně premiéra J. Fischera. Čeští představitelé při této příležitosti opět uvedli, že „Češi jsou schopni řešit blízkovýchodní konflikt“ (v minulosti proklamoval něco podobného např. prezident V. Havel). Přesto však o několik měsíců později přijala česká vláda a premiér (tentokrát se již jednalo o novou vládu pod vedením P. Nečase) izraelského ministra zahraničních věcí Avigdora Liebermana. Ten je členem radikálně pravicové strany Náš domov Izrael, která je dnes součástí izraelské vládní koalice, a je i řadou Izraelců považován za ultrapravicového radikála. Lieberman pronesl v minulosti řadu rasistických výroků na adresu Arabů a je u něj velmi důvodné podezření, že byl v minulosti členem strany Kach, která byla později v Izraeli zakázána a dostala se dokonce na seznam teroristických organizací v USA a v EU. Lieberman v České republice mj. prezentoval i své soukromé kontroverzní plány na řešení izraelsko-palestinského konfliktu spojené s masovým sociálním inženýrstvím v Izraeli a Palestině. To nevyvolalo žádnou výrazně odmítavou reakci našich politických představitelů. Z hlediska našich ambicí při pomoci řešení izraelsko-palestinského konfliktu určitě vyvolává nejasnosti skutečnost, že čeští politici nedávají prakticky žádným způsobem najevo, že by byli schopni rozlišovat mezi izraelskými politiky, kteří jsou konsenzuálně ochotni řešit otázky související s izraelsko-palestinským konfl iktem, a mezi politiky, kteří celou svou politickou kariéru kompromis mezi Izraelci a Palestinci více či méně otevřeně sabotují (a to i za situace, že se stali členy vládní koalice).

Ve vztahu k Palestincům a Palestinské autonomii je česká zahraniční politika zdrženlivější než k Izraeli, nicméně v květnu spojil ministr Kohout s návštěvou Izraele i návštěvu Palestiny a zavítal tak i na Západní břeh (nikoliv do pásma Gazy), kde se setkal s palestinským premiérem Salámem Fajjádem a s dalšími vysokými palestinskými představiteli. Pozdější Nečasova vláda v druhé polovině roku 2010 žádným výrazným způsobem kontakty s Palestinskou autonomií neprohloubila (což ale nemusí v tak relativně krátkém časovém období nic zásadního naznačovat). V každém případě rozvojová pomoc ČR vůči Palestincům pokračovala i během roku 2010 a dosáhla v tomto roce velikosti 9,5 mil. Kč.

Postoj České republiky k pásmu Gazy a „konvoji do Gazy“

Jednou z klíčových kauz roku 2010, která obrátila pozornost (nejen) naší diplomacie k izraelsko-palestinskému konfl iktu, se stal „lodní konvoj do Gazy“. Konvoj několika lodí byl součástí tzv. „Flotily svobody“, jež měly za cíl prolomit izraelskou blokádu uvalenou na pásmo Gazy a dodat humanitární pomoc. Ještě hluboko v mezinárodních vodách pak došlo k vylodění izraelského námořního komanda na palubě lodí, přičemž na jedné z nich (turecké lodi Mavi Marmara) vypukly potyčky, načež došlo ke ztrátám na životech na straně účastníků konvoje. Incident vyvolal velkou pozornost světových médií a vzbudil četné emoce na straně stoupenců i odpůrců současné izraelské politiky. Konvoje se účastnili i čtyři čeští novináři, což přispělo k tomu, že o celé události se hojně diskutovalo i u nás. České ministerstvo zahraničních věcí k incidentu nevydalo zvláštní prohlášení s poukazem na to, že prohlášení už vydala Evropská unie ústy své ministryně zahraničních věcí C. Ashtonové, a proto „by nemělo smysl, aby každá země vydávala zvláštní prohlášení“. K incidentu se však vyjádřili čeští diplomaté i představitelé naší politické scény. Velvyslanec v Izraeli T. Pojar poznamenal mj.: „Litujeme všech zmařených životů.“ Předseda Senátu P. Sobotka (ODS), který byl v době incidentu s konvojem právě na Blízkém východě, prohlásil: „Námořní konvoj do Gazy byl plánovanou provokací pod záminkou humanitární pomoci.“ Humanitární pomoc do Gazy dle jeho názoru „proudí do Gazy plnými doušky“. Česká levice vyjádřila spíš negativní postoje vůči izraelskému zásahu v Gaze. J. Hamáček (ČSSD) např. uvedl: „Reakce Izraele byla naprosto neadekvátní, incident se stal v mezinárodních vodách, jde o porušení mezinárodního práva.“ Kateřina Konečná (KSČM) k incidentu dodala: „Pokud budeme před tímhle zavírat oči, tak nám hrozí takový průšvih, že se z toho tady všichni zblázníme.“

Ekonomické vztahy s Izraelem a Palestinskou autonomií

V dubnu byl zahájen izraelsko-český program Gešer/Most na podporu společných výzkumných projektů českých a izraelských firem a institucí. Program se současně zaměřuje na komerční využití výzkumu. Z programu, který je rozdělen do pěti tříletých výzev, mohou firmy získat kolem 600 mil. Kč. I v roce 2010 pokračovala rozvojová pomoc České republiky v Palestině. Nejaktuálnější data zatím nejsou k dispozici. V letech 1996–2008 česká strana na Palestinských územích realizovala 14 rozvojových projektů v celkové hodnotě přes 250 mil. Kč.

Otec Fura o Blízkém východě aneb "Prosadí-li se na Blízkém východě demokracie, pak jiná než naše"

Vyšlo v muni.cz 24. března 2011

Nespokojenost se stávajícími vůdci, nezaměstnanost a špatná ekonomická situace. To jsou některé z příčin, které způsobily současné nepokoje v blízkovýchodních zemích. Na nich se odborníci shodují. Ale co se bude dít dál? To se podle specialisty na Blízký východ Marka Čejky z Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity nedá dnes odhadnout. „Bude trvat dva tři roky, možná i déle, než bude možné vysledovat, jaký vliv mají dnešní demonstrace a změny na vnitřní vývoj, ale i na vztahy dotčených zemí navzájem a postoj k Evropě a Spojeným státům,“ říká.

Když se v Česku řekne revoluce, lidé si vybaví události z roku 1989. Může nastat podobný obrat i v zemích, kde dnes lidé demonstrují? Například v Egyptě už se ozývají hlasy, že se na přerodu země podílí příliš mnoho lidí ze starého systému.
Ani u nás se lidem všechny porevoluční změny nelíbily a podobné to bude i v Egyptě a jinde. S režimem spolupracovalo tolik lidí, že není možné najednou všechny odstavit. Stát by se zhroutil. Nižší struktury režimu proto asi budou fungovat dál, a je otázka, do jaké míry se změní vyšší hierarchie.

Máte odhad, jak se bude situace vyvíjet?
Rád bych byl optimista, ale jak se budou věci vyvíjet, teď netuší nikdo. Současné události povedou zřejmě k dalším velkým změnám, ale domnívám se, že nikoliv ke změnám absolutním. Systém vlády se nemůže změnit z autokratického režimu na demokracii hned. Dotčené blízkovýchodní země nemají tytéž předpoklady, jako mělo Československo s tradicí prvorepublikové a rakouské demokracie, a nemají ani zkušenost staletého vývoje demokratické politiky v některých evropských zemích. Navíc to byly paradoxně i západní demokracie, které obyvatelům Blízkému východu bránily v rozvoji samostatné politiky a podporovaly místní diktátory. Proto je dnes Západ pro mnohé Araby nejen zdrojem inspirace, ale i nedůvěry. Domnívám se, že pokud se na Blízkém východě rozvine demokracie, bude v některých aspektech odlišná od té naší.

Jak by podle vás měla na události reagovat Evropská unie, která se dosud držela spíš zpátky, a některé její země podporovaly stávající vládce v demonstrujících zemích?
Nepodporovat v arabském světě nadále diktátory, ale konstruktivní politické síly, které si přejí změnu. Domnívám se, že důvěryhodněji budou na zdejší lidi působit spíš různé evropské iniciativy z nevládního sektoru. Ne vysocí evropští politici, kteří si ještě nedávno dobře rozuměli s diktátory, uzavírali s nimi obchody a dnes se tváří, že mají z jejich pádu ohromnou radost.

Budou se nepokoje ještě šířit?
Myslím, že ano. Potenciál má určitě Jemen, Alžírsko, Maroko i další země. A určitě by bylo záhodno, aby došlo k nějaké pozitivní změně v Saúdské Arábii. Režim, který tam panuje, je jeden z nejméně demokratických v celé oblasti. V případě tohoto státu jsou ale velmi obezřetní zvláště Američané, kteří vědí, že nekontrolovaný pád saúdského režimu by jim mohl přivodit velké ekonomické ztráty a navíc by mohl přispět k šíření islámského fundamentalismu.

Znamená to, že snaha o demokratizaci blízkovýchodních zemí vždycky narazí na ekonomické zájmy vyspělých států, které v nich mají svůj velký vliv?
To nemusí platit navždy. Vliv Západu má v dnešním světě spíše tendenci klesat. Myslím, že to, co se bude na Blízkém východě dít, bude čím dál méně záviset na tom, zda s tím Západ souhlasí, nebo ne. Což nemusíme tady na Západě vnímat jen jako nebezpečí, bude to pro nás mít i svá pozitiva.

Video z diskuse "Blízký východ na křižovatce"

Link na krátký (cca 10 min.) video-sestřih ze zajímavé diskuse o současné situaci na Blízkém východě, kterou jsem 3. března t.r. zorganizoval na Ústavu mezinárodních vztahů v Praze. Celá diskuse spojená s dotazy publika trvala dvě hodiny, takže je to jen malý zlomek. Pozvání do diskuse přijali lidé, kteří mají k dění na Blízkém východě skutečně co říci (a ne že by jich u nás bylo zrovna mnoho..) a zároveň pohlíží na blízkovýchodní dění z různých profesních i názorových pozic. Diskuse se tak (v abecedním pořádku:) zúčastnili:

Pavel Barša - jeden z našich nejznámějších politologů,

Jan Fingerland - novinář se zaměřením zvláště na dění v souvislosti s Izraelem,

Dáša van der Horst - šéfka české pobočky Amnesty International,

Šádí Shanaáh - analytik, komentátor a politik strany Zelených