1. díl přednáškového seriálu o izraelské politice - tentokrát o izraelské pravici

Prinášám vám zbrusu nový přednáškový seriál, který se v několika dílech pokusí přiblížit fungování izraelské politiky na případu ideologického směřování tamních politických stran. V prvním díle je - i v kontextu výsledku nedávných izraelských voleb a návratu "Bibiho" Netanjahua - na řadě pravice. 

Tady najdete druhý díl: Radikální a náboženská pravice: Od rabína Kúka k Ben Gvirovi. 

A zde ještě uvedení seriálu pro novou blogovou platformu medium-seznam.

Díl první – izraelská pravice

Vážení čtenáři, kteří se zajímáte o Blízký východ, o Izrael pak zvláště: Rozhodl jsem se pro vás připravit zbrusu nový seriál článků a přednášek, který vám přiblíží fungování izraelské politiky. Je to oblast, kterou se zabývám už více než dvě dekády, přičemž Izrael navštěvuji od roku 1998 a celkově jsem strávil v této zemi téměř dva roky života. Naposledy jsem do Izraele zavítal v rámci workshopu telavivské univerzity toto léto. Pevně tedy doufám, že vám mám k fungování této země co povědět.   

Izrael se poměrně často objevuje v různých souvislostech v českých diskusích o zahraničím dění. To souvisí s do jisté míry s jeho specifickým poutem s našimi zeměmi. Na toto téma ostatně najdete můj dřívější seriál článků popisující vztahy od Masaryka až k Zemanovi. Navzdory tomuto poutu bývají diskuse o Blízkém východu a Izraeli u nás často nepřesné a širší kontext postrádající. Tyto nedostatky bych se svým článkově-přednáškovým cyklem rád pokusil aspoň mírně korigovat. 

Diskuse o Izraeli u nás nedávno oživily nedávno proběhlé parlamentní volby, ve kterých se Benjamin Netanjahu, který se stal ztělesněním izraelské politiky poslední dekády, po krátké odmlce vrátil k moci. V přednášce se ale dozvíte nejen o něm, ale budete mít možnost porozumět širšímu kontextu izraelské pravice, a to už od dob před vznikem Izraele, kterému předcházel britský mandát Palestina. 

Právě v té době se zrodilo takzvané revizionistické sionistické hnutí, u jehož kolébky stál Vladimír Žabotinský. Toto hnutí velmi ostře reagovalo na levicové sionisty kolem Davida Ben Guriona, budoucího izraelského premiéra. Žabotinský však nečekaně zemřel a na jeho místo nastoupil Menachem Begin, pozdější první izraelský pravicový premiér. Právě pod jeho vedením pokračovala revizionistická milice Irgun – od které se v roce 1940 odštěpila ještě radikálnější Lechi – nejen v boji proti Arabům, ale zahájila i ozbrojenou kampaň proti Britům. Britové tak stále častěji obviňovali tyto milice z terorismu. Lechi šla ve své protibritskosti a naivitě dokonce tak daleko, že se pokusila i o spojenectví s nacisty, kteří se jí však jen vysmáli… Pravicově-nacionalistické násilí milicí vyvrcholilo útokem na hotel Král David v Jeruzalémě v r. 1946 a masakrem vesnice Dejr Jásín o dva roky později. Ten je považován za jeden z hlavních spouštěčů uprchlického exodu palestinských Arabů v období 1948-49.

Po ukončení války za nezávislost se izraelský politický systém postupně stabilizoval. Jeho klíčovým komponentem byly od prvních voleb do Knesetu v roce 1949 až do 70. let levicové strany. Zde je třeba mít na paměti, že ač si dnes Izrael ideologicky „přisvojuje“ jak politická pravice v Izraeli, tak třeba i v České republice, byla to hlavně Ben Gurionova levice, která měla největší zodpovědnost za jeho vznik i za první desetiletí jeho existence a vývoje. Dnešní pravicová dominance je do značné míry už další, od svých základních rysů v některých ohledech již značně vzdálená, kapitola.   

    

Ale zpět k vývoji po roce 1948: Část dřívějších revizionistických radikálů přešla do opozičních pravicově-nacionalistických, převážně sekulárních, stran, hlavně pak do Chérutu, v jehož čele stanul nám už známý Menachem Begin. Ten si s Ben Gurionem ani na politickém kolbišti nemohl přijít na jméno (někdy i doslova..). V 50. letech se revizionisté zviditelnili například zarytým odmítáním  reparací ze strany poválečného Západního Německa.   

Po Šestidenní válce v roce 1967 začala v Izraeli posilovat náboženská a radikální pravice napojená na hnutí izraelských osadníků. Na ty se podrobně podíváme v další přednášce věnované právě těmto politickým proudům. Hlavní část sekulární pravice – Chérut – se v té době přetransformovala na Gachal a později Likud a stále posilovala svůj politický vliv. V roce 1977 pak Likud – tedy sekulární pravice – poprvé ve volbách zvítězí a v čele Izraele stane po dekády trvající levicové hegemonii pravicový premiér. Není jim nikdo jiný, než náš starý známý jestřáb Begin. Jenže ten všechny překvapí, když ukáže svoji pragmatickou tvář, neboť právě on se stane prvním izraelským premiérem, který uzavře mírovou smlouvu s arabskou zemí – navíc tou nejvíce nepřátelskou – s Egyptem. V postoji k Palestincům však Beginova politika zůstane tvrdá. Tato tendence pokračuje v první polovině 80. let i za jeho nástupce Jicchaka Šamira, jednoho z bývalých velitelů milice Lechi. Právě za jeho vlády pak vypukne v roce 1987 první palestinská intifáda. 

Když na přelomu 80. a 90. let skončí studená válka, dostane se Šamir pod tlak USA, který ho má motivovat k ústupu z jeho tvrdých pozic a nasměrování politiky více k míru s Palestinci. V roce 1992 nakonec na úkor Strany práce prohraje volby, což pootevře izraelské dveře k mírovému procesu 90. let. Ten se ale stále více komplikuje a po vlně radikálně pravicového a islamistického násilí mu padne za oběť i hlavní izraelský politický protagonista – Jicchak Rabin. Zemře ranami z pistole, které po něm vypálí izraelský pravicový radikál. Přesto následné volby přivedou po chybách Rabinova nástupce Šimona Perese na čas k moci nového vůdce Likudu, kterým je Benjamin Netanjahu. Ten je zanedlouho v souvislosti s korupčním skandálem nucen odstoupit a formálně více pro-mírová levice vedená Ehudem Barakem se ještě na chvíli vrátí k moci. V roce 2000 však překvapivě Likud v atmosféře nové palestinské intifády opět sestaví vládu, tentokrát v čele s Arielem Šaronem. Ten má dokonce daleko více „jestřábí“ pověst než Netanjahu, přesto se podobně jako Begin, i on nakonec stane pragmatičtějším. Kromě tvrdého potlačování intifády totiž sáhne k evakuaci osad z pásma Gazy. V důsledku této politiky nakonec z Likudu odejde a zakládá novou stranu Kadima. Počátkem roku 2006 upadne Šaron do komatu, ze kterého se již nikdy neprobere. To opět otevře cestu jeho bývalému vnitrostranickému konkurentovi Netanjahuovi, který se v roce 2009 triumfálně vrátí do premiérského křesla. 

Uplynulá dekáda je tak v izraelské politice zcela v režii „Bibiho“, jak se Netanjahuovi doma přezdívá. Udržuje si neutuchající popularitu mezi důležitým segmentem izraelské společnosti, přičemž naděje na obnovu mírového procesu s Palestinci za jeho vlády výrazně klesají. Bibi je strhujícím a charismatickým politickým řečníkem, ale také geniálním manipulátorem. V průběhu jeho vlády také  znovuožívá jeho korupčnictví. To ho po křečovitých snahách setrvat u moci nakonec stojí v roce 2021 premiérské křeslo, do kterého se však o rok později má znovu možnost triumfálně vrátit. 

Právě v těchto dnech Netanjahu sestavuje zřejmě nejvíce pravicově-nacionalistickou a nábožensky zaměřenou vládu v dějinách moderního Izraele. Daleko více se však nejen o Bibim, ale i o jeho předchůdcích, dozvíte v prvním díle přednáškového seriálu o izraelské politice. Přeji vám dobrý poslech!        

            

Na tuto přednášku navážou v budoucnu další tři části: 

2. Izraelská náboženská a radikální pravice

3. Náboženské strany

4. Sekulární a liberální strany.    

Mezi Izraelci a Palestinci dospěla generace, která nepamatuje jiného premiéra než Netanjahua

S politologem Markem Čejkou o tom, jak se palestinsko-izraelský konflikt proměnil v letech, kdy mu nebyla věnovaná mezinárodní pozornost

Čím si vysvětlujete, že se teď opět rozhořel izraelsko-palestinský konflikt, který byl řadu let překrytý jinými krizemi v regionu?

Jednomu z nejsilnějších raketových útoků na izraelské území ze strany Hamásu, o kterém dnes informují velká média, předcházel celý řetězec událostí, kterému už tolik pozornosti věnováno není.   Již od dubna přispívaly k eskalaci současného napětí nezvykle tvrdé zásahy izraelské policie během letošního ramadánu a následné chuligánství ze strany neklidných mladíků z řad Palestinců a izraelské radikální pravice. Situaci dále vyostřil blížící se verdikt izraelského Nejvyššího soudu ve věci vysídlení palestinských rodin ze čtvrti Šejch Džarra. Vliv mohlo mít také kličkování palestinského prezidenta Abbáse s odklady palestinských voleb. Některé izraelské zdroje také poukazují na skutečnost, že na eskalaci napětí mohl mít zájem i Netanjahu, jehož premiérské křeslo se momentálně hodně pohupuje. Ostatně nebylo by to poprvé, co by nepokoje kolem Chrámové hory pomohly politickému jestřábovi – v roce 2000 obdobné situace mistrovsky využil Ariel Šaron – a stal se následně izraelským premiérem. Každopádně když se následně do konfliktu vložil Hamás a izraelská armáda, násilí nabralo dalšího stupně obrátek.   

                  Zdroj:  The Economist

A co jsou dlouhodobější příčiny konfliktu?

Hlubším důvodem jsou důsledky dění, které začalo s šestidenní válkou v roce 1967, kdy nedlouho po vojenské okupaci Západního břehu, pásma Gazy a Východního Jeruzaléma začala výstavba izraelských civilních sídel na okupovaných územích. Tím získal izraelsko-palestinský konflikt další dimenzi – starousedlíci vs. osadníci – která vyvřela v nespočet násilností, dvě velká povstání (intifády), přičemž ani mírový proces v 90. letech nakonec nedospěl k zásadnímu zklidnění konfliktu. Z hlediska typu konfliktů spadá izraelsko-palestinský mezi spory asymetrické. V tom jde o opotřebovací válku mezi silným aktérem – v tomto případě hlavně Izraelskou armádou, jednou z nejsilnějších armád světa na straně jedné - a aktérem výrazně slabším, dnes hlavně palestinskými militantními hnutími typu Hamásu, na straně druhé. I Hamás je sice v průběhu let stále zbraňově sofistikovanější, ale svou silou bude s Izraelskou armádou vždy nepoměřitelný. Slabší strana však může být v asymetrickém konfliktu pravidelně decimována, ale stačí jí jen „neprohrát“. K „výhře“ by silnější strana musela přikročit k anihilaci nepřítele, což Izrael z mnoha důvodů nemůže, mj. i proto, že se prohlašuje za demokratický stát.   

Proč k těm nezvykle tvrdým zásahům policie došlo právě v průběhu letošního ramadánu?

Situace u Damašské brány, centra východního – arabského – Jeruzaléma a místa trhů a každodenního setkávání z hlediska Izraele permanentně přitvrzuje. K už existujícím checkpointům přibyly letos během ramadánu další, přičemž policie několikrát rozpoutala násilí proti osobám či rodinám, které se večer shromáždily na místě na oslavu přerušení ramadánového půstu. Tvrdý postup proti lokálním obyvatelům i demonstrujícím zvolila pohraniční policie také ve čtvrti Šejch Džarra. Sám jsem byl v minulosti svědkem zdejších demonstrací a obvykle měly formu happeningu, kdy sice k zatčením občas docházelo, ale policie obvykle nepřikročila k nějakému tvrdšímu postupu. Co se týká Chrámové hory, tam byly vždy v době ramadánu menší potyčky mezi policií a palestinskými mladíky poměrně běžné a policie nechala obvykle vášně vychladnout bez nějakých drakonických zásahů. Letos nejen že bezpečnostní síly vnikly do samotné mešity Al-Aksá, kde mj. použila slzné granáty, ale na samotném prostranství Chrámové hory zranila obušky a pogumovanými projektily přes 300 lidí, včetně novinářů a dětí. Právě tato enormně vyhrocená situace na nejposvátnějším místě regionu se stala záminkou pro Hamás, aby se do celé věci vložil.  Jednu z hypotéz, proč byly zásahy izraelská policie právě letos tak tvrdé, jsem nastínil už v předchozí odpovědi. Je faktem, že Netanjahu má za nastalé situace daleko větší šanci na politické přežití ve funkci premiéra.  

O co přesně jde v soudním sporu ohledně vysídlení palestinských rodin ze čtvrti Šejch Džarra?

Řada izraelských právníků i organizací dlouhodobě kritizuje skutečnost, že vypořádání majetkových poměrů mezi Izraelci a Palestinci je z dlouhodobě nespravedlivé. Týká se to hlavně legislativy i soudního rozhodování ohledně osudu palestinských majetků před rokem 1948 (na území bývalé britské Palestiny) a po roce 1967 ve Východním Jeruzalémě, na Západním břehu a v pásmu Gazy. 

Spor o nemovitosti ve čtvrti v Šejch Džarra je dlouhodobě jedním z nejexponovanějším tohoto typu. Jde o soudní řízení mezi tamními palestinskými uprchlíky z období po roce 1948 a izraelskými osadníky po šestidenní válce v roce 1967. Pokud by dopadlo ve prospěch osadníků – k čemuž právě chystané rozhodnutí Nejvyššího soudu, které vyvolalo na místě nedávné demonstrace, směřovalo – by v podmínkách spravedlivého právního systému otevřelo řadě Palestinců právo na jejich rodinné majetky na řadě míst Izraele. A zde je hlavní pointa, že v reálu by se tak mohlo stát jen stěží – k čemuž směřuje ona kritika dvojího metru lokální justice.      

Mešita al-Aksá, jedna z nejvýznamnějších muslimských mešit, stojí na Chrámové hoře, která je zase svatá pro Židy a křesťany. Jaký přístup tam muslimští věřící mají? Palestinci si stěžují na zbytečnou šikanu, například při bezpečnostních kontrolách. Mají pravdu, nebo jsou kontroly přiměřené a smysluplné?

Chrámová hora (pro židy), neboli Posvátný okrsek (pro muslimy), byla od počátku konfliktu, tedy od meziválečných dob britského mandátu, nesmírně emotivním středobodem zájmu nacionalistů z obou stran. Byť šlo často o sekulární politiky a formace, dodávala jejich snahám religiózní posvátnosti. Až později (hlavně po šestidenní válce v roce 1967) se stala důležitým symbolem náboženských fundamentalistů (ať už šlo o osadnické hnutí Guš Emunim, nebo o zárodky Hamásu). Její právní status je velmi komplikovaný, takže jen v náznaku: Se souhlasem Izraele byla správa Hory ponechána i po obsazení Východního Jeruzaléma izraelskou armádou v roce 1967 v rukou wakfu (islámské nadace) a patronát nad ní má jordánská královská rodina. To zaručuje relativně svobodný přístup muslimů, který je však často narušován postupně se stupňujícími osadnickými aktivitami (osadníci si přejí postavit na místě mešit třetí židovský chrám), kterým se dostává ochrany izraelské policie, která má na Chrámové hoře bezpečnostní pravomoc. Protesty proti přítomnosti osadníků či policie (či proti oběma zároveň) se tak nezřídka zvrhnou v násilí, což bylo podobný mechanismus i u aktuální eskalace. 

K jakým nejvýznamnějším posunům/trendům ve vztazích mezi Palestinci a Izraelem došlo v letech, kdy tomu tématu nebyla v našich i ve světových médiích věnována tak velká pozornost jako dříve? 

Čeho jsem si třeba já naposledy všiml při svých častých návštěvách v oblasti, byla vnitřní polarizace obyvatelstva v Izraeli i Palestině. Dříve jsem si myslel, že náboženské komunity a hnutí budou postupně stále více dominovat zdejší politice. Jenže po deseti letech mohu vidět, že religiózních sice přibylo, ale podobně tak posílil i sekulární tábor. Mezi mladými Izraelci a Palestinci také už v podstatě dospěla generace, která nemá v paměti jiného premiéra než Netanjahua. To způsobuje na straně mladých Palestinců nárůst frustrace a znechucení, v Izraeli pak zase vzestup mládežnického nacionalismu. Je to ostatně možné sledovat například u mladých izraelských vojáků, z nichž se někteří chovají stále brutálněji, přičemž starší a zkušenější izraelští důstojníci mohou nezřídka mít na konflikt střízlivější pohled.    

Jak se otázka palestinské budoucnost debatuje v izraelské politice? Jakou roli hrála v opakující se volebních kampaních minulých let?

Vzhledem k tomu, že značnou část izraelského politického prostoru ovládla v uplynulých dekádách pravice, ultrapravice a náboženské strany, tak jsem zaznamenal ve volebních kampaních vůči Palestincům hlavně negativní vymezování. Dialog a obnovu mírového procesu si dnes přejí jen některé menší strany, které mají navíc malý koaliční potenciál. A některé strany – mj. po letošních volbách důležitá strana „Ješ Atid“ Jaira Lapida – se třeba na konflikt dříve soustředila jen minimálně.  

Jaké jsou dneska názory v izraelské společnosti na řešení palestinského konfliktu - a jak se tohle v minulé dekádě změnilo?

Částečně to kopíruje vývoj politiky směrem k nacionalistické pravici. Jinde – třeba v tel-avivské bublině, jak se někdy říká – mě zase překvapil nezájem reflektovat co se děje o pár kilometrů za hranicemi města. Přitom právě zde byl kdysi tak silný aktivismus usmíření a dialogu. Každý si samozřejmě přeje mír – i osadníci, i Hamás – akorát si ho představuje úplně jinak… Na druhou stranu je ale občanský aktivismus v Izraeli stále viditelný na různých platformách, byť je asi i více fragmentovaný a není o něj takový zájem médií jako v dobách mírového procesu.      

Několik arabských státu přestalo podmiňovat navázání diplomatických vztahů vyřešením palestinské krize. Proč a jaké to mělo dopady přímo mezi Palestinci?

Příčin je více – důležitou roli určitě hraje i Trumpovo období, které postavilo byznysový cynismus na piedestal. Řada arabských lídrů chce dnes hlavně kšeftovat, vytvářet megalomanské projekty a vše ostatní, včetně konfliktů v okolí je zajímá, jen pokud je to pro ně výhodné. Zároveň má ale izraelsko-palestinský konflikt i určité rysy z dob studené války, přičemž masová podpora řady arabských zemí byla tehdy velmi ideologická a také neupřímná: například syrský režim využíval konfliktu a permanentního válečného stavu s Izraelem k pacifikaci vlastních občanů. A pak jsou tu také důsledky arabského jara v podobě nových konfliktů, kdy například jen ten syrský co do počtu obětí za uplynulých deset let několikanásobně převýšil oběti všech izraelsko-arabských válek dohromady... Palestinci z oslabování zájmu o jejich kauzu radost nemají, ale není to v kontextu dění na Blízkém východě asi nic, co by je výrazně překvapovalo.      

Existuje momentálně na obou stranách vůbec nějaká vůle k mírové dohodě? 

Pokud se zeptáte běžných lidí ze střední třídy na obou stranách konfliktu, asi vám odpoví pozitivně. Problém je v politice – což v kontextu Izraele znamená třeba vysoce proporční politický systém, který nezřídka neúměrně posiluje moc a vydírání ze strany některých marginálních formací. Ale určitě roli hraje i zřetelný posun Izraelců k nacionalistické pravici, o kterém jsem už mluvil. A ta má často zájem o osadnické projekty a expanzi území, což mimo jiné také souvisí s velkým byznysem a opěvovanými izraelskými start-upy. Ideologie a náboženství může hrát také roli, ostatně někteří osadníci jsou tvrdí fundamentalisté. Avšak častěji se jedná o pragmatiky a oportunisty, kteří za dlouhodobé podpory pravicově-nacionalistických vlád mají prostě více šancí.     

A mezi Palestinci?

V Palestině je situace zdánlivě jednodušší – jde stále v mnoha ohledech o souboj konkurenčních politických hegemonů – Fatahu a Hamásu. Jenže fatahovských papalášů, co si nakradli v době mírového procesu, i hamásnických islamistů, má už řada Palestinců také plné zuby. Bohužel pokusy o politickou alternativu a kritickou politiku jsou už od dob Arafata a šejcha Jásína dušeny oněmi lokálními giganty v samotném zárodku, takže palestinská politika dlouhodobě stagnuje.     

Izraelský prezident hovořil o protižidovském pogromu, poté co arabští demonstranti v několik izraelských městech vypálili židovské obchody i synagogy. To se zdá být novým fenoménem – proč k téhle explozi došlo? jak se v minulé dekádě změnily vztahy Arabů a Židů v izraelských městech? 

To zase záleží město od města. Momentálně se mluvilo hlavně o městě Lod, kde jsou vleklé problémy sociálního charakteru i dlouhodobá diskriminace arabsko-izraelské minority – pro zajímavost: těm se věnuje třeba i místní arabská hiphopová scéna. V podmínkách vyloučených lokalit zde ale nežije jen množství Arabů, ale také židů. Sociální protesty a nepokoje se tu tak často mohou zvrhnout v politické – a k vzájemné nenávisti pak není vůbec daleko. A ve stínu současného rozjitření konfliktu začalo docházet k násilí podobnému pogromům. To je dost nový fenomén a může to znamenat negativní posun ve vztazích mezi židovskými a arabskými občany Izraele (tedy těmi Araby, kteří mají – na rozdíl od Palestinců – izraelské občanství a představují 21% izraelské společnosti). Ty nebyly v uplynulých desetiletích zdaleka tak napjaté jako vztahy mezi izraelskými židy a obyvateli pásma Gazy, Západního břehu a Jeruzaléma.

Jak nepokoje vypadají?

Dochází k rabování, útokům na synagogy, mešity a hřbitovy, jednotlivci jsou ohrožení lynčujícími gangy… Brutalita ale nevychází jen z arabské strany, ale i z židovské. A není to také zdaleka jen Lod, ale podobné problémy byly hlášeny z řady dalších smíšených židovsko-arabských měst jako je Akko, Haifa, Jaffa, Bat Jam a některých dalších. 

Co víme o zmíněné “druhé straně”, tedy o židovských extremistech? Je to také nový trend či nová sociální vrstva?

Židovský ultrapravicový extremismus je dlouhodobý fenomén, kterým se zabývají nejen izraelští novináři, ale i tajná služba Šin Bet. A v posledním desetiletí se extrémistům zvláště daří. Například v březnových volbách se dostala přímo do parlamentu strana Ocma Jehudit, která je dědicem vůbec největšího rasisty v novodobé izraelské historii – rabína Kahaneho. Řada z příznivců radikální pravice má centrum v Jeruzalémě, ale výraznými ohnisky židovského extrémismu jsou tradičně i některé izraelské osady. V mnoha ohledech se jev podobá radikální pravici v Evropě – jedná se často o velmi mladé lidi a je mezi nimi napojení na fotbalové fanoušky, hlavně pak klubu Bejtar Jeruzalém. Mnohá izraelská média se násilnostem sice věnují, ale židovský extrémismus často zlehčují na úkor arabského.

Která izraelská média máte na mysli? 

Hlavně ta největší typu izraelské státní televize, rádia, komerční televize a některé velké deníky jako Jediot Achronot. A pak tu jsou samozřejmě i tiskoviny typu Haarec či internetové portály +972 Magazine, Ha-Makom/The Hottest Place in Hell, Darkenu, Ha-Okets, The 7th Eye a další jsou známé svou velmi kvalitní a mnohem více nestrannou novinářskou prací. Jenže ty mají omezenější čtenářstvo, navíc často vzdělané. Nižší vrstvy obyvatel tato média prakticky nečtou.

Tázal se Tomáš Lindner, vyšlo v Respektu, 17. 5. 2021

Hlava XXII. v Gaze aneb jak Izrael vždy skončí jako nejlepší přítel Hamásu

Pohled izraelského novináře na vztahy mezi Izraelem a Hamásem v širším historickém a politickém kontextu. 

Originál: Catch-22 in Gaza: How Israel always winds up as Hamas’ best friend 

Autor: Chemi Shalev

14. července 2014, Haaretz

Překlad: Marek Čejka

V přírodě existují tři hlavní typy symbiózy: mutualismus, ve kterém mají obě strany prospěch; komensalismus, v němž jedna strana získá výhodu a druhá není poškozena; a parazitismus, ve kterém se jedna strana živí na úkor strany druhé. V neklidných, agresivních, ale přesto symbiotických vztazích mezi Izraelem a Hamásem byly pozorovány všechny tři typy.

Byl to Izrael, který dovolil šejchu Ahmadu Jásínovi (dlouholetý duchovní vůdce Hamásu a hlavní teolog a obhajitel jeho teroristických metod - pozn. překl.) sjednotit a povzbudit samostatné větve Muslimského bratrstva na Západním břehu a v Gaze v době po Šestidenní válce. Byl to Izrael, který viděl v Jásínovi v sedmdesátých letech neškodného duchovního vůdce a nechal ho vytvořit náboženské, sociální a organizační základy jako protiváhu k sekulárnímu nacionalismu OOP. Byl to tehdejší ministr obrany Jicchak Rabin, který se nejen setkal s představiteli Hamásu, ale také „přehlédl“ jeho formální založení, několik dní po vypuknutí první intifády, kdy se Izrael domníval, že by to mohlo rozdělit znepřátelené palestinské frakce, které by pak mohl ovládnout.

A Izrael byl stejně tak efektivní při podpoře Hamásu, i když se ho zároveň snažil zničit. Byla to Rabinova deportace 415 členů Hamásu v roce 1992 do jižního Libanonu, která sjednotila vedení tohoto hnutí, přinesla mu mezinárodní pozornost a dostala ho do přímého vlivu džihádistického mučednictví Hizballáhu, jenž se stal jeho sebevražednou značkou. Byl to zpackaný pokus o atentát Mossadu v Ammánu v roce 1997, který katapultoval Chálida Mišála (současný exilový vůdce Hamásu - pozn. překl.) na palestinské výsluní a umožnil návrat Jásína do Gazy jako hrdiny (Šejch Jásín si odpykával doživotní trest v izraelské věznici, přičemž jedním z důsledků nezdařeného atentátu bylo, že ho pod tlakem Jordánska musel Izrael propustit - pozn. překl.). A bylo to rozhodnutí Ariela Šarona nekonzultovat opuštění pásma Gazy v roce 2005 s OOP, což umožnilo Hamásu vyhrát volby v roce 2006 – pod laskavým patronátem George W. Bushe – aby následně vše zase vzalo násilný konec.

A vztahy nikdy nebyly jednoduché či jednostranné. Šimon Peres schválil v roce 1996 atentát na "inženýra" Jahjá Abú Ajjáše, který zahájil další vlnu smrtících sebevražedných útoků Hamásu, jež připravily pozoruhodné vítězství Benjamina Netanjahua ve volbách v květnu 1996. Netanjahu pak následně svedl dohody z Osla na scestí a znepřátelil si palestinské veřejné mínění, čímž posílil Hamás v klíčovém okamžiku vztahu s jeho novým úhlavním arci-nepřítelem, Palestinskou samosprávou.

Totéž lze říci o operaci „Letní deště“, kterou Izrael zahájil v roce 2006 ve snaze najít uneseného vojáka Gilada Šalita. Ta ve skutečnosti dosáhla opačného efektu: zvýšila cenu za jeho propuštění a upevnila pozici Hamásu v tomto procesu. Ze stejného důvodu výměna Šalita v říjnu 2011 za 1027 palestinských vězňů přinesla nejen převrat Hamásu a ztrátu tváře Fatahu, ale byla také přínosem pro Netanjahua: Jeho popularita stoupala, zatímco protesty proti jeho sociální politice ustoupily ve vědomí veřejnosti do pozadí.

Zdá se, že (současná) operace „Ochranné ostří“ sleduje přesně ten stejný vzor. Před únosem tří mladíků blízko Hebronu byl Hamás na historickém minimu popularity, ostrakizovaný a izolovaný v důsledku změn v Egyptě a občanské války v Sýrii. Podobně jako podpis Dohody z Osla zachránil svého času OOP od ostrakizace za podporu Iráku ve válce v Perském zálivu v roce 1991, masivní izraelská reakce na únos a sprchu raket odpalovaných ne-hamásnickými radikály navrátila dnes Hamás do středu pozornosti, ze kterého byl teprve nedávno vypuzen. Izraelské bombové nálety na Gazu a oběti mezi civilním obyvatelstvem upevnily Hamás opět jako „hlavní pilíř odporu proti sionistickému zlu“ a daly mu skvělou šanci hrát tvrdou hru v dalším úsilí amerického ministra zahraničí Johna Kerryho zprostředkovat příměří.

Na rozdíl od toho, co nedávno prohlásili izraelští mluvčí v posledních dnech – snad aby přesvědčili sami sebe – ani příměří a ani omezené pozemní operace Hamás neoslabí ani neponíží, ale spíše posílí a postaví do vítězné pozice – tedy alespoň v logice norem, kde slabost je síla a smrt nevinných ho jen učiní silnějším. Jedinou možností jak se vyhnout takové situaci by bylo, kdyby se Izrael rozhodl „useknout hadovi hlavu" tím, že odstraní vojenské a politické vedení Hamásu úplně, jako navrhovali někteří, včetně bývalého ministra obrany Šaula Mofaze. Netanjahu se však zdráhá provést takový náročný a drahý podnik, který by si vyžádal řadu izraelských životů a dostal by Izrael pod ještě silnější mezinárodní tlak než dosud.

Kdyby byl Netanjahu více ambiciózní, zváží předání Gazy bez Hamásu palestinskému prezidentu Mahmúdu Abbásovi, avšak takový odvážný a riskantní krok by - a to i v případě úspěchu, pravděpodobně zvýšil tlak na Netanjahua k dosažení dvoustátního řešení, což by však jeho pozici oslabilo. Bez tohoto kroku by byly vyhlídky Gazy bez Hamásu značně deprimující - buď by izraelská armáda musela znovu sáhnout k okupaci, nebo by se Gaza propadla do chaosu a násilí gangů a milicí typu ISIS.

I ty nejlépe připravené plány lovu  myší neskončí často podle našich představ, jak napsal svého času básník Robert Burns. Avšak v antagonistických vztazích mezi Izraelem a Hamásem může být nahrazeno „často“ za „vždy“: Zákon nezamýšlených důsledků se v tomto případě stane axiomem. Není třeba obviňovat obsedantní konspirační teoretiky, kteří vyvozují, že taková série není nahodilá, a kteří jsou přesvědčeni, že Izrael a Hamás opětovně spolupracují na machiavelistickém plánu, ve kterém se obě strany neustále učí lépe chodit – a to ke vzájemnému prospěchu.

  

Další články o kontextu vztahů mezi Izraelem a Hamásem: 

• Izraelská podpora vznikajícímu Hamásu byla velkou chybou, říká izraelský odborník
• Zahánět čerta luciferem - USA, Izrael a nekonzistentní postoj Západu k radikálním islamistům

Naposledy o Šaronovi

O životě, skutcích, válečných taženích či politických krocích Ariela Šarona toho bylo napsáno již dost v nesčetných článcích a několika obsažných biografiích. Není třeba také více zdůrazňovat, jak moc polarizující osobností nejen izraelské politiky, ale širšího blízkovýchodního dění, byl, a že neměl po většinu života příliš vlažných příznivců ani vlažných odpůrců, pouze skalních stoupenců a zarytých nepřátel.

Šaronova politická a životní dráha skončila de facto už v roce 2006, takže bylo poměrně hodně času na vyhodnocení jeho role v Izraeli i na Blízkém východě s jistým odstupem. Jakkoliv byla většina Šaronovy životní dráhy poznamenána ať už „spravedlivým“ (ztráty izraelských nepřátel ve válečných konfliktech), či „nespravedlivým“ krveproléváním (část bojových operací vojenského komanda, kterému jako mladý důstojník velel, či válečné zločiny, o kterých věděl v Libanonu, ale nic proti nim neučinil – ba poskytl i jisté logistické zázemí k jejich provedení), nelze Šaronovu osobnost v kontextu Blízkého východu posuzovat jen optikou míru či krveprolévání. Na hranici válečných zločinů a terorismu – či už za ní – se pohybovala i výrazná část různých dalších charismatických politiků a vůdců – a to jak v muslimských zemích, tak i v Izraeli. Stačí vzpomenout na aktivity premiérů Menachema Begina a Jicchaka Šamira, kdy byli zpočátku vysoce postavení členové organizací, které používaly metody teroristického boje, a sám Šamir nese mimo jiné velký díl zodpovědnosti za smrt prvního vyjednavače OSN na Blízkém východě – hraběte Bernadotta. Že i mírotvorci Rabin s Arafatem nebyli jen beránky je obecně známá věc. Obdobně i ti nejlepší „good guys“ z arabského světa, jakými měli být Egypťané Sadat, Mubárak či jordánský král Husajn, měli litry krve na rukou. O „bad guys“ typu Saddáma Husajna, Háfize Assada či Muammara Kaddáfího ani nemluvě. Většinou platí, že historie a justice není k řadě státníků v tomto ohledu příliš spravedlivá. Tak se stává, že ti, kteří by v jiném postavení stanuli třeba i před soudy svých zemí a dostali tvrdé tresty, měli ve vysoké politice naopak možnost získat zcela novou tvář a často i auru „mužů míru“. (Saddám Husajn tuto příležitost projel na celé čáře, Kaddáfí k ní měl hodně blízko, ale jaká bude budoucnost Assada mladšího ...?) 

Šaron 2.0?

U rozporuplného Šarona se dokonce ani na samém sklonku života, kdy se v roce 2000 stal izraelským premiérem, vůbec nezdálo, že by se měl nějak zásadněji změnit. Během druhé palestinské intifády prosazoval používání velmi tvrdé vojenské taktiky jako odpověď nejen na sebevražedné útoky (např. mimosoudních likvidací vybraných palestinských představitelů, při které často zahynuli náhodní lidé v jejich blízkosti). Přesto se lze domnívat, že se rýsovala jistá verze Šaron 2.0. Důvodů, proč se tak dělo, bylo možno vypozorovat více:

- V premiérském křesle získal Šaron větší díl politické zodpovědnosti než kdy předtím a nemohl si dovolit totéž, co dříve v opozici.

- V době po mírovém procesu 90. let – byť neúspěšném – nemohl Šaron tak jednoduše setrvat na bojovných politických pozicích a úplně výsledky mírového procesu ignorovat. Každému izraelskému premiérovi jde také o zachování dobrého spojenectví a ekonomické podpory ze strany USA, a tak byl Šaron limitován i v tomto ohledu.

- Šaron se potřeboval stále více vymezovat proti svému vnitrostranickému sokovi v Likudu, Benjaminu Netanjahuovi a s tím souviselo vytvoření jeho politické vize.

- Určitou roli mohl hrát Šaronův pokročilejší věk a vyšší rozvaha, kterou tato část života přináší.  Mohl také kritičtěji vidět svou minulost a realističtěji skutečnost izraelsko-palestinského konfliktu. Tento bod však není jasně prokazatelný.

Velmi důležitou roli nakonec sehrál hlavně třetí bod, kdy Šaron přišel s vizí jednostranných politických kroků, které měly zastoupit nefungující mírový proces. Jedním z nich byla i výstavba bariéry mezi Izraelem a Západním břehem. U Palestinců tento krok nevyvolal zpočátku tak negativní reakci, protože se domnívali, že tato linie vytvoří fakticky i hranice budoucího Palestinského státu. Když se ale ukázalo, že bariéra kopíruje hranici Západního břehu jen zčásti a zakusuje se mnohde hluboko do něj a připojuje k izraelskému území množství židovských osad, odsoudili jej jako „apartheidovou zeď“. Šaron ale více překvapil svým plánem evakuace židovských osad z pásma Gazy. Tedy právě z těch míst, kde byl izraelský nepřítel číslo jedna Hamás nejsilnější. Navíc byl Šaron celoživotním patronem osadnického hnutí a tento krok vyrazil mnoha Izraelcům, a mezi nimi hlavně samotným osadníkům, dech. Šaron ale dobře věděl, že osady v Gaze silně zatěžovaly izraelskou ekonomiku, nebyly mezi většinou Izraelců populární a ve srovnání se Západním břehem v nich žilo jen relativně málo osadníků (přibližně 8 000 oproti více než 200 000 na Západním břehu). Navíc tento krok sliboval podporu ze strany USA, které také chtěly ukázat, že Irák nebyl v té době jejich jedinou prioritou. Vážnost svého počínání podtrhl Šaron tím, že po třiceti letech opustil řady Likudu, se kterým se rozešel ve zlém a založil stranu Kadima, která lépe prosazovala jeho politiku. Evakuace osad byla v roce 2005 uskutečněna a Šaron ve svých projevech stále jasněji mluvil o neblahých důsledcích izraelské okupace. Je tak možné, že by v další evakuaci osad (během evakuace Gazy byly vyklizeny i čtyři osady na Západním bžehu) i omezení izraelské správy více pokračoval i na Západním břehu. Na počátku roku 2006 ho však paralyzovaly vážné srdeční problémy a upadl do komatu, ze kterého se již nikdy neprobral. ¨

Někteří religiózní Židé mají za to, že za Šaronovou i Rabinovou smrtí jsou mystické souvislosti. Nad oběma politiky byla totiž krátce před jejich smrtí (ať už klinickou, či skutečnou) vynesena kabalistická kletba. Ať už je tomu jakkoliv, přestože Rabin si mnohonásobně více zasloužil vejít do pantheonu mírotvorců než Šaron, je zjevné, že náhlý odchod obou politiků velmi negativně ovlivnil vývoj izraelsko-palestinského usmíření a usnadnil nástup k moci jestřábům bez vizí. Jejich postoj možná nechtěně, ale jistě zcela přesvědčivě, vystihl současný ministr obrany Moše Jaalon. Ten totiž nedávno urazil nejen amerického ministra zahraničí Kerryho, ale hlavně snahy o obnovení izraelsko-palestinského mírového procesu. Prohlásil totiž: „Jedinou věcí, která by nás mohla zachránit, je, kdyby Kerry získal Nobelovu cenu míru a nechal nás být“...

Vyšlo v časopise A2 č. 3, 29. 1. 2014

Několik méně známých fotek a variací na téma Ariel Šaron:  

Mladý muž co zírá na kozu - čtrnáctiletý Ariel Šaron (druhý z prava) v rodném mošavu Kfar Malal (1942)

Šaron, Dajan a velení jednotky "101"

   S manželkou Lily v roce 1966

                                                                  S Lily a synem Giladem

                                                                Během Jomkippurské války (1973)

                       Šaron při rozhovoru s egyptským farmářem nedaleko dobyté Ismailíje (1973) 

Děs po masakru v táborech Sabra a Šatíla

Není pravda, že se Šaron a Arafat nikdy nesetkali, ale nepotřásli si rukou a možná se ani nepodívali navzájem do očí (Wye River Plantation, 1998)

                                                                 Král Izraele a Král popu

                                                                   

Práce neznámého autora

Odlet velkého jestřába

Není sporu o tom, že Ariel Šaron je jednou z nejvýraznějších postav blízkovýchodního dění naší doby vůbec. Hodně k tomu přispělo, že se na rozdíl od mnoha dalších izraelských vojáků a politiků dokázal stát živoucí legendou. A to ať už pro někoho v dobrém, tak pro jiné ve zlém slova smyslu. Během své politické dráhy totiž prezentoval své názory tvrdě a přímočaře a jen málokdy balancoval na složitých vážkách izraelské politiky (nebo to alespoň dokázal dobře zakrýt). Byl „mužem činu“, který šel proti všem. Zkrátka byl přesně takový, jak si mnozí lidé správného a nekompromisního politika představují. Během života získal nejrůznější přezdívky: nejen „Arik“, ale třeba i „Král Izraele“. Doma byl srovnáván s „jestřábem“ či „buldozerem“ izraelské politiky. Naopak u Arabů a Palestinců byla jeho přízviska zabarvena vždy negativně a bylo praktické nemožné najít mezi nimi někoho, kdo by ho měl v oblibě.

Po dlouhou dobu Šaron jedné části Izraelců imponoval, té druhé zase ztělesňoval vojenskou a politickou brutalitu. Tu ostatně nikdy zvlášť neskrýval za masku mírových hesel, což s oblibou činili někteří jiní izraelští politici. Proto byl také pro mnohé čitelný, a proto ho jiní – možná někdy trochu pokrytecky – nenáviděli. Šaron ale nebyl jen vojákem se zjednodušeným viděním světa, jak si mnozí možná myslí. Byl i intelektuálem.  Věnoval se studiu blízkovýchodní kultury na Hebrejské univerzitě, a přestože obor nedokončil, vystudoval později právo na univerzitě v Tel-Avivu. Stejně tak se příliš neví, že jeho osobní život nebyl z nejradostnějších, neboť přežil obě své ženy a jednoho syna.  

Od armády k politice

Kontroverze by bylo možné najít i v jeho vojenské kariéře, kdy působil nejdříve jako důstojník Hagany (organizace, která se stala základem izraelské armády) a posléze jako velitel elitního komanda „101“, které provádělo odvetné údery proti Arabům. Při jedné z takových protiakcí v roce 1953 tento oddíl pozabíjel v palestinské vesnici Kibijá 69 civilistů, přičemž polovina z nich byly ženy a děti. Premiér Ben-Gurion vzápětí mladému důstojníkovi řekl: „Není důležité, co si o nás řekne svět. Jediná věc, která je důležitá, je naše další existence v zemi našich předků. Dokud neukážeme Arabům, že budou platit vysokou cenu za vraždění Židů, nepřežijeme.“

V dalších izraelsko-arabských válkách se pak často dostával do problémů pro svou nedisciplinovanost a proslavil se různými husarskými kousky. Nejznámější je z roku 1973, kdy se stal národním hrdinou, který zachránil Izraelce před porážkou na Sinaji. Proti Dajanovu rozkazu tehdy překročil Suezský průplav a stanul se svými vojáky na africkém kontinentě 101 kilometrů od Káhiry. Egypťané zůstali ve stejnou chvíli odříznutí na sinajském břehu Suezského průplavu. Jeho pověst statečného válečníka podpořily i známé fotografie, kde ho po bitvě můžeme vidět rozesmátého se zakrváceným obvazem na hlavě. Přesto byl vzápětí po tomto úspěchu pro svou neukázněnost opět postaven mimo službu v armádě.

To už se ale „Arik“ připravoval na dráhu politika. Není bez zajímavosti, že Šaron měl tehdy názorově blízko k izraelské levici. Spoluzakládal sice pravicový Likud, na čas z něj ale vystoupil a opět koketoval se Stranou práce. V každém případě mu vojenská kariéra v politice velice pomohla, neboť nejvyšší vojenské funkce jsou v Izraeli nezřídka vstupenkou do vrcholné politiky (stačí si jen vzpomenout na vojenskou minulost premiérů Jicchaka Rabina a Ehuda Baraka).

Osady a Libanon

Nejrozporuplnější okamžiky Šaronovy kariéry přišly právě na počátku jeho politické dráhy. Od roku 1977 stál v čele nejrůznějších ministerstev. Stal se jedním z hlavních organizátorů kontroverzní výstavby židovských osad na okupovaných palestinských územích. Osady byly vyjádřením Šaronovy filozofie zajistit bezpečnosti Izraele na základě jeho teritoriálního rozmachu. Šaron tehdy prohlásil: „Každý musí zabrat co nejvíce půdy (na okupovaných územích), abychom zvětšili židovské osady, protože všechno, co si teď vezmeme, bude naše... Co teď nezabereme, to nám vezmou oni (tj. Palestinci).“

Z dnešního pohledu měl paradoxně lví podíl i na vybudování osad v pásmu Gazy. Sám šel osadníkům příkladem, když si koupil dům v arabské čtvrti Jeruzaléma. Nepodporoval ale jen „oficiální“ osady, ale i pololegální aktivity mesianistických radikálů z hnutí Guš Emunim.

Zřejmě nejtemnější „Arikova“ kapitola nastala v souvislosti s válkou v Libanonu. V té době působil jako ministr obrany ve vládě premiéra Begina. Jeho tehdejší postup však překročil meze politické únosnosti. Nejenže ve válce postupoval nezřídka bez souhlasu kabinetu, ale v roce 1982 nezabránil průniku spojeneckých jednotek libanonských křesťanů do palestinských uprchlických táborů Sabra a Šatíla. Izraelci jen mlčky přihlíželi masakru stovek civilistů. V Izraeli, kde ve stejné době proti kontroverzní libanonské válce vřel odpor a konaly se statisícové demonstrace, se Šaron stal „zlým mužem“ číslo jedna. V arabském světě ho začali nazývat „Řezník z Bejrútu“ a izraelští vyšetřovatelé ho vzápětí označili za nepřímo zodpovědného za masakr. Pro Šaronův odchod z pozice ministra obrany tehdy hlasovala celá pravicová vláda. Jen on sám zvedl ruku za své setrvání...

Ale ani tyto okamžiky nebyly zdaleka koncem jeho politické kariéry, neboť v různých ministerských křeslech zůstal až do 90. let. Nesl si však nálepku agresivního politického radikála, který se navíc staví proti úspěšně se rozbíhajícímu mírovému procesu. Kdybyste se Izraelců ve stejné době zeptali, jestli si myslí, že se může Šaron někdy postavit do čela země, rozhodně by to popřeli.

"Muž míru"

Přesto „Arik“ dokázal téměř nemožné. Na sklonku 90. let uspěl ve vlastní straně Likud, když dokázal porazit v boji o křeslo předsedy svého mladšího soka „Bibiho“ Netanjahua. V září 2000, ještě za vlády premiéra Baraka, se vypravil pod ochranou tisícovky policistů na jeruzalémskou Chrámovou horu. To mělo pro Palestince stejný emotivní náboj, jako kdyby si Arafat přišel ke Zdi nářků. Šéf opozice si dobře spočítal, k čemu by mohl tento krok vést a jak z něj politicky profitovat. Napětí mezi Izraelci a Palestinci bylo po zkrachovalých mírových jednáních obrovské a vzápětí vypuklo velké palestinské povstání – druhá intifáda. Ta s sebou přinesla vážné zhoršení bezpečnostní situace, což byla přesně vhodná chvíle pro politika, který umí „zatočit s Araby“. Sázka Šaronovi geniálně vyšla a zanedlouho byl zvolen premiérem. Tehdy začala „jeho nejlepší hodina“.
Velmi dobře si porozuměl s novým americkým prezidentem Bushem, což bylo pro něho samotného i pro Izrael klíčové. Zvlášť po 11. září 2001 mu byli ve „válce proti teroru“ Američané ochotni ledcos tolerovat. Tytam byly doby, kdy americká administrativa s velkou nelibostí sledovala rozšiřování osad. Bush dokonce v jednom ze svých projevů označil Šarona za „muže míru“.
Teprve o dva roky později přišel Šaron s tím, čím si naklonil světovou veřejnost: plánem na evakuaci Gazy. Právě proto, že byl až do té doby favoritem osadníků, vyrazila tato myšlenka dech nejen jim, ale i jeho četným odpůrcům doma i ve světě. Lze jen stěží přesně odhadnout, co se odehrálo v Šaronově hlavě po jeho pětasedmdesátém roce věku. S jistotou takřka stoprocentní lze ale říci, že to nebylo probuzení lásky k Arabům. Šaron spíš realisticky přehodnotil svoji dřívější taktiku maximalizace izraelského území i filozofii, že „na Araby platí jen síla“. Osady v Gaze byly navíc extrémně nepopulární mezi většinou Izraelců a ve srovnání se Západním břehem zde žilo jen relativně málo osadníků (přibližně 8 000 oproti více než 200 000 na Západním břehu). Navíc tento krok sliboval podporu ze strany USA, které také musely ukázat, že Irák není jejich jedinou prioritou. V neposlední řadě vyrazil z rukou trumfy Hamásu: ten byl nejsilnější právě v Gaze a dlouhou dobu sebevražednými atentáty sužoval Izrael.
Šaron se tedy rozhodl zlikvidovat to, co před několika desetiletími sám vytvářel a čemu se ještě v 90. letech zuby nehty bránil. Vážnost svého počínání podtrhl tím, že po třiceti letech znovu opustil řady Likudu a založil stranu Kadima (Kupředu), která by lépe prosazovala jeho politiku. Izraelci i část světa jako by najednou starému jestřábu odpustili všechny jeho dřívější hříchy a začali v něm spatřovat „nového Jicchaka Rabina“. To dokonce i přes korupční skandály Šaronových synů, které nejednou vrhly stín i přímo na premiéra.
Evakuace Gazy byla určitě důležitým krokem, který ulehčil značně prekérní situaci obyvatel tohoto území. Je dokonce možné, že by při uskutečňování podobného postupu jiní, slabší izraelští politici tvrdě narazili. Přesto je evakuace Gazy občas přeceňována. Důležitou roli sehrál i fakt, že se světu značně pragmatický počin podařilo prezentovat jako „velkorysý a bolestivý ústupek“.

Šaronovo dědictví

V Šaronovi odchází z veřejného života nepochybně jedna z nejvýraznějších postav celého blízkovýchodního dění – muž s aureolou slavného válečníka a zároveň velmi kontroverzní politik a také ztělesnění izraelské historie, neboť bojoval ve všech izraelsko-arabských válkách. Z jeho generace zůstává ještě Šimon Peres, ale ten nikdy nepůsobil v armádních strukturách. Paradoxně byl – podobně jako jeho celoživotní sok Arafat – tak silnou osobností domácího politického dění, že se na sklonku života ukázal jako jedním z mála, který je schopen prodat veřejnosti důležité kompromisy.
Pokud ale srovnáme izraelskou a palestinskou politiku po odchodu dlouholetých vůdců, daleko hůř se může vyvinout situace v Palestině. Absence sjednocující autority může proměnit Západní břeh a Gazu v neovladatelné kolbiště islamistů, nacionalistů a levicových radikálů. To Izrael, kde už po desetiletí fungují demokratické procesy, vážně nehrozí. I zde může náhlá absence autority Šaronova formátu mnohé zkomplikovat, zdaleka to však nemusí být jen politická tragédie. Nehledě na to, že nebylo jednoznačné, jaká vlastně byla Šaronova vize do budoucna.
Konec jeho kariéry může naopak přivést k moci politiky, kteří mají čistější štít (což ostatně platí i o Arafatových nástupcích). Je třeba si uvědomit, že Šaron nebyl tím, kdo by „obnovil mírový proces“, jak můžeme občas v médiích slýchat. Evakuace Gazy a související události byly jednostranné kroky ze strany Izraele. K mírovému procesu je však zapotřebí alespoň dvou partnerů, tak jako tomu bylo v 90. letech. A přesně to je úkol pro mladší generaci izraelských a palestinských politiků.

Vyšlo v MFD Kavárna 8. ledna 2006

Odlet velkého jestřába Jicchaka Šamira

Obituary for former Israeli Prime Minister Yitzhak Shamir (1915-2012) - English version below

V osobě Jicchaka Šamira odešel o 30. června 2012 jeden z nejvýraznějších a zároveň nejtvrdších premiérů, jaké kdy židovský stát měl. Šamir nebyl rozhodně muž kompromisu a ukázal se nakonec tvrdší, než další „jestřábí“ premiéři Menachem Begin a Ariel Šaron. Ti daleko víc než mírová jednání preferovali sílu a obranyschopnost Izraele. Přesto se Begin a později i Šaron na stará kolena stali z jestřábů „mírovými holubicemi“. Begin uzavřel mír s Egyptem a velký favorit židovských osadníků Šaron nakonec evakuoval osady v Gaze. I Šamir se sice pod enormním americkým tlakem zúčastnil v roce 1991 důležité Madridské mírové konference, která nastartovala izraelsko-palestinský mírový proces, na tu však jel jen s krajním sebezapřením a v době kdy mírový proces opravdu začal, se již prakticky stáhl z politického života.

Premiérem se stal Šamir poprvé v roce 1983, poté co byl ministrem zahraničí za stranu Likud ve vládě Menachema Begina. Šamir, který až chorobně nedůvěřoval Arabům, viděl Beginův mír s Egyptem z roku 1979 velice kriticky. V premiérském křesle později také silně podporoval výstavbu židovských osad na okupovaných územích. Po kompromisu se Stranou práce se stal premiérem i podruhé, a to v roce 1986. Po různých politických peripetiích jím zůstal až do roku 1992, kdy ho vystřídal jeden z architektů mírového procesu Jicchak Rabin. Šamir nevěřil v mírová jednání a jeho ideou byl Izrael, který si svou pozici vybuduje nikoliv diplomacií, ale hlavně autoritou a bojeschopností.

Ještě zajímavější než Šamirova kariéra ve „velké“ izraelské politice bylo jeho mládí a faktory, které formovaly jeho nekompromisní politické postoje. Už od dětství pociťoval v rodném Polsku zkušenosti s antisemitismem (známé je jeho tvrzení, že "Poláci nassávají antisemitismus s mateřským mlékem"...). Před druhou světovou válkou odešel do tehdejší britské Palestiny, což mu zachránilo život. Během holocaustu totiž byli jeho rodiče i řada příbuzných zavražděni. Šamirovy názory se postupně zatvrzovaly a jeho obavy z evropského antisemitismu se přenesly i na obavy z Arabů a Britů. Zašly nakonec tak daleko, že se stal členem extrémní sionistické organizace Lechi vedené Abrahamem Sternem, který tak nenáviděl britskou mandátní správu, že v boji proti Britům dokonce usiloval o kompromis s nacisty. Tehdy si taky Šamir vysloužil přezdívku „Michael“ podle legendárního spoluzakladatele IRA Michaela Collinse. Je zvláštním paradoxem dějin, že zatímco ve čtyřicátých letech IRA inspirovala radikální sionisty, dnes najdeme v severním Irsku desítky připomínek o „boji katolických Irů a Palestinců za společnou věc“... Šamir se stal pro Brity v Palestině postupně jedním z nejhledanějších teroristů. Ti ho také několikrát zadrželi a uvěznili. Po Sternově smrti byl také jedním z mužů, kteří ho nahradili v čele radikální organizace. Stal se tak mimo jiné spoluzodpovědný za smrt významného britského politika lorda Moyneho, za masakr v palestinské vesnici Dejr Jásín a nakonec i za vraždu mírového vyjednavače OSN švédského hraběte Bernadotta. Ani za jeden z činů nebyl Šamir v Izraeli nikdy odsouzen. Je tak typickým příkladem toho, jak je na Blízkém východě linie mezi terorem a vysokou politikou někdy tenká a jak malý je někdy rozdíl mezi „teroristou“ a „bojovníkem za nezávislost“. (Vyšlo v MFdnes 2. 7. 2012)

Obituary for former Israeli Prime Minister Yitzhak Shamir (1915-2012)

In the person of Yitzhak Shamir left on 30th June 2012 one of the most striking and tough prime ministers State of Israel ever had. Shamir was not a man of compromise and he ultimately proved tougher than the other "hawkish" Prime Ministers Menachem Begin and Ariel Sharon. „Hawks“ are those who far more than the peace talks favored strength and defense ability of Israel. Nevertheless, Begin and Sharon later in their old age became „peace doves“. For example Begin made peace with Egypt and a great champion of Jewish settlers, Sharon finally evacuated settlements in Gaza. Even Shamir come under enormous U.S. pressure in 1991 and finally participated in important Madrid peace conference, which started the Israeli-Palestinian peace process. But he went there only with extreme reluctance and  when the peace process really started, Shamir practically withdrew from Israeli political life.

Shamir became prime minister for the first time in 1983, when he was foreign minister for Likud party in government led by Menachem Begin. Shamir, who almost pathologically mistrusted the Arabs saw Begin's peace plan with Egypt in 1979 very critically. Later as prime minister he also strongly supported the construction of Jewish settlements in the occupied territories. After a compromise with the Labour Party he became prime minister of Israel again, in 1986. After various political twists and turns he remained prime minister until 1992, when he was replaced by one of the architects of the peace process, Yitzhak Rabin. Shamir did not believe in peace negotiations, his idea was to build position of Israel rather on authority and combat readiness than on peace negotiations.

Even more interesting than Shamir's career in the "high" Israeli politics was his youth and the factors that shaped his uncompromising political stances. Since childhood he experienced in his native Poland anti-Semitism (well known is his later assertion that " The Poles imbibe anti-Semitism with their mother's milk" ...). Before World War II he went to the British Palestine, which probably saved his life. During the Holocaust his parents and many relatives were murdered. Shamir's Opinions gradually hardened and concerns of European anti-Semitism were transferred to his concerns of the Arabs and the British. He finally gone so far that he became a member of the extreme Zionist organization Lehi headed by Avraham Stern, who hated the British Mandate administration so much that he even tried to compromise with the Nazis. At that time Shamir also earned the nickname "Michael" according the legendary co-founder of I.R.A. Michael Collins. It is a particular paradox of history that while the I.R.A. in the forties inspired radical Zionists, now we can find in the Northern Ireland dozens of comments about "Catholic Irish and Palestinians fighting for a common thing" ... Shamir became one most wanted terrorists in Palestine for British. They also arrested him and imprisoned him for several times. After Stern's death he was also one of the men who replaced him at the leadership of a radical organization. He was then partly responsible for the death of lord Moyne, for the massacre in the Palestinian village of Deir Yassin and ultimately for the murder of Swedish UN peace negotiator Count Bernadotte. For neither one of the acts Shamir was never convicted in Israel.

Shamir is therefore the typical example how in the Middle East the line between terror and politics is sometimes thin and how little could be difference between "terrorist" and "independence fighter".  

Nejstatečnější řeč Ariela Šarona

The bravest speech of Arik Sharon.

O izraelském premiérovi, dlouholetém politikovi, generálu, veliteli komanda smrti i prostém vojákovi si můžeme myslet co chceme: pro někoho bude navždy krvežíznivou politickou saní a válečným zločincem, pro jiné rozhodným mužem činu a "králem Izraele". Málokdy narazíme na názor mezi.
Poslední projev jeho života, tedy předtím, než upadl do komatu, však překvapil zřejmě všechny, kdo měli o jeho osobnosti tak jednoznačné mínění. Zdá se tak, že i přesto, co měl na svědomí v minulosti, byla opravdu škoda, že odešel právě v roce 2006. Podobně jako existoval Rabin - tvrdý voják a politik, byl také Rabin - mírotvorce. Podobně to bylo na určitý čas i u Arafata a nakonec se přeci jen zdá, že k výrazným posunům v politickém myšlení došlo i u Šarona (skoro by se chtělo říci že nový Ariel je daleko lepší než ty dosavadní...:)
Když se na video podíváte, zjistíte, že současnému izraelskému premiérovi se tehdy ze Šaronových slov dost protáhl obličej.      

Palestinská státnost v OSN

Interview concerning Palestinian UN state bid. 

Přestože obě strany připouští budoucí vznik samostatné Palestiny, mírové rozhovory mezi oběma stranami více než před rokem uvázly na mrtvém bodě. Které sporné otázky jsou největší překážkou pro případné obnovení jednání?

Je to jednak rozdělení Palestinců – a to jak geografické (Gaza, Západní břeh), tak politické (OOP/Fatah na Západním břehu vs. Hamás v Gaze). V případě Izraele se zase jedná o to, že zemi vládne pod vedením Netanjahua jedna z nejtvrdších a nejnacionalističtějších vlád v izraelské historii, pro kterou není hledání kompromisu s Palestinci příliš důležité. Jinak podstatou sporu stále zůstávají nedořešené věci od zkrachovalého mírového procesu z 90. let – židovské osady, status Jeruzaléma, vzájemná bezpečnost, status uprchlíků, vzájemné hranice, vodní zdroje… To vše se od dob mírového procesu ještě zkomplikovalo, přibyly nové židovské osady, nové teroristické taktiky, vzrostl počet uprchlíků, Izraelce a Palestince dnes odděluje fyzická bariéra…

Mahmúd Abbás už řekl, že 23. září předloží žádost o plné členství Palestiny v OSN. Je tedy pravděpodobné, že žádost přes Valné shromáždění projde a když se dostane před RB OSN, USA ji téměř jistě zamítnou. Může páteční hlasování vůbec přinést nějaké překvapení?

Nečekám, že by USA nevetovaly palestinskou žádost, nicméně překvapení mohou přichystat politické či jiné kroky a události (například nárůst extremismu) přímo v Izraeli či Palestině, respektive reakce dalších států.

Je palestinská žádost o uznání státu pouze pokusem o získání větší mezinárodní pozornosti nebo může mít hlasování na půdě OSN skutečně přímý dopad na situaci v regionu?

Je to palestinská reakce na dlouhodobou stagnaci mírových jednání a také na kroky současné izraelské vlády. Skrývá v sobě různá rizika, které na dnešním rozjitřeném Blízkém východě ani Palestinci ani Izraelci nemohou předpovědět. Řada Palestinců by už ráda viděla svůj stát, ale není úplně přesvědčená o důsledcích hlasování v OSN.

Jinak Izrael ještě za premiéra Šarona rovněž zahájil politiku jednostranných kroků (evakuace židovských osad z pásma Gazy, výstavbu separační bariéry), takže se palestinský krok logice vzájemných izraelsko-palestinských vztahů v posledním desetiletí zase tak nevymyká.

Za Palestinu zřejmě na Valném shromáždění vystoupí Mahmúd Abbás z hnutí Fatah, nakolik ale jeho postoj koresponduje s ostatními skupinami? Například Hamás, přestože nedávno uzavřel s Fatahem příměří, tuto iniciativu důrazně odmítá. Může Abbásova žádost znovu prohloubit rozkol mezi Palestinci?

Ano, Fatah s Hamásem skutečně uzavřeli nedávno v Egyptě (již po několikáté) dohodu, dlouhodobě jsou však vztahy mezi těmito dvěma klíčovými palestinskými hnutími špatné. Hamás se nyní od kroku distancuje, ale zřejmě bude vyčkávat, co reakce na hlasování vyvolá. Pragmaticky se bude snažit využít výsledek hlasování ve svůj prospěch, a to hlavně v případě, že by výsledek hlasování oslabil jeho soka Fatah.

Co by se změnilo pro židovské osady na okupovaných územích, pokud by byla Palestina OSN uznána v hranicích před šestidenní válkou?

Zřejmě nic výrazného, protože vojensky má situaci na Západním břehu pod kontrolou Izrael. Je však možné, že vzroste napětí mezi Palestinci a židovskými osadníky na Západním břehu a že dojde k násilnostem.

Pokud by Izrael uznal palestinský stát, bylo by reálné počítat s tím, že jej na oplátku uznají některé arabské státy, které tak dosud neučinily?

Izrael při hlasování v OSN palestinský stát neuzná. V souvislosti s uznáním Izraele arabskými státy poukazuji např. na mírovou iniciativu současného saúdského krále Abdalláha z roku 2002 (tehdy byl korunním princem), která přislíbila uznání Izraele arabským světem výměnou za stažení židovského státu z území okupovaných po roce 1967 a za předpokladu „spravedlivého vyřešení osudu palestinských uprchlíků“.

Viditelným zastáncem uznání palestinského státu je Turecko. To v poslední době vyostřilo svůj spor s Izraelem, ale i jinak zastává poměrně sebevědomou zahraniční politiku. Například rada premiéra Erdogana, aby Egypt přijal sekulární ústavu podle tureckého vzoru vzbudila značný rozruch. Má tato země nakročeno k tomu stát se nejsilnější regionální velmocí?

Turecko se skutečně v poslední době chová, tak jak naznačujete. Má to řadu příčin: úspěšný a populární současný vládní establishment, hospodářská konjunktura země, jisté posilování náboženského charakteru od tradiční atatürkovské sekularizace. Pak zde také hraje roli dlouhodobé odmítání Turecka ze strany evropských integračních struktur jako rovnocenného partnera. Turecko tak přehodnocuje svou předešlou politiku a priority a orientuje se od Evropy více na Blízký východ. V současnosti má v tomto regionu dobré předpoklady k posílení už tak silné pozice.

Ve kterých státech mají Palestinci před hlasováním OSN nejvlivnější spojence? Jak jednotná je v tomto ohledu EU?

Není asi překvapující, že nejvíce je to mezi státy arabského a muslimského světa. Palestinský stát také uzná řada afrických, asijských a jihoamerických zemí. EU není i přes snahu o „jednotnou evropskou zahraniční politiku“ v této otázce jednotná, protože některé státy Palestince jednoznačně podpoří (např. Španělsko, některé skandinávské země) a jiné pravděpodobně nikoliv (Česká republika, Německo, Nizozemí).

Československo mělo v různých obdobích nadstandardní vztahy jak s Izraelem, tak s Palestinou. Mohla by mít Česká republika předpoklady stát se úspěšným prostředníkem mezi oběma stranami konfliktu?

Za současné situace o tom pochybuji, protože se Česká republika v posledním desetiletí celkem neskrývaně postavila na stranu jednoho z aktérů konfliktu – Izraele – a tak může být jen těžko chápána jako nestranná.

Všeobecně se očekává, že Česká republika palestinskou žádost nepodpoří z podobných důvodů jako USA (jednostrannost takového kroku). Mohou z toho pro Českou republiku vyplynout nějaké důsledky?

Nemyslím si, že by bylo pro Českou republiku důsledkem něco výrazného konkrétního pozitivního či negativního. Nebyli jsme, nejsme a zřejmě ani nebudeme na Blízkém východě důležitý politický hráč. Není vyloučené, že posílí nějaké specifické kontakty a kontrakty s Izraelem apod. Jak už jsem naznačil, Česká republika není vnímaná v otázce vztahů mezi Izraelci a Palestinci ve světě a v Evropě jako nestranný stát, a tak pravděpodobný český hlas proti v OSN tento obraz ještě posílí.

Vyšlo v Deníku pod názvem "Česko není nestranný hráč...Neskrývaně stojí za Izraelem", 23. 9. 2011 Rozhovor vedl Martin Dohnal