Kam směřuje Izrael jako "Národní stát židovského lidu"?

Mírně zkrácená a zeditovaná verze vyšla 30. 7. 2018 v Deníku referendum. Otázky kladl František Kalenda.

Minulý týden přijal Izrael nový zákon o národním státu, který okamžitě vyvolal vlnu nevole například kvůli podpoře stavby osad nebo kvůli tomu, že arabština přichází o status oficiálního jazyka. Bude mít tento zákon nějaké praktické dopady na soužití většinového židovského obyvatelstva a menšin?

Důsledky mohou být skutečně negativní jak pro arabské občany Izraele, tak pro vzájemné soužití židovského a nežidovského obyvatelstva i celkově destruktivní pro izraelskou demokracii. Ta se ostatně i bez tohoto zákona dlouhodobě potýká s různými problémy, které zdaleka nesouvisí jen se vztahy mezi židovským a arabským obyvatelstvem, ale má i řadu konfliktních bodů uvnitř židovské společnosti. Ty souvisí například s nespravedlivě uspořádanými vztahy mezi sekulárními a religiózními židy, a dokonce se vztahy i mezi věřícími židy navzájem – například při konverzích k judaismu. 

Zde bych rád ještě zdůraznil, že se nejednalo jen o přijetí běžného zákona, ale o tzv. základní zákon. Ty v Izraeli hrají roli ústavních zákonů a nahrazují psanou ústavu, kterou Izrael nemá. V kontextu izraelského práva se tedy jedná o právní předpis nejvyšší právní síly a není to tak jen „běžný“ kontroverzní zákon. Na druhou stranu charakter některých z těchto základních zákonů, či části jejich ustanovení, je spíše deklaratorní a symbolický. Je to i případ tohoto základního zákona, který se jinak oficiálně nazývá Základní zákon: Izrael jako národní stát židovského lidu (dále už jen „Základní zákon“). Ale často právě symboly a proklamace mohou v izraelsko-palestinském konfliktu hrát výrazně důležitější roli než nějaké předpisy, nařízení atd. Navíc také přijetí Základního zákona v současném znění ukazuje, jakým směrem se posouvá klíčová izraelská legislativa. Základní zákon například hovoří pouze o „židovském státu“. Přitom třeba dřívější základní zákony zmiňují výslovně spojení „židovský a demokratický stát“. Tyto starší předpisy zůstávají samozřejmě v platnosti, ale přesto je velmi znepokojující, že bylo u nové legislativy definující základní rysy státu slovo „demokratický“ vypuštěno...

Jinak bude také velmi záležet na tom, jak bude nový základní zákon v praxi aplikován: Možná se nic zásadního v praktických vztazích mezi židovskými a nežidovskými Izraelci nezmění. Možná také izraelský nejvyšší soud či Kneset tento zákon časem pozmění či zruší. Ale je zde také poměrně reálná možnost, že tento zákon bude velkým formálním hřebíkem do rakve izraelské demokracie, protože přístup izraelských úřadů vůči izraelským občanům nežidovského původu bude po přijetí tohoto základního zákona stále více diskriminační... 

Je možné ve spojitosti s novým zákonem používat termín „apartheid“ a „rasismus“?

Apartheid se vyvinul jako zvláštní systém segregace jihoafrického obyvatelstva během specifického nedemokratického režimu v JAR. Pojem „rasismus“ předpokládá diskriminaci mezi rasami a byl pro jihoafrický režim zcela esenciální. (pozn.: Pojem „rasismus“ nemá zcela jednoznačnou definici a já zde používám spíše jeho užší pojetí, jak je známé v českém jazyce, kde je rasismus chápán hlavně biologicky. Naopak anglo-americké pojetí rasismu může být výrazně širší a může zahrnovat i nenávist vůči etnické skupině). Oproti tomu případy, kdy Izraelci diskriminují vlastní občany arabského původu či Palestince (tzn. ty Araby, kteří žijí v Gaze, na Západním břehu, nebo jinde po světě – často jako uprchlíci – a nemají zároveň izraelské občanství), tak ty nejsou založeny na biologickém rasismu, ale ne jiných předpokladech: Na popírání národních a politických práv, na kulturně-náboženské dominanci, na osadnickém útlaku starousedlíků, na islamofobii, anti-arabismu (či obecně xenofobii) a někdy i na zločinech z nenávisti.

To nemusí nic měnit na tom, že některé důsledky izraelské politiky vedou k tomu, že v konečné situaci mohou být podobné důsledkům apartheidu. Jenže i tady je třeba rozlišovat mezi izraelskými Araby a Palestinci. I po přijetí nového Základního zákona totiž zůstávají zachována občanská práva nežidovských (tedy hlavně arabských) obyvatel Izraele. Na druhou stranu se teď ale už mohou zcela oficiálně cítit jako „občané druhé kategorie“. V mnoha jejich právech však jejich pozice zůstává i nadále mnohem lepší než pozice Palestinců, kteří žádná občanská práva v Izraeli nemají.

Právě situace Palestinců (tedy nikoliv izraelských Arabů) byla doteď často popisována jako „apartheid“. A skutečně – zvláště situace Palestinců na Západním břehu tento systém připomíná. Jenže opět nesouvisí s rasovou odlišností a barvou pleti, jako hlavně s výše zmíněnými předpoklady (popírání národních a dalších práv). Segregace na Západním břehu je také do velké míry důsledkem principů mírového procesu 90. let minulého století, na jejichž základě byl Západní břeh rozdělen do zón s odlišnou izraelskou a palestinskou správou. Tento princip byl už ve své době velmi kritizován právě s odkazem na posílení segregace obou skupin. Nicméně v mírových smlouvách ho tehdy schválilo nejvyšší palestinské vedení v čele s Arafatem.          

Mohl byste ještě vysvětlit proč nemá izraelsko-palestinský konflikt rasistický podtext?  

Pokud odhlédneme od skutečnosti, že samotný koncept ras a rozdílů mezi nimi je – hlavně od porážky nacismu a rasových kvazivědeckých teorií – zpochybňován, nelze dokonce ani v povrchní taxonomii přiřazovat Izraelce a Araby k odlišným rasám. Obě skupiny patří k jedné rase europoidní (angl. Caucasian), přičemž je třeba vzít v potaz i stejné semitské kořeny Arabů a Židů. Navíc výrazná část izraelských Židů pochází přímo z arabských zemí a má k Arabům stále etnicky i kulturně velmi blízko.

To nic nemění na tom, že „skutečný“ (tedy myšleno biologický) rasismus se v moderní izraelské historii objevil například v některých přístupech státu k etiopským Židům černé pleti. Tady šlo opravdu o rasovou diskriminaci, protože zodpovědným izraelským dominovali v inkriminované době aškenázští Židé bílé pleti. Například v přístupu některých židovských osadníků k Palestincům se určitě mohou objevit rasistické stereotypy, a v opačném případě zase antisemitismus - nicméně často je jejich původci konstruují velmi účelově. Paradoxně velmi tvrdě protipalestinské stereotypy se vyskytují u některých sefardských Židů, kteří ač etnicky sami velmi blízcí Arabům (někdy dokonce mluvící arabštinou jako rodnou řečí) tímto způsobem vytěsňují svoji původní etnicitu. Mám za to, že pokud chce někdo na výše uvedené případy používat přesnější terminologii, měl by se některé pojmy buď zvážit, nebo alespoň používat termíny jako kvazi-apartheid či kvazi-rasismus. Ale to vše pro šíři a nejednotné užívání pojmů beru také jako téma do diskuse.

Ostatně velmi diskutabilní je i princip nabývání izraelského občanství: Pokud neprokážete židovský původ z nějaké komunity v diaspoře, můžete získat občanství už prakticky jen na základě konverze podle pravidel ortodoxního judaismu. To je přece obrovský paradox, stát se občanem demokratického státu na základě hluboce religiózní procedury...  Ale ani tento princip ale nemá rovněž rasistický charakter: Teoreticky může jakýkoliv Palestinec či jiný Arab, respektive Afričan černé pleti konvertovat podle pravidel ortodoxního judaismu a získat následně izraelské občanství. V tomto ohledu se stal velmi zvláštní např. případ libanonského šíity Ibráhíma Jásína z Hizballáhu, který konvertoval k ortodoxnímu judaismu a pod jménem Avraham Sinaj se stal izraelským občanem. 

Jaké jsou politické konotace přijetí tohoto Základního zákona? Co jím chce Netanjahu sdělit dovnitř Izraele a navenek?  

S terminologií „Izrael jako národní stát židovského národa“ a jí podobnými, které lze najít v kontextu Základního zákona, operuje izraelská pravice jako s určitou mantrou už dlouho. Platí to jak pro sekulární pravici, kde lze v této souvislosti zmínit jména politiků jako současný premiér Benjamin Netanjahu, ministr obrany Avigdor Lieberman či ministryně spravedlnosti Ajeled Šakedová, tak i pro pravici religiózní. Tam je důležitým jménem hlavně současný ministr školství a diaspory Naftali Bennett. Dovnitř Izraele znamená přijetí tohoto Základního zákona (mj. těsnou poměrně těsnou většinou 62:55) posílení nacionalistického, protiliberálního ducha, který už delší dobu v izraelské společnosti výrazně zakořeňuje.  Přelomovým obdobím byl konec mírového procesu a začátek druhé intifády v roce 2000. Jak je ale na hlasování vidět, výrazná část izraelských politiků se s touto tendencí neztotožňuje, včetně některých zbožných Židů i příslušníků pravice.  

Izraelská opozice Základní zákon posměšně označila za předvolební. Má ale Netanjahu důvod obávat se za rok opozice? Existuje strana nebo alespoň silný politik, který by jej mohl vyzvat v příštích volbách?

To je velká otázka. Netanjahu měl už nespočet vážných skandálů, ale vždy se z nich dokázal dostat ven a buď se vrátit k moci, nebo se u ní udržet. Dokonce se mu začalo pro jeho schopnost přežít krize a skandály začalo přezdívat „teflonový premiér“. Netanjahu je velmi obratný a charismatický politik, zkušený řečník a manipulátor v jedné osobě. Bude velmi těžké ho porazit, ale nikdo není v politice navěky.  

Co historicky silná izraelská levice? Co brání koalicím levicových stran, jako je Sionistická unie, aby Netanjahua porazily?

Jen na vysvětlenou pro čtenáře: Sionistická unie je koalice Strany práce, strany Ha-Tnua („Hnutí“) a izraelských Zelených. Strana práce je historicky jedna z nejdůležitějších a největších izraelských stran a zároveň tradiční konkurent pravicově-nacionalistického Likudu. Velmi dlouhou dobu kandidovala samostatně. Ha-Tnua je fragment liberální strany Kadima, kterou ztělesňuje známá politička Cipi Livniová. A Zelení jsou už dle názvu malá izraelská ekologická strana. 

Velkým problémem Strany práce i koalice Sionistická unie, zformované v roce 2014, je dlouhodobě hlavní vedení. Od atentátu na Jicchaka Rabina se levici nepodařilo najít vůdce, který by byl dostatečně charismatický a schopný vzdorovat posilující nacionalisticko-náboženské pravici v čele s Netanjahuem. Jména lídrů jako Amram Micna, Šelly Jachimovičová, Jicchak Hercog a řada dalších, nebyly schopny dát straně správný směr a energii, zmobilizovat dostatečný počet voličů a porazit Likud.        

Benjamin Netanjahu bývá často přirovnáván k Viktoru Orbánovi, s nímž ostatně udržuje blízké vztahy. Před pár dny maďarský premiér dokonce navzdory protestům Izrael oficiálně navštívil. Dá se říct, že Netanjahu nastoupil v Izraeli maďarskou cestu? K jakési „neliberální demokracii“? Jak se za dobu jeho vlády Izrael proměnil?

No Maďarsko zatím nikoho neokupuje.. :) Netanjahu určitě patří k současné generaci k autoritářství tendujících politických vůdců, kteří demokracie spíše využívají k posílení osobní moci nebo prosazení specifické neliberální politické agendy. Proto si velmi dobře rozumí s Viktorem Orbánem, Donaldem Trumpem a vcelku dobře i s Vladimírem Putinem, čínským prezidentem Si Ťin-Pchingem a řadou dalších. Trump je v této skupině politiků pro Netanjahua samozřejmě nejdůležitější, protože USA jsou už dlouho klíčový izraelský podporovatel. Netanjahu se nikdy netajil svou skepsí k mírovému procesu s Palestinci. Až na několik výjimek, ke kterým byl donucen Clintonovou administrativou, vždy poměrně konzistentně pracoval na jeho rozkladu. 

Trump si v minulosti příliš o izraelsko-palestinský konflikt nezajímal. Na začátku své prezidentské dráhy pak mluvil o izraelsko-palestinském smíru, a dokonce se velmi brzy setkal s Mahmúdem Abbásem. Proč si nakonec Trump s Netanjahuem tak padli do noty? 

Trump má oblibu v machistických politických gestech a například přesun americké ambasády do Jeruzaléma do tohoto vzorce zapadá: Z technického hlediska byl relativně jednoduše proveditelný a zároveň obrovsky medializovaný, přičemž navíc vyvolal zdání, že je Trump oproti svým předchůdcům „mužem činu“. Zároveň však tento krok současnému americkému prezidentovi, známému mnohými morálními poklesky, pomáhá udržet podporu ze strany konzervativních křesťanských voličů. Pro ty je z jednostranná podpora Izraele teologicky natolik důležitá, že pak Trumpovi ledasco odpustí. Pro Netanjahua a jemu blízké politiky byl přesun americké ambasády splněným snem. Zároveň mu imponuje i Trumpův ostře protiíránský postoj, se kterým Netanjahu sám už velmi dlouho operuje.  Této výhodné konstelace ve vztahu s americkým prezidentem je Netanjahu navíc schopen velmi efektivně využít k prosazení pravicově-nacionalistické agendy, jejíž součástí je i podpora a expanze židovských osad na Západním břehu a přitvrzení postoje k pásmu Gazy. 

Stále narůstající technologická převaha Izraele, spolu s nekritickou Amerikou za zády, tak posilují roli Izraele jako regionálního hegemona, který si s Palestinci může dělat v podstatě co chce. Zároveň však tato situace představuje pro Izrael nebezpečnou dvousečnou zbraň: Preferování hodnot ostře laděného nacionalismu, osidlovací politika, militarizace, sekuritizace a do jisté míry i posilování náboženských hodnot ve společnosti totiž oslabují demokratický charakter Izraele. Již dlouhodobě je to patrné na Izraelem okupovaných či kontrolovaných palestinských územích, kde politika osadnictví vytvořila – dnes hlavně na Západním břehu – dokonce formu koloniálního útlaku. Dnes však už nehrozí jen další stagnace či zhoršení izraelsko-palestinského sporu, ale právě přijetí zmiňovaného Základního zákona signalizuje, že jsou vážně ohroženy i existující demokratické hodnoty a procesy přímo uvnitř Izraele.     

Baršovi Židé, Palestinci a rasismus

Article by the Czech professor and social scientist Pavel Barša which is focusing on contemporary issues of the Israeli-Palestinian conflict, particularly on Palestinian statehood and on streams of Zionist movement. 

Několik zajímavých pasáží z článku Pavla Barši v Orientaci Lidovek ze 22. října 2011 k diskusi či polemice.  

Článek se zabývá současnou argumentací v souvislostí s palestinskými snahami o uznání nezávislosti na půdě OSN a izraelskými protiargumenty. Analyzuje také různé koncepce sionistického hnutí a jejich vztah k území Izraele/Palestiny v průběhu 20. století.

...

Původnímu sionismu nešlo o zajištění nadřazenosti Židů nad ostatními lidmi či národy, ale o zajištění rovnosti s nimi. Cílem politických sionistů v čele s Theodorem Herzlem či Maxem Nordauem nebylo potvrdit výjimečnost či „vyvolenost“ Židů, ale naopak z nich učinit národ jako každý jiný – tedy obdařený vlastním územím a politickými institucemi. Protože tito sionisté měli za to, že zdrojem antisemitismu je právě rozptýlení Židů mezi ostatními národy, ustavení jejich vlastního státu mělo přinést konec antisemitismu. Myšlenka výjimečného poslání Židů sice přežívala u levicového křídla „praktických“ sionistů, to však pouze v univerzalistické podobě – kibucy čili rovnostářské zemědělské komuny, které stoupenci tohoto křídla budovali na palestinské půdě, měly ukazovat cestu ostatním lidem a národům k sociálně spravedlivému řádu. Ale ani kulturní sionisté jako filozofové Jehuda Magnes, Martin Buber či Samuel Bergmann, kteří ve stopách Achada Haama považovali obnovení pouta s územím Palestiny za počátek obnovy židovského národního ducha, neviděli v tomto projektu zradu všelidských hodnot, ale jen specificky židovský příspěvek k jejich uskutečňování. Není proto divu, že právě z nich se rekrutovali nejvýraznější obhájci židovsko-arabského dialogu a ve 40. letech i dvojnárodnostního státu na území Palestiny. V prvním desetiletí izraelského státu se jeho zakladateli Davidu Ben-Gurionovi dařilo kombinovat protiarabské spojenectví s neokoloniálními západními velmocemi (vzpomeňme na suezskou krizi na podzim 1956) s budováním polosocialistického systému, v němž idea masivně přerozdělujícího státu (podepřeného mocnou odborovou centrálou) vytlačila na okraj původní anarchokomunismus kibucniků. Nahrazování jejich pionýrství ideou státnosti na jedné straně signalizovalo ideologické odumírání socialistického sionismu, na straně druhé vzbuzovalo naději, že se podaří dosáhnout alespoň cíle politického sionismu – tedy že se Izrael postupně stane národním státem jako každý jiný. Šestidenní válka v červnu 1967 se na první pohled jevila jako vyloučení takové normalizace – jako potvrzení výjimečného stavu, v němž Izrael je a navždy bude ve vztahu k ostatním národům a státům. Rostoucí napětí na hranicích a arabské chvástání o smetení Židů do moře, které kulminovaly v týdnech před válkou, jako by dokládaly, že se Židé i dvacet let po šoa nacházejí v krajním existenčním ohrožení. Bleskové vítězství zase jako by potvrzovalo, že jedinou věcí, na niž se v této situaci mohou spolehnout, je vojenská síla jejich státu.

...

Okupace jako šance

O tyto dva prvky se opřel nový typ sionismu, jenž zaplnil prázdno po svých třech výše zmíněných předchůdcích. Z politického sionismu v podání jeho pravicového dědice Vladimíra Žabotinského si vzal důraz na vojensky silný stát jako jedinou záruku bezpečí Židů. Současně však opustil Herzlovu představu, že ustavením takového státu zanikne antisemitismus a z Židů se stane národ, jako jsou jiné. Přetrvávající nepřátelství Arabů a dalších s nimi sympatizujícíchm národů mělo naopak dokazovat, že antisemitismus je věčným sklonem Nežidů, a je proto třeba neustále pěstovat a zvětšovat vojenskou převahu Izraele nad jeho sousedy. Z původního socialistického sionismu si neosionismus vzal pionýrský elán při osidlování nově okupovaných území. Zatímco však pro radikální levičáky z Hašomer Hacair byly osady místem sociálního experimentu s obecně lidským dosahem, pro národně-náboženské aktivisty hnutí Guš Emunim jsou osady realizací partikulárního nároku Židů na vlastnictví země, kterou jim slíbil Bůh. Také pro kulturní sionisty bylo spojení se zemí starověkých Židů klíčovým momentem. Nebylo však nikdy pojato mechanicky jako fyzická kontrola území, ani nebylo samo o sobě posledním cílem – mělo být pouze katalyzátorem duchovní obnovy, jejímž prostřednictvím budou Židé svým nezaměnitelným způsobem participovat na duchovní obnově lidstva jako celku. Ideologická převaha neosionismu umožnila, že během prvních dvaceti let okupace si Izrael učinil z podmaněného obyvatelstva zdroj levné pracovní síly a přistoupil tím na logiku kolonialismu, které se původní sionisté bránili odmítnutím zaměstnávat Araby. Od první intifády pak Izrael na okupovaném území zavedl propracovaný režimm hierarchické segregace mezi Židy a Araby, jenž není možné popsat jinak než jako institucionalizovaný rasismus. A přitom, jak si uvědomil na přelomu šedesátých a sedmdesátých let politický důchodce Ben-Gurion, okupace arabských zemí ředstavovala také příležitost k normalizaci, neboť Izrael konečně získal „žetony“, které v příhodnou chvíli mohl vyměnit za uznání a mír ze strany Arabů. Ben-Gurionovy názory tehdy působily jako hlas přicházející z jiné doby – proč byl měl Izrael myslet na návrat dobytých území v situaci, kdy má evidentní převahu nad svými sousedy, disponuje nukleárními zbraněmi a za zády mu stojí jedna ze dvou globálních velmocí, která ho považuje za obrannou výspu svých zájmů v regionu? Mocenská převaha Izraele byla také hlavní příčinou neúspěchu mírového procesu mezi ním a OOP: co vlastně mělo motivovat izraelské Židy k tomu, aby přestali osidlovat okupovaná území a stáhli se z nich, měli-li díky dohodám z Oslo z roku 1993 v kapse Arafatův slib míru a v roli „nestranného zprostředkovatele“ věrného advokáta svých zájmů USA? 

Tak pravil Ben-Gurion

Obamova neschopnost přimět izraelské Židy k trvalému zmrazení osidlování a Palestince k nepodání žádosti o přijetí za člena OSN signalizuje slábnutí amerického vlivu na další vývoj v oblasti. Vstupujeme do období, v němž USA sice zůstanou důležitým hráčem na Blízkém východě, ale ne jediným. Každopádně již se nebudou moci automaticky spoléhat na podporu Káhiry, Rijádu či Ankary. Izraelští Židé sice v dohledné době neztratí svou vojenskou převahu (jež má ovšem tváří v tvář okupovanému obyvatelstvu a všudypřítomným globálním médiím omezenou hodnotu), ale postupné slábnutí amerického a západního vlivu v regionu nahlodá jejich dosavadní převahu politickou. Doufejme, že je to přiměje k tomu, aby si vzpomněli na rady stařičkého Ben-Guriona i na hodnoty lidské rovnosti a všelidské solidarity, které živily původní socialistický a kulturní sionismus. Z hlediska těchto hodnot je apartheid, který zavedli na okupovaných územích, nepřijatelný.

Pavel Barša v pořadu hydepark o izraelsko-palestinských vztazích (23. 9. 2011)