Oheň sváru medzi Izraelčanmi a Palestínčanmi založili Briti

Vyšlo 26. 10. 2023 ve SME, Dotazovala se Katarína Kozinková

Britští vojáci prohledávají palestinského Araba
v době arabské revolty

Dá sa vojna Izrael - Hamas pripodobniť k nejakému inému historickému či súčasnému konfliktu? Napríklad k vojne na Ukrajine, 11. septembru alebo konfliktu v Severnom Írsku?

Izraelsko-palestínsky konflikt je veľmi špecifický. Hoci, ponúkajú sa tu isté jeho analógie. Niektoré naznačujete. Experti často spomínajú práve konflikt v Severnom Írsku. Oba spory sú totiž svojím pôvodom kolonizačné či osadnícke, teritoriálne. Domorodé obyvateľstvo sa stretáva s technologickejšie vyspelými osadníkmi, pričom v priebehu konfliktu hrá veľmi dôležitú úlohu kultúrne-náboženská identita. Častá je však aj analógia s alžírskou vojnou o nezávislosť. Vzdialenejšie potom s kolonizáciou Ameriky či Tibetu. Každý konflikt je však špecifický. To, že niektoré dva spory sú v niečom rovnaké, ešte neznamená, že je rovnaká aj ich podstata. Porovnávanie konfliktov a skúsenosť, ktorá z toho vyplýva, je však veľmi dôležitá. Pre snahy o ich riešenie.

Spomenuli ste kolonizačný pôvod konfliktu, ako to teda historicky v území dnešnej vojny vyzeralo?

Pôvodní palestínski, teda arabskí obyvatelia boli najmä poľnohospodári. Ešte na prelome 19. a 20. storočia predstavovali asi 95 percent obyvateľstva regiónu. Do územia, kde žijú, prichádzajú s podporou Veľkej Británie Európania, najmä sionistickí Židia zo západnej Európy. Ľudia z najvyspelejšej časti sveta. Tieto dve skupiny sa nedostávajú ihneď do konfliktu, ale ich príchod má prvky kolonializmu.

Je nejaká analógia aj medzi vojnou medzi Izraelom a Hamasom a útokmi z 11. septembra či s vojnou na Ukrajine?

Z pohľadu stratégie a teórie konfliktov je vojna na Ukrajine konvenčným konfliktom dvoch armád porovnateľná skôr so skoršími konfliktmi Izraela so susednými arabskými štátmi. Vojna Hamas a Izrael je vojna teroristickej organizácie proti vojensky veľmi silnému štátu. Symetria je tu postavená inak. Vo vojne na Ukrajine síce platí, že ruská armáda bola spočiatku silnejšia. Ukrajina však začala dostávať dodávky západnej techniky z celého sveta a to sily viac vyvážilo. Hamas využil tiež moment prekvapenia, ale nemá napríklad letectvo či obrnené jednotky. Je to, jednoducho povedané, teroristická taktika použitá proti armáde a civilistom. Jedenásty september bol jeden sofistikovane vykonaný teroristický útok na civilné objekty s politickými cieľmi. Spoločné majú všetky tri udalosti práve utrpenie civilistov.

Keby ste mali označiť zásadné chyby, ktoré sa vo vzťahoch Izraela a Palestíny historicky stali, našli by ste také?

Na toto je veľmi ťažké odpovedať. Celá história ľudstva je lemovaná chybami s katastrofálnymi následkami. Ak by som mal vybrať nejaký osudový moment pri Izraelčanoch a Palestínčanoch, nie je veľmi známy, ale podľa mňa má zásadný dosah na priebeh celého konfliktu. Bola by to britská politika, ktorá sa uplatňovala voči palestínskym Arabom a Židom v čase Britského mandátu v Palestíne. Ten existoval v rokoch 1920 až 1948. Po prvý raz sa tu prakticky stretávame so všetkými aspektmi konfliktu, ktoré v ňom vidíme v modernizovanejších podobách podnes. Sú to extrémizmus, radikálny nacionalizmus, intifády, nábožensky motivovaný teror aj brutálny vojenský útlak. Briti počas svojho koloniálneho vládnutia dokázali umne využívať vo svoj prospech v duchu stratégie "rozdeľuj a panuj" napätie v lokálnych komunitách. Robili to tak aj v medzivojnovej Palestíne. A to až do momentu, keď sa im celá situácia vymkla spod kontroly a znepriatelili si nielen palestínskych Arabov, ale aj sionistických Židov. Napokon boli radi, že sa z oblasti "po anglicky" vyparili. Ale oheň sváru, ktorý tam Briti založili a potom rozdúchali, tam už zostal.

Viete nájsť najviac negatívnu a najviac pozitívnu postavu histórie izraelsko-palestínského konfliktu?

Pri Izraeli je tou najviac negatívnou jednoznačne Benjamin Netanjahu. A nejde iba o konflikt s Palestínčanmi, ktorý práve teraz nadobudol bezprecedentné rozmery, ale aj rozštiepenie izraelskej spoločnosti. Jeho zodpovednosť za súčasnú situáciu je vzhľadom na dĺžku jeho vlády a chorobnú túžbu napriek tomu vládnuť zrejmá. Jednoznačne najpozitívnejšou osobnosťou na izraelskej strane bol Jicchak Rabin. A to nielen preto, že sa stal hlavnou izraelskou postavou mierového procesu 90. rokov. Za čo, mimochodom, zaplatil životom. Ale tiež pre svoj osobnostný obrat. Zo zatvrdnutého generála sa stal štátnikom, ktorý bol na konci dňa ochotný sadnúť si za rokovací stôl aj so svojím odvekým nepriateľom.

A v palestínskej histórii?

Tam je pre mňa jednoznačne najdeštruktívnejšia osoba moslimského vodcu, veľkého jeruzalemského muftího Amína Al-Husejního z obdobia Britského mandátu v Palestíne. Bol nemilosrdným radikálom, ktorý sa napokon skompromitoval s nacizmom. Najlepší mi pripadá dnes už nie veľmi známy Fajsal Al-Husejní. Bol to veľmi charizmatický a, zdá sa, i konštruktívny politik z obdobia mierového procesu 90. rokov. Bol schopný zatieniť aj rozporuplného Jásira Arafata. Žiaľ, predčasne zomrel. Stojí za pozornosť, že obaja boli z rovnako veľkej jeruzalemsko-arabskej rodiny.

Karikatura britské politiky v Palestině z deníku Daily Mail z r. 1947
Všimněte si i stereotypizujících zobrazení Araba a Žida

Existuje moment, v ktorom keby sa niečo udialo inak, konflikt, ktorí vidíme dnes, by nemal taký katastrofálny rozsah? 

Je ním určite charakter okupácie, ktorú naštartovala šesťdňová vojna v roku 1967. Účel samotného preemptívneho útoku z roku 1967 bol z izraelského pohľadu pochopiteľný, nie však už potom podoba následnej okupácie palestínskych území. Mám na mysli hlavne výstavbu izraelských civilných osád na okupovaných územiach. Tá prispela nielen k výraznému zvýšeniu napätia medzi Izraelčanmi a Palestínčanmi, ale začala vnútorne negatívne ovplyvňovať aj izraelskú spoločnosť a demokraciu. A prinášať do vrcholovej politiky extrémistov, akým je napríklad aj súčasný minister národnej bezpečnosti Itamar Ben Gvir. Myslím si, že keby Izrael nezačal s výstavbou osád, a to najmä na rozsiahlom území Západného brehu, a ponechal by si na okupovaných územiach iba svoje vojenské základne, mohli už v 90. rokoch existovať vedľa seba dva štáty.

Čo bolo na začiatku šesťdňovej vojny? Keď hovoríte, že účel útoku Izraela bol pochopiteľný.

Pre Izrael existovala výrazná a reálna hrozba útoku zo susedných krajín, najmä z Egypta a zo Sýrie.

Ste zástancom toho, že pre trvalý mier musia teraz vzniknúť dva štáty, izraelský a palestínsky? A čo zároveň hovoríte na argument, že pre to nie je v území konfliktu dosť fyzického priestoru?

O riešení mať dva štáty sa v posledných rokoch hovorilo skôr už len ako o klišé, ktorému nikto veľmi neveril. Viac sa začalo hovoriť o izraelskom "manažmente konfliktu", ktorý by hádam raz mohol dospieť do nejakej podoby jednoštátneho riešenia. Potom sa však objavili aj hypotézy o trojštátnom riešení, teda že by Izrael, Západný breh a Gaza existovali ako politicky oddelené entity. Napokon, ešte výraznejšej izolácii Gazy do budúcna nahráva aj súčasná dramatická situácia. To je však veľmi neisté prorokovanie. Každopádne sú tu minimálne tieto tri scenáre.

Útok na nemocnicu al-Ahlí v Gaze, ktorý bol ihneď pripísaný Izraelu a až neskôr chybnej palestínskej rakete, mal aj politický dosah. Zástupcovia arabských krajín sa odmietli stretnúť s americkým prezidentom Joeom Bidenom, ktorý bol na návšteve Izraela. Palestínsky prezident Mahmúd Abbás, jordánsky kráľ aj egyptský prezident zrušili plánovanú schôdzku. Škodí rýchle neoverené informovanie potenciálnemu hľadaniu mieru?

Vplyv sociálnych médií stále narastá a každá strana konfliktu, prípadne jej priaznivci, dávajú do obehu obrovské množstvo informácií a propagandy, kde si každý môže nájsť, čo chce. V dnešnej situácii, žiaľ, reálny obraz zostáva kdesi bokom a pravdu si môže každý vykonštruovať a oprieť sa o množstvo "argumentov". Ale to, že sa arabskí lídri nestretli s Bidenom, môže mať aj iné súvislosti, než že by to bola iba reakcia na rôzne interpretovanú konkrétnu udalosť. Veľa "svojich" lídrov totiž považujú obyvatelia arabských krajín za mimoriadne skorumpovaných Američanmi a Izraelom. Takže stretnutie s americkým prezidentom v takej dramatickej a emotívnej chvíli im, aj napriek pravde, mohlo v očiach vlastných ľudí ešte viac uškodiť.

Biden sa pri návšteve Izraela postavil otvorene na jeho stranu. Spomenul však aj civilistov z Gazy. Aké argumenty podľa vás používa za zatvorenými dverami, pri rokovaní s Netanjahuom, aby dosiahol napríklad vpustenie mierových konvojov cez hranice s Egyptom?

Biden deklaruje, a úplne autenticky, veľmi silnú americkú podporu Izraelu. Ale zároveň si je vedomý toho, aká nebezpečná celá situácia je. Američania za ostatných desať rokov v izraelsko-palestínskom konflikte značne "vypratali pole" a zaradili ho vo svojich prioritách pomerne hlboko pod vojnu na Ukrajine, zhoršovanie vzťahov s Čínou či ťažkú situáciu v Afganistane. Teraz sa Američania snažia vrátiť do tejto roly veľmi dôležitého aktéra vzťahov medzi Izraelčanmi a Palestínčanmi. Biden tak k jasne deklarovanej podpore Izraela položil na stôl aj celkom jasnú otázku: Čo chce Izrael plánovanou pozemnou operáciu dosiahnuť a aké má hlbšie systémové riešenie ohľadom svojho prístupu ku Gaze a k humanitárnej situácii Palestínčanov v Gaze.

Vie na toto Netanjahu Bidenovi odpovedať, má nejakú predstavu o situácii v povojnovej Gaze? Vie na to vôbec niekto odpovedať?

To je celé nejasné. Sú scenáre, ale jedno jasné riešenie nie je. Celá situácia je príliš komplikovaná.

Je uskutočniteľné, ako to deklaruje denne ako svoj cieľ Izrael, zničiť Hamas?

Musíme sa na to pozrieť v kontexte. Izrael sa už v minulosti snažil zlikvidovať hnutie Hamas. Rozsah ako dnes tie operácie nemali, ale zničil jeho zakladajúcu elitu, dôležitých veliteľov aj duchovného vodcu. Zlikvidoval mnoho konštruktérov rakiet či výbušnín. A napriek tomu nastal útok zo 7. októbra. Hamas je veľmi komplexné hnutie a má aj civilnú zložku. Substituuje štát. Má teda aj širší presah, ako sú teroristické operácie. Má tiež exilovú zložku. Veľa dôležitých osobností Hamasu je v zahraničí. Rozhodne je ťažké niečo takéto zlikvidovať. Môže sa to podariť na nejaký čas, ale Hamas sa môže začať regenerovať. Prosperuje z nenávisti a chudoby, a tá keď bude pokračovať, Izraelčania nad tým celým nebudú vedieť držať celý čas železnú päsť.

Řadu britských protipovstaleckých strategií z doby Mandátu Palestina
převzal posléze Izrael. 
 

Dnes proti sebe stoja argumenty kolaterálnych škôd a kolektívneho trestania (angl. collective punishment), ktoré je zakázané z hľadiska humanitárneho medzinárodného práva. Máme to s čím historicky porovnať, čo sa týka rozsahu?

Najviac sa tomu približuje situácia spojená s krvavými udalosťami medzi Izraelom a Gazou na prelome rokov 2008 a 2009. Čo bola trojtýždňová vojenská invázia namierená proti Hamasu, s obrovským počtom obetí hlavne na palestínskej strane. Ale brutálny útok Hamasu zo 7. októbra a následné izraelské vojenské akcie proti Gaze ju, pokiaľ ide o počty obetí, a to tak na izraelskej, ako i na palestínskej strane, aj ďalšie faktory, výrazne prekonali.

Museli o brutálnom teroristickom útoku Hamasu na Izrael vedieť Irán a Libanon, prípadne ich aj nejako odobriť? Mohlo o nich vedieť Rusko?

Libanonský Hizballáh a iránsky režim o nich vedieť mohli, ale nemuseli. Že by ich dokonca priamo naplánovali a odsúhlasili, to je ešte menej pravdepodobné. Hamas je v mnohých ohľadoch veľmi autonómna organizácia a samotný fakt, že má s Iránom a Hizballáhom dobre vzťahy, ešte neznamená, že by im dovolil, aby im niečo plánovali. Putinovské Rusko má celkom určite na rukách veľa krvi, ale hlavne v iných konfliktoch.

Situácia sa dramatizuje aj na severe Izraela, na hranici s Libanonom. Ako vidíte prípadné zapojenie sa Hizballáhu do prebiehajúcej vojny, čo by sa muselo stať, aby sa tak stalo?

Ak by sa konflikt priniesol aj na územie Libanonu, zapojiť by sa mohli následne aj Sýria a Irán. Bol by to výrazne komplikovanejší konflikt. Aby sa Hizballáh zapojil, musela by sa podľa mňa opakovať situácia z roku 2006. Vtedy mal pripravenú veľkú operáciu. To, čo vidíme dnes, sú zatiaľ skôr prestrelky.

Izrael tento konflikt vníma ako novú vojnu, Hamas verzus Izrael, ktorá sa začala teroristickým útokom Hamasu 7. októbra a Izrael reaguje. Palestínčania hovoria, že táto vojna trvá už vyše sto rokov a toto je len jedna epizóda v nej. Ako to je?

Sú to extrémne brutálne momenty konfliktu, ktorý sa začal nie dlho po prvej svetovej vojne v období Britského mandátu v Palestíne a potom v priebehu 20. a 21. storočia v nepravidelných sínusoidách gradoval alebo naopak slabol.

Existuje krajina, aj keď táto otázka neznie dobre, ktorá má z aktuálnej brutálnej situácie radosť? Ak áno, ktorá a prečo?

Sú režimy, ktorým môže daná situácia vyhovovať. Ale aj tým, ktorým vyhovuje, napríklad tomu iránskemu, môže priniesť terajšia situácia zároveň aj veľké komplikácie. Irán sa môže napríklad začať v oveľa väčšej miere obávať priamej konfrontácie s Izraelom. To si však v skutočnosti určite neželá. Pretože dobre vie, že v potenciálnom iránsko-izraelskom konflikte by išlo o veľmi odlišné vojnové "ihrisko" s výrazne inými pravidlami, než aké vidíme teraz, v ich doterajšom skrytom súperení. Takže by som radšej odporúčal "radosti" aj "starosti" jednotlivých krajín sledovať vždy zo širšej perspektívy. 

V podstatě první světový politik, který navštívil Izrael po útocích v Gaze, byl britský premiér. Palestinský Západní břeh nenavštívil. 

----------------

Ještě více k dění na Blízkém východě od autora se můžete dozvědět na portálu Herohero!

Al-Kassám - patriarcha „džihádistické turistiky“

Století Balfourovy deklarace

Před sto lety odešel lordu Rothschildovi, jednomu z hlavních představitelů britského sionistického hnutí, krátký, ale velmi hutný a důležitý dopis. Jeho autorem byl britský ministr zahraničí Arthur James Balfour. Stálo v něm:  

Drahý lorde Rothschilde, 

s velkou radostí Vám zasílám jménem vlády Jeho Veličenstva následující prohlášení sympatií k židovským sionistickým aspiracím, které bylo předloženo kabinetu a jím schváleno. 

Vláda Jeho Veličenstva pohlíží příznivě na zřízení národní domoviny pro židovský lid v Palestině a co nejvíce se přičiní, aby usnadnila dosažení tohoto cíle, při čemž se jasně rozumí, že nebude učiněno ničeho, co by mohlo porušit občanská a náboženská práva existujících nežidovských společenství v Palestině, či práva a politický statut Židů v jakékoliv jiné zemi. Byl bych vděčen, kdybyste mohl předat toto prohlášení na vědomí Sionistické federaci. 

Upřímně Váš 

Arthur James Balfour

Přestože na první pohled působila Balfourova deklarace výrazně pro-sionisticky, z britského pohledu byla napsána velice obratně a diplomaticky nejednoznačně. Nezmiňovala například žádný „židovský stát“, ale daleko vágnější pojem „židovská národní domovina“. Výslovně také uvedla ochranu civilních a náboženských práv arabských či jiných nežidovských obyvatel Palestiny, nikoliv však už ochranu jejich práv politických.

Na konci první světové války britská vláda doufala, že tato deklarace povzbudí americké a ruské Židy k podpoře Británie a jejích spojenců v boji proti Německu. Británie chtěla rovněž omezit příliv dalších uprchlíků do země (mezi nimiž bylo mnoho židovských imigrantů), k čemuž by vytvoření „židovské domoviny“ mimo Británii pomohlo. 

Sionisté byli s Balfourovou deklarací v zásadě spokojeni, nicméně v táboře jejich radikálnější části sklidila nesouhlas. A to nejen pro svoji nejednoznačnost, ale i proto, že radikálové požadovali pro zřízení domoviny region větší než Palestina. V únoru 1919 tak nabídla Světová sionistická organizace na Pařížské mírové konferenci svůj první plán židovského státu. Ten kromě Palestiny výrazně přesahoval na východní břeh řeky Jordán. Vítězné mocnosti však tento plán zamítly. 

-------------------------------

Po sto letech je třeba Balfourovu deklaraci vnímat přinejmenším ve dvou rovinách. Jednak šlo o vyjádření určitého idealismu, protože sám lord Balfour byl křesťanský sionista (podobně jako britský ministerský předseda Lloyd George, důležitý diplomat sir Mark Sykes a řada dalších britských osobností), který věřil, že usídlování Židů v biblické domovině uspíší druhý příchod Krista. Balfour se také dlouho osobně znal s představiteli Světové sionistické organizace a lobbisty za věc židovského státu, mez kterými vynikal známý vědec Chajim Weizmann (1874 – 1952), pozdější první prezident Izraele.

Druhá rovina byla však byla velmi pragmatická – Britové velmi správně tušili, že jejich tehdejší blízkovýchodní politika nehraje férově: když se po porážce ze strany Osmanské říše u Gallipoli (1915) dostali Britové do velkých problémů, velmi se jim hodila spolupráce ze strany arabských kmenů, které jim pomohly nakonec Osmanskou říši v roce 1917 porazit. 

Arabové nepomáhali Britům zadarmo, ale požadovali britskou podporu při ustavení jejich národního státu na Araby osídlených teritoriích na území poražené Osmanské říše. Britové vůdcům arabského nacionalismu v roce 1915 tuto podporu přislíbili, avšak v roce 1916 Araby zradili tajnou Sykes-Picotovou dohodu s Francií. V té si obě evropské velmoci rozparcelovaly vliv na Blízkém východě mezi sebe. Balfourova deklarace z roku 1917 pak byla ještě dalším porušením původní dohody s Araby.

Britové tak na jednu stranu Arabů využili, ale zároveň už počítali s tím, že vzápětí poté, co se Arabové dozví o britské věrolomnosti, obrátí se proti nim. Židovští sionisté v Palestině, kteří ve velké většině přicházeli z Evropy, tak byli Brity využiti jako „nárazník“ proti arabskému nacionalismu. První britský guvernér Jeruzaléma Sir Ronald Storrs to později řekl zcela otevřeně:  

„Sionisté vytvoří pro Anglii malý a loajální židovský Ulster 

v moři potenciálně nebezpečného arabského nacionalismu.“

Obecně vzato vytvářela britská koloniální politika po světě zcela úmyslně mezi různými komunitami bezprecedentní konflikty.  Ty měly uskutečnit britskou strategii „rozděl a panuj“, či lidově řečeno: „když se dva perou …“. Britové tímto způsobem sice v krátkodobém horizontu posílili svou dominanci, ale dlouhodobě na sebe strhávali velkou nenávist.

Jak už bylo zmíněno, Balfourova deklarace byla psána velmi obratným diplomatickým jazykem, který sice na první pohled jednoznačně preferoval na palestinském území sionisty, avšak zároveň dávala prostor i pozdějšímu britskému lavírování (hlavně před druhou světovou válkou), které posilovalo arabské požadavky. Britové tak v Palestině nejen napomohli rozdmýchat stále nekončící izraelsko-palestinský konflikt, ale zároveň si vysloužili jak nenávist ze strany mnohých Arabů, tak později i sionistů. Je zajímavé, že někteří sionisté dokonce britskou politikou natolik opovrhovali, že proti Anglii dokonce bojovali během druhé světové války. 

Izraelci se učili od Britů

Vyšlo v A2, č. 16/2014

Současná vojenská ofenziva izraelské armády v Gaze má zabránit raketovým útokům a oslabit radikální palestinské hnutí Hamás. Není to ale tak, že mu získává další přívržence a sympatizanty?

Hamás byl vždy velmi obratný v propagandě a je schopen přetavit i dílčí úspěchy ve velké vítězství. To je ale obecně výhoda slabších stran v asymetrických konfliktech, kdy jim stačí zasazovat čas od času pár menších ran daleko silnějšímu protivníkovi a zároveň dlouhodobě prokazovat, že ten je není schopen zničit. A Hamás dobře ví, že nemá kapacitu Izrael zlikvidovat, a vlastně ani vážněji ohrozit, ale také ví, jakou mu Izrael dopřává publicitu. Za této situace jsou menší ztráty Izraele ve spojení s umně formulovanou propagandou pro Hamás velkou posilou.

Hodně se spekuluje o tom, že Hamás za posledních sedm let ­ kdy vládl v uzavřeném prostoru Gazy ­ prošel významnou proměnou a že už nejde o stejnou militantní organizaci jako před osmi lety. O jaké změny se má jednat?

Hamás byl především v poslední době v útlumu. Způsobil to jednak pád Mursího režimu a egyptského Muslimského bratrstva po nástupu maršála Sísího. Bratrstvo mělo k Hamásu podstatně blíže, než vojenský establishment v dnešním Egyptě, který naopak Muslimské bratry perzekuuje. Další nedávnou komplikací pro Hamás byl rozchod s dlouhodobým spojencem – Asadovým režimem v Sýrii. Izraelské poukazování na Hamás v souvislosti s únosem tří židovských osadníků – navíc nikoliv jednoznačně prokázaným – které předcházelo dnešním bojům, bylo pro Hamás svým způsobem velkou pomocí a příležitostí jak se opět zvýraznit jako „pilíř palestinského odboje“.  

Fatah s Hamásem vytvořili po sedmi letech rozbrojů společnou palestinskou vládu národní jednoty. Má toto spojenectví podle vás budoucnost?

To je za současné situace velmi obtížné říci. Vztahy Fatahu s Hamásem jsou dlouhodobě velmi konfliktní a konkurenční a palestinské vlády národní jednoty se už mnohokrát rozpadly. Izraelští politici si toho jsou dobře vědomi a posilování rozepří mezi okupovanými komunitami je stará a účinná koloniální praktika „rozděl a panuj“. V té excelovali na Blízkém východě, v Indii i jinde hlavně Britové. Přestože proti Britům řada Izraelců před rokem 1948 bojovala podobnými technikami, jako to činí dnešní palestinští radikálové, zároveň se Izraelci mnoho věcí od Britů naučili. Stavění separačních zdí a plotů, bourání obydlí jako trest, tvrdé výslechy – s tím vším přišli britští „experti na terorismus“, hlavně sir Charles Tegart. Geografické oddělení Gazy a Západního břehu je navíc pro strategii rozděl a panuj přímo ideální. Ani společný osud tak často nedokáže znepřátelené palestinské frakce dát dohromady.

V minulosti se hodně měnily názory izraelských úřadů na organizaci OOP, která byla zprvu považována také za teroristickou organizaci, ale dnes je přitom Fatah hlavním hráčem mírových jednání na palestinské straně. Není na čase se o podobný posun pokusit i v případě militantního Hamásu právě tím, že bude vtažen do případných izraelsko-palestinských mírových jednání?

Osobně si myslím, že ani Fatah ani Hamás Palestincům už příliš dobrého nepřinesou a doufám, že vznikne nějaká jejich konstruktivnější politická alternativa, která je postupně zatlačí do pozadí. Zároveň se však obávám, aby nebyla ještě něco horšího, například formátu ISIS. Izraelský premiér Netanjahu sice tvrdí – a to dokonce do očí generálnímu tajemníkovi OSN – že vlastně Al-Káida, Hamás, ISIS a další jsou prakticky jedno a totéž. Buď nemá dostatek informací, o čemž pochybuji, nebo neříká pravdu. Proti ISIS se může i současný Hamás někdy jevit jako příležitostný střelecký spolek vousatých strýců... To říkám s vědomím toho, že jsem žil v Jeruzalémě v době, kdy tam byly sebevražedné atentáty Hamásu velmi časté, měly daleko více obětí než dnes a kdy mě od výbuchu bomby Hamásu v jídelně na Hebrejské univerzitě, do které jsem právě směřoval, dělily asi tři minuty.

A jak to vypadá s dnešní izraelskou politikou? Můžeme vidět, že se v některých ohledech radikalizuje...

V Izraeli je situace svým způsobem ještě složitější. Tamní politický systém je jedním z nejroztříštěnějších na světě.  Dva dlouhodobé pilíře izraelské politiky jsou na scestí – Strana práce skrz svoji bezbarvost a neschopnost a Likud prostřednictvím své radikalizace, která sice mnoha jeho voličům – nezřídka ruskojazyčného původu – imponuje, avšak svádí Izrael na nebezpečné politické scestí. Rovněž by to chtělo politickou alternativu, ale ukazuje se, že formace typu Kadima jsou dočasným a značně nedotaženým záchvěvem.

Postoj vlády Spojených států amerických k nové palestinské vládě je zatím spíše zdrženlivý, ale nikoliv odmítavý. Současně ale Obama i Kerry otevřeně podpořili vojenskou intervenci v Gaze. Co to vypovídá o vztahu USA k Hamásu?

Spojené státy jsou dlouhodobou obětí svojí vlastní politiky mnohonásobných standardů, kterou na Blízkém východě uplatňovaly po dekády. Obama i Kerry jsou oba dva vysoce inteligentní politici, kterým musí být jasné, že jim jejich spojenci na Blízkém východě už mnohokrát přerostli přes hlavu. Přesto si mohou myslet „A“ a ve skutečnosti musí s ohledem na své voliče a nátlakové skupiny často říkat spíše „B“.

Řešení izraelsko palestinského konfliktu je často spatřováno ve stažení Izraelců ze Západního břehu Jordánu a z Gazy, v následném vytvoření Palestinského státu a dosažení kompromisu v otázce Jeruzaléma. Souhlasíte s podobným tvrzením nebo vás napadá ještě jiná možnost?

Je zde dnes už takřka utopická možnost společného židovsko-arabského státu, případně o něco reálnější formy federace či kantonální konfederace. Je tu ale problém neustálého posilování nacionalismu na obou stranách, který je založen do značné míry na nepřátelství vůči druhé straně. Současné konflikty toto jen posilují. Stačí sledovat dnešní nesnášenlivost v Palestině i v Izraeli. Pokud by se lidé na Blízkém východě byli schopni posunout v politickém uvažování od nacionalismu 19. století do integrační fáze, bylo by to jen dobře. Je ale velký problém, že některé blízkovýchodní společnosti se nedostaly dokonce ještě ani od kmenového chápání politiky k nacionalismu. Podobný problém byl ostatně i na Balkáně. Lidé na Blízkém východě si zkrátka neodžili řadu historických zkušeností, které mají země Západu za sebou. Ale i tak si někdy optimisticky říkám: Podívejme se na Evropu 30. a 40. let a na současnost. Přes všechny neduhy integrace můžeme vidět obrovský pozitivní rozdíl.  Proč by jednou do podobné fáze nemohl dospět Blízký východ? Musí si však projít a vytrpět určité události, které ho mohou posunout vpřed. To samozřejmě platí i pro dnešní Izraelce a Palestince.

(původní verze před mírnou redakční úpravou)
Tázal se L. Rychetský

Comprehensive Maps of modern history of the Middle East - Přehledné mapy moderní historie Blízkého východu

Maps are in chronological order - Mapy jsou v chronologickém pořadí

1. Osmanská říše ztrácí zevnitř svoji sílu a soudržnost

Oslabena korupcí a hospodářským úpadkem se po roce 1800 Osmanská říše postupně rozkládá. Vztah lokálních vůdců vůči sultánovi je v Severní Africe a Západní Arábii značně neupřímný. Na severovýchodě Osmanské říše zase získává Kateřina Veliká na Turcích vítězství. Od roku 1796 okupuje Napoleon na tři roky Egypt. To velmi povzbudilo evropský zájem o blízkovýchodní kultury a otevřelo novou éru kolonialismu. Na východ od Osmanské říše Peršané, Uzbekové ze Střední Asie a indičtí Mogulové (Mughalové) rozšiřují svá dominia s každou novou generací vládců. Nádir Šáh vedl perská vojska na bleskový výpad do Indie v letech 1738-39, dobije Dillí a poklady říše Mogulů. První afghánský král Ahmad Šáh Durrání veden tímto příkladem rozvine v roce 1747 svůj vliv až do severní Indie. Bombaj, který je v britských rukou od roku 1661 se stane centrem britského vlivu v Indii v roce 1708.    

2. Britské a ruské zájmy se střetávají

V obavách o ohrožení své námořní síly a obchodních cest do koloniální Indie se v 19. století snaží Británie o zastavení ruské expanze směrem na jih. Britům se po zlomení těžkého odporu podaří v roce 1839 porazit afghánské rebely a zachovat Afghánistán jako nárazníkové území mezi Ruskem a Indií. V roce 1855 také Britové společně s Francouzi porážejí armádu cara Mikuláše I. na Krymu. Mezitím se ruské hranice stabilně rozšiřují směrem do Střední Asie. Podnícení otevřením Suezského průplavu v roce 1869 se Francie a Itálie připojují k Británii v úsilí o kolonizaci Afrického rohu. V roce 1875 získá za vlády premiéra Disraeliho Británie kontrolu nad Suezským průplavem a britské oddíly se vyloďují v roce 1882 v Egyptě aby ochraňovaly průplav před nacionalisty. V roce 1883 jsou však britské a egyptské oddíly donuceny evakuovat Súdán, poté co vypukne povstání Mahdistů. V roce 1898 je Súdán získán zpět britským generálem Kitchenerem.V témže období podepíše Londýn dohody s řadou emirátů v Perském Zálivu, které zaručují Británii kontrolu nad jejich vnějšími vztahy.     

3. Porcování regionu po první světové válce

Poté co jsou Turci poražení v první světové válce si spojenci rozdělují Osmanskou říši.Francie okupuje Sýrii a Libanon. Británie obsadí Palestinu, Transjordánsko a Irák. Persie, která je od roku 1907 rozdělena na ruskou a britskou sféru vlivu získá znovu autonomii v roce 1919. Všude kde Evropa posiluje svůj vliv se také zvedá proti němu veliký odpor. Nacionalisté v Káhiře a v jižním Iráku povstávají proti Britům. Afghánci rovněž bojují protí britské dominanci. V Turecku organizuje Mustafa Kemal národní armádu, která by vyhnala Řeky, poté co se Rusové, Francouzi, Italové a Britové stáhnou ze vznikající republiky. Příležitosti se snaží využít i Arménie, Ázerbajdžán a Gruzie a v roce 1918 zformují nové republiky, avšak ty jsou během pěti let pohlceny sovětským Ruskem a Tureckem. Na jihu, Šaríf Hasajn z Mekky, poté co v roce 1917 získá Hidžáz od Turků, dostane také nového (a úspěšného) soupeře v Abdulazíz Al-Saúdovi, zakladateli moderní Saúdské Arábie.  

4. Židé zakládají domovinu mezi Araby

Židé zaplavují Palestinu pod britskou správou poté, co prchají před perzekucí Německu, Polsku a Sovětském svazu. V mezidobí 1920-1948 znásobí svou přítomnost osminásobně na 650 000. Arabská nelibost s tímto masivním přílivem vyvolá nepokoje v roce 1929 a generální stávku v roce 1936. V roce 1948 vypukne otevřený boj mezi nově vzniklým Státem Izrael a pěti arabskými státy. Jeho důsledkem je mj. 600 000 palestinských uprchlíků po porážce Arabů. V této době většina arabských států získává nezávislost: Sýrie a Libanon od Francie; Irák a Transjordánsko (dnes Jordánsko) od Británie. Vznik Pákistánu v roce 1947 poskytne domov velké části muslimů v hinduisty dominované Indii. Kořeny kulturních změn se vyvíjejí mezi světovými válkami. Ropné společnosti rozšiřují svou působnost do Íránu, později Iráku, Bahrajnu, Kuvajtu a Saúdské Arábie. Vytvářejí bohatství a sílu regionu a zároveň přispívají ke kontaktům, ale i konfliktům se západními idejemi a technologiemi.  

    

Maps from National Geographic, September 1980

Arabské nebe a dudy

Arab and Palestinian Bagpipes

Když si s lidmi povídám o Blízkém východě a Arabech, poměrně velké překvapení vyvolává skutečnost, že mezi Araby, a Palestinci zvláště, je velmi populární skauting. K tomu tématu se doufám ještě vrátím v nějakém samostatném článku. Teď bych se chtěl jen v krátkosti věnovat jednomu ještě zajímavějšímu atributu spojenému v arabském světě často se skautingem. Je jim hra na dudy. A to hlavně dudy skotského typu, nikoliv teda na ty naše "chodské" gajdy. Jak se dudy na Blízký východ dostaly? Mám za to, že se tam spíš vrátily. Dudy údajně pocházejí jako pastýřský nástroj právě z Blízkého východu a mají tisíciletou historii. Ty o kterých píšu jsou však asi hlavně dědictvím britské nadvlády na Blízkém východě v první polovině 20. století. S tím také souvisí popularita skautingu, který má svůj původ právě v Albionu. Já osobně jsem slyšel dudy v Palestině a v Jordánsku. Hráli na ně jordánští vojáci a palestinští skauti - tedy dvě skupiny, které byly hodně ovlivněny právě Brity. Níže si můžete poslechnout, jak vyhrávali loni při tréningu arabští katoličtí skauti z Jeruzaléma.

Palestina: šachy bez černých a bílých

Palestine: Chess-game without black and white chesspieces. 
The article focuses on the Czech approach and stereotypes towards the Israeli-Palestinian conflict.

V těchto týdnech začíná izraelsko-palestinský spor opět naplňovat stránky novin poněkud více než obvykle.

Má to několik příčin: zaprvé aktuální krizi izraelsko-tureckých vztahů; zadruhé fakt, že zítra bude kulaté výročí 11. září, se kterým bývá třeba i jen vzdáleně související dění na Blízkém východě často spojováno; zatřetí se blíží důležitá událost – plánované hlasování ve Spojených národech o samostatnosti Palestinského státu. To by mohlo být krokem poněkud výraznějšího kalibru.

Český pohled skrz mlhu

Podívejme se teď, jak se na věc dívají Češi. Je zajímavé, že zatímco o konfliktech třeba na Dálném východě nebo v rovníkové Africe nemají naši lidé příliš ponětí, s trochou nadsázky lze říci, že Blízkému východu neuniknou, ani kdyby chtěli. Je to často tím, že se tento region – a spor mezi Izraelci a Palestinci pak zvláště – takřka pravidelně objevuje v hlavním zpravodajství, včetně těch nejkomerčnějších televizních stanic. Názor na tamní situaci si tak udělá skoro každý, včetně babičky z Horní Dolní. Je fakt, že některé našince tento spor pro svou délku a „neřešitelnost“ možná už poněkud nudí (pěkně to glosoval jeden česko-izraelský žurnalista, když konflikt přirovnal k filmům o Jamesi Bondovi, kde zůstává zápletka, hrdina a padouši stejní, ale v každém díle se mění rekvizity). Pro řadu Čechů ale konflikt stále představuje velmi sledované a hojně diskutované drama.

Ze své zkušenosti vím, že asi největším problémem v tomto ohledu je až příliš často zřetelný černobílý přístup – lidé chtějí mít jasno a vědět kdo je „zlý“ a kdo „dobrý“. Ptají se, jestli mají spíš pravdu Izraelci, nebo Palestinci. Je to asi dědictví dob Studené války, kdy takovéto dělení světa bylo jasnější – hodně lidí ho vidělo zjednodušenou komunistickou optikou, nezanedbatelná část však ve stejné době tajně fandila Západu (včetně Izraele) a protivily se jim námluvy mezi komunistickými papaláši a politiky „třetího světa“ – včetně těch arabských a palestinských.

Dnes můžeme najít u Čechů přístupů více, přesto však stále v pohledu na Izraelce a Palestince nalézáme ona bondovská či westernová schémata. Izraelec musí být buď hrdina, nebo padouch – „udatný voják“ nebo „agresivní osadník“. Podobně tak Palestinec je buď „zbídačený uprchlík“, nebo „umouněný terorista v arabském šátku“.

Šachy bez černých a bílých

Jako by neexistoval nějaký pohled „mezi“, jako by nebylo zřejmé, že oběťmi konfliktu jsou obě strany – i když ne vždy stejným způsobem, protože jde o asymetrický konflikt. Přemíra informací v dnešní době přispívá k tomu, že lidé jsou často pohodlní a nejdou ke kořenům problémů. Spokojují se s agenturními zprávami bez kontextu a nevidí už, že jak Izraelce, tak ani Palestince nelze jednoznačně z rozpoutání vzájemného násilí vinit. V době, kdy se konflikt rozhoříval, neměli totiž ani jedni, ani druzí hlavní slovo. Byl tu tehdy totiž ještě třetí silný hráč – velmoci, které vůči Židům a Arabům činily zásadní rozhodnutí – Osmanská říše (do roku 1917) a později Velká Británie (1917–1948). Británie udržovala pragmatickou politiku „rozděl a panuj“ – držela obě komunity v umělém napětí, klamala je a využívala je především pro svoje zájmy. V roce 1948 se Britové z Palestiny jednostranně stáhli, „umyli si ruce“ – a zanechali Židy a Araby napospas jejich krvavým sporům. Další osud už tak zůstal v jejich rukou (alespoň do té míry, do které to Studená válka dovolovala), nenávist však byla dávno zaseta.  
     

Bitva myšlenek, nikoli náboženství

Není bez zajímavosti, že i v jedné z nejsekulárnějších zemí světa (jakou je Česká republika) stále řada lidí věří, že vývoj na Blízkém východě je novodobým pokračováním biblických válek. Jiní zase s oblibou tvrdí, že hlavní příčinou sporů na Blízkém východě bylo vždy náboženství – moderní je dnes uvádět hlavně islám. K pravdě však mají tyto názory značně daleko. Konflikt mezi Izraelci a Palestinci (respektive i dalšími arabskými národy) je věc novodobá. Jeho prvopočátek není sice možné jednoznačně určit, obecně však bývá zasazován na přelom devatenáctého a dvacátého století, respektive do období kolem první světové války. Cimrmanovským jazykem je tedy možné říci, že také letos je tomu sto let, co tu izraelsko-palestinský (či sionisticko-arabský) konflikt máme.

Proč sionisticko-arabský? Protože Izrael vznikl až v roce 1948 a v předstátním období bylo vyjádřením snah o dosažení samostatného státu (a zároveň stranou konfliktu) židovské národní politické hnutí neboli sionismus. Ve stejné době se začala výrazněji formovat také palestinská národní identita. Ta byla rovněž, jako u Židů, inspirována emancipačními národními hnutími vzniklými na Západě v devatenáctém století a bojem proti politickému a kulturnímu útlaku – v případě Židů to byl útisk evropských antisemitů, v případě Palestinců útlak Turků a později Britů.

Historicky ale muslimové a Židé nepřáteli nebyli. V uplynulých staletích muslimové Židy (a křesťany) uznávali za své teologické předchůdce – i když nedokonalé a ne zcela plnoprávné. Často ale volili výrazně humánnější přístup k náboženským menšinám než mnoho křesťanských myslitelů, papežů a panovníků opačně. Ti Židy okrádali, pořádali na ně pogromy a činili je dědičně a kolektivně zodpovědnými za smrt Ježíše. Z tohoto podhoubí vyrostl i holocaust, který má své kořeny právě v Evropě, ne v muslimském světě. A s holocaustem zase souvisí černé svědomí některých současných Evropanů a křesťanů.

Dějiny nespí

Dnes je možno říci, že navzájem konfliktní ideologie sionismu a palestinského nacionalismu jsou do určité míry účelovými konstrukcemi, které se však stále dynamicky vyvíjejí. Ostatně podobně je tomu se sebeuvědoměním mnoha dalších národů, které se formovaly hlavně od 19. století. Například Němci byli po staletí spíš Sasy, Šváby, Bavory... Podobně tak i Češi si do dob národního obrození svou identitu uvědomovali dost odlišně od současnosti.

Samotný sionismus se v průběhu století proměnil z univerzalistického, sekulárního a nezřídka až levicově revolučního myšlenkového proudu na hrdou státní ideologii, která dosáhla velkého úspěchu: podařilo se jí vybudovat – a navzdory nebezpečnému okolí i udržet – židovský stát, který už má za sebou více než šedesát let existence a řady úspěchů. Nutno dodat, že se dnešní sionismus dost liší od myšlenek zakladatele, rakousko-uherského novináře Theodora Herzla; více se uzavřel do sebe a stal se víc etnocentrickým. 

Podobně tak i palestinská identita prošla proměnami: Od chápání společenství Palestinců jako jednoty všech muslimů, křesťanů (a dokonce i antisionistických Židů) z původního Brity spravovaného území „Palestina“ se vydělil významný proud ztělesněný hnutím Hamás. To zastává jak nekompromisní postoj vůči Izraeli, tak usiluje o vytvoření islámské Palestiny.

Drama pro náročného diváka

Není skutečně jednoduché rozeznat a pochopit všechny důležité vlivy a procesy, které vedly k současným špatným vztahům mezi oběma národy. Přesto nejsou nepochopitelné – vyžadují však hlubší pozornost, znalost kontextu i méně emocí. Stejně tak je v souvislosti s Blízkým východem často důležité oddělovat politiku od ostatního dění a neposuzovat zdejší lidi podle politiků, kteří je zastupují.

Sečteno podtrženo: Blízký východ není „western“ s hrdiny v bílém a padouchy v černém (v izraelsko-palestinském podání v bílo-modrém a zeleném) s kolty proklatě nízko, ale spíš složité drama plné spletitých vztahů a souvislostí. ...Možná mu můžeme říkat „Middle-Eastern“. (-mč-)

vyšlo v MFDnes, 10. 9. 2011