Dva největší geopolitičtí rivalové dnešního Blízkého východu – Írán a Saúdská Arábie – podepsali po tajných vyjednávání v Číně dohodu o obnovení diplomatických styků, které byly přerušeny v roce 2016. K okolnostem sváru dvou regionálních obrů se ještě vrátíme, podívejme se ale nyní, jak tento důležitý diplomatický průlom může změnit situaci na Blízkém východě.
V první řadě jde o náznak narušení geopolitického pořádku, které krystalizoval na Blízkém východě po roce 2010 v průběhu arabského jara, během kterého se zvýraznilo v regionu několik spojenectví.
To nejsilnější ztělesňovaly tradiční sunnitské konzervativní režimy, často monarchie, které se začaly obávat radikálních politických změn a celkové proměny status quo v regionu. V čele této skupiny států stály především Saúdská Arábie a Spojené arabské emiráty (SAE). Přiblížil se k nim i Sísího Egypt a pro někoho možná překvapivě také Izrael. Ten totiž uvažoval pragmaticky, neboť sdílel podobné obavy z možné nepředvídatelnosti dalšího dění v regionu. Navíc Saúdové i SAE s obavami shlíželi k rostoucím ambicím Íránu, který byl s Izraelem již od roku 1979 ve vlastní malé studené válce.
Druhá spojenecká osa konkurující prvnímu bloku se formovala právě kolem íránského vlivu na strategické spojnici mezi Středomořím a Indickým oceánem. Kromě Íránu totiž zahrnula syrský režim prezidenta Bašára Asada (kterému Írán společně s Ruskem pomohl přežít syrskou válku), dále libanonské hnutí Hizballáh a jeho spojence a do značné míry i iráckou vládu v Bagdádu.
Nepřesně se začalo hovořit o sunnitsko-šíitském napětí, neboť obě mocnosti se pokládaly za centra odlišných islámských koncepcí. Šlo ale o zjednodušení, neboť řada íránských i saúdských spojenců byla jednak velmi sekulární, nebo pocházela z jiné islámské denominace, a někdy dokonce i ze zcela jiného náboženství. To byl právě u „sunnitů“ případ Izraele, či u „šíitského“ bloku některých křesťanských spojenců libanonského Hizballáhu. V reálu ale obě mocnosti však vnitro-náboženského schizmatu využívaly, politizovaly jej a rozdmýchávaly. I samotná diplomatická roztržka z roku 2016, která vyústila v přerušení vzájemných vztahů, měla podtext právě v perzekuci šíitské menšiny v Saúdské Arábii. Tam byl totiž začátkem ledna 2016 popraven za kritiku saúdského režimu významný saudsko-šíitský ajatolláh al-Nimr. V reakci na to zapálil rozhořčený dav v Teheránu tamní saúdskou ambasádu. Od té doby se saúdsko-íránské vztahy potácely na hraně konfliktu. V roce 2019 například íránské drony – ovládané spojeneckými milicemi jemenských húsíjských rebelů – odstavily na krátko polovinu saúdské ropné produkce a destabilizovaly světový obchod s ropou.
Na druhou stranu prodlužující se konflikt Íránu ani Saúdské Arábii neprospíval. U Íránu hlavně s ohledem na kritickou vnitřní společensko-ekonomickou situaci. Saúdská Arábie se zase postupně stále více chtěla vymanit z občanské války v Jemenu, do které začala roku 2015 velmi brutálně zasahovat při bojích proti íránským spojencům Húsíjům. Ti jsou však dnes už pevně zkonsolidovaní v severozápadní části Jemenu kolem hlavního města Saná a pro Saúdy se celé vojenské dobrodružství stalo velkou zátěží. Vzájemné krvavé boje dlouho sváděli proxy-spojenci Saúdů a Íránu i v dalších, dnes však už výrazně utlumených konfliktech Iráku a Sýrie.
Mimo saúdskou a íránskou konfliktní osu ještě oscilovaly Erdoğanovo Turecko a Katar. Malou, ale velmi vlivnou monarchii v Perském zálivu se pokusili Saúdové v roce 2017 systematickou blokádou oslabit, což ale v konečném důsledku Katar zásadně neohrozilo. Krátce po nástupu prezidenta Bidena tak blokáda Kataru skončila a nedávno se již proháněli saúdští fotbalisté po katarských stadiónech.
Ještě před přerušením saúdsko-íránských vztahů došlo v roce 2015, tedy v závěrečné části Obamova prezidentského období, k uzavření tzv. Íránské jaderné dohody (JCPOA) mezi Íránem a pěti stálými členy Rady bezpečnosti OSN společně s Německem a EU. Jak Izrael, tak sunnitské konzervativní režimy však Íránu nevěřily a obávaly se, že ho jaderná dohoda výrazně posílí, a navíc íránskému vývoji nukleárních zbraní stejně nezabrání. Tato obava z Íránu začala někdy nabývat až obsesivní podoby, což byl typicky případ izraelského premiéra Netanjahua, který prostřednictvím íránské hrozby často odváděl pozornost od vlastních problémů a korupce.
Obamovi přitom nešlo o nějaké zásadní posílení Íránu, ale spíš o vytvoření rovnováhy mezi saúdskou a íránskou geopolitickou osou ve prospěch celého regionu. Obamova vize vzala za své, poté co JCPOA v roce 2018 vypověděl prezident Trump. Nyní se ale začíná ona idea regionální stabilizace naplňovat, byť už nikoliv pod taktovkou USA, ale Číny. Ale ani to není úplně v rozporu s vizí prezidenta Obamy, neboť ten dal už v roce 2009 ve svém káhirském projevu najevo, že by Blízký východ měl vzít svůj osud více do svých rukou. V případě USA naopak naznačil, že jejich dlouholetá dominance v oblasti – a s ní související zodpovědnost za lokální problémy – by se měla postupně omezit.
De-eskalace napětí, nebo výrazný průlom?
Není teď úplně jasné, jestli obnovené saúdsko-íránské vztahy budou pouze otupovat největší vzájemné hrany, zatímco souboje jejich proxy-spojenců a vzájemné napětí bude – snad jen s o něco menší intenzitou – nadále pokračovat.
Druhá varianta však je, že se saúdsko-íránské oteplení vztahů stane na základě pragmatismu obou stran reálnější a obě blízkovýchodní mocnosti začnou více koordinovat větší nezávislost prostoru Perského zálivu na Západu. Zároveň budou obě mocnosti posilovat své ekonomické vazby na ambiciózní Čínu. S tou mj. uzavřel Írán v roce 2021 plán na čtvrtstoletí strategického partnerství. Z diplomatického smíru může profitovat i Rusko, jehož je ostatně íránský režim dlouhodobý spojenec (včetně intenzivní zbrojní spolupráce). Saúdové sice doteď tak s Ruskem propojeni nebyli, ale o osmělovaní jejich zahraniční politiky svědčí i to, že na ruskou agresi na Ukrajině příliš ohledy neberou a čile s Putinem ekonomicky spolupracují.
Největším vítězem je zde však Čína. Té se totiž po několika nesmělých a neúspěšných pokusech podařila první velký diplomatický průlom na Blízkém východě. Začala se tak úspěšně nasouvat do vakua „zprostředkovatelství řešení blízkovýchodních konfliktů“, které je postupně uvolňované ze strany USA. To Číně nepřinese jen prestiž, ale i ekonomický profit, a to hlavně posílením energetické spolupráce s oběma ropnými giganty na obou stranách Zálivu. U Američanů asi úspěch čínské diplomacie tam, kde sami zklamali, přinesl hořkou pilulku. Na druhou stranu tuší, že stabilnější situace mezi blízkovýchodními regionálními hegemony nejde v duchu Obamou signalizovaného ústupu alespoň proti americkým zájmům.
Největším „loserem“ celé situace se nyní zdá být izraelský premiér Netanjahu. Ten po nedávném nástupu k moci čelí nebývale silným domácím protestům i oživení konfliktu s Palestinci. Saúdsko-íránským smírem navíc přichází i o možnost získání velkého zahraničněpolitického trumfu, kterým mělo být rozšíření Abrahámovských dohod o diplomatické vztahy se Saúdskou Arábií. To sice není ani teď vyloučené, ale je méně pravděpodobné. Také Netanjahuův sen o vybombardování íránských jaderných zařízení je za nastalé situace komplikovanější, protože k němu potřebuje saúdský vzdušný prostor.
Posuny v íránsko-saúdských vztazích naznačují, že se mění nejen Blízký východ, ale i celý svět. Zvýrazňuje jak osamostatňování se tradičních amerických spojenců od svého patrona, tak je zároveň i dalším milníkem nárůstu role Číny. A to vše dohromady není projevem ničeho jiného, než že se globální geopolitický pořádek posunuje stále více směrem k multipolárnímu, méně čitelnému světu.
Vyšlo v Deníku N 13. 3. 2023
