neděle 27. listopadu 2016

Muslimské bratrstvo? Možná už pod vánočními stromečky!

...Tedy pod stromečky může být, pokud vše dobře půjde a stihne to během prosince vyjít. ...ale i kdyby náhodou ne, bude i po vánocích řada dalších krásných příležitostí, proč si pořídit právě knihu o Muslimském bratrstvu z produkce nakladatelství Academia - a konkrétněji od autorů Jaroslava Bureše, Jana Daniela a Marka Čejky.     

Muslimské bratrstvo je organizací fungující již bezmála devadesát let. Nicméně povědomí o tom, kdo vlastně Muslimští bratři jsou, jaké ideály zastávají a jak se jich snaží dosáhnout, zůstává mnohým skryto za závojem dohadů a konspiračních teorií. K jejich lepšímu pochopení nepřispívají ani výroky některých veřejně činných osobností a politiků. Za všechny je možné zmínit prezidenta Miloše Zemana, který se nechal slyšet, že Muslimské bratrstvo se mimo jiné chystá na ovládnutí celého světa, řídí také muslimskou migraci do Evropy a je zodpovědné za řadu dalších negativních jevů spojených s islámem. Ostatně lidé s podobnými názory na Muslimské bratrstvo se rojí i kolem nastávajícího amerického prezidenta Donalada Trumpa

Pokud by Miloš Zeman náhodou přeháněl a nejde o organizaci usilující o světovládu, co jsou Muslimští bratři vlastně zač? Nesnaží se přinejmenším tajně prostřednictvím sítě náboženských institucí řídit muslimy na Blízkém východě a na Západě? Nesahají jejich konexe k teroristickým skupinám v muslimském světě, jako je ISIS či Al-Káida? Ve kterých zemích je Muslimské bratrstvo nejvlivnější a jak se to projevuje?  

Na tyto a další otázky se pokusí dát blížící se publikace odpověď.

úterý 22. listopadu 2016

Blízký východ nad propastí

Břetislav Tureček: Blízký východ nad propastí – Cesta od orientálních diktatur ke svobodě a zase zpátky. Vydal Knižní klub, Praha 2016, 328 stran, 359 korun.

Břetislav Tureček ve své nové knize Blízký východ nad propastí, s podtitulem Cesta od orientálních diktatur ke svobodě a zase zpátky, volně navázal na dnes už celou sérii svých „blízkovýchodních“ publikací. Ta aktuální není tak monografická jako jeho dvě poslední knihy –  Nesvatá válka o Svatou zemi (2011) a Labyrintem Íránu (2013). Pojetím se spíše blíží jeho první knize zvané Světla a stíny islámu (2007). V té autor shrnul své cestopisné zkušenosti a komentáře z různých koutů širšího Blízkého východu. Současná publikace má podobný široký regionální záběr, což opět souvisí s Turečkovými cestami. Nová kniha jde ale výrazně více do hloubky, než podobně strukturovaná prvotina. Nejedná se totiž už jen o soubor zajímavých cestopisně-novinářských příběhů, ale zaměřuje hlavně na souvislosti současné dramatické situace v regionu od Maghrebu, přes Sýrii až po Pákistán.

Češi v džihádu

Větší hloubka autorova vhledu možná souvisí i s faktem, že Tureček se po řadě let, které strávil na Blízkém východě jako rozhlasový a tiskový zpravodaj, vrátil domů. Má tak s nezbytným časovým odstupem zřejmě i více možností systematizovat a detailněji analyzovat jednotlivé aspekty blízkovýchodního dění i svých vlastních zkušeností. Doma má také více možností zkoumat souvislosti přesahů zahraniční politiky České republiky, bývalého Československa, a dokonce i Rakouska-Uherska právě do regionu Blízkého východu. To vše je v knize dobře znát například v podobě výňatků ze vzpomínek českých vojáků rakouské armády pomáhajících „džihádu“ Osmanské říše, rozhovorů s bývalými agenty československé zahraniční rozvědky či interview se současnými českými diplomaty.

Obecně vzato představují hlavní náplň nové Turečkovy knihy dvě témata: To první se týká analýzy souvislostí dnešního dění na Blízkém východě – tedy jak například vznikal současný radikálně islamistický fundamentalismus a terorismus, co stálo za vznikem Al-Káidy a ISIS a tak dále. Druhým důležitým bodem, na který se autor zaměřuje, je pak samotný aktuální vývoj na Blízkém východě, kdy například široce rozebírá dramatický průběh Arabského jara. Během něho došlo na několika důležitých místech ke svržení arabských diktátorů, kteří od dob Studené války (a za pomocí represivního aparátu) zakonzervovávali svými zkostnatělými režimy různé společenské konflikty. Když pak ale přišlo Arabské jaro, došlo kromě svržení oněch diktátorů a prvotních pozitivních změn i k postupnému uvolnění nahromaděného napětí, které někde přerostlo až ve válku. Tureček se ale dotýká třeba i aktuálního amerického a ruského angažmá v Sýrii či dopadů uprchlické krize v Evropě.

První kapitoly knihy se odpichují od situace na Blízkém východě během Studené války. Tato část je zajímavá především rozhovory s veterány špionáže socialistického Československa v Egyptě i jinde. Autor dále pokračuje komentáři k vývoji v Afghánistánu, Pákistánu, Iráku, které také v průběhu dnešních konfliktů – či těsně před jejich vypuknutím – navštívil. Velmi dramatické je Turečkovo líčení jeho zkušeností v revolučním Egyptě, kde se při výkonu své činnosti rozhlasového zpravodajce dostal v tamní přechodné anarchii do vážného nebezpečí. Zajímavé jsou též postřehy z ještě kaddáfíovské Libye, komentáře k Turecku, Saúdské Arábii, státům Zálivu, Jemenu i ke krvavému vývoji v Sýrii. Kromě odboček do řady dalších lokalit nás autor v několika pasážích zavede opět do Íránu, Izraele a Palestiny, protože při komplexním pohledu na dnešní vývoj v oblasti nelze tyto regiony opomenout. Zároveň však autor reflektuje, že se jimi už detailně zabýval v předešlých knihách.

Shrnutí

Kniha z pera zkušeného novináře se čte velmi dobře. Mohla by navíc získat i na větší přehlednosti, pokud by byly jednotlivé kapitoly sdruženy do určitých celků podle témat či států. Co se týká objektivity publikace, je jasné, že na tak komplikovaná témata, jaká Tureček v knize analyzuje, nemůže mít široké spektrum dnešních odborníků vždy zcela jednoznačný názor. Přesto se mu povedlo dosáhnout v českém prostředí nezvykle zasvěceného a vyváženého pohledu, který jednak reflektuje zažitý mainstreamový názor českých médií, tak zároveň zmiňuje i jeho kritiku, vyvrací určité mýty a uvádí na pravou míru zkreslená fakta a propagandu. Předností knihy jsou také zdroje, kdy se Turečkovi kromě aktuálních publikací (kterých je zvláště - na témata Blízkého východu - celá záplava, přičemž se ani sebelepšímu autorovi dnes nemůže podařit nashromáždit vždy všechny relevantní zdroje), podařilo oslovit i ty největší špičky na současnou blízkovýchodní situaci – za všechny lze zmínit amerického profesora Fawaze Gergese.

Z faktického hlediska by čtenáře mohly určitě zajímat hlubší souvislosti obsažené v kapitole „Omyly okupačního správce“. Ta pojednává o tolik diskutovaných chybách Bushovy administrativy po invazi v roce 2003, které měly lví podíl na rozvratu Iráku a vzniku ISIS. Kapitola je bohužel nečekaně krátká. Některá tvrzení v textu by také stálo za to více upřesnit. Například  autorův odkaz na „aktivní izraelskou podporu palestinského hnutí Hamás v osmdesátých letech“ (str. 79). Autor má skutečně pravdu, že Izraelci palestinské islamisty skrytě podporovali jako protiváhu sekulárního Jásira Arafata (ostatně podobně činili i Američané v Afghánistánu za účelem omezení vlivu Sovětského svazu), toto se však dělo hlavně o dekádu dříve. V autorem zmiňovaných osmdesátých letech bylo zjevné, že Izraelci si už postupně začali svou chybu uvědomovat. To se mimo jiné projevilo v roce 1983, kdy byl charismatický vůdce palestinských islamistů – šejch Ahmad Jásín – Izraelci dočasně uvězněn za hromadění zbraní. Pod názvem „Hamás“ se palestinští radikální islamisté zformovali pod vedením Jásína až v roce 1987 – a pod tímto názvem už vystupovali vždy jako tvrdě protiizraelští.

Turečkovu knihu se určitě vyplatí přečíst si co nejdříve. Byť má řada kapitol nadčasový přesah, přeci jen je její hlavní náplň převážně aktuální. Dramatické dění na Blízkém východě má velkou dynamiku, takže je docela dobře možné, že zanedlouho může mít Břetislav Tureček materiál nejen na revidovanou verzi, ale možná i na další novou knihu.

Zkrácená verze vyšla v Lidových novinách (příloha Orientace) 12. 11. 2016

pátek 18. listopadu 2016

Po stopách americké tolerance a nenávisti (1.)

První díl ze série článků o amerických náboženských a etnických skupinách a také o sektách, fundamentalistech a extremistech v USA.

2. část (Američtí muslimové)
3. část (Američtí katolíci a antikatolicismus v USA
4. část (Američtí židé)

Spojené státy jsou pro mnohé Evropany stále především hlavní hospodářskou a vojenskou velmocí světa a symbolem konzumní společnosti, která má k náboženské askezi velmi daleko. Právě zvolený americký prezident Donald Trump navíc rozhodně není příkladem náboženského zápalu, ale spíš typickou ukázkou kombinace ekonomické moci a konzumního hédonismu.

Přesto je současná americká společnost svým náboženským zaujetím pro někoho možná překvapivá – v roce 2014 se hlásily k nějaké víře či církvi více než tři čtvrtiny Američanů a ještě větší počet věřil v boha či nějakou formu spirituality. Pro srovnání – v České republice, bylo v podobném čase církevně organizováno méně než patnáct procent obyvatel.

Náboženství, modernita a konzum jdou v USA už dlouhou dobu ruku v ruce a ani pro nastávající Trumpově éru nic nenaznačuje, že by se to mělo nějak dramaticky změnit, spíše naopak. Bílí protestanté tvořili nejsilnější část jeho voličstva, takže na ně určitě nebude smět ve svém volebním období zapomenout. Podobně tak řada politiků, kterými se Trump obklopil – a jde v první řadě o jeho viceprezidenta Michaela Pence – má velmi konzervativní křesťanské postoje. To vše se s velkou pravděpodobností začne promítat do americké politiky silněji než dříve.

Země náboženských vyhnanců

Přestože řada evropských a amerických politiků ráda zmiňuje transatlantické vazby a vzájemné společné hodnoty, USA mají z náboženského hlediska značně odlišnou minulost než Evropa.

Nejde jen o to, že americká historie je výrazně kratší než ta evropská, ale také o fakt, že Evropa se velmi dlouho zmítala v náboženském násilí, nejčastěji mezi katolickou církví a protestantismem. Naopak Spojené státy vznikly dílem právě jako země vyhnanců katolíky pronásledovaných komunit, přičemž ti přicházeli zpočátku hlavně z anglosaské Evropy. Právě z těchto řad pocházeli i američtí „otcové zakladatelé“. Vždyť jen z pětapadesáti delegátů Filadelfského ústavního konventu z roku 1787 bylo devětačtyřicet protestantů. Mezi zbývajícími šesti byl ale třeba i Benjamin Franklin, který se vyznačoval odporem k jakékoliv církevní organizaci.

Americkou politickou a společenskou elitu dlouhá desetiletí po vzniku USA představovali právě bílí protestanté. Této vládnoucí skupině se začalo přezdívat WASP (anglicky „vosa“, ale především jde o zkratku slov bílý anglo-saský protestant). Na druhou stranu ale Spojené státy nevznikly jako nějaká forma protestantské teokracie. Vždyť už první dodatek americké ústavy, schválený dva roky po jejím přijetí, stanovil, že:

„Kongres nesmí vydávat zákony zavádějící nějaké náboženství nebo zákony, 
které by zakazovaly svobodné vyznávání nějakého náboženství; 
právě tak nesmí vydávat zákony omezující svobodu slova nebo tisku, 
právo lidu pokojně se shromažďovat 
a právo podávat státním orgánům žádosti o nápravu křivd.“

Specifické skupiny a sekty

Americká ústava tedy výslovně zakotvila sekularismus, avšak zároveň i náboženskou svobodu a zákaz jakékoliv formy náboženského pronásledování. To vše bylo v dodatku uvedeno i v kontextu se svobodou slova a tisku.

U amišů na dvorku, Pensylvánie.
Šlo o reakci na evropský útlak, kdy na rozdíl od řady míst Starého světa USA umožnily široký a svobodný náboženský rozvoj. Ten se přitom vztahoval nejen na hlavní náboženské skupiny, ale i na ty nejizolovanější církve a sekty. Hlavně ve vzdálených částech Spojených států našla azyl i řada velmi specifických křesťanských náboženských skupin.

Jednou z nejznámějších jsou amišové, kteří se řadí k radikální evropské reformaci. Žijí dodnes v soběstačných zemědělských komunitách Pensylvánie, Indiany a Ohia, přičemž řada z nich stále odmítá používat elektrický proud a řídit auto. V přetechnizovaných USA se takový přístup k životu zdá až neuvěřitelný.

Jinde zase žijí hutterští bratři, kteří jsou vlastně potomky protestantských habánů, kteří žili až do bitvy na Bílé hoře na Moravě. Po následné dlouhé evropské anabázi, kde byli v dalších místech pronásledování pro svoji hlubokou víru a pacifismus, nalezli pokoj až v prériích Dakoty.

Někde ale najdeme i vyloženě bizarní sekty – jedná se hlavně o oblast amerického Jihu – takzvaný „Biblický pás“ (angl. Bible-belt) – který je z hlediska protestantismu nejkonzervativnější. V Tennessee a několika dalších státech žijí v pololegalitě příznivci radikálních protestantských církví, kteří si z Nového zákona vybrali jedno ustanovení Markova evangelia (16:17–18), které s oblibou praktikují:

„Ty, kdo uvěří, budou provázet tato znamení: v mém jménu budou vymítat démony, budou mluvit v nových jazycích, budou brát hady, a kdyby vypili něco jedovatého, nijak jim to neublíží; 
budou vkládat ruce na nemocné a ti se uzdraví.“

Členové těchto církví skutečně při bohoslužbách mluví nesrozumitelnou hatmatilkou, kladou ruce na čela nemocných a někdy dokonce pijí v malých dávkách jed strychnin a do rukou berou jedovaté hady (angl. serpent-handling). Prožití (a přežití) podobných zkušeností má být zkouškou jejich víry. Ukázalo se, že zdaleka ne u všech členů skupin je dostatečná, protože podobným praktikám již padly za oběť desítky věřících...

Příslušníci Letniční církve Boží (Pentecostal Church of God) při provádění rituálů s hady. 
Občanské náboženství

Jak již bylo zmíněno, náboženství se v USA vyvíjelo mnohem svobodněji než v Evropě, kde v době vzniku Spojených států stále doznívaly náboženské konflikty. Osvícenská sekularizace, zvaná v terminologii sociologa Maxe Webera „odkouzlení světa“, začala společně s řadou liberálních reforem a industrializací zasahovat výrazně oba břehy Atlantiku.

Část Evropanů se v této době od náboženství výrazně odvrátila, protože pro ně církve – a hlavně pak papežská moc – symbolizovaly staré pořádky a krvavé konflikty. Tato tendence došla nejdále zřejmě ve Francii, kde byl postupem času nastolen přísný státem vynucovaný sekularismus (fr. laïcité). V USA ale – i přes ústavou deklarovaný sekulární charakter státu – zůstávala společenská role náboženství, hlavně protestantismu, velmi silná. Souviselo to jak s faktem, že pověst náboženství nebyla v Americe historicky zdaleka tak poškozena, tak i se zmiňovaným faktem, že řada Američanů byla právě potomky zmiňovaných náboženských vyhnanců.

Zvláštností, kdy se ve stále více industriální a konzumní společnosti zároveň udržovala velmi silná religiozita, se začala zabývat řada sociologů a antropologů. Nejznámější se v tomto ohledu stal text amerického sociologa Roberta N. Bellaha „Občanské náboženství v Americe“ z roku 1967. V něm došel k závěru, že v USA dostávají některé sekulární symboly a rituály – jako například státní svátky či prezidentské přísahy – náboženský charakter, stávají se posvátnými a přispívají tak ke vzniku pocitu jisté politicko-náboženské vyvolenosti Američanů.

Původně se do rétoriky amerických politiků dostávaly hlavně protestantské hodnoty, postupem času ale pomyslné „americké náboženství“ není už tak zjevné. Prezidenti s oblibou posílají pozdravy například židovským, muslimským, buddhistickým a dalším Američanům k jejich svátkům. Do Bílého domu bylo navíc zvoleno několik osob, které do kategorie WASP nezapadají – nejvýrazněji katolík Kennedy a afroamerický křesťan Obama, který se nehlásí k žádné konkrétní církvi.

Náboženstvím k nenávisti

Ač byla řada amerických protestantů původně sama obětí perzekuce, stávali se někteří z nich postupem času netolerantními k jiným náboženským skupinám a etnikům. Velmi kruté zacházení zakusili v 19. století například původní obyvatelé Ameriky – indiáni. Mladé Spojené státy – a hlavně jejich jižní a zároveň výrazně protestantská část – se také staly jedním z hlavních světových odbytišť černých otroků.

To vše se dělo i přes ideály svobody a demokracie zakotvené v americké ústavě. Není bez zajímavosti, že otrokáři byl v průběhu svého života i někteří z „otců zakladatelů“, například sám George Washington, Benjamin Franklin či Thomas Jefferson.

V polovině 19. století se řada Američanů, do jejichž čela se postavil Abraham Lincoln, začala proti otrokářství vymezovat. Následný spor o jeho zachování či naopak zrušení se stal jedním ze základů nejkrvavějšího konfliktu v amerických dějinách – války Severu proti Jihu (1860–1865). Není bez zajímavosti, že jižní otrokáři obhajovali své činy i křesťanstvím. Hlavní oporou jim byla pasáž z Listu Koloským v Novém zákoně (3,22):

„Otroci, poslouchejte ve všem své pozemské pány, 
nejen naoko, abyste se jim po lidsku zalíbili, 
nýbrž ze srdce, v bázni Páně.“

Je to svým způsobem i paralela s dneškem, neboť radikálně islamistické skupiny používají k obhájení své brutality z kontextu vytržené pasáže z Koránu. Otrokáři nejenže svou činnost nepovažovali za hřích, ale největší americká protestanská organizace – Jižní baptistická církev (Southern Baptist Convention) – se stala během pozdější krvavé války pilířem jižanské Konfederace. 

Ani porážka Jihu a zrušení otrokářství ale zdaleka neznamenaly konec amerického rasismu. Nejenže byla rasová segregace oficiálně zrušena až o století později, ale právě z okruhu části jižních protestantů a bývalých jižanských vojáků povstaly organizace jako Ku-klux-klan (KKK). Pod heslem „Amerika musí zůstat protestantskou!“ začal KKK organizovat útoky a lynče na Afroameričany, židy, homosexuály a nové imigranty.

Fotografie ze začátku 20. století ukazují, že se veřejné „lynčování negrů“ – a někdy dokonce jejich upalování – stalo oblíbenou formou lidové zábavy, která nemá daleko k brutálním videům, které šíří dnešní takzvaný Islámský stát.
Lynč v Indianě, 1930

Thomas Shipp a Abram Smith byli obviněni z těžkých zločinů a uvězněni ve městě Marion.
Dav, který vtrhl do věznice je však vyvlekl ven a brutálním způsobem zlynčoval.
Třetímu z lynčovaných, 16ti letému Jamesi Cameronovi,
se podařilo za pomoci neznámé ženy před lynčem prchnout.
Údajné zločiny tří mužů nebyly nikdy prokázány.
Cameron se později stal aktivistou za občanská práva. Stát Indiana ho omilostnil v roce 1991.
Fotografii pořídil Lawrence Beitler a následně jí prodal stovky kusů jako suvenýr.
Ze strany řady bílých protestantů ale v 19. století nenávist nesměřovala jen proti černým Američanům, ale i vůči jiným bělochům. Do USA v té době imigrovala řada evropských katolíků – hlavně Irů, Italů a Poláků. Prchali nejen před chudobou, ale někdy i přímo před hladomory a za oceánem hledali novou naději.

Ve východní části USA se zpočátku stali jen levnou pracovní silou nahrazující černé otroky. Zároveň byli tito prostí a často hluboce věřící lidé snadným terčem předsudků a obav, že zavlékají do Ameriky „papeženství“, před kterým do Ameriky právě tolik lidí prchalo.


Protikatolické předsudky se projevovaly občas ještě v první polovině 20. století. Na rozdíl od protičernošského rasismu však prakticky definitivně vymizely na začátku šedesátých let minulého století zvolením katolíka J. F. Kennedyho do prezidentského úřadu. O necelé půlstoletí později byl zvolen prezidentem i první Afroameričan. I to byl jistě signál, že rasové předsudky ve Spojených státech pomalu slábnou. Jenže i v Obamově volebním období docházelo k vážnému rasovému napětí, hlavně v souvislosti s konflikty mezi některými bílými policisty a Afroameričany.

Zvolení Donalda Trumpa vyvolává v tomto ohledu další otazníky. Vždyť populistický magnát stavěl svou volební kampaň právě na kritice imigrace a politiky vůči etnickým a náboženským menšinám. Přinejmenším následující čtyři roky, po které má Trump jistý svůj úřad, budou zcela jistě pokračováním zkoušek americké demokracie a tolerance.

Další ze série článků bude zaměřený na americké židy a muslimy.

Vyšlo v tabletovém magazínu Dotyk (18. 11. 2016)

středa 9. listopadu 2016

Jaká bude Trumpova politika vůči Blízkému východu?

Donald Trump byl ve svých vyjádřeních na adresu různých blízkovýchodních problémů zatím značně nekonzistentní a chaotický. Přesto si už pomalu můžeme začít dělat obrázek, jaký charakter zřejmě bude mít jeho zahraniční politika. 

Byť není zatím zřejmé, kdo se stane novým ministrem zahraničí (secretary of state) - kde mj. padla jména jako Newt Gingrich, Bob Corker, Stanley McChrystal, Zalmay Khalilzad či John Bolton - napovídá dnes Trumpův výběr poradců k regionu Blízkého východu, že půjde spíš o "jestřábí" přístup. Ten nebude mít zřejmě daleko k postojům neokonzervativců, kteří obklopovali G. W. Bushe.  

Bude důležité sledovat Trumpovy postoje k Rusku s ohledem na konflikt v Sýrii. Pokud si skutečně uchová své sympatie k V. Putinovi, nechá mu zřejmě volnější ruce v Sýrii a stabilizuje tak i Asadův režim. Pokud se tak skutečně stane, bude to zároveň v rozporu s představami právě mnoha neokonzervativců, kteří se dnes chtějí v Trumpově administrativě prosadit. Ti totiž často spatřují v dnešních ruských zahraničněpolitických ambicích zásadní nebezpečí.
    
U izraelsko-palestinského konfliktu se dnes rýsuje spíše jednostranná podpora názorů izraelské pravice, včetně radikální. Trump se sice ve volební kampani vyjádřil, že "chce zůstat neutrální ve věcech konfliktu" a po zvolení hovořil dokonce o "dosažení zásadní dohody", na druhou stranu postoje jeho poradců prakticky jakoukoliv neutralitu vylučují (chtějí zanechat osady na Západním břehu, přesunout americkou ambasádu do Jeruzaléma atd.).

Konkrétně jako poradce pro oblast Blízkého východu je zmiňován Walid Phares.

Ten působil donedávna známý jako konzervativní komentátor a analytik, který měl blízko k republikánům a kritikům Baracka Obamy. Původem je libanonský maronitský křesťan a v minulosti měl silné vazby na brutální milici al-Kuwwát al-Lubnáníja (Libanonské síly) z doby libanonské občanské války (1975-1990). Ta byla založena radikálním maronitským politikem Bašírem Džumájílem.

V souvislosti s Izraelem - a tedy i Palestinou - jsou zmiňováni dva poradci: 
Walid Phares

Jason Dov Greenblatt je americký ortodoxně-židovský právník a podnikatel s nemovitostmi, který už dlouhou dobu spolupracuje s Trumpem. Jsou mu blízké postoje izraelské pravice na izraelsko-palestinský konflikt, ale není ani zásadním odpůrcem jeho dvoustátního řešení.

Další poradce v záležitostech Izraele, David Friedman, se pravděpodobně i stane novým americkým velvyslancem v Izraeli. V pohledu na izraelsko-palestinský konflikt je ještě konzervativnější než Greenblatt. Mj. potvrdil, že Trump uskuteční přesunutí americké ambasády z Tel-Avivu do Jeruzaléma. Vehementně také popírá jakoukoliv podporu Trumpa ze strany amerických rasistů a antisemitů během volební kampaně.  

Během své volební kampaně Trump ustavil i zvláštní poradní orgán zvaný "Americká rada poradců ve věcech Blízkého východu" (American Middle East Advisory Board). Jeho členy se stala i řada Američanů arabského původu. Celkově jsou jako členové boardu uváděna tato jména: Eblan Y. Farris, John Hajjar, Paul Elhindi, William Youmaran, Vedat Gurtan, David William Lazar, Sal Saygin Simsek, Mike Korbey, Hossein Khorram, Gabriel Sawma, Tariq I. Ismail, Hooshang Nematzadeh, Nahid M. Hyde, Karim T. Hindi a Philip Abirached

Jason Greenblatt a David Friedman
Tento Trumpův poradní orgán měl zároveň podporu organizace zvané “American Middle East Coalition for Trump”, které předsedá Tom Harb.

Ve státu Michigan, kde žije velká komunita amerických Arabů, vznikla také "Michigan Middle East coalition for Trump", ve které jsou hlavní jména Sam Yono a Šejch Mohammad Al-Hajj Hassan (ten je také na úvodní fotografii vedle Trumpa - je to libanonský ší´itský duchovní a bývalý člen Hizballáhu, který se však radikální hnutí opustil a nyní ho - z USA - kritizuje).

Pro ilustraci uvádím ještě rozpory ohledně Trumpovy volební kampaně v souvislosti s  Izraelem, židy a antisemitismem:  
Trump je velké zklamání pro velkou většinu amerických židů - tradičních voličů demokratů. 
Trump je velké potěšení pro izraelskou pravici, která má za to, že definitivně zabrání vzniku Palestinského státu.
Trump je favoritem bílých amerických evangelikálů hlavně z tzv. "Biblického pásu" na jihu USA - největších podporovatelů Izraele z křesťansky-evangelikálních teologických pohledů.
Trump je rovněž velké potěšení pro Ku-klux-klan, který určitě ocenil jeho antisemitský tweet na adresu Clintonové a Trumpa před i po vítězství rovněž adoroval ve svých tiskovinách...

Více na toto téma se hovořilo také ve vědecké kavárně na ÚMV 9. listopadu t.r.