Reviews of the book "Rabbis of our Time"

Marek Cejka and Roman Koran, Rabbis of Our Time: Authorities of Judaism in the Religious and Political Ferment of Modern Times (New York: Routledge, 2016), 232 pp.

On Amazon: $148 (hardback).

Reviewed in: Israel Studies Review, Volume 32, Issue 1, Summer 2017, p. 123

Author of the review: Guy Ben Porat (Ben-Gurion university of Negev, Beer-Sheva)

In Theodor Herzl’s programmatic book The Jewish State, the author outlines a secular entity with a separation of religion and state: “Shall we end by having a theocracy? No. Faith unites us, knowledge gives us freedom. We shall therefore prevent any theocratic tendencies from coming to the fore on the part of our priesthood. We shall keep our priests within the confines of their temples in the same way as we shall keep our professional army within the confines of their barracks” ([1946] 1988: 56). 

Politics, according to this vision, must be freed from religion and ruled by knowledge, which provides freedom. Zionism established itself as a national movement led by Jews who rebelled against the prevailing Orthodox leadership following the modernization of Jewish life that began in the eighteenth century. Yet, as Zionist leaders quickly learned, the separation from religion and religious leaders was all but impossible. As a secular ideology, Zionism challenged religious authority holding the view that Jewish redemption would come about with the advent of the Messiah.

As a national ideology, religion was indispensable to Zionism as a marker of boundaries and a mobilizing force. This ambivalence toward religion could hardly be resolved, as secular nationalists would often acknowledge.

Rabbis of Our Time offers a map of contemporary Jewish religious leaders and their relationship to Zionism and the State of Israel. The book contains twenty-five full profiles (three to five pages each) and twenty-eight shorter profiles of rabbis, discussing both their religious significance and their political influence. Not accidentally, the vast majority of the rabbis chosen for profiling are Orthodox or ultra-Orthodox, an indication of the powerful position of Orthodoxy in the Israeli state and society and the marginalization of non-Orthodox rabbis, despite the significance of the Reform and Conservative movements in the United States and the important attempts to create alternative forms of Jewish identity and belonging in Israel. More attention to non-Orthodox alternatives and their position in Israeli society and politics, however, could have been important.

Nevertheless, even within the boundaries of Orthodoxy, this book describes a wide range of rabbinical figures across the different divides. Ethnically, they include Ashkenazim like Rabbis Bunim Alter and Elazar Shach, who towered over various Agudat Israel parties; as well as Sepharadim, especially the late Rabbi Ovadia Yosef, founder of the Shas political party. Politically, it includes Zionists (e.g., Rabbi Zvi Yehuda Kook, the inspirational leader of the West Bank and Gaza settlers), anti-Zionists (such as Rabbis Amram Blau and Yoel Teitelbaum), and many pragmatic ultra-Orthodox rabbis who maintained an ambivalent relationship with Zionism and the Jewish state. This ambivalence is personified in the profile of Rabbi Avrohom Yeshaya Karelitz, better known as the Chazon Ish, who, in a famous meeting with David Ben-Gurion in 1952, described Jewish Orthodoxy and Zionism, respectively, as a laden and an unladen camel (i.e., one with significant content and the other without), a metaphor he employed to underscore ultra-Orthodox demands not to be conscripted into mandatory military service.

Hasidim and ‘Litvaks’ (i.e., anti-Hasidim or Mitnagdim), rabbis who held formal bureaucratic roles and those who refrained from involvement with the state, rabbis who were prolific scholars and others who were political leaders, as well as a number of other typologies, are all included.

The overview of rabbis provided in the book is supremely relevant to contemporary political issues and demonstrates unmistakably that Orthodoxy did not and does not speak with one voice. The ultra-Orthodox rabbis generally maintain their distance from political debates, but among the Orthodox, by contrast, there is strong support for Jewish settlement of the West Bank, from spiritual leaders like Rabbi Kook to activists like Rabbi Moshe Levinger, as well as extremists like Meir Kahane, the founder of the Jewish Defense League in the United States and the Kach political party in Israel, which was banned from the Knesset because of accusations of racism.

The book also profiles moderate figures like Rabbi Michael Melchior and peace activists such as the late Rabbi Menachem Froman. Overall, this book provides an overview of numerous contemporary religious figures, references to their writings, and their engagement with contemporary questions of Jewish life and the Jewish state. Jewish Orthodoxy, as the book demonstrates, does not speak in one voice, and its interpretations of religious texts may result in widely differing political conclusions.

References:

Herzl, Theodor. (1946) 1988. The Jewish State. New York: American Zionist Emergency Council. Galia.

Guy Ben-Porat

Reviewed in: Religious Studies Review, Volume 43, Number 4, December 2017, p 413

Author of the review: Shaul Stampfer (Hebrew University of Jerusalem) 

This interesting and rather distinctive book is apparently a translation of Rabíni naší doby, published in Brno in 2010. It consists of profiles of about twenty-five contemporary and modern rabbis and shorter descriptions of twenty-nine additional rabbis. The list is rather eclectic, to say the least, and the authors explain that the goal of the book is not to provide biographies but to “open a broader discussion of the relation-ship between Judaism and politics” by analyzing the religiousand political thought of a wide range of rabbis. Clearly, it is impossible to offer detailed analyses of the views of so many rabbis in one volume. However, the authors successfully combine different genres interviews, short essays, and texts to demonstrate the wide range of political views among contemporary rabbis. The reader can then turn to the bibliographies for sources that offer additional information. This book does not claim to represent every view nor does it includeevery significant rabbi. It does, however, reflect the maintrends and many minor ones. The bibliographies generally do not refer to Hebrew language publications and therefore many important studies are missed. The emphasis in the bibliographies on Czech language publications is probably not very useful for most English readers. They could have been replaced by significant English language studies that did not make it into the bibliographies. The relation between religion and politics is an important topic in many frameworks and this volume could be useful but only as a starting point.

Shaul Stampfer

A New Book: Rabbis of our Time

Rabbis of our Time: Authorities of Judaism in the Religious and Political Ferment of Modern Times.  

By Marek Čejka and Roman Kořan

Series: Routledge Jewish Studies Series
Hardcover: 240 pages
Publisher: Routledge (October 28, 2015)
Language: English
ISBN-10: 1138813168
ISBN-13: 978-1138813168

The term ‘rabbi’ predominantly denotes Jewish men qualified to interpret the Torah and apply halacha, or those entrusted with the religious leadership of a Jewish community. However, the role of the rabbi has been understood differently across the Jewish world. While in Israel they control legally powerful rabbinical courts and major religious political parties, in the Jewish communities of the Diaspora this role is often limited by legal regulations of individual countries. However, the significance of past and present rabbis and their religious and political influence endures across the world.

Rabbis of Our Time provides a comprehensive overview of the most influential rabbinical authorities of Judaism in the 20th and 21st Century. Through focussing on the most theologically influential rabbis of the contemporary era and examining their political impact, it opens a broader discussion of the relationship between Judaism and politics. It looks at the various centres of current Judaism and Jewish thinking, especially the State of Israel and the USA, as well as locating rabbis in various time periods. Through interviews and extracts from religious texts and books authored by rabbis, readers will discover more about a range of rabbis, from those before the formation of Israel to the most famous Chief Rabbis of Israel, as well as those who did not reach the highest state religious functions, but influenced the relation between Judaism and Israel by other means. The rabbis selected represent all major contemporary streams of Judaism, from ultra-Orthodox/Haredi to Reform and Liberal currents, and together create a broader picture of the scope of contemporary Jewish thinking in a theological and political context.

An extensive and detailed source of information on the varieties of Jewish thinking influencing contemporary Judaism and the modern State of Israel, this book is of interest to students and scholars of Jewish Studies, as well as Religion and Politics.

See more on Routledge pages.

Purchase on Amazon (including Kindle edition)

Reviews: 

A useful source for those interested in contemporary Orthodox Judaism. An insight into an unknown world often deemed forbidding and inaccessible.

            Yakov Rabkin, Professor of Contemporary Jewish History, University of Montreal.

Rabbis of Our Time presents informative portraits of over 50 prominent rabbinic personalities, primarily Orthodox (hence male) leaders, who have influenced the religious and political lives of modern Jews. In accessible language, the authors place each figure in his historical context and explain how he shaped the thinking and practice of fellow Jews. In the political climate of the 20th and early 21st centuries, rabbis in Israel and the Diaspora have exercised considerable influence, which makes this overview, with references provided for further reading, a distinctly helpful resource for Jews and non-Jews alike.

             Yehezkel Landau, Associate Professor of Interfaith Relations, Hartford Seminary.

Authors.

Autographing of the book in Jerusalem :)

English summary of book of "Rabbis of our Time"

authors: Marek Čejka, Roman Kořan: Rabbis of our Time – Spiritual authorities of Judaism in the political and religious events of our time

Original title (in Czech): Rabíni naší doby – authority judaismu v náboženském a politickém dění 20. století a současnosti

Published by: Barrister & Principal, Brno, The Czech Republic, 2010
304 pages, ISBN 978-80-87474-00-6

In this biographical book, which contains several dozen portraits of contemporary rabbinical authorities, you will find insights into both the contemporary generation of rabbis and earlier generations of rabbis that lived in the 20th century. The book is focused on centers of contemporary Judaism and Jewish thinking – especially the State of Israel (and Palestine before 1948) and the USA. But it also partly covers other important centers of Judaism, such as Europe before World War Two and especially Eastern Europe.

We tried to assess the rabbis in terms of many aspects (their theology, their politics, their position in Israel and in Israeli politics, their approach to Zionism) and we included rabbis who are very “positive“ but also ”controversial“. Our choice of figures to cover is subjective and it is possible that if such a book about rabbis were written by someone else, the choice would be different. When it comes to rabbis it is sometimes very difficult to unequivocally decide on all the criteria that would make a rabbi “important” or to judge all rabbis on the basis of the same criteria. Some rabbis are important because of their knowledge and publications, some are important because of their theological impact on Judaism (e.g. Rabbi Hafetz Haim, Rabbi Yoel Teitelbaum), and others are important because of their importance in politics (e.g. Rabbi Israel Meir Lau, Rabbi Michael Melchior). Some are important because of combinations of several different factors (e.g. Rabbi Avraham Kook, Rabbi Shach, Rabbi Ovadia Yosef). Plus, some rabbis are known for their extremism (e.g. Rabbi Kahane) or non-conformism (e.g. Rabbi Froman). There are also those rabbis who build their popularity through the media and especially through the media’s “superficialization“ of some aspects of Judaism, especially Kabbalah (e.g. Rabbi Berg).

Rabíni a izraelsko-palestinský konflikt

Rabbis and the Israeli-Palestinian conflict - brief explanation of a various rabbinical approaches. 

Postoje židovských náboženských autorit – rabínů – k politice a konkrétněji k izraelsko-palestinskému konfliktu jsou rozmanité, ostatně jako je celý judaismus. Neexistuje totiž zdaleka jediné monolitické židovství a i v rámci jeho jednotlivých proudů – od ortodoxie až po liberální směry – nalezneme celou řadu různých podskupin, směrů a názorů, které často vycházejí z postojů a interpretací jejich autorit – rabínů.

Byť se může někomu na první pohled zdát, že izraelsko-palestinský konlikt zastupuje spor judaismus-islám, není to v historickém kontextu pravda. Jedná se převážně o problém politický, který ruku v ruce s procesem politizace velkých náboženství ve 20. století získával i nábožensko-politický charakter. 

Moderní světské dění a politika není rozhodně středobodem tisíciletého vývoje judaismu. Na druhou stranu však otázky související s holocaustem či se vznikem sekulárního Státu Izrael vyvolaly v rámci jednotlivých proudů judaismu i hlubší teologické diskuse. Zvláště vznik Izraele v roce 1948 mezi rabíny prohloubil diskusi o zvláštním vztahu Židů k Bohem zaslíbené Zemi Izraelské (Erec Jisrael) a vztahu tohoto pojmu k vzniku a politické existenci sekulárního Státu Izrael (Medinat Jisrael). 

Ostatně jde o jistou analogii toho, co v muslimském prostředí vyvolalo politické dění 20. století v kontextu diskuse o sekulárních ideologiích a islamismu, respektive o obnově chalífátu. Pokud dochází v současnosti ke vzájemným útokům a obviňováním mezi autoritami judaismu a islámu, je to jev relativně nový, který nemá kořeny v tisícileté tradici obou náboženství. Stojí za ním hlavně modernistické proudy obou náboženství, které se často prolínají s politikou – v muslimském prostředí se jedná o různé varianty politického islámu (méně přesně „islamismu“) a v židovském se zase jedná o náboženský sionismus a některé varianty moderní ortodoxie. 

Až na výjimky mají hlavní skupiny reprezentující tyto proudy svůj původ až ve 20. století. Pokud chceme vytvořit určité základní modely pohledů židovských náboženských autorit na konflikty na Blízkém východě, hlavně pak na izraelsko-palestinský, je možné je rozdělit do tří hlavních skupin, v jejichž rámci však často dochází k dalšímu štěpení, někdy protikladnému: 1. charedim 2. náboženský sionismus a moderní ortodoxie 3. reformovaný judaismus a modernisté.

Postoje rabínů komunit charedim

Charedim (nepřesně ultraortodoxní Židé) představují v rámci současných židovských komunit sice menšinu, avšak velmi výraznou. Jedním z hlavních principů životního přístupu charedim je oprostit se od světského a moderního způsobu života (tedy i od politiky, včetně světské izraelské) a oddaně sloužit Bohu rigorózním dodržováním všech židovských přikázání (micvot). Velká část charedim pochází z evropského aškenázského prostředí a sleduje aškenázské zvyklosti. V Izraeli se k charedim postupem času přidružili i někteří Židé sefardského původu a ritu.

1. 1. Tradiční charedim

Z politického hlediska je pro tuto část charedim legitimní čekat na příchod Mesiáše, který sám učiní na základě boží vůle politická rozhodnutí. Do příchodu mesiášského času by tak měli Židé žít v diaspoře, respektive nestěhovat se hromadně do Země izraelské a neměli by se snažit zakládat vlastní stát, protože tento úkol připadá až Mesiáši. Do té doby by také měli být Židé loajální nežidovským státům a vládám, na jejichž území žijí. Jakékoliv židovské snahy o porušení těchto principů (tedy hlavně snaha o budování moderního židovského státu v duchu moderního politického sionismu) jsou chápány jako hřích oddalující Mesiášův příchod a zároveň i jako zdroj židovského utrpení, do kterého bývá řazen moderní antisemitismus, izraelsko-palestinský konflikt či v některých krajních interpretacích i holocaust. Sionismus je v chápání nejkonzervativnější části charedim primární chybou či zlem, ze které jsou odvozeny další sekundární zla dopadající na Židy ve 20. a 21. století. Takto striktní pojetí antisionismu zastávali či zastávají nejkonzervativnější části charedim, často z nechasidských proudů (litvaci, mitnagdim, perušim ad.) a jejich rabíni, jako byl Josef Chaim Sonnenfeld (1848–1932) a později Amram Blau (1894–1974) či Moše Hirsch (1923–2010). Podpora Palestinců a všech, kdo bojují proti sionismu, je legitimní a přibližující příchod Mesiáše, což však neznamená, že se všichni podobně smýšlející charedim musí tímto směrem angažovat.

....další oddíly této části  (mj. postoje rabi Šacha, Chazon Iše, Ovadji Josefa, Chabadu ...) najdete v tištěném Dingiru 2015/č. 2

2. Postoje rabínů náboženského sionismu a moderní ortodoxie 

Jedná se o dva novodobé proudy pokoušející se zkombinovat tradiční židovské hodnoty s realitou moderní doby. Klíčovým představitelem prvního proudu se stal aškenázský rabín Avraham Ha-Kohen Kúk (1865–1935), který shledával v raném sekulárním sionistickém hnutí mystický náznak projevu boží vůle. Kúk měl za to, že pokud bude světskému sionismu dodáno tradičních židovských náboženských hodnot, uspíší to příchod Mesiáše. Kúk nebyl politickým nacionalistou, ale snažil se inovativním způsobem interpretovat politické dění z pohledu tradičního judaismu. To odmítala většina tradičních charedim v Kúkově době. Jiné národy žijící na území Bohem zaslíbené země nemuseli být automaticky nepřátelé, ale mohli představovat součást božího plánu.

Jeho syn Cvi Jehuda Kúk (1891–1982) však položil základy značně jednostrannému chápání náboženského sionismu, který stvořil různé militantní organizace a osadnická hnutí. Ty se zejména po šestidenní válce v roce 1967 dostávaly do konliktu s Palestinci na okupovaných územích. Cvi Jehuda Kúk se tak stal otcem náboženské radikální pravice s řadou pokračovatelů. Mezi těmi lze zmínit militantního rabína Moše Levingera (1935–2015) z osad v Hebronu, které se nacházejí v jádru izraelsko-palestinského konfliktu. Nepřímo na tento proud navázal i vůbec politicky nejradikálnější rabín Meir Kahane (1932–1990). Kúkovským viděním velmi ovlivněný, avšak militantnosti naprosto zbavený způsob chápání posvátnosti Svaté země zvolil rabín Menachem Froman (1945–2013) z osady Tekoa. Ten se stal naopak ojedinělým průkopníkem židovsko-muslimského náboženského míru.

....závěrečnou část (hlavně postoje rabínů liberálních proudů judaismu) najdete v tištěném Dingiru 2015/č. 2

Odešel "Litevský velikán" - rabín Josef Šalom Eljašiv

Rabbi Yosef Shalom Elyashiv, leader of the Lithuanian ultra-Orthodox community in Israel and one of the most well-known figures in the Haredi non-Hassidic world, died on 18. July at the age of 102.

V Jeruzalémě zemřel 18. července (podle židovského kalendáře 28. tamuzu 5772) v úctihodném věku 102 let jeden z posledních velkých rabínů, který se ještě narodil v Evropě před oběma světovými válkami: Josef Šalom Eljašiv. Rodák z litevského města Šiauliai (které je u nás známé spíš spojitostí s křesťanstvím – známým „Křížovým vrchem“) a pochází ze slavného rabínského rodu. Jeho děd z matčiny strany byl slavný kabalista Šlomo Eljašiv (1841–1925, zvaný podle svého stěžejního kabalistického díla LeŠem). Otec zesnulého rabi Eljašiva byl rovněž velmi respektovaný litevský rabín a sám Josef Šalom byl řadou svých rabínských kolegů pokládán za jednoho z nejváženějších současných kabalistů (znalců židovské mystiky). Byl také považován za posek ha-dor, což znamená za „rozhodující autoritu generace v otázkách halachy“. Rabi Eljašiv také přímo či nepřímo zasahoval do izraelské politiky prostřednictvím ultraortodoxní politické strany Degel ha-Tora. Byl uznáván za hlavního následníka rabína Šacha, který je považován za vůbec  jednoho z největších rabínů 20. století a zemřel ještě v o rok starším věku než rabi Eljašiv.  

Rabíni ve sporu o Izrael (recenze z časopisu A2)

Tematicky jedinečná publikace Rabíni naší doby ukazuje, že život i učení nejvýznamnějších rabínů 20. století nelze vysvětlit bez reflexe jejich vztahu ke státu Izrael.

Marek Čejka, Roman Kořan: Rabíni naší doby. Barrister & Principal, Praha 2010, 301 stran.

V České republice vyšlo několik publikací, jež se týkaly rabínských osobností minulosti. Z většiny šlo ale o chasidské cadiky (spravedlivé). Místo odborně pojatého textu se navíc takřka vždy jednalo o specifický prozaický styl převyprávěných legend, líčící život a zázraky představitelů prvních chasidských dynastií, které působily v době po smrti zakladatele hnutí Bešta (Baal Šem Tov, Pán Božího Jména). Pomyslného vrcholu v takovém psaní dosáhl Jiří Langer (svého času sám chasida hlásící se k učení rebeho z Belzu) v knize Devět bran. Co se týče nechasidských (ultra)ortodoxních Židů (které lze z hlediska tradičního judaismu považovat za původnější), musíme se odkazovat k občasným medailonkům z různých historických knih zabývajících se převážně dějinami Židů na československém území nebo z publikací týkajících se pražského Maharala (jehož chasidé, kteří v Čechách nikdy nezapustili kořeny, považují za svého předchůdce).

Hlavní proudy i extrémy

Přiblížit nejvýznamnější rabíny takřka všech ritů i odnoží judaismu zhruba posledních sta let se úspěšně daří knize Rabíni naší doby od Marka Čejky a Romana Kořana. Spojení jednoho z nejproduktivnějších znalců dění na Blízkém východě mladší generace s judaistou je pro knihu výtečnou a snad i jedinou možnou volbou. Autorům zřejmě nešlo o hlubší analytické posouzení vývoje judaismu ani rabínské pozice v moderních dějinách. Snaží se spíše o jakousi prezentaci nejrůznějších podob judaismu ve 20. století skrze osoby rabínů (někdy i jejich manželek rebecin), které nevybírají podle jasně daného schématu, ale se snahou reflektovat jak hlavní proudy židovského náboženství, tak jeho extrémy.
I když samozřejmě většina rabínů zmíněných v knize pochází z prostředí chasidských i litvackých ultraortodoxních charedim („třesoucí se“ před Bohem) a ortodoxních sefardských komunit, znalost halachy není nutnou podmínkou pro výběr prezentovaných osobností. Menší zastoupení reformních a konzervativních rabínů je zcela pochopitelné, neboť ti se svým vlažnějším přístupem k tradiční výuce v ješivách zpravidla nedosahují ani zdaleka teologických kvalit (ultra)ortodoxních rabínů (i zde se samozřejmě najdou výjimky, třeba v knize zmíněný Abraham Jehošua Heschel, jenž ovšem sám studoval na ortodoxní ješivě). Značná rozdílnost i v rámci zdánlivě jednotných proudů judaismu pak z knihy vyplývá sama a nemusí být nějak přehnaně dokazována.
Příkladem může být třeba tak odlišné pojetí chasidismu, jaké lze spatřovat u braslavských chasidů a lubavičských chasidů z hnutí Chabad, které má své misijní centrum už i v Praze. Někteří braslavští (tzv. mrtví) chasidé už ultraortodoxní charedim připomínají jen svým oblečením, ale jinak se věnují poněkud kuriózní misijní činnosti v rámci svérázných technoparties, jež si mnohdy ve své podobě i druhu muziky nezadají s freeparties v Evropě. Lubavičští chasidé jsou sice také známí svou, mnohdy poměrně nevybíravou misijní činností, ale jinak pevně vězí v klasické chasidské tradici, již obohacují důrazem na rozum, výuku náboženství a zakládání nových ješiv. Poněkud pochybnou slávu v rámci judaismu získali někteří následovníci posledního lubavičského cadika Menachema Mendela Schneersona (1902–1994), když ho ještě za jeho života (částečně ochrnutého a neschopného mluvit) vyhlásili za Mesiáše. Sám jistě velmi vzdělaný a charismatický rabín své mesiášství několikrát ostře odmítl, ale ke konci života se zdá, že snad kvůli postupující chorobě této vidině svých žáků podlehl.
Zcela odlišné pojetí lze vysledovat i v případě osadnického náboženského hnutí (Guš Emunim, Blok věrných). V jeho řadách lze nalézt tak rozdílné osoby, jako je agresivní až fašizující rabi Moše Levinger, jenž se neštítí v rámci boje o biblický Izrael používat taková hesla jako „Arabové do plynu“, ale i Menachem Froman, jenž dnes přes svůj radikálně náboženský sionismus patří mezi největší mírotvůrce v izraelské společnosti.

Méně halachy, více (anti)sionismu

Na první pohled je zřejmé, že knize Rabíni naší doby dominuje politika, a to hlavně v souvislosti se sionismem a postojem nejrůznějších rabínů ke státu Izrael před jeho vznikem i po něm. Judaista bude možná trochu zklamán, když zjistí, že vlastní publikační činnosti rabínů a jejich komentářům a halachickým rozhodnutím není věnováno příliš prostoru, i když význačná díla jsou (pokud existují) vždy krátce zmíněna. Výtka to ale není zcela spravedlivá, neboť se jasně ukazuje, že podoby současného židovství jsou s postojem k sionismu svázány vlastně beze zbytku. Nakonec i ti ultraortodoxní Židé, kteří zpočátku do Izraele odmítali i jen vkročit, byli nuceni své postoje částečně revidovat a nezřídka skončili u zakládání náboženských (politických) stran (Agudat Jisrael, Šas). Navíc právě existence státu Izrael před příchodem Mesiáše je výsostně halachickou otázkou, kterou v knize, i když poněkud v rychlosti, autoři dobře vysvětlili.
Mohlo by se tedy zdát, že zatímco v minulosti se spory mezi židovskými náboženskými autoritami vedly třeba o haskalu (židovské osvícenství), nebo mezi chasidy a mitnagdim („odpůrci“ chasidismu), dnes je těžištěm většiny hlavních sporů Izrael a jeho politika. Rozpory lze přitom nalézt i uvnitř jednotlivých proudů. Asi to odpovídá době i situaci státu, jenž se cítí být od svého vzniku takřka v permanentním ohrožení.
Autoři publikace se snaží v samotném závěru obraz značně roztříštěné podoby judaismu slepit pomocí poněkud patetického důrazu na skutečnost, že judaismus byl vždy především jednou nekončící diskusí o významu Tóry a jejího hlavního komentáře v podobě Mišny. Spor k němu tedy jaksi patří. Jistě mají pravdu, o čemž svědčí neuvěřitelná bohatost rabínské literatury, ale jistě lze také říci, že světský stát Izrael judaismus v mnohém spojil a v mnohém spíše tvrdě rozdělil.

Moudří muži v černém

Další malá recenze na Rabíny, tentokrát v Lihovkách

Moudří muži v černém
4. prosince 2010

LITERATURA

Rabín není židovskou obdobou kněze, duchovního ani pastora. Není prostředníkem mezi bohem a člověkem, jako u katolíků, ani duchovním soudcem jako u protestantů. Jako píše Leo Rosten v knize Jidiš pro radost, rabín je prostě - rabín. Jeho postavení mu tradičně neposkytuje žádnou moc ani hierarchický status. Rabínova autorita tak spočívá pouze v jeho učenosti, charakteru a v jeho osobních vlastnostech. Přesto jsou židovské dějiny plné pozoruhodných osobností. Nejnovější kniha předního českého odborníka na Blízký východ Marka Čejky a kabalisty a překladatele hebrejských textů Romana Kořána Rabíni naší doby přináší výčet nejvýznamnějších autorit judaismu 20. století a současnosti. Někteří z dvaapadesáti rabínů, jejichž portréty v knize najdeme, byli významní svým teologickým dopadem na židovství (jako rabi Teitelbaum či Chafec Chajim).
Další svou politickou činností - jako rabi Kook, Ovadja Josef či rabi Lau. Najdeme zde i medailonek známého extremisty Meira Kahaneho, zakladatele Židovské obranné ligy, zavražděného právě před 20 lety.

Jan Nevyhoštěný

Rabíni naší doby

Kniha obsahuje několik desítek portrétů významných rabínských autorit, a to jak mladší generace rabínů, kteří jsou činní přímo v naší době, tak i těch, kteří působili hlavně ve dvacátém století a kteří se výrazně podepsali na podobě současného judaismu (namátkou: rabín Šach, rabín Kook, Karol Sidon, Ovadja Josef, rabi Schneersohn, Amram Blau, Moše Levinger, Chazon Iš,...). Publikace se zaměřuje především na centra současného židovského myšlení, jako jsou Izrael a Spojené státy americké, z hlediska moderní židovské historie se však snaží neopomíjet ani další důležitá centra judaismu, jako byla především předválečná Evropa.

Rozsah - 304 stran. Vydavatel Barrister and Principal, 2010, Cena: 99,-
Foto na obálce - Karel Cudlín.