úterý 30. dubna 2024

Izrael a Írán

V aktuální blízkovychodňárské illuminační přednášce si trošku posvítíme nejen na napjatou současnost, ale i vývoj vztahů mezi zeměmi, jejichž vlajky vlají v sídle OSN proklatě blízko vedle sebe. 

Do přednášky jsem se pokusil citlivě inkorporovati i pár osobních vzpomínek na setkání s íránskými židy a několik zajímavých fotic z cest, které se týkají právě íránsko-izraelských vztahů a íránské židovské komunity.   



čtvrtek 18. dubna 2024

Izrael vs. Írán (rozhovor)

Izrael začátkem dubna zaútočil na íránské velvyslanectví v Damašku, o víkendu Teherán útok opětoval vypálením stovky raket a dronů na Izrael, kam nakonec díky protivzdušné obraně a pomoci spojenců dopadlo jen procento z nich. Jak události hodnotíte?  

Celé to s nadsázkou působí jako taková dost brutální pokerová partie dvou na smrt znepřátelených blízkovýchodních kovbojů. Na první pohled mohou vypadat srovnatelně silní, ten v modrobílém klobouku má však poslední model amerických koltů. Ten s turbanem na hlavě naopak jen jejich značně zastaralé verze..

Izraelský premiér Benjamin Netanjahu vždy když mu teklo do bot, což se dělo v uplynulých letech často, tak vytáhl svoji oblíbenou íránskou kartu. Ještě před pár dny průběh Netanjahuovy operace v Gaze, kde Izrael bojuje s palestinským hnutím Hamás, postupně obracel velkou část světa proti němu a dostával Izrael do izolace. Íránská karta mu však pomohla změnit situaci, protože íránský režim je nejn Západem mnohem déle a důsledněji považován za „křiváka“. Netanjahu přezdívaný Bibi v tomto případě vytasil poměrně silnou pokerovou postupku, protože nezaútočil jen na nějakého íránského spojence, ale přímo na íránskou suverenitu, když vojensky napadl íránskou diplomatickou misi v Damašku. Na druhou stranu, ani Írán v minulosti zdaleka ne vždy ctil diplomatická pravidla (viz útok na izraelskou ambasádu v Buenos Aires v r. 1992 či na americkou ambasádu v Teheránu v roce 1979). Rovněž ze syrského území systematicky podporuje Hizballáh – ostře protiizraelské libanonské hnutí a zároveň klíčového íránského spojence v oblasti.  

Bibi rovněž otestoval, kam může v očích mezinárodního společenství – a hlavně pak USA – zajít. Vidí, že mu Bidenova slabost zatím umožňuje dělat si téměř cokoliv. Pokud by vládl Donald Trump, slovo „téměř“ by nejspíš úplně vypadlo. 

Vymykal se něčím nynější střet z historického hlediska vztahů mezi oběma státy? 

Ano. V minulosti Izrael likvidoval některé „menší ryby“, ale nikdy nezabíjel tak vysoké íránské představitele, navíc na íránském výsostném území. A naopak Írán nikdy Izrael nenapadl přímo, navíc tak demonstrativní silou, jako byly stovky dronů a raket. Je asi pravda, že íránský režim měl při zahájení útoku na Izrael zřejmě vyšší ambice. Zároveň však tušil, že jej nějak zásadně neohrozí. Celá odvetná vojenská akce tak měla nakonec spíš charakter obřího a hrozivého, ale v konečném důsledku vcelku neškodného, demonstrativního ohňostroje. 

Íránský odvetný vzdušný útok ale přinesl řadu poznatků. Vždyť třeba o Jordánsku, které íránské drony vehementně sestřelovalo, se už delší dobu jako o spojenci Izraele nemluvilo. V minulosti byly vztahy mezi oběma vládami někdy intenzivní, avšak zdálo se, že tyto časy jsou pryč. Zároveň mají teď Izrael i Írán lepší představu, jak je vzájemný přímý konflikt obtížný. Izrael také může využít nových zkušeností i k případné vojenské odpovědi proti Íránu. Jeho útok na íránské území by byl nejspíš úspěšnější. Už třeba jen s ohledem na to, že Íránu by zřejmě – na rozdíl od Izraele – žádné zahraniční vzdušné síly nepomohly. Útok rovněž otestoval izraelskou obranu a americkou reakci. Ta jednoznačně podpořila izraelskou defenzivu, ale do další konfrontace s Íránem jít nechce. To je pro Bibiho důležité zjištění a pokud bude případná izraelská odpověď Íránu jen omezená, nebo k ní vůbec nedojde, bude to právě intenzivním americkým tlakem.   

Jak události hodnotí izraelská veřejnost a jak ovlivňují pozici premiéra Netanjahua? 

Málokdo se raduje, pokud mu na hlavu směřují stovky dronů a raket. Netanjahuovi může úspěšná obrana na domácím poli nakrátko pomoci, ale zároveň mnoho Izraelců tuší, že íránská karta se dnes hraje do značné míry i pro prodloužení premiérova politického přežití.    

Jak už jsem ale uvedl, eskalace izraelsko-íránského napětí v současné situaci rozhodně daleko více vyhovuje Netanjahuovi, než Íráncům. V asymetrické konfrontaci s Palestinci si při současném vývoji situace v Gaze přízeň světa věru nezískal. V daleko symetričtější konfrontaci s Íránem, což je hráč úplně jiného kalibru než hnutí Hamás, však může své image mírně zlepšit – a hlavně pak odvrátit tvář světa od dění v Gaze.    

Co události znamenají právě pro válku mezi Izraelem a hnutím Hamás v Pásmu Gazy? 

Již zmiňovaný odklon od světové pozornosti na humanitární situace v pásmu Gazy. A ten Netanjahu potřebuje, pokud chce nadále pokračovat v mimořádně brutální vojenské taktice v Gaze uplatňované. Íránská karta mu také pomůže získat určitý další čas. Dlouhodobější otevřená konfrontace s Íránem mu totiž může pomoci přečkat v premiérském úřadu do doby, kdy do amerického prezidentského křesla může znovu zasednout Donald Trump. A ten by mu nejen že povolil – dnes ne až tak utažené – uzdy, ale možná by mu je zcela sňal. 

Rozhovor s Markem Čejko vedl Luboš Jirsa. 

Rozhovor vyšel ve zkrácené verzi v Lidových novinách 17. 3. 2024 a též s redakčním názvem.

pondělí 25. března 2024

Souhrn publikací, podcastů etc. Marka Čejky o dění v izraelsko-palestinském konfliktu a na Blízkém východě po 7. říjnu 2023

Rozhlasové pořady:

Podcasty:

·    iDnes – série pěti „blízkovýchodních“ podcastů (listopad 2023 – leden 2024)

1. Díl - Geneze a vývojové etapy Hamásu, jeho vlastnosti a vůdci - 15. listopadu 2023

2. Díl - O vztazích mezi Izraelem a USA - 29. listopadu 2023

3. Díl - Role Íránu, Hizballáhu a jemenských Hútíjů na současné dění - 14. prosince 2023

4. Díl - Vznik a současnost izraelského osadnického hnutí a scénáře vývoje v Gaze - 10. ledna 2024

5. Díl - Česko-izraelské vztahy, česká islamofobie, romantické pohledy a role médií - 25. ledna 2024

Obsáhlé analytické články:

Texty a rozhovory v angličtině:

Tištěné rozhovory:

Debaty a přednášky na univerzitní půdě:

  • Masarykova univerzita: 
    • 24. 10. 2023 (společně s J. Krausem)
    • 17. 1. 2024 (přednáška a následná debata s M. Romancovem)
  • Jihočeská univerzita: Přednáška „Izraelsko-palestinský konflikt a cesta k 7. říjnu 2023“,  10. 11. 2023
  • Mendelova univerzita: Debata se studenty, 7. 12. 2023
  • AMBIS: On-line přednáška a debata, 12. 12. 2023 
  • Univerzita obrany: Politicko-bezpečnostní situace na Blízkém východě, 25. 1. 2024
  • FF UK: Společná debata s Pavlem Baršou, Břetislavem Turečkem a Natašou Dudinskou, 4. 4. 2024 
  • O tématu jsem téže do hloubky přednášel a diskutoval se studenty pravidelných kurzů na Masarykově univerzitě (např. již přes 20 let vyučované kurzy "Izrael a Palestina", "Náboženství a politika na Blízkém východě", "Radikalismus na Blízkém východě"), na v.š. Ambis ("Nestátní hrozby mezinárodní bezpečnosti", "Introduction to the Middle East") či v pravidelném blokovém kurzu pro důstojníky Generálního štábu AČR.

Debaty a přednášky pro střední školy a širší veřejnost:

  • SŠUM Táborská, Brno, Přednáška a debata se studenty, 24. 10. 2023
  • Gymnázium Rájec-Jestřebí, On-line debata se studenty, 27. 10. 2023
  • Gymnázium Matyáše Lercha, Přednáška a debata se studenty, 8. 11. 2023
  • Veřejná debata s J. Schneiderem, Brno, Šelepova 1, 23. 11. 2023
  • Cirkus Univerzity Obrany: Přednáška a debata ve studentském klubu, 5. 12. 2023
  • Brněnská prádelna: Přednáška s diskusí, 6. 12. 2023
  • Střední ScioŠkola Žižkov, Přednáška a debata se studenty, 5. 3. 2023 
  • Wetzler Institute: Blízky východ nad priepasťou: hrozí veľký regionálny konflikt? On-line přednáška a rozhovor, 19. 3. 2024
  • Festival Jeden svět, veřejná debata, Brno, kino Art, 24. 3. 2024
  • Neklidný Blízký východ, moderovaná debata v centru PANT, Ostrava, 30. 4. 2024
  • Diskuse se studenty historie FF MU po promítání filmu o pásmu Gazy, 14. 5. 2024
K tomu občas něco napíšu na sociální sítě, bloguji, fotím, filmuji a vytvářím "Blízkovychodňárské okna" (ta nejsou nutně politologická, ale spíše v duchu méně vážném, či zaměřená na různé kulturně-religionistické zajímavosti na bližším, středním i dálném Blízkém východě) 


-----------
Pozváním na virtuální kafíčko můžete jednorázově podpořit moji tvorbu: https://www.buymeacoffee.com/marekcejka

Máte možnost mě ale i podpořit kontinuálněji na: https://herohero.co/marekcejka 
U této podpory budete mít navíc ještě specielní přístup k některým zajímavostem (ať k interesantnostem, které jsem umístil pouze a jen  na herohero či např. i k některým Blízkovychodňárským oknům v předstihu)

pátek 15. března 2024

Hamas Activities Outside the Gaza Strip / Činnost Hamásu mimo pásmo Gazy

(CZ verze níže)

The power and influence of Hamas widely exceed the tight borders of the Gaza Strip.

Khaled Meshaal, ex-chief of the Hamas Politburo, plays ping-pong in Qatar.   
Prime Minister Netanyahu and other Israeli politicians often mention the „destruction of Hamas“ as one of the main arguments justifying the current military operation in the Gaza Strip. This argument can perhaps be understood as a political slogan from the point of view of the current Israeli radical-right government. Still, knowing this movement’s fundamental role and scope, it is evident that this intention is practically unfeasible. David Aliberti and Daniel Byman discuss why this is so in the context of Gaza itself. Another argument that supports the assumption that the destruction of Hamas is practically impossible is its territorial scope. Although the Gaza Strip is the traditional center of Hamas activity, it is far from being the only territory where the movement operates. Other territories where it is relevant are, for example, the West Bank, Lebanon, Syria, and Qatar, as well as Turkey and Jordan.

Outside of Gaza, Hamas‘ activities are most closely monitored in the West Bank and Qatar. Let’s look first at the West Bank after 2007, when there was a significant rift between Fatah and Hamas, after which Fatah took control of the region. He pacifies his opponents in the West Bank, including the main faction, Hamas, but at the same time, he does not have absolute control over this territory. Thus, Hamas operates from underground, and in recent years, its radical manifestations have escalated in the West Bank. Between January 2016 and September 2022, around 30 violent incidents were attributed to the movement. In the 12 months leading up to the October 7, 2023 attack itself, the number of attacks in the West Bank rose to 50. Even given the massive decline in the popularity of Fatah in the West Bank, and on the contrary, the rocket rise of Hamas, the defeat of this movement in the West Bank is even less feasible. Compared to the Gaza Strip, the West Bank also records the more complex political, demographic, and geographical conditions.

Qatar plays a very specific role in the current conflict in Gaza: on the one hand, alongside Egypt, it is the main negotiator in the current conflict between Israel and Hamas; on the other hand, it has long provided asylum to the exiled political leadership of Hamas. For example, the political leaders of Hamas, Ismail Haniyeh, Moussa Abu Marzouk, and Khaled Mashaal, found asylum in Qatar and allegedly left Qatar after October 7, 2023, out of fear for their safety.

Hamas also has many followers and cells in the Palestinian refugee community in Lebanon. Meanwhile, it cooperates with the Hezbollah movement there. The elimination of the high-ranking official of the radical wing of Hamas, Saleh Al-Arouri, which took place on January 2, 2024, became medialized. After all, he is also the highest representative of Hamas, whom Israel has managed to eradicate so far.

A relevant number of Hamas sympathizers can also be found among the Palestinian refugee community in Syria. Until the time of the Arab Spring, the exiled leadership of Hamas was even based in Damascus. However, disagreements between Hamas and the Assad regime occurred, and the movement relocated to Qatar. 

Qatar is also politically close to contemporary Erdoğan’s Turkey, which has also not been hiding its ties to factions of the Egyptian Muslim Brotherhood and other related organizations, including Hamas, since the Arab Spring. A number of its members and officials moved around in Turkish territory, and even Erdoğan himself shows closeness to this part of the Palestinian political and radical spectrum in his speeches

Jordan has long been home to the largest Palestinian refugee community, and logically, within it, there is strong sympathy for various Palestinian political elements, including Hamas. It needs to be noted that Jordan has its Islamist politicians and radicals under relatively strict control, especially since the Arab Spring, when, in general, relations between the Jordanian regime and Islamists (including those linked to Hamas) noticeably worsened.

As the information stated above indicates, Hamas is far from dependent on the Gaza Strip for its activities. There, Israel, in the current military operation, which is marked by extremely high collateral losses, is eliminating the activities of Hamas, which may be tactically successful. However, in the long term, the current course of the military operation may bring the next generation of Palestinians under its wing. The Israeli idea of destroying Hamas is thus practically unfeasible and puts the current enormously harsh military interventions in Gaza in a problematic light, both from the current humanitarian as well as from the strategic point of view.

Originally written for Khayrion, 14. 3. 2024

-----------------------------

Vliv Hamásu výrazně přesahuje hranice pásma Gazy.

Premiér Netanjahu a další izraelští politici často zmiňují „zničení Hamásu“ jako jeden z hlavních argumentů ospravedlňujících současnou vojenskou operaci v pásmu Gazy. Tento argument lze snad chápat jako propagandistické heslo z pohledu jeho současné radikálně-pravicové vlády, ale při znalosti reálné role a působnosti tohoto hnutí je zjevné, že je tento záměr prakticky neproveditelný. Proč tomu tak je v kontextu samotné Gazy, rozebírá například text od Davida Alibertiho and Daniela Bymana. Dalším argumentem, který podporuje argument, že zničení Hamásu je prakticky nemožné, je i jeho teritoriální působnost. Pásmo Gazy je sice tradičním centrem činnosti Hamásu, avšak není zdaleka jediným teritoriem, kde hnutí působí. Další území, kde má relevanci jsou např. Západní břeh, Libanon, Sýrie a Katar, případně Turecko či Jordánsko.   

Mimo Gazu je nejsledovanější činnost Hamásu na Západním břehu a v Kataru. Podívejme se nejdříve na Západní břeh po r. 2007, kdy došlo k velké roztržce mezi Fatahem a Hamásem, načež tento region ovládl Fatah. Ten pacifikuje na Západním břehu své oponenty, hlavního soka Hamás nevyjímaje, zároveň však nemá toto teritorium pod svou kontrolou absolutně. Hamás tak působí z podzemí a v posledních letech se jeho radikální projevy na Západním břehu stupňovaly. Mezi lednem 2016 a zářím 2022 mu bylo připisováno asi 30 násilných událostí a v průběhu 12 měsíců předcházejících samotnému útoku ze 7. října 2023 jeho počet útoků na Západním břehu vzrostl na 50. I vzhledem k obrovskému poklesu popularity Fatahu na Západním břehu, a naopak raketovému vzestupu Hamásu by byla porážka tohoto hnutí na Západním břehu ještě méně realizovatelná.  Oproti pásmu Gazy tomu navíc nahrává tamní komplexnější politické, demografické i geografické podmínky.  

Katar hraje v současném konfliktu v Gaze zcela specifickou roli: Na jedné straně je vedle Egypta hlavní vyjednavač v současném konfliktu mezi Izraelem a Hamásem, na straně druhé dlouho poskytoval azyl exilovému politické vedení Hamásu. V Kataru tak například našli azyl političtí vůdcové Hamásu Ismaíl Haníja, Músa Abú Marzúk či Chálid Mašál, kteří po 7. říjnu 2023 údajně z obav o svoje bezpečí Katar opustili.  

Hamás má řadu stoupenců a buněk v palestinské uprchlické komunitě v Libanonu. Zároveň tam také spolupracuje s hnutím Hizballáh. Medializovanou se stala likvidace vysokého činovníka radikálního křídla Hamásu Saleha Al-Arúrího, ke které došlo 2. ledna 2024. To je ostatně i nejvyšší představitel Hamásu, kterého se Izraeli podařilo zatím zlikvidovat. 

Sympatizanty Hamásu najdeme i v palestinské uprchlické komunitě v Sýrii a do dob arabského jara dokonce sídlilo exilové vedení Hamásu právě v Damašku. Pak ale došlo k neshodám mezi ním a Asadovým režimem a přesídlilo právě do Kataru. 

Katar má také politicky blízko k dnešnímu Erdoğanově Turecku, které rovněž od dob arabského jara nezastírá svoje vazby na frakce egyptského Muslimského bratrstva i další spřízněné organizace, včetně Hamásu. Řada z jeho členů a činovníků se na tureckém území pohybovala, a i sám Erdoğan dává ve svých projevech najevo blízkost právě k této části palestinského politického a radikálního spektra. 

V Jordánsku je dlouhodobě největší palestinská uprchlická komunita a logicky tak i v jejím rámci jsou silné sympatie k různým palestinským politickým složkám, Hamás nevyjímaje. Nutno říct, že Jordánsko má své islamistické politiky i radikály pod poměrně přísnou kontrolou, a to hlavně od dob arabského jara, kdy se obecně vztahy mezi jordánským režimem a islamisty (včetně těch navázaných na Hamás) znatelně zhoršily.  

Výše uvedené naznačuje, že Hamás není ve své činnosti zdaleka závislý jen na pásmo Gazy. Tam Izrael v rámci současné vojenské operace, která je poznamenaná mimořádně vysokými kolaterálními ztrátami, eliminuje činnost Hamásu, která může být takticky úspěšná, avšak z dlouhodobého hlediska může stávající průběh vojenské operace přivést pod jeho křídla další generace Palestinců. Izraelská představa zničení Hamásu je tak prakticky neproveditelná a staví současné enormně tvrdé vojenské zákroky v Gazy do problematického světla nejen z aktuálního hlediska humanitárního, ale i z hlediska strategického. 

Napsáno pro portál Khayrion, 14. 3. 2024

neděle 11. února 2024

Vývoj Hamásu - cyklus přednášek (1. a 2. díl)

2. díl (19. 4. 2024)  


Struktura druhého dílu: 

- Vznik Hamásu v r. 1987 během první intifády

- Vývoj Hamásu v době mírového procesu (90. léta) 

- Vývoj Hamásu v době druhé intifády (po r. 2000)

- Struktura hnutí - militantní, sociální a politické křídlo

1. díl (11. 2. 2024):

- Kontext vzniku Hamásu 

- Muslimské bratrstvo v Egyptě a dalších částech islámského světa 

- Co je to islamismus 

- Proč Západ dříve podporoval islamisty 

- Osobní zkušenost s násilím ze strany Hamásu

pátek 26. ledna 2024

Izraelsko-palestinská cesta k 7. říjnu 2023

Starší verze tohoto textu vyšla v časopise Dějiny a současnost, 10/2023

Jeden z největších teroristických útoků v lidské historii, který mělo na svědomí palestinské hnutí Hamás, proběhl v kontextu již téměř staletého trvání izraelsko-palestinského konfliktu. Následující text se nebude pokoušet analyzovat jej v celé šíři, ale zaměřit se hlavně na vývoj, který předcházel zmiňovanému útoku Hamásu a následné izraelské vojenské operaci.   

V Hebronu (foto MČ, přibl. 2015)

Podstatné rysy izraelsko-palestinského sporu se oproti minulosti v posledních dekádách nijak zásadně nezměnily. Ze své podstaty šlo z hlediska typologie symetrie konfliktů (viz např. zde) stále o konflikt výrazně asymetrický. Na straně izraelské se totiž nachází jedna z nejlépe vyzbrojených a technologicky nejrozvinutějších armád světa, na palestinské se straně oproti minulým desetiletím násilí více defragmentované a soustředěné v podstatě na aktivity dvou skupin – Hamás a Palestinský islámský džihád.

Pokud se podíváme, v jaké fázi se nacházel v předvečer útoku izraelsko-palestinský mírový proces, který nadějně začal v 90. letech minulého století, je možné konstatovat, že byl ve fázi  hluboké stagnace. Ta počala již v roce 2000, přičemž však byla ještě o několik let později přerušena mezinárodními diplomatickými pokusy (např. The Road Map to Peace). Následný řetězec vlád izraelského premiéra Netanjahua však snahy o jeho oživení odstavil na slepou kolej. Na jednu stranu chtěl Netanjahu tuto svou politickou koncepci kompenzovat jistými ekonomickými ústupky a stimuly vůči Palestincům, v politické a vojenské rovině však ještě posílilo prohlubování okupačního statu quo doprovázeného zvýšenou expanzí izraelských osad. 

Oficiální politika Palestinské autonomie se stávala v průběhu stagnace mírového procesu stále více zkostnatělou a zkorumpovanou. Velmi důležitou roli sehrál také rozkol palestinské politiky a společnosti, který proběhl po vítězství politického křídla Hamásu v palestinských volbách v roce 2006. To ale tehdy nezvítězilo ani tak kvůli radikalismu křídla ozbrojeného, ale hlavně skrze boj proti korupci, která tehdy mj. velmi silně ovládala struktury Fatahu. Povolební konflikt Fatahu a Hamásu vedl k pučům a menší občanské válce, která vytvořila politický dualismus, který od sebe politicky oddálil Západní břeh a pásmo Gazy. Tento rozkol ukončil pragmatičtější politické ambice Hamásu vládnout palestinské společnosti jako celku. Daleko více se pak soustředil na politickou kontrolu pásma Gazy, přičemž jeho ozbrojené křídlo – Kasámovy brigády – zůstaly nadále aktivní.   

Právě Hamás tak byl od roku 2007 hlavním aktérem násilí z palestinské strany a palestinské sekulárně-nacionalistické skupiny v tomto ohledu zcela marginalizoval. Někdy mu v pásmu Gazy sekundoval i podobně ideologicky zabarvený Palestinský islámský džihád, který ale co do popularity i vlivu zůstával tradičně ve stínu Hamásu. 

Co se týká vývoje strategií teroru ze strany Hamásu, rovněž ty se oproti období druhé intifády (2000–2005) značně posunuly. Zatímco dříve prováděl Hamás sebevražedné útoky v izraelských městech, tak po izolaci v pásmu Gazy v r. 2007 od nich ustoupil a zaměřil se na rozvoj raketových technologií. V těch dosáhl – za občasné technologické podpory z Íránu – pokroků. Svou vojenskou silou však zůstával s izraelskou armádou nadále nepoměřitelný.

Hamás však s touto disproporcí asymterického konfliktu – kdy nemůže slabší strana nikdy silnějšího protivníka porazit – evidentně počítal. K tomu, aby neprohrál, mu totiž stačilo jen občasně svého nepřítele konfrontovat a zároveň se od něj nenechat zlikvidovat. Takto postupovalo ozbrojené křídlo Hamásu přibližně patnáct let. Intenzitou a brutalitou útoku ze 7. října 2023 tak Hamás velmi překvapil, nejvíce pak izraelské bezpečnostní struktury, které mají na starost monitorování a predikci činnosti hnutí.  

Kontext Arabského jara

V roce 2011 se v okolí Izraele a Palestiny rozhořely protesty Arabského jara. Ty sice zarezonovaly i mezi Palestinci, ale bez nějakého hlubšího dopadu. Ani v okolním arabském světě nakonec nevedly k širšímu uvolnění a demokratizaci, které by mohly na řešení izraelsko-palestinského konfliktu pozitivně působit z vnějšku. Spíše naopak – vlna násilí nedořešený izraelsko-palestinský spor zastínila. Nové občanské války v Sýrii, Libyi a Jemenu během několika málo měsíců usmrtily více lidí, než bezmála století izraelsko-palestinského sporu. To ho posunulo do poněkud jiného světla, ve kterém už ho bylo třeba daleko více chápat nikoliv jako dominantní a médii protežovaný konflikt, ale jen jako jeden z důležitých sporů rozbouřeného Blízkého východu. 

Na izraelsko-palestinský konflikt měly důsledky Arabského jara ještě jeden významný dopad: Urychlily proces sbližování mezi některými arabskými zeměmi a Izraelem. Ten započal už dříve před arabským jarem, ale akcelerovala ho hlavně politika prezidenta Obamy. Naznačila postupné omezování amerického vlivu na Blízkém východě. Také obavy z destabilizace geopolitického statu quo na Blízkém východě, se kterým začalo Arabské jaro otřásat, byly dalším důvodem, který nakonec diplomaticky sblížil Izrael s arabskými zeměmi jako Spojené arabské emiráty a Bahrajn. Jednalo se o takzvané Abrahámovské dohody, které byly zprostředkovány v roce 2020 Jaredem Kushnerem, americkým vyjednavačem pro Blízký východ a zeťem prezidenta Trumpa v jedné osobě. Vzápětí následovalo i uzavření diplomatických styků Izraele se Súdánem a Marokem. Do jisté míry se prohloubily též izraelské kontakty s nejkonzervativnějším islámským režimem v oblasti, se Saúdskou Arábií, byť nenabyly podoby oficiálních diplomatických styků. A byl zde ještě jeden důležitý faktor arabsko-izraelského sbližování – posilování íránského vlivu na Blízkém východě. V roce 2015, tedy rovněž za Obamovy éry, došlo totiž k uzavření tzv. Íránské jaderné dohody mezi Íránem a pěti stálými členy Rady bezpečnosti OSN: Čínou, Francií, Ruskem, Spojenými státy a Velkou Británií, společně s Německem a Evropskou unií. Jak Izrael, tak sunnitské konzervativní režimy Íránu nevěřily a obávaly se, že jaderná dohoda íránský režim výrazně posílí a ani nezabrání íránskému vývoji nukleárních zbraní.    

Abrahámovské dohody před 7. říjnem 2023 (Zdroj: GIS)

Pro Palestince se posílení izraelského spojenectví s některými arabskými státy – navíc uzavřené Netanjahuem – stalo signálem, že přinejmenším významná část arabského světa už nemusí přikládat jejich osudu takovou váhu jako v uplynulých dekádách. Jinými slovy: Mír arabského světa s Izraelem už nemusel být nutně podmíněný spravedlivým vyřešením izraelsko-palestinského sporu. Netanjahuův establishment se tak namísto „conflict solution“ prostřednictvím mírového procesu, pohyboval kolem pojmu conflict management. Je možné, že jednou z příčin radikalizace Hamásu, která vedla k útoku ze 7. října 2023, byla právě snaha zabránit „normalizaci“ vztahů s dalšími arabskými zeměmi, hlavně pak Saúdskou Arábií, se kterou v době útoku vedl Izrael intenzivní diplomatická jednání.  

Se sousedními státy jako Sýrie a Libanon izraelské vztahy setrvávaly v permanentním napětí i v kontextu „normalizace“ s arabskými zeměmi. Také s Jordánskem se měly v netanjahuovské éře spíše tendenci zhoršovat, byť vzájemnou mírovou smlouvu ani diplomatické vztahy to výrazně neohrozilo. Otázkou zůstávají pragmatické postoje Turecka, které pod vedením prezidenta Erdoğana hřímá na podporu Palestinců (mj. i po útocích ze 7. října) a čile komunikuje s Hamásem, přičemž v minulosti v analogických situacích v podstatě paralelně provádělo s Izraelem byznys, včetně zbrojního.  

Globální proměny

Dění na Blízkém východě velmi poznamenávají i proměny globální geopolitiky. Ze světa unipolárního, dominovaného po rozpadu Sovětského svazu Spojenými státy, se posunul více k multipolaritě, což je v některých částech Blízkého východu zvláště patrné. Američané tak již počínaje prezidentem Obamou (v čemž ale pokračoval i Trump) přestali ztrácet energii i čas na řešení konfliktů, kterým se ještě donedávna velmi věnovali. Izraelsko-palestinský konflikt tak v jejich pozornosti klesl přinejmenším za konflikt na Ukrajině a napjaté vztahy s Čínou. Navíc se Američané i sami doma začali potýkat s vážnými autokratickými tendencemi. To se ostatně za éry prezidenta Trumpa negativně promítlo i do amerických snah být v případě Izraele a Palestiny od dob mírového procesu 90. let „čestným zprostředkovatelem“ (honest broker). Trump totiž v mnohém ignoroval principy, které se snažili při řešení konfliktu vytýčit jeho prezidentští předchůdci. Je sice pravda, že Trump také prostřednictvím Jareda Kushnera přišel s mírovým plánem na řešení izraelsko-palestinského konfliktu, ale ten se ukázal pro svou jednostrannost pro Palestince zcela nepřijatelný. Jistou náhražkou za něj se pak staly výše zmiňované 

Bibiho nekonečný příběh

Autokratické tendence nebezpečně zasáhly i Izrael, neboť nejdéle sloužící izraelský premiér Netanjahu se i přes množství domácích skandálů rozhodl neopustit premiérské křeslo jen tak a vyvolal tak například v izraelské historii zcela bezprecedentní sérii opakovaných voleb (v mezidobí 2019–2021 se konaly hned čtvery). Učinil tak z izraelských voličů rukojmí svého politického přežití. Netanjahu byl nakonec po volbách na jaře 2021 na čas odstaven od moci ideologicky širokou vládní koalicí (zahrnující levici, pravici, liberály, a dokonce umírněné izraelsko-arabské islamisty), která měla jen velmi těsnou většinu v Knesetu. Do jejího čela se postavil Naftali Bennett z radikálně pravicové strany Jamina, který měl být rotačním principem vystřídán Jairem Lapidem z liberálně-sekularistické strany Ješ Atid. Po roce vlády se v červnu 2022 dostala koalice do hluboké krize a na podzim 2022 tak byly vyhlášeny další předčasné volby. V těch opět zvítězil Likud a Netanjahu se znovu vrátil k moci. Tentokrát se však musel spolehnout jen na opozici z předešlého volebního období, takže výsledkem byla na samém závěru roku 2022 nejvíce náboženská a radikálně pravicová vláda v izraelské historii. Ta zahrnulo kromě Likudu a stran charedim také politické pokračovatele rabína Kahaneho – zakladatele nejextrémnějšího proudu izraelské politiky – ztělesňované ministry Itamarem Ben Gvirem a Becalelem Smotričem. Natanjahu taky v této koalici velmi rychle započal s procesem oklešťování izraelské demokracie, který zahrnoval rozsáhlou reformu oslabující vliv izraelského soudnictví. Proti těmto snahám se vzedmula nezvykle silná vlna občanských protestů, která byla ukončena až vyhlášením válečného stavu po útocích ze 7. října 2023, kdy se z pochopitelných důvodů pozornost izraelské společnosti zaměřila přinejmenším na čas jiným směrem.     

Rozděl a panuj

Samotná palestinská politika a společnost se před 7. říjnem 2023 nacházely v hluboké krizi. Ta byla aktuálně dána jak vnitřní palestinskou politickou realitou, tak i přístupy poslední Netanjahuovy administrativy. Podívejme se na obojí o něco blíže. Obrovským problémem palestinské politiky je od roku 2007 antagonistický dualismus, který započal nedlouho po zatím posledních palestinských volbách v roce 2006. Tehdy došlo k politicko-občanskému konfliktu, který skončil rozštěpením na Západní břeh ovládaný Hamásem a pásmo Gazy pod kontrolou Hamásu. Oficiálním představitelem Palestinců a diplomatickým partnerem pro Izrael i svět byl pak nadále jen Fatah a jeho spojenci v rámci OOP. Ten se však potýká s dlouhodobou krizí demokratické legitimity, papalášstvím, korupcí, autokratickými a nezřídka i brutálními metodami vládnutí, kdy neváhá prostřednictvím palestinských bezpečnostních složek i fyzicky likvidovat domácí opozičníky. Stále více Palestinců tak ve strukturách Fatahu viděla jak neschopný moloch, tak i prodlouženou ruku izraelské politiky. Zvenčí pak tento dualismus vyvolával dojem, že Hamásu vyhovuje, neboť ten měl v rámci Gazy prakticky ve všem volnou ruku. Ani Netanjahu nijak zvlášť netajil, že mu politika „rozděl a panuj“ vůči Palestincům konvenuje daleko více než návrat k principům mírového procesu. V tomto duchu systematicky stále prohluboval i výstavbu izraelských osad. Do ní je v destruktivní logice konfliktu paradoxně zapojena i palestinská ekonomika, kdy se některé palestinské firmy a dělníci podílejí na výstavbě osad. Otázky kolaborace v palestinské společnosti jsou tak jevem, které mohly naznačovat, že v prostředí nedořešeného sporu byly určité části Palestinců už přinejmenším apatické, ne-li zlomené. Docházelo také k jistým generačním konfliktům, kdy přinejmenším část mladší generace ztrácela o konflikt zájem a pokoušela se „normálně žít“. Tato tendence byla ještě více patrná na izraelské straně, kde byla podobná snaha výrazně snáze uskutečnitelná, neboť nebyla komplikována dlouhodobou okupační politikou a obstrukcemi s ní spojenými. Nemalá část Izraelců, z nichž mnoho obývalo telavivskou aglomeraci, tak žila ve svých společenských „bublinách“, ve kterých jim realitu konfliktu před 7. říjnem 2023 citelněji připomenuly snad jen občasné salvy raket Al-Kasám z pásma Gazy. Iluzi izraelského „managementu“ a „normalizace“ konfliktu ukončila 7. října 2023 běsnící komanda Hamásu.   

Radikalizace mládeže

Paralelně však také docházelo u jiného segmentu mladé generace k radikalizaci. V Izraeli to byli v osadnických komunitách ze Západního břehu mladí osadníci, kteří navazují na první generaci radikálů z hnutí Guš Emunim. Tato „mládež z vrcholků“ (heb. Noar Ha-Gvaot, ang. hilltop youth) je však ještě radikálnější a inspiruje se otevřeně zmiňovaným „kahanismem“. Útočí nejen na palestinské zemědělce a jejich pozemky (vypaluje olivovníky, ničí úrodu apod.), ale někdy se pouští i do potyček s izraelskou armádou, která je má ochraňovat. Právě z tohoto okruhu mládeže pocházejí zmiňovaní ministři Ben Gvir a Smotrič. Ti také následně z nejvyšších státních postů začali obhajovat násilné masové akce připomínající pogromy.      

Vlajka používaná "Hilltop Youth" (2015, Zdroj: Ynetnews)

V tomto kontextu dochází k radikalizaci také na druhé straně barikády. Na Západním břehu tak například krystalizují nové militantní skupiny, mezi nimiž se nejvíce začalo mluvit o „Lvím doupěti“ vzniknuvším v roce 2022 v Nábulusu. Tato skupina zradikalizovaných mladíků se začala potýkat nejen s izraelskou armádou a agresivními osadníky, ale odmítla loajalitu i Palestinské autonomii. Podobných skupin vzniklo na Západním břehu více a mohou být příznakem masovějšího generačního se vymezování proti zkostnatělým strukturám Palestinské autonomie.   

Členové "Lvího doupěte" (2022, Zdroj: Arab American News)

K radikalizaci mládeže však docházelo i v pásmu Gazy, kde je dnes polovina obyvatel mladší osmnácti let. Bezvýchodný život v izolované enklávě, ze které prakticky není úniku, učinil z mladé generace velmi tvárný materiál pro radikalizaci ze strany militantního křídla Hamásu a Palestinského islámského džihádu. Tato generační radikalizace byla do jisté míry také patrná na útocích ze 7. října 2023. V reálu však prakticky nikdo nebyl zvenčí schopen tyto radikalizační posuny nějak reálněji zaznamenat. Je zjevné, že od roku 2006, kdy proběhly druhé palestinské volby, došlo ke ztrátě vlivu starších pragmatiků uvnitř Hamásu, a naopak dorostla nová generace mladých radikálů. K podrobnějšímu popisu dynamiky Hamásu jsou však momentálně stále jen kusé informace, takže na hlubší analýzu vývoje hnutí v mezidobí 2006-2023 si budeme muset ještě počkat.   

Bylo zjevné, že Izrael bude na teror Hamásu rázně zareagovat, ale jeho strategie „spálené země“ začala tentokrát dopadat na obyvatelstvo Gazy mimořádně tvrdě. Navíc se tak začlo dít vzhledem k civilním ztrátám ještě více disproporčně než u dřívějších operací. Minulost ukázala, že tato izraelská protiteroristická strategie – aplikovaná mnohokrát nejen proti pásmu Gazy, ale například i v 80. letech proti Jižnímu Libanonu – má řadu limitů. Nejen že působí na oslabení radikalismu spíše krátkodobě, ale ve většině případů přináší ještě větší radikalizaci. Ostatně právě izraelská okupace Jižního Libanonu přispěla ke vzniku hnutí Hizaballáh.

Co bude dál?

Je otázkou, jaký bude v kontextu současného konfliktu osud pásma Gazy a co může dnešní vývoj znamenat pro vývoji izraelsko-palestinských vztahů. 

Ohledně bližší budoucnosti pásma Gazy se nabízí několik možností: 

- Vojenská okupace Gazy Izraelem (celková/částečná) – Přestože by si to část izraelské pravice, hlavně radikální, které jsou u vlády, přály, půjde pravděpodobně jen o dočasné řešení. Izrael, který z pásma Gazy odešel za Šaronovy vlády v roce 2005 deklaroval, že je pro něj dlouhodobá okupace Gazy výrazně zatěžující. 

Podobně tak ani expulze Palestinců do Egypta či jiné země není příliš reálná varianta, a to jak z hlediska nepřijatelnosti pro mnoho Palestinců, ale i proto, že to zmiňované země to odmítají vzhledem k obavám, že by Palestincům nebyl umožněn návrat do Gazy. Stojí za nimi ale i nezájem sousedních zemí o velkou uprchlickou komunitu, obavy z radikalismu s ní spojeným apod. 

- Reinstalace Fatahu do pásma Gazy. Vzhledem k výše zmiňovaném úpadku popularity i akceschopnosti hnutí se jedná o problematickou, ale nikoliv nereálnou variantu. Dnes prosazují USA. Izrael je zatím proti (pravděpodobně z důvodu, že by to ukončilo Netanjahuovo „rozděl a panuj“ vůči Palestincům). 

- Mezinárodní správa Gazy – Např. správa OSN či správa ze strany některé arabské či muslimské země/zemí.  

- Pokračování vlády civilního křídla Hamásu v Gaze (např i v nějaké omezené/kombinované formě, např. za pomoci klanů v Gaze). Izrael takovéto řešení nyní jednoznačně odmítá, avšak při prodlužování konfliktu může vůči Gaze zaujmout pragmatičtější pohled.  

Z hlediska dlouhodobého vývoje izraelsko-palestinských vztahů se nabízejí tyto scénáře: 

Trojstátní řešení, respektive tři politické entity (proto uvozovky) vedle sebe (Stát Izrael + více/méně osadami kolonizovaný Západní břeh + více/méně izolovaná Gaza) To byla de facto situace před 7. říjnem 2023, která může za určitých okolností pokračovat, avšak její dlouhodobá udržitelnost je vysoce diskutabilní.  

- Dvoustátní řešení (Palestinský stát složený ze Západního břehu a Gazy vedle Státu Izrael) – Jde o hlavní princip mírového procesu 90. let, který je však od Netanjahuova nástupu k moci v r. 2009 ve stavu hluboké krize. Za současné situace je jeho realizace ještě hůře představitelná. Jednou z mála možností, kdy by byla jeho implementace pravděpodobnější, je situace, pokud by se podařilo obnovit funkční správu Fatahu v pásmu Gazy.  

- Jednostátní řešení (Gaza a Západní břeh by byly de facto administrativně propojeny/integrovány s Izraelem) K tomuto scénáři by mohlo dojít po zhroucení Palestinské autonomie. Svým způsobem k němu směřoval vývoj za Netanjahua nedlouho před 7. říjnem 2023. Otázky však vyvolává, jaká by byla forma soužití Židů a Arabů v takovémto státě. Jednalo by se o stát s nerovným postavením obou entit dominovaný izraelským židovským obyvatelstvem (tedy o stát blížící se etnické segregaci či apartheidu), nebo by se jejich vztahy přibližovaly větší rovnosti (tedy demokracie)? Jak by se Izrael a hlavně pak izraelská pravice, vypořádaly s tím, že by takovýto stát už nebyl většinově židovský?    

Jedná se jen o moji momentální představu scénářů o budoucím vývoji a jsem si vědomý jejich limitů. Dění na Blízkém východě je ve skutečnosti velmi nevypočitatelné a přináší sebou často těžko predikovatelný sled událostí. V reálné podobě se tak můžeme dočkat i scénářů, které dnes odhadovat nelze. Pokud by ale dnešní tragická krize izraelsko-palestinských vztahů zažehla nějaké nové politické procesy, koncepce či zrodila nové politické vůdce, mohlo by i toto být za určitých okolností jistou nadějí Izraelců a Palestinců.  

-MČ- 

PS. Pokud si chcete přečíst podobné texty v předstihu + najít řadu dalších zajímavostí z mojí provenience, které jinde nenajdete - či byste rádi podpořili moji práci, můžete tak učinit na: herohero.co/marekcejka

úterý 23. ledna 2024

O vývoji a současnosti extremismu v izraelsko-palestinském konfliktu (Podkást Kolaps)

Na pozvání podkástníků Kolapsníků jsem si přišel 20. 12. 2023 popovídat o genezi i současnosti extremismu v historii izraelsko-palestinského konfliktu.

Probírali jsme mimo jiné:

- zrod sionistických a palestinských extrmistických skupin v britském mandátu Palestina

- OOP a její vývoj

- izraelské osadnické hnutí

- Hamás a jeho ozbrojené křídlo

Podkást najdete zde.

pondělí 22. ledna 2024

O budoucnosti Gazy a osudu rukojmích (rozhovor pro Lidovky)

Jaká je momentální situace v Izraeli a co se očekává v souvislosti s válkou v Pásmu Gazy?  

V Izraeli je to nyní obrovský rozdíl proti palestinským územím, hlavně Gaze. Situace se tam přeci jen vrací pomalu k jistému normálu. Stále je ale velké množství záložníků v armádě, nikoliv v zaměstnání. Řada lidí z kibuců a sídel okolo Gazy, ale i od severní hranice s Libanonem, žije nyní provizorně přemístěná do bezpečnějších míst. Očekávání izraelské společnosti ohledně budoucnosti jsou smíšená, což souvisí i s tím, že izraelská vláda stále mlží, jaký má vlastně pro poválečnou Gazu plán. Dokola opakované „Je třeba zničit Hamás“ ztratilo po více než sto dnech mimořádně tvrdého konfliktu už poněkud na ostří. Spokojí se tak izraelská vláda pouze se zničením militantního křídla Hamásu v Gaze, nebo má stále úmysl zničit Hamás včetně jeho civilních struktur? To zatím není stále jasné. Ve hře o budoucnost Gazy jsou různé scénáře: Mezinárodní správa Gazy, Správa Gazy ze strany palestinské autonomie, Klanová vláda v Gaze … A pak tu máme i scénáře méně pravděpodobné, ale nikoliv nereálné, artikulované např. nejradikálnějšími izraelskými ministry, které chtějí Palestince z Gazy zcela vyhnat. 

Jak velké téma jsou rukojmí?  

Rukojmí jsou v dnešním Izraeli velmi důležité a zároveň emotivní celospolečenské téma. Stoupají občanské aktivity na jejich propuštění, přestože právo na shromažďování je v průběhu válečného konfliktu v Izraeli stále omezené. Lidé si stále více uvědomují, že svoboda pro většinu rukojmích na straně jedné a politika vlády, která chce pokračovat v tvrdé vojenské operaci v Gaze na straně druhé, nejde příliš dohromady. Počkejme si, co přinesou ve věci uprchlíků a situace v Gaze obnovená jednání v Kataru.      

Co může Netanjahu momentálně udělat pro upevnění své moci? 

Podle aktuálního průzkum si jen 15 % Izraelců dnes přeje, aby Netanjahu zůstal v premiérském křesle i po skončení války v Gaze. To znamená, že jeho podpora se výrazně zmenšila. Pokud dlouhodobě sledujeme Netanjahuovo chování v momentech, kdy je jeho moc ohrožena, tak víme, že je schopný pro to, aby u ní setrval, učinit ledasco. I mnozí izraelští komentátoři upozorňují, že Netanjahuovi v tomto ohledu nahrává prodlužování válečného konfliktu, protože je nepravděpodobné, že by odešel v jeho průběhu. Dokonce není ani vyloučené, že pokud by konflikt v Gaze postupně de-eskaloval, mohl by usilovat o jeho posílení na jiné frontě – například na té s libanonským Hizballáhem a jeho spojenci.   

Jaká byla reakce vlády na poslední dění okolo soudních reforem? 

Několik vládních ministrů už dříve prohlásilo, že pokud soud takovéto rozhodnutí vydá, nepodřídí se mu. Sám Netanjahu přímo na aktuální verdikt nereagoval, ale je zjevné, že ho neoslavoval. Jen jeho strana Likud vydala poněkud ublíženecké prohlášení ve smyslu: „Nejvyšší soud rozvrací národní jednotu ve chvílích, kdy vojáci izraelské armády bojují a riskují své životy“. Bývalá předsedkyně Nejvyššího soudu Ester Chajut to však okomentovala slovy: „I v těžkých dobách, jako je tato, musí soud plnit svou roli a rozhodovat o důležitých otázkách – a to tím spíše, pokud jde o otázky týkající se základních atributů Izraele jako židovského a demokratického státu.“

V posledních dnech se objevily náznaky, že by mohlo znovu začít jednání ohledně normalizace vztahů se Saúdy, kteří by si však přáli základy pro dvoustátní řešení mezi Izraelem a Palestinou. Je to z izraelského pohledu vůbec možné? Co by Izraelci případnou normalizací vztahů se Saúdy získali?

Geopolitický i ekonomický význam Saúdské Arábie pro region Blízkého východu je mimořádný.  Pod vedením korunního prince Mohameda Bin Salmána (říká se mu zkratkou jeho jména „MBS“) se navíc tato země stala i méně ideologická a více politicky pragmatická. V této době je neúnosné normalizovat vztahy s Izraelem i pro MBS. Ve světle onoho pragmatismu se však domnívám, že je spíše jen otázkou času, kdy k izraelsko-saúdské normalizaci po ukončení války v Gaze dojde. 

Tázal se Luboš Jirsa.

Vyšlo v Lidových novinách 19. 1. 2023

Ilustrační mapy k situaci v pásmu Gazy:

Znázornění destrukce domů v pásmu Gazy
na konci loňského prosince

Pásmo Gazy po sto dnech konfliktu

středa 17. ledna 2024

O Pavlovi, Havlovi a Gaze (podcast pro Respekt)

V jaké pozici jsou Izrael, Hamás, Írán i další aktéři v regionu více než tři měsíce po teroristickém útoku ze 7. října a následném bombardování Pásma Gazy? Jak se válka vyvíjí? Bude Izrael před soudem v Haagu obviněn z genocidy? A jak vypadají česko-izraelské vztahy v kontextu cesty prezidenta Petra Pavla do Izraele a Kataru? Nejen o tom mluví odborník na Blízký východ, politolog a právník Marek Čejka. Moderoval Štěpán Sedláček. 

Link na podcast najdete zde

neděle 7. ledna 2024

Čtyři otázky ohledně současného dění v Gaze a Izraeli

Vyšlo na Seznam Zprávy, 7. 1. 2024

Tázal se Milan Rokos

Co vás během tří měsíců války, následujících po útoku Hamásu, překvapilo?

Marek Čejka: Nepřestává mě překvapovat, že se izraelští stratégové dlouhodobě drží protipovstaleckých postupů z přelomu 19. a 20. století – to znamená strategie „železné pěsti a spálené země“ – v podobě brutálního trestného tažení.

Přitom se už tolikrát přesvědčili, a to jak několikrát u Gazy, tak třeba i v Libanonu, že to nejen dlouhodobě nefunguje, ale výsledek je spíše opačný. Vždy se objeví ještě nebezpečnější organizace. Po libanonském tažení v 80. letech to byl Hizballáh a po mnohonásobných bombardováních Gazy v uplynulých dvou desetiletích tu máme militanty Hamásu brutální jako nikdy předtím.

Utrpení prostých Palestinců z Gazy bylo přitom za poslední dva měsíce v kontextu historie izraelsko-palestinského konfliktu bezprecedentní a bezpečnostní situace Izraelců je z dlouhodobé perspektivy v hustějších mlhách než dříve.

Mluví se o budoucí podobě Gazy. Netanjahuova vláda by chtěla vládu místních klanů, zbytek světa spíš návrat Palestinské samosprávy. Jaký reálný scénář vidíte vy?

Marek Čejka: Osobně si žádný ideální plán pro Gazu, který by měl respektovat vůli lokálního obyvatelstva a zároveň eliminovat moc radikálů, nedokážu za současné situace představit. Je to tedy stále otázka za milion, přičemž dokonce i největšího izraelského spojence – USA – překvapilo, že izraelští politici a generálové už dříve jasněji nedefinovali, jaké mají o budoucnosti Gazy představy.

Až nyní dávají dohromady jakési plány, u kterých ale vůbec není jasné, jak budou schopny v - z poloviny zničené a zbídačené - Gaze fungovat. To ostatně vyvolává i vzpomínky na americkou obnovu Afghánistánu a Iráku nedlouho po 11. září 2001, které skončily mnoharozměrnou katastrofou a blamáží.

Zdá se, že hlavní cíle izraelské operace nebyly ani po třech měsících naplněny. V jakém bodě válka skončí, resp. co o jejím konci rozhodne?

Marek Čejka: Roli určitě hraje zřejmě zákulisní americký tlak. A pak také předpokládám, že vliv apokalypticky uvažujících ministrů v izraelské vládě (nejsou to jen známí Ben Gvir a Becal'el Smotrič, ale třeba i Amichai Elijahu, který nedávno navrhoval atomové bombardování Gazy) je stále nižší než hlasy těch racionálně uvažujících.

Ti zřejmě budou mít stále na mysli jisté hranice, které by zabránily kataklyzmatickému konfliktu spojenému např. s možnou implozí Libanonu či s otevřenou válkou s Íránem. A pak tu máme třeba jemenské Hútíje, kteří v přímém kontextu se současné válkou v Gaze začínají nově ohrožovat nejen izraelské zájmy, ale i globální obchod.

Jak tato válka ovlivní izraelské voliče? Pomůže spíše pravici, nebo levici?

Marek Čejka: Izraelská levice je i svou vlastní vinou v mimořádně hluboké krizi a nejsem si jistý, že jí vlastně ještě kdy něco pomůže. Dnešní dění možná posílí středopravé politiky typu Bennyho Gance, ale to jsou s trochou nadsázky takoví „Bibiové v bleděmodré“. Půlrok předcházející válce v Gaze jasně ukázal, že izraelská společnost a politika jsou v nesmírně hluboké systémové krizi, u které bude definitivní odchod Benjamina Netanjahua jen zcela základním předpokladem pro začátek procesu proměn. Ale jestli na konci tohoto procesu bude stát posílená demokracie, nebo naopak stát dominovaný teokratickými a osadnickými politiky, tak to dnes už není vůbec jasné.


čtvrtek 30. listopadu 2023

Americké tango s Izraelem. Válka v Gaze testuje letité spojenectví (podkást)

Izraelsko-americké spojenectví pěkně v kontextu, aneb tady najdete odkaz na druhý díl série blízkovýchodňárských audio-podkástů (zde klikněte na text iDnesu, uvnitř něj najdetež podkást) o souvislostech dění na Blízkém východě. 

S Adamem Hájkem jsme  jsme se bavili zdaleka nejen o dnešním vztahu mezi Bibim a Bidenem, ale také o historickém kontextu vztahů mezi USA a Izraelem od r. 1948, které nebyly vždy zdaleka tak jednoznačné, jak se může na první pohled zdát. Odbočíme i k československým zbraním pro Izrael, které tam dorazili v době, kdy USA uplatňovaly embargo na vývoz výzbroje a k některým dalším souvislostem.    

Jeruzalémské textilie (foto autor)

----------------

Ještě více k dění na Blízkém východě od Marka Čejky se můžete dozvědět na portálu Herohero!

úterý 28. listopadu 2023

Hamás v sobě spojuje palestinský nacionalismus a radikální islamismus (rozhovor pro pořad Hergot!)


Pozvání do Hergot!u přijal docent Marek Čejka – politolog, právník, odborník na Blízký východ, především pak na izraelsko-palestinský konflikt. Mluvili jsme spolu o aktuálním dění v pásmu Gazy, kde probíhá vojenská operace izraelského státu v reakci na teroristický útok hnutí Hamás. Čejka mimo jiné vysvětluje, odkud se Hamás vzal, jaké je jeho náboženské pozadí a koho spirituálně reprezentuje.

Hamás v sobě, podle Čejky, spojuje palestinský nacionalismus a radikální islamismus. Ovšem ne ten pramenící z doktrín teroristických skupin, jako je Al Káida nebo pozdější Islámský stát. „Jedná se spíše o zradikalizovanou frakci Muslimského bratrstva,“ vysvětluje v Hergot!u.

Muslimské bratrstvo vzniklo ve 20. letech 20. století v Egyptě. Poté se jeho myšlenky rozšířily také do dalších zemí muslimského světa. Ve své původní podstatě to byla islámská charita, která se postupně politizovala, a to i s přihlédnutím k místní situaci. Někde se z něj stalo běžné politické hnutí. V zemích, kde byli Muslimští bratři perzekvováni, docházelo k jejich radikalizaci.

Podobné to bylo s Hamásem v Gaze. „Hamás vznikl v podstatě v kontextu velmi brutálního a velmi dlouho se táhnoucího konfliktu,“ dodává Čejka.

Jak se Hamás dostal k moci? V čem si je podobný s Islámským státem? Kdo jsou přední představitelé Hamásu? Jakou funkci mají v Gaze? 

                                                    Link na rozhovor najdete zde 

Autoři: Petr Wagner, Fatima Rahimi

----------------

Ještě více k dění na Blízkém východě od autora se můžete dozvědět na portálu Herohero!

pondělí 27. listopadu 2023

Vzniká nový Hamás? Tvrdá odveta Izraele může rekrutovat nové teroristy (článek pro Reportér)

Po jednom z největších teroristických útoků historie zahájil Izrael v Pásmu Gazy operaci v tradičním duchu „železné pěsti“. Že půjde ze strany Izraele o tvrdou odvetu, se dalo čekat. Otázka však je, zda politici a generálové promysleli do hloubky dlouhodobé důsledky této operace.

Zuřivé protesty i urputnou obhajobu vyvolává vojenská operace v Pásmu Gazy, kterou zahájil Izrael po říjnovém teroristickém útoku Hamásu. Jde o plně ospravedlnitelnou odpověď na vraždění izraelských civilistů Hamásem? Nebo jde o systematické a plošné zabíjení Palestinců Izraelem, jak říkají někteří? 

Pokusme se o stručné věcné hodnocení nynějšího dění na Blízkém východě.

Plakáty Hamásu
v uprchlickém táboře Šatíla v Libanonu
počmárané od místních dětí (foto MČ)

BRUTALITA PROVEDENÍ

Nejprve se ovšem musíme  vrátit k bezprostřední příčině zahájení izraelské vojenské operace.

Teroristický útok Hamásu ze 7. října je co do počtu civilních obětí – bylo jich přes tisíc – druhým největším útokem po černém americkém 11. září 2001, které si vyžádalo téměř tři tisíce civilistů. 

Více lidí než letos v říjnu ještě zahynulo v roce 2014 při útoku Islámského státu v iráckém Tikrítu, vyžádalo si až o sedmnáct set obětí více. Tam však šlo „alespoň“ do určité míry o vojenský cíl, kdy chtěl ultrasunnitský ISIS zabít co nejvíce kadetů irácké armády patřících k druhé větvi islámu, k šíitům.

Ovšem z hlediska brutality provedení je útok Hamásu nejvíce personalizovaným teroristickým útokem proti civilistům vůbec. Provedli ho totiž konkrétní teroristé na konkrétních lidech, zatímco třeba v případě 11. září šlo především o „anonymní zabíjení“ po nárazu letadel a následné explozi. Letošní 7. říjen tak bezpochyby představuje i přelomový moment vývoje terorismu jako takového.

Ponechme nyní stranou podrobný rozbor odpovědnosti za to, že izraelský bezpečnostní a vojenský systém tak šokujícím způsobem selhaly. I když objektivní politická zodpovědnost je zde jasná – nese ji politický establishment Benjamina Netanjahua, jenž s malou přestávkou vládne od roku 2009. 

Po 7. říjnu bylo nicméně jasné, že Izrael bude muset na tak bezprecedentní útok odpovědět nějakou velmi zřetelnou formou. Strategie, kterou k odpovědi zvolil – tedy obsadit pozemní operací Pásmo Gazy a konfrontovat ozbrojené členy Hamásu přímo –, byla velmi očekávaná. 

Otázky nicméně vyvolává, nakolik izraelská vláda a ozbrojené složky tento plán promyslely. Dosavadní vývoj izraelských vojenských operací a souběžný počet civilních obětí z Gazy ukazují, že celá akce svůj cíl splnit nemusí. I když lze mít pochybnosti o přesných číslech udávaných úřady kontrolovanými Hamásem, je téměř jisté, že v důsledku izraelské operace zemřely k začátku listopadu, kdy vznikal tento text, tisíce civilních obyvatel Gazy.

Rozhodně se nedomnívám, že by v izraelské strategii hrály nějakou roli plány přímé genocidy, jak lze občas slyšet. Izrael postupuje svou tradiční strategií „želené pěsti“. Ta může být z izraelského pohledu krátkodobě účinná, z dlouhodobého hlediska však skupinám typu Hamás rekrutuje příznivce. 

Izraelci se o tom přesvědčili mnohokrát – nejvíce pak v jižním Libanonu v osmdesátých letech, kde podobná strategie podpořila vznik hnutí Hizballáh, izraelského nepřítele číslo dva.

 VYUŽÍT ISLAMISTY

Je paradoxní, že zárodky Hamásu kdysi Izrael toleroval ve své hře proti Organizaci pro osvobození Palestiny, vedené Jásirem Arafatem, kterou tehdy považoval za největší teroristickou hrozbu.

Hamás se zrodil z islámské charity na principu Muslimského bratrstva: stalo se tak v sedmdesátých letech právě v Pásmu Gazy. Území dnes představuje jedno z nejhustěji osídlených částí planety, vysoké procento jeho převážně chudých obyvatel pochází z rodin uprchlíků z roku 1948, kdy získání izraelské nezávislosti doprovázel mohutný palestinský exodus. Gaza se následně dostala pod kontrolu Egypta, který ale izolovanosti Gazanů spíše využíval. Nebyl jim například ochoten pomoci jako Jordánsko, kde řada z tamních palestinských uprchlíků získala občanství. Při šestidenní válce v roce 1967 Gazu obsadil Izrael. Nejprve se Gazany snažil integrovat do své ekonomiky jako levnou pracovní sílu, postupně však v něm začaly vznikat civilní izraelské osady a stupňoval se tlak bezpečnostních složek a ekonomická izolace.

Když se členové islámské charity začaly postupně ozbrojovat, Izrael tomu přinejmenším nebránil, neboť je měl v Gaze za možnou protiváhu již zmíněné nacionalistické Arafatovy OOP. Příběh palestinských islamistů tak do určité míry připomíná předchůdce Al-káidy a Tálibánu, kteří původně bojovali za americké zájmy v Afghánistánu osmdesátých let, než se stali nepřáteli USA.

Hamás, už jako oficiální hnutí, o sobě dal vědět hlavně v době mírového procesu devadesátých let, kdy ho ve shodě politicky zcela odřízli dřívější nepřátelé Izrael a Arafat. Hamás pak mírový proces sabotoval sebevražednými atentáty. 

Změnu strategie předvedl Hamás v roce 2006, kdy de facto akceptoval důsledky mírového procesu a na jejím základě vzniklou Palestinskou autonomii a kandidoval do jejího parlamentu. 

Sklidil překvapivý úspěch, což zaskočilo Arafatovu politickou stranu Fatah, Izrael a také USA. Nutno dodat, že klíčem k úspěchu Hamásu v té době už nebyl ani tak teror, ale hlavně nízká míra korupce jeho civilního, tedy sociálního a politického, křídla. Naopak Arafat vybudoval vysoce úplatný systém, který vadil velké části Palestinců, přičemž v chudším Pásmu Gazy to bylo obzvláště palčivé. Tam totiž korupce Fatahu zasahovala ty nejslabší sociální vrstvy palestinské společnosti – a sociální křídlo Hamásu je bylo schopné alespoň částečně kompenzovat. 

Hlavně pod tlakem Izraele a Američanů se obě palestinské organizace nedohodly na žádném kompromisu a obě se pokoušely převzít v Gaze moc. Načež propukla menší palestinská občanská válka, která skončila politickým rozdělením palestinského území. Západní břeh nadále ovládal a dodnes ovládá Fatah, v Gaze převzaly správu civilní složky Hamásu. 

Nedlouho poté začala v Izraeli éra Netanjahuových vlád, která tento politický dualismus Palestinců prohlubovala. A právě tato doba dotvořila Hamás do podoby, jak ho známe dnes. 

Plakáty Hamásu
v uprchlickém táboře Šatíla v Libanonu (foto MČ)

MISE SPLNĚNA?

Ač pod hlavičkou jednoho hnutí, civilní i ozbrojené křídlo Hamásu postupovala obvykle značně autonomně. 

Když druhé křídlo zahájilo agresi (až do letošního října šlo hlavně o raketové útoky na Izrael), umírali při izraelských odvetách, bombardování a ostřelování i členové civilního křídla, a nejenom oni. 

Militantní křídlo, do značné míry nezávislé na politickém, naopak nebralo často na osud civilistů v Gaze ohledy a budovalo teroristickou či obrannou infrastrukturu, například tunely a odpalovací místa raket, v těsném sousedství, či dokonce přímo v podzemí obytných civilních budov nebo nemocnic. 

Objevil se tak velký rozpor přímo uvnitř hnutí – zatímco civilní křídlo Gazanům pomáhalo, to ozbrojené jich neváhalo zneužít jako živých štítů.  

Samotná síť tunelů se stala jednou z nejsofistikovanějších zbraní Hamásu. Některé, hlavně ty u egyptské hranice, byly fakticky byznysem: sloužily k pašování civilního zboží i zbraní. Jiné se budovaly čistě jako útočné, k tomu, aby se jimi dalo proniknout na izraelské území. Poslední typ – obranné – dnes Izraelce zajímá nejvíc, protože právě ty mohou v bojích přímo v zástavbě Gazy značně zkomplikovat úspěch jejich jednotek. 

Příklady z nedávné historie bojů na Blízkém východě z měst, jako je Bejrút, Mosul či Fallúdža, to jenom potvrzují. 

Začátkem listopadu se zdálo možné, že Izraelci v blízké době dobudou metropoli Gazy a většinu tamních infrastruktur militantního křídla Hamásu zničí. 

Premiér Netanjahu se pak dost možná objeví s prohlášením "Vyhráli jsme!", které ovšem nemusí znamenat o moc více než výrok "Mise splněna!", který přednesl americký prezident G. W. Bush po vojenském vítězství v Iráku v roce 2003. Země se totiž jen pár měsíců poté proměnila ve válčiště, z něhož povstal mimo jiné Islámský stát. Není tak vůbec vyloučené, že i v troskách Gazy se dnes formuje Hamás 2.0 – tedy v případě, že se ten první podaří vůbec zničit. 

Raději ale doufejme v nějaké lepší řešení. Jakkoli ho zatím nebyl nikdo schopen definovat.

Vyšlo v Reportéru 11/2023, Číslo 111, 15. listopadu 2023

----------------

Ještě více k dění na Blízkém východě od autora se můžete dozvědět na portálu Herohero!