Sledujte Blízkovýchodní podcast

První český podcast věnovaný Blízkému východu. Od Marrakéše až po Islámábád! 

Politika, kultura, náboženství, ale také politologická turistika z regionu. 

Některé díly jsou založeny na komentářích autora podcastu Marka Čejky, do řady dílů ale také pozval zajímavé hosty - v podkástu se tak už objevili například Josef Kraus, Fatima Rahimi, Pavel Barša, Břetislav Tureček, Lenka Hrabalová, Miroslav Mareš a řada dalších. 

Zde najdete všechny dosud publikované díly (YouTube). Podcast je však dostupný i na platformách Spotify, Apple Podcasts a plnou verzi (obvykle i v předstihu) najdete vždy na HeroHero.  

Respektive tady jsou všechny rozepsané: 

1. ročník (2025):

1. díl - Spotify, Apple Podcasts, HeroHero FULL verze

2. díl - Spotify, Apple Podcasts, HeroHero FULL verze

3. díl  - host: BŘETISLAV TUREČEK (YouTube, Spotify, Apple Podcasts, HeroHero FULL verze)

4. díl - host: JOSEF KRAUS (YouTube, Spotify, Apple Podcasts, HeroHero FULL verze)

5. díl - host: ATTILA KOVÁCS (YouTube, Spotify, Apple Podcasts, HeroHero FULL verze)

6. díl - host: PAVEL BARŠA (YouTube, Spotify, Apple Podcasts, HeroHero FULL verze)

7. díl - host: LENKA HRABALOVÁ (YouTube, Spotify, Apple Podcasts, HeroHero FULL verze)

8. díl - (YouTube, Spotify, Apple Podcasts, HeroHero FULL verze)

9. díl - host: MIROSLAV MAREŠ (YouTube, Spotify, Apple Podcasts, HeroHero FULL verze)

10. díl - host: JOSEF KRAUS (YouTube, Spotify, Apple Podcasts, HeroHero FULL verze)

11. díl - host: LUKÁŠ de la VEGA NOSEK (YouTube, Spotify, Apple Podcasts, HeroHero FULL verze)

12. díl - host: JAN DANIEL (YouTube, Spotify, Apple Podcasts, HeroHero FULL verze)

13. díl - host: TOMÁŠ ŠMÍD (YouTube, Spotify, Apple Podcasts, HeroHero FULL verze)

14. díl - host: NATASHA DUDINSKY(YouTube, Spotify, Apple Podcasts, HeroHero FULL verze)

15. díl - (YouTube, Spotify, Apple Podcasts, HeroHero FULL verze)

16. díl - host: JOSEF KRAUS (YouTube, Spotify, Apple Podcasts, HeroHero FULL verze)

17. díl - (YouTube, Spotify, Apple Podcasts, HeroHero FULL verze)

18. díl - spolupráce s VOXPOT (YouTube, Spotify, Apple Podcasts, HeroHero FULL verze)

19. díl - host: JAROSLAV FRANC (YouTube, Spotify, Apple Podcasts, HeroHero FULL verze)

20. díl - (YouTube, Spotify, Apple Podcasts, HeroHero FULL verze)

21. díl - host: JOSEF KRAUS (YouTube, Spotify, Apple Podcasts, HeroHero FULL verze)

22. díl - YouTube, Spotify, Apple Podcasts, HeroHero FULL verze)

2. ročník (2026):

23. díl () host: MONIKA SAADEH (YouTube, Spotify, Apple Podcasts, HeroHero FULL verze)

24. díl () host: JOSEF KRAUS (YouTube, Spotify, Apple Podcasts, HeroHero FULL verze)

25. díl () host: VLADIMÍR BÍZIK (YouTube, Spotify, Apple Podcasts, HeroHero FULL verze)

26. díl () host: JOSEF KRAUS (YouTube, Spotify, Apple Podcasts, HeroHero FULL verze)

27. díl () (YouTube, Spotify, Apple Podcasts, HeroHero FULL verze)

28. díl () host: JOSEF KRAUS (YouTube, Spotify, Apple Podcasts, HeroHero FULL verze)

29. díl () host: KATARÍNA HILDEBRAND (YouTube, Spotify, Apple Podcasts, HeroHero FULL verze)

30. díl () rozhovor s MATĚJEM SCHNEIDEREM z VOXPOTu ()

31. díl () komentáře: JAROSLAV BÍLEK a JOSEF KRAUS (YouTube, Spotify, Apple Podcasts, HeroHero FULL verze)

32. díl () hosté: ATTILA KOVÁCS a JAN DANIEL (YouTube, Spotify, Apple Podcasts, HeroHero FULL verze)

33. díl () hosté: DÁŠA van der HORST, NATASHA DUDINSKY, YASAR ABU GHOSH (YouTube, Spotify, Apple Podcasts, HeroHero FULL verze)

34. díl () host: JOSEF KRAUS (YouTube, Spotify, Apple Podcasts, HeroHero FULL verze)

35. díl () komentář: KATARÍNA HILDEBRAND (YouTube, Spotify, Apple Podcasts, HeroHero FULL verze)

36. díl () host: FATIMA RAHIMI (YouTube, Spotify, Apple Podcasts, HeroHero FULL verze)

37. díl () spolupráce s podcastem NA ČO? (YouTube, Spotify, Apple Podcasts, HeroHero FULL verze)

38. díl () host: VLADIMÍR BÍZIK (YouTube, Spotify, Apple Podcasts, HeroHero FULL verze)

39. díl () host: VIKTOR FORIAN-SZABÓ (YouTube, Spotify, Apple Podcasts, HeroHero FULL verze)

 

S Fatimou Rahimi nejen o současném Íranu - BLÍZKOVÝCHODNÍ PODCAST č. 36

Kromě Íránu se podíváme i na íránsko-afghánsko-pákistánské souvislosti, ale také na íránskou fotbalovou reprezentaci blížící se MS ⚽
 

Spotify:

https://open.spotify.com/episode/3qRd96CvbLdNTxN9QET0vI

Apple Podcasts:

https://podcasts.apple.com/.../s-fatimou.../id1847349219...

HeroHero (FULL VERZE):

https://herohero.co/.../post/uhsctahbyyvcbdosjswtjalmrdlsyw

Labutí píseň "dvoustátního řešení"

Obecně mě zajímá váš názor na realističnost dvoustátního řešení ve chvíli, kdy Izrael za loňský rok schválil rekordní počet nových sídel na Západním břehu a další desítky schvaluje letos. Totéž platí pro Pásmo Gazy - z médií to nepůsobí, že by izraelská armáda měla v úmyslu se stáhnout z té poloviny pásma, kterou drží...?

Z konceptu dvoustátního řešení – jehož nedílnou součástí bylo i Pásmo Gazy a které vzešlo z izraelsko-palestinského mírového procesu 90. let – se postupem času stala spíše vyprázdněná mantra. Přispěla k tomu asymetrie vzájemného vztahu stran konfliktu, posílená druhou intifádou a vzestupem izraelské radikální pravice pod dlouholetým vedením Benjamina Netanjahua, jenž se nikdy netajil snahou mírový proces demontovat. V Trumpových prezidentských obdobích pak Netanjahu vycítil nejlepší příležitost tuto koncepci pohřbít. Integrální součástí jeho politiky se stala strategie „rozděl a panuj“ cílená na roztříštěný palestinský politický establishment. Zkorumpovaný Fatah na Západním břehu i radikalismus Hamásu mu v této geopolitické hře s celkovým osudem Palestinců byly až do roku 2023 velmi nápomocné. Po 7. říjnu již následovala jen mimořádně destruktivní fáze konfliktu, která učinila dvoustátní řešení fyzicky téměř nemožným. Přesto o něm i nadále mluví mnozí evropští představitelé, kteří se těmito mantrami – poháněni dílem naivitou a dílem snahou zakrýt neschopnost zaujmout ke konfliktu rozhodnější postoj – pouze vyhýbají realitě.

Jakékoliv řešení situace příznivé pro Palestince se jeví o to méně pravděpodobné, pokud EU a USA a nebudou za jedno. Vkládáte nějaké naděje do Trumpovy Rady míru a že se jí podaří něčeho dosáhnout?

To je jistě pravda – a obávám se, že posuny na izraelské politické scéně jsou v aktuálním Netanjahuově období natolik výrazné, že by spojený americko-evropský tlak musel být opravdu mimořádný, což je za současné situace jen těžko představitelné. Vkládat naděje do Trumpových plánů na podřízení světového pořádku jeho osobnímu vlivu – jakým je právě Rada míru – je pak zcela iluzorní.

Mohou se situací podle vás nějak zamíchat letošní volby v Izraeli? 

Vlastně ani ne. Potenciální Netanjahuova prohra by sice mohla být symbolickým momentem, v reálu by však nemusela znamenat výraznější změnu. Ostatně k tomu již krátce v roce 2021 došlo, Netanjahu se však brzy vrátil k moci a přivedl s sebou do nejvyšší politiky nacionalisticko-náboženské extremisty. I to se může znovu zopakovat. A rovněž situace, kdy je alternativou k Netanjahuovi v podstatě jen jiný „Netanjahu v bledě modré“, je varující nejen pro Palestince, ale i pro budoucnost samotné izraelské společnosti. Z tamní scény se totiž de facto vytratily síly schopné prosadit výraznější kompromisy. Izraelcům jako celku možná nevyhovuje Netanjahu jako osoba, ale jeho politika – bez mírového procesu, bez dvou států a s přehlížením vlastní radikalizace – podle průzkumů velké části z nich vlastně zásadně nevadí.

Tázal se V. Dvořáček, části rozhovoru vyšly na iRozhlas.cz, 22. 4. 2026 (Foto MČ)

Z HORMUZU NA BUDAPEŠŤ aneb Blízkovýchodní podcast č. 35

 

👉 Blízký východ osciluje po divoké horské dráze - od výhrůžek zničení civilizace v úterý se v sobotu dostaneme k prvnímu jednání mezi Íránskou islámskou republikou a USA v historii ... a v neděli je tu pro změnu blokáda íránské blokády Hormuzu...

👉 S Katarinou Hildebrand se podíváme na mimořádné zajímavou maďarskou zahraniční politiku k Blízkému východu. Co udělá Orbánův odchod z politického výsluní s úzkými vazbami Maďarska na Izrael, Turecko, ale také na Írán?

Kromě YouTube najdete také na:

👉 SPOTIFY

👉 APPLE PODCASTS

👉 HERO-HERO (kde najdete kompletní verzi podcastu)

Blízkovýchodní podcast č. 34

👉 Řekněme si, co je to kahanismus a jak tato ideologie ovlivnila aktuální přijetí testu smrti 'pouze pro Palestince'

👉 S Júsufem Krausem se podíváme na íránské bojiště

Kromě YouTube najdete také na:

👉 SPOTIFY

👉 APPLE PODCASTS

👉 HERO-HERO (kde najdete kompletní verzi podcastu)

Humor proti okupaci - Rozhovor po filmu "Coexistence, My Ass!/Koexistence, Vole!"

Připadá Vám, že ten film nahlíží na izraelsko-palestinský konflikt novým způsobem? Že divákovi ukáže ještě něco, co nebylo řečeno?

​Já jsem trošku čekal, že to bude taková nějaká jako mírová romantika, možná trochu kýč, a vlastně že ten film nebude ani moc konkrétní. Ale příjemně mě překvapil, protože hlavní protagonistka, komička Noam Schuster, pojmenovává věci pravými jmény. A to třeba často u některých dřívějších filmů na izraelsko-palestinská mírová témata nebylo.

Lidí, kteří se v Izraeli staví proti okupaci palestinských území, je dnes obecně dost málo a týká se to i veřejně známých osobností. Tím mi film i jeho hlavní interpretka přišli velice cenní. A bylo to často i vtipné a úderné zvláště pak v druhé polovině toho filmu.

V dokumentu absentovala složka, kterou mohou lidé vnímat pro tento konflikt jako zásadní – náboženství. Já vím, že vy často říkáte, že ten konflikt vlastně ani není tak náboženský, ale není to přitom ten fundamentální rozdíl mezi těmito dvěma komunitami? Palestinci a Izraelci?

​Na tendenčnosti pohledu řady Izraelců v pohledu na konflikt se náboženství může podepisovat stále výrazněji, protože náboženství je v Izraeli nezřídka propojeno s nacionalismem a zároveň náboženská komunita v zemi posiluje. Paralelně tam, ale probíhá proces silné sekularizace právě v reakci na náboženskou dynamiku, takže se společnost hodně polarizuje na této linii. Ale i v sekulární části izraelské společnosti vidí řada lidí na straně jedné izraelské politické problémy ztělesněné Netanjahuem a na straně druhé izraelsko-palestinský konflikt jako oddělené věci, což je podle mě chyba.

​Jenom velice malá skupina lidí si to uvědomuje nebo je schopná pro to něco udělat a takovou vzácnou výjimkou je právě i představitelka toho filmu. Ve filmu je právě velmi zřetelný zajímavý moment, kdy se na demonstraci proti premiéru Netanjahuovi ptala Izraelců právě na to, jestli si uvědomují, že Netanjahu a okupace Palestinců je jedna strana téže mince.

A není to právě ten problém, který štěpí izraelskou opozici?

​Do určité míry ano, ale izraelská opozice se v uplynulých desetiletích výrazně posunula. Dříve u ní byla například jednoznačná podpora mírového procesu s Palestinci. A postupně se to celé posunulo maximálně do roviny nějakých frází o míru, ale v reálné politice ty strany nic nedělají nebo nejsou schopny dělat a často strkají hlavy do písku, případně i nepřímo podporují Netanjahuovu politiku.

​Kdybych se měla přesunout k nám. My tady u nás můžeme vnímat, že podpora Palestiny je spíš na straně nějaké levice, ekologicky progresivistické, pokud to tak lze nazvat. Hodně je to problém řešený na straně studentů. Čím si vysvětlujete, že to u nás takhle je?

Mám za to, že když došlo k teroristickému masakru ze strany Hamásu 7. říjen 2023, tak naprostá většina lidí - včetně těch, kteří se o pár měsíců později začali více aktivizovat ve věci osudu Palestinců - cítila solidaritu s izraelskými oběťmi masakru. To že se následně zvedla velká solidarita s Palestinci z Gazy bylo dáno do značné míry tím, jaká se ukázala izraelská strategie nedlouho po 7. říjnu. Nešlo při ní totiž zdaleka jen o potrestání viníků, ale také o plošnou a brutální vojenskou represi proti prakticky veškerému palestinskému obyvatelstvu Gazy.

Tuto vojenskou operaci navíc doprovázely válečné zločiny, totální destrukce Gazy a neuvěřitelných přinejmenším 70 000 zabitých, z toho ve výrazné části ženy a děti. Mám za to, že charakter té akce měl v podstatě učinit Gazu tak zničenou, aby to motivovalo lidi z ní odejít. Řada odborníků na mezinárodní právo tyto izraelské přístupy v průběhu operace začalo označovat za genocidní, byť finální verdikt bude mít až Mezinárodní trestní tribunál.

​A proto tedy ta víceméně levicová hnutí inklinují k tomu podporovat Palestinu, protože v tom vidí i protest proti kolonialismu?

Ano, izraelská politika je těmito hnutími ze zmiňovaného pohledu často takto interpretovaná. Z jejich pohledu je tento postoj srozumitelný, ale já osobně vidím konflikt v širších souvislostech. Například i onen dnes až démonizovaný sionismus byl kdysi emancipačním a v mnoha aspektech i velmi levicovým politickým projektem. Všechny ideologie se ale nějak vyvíjejí a to že se za více než sto let své existence posunul tam kde je dnes, je zase jiná otázka. ​

Vy vyučujete na Masarykově univerzitě konkrétně na Fakultě sociálních studií Jsou vaši studenti schopni to takhle komplexně vnímat?

Jsem rád, že studenty mých kurzů zajímá právě hlubší kontext blízkovýchodního dění a v seminářích i na přednáškách se je již více než dvě dekády snažím motivovat k tomu, aby o Blízkém východě právě nepřemýšleli jen na základě toho co se děje v posledních letech, ale i toho, co tomu předcházelo. A je každého svobodné rozhodnutí jestli jde nebo nejde na jakékoliv protesty.

Na jedné straně ve filmu zaznělo, že je to jednoduché – lidé spolu nemohou koexistovat, pokud se jedná o vztah utlačovaného a utlačovatele. Na straně druhé každý expert vám řekne, že ten kontext je složitý, což spoustě lidí zabraňuje se o Gazu zajímat. Jak to tedy podle vás je?

Z čistě lidského hlediska - kdyby v nereálném ideálním všichni přemýšleli humanisticky - tak je řešení konfliktu jednoduché a už dávno bychom tu měli například nějakou izraelsko-palestinskou federaci, konfederaci, nebo třeba něco jako švýcarský kantonální model. V realitě ale o osudu konfliktu a svých obyvatel rozhodují stále extrémněji uvažující osobnosti, takže nějaké pozitivní spravedlivé řešení je za takové situace nejen mimořádně složité, ale prakticky nemožné.

V debatě po filmu padla otázka na jednostranné reportování o konfliktu, vy jste zmiňoval česká média. A mě to právě zaujalo z toho důvodu, že vím, že Česká televize si nechala vypracovat posudek o tom, jestli vlastně je v tomto konfliktu opravdu nestranná. A vyšlo jí z toho, že ano.

Jestli si dobře vzpomínám, první z těch posudků byl dost kritický k České televizi a ta si pak nechala vypracovat další posudek - a ten už byl z hlediska ČT daleko shovívavější.

​Česká tisková kancelář pak musí označovat hnutí Hamás za teroristické. Je to legitimní? Nebo můžeme tady hledat ty nuance, že to už je politika označovat Hamás za teroristy?

Terorismus není ideologie, ale spíše způsob asymetrického boje, který zasahuje civilisty za účelem dosažení politických cílů. Hamás má důležitou militantní složku, která terorismus - často mimořádně brutální - dlouhodobě využívá. I já osobně jsem se v roce 2002 ocitl velmi blízko teroristickému útoku Hamásu a osobně jsem tehdy znal i člověka, který neměl takové štěstí být od toho ještě pár set metrů daleko - a ten útok ho zmrzačil na celý život. Ale to, že je Hamás dlouhodobě tak silným aktérem asymetrického boje není dáno jen jeho teroristickými aktivitami. Právě jeho civilní křídlo které poskytovalo Palestincům různé sociální služby a pomoc, které jim nikdo jiný nezajistil, což také dlouhodobě zajišťovalo jeho popularitu. Takže Hamás je vnitřně velmi složitý a dynamicky se vyvíjející, přičemž terorismus často patřil k jeho strategiím, než že by ho bylo možné označit nějakou mediální nálepkou. A pokud to tedy někdo opravdu chce dělat, tak měl činit formou “padni komu padni” a říci například to, že i v současné izraelské vládě zasedají ministři, například Ben Gvir (ministr národní bezpečnosti pozn. redakce) a Becal'el Smotrič (ministr financí pozn. redakce), kteří byli v minulosti obviněni izraelskými úřady z podílu na terorismu.

Pan Attila Kovács, religionista zaměřený na islám a radikalismus v debatě zmiňoval, že Židé a Palestinci byli schopni spolu nějakým způsobem docela dost dlouho žít. Není právě argumentem hnutí, která stojí za Palestinou a jsou i proti dvoustátnímu řešení, že samotným zdrojem toho problému je stát Izrael – to, že vůbec existuje v dnešní podobě. Jestli vyřešením toho konfliktu není to, že by stát Izrael vůbec neexistoval.

​Tak to by asi tak bylo možné říct o spoustě států, že jsou zdroji různých konfliktů. To by tady dnes asi nemohlo být třeba Německo, protože je zodpovědné za dvě světové války, holocaust a podobně. A třeba také Spojené státy, protože Američané vyvražďovali Indiány, bílí Australané, kteří decimovali původní Australany, Belgičané, kteří kdysi provedli genocidu v Kongu… A koneckonců ani mnozí Češi a Slováci také nejsou bez viny například za násilí spojené v některých etapách historie s jejich nacionalismem. Takže takhle se uvažovat nedá. My si můžeme myslet o historii cokoliv a kriticky se na ní dívat, respektive ji dávat do kontextu se současností. Ale taky je tady dnes nějaká politická realita, která - bohužel - často vznikala nespravedlivě. Pokud bychom posuzovali nárok států na jejich existenci podle násilí, za které jsou zodpovědný, nevím který z nich by tu vlastně zůstal.

Vyšlo ve Stisk online, 21. 3. 2026, Rozhovor vedla Linda Paurová

Česká zahraniční politika a Írán

Česká republika prochází pozvolným, leč zřetelným posunem. Země, která se dříve prezentovala jako důsledný zastánce mezinárodního práva, se už delší dobu přiklání k jeho značně selektivní interpretaci. Aktuální vojenskou akci proti Íránu přitom přední světoví právní experti klasifikují jako akt agrese, který je v přímém rozporu s mezinárodními normami. Na tomto faktu nic nemění ani brutalita íránského režimu; ta sice vyžaduje vlastní mezinárodněprávní odezvu, avšak nelze ji zaměňovat s právním ospravedlněním agrese.

Souvislosti současných českých postojů reflektuje i renomovaná odbornice na mezinárodní právo Veronika Bílková z Ústavu mezinárodních vztahů. Navzdory závažným odborným výhradám však česká vláda a ministerstvo zahraničí zastávají pozice, které můžou vyvolávat dojem, že postrádají rysy suverénní politiky. Namísto formulování vlastních zájmů založených na dodržování globálních pravidel se česká diplomacie uchyluje k pouhému přebírání narativů osy Netanjahu–Trump.

Situace není příliš odlišná ani u pravicové opozice či ústavních činitelů, jako jsou předseda Senátu Miloš Vystrčil nebo prezident Petr Pavel. Je to o to překvapivější, že právě tyto hlasy byly v dřívějších fázích konfliktu v Gaze schopny projevit autonomnější pohled, který se od zmíněného dogmatického rámce lišil.

Jedněmi z mála, kteří situaci pojmenovali bez diplomatických kliček, byli senátor Pavel Fischer, ale třeba také předseda sněmovny Tomio Okamura. Fischer zdůraznil, že z pohledu zájmů ČR je nutné agresi odsoudit. Okamura útok označil za akt v rozporu s Chartou OSN, který destabilizuje region a zvyšuje riziko migrační i energetické krize.

Zatímco Filip Turek nyní volí strategii mlčení, expremiér Mirek Topolánek dlouhodobě recykluje propagandu tzv. „Lidových mudžáhidů“ (MEK). Tato původně radikální íránská organizace si na Západě vybudovala vliv, přestože soupeří s jinými exilovými proudy – například se „šáhovským“ – a její minulost je poznamenána terorismem i spoluprací se Saddámem Husajnem.

Současná ochota českých elit přitakávat silovým řešením nebezpečně evokuje precedenty, které jsme u jiných mocností ostře odsuzovali, včetně ruské tzv. „speciální vojenské operace“ na Ukrajině. Nejde přitom jen o triumf hrubé síly; nejzávažnějším rysem této éry je lhostejnost, s níž demokratický hlavní politický proud akceptuje údery bez mandátu OSN. V takovém prostředí ztrácí mezinárodní právo svou univerzalitu. Je proto nezbytné vrátit se k zásadě, kterou zdůrazňuje Veronika Bílková: „Měli bychom nazývat agresi agresí – ať ji páchá náš nepřítel, nebo náš přítel.“ Bez důsledného uplatňování principu „padni komu padni“ totiž mezinárodní právní řád přestává existovat a je nahrazen nebezpečnou a nepřehlednou mezinárodní anarchií.

Vyšlo na iDnes, 4. 3. 2026

Komentáře k íránskému konfliktu 2026

Blízkovýchodní podcast 

z 22. 3. 2026

Blízkovýchodní podcast 

z 15. 3. 2026

Blízkovýchodní podcast + REDNECK (Matěj Schneider)

z 5. 3. 2026

Blízkovýchodní podcast 

z 28. 2. 2026 (úplný začátek konfliktu)

Komentář pro iDnes (4. 3. 2026)

Zátiší na Rádiu1 - Na témata spojená s íránskou válkou i kontexty Íránu mě zpovídal Ondřej Formánek (4. 3. 2026)

Rozhovor pro Deník, 28. 3. 2026 dopoledne - reflexe samotného začátku konfliktu několik hodin po jeho vypuknutí - viz níže:

Co je cílem operace, unést íránského vůdce ajatolláha Chameneího, nebo výhradně bombardovat zařízení na obohacení uranu?

To je právě zatím otázka, kterou v této rané fázi konfliktu ještě přesně nevíme. Premiér Izraele Benjamin Netanjahu zmiňoval něco ve smyslu, že akce má údajně „íránskému lidu otevřít cestu k tomu, aby se osvobodil“. Pod tím si ale lze představit ledasco. Přesný cíl úderů zkrátka zatím nevíme. Pokud je jím skutečně likvidace odpalovacích zařízení, balistických střel či oslabení protiletecké obrany a jaderného programu, dovedu si představit, že operace může nějakým způsobem proběhnout a být úspěšná.

A lze to stihnout za čtyři dny?

Odhady ukončení konfliktů je třeba v éře Donalda Trumpa brát s rezervou. Americké a izraelské síly jsou během několika dní schopny vybombardovat ledasco i vzhledem k tomu, že íránská protiletecká obrana je dost narušena z loňského roku (tehdy Izrael též na Írán udeřil, pozn. red.). Pokud ale jde o pokus změnit režim, to je samozřejmě daleko problematičtější. Írán není Venezuela a jeho režim je velmi pevně zakořeněný a strukturovaný. V reakci na vnější i vnitřní tlak v poslední době posílily spíš jeho nejtvrdší složky, což bylo koneckonců vidět na tom, jak brutálně byly nedávno potlačeny tamní protesty. Samotným bombardováním lze režim asi těžko změnit, k tomu by byla zapotřebí nějaká skutečně strukturovaná podpora nějaké silné vnitřní jednotné opozice, která v Íránu v této podobě není, případně pozemní vojenská operace. Na případech sousedního Iráku a Afghánistánu je ale vidět, jak neblaze to pro Američany dopadlo, když se tam přímo angažovaly jejich pozemní jednotky. Každopádně je těžké předjímat. Ale jak jsem říkal, pokud jde výhradně o likvidaci vojenských zařízení, operace asi krátkodobě úspěšná být může. Pokud jde o změnu režimu, je to daleko víc diskutabilní.

Je tedy podle vašich slov nepravděpodobné, že by po současné vojenské operaci nastal státní převrat v Íránu a návrat šáha. Nebudou mít údery spíš opačný efekt – že změny, po nichž mnoho Íránců volá, spíše odsunou?

Dříve tomu tak bylo. Je ale samozřejmě těžké říci, jaký efekt to bude mít nyní. Íránský režim i jeho ozbrojené síly jsou určitě oslabené. Pomyslná „poslední bitva“ je ale může učinit ještě více zatvrzelé, zvláště revoluční gardy, což je v podstatě paralelní íránská armáda vedle íránských ozbrojených sil.

Má Írán vojenskou sílu, aby zaútočil na Izrael, který je od rána ve výjimečném stavu?

To Írán ukázal už loni, kdy na Izrael vystřelil salvy raket. Bylo tak vidět, že má poměrně rozsáhlý arzenál dalekonosných balistických střel, které na izraelském území způsobily poměrně vážné škody. A nyní už také přichází informace o íránských raketových protiútocích.

Má Írán v regionu spojence? A je někdo, kdo mu může pomoci, například Saúdové nebo Rusové?

Přímo pevné vojenské spojence ve formě nějaké obranné aliance Írán nemá. Má ale například v oblasti zbrojní spolupráce silné ekonomické vazby na Rusko, na Čínu i na některé další státy. Určitým způsobem jsme viděli omezenou rusko-íránskou spolupráci ještě před pádem Asadova režimu v Sýrii, kdy v některých věcech obě země spolupracovaly a jindy nikoliv. Spojencem íránské politiky v regionu jsou ale různí nestátní ozbrojení aktéři, typu libanonského Hizballáhu, Húsíjů v Jemenu či šíitských milicí v Iráku, případně i dalších oblastech. Ti sice byli v uplynulých dvou letech bojů na Blízkém východě výrazně oslabeni, přesto ale zřejmě stále mají kapacitu se aktivizovat a pokračovat v bojích.

V důsledku úderů Izraele a Spojených států na Írán tedy může dojít i k eskalaci v regionu?

Ano, zmínění íránští spojenci z řad nestátních aktérů mohou zareagovat dalším posílením vojenských akcí právě proti Izraeli nebo americkým cílům. V regionu je spousta terčů, například amerických základen, ale i různých civilních instalací. A to je přesně to, čeho se, s výjimkou Izraele, obávaly všechny státy v regionu. Proto v podstatě celý Blízký východ, kromě Izraele, apeloval, aby ke konfliktu nedošlo. Do jaké míry bude současný konflikt závažný, jestli to bude spíš demonstrativní série omezených úderů, což nyní úplně nevypadá, anebo spíše dlouhodobější.

Už v pátek visely údery ve vzduchu, když byli lidé včetně diplomatů vyzýváni, aby opustili Írán i Izrael. Přitom v pondělí měla následovat další jednání mezi Spojenými státy a Íránem…

Ano a teď samozřejmě bude záviset na tom, jestli ta jednání ještě proběhnou, anebo eskalace bude natolik závažná, že už k žádným nedojde.

Znepřístupní podle vás Írán Hormuzský průliv, kudy proudí ropa?

To je samozřejmě jedna z možností, kterou může Írán použít, přičemž prostředky na to má. Mělo by to velké dopady na energetiku řadu světových regionů.

Kudy by pak ropa proudila?

Tankery by Hormuzem nepropluly a dodávky by se na určitou dobu zastavily.

Dva nové Blízkovýchodní podcasty (leden, únor 2026)

 

SPOTIFY:
https://open.spotify.com/episode/4hK9BroY4IUKXZ8Oneuz4i

HeroHero (FULL VERZE): https://herohero.co/marekcejka/post/uhsctahbyyvcbfdxlabsgroxljewgtkbxq

APPLE PODCAST: https://podcasts.apple.com/cz/podcast/na-%C3%ADr%C3%A1nsk%C3%A9-front%C4%9B-klid-aneb-bl%C3%ADzkov%C3%BDchodn%C3%AD-podcast-%C4%8D-28/id1847349219?i=1000751229039&l=cs

České podcasty: https://ceskepodcasty.cz/podcast/blizkovychodni-podcast-marka-cejky/blizkovychodni-podcast-c-26-se-hlasi-z-damasku

Volá Sýrie

 Aktuální podcast č. 26 přímo z Damašku. 

👉 Naše postřehy k proměnám Damašku a Sýrie z doby předválečné na podobu dnešní

👉 Detailně si posvítíme na nový syrský režim vedený Ahmadem Šarou.

👉 ..stejně tak jako na vousáče, kteří vyráží bojovat na sever s kurdskými silami..

SPOTIFY:
https://open.spotify.com/episode/6l4naP14BwTvcv2HRbEAv2

HeroHero (FULL VERZE): https://herohero.co/marekcejka/post/uhsctahbyyvcbbiscemwadidniaxgrvuyg

YouTube:
https://www.youtube.com/watch?v=euUTUCsrvWI

APPLE PODCAST: https://podcasts.apple.com/cz/podcast/bl%C3%ADzkovychodn%C3%AD-podcast-%C4%8D-26-se-hl%C3%A1s%C3%AD-z-dama%C5%A1ku/id1847349219?i=1000746865287&l=cs

České podcasty: https://ceskepodcasty.cz/podcast/blizkovychodni-podcast-marka-cejky/blizkovychodni-podcast-c-26-se-hlasi-z-damasku

Rozhovor o cestě do Sýrie pro Denník N. 

Ocitl se Írán na křižovatce? (stručné shrnutí dění uplynulých týdnů)

 

Pro zvětšení textu rozklikněte. 

Vyšlo v Katolickém týdeníku - č. 3/2026 (20. ledna 2026)

Aktuálně k dění v Íránu!

 

Blízkovýchodní podcast č. 18 - 20. (izraelsko-palestinský konflikt)

 

                                  BV podcast č. 18: Společné natáčení Blízkovýchodního podcastu                                    s VOXPOTem v Brně na Skleněnce

Link na Spotify

Link na Apple Podcast  

    BV podcast č. 19: S religionistou a teologem Jaroslavem Francem 

Link na Spotify

Link na Apple Podcast

BV podcast č. 20: II. díl paralelního portrétu izraelské a palestinské politiky 

Link na Spotify

Link na Apple Podcast

Jak se také na Blízkém východě rodil odpor proti útlaku

Obrázek z egyptského tisku z roku 1908. Nezobrazuje jen holubníky v Denshawai
a Zahránovu popravu, ale i francouzské bombardování Casablancy z roku 1907, při kterém
zahynuly tisíce marockých civilistů. 

O bizarním incidentu v Denshawai (čti Denšuwáj) jste možná nikdy neslyšeli. Odehrál se 13. června 1906, kdy pět britských důstojníků – kapitán Bull, poručík Smithwick, kapitán Bostock, poručík Porter a major Pine-Coffin – přijelo do egyptské vesnice Denshawai v deltě Nilu lovit holuby. Vesničané je varovali, aby nelovili ptáky, které chovali jako potravu, avšak důstojníci jejich prosby ignorovali. Když britská střelba způsobila požár, situace se rychle vyhrotila. V potyčce byli zraněni čtyři Egypťané. Jeden z britských důstojníků, který se snažil uprchnout v nesnesitelném horku, zemřel po návratu do tábora na úpal. Vesničan, jenž se mu pokoušel pomoci, byl následně britskými vojáky omylem zabit – událost tak přerostla v tragédii s dalekosáhlými následky.

Jakmile se o incidentu dozvěděl britský generální kontrolor Egypta lord Cromer, rozhodl se z něj učinit exemplární trest, aby podle svých slov „naučil feláhy respektovat britskou autoritu“. Na jeho rozkaz byli zadržení vesničané souzeni podle mimořádného dekretu z roku 1895, který umožňoval rychlé a kruté rozsudky. Čtrnáctého června 1906 bylo zatčeno 52 mužů, o jejichž osudu rozhodovalo pět soudců – mezi nimi egyptský ministr spravedlnosti Bútrus Ghálí, děd pozdějšího generálního tajemníka OSN, spolu s jedním dalším Egypťanem a třemi Brity. Proces trval pouhých 34 minut a čtyři muži – Hassan Alí Mahfúz, Júsuf Husejn Selím, El-Sajed Isá Sálim a Muhammad Darwíš Zahrán – byli odsouzeni k smrti za údajnou vraždu důstojníka, který ve skutečnosti zemřel na úpal. Hassan byl oběšen před vlastním domem a rodinou, což vyvolalo všeobecné pohoršení. Zahránova poslední slova – „Kéž nám Bůh vynahradí tento svět podlosti, nespravedlnosti a krutosti“ – se stala symbolem odporu.

Brutální tresty a veřejné popravy vyvolaly v Egyptě vlnu rozhořčení a staly se klíčovým impulsem pro zrod moderního egyptského nacionalismu. Incident v Denshawai se navždy zapsal do dějin jako okamžik, kdy se odpor proti britské okupaci proměnil v široké národní hnutí. Následné napětí vyústilo mimo jiné v atentát na Bútruse Ghálího, který se mezitím stal premiérem. V roce 1910 ho zastřelil mladý nacionalista Ibráhím Nássif al-Wardání, jenž ho obvinil z kolaborace s Brity – čin, který odstartoval sérii politických vražd a dále posílil odpor proti okupaci. Touha po nezávislosti pak vyvrcholila povstáním z roku 1919, které následovalo po té, co byla egyptské delegaci liberálně-nacionalistické strany Wafd odepřena účast na Versailleské konferenci.

Incident v Denshawai se stal nejen symbolem britské brutality, ale i inspirací pro umělce a intelektuály. V egyptské kultuře jej připomínají básníci a filmaři, zatímco na Západě jej ostře odsoudil například George Bernard Shaw, který ve své hře John Bull’s Other Island vykreslil britské impérium jako zosobnění nespravedlnosti a krutosti.

Egyptský antikoloniální trhák Kira a El-Džin z r. 2023 začíná právě incidentem v Denšuwáj

Blízkovýchodní podcast č. 17 - téma Sýrie a budoucnost Gazy

 

👉SPOTIFY verze

👉YouTube verze

👉APPLE Podcast verze

👉HeroHero FULL verze

O politickém vývoji v Sýrii, o Assadovi, Šarovi, captagonu etc s Katarínou Hildebrand. 

Podíváme se také na další osudy izraelské vlády a rovněž Hamásu + která konkrétní jména ho reprezentují po dvou letech bojů.

Komentář k Blízkému východu pro Katolický týdeník

Trumpův plán pro Gazu (komentář M.Č.)

Jak významný je tento krok v kontextu dosavadních izraelsko-palestinských jednání?

Ze všech pokusů o příměří (ze kterých se od 7.10.23 uskutečnily jen dvě) se mi jeví to současné zatím jako nejvýznamnější. Je to dáno více faktory: - čas a stále zřejmější "nekonečnost" konfliktu, - dále Trumpův tlak, který v případě Netanjahua znamená více něž Bidenův - izraelská reálná šance dostat zpátky všechny rukojmí (živé i mrtvé) - a last but not least: pro Palestince se rýsuje reálná úleva, že mimořádně destruktivní izraelské vojenské tažení by mohlo být nejen přerušeno, ale snad i ukončeno. I Hamás, bez kterého by nebyla dnešní dohoda možná, si spočítal, že po dvou letech bojů, kdy je jeho síla v samotné Gaze už jen velmi fragmentovaná, mu dohoda může něco přinést.   

Do jaké míry očekáváte naplnění mírového plánu?

Nechci ze sebe dělat blízkovýchodního proroka a být spíše skeptický je v těchto věcech na místě. Plán má více fází, které mohou poměrně snadno zkrachovat. Přesto je zde řada indicií - část byla zmíněna výše - že má nynější dohoda větší šance přežít a vytvořit základ hlubší deeskalace. 

Trumpův plán i s lakonickou mapkou na odkazu Bílého domu.

Lze si být jistý, že strany jeho obsah dodrží?

Nelze. Je řada faktorů, které ji mohou narušit či přímo zhatit a ostatně se to v minulosti i mnohokrát stalo a ani jedno z dřívějších příměří nevydrželo. A tyto faktory najdeme u obou aktérů asymetrického konfliktu, kde je ale principiálně vždy důležitější hlavně přístup ze strany asymetricky silnějšího aktéra. A případy, kdy Izrael situaci eskaloval, nejsou zdaleka ojedinělé.    

Jak zásadní roli sehrál Donald Trump při zprostředkování dohody?

Z politického hlediska zásadní. Ostatně podle něj se i celý plán jmenuje, takže se symbolicky jeho jméno stalo garantem tohoto plánu, i kdyby vlastně nenapsal z jeho znění ani čárku. Zároveň je za zprostředkováním příměří i spousta práce mnoha dalších diplomatů, vyjednavačů, operativců tajných služeb a mnoha dalších "neviditelných" osob. A nejsou to také zdaleka jen Američané, ale i řada osobností z blízkovýchodního regionu - Izraelci, Palestinci, Egypťané, Katařané a další.   

Co je podle vás motivací Trumpa angažovat se v této věci?

Trump dlouhodobě mluví o tom, jak světu "přinese mír" (a sobě Nobelovu cenu míru, po které až dětsky prahne), ale zatím se mu to zoufale nedaří. Stačí se třeba podívat na jeho mírové snahy mezi Ruskem a Ukrajinou. Takže potřebuje na tomto poli nějaký úspěch. Konflikt v Gaze také hodně rezonuje mezi částí Američanů, takže i doma mu to může přinést jisté body. Zároveň jsou Trumpovy osobní ekonomické zájmy hodně napojené na Blízký východ, hodně pak na Saúdskou Arábii. Ta dává najevo, že je izraelským postupem v Gaze dlouhodobě pobouřena a zastavila jednání o normalizaci vztahů Izraelem. I to byl další Trumpův diplomatický sen, který začal Abrahámovskými dohodami už v jeho prvním období.   

Proč strany konfliktu nyní souhlasily s mírovým plánem? Může to svědčit o nějaké vyčerpání, oslabení?

Ano, může. Izraelská armáda je technicky jedna z nejlepších na světě, přesto není schopná během dvou let obsadit teritorium o rozloze Bratislavy, navíc v podstatě geometrického tvaru. U toho navíc spáchá násilí, které má podle řady relevantních hlasů, včetně izraelských, genocidní charakter. Izraelská společnost je rozštěpená konfliktem i netanjahuovskou politikou jako nikdy atd. Také Hamás je v troskách a prostí obyvatelé Gazy si přejí návrat k alespoň o něco snesitelnějšímu a důstojnějšímu životu. Dobře také vědí, že je - a hlavně jejich děti - stávající konflikt poznamenal na generace.        

Jaký vliv může mít tato dohoda na politické postavení izraelského premiéra Netanjahua?

To se brzy dozvíme, protože tlak nábožensko-nacionalistických extremistů, které si Netanjahu přivedl do vlády, aby si zajistil politické přežití, bude nyní mimořádně silný a bude ho politicky ohrožovat. Netanjahu bude bezesporu kalkulovat a lavírovat, bude se ale muset přizpůsobit i Trumpovu tlaku - a u toho také uvidíme, jestli bude setrvalý, nebo bude Trumpovi stačit pár týdnů vratkého příměří na efekt ukázky jeho "mírotvorby" a pak se znovu vrátí situace "nekonečného konfliktu", přičemž si to Trump sám nějak zdůvodní. 

Aktualizovaná verze rozhovoru pro ČTK z 9. 10. 2025

Marwán Barghútí: Palestinský Mandela?

Když jsem v letech druhé intifády pobýval v Jeruzalémě, dělo se toho opravdu mnoho – eskalovalo izraelsko-palestinské násilí, přibývalo sebevražedných útoků Hamásu i brutálních izraelských vojenských operací. V té době ještě žila celá generace politických lídrů, kteří výrazně formovali izraelsko-palestinské vztahy během klíčových fází studené války i následného mírového procesu. Ten byl ovšem smeten několikaletou, mimořádně násilnou a depresivní vlnou nepokojů, jež propukla na podzim roku 2000. Intifáda se tehdy neodmyslitelně spojovala se jmény dvou ústředních politických postav: nově zvoleného izraelského premiéra Ariela Šarona a palestinského prezidenta Jásira Arafata. Stále ještě žila i generace zakladatelů Hamásu, v čele se šajchem Ahmadem Jásínem, která však byla během intifády postupně likvidována izraelskými atentáty.

Současně ale sílila nová generace politiků a radikálů, která se zformovala během mírového procesu devadesátých let – a to nejen jako jeho zastánci, ale i jako hlasití kritici. Patřili k ní například Benjamin Netanjahu, Josi Bejlin, Muhammad Dahlán, Fajsal Husajní, Marwán Barghútí a řada dalších. Na palestinské scéně se po Arafatovi nejvíce hovořilo právě o Marwánu Barghútím, o tři desetiletí mladším politikovi spojovaném s establishmentem Fatahu. Barghútí byl tehdy považován za přirozeného Arafatova nástupce a jednoho z hlavních vůdců druhé intifády – nikoliv však na platformě Hamásu, který krvavými útoky stále více přebíral iniciativu, ale v rámci sekulárně-nacionalistických sil soustředěných kolem Fatahu a OOP.

Ke konci roku 2000 pomohl Barghútí Arafatovi založit ozbrojené křídlo Tanzím, tedy radikální frakce Fatahu, pod názvem Brigády mučedníků al-Aksá. Ty se zpočátku omezovaly na útoky proti osadám a izraelským vojákům na okupovaných územích. To bohatě stačilo k tomu, aby se Barghútí dostal do hledáčku izraelských bezpečnostních složek. Kontarozvědka Šin Bet později na něj dokonce připravovala atentát, který ale nebyl nakonec realizován. Jednou na jeho vozidlo vypálil izraelský tank granát, přičemž zahynul Barghútího bodyguard. To byla událost, kterou on sám chápal jako varování. Kvůli neustálému ohrožení nocoval každou noc v jiném domě. Jeho izraelští přátelé ho tehdy přesvědčovali, aby se militantních aktivit vzdal. „Nejsem terorista, ale ani pacifista,“ napsal tehdy v úvodníku pro Washington Post. „Nesnažím se zničit Izrael, chci jen ukončit jeho okupaci mé země.“ V roce 2001 se jeden z izraelských architektů dohody z Osla, Ron Pundak, tajně setkal s Barghútím v bezpečném domě na Západním břehu. Ten mu vytýkal jeho inklinaci k násilí. Barghútí na to prý rázně odvětil: „Nemůžeme přenechat ulici Hamásu.“

Barghútí měl tehdy ale i překvapivé osobní vazby mezi izraelskými politiky. Meir Šítrit, tehdy izraelský poslanec za pravicový Likud (vedený dnes Benjaminem Netanjahuem), vzpomínal, že jej Barghútí navštívil během mírové konference v Itálii, kde onemocněl, a zůstal celou noc u jeho lůžka. „Skutečně podporoval mír,“ řekl Šítrit. „Skutečný mír s Izraelem. Opravdu jsme se spřátelili.“

V dubnu 2002 byl Barghútí izraelskou armádou spektakulárně zatčen. Dobře si vzpomínám, jak toto zatčení a následný soud vyvolávaly v Izraeli i Palestině vášnivé diskuse. Noviny byly plné jeho ikonické fotografie, kde ho izraelští policisté vedou v poutech a on přesto ukazuje symbol vítězství.

Marwán Barghútí během soudního procesu (foto D. Silverman) 

---

Marwán Barghútí (1959), rodák z vesnice Kobar nedaleko Ramalláhu na Západním břehu byl politicky aktivní už od svých studentských let na univerzitě Bir Zeit, kde studoval historii a politologii. Brzy se projevil jako charismatický mladý vůdce a na vlastní kůži zažil izraelské represe i brutální zásahy při demonstracích. Na univerzitě organizoval protesty proti okupaci, a ještě před narozením svého prvního syna byl znovu zatčen a půl roku vězněn. Jeho rostoucí vliv vedl roku 1987 k vyhoštění do exilu, který strávil převážně v jordánském Ammánu. Během pěti let působení mimo Palestinu se stal důležitým spojovacím článkem mezi Palestinci žijícími pod okupací a exilovými vůdci OOP. Po uzavření dohod z Osla v roce 1993, kdy se Jásir Arafat s izraelským premiérem Jicchakem Rabinem dohodli mj. na ukončení první intifády, byla Barghútímu udělena milost a mohl se spolu s dalšími palestinskými exulanty vrátit na okupovaná území.

---

Na podzim 2002 proti němu proběhl proces, při němž byl obviněn ze spoluúčasti na 26 násilných úmrtí civilistů během intifády. Z 21 obvinění byl pro nedostatek důkazů osvobozen, za zbylé však dostal kumulativní trest pěti doživotí, a ještě čtyřiceti let navíc. Samotný Barghútí neuznal legitimitu soudu, zdůrazňoval, že podporuje ozbrojený odpor proti izraelské okupaci, nikoliv však útoky na civilisty. Přestože rozhodně nebyl žádným „beránkem“, celý proces měl nepochybně i politický rozměr. Snahy eliminovat výrazné palestinské osobnosti – ať už atentáty, vězněním či vyhnanstvím – jsou dlouhodobou izraelskou strategií. Uvězněním Barghútího si mohl svým způsobem oddechnout i Jásir Arafat, který tak přišel o svého nejsilnějšího mocenského konkurenta. Jenže i kolem samotného Arafata se tehdy začaly stahovat temné mraky – po de facto internaci izraelskou armádou ve zdevastovaném prezidentském sídle Mukata v Ramalláhu zemřel roku 2004 v pařížské nemocnici za dosud ne zcela vyjasněných okolností.

Navzdory dlouholetému uvěznění, které trvá už přes 23 let, z nichž značnou část strávil i na samotce, zůstal Barghútí jedním z nejpopulárnějších palestinských politiků. Zároveň se postupně dostal do pozice, kdy o něm začali mnozí hovořit jako o „palestinském Mandelovi“ – tedy o politikovi s kontroverzní minulostí, který však může hrát klíčovou roli při budoucím smíření. Podobně začal být po svém uvěznění vnímán i vůdce Kurdské strany pracujících Abdullah Öcalan. Barghútí je inteligentní, plynně hovoří hebrejsky a dobře zná izraelskou mentalitu i politickou scénu. Opakované průzkumy ukázaly, že by v přímých prezidentských volbách dokázal porazit jak současného prezidenta Mahmúda Abbáse, tak kandidáty Hamásu. Je vnímán jako autentický vůdce, který propojuje generaci první intifády s dnešní palestinskou mládeží, a jako někdo, kdo sdílí utrpení obyčejných Palestinců. 

I z vězení nadále ovlivňuje palestinskou politiku prostřednictvím dopisů, vyjádření a podpory různých iniciativ. Jeho jméno se pravidelně objevuje v diskusích o možných mírových procesech, neboť by svou autoritou mohl dodat legitimitu případným dohodám s Izraelem. V roce 2006 byl zvolen do Palestinské legislativní rady a v roce 2017 se stal jedním z hlavních iniciátorů masové hladovky palestinských vězňů, čímž si opět upevnil svůj symbolický status. Jeho portréty se pravidelně objevují na demonstracích a kampaních za propuštění palestinských vězňů.

„Jediným vůdcem, který věří v řešení dvou států a dokáže vyhrát proti jakémukoli soupeři, je Marwán Barghútí,“ prohlásil Ami Ajalon, bývalý šéf izraelské tajné služby Šin Bet. „Je v našem zájmu, aby kandidoval v příštích palestinských volbách – čím dříve, tím lépe.“

Mnoho Izraelců je ovšem přesvědčeno, že Barghútí o skutečný mír nestojí – pokud o něj vůbec někdy stál – a jeho případné propuštění by se mohlo krutě vymstít. Často se připomíná příklad Jahji Sinwára, vojenského vůdce Hamásu, který byl v roce 2011 propuštěn při výměně vězňů a později se stal strůjcem útoků ze 7. října 2023. „Barghútí je stejně nebezpečný jako Hamás,“ uvedl jeden z bývalých šéfů izraelských tajných služeb. „Ve vězení se nezměnil, naopak se stal ještě extrémnějším.“

Ve skutečnosti je dnes těžké s jistotou říci, co si Barghútí myslí. Poslední obsáhlejší rozhovor s ním vyšel před dvaceti lety. Záběry zletošního srpna ho krátce zachytily po velmi dlouhé době – na nich izraelský ministr pro národní bezpečnost Itamar Ben Gvir, známý svým extremistickými postoji a mj. dřívějšími obviněním z podpory židovského terorismu, při návštěvě věznice fyzicky viditelně zesláblého Barghútího verbálně ponižuje.

Murál s Marwánem Barghútím na separační zdi poblíž Kalandíje (foto autor)

Závěr

Osud Marwána Barghútího představuje jedinečnou syntézu politického angažmá, ozbrojeného odporu, „mučednictví“ i opakovaných výzev k dialogu. Jeho postava zůstává rozporuplná: Zatímco v izraelském diskurzu je vnímán především jako terorista a odsouzený vrah, pro mnoho Palestinců je národním hrdinou, symbolem odporu a zároveň možným prezidentem.

Barghútí je tak ukázkovým příkladem výrazného politika vzešlého z prostředí izraelsko-palestinského konfliktu – osobnosti s kontroverzní minulostí, ale s potenciálem významně ovlivnit budoucnost. Izraelská historie sama přitom zná případy, kdy se někdejší teroristé stali státníky – připomeňme například Menachema Begina, který byl svého času britskou mandátní správou i prvním izraelským premiérem Ben Gurionem obviňován z terorismu, ale nakonec sehrál zásadní roli při uzavření míru s Egyptem.

Barghútího jméno se pravidelně vrací v souvislosti s možnými výměnami vězňů mezi Izraelem a Palestinci. Jeho případné propuštění by mohlo působit jako katalyzátor – na jedné straně by otevřelo možnost sjednocení palestinské politiky a překlenutí propasti mezi Fatahem a Hamásem, na straně druhé by jej postavilo před složitou realitu vnitřních rozporů i geopolitických tlaků.

A právě zde se ukazuje zásadní rozpor: Barghútí jako možný sjednotitel palestinské politiky by představoval přesný opak situace, která dosud vyhovuje Benjaminu Netanjahuovi. Zkorumpovanost a neschopnost oficiální palestinské reprezentace z Fatahu, spolu s trvající existencí Hamásu dávají Netanjahuovi možnost udržovat status quo a vymlouvat se na to, že není partnera k jednání – a ani po téměř dvou letech od 7. října 2023 se tato situace nemění.

Barghútí tak zůstává paradoxní osobností – mužem, jehož obraz osciluje mezi terorem a usmířením. Přesto nelze vyloučit, že to bude právě on, kdo změní z palestinské strany dynamiku izraelsko-palestinského konfliktu.

Marek Čejka

Vyšlo na Voxpotu