pondělí 3. května 2021

Stručný vývoj Saúdské Arábie (videopřednáška)


Od konflikt Osmanské říše s wahhábisty v 19. století, přes vznik Saúdského království v roce 1932 až po současného krále Salmána a korunního prince MBS.

pátek 30. dubna 2021

Stručný vývoj Osmanské říše (videopřednáška)


Turkické národy, konflikt Osmanů s Byzantskou říší, dobytí Cařihradu, Osmanská expanze na Blízkém východě a v Evropě, sultánova moc, millety, slábnutí Osmanské říše, "nemocný muž na Bosporu", mladoturci, první světová válka.

Technická: neměl jsem dobře nastavený mikrofon, takže je to potřeba docela osolit, aby to bylo dobře slyšet. Pardon. 

čtvrtek 25. března 2021

Komentář k volbám v Izraeli (24. Kneset)

Ve čtvrtých parlamentních volbách během dvou let strana Likud premiéra Benjamina "Bibiho" Netanjahua sice jednoznačně zvítězila, její možnosti na sestavení vlády to zatím nezajišťuje (hlasy se stále dopočítávají, byť zbývá už jen pár procent). 

Izraelská společnost se dlouhodobě posouvá doprava k pravicovému nacionalismu, což však sebou přineslo i hluboké rozkoly právě v pravicovém táboře – vedle Likudu tak dosáhly slušných výsledků i pravicové strany Jamina, Nová naděje a Náš domov Izrael. Do Knesetu navíc v silné sestavě pronikla i ultrapravicová koalice Náboženský sionismus. Mnohé pravicové strany se od Likudu ideologicky až tak neliší, takže dělícím faktorem se stává hlavně řevnivost jejích politických vůdců a kritika osobnosti dlouholetého premiéra Netanjahua. Na jednu stranu tak je zde jeho charisma, umocněné mimořádnými rétorickými schopnostmi a akceschopnost – či „všehoschopnost“, které mu dlouhodobě zajišťují velmi stabilní voličskou přízeň. Na stranu druhou je zde jeho odlišný – a rovněž reálný – obraz jakožto kriminálního korupčníka snažícího se za každou cenu uniknout spravedlnosti, což je doprovázeno rostoucím populismem a autoritarianismem, který irituje nejen mnoho běžných Izraelců, ale i další pravicové vůdce, kteří by ho rádi vystřídali u moci. 

Zdroj: Haarec, 27. 3. 2021

O sestavení vlády možná rozhodnou izraelsko-arabští islamisté

Volby sebou přinesly i některá překvapení – posílila sekulárně-centristická strana Ješ Atid, která skončila druhá a zároveň zůstala v Knesetu i středová strana Modrobílí, která se v předešlé triádě voleb snažila usilovně – a neúspěšně – odstavit Netanjahua od moci. Také dlouhodobě stagnující izraelská levice – hlavně Strana práce a Merec – nakonec volby přežila. "Bibi" se zřejmě bude moci spolehnout i na dvě tradiční náboženské kandidátky – sefardskou stranu Šas a aškenázský Sjednocený judaismus Tóry. V Knessetu také zasedne opět levicově-arabská Společná kandidátka a umírněná islamistická strana Ra'am. Ta druhá se, pro mnohé překvapivě, může stát jazýčkem na politických vahách, protože není vyloučeno, že Netanjahua podpoří (Netanjahu z pragmatických důvodů cílil ve své poslední kampani na izraelské Araby/Palestince, protože si byl vědom, že na pravicové strany se spoléhat nemůže). 

(Podrobnější komentář izraelského magazínu +972 k důležité roli izraelských islamistů a "Bibiho" úspěšné strategii "rozděl a panuj" zde)

Vliv očkování na volby

Izraelská očkovací strategie má určitě globálně velmi silné „pí-ár“ i přízeň nejen ve stabilním táboře voličů Likudu, ale i ve velké části izraelské společnosti (podrobný komentář Nataši Dudinské k vakcinaci v Izraeli zde, zároveň ji děkuji za komenty k tomuto textu). Kromě oprávněné chvály se však objevila i řada fakt, která ukazují izraelskou vakcinaci ve střízlivějším světle: Byly zde velké kontroverze kolem samotného zajišťování vakcín od farmaceutických gigantů, podobně tak jako kolem její distribuce pro obyvatelstvo okupovaných území, za které Izrael zodpovídá, či otázky segregace „očkovaní – neočkovaní“. A pak je tu ale ještě jeden přehlížený faktor: Jsou jím rebeliózní postoje mohutné izraelské ultraorotodxní židovské komunity (charedim) proti pandemickým opatřením. Charedim však nemůže Netanjahu příliš dráždit, neboť bez jejich politických stran by jeho politická existence byla už velmi pravděpodobně minulostí. 

Ekonomické dopady voleb

V řeči globálních ukazatelů a čísel je na tom izraelská ekonomika dobře a patří například stále i mezi nejinovativnější ekonomiky světa. Nejen start-upy je však běžný člověk živ a není to tak dlouho, co se přes půl miliónu Izraelců vydalo kempovat do ulic svých měst, aby protestovali proti astronomickým částkám za bydlení a za zlevnění základních potravin. To se během uplynulého desetiletí příliš nezměnilo. To jsou však hlavně interní ekonomické problémy, které  zřejmě nebudou mít nějaký výrazný dopad na izraelský byznys se zahraničím, včetně na obchod s Českou republikou. Na druhou stranu nezapomínejme, že premiantem v přátelství s Izraelem a komunikaci izraelských zájmů v Evropě už není Česko. Tuto štafetu v uplynulých letech od nás převzalo Maďarsko premiéra Orbána, se kterým si Netanjahu výborně rozumí, bez ohledu na antisemitské podhoubí některých pro-orbánovských maďarských nacionalistů a další kontroverze.     

Bibiho zahraniční politika a volby 

Netanjahuovi nebylo možné v tandemu s Trumpem upřít diplomatické úspěchy v navazování vztahů se vzdálenějšími arabskými zeměmi – hlavně s Emiráty (SAE), Bahrajnem, Súdánem a Marokem. Jejich motivem však nebyly ani tak mírové ideály, jakými disponovali někteří dřívější izraelští premiérové (hlavně Rabin a Peres), jako spíše pragmatické obchodní uvažovaní, často pak o zbraňových kontraktech. Svou roli sehrály taky proti-íránské sentimenty sdílené "Bibiho" administrativou s řadou arabských zemí. 

Netanjahu však není zdaleka tak úspěšný v kontaktech s blízkými sousedy. To se zvlášť výrazně projevilo na nebývalé stagnaci vztahů s Jordánskem, se kterým má Izrael nejdelší hranici. Zvláště Netanjahuovy přístupy k Palestincům, hlavně pak formou otevřené podpory výstavby izraelských osad a jejich anexe, jsou zde označovány za jádro problému. Několik týdnů stará diplomatická přestřelka mezi Netanjahuem a jordánskou administrativou tento propad vzájemných vztahů ještě více vyostřila. 

Uvidíme také, jak se bude k Netanjahuovi stavět Joe Biden, jehož blízkovýchodní politika se – v kontextu zatím velmi krátkého období – nejeví zdaleka tak pasivní a bezbarvá, jak se očekávalo. Netanjahu – či jiný izraelský premiér – tak už nebudou nutně disponovat bianco šekem prakticky na jakýkoliv politický krok, jako se to dělo za Trumpa.

Některé komentáře se objevily v textu v deníku E15.

Další komenty k volbám: 

čtvrtek 31. prosince 2020

Hnědé košile exotického střihu - Nacismus a fašismus mezi Araby a muslimy za druhé světové války

Mezi světovými válkami byla politická situace na Blízkém východě mimořádně napjatá, především kvůli dopadům první světové války. V důsledku toho se i v arabských a muslimských kruzích uchytilo několik směrů, inspirovaných hitlerovským a mussoliniovským myšlením.

V období 1914–1918 považovali arabští nacionalisté Londýn za svého spojence proti tureckým vládcům, spojencům Berlína a Vídně, ve 20. letech se však situace změnila. Rozparcelování teritorií poražené Osmanské říše Británií a Francií v nich vyvolalo obrovské zklamání, pocit zrady, deziluze a vzdoru. Prakticky všechny části rozpadlého impéria, kde žili Arabové, se totiž staly součástí takzvaných mandátních území, které se v praxi podobaly koloniím. Britové převzali pod svou správu Irák, Zajordánsko a Palestinu a Francouzi Sýrii s Libanonem.

Němečtí vojáci a muslimská žena v Mostaru.
Rozděl a kontroluj

Mandátní administrativa neomezila jen právo místních na sebeurčení, kterého se nacionalisté dožadovali, ale vytvářela i silné společenské štěpení a konflikty. To činila mimo jiné výběrem a preferováním různých klientských, kmenově-nábožensko-politických skupin za spojence. Šlo o politiku, která přispívala k rozeštvání lokálního obyvatelstva proti sobě, čímž zároveň oslabovala potenciální odpor proti novým vládcům. V roli spřízněnců se obvykle jednalo o menšiny, z různých důvodů Západu bližší, které mandátní správy dosazovaly do klíčových politických pozic, zatímco většinové komunity často politicky i jinak ostrakizovaly.

V Libanonu se tak například francouzskými klienty stali tamní maronitští křesťané. V meziválečné Palestině zase Britové zpočátku jednoznačně podporovali sionistické Židy proti Arabům. A v Iráku postavila vláda Jeho Veličenstva do čela země minoritní sunnity oproti šíitské a kurdské většině. Cílem takovéhoto posilování vybraných menšin spočíval krom výše uvedeného v oslabování nacionalistů, které poválečný vývoj nejvíce zklamal, a proto se nejvýrazněji radikalizovali. Řada z nich byla z tábora sekulárnějších sunnitských muslimů, ale mezi nacionalisty, často dokonce mezi jeho ideology a vůdci, se nacházelo mnoho křesťanů (z různých rozdrobených východních církví). Potenciál pro rozvoj nacionalismu se silným protikoloniálním a protiimperiálním nábojem tak byl na meziválečném Blízkém východě velmi silný. Navíc ze západního prostředí pronikaly do regionu mnohé ideologické a politické vlivy, které podobným postojům napomáhaly.

Muslimskému prostředí se vlivy fašismu a nacismu poměrně dlouho vyhýbaly, a necílila na ně ani propaganda z Berlína. Arabové příliš nezapadali do nacistických rasových teorií – v jednom ze svých projevů se o nich Hitler dokonce vyjádřil jako o „poloopicích“. Jindy se však už vyjadřoval daleko smířlivěji a neskrýval také jistý obdiv k Íráncům a Turkům. Stejně dvojznačně chápali nacisté a fašisté islám (více v článku Nacismus a náboženství). Nepřítelem číslo jedna pro NSDAP byli jednoznačně vždy Židé, k ostatním náboženstvím zaujímala pragmatické pozice. V případě Arabů a muslimů přispíval k pragmatismu vůči nim často geopolitický význam oblastí, které obývali. 
Nejznámější fotografie ze setkání
velkého jeruzalémského muftího Husajního s Hitlerem.
Restart velké Asýrie?

Na samotném meziválečném Blízkém východě se fašizující tendence mnohdy silněji než u muslimů projevovaly v prostředí křesťanských intelektuálů – ať už řeckopravoslavných, maronitských či řeckokatolických. Tak jako v Evropě, i v arabském světě si mezi sebou lokální mutace fašismu konkurovaly.

Velmi zvláštním a dodnes zajímavým případem se stala Syrská sociálně nacionální strana (SSNP, používala též označení Syrská lidová sociální strana). Existuje od roku 1932, kdy ji (nikoliv v Sýrii, ale v libanonském Bejrútu) založil řeckopravoslavný křesťan Antún Saade (1904–1949). Formace se již svým názvem inspirovala u NSDAP a její hlavní ideologií se po vzoru velkoněmecké Říše stala idea Velké Sýrie, která se měla rozkládat na území dnešního Libanonu, Sýrie, Izraele, palestinských území, Sinaje, Kypru, Jordánska, Iráku a Kuvajtu. Z Hitlerových a Mussoliniho koncepcí převzala kult vůdce, organizační strukturu, rasové (především antisemitské) postoje a celkovým proti-osvícenecký duch. Těžiště strany bylo v Libanonu.

Přestože byl Saade etnický Arab (nenechme se zde mýlit jmény, která mají křesťanští Arabové odlišná od muslimských), jeho ideologie nepředstavovala nějakou variaci panarabismu. Ani křesťanství nemělo vytvářet onen nezbytný jednotící tmel, do Saadovy ideologie a územního konceptu se vešli, s výjimkou Židů, arabské i nearabské národy, muslimové, křesťané i sekularisté. Velká Sýrie chtěla být konkurenčním projektem panarabského nacionalismu. Saade nahrazoval arabskou identitu kulturně i rasově nadřazeným „syrianstvím“, přičemž ho patrně inspirovala i dávná, kulturně vyspělá a rozsáhlá Asyrská říše. Nacismus ovlivnil též symboliku strany – dodnes používaný prapor SSNP vznikl z vlajky hitlerovského Německa s vlastní verzí svastiky (jako rudého slunečního kotouče) ve středovém kruhu. Členové uskupení také dodnes zdraví zdviženou pravicí. Je zajímavé, že na samotnou NSDAP Saadeho strana velký dojem neudělala a nedošlo ani k žádné vzájemné spolupráci.

Během dalšího, hlavně už poválečného vývoje prodělala SSNP výraznou ideologickou transformaci a řadu až neuvěřitelných veletočů, rozdělila se na dvě bojující frakce a přiblížila se od krajně pravicové pozice k levicovým postojům. Při svém mnohdy ilegálním působení (které trvalo například v Sýrii až do roku 2005) se pokusila o dva státní převraty v Libanonu – první proběhl v roce 1949 (po něm Saadeho popravili) a druhý v roce 1961.

SSNS byla velmi aktivní i v době občanské války v Libanonu (1975–1990), kdy většinou bojovala na straně levicových a muslimských sil (včetně komunistů) proti fašizujícím maronitským falangistům a její křesťanské členky provedly několik sebevražedných atentátů proti izraelské armádě. Saadeho následníci se nakonec stali podporovatelem syrského režimu strany Baas (Socialistická strana arabské obrody). Dnes jsou pevnými stoupenci režimu syrského prezidenta Bašára Asada a jejich milice ho podporovaly v občanské válce společně s proíránskými šíity. Většina členů SSNP přitom patří k řeckopravoslavným Arabům.
Antún Saade s emblémem SSNP
Raději Féničané než Arabové

Velmi silně ovlivnil fašismus jinou část křesťanů v Libanonu – maronity, církev propojenou s Římem. V roce 1936 založil představitel významného maronitského klanu Pierre Džamáíl (1905–1984) Falangu či Libanonskou falangistickou stranu (arabsky zkráceně Katá´ib). Přímou inspirací k jejímu vzniku byly Džamáílovy fascinující dojmy z nacisty grandiózně organizované olympiády v Berlíně v roce 1936, kterou navštívil jako kapitán libanonského fotbalového týmu. V praktické rovině pak chtěl napodobit španělskou Falangistickou strana. Pod heslem „Bůh, národ a rodina“ se kromě fašistického populismu, autoritářství a katolického ultra-konzervativismu inspirovala i v typických pozdravech. Aby se falangisté (etničtí Arabové) odlišili od panarabského nacionalismu, adaptovali mýtus „fénicianismu“. Ten měl odkazovat k údajným předarabským, antickým kořenům maronitů, přičemž měl zároveň vyjádřit i jejich nadřazenost nad arabskou kulturou.

Militantnost falangistické ideologie se naplno projevila až později – v libanonské občanské válce v letech 1975–1990, kdy jejich milice patřily k hlavním aktérům konfliktu. A jestliže nepřátelé Falangy z výše popsané SSNP patřili k protiizraelskému odboji, byli naopak protipalestinští maronitští falangisté s určitými přestávkami spojenci Izraele, kterému při dodávkách zbraní příliš nevadila jejich fašismem a nacismem inspirovaná minulost. 

Husajní, Kajlání, Páhlaví

Pokud jde o muslimské vrstvy, teprve s blížící se druhou světovou válkou zvýšila německá propaganda svou aktivitu rovněž v britských a francouzských dominiích. Nacistům nahrávala též skutečnost, že ve 20.–30. letech v Palestině velmi eskaloval arabsko-židovský konflikt, během něhož většina arabských nacionalistů sympatizovala s palestinskými Araby. Koho pokládala nacistická propaganda za hlavního viníka, nemusíme připomínat. Již tak silný arabský antisionismus se postupně začal v některých případech propojovat s nacisty exportovaným antisemitismem. Ten vycházel jak z tradičních evropských protižidovských stereotypů, tak i z různých rasových teorií. Typickým příkladem osobností ovlivněných nacistickou ideologií byl palestinský muftí Hadži Amín Al-Husajní (1897–1974) či irácký premiér Rašíd Al-Kajlání (1892–1965). Nebyla také náhoda, že v Iráku proběhl v roce 1941 brutální protižidovský pogrom (Farhúd). Silný vliv třetí říše se projevoval i u íránského šáha Rezy Páhlavího (1878–1944), kterého nakonec během druhé světové války Spojenci donutili abdikovat. Pro zajímavost lze zmínit i krátkodobou existenci miniaturní, asi 600členné Národně socialistické dělnické strany Íránu (známé pod zkratkou SUMKA) v roce 1952. 

Nacistická propaganda se snažila působit na meziválečný Egypt, v němž i přes formální nezávislost země zůstával britský vliv stále silný. Jedna z prvních moderních islamistických organizací – egyptské Muslimské bratrstvo – začala během druhé světové války připravovat protibritské povstání a někteří jeho členové počítali s přítomností Rommelova Afrikakorpsu jako se spojencem. Pomoc a inspiraci u nacistů údajně tehdy hledali také někteří představitelé egyptské armády, z nichž později vznikla organizace Svobodní důstojníci, která v roce 1952 svrhla krále Farúka. Vlažné sympatie k Německu u egyptských islamistů a nacionalistů byly ovšem spíš pragmatické – v duchu teorie o „nepříteli mého nepřítele, který je mým přítelem“. 

Militantní odpor vůči Britům – a s ním související sympatie s nacisty – nebyl zdaleka jen fenoménem arabsko-muslimského světa. Analogii měl i mezi některými indickými nacionalisty, a dokonce u malé částí sionistických Židů. Radikální sionista Abraham Stern (1907–1942) natolik nenáviděl britskou mandátní správu, že se boj proti ní stal pro jeho organizaci naprostou prioritou. Trval na tom dokonce i za války, kdy bylo každému jasné, kdo evropské Židy vraždí a kdo naopak bojuje proti jejich likvidátorům. Stern se přesto naivně domníval, že by nacistické Německo mohlo odeslat evropské Židy do Palestiny, kde by pak bojovali proti Britům. Sternův dopis nacistickým diplomatům v tomto duchu zůstal bez odpovědi. Organizace Lechi (Bojovníci za svobodu Izraele), kterou Stern vedl, byla nejpravicovějším extrémem židovského spektra, měla však pouze stovky členů.

Také v Indii v tamním nacionalismu existovala muslimská linka. Tamní protibritští nacionalisté našli charismatického vůdce v osobě hinduisty a předsedy Indického národního kongresu Subháše Čandry Bóseho (1897–1945). Jeho příběh se v mnohém podobal příběhu muftího Al-Husajního. Na začátku války odjel do Německa, kde se setkal s tamními pohlaváry, včetně Hitlera. Mezi jeho stoupenci se nenacházeli jen hinduističtí nacionalisté, ale též indičtí muslimové a jiná náboženství a etnika. Malá indická jednotka později dokonce bojovala po boku nacistů při vylodění Spojenců v Normandii. Bóse ale zaměřil svou pozornost hlavně na Dálný Východ, kam ho dopravila německá ponorka. Ve spolupráci s Japonci reorganizoval takzvanou Indickou národní armádu (Azad Hind) v níž se jedním z nejvyšších důstojníků stal indický muslim Šáh Nawaz Chán (1914–1983). Azad Hind se na Dálném východě několikrát dostala do bojů s britskými a dalšími jednotkami, takže Indové, včetně muslimů, se často utkali v bratrovražedném zápase. Může se nám dnes jevit jako velký paradox, že v poválečné Indii byli členové pro-nacistické a pro-japonské armády oslavováni daleko více než Indové, kteří sloužili britské koruně. I v dnešní indické historiografii má Bóse čestné místo, podobně jako v izraelské Stern.
Zakladatel libanonské Falangy Pierre Džamáíl.
Znalci tamního prostředí popisují tuto část maronitů
jako kombinaci španělských falangistů a sicilské mafie
Handžar a Skanderbeg

Během období 1939–1945 se mnoho muslimů a Arabů ocitlo na území obsazeným silami Osy. Někteří byli odvedení do pomocných sil německé armády, případně do nich nastoupili jako dobrovolníci, jiní zase čelili perzekuci. Nejznámějším pronacistickým Arabem-muslimem je jeruzalémský muftí Al-Husajní. Muftího pronacistická a protižidovská propaganda však nepadla v Palestině na příliš úrodnou půdu, neboť přibližně 9 000 arabských Palestinců narukovalo do britské armády. Naopak viditelným výsledkem muftího aktivit byl podíl na organizaci 13. horské divize SS Handžar (13. Waffen-Gebirgs-Division der SS „Handschar“), složené z bosenských muslimů a Chorvatů. Ta pod velením chorvatsko-německého důstojníka Desideria Hampela (1895–1981) prováděla akce proti jugoslávským partyzánům a vraždila bosenské Srby, čímž se mstila za masakry muslimů ze strany srbských nacionalistů-četniků (z nichž většina během války taktéž spolupracovala s Němci). V době své největší síly měla divize Handžar 17 000 vojáků. Další jednotka, na jejímž vzniku se muftí podílel, byla dobrovolnická divize Wehrmachtu, označovaná jako Legie svobodné Arábie (Legion Freies Arabien) převážně z rekrutů ze severní Afriky. Ta se koncem války účastnila hlavně protipartyzánských akcí v Řecku a na Balkáně.

Další formací s výrazným počtem muslimů byla albánská 21. horská divize SS „Skanderbeg“ (21. Waffen-Gebirgs-Division der SS „Skanderbeg“/albanische Nr. 1). Ta však ani zdaleka nedosáhla síly Handžaru (měla jen 6 500 mužů) a šlo spíše o brigádu než divizi. Navzdory existenci albánské jednotky SS zní asi překvapivě fakt, že to byla právě tato evropská muslimská země, ve které jako v jediném státu obsazeném nacisty žilo po válce více Židů než před ní. Řada Albánců nejen že poskytla židovským uprchlíkům azyl, ale navíc různé úřady vydaly potvrzení, že jde o muslimy, což je zachránilo před deportacemi. Řada vyznavačů islámu také po válce získala titul „spravedlivý mezi národy“ za záchranu Židů před holocaustem, mezi nimi několik Albánců. Zřejmě nejslavnějším „muslimským Schindlerem“ se stal íránský diplomat ve Francii Abdol Hosejn Sardárí (1914–1981), který zachránil několik tisíc tamních osob značených nacistickými zákony za Židy.
Fez nošený členy albánské divize SS "Skanderbeg". 
Pomocníci na špinavou práci

Na Balkáně i jinde působilo ještě několik menších pronacistických útvarů se zastoupením vyznavačů islámu. V muslimské části jižního Srbska – Sandžaku – operovala zvláštně pojmenovaná formace – SS a policejní sebeobranný pluk „Sandžak“ (SS und Polizei-Selbstschutz-Regiment „Sandschak“). Na straně francouzských kolaborantů zase existovala menší paramilitární jednotka Severoafrická legie (Légion nord-africaine) vedená francouzským gestapákem Henri Lafontem a alžírským nacionalistou Mohammedem Al-Mádím. 

Zvláštním případem, kdy se muslimové dostali do služeb Říše, představovali sovětští zajatci. SSSR se k vlastním lidem, kteří padli do rukou nepřítele, choval brutálně a de facto je považoval za zrádce. Strach ze stalinské politiky ve spojení s dávkou nacistické propagandy tak přiměl nejednoho zajatého vojáka Rudé armády k boji na opačné straně fronty. Množství bývalých sovětských občanů v řadách Wehrmachtu a Waffen-SS pocházelo hlavně z pobaltských zemí, Ukrajiny i Ruska (vlasovci), méně pak z řad turkestánských muslimů (Středoasijci, Tádžici, Ujguři), ještě menší část představovali Azeři, Kavkazané a Tataři. Většina z nich, která se přidala k Němcům, působila spíše v podpůrných jednotkách a jen část nastoupila znovu do bojů. Ve srovnání s bosenskými či albánskými muslimy však do Waffen-SS vstoupil jen zlomek z muslimských zajatců Rudé armády.

Desetkrát víc spravedlivých

Historické práce o druhé světové válce ukazují, že na straně Osy se bojů zúčastnilo přibližně 500 000 muslimů. Ve spojeneckých armádách pak lze celkově dojít k číslu 5 000 000 vyznavačů islámu. Co se týká etnického složení muslimů na straně Osy, tam převažovaly hlavně národy střední Asie a pak bosenští muslimové (původem Slované) či Albánci. Arabů sloužilo ve Wehrmachtu či Waffen-SS poměrně málo. Hlavním motivem pro vstup muslimů do ozbrojených sil Osy nebylo náboženství, ale především vypjatý antikolonialismus a nacionalismus. V případě zajatců z Rudé armády šlo často o výběr ze dvou možností: smrt v koncentráku (v lepším případě obrovské utrpení v zajetí s vidinou návratu ke Stalinovi), nebo boj za Hitlera.

Doporučená literatura k tématu: 

Achcar, G.: The Arabs and the Holocaust. New York 2010
Herf, J.: Nazi Propaganda for the Arab World. London 2010
Morris, B.: Righteous Victims: A History of the Zionist-Arab Conflict, 1881–2001. New York 2001
Hoare, M. A.: The Bosnian Muslims in the Second World War. Oxford 2014
Ruelle, G. – Desaix, D.: The Grand Mosque of Paris: A Story of How Muslims Rescued Jews During the Holocaust. New York 2010
Trigg, J.: Hitler's Jihadis: Muslim Volunteers of the Waffen-SS (Hitler's Legions). Cheltenham 2009

-mč-

Vyšlo v revue Válka - Speciál II. světová válka, prosinec 2020

pondělí 28. prosince 2020

Christian Armed Groups: A forgotten actor of the Middle Eastern conflicts

Although radical Islamism is the most widely discussed and widespread type of religion-related violence today, even other major religions are not free from links with violence, including Christianity. The text will focus on several Middle East conflict areas where Christian activities and violence have been present in the modern history of the region. In the light of Phil Williams's violent non-state actor (VNSA) typology it will explain the concept of Middle Eastern Christian violence – from the aggressive-dominant violence seeking to maintain political status quo (Lebanon during the Civil war), through nationalist-liberation movements (Israeli-Palestinian conflict) to  purely defensive violence (Iraq after 2003 and Syria after 2011).

See the article here. (Obrana a strategie, č. 2/2020)

Křesťanské ozbrojené skupiny - Zapomenutý aktér blízkovýchodních konfliktů

Přestože je radikální islamismus dnes nejrozšířenějším a nejznámějším druhem násilí spojeným s religiozitou, ani další velké náboženské systémy nejsou propojení s násilím ušetřeny, včetně křesťanství. Text se zaměří na několik oblastí moderních konfliktů na Blízkém východě, kde jsou násilné křesťanské aktivity přítomny a zasadí je do typologie násilných nestátních aktérů (VNSA) Phila Williamse – od agresivně-dominantního násilí usilujícího o zachování politického status quo (Libanon během občanské války), přes nacionalistická osvobozenecká hnutí (izraelsko-palestinský konflikt) až po čistě obranné násilí (Irák po roce 2003 a Sýrie po roce 2011).

Článek zde(Obrana a strategie, č. 2/2020)

neděle 20. prosince 2020

Pět pilířů islámu dle Babiše

Netuším, kdo je v tomto případu Stvořitelem (dostalo se to ke mě přes internety), ale jako didaktická pomůcka je to velmi Ftipné a illustrační obrázky velmi věci znale vybrány;) 




neděle 6. prosince 2020

Diskuse o terorismu v Evropě s Miroslavem Marešem a Štěpánem Výborným


Diskusi organizovali Mladí demokraté 3. 12. 2020 a když zkopírujete jeden z odkazů níže do vašeho prohlížeče, tak se to snad otevře..

<iframe src="https://www.facebook.com/plugins/video.php?height=314&href=https%3A%2F%2Fwww.facebook.com%2Fmladidemokrate%2Fvideos%2F1303673163326756%2F&show_text=true&width=560" width="560" height="429" style="border:none;overflow:hidden" scrolling="no" frameborder="0" allowfullscreen="true" allow="autoplay; clipboard-write; encrypted-media; picture-in-picture; web-share" allowFullScreen="true"></iframe>

https://fb.watch/2cu53rUmew/

středa 2. prosince 2020

Doporučená literatura v češtině ku studiu Blízkého východu

Častá otázka, kterou dostávám v různých diskusích se týká knížek a textů, které doporučuji ke studiu Blízkého východu. Tak tady některé ty bichle jsou - není to samozřejmě vyčerpávající výčet a je to opravdu jen základ (a navíc teď sem dávám jen ty české a aspoň ještě relativně up-to-date). Občas to zaktualizuju, pokud si na to budu pamatovat :)  ..

Avineri, Š.: Zrození moderního sionismu, Judaika, Praha 2001

Barša, P.: Západ a islamismus – střet civilizací nebo dialog kultur?, CDK, Brno 2001

Beránek, O. (ed.): Arabské revoluce – Demokratické výzvy, politický islám a geopolitické dopady, Academia 2013

Beránek, O.: Saúdská Arábie mezi tradicemi a moderností, Volvox Globator, Praha 2007

Beránek, O.; Ostřanský, B. (ed.): Islámský stát: Blízký východ na konci časů, Academia 2016

Bureš, J; Čejka, M., Daniel, J.: Muslimské bratrstvo v současnosti, Academia 2017 

Buruma, I; Margalit, A.: Okcidentalismus, Lidové noviny, Praha 2005

Čech, L.: Írán a kultura mučednictví, Academia, Praha 2016

Čejka, M.: Korán, meč a volební urna - Zdroje a podoby islamismu, Academia, 2020

Čejka, M.: Izrael a Palestina, Barrister & Principal, Brno 2013 

Čejka, M: Judaismus a politika v Izraeli, Barrister & Principal, Brno 2009 

Čejka, M., Kořan, R.: Rabíni naší doby, Barrister & Principal, Brno 2010 

Čejka, M.:  Encyklopedie blízkovýchodního terorismu, Barrister & Principal, Brno 2007

Černý, K.: Svět politického islámu, Praha, Nakladatelství Lidové noviny, 2012

Černý, K.; Tureček, B.: Význam kmenové společnosti v 21. století, Nakladatelství Lidové noviny 2015

Fiala, P.; Hanuš. J.; Vybíral. J. (eds.): Autorita v abrahamských náboženstvích – náboženské a politické aspekty autority v judaismu, křesťanství a islámu, CDK, Brno 2005

Gombár, E.: Kmeny a klany v arabském Maghribu, Praha, Karolinum 2008

Gombár, E.: Kmeny a klany v arabské politice, Praha, Karolinum 2004

Chapman, C.: Čí je země zaslíbená? Pokračující krize mezi Izraelem a Palestinci, Volvox Globator, Praha 2003

Introvigne, M.: Hamás – Islámský terorismus ve Svaté zemi, Vyšehrad, Praha 2003  

Juergensmeyer, M.: Teror v mysli Boží – globální vzestup náboženského násilí, CDK, Brno 2007

Kepel, G.: Válka v srdci islámu, Karolinum, Praha 2006

Kepel, G.: Boží pomsta – křesťané, židé a muslimové znovu dobývají svět, Atlantis, Brno 1996

Kovács, A.: Alláhovi bojovníci: Vizuálna kultúra islámskeho radikalizmu, Chronos, Bratislava 2009

Kropáček, L.: Na cestě k porozumění Orientu a Africe: Vybrané texty z let 1964-2016, Karolinum, Praha 2018  

Kropáček, L.: Duchovní cesty islámu, Vyšehrad, Praha 2015

Kropáček, L.: Islám a Západ – Historická paměť a současná krize, Vyšehrad, Praha 2002  

Kropáček, L.: Blízký východ na přelomu tisíciletí – Dynamika přeměn v muslimském sousedství Evropy, Vyšehrad, Praha 1999 

Kropáček, L.: Islámský fundamentalismus, Vyšehrad, Praha 1996

Kropáček, L.: Súfismus: Dějiny islámské mystiky, Vyšehrad, Praha 2008 

Mendel, M.: Arabské jaro, Academia 2015

Mendel, M.: S puškou a Koránem – Pojmy a argumenty soudobého islámského fundamentalismu, Orientální ústav AV ČR, Praha 2008

Mendel, M.: Náboženství v boji o Palestinu, Atlantis, Brno 2000

Mendel, M.: Islámská výzva, Atlantis, Brno 1994

Mendel, M.: Džihád – islámská koncepce šíření víry,  Atlantis, Brno 2010

Ostřanský, B.: Atlas muslimských strašáků, Academia, Praha 2014

Pavlincová, H.; Horyna, B. (eds.): Slovník judaismus, křesťanství, islám, Nakladatelství Olomouc, Olomouc 2003  

Sorby, K.: Arabský východ 1945–1958, SAP, 2005

Souleimanov, E.: Konflikt v Čečensku: Minulost, současnost, perspektivy, SLON, Praha 2012

Šmíd, T. a kol.: Zapomenuté konflikty, CDK, Brno 2016

Qutb, S.: Milníky na cestě, Academia, Praha 2013

Tureček, B.: Nesvatý boj o Svatou zemi, Knižní klub 2011 

Tureček, B.: Labyrintem Íránu, Knižní klub 2013 

Tureček, B.: Blízký východ nad propastí, Knižní klub 2016

Ťupek, P.: Salafitský islám, Academia 2016  

Kolektiv autorů: Encyklopedie – světový terorismus, Svojtka&Co., Praha 2001


Doporučené podcasty k Blízkému východu (v angličtině):

•       LSE Middle East Podcast

•       POMEPS Conversations

•       Ottoman History Podcast

•       Middle East Law and Governance

úterý 27. října 2020

Džihádismus je hrozba, muslimy ale nedémonizujme. Čejka napsal důležitou knihu

Recenze na knihu: "Korán, meč a volební urna"  od Martina Nováka, vyšlo na aktuálně.cz, 27. 10. 2020

Děje se to zrovna v době, kdy se na pulty českých knihkupectví dostala kniha, jejímž cílem je udělat jasno v těchto pojmech. Kromě jiného se věnuje právě sporům o příčinu islamisticky motivovaného násilí ve Francii. Autorem publikace nazvané Korán, meč a volební urna: Zdroje a podoby islamismu je pětačtyřicetiletý politolog Marek Čejka. Dlouhodobě se věnuje Blízkému východu, napsal knihy Judaismus a politika v Izraeli nebo Encyklopedie blízkovýchodního terorismu. Působí na brněnské Mendelově univerzitě a Vojenském historickém ústavu v Praze. 

Čejka není arabista a orientalista, vystudoval práva a politologii. Jeho pohled a vyjadřování proto nezatěžuje přespříliš akademický pohled. V úvodu knihy pitvá termíny, které známe z médií, ale nepanuje shoda, co nebo koho označují a nakolik se překrývají: islamismus, militantní islám, politický islám, islamofašismus, džihádismus, salafismus, wahhábismus, súfismus, islámský fundamentalismus. Je to zarostlý a těžko průchozí les pojmů a výkladů. Ještě nedávno se například experti na Orient trochu zlobili na novináře za to, co udělali se slovem islamismus. Islamisté přece původně byli oni, tedy odborníci na islám, kteří se zabývají tímto náboženstvím. Naopak výraz islámský fundamentalismus, v minulosti používaný hlavně v souvislosti s Íránem za ajatolláha Chomejního, vládnoucího do roku 1989, z veřejného diskurzu téměř zmizel a dnes je v popředí pojem džihádismus. Ten nejčastěji označuje aktivity teroristů, kteří své násilí obhajují islámem, svatou válkou neboli džihádem. 

Nejznámější organizace tohoto typu, Islámský stát, je zároveň nejznámějším reprezentantem džihádismu. Čejka však termín považuje za zavádějící. Výraz džihád sám o sobě nemusí znamenat násilí nebo boj. "Džihád je dnes v západní slovní zásobě nejčastěji chápán jako svatá válka, radikálně islamistický teror a podobně. Původní teologický význam pojmu džihád je však oproti dnešnímu chápání džihádu Západem značně komplexnější," píše politolog. Rozlišuje čtyři typy džihádu. "První z nich - džihád srdce - je náboženskou sebekultivací, přemáháním hříchu a pokušení, konání dobra. Existují ještě džihád jazyka, šíření víry slovem a misijní činností. Džihád rukou, tedy charitativní a sociální činnost. A v džihádu meče jde o obranu islámu násilím," vypočítává Čejka. 

Podle něj tedy dnešní "násilné" chápání termínu džihád není přesné, lze ho ale pochopit. Sami pachatelé násilných činů ve jménu islámu často zmiňují slovo džihád, proto lze termín džihádismus ospravedlnit coby legitimní zkratku. Čejkova kniha čtenáře provádí historickými obdobími islamismu, jako byla jeho role v době evropské kolonizace převážně muslimských oblastí v Indii, Alžírsku, Palestině či Ruskou říší obsazeném Čečensku, což je v Česku stále málo známé. Publikace mapuje éru sekulárních režimů, jako byl Egypt v letech 1956 až 1970 za prezidenta Gamála Násira. Vysvětluje, co znamenala sovětská válka v Afghánistánu, jež v letech 1979 až 1989 přitahovala muslimy z celého světa do řad opozičních mudžahedínů a stala se jakousi islamistickou internacionálou.

Vzhledem k aktuální situaci ve Francii je pak cenná kapitola o kořenech islamismu mezi francouzskou muslimskou komunitou, založená na názorech dvou slavných orientalistů Oliviera Roye a Gillese Kepela.

V inklinaci části mladých francouzských muslimů k terorismu lze vidět generační, kulturní a politické schizma. Podle Roye jde o nihilistickou revoltu mládeže, pro niž se radikální islamismus stal jen určitým prostředkem vyjádření. Roy proto hovoří o islamizaci radikalismu. Kepel naopak soudí, že jeho kolega podceňuje samotný faktor islámu. Argumentuje tím, že akce teroristů jako sebevražedné útoky v Paříži roku 2015, při nichž zemřelo 130 lidí, nebo střelba v redakci satirického časopisu Charlie Hebdo v lednu téhož roku nelze zdůvodnit nezvládnutou integrací muslimů a přistěhovalců. Jde o útoky lidí, kteří ve výzvě k násilnému džihádu a vraždění nevěřících našli smysl svého snažení. Pro Kepela tedy nejde o islamizaci radikalismu, nýbrž radikalizaci islámu, shrnuje Čejka. Jinými slovy je řeč o lidech, podle nichž pravou a následováníhodnou podobu islámu představuje jen ta, kterou hlásají organizace jako Islámský stát nebo al-Káida.

Olivier Roy argumentuje tím, že mnoho džihádistů - včetně těch, kdo se přidali k Islámskému státu - za sebou mělo nebo má minulost plnou drog, alkoholu a neuspořádaného života. Náboženství se pro ně stalo radikální změnou s příslibem odměny, ráje. Ostatně mnozí Evropané, kteří se k džihádistům přidali, se jako muslimové ani nenarodili. Konvertovali v dospělosti.

Konečně se Čejkova kniha věnuje také debatě v České republice, kde je diskuse dost odlišná od té západní. Nevede se ani tak o islamismu a džihádismu, spíš o islámu jako takovém. "V České republice získaly debaty o islámu a islamismu řadu specifických podob. Projevila se v nich například skutečnost, že Česká republika - ač etnicky velmi homogenní země, s velmi malou muslimskou populací a bez vážnějších bezpečnostních problémů - patří mezi evropské země, které se jich nejvíce obávají. Tuto situaci přiživují snahy hojného počtu různých protiislámských aktivistů, novinářů, ale i politiků," píše Čejka a konkrétně naráží na "bonmot" prezidenta Miloše Zemana o tom, že umírněný muslim je stejný protimluv jako umírněný nacista.

Mezi Čechy rozšířené přesvědčení, že islám se rovná terorismus a fanatismus, podle Čejky plyne z několika faktorů. Především malé zkušenosti s muslimy obecně. Češi s nimi nepřišli do styku ani jako kolonizátoři a dobyvatelé (na rozdíl od Britů, Francouzů nebo Rusů), ani jako národ, který s muslimy po staletí žil (jako balkánské země). Zatímco v mnoha státech lidé vnímají muslimy spíše jako sousedy, kteří jsou v něčem jiní, v Česku je představitelem muslima terorista z televizních zpráv. "Čechům s islámem chybí přímé zkušenosti a jsou odkázáni na zprostředkované informace," shrnuje Marek Čejka. Jeho kniha Korán, meč a volební urna sama zprostředkovává informace způsobem, který může čtenáři prospět.

úterý 29. září 2020

Trump, Netanjahu a "mírové dohody" na dnešním Blízkém východě

Palestinští demonstranti zapalují figuríny
Benjamina Netanjahua, emirátského šejcha Mohameda bin Zajeda a Donalda Trumpa  

Příklon Izraele k sunnitským režimům v regionu je veřejným tajemstvím už nějakou dobu. Jsou dohody se Spojenými arabskými emiráty a Bahrajnem skutečně tak průlomové?

Z hlediska dlouhodobé pozice Izraele na Blízkém východě je to úspěch. Netanjahu je sice katastrofální na izraelské vnitropolitické scéně a v přístupu k Palestincům, ale ve světové diplomacii si z hlediska reálpolitiky nevede vůbec špatně. Ostatně jistým důkazem jeho přesvědčivosti je třeba i to, jak k němu přistupuje česká politická scéna: u nás byl dlouho politiky zleva doprava adorován, zatímco u něj doma by ho značná část Izraelců viděla nejradši za mřížemi. A Trump? Pro toho je celá věc čistý byznys, což ilustruje nejlépe právě navázání vztahů mezi Izraelem a Spojenými arabskými emiráty. Ty totiž daly zelenou nákupu amerických letounů F-35, z čehož se vzápětí Netanjahuovi lehce zježily vlasy. Trump vidí vše optikou vlastního prospěchu a byznysu a spojí se třeba i s Íránem nebo Palestinci, pokud to bude výhodné pro udržení jeho moci a vlivu. Taková situace ale dnes není a Trump jde daleko více na ruku sunnitským autokratům a jejich spojencům, jako je Netanjahu.

Jinak je obecně známo, že v amerických prezidentských volbách nehrají zahraniční témata zdaleka takovou roli jako ta domácí. Pro izraelskou veřejnost je sice obecně zahraniční politika důležitější, nicméně už bylo zmíněno, že mnoho Izraelců Netanjahu dlouhodobě irituje bezpáteřní domácí politikou a svými kriminálními skandály.

A je tu ještě jedna věc: Spojené arabské emiráty ani Bahrajn s Izraelem nikdy neválčily - takže „mírová dohoda“ je v tomto kontextu nepřesný pojem - a naopak Palestinci jsou ze současné situace, kdy je opouštějí arabské země právě v časech Netanjahua, kterého tak nesnáší, velmi frustrovaní. To může znamenat další gradaci izraelsko-palestinského konfliktu. Takže Netanjahuův úspěšný diplomatický průlom může mít i obrácené ostří.

Trump a jeho zeť Jared Kushner, který má blízkovýchodní agendu v Bílém domě de facto na starosti, často mluví o grandiózních plánech na vyřešení v podstatě celé situace Blízkého východu. V médiích teď občas kolují spekulace, že Bahrajn a Emiráty by mohla následovat Saúdská Arábie. Jak moc je to realistické? 

Osobně mám za to, že Saúdská Arábie je stále ještě trochu jiný kalibr než Spojené arabské emiráty a Bahrajn. Emiráty jsou pragmatičtí šejchové-byznysmeni a Bahrajn je poměrně marginální stát Zálivu. Diskurs „nepřátelského Izraele“ je v Saúdské Arábii podstatně hlubší, a tato země navíc s Izraelem i reálně bojovala. Současný ambiciózní a bezskrupulózní následník trůnu Mohamed bin Salmán (nazývaný MBS) má sice v zemi i přes své krvavé škraloupy velkou moc, ale klíčová rozhodnutí stále drží v rukou jeho otec, král Salmán. MBS by zřejmě s Izraelem mír bez větších problémů uzavřel a v minulosti dal najevo, že ho Palestinci vlastně ani moc nezajímají, ale jeho otec je ze staré školy, stejně jako řada dalších členů rodiny a králových loajalistů na důležitých státních postech. Pro ty je představa formálního míru s Izraelem stále obtížná, byť v neformální rovině se již s ledasčím smířili, protože se bojí Íránu a raději se drží rčení „nepřítel mého nepřítele je můj spojenec“.
 
Jak na dohody nahlíží Palestinci? Necítí se být zrazeni? Nejsou teď odkázáni na spojenectví s režimy, které jsou Západem vnímány jako nepřátelské?

Jak už jsem naznačil, velkou část Palestinců nastalá situace velmi frustruje. Netanjahu je dlouhodobým šampionem osadníků, který metodicky pracuje na tom, aby z jimi obývaného území udělal ještě větší osadnicko-teritoriální ementál. Že vlivné arabské země typu Emirátů uzavřou diplomatické styky právě s ním, vnímají jako o to větší zradu. Na druhou stranu, většina politických kauz má omezenou životnost a zdá se, že ta palestinská minimálně v arabském světě pomalu expiruje. O tom si můžeme myslet co chceme, ale aktuální enormně krvavé konflikty v Sýrii, Iráku, Libyi, Jemenu, kde během pár let přišlo o život více lidí než za sto let izraelsko-arabských válek a intifád, prostě odsouvají ty méně krvavé do pozadí. Palestinci poznají ještě řadu příkoří, avšak nyní už s menší šancí, že se jim je podaří zvrátit.

A co ostatní státy v regionu? Je jasné, že například Írán z dohod nadšený nebude… Setkávají se dohody s pozitivní reakcí dominantně sunnitských států? 

Většina států a obyvatel Blízkého východu řeší dnes své lokální problémy, kterých se vynořilo v době arabského jara celá řada, a pokud si už mohou třeba trochu oddechnout, nemají už příliš zájem pálit si prsty jinde. V Íránu je silná protiizraelská linka hlasem režimu, který je mezi mnoha Íránci velmi neoblíbený. Lze tak konstatovat, že v reálu dnes ani mnoho Íránců palestinské osudy příliš nezajímají. Íránský režim se dnes navíc potýká s izolací silnější než před pár lety, katastrofální hospodářskou situací, nyní navíc umocněnou i velmi nemilosrdnou vlnou koronaviru. Nedokážu si moc představit, že by za těchto podmínek přešel íránský režim od propagandy k nějakým výraznějším propalestinským aktivitám. A rovněž řada Palestinců ví, že jejich kauza je především propagandistická a že jim vazby na Írán příliš prospěchu nepřinášejí. Ještě je tu ale Erdoğanovo Turecko a Katar, které mohou Palestince nadále podporovat, ale i tyto země je mohou rovněž více zatáhnout do svých politických a propagandistických her.

Tázal se Matěj Schneider, vyšlo v Alarmu 29. 9. 2020

pondělí 21. září 2020

Komplexně o česko-izraelských vztazích - díl 5.: Shrnutí

Předcházející díly série: 

1. Role TGM na vztahy s Židy, sionistickým hnutím a Izraelem 

2. Od dodávek zbraní k normalizaci (čs-izraelské vztahy 1948-1989)

3. Vliv Václava Havla na vztahy s Izraelem 

4. Česko-izraelské vztahy po odchodu V. Havla (od atlantismu k islamofobii)



Z předchozích dílů našeho seriálu o česko-izraelských vztazích vyplývá, že jejich současná nadstandardní úroveň se nedá vysvětlit obecnými tezemi. Ba naopak, zakládá se na celém komplexu příčin a historických souvislostí spojených s okruhy vymezenými ve čtyřech předešlých textech – první se zabýval rolí TGM, druhý vlivem komunistického režimu (včetně dodávek zbraní a následného odklonu režimu k silnému antisionismu, který však byl částečně vyrovnáván proizraelskými postoji disentu), třetí díl se zaměřil na Václava Havla a čtvrtý na současné postoje českých politiků k Izraeli, které souvisejí jak s atlantismem, tak i s různými romantizujícími představami o Židech a Izraeli a v neposlední řadě též s islamofobií.

Pokud bychom se přeci jen pokusili najít nějakou ústřední linii současných česko-izraelských vztahů, která propojuje historii první československé republiky (a dokonce i období přibližně dvou desetiletí před jejím vznikem) se současnou českou politikou a dnešními vysoce nadstandardními česko-izraelskými vztahy, byla by to zřejmě vazba na Václava Havla a jeho kolegy z disentu. Společně se po roce 1989 stali předními osobnostmi československé a české politiky a navázali na postoje prezidenta T. G. Masaryka k Židům a k sionistickému hnutí. Tyto sympatie k utlačovanému národu či ohroženému státu byly i značnou částí české společnosti vnímány jako určitá reflexe vlastní historické zkušenosti a zároveň zapadaly do české národní mytologie.

Spolehněte se na Čechy

Pokusíme-li se tyto paralely zobecnit, můžeme říct, že české elity a obecně část Čechů ráda pohlíží na sebe sama jako na malý mírumilovný národ, který vždy byl (a pro mnohé stále je) vystaven zájmům velmocí (hlavně Ruska a Německa) a doplatil v tomto ohledu na zradu svých západních a demokratických spojenců, především v podobě Mnichovské dohody z roku 1938. Češi tak mají být nositeli jedinečné zkušenosti z moderní historie, jejíž analogií je právě dnešní Izrael. Ten je v jejich představách rovněž v permanentním ohrožení nepřátelským okolím, a navíc mu hrozí ze strany západních spojenců – hlavně některých států Evropské unie – snad i podobná zrada jako ta mnichovská. A zatímco řada států EU prý představuje svojí politikou znovuzrozený mnichovský appeasement, na USA s Čechy po boku se může Izrael vždy spolehnout.

Tyto paralely na první pohled jakousi logiku nabízejí, ale pokud porovnáme příčiny československého mezinárodního postavení před druhou světovou válkou s vývojem a postavení Izraele po roce 1948, budeme analogie hledat jen stěží. Československo zůstávalo ve třicátých letech postupně jediným demokratickým státem ve střední Evropě, přičemž si vůči jeho pohraničním oblastem dělalo stále větší nároky především nacistické Německo. V roce 1938 opustil Československo jeho klíčový spojenec Francie, když podepsal Mnichovskou dohodu. To v reálné situaci znamenalo ztrátu strategických pohraničních oblastí osídlených německým obyvatelstvem. Projevilo se to de facto ztrátou obranyschopnosti vůči nacistickému Německu, které této situace také ve velmi krátké době využilo a zbytek Československa obsadilo.

Izrael byl po roce 1948 ve značně odlišné situaci. Zcela nový stát byl do jisté míry reliktem britské koloniální politiky, přičemž již poměrně dlouho před jeho vznikem bylo jasné, že vyvolá nepřátelské reakce okolí. Jeho vznik byly totiž Araby vnímán především jako pokračování evropského imperialismu v regionu Blízkého východu, kde právě probíhala bouřlivá dekolonizace. Po vzniku Izraele skutečně vypukla předpokládaná válka, avšak Izraeli se podařilo – mimo jiné za pomoci Sovětského svazu, který za tímto účelem využil i nový československý komunistický režim – ve válce zvítězit a svoji situaci stabilizovat. Izrael se i po vítězství nadále nacházel v nepřátelském prostředí, ale jeho armáda stále více převyšovala všechny nepřátelské sousedy, mimo jiné i tím, že jako jediná v regionu vyvinula jadernou zbraň.

Izrael sice o spojenectví Sovětského svazu vzápětí přišel, ale hned nato získal strategického spojence ve Francii a po roce 1967 ve Spojených státech. Vztah s USA je nesmírně silnou oporou Izraele dodnes. O několik desetiletí později se Izraeli podařilo uzavřít s částí nepřátel mírové dohody a ještě tak více stabilizovat svou pozici. Dnešní nepřátelství vůči Izraeli souvisí do značné míry již ani ne tak s jeho existencí – ta byla v oblasti de facto akceptována –, ale hlavně s izraelsko-palestinským konfliktem a změnami, které nastaly v tomto sporu po roce 1967. Ale dokonce i tato linie oslabuje, což například potvrzuje uzavření diplomatických vztahů mezi Izraelem a Spojenými arabskými emiráty a Bahrajnem v letošním roce. To vše také postupně mění obraz Izraele jako obklíčeného regionálního solitéra. I na první pohled jsou tak vidět zásadní rozdíly mezi geopolitickým postavením Československa v roce 1938 a dnešním Izraelem.

Dobře míněné stereotypy

Přesto je vzájemné pouto mezi Českou republikou a Izraelem dodnes mytologizováno a zkreslováno. Řada českých politiků vidí v Izraeli „pilíř západní civilizace a euroatlantických vztahů“, respektive v něm spatřují „obránce západní civilizace před hrozbou terorismu a islámu.“ Část české veřejnosti si také stále udržuje jistou stereotypizaci Židů a Izraelců nadaných „specifickými schopnostmi“ – tedy jakousi variantu na Židy zaměřeného orientalismu. Byť je často dobře míněná, jako každá stereotypizace nejenže udržuje nereálný obraz skutečnosti, ale navíc v případě Židů nemusí mít v některých případech daleko k antisemitským stereotypům (může například zdůrazňovat židovské/izraelské konexe, úspěšnost, ekonomické schopnosti a podobně).

Zcela na závěr můžeme k česko-izraelským vztahům podotknout, že konstelace různých vlivů v moderní historii vytvořila zcela unikátní kombinaci, která přinesla jedno z nejsilnějších mezinárodních spojenectví a partnerství mezi dvěma vzdálenými malými zeměmi v současných mezinárodních vztazích. Toto spojenectví je asymetricky zdůrazňováno hlavně u nás, neboť pro Izrael jsou přeci jen důležitější jiné vztahy než ty s malou středoevropskou zemí (a nejde jen spojenectví s USA, ale i v rámci EU hraje pro Izrael daleko významnější roli například Německo). Praha tedy není geopoliticky až tak důležitá, avšak na druhou stranu mít tak věrného spojence v Evropské unii, který bude až „hujerovským“ stylem vždy téměř doslova tlumočit izraelský postoj, je pro Izrael výhodné.

Otázkou zůstává, jakou má česko-izraelské pouto budoucnost, protože je zjevné, že zde již prakticky není žádný potenciál pro další vzestup. Ostatně možná již je mírně za zenitem, neboť vzájemné státní návštěvy probíhají už několik let častěji ze strany Česka než naopak a ani společná vládní zasedání už nejsou zdaleka tak častá. A nejde zdaleka jen o důsledky pandemie covid-19, která se v Izraeli projevuje obzvláště silně. Nekritické vzájemné pouto také – byť konstruktivně, ale zřetelně – snad poprvé v moderní česko-izraelské historii narušili i vysocí čeští diplomaté. Vše plyne a bude zajímavé sledovat další vývoj tohoto velmi specifického spojenectví a domácí diskuse na toto téma.

Co číst?

Již pod závěrečnou čarou bych rád ještě odkázal na některé zajímavé publikace na téma česko-izraelských vztahů. Nejedná se nicméně o komplexní seznam literatury, ale jen o odkaz na několik vybraných zdrojů. Masarykovými postoji k Izraeli se zabývá ve svých textech Miloš Pojar, hlavně pak v knize "T. G. Masaryk a židovství". Vztahy mezi Čechy a Židy za první republiky studují knížky historiků Kateřiny Čapkové a Michala Frankla. Existuje také řada textů na téma československých dodávek Izraeli, například "Československo a Izrael 1945–1956". Obdobím 1948–1967 se ve svých textech zabývá Eva Taterová ("Československá diplomacie a Izrael v letech 1948–1967"). Komplexnější pohled na česko(slovensko)-izraelské vztahy přináší knihy historiků Petra Zídka a Karla Siebera "Československo a Blízký východ v letech 1948–89" či Martina Weina "Slovanský Jeruzalém". Na novější období česko(slovensko)-izraelských vztahů se pak soustředí některé texty Břetislava Turečka a řady dalších českých novinářů a publicistů.

Vyšlo 31. 8. 2020 na Alarmu

neděle 30. srpna 2020

Recenze na "Korán, meč a volební urnu" v Dingiru

ZEVRUBNĚ O ISLAMISMU

Marek Čejka: Korán, meč a volební urna, Praha: Academia, 2020, 288 s.

Recenzoval Jan Sušer, Dingir 3/2020

Korán, meč a volební urna - Zdroje a podoby islamismu - Marek Čejka

Politolog a znalec moderního Blízkého východu Marek Čejka (* 1975) je v českém akademickém prostředí dlouhodobě výraznou osobností zejména díky textům o izraelsko-palestinském konfliktu. Nyní nakladatelství Academia přináší v edici Orient obsáhlou monografii vystavěnou na jeho habilitační práci. Pojednává tentokrát o zdrojích a podobách islamismu, jak praví podtitul. Pojem islamismus je užíván často zejména v mediální sféře, ale zasahuje i hlubší vrstvy veřejného diskursu, a často se pod tuto šifru schovají velice různé skutečnosti. Proto dává dobrý smysl význam tohoto pojmu podrobně zpracovat, jak se o to snaží Čejkova publikace. 

Jejím přínosem je už to, že vychází – jak autor v úvodu sám zdůrazňuje – záměrně v češtině a je zamýšlena pro českého čtenáře. Práci lze rozdělit na dvě kompaktní části: první je zaměřena na analýzu samotného pojmu „islamismus“, jeho vznik, způsoby užívání, zároveň též termíny jemu příbuzné (salafismus, džihádismus, politický islám apod.); poukazuje i na rozdíly v jeho použití v prostředí frankofonním, anglofonním, okrajově též např. v ruskojazyčném, ale také na to, jak se jeho chápání v daných oblastech vyvíjelo. Přehledné zpracování složitého tématu je stejně potřebné jako náročné. Zde je třeba přiznat, že kniha rozhodně není kratochvilné čtení. 

Marek Čejka vykonal podrobnou analýzu a jeho práce, která drží vysoký akademický standard, předpokládá nejen již jistou předběžnou orientaci v islámských tématech, ale i v geopolitice a historii islámského Blízkého východu. Aby mohl popsat složité a stále živé fenomény v jejich komplexitě, volí Čejka systematický způsob výkladu: nejprve předestře určitou vrstvu problematiky a postupně k ní dolepuje další a další rozměry. V knize tak často upozorňuje odkazy na předchozí výkladové pasáže i na rozvinutí daných témat, které bude ve výkladu teprve následovat. To klade rozhodně značné nároky na čtenářovu pozornost a poněkud ubírá na čtivosti – jak si ovšem lze brzy všimnout, nejedná se důsledek autorské roztěkanosti, ale o funkční strategii jak dynamické skutečnosti popsat co možná přehledně i důsledně. V tomto úsilí je, domnívám se, Čejka úspěšný.

Po lingvisticko-teoretické části nastupuje část, která se věnuje islamismu v jeho praktických formách a zabývá se jeho kořeny, vývojem, institucemi a reprezentativními organizacemi. Zde nalezneme pasáže o ideových předchůdcích islamismu, islamismu 20. století a rovněž o jeho zcela současných podobách. Tato pasáž je cenným korektivem užívání pojmu islamismus ve veřejné debatě. Čejka se snaží postihnout nejen kořeny a vývoj jednotlivých hnutí, ale i jejich vztah k politice v islámských zemích. Čtenáře tak může překvapit, že např. v některých zemích, kde se role islámu ve veřejném životě často tematizuje, jsou islamistická uskupení spíše v opozici vůči vládnoucím puristicko-pragmatickým kruhům, dokonce jsou často terčem perzekucí. Přehledně jsou zpracována uvedení do situace v Egyptě, Tunisku, Palestině, nechybí ani „okrajovější“ oblasti jako Pákistán či Jordánsko. Tematizován je i šíitský Írán po islámské revoluci 1979 či relativně sekulární, leč v posledních letech rovněž bouřlivě se měnící Turecko. 

Nová monografie doc. Čejky je tedy ukázkou pečlivé akademické práce nad nelehkými problémy, které analyzuje s nepochybnou erudicí nejen v politologii, politických dějinách, ale i v problematice islamologické a religionistické, a je jistě důležitou přípravou k porozumění proměnlivé a často výbušné situaci moderního Blízkého východu.

úterý 25. srpna 2020

Stručná historie česko-izraelských vztahů - díl 4.: Od atlantismu až po islamofobii. Jak se projevuje současné české spojenectví s Izraelem

Izraelský prezident Rivlin na návštěvě Prahy v roce 2015

I kdybychom přihlíželi pouze k odkazu T. G. Masaryka a Václava Havla (o kterých se můžete dočíst v prvním, druhém a třetím díle našeho seriálu), byly by postoje současné České republiky k Izraeli s velkou pravděpodobností spíše pozitivní. Je ale možné, že by se svou kvalitou zase tolik neodlišovaly od vztahů k Izraeli, jaké mají další středoevropské země. Byly by tedy nejspíše dobré, ale nikoliv pozvednuté až na úroveň strategického partnerství, které se projevuje mj. třeba i společnými zasedáními české a izraelské vlády. Takové úrovně by zřejmě nikdy nedosáhly, nebýt skupiny českých politiků a úředníků, částečně bývalých disidentů.

Řadu z nich jako například v předešlých dílech zmiňovaného Alexandra Vondru a Vladimíra Žantovského a dále expremiéra Petra Nečase, expremiéra Mirka Topolánka, Karla Schwarzenberga či Tomáše Pojara mladšího i staršího, lze politicky zařadit k české pravici, a to jak liberálnější (hlavně blízké TOP 09), tak i konzervativní (blízké ODS). K nim by bylo možné přiřadit i některé členy KDU-ČSL. V tomto případě se prolíná postoj těchto politiků k Izraeli se silnou podporou atlantických vazeb, hlavně partnerství s USA a členstvím České republiky v NATO.

Faktorů ovlivňujících nepřesné vidění světa je v dnešní České republice, kde navíc v posledních letech velmi kvetou různé čistě dezinformační zdroje, celá řada.

Je však zavádějící domnívat se, že je pozitivní vztah k Izraeli podmíněn hlavně příslušnosti k určité části české pravice. Jednou z nejvlivnějších osobností moderní české politiky je také prezident Miloš Zeman. Ten byl známý svými vyhraněně proizraelskými postoji již i v dobách, kdy byl českým premiérem (1998–2002) a předsedou ČSSD (1993–2001). Velmi medializované se staly jeho výroky při návštěvě Izraele v roce 2002, kdy mimo jiné srovnával Jásira Arafata s Adolfem Hitlerem. V roce 2013 pro změnu navrhl přesunout českou ambasádu z Tel-Avivu do Jeruzaléma. Podobně jako pravicové politiky je i Zemana v jistém ohledu možné definovat jako atlantistu, byť jsou v jeho názorech patrné značné posuny a nekonzistence. Integrální součástí Zemanova pohledu na Izrael a Blízký východ je rovněž silná islamofobie. Miloš Zeman se mnohokrát vyjádřil o islámu a muslimech nejen kriticky, ale přímo negativně.

Strategický partner Nečas

Vrchol v intenzitě i kvalitě česko-izraelských vztahů představovala vláda premiéra Nečase (2010–2013). Nešlo jen o zmiňovaná společná vládní zasedání za účasti premiéra Netanjahua. Česká republika byla například v roce 2012 jedinou zemí Evropské unie, která hlasovala proti přijetí Palestiny jako nečlenského státu OSN. Ostatně Netanjahu za to nedlouho po hlasování přiletěl do České republiky Nečasovi osobně poděkovat.

Podle premiéra Nečase samotného spočívaly motivy česko-izraelského strategického partnerství na třech bodech. Prvním byl export – mimo Evropu byl Izrael čtvrtým nejvýznamnějším exportním teritoriem pro českou ekonomiku (po USA, Číně a Indii). Druhým faktorem podle něj byla inovativní izraelská ekonomika jako zdroj inspirace pro ČR. A třetím motivem pak mělo být hodnotové partnerství. 

„Měli bychom si být vědomi toho, že Stát Izrael je jedinou skutečně plnohodnotně fungující demokracií v tomto teritoriu, že je v mnoha ohledech po dlouhá desetiletí obklopen sousedy, kteří buďto chtějí anektovat část jeho území, anebo dokonce tento stát a jeho lid úplně zničit. Pokud to někomu něco připomíná z naší vlastní historie, to znamená z období mezi první a druhou světovou válkou, tak podle mého názoru to není připomínka náhodná. Právě proto bychom to měli být my, kdo má pro tento postoj pochopení, a měli bychom to být my, kdo tomu postoji rozumí. Izrael je fungující demokracií, chcete-li, je to ostrůvek západních hodnot ve svém teritoriu, a chcete-li, dokonce si troufám říci, že v mnoha ohledech Evropa začíná v Izraeli. To je důvod tohoto našeho strategického partnerství,“ 

vysvětloval Petr Nečas v odpovědi na interpelaci. Podotkl však také, že: 

„to neznamená, že vláda ČR i já osobně souhlasíme a budeme souhlasit a souhlasili jsme s každým krokem, který vláda Izraele udělá například ve vztahu ke svému okolí“.

Nad Nečasovými „hodnotovými spojitostmi“ lze zcela jistě spekulovat. Již samotné srovnání pozice Československa v roce 1938 a regionální jaderné velmoci Izraele po roce 2010 (podporované USA a západním světem a rozšiřující svá spojenectví v arabském světě) je velmi účelově zavádějící. Nečasovy postoje navíc nebraly žádné ohledy na iliberální posuny v izraelské politice, které často souvisely přímo s osobou premiéra Netanjahua, který sám byl navíc stále více i aktérem různých závažných trestních obvinění. Nečas sice zmiňoval jistou kritiku, ale ta v nějaké výraznější podobě zazněla až mnohem později od současného a dvou bývalých ministrů zahraničí v již zmiňovaném společném článku (přičemž jeden z jeho autorů – tedy Schwarzenberg, který byl ministrem zahraničí v Nečasově vládě – byl ve svých kritických postojích dříve mnohem zdrženlivější).

Romantizující pohled na Blízký východ

Důležitou roli v pohledu na současný Izrael hraje i české veřejné mínění. V Českých zemích existuje například upřímný a dlouhodobý zájem o židovskou kulturu a tradice. Tato témata jsou v obecném povědomí přítomna jak skrze různé kulturní osobnosti židovského původu pocházející z Českých zemí (Franz Kafka, Sigmund Freud, rabín Löw, Arnošt Lustig a další), tak i prostřednictvím různé romantizující literatury a příběhů (např. od Ivana Olbrachta, Isaaca Bashevise Singera, Leona Urise a dalších). Z uměleckého hlediska jde často o velmi cenná díla, z hlediska politického chápání dneška je však jejich role už jen velmi omezená. Umělecké zachycení evropské židovské tradice může stěží vysvětlit vztah mezi náboženství a politikou v dnešním Izraeli či obecněji vztah mezi náboženstvím a sionismem. Urisovy knihy o vzniku Izraele a vzpomínky osmašedesátníků na šestidenní válku mohou už také jen stěží vykreslit dnešní izraelsko-arabské vztahy.

V duchu výše uvedeného má řada Čechů poměrně dobré ponětí o historii českého, potažmo aškenázského židovství, které je tak v jejich chápání spojováno takřka automaticky se západní kulturou. K tomu přispívají i různé evropské diskuse o „židovsko-křesťanských“ kořenech evropské civilizace (což je však z perspektivy hluboké a dlouhé tradice evropského antisemitismu, který vyústil holocaustem, velmi sporný termín). Na druhou stranu mají Češi obecně jen velmi malé povědomí například o židovské sefardské a blízkovýchodní kultuře, bez jejíž znalosti lze rovněž současnou izraelskou politiku stěží správně pochopit.

Pohled Čechů na Izrael a izraelsko-palestinský konflikt ovlivňuje i české zpravodajství, které disproporčně informuje o dění v Izraeli, potažmo Palestině. Čeští mediální zpravodajové totiž sídlí obvykle právě zde a navzdory velmi silným příběhům, které jsou z Tel-Avivu a Jeruzaléma schopni mediálně zručně interpretovat, je jimi přinášený pohled na současný Blízký východ jen velmi selektivní. V tomto regionu jde přitom dnes už o mnohem více než o nekonečný izraelsko-palestinský spor.

Tato kombinace jisté literární a kulturní mytologie, v souvislosti s u nás tak oblíbeným černobílým „fanděním“ aktérům různých konfliktů (nejde jen o Izraelce a Araby, ale také o veřejné diskurzy sporů mezi Západem a Čínou, Ruskem a Ukrajinou atd.) a selektivním informováním o blízkovýchodním dění ve výsledku spíše prohlubuje neporozumění Čechů a rozvíjí jejich tendenci k mytologizaci moderních dějin a politiky.

Monolitický Izrael?

Israel appoints first female judge to Sharia Court | The Times of ...
Izraelský prezident Rivlin a ministryně spravedlnosti Šaked
při slavnostním setkání se soudci izraelských šaríjatských soudů.

U mnoha Čechů také přetrvávají zažité stereotypy vidění světa z období studené války či jejich zrcadlově převrácené varianty. Češi také obecně nemají příliš zkušenosti s multikulturní společností, a hlavně islám a Arabové v jejich myslích vyvolávají spíše negativní dojmy, zatímco Izrael je jim kulturně bližší. O tom ostatně svědčí i vysoká úroveň protiislámské hysterie v České republice v uplynulých pěti letech. Jde ale i o selektivní a monolitický pohled na Izrael, jenž je sice neustále v médiích uváděn jako „židovský stát“, přičemž v reálu jde o velmi multikulturní a rozmanitou společnost, kde více než 20 procent občanů představují muslimové, na které se zcela v souladu s izraelským právem vztahuje např. v rodinných záležitostech právo šaríja – tedy v České republice něco zcela nemyslitelného.

Názory Čechů ovlivňují i různé osobnosti veřejného života, jejichž názory jsou v kontextu Blízkého východu zdeformované (např. otevřená islamofobie u prezidenta Zemana). Není bez zajímavosti, že v České republice narůstá i vliv různých jednostranně vyhraněných organizací a lobbystických skupin podporujících Izrael. Některé tak dokonce činí z náboženských či ideologických důvodů a úspěšně lobbují v tomto ohledu i ve vysoké české politice.

Faktorů ovlivňujících nepřesné vidění světa je v dnešní České republice, kde navíc v posledních letech velmi kvetou různé čistě dezinformační zdroje, celá řada. Neporozumění, romantizaci a stereotypizaci různých témat lze jistě odpustit běžným lidem, kteří nemají čas ani vzdělání na to hlouběji zkoumat spletité blízkovýchodní vztahy či studovat rabínské traktáty o sionismu. Pokud ale podobné myšlenkové vzorce používají i nejvyšší čeští politici, kteří si mohou přesné informace bez problémů zajistit, bude česká společnost na Izrael, Palestinu, Blízký východ a další regiony stěží někdy pohlížet bez stereotypů.

Odkaz na 1. díl seriálu (TGM)

Odkaz na 2. díl seriálu (1948-1989)

Odkaz na 3. díl seriálu (éra Václava Havla)

Odkaz na 5. - shrnující - díl seriálu. 

pondělí 24. srpna 2020

Stručná historie česko-izraelských vztahů - díl 3.: Václav Havel, Česko(slovensko) a Izrael po roce 1989

Třetí díl seriálu, který se pokouší komplexně zmapovat příčiny úrovně současných česko-izraelských vztahů. Vychází na stránkách Alarmu.

Vztahy mezi Československem a Izraelem zaznamenaly po 17. listopadu 1989 takřka raketový vzestup. Tento obrat souvisel s obecnou nepopularitou komunistického režimu (během něhož vztahy s Izraelem významně ochladly, jak jsme rozebírali v druhém díle seriálu) a sympatiemi k jeho protivníkům, které se projevovaly často až nekritickým obdivem k západnímu světu, USA a jejich spojencům. Nově nabytá svoboda projevu dávala Čechům a Slovákům možnost otevírat témata a veřejně zastávat názory, které byly po dlouhá desetiletí na veřejnosti potlačovány, ať už oficiální cenzurou či autocenzurou – a právě to se týkalo i sympatií k Izraeli.

Za výrazným obratem v československo-izraelských (a později česko-izraelských) vztazích však stáli především bývalí českoslovenští disidenti. Po pádu komunistického režimu se mnozí z nich stali vlivnými politiky a tyto názory u nich přetrvaly – například u Michaela Žantovského či Alexandra Vondry. Klíčovou roli však sehrál vzhledem ke své pozici Václav Havel. Ten byl ještě na konci roku 1989 zvolen prvním nekomunistickým prezidentem Československa od roku 1948. Jedna z prvních věcí, o kterou se Havel zasadil v zahraniční politice, bylo právě obnovení diplomatických vztahů s Izraelem. Navázány byly už 9. února 1990 při návštěvě izraelského ministra zahraničí Moše Arense v Praze. Československo se tak po Maďarsku stalo druhým bývalým sovětským satelitem, který s Izraelem obnovil diplomatické vztahy.

Zpočátku se Václav Havel pokoušel pochopit izraelsko-palestinský konflikt v jeho komplexitě a uvědomoval si i kritické aspekty izraelské politiky – dokládají to i nerealizované návrhy na zprostředkování izraelsko-palestinského dialogu.

Celou událost obklopovala nálada velkého očekávání a euforie. Na schůzce s prezidentem Havlem poděkoval Moše Arens za dodávky zbraní a za výcvik izraelských pilotů v roce 1948 a prezident Havel tehdy navrhl, že Československo bude dělat prostředníka mezi Izraelem a Organizací za osvobození Palestiny (OOP). Tento návrh se ovšem velmi brzy ukázal jako nerealistický, neboť se tehdejší Československá federace začala velmi brzy zmítat v problémech, které nakonec vedly v roce 1992 k jejímu rozpadu na dva nezávislé státy. Role zprostředkovatele mírových rozhovorů mezi Izraelci a Palestinci se tak mezitím poměrně efektivně zhostilo Norsko.

Rychlý vzestup československo-izraelských vztahů ilustruje obnovení izraelského diplomatického zastupitelství v Praze, tentokrát již na úrovni velvyslanectví 17. srpna 1990. Současně bylo znovuotevřeno československé velvyslanectví v Izraeli. Při vůbec první cestě československého prezidenta (a zároveň prvního nejvyššího představitele z bývalých sovětských satelitních evropských států) do Izraele v roce 1990 přebral Václav Havel také čestný doktorát Hebrejské univerzity v Jeruzalémě. Na reciproční návštěvu Československa přijel izraelský prezident Chajim Herzog v říjnu 1991.

Pocit nesamozřejmosti

Havla během jeho života inspirovalo židovství a židovská Praha (včetně díla Franze Kafky, který ovlivnil Havlovu tvorbu). Přátelil se řadou českých židovských osobností, z nichž mnozí byli signatáři Charty 77. Ve svém dopise z roku 1990 mimo jiné prohlásil: 

„Jako disident jsem žil v tzv. ghettu a poučil jsem se o iracionálním bezpráví, kterému nelze čelit jinak než pocitem osobní svobody, jejž nelze zničit žádným vnějším útlakem. Stát, v němž jsme až do podzimu 1989 žili, se od začátku panství komunismu nedokázal vyjádřit nijak k židovské otázce, jen Charta 77 vydala svůj dokument [Havel měl zřejmě na mysli dokument z roku 1989 s názvem Kritika devastace židovských kulturních památek v Československu a zamlčování úlohy Židů v československých dějinách]. Stát podporoval antisemitismus v padesátých letech po velkých protižidovských procesech a angažoval se v palestinském konfliktu v šedesátých, sedmdesátých a osmdesátých letech. Tím z pozice síly likvidoval židovský problém, místo aby ho pomáhal řešit. Často se zamýšlím nad tím, co bylo společné v historii Čechů a Židů. Oba jsme byli malé národy, jejichž existence byla nesamozřejmá. Věčný zápas o přežití a pocit nesamozřejmosti se promítaly do kultury obou národů, do jejich chování. Spisovatelé a filosofové se ujímali role politiků, v obou národech se tradičně pěstovala úcta ke knize, v níž se uchovával jazyk a tradice živé. Zejména pak úcta ke knize knih, Bibli. Češi a Židé se pořád obraceli do minulosti, hledali v ní posilu a útěchu a často ji mytizovali. Utíkali se do rodiny, do soukromí a z toho pak pramenil skepticismus, nedůvěra k vrchnosti, malá starost o obecný zájem, ale i smysl pro to dělat si ze sebe legraci a nebrat se příliš vážně. Masarykův ideál humanitní jako náboženská myšlenka je možná stejně blízký židovství jako křesťanství, je to rovněž výraz národnosti, protože nic jiného nebylo po staletí dovoleno.“

Havel v ghettu

Citovaný úryvek celkem výstižně shrnuje Havlovo uvažování o vztahu mezi Čechy (či spíše českou kontrakulturou v době komunismu) a Židy. Havel tak ve zmíněném textu do jisté míry připodobnil postavení disidentů v komunistickém Československu k postavení Židů v ghettu. Kritizoval komunistický režim nejen za protiizraelskou politiku, ale i za jeho podporu Arabů. Zároveň viděl paralelu mezi Československem a Izraelem jakožto dvěma malými státy v ohrožení. Třebaže Havel upozorňuje na jistou mytizaci, sám se dopouští něčeho podobného, když zmiňuje vztah k Bibli – sionistické hnutí bylo mimo jiné i revolucí proti tradiční židovské religiozitě a proti zásadám Tóry –, a automaticky směšuje židovskou a izraelskou problematiku.

Havel také hovořil o:

„historickém vztahu našich národů k židovské komunitě, zejména v Praze, kde po staletí žilo významné židovské etnikum, tvořící společně s českým a německým živlem zvláštní kulturní atmosféru, (…) a pokojný charakter naší revoluce, jemuž chceme zůstat věrní i v zahraniční politice, která by měla být prodchnuta duchem tolerance a ekumenismu.“

Havlovy sympatie k Izraeli se ale po většinu jeho prezidentského období neprojevovaly jen nekritickou adorací. Pokoušel se pochopit izraelsko-palestinský konflikt v jeho komplexitě a uvědomoval si i kritické aspekty izraelské politiky – dokládají to nerealizované návrhy na zprostředkování izraelsko-palestinského dialogu, několik setkání s Jásirem Arafatem (včetně Arafatovy návštěvy Československa v roce 1990, která byla naplánována ještě za komunistického režimu) či snaha zvát na Fórum 2000 nejen izraelské, ale i palestinské intelektuály.

Posun doprava

Havlovy sympatie k Izraeli vycházely z politických postojů kontraelity v komunistickém režimu a byly tak – podobně jako u řady disidentů z komunistického bloku – sympatiemi „přirozenými“. Havel patřil například mezi světové politiky, kteří se zasadili o to, aby byla v roce 1991 zrušena rezoluce Valného shromáždění OSN č. 3379 z roku 1975, která srovnávala sionismus s rasismem. Tuto rezoluci tehdy podpořilo i komunistické Československo. V tomto kontextu Havlův vstřícný vztah k Izraeli velmi ovlivnil i bývalý sovětský disident židovského původu a pozdější izraelský politik Natan Šaransky. Mezi oběma muži byl patrný vzájemný respekt a inspirace. Šaranského s Havlem spojovalo nejen disidentské období, ale i jejich politické kariéry – Šaransky se totiž v Izraeli stal v podobnou dobu jako Havel v Československu významným a vlivným politikem, takže oba muži měli možnost setkávat se na různých politických i jiných fórech.

Šaranského názory se v průběhu jeho politické kariéry přibližovaly izraelské pravici a americkému neokonzervativismu. Havlovy postoje se posunuly obdobným směrem spíš až po skončení jeho posledního prezidentského období v roce 2003. V červnu 2007 tak například Havel společně se Šaranským a bývalým španělským premiérem Aznarem zorganizoval v Praze konferenci Demokracie a bezpečnost, která měla podporu několika neokonzervativních think-tanků. V roce 2010 Havel společně s několika dalšími neokonzervativci podpořil Aznarovu iniciativu „Friends of Israel“, která si dala za cíl „vytvořit protiváhu pokusům delegitimizovat Izrael a jeho právo žít v míru a bránitelných hranicích“.

Havlovy postoje vůči Izraeli zaznamenaly během jeho prezidentské kariéry i na sklonku jeho života několik posunů – od velmi pozitivních, ale vyvážených pozic až k jednostranným a nekritickým. Jeho názorový vývoj nicméně mohl souviset se situací po vypuknutí druhé palestinské intifády (po roce 2000) a po 11. září 2001, kdy u mnoha liberálně-pravicových intelektuálů v Izraeli i na Západě došlo k dalšímu posunu doprava.

Odkaz na 1. díl seriálu (TGM)

Odkaz na 2. díl seriálu (1948-1989)