neděle 1. března 2026

Komentáře k íránskému konfliktu 2026


Rozhovor pro Deník (28. 3. 2026 dopoledne)

Co je cílem operace, unést íránského vůdce ajatolláha Chameneího, nebo výhradně bombardovat zařízení na obohacení uranu?

To je právě zatím otázka, kterou v této rané fázi konfliktu ještě přesně nevíme. Premiér Izraele Benjamin Netanjahu zmiňoval něco ve smyslu, že akce má údajně „íránskému lidu otevřít cestu k tomu, aby se osvobodil“. Pod tím si ale lze představit ledasco. Přesný cíl úderů zkrátka zatím nevíme. Pokud je jím skutečně likvidace odpalovacích zařízení, balistických střel či oslabení protiletecké obrany a jaderného programu, dovedu si představit, že operace může nějakým způsobem proběhnout a být úspěšná.

A lze to stihnout za čtyři dny?

Odhady ukončení konfliktů je třeba v éře Donalda Trumpa brát s rezervou. Americké a izraelské síly jsou během několika dní schopny vybombardovat ledasco i vzhledem k tomu, že íránská protiletecká obrana je dost narušena z loňského roku (tehdy Izrael též na Írán udeřil, pozn. red.). Pokud ale jde o pokus změnit režim, to je samozřejmě daleko problematičtější. Írán není Venezuela a jeho režim je velmi pevně zakořeněný a strukturovaný. V reakci na vnější i vnitřní tlak v poslední době posílily spíš jeho nejtvrdší složky, což bylo koneckonců vidět na tom, jak brutálně byly nedávno potlačeny tamní protesty. Samotným bombardováním lze režim asi těžko změnit, k tomu by byla zapotřebí nějaká skutečně strukturovaná podpora nějaké silné vnitřní jednotné opozice, která v Íránu v této podobě není, případně pozemní vojenská operace. Na případech sousedního Iráku a Afghánistánu je ale vidět, jak neblaze to pro Američany dopadlo, když se tam přímo angažovaly jejich pozemní jednotky. Každopádně je těžké předjímat. Ale jak jsem říkal, pokud jde výhradně o likvidaci vojenských zařízení, operace asi krátkodobě úspěšná být může. Pokud jde o změnu režimu, je to daleko víc diskutabilní.

Je tedy podle vašich slov nepravděpodobné, že by po současné vojenské operaci nastal státní převrat v Íránu a návrat šáha. Nebudou mít údery spíš opačný efekt – že změny, po nichž mnoho Íránců volá, spíše odsunou?

Dříve tomu tak bylo. Je ale samozřejmě těžké říci, jaký efekt to bude mít nyní. Íránský režim i jeho ozbrojené síly jsou určitě oslabené. Pomyslná „poslední bitva“ je ale může učinit ještě více zatvrzelé, zvláště revoluční gardy, což je v podstatě paralelní íránská armáda vedle íránských ozbrojených sil.

Má Írán vojenskou sílu, aby zaútočil na Izrael, který je od rána ve výjimečném stavu?

To Írán ukázal už loni, kdy na Izrael vystřelil salvy raket. Bylo tak vidět, že má poměrně rozsáhlý arzenál dalekonosných balistických střel, které na izraelském území způsobily poměrně vážné škody. A nyní už také přichází informace o íránských raketových protiútocích.

Má Írán v regionu spojence? A je někdo, kdo mu může pomoci, například Saúdové nebo Rusové?

Přímo pevné vojenské spojence ve formě nějaké obranné aliance Írán nemá. Má ale například v oblasti zbrojní spolupráce silné ekonomické vazby na Rusko, na Čínu i na některé další státy. Určitým způsobem jsme viděli omezenou rusko-íránskou spolupráci ještě před pádem Asadova režimu v Sýrii, kdy v některých věcech obě země spolupracovaly a jindy nikoliv. Spojencem íránské politiky v regionu jsou ale různí nestátní ozbrojení aktéři, typu libanonského Hizballáhu, Húsíjů v Jemenu či šíitských milicí v Iráku, případně i dalších oblastech. Ti sice byli v uplynulých dvou letech bojů na Blízkém východě výrazně oslabeni, přesto ale zřejmě stále mají kapacitu se aktivizovat a pokračovat v bojích.

V důsledku úderů Izraele a Spojených států na Írán tedy může dojít i k eskalaci v regionu?

Ano, zmínění íránští spojenci z řad nestátních aktérů mohou zareagovat dalším posílením vojenských akcí právě proti Izraeli nebo americkým cílům. V regionu je spousta terčů, například amerických základen, ale i různých civilních instalací. A to je přesně to, čeho se, s výjimkou Izraele, obávaly všechny státy v regionu. Proto v podstatě celý Blízký východ, kromě Izraele, apeloval, aby ke konfliktu nedošlo. Do jaké míry bude současný konflikt závažný, jestli to bude spíš demonstrativní série omezených úderů, což nyní úplně nevypadá, anebo spíše dlouhodobější.

Už v pátek visely údery ve vzduchu, když byli lidé včetně diplomatů vyzýváni, aby opustili Írán i Izrael. Přitom v pondělí měla následovat další jednání mezi Spojenými státy a Íránem…

Ano a teď samozřejmě bude záviset na tom, jestli ta jednání ještě proběhnou, anebo eskalace bude natolik závažná, že už k žádným nedojde.

Znepřístupní podle vás Írán Hormuzský průliv, kudy proudí ropa?

To je samozřejmě jedna z možností, kterou může Írán použít, přičemž prostředky na to má. Mělo by to velké dopady na energetiku řadu světových regionů.

Kudy by pak ropa proudila?

Tankery by Hormuzem nepropluly a dodávky by se na určitou dobu zastavily.

čtvrtek 29. ledna 2026

středa 19. listopadu 2025

Blízkovýchodní podcast č. 18 - 20.

 

                                  BV podcast č. 18: Společné natáčení Blízkovýchodního podcastu                                    s VOXPOTem v Brně na Skleněnce
Link na Spotify
Link na Apple Podcast  

    BV podcast č. 19: S religionistou a teologem Jaroslavem Francem 
Link na Spotify

BV podcast č. 20: II. díl paralelního portrétu izraelské a palestinské politiky 
Link na Spotify
Link na Apple Podcast

pátek 31. října 2025

Jak se také na Blízkém východě rodil odpor proti útlaku

Obrázek z egyptského tisku z roku 1908. Nezobrazuje jen holubníky v Denshawai
a Zahránovu popravu, ale i francouzské bombardování Casablancy z roku 1907, při kterém
zahynuly tisíce marockých civilistů. 

O bizarním incidentu v Denshawai (čti Denšuwáj) jste možná nikdy neslyšeli. Odehrál se 13. června 1906, kdy pět britských důstojníků – kapitán Bull, poručík Smithwick, kapitán Bostock, poručík Porter a major Pine-Coffin – přijelo do egyptské vesnice Denshawai v deltě Nilu lovit holuby. Vesničané je varovali, aby nelovili ptáky, které chovali jako potravu, avšak důstojníci jejich prosby ignorovali. Když britská střelba způsobila požár, situace se rychle vyhrotila. V potyčce byli zraněni čtyři Egypťané. Jeden z britských důstojníků, který se snažil uprchnout v nesnesitelném horku, zemřel po návratu do tábora na úpal. Vesničan, jenž se mu pokoušel pomoci, byl následně britskými vojáky omylem zabit – událost tak přerostla v tragédii s dalekosáhlými následky.

Jakmile se o incidentu dozvěděl britský generální kontrolor Egypta lord Cromer, rozhodl se z něj učinit exemplární trest, aby podle svých slov „naučil feláhy respektovat britskou autoritu“. Na jeho rozkaz byli zadržení vesničané souzeni podle mimořádného dekretu z roku 1895, který umožňoval rychlé a kruté rozsudky. Čtrnáctého června 1906 bylo zatčeno 52 mužů, o jejichž osudu rozhodovalo pět soudců – mezi nimi egyptský ministr spravedlnosti Bútrus Ghálí, děd pozdějšího generálního tajemníka OSN, spolu s jedním dalším Egypťanem a třemi Brity. Proces trval pouhých 34 minut a čtyři muži – Hassan Alí Mahfúz, Júsuf Husejn Selím, El-Sajed Isá Sálim a Muhammad Darwíš Zahrán – byli odsouzeni k smrti za údajnou vraždu důstojníka, který ve skutečnosti zemřel na úpal. Hassan byl oběšen před vlastním domem a rodinou, což vyvolalo všeobecné pohoršení. Zahránova poslední slova – „Kéž nám Bůh vynahradí tento svět podlosti, nespravedlnosti a krutosti“ – se stala symbolem odporu.

Brutální tresty a veřejné popravy vyvolaly v Egyptě vlnu rozhořčení a staly se klíčovým impulsem pro zrod moderního egyptského nacionalismu. Incident v Denshawai se navždy zapsal do dějin jako okamžik, kdy se odpor proti britské okupaci proměnil v široké národní hnutí. Následné napětí vyústilo mimo jiné v atentát na Bútruse Ghálího, který se mezitím stal premiérem. V roce 1910 ho zastřelil mladý nacionalista Ibráhím Nássif al-Wardání, jenž ho obvinil z kolaborace s Brity – čin, který odstartoval sérii politických vražd a dále posílil odpor proti okupaci. Touha po nezávislosti pak vyvrcholila povstáním z roku 1919, které následovalo po té, co byla egyptské delegaci liberálně-nacionalistické strany Wafd odepřena účast na Versailleské konferenci.

Incident v Denshawai se stal nejen symbolem britské brutality, ale i inspirací pro umělce a intelektuály. V egyptské kultuře jej připomínají básníci a filmaři, zatímco na Západě jej ostře odsoudil například George Bernard Shaw, který ve své hře John Bull’s Other Island vykreslil britské impérium jako zosobnění nespravedlnosti a krutosti.

Egyptský antikoloniální trhák Kira a El-Džin z r. 2023 začíná právě incidentem v Denšuwáj

středa 29. října 2025

Blízkovýchodní podcast č. 17 - téma Sýrie a budoucnost Gazy

 

O politickém vývoji v Sýrii, o Assadovi, Šarovi, captagonu etc s Katarínou Hildebrand. 

Podíváme se také na další osudy izraelské vlády a rovněž Hamásu + která konkrétní jména ho reprezentují po dvou letech bojů.

pátek 10. října 2025

Trumpův plán pro Gazu (komentář M.Č.)

Jak významný je tento krok v kontextu dosavadních izraelsko-palestinských jednání?

Ze všech pokusů o příměří (ze kterých se od 7.10.23 uskutečnily jen dvě) se mi jeví to současné zatím jako nejvýznamnější. Je to dáno více faktory: - čas a stále zřejmější "nekonečnost" konfliktu, - dále Trumpův tlak, který v případě Netanjahua znamená více něž Bidenův - izraelská reálná šance dostat zpátky všechny rukojmí (živé i mrtvé) - a last but not least: pro Palestince se rýsuje reálná úleva, že mimořádně destruktivní izraelské vojenské tažení by mohlo být nejen přerušeno, ale snad i ukončeno. I Hamás, bez kterého by nebyla dnešní dohoda možná, si spočítal, že po dvou letech bojů, kdy je jeho síla v samotné Gaze už jen velmi fragmentovaná, mu dohoda může něco přinést.   

Do jaké míry očekáváte naplnění mírového plánu?

Nechci ze sebe dělat blízkovýchodního proroka a být spíše skeptický je v těchto věcech na místě. Plán má více fází, které mohou poměrně snadno zkrachovat. Přesto je zde řada indicií - část byla zmíněna výše - že má nynější dohoda větší šance přežít a vytvořit základ hlubší deeskalace. 

Trumpův plán i s lakonickou mapkou
na odkazu Bílého domu

Lze si být jistý, že strany jeho obsah dodrží?

Nelze. Je řada faktorů, které ji mohou narušit či přímo zhatit a ostatně se to v minulosti i mnohokrát stalo a ani jedno z dřívějších příměří nevydrželo. A tyto faktory najdeme u obou aktérů asymetrického konfliktu, kde je ale principiálně vždy důležitější hlavně přístup ze strany asymetricky silnějšího aktéra. A případy, kdy Izrael situaci eskaloval, nejsou zdaleka ojedinělé.    

Jak zásadní roli sehrál Donald Trump při zprostředkování dohody?

Z politického hlediska zásadní. Ostatně podle něj se i celý plán jmenuje, takže se symbolicky jeho jméno stalo garantem tohoto plánu, i kdyby vlastně nenapsal z jeho znění ani čárku. Zároveň je za zprostředkováním příměří i spousta práce mnoha dalších diplomatů, vyjednavačů, operativců tajných služeb a mnoha dalších "neviditelných" osob. A nejsou to také zdaleka jen Američané, ale i řada osobností z blízkovýchodního regionu - Izraelci, Palestinci, Egypťané, Katařané a další.   

Co je podle vás motivací Trumpa angažovat se v této věci?

Trump dlouhodobě mluví o tom, jak světu "přinese mír" (a sobě Nobelovu cenu míru, po které až dětsky prahne), ale zatím se mu to zoufale nedaří. Stačí se třeba podívat na jeho mírové snahy mezi Ruskem a Ukrajinou. Takže potřebuje na tomto poli nějaký úspěch. Konflikt v Gaze také hodně rezonuje mezi částí Američanů, takže i doma mu to může přinést jisté body. Zároveň jsou Trumpovy osobní ekonomické zájmy hodně napojené na Blízký východ, hodně pak na Saúdskou Arábii. Ta dává najevo, že je izraelským postupem v Gaze dlouhodobě pobouřena a zastavila jednání o normalizaci vztahů Izraelem. I to byl další Trumpův diplomatický sen, který začal Abrahámovskými dohodami už v jeho prvním období.   

Proč strany konfliktu nyní souhlasily s mírovým plánem? Může to svědčit o nějaké vyčerpání, oslabení?

Ano, může. Izraelská armáda je technicky jedna z nejlepších na světě, přesto není schopná během dvou let obsadit teritorium o rozloze Bratislavy, navíc v podstatě geometrického tvaru. U toho navíc spáchá násilí, které má podle řady relevantních hlasů, včetně izraelských, genocidní charakter. Izraelská společnost je rozštěpená konfliktem i netanjahuovskou politikou jako nikdy atd. Také Hamás je v troskách a prostí obyvatelé Gazy si přejí návrat k alespoň o něco snesitelnějšímu a důstojnějšímu životu. Dobře také vědí, že je - a hlavně jejich děti - stávající konflikt poznamenal na generace.        

Jaký vliv může mít tato dohoda na politické postavení izraelského premiéra Netanjahua?

To se brzy dozvíme, protože tlak nábožensko-nacionalistických extremistů, které si Netanjahu přivedl do vlády, aby si zajistil politické přežití, bude nyní mimořádně silný a bude ho politicky ohrožovat. Netanjahu bude bezesporu kalkulovat a lavírovat, bude se ale muset přizpůsobit i Trumpovu tlaku - a u toho také uvidíme, jestli bude setrvalý, nebo bude Trumpovi stačit pár týdnů vratkého příměří na efekt ukázky jeho "mírotvorby" a pak se znovu vrátí situace "nekonečného konfliktu", přičemž si to Trump sám nějak zdůvodní. 

Aktualizovaná verze rozhovoru pro ČTK z 9. 10. 2025

sobota 30. srpna 2025

Marwán Barghútí: Palestinský Mandela?

Když jsem v letech druhé intifády pobýval v Jeruzalémě, dělo se toho opravdu mnoho – eskalovalo izraelsko-palestinské násilí, přibývalo sebevražedných útoků Hamásu i brutálních izraelských vojenských operací. V té době ještě žila celá generace politických lídrů, kteří výrazně formovali izraelsko-palestinské vztahy během klíčových fází studené války i následného mírového procesu. Ten byl ovšem smeten několikaletou, mimořádně násilnou a depresivní vlnou nepokojů, jež propukla na podzim roku 2000. Intifáda se tehdy neodmyslitelně spojovala se jmény dvou ústředních politických postav: nově zvoleného izraelského premiéra Ariela Šarona a palestinského prezidenta Jásira Arafata. Stále ještě žila i generace zakladatelů Hamásu, v čele se šajchem Ahmadem Jásínem, která však byla během intifády postupně likvidována izraelskými atentáty.

Současně ale sílila nová generace politiků a radikálů, která se zformovala během mírového procesu devadesátých let – a to nejen jako jeho zastánci, ale i jako hlasití kritici. Patřili k ní například Benjamin Netanjahu, Josi Bejlin, Muhammad Dahlán, Fajsal Husajní, Marwán Barghútí a řada dalších. Na palestinské scéně se po Arafatovi nejvíce hovořilo právě o Marwánu Barghútím, o tři desetiletí mladším politikovi spojovaném s establishmentem Fatahu. Barghútí byl tehdy považován za přirozeného Arafatova nástupce a jednoho z hlavních vůdců druhé intifády – nikoliv však na platformě Hamásu, který krvavými útoky stále více přebíral iniciativu, ale v rámci sekulárně-nacionalistických sil soustředěných kolem Fatahu a OOP.

Ke konci roku 2000 pomohl Barghútí Arafatovi založit ozbrojené křídlo Tanzím, tedy radikální frakce Fatahu, pod názvem Brigády mučedníků al-Aksá. Ty se zpočátku omezovaly na útoky proti osadám a izraelským vojákům na okupovaných územích. To bohatě stačilo k tomu, aby se Barghútí dostal do hledáčku izraelských bezpečnostních složek. Kontarozvědka Šin Bet později na něj dokonce připravovala atentát, který ale nebyl nakonec realizován. Jednou na jeho vozidlo vypálil izraelský tank granát, přičemž zahynul Barghútího bodyguard. To byla událost, kterou on sám chápal jako varování. Kvůli neustálému ohrožení nocoval každou noc v jiném domě. Jeho izraelští přátelé ho tehdy přesvědčovali, aby se militantních aktivit vzdal. „Nejsem terorista, ale ani pacifista,“ napsal tehdy v úvodníku pro Washington Post. „Nesnažím se zničit Izrael, chci jen ukončit jeho okupaci mé země.“ V roce 2001 se jeden z izraelských architektů dohody z Osla, Ron Pundak, tajně setkal s Barghútím v bezpečném domě na Západním břehu. Ten mu vytýkal jeho inklinaci k násilí. Barghútí na to prý rázně odvětil: „Nemůžeme přenechat ulici Hamásu.“

Barghútí měl tehdy ale i překvapivé osobní vazby mezi izraelskými politiky. Meir Šítrit, tehdy izraelský poslanec za pravicový Likud (vedený dnes Benjaminem Netanjahuem), vzpomínal, že jej Barghútí navštívil během mírové konference v Itálii, kde onemocněl, a zůstal celou noc u jeho lůžka. „Skutečně podporoval mír,“ řekl Šítrit. „Skutečný mír s Izraelem. Opravdu jsme se spřátelili.“

V dubnu 2002 byl Barghútí izraelskou armádou spektakulárně zatčen. Dobře si vzpomínám, jak toto zatčení a následný soud vyvolávaly v Izraeli i Palestině vášnivé diskuse. Noviny byly plné jeho ikonické fotografie, kde ho izraelští policisté vedou v poutech a on přesto ukazuje symbol vítězství.

Marwán Barghútí během soudního procesu (foto D. Silverman) 


Marwán Barghútí (1959), rodák z vesnice Kobar nedaleko Ramalláhu na Západním břehu byl politicky aktivní už od svých studentských let na univerzitě Bir Zeit, kde studoval historii a politologii. Brzy se projevil jako charismatický mladý vůdce a na vlastní kůži zažil izraelské represe i brutální zásahy při demonstracích. Na univerzitě organizoval protesty proti okupaci, a ještě před narozením svého prvního syna byl znovu zatčen a půl roku vězněn. Jeho rostoucí vliv vedl roku 1987 k vyhoštění do exilu, který strávil převážně v jordánském Ammánu. Během pěti let působení mimo Palestinu se stal důležitým spojovacím článkem mezi Palestinci žijícími pod okupací a exilovými vůdci OOP. Po uzavření dohod z Osla v roce 1993, kdy se Jásir Arafat s izraelským premiérem Jicchakem Rabinem dohodli mj. na ukončení první intifády, byla Barghútímu udělena milost a mohl se spolu s dalšími palestinskými exulanty vrátit na okupovaná území.


Na podzim 2002 proti němu proběhl proces, při němž byl obviněn ze spoluúčasti na 26 násilných úmrtí civilistů během intifády. Z 21 obvinění byl pro nedostatek důkazů osvobozen, za zbylé však dostal kumulativní trest pěti doživotí, a ještě čtyřiceti let navíc. Samotný Barghútí neuznal legitimitu soudu, zdůrazňoval, že podporuje ozbrojený odpor proti izraelské okupaci, nikoliv však útoky na civilisty. Přestože rozhodně nebyl žádným „beránkem“, celý proces měl nepochybně i politický rozměr. Snahy eliminovat výrazné palestinské osobnosti – ať už atentáty, vězněním či vyhnanstvím – jsou dlouhodobou izraelskou strategií. Uvězněním Barghútího si mohl svým způsobem oddechnout i Jásir Arafat, který tak přišel o svého nejsilnějšího mocenského konkurenta. Jenže i kolem samotného Arafata se tehdy začaly stahovat temné mraky – po de facto internaci izraelskou armádou ve zdevastovaném prezidentském sídle Mukata v Ramalláhu zemřel roku 2004 v pařížské nemocnici za dosud ne zcela vyjasněných okolností.

Navzdory dlouholetému uvěznění, které trvá už přes 23 let, z nichž značnou část strávil i na samotce, zůstal Barghútí jedním z nejpopulárnějších palestinských politiků. Zároveň se postupně dostal do pozice, kdy o něm začali mnozí hovořit jako o „palestinském Mandelovi“ – tedy o politikovi s kontroverzní minulostí, který však může hrát klíčovou roli při budoucím smíření. Podobně začal být po svém uvěznění vnímán i vůdce Kurdské strany pracujících Abdullah Öcalan. Barghútí je inteligentní, plynně hovoří hebrejsky a dobře zná izraelskou mentalitu i politickou scénu. Opakované průzkumy ukázaly, že by v přímých prezidentských volbách dokázal porazit jak současného prezidenta Mahmúda Abbáse, tak kandidáty Hamásu. Je vnímán jako autentický vůdce, který propojuje generaci první intifády s dnešní palestinskou mládeží, a jako někdo, kdo sdílí utrpení obyčejných Palestinců. 

I z vězení nadále ovlivňuje palestinskou politiku prostřednictvím dopisů, vyjádření a podpory různých iniciativ. Jeho jméno se pravidelně objevuje v diskusích o možných mírových procesech, neboť by svou autoritou mohl dodat legitimitu případným dohodám s Izraelem. V roce 2006 byl zvolen do Palestinské legislativní rady a v roce 2017 se stal jedním z hlavních iniciátorů masové hladovky palestinských vězňů, čímž si opět upevnil svůj symbolický status. Jeho portréty se pravidelně objevují na demonstracích a kampaních za propuštění palestinských vězňů.

„Jediným vůdcem, který věří v řešení dvou států a dokáže vyhrát proti jakémukoli soupeři, je Marwán Barghútí,“ prohlásil Ami Ajalon, bývalý šéf izraelské tajné služby Šin Bet. „Je v našem zájmu, aby kandidoval v příštích palestinských volbách – čím dříve, tím lépe.“

Mnoho Izraelců je ovšem přesvědčeno, že Barghútí o skutečný mír nestojí – pokud o něj vůbec někdy stál – a jeho případné propuštění by se mohlo krutě vymstít. Často se připomíná příklad Jahji Sinwára, vojenského vůdce Hamásu, který byl v roce 2011 propuštěn při výměně vězňů a později se stal strůjcem útoků ze 7. října 2023. „Barghútí je stejně nebezpečný jako Hamás,“ uvedl jeden z bývalých šéfů izraelských tajných služeb. „Ve vězení se nezměnil, naopak se stal ještě extrémnějším.“

Ve skutečnosti je dnes těžké s jistotou říci, co si Barghútí myslí. Poslední obsáhlejší rozhovor s ním vyšel před dvaceti lety. Záběry zletošního srpna ho krátce zachytily po velmi dlouhé době – na nich izraelský ministr pro národní bezpečnost Itamar Ben Gvir, známý svým extremistickými postoji a mj. dřívějšími obviněním z podpory židovského terorismu, při návštěvě věznice fyzicky viditelně zesláblého Barghútího verbálně ponižuje.

Murál s Marwánem Barghútím na separační zdi poblíž Kalandíje (foto autor)

Závěr

Osud Marwána Barghútího představuje jedinečnou syntézu politického angažmá, ozbrojeného odporu, „mučednictví“ i opakovaných výzev k dialogu. Jeho postava zůstává rozporuplná: Zatímco v izraelském diskurzu je vnímán především jako terorista a odsouzený vrah, pro mnoho Palestinců je národním hrdinou, symbolem odporu a zároveň možným prezidentem.

Barghútí je tak ukázkovým příkladem výrazného politika vzešlého z prostředí izraelsko-palestinského konfliktu – osobnosti s kontroverzní minulostí, ale s potenciálem významně ovlivnit budoucnost. Izraelská historie sama přitom zná případy, kdy se někdejší teroristé stali státníky – připomeňme například Menachema Begina, který byl svého času britskou mandátní správou i prvním izraelským premiérem Ben Gurionem obviňován z terorismu, ale nakonec sehrál zásadní roli při uzavření míru s Egyptem.

Barghútího jméno se pravidelně vrací v souvislosti s možnými výměnami vězňů mezi Izraelem a Palestinci. Jeho případné propuštění by mohlo působit jako katalyzátor – na jedné straně by otevřelo možnost sjednocení palestinské politiky a překlenutí propasti mezi Fatahem a Hamásem, na straně druhé by jej postavilo před složitou realitu vnitřních rozporů i geopolitických tlaků.

A právě zde se ukazuje zásadní rozpor: Barghútí jako možný sjednotitel palestinské politiky by představoval přesný opak situace, která dosud vyhovuje Benjaminu Netanjahuovi. Zkorumpovanost a neschopnost oficiální palestinské reprezentace z Fatahu, spolu s trvající existencí Hamásu dávají Netanjahuovi možnost udržovat status quo a vymlouvat se na to, že není partnera k jednání – a ani po téměř dvou letech od 7. října 2023 se tato situace nemění.

Barghútí tak zůstává paradoxní osobností – mužem, jehož obraz osciluje mezi terorem a usmířením. Přesto nelze vyloučit, že to bude právě on, kdo změní z palestinské strany dynamiku izraelsko-palestinského konfliktu.

Marek Čejka

Vyšlo na Voxpotu

čtvrtek 21. srpna 2025

O izraelské ofenzivě v Gaze, expanzi osad v oblasti E1 etc.

Mapa aktuální situace v Gaze (zdroj: UN OCHA)
Izrael zahájil pozemní ofenzivu do Gazy s cílem zničit Hamás. Červený kříž varoval, že další útoky ještě zhorší humanitární krizi a utrpení tamních obyvatel. Jaká situace nyní v Gaze panuje a kam až může dospět?

Obyvatelstvo pásma Gazy se nachází v katastrofální humanitární situaci. Desítky tisíc lidí přišly o život, statisíce byly zraněny či přišly o základní existenční zázemí. Obzvláště děti čelí traumatům, která je poznamenají na celý život. Probíhající boje v troskách největšího města pásma katastrofu dále prohlubují a současně živí hněv a odpor vůči izraelské okupaci na dlouhá desetiletí dopředu. Izraelská vláda tak svým postupem riskuje, že položí základy pro „Hamás 2.0“. Ostatně ale i současný Hamás byl důležitou Netanjahuovou figurou v šachovém gambitu rozdělit Palestince a posílit jejich extremisty – ještě před 7. říjnem 2023 mu Izrael umožnil transfer vysokých částek z Kataru, které byly následně využity mimo jiné i k přípravě útoků.

Nevole ohledně počínání vlády v izraelské společnosti sílí. Stovky tisíc Izraelců protestovaly za příměří. Jak byste charakterizoval současné nálady ve společnosti? Lze očekávat další protesty či jiné společenské otřesy?

Část izraelské společnosti je na vládu premiéra Netanjahua rozhněvaná. Víkendových protivládních demonstrací se podle odhadů účastnilo až přes dva miliony lidí. Nejsem si ale jistý, zda to bude stačit k politické změně. Opozice proti Netanjahuovi je dlouhodobě roztříštěná a premiér má stále oporu v části společnosti, která jej dlouhodobě a konzistentně podporuje. Navíc systematicky oslabuje instituce, které by mohly jeho moc ohrozit. Jeho pozice je proto paradoxně pevnější než těsně před 7. říjnem 2023, kdy probíhaly bezprecedentně silné protesty.

Izraelský ministr obrany nařídil povolat 60 tisíc záložníků. Studie provedená Agam Labs na Hebrejské univerzitě ovšem ukazuje, že ochota bojovat mezi vojáky je nyní nižší, než bývala. V jakém stavu se nyní izraelská armáda nachází? Co rostoucí neochota znamená pro její další počínání v Gaze?

Povolávání desítek tisíc záložníků představuje pro izraelskou ekonomiku obrovskou zátěž. Současně s prodlužováním války klesá i vůle vojáků bojovat, zejména pokud nevidí – a teď to formuluji z pohledu izraelských vojáků – jasné cíle a výsledky. Roste počet případů posttraumatických poruch, depresí a sebevražd, zároveň klesá ochota sloužit v armádě, kterou mnozí vnímají jako nástroj extremistické vlády. Tyto problémy zatím nejsou systémové, ale mají tendenci postupně narůstat a oslabovat celkovou efektivitu ozbrojených sil.

Je reálné, že by se Netanjahu vrátil k plánu povolat členy ultraortodoxních komunit?

Debata o odvodech charedim do armády je především politickým tématem a také trochu humbukem. V praxi má jen málo vlád skutečný zájem masově povolávat tuto silně demotivovanou část společnosti. I kdyby k tomu došlo, mnoho charedim raději riskuje krátkodobé vězení, než aby sloužili. Výsledkem by proto byla buď armáda s demotivovanými branci, nebo finančně nákladné věznění. Politické strany téma ale neustále otevírají – tlačí na něj krajní pravice i sekulární část společnosti, která ortodoxní Židy často vnímá jako „parazitickou“ skupinu. Jde tak o dlouhodobý kulturně-politický konflikt, který je v izraelské společnosti přítomný od dob prvního premiéra Davida Ben Guriona a jen obtížně se řeší.

Krajně pravicoví spojenci premiéra Netanjahua usilují o to, aby na příměří nepřistoupil. Jaké další názory se objevují na izraelské politické scéně?

Vedle krajní pravice, která odmítá jakékoli příměří, existuje i řada opozičních hlasů volajících po jeho uzavření. Tyto hlasy však dnes nemají dostatečnou politickou sílu. Netanjahu zůstává zkušeným politickým hráčem, který dokáže využít slabin izraelského politického systému a často obstojí i proti většinovému mínění společnosti.

Řada zahraničních aktérů Izrael kritizuje. Může mezinárodní tlak přispět k tomu, že premiér Netanjahu přijme ústupky?

Mezinárodní tlak by určitě mohl hrát roli, ale musel by být mnohem silnější než doposud. Klíčovým faktorem jsou Spojené státy – od současné administrativy však zatím zásadní tlak nepřichází. Evropská unie sice disponuje určitými ekonomickými pákami, jejich účinnost ale oslabuje nejednotnost členských států, přičemž například Česká republika nebo Maďarsko často torpédují společné iniciativy.


Kritiku vyvolalo také rozhodnutí izraelské vlády schválit výstavbu osad nedaleko Jeruzaléma na okupovaném Západním břehu. Co by tento krok znamenal?

Plánovaná výstavba v oblasti E1 by měla zásadní geopolitické dopady. Jednak by dokončila fyzickou bariéru mezi severní a jižní částí palestinských území na Západním břehu a tím ještě více narušila jejich už tak roztříštěnou územní kontinuitu. Zároveň by dokončila prstenec izraelských osad kolem Východního Jeruzaléma a znemožnila další urbanistický rozvoj palestinské části města. Tento krok je proto vnímán mezinárodním společenstvím jako pokračování porušování mezinárodního práva ze strany izraelských vlád.

Jaká je šance, že se podaří domluvit na příměří?

Šance existuje, ale spíše se zdá, že izraelská vláda sází na „endgame“ – tedy na další rozsáhlou operaci proti Hamásu. Ta však podle všeho situaci nevyřeší a může ji naopak ještě zhoršit. Premiér Netanjahu vnímá neúspěch současných vojenských operací spíše jako důvod k jejich prodlužování. Dlouhá válka se tak pro něj stává nástrojem, jak si udržet moc.

Hamás vzkázal, že souhlasí s podmínkami šedesátidenního příměří. Podle jednoho z arabských zprostředkovatelů ustoupil z drtivé většiny požadavků, které vznášel ještě v červenci během rozhovorů v Kataru. Co to svědčí o stavu, ve kterém se nyní nachází?

Politické šachy nehraje jen Netanjahu, ale také Hamás. Ostatně jeho vedení nese nemalou část odpovědnosti za utrpení obyvatel Gazy od 7. října 2023. Zároveň však není jasné, kdo má v současné době v organizaci rozhodující slovo a jakou má reálnou kontrolu nad situací v Gaze. I pokud by příměří bylo dojednáno, existuje riziko, že některé frakce Hamásu či místní klany a ozbrojené skupiny – mj. některé z nich mají vazby i na Izrael – jej nebudou respektovat. I to může být součástí kalkulace obou stran.

Vyšlo na Seznam Zprávy, 21. 8. 2025

neděle 3. srpna 2025

Uznání Palestiny a postoje České republiky

1. Jaký význam má uznání Státu Palestina v této chvíli?

V současnosti představuje uznání Palestiny především symbolické gesto významných členů mezinárodního společenství, reagující na mimořádně brutální a dlouhodobou izraelskou vojenskou operaci v Pásmu Gazy, kterou dnes už i řada Izraelců označuje za genocidní. Tato operace nejenže ani po více než roce a půl nedosáhla svých deklarovaných cílů, ale zároveň si vyžádala více než 60 000 obětí na životech, desítky tisíc zraněných, rozsáhlá traumata a nevyčíslitelné materiální škody, přičemž vyústila v jednu z nejzávažnějších humanitárních krizí současnosti.

Izraelská vláda vedená Benjaminem Netanjahuem zároveň signalizuje úmysl anektovat části Západního břehu Jordánu, kde přitom – byť omezeně – stále fungují mezinárodně uznávané struktury Palestinské autonomie. Uznání Palestiny tak v této situaci reaguje nejen na dění v Gaze, ale i na snahy o faktickou likvidaci palestinské samosprávy na Západním břehu.  

Je však třeba také zdůraznit, že současná deklarace o uznání ze strany řady západních zemí nepředstavuje žádné zázračné řešení. Mírový proces 90. let, koncept dvoustátního uspořádání i samotné fungování palestinské autonomie mají své velké slabiny, nicméně představují jediný rámec, na němž panuje široký mezinárodní konsenzus a který byl v minulosti akceptován jak izraelskými, tak palestinskými představiteli (dokonce s nevolí i Benjaminem Netanjahuem během jeho prvního premiérského období 1996-99). Uznání Palestiny dnes proto není srovnatelné s deklarací palestinské nezávislosti z roku 1988, která se stále děla v rámci studené války a palestinská území byla kompletně okupována. Od 90. let totiž existují instituce palestinské autonomie, jež by bylo možné – byť s obtížemi – transformovat ve funkční státní strukturu.

Netanjahu navíc označil snahy o uznání Palestiny za „posilování obludného terorismu Hamásu“. Tento výrok je však z mnoha hledisek nepravdivý a demagogický: Hamás nikdy dvoustátní řešení ani mírový proces neuznal a země, které Palestinu uznávají, se od této organizace jednoznačně distancují.

2. Jak vnímáte postoj České republiky, která Palestinu neuznává?

Česká republika se z výroků svých představitelů řadí mezi menší počet světových zemí, které Stát Palestina neuznávají – a dle posledních vyjádření o změně postoje neuvažují.  Celá věc je ale složitější, protože se jedná hlavně o český postoj de facto, neboť de iure i samotné MZV uvádí, že v České republice funguje uznaná diplomatická mise s názvem Velvyslanectví Státu Palestina.    

Postoj České republiky k Izraeli je dlouhodobě silně jednostranný, v některých ohledech až servilní, a nereflektuje vývoj izraelské politiky směrem k náboženskému a krajně pravicovému extremismu, který se v posledních dekádách výrazně prohlubuje. Podrobněji viz také článek. Tento přístup zároveň odhaluje dvojí metr české diplomacie – například v porovnání s Ukrajinou, kde ČR správně odsuzuje porušování mezinárodního práva a zabíjení civilistů, zatímco vůči Izraeli uplatňuje výraznou míru tolerance a nečinnosti.

Tato nevyváženost izoluje Českou republiku v rámci Evropské unie i širšího mezinárodního společenství. V otázce Palestiny se Česko ocitá spíše na okraji evropského postoje, bok po boku států jako je Maďarsko pod vedením Viktora Orbána. Taková pozice oslabuje naši důvěryhodnost v zahraniční politice a může v budoucnu ztížit schopnost České republiky působit jako vyvážený a důvěryhodný aktér na mezinárodní scéně.

Aktualizované odpovědi deníku E15, kde se objevil ale jen jejich zlomek. Zde celé znění.  

čtvrtek 26. června 2025

Izrael a Írán: Od studené k horké válce

Válka v Gaze, která začala nedlouho po teroristickém útoku Hamásu 7. října 2023, mimořádně dramaticky eskalovala nejen izraelsko-palestinský konflikt, ale i řadu dalších střetů, které Izrael vede s různými nestátními aktéry – jako je libanonský Hizballáh, jemenští Hútíjové či některé irácké milice.  Zároveň však významně posílila jednu mezistátní konfliktní rovinu: izraelsko-íránský konflikt, který se z podoby dlouholeté „studené války“ přesunul do otevřené „horké“ fáze. Důkazem byl izraelský útok na íránský konzulát v Damašku v dubnu 2024 a následná odveta Teheránu. Napětí poté sice poté částečně deeskalovalo, ale letošního 13. června opět nabylo mimořádně nebezpečné dynamiky – poté co Izrael zaútočil na íránské vojenské a jaderné cíle a zabil i řadu civilistů, odpověděl Írán raketovou baráží, která si rovněž vyžádala řadu lidských životů. Vzájemné izraelsko-íránská konfrontace pokračuje i v době psaní tohoto textu (poté co vyšel, vstoupilo právě v platnost příměří).

Izraelský premiér Benjamin Netanjahu dlouhodobě zdůrazňoval tzv. „íránskou jadernou hrozbu“. Známá je jeho fotografie z Valného shromáždění OSN v roce 2012, kde ukazuje stylizovaný nákres íránské bomby, údajně z 90 % dokončené. Írán však dodnes žádnou jadernou zbraň nezkonstruoval. Z dnešního pohledu se však nabízí otázky: Kde udělali ajatolláhové z Íránu chybu? Nebo že by Netanjahu záměrně manipuloval veřejnost? Jeho politická dráha je klamáním nechvalně proslulá. Navíc v samotném Izraeli byl premiér Netanjahu mnohokrát obviňován, že využívá ozbrojené konflikty – ať už s Hamásem, Hizballáhem nebo Íránem – jako prostředek k udržení vlastní moci.  Před 7. říjnem čelil v Izraeli masovým protestům kvůli snaze omezit nezávislost soudnictví. Demonstrace dosáhly bezprecedentní síly a jeho vláda se tehdy ocitla pod mimořádným tlakem. Následná eskalace konfliktů mu však politické přežití velmi ulehčila.   

Nejen izraelský, ale i západní diskurz často redukuje Írán na „největšího sponzora terorismu“ a někdy dokonce na „zlo, které je třeba odstranit“. Takováto démonizace úmyslně zamlčuje fakta, že je režim z hlediska své struktury je složitější, než jak jej západní média často vykreslují. To ovšem neznamená, že by nebyl represivní a autoritářský. Například brutální potlačení protestů po smrti Mahsy Amíní v roce 2022, diskriminace žen, novinářů i některých etnických menšin ilustrují jeho tvrdost. Klíčovou roli v této brutalitě hrají Revoluční gardy – nejen jako domácí bezpečnostní složka, ale i jako nástroj expanze vlivu v regionu.

Na stranu druhou však obsahuje íránský politický systém i řadu prvků vnitřní politické soutěže a demokracie. V Íránu probíhají volby (byť silně režimem kontrolované), existují zde mocenské frakce i prostor pro neoficiální kritickou diskusi mezi běžnými lidmi.  Rovněž ve srovnání s některými dlouholetými spojenci Západu – například Saúdskou Arábií – působí íránský režim vnitřně uvolněněji. Saúdové například dlouhodobě podporovali sunnitský extremismus, včetně Al-Káidy. Írán také podporuje své šíitské milice, ale ty většinou bojují v regionálně ohraničených konfliktech, nikoliv globálně jako Al-Káida či ISIS, proti které tytéž milice často bojovaly. 

Otázka, zda může být režim svržen vnějším konfliktem, je nejednoznačná. Historie spíše ukazuje, že vnější tlak režimy a obyvatelstvo konsoliduje. Navzdory vnitřní frustraci byl íránský režim v krizových momentech schopný mobilizovat nacionalismus, resentiment vůči Západu i historické ponížení z dob imperiálního vměšování. Takovým bylo například americkou CIA podporované svržení íránského premiéra Mossádeka v roce 1953. 

Donald Trump začal například vyhrožovat evakuací Teheránu. Zjevně ale nechápe, že právě hlavní město je také centrem liberální íránské společnosti a kritiky režimu. Naproti tomu o městech jako Kom či Mašhad apod., kde žijí tvrdí stoupenci režimu, Trump mlčí. Vůbec totiž Íránu nerozumí. 

Americký vliv v době prezidentství Donalda Trumpa je stále poněkud nevypočitatelný. Ač se prezident prezentuje jako izolacionista a „mírotvůrce“, jeho odstoupení od jaderné dohody s Íránem v roce 2018 situaci eskalovalo. Ve svém druhém období však začal paradoxně vyjednávat o návratu k podobné dohodě a připomněl i svou dřívější kritiku záměru bombardovat Írán. Nedlouho po izraelském útoku však začal zvažovat účast USA na bojových operacích proti Íránu, načež v noci na 22. června skutečně proběhly americké bombové útoky na íránská jaderná zařízení.   

Je vidět, že válka v Gaze přestala být pouze lokálním konfliktem – stala se katalyzátorem změn v celém regionu. Pro Netanjahua je nástrojem odvrácení pozornosti od vnitřních krizí, pro Írán prostředkem k mobilizaci veřejnosti doma a v části muslimského světa. A pro Spojené státy je celá věc dilematem a varováním, které může vést k podobnému chaosu a zmaru, jako přinesly jejich intervence do Iráku, Afghánistánu a Libye. Ty skončily krvavým chaosem a americkým stažením, doprovázeným astronomickými ekonomickými ztrátami. Dlouhodobý mír na Blízký východ zkrátka nepřinesou bomby, ale hlavně odvážná diplomatická řešení a mírové procesy, podobné těm, které pomohly ukončit konflikty v bývalé Jugoslávii či v Severním Irsku, které se svou logikou mnohým konfliktům na Blízkém východě velmi podobaly.    

Mírně zkrácená verze textu vyšla v Katolickém týdeníku č. 26-27, 24.-30. června 2025.

úterý 17. června 2025

Bibiho krvavý vabank s Íránem zastínil Gazu


Aktuální podoba izraelského konfliktu s Íránem odvrací pozornost světa od probíhající války v Gaze. Dílem je to taktický krok izraelského premiéra Benjamina „Bibiho“ Netanjahua, který ani po více než roce a půl nedokázal zlikvidovat Hamás, osvobodit zbývající izraelské rukojmí a tuto válku ukončit. V Izraeli byl výraznou částí veřejnosti a opozicí mnohokrát obviňován, že využívá konflikty – ať už s Hamásem či Hizballáhem – k udržení politické moci. Aktuálně rozpoutaná válka s Íránem do kategorie Bibiho krvavých vabanků patří také, ale má přeci jen výrazně hlubší pozadí. O tom ale níže. 

S tak apokalyptickým konfliktem v Gaze, jaký je tam nyní, na izraelské politické scéně dříve počítal jen málokdo. Netanjahu až do 7. října 2023 cíleně udržoval dualismus vlády rozdílných palestinských politických frakcí na Západním břehu a v Gaze. Proč? Protože to podporovalo jeho dlouhodobé vizi zastavení zbytku dopadů mírového procesu z Osla z 90. let minulého století. Nástrojem této politiky se stalo nedlouho před 7. říjnem 2023 i Netanjahuovo zprostředkování transferu obrovských finančních částek pro Hamás z Kataru. To také premiéra učinilo spoluzodpovědného za bezprecedentní posílení Hamásu, který mu tak byl schopen pod nosem připravit jednu z nejmonstróznějších teroristických akcí v dějinách lidstva. 

Další zásadní selhání bylo bezprecedentní pochybení bezpečnostního aparátu, které přes všechnu sofistikovanost, umožnilo na řadu hodin infiltraci velkého počtu hamásníků do okolí Gazy. Tento obrovský bezpečnostní lapsus se Bibi následně snažil překrýt mimořádně tvrdou vojenskou akcí, která nezasáhla zdaleka jen zrádný a záludný Hamás, ale genocidními konturami i celou společnost Gazy. 

Pokud tedy shrneme, Netanjahu proti Hamásu vlastně poměrně dlouho válčit nechtěl. Měl totiž dlouhodobý plán, ve kterém figurovala Izraeli podřízená bezzubá a zkorumpovaná Palestinská autonomie na Západním břehu na straně jedné. Na straně druhé měl být marginalizovaný Hamás, který víceméně měl také skákat podle Bibiho taktovky. Bibimu se navíc hodila skutečnost, že si Hamás neodpustil občas vystřelovat na Izrael své rakety. To pak premiérovi mělo sloužit jako permanentní záminka k pacifikaci Palestinců a zabránění vzniku jejich „teroristického státu“. Ve stejné době by Izrael dokončil spanilou diplomatickou jízdu navazování diplomatických styků s arabskými státy, hlavně pak Saúdskou Arábií. Za této situace by tak arabským světem ještě více marginalizovaní Palestinci zůstali v Bibiho kuratele. V druhém bodě však Bibiho plán 7. říjnem 2023 těžce selhal.           

Současné rozpoutání íránsko-izraelského konfliktu, které Izrael z premiérovy vůle zahájil v pátek 13. června, však nebylo až tak překvapivé. O boji s Íránem se nezačalo v Izraeli spekulovat až po 7. říjnu 2023, kdy byl Írán mj. označen – byť bez jasných důkazů – za jednoho z iniciátorů teroristických útoků Hamásu. Izraelsko-íránský konflikt probublává v různých nepřímých podobách od dob islámské revoluce v Íránu v roce 1979. Nikdy ale nenabyl tak dramatických podob, jako právě minulý pátek. Dokonce i loňské dubnové raketově-dronové potyčky mezi Izraelem a Íránem sice měly závažný charakter, ale měly své mantinely.   

Dnešní konflikty Izraele s Íránem na straně jedné a s Hamásem a výraznou částí palestinské společnosti na straně druhé, mají řadu společných rysů, ale též výrazných odlišností. 

U války v Gaze se jedná o výrazně asymetrický konflikt, kde proti sobě stojí aktéři silově diametrálně odlišní: Jedna z nejmodernějších armád světa versus bojechtivé, ale technologicky výrazně zaostalejší – a dnes navíc i výrazně oslabené – radikální hnutí. 

Oproti válce v Gaze najdeme u izraelsko-íránského konfliktu daleko výraznější symetrii, protože Izraeli vzdorují početné ozbrojené síly jiného důležitého blízkovýchodního státu. Ty sice v mnoha ohledech za Izraelem technologicky zaostávají, ale ani tak není jejich význam zanedbatelný a představují diametrální kvalitativní rozdíl vůči výzbroji Hamásu. 

Na druhou stranu je Írán mezinárodně poměrně izolovaný. Má sice spojence v Rusku a Číně, ale v tomto případě jde spíše o pragmatickou kooperaci (nezřídka i v oblasti zbrojního průmyslu, kdy Írán dodává Rusku drony pro konflikt s Ukrajinou). Za situace dlouhodobého sankčního režimu aplikovaného proti Íránu tak zemi v podstatě nezbylo nic jiného, než se orientovat na geograficky relativně blízkou Eurasijskou mocnost i na další asijské země. V porovnání s pragmatickým spojenectvím Íránu a Ruska jsou tak izraelsko-americké vztahy mnohem hlubší a stabilnější.

A je tu ještě jedno specifikum, které odlišuje izraelsko-íránský konflikt od desetiletí různých forem izraelsko-arabských konfliktů. Írán totiž není arabskou zemí a je navíc arabským světem většinově považován za geopolitického hráče s vlastními, často odlišnými zájmy. Na stranu druhou ale Írán dlouhodobě pragmaticky spolupracuje s různými režimy a klientskými skupinami arabského světa. A to nejen šíitskými (typicky libanonský Hizballáh, jemenští Hútíjové, některé irácké šíitské milice), ale i sunnitskými (Hamás, Palestinský islámský džihád či některé sunnitské milice v Iráku).    

Jaderné ambice Íránu se objevují už v době, kdy v Íránu vládl šáhovský režim, který měl poměrně dobré vztahy se Západem i s Izraelem. Snahy o eliminaci íránských nukleárních ambic se tak v Izraeli objevily až po roce 1979, kdy vznikla Chomejního islámská republika. Jsou tak i dlouhodobým snem Netanjahua, ale i řady izraelských premiérů před ním. V izraelském tisku se už v roce 1984 objevují varování před „brzkým získáním jaderné bomby íránským režimem“. Tehdy se také jakási „izraelsko-íránská studená válka“ spojená se sabotážemi a později i vraždami íránských jaderných vědců.  Jako „existenční nebezpečí“ označil Írán také izraelský premiér Rabin, mj. klíčová osobnost izraelsko-palestinského mírového procesu s Palestinci v 90. letech. Až potom narazíme na záběry Netanjahua teatrálně ukazujícího ve valném shromáždění OSN dětským stylem vyvedený nákres íránské bomby, která byla podle něj už z 90 % hotová. Tato fotografie se datuje rokem 2012. Zdá se tedy, že se závěrečných 10 % k dokončení íránské jaderné bomby zatraceně protáhlo… 

Íránské strašidlo na část voličů izraelských voličů vždy působilo. A také Netanjahu nikdy nepředstavoval jen nějakou anomálii izraelské politiky, jak by se mohlo zdát, ale měl vždy silný segment voličů. Ti ho považují za politického génia, který se nebál „praštit do stolu, jít proti všem a vytvořit nový řád na osvobozeném Blízkém východě“. Pak je ale v Izraeli přítomná také velmi silná kritika jeho politiky. Ta má za to, že premiér stahuje Izrael do nekončící války, ze které není jasného východiska a která navíc znovu probouzí protiizraelskou nenávist, která v uplynulých desetiletích do určité míry utichla. 

Poněkud bizarní je, že své „osvobozování Blízkého východu“ je Netanjahu schopný doprovodit výzvami ke svržení režimů a prohlášeními typu: My nebojujeme proti prostým Palestincům/Libanoncům/Íráncům apod. Tato neupřímnost se navíc vzápětí posune do roviny špatného a cynického vtipu, neboť netanjahuovská „osvobození“ jsou lemována apokalypsou civilistů zabitých izraelskými „chytrými“ raketami a „hloupými“ bombami. 

Změna íránského režimu může být teoreticky jeden ze scénářů, ale není nyní zdaleka tím nejpravděpodobnějším. Gaza má rozlohou velikost Bratislavy, a přesto ani po roce a půl krveprolévání není jasné, jaký politicky režim v ní bude. Írán je oproti Gaze obrovská země, dvacetkrát větší než Česká republika. Jeho režim je oproti vládě Hamásu neporovnatelně stabilnější, s hierarchicky snadno nahraditelnými důležitými aktéry, navíc s mimořádně rozsáhlým represivním aparátem, který má velké zkušenosti s potlačováním lidových nepokojů. Velká část Íránců režim v oblibě nemá, byť menší, ale výraznou část společnosti je stále možné označit jako prorežimní loajalisty.  Ale i kritici režimu jsou většinou dostatečně hrdí v tom ohledu, že si chtějí vyřešit své politické problémy sami a nepotřebují, aby je „osvobozoval“ Netanjahu nebo Trump. Ostatně Američany podporovaný politický převrat v Íránu z roku 1953 je brán většinou společnosti jako hanebné memento. 

Současný konflikt spíš podpoří ty nejtvrdší složky režimu, které jakákoliv dohody se Západem vždy kritizovaly. Zatímco výše zmiňovaných čtyřicet let, kdy byl dle Izraele Írán už jen „malý kousek od dokončení jaderné bomby“ dokazují, že byly jaderné ambice účelově přeceňovány, tak nynější dění může snahy íránských generálů a ajatolláhů o jadernou zbraň značně urychlit. Samozřejmě to bude záviset i na tom, jak hluboce byl stávajícími boji íránský jaderný program narušen.     

V Gaze zase Netanjahu onehdy přišel s nápadem dodávat zbraně jednomu místnímu zločinnému klanu jako protiváze Hamásu. Připomíná to situaci, kdy někdy v hlubinách 70. letech Izrael podpořil v Gaze zárodky Hamásu jako konkurenta OOP/Fatahu. A byla to pak paradoxně právě OOP, se kterou Izrael nakonec uzavíral mírové smlouvy v 90. letech…      

Přestože současná dynamika konfliktů zatím nenabízí mnoho prostoru k optimismu, může se stát mezníkem při kterém nakonec Izrael i Írán najdou hranice svých ambicí a budou donuceni k přehodnocení svých vzájemných konfliktních politik.  Že se tak stane v době, kdy bude v Izraeli u moci Netanjahu a v Íránu ajatolláh Chameneí, však zůstává krajně nejisté.

Marek Čejka
Vyšlo na iDnes, 16. 6. 2025

úterý 1. dubna 2025

Blízkovychodňárský podkást najdete už taky na YouTube

..nyní už nejen na Spotifáj, ale také na JůTůbu - zatím tam najdete rozhovory s Břetislavem Turečkem, Josefem Krausem a Attilou Kovácsem. A blíží se podkást s Pavlem Baršou!


úterý 4. března 2025

Dva dokumenty k aktuálnímu blízkovýchodnímu dění

První je o politickém vývoji Íránu a Hizballáhu (2020) a druhý o současné izraelské extrémní pravici (2023). Oba dva dokumenty jsou francouzské provenience a jsou mj. ukázkou toho, že tradice francouzského studia Blízkého východu se propisuje i do filmové dokumentaristiky. 
  
Izrael/Írán/USA: Dlouhá válka – počátky konfliktu (FR, 2020) - 1. díl  (La Longue Guerre) 
   

pondělí 17. února 2025

O minulosti i současnosti Gazy

Odpovědi na otázky ohledně vývoje pásma Gazy pro slovenské Hospodárské novíny (15.  února 2025)

Dronová fotografie města Džabalíje v pásmu Gazy, únor 2025 
1. Aké boli hlavné faktory, ktoré viedli k vzniku Pásma Gazy v jeho dnešnej podobe? Kedy sa vlastne táto enkláva vyformovala ako osobitný útvar v blízkovýchodnom priestore?

Území Gazy mělo historicky svá specifika, ale obvykle jako součást většího geografického celku v rámci různých říší. Jejímu dnešnímu chápání jako klíčového regionu hodně dopomohl izraelsko-palestinský konflikt, protože po r. 1948 se stala z Gazy malá enkláva pod správou Egypta, ve které s v tu dobu tísnilo množství palestinských uprchlíků, hlavně z oblastí okolo Gazy. Její význam v palestinské identitě pak posílila šestidenní válka z roku 1967, kdy byl Egypt tvrdě poražen a Gaza se dostala pod přímou izraelskou okupaci. Gaza na tom pak byla vždycky v mnoha ohledech ekonomicky hůře než Západní břeh a Východní Jeruzalém okupované rovněž od šestidenní války. Horší ekonomická situace a stupňující se útlak pak často vytváří i větší rezistenci – a také výraznější radikalizaci.

2. Bolo v moderných dejinách Gazy nejaké obdobie, ktoré možno považovať za relatívne pokojnú a priaznivejšiu dobu, minimálne v porovnaní so súčasnosťou? Bolo to za čias britského mandátu či egyptskej či izraelskej okupácie, krátkej vlády Palestínskej samosprávy? Alebo je o nejakých rokoch pomerne pokojného vývoja vôbec ťažké hovoriť?

Určitě to bylo mnoho let po dobu Osmanské říše až do éry, kdy se od ní začal odtrhávat Egypt. Pak se Gaza stala nárazníkovým pásmem různých zájmů. Ostatně není náhoda, že za první světové války svedli na teritoriu Gazy Britové společně s Australany a Novozélanďany těžké boje s osmanskou armádou. Za Britského mandátu pak byl v Gaze zase relativně klid, a to až do roku 1948, kdy se stala oním stísněným útočištěm mnoha palestinských uprchlíků.     

V bitvách o Gazu za první světové války bojovali na osmanské straně
také rakousko-uherští dělostřelci.
3. Ako sa zmenilo Pásmo Gazy a život jeho obyvateľov pod vládou Hamasu? Priniesla vláda radikálov enkláve aj nejaké pozitíva? Ak teda hovoríme len obdobiach relatívneho mieru, nie o plnoformátových vojnových konfliktoch s Izraelom.

Hamás je obecně vysvětlován pouze jako klasická teroristická organizace. Je ale výrazně složitější. To nemění nic na tom, že radikální či teroristické křídlo je jeho důležitou součástí. Ale není ani zdaleka součástí jedinou. Má i velmi efektivní civilní křídlo, které se právě velmi často projevilo jako daleko schopnější a méně zkorumpované, než struktury Fatahu. Často dokázalo pomoci těm nejchudobnějším Palestincům – a to v době, kdy jim nikdo jiný nepomohl. A v tomto ohledu bylo tak civilní křídlo Hamásu opět efektivní zvláště v chudší Gaze, byť na Západním břehu měl v některých místech rovněž silnou podporu. Sociální činnost Hamásu tak byla často důvod, proč ho mnozí Palestinci volili nebo podporovali. Z toho důvodu bylo také schopné v Gaze vládnout a udržovat si poměrně širokou popularitu. Dokonce je možné říci, že bez civilního křídla by Hamás nikdy nebyl tak silný a populární. Zároveň měl Hamás v Gaze vždy i řadu oponentů, a to platí i v dnešní situaci.   

4. Pásmo Gazy už aj mimo odbobí vojen čelí veľkému množstvu ťažko riešiteľných problémov, od demografickej explózie, vysokej miery chudoby, nezamestnanosti, korupcie či nedostatočného prístupu k vode a elektrine. Boli by tieto problémy riešiteľné v prípade, ak by čiste hypoteticky nastali priaznivé politické podmienky pre jej rozvoj, alebo majú pravdu kritici, ktorí ju označujú za apriori neobývateľný slum plný utečencov, ktorí by ihneď odišli, keby mali kam?

To je dost zjednodušující. Sám jsem Gazu kolem roku 2000, když tam ještě vládla OOP, navštívil. Ano, i tehdy tam bylo v porovnání se Západním břehem řada na první pohled chudších míst, hlavně v uprchlických táborech. Zároveň ale bylo vidět, že se tam jsou i velmi příjemná místa, zvláště pak na mořském pobřeží. Tamní Palestinci historicky mají - nebo si v případě uprchlíků vybudovali - ke Gaze velmi hluboký vztah. A tady pak vůbec nemusí hrát roli, jestli pochází z chudší nebo střední třídy. 

Jedním z důsledků izraelsko-palestinského konfliktu je z našeho pohledu až iracionálně silná vazba ke konkrétnímu teritoriu – a to platí nejen pro Palestince, ale i pro Izraelce. Gaza je v palestinské mysli do značné míry i mýtickým zbytkem domoviny, který dnešní Palestinci musí udržet za každou cenu. Propaganda s tím samozřejmě pracuje, ale nelze upřít, že v kontextu dekád vývoje izraelsko-palestinského konfliktu je to do značné míry i autentický pocit mnoha Palestinců.  

Problémem Gazanů byla vždy hlavně izolovanost a nedostatek perspektiv pro mladé lidi. To území má rozlohou prakticky identickou velikost jako Bratislava. Dlouhodobý a neřešený faktor „no future“, hlavně pak pro mladé lidi, představuje obrovský sociální problém. Naprostá většina z Gazy nemohla odejít, a když náhodou ano, tak neměli záruku, že se vrátí zpátky. A tento problém nevyřešíte tím, že ty lidi vybombardujete, ale že jim umožníte lepší životní perspektivu. Z hlediska historie izraelsko-palestinského konfliktu není všechno jen důsledek izraelské izolace, svůj podíl zde má dlouhé dekády i egyptská politika. 

Patriotismus mnohých Gazanů jde každopádně hluboko za trosky jejich domů, a hodně spočívá v solidaritě s ostatními palestinskými Gazany. Utrpení, které teď 15 měsíců zažívali, spíše ještě posílilo jejich vztah k domovině, byť zdevastované izraelskou vojenskou operací. 

Archivní fotografie palestinských rybářů z Gazy
5. Donald Trump prišiel so svojím fantazmagorickým “plánom” premeny Gazy na akúsi blízkovýchodnú Riviéru pod americkou správou. Myslíte, že Trump niečo z toho naozaj myslí vážne, alebo je to súčasť jeho šokovej metódy, keď si chce vysokou počiatočkou stávkou a hrozbou amerického zásahu vynútiť ústupky od všetkých zúčastnených?

Teď to působí spíše jako šoková metoda a pokusný balónek, kam lze až zajít, kdy se byznysovou strategií pokouší nadhodit nějaký iracionální plán a pak mu vzniká obrovské množství prostoru z něj slevovat a zároveň neztratit tvář. Trochu to připomíná taktiku orientálních obchodníků na naivní turisty, kdy jim nabídnou nějakou cetku za dejme tomu 200 dolarů. Turisté smlouvají a smlouvají, a nakonec věc koupí za 80 dolarů. Její reálná hodnota je ale výrazně nižší. Ale uvidíme, jak si Trump bude počínat v reálu. Je ještě příliš brzy označovat jeho iracionální plány za jistou fantasmagorii, když ještě nevíme, čeho bude nyní reálně schopen v rovině praktické.    

Jedna z řady karikatur, která se objevila po Trumpově plánu pro Gazu 

6. Mohli by sa do riešenia problému Gazy reálne zapojiť Egypt, Jordánsko či ďalšie arabské štáty, ak nerátame čiste rétorickú rovinu? Mohli by sa podieľať na vytvorení nejakého nového rámca, ktorý by zaistil správu oblasti, potlačil vplyv Hamasu a umožnil obnovu? Či je takéto niečo len podobná nerealistická predstava ako Trumpove vízie?

Tyto státy určitě nebudou souhlasit s tím, aby nějaké větší množství Palestinců z Gazy bylo transferováno na jejich území. Mají k tomu množství důvodů, a není to jen ten, že na svém území velkou a nespokojenou uprchlickou komunitu, ale také proto, že ví o plánech řady izraelských politiků se Palestinců nadobro zbavit. Jak už jsem ale zmiňoval, i polici těchto států s Palestinci hráli své politické hry, takže není žádný další scénář vyloučený.