pondělí 7. června 2021

Konec Bibiho éry?

Po dvanácti letech opustí Benjamin Netanjahu funkci premiéra. Je to konec jedné éry? Nebo se podle vás „Bibi“ zase brzy vrátí?

Vůbec bych „Bibiho“ nepodceňoval. Pokud skutečně vznikne roztodivná vládní koalice bez něj, což bude jisté asi až příští týden – bude mít nepatrnou většinu jednoho hlasu v Knessetu. Ta může být při první vážnější politické krizi narušena a Bibimu se znovu pootevřou vrátka – pokud nebude samozřejmě trestně odsouzen... Jeho posedlost mocí zakusila většina Izraelců ve čtyřech volbách během posledních dvou let, které se konaly prakticky jen kvůli jeho neochotě přenechat premiérské křeslo někomu jinému, byť třeba i ideologicky velmi podobnému…  

Jaká byla jeho dlouhá vláda a co přinesla (dobrého i špatného)? Jak si ji Izraelci budou pamatovat? A jak Palestinci a také partneři ve světě? Měnil se sám premiér v průběhu let (i třeba ve srovnání s prvním mandátem v devadesátých letech)?

V druhé polovině devadesátých letech vládl Netanjahu tři roky a podruhé je u moci od roku 2009 – celkově tedy vládl přes patnáct let. To nezvládl ani zakladatel Izraele David Ben Gurion. Pro Netanjahuovu dobu je příznačné konzistentní podrývání mírového procesu a principů dvou států, na což uslyšela významná část izraelské společnosti, která se od dob druhé intifády (tedy od roku 2000) citelně posunula k nacionalistické pravici a silovým řešením izraelsko-palestinského konfliktu. Oficiálně to „Bibi“ takto otevřeně říct nikdy nemohl, ale jeho politické kroky to jasně iluminují. Netanjahu má za sebou určitě ekonomické úspěchy, ale spíš v rovině makroekonomických čísel. Naopak chudší vrstvy izraelské společnosti na něj moc rády vzpomínat nebudou. Modlitbu za něj možná občas utrousí i nějaký ten ultraortodoxní žid, jejichž politické zájmy „Bibi“ stále více podporoval na úkor světských a moderních Izraelců. Stejné asi učiní i řada izraelských osadníků, jejichž příbytky na okupovaných palestinských územích Netanjahu výrazně rozšířil. Naopak pro Palestince se stal symbolem jakési obdoby „normalizace“ nespravedlnosti a rozleptávání samotného ducha jejich společnosti. Netanjahu se samozřejmě posouval a jeho autoritářství narůstala hodně úměrně s tím, jak si „sedl“ s americkými prezidenty. To dosáhlo naprostého vrcholu za Trumpa, který mu kývl prakticky na vše, aby mu to (Trumpovi) přineslo body doma mezi fundamentalistickými evangelikálními křesťany na Jihu USA, kteří spojují izraelský nacionalismus s návratem Ježíše Krista...

Proč vlastně byly v Izraeli v poslední době tolikrát volby a proč už Netanjahu neuměl sestavit vládu? Stojí za tím jeho korupční kauzy a skandály jeho rodiny, únava z tak dlouhé éry jednoho muže, touha opozice konečně ho sesadit či něco úplně jiného? Netanjahu přesto vždy volby vyhrál, čím tedy přitahoval voliče?

Byla to trochu Netanjahuem umně využívaná Hlava XXII… Volby se opakovaly, protože ani on, ani nikdo z opozice nebyl schopen vládu sestavit. Zároveň to však zaručovalo Netanjahuovo setrvání u moci na „přechodnou dobu“ … A když už přeci jen po třetích volbách musel Netanjahu musel sestavit exekutivu s představitelem opozice Benny Gancem, tak ho velmi brzo podrazil a vyvolal další volby, o kterých se domníval, že mu umožní opět samostatnou vládu…  Opakované volby byly prostě především „Bibiho“ nástrojem setrvání u moci.     

Co očekáváte od široké koalice, kterou sestavil Jair Lapid? Může tak pestrá vláda vydržet a umět se dohodnout? Může díky sjednocené arabské kandidátce silněji zaznít hlas izraelských Arabů – i v kontextu nedávných nepokojů a nových bojů s Hamasem?

Budoucnost anti-netanjahuovského vládního slepence napříč celým politickým spektrem bude zřejmě velmi obtížná. Úspěch pro takovou vládu bude už jen to, že odolá v budoucnu všem „Bibiho“ pokusům koalici rozklížit… Hlas izraelských Arabů bych ani se stranou Ra'am moc nepřeceňoval. Izraelští „soft-islamisté“ si zřejmě pojedou svá sociální témata, často pak v beduínských oblastech, kde palestinský nacionalismus zase tolik nerezonuje. Toto by mohlo být odlišné, kdyby byla ve vládě druhá arabská koalice zvaná „Sjednocená kandidátka“. Ta ale na rozdíl od islamistů novou vládu zřejmě nepodpoří.   

Jak Izraelci přijmou premiéra Naftaliho Bennetta, když ani nevyhrál volby? Ustoupil v tomto případě Jair Lapid, aby kabinet vůbec sestavil?

Izraelský systém je natolik atomizovaný, že takto se můžete ptát prakticky u každého politika s ambicí na premiéra… Většinou nebude mít podporu výrazné části izraelské společnosti. Ale nutnost sestavování širokých koalic v takovém politickém systému může dostat do popředí právě i zdánlivé „outsidery“ s voličsky nominálně malou podporou. A určitě – Lapid by si bez ústupků lidově řečeno „ani neškrtl“. Izraelská politika je často o tak mohutných politických kompromisech, že to může politické formace úplně zlikvidovat. K tomu ostatně v izraelské historii mnohokrát došlo a kompromisy mohou zlomit i Bennetův politický vaz.   

Jak se s Bennettem ve vedení změní přístup Izraele k Palestincům? Budou ti ještě v dobrém vzpomínat na Netanjahua vzhledem k radikálním postojům Bennetta? Nebo naopak nový premiér v široké koalici své návrhy ani neprosadí?

Na Bennetta samotného by se s nadsázkou hodila slavná cimrmanovská hláška pana Smrtky ze hry „Vizionář“, kdy pan Smrtka (zde myšleno Netanjahu) říká: „No jo. Já končím. … A pak jdu na odpočinek a přijde novej. Mladej. Ale to bude sekáč, pánové! Ne jako já. Ten se nezakecá…“. Tedy opravdu působil v izraelsko-palestinských věcech obvykle ještě tvrději, než Netanjahu a dvoustátní řešení vždy halasně odmítal. „Bibi“ je sice stále charismatický, ale přeci jen po sedmdesátce poněkud omšelejší, než čtyřicátník Bennett s pelem úspěšného mladého podnikatele a nekompromisního politického dravce. Kdyby mohl vládnout sám, postavil by izraelskou osadu i Mahmúdovi Abbásovi v obývacím pokoji…  Ale v koalici s ním bude zřejmě dalších sedm hodně odlišných stran, tak uvidíme, co to udělá s ostřím jeho postojů. 

A zatím málokdo zmiňuje, že Bennett by byl vůbec prvním ortodoxním premiérem v dějinách Izraele. Dělení židovské ortodoxie je však složitější, než si mnozí představují. Bennett patří do skupiny takzvaně „moderních ortodoxních židů“, tedy těch, kteří kombinují tradiční víru s modernitou. Jsou tak v rámci izraelské společnosti jakýmsi přemostěním napětí mezi sekulárními Izraelci a ultra-ortodoxními židy (charedim).     

A co čeka. od Netanjahua v opozici a od nového prezidenta Jicchaka Herzoga, který nastoupí v červenci? 

Netanjahu bude zřejmě kolem sebe kopat a hledat nejmenší skulinku, která by mu umožnila triumfální návrat k moci. Herzog, zvaný v Izraeli přezdívkou „Búží“ je z úplně jiné politické krevní skupiny – je moderním centristickým a zároveň také dost necharismatickým politikem. Vzhledem k tomu, že v Izraeli je prezident spíše symbolická postava (v politologickém žargonu někdy nazývaná „kladeč věnců“), tak za absence charismatu toho o něm zřejmě moc neuslyšíme. Ale možná překvapí…  

Skončí podle vás Netanjahu po třiceti letech politické kariéry ve vězení?

Izraelské justiční mlýny již několikrát ukázaly, že když mlít chtějí, tak dokážou být značně nekompromisní. Za trestní delikty tak například zmizeli na čas za mřížemi předsedové velkých stran či dokonce izraelský prezident Kacaav. A možná se nové koalici podaří prosadit zákon, který by znemožnil trestně stíhaným osobám vykonávat funkci premiéra. I to by bylo pro Netanjahua velmi bolestné.  

Vyšlo na iDnes, 4. 6. 2021, tázala se Kateřina Havlická

pátek 21. května 2021

Mezi Izraelci a Palestinci dospěla generace, která nepamatuje jiného premiéra než Netanjahua

S politologem Markem Čejkou o tom, jak se palestinsko-izraelský konflikt proměnil v letech, kdy mu nebyla věnovaná mezinárodní pozornost

Čím si vysvětlujete, že se teď opět rozhořel izraelsko-palestinský konflikt, který byl řadu let překrytý jinými krizemi v regionu?

Jednomu z nejsilnějších raketových útoků na izraelské území ze strany Hamásu, o kterém dnes informují velká média, předcházel celý řetězec událostí, kterému už tolik pozornosti věnováno není.   Již od dubna přispívaly k eskalaci současného napětí nezvykle tvrdé zásahy izraelské policie během letošního ramadánu a následné chuligánství ze strany neklidných mladíků z řad Palestinců a izraelské radikální pravice. Situaci dále vyostřil blížící se verdikt izraelského Nejvyššího soudu ve věci vysídlení palestinských rodin ze čtvrti Šejch Džarra. Vliv mohlo mít také kličkování palestinského prezidenta Abbáse s odklady palestinských voleb. Některé izraelské zdroje také poukazují na skutečnost, že na eskalaci napětí mohl mít zájem i Netanjahu, jehož premiérské křeslo se momentálně hodně pohupuje. Ostatně nebylo by to poprvé, co by nepokoje kolem Chrámové hory pomohly politickému jestřábovi – v roce 2000 obdobné situace mistrovsky využil Ariel Šaron – a stal se následně izraelským premiérem. Každopádně když se následně do konfliktu vložil Hamás a izraelská armáda, násilí nabralo dalšího stupně obrátek.   

                  Zdroj:  The Economist

A co jsou dlouhodobější příčiny konfliktu?

Hlubším důvodem jsou důsledky dění, které začalo s šestidenní válkou v roce 1967, kdy nedlouho po vojenské okupaci Západního břehu, pásma Gazy a Východního Jeruzaléma začala výstavba izraelských civilních sídel na okupovaných územích. Tím získal izraelsko-palestinský konflikt další dimenzi – starousedlíci vs. osadníci – která vyvřela v nespočet násilností, dvě velká povstání (intifády), přičemž ani mírový proces v 90. letech nakonec nedospěl k zásadnímu zklidnění konfliktu. Z hlediska typu konfliktů spadá izraelsko-palestinský mezi spory asymetrické. V tom jde o opotřebovací válku mezi silným aktérem – v tomto případě hlavně Izraelskou armádou, jednou z nejsilnějších armád světa na straně jedné - a aktérem výrazně slabším, dnes hlavně palestinskými militantními hnutími typu Hamásu, na straně druhé. I Hamás je sice v průběhu let stále zbraňově sofistikovanější, ale svou silou bude s Izraelskou armádou vždy nepoměřitelný. Slabší strana však může být v asymetrickém konfliktu pravidelně decimována, ale stačí jí jen „neprohrát“. K „výhře“ by silnější strana musela přikročit k anihilaci nepřítele, což Izrael z mnoha důvodů nemůže, mj. i proto, že se prohlašuje za demokratický stát.   

Proč k těm nezvykle tvrdým zásahům policie došlo právě v průběhu letošního ramadánu?

Situace u Damašské brány, centra východního – arabského – Jeruzaléma a místa trhů a každodenního setkávání z hlediska Izraele permanentně přitvrzuje. K už existujícím checkpointům přibyly letos během ramadánu další, přičemž policie několikrát rozpoutala násilí proti osobám či rodinám, které se večer shromáždily na místě na oslavu přerušení ramadánového půstu. Tvrdý postup proti lokálním obyvatelům i demonstrujícím zvolila pohraniční policie také ve čtvrti Šejch Džarra. Sám jsem byl v minulosti svědkem zdejších demonstrací a obvykle měly formu happeningu, kdy sice k zatčením občas docházelo, ale policie obvykle nepřikročila k nějakému tvrdšímu postupu. Co se týká Chrámové hory, tam byly vždy v době ramadánu menší potyčky mezi policií a palestinskými mladíky poměrně běžné a policie nechala obvykle vášně vychladnout bez nějakých drakonických zásahů. Letos nejen že bezpečnostní síly vnikly do samotné mešity Al-Aksá, kde mj. použila slzné granáty, ale na samotném prostranství Chrámové hory zranila obušky a pogumovanými projektily přes 300 lidí, včetně novinářů a dětí. Právě tato enormně vyhrocená situace na nejposvátnějším místě regionu se stala záminkou pro Hamás, aby se do celé věci vložil.  Jednu z hypotéz, proč byly zásahy izraelská policie právě letos tak tvrdé, jsem nastínil už v předchozí odpovědi. Je faktem, že Netanjahu má za nastalé situace daleko větší šanci na politické přežití ve funkci premiéra.  

O co přesně jde v soudním sporu ohledně vysídlení palestinských rodin ze čtvrti Šejch Džarra?

Řada izraelských právníků i organizací dlouhodobě kritizuje skutečnost, že vypořádání majetkových poměrů mezi Izraelci a Palestinci je z dlouhodobě nespravedlivé. Týká se to hlavně legislativy i soudního rozhodování ohledně osudu palestinských majetků před rokem 1948 (na území bývalé britské Palestiny) a po roce 1967 ve Východním Jeruzalémě, na Západním břehu a v pásmu Gazy. 

Spor o nemovitosti ve čtvrti v Šejch Džarra je dlouhodobě jedním z nejexponovanějším tohoto typu. Jde o soudní řízení mezi tamními palestinskými uprchlíky z období po roce 1948 a izraelskými osadníky po šestidenní válce v roce 1967. Pokud by dopadlo ve prospěch osadníků – k čemuž právě chystané rozhodnutí Nejvyššího soudu, které vyvolalo na místě nedávné demonstrace, směřovalo – by v podmínkách spravedlivého právního systému otevřelo řadě Palestinců právo na jejich rodinné majetky na řadě míst Izraele. A zde je hlavní pointa, že v reálu by se tak mohlo stát jen stěží – k čemuž směřuje ona kritika dvojího metru lokální justice.      

Mešita al-Aksá, jedna z nejvýznamnějších muslimských mešit, stojí na Chrámové hoře, která je zase svatá pro Židy a křesťany. Jaký přístup tam muslimští věřící mají? Palestinci si stěžují na zbytečnou šikanu, například při bezpečnostních kontrolách. Mají pravdu, nebo jsou kontroly přiměřené a smysluplné?

Chrámová hora (pro židy), neboli Posvátný okrsek (pro muslimy), byla od počátku konfliktu, tedy od meziválečných dob britského mandátu, nesmírně emotivním středobodem zájmu nacionalistů z obou stran. Byť šlo často o sekulární politiky a formace, dodávala jejich snahám religiózní posvátnosti. Až později (hlavně po šestidenní válce v roce 1967) se stala důležitým symbolem náboženských fundamentalistů (ať už šlo o osadnické hnutí Guš Emunim, nebo o zárodky Hamásu). Její právní status je velmi komplikovaný, takže jen v náznaku: Se souhlasem Izraele byla správa Hory ponechána i po obsazení Východního Jeruzaléma izraelskou armádou v roce 1967 v rukou wakfu (islámské nadace) a patronát nad ní má jordánská královská rodina. To zaručuje relativně svobodný přístup muslimů, který je však často narušován postupně se stupňujícími osadnickými aktivitami (osadníci si přejí postavit na místě mešit třetí židovský chrám), kterým se dostává ochrany izraelské policie, která má na Chrámové hoře bezpečnostní pravomoc. Protesty proti přítomnosti osadníků či policie (či proti oběma zároveň) se tak nezřídka zvrhnou v násilí, což bylo podobný mechanismus i u aktuální eskalace. 

K jakým nejvýznamnějším posunům/trendům ve vztazích mezi Palestinci a Izraelem došlo v letech, kdy tomu tématu nebyla v našich i ve světových médiích věnována tak velká pozornost jako dříve? 

Čeho jsem si třeba já naposledy všiml při svých častých návštěvách v oblasti, byla vnitřní polarizace obyvatelstva v Izraeli i Palestině. Dříve jsem si myslel, že náboženské komunity a hnutí budou postupně stále více dominovat zdejší politice. Jenže po deseti letech mohu vidět, že religiózních sice přibylo, ale podobně tak posílil i sekulární tábor. Mezi mladými Izraelci a Palestinci také už v podstatě dospěla generace, která nemá v paměti jiného premiéra než Netanjahua. To způsobuje na straně mladých Palestinců nárůst frustrace a znechucení, v Izraeli pak zase vzestup mládežnického nacionalismu. Je to ostatně možné sledovat například u mladých izraelských vojáků, z nichž se někteří chovají stále brutálněji, přičemž starší a zkušenější izraelští důstojníci mohou nezřídka mít na konflikt střízlivější pohled.    

Jak se otázka palestinské budoucnost debatuje v izraelské politice? Jakou roli hrála v opakující se volebních kampaních minulých let?

Vzhledem k tomu, že značnou část izraelského politického prostoru ovládla v uplynulých dekádách pravice, ultrapravice a náboženské strany, tak jsem zaznamenal ve volebních kampaních vůči Palestincům hlavně negativní vymezování. Dialog a obnovu mírového procesu si dnes přejí jen některé menší strany, které mají navíc malý koaliční potenciál. A některé strany – mj. po letošních volbách důležitá strana „Ješ Atid“ Jaira Lapida – se třeba na konflikt dříve soustředila jen minimálně.  

Jaké jsou dneska názory v izraelské společnosti na řešení palestinského konfliktu - a jak se tohle v minulé dekádě změnilo?

Částečně to kopíruje vývoj politiky směrem k nacionalistické pravici. Jinde – třeba v tel-avivské bublině, jak se někdy říká – mě zase překvapil nezájem reflektovat co se děje o pár kilometrů za hranicemi města. Přitom právě zde byl kdysi tak silný aktivismus usmíření a dialogu. Každý si samozřejmě přeje mír – i osadníci, i Hamás – akorát si ho představuje úplně jinak… Na druhou stranu je ale občanský aktivismus v Izraeli stále viditelný na různých platformách, byť je asi i více fragmentovaný a není o něj takový zájem médií jako v dobách mírového procesu.      

Několik arabských státu přestalo podmiňovat navázání diplomatických vztahů vyřešením palestinské krize. Proč a jaké to mělo dopady přímo mezi Palestinci?

Příčin je více – důležitou roli určitě hraje i Trumpovo období, které postavilo byznysový cynismus na piedestal. Řada arabských lídrů chce dnes hlavně kšeftovat, vytvářet megalomanské projekty a vše ostatní, včetně konfliktů v okolí je zajímá, jen pokud je to pro ně výhodné. Zároveň má ale izraelsko-palestinský konflikt i určité rysy z dob studené války, přičemž masová podpora řady arabských zemí byla tehdy velmi ideologická a také neupřímná: například syrský režim využíval konfliktu a permanentního válečného stavu s Izraelem k pacifikaci vlastních občanů. A pak jsou tu také důsledky arabského jara v podobě nových konfliktů, kdy například jen ten syrský co do počtu obětí za uplynulých deset let několikanásobně převýšil oběti všech izraelsko-arabských válek dohromady... Palestinci z oslabování zájmu o jejich kauzu radost nemají, ale není to v kontextu dění na Blízkém východě asi nic, co by je výrazně překvapovalo.      

Existuje momentálně na obou stranách vůbec nějaká vůle k mírové dohodě? 

Pokud se zeptáte běžných lidí ze střední třídy na obou stranách konfliktu, asi vám odpoví pozitivně. Problém je v politice – což v kontextu Izraele znamená třeba vysoce proporční politický systém, který nezřídka neúměrně posiluje moc a vydírání ze strany některých marginálních formací. Ale určitě roli hraje i zřetelný posun Izraelců k nacionalistické pravici, o kterém jsem už mluvil. A ta má často zájem o osadnické projekty a expanzi území, což mimo jiné také souvisí s velkým byznysem a opěvovanými izraelskými start-upy. Ideologie a náboženství může hrát také roli, ostatně někteří osadníci jsou tvrdí fundamentalisté. Avšak častěji se jedná o pragmatiky a oportunisty, kteří za dlouhodobé podpory pravicově-nacionalistických vlád mají prostě více šancí.     

A mezi Palestinci?

V Palestině je situace zdánlivě jednodušší – jde stále v mnoha ohledech o souboj konkurenčních politických hegemonů – Fatahu a Hamásu. Jenže fatahovských papalášů, co si nakradli v době mírového procesu, i hamásnických islamistů, má už řada Palestinců také plné zuby. Bohužel pokusy o politickou alternativu a kritickou politiku jsou už od dob Arafata a šejcha Jásína dušeny oněmi lokálními giganty v samotném zárodku, takže palestinská politika dlouhodobě stagnuje.     

Izraelský prezident hovořil o protižidovském pogromu, poté co arabští demonstranti v několik izraelských městech vypálili židovské obchody i synagogy. To se zdá být novým fenoménem – proč k téhle explozi došlo? jak se v minulé dekádě změnily vztahy Arabů a Židů v izraelských městech? 

To zase záleží město od města. Momentálně se mluvilo hlavně o městě Lod, kde jsou vleklé problémy sociálního charakteru i dlouhodobá diskriminace arabsko-izraelské minority – pro zajímavost: těm se věnuje třeba i místní arabská hiphopová scéna. V podmínkách vyloučených lokalit zde ale nežije jen množství Arabů, ale také židů. Sociální protesty a nepokoje se tu tak často mohou zvrhnout v politické – a k vzájemné nenávisti pak není vůbec daleko. A ve stínu současného rozjitření konfliktu začalo docházet k násilí podobnému pogromům. To je dost nový fenomén a může to znamenat negativní posun ve vztazích mezi židovskými a arabskými občany Izraele (tedy těmi Araby, kteří mají – na rozdíl od Palestinců – izraelské občanství a představují 21% izraelské společnosti). Ty nebyly v uplynulých desetiletích zdaleka tak napjaté jako vztahy mezi izraelskými židy a obyvateli pásma Gazy, Západního břehu a Jeruzaléma.

Jak nepokoje vypadají?

Dochází k rabování, útokům na synagogy, mešity a hřbitovy, jednotlivci jsou ohrožení lynčujícími gangy… Brutalita ale nevychází jen z arabské strany, ale i z židovské. A není to také zdaleka jen Lod, ale podobné problémy byly hlášeny z řady dalších smíšených židovsko-arabských měst jako je Akko, Haifa, Jaffa, Bat Jam a některých dalších. 

Co víme o zmíněné “druhé straně”, tedy o židovských extremistech? Je to také nový trend či nová sociální vrstva?

Židovský ultrapravicový extremismus je dlouhodobý fenomén, kterým se zabývají nejen izraelští novináři, ale i tajná služba Šin Bet. A v posledním desetiletí se extrémistům zvláště daří. Například v březnových volbách se dostala přímo do parlamentu strana Ocma Jehudit, která je dědicem vůbec největšího rasisty v novodobé izraelské historii – rabína Kahaneho. Řada z příznivců radikální pravice má centrum v Jeruzalémě, ale výraznými ohnisky židovského extrémismu jsou tradičně i některé izraelské osady. V mnoha ohledech se jev podobá radikální pravici v Evropě – jedná se často o velmi mladé lidi a je mezi nimi napojení na fotbalové fanoušky, hlavně pak klubu Bejtar Jeruzalém. Mnohá izraelská média se násilnostem sice věnují, ale židovský extrémismus často zlehčují na úkor arabského.

Která izraelská média máte na mysli? 

Hlavně ta největší typu izraelské státní televize, rádia, komerční televize a některé velké deníky jako Jediot Achronot. A pak tu jsou samozřejmě i tiskoviny typu Haarec či internetové portály +972 Magazine, Ha-Makom/The Hottest Place in Hell, Darkenu, Ha-Okets, The 7th Eye a další jsou známé svou velmi kvalitní a mnohem více nestrannou novinářskou prací. Jenže ty mají omezenější čtenářstvo, navíc často vzdělané. Nižší vrstvy obyvatel tato média prakticky nečtou.

Tázal se Tomáš Lindner, vyšlo v Respektu, 17. 5. 2021

čtvrtek 20. května 2021

Diskuse o současné krizi na Blízkém východě a česko-izraelských vztazích

Online Brněnská kavárna na téma "Pohled EU a ČR na Izrael – stejný nebo odlišný?"

Účastníci diskuse: Eva Horelová, vedoucí politické sekce Delegace Evropské unie v Turecku, 
Marek Čejka, politolog a odborník na Blízký východ.

18. 5. 2021

Izrael hoří. Vlnu násilí spustilo i plánované vysídlení Palestinců z východního Jeruzaléma

Vyostřená situace má kromě dlouhodobých příčin – např. slabá pozice Palestinců v asymetrickém konfliktu, rozvíjející se politika osadnictví za vlády Netanjahua, korupce v Palestinské autonomii, konflikt mezi Hamásem a Fatahem – celou řadu těch krátkodobějších. 

Nepokoje započaly s nedávným začátkem muslimského postního měsíce ramadán v polovině letošního dubna, kdy izraelské úřady uzavřely náměstí před Damašskou bránou jeruzalémského Starého města. To je tradičním centrem arabského východního Jeruzaléma, místem trhů a setkávání běžných lidí, což v období ramadánu platí ještě více. 

Nepokoje dále eskalovaly se sporem ohledně plánovaného vysídlení několika palestinských rodin ve čtvrti Šejch Džarra ve Východním Jeruzalémě, kde probíhá letitý spor o pozemky mezi Palestinci a komunitou židovských osadníků, který aktuálně vyostřilo blížící se rozhodnutí izraelského Nejvyššího soudu. Celá záležitost je právně velmi komplikovaná, ale jejím průvodním jevem je dvojí metr k přístupu k palestinskému a židovskému majetku v židovských a arabských stranách města po roce 1948 respektive po šestidenní válce v roce 1967.  

Pouliční násilí postupně nabíralo na obrátkách. Jeho častým aktérem stali nejen mladí Palestinci, ale výrazně také zradikalizovaní izraelští osadníci podobného věku. Ve Starém městě žijí tyto znesvářené skupiny v obzvlášť těsné blízkosti. Obzvláště citlivým momentem pak je, když se násilí přelije na Chrámovou horu, kterou mají obě komunity rovněž „za humny“. Tamní demonstrace, které se nezřídka zvrhnou v házení kamení, či osadnické provokace za doprovodu po zuby ozbrojených policistů, nyní eskalovalo jako už tolikrát v moderní historii v zásahy izraelské policie v areálu Chrámové hory, ale tentokrát i přímo uvnitř mešity al-Aksá. Vyostřená situace byla dále stupňována s blížícím se „Dnem Jeruzaléma“, jehož součástí je rituál, kdy mladí nacionalisté a osadníci provokativně pochodují arabskými částmi Jeruzaléma. Letošní pochod nakonec izraelské úřady na poslední chvíli zrušily. Napětí však v tu dobu už mimořádně gradovalo.  

https://twitter.com/SuleimanMas1/status/1390779055713263620?s=09

https://twitter.com/KhJacki/status/1391633589998084100?s=09

https://twitter.com/nirhasson/status/1391648854198603777?s=09

V této situaci o sobě dalo vědět hnutí Hamás, které dalo Izraeli ultimátum, aby se stáhl z al-Aksá a Chrámové hory. Poté, co se tak nestalo, odpálili jeho militanti (po měsících relativně stabilního příměří) z pásma Gazy proti izraelskému území mimořádně silnou salvu raket Kassám. Část byla zachycena izraelským protiraketovým systémem „Železná kopule“, i tak ale byly ty zbývající schopné zabít několik Izraelců. Následná izraelská odveta proti Gaze byla však ještě krvavější: Usmrtila sice některé radikály z Hamásu a Palestinského islámského džihádu, ale také mnoho civilistů, včetně dětí.  

https://twitter.com/Independent/status/1392509878569095169

Je třeba dodat, že to vše se odehrává na pozadí dlouhodobých krizí izraelské i palestinské politiky. Ty sice nejsou primární příčinou dnešní krize a násilí, ale přinejmenším nepřispěly k jejich deeskalaci. V Izraeli letošního 23. března proběhly již čtvrté parlamentní volby během dvou let, z nichž zatím žádné nebyly schopné přinést stabilní vládu. To je přičítáno na vrub hlavně dlouhodobému premiéru Netanjahuovi, kterému řetězec patových voleb pomáhá udržet se u moci. Situace v povolebních jednáních se zatím vyvíjí tak, že Netanjahu nebyl schopen vládu sestavit, načež byl dalším pokusem pověřen sekulární centrista Jair Lapid. Dnešní vyostření násilí může určitě koaliční jednání i politickou změnu v Izraeli zkomplikovat a znovu posílit Netanjahuovu pozici.   

Dlouhodobá krize provází také palestinskou politiku. Letošního 22. května se měly původně konat po dlouhé odmlce palestinské volby. Ty ale odložil palestinský prezident Abbás z hnutí Fatah s odvoláním na komplikace ze strany Izraele. Mnohé však nasvědčuje spíš tomu, že se spíš začal obávat, že by volby přinést podobné překvapení jako ty předcházející před dlouhými patnácti lety v roce 2006. Tehdy byl oproti volebním průzkumům Fatah poražen politickým křídlem Hamásu. Zdá se tak, že Abbás upřednostnil prospěch vlastní politické formace před volbami, které Palestinská autonomie přitom již tolik potřebovala. Současná radikalizace Hamásu tak nemusí být nutně adresována pouze Izraeli, ale do jisté míry i stávajícímu palestinskému prezidentovi.   

Na zklidnění situace bude mít vliv i aktivita mezinárodních aktérů - na pásmo Gazy a Hamás mají tradičně relativně silné páky Egypťané, na Izrael zase tradičně USA. Bidenova administrativa se pokouší zaujmout odlišný přístup, než Trumpova, která dávala Netanjahuovi bianco šek prakticky na cokoliv. Jak však bude Biden v tlaku na svého spojence úspěšný, se dozvíme relativně brzy.    

Vyšlo na A2arm, 13. 5. 2021

sobota 8. května 2021

Současnost a perspektivy Blízkého východu (videopřednáška)


Závěrečná přednáška jednoho z mých blízkovýchodních kurzů, která se snaží zmapovat současnou geopolitickou, sociální a náboženskou situaci na Blízkém východě a zamýšlí se nad potenciálním vývojem v regionu v krátkodobém horizontu.
Pozornost je věnována procesům a konfliktům nastartovaných arabským jarem, a dále pak situaci v Sýrii, Turecku, Saúdské Arábii, Íránu a Izraeli/Palestině.

pondělí 3. května 2021

Stručný vývoj Saúdské Arábie (videopřednáška)


Od konflikt Osmanské říše s wahhábisty v 19. století, přes vznik Saúdského království v roce 1932 až po současného krále Salmána a korunního prince MBS.

pátek 30. dubna 2021

Stručný vývoj Osmanské říše (videopřednáška)


Turkické národy, konflikt Osmanů s Byzantskou říší, dobytí Cařihradu, Osmanská expanze na Blízkém východě a v Evropě, sultánova moc, millety, slábnutí Osmanské říše, "nemocný muž na Bosporu", mladoturci, první světová válka.

Technická: neměl jsem dobře nastavený mikrofon, takže je to potřeba docela osolit, aby to bylo dobře slyšet. Pardon. 

čtvrtek 25. března 2021

Komentář k volbám v Izraeli (24. Kneset)

Ve čtvrtých parlamentních volbách během dvou let strana Likud premiéra Benjamina "Bibiho" Netanjahua sice jednoznačně zvítězila, její možnosti na sestavení vlády to zatím nezajišťuje (hlasy se stále dopočítávají, byť zbývá už jen pár procent). 

Izraelská společnost se dlouhodobě posouvá doprava k pravicovému nacionalismu, což však sebou přineslo i hluboké rozkoly právě v pravicovém táboře – vedle Likudu tak dosáhly slušných výsledků i pravicové strany Jamina, Nová naděje a Náš domov Izrael. Do Knesetu navíc v silné sestavě pronikla i ultrapravicová koalice Náboženský sionismus. Mnohé pravicové strany se od Likudu ideologicky až tak neliší, takže dělícím faktorem se stává hlavně řevnivost jejích politických vůdců a kritika osobnosti dlouholetého premiéra Netanjahua. Na jednu stranu tak je zde jeho charisma, umocněné mimořádnými rétorickými schopnostmi a akceschopnost – či „všehoschopnost“, které mu dlouhodobě zajišťují velmi stabilní voličskou přízeň. Na stranu druhou je zde jeho odlišný – a rovněž reálný – obraz jakožto kriminálního korupčníka snažícího se za každou cenu uniknout spravedlnosti, což je doprovázeno rostoucím populismem a autoritarianismem, který irituje nejen mnoho běžných Izraelců, ale i další pravicové vůdce, kteří by ho rádi vystřídali u moci. 

Zdroj: Haarec, 27. 3. 2021

O sestavení vlády možná rozhodnou izraelsko-arabští islamisté

Volby sebou přinesly i některá překvapení – posílila sekulárně-centristická strana Ješ Atid, která skončila druhá a zároveň zůstala v Knesetu i středová strana Modrobílí, která se v předešlé triádě voleb snažila usilovně – a neúspěšně – odstavit Netanjahua od moci. Také dlouhodobě stagnující izraelská levice – hlavně Strana práce a Merec – nakonec volby přežila. "Bibi" se zřejmě bude moci spolehnout i na dvě tradiční náboženské kandidátky – sefardskou stranu Šas a aškenázský Sjednocený judaismus Tóry. V Knessetu také zasedne opět levicově-arabská Společná kandidátka a umírněná islamistická strana Ra'am. Ta druhá se, pro mnohé překvapivě, může stát jazýčkem na politických vahách, protože není vyloučeno, že Netanjahua podpoří (Netanjahu z pragmatických důvodů cílil ve své poslední kampani na izraelské Araby/Palestince, protože si byl vědom, že na pravicové strany se spoléhat nemůže). 

(Podrobnější komentář izraelského magazínu +972 k důležité roli izraelských islamistů a "Bibiho" úspěšné strategii "rozděl a panuj" zde)

Vliv očkování na volby

Izraelská očkovací strategie má určitě globálně velmi silné „pí-ár“ i přízeň nejen ve stabilním táboře voličů Likudu, ale i ve velké části izraelské společnosti (podrobný komentář Nataši Dudinské k vakcinaci v Izraeli zde, zároveň ji děkuji za komenty k tomuto textu). Kromě oprávněné chvály se však objevila i řada fakt, která ukazují izraelskou vakcinaci ve střízlivějším světle: Byly zde velké kontroverze kolem samotného zajišťování vakcín od farmaceutických gigantů, podobně tak jako kolem její distribuce pro obyvatelstvo okupovaných území, za které Izrael zodpovídá, či otázky segregace „očkovaní – neočkovaní“. A pak je tu ale ještě jeden přehlížený faktor: Jsou jím rebeliózní postoje mohutné izraelské ultraorotodxní židovské komunity (charedim) proti pandemickým opatřením. Charedim však nemůže Netanjahu příliš dráždit, neboť bez jejich politických stran by jeho politická existence byla už velmi pravděpodobně minulostí. 

Ekonomické dopady voleb

V řeči globálních ukazatelů a čísel je na tom izraelská ekonomika dobře a patří například stále i mezi nejinovativnější ekonomiky světa. Nejen start-upy je však běžný člověk živ a není to tak dlouho, co se přes půl miliónu Izraelců vydalo kempovat do ulic svých měst, aby protestovali proti astronomickým částkám za bydlení a za zlevnění základních potravin. To se během uplynulého desetiletí příliš nezměnilo. To jsou však hlavně interní ekonomické problémy, které  zřejmě nebudou mít nějaký výrazný dopad na izraelský byznys se zahraničím, včetně na obchod s Českou republikou. Na druhou stranu nezapomínejme, že premiantem v přátelství s Izraelem a komunikaci izraelských zájmů v Evropě už není Česko. Tuto štafetu v uplynulých letech od nás převzalo Maďarsko premiéra Orbána, se kterým si Netanjahu výborně rozumí, bez ohledu na antisemitské podhoubí některých pro-orbánovských maďarských nacionalistů a další kontroverze.     

Bibiho zahraniční politika a volby 

Netanjahuovi nebylo možné v tandemu s Trumpem upřít diplomatické úspěchy v navazování vztahů se vzdálenějšími arabskými zeměmi – hlavně s Emiráty (SAE), Bahrajnem, Súdánem a Marokem. Jejich motivem však nebyly ani tak mírové ideály, jakými disponovali někteří dřívější izraelští premiérové (hlavně Rabin a Peres), jako spíše pragmatické obchodní uvažovaní, často pak o zbraňových kontraktech. Svou roli sehrály taky proti-íránské sentimenty sdílené "Bibiho" administrativou s řadou arabských zemí. 

Netanjahu však není zdaleka tak úspěšný v kontaktech s blízkými sousedy. To se zvlášť výrazně projevilo na nebývalé stagnaci vztahů s Jordánskem, se kterým má Izrael nejdelší hranici. Zvláště Netanjahuovy přístupy k Palestincům, hlavně pak formou otevřené podpory výstavby izraelských osad a jejich anexe, jsou zde označovány za jádro problému. Několik týdnů stará diplomatická přestřelka mezi Netanjahuem a jordánskou administrativou tento propad vzájemných vztahů ještě více vyostřila. 

Uvidíme také, jak se bude k Netanjahuovi stavět Joe Biden, jehož blízkovýchodní politika se – v kontextu zatím velmi krátkého období – nejeví zdaleka tak pasivní a bezbarvá, jak se očekávalo. Netanjahu – či jiný izraelský premiér – tak už nebudou nutně disponovat bianco šekem prakticky na jakýkoliv politický krok, jako se to dělo za Trumpa.

Některé komentáře se objevily v textu v deníku E15.

Další komenty k volbám: 

čtvrtek 31. prosince 2020

Hnědé košile exotického střihu - Nacismus a fašismus mezi Araby a muslimy za druhé světové války

Mezi světovými válkami byla politická situace na Blízkém východě mimořádně napjatá, především kvůli dopadům první světové války. V důsledku toho se i v arabských a muslimských kruzích uchytilo několik směrů, inspirovaných hitlerovským a mussoliniovským myšlením.

V období 1914–1918 považovali arabští nacionalisté Londýn za svého spojence proti tureckým vládcům, spojencům Berlína a Vídně, ve 20. letech se však situace změnila. Rozparcelování teritorií poražené Osmanské říše Británií a Francií v nich vyvolalo obrovské zklamání, pocit zrady, deziluze a vzdoru. Prakticky všechny části rozpadlého impéria, kde žili Arabové, se totiž staly součástí takzvaných mandátních území, které se v praxi podobaly koloniím. Britové převzali pod svou správu Irák, Zajordánsko a Palestinu a Francouzi Sýrii s Libanonem.

Němečtí vojáci a muslimská žena v Mostaru.
Rozděl a kontroluj

Mandátní administrativa neomezila jen právo místních na sebeurčení, kterého se nacionalisté dožadovali, ale vytvářela i silné společenské štěpení a konflikty. To činila mimo jiné výběrem a preferováním různých klientských, kmenově-nábožensko-politických skupin za spojence. Šlo o politiku, která přispívala k rozeštvání lokálního obyvatelstva proti sobě, čímž zároveň oslabovala potenciální odpor proti novým vládcům. V roli spřízněnců se obvykle jednalo o menšiny, z různých důvodů Západu bližší, které mandátní správy dosazovaly do klíčových politických pozic, zatímco většinové komunity často politicky i jinak ostrakizovaly.

V Libanonu se tak například francouzskými klienty stali tamní maronitští křesťané. V meziválečné Palestině zase Britové zpočátku jednoznačně podporovali sionistické Židy proti Arabům. A v Iráku postavila vláda Jeho Veličenstva do čela země minoritní sunnity oproti šíitské a kurdské většině. Cílem takovéhoto posilování vybraných menšin spočíval krom výše uvedeného v oslabování nacionalistů, které poválečný vývoj nejvíce zklamal, a proto se nejvýrazněji radikalizovali. Řada z nich byla z tábora sekulárnějších sunnitských muslimů, ale mezi nacionalisty, často dokonce mezi jeho ideology a vůdci, se nacházelo mnoho křesťanů (z různých rozdrobených východních církví). Potenciál pro rozvoj nacionalismu se silným protikoloniálním a protiimperiálním nábojem tak byl na meziválečném Blízkém východě velmi silný. Navíc ze západního prostředí pronikaly do regionu mnohé ideologické a politické vlivy, které podobným postojům napomáhaly.

Muslimskému prostředí se vlivy fašismu a nacismu poměrně dlouho vyhýbaly, a necílila na ně ani propaganda z Berlína. Arabové příliš nezapadali do nacistických rasových teorií – v jednom ze svých projevů se o nich Hitler dokonce vyjádřil jako o „poloopicích“. Jindy se však už vyjadřoval daleko smířlivěji a neskrýval také jistý obdiv k Íráncům a Turkům. Stejně dvojznačně chápali nacisté a fašisté islám (více v článku Nacismus a náboženství). Nepřítelem číslo jedna pro NSDAP byli jednoznačně vždy Židé, k ostatním náboženstvím zaujímala pragmatické pozice. V případě Arabů a muslimů přispíval k pragmatismu vůči nim často geopolitický význam oblastí, které obývali. 
Nejznámější fotografie ze setkání
velkého jeruzalémského muftího Husajního s Hitlerem.
Restart velké Asýrie?

Na samotném meziválečném Blízkém východě se fašizující tendence mnohdy silněji než u muslimů projevovaly v prostředí křesťanských intelektuálů – ať už řeckopravoslavných, maronitských či řeckokatolických. Tak jako v Evropě, i v arabském světě si mezi sebou lokální mutace fašismu konkurovaly.

Velmi zvláštním a dodnes zajímavým případem se stala Syrská sociálně nacionální strana (SSNP, používala též označení Syrská lidová sociální strana). Existuje od roku 1932, kdy ji (nikoliv v Sýrii, ale v libanonském Bejrútu) založil řeckopravoslavný křesťan Antún Saade (1904–1949). Formace se již svým názvem inspirovala u NSDAP a její hlavní ideologií se po vzoru velkoněmecké Říše stala idea Velké Sýrie, která se měla rozkládat na území dnešního Libanonu, Sýrie, Izraele, palestinských území, Sinaje, Kypru, Jordánska, Iráku a Kuvajtu. Z Hitlerových a Mussoliniho koncepcí převzala kult vůdce, organizační strukturu, rasové (především antisemitské) postoje a celkovým proti-osvícenecký duch. Těžiště strany bylo v Libanonu.

Přestože byl Saade etnický Arab (nenechme se zde mýlit jmény, která mají křesťanští Arabové odlišná od muslimských), jeho ideologie nepředstavovala nějakou variaci panarabismu. Ani křesťanství nemělo vytvářet onen nezbytný jednotící tmel, do Saadovy ideologie a územního konceptu se vešli, s výjimkou Židů, arabské i nearabské národy, muslimové, křesťané i sekularisté. Velká Sýrie chtěla být konkurenčním projektem panarabského nacionalismu. Saade nahrazoval arabskou identitu kulturně i rasově nadřazeným „syrianstvím“, přičemž ho patrně inspirovala i dávná, kulturně vyspělá a rozsáhlá Asyrská říše. Nacismus ovlivnil též symboliku strany – dodnes používaný prapor SSNP vznikl z vlajky hitlerovského Německa s vlastní verzí svastiky (jako rudého slunečního kotouče) ve středovém kruhu. Členové uskupení také dodnes zdraví zdviženou pravicí. Je zajímavé, že na samotnou NSDAP Saadeho strana velký dojem neudělala a nedošlo ani k žádné vzájemné spolupráci.

Během dalšího, hlavně už poválečného vývoje prodělala SSNP výraznou ideologickou transformaci a řadu až neuvěřitelných veletočů, rozdělila se na dvě bojující frakce a přiblížila se od krajně pravicové pozice k levicovým postojům. Při svém mnohdy ilegálním působení (které trvalo například v Sýrii až do roku 2005) se pokusila o dva státní převraty v Libanonu – první proběhl v roce 1949 (po něm Saadeho popravili) a druhý v roce 1961.

SSNS byla velmi aktivní i v době občanské války v Libanonu (1975–1990), kdy většinou bojovala na straně levicových a muslimských sil (včetně komunistů) proti fašizujícím maronitským falangistům a její křesťanské členky provedly několik sebevražedných atentátů proti izraelské armádě. Saadeho následníci se nakonec stali podporovatelem syrského režimu strany Baas (Socialistická strana arabské obrody). Dnes jsou pevnými stoupenci režimu syrského prezidenta Bašára Asada a jejich milice ho podporovaly v občanské válce společně s proíránskými šíity. Většina členů SSNP přitom patří k řeckopravoslavným Arabům.
Antún Saade s emblémem SSNP
Raději Féničané než Arabové

Velmi silně ovlivnil fašismus jinou část křesťanů v Libanonu – maronity, církev propojenou s Římem. V roce 1936 založil představitel významného maronitského klanu Pierre Džamáíl (1905–1984) Falangu či Libanonskou falangistickou stranu (arabsky zkráceně Katá´ib). Přímou inspirací k jejímu vzniku byly Džamáílovy fascinující dojmy z nacisty grandiózně organizované olympiády v Berlíně v roce 1936, kterou navštívil jako kapitán libanonského fotbalového týmu. V praktické rovině pak chtěl napodobit španělskou Falangistickou strana. Pod heslem „Bůh, národ a rodina“ se kromě fašistického populismu, autoritářství a katolického ultra-konzervativismu inspirovala i v typických pozdravech. Aby se falangisté (etničtí Arabové) odlišili od panarabského nacionalismu, adaptovali mýtus „fénicianismu“. Ten měl odkazovat k údajným předarabským, antickým kořenům maronitů, přičemž měl zároveň vyjádřit i jejich nadřazenost nad arabskou kulturou.

Militantnost falangistické ideologie se naplno projevila až později – v libanonské občanské válce v letech 1975–1990, kdy jejich milice patřily k hlavním aktérům konfliktu. A jestliže nepřátelé Falangy z výše popsané SSNP patřili k protiizraelskému odboji, byli naopak protipalestinští maronitští falangisté s určitými přestávkami spojenci Izraele, kterému při dodávkách zbraní příliš nevadila jejich fašismem a nacismem inspirovaná minulost. 

Husajní, Kajlání, Páhlaví

Pokud jde o muslimské vrstvy, teprve s blížící se druhou světovou válkou zvýšila německá propaganda svou aktivitu rovněž v britských a francouzských dominiích. Nacistům nahrávala též skutečnost, že ve 20.–30. letech v Palestině velmi eskaloval arabsko-židovský konflikt, během něhož většina arabských nacionalistů sympatizovala s palestinskými Araby. Koho pokládala nacistická propaganda za hlavního viníka, nemusíme připomínat. Již tak silný arabský antisionismus se postupně začal v některých případech propojovat s nacisty exportovaným antisemitismem. Ten vycházel jak z tradičních evropských protižidovských stereotypů, tak i z různých rasových teorií. Typickým příkladem osobností ovlivněných nacistickou ideologií byl palestinský muftí Hadži Amín Al-Husajní (1897–1974) či irácký premiér Rašíd Al-Kajlání (1892–1965). Nebyla také náhoda, že v Iráku proběhl v roce 1941 brutální protižidovský pogrom (Farhúd). Silný vliv třetí říše se projevoval i u íránského šáha Rezy Páhlavího (1878–1944), kterého nakonec během druhé světové války Spojenci donutili abdikovat. Pro zajímavost lze zmínit i krátkodobou existenci miniaturní, asi 600členné Národně socialistické dělnické strany Íránu (známé pod zkratkou SUMKA) v roce 1952. 

Nacistická propaganda se snažila působit na meziválečný Egypt, v němž i přes formální nezávislost země zůstával britský vliv stále silný. Jedna z prvních moderních islamistických organizací – egyptské Muslimské bratrstvo – začala během druhé světové války připravovat protibritské povstání a někteří jeho členové počítali s přítomností Rommelova Afrikakorpsu jako se spojencem. Pomoc a inspiraci u nacistů údajně tehdy hledali také někteří představitelé egyptské armády, z nichž později vznikla organizace Svobodní důstojníci, která v roce 1952 svrhla krále Farúka. Vlažné sympatie k Německu u egyptských islamistů a nacionalistů byly ovšem spíš pragmatické – v duchu teorie o „nepříteli mého nepřítele, který je mým přítelem“. 

Militantní odpor vůči Britům – a s ním související sympatie s nacisty – nebyl zdaleka jen fenoménem arabsko-muslimského světa. Analogii měl i mezi některými indickými nacionalisty, a dokonce u malé částí sionistických Židů. Radikální sionista Abraham Stern (1907–1942) natolik nenáviděl britskou mandátní správu, že se boj proti ní stal pro jeho organizaci naprostou prioritou. Trval na tom dokonce i za války, kdy bylo každému jasné, kdo evropské Židy vraždí a kdo naopak bojuje proti jejich likvidátorům. Stern se přesto naivně domníval, že by nacistické Německo mohlo odeslat evropské Židy do Palestiny, kde by pak bojovali proti Britům. Sternův dopis nacistickým diplomatům v tomto duchu zůstal bez odpovědi. Organizace Lechi (Bojovníci za svobodu Izraele), kterou Stern vedl, byla nejpravicovějším extrémem židovského spektra, měla však pouze stovky členů.

Také v Indii v tamním nacionalismu existovala muslimská linka. Tamní protibritští nacionalisté našli charismatického vůdce v osobě hinduisty a předsedy Indického národního kongresu Subháše Čandry Bóseho (1897–1945). Jeho příběh se v mnohém podobal příběhu muftího Al-Husajního. Na začátku války odjel do Německa, kde se setkal s tamními pohlaváry, včetně Hitlera. Mezi jeho stoupenci se nenacházeli jen hinduističtí nacionalisté, ale též indičtí muslimové a jiná náboženství a etnika. Malá indická jednotka později dokonce bojovala po boku nacistů při vylodění Spojenců v Normandii. Bóse ale zaměřil svou pozornost hlavně na Dálný Východ, kam ho dopravila německá ponorka. Ve spolupráci s Japonci reorganizoval takzvanou Indickou národní armádu (Azad Hind) v níž se jedním z nejvyšších důstojníků stal indický muslim Šáh Nawaz Chán (1914–1983). Azad Hind se na Dálném východě několikrát dostala do bojů s britskými a dalšími jednotkami, takže Indové, včetně muslimů, se často utkali v bratrovražedném zápase. Může se nám dnes jevit jako velký paradox, že v poválečné Indii byli členové pro-nacistické a pro-japonské armády oslavováni daleko více než Indové, kteří sloužili britské koruně. I v dnešní indické historiografii má Bóse čestné místo, podobně jako v izraelské Stern.
Zakladatel libanonské Falangy Pierre Džamáíl.
Znalci tamního prostředí popisují tuto část maronitů
jako kombinaci španělských falangistů a sicilské mafie
Handžar a Skanderbeg

Během období 1939–1945 se mnoho muslimů a Arabů ocitlo na území obsazeným silami Osy. Někteří byli odvedení do pomocných sil německé armády, případně do nich nastoupili jako dobrovolníci, jiní zase čelili perzekuci. Nejznámějším pronacistickým Arabem-muslimem je jeruzalémský muftí Al-Husajní. Muftího pronacistická a protižidovská propaganda však nepadla v Palestině na příliš úrodnou půdu, neboť přibližně 9 000 arabských Palestinců narukovalo do britské armády. Naopak viditelným výsledkem muftího aktivit byl podíl na organizaci 13. horské divize SS Handžar (13. Waffen-Gebirgs-Division der SS „Handschar“), složené z bosenských muslimů a Chorvatů. Ta pod velením chorvatsko-německého důstojníka Desideria Hampela (1895–1981) prováděla akce proti jugoslávským partyzánům a vraždila bosenské Srby, čímž se mstila za masakry muslimů ze strany srbských nacionalistů-četniků (z nichž většina během války taktéž spolupracovala s Němci). V době své největší síly měla divize Handžar 17 000 vojáků. Další jednotka, na jejímž vzniku se muftí podílel, byla dobrovolnická divize Wehrmachtu, označovaná jako Legie svobodné Arábie (Legion Freies Arabien) převážně z rekrutů ze severní Afriky. Ta se koncem války účastnila hlavně protipartyzánských akcí v Řecku a na Balkáně.

Další formací s výrazným počtem muslimů byla albánská 21. horská divize SS „Skanderbeg“ (21. Waffen-Gebirgs-Division der SS „Skanderbeg“/albanische Nr. 1). Ta však ani zdaleka nedosáhla síly Handžaru (měla jen 6 500 mužů) a šlo spíše o brigádu než divizi. Navzdory existenci albánské jednotky SS zní asi překvapivě fakt, že to byla právě tato evropská muslimská země, ve které jako v jediném státu obsazeném nacisty žilo po válce více Židů než před ní. Řada Albánců nejen že poskytla židovským uprchlíkům azyl, ale navíc různé úřady vydaly potvrzení, že jde o muslimy, což je zachránilo před deportacemi. Řada vyznavačů islámu také po válce získala titul „spravedlivý mezi národy“ za záchranu Židů před holocaustem, mezi nimi několik Albánců. Zřejmě nejslavnějším „muslimským Schindlerem“ se stal íránský diplomat ve Francii Abdol Hosejn Sardárí (1914–1981), který zachránil několik tisíc tamních osob značených nacistickými zákony za Židy.
Fez nošený členy albánské divize SS "Skanderbeg". 
Pomocníci na špinavou práci

Na Balkáně i jinde působilo ještě několik menších pronacistických útvarů se zastoupením vyznavačů islámu. V muslimské části jižního Srbska – Sandžaku – operovala zvláštně pojmenovaná formace – SS a policejní sebeobranný pluk „Sandžak“ (SS und Polizei-Selbstschutz-Regiment „Sandschak“). Na straně francouzských kolaborantů zase existovala menší paramilitární jednotka Severoafrická legie (Légion nord-africaine) vedená francouzským gestapákem Henri Lafontem a alžírským nacionalistou Mohammedem Al-Mádím. 

Zvláštním případem, kdy se muslimové dostali do služeb Říše, představovali sovětští zajatci. SSSR se k vlastním lidem, kteří padli do rukou nepřítele, choval brutálně a de facto je považoval za zrádce. Strach ze stalinské politiky ve spojení s dávkou nacistické propagandy tak přiměl nejednoho zajatého vojáka Rudé armády k boji na opačné straně fronty. Množství bývalých sovětských občanů v řadách Wehrmachtu a Waffen-SS pocházelo hlavně z pobaltských zemí, Ukrajiny i Ruska (vlasovci), méně pak z řad turkestánských muslimů (Středoasijci, Tádžici, Ujguři), ještě menší část představovali Azeři, Kavkazané a Tataři. Většina z nich, která se přidala k Němcům, působila spíše v podpůrných jednotkách a jen část nastoupila znovu do bojů. Ve srovnání s bosenskými či albánskými muslimy však do Waffen-SS vstoupil jen zlomek z muslimských zajatců Rudé armády.

Desetkrát víc spravedlivých

Historické práce o druhé světové válce ukazují, že na straně Osy se bojů zúčastnilo přibližně 500 000 muslimů. Ve spojeneckých armádách pak lze celkově dojít k číslu 5 000 000 vyznavačů islámu. Co se týká etnického složení muslimů na straně Osy, tam převažovaly hlavně národy střední Asie a pak bosenští muslimové (původem Slované) či Albánci. Arabů sloužilo ve Wehrmachtu či Waffen-SS poměrně málo. Hlavním motivem pro vstup muslimů do ozbrojených sil Osy nebylo náboženství, ale především vypjatý antikolonialismus a nacionalismus. V případě zajatců z Rudé armády šlo často o výběr ze dvou možností: smrt v koncentráku (v lepším případě obrovské utrpení v zajetí s vidinou návratu ke Stalinovi), nebo boj za Hitlera.

Doporučená literatura k tématu: 

Achcar, G.: The Arabs and the Holocaust. New York 2010
Herf, J.: Nazi Propaganda for the Arab World. London 2010
Morris, B.: Righteous Victims: A History of the Zionist-Arab Conflict, 1881–2001. New York 2001
Hoare, M. A.: The Bosnian Muslims in the Second World War. Oxford 2014
Ruelle, G. – Desaix, D.: The Grand Mosque of Paris: A Story of How Muslims Rescued Jews During the Holocaust. New York 2010
Trigg, J.: Hitler's Jihadis: Muslim Volunteers of the Waffen-SS (Hitler's Legions). Cheltenham 2009

-mč-

Vyšlo v revue Válka - Speciál II. světová válka, prosinec 2020

pondělí 28. prosince 2020

Christian Armed Groups: A forgotten actor of the Middle Eastern conflicts

Although radical Islamism is the most widely discussed and widespread type of religion-related violence today, even other major religions are not free from links with violence, including Christianity. The text will focus on several Middle East conflict areas where Christian activities and violence have been present in the modern history of the region. In the light of Phil Williams's violent non-state actor (VNSA) typology it will explain the concept of Middle Eastern Christian violence – from the aggressive-dominant violence seeking to maintain political status quo (Lebanon during the Civil war), through nationalist-liberation movements (Israeli-Palestinian conflict) to  purely defensive violence (Iraq after 2003 and Syria after 2011).

See the article here. (Obrana a strategie, č. 2/2020)

Křesťanské ozbrojené skupiny - Zapomenutý aktér blízkovýchodních konfliktů

Přestože je radikální islamismus dnes nejrozšířenějším a nejznámějším druhem násilí spojeným s religiozitou, ani další velké náboženské systémy nejsou propojení s násilím ušetřeny, včetně křesťanství. Text se zaměří na několik oblastí moderních konfliktů na Blízkém východě, kde jsou násilné křesťanské aktivity přítomny a zasadí je do typologie násilných nestátních aktérů (VNSA) Phila Williamse – od agresivně-dominantního násilí usilujícího o zachování politického status quo (Libanon během občanské války), přes nacionalistická osvobozenecká hnutí (izraelsko-palestinský konflikt) až po čistě obranné násilí (Irák po roce 2003 a Sýrie po roce 2011).

Článek zde(Obrana a strategie, č. 2/2020)

neděle 20. prosince 2020

Pět pilířů islámu dle Babiše

Netuším, kdo je v tomto případu Stvořitelem (dostalo se to ke mě přes internety), ale jako didaktická pomůcka je to velmi Ftipné a illustrační obrázky velmi věci znale vybrány;) 




neděle 6. prosince 2020

Diskuse o terorismu v Evropě s Miroslavem Marešem a Štěpánem Výborným


Diskusi organizovali Mladí demokraté 3. 12. 2020 a když zkopírujete jeden z odkazů níže do vašeho prohlížeče, tak se to snad otevře..

<iframe src="https://www.facebook.com/plugins/video.php?height=314&href=https%3A%2F%2Fwww.facebook.com%2Fmladidemokrate%2Fvideos%2F1303673163326756%2F&show_text=true&width=560" width="560" height="429" style="border:none;overflow:hidden" scrolling="no" frameborder="0" allowfullscreen="true" allow="autoplay; clipboard-write; encrypted-media; picture-in-picture; web-share" allowFullScreen="true"></iframe>

https://fb.watch/2cu53rUmew/

středa 2. prosince 2020

Doporučená literatura v češtině ku studiu Blízkého východu

Častá otázka, kterou dostávám v různých diskusích se týká knížek a textů, které doporučuji ke studiu Blízkého východu. Tak tady některé ty bichle jsou - není to samozřejmě vyčerpávající výčet a je to opravdu jen základ (a navíc teď sem dávám jen ty české a aspoň ještě relativně up-to-date). Občas to zaktualizuju, pokud si na to budu pamatovat :)  ..

Avineri, Š.: Zrození moderního sionismu, Judaika, Praha 2001

Barša, P.: Západ a islamismus – střet civilizací nebo dialog kultur?, CDK, Brno 2001

Beránek, O. (ed.): Arabské revoluce – Demokratické výzvy, politický islám a geopolitické dopady, Academia 2013

Beránek, O.: Saúdská Arábie mezi tradicemi a moderností, Volvox Globator, Praha 2007

Beránek, O.; Ostřanský, B. (ed.): Islámský stát: Blízký východ na konci časů, Academia 2016

Bureš, J; Čejka, M., Daniel, J.: Muslimské bratrstvo v současnosti, Academia 2017 

Buruma, I; Margalit, A.: Okcidentalismus, Lidové noviny, Praha 2005

Čech, L.: Írán a kultura mučednictví, Academia, Praha 2016

Čejka, M.: Korán, meč a volební urna - Zdroje a podoby islamismu, Academia, 2020

Čejka, M.: Izrael a Palestina, Barrister & Principal, Brno 2013 

Čejka, M: Judaismus a politika v Izraeli, Barrister & Principal, Brno 2009 

Čejka, M., Kořan, R.: Rabíni naší doby, Barrister & Principal, Brno 2010 

Čejka, M.:  Encyklopedie blízkovýchodního terorismu, Barrister & Principal, Brno 2007

Černý, K.: Svět politického islámu, Praha, Nakladatelství Lidové noviny, 2012

Černý, K.; Tureček, B.: Význam kmenové společnosti v 21. století, Nakladatelství Lidové noviny 2015

Fiala, P.; Hanuš. J.; Vybíral. J. (eds.): Autorita v abrahamských náboženstvích – náboženské a politické aspekty autority v judaismu, křesťanství a islámu, CDK, Brno 2005

Gombár, E.: Kmeny a klany v arabském Maghribu, Praha, Karolinum 2008

Gombár, E.: Kmeny a klany v arabské politice, Praha, Karolinum 2004

Chapman, C.: Čí je země zaslíbená? Pokračující krize mezi Izraelem a Palestinci, Volvox Globator, Praha 2003

Introvigne, M.: Hamás – Islámský terorismus ve Svaté zemi, Vyšehrad, Praha 2003  

Juergensmeyer, M.: Teror v mysli Boží – globální vzestup náboženského násilí, CDK, Brno 2007

Kepel, G.: Válka v srdci islámu, Karolinum, Praha 2006

Kepel, G.: Boží pomsta – křesťané, židé a muslimové znovu dobývají svět, Atlantis, Brno 1996

Kovács, A.: Alláhovi bojovníci: Vizuálna kultúra islámskeho radikalizmu, Chronos, Bratislava 2009

Kropáček, L.: Na cestě k porozumění Orientu a Africe: Vybrané texty z let 1964-2016, Karolinum, Praha 2018  

Kropáček, L.: Duchovní cesty islámu, Vyšehrad, Praha 2015

Kropáček, L.: Islám a Západ – Historická paměť a současná krize, Vyšehrad, Praha 2002  

Kropáček, L.: Blízký východ na přelomu tisíciletí – Dynamika přeměn v muslimském sousedství Evropy, Vyšehrad, Praha 1999 

Kropáček, L.: Islámský fundamentalismus, Vyšehrad, Praha 1996

Kropáček, L.: Súfismus: Dějiny islámské mystiky, Vyšehrad, Praha 2008 

Mendel, M.: Arabské jaro, Academia 2015

Mendel, M.: S puškou a Koránem – Pojmy a argumenty soudobého islámského fundamentalismu, Orientální ústav AV ČR, Praha 2008

Mendel, M.: Náboženství v boji o Palestinu, Atlantis, Brno 2000

Mendel, M.: Islámská výzva, Atlantis, Brno 1994

Mendel, M.: Džihád – islámská koncepce šíření víry,  Atlantis, Brno 2010

Ostřanský, B.: Atlas muslimských strašáků, Academia, Praha 2014

Pavlincová, H.; Horyna, B. (eds.): Slovník judaismus, křesťanství, islám, Nakladatelství Olomouc, Olomouc 2003  

Sorby, K.: Arabský východ 1945–1958, SAP, 2005

Souleimanov, E.: Konflikt v Čečensku: Minulost, současnost, perspektivy, SLON, Praha 2012

Šmíd, T. a kol.: Zapomenuté konflikty, CDK, Brno 2016

Qutb, S.: Milníky na cestě, Academia, Praha 2013

Tureček, B.: Nesvatý boj o Svatou zemi, Knižní klub 2011 

Tureček, B.: Labyrintem Íránu, Knižní klub 2013 

Tureček, B.: Blízký východ nad propastí, Knižní klub 2016

Ťupek, P.: Salafitský islám, Academia 2016  

Kolektiv autorů: Encyklopedie – světový terorismus, Svojtka&Co., Praha 2001


Doporučené podcasty k Blízkému východu (v angličtině):

•       LSE Middle East Podcast

•       POMEPS Conversations

•       Ottoman History Podcast

•       Middle East Law and Governance

úterý 27. října 2020

Džihádismus je hrozba, muslimy ale nedémonizujme. Čejka napsal důležitou knihu

Recenze na knihu: "Korán, meč a volební urna"  od Martina Nováka, vyšlo na aktuálně.cz, 27. 10. 2020

Děje se to zrovna v době, kdy se na pulty českých knihkupectví dostala kniha, jejímž cílem je udělat jasno v těchto pojmech. Kromě jiného se věnuje právě sporům o příčinu islamisticky motivovaného násilí ve Francii. Autorem publikace nazvané Korán, meč a volební urna: Zdroje a podoby islamismu je pětačtyřicetiletý politolog Marek Čejka. Dlouhodobě se věnuje Blízkému východu, napsal knihy Judaismus a politika v Izraeli nebo Encyklopedie blízkovýchodního terorismu. Působí na brněnské Mendelově univerzitě a Vojenském historickém ústavu v Praze. 

Čejka není arabista a orientalista, vystudoval práva a politologii. Jeho pohled a vyjadřování proto nezatěžuje přespříliš akademický pohled. V úvodu knihy pitvá termíny, které známe z médií, ale nepanuje shoda, co nebo koho označují a nakolik se překrývají: islamismus, militantní islám, politický islám, islamofašismus, džihádismus, salafismus, wahhábismus, súfismus, islámský fundamentalismus. Je to zarostlý a těžko průchozí les pojmů a výkladů. Ještě nedávno se například experti na Orient trochu zlobili na novináře za to, co udělali se slovem islamismus. Islamisté přece původně byli oni, tedy odborníci na islám, kteří se zabývají tímto náboženstvím. Naopak výraz islámský fundamentalismus, v minulosti používaný hlavně v souvislosti s Íránem za ajatolláha Chomejního, vládnoucího do roku 1989, z veřejného diskurzu téměř zmizel a dnes je v popředí pojem džihádismus. Ten nejčastěji označuje aktivity teroristů, kteří své násilí obhajují islámem, svatou válkou neboli džihádem. 

Nejznámější organizace tohoto typu, Islámský stát, je zároveň nejznámějším reprezentantem džihádismu. Čejka však termín považuje za zavádějící. Výraz džihád sám o sobě nemusí znamenat násilí nebo boj. "Džihád je dnes v západní slovní zásobě nejčastěji chápán jako svatá válka, radikálně islamistický teror a podobně. Původní teologický význam pojmu džihád je však oproti dnešnímu chápání džihádu Západem značně komplexnější," píše politolog. Rozlišuje čtyři typy džihádu. "První z nich - džihád srdce - je náboženskou sebekultivací, přemáháním hříchu a pokušení, konání dobra. Existují ještě džihád jazyka, šíření víry slovem a misijní činností. Džihád rukou, tedy charitativní a sociální činnost. A v džihádu meče jde o obranu islámu násilím," vypočítává Čejka. 

Podle něj tedy dnešní "násilné" chápání termínu džihád není přesné, lze ho ale pochopit. Sami pachatelé násilných činů ve jménu islámu často zmiňují slovo džihád, proto lze termín džihádismus ospravedlnit coby legitimní zkratku. Čejkova kniha čtenáře provádí historickými obdobími islamismu, jako byla jeho role v době evropské kolonizace převážně muslimských oblastí v Indii, Alžírsku, Palestině či Ruskou říší obsazeném Čečensku, což je v Česku stále málo známé. Publikace mapuje éru sekulárních režimů, jako byl Egypt v letech 1956 až 1970 za prezidenta Gamála Násira. Vysvětluje, co znamenala sovětská válka v Afghánistánu, jež v letech 1979 až 1989 přitahovala muslimy z celého světa do řad opozičních mudžahedínů a stala se jakousi islamistickou internacionálou.

Vzhledem k aktuální situaci ve Francii je pak cenná kapitola o kořenech islamismu mezi francouzskou muslimskou komunitou, založená na názorech dvou slavných orientalistů Oliviera Roye a Gillese Kepela.

V inklinaci části mladých francouzských muslimů k terorismu lze vidět generační, kulturní a politické schizma. Podle Roye jde o nihilistickou revoltu mládeže, pro niž se radikální islamismus stal jen určitým prostředkem vyjádření. Roy proto hovoří o islamizaci radikalismu. Kepel naopak soudí, že jeho kolega podceňuje samotný faktor islámu. Argumentuje tím, že akce teroristů jako sebevražedné útoky v Paříži roku 2015, při nichž zemřelo 130 lidí, nebo střelba v redakci satirického časopisu Charlie Hebdo v lednu téhož roku nelze zdůvodnit nezvládnutou integrací muslimů a přistěhovalců. Jde o útoky lidí, kteří ve výzvě k násilnému džihádu a vraždění nevěřících našli smysl svého snažení. Pro Kepela tedy nejde o islamizaci radikalismu, nýbrž radikalizaci islámu, shrnuje Čejka. Jinými slovy je řeč o lidech, podle nichž pravou a následováníhodnou podobu islámu představuje jen ta, kterou hlásají organizace jako Islámský stát nebo al-Káida.

Olivier Roy argumentuje tím, že mnoho džihádistů - včetně těch, kdo se přidali k Islámskému státu - za sebou mělo nebo má minulost plnou drog, alkoholu a neuspořádaného života. Náboženství se pro ně stalo radikální změnou s příslibem odměny, ráje. Ostatně mnozí Evropané, kteří se k džihádistům přidali, se jako muslimové ani nenarodili. Konvertovali v dospělosti.

Konečně se Čejkova kniha věnuje také debatě v České republice, kde je diskuse dost odlišná od té západní. Nevede se ani tak o islamismu a džihádismu, spíš o islámu jako takovém. "V České republice získaly debaty o islámu a islamismu řadu specifických podob. Projevila se v nich například skutečnost, že Česká republika - ač etnicky velmi homogenní země, s velmi malou muslimskou populací a bez vážnějších bezpečnostních problémů - patří mezi evropské země, které se jich nejvíce obávají. Tuto situaci přiživují snahy hojného počtu různých protiislámských aktivistů, novinářů, ale i politiků," píše Čejka a konkrétně naráží na "bonmot" prezidenta Miloše Zemana o tom, že umírněný muslim je stejný protimluv jako umírněný nacista.

Mezi Čechy rozšířené přesvědčení, že islám se rovná terorismus a fanatismus, podle Čejky plyne z několika faktorů. Především malé zkušenosti s muslimy obecně. Češi s nimi nepřišli do styku ani jako kolonizátoři a dobyvatelé (na rozdíl od Britů, Francouzů nebo Rusů), ani jako národ, který s muslimy po staletí žil (jako balkánské země). Zatímco v mnoha státech lidé vnímají muslimy spíše jako sousedy, kteří jsou v něčem jiní, v Česku je představitelem muslima terorista z televizních zpráv. "Čechům s islámem chybí přímé zkušenosti a jsou odkázáni na zprostředkované informace," shrnuje Marek Čejka. Jeho kniha Korán, meč a volební urna sama zprostředkovává informace způsobem, který může čtenáři prospět.

úterý 29. září 2020

Trump, Netanjahu a "mírové dohody" na dnešním Blízkém východě

Palestinští demonstranti zapalují figuríny
Benjamina Netanjahua, emirátského šejcha Mohameda bin Zajeda a Donalda Trumpa  

Příklon Izraele k sunnitským režimům v regionu je veřejným tajemstvím už nějakou dobu. Jsou dohody se Spojenými arabskými emiráty a Bahrajnem skutečně tak průlomové?

Z hlediska dlouhodobé pozice Izraele na Blízkém východě je to úspěch. Netanjahu je sice katastrofální na izraelské vnitropolitické scéně a v přístupu k Palestincům, ale ve světové diplomacii si z hlediska reálpolitiky nevede vůbec špatně. Ostatně jistým důkazem jeho přesvědčivosti je třeba i to, jak k němu přistupuje česká politická scéna: u nás byl dlouho politiky zleva doprava adorován, zatímco u něj doma by ho značná část Izraelců viděla nejradši za mřížemi. A Trump? Pro toho je celá věc čistý byznys, což ilustruje nejlépe právě navázání vztahů mezi Izraelem a Spojenými arabskými emiráty. Ty totiž daly zelenou nákupu amerických letounů F-35, z čehož se vzápětí Netanjahuovi lehce zježily vlasy. Trump vidí vše optikou vlastního prospěchu a byznysu a spojí se třeba i s Íránem nebo Palestinci, pokud to bude výhodné pro udržení jeho moci a vlivu. Taková situace ale dnes není a Trump jde daleko více na ruku sunnitským autokratům a jejich spojencům, jako je Netanjahu.

Jinak je obecně známo, že v amerických prezidentských volbách nehrají zahraniční témata zdaleka takovou roli jako ta domácí. Pro izraelskou veřejnost je sice obecně zahraniční politika důležitější, nicméně už bylo zmíněno, že mnoho Izraelců Netanjahu dlouhodobě irituje bezpáteřní domácí politikou a svými kriminálními skandály.

A je tu ještě jedna věc: Spojené arabské emiráty ani Bahrajn s Izraelem nikdy neválčily - takže „mírová dohoda“ je v tomto kontextu nepřesný pojem - a naopak Palestinci jsou ze současné situace, kdy je opouštějí arabské země právě v časech Netanjahua, kterého tak nesnáší, velmi frustrovaní. To může znamenat další gradaci izraelsko-palestinského konfliktu. Takže Netanjahuův úspěšný diplomatický průlom může mít i obrácené ostří.

Trump a jeho zeť Jared Kushner, který má blízkovýchodní agendu v Bílém domě de facto na starosti, často mluví o grandiózních plánech na vyřešení v podstatě celé situace Blízkého východu. V médiích teď občas kolují spekulace, že Bahrajn a Emiráty by mohla následovat Saúdská Arábie. Jak moc je to realistické? 

Osobně mám za to, že Saúdská Arábie je stále ještě trochu jiný kalibr než Spojené arabské emiráty a Bahrajn. Emiráty jsou pragmatičtí šejchové-byznysmeni a Bahrajn je poměrně marginální stát Zálivu. Diskurs „nepřátelského Izraele“ je v Saúdské Arábii podstatně hlubší, a tato země navíc s Izraelem i reálně bojovala. Současný ambiciózní a bezskrupulózní následník trůnu Mohamed bin Salmán (nazývaný MBS) má sice v zemi i přes své krvavé škraloupy velkou moc, ale klíčová rozhodnutí stále drží v rukou jeho otec, král Salmán. MBS by zřejmě s Izraelem mír bez větších problémů uzavřel a v minulosti dal najevo, že ho Palestinci vlastně ani moc nezajímají, ale jeho otec je ze staré školy, stejně jako řada dalších členů rodiny a králových loajalistů na důležitých státních postech. Pro ty je představa formálního míru s Izraelem stále obtížná, byť v neformální rovině se již s ledasčím smířili, protože se bojí Íránu a raději se drží rčení „nepřítel mého nepřítele je můj spojenec“.
 
Jak na dohody nahlíží Palestinci? Necítí se být zrazeni? Nejsou teď odkázáni na spojenectví s režimy, které jsou Západem vnímány jako nepřátelské?

Jak už jsem naznačil, velkou část Palestinců nastalá situace velmi frustruje. Netanjahu je dlouhodobým šampionem osadníků, který metodicky pracuje na tom, aby z jimi obývaného území udělal ještě větší osadnicko-teritoriální ementál. Že vlivné arabské země typu Emirátů uzavřou diplomatické styky právě s ním, vnímají jako o to větší zradu. Na druhou stranu, většina politických kauz má omezenou životnost a zdá se, že ta palestinská minimálně v arabském světě pomalu expiruje. O tom si můžeme myslet co chceme, ale aktuální enormně krvavé konflikty v Sýrii, Iráku, Libyi, Jemenu, kde během pár let přišlo o život více lidí než za sto let izraelsko-arabských válek a intifád, prostě odsouvají ty méně krvavé do pozadí. Palestinci poznají ještě řadu příkoří, avšak nyní už s menší šancí, že se jim je podaří zvrátit.

A co ostatní státy v regionu? Je jasné, že například Írán z dohod nadšený nebude… Setkávají se dohody s pozitivní reakcí dominantně sunnitských států? 

Většina států a obyvatel Blízkého východu řeší dnes své lokální problémy, kterých se vynořilo v době arabského jara celá řada, a pokud si už mohou třeba trochu oddechnout, nemají už příliš zájem pálit si prsty jinde. V Íránu je silná protiizraelská linka hlasem režimu, který je mezi mnoha Íránci velmi neoblíbený. Lze tak konstatovat, že v reálu dnes ani mnoho Íránců palestinské osudy příliš nezajímají. Íránský režim se dnes navíc potýká s izolací silnější než před pár lety, katastrofální hospodářskou situací, nyní navíc umocněnou i velmi nemilosrdnou vlnou koronaviru. Nedokážu si moc představit, že by za těchto podmínek přešel íránský režim od propagandy k nějakým výraznějším propalestinským aktivitám. A rovněž řada Palestinců ví, že jejich kauza je především propagandistická a že jim vazby na Írán příliš prospěchu nepřinášejí. Ještě je tu ale Erdoğanovo Turecko a Katar, které mohou Palestince nadále podporovat, ale i tyto země je mohou rovněž více zatáhnout do svých politických a propagandistických her.

Tázal se Matěj Schneider, vyšlo v Alarmu 29. 9. 2020

pondělí 21. září 2020

Komplexně o česko-izraelských vztazích - díl 5.: Shrnutí

Předcházející díly série: 

1. Role TGM na vztahy s Židy, sionistickým hnutím a Izraelem 

2. Od dodávek zbraní k normalizaci (čs-izraelské vztahy 1948-1989)

3. Vliv Václava Havla na vztahy s Izraelem 

4. Česko-izraelské vztahy po odchodu V. Havla (od atlantismu k islamofobii)



Z předchozích dílů našeho seriálu o česko-izraelských vztazích vyplývá, že jejich současná nadstandardní úroveň se nedá vysvětlit obecnými tezemi. Ba naopak, zakládá se na celém komplexu příčin a historických souvislostí spojených s okruhy vymezenými ve čtyřech předešlých textech – první se zabýval rolí TGM, druhý vlivem komunistického režimu (včetně dodávek zbraní a následného odklonu režimu k silnému antisionismu, který však byl částečně vyrovnáván proizraelskými postoji disentu), třetí díl se zaměřil na Václava Havla a čtvrtý na současné postoje českých politiků k Izraeli, které souvisejí jak s atlantismem, tak i s různými romantizujícími představami o Židech a Izraeli a v neposlední řadě též s islamofobií.

Pokud bychom se přeci jen pokusili najít nějakou ústřední linii současných česko-izraelských vztahů, která propojuje historii první československé republiky (a dokonce i období přibližně dvou desetiletí před jejím vznikem) se současnou českou politikou a dnešními vysoce nadstandardními česko-izraelskými vztahy, byla by to zřejmě vazba na Václava Havla a jeho kolegy z disentu. Společně se po roce 1989 stali předními osobnostmi československé a české politiky a navázali na postoje prezidenta T. G. Masaryka k Židům a k sionistickému hnutí. Tyto sympatie k utlačovanému národu či ohroženému státu byly i značnou částí české společnosti vnímány jako určitá reflexe vlastní historické zkušenosti a zároveň zapadaly do české národní mytologie.

Spolehněte se na Čechy

Pokusíme-li se tyto paralely zobecnit, můžeme říct, že české elity a obecně část Čechů ráda pohlíží na sebe sama jako na malý mírumilovný národ, který vždy byl (a pro mnohé stále je) vystaven zájmům velmocí (hlavně Ruska a Německa) a doplatil v tomto ohledu na zradu svých západních a demokratických spojenců, především v podobě Mnichovské dohody z roku 1938. Češi tak mají být nositeli jedinečné zkušenosti z moderní historie, jejíž analogií je právě dnešní Izrael. Ten je v jejich představách rovněž v permanentním ohrožení nepřátelským okolím, a navíc mu hrozí ze strany západních spojenců – hlavně některých států Evropské unie – snad i podobná zrada jako ta mnichovská. A zatímco řada států EU prý představuje svojí politikou znovuzrozený mnichovský appeasement, na USA s Čechy po boku se může Izrael vždy spolehnout.

Tyto paralely na první pohled jakousi logiku nabízejí, ale pokud porovnáme příčiny československého mezinárodního postavení před druhou světovou válkou s vývojem a postavení Izraele po roce 1948, budeme analogie hledat jen stěží. Československo zůstávalo ve třicátých letech postupně jediným demokratickým státem ve střední Evropě, přičemž si vůči jeho pohraničním oblastem dělalo stále větší nároky především nacistické Německo. V roce 1938 opustil Československo jeho klíčový spojenec Francie, když podepsal Mnichovskou dohodu. To v reálné situaci znamenalo ztrátu strategických pohraničních oblastí osídlených německým obyvatelstvem. Projevilo se to de facto ztrátou obranyschopnosti vůči nacistickému Německu, které této situace také ve velmi krátké době využilo a zbytek Československa obsadilo.

Izrael byl po roce 1948 ve značně odlišné situaci. Zcela nový stát byl do jisté míry reliktem britské koloniální politiky, přičemž již poměrně dlouho před jeho vznikem bylo jasné, že vyvolá nepřátelské reakce okolí. Jeho vznik byly totiž Araby vnímán především jako pokračování evropského imperialismu v regionu Blízkého východu, kde právě probíhala bouřlivá dekolonizace. Po vzniku Izraele skutečně vypukla předpokládaná válka, avšak Izraeli se podařilo – mimo jiné za pomoci Sovětského svazu, který za tímto účelem využil i nový československý komunistický režim – ve válce zvítězit a svoji situaci stabilizovat. Izrael se i po vítězství nadále nacházel v nepřátelském prostředí, ale jeho armáda stále více převyšovala všechny nepřátelské sousedy, mimo jiné i tím, že jako jediná v regionu vyvinula jadernou zbraň.

Izrael sice o spojenectví Sovětského svazu vzápětí přišel, ale hned nato získal strategického spojence ve Francii a po roce 1967 ve Spojených státech. Vztah s USA je nesmírně silnou oporou Izraele dodnes. O několik desetiletí později se Izraeli podařilo uzavřít s částí nepřátel mírové dohody a ještě tak více stabilizovat svou pozici. Dnešní nepřátelství vůči Izraeli souvisí do značné míry již ani ne tak s jeho existencí – ta byla v oblasti de facto akceptována –, ale hlavně s izraelsko-palestinským konfliktem a změnami, které nastaly v tomto sporu po roce 1967. Ale dokonce i tato linie oslabuje, což například potvrzuje uzavření diplomatických vztahů mezi Izraelem a Spojenými arabskými emiráty a Bahrajnem v letošním roce. To vše také postupně mění obraz Izraele jako obklíčeného regionálního solitéra. I na první pohled jsou tak vidět zásadní rozdíly mezi geopolitickým postavením Československa v roce 1938 a dnešním Izraelem.

Dobře míněné stereotypy

Přesto je vzájemné pouto mezi Českou republikou a Izraelem dodnes mytologizováno a zkreslováno. Řada českých politiků vidí v Izraeli „pilíř západní civilizace a euroatlantických vztahů“, respektive v něm spatřují „obránce západní civilizace před hrozbou terorismu a islámu.“ Část české veřejnosti si také stále udržuje jistou stereotypizaci Židů a Izraelců nadaných „specifickými schopnostmi“ – tedy jakousi variantu na Židy zaměřeného orientalismu. Byť je často dobře míněná, jako každá stereotypizace nejenže udržuje nereálný obraz skutečnosti, ale navíc v případě Židů nemusí mít v některých případech daleko k antisemitským stereotypům (může například zdůrazňovat židovské/izraelské konexe, úspěšnost, ekonomické schopnosti a podobně).

Zcela na závěr můžeme k česko-izraelským vztahům podotknout, že konstelace různých vlivů v moderní historii vytvořila zcela unikátní kombinaci, která přinesla jedno z nejsilnějších mezinárodních spojenectví a partnerství mezi dvěma vzdálenými malými zeměmi v současných mezinárodních vztazích. Toto spojenectví je asymetricky zdůrazňováno hlavně u nás, neboť pro Izrael jsou přeci jen důležitější jiné vztahy než ty s malou středoevropskou zemí (a nejde jen spojenectví s USA, ale i v rámci EU hraje pro Izrael daleko významnější roli například Německo). Praha tedy není geopoliticky až tak důležitá, avšak na druhou stranu mít tak věrného spojence v Evropské unii, který bude až „hujerovským“ stylem vždy téměř doslova tlumočit izraelský postoj, je pro Izrael výhodné.

Otázkou zůstává, jakou má česko-izraelské pouto budoucnost, protože je zjevné, že zde již prakticky není žádný potenciál pro další vzestup. Ostatně možná již je mírně za zenitem, neboť vzájemné státní návštěvy probíhají už několik let častěji ze strany Česka než naopak a ani společná vládní zasedání už nejsou zdaleka tak častá. A nejde zdaleka jen o důsledky pandemie covid-19, která se v Izraeli projevuje obzvláště silně. Nekritické vzájemné pouto také – byť konstruktivně, ale zřetelně – snad poprvé v moderní česko-izraelské historii narušili i vysocí čeští diplomaté. Vše plyne a bude zajímavé sledovat další vývoj tohoto velmi specifického spojenectví a domácí diskuse na toto téma.

Co číst?

Již pod závěrečnou čarou bych rád ještě odkázal na některé zajímavé publikace na téma česko-izraelských vztahů. Nejedná se nicméně o komplexní seznam literatury, ale jen o odkaz na několik vybraných zdrojů. Masarykovými postoji k Izraeli se zabývá ve svých textech Miloš Pojar, hlavně pak v knize "T. G. Masaryk a židovství". Vztahy mezi Čechy a Židy za první republiky studují knížky historiků Kateřiny Čapkové a Michala Frankla. Existuje také řada textů na téma československých dodávek Izraeli, například "Československo a Izrael 1945–1956". Obdobím 1948–1967 se ve svých textech zabývá Eva Taterová ("Československá diplomacie a Izrael v letech 1948–1967"). Komplexnější pohled na česko(slovensko)-izraelské vztahy přináší knihy historiků Petra Zídka a Karla Siebera "Československo a Blízký východ v letech 1948–89" či Martina Weina "Slovanský Jeruzalém". Na novější období česko(slovensko)-izraelských vztahů se pak soustředí některé texty Břetislava Turečka a řady dalších českých novinářů a publicistů.

Vyšlo 31. 8. 2020 na Alarmu