úterý 28. května 2013

Dvě zajímavé akce na ÚMV - izraelský velvyslanec a marocký premiér

Pro zvětšení klikněte na leták.

Jaakov Levy se narodil v Anglii v roce 1946 a vystudoval ekonomii, politologii a mezinárodní vztahy. Jaakov Levy působí jako mimořádný a zplnomocněný velvyslanec Státu Izrael v České republice od 15. dubna 2008, kdy předal prezidentu republiky své pověřovací listiny.
Do služeb izraelského Ministerstva zahraničních věcí vstoupil v roce 1970 a v průběhu své kariéry působil mj. na izraelském generálním konzulátu v New Yorku, ve funkci rady na velvyslanectví v Římě a později jako konzul v americké Nové Anglii. V letech 2000-2004 byl velvyslancem a stálým reprezentantem Státu Izrael při OSN a dalších mezinárodních organizacích v Ženevě. 
Na Ministerstvu zahraničí působil postupně v odd. veřejných vztahů, odd. vzdělávání a lidských zdrojů, později jako generální ředitel odd. pro vztahy s médii a veřejností. 
Před svým příjezdem do ČR byl diplomatickým poradcem předsedy Knesetu a ředitelem odd. strategického plánování.  
(zdroj: Izraelské velvyslanectví v ČR)

Abdelilah Benkirane has been Prime Minister of Morocco since 2011. He is also leader of the Justice and Development Party. Having won a plurality of seats in the November 2011 parliamentary election, his party formed a coalition with three parties that had been part of previous governments, and he was appointed as Prime Minister on 29 November 2011.
During the 1970s, Benkirane was a leftist political activist. He has represented Salé in the Moroccan parliament since 14 November 1997. He was elected leader of the Justice and Development Party in July 2008, taking over from Saadeddine Othmani.
Benkirane's politics are democratic and Islamist. In a 2011 interview he said: "If I get into government, it won't be so I can tell young women how many centimeters of skirt they should wear to cover their legs. That's none of my business. It is not possible, in any case, for anyone to threaten the cause of civil liberties in Morocco". However, he has in the past described secularism as "a dangerous concept for Morocco", and in 2010 he campaigned, unsuccessfully, to ban a performance in Rabat by Elton John because it "promoted homosexuality".
His new government has targeted average economic growth of 5.5 percent a year during its four year mandate, and to reduce the jobless rate to 8 percent by the end of 2016 from 9.1 percent at the start of 2012. Benkirane's government has also actively pursued Morocco's ties with the European Union, its chief trade partner, as well as becoming increasingly engaged with the six-member Gulf Co-operation Council.
(zdroj: Wiki)

neděle 12. května 2013

K. Schwarzenberg: Nové plány na židovské osady jsou "odporné" / Settlement plans ‘obnoxious,’ says Czech foreign minister Schwarzenberg

Ministr zahraničí navštívil nedávno krátce Izrael a poskytl rozhovor internetovému deník The Times of Israel. Rozhovor je zajímavý pro každého, kdo se zajímá o zahraniční politiku ČR vůči Izraeli a Blízkému východu, její vývoj a konzistenci.

The Czech foreign minister K. Schwarzenberg gave interview to The Times of Israel during his recent short visit in Israel. The interview is interesting for everyone, who is interested in Czech foreign policy towards the Middle East and Israel, its development and consistency.

Israeli plans to build in the controversial E1 corridor beyond the Green Line are “obnoxious” and an unnecessary provocation, Czech Foreign Minister Karel Schwarzenberg said during a visit to Jerusalem, criticizing the government’s declared settlement policy in unusually harsh terms. 

Israel considers Prague one of its closest allies in Europe, yet in a candid interview with The Times of Israel on Monday, Schwarzenberg espoused a series of foreign policy positions likely to deeply displease Jerusalem. He said, for instance, that he could never express support for Israeli airstrikes on weapon convoys in Syria, and “never, never, never” sanction a potential Israeli strike against Iran’s nuclear facilities — though he said he could evince “understanding” for such resorts to force.

Schwarzenberg, who is also the Czech Republic’s first deputy prime minister, called efforts promoted by Israel to label Hezbollah a terrorist organization nonsensical, useless and part of a “propaganda war.” And he backed demands within the European Union to label Israeli products made in East Jerusalem and the West Bank as having originated in the “Occupied Palestinian Territories.”

An Israeli Foreign Ministry spokesman said the Czechs were good enough friends that Israel would see the criticism as constructive.

“To be honest, with the settlements in the last time even we have problems,” Schwarzenberg told The Times of Israel in the interview, held at the King David Hotel just before he headed back to Prague after a short visit. “Especially when the government declared they would start to build in one certain area” — E1 — “which is the only connection between Jerusalem and the Palestinian territories.”

Last December, as a declared punitive measure for the Palestinians’ successful bid to upgrade their status at the UN to nonmember observer state, Israel announced plans to develop the sensitive E1 area east of Jerusalem. E1 is located between the Maaleh Adumim settlement and the capital, and many in the international community believe Israeli building there would drive a problematic wedge between the northern and southern flanks of the West Bank and thus render a contiguous Palestinian sovereign entity in the West Bank nearly impossible. Numerous countries, notably including the US, sharply criticized the construction plans. The Israeli ambassadors in Britain, Brazil, France, Spain, Sweden, Finland, Ireland, Denmark, Italy, Egypt and the EU were summoned for sharp dressing-downs.

For Schwarzenberg, the near-universal condemnation was a matter “of course,” since “the international community requests a two-state solution, and the Palestinian side will never agree without having their part of Jerusalem.”

“Building on E1 would be obnoxious for Israel itself,” Schwarzenberg added. “One shouldn’t do things unnecessary just to provoke everybody around, which sometimes is a strong temptation. I succumb to that temptation sometimes too myself, I admit it. But I hope the fathers of the State of Israel would be wise enough not to do it.”

Prague adheres to the EU-wide policy that recognizes Israel in its pre-1967 lines but considers territories beyond the Green Line to be “occupied,” Schwarzenberg reiterated.

On Tuesday morning, Israeli media reported that Netanyahu had de-facto frozen new construction in the West Bank amid a renewed US-led push to resume peace talks. In recent months, Jerusalem has increasingly regarded the Czech Republic as Europe’s Canada, the one country that stood with the Israeli government through thick and thin, supporting even policies and positions unpopular with the rest of the world.

Prague was the only European nation that voted against the Palestinians’ UN upgrade last year, with Italy and France voting in favor and Germany, Great Britain and the Netherlands abstaining.
After the November 29 vote, Prime Minister Benjamin Netanyahu promptly called his Czech counterpart, Petr Nečas, and thanked him for Prague’s “courageous” stance. “History has shown us time and again that what is right is not what is popular, and if there is a people in the world who can appreciate that, it’s the people of your country,” Netanyahu told Nečas a few days later in Prague.

“The Czech Republic stands out as one of Israel’s best European friends,” confirmed Efraim Inbar, the director of Bar-Ilan University’s Begin-Sadat Center for Strategic Studies, in a paper entitled “Israel Is Not Isolated” published in March.

In the interview, Schwarzenberg, who has been foreign minister since 2010 (after a first term from 2007 until 2009), confirmed his government’s staunch friendship with Israel. Yet he made clear that Prague was by no means willing to agree with Israel on everything.

For instance, Schwarzenberg refused to publicly back Jerusalem over two airstrikes the Israeli Air Force reportedly carried out in Syria over the weekend to prevent Iranian-produced Fateh-110 missiles from falling into the hands of Hezbollah.

“You can never, as a responsible minister of foreign affairs, support what’s done against international law. And to attack [targets on foreign territory], you can never support it, as I have never supported, let’s say, American airstrikes in Pakistan,” Schwarzenberg said. “But I perfectly understand those who do it.”

The Czech minister took a similar approach regarding a potential Israeli strike against Iran’s nuclear facilities: Prague might appreciate why Jerusalem would do it, but it cannot officially sanction it. “Because to make an aggression, attack a country — you should never, never, never support it. But you can understand it,” he said in English.

He himself has occasionally done “things which I knew are not according to the law,” Schwarzenberg admitted, adding that after checking his conscience he nonetheless considered them to have been the right course of action. “But that’s not to establish as a principle that I would say such deeds are okay.”
Every government has to take responsibility for its actions; no other nation, especially one that isn’t directly involved, is entitled to approve actions that contradict international law, he said.
Asked why he could not simply say that Israel has the right to defend itself, by itself, against any essential threat, the minister said he could do precisely that. “Everybody has the right to defend itself. So far that’s easy and I can repeat it, too,” he responded. “That’s not the problem. The problem is when is [Iran] an essential threat?”
It is a mistake to call the current government in Tehran genocidal, the 75-year-old Prague native added. “For the moment, they didn’t commit any genocide. Let’s be careful with this expression. I know what the Shoah was. I’m an old man, I know what it was,” he said. “For the moment, the Iranian regime has done lots of mischief in the world, [including] executing people, but it didn’t commit any genocide.”
But does Israel have the right to ensure Tehran won’t even get the chance to think about wiping Israel off the map? “That’s where the problems start,” Schwarzenberg replied, adding that any decision about a military intervention is up to the conscience of the Israeli government.
Israeli Foreign Ministry spokesperson Yigal Palmor declined to respond to Schwarzenberg point by point, but said the criticisms were well intentioned, indicating they would not damage ties.
“We love our Czech friends very dearly. And we have always appreciated their great qualities, such as courage, honesty and good sense of humor,” Palmor said. “We believe that the Czechs are such true good friends that they have earned the right to speak their mind even if we happen to disagree with them. A friend in need is not just a friend indeed, but is a friend whose words are always appreciated, be they in praise or in criticism.”

Labeling Hezbollah a terrorist group? ‘That belongs to the propaganda war’

Schwarzenberg dismissed efforts to pressure the EU into designating Hezbollah a terrorist organization as unpractical and meaningless.
“This is a real problem because Hezbollah on one side is a military organization, which does quite a lot of mischief, be it… on the Israeli frontier, be it now in Syria,” he said. “On the other hand, it is in a theoretically sovereign state recognized as political party.”
The fact that Hezbollah officials are members of the Lebanese government further complicates matters, he explained. “What should my ambassador do when he is in Beirut and he comes to a reception? Say ‘No minister, you’re a terrorist, I don’t speak to you’? This labeling makes not a lot of sense. It belongs to the propaganda war.”
As long as Hezbollah is recognized in Lebanon as a legitimate party, it is difficult for other countries to label it as a terrorist organization, Schwarzenberg opined. “The facts are one thing, but their legal status is another thing.”
Israel, the US, the UK, the Netherlands and Bahrain, among others, have added the Shiite group to their lists of terrorist organizations, but the EU has so far refused to do so.
Since a Bulgarian police investigation earlier this year blamed Hezbollah for a July 18, 2012, terrorist attack in Burgas that killed five Israelis and a Bulgarian, calls have grown louder for the EU to rethink its stance, yet doing so requires unanimity among the 27 member states. Officially labeling Hezbollah a terrorist entity would significantly hamper the organization’s ability to operate.
“One can have different views on what is the best solution,” Schwarzenberg said about individual EU states having blacklisted Hezbollah. “I have my doubts about it, if the step is useful.”
However, the EU would surely recognize Hezbollah as a terrorist organization if the Shiite group continued to carry out attacks on European soil, he said.

Labeling settlement products? ‘A legitimate request’

The EU may also be moving toward enacting guidelines that would require retailers to label Israeli goods produced beyond the pre-1967 lines as not originating in Israel. Several EU states, including the UK and the Netherlands, have declared their support for such measures; the South African government introduced similar steps recently.
While Schwarzenberg said the issue is not currently discussed in his country, he is principally in favor: “I think it is a legitimate request.”
Israel vehemently opposes any efforts to impose labeling requirements for settlement goods, arguing that such policies are discriminatory in that they single out Israel while ignoring territorial disputes elsewhere.
"In other parts of the world they don’t have occupied territories,” Schwarzenberg replied.
After a long battle, Pretoria gave in to demands of the local Jewish community and agreed that these labels would designate products as coming from “Israeli settlements” in either East Jerusalem or the West Bank, as opposed to mentioning the words “Palestinian” or “occupation.”
Schwarzenberg, on the other hand, suggested that such labels indicate products come from the “Occupied Palestinian Territories,” because “that’s the internationally recognized [term].” He urged, “Call it what it is. Always tell the truth, it’s the best policy.”

středa 8. května 2013

Izraelské útoky v Sýrii a širší souvislosti vztahů Izraele a Sýrie

vyšlo na iHNed, 7. 5. 2013

Je zjevné, že prostřednictvím útoků proti vojenským zařízením a konvojům v Sýrii hájí Izrael především svoje zájmy a ochranu svého území, nikoliv zájmy povstalců. Politicky mohou izraelské útoky povstalcům dokonce uškodit, byť by zničily třeba nejddůležitější zbraně Asadova režimu. Řetězec aktuálních událostí v syrském dění  totiž velmi nahrává Asadovi: Část povstalcůse stala podezřelá, že používá chemické zbraně a jedna z povstaleckých frakcí (Fronta an-Nusra) nedávno také potvrdila loajalitu Al-Káidě. To vše ve spojení se současnými izraelskými nálety dává Asadovi dobrou šanci upevnit svoji pozici:
Od začátku revoluce totiž hraje – podobně jako jeho zesnulý kolega Kaddáfí – na notu konspiračních teorií, že povstalci jsou podporovaní Al-Káidou, Západem a sionisty. Je pravda, že v historii moderního Blízkého východu není o podivná spojenectví nouze – podle amerického historika Roberta Dreyfusse například v 80. letech Izrael skrytě podporoval syrské Muslimské bratrstvo proti Asadovu režimu. Je ale zřejmé, že pokud by některá ze současných povstaleckých frakcí začala otevřeněji spolupracovat s Izraelem, dostala by se do obrovských problémů a obecně by to ještě více rozložilo spolupráci syrských opozičních sil.

Je velmi pravděpodobné, že Izrael nestojí o to, aby byl do syrského konfliktu nějak výrazněji zatažen. Přestože nelze ověřit podrobnosti o izraelských útocích a samotný Izrael tyto věci tradičně příliš nekomentuje, jednalo se pravděpodobně o zamezení dodávek syrských zbraní (zřejmě raket) libanonskému Hizballáhu. Šíitské militantní hnutí totiž nedávno zcela oficiálně potvrdilo své spojenectví se syrským režimem a Izrael má obavy, že by se mohl opakovat rok 2006. Tehdy byl Hizballáh schopen zaútočit raketami na severoizraelská města a vypálit kolem 4000 raket – hlavně syrské, íránské, ruské a čínské provenience. Syrský režim i Hizballáh se navíc dnes v důsledku revoluce v Sýrii nachází pod daleko větším tlakem než dříve a je tak vyšší pravděpodobnost, že se zachovají nevypočitatelně. Bylo by naivní domnívat se, že nynější izraelské útoky dodávky a spolupráci na ose „Assad–Hizballáh“ zastavily. Není tak vyloučené, že Hizballáh má dnes už k dispozici i syrské chemické a biologické  zbraně (které ale mohl mít i dříve, avšak dosud je nepoužil).    

Vliv Arabského jara

Útoky Izraele na vojenská zařízení v Sýrii mají řadu hlubších souvislostí – a nejedná se pouze o nejzjevnější: Dlouholetá spolupráce režimu syrského prezidenta Bašára Asada a jeho otce Háfize Asada (prezidentem Sýrie byl v letech 1971–2000) s libanonským hnutím Hizballáh a Íránem. Současné útoky mohly být v této souvislosti i vážnou výstrahou Íránu, že to Izrael myslí s hrozbou protiíránských vojenských operací vážně.  

Důležitou konsekvencí je také proměněná geopolitická situace na Blízkém východě, která souvisí se stále probíhajícím sledem událostí nazývaných Arabské jaro. Nebylo těžké si všimnout, že Izrael sledoval proměny ve svém okolí s velkou podezřívavostí a zdrženlivostí. Stěžejní pro izraelskou pozornost se pak stalo především dění v Egyptě a v Sýrii, kteří jsou jeho bezprostředními sousedy.

Teoreticky vzato, Izrael by měl mít zájem o to, aby autoritativní režimy v jeho okolí padly a vystřídaly je režimy demokratičtější. Ty by pak přeci měly mít zájem na spolupráci s další demokracií v oblasti a na mírovém vyřešení vleklých blízkovýchodních sporů. Jenže reálná politika na Blízkém východě je poněkud jiná: Své limity ve vztahu k Arabům má jak izraelská demokracie, tak na straně druhé i samotné svržení autoritativních arabských režimů – byť provázené touhou arabské veřejnosti po větší svobodě a demokratizaci – neznamená automaticky stabilitu a dobré vztahy s Izraelem. Může tomu být dokonce naopak.

Život s diktátory

Obava z přílišné demokratizace Blízkého východu a podpora tamních autokratů byly příznačné i pro přístup Západu, hlavně USA, k Blízkému východu během Studené války. Bylo zkrátka lepší mít „svého“ zkorumpovaného diktátora (ať už monarchu, nebo prezidenta s monarchickými pravomocemi), který bude daleko jednodušeji úplatný, kontrolovatelný a odhadnutelný, než mít vratkou demokracii, která se mohla v době Studené války proměnit v nepřehledný chaos či dokonce přivést k moci prosovětský režim ...nebo v dnešní době radikální islamisty. 

Izrael se do značné míry naučil se sousedními autokraciemi žít. Ta egyptská s ním dokonce v roce 1979 uzavřela mírovou smlouvu. U syrské však bylo vše výrazně komplikovanější. Syrsko-izraelské vztahy byly a jsou tradičně velmi špatné. Sýrie Izrael opakovaně napadla v několika konfliktech. Ten poslední velký se ale odehrál už hodně dávno, v roce 1973. Do Šestidenní války v roce 1967 také Sýrie ostřelovala izraelské území z Golanských výšin a Izrael ji dával tvrdě pocítit odvety. Od roku 1973 je ale na izraelsko-syrských hranicích relativní klid. To platí i na okupovaných Golanských výšinách, které Sýrie považuje za své integrální území a nedokáže si představit jakoukoliv mírovou smlouvu s Izraelem bez jejich navrácení. Etapa dlouholetého „klidu v rámci válečného stavu“ souvisí jednoznačně s vládou dynastie Asadů. Ani ta s Izraelem sice formálně nikdy neukončila válečný stav a nadále posilovala protiizraelskou rétoriku, ale z praktického hlediska se stala syrsko-izraelská hranice za Asadů dlouhodobě stabilnější a klidnější než kdykoliv dříve. I samotný syrský režim se stal v průběhu času pro Izrael poměrně čitelný a odhadnutelný, neboť si Asadové uvědomili, co si mohou a co už nemohou dovolit.  
Pochmurný klid mezi Izraelem a Sýrií však nebyl absolutní ani za vlády dynastie Asadů. Izrael v minulosti několikrát zaútočil na podezřelé objekty na syrském území. Nejznámější byla izraelská letecká operace „Ovocný sad“ z roku 2007 namířená proti jadernému reaktoru v oblasti Dejr az-Zor. V útocích na Sýrii hrála pravděpodobně roli i v té době stále velmi dobrá izraelsko-turecká vojenská spolupráce. Ta v posledních letech zaznamenala vážné trhliny. Asadův režim ale otevřeně proti Izraeli nikdy nezareagoval. Tím méně se dá předpokládat, že by v době, kdy má obrovské problémy doma, chtěl otevírat izraelskou frontu. Toho si je určitě vědom i izraelský premiér Netanjahu, který by jinak stěží odjel v tak závažné situaci na státní návštěvu Číny.

sobota 4. května 2013

Technická poznámka pro ty, kteří mají zájem o spolupráci

Pokud uvažujete o spolupráci se mnou - např. formou přednášky, série přednášek, diskuse, rozhovoru, napsání článku, posudku, máte zájem o využití mých fotografií či třeba potřebujete konzultaci ohledně Vaší připravované dovolené na Blízkém východě, tak si toho velmi vážím a bude-li to v mých silách, rád Vám pomohu.

Na úvod naší spolupráce uvádím malou poznámku technického charakteru:
Během života jsem se snažil radami, konzultacemi, podporou atd. pomoci řadě nízkorozpočtových organizací, soukromých osob, studentů jiných škol než "mých" atd. zcela gratis. 
Zároveň se mi poměrně často stává, že jsem vystaven nefér jednání ze strany různých organizací, korporátů apod. které disponují velkým rozpočtem a zároveň požadují moji práci, ale odmítají ji následně odměnit či i základní náklady uhradit  (např. cestovné). Mám bohužel také zkušenost, že někteří lidé i různé instituce prostě někdy "zkouší" získat co nejvíce informací a cizí práce, nejlépe zadarmo. 

Abych uvedl věci na pravou míru a vysvětlil svůj přístup - jsem profesionál, nikoliv dobročinný subjekt v oblasti poskytování informací a know-how o Blízkém východě či o dalších věcech, kterými se zabývám. Řehole akademika v dnešní České republice není rozhodně zlatý důl a já se prostě musím nějak živit. Ke své práci přistupuji zodpovědně a vše tak vyžaduje energii a čas. 

Pokud po mě tedy někdo požaduje práci, nechť dotyčný přihlíží i k výše uvedenému a sdělí mi hned v úvodu, co přesně požaduje a jaké jsou jeho možnosti poskytnout - v případě že je to v jeho možnostech - férovým způsobem spravedlivou odměnu. 

Děkuji za pochopení. 

pátek 3. května 2013

Sýrie - bosenský scénář, nebo libanonský horor?

Zora Hesová: Bosenský scénář pro Sýrii

V druhém výročí začátku syrské války lze konstatovat jen to, že se v Sýrii se nezastavitelně naplňují ty nejhorší scénáře. Protesty vystřídalo občanské povstání proti režimu, které se přeměňuje v sérii lokálních bojů o teritoria. Od počátku roku sledují angažované mocnosti jakýsi bosenský scénář řešení konfliktu, který teď dostává další trhliny.

Nepřímá intervence

Konec roku 2012 naznačoval určitý posun. Skončila prezidentská volební kampaň a USA se aktivizovaly. Podařilo se (více méně) sjednotit exilovou opozici do formace Syrské Národní Koalice (SNC) pod vedením prominentního a uznávaného kazatele Ahmeda Moaze Al-Chátiba. V lednu a únoru povstalci dobyli nebo zničili několik vojenských základen u Aleppa a u Dera’y, zmocnili se velké vodní elektrárny a nalezišť ropy, a „osvobodili“ souvislou část území nejen na turecké, ale i na jordánské hranici. To umožnilo diverzifikovat zbrojení, jakož i formy nepřímé intervence, kterou dosud provádělo především Turecko a Katar přes severní hranici.

Přes oficiální pozici, která omezuje americkou podporu na nezbrojní materiál, se do konfliktu skrytě zapojily USA. Podle amerického tisku vyzbrojují a vycvičují tzv. umírněné jednotky, které se s určitým úspěchem snaží vytlačovat salafisty z bojišť kolem Damašku. Evropský tisk hovoří i o možné přítomnosti britských a francouzských vojenských specialistů. Právě Británie a Francie prosazovaly zrušení embarga na dovoz zbraní do Sýrie. Embargo znevýhodňuje nevyzbrojené povstalce, a mezi nimi zvláště tu sekulární část, režim samotný dostává pravidelné dodávky z Ruska. Evropská unie tento požadavek nepodpořila, ale jak se zdá, americké tajné služby se vyzbrojování přijatelné části povstalců ujaly samy, a to dodávkami z Chorvatska.

Bosenská paralela

Není to náhoda. Právě Chorvatsko bylo před téměř dvaceti lety recipientem podobné pomoci. Konflikt mezi geograficky spletenými etniky bývalé Jugoslávie se rovněž jevil jako intervencí neřešitelný. Válku doprovázelo zbrojním embargo, na které doplácela slabší, ale z hlediska evropských vlád podezřelá strana, bosenští Muslimové. Tzv. mezinárodní společenství se svíjelo v nerozhodnosti, zatímco docházelo k masakrům (100 000 mrtvých). Poté, co válka dosáhla patové situace, USA vyzbrojily a vycvičily chorvatskou armádu, která v roce 1995 na Srbech dobyla zpět chorvatskou Krajinu. Tím se vytvořila rovnováha sil podél hranic etnicky vyčištěných teritorií. Pragmatická intervence USA byla posledním pokusem o alespoň formální zachování multietnického státu v podobě konfederace, která sice nefunguje, ale ve které se už neválčí.

Základní logika podobného scénáře v Sýrii je jasná: Pokud Západ nepodpoří ty, se kterými se dohodne, válku o vůdčí pozici mezi rebely vyhrají ti druzí. V Sýrii se zatím konsolidovala sunnitská fronta do dvou skupin: do nacionalistické Syrské osvobozenecké fronty, která má podporou v Zálivu, a do Syrské islámské fronty, ke které se hlásí i džihádisté, a která má širší fundamentalistickou agendu. Právě džihádistická Džabhat Nusra (celým názvem Fronta podpory k vítězství syrského lidu) dosahuje výrazných úspěchů. naposledy dobyla první větší město Raqqa (250000 ob.), ovládá region kolem něj, včetně jeho naftových polí.

Jako protipól proti islamistům se Turecko se spolu s Katarem pokusilo vytvořit sjednocené velení nacionalistických povstaleckých jednotek pod generálem Salímem Idrísem v Turecku, které kromě společné reference nabízí i zbraně. Ke generálu Idrísovi se hlásí podle odhadů většina ozbrojených povstalců, asi 50 000, včetně nacionalistických islamistů, ale rozkazy od něj nepřijímají. V Jordánsku se iniciativy ujaly USA a Saúdská Arábie. Jejich zřejmým cílem je vyzbrojit a vycvičit nacionalistické islamistické jednotky, které by byly schopny výrazně posunout situaci u hlavního bojiště, u Damašku.

Proti úspěchu intervence však stále hovoří jak síla režimu, tak i nejednotnost exilové i interní opozice. SNC formálně opustil al-Chatíb, jediný politický vůdce s podporou v terénu, proto, že chtěl vyjednávat z režimem, což nepodpořil zbytek Koalice. V Istanbulu byla zatím ustanovena další politická reprezentace, exilová vláda pod vedením bývalého exulanta v USA Ghassema Hitto, blízkého Muslimskému bratrstvu.  Paralelní snahy Turecka a Kataru, podporující syrské Muslimské bratrstvo, na jedné straně, a USA se Saúdskou Arábií, podporující nacionalisty skrze Jordánsko, ukazují, že ani angažované mocnosti nemají jednotnou strategii. V terénu se navíc množí lokální konflikty mezi džihádisty a nacionalisty, které jednou mohou přerůst do druhé občanské války. Často jde o teritoria nebo o zdroje: především o naftu nebo i o vybavení továren, které se podle zpráv rabuje rabuje ve větší míře.

Syrská rovnice

Na jaře se staly tři další zásadní věci. Do války se poprvé explicitně vložila al-Káida, přesněji její irácká odnož. Prohlásila syrskou Džabhat nusra za svou pobočku a vyhlásila založení islámského státu v Sýrii. Džabhat, která má podle odhadů asi 3000 efektivních bojovníků, reagovala bez nadšení. Odmítla velení irácké větve, ale podpořila vizi islámského státu, jakož i explicitně příslušnost ke značce al-Káida. Pro Asadův režim to znamenalo zadostiučinění. Právě tuto verzi války od začátku, kdy ještě byla pouze projekcí, prosazuje.

Dále, po dlouhé době se syrská armáda dostala do ofenzívy na silnici spojující Damašek a Aleppo. Syrská armáda ustála útoky na Damašek, přestože nekontroluje damašský venkov a Damašek je denně ostřelován. Asadovým čitelným cílem je udržet Damašek, pobřeží a spojení mezi nimi, a bombardováním znemožňovat povstalcům v tom, aby na dobytém území zavedli civilní správu.

Z třetí, bostonský masakr podtrhává rizika intervence v občanské válce
, ve které sílí džihádistická tendence. Buďto útok povede k omezení intervence a k vytváření pouze tzv. nárazníkových zón proto, aby byl syrský chaos dlouhodobě omezen na syrské území, nebo naopak posílí snahu o podporu syrských sunnitských nacionalistů.

Riziko úplného rozpadu Sýrie na spolu válčící teritoria mezitím roste.  Obě strany se homogenizují: z Damašku odcházejí lidé, kteří se ještě před rokem stavěli k režimu kriticky, na straně rebelů byla občanská sdružení a politická opozice umlčena potřebami války a menšiny utíkají. Na obou stranách se o bezpečnost "starají" paramilitární skupiny a upevňuje se predátorská válečná ekonomika.

Jelikož existuje reálné riziko, že by rozpad Sýrie mohl vést i k rozpadu Iráku a zatažení Izraele a Libanonu do konfliktu, zřejmě se mocnosti nepřímým způsobem do války budou muset nadále zapojovat. Přímá intervence je nadále nepředstavitelná, nepřímá intervence pravděpodobně přichází příliš pozdě. Navíc se bosenský scénář bez mezinárodní legitimity, bez jasného záměru a bez jednoty venku a uvnitř může proměnit v libanonský horor.
Vyšlo v Lidovkách, 30. 4. 2013

čtvrtek 2. května 2013

Izrael a Palestina - aktualizovaná verze je na světě!

K dostání u dobrých knihkupců (295,-) nejen na západním břehu Svratky a Botiče! Lze téže objednat mailem u mě za pouhých 249.90,-. Rád zaopatřím autogramem či věnováním pro Vaše drahé přátele, děti, rodiče, partnery, tcháňata či Vaše oblíbené náboženské autority!
(...požadavek byl už na věnování pro kocoury...není problém! A ještě jedna věc - myslete prosím na svou budoucnost! Když budete mít knížku podepsanou, v době opravdové krize za ni dostanete v antikvariátu mnohem více! :)

Nový dizajn, nové farby, nová tlačiarenska vôňa! Všetko je také nejaké krajšie! Odporúča deväť z desiatich Blízkovyhodňárov!

Ukázka z dotisku zde.