úterý 21. března 2023

Blízkovychodňárské Vokno je tu!

Během letošní únorové návštěvy Izraele a Palestiny jsem pojal ideu natáčet sérii krátkých nepravidelných videjek s blízkovýchodňárskou tématikou. Čeká na vás tak kolem patnácti minipříspěvků z různých mých oblíbených jerusalémských míst. A pak několik videí už zase zpátky ze Štatlu, kde mini-recenzuju různé tématické knížky, seriály et cetera. Přihodil jsem do série i pár starších, ale do výběru hodících se kousků z dřívějších cest po Blízkém východě (kromě Izraele a Palestiny taktéž třeba Jordánsko, Írán a myslím něco i z Kašmíru). Videjka jsou očíslovaná, ale není nutno dodržovat jejich sled. Jednička až patnáctka jsou ty aktuální jerusalémská. 

S různou mírou pravidelnosti v tom budu pokračovati, tak jak mě to bude baviti, na co zajímavého narazím, podle času a ták. Takže toť můj malý nový osobní projektík bez grantů, ale zato vod "hercny" , jak říkáme ve Štatlu.


úterý 14. března 2023

Na íránsko-saudské frontě klid?

Dva největší geopolitičtí rivalové dnešního Blízkého východu – Írán a Saúdská Arábie – podepsali po tajných vyjednávání v Číně dohodu o obnovení diplomatických styků, které byly přerušeny v roce 2016. K okolnostem sváru dvou regionálních obrů se ještě vrátíme, podívejme se ale nyní, jak tento důležitý diplomatický průlom může změnit situaci na Blízkém východě.  

                           

V první řadě jde o náznak narušení geopolitického pořádku, které krystalizoval na Blízkém východě po roce 2010 v průběhu arabského jara, během kterého se zvýraznilo v regionu několik spojenectví. 

To nejsilnější ztělesňovaly tradiční sunnitské konzervativní režimy, často monarchie, které se začaly obávat radikálních politických změn a celkové proměny status quo v regionu. V čele této skupiny států stály především Saúdská Arábie a Spojené arabské emiráty (SAE). Přiblížil se k nim i Sísího Egypt a pro někoho možná překvapivě také Izrael. Ten totiž uvažoval pragmaticky, neboť sdílel podobné obavy z možné nepředvídatelnosti dalšího dění v regionu. Navíc Saúdové i SAE s obavami shlíželi k rostoucím ambicím Íránu, který byl s Izraelem již od roku 1979 ve vlastní malé studené válce.       

Druhá spojenecká osa konkurující prvnímu bloku se formovala právě kolem íránského vlivu na strategické spojnici mezi Středomořím a Indickým oceánem. Kromě Íránu totiž zahrnula syrský režim prezidenta Bašára Asada (kterému Írán společně s Ruskem pomohl přežít syrskou válku), dále libanonské hnutí Hizballáh a jeho spojence a do značné míry i iráckou vládu v Bagdádu. 

Nepřesně se začalo hovořit o sunnitsko-šíitském napětí, neboť obě mocnosti se pokládaly za centra odlišných islámských koncepcí. Šlo ale o zjednodušení, neboť řada íránských i saúdských spojenců byla jednak velmi sekulární, nebo pocházela z jiné islámské denominace, a někdy dokonce i ze zcela jiného náboženství. To byl právě u „sunnitů“ případ Izraele, či u „šíitského“ bloku některých křesťanských spojenců libanonského Hizballáhu. V reálu ale obě mocnosti však vnitro-náboženského schizmatu využívaly, politizovaly jej a rozdmýchávaly. I samotná diplomatická roztržka z roku 2016, která vyústila v přerušení vzájemných vztahů, měla podtext právě v perzekuci šíitské menšiny v Saúdské Arábii. Tam byl totiž začátkem ledna 2016 popraven za kritiku saúdského režimu významný saudsko-šíitský ajatolláh al-Nimr. V reakci na to zapálil rozhořčený dav v Teheránu tamní saúdskou ambasádu. Od té doby se saúdsko-íránské vztahy potácely na hraně konfliktu. V roce 2019 například íránské drony – ovládané spojeneckými milicemi jemenských húsíjských rebelů – odstavily na krátko polovinu saúdské ropné produkce a destabilizovaly světový obchod s ropou.

Na druhou stranu prodlužující se konflikt Íránu ani Saúdské Arábii neprospíval. U Íránu hlavně s ohledem na kritickou vnitřní společensko-ekonomickou situaci. Saúdská Arábie se zase postupně stále více chtěla vymanit z občanské války v Jemenu, do které začala roku 2015 velmi brutálně zasahovat při bojích proti íránským spojencům Húsíjům. Ti jsou však dnes už pevně zkonsolidovaní v severozápadní části Jemenu kolem hlavního města Saná a pro Saúdy se celé vojenské dobrodružství stalo velkou zátěží. Vzájemné krvavé boje dlouho sváděli proxy-spojenci Saúdů a Íránu i v dalších, dnes však už výrazně utlumených konfliktech Iráku a Sýrie.   

Mimo saúdskou a íránskou konfliktní osu ještě oscilovaly Erdoğanovo Turecko a Katar. Malou, ale velmi vlivnou monarchii v Perském zálivu se pokusili Saúdové v roce 2017 systematickou blokádou oslabit, což ale v konečném důsledku Katar zásadně neohrozilo. Krátce po nástupu prezidenta Bidena tak blokáda Kataru skončila a nedávno se již proháněli saúdští fotbalisté po katarských stadiónech. 

Ještě před přerušením saúdsko-íránských vztahů došlo v roce 2015, tedy v závěrečné části Obamova prezidentského období, k uzavření tzv. Íránské jaderné dohody (JCPOA) mezi Íránem a pěti stálými členy Rady bezpečnosti OSN společně s Německem a EU. Jak Izrael, tak sunnitské konzervativní režimy však Íránu nevěřily a obávaly se, že ho jaderná dohoda výrazně posílí, a navíc íránskému vývoji nukleárních zbraní stejně nezabrání. Tato obava z Íránu začala někdy nabývat až obsesivní podoby, což byl typicky případ izraelského premiéra Netanjahua, který prostřednictvím íránské hrozby často odváděl pozornost od vlastních problémů a korupce. 

Obamovi přitom nešlo o nějaké zásadní posílení Íránu, ale spíš o vytvoření rovnováhy mezi saúdskou a íránskou geopolitickou osou ve prospěch celého regionu. Obamova vize vzala za své, poté co JCPOA v roce 2018 vypověděl prezident Trump. Nyní se ale začíná ona idea regionální stabilizace naplňovat, byť už nikoliv pod taktovkou USA, ale Číny. Ale ani to není úplně v rozporu s vizí prezidenta Obamy, neboť ten dal už v roce 2009 ve svém káhirském projevu najevo, že by Blízký východ měl vzít svůj osud více do svých rukou. V případě USA naopak naznačil, že jejich dlouholetá dominance v oblasti – a s ní související zodpovědnost za lokální problémy – by se měla postupně omezit.

De-eskalace napětí, nebo výrazný průlom?

Není teď úplně jasné, jestli obnovené saúdsko-íránské vztahy budou pouze otupovat největší vzájemné hrany, zatímco souboje jejich proxy-spojenců a vzájemné napětí bude – snad jen s o něco menší intenzitou – nadále pokračovat. 

Druhá varianta však je, že se saúdsko-íránské oteplení vztahů stane na základě pragmatismu obou stran reálnější a obě blízkovýchodní mocnosti začnou více koordinovat větší nezávislost prostoru Perského zálivu na Západu. Zároveň budou obě mocnosti posilovat své ekonomické vazby na ambiciózní Čínu. S tou mj. uzavřel Írán v roce 2021 plán na čtvrtstoletí strategického partnerství. Z diplomatického smíru může profitovat i Rusko, jehož je ostatně íránský režim dlouhodobý spojenec (včetně intenzivní zbrojní spolupráce). Saúdové sice doteď tak s Ruskem propojeni nebyli, ale o osmělovaní jejich zahraniční politiky svědčí i to, že na ruskou agresi na Ukrajině příliš ohledy neberou a čile s Putinem ekonomicky spolupracují.  

Největším vítězem je zde však Čína. Té se totiž po několika nesmělých a neúspěšných pokusech podařila první velký diplomatický průlom na Blízkém východě. Začala se tak úspěšně nasouvat do vakua „zprostředkovatelství řešení blízkovýchodních konfliktů“, které je postupně uvolňované ze strany USA. To Číně nepřinese jen prestiž, ale i ekonomický profit, a to hlavně posílením energetické spolupráce s oběma ropnými giganty na obou stranách Zálivu. U Američanů asi úspěch čínské diplomacie tam, kde sami zklamali, přinesl hořkou pilulku. Na druhou stranu tuší, že stabilnější situace mezi blízkovýchodními regionálními hegemony nejde v duchu Obamou signalizovaného ústupu alespoň proti americkým zájmům.        

Největším „loserem“ celé situace se nyní zdá být izraelský premiér Netanjahu. Ten po nedávném nástupu k moci čelí nebývale silným domácím protestům i oživení konfliktu s Palestinci. Saúdsko-íránským smírem navíc přichází i o možnost získání velkého zahraničněpolitického trumfu, kterým mělo být rozšíření Abrahámovských dohod o diplomatické vztahy se Saúdskou Arábií. To sice není ani teď vyloučené, ale je méně pravděpodobné. Také Netanjahuův sen o vybombardování íránských jaderných zařízení je za nastalé situace komplikovanější, protože k němu potřebuje saúdský vzdušný prostor. 

Posuny v íránsko-saúdských vztazích naznačují, že se mění nejen Blízký východ, ale i celý svět. Zvýrazňuje jak osamostatňování se tradičních amerických spojenců od svého patrona, tak je zároveň i dalším milníkem nárůstu role Číny. A to vše dohromady není projevem ničeho jiného, než že se globální geopolitický pořádek posunuje stále více směrem k multipolárnímu, méně čitelnému světu.

Vyšlo v Deníku N 13. 3. 2023

sobota 4. března 2023

Pár komentů k izraelské soudní reformě

Dva otázkové okruhy ohledně Netanjahuovy soudní reformy v Izraeli, přičemž některé části odpovědí se objevily ve shrnujícím článku ČT k dané problematice (ze dne 3. 3. 2023, sepsala Tamara Kejlová). 

Jak bude vypadat Izrael, pokud soudní reforma skutečně projde?  

Pokud se podaří izraelským pravicově-náboženským autoritářům pevně uchopit moc, tak bude proměna izraelské politiky postupovat spíše postupným erodováním demokratických institucí. Není samozřejmě možné určit přesný scénář a konkrétní vývoj charakteru protestů. Zřejmé ale je, že změny sebou ponesou i větší kontrolu společnosti ze strany státu, což může v konečném důsledku vyústit i v násilné potlačování protestů a svobody slova. Ostatně i při současných demonstracích už dochází ke zvýšenému zatýkání židovských Izraelců, což nebylo zvláště v Tel-Avivu běžné.

Pokud budou nedemokratické změny pokračovat, dosáhne Netanjahu své beztrestnosti za spáchané podvody a korupci, Nejvyšší soud půjde stále více na ruku politickým požadavkům, což sebou ponese mj. preferování expanzionistických a anexačních požadavků osadníků, posílí protipalestinská legislativa (hlavně trestní a správní), charedim budou získávat stále více upevňovat své pozice, což zvýší teokratický charakter státu a zátěž ekonomiky. To paralelně zpomalí izraelský hospodářský rozvoj, donutí zahraniční investory k postupnému ústupu a izraelská společnost i ekonomika se postupně stanou stále více izolovanými. V takové atmosféře se bude rychleji měnit struktura židovské společnosti ve prospěch antiliberálně smýšlejících Izraelců. Naopak ti svobodomyslnější, hlavně sekulární, budou spíše pošilhávat po odchodu ze země. Charakter Izraele se tak zásadně změní směrem k iliberalismu a nedemokratičnosti. Nelze ale zapomínat na to, že nezanedbatelná část společnosti bude s tímto stavem spokojena, neboť už půjde o dost odlišný Izrael i Izraelce, než kteří charakterizovali jeho vznik a první desetiletí existence.

Pro jisté srovnání lze první fáze proměny Izraele v některých rysech srovnat s dnešními posuny Polska (autoritářství PiS) a Maďarska („orbánizace“). Nesmíme ale zapomínat, že tyto země nikoho neokupují ani nemají výraznou část společnosti smýšlející teokraticky. U Izraele tak může proces jeho posunu k autoritářství získat zcela osobitě nedemokratický charakter s náboženskými prvky. Sami Izraelci někdy dávají tento aspekt vývoje Izraele do paralely s teokratickým Íránem.

Jak to vyvažování moci ze strany Nejvyššího soudu funguje?  

Izraelské soudnictví v čele s Nejvyšším soudem slouží jako nezávislá protiváha nejen moci výkonné, ale i legislativní, kterou obvykle také kontroluje skrze parlamentní většinu vláda. Kneset má 120 poslanců a Netanjahu po sestavení poslední exekutivy ovládal 64 křesel, což je na poslední izraelská parlamentní období relativně dost. Teď v tomto týdnu ale třeba o podporu jednoho z radikálních poslanců/ministrů přišel (Moše Maoz ze strany Noam) .

Nejvyšší soud nejednou vlády i Kneset pěkně klepnul přes prsty – a to zdaleka nejen ty, které byly pod kontrolou Netanjahua. Zvláště v 90. letech se Nejvyšší soud, kdy mu předsedal Aharon Barak (se kterým jsem měl možnost několikrát osobně hovořit) – aktivisticky posunul do role ochránce základních lidských práv nejen Izraelců a do omezené míry i Palestinců. Postavil se například proti teokratickému zákonodárství, omezoval cenzuru, rušil některá rozhodnutí o bourání palestinských domů atd. Doktrína soudu i samotní soudci se samozřejmě postupně měnili, což provázela i řada kontroverzních rozhodnutí proti Židům i Arabům, avšak jako celek si ve většině případů zachoval nezávislost na politicích. To se může nyní výrazně změnit.        

                 Autorovy záběry z jeruzalémské demošky proti soudní reformě (únor 2023)

pátek 17. února 2023

Drajmáál o dění v dnešním Izraeli a Palestině

Dotazy kladl Milan Rokos

Izrael v pondělí zažívá generální stávku a mohutné protesty proti justiční reformě. Protesty sílí i proto, že lidé nevěří, že nový premiér dokáže zajistit bezpečnost, říká pro Seznam Zprávy český politolog Marek Čejka. 

Izraelský parlament v pondělí v prvním čtení schválil první část kontroverzní justiční reformy, kterou kritizují právní experti a označují ji za začátek konce demokracie v zemi. Odpor proti plánu krajně pravicové vlády Benjamina Netanjahua vyjádřily i Spojené státy. Oslabení moci soudů, které má reforma přinést, odmítl při své nedávné návštěvě Izraele šéf americké diplomacie Antony Blinken. Hlasování ústavně-právního výboru v Knesetu doprovázely emoce, křik i dramatické odchody ze sálu. Tisíce lidí pak protestovaly venku před budovou Knesetu. Přesto se v prvním čtení podařilo vládním poslancům první várku změn v poměru hlasů 9:7 protlačit. Z Izraele se minulý týden vrátil český politolog Marek Čejka, který se na region a zvláště na izraelsko-palestinský konflikt dlouhodobě specializuje. V rozhovoru pro Seznam Zprávy mluví o protestech, postoji Izraelců k reformě i o depresivní atmosféře ve městě Hebron. 

V Izraeli dnes už šestým týdnem pokračují protesty proti vládou navrhované justiční reformě. Je podle vás to hnutí dost silné, aby změny, které podle expertů zničí izraelskou demokracii, dokázalo zastavit? 

Zdá se, že protestní hnutí posiluje, na dnešek byla vyhlášena i generální stávka. Do Jeruzaléma na ni dnes přijelo na 50 tisíc lidí. Je také třeba připomenout, že vzhledem k volební klauzuli při nedávných volbách hodně hlasů propadlo – společnost je hodně rozdělená, menšina je s (Benjaminem) Netanjahuem, většina je ostře proti němu. Netanjahu navíc ve volbách obvykle sází na slib, že právě on přinese lidem bezpečnost. To se ale neděje, v lednu zažila země řadu násilností, při kterých bylo značné množství mrtvých. A na palestinské straně to bylo ještě výrazně horší. Lidé tak vidí, že premiér není schopný zajistit bezpečnost. 

Jaká je na protestech atmosféra? Chodí tam hlavně stoupenci levice, nebo třeba i ti, kteří občas Netanjahua volí, teď už jim ale přijde, že zachází se svými krajně pravicovými partnery až moc daleko? 

Já osobně jsem viděl demonstraci v Jeruzalémě, kde je situace polarizovanější než třeba v Tel Avivu a je tam mnohem víc Netanjahuových voličů. Většinu účastníků tvořili spíše středoví a liberálně naladění lidé, vyloženě levicoví aktivisté tam byli spíše v menšině. Někteří lidé měli i jarmulky, na demonstraci zkrátka přišel docela široký segment společnosti. Mluví se také o tom, že na protestech chybí arabská populace, i když ji k tomu vyzývají někteří politici… V Jeruzalémě na demonstraci vystoupila i jedna Palestinka a lidé jí tleskali. Pár Arabů tam tedy asi bylo, ale byli rozhodně v menšině. 

V neděli izraelská vláda schválila největší rozšíření židovských osad na Západním břehu za poslední roky. Myslíte, že tento krok v kombinaci se zmiňovanou justiční reformou může přinést nějaký větší rozkol s USA? Tedy více než jen obvyklé řeči o „hlubokém znepokojení”? 

Myslím, že pro Izraelce zásadnější je v tuto chvíli justiční reforma. Proti legalizaci devíti outpostů (výraz pro divoké židovské osady na okupovaných územích, pozn. red.) se pár organizací ozve, samotných Izraelců se to ale vlastně příliš netýká. Justice se dotýká úplně každého. Všichni vidí, že si chce Netanjahu překroutit justiční systém pro vlastní prospěch, aby nebyl stíhaný. Pro mnoho Izraelců je reforma překročením červené linie. Ostatně při protestu v Jeruzalémě byla ostatně natažená v ulici před prezidentskou rezidencí obří nafukovací červená linie, která to měla demonstrovat. K vidění na demonstracích jsou i některé vtipné transparenty – kvůli zákazu palestinské vlajky na veřejnosti si tak někteří aktivisté nosí plakáty, na nichž jsou rozkrojené melouny, které symbolizují její barvy, nebo nápis v hebrejštině „Tohle je palestinská vlajka.“ Co se týče Američanů, tam si úplně nedokážu představit, co by teď mohli udělat zásadnějšího než nějaké proklamace. Pro Ameriku je Izrael a Palestina jen jeden z mnoha světových problémů a bylo to trochu cítit i z nedávné návštěvy ministra zahraničí Antonyho Blinkena. 

Během své týdenní cesty jste navštívil i Hebron, jedno z nejnapjatějších míst izraelsko-palestinského konfliktu. Odráží se tam nějak poslední nárůst násilí ve Svaté zemi? 

Byl jsem tam v pátek, kdy tam vždy panuje napětí kolem modliteb. Město bylo vylidněné, tedy kromě pár osadníků, a vládla tam hluboce depresivní atmosféra. V jednom místě probíhaly střety mezi Palestinci a izraelskou policií, kdy Palestinci házeli kameny a policie používala projektily se slzným plynem. Nejsem si ale jistý, zda toto akumulované napětí může přerůst v další intifádu, o které se často mluví. Chybí jí jednoznačný vůdce, protože hnutí Fatah a s ním i prezident Mahmúd Abbás jsou v posledních letech vnímáni jako mimořádně zkorumpovaní a autoritativní, ruce pryč ale dávají lidé i od Hamásu.

Ulice Šuháda v Hebronu, která je vyhrazena pro izraelské osadníky
působí vždy jako ve městě duchů. 

--------------------------------------------------

Rozhovor pro A2arm, 14. 2. 2023
Dotazy kladl Matěj Schneider 

Z ulic zmizely plakáty extremistů, ti jsou teď na ministerstvech, říká z Jeruzaléma Marek Čejka
O tom, co čekat od země pod vládou vracejícího se Netanjahua, který s sebou nově přináší radikálnější vládu než kdy dřív, jsme se bavili s blízkovýchodním expertem Markem Čejkou.

Jsi přímo v Jeruzalémě, což je město, ve kterém jsou často změny nálad cítit výrazněji než ve zbytku země – ostatně na konci ledna tu proběhl teroristický útok na civilisty. Proměnila se podle tebe po loňských volbách atmosféra ve městě výrazně?

Vždycky mě překvapí, jak je v Jeruzalémě stále více a více pobožných a tradicionalistických lidí, kteří neustále někam nervózně spěchají. To je diametrální rozdíl oproti plážovému Tel Avivu. Jestli na něco opravdu sedí ono rčení o „nebi a dudách“, tak jsou to právě tato dvě města vzdálená jen asi šedesát kilometrů od sebe. Ale to nesouvisí ani tak s volbami, jako s demografickým vývojem Izraele a Jeruzaléma zvláště. Sekulárních lidí tu viditelně ubývá a v podstatě už je ve větším množství musíte skoro hledat v některých kavárnách a podnicích. Málokde na světě je tak jednoznačně i vizuálně zjevné (k čemuž určitě přispívají i religiózní oděvy), jak hluboce je společnost jednoho státu hodnotově a politicky rozdělená. Kdybych nebyl v Jeruzalémě asi potřicáté, tak bych snad ani nevěřil, že je něco takového možné. A nervozita z útoků je tu teď občas patrná a je vidět, že jsou lidé obezřetní například na zastávkách a v autobusech a tramvajích. Ale pořád jsem se tu v tomto ohledu cítil „normálněji“ než třeba během druhé intifády po roce 2000.

Benjamina Netanjahua určitě nikdy v průběhu jeho kariéry nešlo označovat za bůhvíjak umírněného politika, ale přesto je nutné se pozastavit nad tím, že vláda, v jejímž čele se aktuálně vrátil k moci, je založena na daleko extrémnější koalici, než jaké byly zvykem dosud. Setkal jsi se s nějakými projevy narůstajícího hřebínku například neokahanistů nebo ultraortodoxních charedim, o kterých jsme mluvili posledně? 

Co mě velmi překvapilo, je fakt, že z veřejného prostoru takřka zmizely různé „undergroundové“ připomínky pravicového extremismu. Mám na tyhle věci oko a často je dokumentuji. Dříve byl Jeruzalém na mnoha místech pokrytý samolepkami připomínajícími extremistického rabína Kahaneho, teroristu Barucha Goldsteina či symboly zakázané strany Kach. Chvíli jsem přemýšlel, proč tomu tak už není, když dnes má radikální pravice v politice takové prominentní místo. A pak mi docvaklo, že se radikálové vlastně už nepotřebují takto prezentovat. Dostali se totiž z periferie na politické výsluní a dědici rabína Kahaneho jsou dnes ministry národní bezpečnosti. Když vládnete, nepotřebujete přece pokoutně vylepovat plakáty a samolepky se svými idejemi a modlami. Stačí si jen pustit televizi.

A svět jeruzalémských charedim? Ten možná navenek vypadá homogenně, ale uvnitř je vysoce komplexní. A spíše nabobtnal, než že by se nějak zásadněji změnil. Jen oproti době před deseti lety má dnes řada charedim elektrokoloběžky, elektronické cigarety a někteří z nich dokonce koukají do chytrých mobilů s košer certifikátem…

Co naopak dělá opozice vůči vládě? Odpůrci Netanjahua i pravicového směřování země se zdají být výsledkem voleb taky poměrně aktivizovaní.

Ano, opozice vůči „Bibi“ Netanjahuovi a jeho spojencům narůstá a souvisí to jak s plánovanou justiční reformou, tak i s faktem, že se nové vládě nedaří udržet bezpečnost. V prvé řadě Izraelce nejrůznějšího ideologického směřování irituje, že pro své setrvání u moci je Bibi nejen schopen donekonečna vyhlašovat volby, což činil donedávna, ale neváhá za tímto účelem ani postupně likvidovat demokratické instituce. V krátkosti chce Bibi dnes oslabit Nejvyšší soud, více ho zpolitizovat a v konečném důsledku narušit systém „brzd a protiváh“ mezi jednotlivými složkami moci. Vládu i Kneset mají Bibi a jeho kumpáni teď celkem bezpečně pod kontrolou, což jim umožňuje provádět často nedemokratické politiky. Nejvyšší soud jim to ale stále jako třetí pilíř moci narušuje. Nejde ale jen o politické cíle Bibiho Likudu a jeho teokraticko-extremistických spojenců. Bibi chce pro sebe taky za každou cenu dosáhnout beztrestnosti ve vleklých soudních řízeních, které nad ním stále visí jako Damoklův meč.

A co se týká bezpečnostní karty, na tu Bibi vždy hrál. Je skutečně pravda, že během jeho minulých vlád počet izraelských obětí konfliktu značně poklesl. Jenže letošní leden, který byl zároveň i prvním měsícem jeho nové vlády, byl nejkrvavějším měsícem za posledních 12 let. Teď tedy možná někteří jeho izraelští fandové uvidí, že ani on nedokáže zajistit bezpečí.

Nenavštívil si nějakou z velkých protivládních demonstrací, kterých teď v Izraeli bylo několik?

Ano, byl jsem na pravidelné sobotní demonstraci před jeruzalémským sídlem prezidenta. Ta bývá sice méně početná než ta v Tel Avivu, ale vzhledem k tomu, že se koná ve městě, kde sídlí naprostá většina státních institucí, kde se také daleko intenzivněji projevují všechna společensko-politická napětí a kde rovněž mnohem více převažují Netanjahuovi voliči, tak je vlastně důležitější. Překvapila mě její poměrně uvolněná atmosféra. Účastnilo se jí množství sekulárnějších Jeruzalémanů, které jsem už trochu s nadsázkou zmiňoval jako ohrožený druh. Poměrně dost lidí evidentně nebylo levicového smýšlení, ale šlo spíše o středové voliče. Někteří měli dokonce tradicionalistické jarmulky.

Naopak levicoví aktivisté s bubny a transparenty byli trochu ostrakizovaní na opačném konci ulice. Palestinské vlajky jsem neviděl – nový ministr národní bezpečnosti a odsouzený extrémista v jedné osobě Ben Gvir je totiž nedávno na veřejnosti zakázal. Ale podle novinářky Nataši Dudinské, která demonstrace pravidelně navštěvuje, se tu objevují také. Daleko častěji jsou prý ale vidět na demonstracích v Tel Avivu, kde žije více liberálních aktivistů. Jeden z nich prý Ben Gvirův zákaz vyřešil velmi vtipně, když si vzal velký transparent, na který hebrejsky napsal „palestinská vlajka“.

Chrámová hora v Jeruzalémě je středobodem velké části napětí a je tomu tak i teď – Ben Gvir ji pravidelně navštěvuje, což vyvolává tenzi, Netanjahu musel nedávno ujišťovat jordánského krále, který formálně dohlíží na muslimská svatá místa v Jeruzalémě, že se na současném statu quo nic nezmění. Věříš tomu?

Jordánsko je pro Izrael nesmírně důležitý stát, se kterým si musí zachovat alespoň studený mír. Ben Gvir a náboženští osadníci tak budou zřejmě stupňovat své provokace a na Chrámovou horu bude nyní pravděpodobně směřovat stále více náboženských mesianistů. Tomu nemůže prakticky nikdo zabránit, protože ti se tam vždycky mohou dostat jako turisté. To určitě přispěje k izraelsko-palestinskému napětí na tomto posvátném místě. Ale pochybuji, že by Netanjahu, který je sám o sobě hlavně pravicový sekularista, souhlasil s nějakou zásadní změnou statu quo Chrámové hory. To by se mu mezinárodně-politicky i bezpečnostně mohlo pořádně nevyplatit.

Netanjahu je velmi zkušený (či lidově řečeno „mazaný“) politik a je teď paradoxně v pozici, kdy je v izraelské vládě vlastně ten nejumírněnější element. Určitě tak z toho bude umět těžit ve smyslu „já jsem tady šéf a budu krotit své extremisty.“ Bibi je opravdu mimořádně schopný obrátit i nesnáze, které sám zapříčinil, ve svůj vlastní prospěch. Existuje však i scénář, který odpovídá úsloví, které se používá v hebrejštině „Ha-Golem kam al jocro“ – „Golem se obrátil proti svému tvůrci“.

Vtipný transparent z protivládní demonstrace v Jeruzalémě:
"Dělba moci" a pod ním všechny její složky v podobě Netanjahua.

---------------------------------------------------

Rozhovor pro Lidové noviny, 14. 2. 2023 (v tištěných novinách byla zkrácená verze)
Dotazy kladl Luboš Jirsa

"Netanjahu je posedlý mocí"

Jak místní hodnotí dosavadní působení nové vlády? 

Větší část izraelské společnosti vidí kroky jednoznačně negativně, a to navzdory tomu, že vláda má v parlamentu většinu. Izraelská společnost je skrze osobu „Bibi“ Netanjahua a jeho spojenců velmi zpolarizovaná a lze tak říci, že výrazná většina Izraelců, kteří hlasovali pro strany, které nejsou zastoupeny v dnešní Bibiho vládě, jsou ostře proti ní. Navíc se dvě poměrně velké levicové strany – Merec a Balad – do Knesetu těsně nedostaly, a tak hlasy téměř tři sta tisíc hlasů izraelských voličů, kteří byli jednoznačně proti Netanjahuovi, propadly. Další věc, která nové vládě na popularitě určitě nepřidala, je i skutečnost, že už během její zatím velmi krátkého funkčního období se prudce zhoršila bezpečnostní situace. Například násilnosti během letošního ledna byly z pohledu Izraelců nejkrvavější za posledních 12 let a stály životy 7 Izraelců a 35 Palestinců. Netanjahu hrál přitom vždy hodně na bezpečnostní kartu, když tvrdil, že předešlá vláda nezvládala bezpečnost – a loňský rok, kdy vládla, byl skutečně nejkrvavějším rokem od konce druhé intifády v roce 2005. Teď mohou Izraelci vidět, že ani za něj nejsou v bezpečí. No a zrovna když píšu tuto odpověď, tak jsem se dozvěděl, že v Jeruzalémě právě došlo k dalšímu teroristickému útoku...     

Co se z politického hlediska v Izraeli nyní nejvíce řeší?  

Je to jednoznačně Netanjahuova justiční reforma, která má za cíl oslabit Nejvyšší soud, více ho zpolitizovat a v konečném důsledku narušit systém „checks and ballances“ mezi jednotlivými složkami moci. Výkonnou a legislativní moc mají Netanjahu a jeho spojenci teď celkem bezpečně pod kontrolou k provádění svých nedemokratických politických cílů. Nejvyšší soud jim jako vrchol třetího pilíře moci tyto ambice narušuje. Ale nejde jen o politiku, ale i o premiérův osobní prospěch: Chce si totiž oslabením soudní moci zajistit i svou beztrestnost v sérii trestních řízení, která jsou proti němu už dlouho vedená v různých korupčních kauzách. Bibi je prostě posedlý sám sebou a svojí mocí a už přesáhl práh, kdy je pro to schopen udělat prakticky všechno. V této situaci tak už nemá problém dokonce ani nahlodat pilíř izraelské demokracie, která se i bez Bibiho potýká s dlouhodobými problémy. Zde by bylo určitě možné zmínit zkušenosti mnoha izraelských Arabů, kteří se cítí být občany druhé kategorie, dále je to posilování náboženské legislativy na úkor demokratických principů a v neposlední řadě samotná selektivnost demokracie, která sice funguje poměrně dobře na izraelském území, ale ve stejné chvíli se na teritoriích Izraelem okupovaných stupňuje velmi tvrdá koloniální politika.       

Jak silné protipalestinské nálady panují mezi obyvatelstvem, shoduje se to s vládní rétorikou? 

Velká část Izraelců se vlastně o Palestince nijak zvlášť nezajímá. A nejen o ně: Izrael je i spousta oddělených světů a bublin i v rámci samotné židovské společnosti. Já sám jsem potkal v Tel-Avivu několik Izraelců, kteří nikdy nebyli v 80 kilometrů vzdáleném Jeruzalémě, protože nesnáší tamní obyvatele – a to především židovské ultraorotodoxní. Je smutnou ironií, že svět i Izraelci se o osud Palestinců začnou více zajímat až v okamžiku, kdy dojde palestinským teroristickým útokům. Takže v duchu stoupajícího násilí se zase začíná víc o Palestincích mluvit – a to jak negativně, což je charakteristické hlavně pro velká izraelská média – tak se část Izraelců, nutno dodat že výrazně menší, více zajímá o to, co Palestincům způsobuje dlouhodobá okupace. Zhoršování bezpečnosti dříve tradičně (a úspěšně) házela pravice na izraelskou levici. I to je jeden z důvodů, proč je dnešní izraelská levice v troskách. Dnes ale už ani nikdo pravicovější a nacionalističtější v Izraeli ani vládnout nemůže, takže bude zajímavé, co to s popularitou těchto stran udělá. Jinak nový ministr národní bezpečnosti Ben Gvir, který byl během svého života sám mnohokrát stíhán za politický extrémismus, nedávno zakázal v Izraeli vyvěšování palestinských vlajek. Ty se ale i tak na dnešních izraelských protivládních demonstracích nadále objevují.       

Jak místní hodnotí válku na Ukrajině a jaká je izraelská pozice v konfliktu a jak se vyvíjí vztah s Ruskem?

V Izraeli vzhledem ke větší vzdálenosti konfliktu nerezonuje válka tak intenzivně jako u nás. Ale určitě i zde je to důležité zahraničněpolitické téma, které má i domácí přesahy, protože řada Izraelců má svůj původ na území Ruska i Ukrajiny. Určitě je ale možné říci, že dnes jednoznačně převažuje v Izraeli hlas, který solidarizuje s Ukrajinou. Potvrzují to ostatně i průzkumy veřejného mínění. Hodně Izraelců také iritovala naivita bývalého premiéra Bennetta vůči Rusku i skutečnost, že Putina jednoznačně neodsoudil. Na stranu druhou – Netanjahu, který má neutuchající popularitu – měl velmi blízko k Putinovi a jeho dnešní postoj ke konfliktu na Ukrajině je zahalen závojem nejasností. Izrael i Bibi dříve zdůvodňovali vazby Rusku nutností koordinace vojenských operací v Sýrii. Jenže tam má dnes Rusko už výrazně méně vojáků a zbraní, protože je stáhlo právě do bojů na Ukrajině. Navíc Izrael stále více ohrožují ruské vojenské technologie v rukou Íránu, a dokonce došlo i k případu, že Íránci použili izraelskou dronovou technologii dodanou Rusku vůči Izraeli. Takže bude zajímavé sledovat, jak se vyvinou Bibiho postoje k Rusku. Zatím je to spíš takové ticho po pěšině.     

Ještě jeden vtipný banner
z jeruzalémské protivládní demonstrace:
"Bibi-cal disaster"
("Bibi" je přezdívka premiéra Netanjahua)

středa 18. ledna 2023

K aktuální situaci v Izraeli

Po provokaci Ben Gvira na Chrámové hoře pravděpodobně přijdou i další. Očekáváte, že by to mohlo vést až k vypuknutí třetí intifády?

Je dost pravděpodobné, že jak se bude ultrapravice zabydlovat na politických postech, bude přitvrzovat. Třetí intifáda není rozhodně vyloučená, ale spekulovalo se o ní v uplynulých patnácti letech mnohokrát, a přesto k ní nedošlo. Může ale dojít k rozvratu palestinské autonomie a OOP/Fatahu a celkově k nějakým revolučním změnám ve zkostnatělém a zkorumpovaném systému palestinské politiky. Hamás a jemu podobní z toho mohou, ale nutně nemusí, profitovat – řada Palestinců ho má rovněž plné zuby. Pokud ale u současné izraelské vlády posílí přístup k Palestincům na brutalitě, tak to, co dříve či později rozmělní hegemonii Hamásu a Fatahu, může být hodně destruktivní. Toto funkční období izraelské vlády však nebude ale jen velkou zkouškou palestinské, ale možná ještě více izraelské společnosti…

Může současná izraelská vláda se svojí radikální agendou nějak výrazně proměnit vztah EU k Izraeli, potažmo i česko-izraelské spojenectví?

EU se v lidskoprávní rovině a přístupu k Palestincům či izraelské osadnické politice nejednou dostala do konfliktu, přičemž ale paralelně nadále probíhaly velmi pozitivní ekonomické vztahy EU-Izrael. Na rozdíl od mnoha českých politiků od levici na pravici - s čestnými výjimkami bývalých ministrů zahraničí Schwarzenberga a Petříčka - vidí řada těch evropských izraelské politiky v daleko reálnějších a méně romantizovaných barvách. Musím říct, že pokud by současná česká diplomacie reflektovala negativní posuny v izraelské politice i jinak než kosmeticky, byl bych překvapen.      

(podrobně k příčinám současné podoby česko-izraelských vztahů zde)

Po plánované schůzce s ministrem zahraničí USA Blinkenem se Bibi ocitne pod dvojím tlakem - od koaličních partnerů na straně jedné, od USA na straně druhé. Je podle Vás to schopen ustát? Má tato vláda šanci přežít déle než pár měsíců?

USA jsou pro Izrael stále velmi důležité, ale zdaleka už ne tak, jak ještě třeba v 90. letech v době mírového procesu. Tehdy mohly vyvíjet na Izrael skutečně silný tlak a třeba sám Netanjahu si to velmi dobře pamatuje. Dnes je ale Bibi v dost odlišné situaci. Od dob Obamy, přes Trumpa až po Bidena totiž dávají USA – pokud pomineme oficiální politické proklamace – reálnými kroky či nečinností konzistentně najevo, že se těžiště americké zahraniční politiky přesouvá z Blízkého východu jinam. A jedním z důsledků tohoto posunu je i skutečnost, že blízkovýchodní země ze strany USA dříve silně ovlivňované – včetně Izraele – se dnes chovají vůči svému patronovi nezávisleji. Stačí si jen vzpomenout na Bidenovu tvrdou kritiku saúdského korunního prince MBS v době po prezidentské volbě – a jak se daleko uctivěji chová k princovi ve stínu energetické krize dnes. Takže se nedomnívám, že by měl Netanjahu a jeho ministři z amerického tlaku nějaký zásadnější strach. A byť osobně třeba Izraelcům přeji mnohem otevřenější vládu, obávám se, že ta současná má vzhledem k výraznější většině v Knesetu mnohem větší šanci se udržet, než onen podivný proti-netanjahuovský kočkopes, který jí předcházel.

Když vidíte poslední kroky izraelské vlády - zákazy cestování pro palestinského ministra zahraničí, zákaz vyvěšování pal. vlajek, plány na další rozšiřování osad... dá se už mluvit o apartheidu, jak to říká Human Rights Watch a Amnesty International?

Dokážu pochopit, proč ze své pozice zmiňované organizace ten termín používají, ale já osobně jsem ke srovnávání ideologií, historických událostí, různých režimů apod. dost skeptický. Iritovala mě třeba komparace arabského jara se sametovou revolucí, s třicetiletou válkou. Podobně nemístně vnímám srovnávání současného Izraele s Československem v roce 1938; kritizuji, když někdo mluví o dnešních variantách pravicového populismu paušálně jako o "fašismu" a vidím určitě i jisté rozdíly i mezi politikou bývalého rasistického režimu v JAR a dnešním Izraelem. 

Tím ale samozřejmě nechci říci, že by řada izraelských politik vůči palestinským Arabům – hlavně pak na Západním břehu – nebyly s apartheidem analogické. Na druhou stranu se ale v řadě věcí odlišuje např. izraelský přístup k Palestincům s izraelským občanstvím (v Izraeli jim občas říkají „dobří Arabové“) a naopak těm Arabům, kteří ho nemají a žijí na Západním břehu, v Gaze či jsou palestinskými uprchlíky. Režim v JAR však byl otevřeně rasistický prakticky ke všem černým Jihoafričanům. 

Současná izraelská vláda může samozřejmě tuto situaci zhoršit a může začít dělat větší peklo i izraelským Arabům. Pevně ale doufám, že tato situace nyní mobilizuje svobodomyslné Izraelce, aby se proti vlastním extremistům postavili. Ostatně obdobně tak učinili Izraelci při obřích protestech a občanských aktivitách v 80. a 90. letech. Jisté náznaky můžeme vnímat z několika demonstrací, které se od posledních voleb a sestavení vlády v Izraeli odehrály. Je ale také úplně klidně možné, že se izraelská společnost oproti prvnímu půlstoletí své existence už natolik proměnila, že se demonstrace nestanou masovými, budou izolovány na Tel-Aviv a v reálu se nic nezmění. Politici typu Ben Gvira budou mít dveře úřadu vlády i různých dalších izraelských institucích stále více otevřené...                  

"Netanjahu - první liga"
Volební kampaň současného
izraelského premiéra z roku 2019
(foto autor)