O izraelské ofenzivě v Gaze, expanzi osad v oblasti E1 etc.

Mapa aktuální situace v Gaze (zdroj: UN OCHA)

Izrael zahájil pozemní ofenzivu do Gazy s cílem zničit Hamás. Červený kříž varoval, že další útoky ještě zhorší humanitární krizi a utrpení tamních obyvatel. Jaká situace nyní v Gaze panuje a kam až může dospět?

Obyvatelstvo pásma Gazy se nachází v katastrofální humanitární situaci. Desítky tisíc lidí přišly o život, statisíce byly zraněny či přišly o základní existenční zázemí. Obzvláště děti čelí traumatům, která je poznamenají na celý život. Probíhající boje v troskách největšího města pásma katastrofu dále prohlubují a současně živí hněv a odpor vůči izraelské okupaci na dlouhá desetiletí dopředu. Izraelská vláda tak svým postupem riskuje, že položí základy pro „Hamás 2.0“. Ostatně ale i současný Hamás byl důležitou Netanjahuovou figurou v šachovém gambitu rozdělit Palestince a posílit jejich extremisty – ještě před 7. říjnem 2023 mu Izrael umožnil transfer vysokých částek z Kataru, které byly následně využity mimo jiné i k přípravě útoků.

Nevole ohledně počínání vlády v izraelské společnosti sílí. Stovky tisíc Izraelců protestovaly za příměří. Jak byste charakterizoval současné nálady ve společnosti? Lze očekávat další protesty či jiné společenské otřesy?

Část izraelské společnosti je na vládu premiéra Netanjahua rozhněvaná. Víkendových protivládních demonstrací se podle odhadů účastnilo až přes dva miliony lidí. Nejsem si ale jistý, zda to bude stačit k politické změně. Opozice proti Netanjahuovi je dlouhodobě roztříštěná a premiér má stále oporu v části společnosti, která jej dlouhodobě a konzistentně podporuje. Navíc systematicky oslabuje instituce, které by mohly jeho moc ohrozit. Jeho pozice je proto paradoxně pevnější než těsně před 7. říjnem 2023, kdy probíhaly bezprecedentně silné protesty.

Izraelský ministr obrany nařídil povolat 60 tisíc záložníků. Studie provedená Agam Labs na Hebrejské univerzitě ovšem ukazuje, že ochota bojovat mezi vojáky je nyní nižší, než bývala. V jakém stavu se nyní izraelská armáda nachází? Co rostoucí neochota znamená pro její další počínání v Gaze?

Povolávání desítek tisíc záložníků představuje pro izraelskou ekonomiku obrovskou zátěž. Současně s prodlužováním války klesá i vůle vojáků bojovat, zejména pokud nevidí – a teď to formuluji z pohledu izraelských vojáků – jasné cíle a výsledky. Roste počet případů posttraumatických poruch, depresí a sebevražd, zároveň klesá ochota sloužit v armádě, kterou mnozí vnímají jako nástroj extremistické vlády. Tyto problémy zatím nejsou systémové, ale mají tendenci postupně narůstat a oslabovat celkovou efektivitu ozbrojených sil.

Je reálné, že by se Netanjahu vrátil k plánu povolat členy ultraortodoxních komunit?

Debata o odvodech charedim do armády je především politickým tématem a také trochu humbukem. V praxi má jen málo vlád skutečný zájem masově povolávat tuto silně demotivovanou část společnosti. I kdyby k tomu došlo, mnoho charedim raději riskuje krátkodobé vězení, než aby sloužili. Výsledkem by proto byla buď armáda s demotivovanými branci, nebo finančně nákladné věznění. Politické strany téma ale neustále otevírají – tlačí na něj krajní pravice i sekulární část společnosti, která ortodoxní Židy často vnímá jako „parazitickou“ skupinu. Jde tak o dlouhodobý kulturně-politický konflikt, který je v izraelské společnosti přítomný od dob prvního premiéra Davida Ben Guriona a jen obtížně se řeší.

Krajně pravicoví spojenci premiéra Netanjahua usilují o to, aby na příměří nepřistoupil. Jaké další názory se objevují na izraelské politické scéně?

Vedle krajní pravice, která odmítá jakékoli příměří, existuje i řada opozičních hlasů volajících po jeho uzavření. Tyto hlasy však dnes nemají dostatečnou politickou sílu. Netanjahu zůstává zkušeným politickým hráčem, který dokáže využít slabin izraelského politického systému a často obstojí i proti většinovému mínění společnosti.

Řada zahraničních aktérů Izrael kritizuje. Může mezinárodní tlak přispět k tomu, že premiér Netanjahu přijme ústupky?

Mezinárodní tlak by určitě mohl hrát roli, ale musel by být mnohem silnější než doposud. Klíčovým faktorem jsou Spojené státy – od současné administrativy však zatím zásadní tlak nepřichází. Evropská unie sice disponuje určitými ekonomickými pákami, jejich účinnost ale oslabuje nejednotnost členských států, přičemž například Česká republika nebo Maďarsko často torpédují společné iniciativy.

Kritiku vyvolalo také rozhodnutí izraelské vlády schválit výstavbu osad nedaleko Jeruzaléma na okupovaném Západním břehu. Co by tento krok znamenal?

Plánovaná výstavba v oblasti E1 by měla zásadní geopolitické dopady. Jednak by dokončila fyzickou bariéru mezi severní a jižní částí palestinských území na Západním břehu a tím ještě více narušila jejich už tak roztříštěnou územní kontinuitu. Zároveň by dokončila prstenec izraelských osad kolem Východního Jeruzaléma a znemožnila další urbanistický rozvoj palestinské části města. Tento krok je proto vnímán mezinárodním společenstvím jako pokračování porušování mezinárodního práva ze strany izraelských vlád.

Jaká je šance, že se podaří domluvit na příměří?

Šance existuje, ale spíše se zdá, že izraelská vláda sází na „endgame“ – tedy na další rozsáhlou operaci proti Hamásu. Ta však podle všeho situaci nevyřeší a může ji naopak ještě zhoršit. Premiér Netanjahu vnímá neúspěch současných vojenských operací spíše jako důvod k jejich prodlužování. Dlouhá válka se tak pro něj stává nástrojem, jak si udržet moc.

Hamás vzkázal, že souhlasí s podmínkami šedesátidenního příměří. Podle jednoho z arabských zprostředkovatelů ustoupil z drtivé většiny požadavků, které vznášel ještě v červenci během rozhovorů v Kataru. Co to svědčí o stavu, ve kterém se nyní nachází?

Politické šachy nehraje jen Netanjahu, ale také Hamás. Ostatně jeho vedení nese nemalou část odpovědnosti za utrpení obyvatel Gazy od 7. října 2023. Zároveň však není jasné, kdo má v současné době v organizaci rozhodující slovo a jakou má reálnou kontrolu nad situací v Gaze. I pokud by příměří bylo dojednáno, existuje riziko, že některé frakce Hamásu či místní klany a ozbrojené skupiny – mj. některé z nich mají vazby i na Izrael – jej nebudou respektovat. I to může být součástí kalkulace obou stran.

Vyšlo na Seznam Zprávy, 21. 8. 2025

Uznání Palestiny a postoje České republiky

1. Jaký význam má uznání Státu Palestina v této chvíli?

V současnosti představuje uznání Palestiny především symbolické gesto významných členů mezinárodního společenství, reagující na mimořádně brutální a dlouhodobou izraelskou vojenskou operaci v Pásmu Gazy, kterou dnes už i řada Izraelců označuje za genocidní. Tato operace nejenže ani po více než roce a půl nedosáhla svých deklarovaných cílů, ale zároveň si vyžádala více než 60 000 obětí na životech, desítky tisíc zraněných, rozsáhlá traumata a nevyčíslitelné materiální škody, přičemž vyústila v jednu z nejzávažnějších humanitárních krizí současnosti.

Izraelská vláda vedená Benjaminem Netanjahuem zároveň signalizuje úmysl anektovat části Západního břehu Jordánu, kde přitom – byť omezeně – stále fungují mezinárodně uznávané struktury Palestinské autonomie. Uznání Palestiny tak v této situaci reaguje nejen na dění v Gaze, ale i na snahy o faktickou likvidaci palestinské samosprávy na Západním břehu.  

Je však třeba také zdůraznit, že současná deklarace o uznání ze strany řady západních zemí nepředstavuje žádné zázračné řešení. Mírový proces 90. let, koncept dvoustátního uspořádání i samotné fungování palestinské autonomie mají své velké slabiny, nicméně představují jediný rámec, na němž panuje široký mezinárodní konsenzus a který byl v minulosti akceptován jak izraelskými, tak palestinskými představiteli (dokonce s nevolí i Benjaminem Netanjahuem během jeho prvního premiérského období 1996-99). Uznání Palestiny dnes proto není srovnatelné s deklarací palestinské nezávislosti z roku 1988, která se stále děla v rámci studené války a palestinská území byla kompletně okupována. Od 90. let totiž existují instituce palestinské autonomie, jež by bylo možné – byť s obtížemi – transformovat ve funkční státní strukturu.

Netanjahu navíc označil snahy o uznání Palestiny za „posilování obludného terorismu Hamásu“. Tento výrok je však z mnoha hledisek nepravdivý a demagogický: Hamás nikdy dvoustátní řešení ani mírový proces neuznal a země, které Palestinu uznávají, se od této organizace jednoznačně distancují.

2. Jak vnímáte postoj České republiky, která Palestinu neuznává?

Česká republika se z výroků svých představitelů řadí mezi menší počet světových zemí, které Stát Palestina neuznávají – a dle posledních vyjádření o změně postoje neuvažují.  Celá věc je ale složitější, protože se jedná hlavně o český postoj de facto, neboť de iure i samotné MZV uvádí, že v České republice funguje uznaná diplomatická mise s názvem Velvyslanectví Státu Palestina.    

Postoj České republiky k Izraeli je dlouhodobě silně jednostranný, v některých ohledech až servilní, a nereflektuje vývoj izraelské politiky směrem k náboženskému a krajně pravicovému extremismu, který se v posledních dekádách výrazně prohlubuje. Podrobněji viz také článek. Tento přístup zároveň odhaluje dvojí metr české diplomacie – například v porovnání s Ukrajinou, kde ČR správně odsuzuje porušování mezinárodního práva a zabíjení civilistů, zatímco vůči Izraeli uplatňuje výraznou míru tolerance a nečinnosti.

Tato nevyváženost izoluje Českou republiku v rámci Evropské unie i širšího mezinárodního společenství. V otázce Palestiny se Česko ocitá spíše na okraji evropského postoje, bok po boku států jako je Maďarsko pod vedením Viktora Orbána. Taková pozice oslabuje naši důvěryhodnost v zahraniční politice a může v budoucnu ztížit schopnost České republiky působit jako vyvážený a důvěryhodný aktér na mezinárodní scéně.

Aktualizované odpovědi deníku E15, kde se objevil ale jen jejich zlomek. Zde celé znění.  

Řada dalších dílů Blízkovýchodního podkástu je na světě! (P. Barša, L. Hrabalová, A. Kovács, M. Mareš, L. Nosek J. Kraus)

Pavel Barša

Jan Daniel

Lenka Hrabalová

Attila Kovács

Miroslav Mareš

Lukáš Vega Nosek 

Josef Kraus

Izrael a Írán: Od studené k horké válce

Válka v Gaze, která začala nedlouho po teroristickém útoku Hamásu 7. října 2023, mimořádně dramaticky eskalovala nejen izraelsko-palestinský konflikt, ale i řadu dalších střetů, které Izrael vede s různými nestátními aktéry – jako je libanonský Hizballáh, jemenští Hútíjové či některé irácké milice.  Zároveň však významně posílila jednu mezistátní konfliktní rovinu: izraelsko-íránský konflikt, který se z podoby dlouholeté „studené války“ přesunul do otevřené „horké“ fáze. Důkazem byl izraelský útok na íránský konzulát v Damašku v dubnu 2024 a následná odveta Teheránu. Napětí poté sice poté částečně deeskalovalo, ale letošního 13. června opět nabylo mimořádně nebezpečné dynamiky – poté co Izrael zaútočil na íránské vojenské a jaderné cíle a zabil i řadu civilistů, odpověděl Írán raketovou baráží, která si rovněž vyžádala řadu lidských životů. Vzájemné izraelsko-íránská konfrontace pokračuje i v době psaní tohoto textu (poté co vyšel, vstoupilo právě v platnost příměří).

Izraelský premiér Benjamin Netanjahu dlouhodobě zdůrazňoval tzv. „íránskou jadernou hrozbu“. Známá je jeho fotografie z Valného shromáždění OSN v roce 2012, kde ukazuje stylizovaný nákres íránské bomby, údajně z 90 % dokončené. Írán však dodnes žádnou jadernou zbraň nezkonstruoval. Z dnešního pohledu se však nabízí otázky: Kde udělali ajatolláhové z Íránu chybu? Nebo že by Netanjahu záměrně manipuloval veřejnost? Jeho politická dráha je klamáním nechvalně proslulá. Navíc v samotném Izraeli byl premiér Netanjahu mnohokrát obviňován, že využívá ozbrojené konflikty – ať už s Hamásem, Hizballáhem nebo Íránem – jako prostředek k udržení vlastní moci.  Před 7. říjnem čelil v Izraeli masovým protestům kvůli snaze omezit nezávislost soudnictví. Demonstrace dosáhly bezprecedentní síly a jeho vláda se tehdy ocitla pod mimořádným tlakem. Následná eskalace konfliktů mu však politické přežití velmi ulehčila.   

Nejen izraelský, ale i západní diskurz často redukuje Írán na „největšího sponzora terorismu“ a někdy dokonce na „zlo, které je třeba odstranit“. Takováto démonizace úmyslně zamlčuje fakta, že je režim z hlediska své struktury je složitější, než jak jej západní média často vykreslují. To ovšem neznamená, že by nebyl represivní a autoritářský. Například brutální potlačení protestů po smrti Mahsy Amíní v roce 2022, diskriminace žen, novinářů i některých etnických menšin ilustrují jeho tvrdost. Klíčovou roli v této brutalitě hrají Revoluční gardy – nejen jako domácí bezpečnostní složka, ale i jako nástroj expanze vlivu v regionu.

Na stranu druhou však obsahuje íránský politický systém i řadu prvků vnitřní politické soutěže a demokracie. V Íránu probíhají volby (byť silně režimem kontrolované), existují zde mocenské frakce i prostor pro neoficiální kritickou diskusi mezi běžnými lidmi.  Rovněž ve srovnání s některými dlouholetými spojenci Západu – například Saúdskou Arábií – působí íránský režim vnitřně uvolněněji. Saúdové například dlouhodobě podporovali sunnitský extremismus, včetně Al-Káidy. Írán také podporuje své šíitské milice, ale ty většinou bojují v regionálně ohraničených konfliktech, nikoliv globálně jako Al-Káida či ISIS, proti které tytéž milice často bojovaly. 

Otázka, zda může být režim svržen vnějším konfliktem, je nejednoznačná. Historie spíše ukazuje, že vnější tlak režimy a obyvatelstvo konsoliduje. Navzdory vnitřní frustraci byl íránský režim v krizových momentech schopný mobilizovat nacionalismus, resentiment vůči Západu i historické ponížení z dob imperiálního vměšování. Takovým bylo například americkou CIA podporované svržení íránského premiéra Mossádeka v roce 1953. 

Donald Trump začal například vyhrožovat evakuací Teheránu. Zjevně ale nechápe, že právě hlavní město je také centrem liberální íránské společnosti a kritiky režimu. Naproti tomu o městech jako Kom či Mašhad apod., kde žijí tvrdí stoupenci režimu, Trump mlčí. Vůbec totiž Íránu nerozumí. 

Americký vliv v době prezidentství Donalda Trumpa je stále poněkud nevypočitatelný. Ač se prezident prezentuje jako izolacionista a „mírotvůrce“, jeho odstoupení od jaderné dohody s Íránem v roce 2018 situaci eskalovalo. Ve svém druhém období však začal paradoxně vyjednávat o návratu k podobné dohodě a připomněl i svou dřívější kritiku záměru bombardovat Írán. Nedlouho po izraelském útoku však začal zvažovat účast USA na bojových operacích proti Íránu, načež v noci na 22. června skutečně proběhly americké bombové útoky na íránská jaderná zařízení.   

Je vidět, že válka v Gaze přestala být pouze lokálním konfliktem – stala se katalyzátorem změn v celém regionu. Pro Netanjahua je nástrojem odvrácení pozornosti od vnitřních krizí, pro Írán prostředkem k mobilizaci veřejnosti doma a v části muslimského světa. A pro Spojené státy je celá věc dilematem a varováním, které může vést k podobnému chaosu a zmaru, jako přinesly jejich intervence do Iráku, Afghánistánu a Libye. Ty skončily krvavým chaosem a americkým stažením, doprovázeným astronomickými ekonomickými ztrátami. Dlouhodobý mír na Blízký východ zkrátka nepřinesou bomby, ale hlavně odvážná diplomatická řešení a mírové procesy, podobné těm, které pomohly ukončit konflikty v bývalé Jugoslávii či v Severním Irsku, které se svou logikou mnohým konfliktům na Blízkém východě velmi podobaly.    

MČ

Mírně zkrácená verze textu vyšla v Katolickém týdeníku č. 26-27, 24.-30. června 2025.

Bibiho krvavý vabank s Íránem zastínil Gazu

Aktuální podoba izraelského konfliktu s Íránem odvrací pozornost světa od probíhající války v Gaze. Dílem je to taktický krok izraelského premiéra Benjamina „Bibiho“ Netanjahua, který ani po více než roce a půl nedokázal zlikvidovat Hamás, osvobodit zbývající izraelské rukojmí a tuto válku ukončit. V Izraeli byl výraznou částí veřejnosti a opozicí mnohokrát obviňován, že využívá konflikty – ať už s Hamásem či Hizballáhem – k udržení politické moci. Aktuálně rozpoutaná válka s Íránem do kategorie Bibiho krvavých vabanků patří také, ale má přeci jen výrazně hlubší pozadí. O tom ale níže. 

S tak apokalyptickým konfliktem v Gaze, jaký je tam nyní, na izraelské politické scéně dříve počítal jen málokdo. Netanjahu až do 7. října 2023 cíleně udržoval dualismus vlády rozdílných palestinských politických frakcí na Západním břehu a v Gaze. Proč? Protože to podporovalo jeho dlouhodobé vizi zastavení zbytku dopadů mírového procesu z Osla z 90. let minulého století. Nástrojem této politiky se stalo nedlouho před 7. říjnem 2023 i Netanjahuovo zprostředkování transferu obrovských finančních částek pro Hamás z Kataru. To také premiéra učinilo spoluzodpovědného za bezprecedentní posílení Hamásu, který mu tak byl schopen pod nosem připravit jednu z nejmonstróznějších teroristických akcí v dějinách lidstva. 

Další zásadní selhání bylo bezprecedentní pochybení bezpečnostního aparátu, které přes všechnu sofistikovanost, umožnilo na řadu hodin infiltraci velkého počtu hamásníků do okolí Gazy. Tento obrovský bezpečnostní lapsus se Bibi následně snažil překrýt mimořádně tvrdou vojenskou akcí, která nezasáhla zdaleka jen zrádný a záludný Hamás, ale genocidními konturami i celou společnost Gazy. 

Pokud tedy shrneme, Netanjahu proti Hamásu vlastně poměrně dlouho válčit nechtěl. Měl totiž dlouhodobý plán, ve kterém figurovala Izraeli podřízená bezzubá a zkorumpovaná Palestinská autonomie na Západním břehu na straně jedné. Na straně druhé měl být marginalizovaný Hamás, který víceméně měl také skákat podle Bibiho taktovky. Bibimu se navíc hodila skutečnost, že si Hamás neodpustil občas vystřelovat na Izrael své rakety. To pak premiérovi mělo sloužit jako permanentní záminka k pacifikaci Palestinců a zabránění vzniku jejich „teroristického státu“. Ve stejné době by Izrael dokončil spanilou diplomatickou jízdu navazování diplomatických styků s arabskými státy, hlavně pak Saúdskou Arábií. Za této situace by tak arabským světem ještě více marginalizovaní Palestinci zůstali v Bibiho kuratele. V druhém bodě však Bibiho plán 7. říjnem 2023 těžce selhal.           

Současné rozpoutání íránsko-izraelského konfliktu, které Izrael z premiérovy vůle zahájil v pátek 13. června, však nebylo až tak překvapivé. O boji s Íránem se nezačalo v Izraeli spekulovat až po 7. říjnu 2023, kdy byl Írán mj. označen – byť bez jasných důkazů – za jednoho z iniciátorů teroristických útoků Hamásu. Izraelsko-íránský konflikt probublává v různých nepřímých podobách od dob islámské revoluce v Íránu v roce 1979. Nikdy ale nenabyl tak dramatických podob, jako právě minulý pátek. Dokonce i loňské dubnové raketově-dronové potyčky mezi Izraelem a Íránem sice měly závažný charakter, ale měly své mantinely.   

Dnešní konflikty Izraele s Íránem na straně jedné a s Hamásem a výraznou částí palestinské společnosti na straně druhé, mají řadu společných rysů, ale též výrazných odlišností. 

U války v Gaze se jedná o výrazně asymetrický konflikt, kde proti sobě stojí aktéři silově diametrálně odlišní: Jedna z nejmodernějších armád světa versus bojechtivé, ale technologicky výrazně zaostalejší – a dnes navíc i výrazně oslabené – radikální hnutí. 

Oproti válce v Gaze najdeme u izraelsko-íránského konfliktu daleko výraznější symetrii, protože Izraeli vzdorují početné ozbrojené síly jiného důležitého blízkovýchodního státu. Ty sice v mnoha ohledech za Izraelem technologicky zaostávají, ale ani tak není jejich význam zanedbatelný a představují diametrální kvalitativní rozdíl vůči výzbroji Hamásu. 

Na druhou stranu je Írán mezinárodně poměrně izolovaný. Má sice spojence v Rusku a Číně, ale v tomto případě jde spíše o pragmatickou kooperaci (nezřídka i v oblasti zbrojního průmyslu, kdy Írán dodává Rusku drony pro konflikt s Ukrajinou). Za situace dlouhodobého sankčního režimu aplikovaného proti Íránu tak zemi v podstatě nezbylo nic jiného, než se orientovat na geograficky relativně blízkou Eurasijskou mocnost i na další asijské země. V porovnání s pragmatickým spojenectvím Íránu a Ruska jsou tak izraelsko-americké vztahy mnohem hlubší a stabilnější.

A je tu ještě jedno specifikum, které odlišuje izraelsko-íránský konflikt od desetiletí různých forem izraelsko-arabských konfliktů. Írán totiž není arabskou zemí a je navíc arabským světem většinově považován za geopolitického hráče s vlastními, často odlišnými zájmy. Na stranu druhou ale Írán dlouhodobě pragmaticky spolupracuje s různými režimy a klientskými skupinami arabského světa. A to nejen šíitskými (typicky libanonský Hizballáh, jemenští Hútíjové, některé irácké šíitské milice), ale i sunnitskými (Hamás, Palestinský islámský džihád či některé sunnitské milice v Iráku).    

Jaderné ambice Íránu se objevují už v době, kdy v Íránu vládl šáhovský režim, který měl poměrně dobré vztahy se Západem i s Izraelem. Snahy o eliminaci íránských nukleárních ambic se tak v Izraeli objevily až po roce 1979, kdy vznikla Chomejního islámská republika. Jsou tak i dlouhodobým snem Netanjahua, ale i řady izraelských premiérů před ním. V izraelském tisku se už v roce 1984 objevují varování před „brzkým získáním jaderné bomby íránským režimem“. Tehdy se také jakási „izraelsko-íránská studená válka“ spojená se sabotážemi a později i vraždami íránských jaderných vědců.  Jako „existenční nebezpečí“ označil Írán také izraelský premiér Rabin, mj. klíčová osobnost izraelsko-palestinského mírového procesu s Palestinci v 90. letech. Až potom narazíme na záběry Netanjahua teatrálně ukazujícího ve valném shromáždění OSN dětským stylem vyvedený nákres íránské bomby, která byla podle něj už z 90 % hotová. Tato fotografie se datuje rokem 2012. Zdá se tedy, že se závěrečných 10 % k dokončení íránské jaderné bomby zatraceně protáhlo… 

Íránské strašidlo na část voličů izraelských voličů vždy působilo. A také Netanjahu nikdy nepředstavoval jen nějakou anomálii izraelské politiky, jak by se mohlo zdát, ale měl vždy silný segment voličů. Ti ho považují za politického génia, který se nebál „praštit do stolu, jít proti všem a vytvořit nový řád na osvobozeném Blízkém východě“. Pak je ale v Izraeli přítomná také velmi silná kritika jeho politiky. Ta má za to, že premiér stahuje Izrael do nekončící války, ze které není jasného východiska a která navíc znovu probouzí protiizraelskou nenávist, která v uplynulých desetiletích do určité míry utichla. 

Poněkud bizarní je, že své „osvobozování Blízkého východu“ je Netanjahu schopný doprovodit výzvami ke svržení režimů a prohlášeními typu: My nebojujeme proti prostým Palestincům/Libanoncům/Íráncům apod. Tato neupřímnost se navíc vzápětí posune do roviny špatného a cynického vtipu, neboť netanjahuovská „osvobození“ jsou lemována apokalypsou civilistů zabitých izraelskými „chytrými“ raketami a „hloupými“ bombami. 

Změna íránského režimu může být teoreticky jeden ze scénářů, ale není nyní zdaleka tím nejpravděpodobnějším. Gaza má rozlohou velikost Bratislavy, a přesto ani po roce a půl krveprolévání není jasné, jaký politicky režim v ní bude. Írán je oproti Gaze obrovská země, dvacetkrát větší než Česká republika. Jeho režim je oproti vládě Hamásu neporovnatelně stabilnější, s hierarchicky snadno nahraditelnými důležitými aktéry, navíc s mimořádně rozsáhlým represivním aparátem, který má velké zkušenosti s potlačováním lidových nepokojů. Velká část Íránců režim v oblibě nemá, byť menší, ale výraznou část společnosti je stále možné označit jako prorežimní loajalisty.  Ale i kritici režimu jsou většinou dostatečně hrdí v tom ohledu, že si chtějí vyřešit své politické problémy sami a nepotřebují, aby je „osvobozoval“ Netanjahu nebo Trump. Ostatně Američany podporovaný politický převrat v Íránu z roku 1953 je brán většinou společnosti jako hanebné memento. 

Současný konflikt spíš podpoří ty nejtvrdší složky režimu, které jakákoliv dohody se Západem vždy kritizovaly. Zatímco výše zmiňovaných čtyřicet let, kdy byl dle Izraele Írán už jen „malý kousek od dokončení jaderné bomby“ dokazují, že byly jaderné ambice účelově přeceňovány, tak nynější dění může snahy íránských generálů a ajatolláhů o jadernou zbraň značně urychlit. Samozřejmě to bude záviset i na tom, jak hluboce byl stávajícími boji íránský jaderný program narušen.     

V Gaze zase Netanjahu onehdy přišel s nápadem dodávat zbraně jednomu místnímu zločinnému klanu jako protiváze Hamásu. Připomíná to situaci, kdy někdy v hlubinách 70. letech Izrael podpořil v Gaze zárodky Hamásu jako konkurenta OOP/Fatahu. A byla to pak paradoxně právě OOP, se kterou Izrael nakonec uzavíral mírové smlouvy v 90. letech…      

Přestože současná dynamika konfliktů zatím nenabízí mnoho prostoru k optimismu, může se stát mezníkem při kterém nakonec Izrael i Írán najdou hranice svých ambicí a budou donuceni k přehodnocení svých vzájemných konfliktních politik.  Že se tak stane v době, kdy bude v Izraeli u moci Netanjahu a v Íránu ajatolláh Chameneí, však zůstává krajně nejisté.

Marek Čejka

Vyšlo na iDnes, 16. 6. 2025

العلاقة بين الدين والسياسة في المملكة العربية السعودية

Arabic translation of my working text on the role of religion and politics in Saudi Arabia.

 

Blízkovychodňárský podkást najdete už taky na YouTube

..nyní už nejen na Spotifáj, ale také na JůTůbu - zatím tam najdete rozhovory s Břetislavem Turečkem, Josefem Krausem a Attilou Kovácsem. A blíží se podkást s Pavlem Baršou!

Břetislav Tureček a Josef Kraus hosty dalších pokračování Blízkovychodňárského podkástu

    3. Díl - S Břetislavem Turečkem nejen o jeho nové knize

    4. Díl - S Josefem Krausem o současném Íránu

Dva dokumenty k aktuálnímu blízkovýchodnímu dění

První je o politickém vývoji Íránu a Hizballáhu (2020) a druhý o současné izraelské extrémní pravici (2023). Oba dva dokumenty jsou francouzské provenience a jsou mj. ukázkou toho, že tradice francouzského studia Blízkého východu se propisuje i do filmové dokumentaristiky. 

  

Izrael/Írán/USA: Dlouhá válka – počátky konfliktu (FR, 2020) - 1. díl  (La Longue Guerre) 

   

 Izrael: Extrémisté u moci (FR, 2023)

O minulosti i současnosti Gazy

Odpovědi na otázky ohledně vývoje pásma Gazy pro slovenské Hospodárské novíny (15.  února 2025)

Dronová fotografie města Džabalíje v pásmu Gazy, únor 2025 

1. Aké boli hlavné faktory, ktoré viedli k vzniku Pásma Gazy v jeho dnešnej podobe? Kedy sa vlastne táto enkláva vyformovala ako osobitný útvar v blízkovýchodnom priestore?

Území Gazy mělo historicky svá specifika, ale obvykle jako součást většího geografického celku v rámci různých říší. Jejímu dnešnímu chápání jako klíčového regionu hodně dopomohl izraelsko-palestinský konflikt, protože po r. 1948 se stala z Gazy malá enkláva pod správou Egypta, ve které s v tu dobu tísnilo množství palestinských uprchlíků, hlavně z oblastí okolo Gazy. Její význam v palestinské identitě pak posílila šestidenní válka z roku 1967, kdy byl Egypt tvrdě poražen a Gaza se dostala pod přímou izraelskou okupaci. Gaza na tom pak byla vždycky v mnoha ohledech ekonomicky hůře než Západní břeh a Východní Jeruzalém okupované rovněž od šestidenní války. Horší ekonomická situace a stupňující se útlak pak často vytváří i větší rezistenci – a také výraznější radikalizaci.

2. Bolo v moderných dejinách Gazy nejaké obdobie, ktoré možno považovať za relatívne pokojnú a priaznivejšiu dobu, minimálne v porovnaní so súčasnosťou? Bolo to za čias britského mandátu či egyptskej či izraelskej okupácie, krátkej vlády Palestínskej samosprávy? Alebo je o nejakých rokoch pomerne pokojného vývoja vôbec ťažké hovoriť?

Určitě to bylo mnoho let po dobu Osmanské říše až do éry, kdy se od ní začal odtrhávat Egypt. Pak se Gaza stala nárazníkovým pásmem různých zájmů. Ostatně není náhoda, že za první světové války svedli na teritoriu Gazy Britové společně s Australany a Novozélanďany těžké boje s osmanskou armádou. Za Britského mandátu pak byl v Gaze zase relativně klid, a to až do roku 1948, kdy se stala oním stísněným útočištěm mnoha palestinských uprchlíků.     

V bitvách o Gazu za první světové války bojovali na osmanské straně
také rakousko-uherští dělostřelci.

3. Ako sa zmenilo Pásmo Gazy a život jeho obyvateľov pod vládou Hamasu? Priniesla vláda radikálov enkláve aj nejaké pozitíva? Ak teda hovoríme len obdobiach relatívneho mieru, nie o plnoformátových vojnových konfliktoch s Izraelom.

Hamás je obecně vysvětlován pouze jako klasická teroristická organizace. Je ale výrazně složitější. To nemění nic na tom, že radikální či teroristické křídlo je jeho důležitou součástí. Ale není ani zdaleka součástí jedinou. Má i velmi efektivní civilní křídlo, které se právě velmi často projevilo jako daleko schopnější a méně zkorumpované, než struktury Fatahu. Často dokázalo pomoci těm nejchudobnějším Palestincům – a to v době, kdy jim nikdo jiný nepomohl. A v tomto ohledu bylo tak civilní křídlo Hamásu opět efektivní zvláště v chudší Gaze, byť na Západním břehu měl v některých místech rovněž silnou podporu. Sociální činnost Hamásu tak byla často důvod, proč ho mnozí Palestinci volili nebo podporovali. Z toho důvodu bylo také schopné v Gaze vládnout a udržovat si poměrně širokou popularitu. Dokonce je možné říci, že bez civilního křídla by Hamás nikdy nebyl tak silný a populární. Zároveň měl Hamás v Gaze vždy i řadu oponentů, a to platí i v dnešní situaci.   

4. Pásmo Gazy už aj mimo odbobí vojen čelí veľkému množstvu ťažko riešiteľných problémov, od demografickej explózie, vysokej miery chudoby, nezamestnanosti, korupcie či nedostatočného prístupu k vode a elektrine. Boli by tieto problémy riešiteľné v prípade, ak by čiste hypoteticky nastali priaznivé politické podmienky pre jej rozvoj, alebo majú pravdu kritici, ktorí ju označujú za apriori neobývateľný slum plný utečencov, ktorí by ihneď odišli, keby mali kam?

To je dost zjednodušující. Sám jsem Gazu kolem roku 2000, když tam ještě vládla OOP, navštívil. Ano, i tehdy tam bylo v porovnání se Západním břehem řada na první pohled chudších míst, hlavně v uprchlických táborech. Zároveň ale bylo vidět, že se tam jsou i velmi příjemná místa, zvláště pak na mořském pobřeží. Tamní Palestinci historicky mají - nebo si v případě uprchlíků vybudovali - ke Gaze velmi hluboký vztah. A tady pak vůbec nemusí hrát roli, jestli pochází z chudší nebo střední třídy. 

Jedním z důsledků izraelsko-palestinského konfliktu je z našeho pohledu až iracionálně silná vazba ke konkrétnímu teritoriu – a to platí nejen pro Palestince, ale i pro Izraelce. Gaza je v palestinské mysli do značné míry i mýtickým zbytkem domoviny, který dnešní Palestinci musí udržet za každou cenu. Propaganda s tím samozřejmě pracuje, ale nelze upřít, že v kontextu dekád vývoje izraelsko-palestinského konfliktu je to do značné míry i autentický pocit mnoha Palestinců.  

Problémem Gazanů byla vždy hlavně izolovanost a nedostatek perspektiv pro mladé lidi. To území má rozlohou prakticky identickou velikost jako Bratislava. Dlouhodobý a neřešený faktor „no future“, hlavně pak pro mladé lidi, představuje obrovský sociální problém. Naprostá většina z Gazy nemohla odejít, a když náhodou ano, tak neměli záruku, že se vrátí zpátky. A tento problém nevyřešíte tím, že ty lidi vybombardujete, ale že jim umožníte lepší životní perspektivu. Z hlediska historie izraelsko-palestinského konfliktu není všechno jen důsledek izraelské izolace, svůj podíl zde má dlouhé dekády i egyptská politika. 

Patriotismus mnohých Gazanů jde každopádně hluboko za trosky jejich domů, a hodně spočívá v solidaritě s ostatními palestinskými Gazany. Utrpení, které teď 15 měsíců zažívali, spíše ještě posílilo jejich vztah k domovině, byť zdevastované izraelskou vojenskou operací. 

Archivní fotografie palestinských rybářů z Gazy

5. Donald Trump prišiel so svojím fantazmagorickým “plánom” premeny Gazy na akúsi blízkovýchodnú Riviéru pod americkou správou. Myslíte, že Trump niečo z toho naozaj myslí vážne, alebo je to súčasť jeho šokovej metódy, keď si chce vysokou počiatočkou stávkou a hrozbou amerického zásahu vynútiť ústupky od všetkých zúčastnených?

Teď to působí spíše jako šoková metoda a pokusný balónek, kam lze až zajít, kdy se byznysovou strategií pokouší nadhodit nějaký iracionální plán a pak mu vzniká obrovské množství prostoru z něj slevovat a zároveň neztratit tvář. Trochu to připomíná taktiku orientálních obchodníků na naivní turisty, kdy jim nabídnou nějakou cetku za dejme tomu 200 dolarů. Turisté smlouvají a smlouvají, a nakonec věc koupí za 80 dolarů. Její reálná hodnota je ale výrazně nižší. Ale uvidíme, jak si Trump bude počínat v reálu. Je ještě příliš brzy označovat jeho iracionální plány za jistou fantasmagorii, když ještě nevíme, čeho bude nyní reálně schopen v rovině praktické.    

Jedna z řady karikatur, která se objevila po Trumpově plánu pro Gazu 

6. Mohli by sa do riešenia problému Gazy reálne zapojiť Egypt, Jordánsko či ďalšie arabské štáty, ak nerátame čiste rétorickú rovinu? Mohli by sa podieľať na vytvorení nejakého nového rámca, ktorý by zaistil správu oblasti, potlačil vplyv Hamasu a umožnil obnovu? Či je takéto niečo len podobná nerealistická predstava ako Trumpove vízie?

Tyto státy určitě nebudou souhlasit s tím, aby nějaké větší množství Palestinců z Gazy bylo transferováno na jejich území. Mají k tomu množství důvodů, a není to jen ten, že na svém území velkou a nespokojenou uprchlickou komunitu, ale také proto, že ví o plánech řady izraelských politiků se Palestinců nadobro zbavit. Jak už jsem ale zmiňoval, i polici těchto států s Palestinci hráli své politické hry, takže není žádný další scénář vyloučený.   

Křesťané a násilí v blízkovýchodních konfliktech

Marek Čejka: Křesťané a násilí v blízkovýchodních konfliktech

Publikováno v: Vojtíšek, Z: Islám a křesťanství, Sborník k poctě prof. Luboše Kropáčka, Knižní klub 2019

Anotace: Současná mainstreamová pojetí křesťanství často pracují s obrazem své mírumilovnosti a v souvislosti s Blízkým východem tento obraz často doplňují i pozicí oběti, hlavně pak ze strany radikálně islamistického terorismu. To je sice v mnoha ohledech pravda, avšak i u křesťanů na Blízkém východě najdeme jejich propojení s násilím různých typů. Text se zaměří na několik regionů, kde k propojení aktivit křesťanů a násilí došlo v moderních dějinách Blízkého východu nejčastěji a vysvětlí jeho pojetí – od násilí agresivně-dominantního snažícího se udržet politický status quo (Libanon během občanské války), přes nacionalisticky-osvobozenecké (moderní izraelsko-palestinský konflikt) až po vysloveně defenzivní (Irák po 2003 a Sýrie po 2011).  

Libanonští Falangisté během občanské války

Přestože je násilí náboženských komunit v současnosti převážně záležitostí skupin hlásících se k různým formám radikálního islamismu, které je také jednoznačně nejmedializovanější, není v moderních blízkovýchodních konfliktech teror vyhrazen jen zradikalizovaným muslimům. Hodně pozornosti je tak izraelskými odborníky věnováno politickému násilí spojenému s judaismem (např. Sprinzak 1999; Pedhazur a Perliger 2009). Relativně méně pozornosti je věnováno násilí, které na Blízkém východě vychází z křesťanského prostředí. Tento text se snaží uvést některé souvislosti dané problematiky upřesnit.   

Současné mainstreamové verze křesťanství pracují s obrazem své mírumilovnosti a v souvislosti s Blízkým východem tento obraz často doplňuje i pozicí oběti, hlavně pak ze strany radikálně islamistického terorismu. To je do určité míry pravda, protože křesťané představují od dob islamizace Blízkého východu náboženskou menšinu a v historii blízkovýchodních konfliktů se v určitých dobách stávali terčem útoků ze strany muslimů i jiných náboženských skupin (např. drúzů). V moderních konfliktech 20. a 21. století lze pak jistě zmínit útoky na egyptské Kopty, teror vůči křesťanským komunitám v Alžírsku po roce 1990 či bezprecedentní násilí proti syrským a iráckým křesťanům po roce 2011 ze strany radikálních islamistů (např. BBC 2015).

Navzdory zmiňovanému přesvědčení mnoha současných křesťanů o mírumilovnosti jejich víry je ve skutečnosti historie křesťanství výrazně propojena s násilím. Ve veřejné diskusi nejsou tato fakta příliš zdůrazňována, což může mít různé důvody (selektivní interpretace historie, účelovost, ideologičnost atd.). Přitom však na tyto skutečnosti upozorňuje nejen řada odborníků, ale zaznívá i sebekritika z vlastních řad, například i přímo od současného papeže Františka (Hale 2016).

Je zjevné, že v před-osvícenském období vykazovalo křesťanství, hlavně pak katolicismus, vysokou míru religiózně motivovaného útlaku a násilí. Ty provázely christianizaci Evropy a dalších částí světa, přičemž genocidní brutalitu zaznamenala hlavně v Latinské Americe. Masakry byly průvodním jevem křížových výprav, kdy docházelo dokonce i k vraždění blízkovýchodních křesťanů západními rytíři a ke kanibalismu (Rubenstein 2008). Další krvavou kapitolu tvořily různé typy potlačování „kacířství“ a schizmat, které někdy vyústily do velkých konfesních konfliktů, přičemž nejbrutálnější z nich – třicetiletá válka – byla ve své době nejkrvavějším konfliktem v lidské historii. Připočítat lze rovněž inkvizici, důsledky křesťanského antijudaismu a antisemitismu či podporu otrokářství některými církvemi v USA. 

Ani osvícenství a obecná sekularizace západního světa, která se projevila mj. i velkým poklesem vlivu křesťanství na politiku, neznamenala zánik křesťanského násilí. V první polovině 20. století lze například sledovat posilující konexe mezi některými konzervativními křesťanskými kruhy a vyostřeným nacionalismem, konkrétněji pak mezi fašistickými formacemi ve frankistickém Španělsku, salazaristickém Portugalsku, ustašovském Chorvatsku, Slovenském štátu i jinde (tzv. klerofašismus). Konfliktní linie „katolicismus vs. protestantismus“ se stala také výrazným rysem severoirského konfliktu, definovaného etno-náboženskou identitou. I v dalším etnickém konfliktu v rozpadající se Jugoslávii byla příslušnost ke katolicismu či pravoslaví neoddělitelným rysem identity mnoha Chorvatů a Srbů.

Na zcela specifické násilí s křesťanskými rysy lze narazit např. v USA (Ku-Klux-Klan, Timothy McVeigh, „protipotratový“ terorismus, ozbrojené sekty a křesťanské milice a různé fúze křesťanství v kombinaci s bílým rasismem), v Indii (Národní osvobozenecká fronta Tripury), Norsku (Breivik) či v Ugandě (Boží armáda odporu Josepha Konyho). 

1. Charakter spojení mezi křesťanstvím a násilím na Blízkém východě

Blízký východ obývají dodnes velké křesťanské komunity: V absolutních číslech žije nejvíce křesťanů v dnešním Egyptě, kde představují kolem 10 % egyptské populace, procentuálně je pak nejvíce křesťanů v Libanonu, kde tvoří kolem 31–35 % obyvatelstva (BBC 2011). Přítomni jsou ale i v dalších blízkovýchodních zemích – hlavně pak v Iráku, Sýrii a Palestině. Projevy násilí a radikalismu se objevily hlavně v křesťanských komunitách, které se nachází na územích vystavených krvavým konfliktům. Jedná se tak hlavně o území Libanonu, kde probíhala v letech 1975–1990 občanská válka, o Palestinu, kde jsou křesťané od roku 1948 zapojeni do izraelsko-palestinského konfliktu (i do konfliktů předcházejících) a nejnověji též o území Iráku a Sýrie, kde se část křesťanů angažovala v konfliktech, které vypukly na území těchto zemí ve 21. století.

Co se týká samotného charakteru křesťanského násilí v blízkovýchodních konfliktech, je třeba zdůraznit, že většinou nepředstavuje formu nábožensky motivovaného násilí ve smyslu například radikálního islamismu, ale je převážně výrazem identitárním. Křesťanským radikálům tak vesměs nejde o vytvoření nějaké formy teokracie, zavádění kanonického práva atd., ale spíše mají potřebu na základě své náboženské identity:

-       -  zachovat status quo, resp. se vymezit vůči ostatním komunitám, hlavně pak proti muslimům a drúzům (Libanon)

          -  vymezit se vůči izraelské okupaci v rámci muslimsko-křesťanské společnosti (Palestina)

-      -   respektive slouží křesťanská identita jako tmel v obranném odporu vůči obzvláště agresivním formám radikálního islamismu (Irák po r. 2003 a Sýrie po r. 2011).[1]   

 2. Počátky křesťanského násilí v moderních blízkovýchodních konfliktech 

Jako náboženská menšina v blízkovýchodním světě byli po staletí křesťané spíše objektem perzekucí, respektive v určitých případech i násilí, ze strany hlavně většinových muslimských komunit. Formy násilí, které se v té době v křesťanských společenstvích ojediněle objevily, měly převážně defenzívní charakter. Zatímco do počátku 19. století tak lze najít jen velmi izolované případy přímého křesťanského násilí, nelze totéž říci i o šíření nenávistných idejí. Mezi blízkovýchodními křesťany tak daleko dříve než mezi muslimy zakořenily antisemitské stereotypy, které přicházely z křesťanské Evropy, se kterou měli mnozí blízkovýchodní křesťané daleko těsnější vztah než příslušníci muslimských komunit. V roce 1840 tak došlo k Damašské aféře, v jejímž rámci byla skupina syrských židů obviněna na základě tzv. „krevní pověry“ z rituální vraždy kapucínského mnicha (viz Frankel 1997). Do muslimského, resp. islamistického, prostředí se podobné antisemitské prvky dostaly až později, hlavně pak při vzniku politických konfliktů v první polovině 20. století (obzvláště sionisticko-arabského) a prostřednictvím nacistické propagandy zaměřené na Araby a muslimy během druhé světové války (Herf 2010).    

Násilí se stalo v první polovině 20. století průvodním jevem některých radikálnějších forem arabského nacionalismu. U jeho ideového zrodu – nikoliv ale automaticky u nacionalisticky motivovaného násilí – stála řada arabských křesťanů, jako byl např. Francis Marráš, Ibráhím al-Jazidží či Nadžíb Azúri. Ti usilovali především o literární a kulturní obrodu arabštiny a formulovali politický program, ve kterém se vymezovali hlavně proti osmanské nadvládě. V moderní době obvykle křesťané představovali v arabských společnostech nejvíce westernizovanou a nejsekulárnější část populace, což souviselo jak s přirozeným křesťanskými kontakty na Západ, tak i se silnou misijní činností různých západních církví. Jejich vnímání křesťanství bylo tak v různých formách arabského nacionalismu hlavně identitární, nikoliv teologické, přičemž mohlo sloužit i jako vymezení se proti tehdejším pan-islámským tendencím konkurujícím různým formám arabských nacionalismů. Nacionalisté z řad křesťanů tak preferovali především vytvoření sjednocující (pan)arabské národní identity a svou konfesní příslušnost obvykle nezdůrazňovali. Blízkovýchodní nacionalismy se tak po evropském vzoru vyvinuly jako v podstatě sekulární, což ale neznamenalo, že by v nich náboženství (včetně křesťanství) nemohlo hrát roli důležitého pojiva. Na Blízkém východě tak vykrystalizovaly různé typy nacionalismů, které mohly akcentovat určité náboženské prvky, nebo se vůči jakémukoliv mezi- i vnitro-náboženskému sektářství naopak zcela vymezovat (např. pan-arabismus, pan-syrianismus, baasismus).

V období mezi světovými válkami začala být řada blízkovýchodních nacionalistů (nejen křesťanského a muslimského, ale dokonce i židovského původu – hlavně Vladimír Žabotinský) fascinována tehdejšími konzervativními a autoritativními hnutími a vůdci s fašizujícími tendencemi, hlavně Mussolinim. Později se stali inspirací i Hitler a nacistické Německo, kteří ovlivnili například nacionalistu křesťanského původu Antúna Saadeho a jeho vizi pan-syrianismu a „Velké Sýrie“ (Samaha 2016). Nacismus a Španělská fašistická falangistická strana se stala předobrazem libanonské křesťanské strany Falanga (Katáib). Sjednocujícím motivem těchto formací se stalo budování národní ideologie a mytologie, společenský řád založený na disciplíně, důraz na konzervativní hodnoty a odpor vůči různým variacím levicového politického myšlení.

3. Nejvýznamnější případy propojení křesťanství a násilí na Blízkém východě

3. 1. Křesťanské politické násilí v Libanonu

Nejbrutálnější podoby teroru spojené s křesťanskými skupinami lze nalézt v Libanonu v průběhu tamní občanské války (1975–1990). Do jejího vypuknutí dominovali libanonští křesťané, a zvláště ti, kteří se hlásili k maronitské církvi, libanonské politice a skrze ni i dalším náboženským komunitám v zemi. Libanonští křesťané dávali často ostatním komunitám najevo svou kulturní i teologickou nadřazenost. Jednou z jejích vyjádření byl například mýtický „fénicianismus“, kterým chtěli posílit svou kulturní nadřazenost nad Araby a arabskými formami nacionalismu (Kaufman 2001). Válce předcházela polarizace napětí v libanonské společnosti v období po druhé světové válce a destabilizující vliv izraelsko-palestinského konfliktu. Libanonská společnost byla nábožensky velice roztříštěná. Napětí mezi hlavními libanonskými komunitami – křesťany – hlavně maronitského ritu, sunnitskými muslimy, šíity, drúzy – postupně eskalovalo. Do Libanonu přišel navíc velký počet palestinských uprchlíků, který přispěl k demografickým změnám v Libanonu v neprospěch křesťanů, kteří se nakonec stali v zemi menšinou. Protiizraelské operace radikálních palestinských skupin z libanonského tohoto území zhoršovaly vztahy Libanonu s Izraelem a vtahovaly zemi do izraelsko-palestinského konfliktu. I křehká rovnováha mezi náboženstvími v Libanonu rychle skončila a vláda ztratila kontrolu nad územím státu. V r. 1975 byli příslušníci strany Falanga jedněmi z hlavních aktérů vypuknutí občanské války v Libanonu (1975–1990). Zmasakrování autobusu plného palestinských uprchlíků Falangisty v pomstě za útok na maronitský kostel byla totiž hlavní roznětka konfliktu.

Falangistická strana existovala v Libanonu od roku 1936, kdy ji fascinován disciplínou nacistického Německa a osobními dojmy z berlínských olympijských her založil tehdejší kapitán libanonské fotbalové reprezentace Pierre Džamájil (1905–1984), pozdější libanonský prezident (Fisk 1990: 65). Inspirací pro založení strany byla i španělská fašistická Falangistická strana. Hlavním heslem libanonských Falangistů se stal slogan: „Bůh, národ a rodina“ a vizuální podoba členských uniforem byla blízká stejnokrojům evropských fašistických hnutí, včetně používání „římského pozdravu“ (Moumneh 2019: 16). V 60. letech vytvořila strana i svoji vlastní milici, která se později dostala do konfliktu s jinými libanonskými ozbrojenými frakcemi, hlavně palestinskými. V jejím čele stál William Háwí (1908–1976) a po jeho smrti zakladatelův syn Bašír Džamájil (1947–1982).

Propojení Falangistů s křesťanstvím bylo relativně silné, nikoliv však v rovině náboženského fundamentalismu, ale hlavně zdůrazňováním křesťanské identity, moci a dominance nad ostatními libanonskými komunitami. Mělo tedy ideologicky nejblíže k evropským klerofašismům kolem druhé světové války. Křesťanská symbolika byla Falangisty využívána hojně, což ještě posílil vznik koalice Falangistů s dalšími křesťanskými stranami a milicemi pod názvem Libanonské síly. Ty si přímo za svůj symbol zvolily stylizovaný kříž, který se ve spodní části proměňuje v dýku. Křesťanské symboly se objevují také v podobě křížů přímo v podobě řetízků, náramků, tetování atd. na těle členů falangistických milic. Obrázky s pannou Marií někdy zdobí i přímo zbraně bojovníků.[2]

Důležitým prvkem falangistického násilí je nejen snaha o eliminaci vnějších, ale i vnitřních nepřátel. V Libanonských silách totiž docházelo k četným mocenským bojům, které přerůstaly v brutální násilné konflikty. Nejznámější je krveprolití, které je spojené s ovládnutím Libanonských sil Falangisty pod vedením Bašíra Džamájila. Ten dal v roce 1980 zmasakrovat členy jiné maronitské milice „Tygři“ (Numúr), přičemž tato událost začala být nazývána jako „Den dlouhých nožů“. Dalšími velmi brutálními veliteli Libanonských sil byli Elie Hobeika (1956–2002), zodpovědný za masakr v palestinských uprchlických táborech Sabra a Šatíla, a Samir Žážá (nar. 1952). Ten byl po skončení občanské války vězněn, ale dnes stojí opět v čele Libanonských sil. Falangisté se od Libanonských sil v druhé polovině 80. let opět oddělili a působí dnes jako samostatný subjekt, který však již nemá zdaleka takový vliv jako dříve.    

Falangismus představuje dosud vlivnou složku libanonské politiky. Po občanské válce jeho ideologické i militantní podoby poněkud otupily, což souvisí i se zmiňovanými mocenskými spory uvnitř hnutí a zároveň dynamikou a rekonfiguracemi v rámci libanonské politické scény, které se projevily i příklonem některých křesťanských vůdců a subjektů k bývalým politickým oponentům (např. spojenectví Michela Aúna s hnutím Hizballáh). Falangismus má silné frakce i za hranicemi Libanonu – hlavně v USA, Brazílii, Argentině a Austrálii, kde žijí velké komunity libanonských křesťanů.  

Křesťané a násilí v izraelsko-palestinském konfliktu

Roli křesťanů v palestinském radikalismu lze podobně jako v Libanonu vnímat především identitárně. V Palestině navíc chybí mezi křesťany prvek snahy o dominanci nad muslimy, příp. jinými komunitami, což je dáno jak demograficky (palestinští křesťané představovali tradičně výrazně nižší procento společnosti než křesťané v Libanonu), tak specifiky izraelsko-palestinského konfliktu a převažujícími formami palestinského nacionalismu. Od 60. až do 80. let převažoval v palestinské politice „arafatovský“, tedy víceméně sekulární typ nacionalismu, který budoval jednotu palestinského národa na solidaritě palestinských arabsky hovořících muslimů i křesťanů (či dokonce i židů, pokud se dostatečně vymezovali vůči sionismu – viz Rabkin 2006). Sám Arafat si vzal za ženu palestinskou křesťanku, což nebyl jen krok s osobním, ale i gesto se zmiňovaným politickým významem. 

Na rozdíl od Libanonu nevznikla v Palestině žádná radikální politická organizace, která by se snažila v boji za palestinskou věc sjednotit pouze křesťany. Násilné aktivity palestinských křesťanů tak probíhaly buď:

-        - na bází individuální politické aktivity,

-         - nebo na základě členství křesťanů v politických organizacích, často výrazně sekulárních.

Na následujících individuálních příkladech jsou popsány nejznámější případy účasti arabských křesťanů na radikalismu v izraelsko-palestinském konfliktu: 

Sirhan Sirhan (nar. 1944) byl aktérem prvního výrazného aktu politického násilí ze strany osoby původem z palestinské křesťanské rodiny. Byl rodákem z Jeruzaléma a jako uprchlík získal jordánské občanství. V roce 1968 zavraždil v Los Angeles senátora Roberta F. Kennedyho pro jeho zbraňovou podporu Izraeli. Sirhan Sirhan byl hluboce věřícím křesťanem, který byl v době atentátu členem evangelikálních amerických církví a mystického řádu rosenkruciánů.[3]   

Hilarion Capucci (1922–2017) byl caesarejský biskup melkitské řecko-katolické církve, rodák ze syrského Aleppa. Přestože měl oficiální sídlo v Izraeli, stal se velkým příznivcem palestinského nacionalismu. V roce 1974 byl izraelskými bezpečnostními silami zadržen při pokusu propašovat ve svém autě na Západní břeh zbraně určené pro jedno z ozbrojených křídel OOP. Izraelským soudem byl odsouzen k dvanáctiletému trestu. O jeho propuštění usilovala řada palestinských radikálních skupin, avšak propuštěn byl nakonec až na intervenci Vatikánu v roce 1978. Capucci byl nejvýznamnějším křesťanským náboženským představitelem, který se kdy přímo zapojil do palestinského radikalismu.   

Žúrž (George) Habáš (1926–2008) byl zakladatelem Lidové fronty pro osvobození Palestiny (LFOP), která byla jednou z nejradikálnějších palestinských organizací. Vymezovala se i proti Arafatovi a odmítla mj. izraelsko-palestinský mírový proces.  Ač byla silně marxisticko-leninistického zaměření, Habáš i řada dalších palestinských křesťanů v jejích řadách se stále identitárně chápala jako křesťané, v případě Habášovy rodiny východního pravoslavného ritu.    

Nadžíf Hawátme (nar. 1935) byl zakladatelem a vůdcem Demokratické fronty pro osvobození Palestiny (DFOP), která se odštěpila v r. 1969 od Habášovy LFOP. Ideologií i radikálností byly obě organizace velmi podobné, stejně tak i chápání křesťanství. Hawátme pocházel z palestinské katolické rodiny. 

Wadía Haddád (1927–1978) byl blízký spolupracovník George Habáše a LFOP. Spolupracoval i s mezinárodním teroristou Carlosem „Šakalem“ a v r. 1976 zorganizoval společně s německými radikály únos letadla Air France do Entebbe. Pocházel z palestinské rodiny řeckého pravoslavného ritu.    

Chris Bandak (nar. 1979) je křesťan řeckého pravoslavného ritu z Betléma, který byl během druhé intifády vůdcem a člen Brigád mučedníků od Al-Aksá a brigád Tanzím, který byl Izraelci uvězněn za usmrcení několika izraelských civilistů. Bandakův rodný dům se nachází nedaleko baziliky Narození Páně, což bylo některými radikálnějšími palestinskými křesťany chápáno velmi symbolicky. Bandak byl propuštěn v roce 2011 výměnou za propuštění izraelského vojáka Gilada Šalita vězněného Hamásem.

Řada současných křesťanských církví solidarizuje s Palestinci, v kontextu izraelsko-palestinského konfliktu je však zajímavé sledovat i podporu některých evangelikálních křesťanských organizací a osobností z USA nejradikálnějším izraelským osadnickým organizacím a aktivitám v Palestině. To je však již tematicky mimo záběr této kapitoly.

Křesťanské defenzivní násilí v aktuálních konfliktech v Sýrii a Iráku

Po vypuknutí konfliktu v Iráku nedlouho po americké invazi v roce 2003 a v Sýrii v roce 2011 se nesunnitští muslimové a menšinové nemuslimské komunity staly častým terčem ze strany salafisticky džihádistických skupin afiliovaných nejčastěji k Al-Káidě a později k tzv. Islámskému státu v Iráku a Sýrii (ISIS). V omezených případech se stali křesťané i cílem kurdských milicí (Safi 2018). V situaci, kdy se části Iráku i Sýrie dostaly do stavu anarchie doprovázené brutálním násilím, ve kterém není státní centrální moc schopná sjednat bezpečí a pořádek, začala vytvářet řada ohrožených komunit, včetně křesťanů, své obranné milice. Nejedná se tak o radikalismus v pravém slova smyslu, ale násilí ze strany křesťanů je v naprosté většiny případů defenzivního charakteru. Vzhledem k tomu, že po roce 2011 došlo k propojení iráckého a syrského konfliktu prostřednictvím ISIS (dále jen „konflikt“), budeme se iráckými i syrskými křesťanskými ozbrojenými skupinami zabývat ve společné podkapitole.

V doznívajícím konfliktu lze najít ozbrojené skupiny složené z příslušníků syrských a iráckých křesťanských denominací, kteří se hlásí k různému etnickému (či etno-religióznímu) původu – arabskému, kurdskému, asyrského či arménskému. Řada křesťanů se v obou zemích nachází spíše v severních oblastech země, takže pro řadu z nich je příznačná spolupráce s kurdskými organizacemi a milicemi (v Sýrii často s těmi v regionu Rožava, v Iráku obvykle s Pešmergou), které působí v geograficky podobném regionu. S těmi také obvykle sdílejí i podobné nepřátele v podobě radikálně-islamistických skupin (odnože Al-Káidy, An-Nusra, ISIS a další). V tomto ohledu mají minoritní komunity tak pragmaticky blízko k postojům irácké či syrské oficiální vlády, respektive k pozicím těch, u nichž se domnívají, že jsou schopni zajistit jejich bezpečnost. Podobně jako kurdské jednotky z Rožavy mají i některé křesťanské jednotky ve svých řadách západní dobrovolníky, kteří se však na rozdíl od Rožavy nehlásí tolik k levici, ale spíše ke „křesťanské civilizaci“ – může tak jít i o bývalé britské skinheady a hooligans blízké současné English Defence League či členy různých dalších evropských anti-islámských a anti-imigračních organizací (Neuhof 2015).   

Celkově je situace v souvislosti s vznikem, existencí, slučováním či zánikem různých milic v konfliktu velmi nepřehledná. Vznik řady z křesťanských ozbrojených skupin je datován kolem roku 2014, který je vnímán jako rok hlavního vzestupu ISIS. Zde uvádím některé nejdůležitější obranné milice sdružující blízkovýchodní křesťany v konfliktu:

Asyrská vojenská rada – vznikla v roce 2013 v syrské provincii Al-Hasaka, spolupracuje hlavně s kurdskými silami. Po kurdském vzoru mají i ženskou jednotku.

 Strážci úsvitu – křesťanská provládní milice v jižní Sýrii.

Sutoro/Policie Sutoro – semi-policejní oddíl asyrských křesťanů v kurdských oblastech severní Sýrie, připojila se k orgánům Rožavy. Odtrhla se od ní stejnojmenná skupina, která začala být loajální syrskému režimu. 

Obranná fronta Gozarto – křesťanská milice v syrském městě Kámišlí, která spolupracuje se syrskou vládou.

Dwech Nawša (název v asyrštině) – asyrská obranná milice proti ISIS v severním Iráku.  

Ochranné jednotky plání Ninive – milice asyrských křesťanů v severním Iráku založená v roce 2014 k obraně proti ISIS.

Libanonské brigády odporu – multikonfesní a anti-sektářské jednotky blízké Hizballáhu, jejichž členy jsou sunnité, šíitské, drúzové i křesťané. Vznikly během libanonské občanské války a ve své aktivitě pokračovaly i během konfliktu v sousední Sýrii, kdy jejich dobrovolníci vyrazili bojovat hlavně proti ISIL (Masi 2015).  

Shrnutí

Křesťanský radikalismus nepředstavuje obecně v moderních blízkovýchodních konfliktech zdaleka tak výrazný element jako radikální islamismus, na druhou stranu ho minimálně v kontextu některých konfliktů (Libanon, Palestina) není možné přehlížet.

Křesťanství hraje v konfliktech na současném Blízkém východě většinou identitární, nikoliv teologickou roli, což ho odlišuje např. od radikálního islamismu. Nejbrutálnějších a agresivních podob zaznamenal křesťanský radikalismus v občanské válce v Libanonu, naopak nejvíce obranný charakter měl (či má) v konfliktech v Iráku a Sýrii po r. 2003 a 2011.

Lze se domnívat, že v současnosti existuje celá řada faktorů, které budou do budoucna pravděpodobnost výskytu radikalizace blízkovýchodních křesťanů spíše snižovat: celkově klesá počet křesťanských komunit na Blízkém východě (přirozený pokles, křesťanská emigrace, důsledky konfliktů a etno-náboženských čistek) a s tímto demografickým poklesem lze někdy mluvit i poklesu potenciálu k násilí různých typů (vč. defenzivního). Pro komplexnost je však třeba dodat, že radikalizace křesťanských komunit může mít své zdroje někdy i v diaspoře, respektive i demograficky oslabené křesťanské komunity můžou být pro režim (např. syrský) stále velmi důležitým zdrojem podpory. 

Libanon se navzdory mnoha krizím ubránil znovuoživení občanské války či přímému zatažení do syrského konfliktu. Křesťanské milice po ukončení občanské války a Taifských dohodách oficiálně odzbrojily (byť je zde stále možnost jejich reaktivace) a počet libanonských křesťanů mírně poklesl. Křesťané jsou také více politicky rozštěpení mezi soutěžící politické libanonské politické frakce.    

Doba palestinských radikálních levicových front, jejichž vůdci a členové byli často palestinští křesťané, byla spjata hlavně s obdobím studené války.  V současnosti dominuje palestinskému radikalismu hlavně islamistický Hamás.

Konflikt na území Iráku a Sýrie pozbývá viditelně na síle, ISIS byl teritoriálně poražen a centrální vlády obou zemí posílily svou roli. Tím ztrácí existence křesťanských obranných milic postupně na důležitosti. Pro pořádek je ale opět nutné dodat, že zůstává otázkou, v jaké podobě se povede obnovit v obou zemích národní armády. Řada milicí tak stale zůstává činných nebo připravených se reaktivovat.

 

Prameny:

BBC (2015) Islamic State 'abducts dozens of Christians in Syria', 24. 2. 2015 Online: https://www.bbc.com/news/world-middle-east-31601451

BBC (2011) Guide: Christians in the Middle East, 11. 10. 2011 Online: https://www.bbc.com/news/world-middle-east-15239529

Fisk, R. (1990). Pity the Nation, the abduction of Lebanon, New York: Nation Books.

Frankel, J. (1997) The Damascus Affair: "Ritual Murder," Politics, and the Jews in 1840, Cambridge University Press.

Hale, J. Ch. (2016) Pope Francis Slams Donald Trump’s Notions of ‘Radical Islam’ in Time, 3. 8. 2016, Online: http://time.com/4436759/pope-francis-trump-radical-islam

Herf, J. (2010) Nazi Propaganda for the Arab World, Yale University Press.

Kaufman, A. (2001) Phoenicianism: The Formation of an Identity in Lebanon in 1920 in Middle Eastern Studies, Vol. 37, No. 1 (Jan., 2001), str. 173-194.

Masi, A. (2015) Christian, Sunni And Shia: Meet Hezbollah's Non-Denominational Military Branch Defending Lebanon, Fighting In Syria in International Business Times, 14. 5. 2015, Online: https://www.ibtimes.com/christian-sunni-shia-meet-hezbollahs-non-denominational-military-branch-defending-2169257

Moumneh, N. (2019) The Lebanese Forces: Emergence and Transformation of the Christian Resistance, Hamilton Books.

Neuhof, F. (2015) Anti-Isis foreign legion: Ex-skinheads and angry white men swell ranks of Christian militia fighting Islamic State in Intentional Business Times, 13. 7. 2015, Online: https://www.ibtimes.co.uk/anti-isis-foreign-legion-ex-skinheads-angry-white-men-swell-ranks-christian-militia-fighting-1510550

Pedhazur, A.; Perliger, A. (2006) Jewish Terrorism in Israel, Columbia University Press, New-York 2009

Rabkin, Y. (2006) Threat from Within: A History of Jewish Opposition to Zionism, Zed Books.

Rubenstein, J. (2008) Cannibals and Crusaders in French Historical Studies, No. 31 (4), str. 525-552.

Safi, M. (2018) Assyrian Christians Face Persecution by Kurdish Nationalists, 25. 9. 2018, Online: https://www.nationalreview.com/2018/09/assyrian-christians-face-persecution-kurdish-nationalists/

Samaha, N. (2016) The Eagles of the Whirlwind in Foreign Policy 28. 3. 2016, Online: https://foreignpolicy.com/2016/03/28/the-eagles-of-the-whirlwind/

Sprinzak, E. (1999) Brother against Brother – Violence and Extremism in Israeli Politics, New York: The Free Press.

---

[1] Odborník na libanonskou politiku, Jan Daniel z Ústavu mezinárodních vztahů zmiňuje, že v Libanonu je problematika identity vysoce komplexní záležitostí.  Původní idea, na které byl Libanon Francouzi vytvořen, bylo území, kterému by dominovali křesťané, respektivě křesťané a sunnité. Během pozdější občanské války si pak část křesťanských i sunnitských milic přála zachování právě tohoto stavu. Během občanské války měly ale maronitské malice – zvláště Falangisté – jako hlavní motto v podstatě  „přetrvání“ křesťanské komunity tváří v tvář té muslimské/palestinské/levicové hrozbě. To se v mnohém podobá současným anti-islámským diskurzům, které mluví o vytlačování a nahrazování  „původní populace“.  (Autorův rozhovor s Janem Danielem 25. 4. 2019)  

[2] Viz např. https://www.defencetalk.com/military/images/lebanese-civil-war-world-at-war.22339

[3] Viz https://www.biography.com/crime-figure/sirhan-sirhan