O minulosti i současnosti Gazy

Odpovědi na otázky ohledně vývoje pásma Gazy pro slovenské Hospodárské novíny (15.  února 2025)

Dronová fotografie města Džabalíje v pásmu Gazy, únor 2025 

1. Aké boli hlavné faktory, ktoré viedli k vzniku Pásma Gazy v jeho dnešnej podobe? Kedy sa vlastne táto enkláva vyformovala ako osobitný útvar v blízkovýchodnom priestore?

Území Gazy mělo historicky svá specifika, ale obvykle jako součást většího geografického celku v rámci různých říší. Jejímu dnešnímu chápání jako klíčového regionu hodně dopomohl izraelsko-palestinský konflikt, protože po r. 1948 se stala z Gazy malá enkláva pod správou Egypta, ve které s v tu dobu tísnilo množství palestinských uprchlíků, hlavně z oblastí okolo Gazy. Její význam v palestinské identitě pak posílila šestidenní válka z roku 1967, kdy byl Egypt tvrdě poražen a Gaza se dostala pod přímou izraelskou okupaci. Gaza na tom pak byla vždycky v mnoha ohledech ekonomicky hůře než Západní břeh a Východní Jeruzalém okupované rovněž od šestidenní války. Horší ekonomická situace a stupňující se útlak pak často vytváří i větší rezistenci – a také výraznější radikalizaci.

2. Bolo v moderných dejinách Gazy nejaké obdobie, ktoré možno považovať za relatívne pokojnú a priaznivejšiu dobu, minimálne v porovnaní so súčasnosťou? Bolo to za čias britského mandátu či egyptskej či izraelskej okupácie, krátkej vlády Palestínskej samosprávy? Alebo je o nejakých rokoch pomerne pokojného vývoja vôbec ťažké hovoriť?

Určitě to bylo mnoho let po dobu Osmanské říše až do éry, kdy se od ní začal odtrhávat Egypt. Pak se Gaza stala nárazníkovým pásmem různých zájmů. Ostatně není náhoda, že za první světové války svedli na teritoriu Gazy Britové společně s Australany a Novozélanďany těžké boje s osmanskou armádou. Za Britského mandátu pak byl v Gaze zase relativně klid, a to až do roku 1948, kdy se stala oním stísněným útočištěm mnoha palestinských uprchlíků.     

Osmanští kulometčíci během druhé bitvy o Gazu v dubnu 1917

3. Ako sa zmenilo Pásmo Gazy a život jeho obyvateľov pod vládou Hamasu? Priniesla vláda radikálov enkláve aj nejaké pozitíva? Ak teda hovoríme len obdobiach relatívneho mieru, nie o plnoformátových vojnových konfliktoch s Izraelom.

Hamás je obecně vysvětlován pouze jako klasická teroristická organizace. Je ale výrazně složitější. To nemění nic na tom, že radikální či teroristické křídlo je jeho důležitou součástí. Ale není ani zdaleka součástí jedinou. Má i velmi efektivní civilní křídlo, které se právě velmi často projevilo jako daleko schopnější a méně zkorumpované, než struktury Fatahu. Často dokázalo pomoci těm nejchudobnějším Palestincům – a to v době, kdy jim nikdo jiný nepomohl. A v tomto ohledu bylo tak civilní křídlo Hamásu opět efektivní zvláště v chudší Gaze, byť na Západním břehu měl v některých místech rovněž silnou podporu. Sociální činnost Hamásu tak byla často důvod, proč ho mnozí Palestinci volili nebo podporovali. Z toho důvodu bylo také schopné v Gaze vládnout a udržovat si poměrně širokou popularitu. Dokonce je možné říci, že bez civilního křídla by Hamás nikdy nebyl tak silný a populární. Zároveň měl Hamás v Gaze vždy i řadu oponentů, a to platí i v dnešní situaci.   

4. Pásmo Gazy už aj mimo odbobí vojen čelí veľkému množstvu ťažko riešiteľných problémov, od demografickej explózie, vysokej miery chudoby, nezamestnanosti, korupcie či nedostatočného prístupu k vode a elektrine. Boli by tieto problémy riešiteľné v prípade, ak by čiste hypoteticky nastali priaznivé politické podmienky pre jej rozvoj, alebo majú pravdu kritici, ktorí ju označujú za apriori neobývateľný slum plný utečencov, ktorí by ihneď odišli, keby mali kam?

To je dost zjednodušující. Sám jsem Gazu kolem roku 2000, když tam ještě vládla OOP, navštívil. Ano, i tehdy tam bylo v porovnání se Západním břehem řada na první pohled chudších míst, hlavně v uprchlických táborech. Zároveň ale bylo vidět, že se tam jsou i velmi příjemná místa, zvláště pak na mořském pobřeží. Tamní Palestinci historicky mají - nebo si v případě uprchlíků vybudovali - ke Gaze velmi hluboký vztah. A tady pak vůbec nemusí hrát roli, jestli pochází z chudší nebo střední třídy. 

Jedním z důsledků izraelsko-palestinského konfliktu je z našeho pohledu až iracionálně silná vazba ke konkrétnímu teritoriu – a to platí nejen pro Palestince, ale i pro Izraelce. Gaza je v palestinské mysli do značné míry i mýtickým zbytkem domoviny, který dnešní Palestinci musí udržet za každou cenu. Propaganda s tím samozřejmě pracuje, ale nelze upřít, že v kontextu dekád vývoje izraelsko-palestinského konfliktu je to do značné míry i autentický pocit mnoha Palestinců.  

Problémem Gazanů byla vždy hlavně izolovanost a nedostatek perspektiv pro mladé lidi. To území má rozlohou prakticky identickou velikost jako Bratislava. Dlouhodobý a neřešený faktor „no future“, hlavně pak pro mladé lidi, představuje obrovský sociální problém. Naprostá většina z Gazy nemohla odejít, a když náhodou ano, tak neměli záruku, že se vrátí zpátky. A tento problém nevyřešíte tím, že ty lidi vybombardujete, ale že jim umožníte lepší životní perspektivu. Z hlediska historie izraelsko-palestinského konfliktu není všechno jen důsledek izraelské izolace, svůj podíl zde má dlouhé dekády i egyptská politika. 

Patriotismus mnohých Gazanů jde každopádně hluboko za trosky jejich domů, a hodně spočívá v solidaritě s ostatními palestinskými Gazany. Utrpení, které teď 15 měsíců zažívali, spíše ještě posílilo jejich vztah k domovině, byť zdevastované izraelskou vojenskou operací. 

Archivní fotografie palestinských rybářů z Gazy

5. Donald Trump prišiel so svojím fantazmagorickým “plánom” premeny Gazy na akúsi blízkovýchodnú Riviéru pod americkou správou. Myslíte, že Trump niečo z toho naozaj myslí vážne, alebo je to súčasť jeho šokovej metódy, keď si chce vysokou počiatočkou stávkou a hrozbou amerického zásahu vynútiť ústupky od všetkých zúčastnených?

Teď to působí spíše jako šoková metoda a pokusný balónek, kam lze až zajít, kdy se byznysovou strategií pokouší nadhodit nějaký iracionální plán a pak mu vzniká obrovské množství prostoru z něj slevovat a zároveň neztratit tvář. Trochu to připomíná taktiku orientálních obchodníků na naivní turisty, kdy jim nabídnou nějakou cetku za dejme tomu 200 dolarů. Turisté smlouvají a smlouvají, a nakonec věc koupí za 80 dolarů. Její reálná hodnota je ale výrazně nižší. Ale uvidíme, jak si Trump bude počínat v reálu. Je ještě příliš brzy označovat jeho iracionální plány za jistou fantasmagorii, když ještě nevíme, čeho bude nyní reálně schopen v rovině praktické.    

Jedna z řady karikatur, která se objevila po Trumpově plánu pro Gazu 

6. Mohli by sa do riešenia problému Gazy reálne zapojiť Egypt, Jordánsko či ďalšie arabské štáty, ak nerátame čiste rétorickú rovinu? Mohli by sa podieľať na vytvorení nejakého nového rámca, ktorý by zaistil správu oblasti, potlačil vplyv Hamasu a umožnil obnovu? Či je takéto niečo len podobná nerealistická predstava ako Trumpove vízie?

Tyto státy určitě nebudou souhlasit s tím, aby nějaké větší množství Palestinců z Gazy bylo transferováno na jejich území. Mají k tomu množství důvodů, a není to jen ten, že na svém území velkou a nespokojenou uprchlickou komunitu, ale také proto, že ví o plánech řady izraelských politiků se Palestinců nadobro zbavit. Jak už jsem ale zmiňoval, i polici těchto států s Palestinci hráli své politické hry, takže není žádný další scénář vyloučený.   

Křesťané a násilí v blízkovýchodních konfliktech

Marek Čejka: Křesťané a násilí v blízkovýchodních konfliktech

Publikováno v: Vojtíšek, Z: Islám a křesťanství, Sborník k poctě prof. Luboše Kropáčka, Knižní klub 2019

Anotace: Současná mainstreamová pojetí křesťanství často pracují s obrazem své mírumilovnosti a v souvislosti s Blízkým východem tento obraz často doplňují i pozicí oběti, hlavně pak ze strany radikálně islamistického terorismu. To je sice v mnoha ohledech pravda, avšak i u křesťanů na Blízkém východě najdeme jejich propojení s násilím různých typů. Text se zaměří na několik regionů, kde k propojení aktivit křesťanů a násilí došlo v moderních dějinách Blízkého východu nejčastěji a vysvětlí jeho pojetí – od násilí agresivně-dominantního snažícího se udržet politický status quo (Libanon během občanské války), přes nacionalisticky-osvobozenecké (moderní izraelsko-palestinský konflikt) až po vysloveně defenzivní (Irák po 2003 a Sýrie po 2011).  

Libanonští Falangisté během občanské války

Přestože je násilí náboženských komunit v současnosti převážně záležitostí skupin hlásících se k různým formám radikálního islamismu, které je také jednoznačně nejmedializovanější, není v moderních blízkovýchodních konfliktech teror vyhrazen jen zradikalizovaným muslimům. Hodně pozornosti je tak izraelskými odborníky věnováno politickému násilí spojenému s judaismem (např. Sprinzak 1999; Pedhazur a Perliger 2009). Relativně méně pozornosti je věnováno násilí, které na Blízkém východě vychází z křesťanského prostředí. Tento text se snaží uvést některé souvislosti dané problematiky upřesnit.   

Současné mainstreamové verze křesťanství pracují s obrazem své mírumilovnosti a v souvislosti s Blízkým východem tento obraz často doplňuje i pozicí oběti, hlavně pak ze strany radikálně islamistického terorismu. To je do určité míry pravda, protože křesťané představují od dob islamizace Blízkého východu náboženskou menšinu a v historii blízkovýchodních konfliktů se v určitých dobách stávali terčem útoků ze strany muslimů i jiných náboženských skupin (např. drúzů). V moderních konfliktech 20. a 21. století lze pak jistě zmínit útoky na egyptské Kopty, teror vůči křesťanským komunitám v Alžírsku po roce 1990 či bezprecedentní násilí proti syrským a iráckým křesťanům po roce 2011 ze strany radikálních islamistů (např. BBC 2015).

Navzdory zmiňovanému přesvědčení mnoha současných křesťanů o mírumilovnosti jejich víry je ve skutečnosti historie křesťanství výrazně propojena s násilím. Ve veřejné diskusi nejsou tato fakta příliš zdůrazňována, což může mít různé důvody (selektivní interpretace historie, účelovost, ideologičnost atd.). Přitom však na tyto skutečnosti upozorňuje nejen řada odborníků, ale zaznívá i sebekritika z vlastních řad, například i přímo od současného papeže Františka (Hale 2016).

Je zjevné, že v před-osvícenském období vykazovalo křesťanství, hlavně pak katolicismus, vysokou míru religiózně motivovaného útlaku a násilí. Ty provázely christianizaci Evropy a dalších částí světa, přičemž genocidní brutalitu zaznamenala hlavně v Latinské Americe. Masakry byly průvodním jevem křížových výprav, kdy docházelo dokonce i k vraždění blízkovýchodních křesťanů západními rytíři a ke kanibalismu (Rubenstein 2008). Další krvavou kapitolu tvořily různé typy potlačování „kacířství“ a schizmat, které někdy vyústily do velkých konfesních konfliktů, přičemž nejbrutálnější z nich – třicetiletá válka – byla ve své době nejkrvavějším konfliktem v lidské historii. Připočítat lze rovněž inkvizici, důsledky křesťanského antijudaismu a antisemitismu či podporu otrokářství některými církvemi v USA. 

Ani osvícenství a obecná sekularizace západního světa, která se projevila mj. i velkým poklesem vlivu křesťanství na politiku, neznamenala zánik křesťanského násilí. V první polovině 20. století lze například sledovat posilující konexe mezi některými konzervativními křesťanskými kruhy a vyostřeným nacionalismem, konkrétněji pak mezi fašistickými formacemi ve frankistickém Španělsku, salazaristickém Portugalsku, ustašovském Chorvatsku, Slovenském štátu i jinde (tzv. klerofašismus). Konfliktní linie „katolicismus vs. protestantismus“ se stala také výrazným rysem severoirského konfliktu, definovaného etno-náboženskou identitou. I v dalším etnickém konfliktu v rozpadající se Jugoslávii byla příslušnost ke katolicismu či pravoslaví neoddělitelným rysem identity mnoha Chorvatů a Srbů.

Na zcela specifické násilí s křesťanskými rysy lze narazit např. v USA (Ku-Klux-Klan, Timothy McVeigh, „protipotratový“ terorismus, ozbrojené sekty a křesťanské milice a různé fúze křesťanství v kombinaci s bílým rasismem), v Indii (Národní osvobozenecká fronta Tripury), Norsku (Breivik) či v Ugandě (Boží armáda odporu Josepha Konyho). 

1. Charakter spojení mezi křesťanstvím a násilím na Blízkém východě

Blízký východ obývají dodnes velké křesťanské komunity: V absolutních číslech žije nejvíce křesťanů v dnešním Egyptě, kde představují kolem 10 % egyptské populace, procentuálně je pak nejvíce křesťanů v Libanonu, kde tvoří kolem 31–35 % obyvatelstva (BBC 2011). Přítomni jsou ale i v dalších blízkovýchodních zemích – hlavně pak v Iráku, Sýrii a Palestině. Projevy násilí a radikalismu se objevily hlavně v křesťanských komunitách, které se nachází na územích vystavených krvavým konfliktům. Jedná se tak hlavně o území Libanonu, kde probíhala v letech 1975–1990 občanská válka, o Palestinu, kde jsou křesťané od roku 1948 zapojeni do izraelsko-palestinského konfliktu (i do konfliktů předcházejících) a nejnověji též o území Iráku a Sýrie, kde se část křesťanů angažovala v konfliktech, které vypukly na území těchto zemí ve 21. století.

Co se týká samotného charakteru křesťanského násilí v blízkovýchodních konfliktech, je třeba zdůraznit, že většinou nepředstavuje formu nábožensky motivovaného násilí ve smyslu například radikálního islamismu, ale je převážně výrazem identitárním. Křesťanským radikálům tak vesměs nejde o vytvoření nějaké formy teokracie, zavádění kanonického práva atd., ale spíše mají potřebu na základě své náboženské identity:

-       -  zachovat status quo, resp. se vymezit vůči ostatním komunitám, hlavně pak proti muslimům a drúzům (Libanon)

          -  vymezit se vůči izraelské okupaci v rámci muslimsko-křesťanské společnosti (Palestina)

-      -   respektive slouží křesťanská identita jako tmel v obranném odporu vůči obzvláště agresivním formám radikálního islamismu (Irák po r. 2003 a Sýrie po r. 2011).[1]   

 2. Počátky křesťanského násilí v moderních blízkovýchodních konfliktech 

Jako náboženská menšina v blízkovýchodním světě byli po staletí křesťané spíše objektem perzekucí, respektive v určitých případech i násilí, ze strany hlavně většinových muslimských komunit. Formy násilí, které se v té době v křesťanských společenstvích ojediněle objevily, měly převážně defenzívní charakter. Zatímco do počátku 19. století tak lze najít jen velmi izolované případy přímého křesťanského násilí, nelze totéž říci i o šíření nenávistných idejí. Mezi blízkovýchodními křesťany tak daleko dříve než mezi muslimy zakořenily antisemitské stereotypy, které přicházely z křesťanské Evropy, se kterou měli mnozí blízkovýchodní křesťané daleko těsnější vztah než příslušníci muslimských komunit. V roce 1840 tak došlo k Damašské aféře, v jejímž rámci byla skupina syrských židů obviněna na základě tzv. „krevní pověry“ z rituální vraždy kapucínského mnicha (viz Frankel 1997). Do muslimského, resp. islamistického, prostředí se podobné antisemitské prvky dostaly až později, hlavně pak při vzniku politických konfliktů v první polovině 20. století (obzvláště sionisticko-arabského) a prostřednictvím nacistické propagandy zaměřené na Araby a muslimy během druhé světové války (Herf 2010).    

Násilí se stalo v první polovině 20. století průvodním jevem některých radikálnějších forem arabského nacionalismu. U jeho ideového zrodu – nikoliv ale automaticky u nacionalisticky motivovaného násilí – stála řada arabských křesťanů, jako byl např. Francis Marráš, Ibráhím al-Jazidží či Nadžíb Azúri. Ti usilovali především o literární a kulturní obrodu arabštiny a formulovali politický program, ve kterém se vymezovali hlavně proti osmanské nadvládě. V moderní době obvykle křesťané představovali v arabských společnostech nejvíce westernizovanou a nejsekulárnější část populace, což souviselo jak s přirozeným křesťanskými kontakty na Západ, tak i se silnou misijní činností různých západních církví. Jejich vnímání křesťanství bylo tak v různých formách arabského nacionalismu hlavně identitární, nikoliv teologické, přičemž mohlo sloužit i jako vymezení se proti tehdejším pan-islámským tendencím konkurujícím různým formám arabských nacionalismů. Nacionalisté z řad křesťanů tak preferovali především vytvoření sjednocující (pan)arabské národní identity a svou konfesní příslušnost obvykle nezdůrazňovali. Blízkovýchodní nacionalismy se tak po evropském vzoru vyvinuly jako v podstatě sekulární, což ale neznamenalo, že by v nich náboženství (včetně křesťanství) nemohlo hrát roli důležitého pojiva. Na Blízkém východě tak vykrystalizovaly různé typy nacionalismů, které mohly akcentovat určité náboženské prvky, nebo se vůči jakémukoliv mezi- i vnitro-náboženskému sektářství naopak zcela vymezovat (např. pan-arabismus, pan-syrianismus, baasismus).

V období mezi světovými válkami začala být řada blízkovýchodních nacionalistů (nejen křesťanského a muslimského, ale dokonce i židovského původu – hlavně Vladimír Žabotinský) fascinována tehdejšími konzervativními a autoritativními hnutími a vůdci s fašizujícími tendencemi, hlavně Mussolinim. Později se stali inspirací i Hitler a nacistické Německo, kteří ovlivnili například nacionalistu křesťanského původu Antúna Saadeho a jeho vizi pan-syrianismu a „Velké Sýrie“ (Samaha 2016). Nacismus a Španělská fašistická falangistická strana se stala předobrazem libanonské křesťanské strany Falanga (Katáib). Sjednocujícím motivem těchto formací se stalo budování národní ideologie a mytologie, společenský řád založený na disciplíně, důraz na konzervativní hodnoty a odpor vůči různým variacím levicového politického myšlení.

3. Nejvýznamnější případy propojení křesťanství a násilí na Blízkém východě

3. 1. Křesťanské politické násilí v Libanonu

Nejbrutálnější podoby teroru spojené s křesťanskými skupinami lze nalézt v Libanonu v průběhu tamní občanské války (1975–1990). Do jejího vypuknutí dominovali libanonští křesťané, a zvláště ti, kteří se hlásili k maronitské církvi, libanonské politice a skrze ni i dalším náboženským komunitám v zemi. Libanonští křesťané dávali často ostatním komunitám najevo svou kulturní i teologickou nadřazenost. Jednou z jejích vyjádření byl například mýtický „fénicianismus“, kterým chtěli posílit svou kulturní nadřazenost nad Araby a arabskými formami nacionalismu (Kaufman 2001). Válce předcházela polarizace napětí v libanonské společnosti v období po druhé světové válce a destabilizující vliv izraelsko-palestinského konfliktu. Libanonská společnost byla nábožensky velice roztříštěná. Napětí mezi hlavními libanonskými komunitami – křesťany – hlavně maronitského ritu, sunnitskými muslimy, šíity, drúzy – postupně eskalovalo. Do Libanonu přišel navíc velký počet palestinských uprchlíků, který přispěl k demografickým změnám v Libanonu v neprospěch křesťanů, kteří se nakonec stali v zemi menšinou. Protiizraelské operace radikálních palestinských skupin z libanonského tohoto území zhoršovaly vztahy Libanonu s Izraelem a vtahovaly zemi do izraelsko-palestinského konfliktu. I křehká rovnováha mezi náboženstvími v Libanonu rychle skončila a vláda ztratila kontrolu nad územím státu. V r. 1975 byli příslušníci strany Falanga jedněmi z hlavních aktérů vypuknutí občanské války v Libanonu (1975–1990). Zmasakrování autobusu plného palestinských uprchlíků Falangisty v pomstě za útok na maronitský kostel byla totiž hlavní roznětka konfliktu.

Falangistická strana existovala v Libanonu od roku 1936, kdy ji fascinován disciplínou nacistického Německa a osobními dojmy z berlínských olympijských her založil tehdejší kapitán libanonské fotbalové reprezentace Pierre Džamájil (1905–1984), pozdější libanonský prezident (Fisk 1990: 65). Inspirací pro založení strany byla i španělská fašistická Falangistická strana. Hlavním heslem libanonských Falangistů se stal slogan: „Bůh, národ a rodina“ a vizuální podoba členských uniforem byla blízká stejnokrojům evropských fašistických hnutí, včetně používání „římského pozdravu“ (Moumneh 2019: 16). V 60. letech vytvořila strana i svoji vlastní milici, která se později dostala do konfliktu s jinými libanonskými ozbrojenými frakcemi, hlavně palestinskými. V jejím čele stál William Háwí (1908–1976) a po jeho smrti zakladatelův syn Bašír Džamájil (1947–1982).

Propojení Falangistů s křesťanstvím bylo relativně silné, nikoliv však v rovině náboženského fundamentalismu, ale hlavně zdůrazňováním křesťanské identity, moci a dominance nad ostatními libanonskými komunitami. Mělo tedy ideologicky nejblíže k evropským klerofašismům kolem druhé světové války. Křesťanská symbolika byla Falangisty využívána hojně, což ještě posílil vznik koalice Falangistů s dalšími křesťanskými stranami a milicemi pod názvem Libanonské síly. Ty si přímo za svůj symbol zvolily stylizovaný kříž, který se ve spodní části proměňuje v dýku. Křesťanské symboly se objevují také v podobě křížů přímo v podobě řetízků, náramků, tetování atd. na těle členů falangistických milic. Obrázky s pannou Marií někdy zdobí i přímo zbraně bojovníků.[2]

Důležitým prvkem falangistického násilí je nejen snaha o eliminaci vnějších, ale i vnitřních nepřátel. V Libanonských silách totiž docházelo k četným mocenským bojům, které přerůstaly v brutální násilné konflikty. Nejznámější je krveprolití, které je spojené s ovládnutím Libanonských sil Falangisty pod vedením Bašíra Džamájila. Ten dal v roce 1980 zmasakrovat členy jiné maronitské milice „Tygři“ (Numúr), přičemž tato událost začala být nazývána jako „Den dlouhých nožů“. Dalšími velmi brutálními veliteli Libanonských sil byli Elie Hobeika (1956–2002), zodpovědný za masakr v palestinských uprchlických táborech Sabra a Šatíla, a Samir Žážá (nar. 1952). Ten byl po skončení občanské války vězněn, ale dnes stojí opět v čele Libanonských sil. Falangisté se od Libanonských sil v druhé polovině 80. let opět oddělili a působí dnes jako samostatný subjekt, který však již nemá zdaleka takový vliv jako dříve.    

Falangismus představuje dosud vlivnou složku libanonské politiky. Po občanské válce jeho ideologické i militantní podoby poněkud otupily, což souvisí i se zmiňovanými mocenskými spory uvnitř hnutí a zároveň dynamikou a rekonfiguracemi v rámci libanonské politické scény, které se projevily i příklonem některých křesťanských vůdců a subjektů k bývalým politickým oponentům (např. spojenectví Michela Aúna s hnutím Hizballáh). Falangismus má silné frakce i za hranicemi Libanonu – hlavně v USA, Brazílii, Argentině a Austrálii, kde žijí velké komunity libanonských křesťanů.  

Křesťané a násilí v izraelsko-palestinském konfliktu

Roli křesťanů v palestinském radikalismu lze podobně jako v Libanonu vnímat především identitárně. V Palestině navíc chybí mezi křesťany prvek snahy o dominanci nad muslimy, příp. jinými komunitami, což je dáno jak demograficky (palestinští křesťané představovali tradičně výrazně nižší procento společnosti než křesťané v Libanonu), tak specifiky izraelsko-palestinského konfliktu a převažujícími formami palestinského nacionalismu. Od 60. až do 80. let převažoval v palestinské politice „arafatovský“, tedy víceméně sekulární typ nacionalismu, který budoval jednotu palestinského národa na solidaritě palestinských arabsky hovořících muslimů i křesťanů (či dokonce i židů, pokud se dostatečně vymezovali vůči sionismu – viz Rabkin 2006). Sám Arafat si vzal za ženu palestinskou křesťanku, což nebyl jen krok s osobním, ale i gesto se zmiňovaným politickým významem. 

Na rozdíl od Libanonu nevznikla v Palestině žádná radikální politická organizace, která by se snažila v boji za palestinskou věc sjednotit pouze křesťany. Násilné aktivity palestinských křesťanů tak probíhaly buď:

-        - na bází individuální politické aktivity,

-         - nebo na základě členství křesťanů v politických organizacích, často výrazně sekulárních.

Na následujících individuálních příkladech jsou popsány nejznámější případy účasti arabských křesťanů na radikalismu v izraelsko-palestinském konfliktu: 

Sirhan Sirhan (nar. 1944) byl aktérem prvního výrazného aktu politického násilí ze strany osoby původem z palestinské křesťanské rodiny. Byl rodákem z Jeruzaléma a jako uprchlík získal jordánské občanství. V roce 1968 zavraždil v Los Angeles senátora Roberta F. Kennedyho pro jeho zbraňovou podporu Izraeli. Sirhan Sirhan byl hluboce věřícím křesťanem, který byl v době atentátu členem evangelikálních amerických církví a mystického řádu rosenkruciánů.[3]   

Hilarion Capucci (1922–2017) byl caesarejský biskup melkitské řecko-katolické církve, rodák ze syrského Aleppa. Přestože měl oficiální sídlo v Izraeli, stal se velkým příznivcem palestinského nacionalismu. V roce 1974 byl izraelskými bezpečnostními silami zadržen při pokusu propašovat ve svém autě na Západní břeh zbraně určené pro jedno z ozbrojených křídel OOP. Izraelským soudem byl odsouzen k dvanáctiletému trestu. O jeho propuštění usilovala řada palestinských radikálních skupin, avšak propuštěn byl nakonec až na intervenci Vatikánu v roce 1978. Capucci byl nejvýznamnějším křesťanským náboženským představitelem, který se kdy přímo zapojil do palestinského radikalismu.   

Žúrž (George) Habáš (1926–2008) byl zakladatelem Lidové fronty pro osvobození Palestiny (LFOP), která byla jednou z nejradikálnějších palestinských organizací. Vymezovala se i proti Arafatovi a odmítla mj. izraelsko-palestinský mírový proces.  Ač byla silně marxisticko-leninistického zaměření, Habáš i řada dalších palestinských křesťanů v jejích řadách se stále identitárně chápala jako křesťané, v případě Habášovy rodiny východního pravoslavného ritu.    

Nadžíf Hawátme (nar. 1935) byl zakladatelem a vůdcem Demokratické fronty pro osvobození Palestiny (DFOP), která se odštěpila v r. 1969 od Habášovy LFOP. Ideologií i radikálností byly obě organizace velmi podobné, stejně tak i chápání křesťanství. Hawátme pocházel z palestinské katolické rodiny. 

Wadía Haddád (1927–1978) byl blízký spolupracovník George Habáše a LFOP. Spolupracoval i s mezinárodním teroristou Carlosem „Šakalem“ a v r. 1976 zorganizoval společně s německými radikály únos letadla Air France do Entebbe. Pocházel z palestinské rodiny řeckého pravoslavného ritu.    

Chris Bandak (nar. 1979) je křesťan řeckého pravoslavného ritu z Betléma, který byl během druhé intifády vůdcem a člen Brigád mučedníků od Al-Aksá a brigád Tanzím, který byl Izraelci uvězněn za usmrcení několika izraelských civilistů. Bandakův rodný dům se nachází nedaleko baziliky Narození Páně, což bylo některými radikálnějšími palestinskými křesťany chápáno velmi symbolicky. Bandak byl propuštěn v roce 2011 výměnou za propuštění izraelského vojáka Gilada Šalita vězněného Hamásem.

Řada současných křesťanských církví solidarizuje s Palestinci, v kontextu izraelsko-palestinského konfliktu je však zajímavé sledovat i podporu některých evangelikálních křesťanských organizací a osobností z USA nejradikálnějším izraelským osadnickým organizacím a aktivitám v Palestině. To je však již tematicky mimo záběr této kapitoly.

Křesťanské defenzivní násilí v aktuálních konfliktech v Sýrii a Iráku

Po vypuknutí konfliktu v Iráku nedlouho po americké invazi v roce 2003 a v Sýrii v roce 2011 se nesunnitští muslimové a menšinové nemuslimské komunity staly častým terčem ze strany salafisticky džihádistických skupin afiliovaných nejčastěji k Al-Káidě a později k tzv. Islámskému státu v Iráku a Sýrii (ISIS). V omezených případech se stali křesťané i cílem kurdských milicí (Safi 2018). V situaci, kdy se části Iráku i Sýrie dostaly do stavu anarchie doprovázené brutálním násilím, ve kterém není státní centrální moc schopná sjednat bezpečí a pořádek, začala vytvářet řada ohrožených komunit, včetně křesťanů, své obranné milice. Nejedná se tak o radikalismus v pravém slova smyslu, ale násilí ze strany křesťanů je v naprosté většiny případů defenzivního charakteru. Vzhledem k tomu, že po roce 2011 došlo k propojení iráckého a syrského konfliktu prostřednictvím ISIS (dále jen „konflikt“), budeme se iráckými i syrskými křesťanskými ozbrojenými skupinami zabývat ve společné podkapitole.

V doznívajícím konfliktu lze najít ozbrojené skupiny složené z příslušníků syrských a iráckých křesťanských denominací, kteří se hlásí k různému etnickému (či etno-religióznímu) původu – arabskému, kurdskému, asyrského či arménskému. Řada křesťanů se v obou zemích nachází spíše v severních oblastech země, takže pro řadu z nich je příznačná spolupráce s kurdskými organizacemi a milicemi (v Sýrii často s těmi v regionu Rožava, v Iráku obvykle s Pešmergou), které působí v geograficky podobném regionu. S těmi také obvykle sdílejí i podobné nepřátele v podobě radikálně-islamistických skupin (odnože Al-Káidy, An-Nusra, ISIS a další). V tomto ohledu mají minoritní komunity tak pragmaticky blízko k postojům irácké či syrské oficiální vlády, respektive k pozicím těch, u nichž se domnívají, že jsou schopni zajistit jejich bezpečnost. Podobně jako kurdské jednotky z Rožavy mají i některé křesťanské jednotky ve svých řadách západní dobrovolníky, kteří se však na rozdíl od Rožavy nehlásí tolik k levici, ale spíše ke „křesťanské civilizaci“ – může tak jít i o bývalé britské skinheady a hooligans blízké současné English Defence League či členy různých dalších evropských anti-islámských a anti-imigračních organizací (Neuhof 2015).   

Celkově je situace v souvislosti s vznikem, existencí, slučováním či zánikem různých milic v konfliktu velmi nepřehledná. Vznik řady z křesťanských ozbrojených skupin je datován kolem roku 2014, který je vnímán jako rok hlavního vzestupu ISIS. Zde uvádím některé nejdůležitější obranné milice sdružující blízkovýchodní křesťany v konfliktu:

Asyrská vojenská rada – vznikla v roce 2013 v syrské provincii Al-Hasaka, spolupracuje hlavně s kurdskými silami. Po kurdském vzoru mají i ženskou jednotku.

 Strážci úsvitu – křesťanská provládní milice v jižní Sýrii.

Sutoro/Policie Sutoro – semi-policejní oddíl asyrských křesťanů v kurdských oblastech severní Sýrie, připojila se k orgánům Rožavy. Odtrhla se od ní stejnojmenná skupina, která začala být loajální syrskému režimu. 

Obranná fronta Gozarto – křesťanská milice v syrském městě Kámišlí, která spolupracuje se syrskou vládou.

Dwech Nawša (název v asyrštině) – asyrská obranná milice proti ISIS v severním Iráku.  

Ochranné jednotky plání Ninive – milice asyrských křesťanů v severním Iráku založená v roce 2014 k obraně proti ISIS.

Libanonské brigády odporu – multikonfesní a anti-sektářské jednotky blízké Hizballáhu, jejichž členy jsou sunnité, šíitské, drúzové i křesťané. Vznikly během libanonské občanské války a ve své aktivitě pokračovaly i během konfliktu v sousední Sýrii, kdy jejich dobrovolníci vyrazili bojovat hlavně proti ISIL (Masi 2015).  

Shrnutí

Křesťanský radikalismus nepředstavuje obecně v moderních blízkovýchodních konfliktech zdaleka tak výrazný element jako radikální islamismus, na druhou stranu ho minimálně v kontextu některých konfliktů (Libanon, Palestina) není možné přehlížet.

Křesťanství hraje v konfliktech na současném Blízkém východě většinou identitární, nikoliv teologickou roli, což ho odlišuje např. od radikálního islamismu. Nejbrutálnějších a agresivních podob zaznamenal křesťanský radikalismus v občanské válce v Libanonu, naopak nejvíce obranný charakter měl (či má) v konfliktech v Iráku a Sýrii po r. 2003 a 2011.

Lze se domnívat, že v současnosti existuje celá řada faktorů, které budou do budoucna pravděpodobnost výskytu radikalizace blízkovýchodních křesťanů spíše snižovat: celkově klesá počet křesťanských komunit na Blízkém východě (přirozený pokles, křesťanská emigrace, důsledky konfliktů a etno-náboženských čistek) a s tímto demografickým poklesem lze někdy mluvit i poklesu potenciálu k násilí různých typů (vč. defenzivního). Pro komplexnost je však třeba dodat, že radikalizace křesťanských komunit může mít své zdroje někdy i v diaspoře, respektive i demograficky oslabené křesťanské komunity můžou být pro režim (např. syrský) stále velmi důležitým zdrojem podpory. 

Libanon se navzdory mnoha krizím ubránil znovuoživení občanské války či přímému zatažení do syrského konfliktu. Křesťanské milice po ukončení občanské války a Taifských dohodách oficiálně odzbrojily (byť je zde stále možnost jejich reaktivace) a počet libanonských křesťanů mírně poklesl. Křesťané jsou také více politicky rozštěpení mezi soutěžící politické libanonské politické frakce.    

Doba palestinských radikálních levicových front, jejichž vůdci a členové byli často palestinští křesťané, byla spjata hlavně s obdobím studené války.  V současnosti dominuje palestinskému radikalismu hlavně islamistický Hamás.

Konflikt na území Iráku a Sýrie pozbývá viditelně na síle, ISIS byl teritoriálně poražen a centrální vlády obou zemí posílily svou roli. Tím ztrácí existence křesťanských obranných milic postupně na důležitosti. Pro pořádek je ale opět nutné dodat, že zůstává otázkou, v jaké podobě se povede obnovit v obou zemích národní armády. Řada milicí tak stale zůstává činných nebo připravených se reaktivovat.

 

Prameny:

BBC (2015) Islamic State 'abducts dozens of Christians in Syria', 24. 2. 2015 Online: https://www.bbc.com/news/world-middle-east-31601451

BBC (2011) Guide: Christians in the Middle East, 11. 10. 2011 Online: https://www.bbc.com/news/world-middle-east-15239529

Fisk, R. (1990). Pity the Nation, the abduction of Lebanon, New York: Nation Books.

Frankel, J. (1997) The Damascus Affair: "Ritual Murder," Politics, and the Jews in 1840, Cambridge University Press.

Hale, J. Ch. (2016) Pope Francis Slams Donald Trump’s Notions of ‘Radical Islam’ in Time, 3. 8. 2016, Online: http://time.com/4436759/pope-francis-trump-radical-islam

Herf, J. (2010) Nazi Propaganda for the Arab World, Yale University Press.

Kaufman, A. (2001) Phoenicianism: The Formation of an Identity in Lebanon in 1920 in Middle Eastern Studies, Vol. 37, No. 1 (Jan., 2001), str. 173-194.

Masi, A. (2015) Christian, Sunni And Shia: Meet Hezbollah's Non-Denominational Military Branch Defending Lebanon, Fighting In Syria in International Business Times, 14. 5. 2015, Online: https://www.ibtimes.com/christian-sunni-shia-meet-hezbollahs-non-denominational-military-branch-defending-2169257

Moumneh, N. (2019) The Lebanese Forces: Emergence and Transformation of the Christian Resistance, Hamilton Books.

Neuhof, F. (2015) Anti-Isis foreign legion: Ex-skinheads and angry white men swell ranks of Christian militia fighting Islamic State in Intentional Business Times, 13. 7. 2015, Online: https://www.ibtimes.co.uk/anti-isis-foreign-legion-ex-skinheads-angry-white-men-swell-ranks-christian-militia-fighting-1510550

Pedhazur, A.; Perliger, A. (2006) Jewish Terrorism in Israel, Columbia University Press, New-York 2009

Rabkin, Y. (2006) Threat from Within: A History of Jewish Opposition to Zionism, Zed Books.

Rubenstein, J. (2008) Cannibals and Crusaders in French Historical Studies, No. 31 (4), str. 525-552.

Safi, M. (2018) Assyrian Christians Face Persecution by Kurdish Nationalists, 25. 9. 2018, Online: https://www.nationalreview.com/2018/09/assyrian-christians-face-persecution-kurdish-nationalists/

Samaha, N. (2016) The Eagles of the Whirlwind in Foreign Policy 28. 3. 2016, Online: https://foreignpolicy.com/2016/03/28/the-eagles-of-the-whirlwind/

Sprinzak, E. (1999) Brother against Brother – Violence and Extremism in Israeli Politics, New York: The Free Press.

---

[1] Odborník na libanonskou politiku, Jan Daniel z Ústavu mezinárodních vztahů zmiňuje, že v Libanonu je problematika identity vysoce komplexní záležitostí.  Původní idea, na které byl Libanon Francouzi vytvořen, bylo území, kterému by dominovali křesťané, respektivě křesťané a sunnité. Během pozdější občanské války si pak část křesťanských i sunnitských milic přála zachování právě tohoto stavu. Během občanské války měly ale maronitské malice – zvláště Falangisté – jako hlavní motto v podstatě  „přetrvání“ křesťanské komunity tváří v tvář té muslimské/palestinské/levicové hrozbě. To se v mnohém podobá současným anti-islámským diskurzům, které mluví o vytlačování a nahrazování  „původní populace“.  (Autorův rozhovor s Janem Danielem 25. 4. 2019)  

[2] Viz např. https://www.defencetalk.com/military/images/lebanese-civil-war-world-at-war.22339

[3] Viz https://www.biography.com/crime-figure/sirhan-sirhan

Blízkovychodňárský podkást (2. díl)

 

Druhý díl zbrusu-nového Blízkovýchodňárského podkástu 

najdete na Spotify  a dále na Herohero.  

Blízkovychodňárský podkást - 1. díl (experimentální)

Rozhodl jsem se čas od času vyslat do étheru podrobnější komentář k různým blízkovýchodním souvislostem.    

První díl zbrusu-nového Blízkovýchodňárského podkástu 

najdete na Spotify  a dále na Herohero.  

Příměří v pásmu Gazy - dva rozhovory

Dva rozhovory a komentáře k potenciálnímu příměří v pásmu Gazy. 

Rozhovor pro Aktuálně, tázal se Luboš Jirsa, 16. 1. 2025

Co dohoda o příměří mezi Izraelem a palestinským hnutím Hamás přinese oběma stranám?

Pokud skutečně příměří začne platit, bude rozděleno do několika fází. A nutno upozornit, že půjde o velmi křehký proces, který může v některé fázi zkrachovat. Příměří by mělo mít tři etapy a mělo by trvat několik měsíců. V rámci něj budou postupně propuštěni z Gazy zbývající izraelští rukojmí a také část Palestinců v izraelských věznicích. Příměří bude také znamenat ukončení izraelských vojenských operací - a pokud bude úspěšně pokračovat - i stahování Izraele z Gazy. 

Nepochybně tím získají civilisté na obou stranách, zvláště ti v Gaze, kterým se uleví po nekončící devastující vojenské operaci, jejíž civilní oběti se počítají na desetitisíce.

Je zajímavé, že k dosažení příměří došlo ve velmi ojedinělé spolupráci mezi končící Bidenovou a nastupující Trumpovou administrativou, jejichž vyjednávači se účastnili jednání v katarském Dauhá a vyvinuli společné úsilí a nátlak na uzavření příměří. Technicky se jedná o variantu staršího plánu Joea Bidena na řešení konfliktu v Gaze, jejíhož prosazení bylo dosaženo až v kombinaci s tlakem nastupující Trumpovy administrativy na izraelského premiéra Benjamina Netanjahua a na Hamás.

Jak by i dále do budoucnu mohla vypadat správa Gazy, až boje skončí definitivně?

Zlepšení situace Pásma Gazy bude běh na mimořádně dlouhou trať. V současné Gaze je údajně 40 milionů tun sutin a trosek a jejich úklid a likvidace má podle odhadů trvat celé roky. V troskách Gazy se také nachází obrovské množství nevybuchlé munice. I pokud tedy konflikt nyní skončí, život tam bude i v následujících letech mimořádně těžký.

Co se týká správy, tak nejspíš to bude ze začátku z větší části izraelská vojenská správa. To ale nebudepro Izrael z dlouhodobého hlediska udržitelné - mimo jiné i proto v roce 2005 z Gazy evakuoval osady -, takže postupem času přejde její správa do civilních rukou. Kdo to ale přesněji bude, není dnes jasné. Stejně tak není zaručené, že se v nějaké podobě nevrátí správa Hamásu, jehož lidé měli kromě radikalismu i velkou zkušenost právě se správními záležitostmi Gazy.

Jaká je nyní s ohledem na konflikt v Gaze nálada v izraelské společnosti?

Ústředním tématem v dnešním Izraeli, které dlouhodobě rezonuje společností, je otázka návratu unesených. V politických otázkách, podpoře vlády a Netanjahua, postojích vůči Palestincům v Gaze a na Západním břehu a pokračování konfliktů je ale společnost daleko více rozdělená.

Izrael v minulosti deklaroval jako jeden z hlavních cílů vojenské operace úplné zničení Hamásu. Nakolik je dnes hnutí zdecimováno?

Přesná data nejsou, jen odhady. Samotný Hamás jako takový je v podstatě zvenčí nezničitelný, protože je to široké sociální hnutí, politicky těžící z utrpení běžného palestinského obyvatelstva. A míra útrap v průběhu konfliktu vzrostla naprosto bezprecedentně. Navíc má Hamás i významné exilové křídlo. Takže deklarace o "zničení Hamásu" byla vždy politickým heslem, ale ne něco proměnitelné v realitu.

Na druhou stranu je nepochybné, že bojové kapacity Hamásu byly narušeny jako nikdy dříve a hnutí rovněž přišlo o množství velitelů. Pokud ale bude zbídačování prostých Palestinců pokračovat nadále a jejich situace v Gaze se nebude zlepšovat, bude mít Hamás nebo nějaká podobná organizace vždy velký potenciál, aby získaly nové generace příznivců, aktivistů a velitelů.

Co vzájemný střet napověděl o obou aktérech a jaké poučení si mohou vzít do budoucna?

Ukázali, že jsou schopní zajít velmi daleko, aby dosáhli svých politických cílů - a to na úkor vlastních civilistů - ať už jsou to prostí obyvatelé Gazy, nebo naopak izraelští rukojmí. Málokdo očekával, že izraelská vojenská operace v Gaze bude tak dlouhá a tvrdá. Ale podobně málokdo čekal, že více než rok po zahájení mimořádně zničující vojenské operace ze strany jedné z nejlepších armád světa bude Hamás stále schopen vojensky odpovídat a stále bojovat proti izraelským vojákům.

Jaký vliv má na dění v Gaze situace v Sýrii, kde v prosinci padl režim prezidenta Bašára Asada?

Sýrie a Gaza nebyly až tolik propojené nádoby. Daleko větší dopad mají politické změny v Sýrii na libanonské hnutí Hizballáh, které najednou ztratilo důležitou logistickou pozemní linii z Íránu. Na rozdíl od Hizballáhu neměl Hamás příliš dobré vztahy s režimem Bašára Asada, protože mezi nimi došlo po začátku arabského jara k rozkolu. Je ale také pravda, že Hizballáh je ve stejné chvíli stále spojenec Hamásu. Vzájemná spolupráce obou hnutí byla však v rámci probíhajících konfliktů spíše v rovině symbolické než operační.

Jak byste zhodnotil působení končící administrativy Joea Bidena na Blízkém východě?

Z hlediska přístupu k izraelsko-palestinskému konfliktu byl Biden nejslabším prezidentem od dob, kdy se Izrael stal strategickým spojencem USA na Blízkém východě, tedy od poloviny 70. let minulého století. Jimmy Carter měl obrovský zájem o mír na Blízkém východě a byl schopen vyvinout velký tlak. Také Ronald Reagan a George Bush starší byli schopni tvrdě tlačit nejen na Palestince, ale i na Izrael. Bill Clinton se pak zcela mimořádně snažil přivést izraelsko-palestinský mírový proces do konce. George Bush mladší sice rozvrátil svou politikou některé části Blízkého východu, ale pro izraelsko-palestinský konflikt měl alespoň svůj mírový plán. Barack Obama se také snažil, byť spíše na základě předešlých iniciativ. Donald Trump pak značně stranil Izraeli, ale opět alespoň přišel s jakýmsi návrhem izraelsko-palestinského usmíření.

Biden však působil svými postoji k izraelsko-palestinskému konfliktu mimořádně bezzubě a pokrytecky. Je pravda, že žádný z předešlých prezidentů nezažil ve svém úřadě tak zásadní eskalaci násilí mezi oběma stranami. Přesto však mohl vyjít z hodnocení s daleko větší ctí.

Co v porovnání s tím očekáváte od Donalda Trumpa, který Bidena v pondělí vystřídá v úřadu amerického prezidenta?

Jak už jsem řekl, Trumpův tlak měl - ve zmiňované netypické symbióze s tlakem ze strany Bidena - vliv na aktuální uzavření příměří v pásmu Gazy. To je signál, že Trump bude obecně vyvíjet tlak na ukončení dlouhodobých vojenských konfliktů, které se týkají USA. Pak je ale vždy třeba počítat i s faktorem Trumpovy nevypočitatelnosti.

---------------------------------------------------

Rozhovor pro Seznam Zprávy, tázala se Kateřina Křováková, 16. 1. 2025

Dá se na základě toho, co víme o obsahu dohody, říci, zda s ní mohou být spokojené obě strany? Zda je pro obě z nich stejně výhodná? Pokud ano, proč? Případně, proč ne?

V případě, že příměří vstoupí v platnost - což momentálně není stále jisté - si oddechnou civilisté na obou stranách. Naopak dlouhodobý a tvrdý konflikt jde proti zájmům většiny Izraelců i Palestinců. Z prodlužování bojů profitují hlavně radikálové, v poslední době hlavně ti zastoupení v izraelském kabinetu typu Itamara Ben Gvira. V Hamásu jsou největší extremisté už jsou po smrti a pokud nějaké jejich fragmenty zbývají, tak ti jsou rádi, že přežijí, a tudíž si přejí příměří. Ostatně je velmi dobře vidět, jak právě Ben Gvira příměří irituje. Netanjahu si však vybral i jeho do své vládní koalice, takže na to může nyní doplatit jejím rozpadem, pokud se radikálové rozhodnou po schválení příměří izraelskou vládu opustit.

Bude vyjednané příměří fungovat? V minulosti byla příměří, která se podařilo vyjednat mezi Izraelem a Hamásem, narušena mnohými incidenty a nakonec padla.  

To momentálně nikdo neví ani nezaručí. Je řada bodů, na kterých může příměří zkrachovat a boje se obnoví. Teď je navíc důležité, aby vůbec vstoupilo v platnost. Až pak, pokud několik dní či týdnů vydrží, můžeme mluvit o jeho dlouhodobějších perspektivách.

Proč se podařilo dohodu uzavřít právě teď? Analytici už v předchozích dnech často zmiňoval faktor očekávaného nástupu Donalda Trumpa. Ten dopředu mluvil o tom, že v Pásmu Gazy nastane „peklo“, pokud Hamás před jeho návratem do úřadu nepropustí rukojmí.  

Je to s velkou pravděpodobností dáno tím, že v dosažení příměří v Gaze našly odcházející Bidenova i nastupující Trumpova administrativa společnou řeč, což je poměrně vzácný moment. Zdvojený tlak obou administrativ tak udělal své. Samotný plán příměří je z technického hlediska Bidenův a je už více než půl roku starý. Sám ho ale nedokázal prosadit a až Trumpův tlak nyní zřejmě pomohl. Pokud se podaří příměří prosadit, je to dílo obou prezidentů a zároveň mnoha vyjednavačů z Kataru, Egypta, Izraele, Palestiny i odjinud.

Co nastane po první fázi? Není rizikové, že o podmínkách se má začít vyjednávat až asi dva týdny po začátku klidu zbraní?  

V první fázi, která by měla trvat 42 dní by měl Hamás propustit 33 rukojmích, hlavně ženy (včetně vojaček), děti a civilisty, kterým je více než 50. Izrael za to propustí 30 palestinských vězňů za každého civilního rukojmího a 50 za každou vojačku. V této fázi by také mělo dojít k ukončení bojů a izraelská armáda by se měla stáhnout mimo obydlené území na okraj pásma Gazy. Palestinci by se v této fázi začali vracet na místa svých domovů, byť z řady zbyly jen trosky. Do pásma Gazy by se také v této fázi dostalo zásadnější množství humanitární pomoci.

Může být vyjednaná dohoda zárodkem pro budoucí trvalá urovnání v regionu?

To je opravdu velmi brzo předjímat. V každém případě je ale možné říci, že bez dohody o vyřešení budoucnosti Gazy, která by dbala ohled na zájmy jejích obyvatel, je jakákolov komplexnější funkční dohoda o uspořádání budoucích izraelsko-palestinských vztahů nemožná.

Trump si připsal zásluhy za dohodu o příměří mezi Izraelem a Hamásem, dá se ale očekávat, že ve svém druhém volebním období bude čelit nelehké situaci na Blízkém východě. Jaké výzvy má před sebou a jak se s nimi podle vás vypořádá?

Shrnul bych to asi takto: Nevypočitatelný prezident bude řešit situaci v nevypočitatelném regionu... V každém případě ale beru za jistý náznak optimismu, že právě v této chvíli byl Trump schopen spojit síly s Bidenem a přinést zatím nejreálnější možnost na ukončení konfliktu v Gaze. Byl to však opět projev jeho nevypočitatelnosti? Nebo bude skutečně konzistentně usilovat o mír v regionu? To se brzy dozvíme.

Turecký prezident Erdogan nabízí Kurdům v jedné chvíli olivovou ratolest i výhružku

Překlad článku, který dle mého názoru velmi přehledně ilustruje aktuální kontext vztahů mezi novým vedením Sýrie, Tureckem a Kurdy. 

Překlad je můj, ale dělaný narychlo ve volném čase, tedy alespoň tak, aby byl srozumitelný. Pokud chcete moji dobrovolnou blízkovýchodňárskou práci podpořit, můžete tak učinit systematičtěji zde či jednorázově tady.     

-----------------------

Perex: Turecký prezident se snaží usmířit s Kurdy, jejichž podpora je klíčová pro jeho další setrvání u  moci. To by také mohlo novému syrskému vůdci pomoci usnadnit dosáhnout jednoty Sýrie – ale cesta je plná překážek

Cvi Bar'el, 

31. prosince 2024; Analýza | Haaretz - originál článku zde (paywall)

Před více než dvěma měsíci, 22. října, „vybuchla“ v Turecku politická bomba. Vůdce pravicové Strany nacionalistického hnutí (MHP, alias "Šedí vlci") Devlet Bahceli na parlamentní schůzi navrhl, aby měl vůdce Kurdské strany pracujících (PKK) Abdullah Öcalan, který si odpykává doživotní trest odnětí svobody, umožněno předstoupit před parlament a oznámit, že "terorismus byl vymýcen a jeho organizace bude rozpuštěna".

Jednalo se o dramatické prohlášení, a to jak z hlediska obsahu, tak z hlediska načasování, zejména když jej pronesl Bahceli, který mává vlajkou nekompromisního boje proti PKK a který požadoval trest smrti pro Öcalana.

Bahceli, 76, koaliční partner prezidenta Recepa Tayyipa Erdogana, již dříve ohromil poslance tím, že demonstrativně přešel parlamentem, aby si potřásl rukou s poslanci prokurdské Lidové strany rovnosti a demokracie (DEM).

Abychom pochopili rozsah tohoto gesta, ekvivalentním gestem by bylo, kdyby ministr národní bezpečnosti Itamar Ben-Gvir veřejně objal poslance Ahmeda Tibiho nebo poslance Ajmána Odeha a navrhl propuštění Marwána Barghútího, pokud oznámí zastavení ozbrojeného boje.

Po jednom dni se však zdálo, že Bahceliho iniciativa nebude mít dlouhého trvání. Mohutný bombový útok, připisovaný PKK, na ústředí tureckého leteckého průmyslu, které vyrábí bezpilotní letouny, zabilo pět lidí a dvanáct zranilo, což návrh ohrozilo.

O několik dní později se ukázalo, že to byl ve skutečnosti dobře naplánovaný tah organizovaný v zákulisí Erdoganem, a že neměl v úmyslu nechat se teroristickým útokem zastavit.

Příznivci prokurdské Lidové strany rovnosti a demokracie (DEM) vyvěšují v Istanbulu vlajky s portrétem uvězněného vůdce Kurdské strany pracujících (PKK) Abdullaha Öcalana. Umit Bektas/Reuters

"Chceme vytvořit Turecko, kde terorismus neexistuje," prohlásil Erdogan a poté poprvé od března 2020 dovolil Öcalanovi rodině, aby ho navštívila ve věznici Imrali nedaleko Istanbulu, kde je vězněn od roku 1999.

To však byla jen předehra. Minulou sobotu a se souhlasem kabinetu navštívili Öcalana vysocí představitelé DEM a následně citovali jeho výrok: "Chtěl bych pozitivně přispět k tomuto novému přístupu Bahceliho a Erdogana... Jsem připraven udělat pozitivní krok…."

"Naše úsilí posune zemi na úroveň, kterou si zaslouží, a bude vodítkem pro demokratickou transformaci. Přinese dobu míru, demokracie a bratrství pro Turecko a celý region."

Krvavý boj mezi Kurdy a tureckou vládou, který začal v roce 1984 a jehož obětí je více než 40 000 lidí, nyní může dostat další šanci k vyřešení.  

Turecko zahájilo proces usmíření s PKK tajnými rozhovory v roce 2010, které byly téměř dokončeny, když Erdogan předložil návrh zákona nazvaný "Zákon o ukončení terorismu a sociální integrace", podle kterého mohou všechna ministerstva, která jsou k tomu oprávněna, vést hovory s PKK a jejím vůdcem Öcalanem.

Zákon uznal PKK jako partnera pro reformy, které se Erdogan snaží implementovat do vládních vztahů s kurdskou menšinou a PKK.

Zahrnoval také balíček návrhů pro členy PKK, kteří složí zbraně, omilostní děti a mladé muže, které PKK unesla, aby doplnila své řady o nové bojovníky, a navrhne rehabilitaci pro mladé aktivisty PKK, kteří "nemají na rukou žádnou krev".

Snahy o usmíření se však v roce 2015 zhroutily a Turecko přešlo do měsíce trvající smrtící ofenzívy proti tureckým a iráckým Kurdům. Tisíce lidí byly zabity a velké části Diyarbakiru, považovaného za hlavní město kurdského regionu v Turecku, byly zničeny.

Současný nový proces usmíření se otevírá za okolností, které by mohly pomoci uspět. Rychlý kolaps Assadova režimu v Sýrii vedený organizací Haj'át Tahrír aš-Šám pod vedení Ahmeda al-Šará (Abú Mohammad Al-Džaulání), a s tureckou pomocí, která proměnila Sýrii v turecký "protektorát", vytváří pro turecké a syrské vůdce složité výzvy, jejichž vyřešení bude vyžadovat několik strategických rozhodnutí.

Ambice Abú Mohammeda al-Šará vytvořit sjednocenou zemi se zastupitelskou vládou a jednotnou národní armádou, znamená dosažení dohod se všemi milicemi, zejména s kurdskými silami, které kontrolují severovýchodní oblasti Sýrie.

Poškozený plakát Bašára Asada. Omar Haj Kadour/AFP

Deklarativně již získal souhlas vůdce kurdských sil Mazlúma Abdiho, který v sérii rozhovorů oznámil, že jeho síly by měly být integrální součástí syrské armády a že považuje třímilionovou kurdskou menšinu v Sýrii za integrální součást syrského národa a státu.

Abdi má však pro sloučení několik podmínek, počínaje udělením zvláštního statusu kurdským okresům a požadavkem na politická jednání, která však zatím ještě nezačala.

Turecko bude muset dát al-Šaráovi zelenou, aby do syrské armády zahrnulo lidi z organizací, které definovalo jako "teroristické" a proti nimž bojuje a vyhrožuje dobytím jejich okresů východně od Eufratu jakmile obsadí většinu okresů od řeky na západ.

Abdi, charismatický vůdce, který prokázal velmi dobré schopnosti ve válce proti ISIS a stal se americkým spojencem, je připraven vyjednávat s Tureckem o budoucích vztazích. Turecko má však jednoznačnou podmínku – kurdské síly musí "složit zbraně, nebo budou s nimi pohřbeny," jak Erdogan hrozí. Začátek formuláře Konec formuláře

Uplatňování této hrozby však může al-Šaráa dostat do nebezpečné pozice tím, že z Kurdů udělá nepřítele, právě ve chvíli, kdy se snaží vytvořit národní konsensus. Turecko by však mohlo souhlasit s tím, že Abdi odstraní ze svých řad "externí strany" – tj. členy PKK, kteří přišli z Iráku a Íránu – a poskytne své zbraně nové syrské armádě a spokojí se s politickou strukturou, která bude partnerem syrské vládě.

Mazlúm Abdi v rozhovoru pro Reuters, Sýrie prosinec 2024. Orhan Qereman/Reuters

Abdi v rozhovoru pro noviny Asharq Al-Awsat uvedl, že síly PKK opustí Sýrii, až jakmile vojenské operace skončí.

Zdánlivě by usmíření mezi Tureckem a PKK, které je podmíněno tím, že Öcalan oznámí rozpuštění strany, mohlo vydláždit cestu k tureckému souhlasu s integrací syrských kurdských sil do syrské armády, zmírnit napětí na obou stranách hranice, a dokonce zmírnit hrozbu turecké invaze.

Tato optimistická vize však musí nejprve překonat zatěžkávací zkoušky. I když totiž Öcalan bude souhlasit s rozpuštěním PKK nebo alespoň jejím odzbrojením, neexistuje žádná záruka, že ho její členové poslechnou a složí zbraně.

Navíc, kromě ukončení ozbrojeného boje mají Kurdové, jak v Turecku, tak v Sýrii, v obou zemích nároky na podíl ze státních rozpočtů a na účast ve vládě.

Navíc, i když syrští Kurdové mohou poslat členy PKK pryč, výměnou za to požadují, aby se turecké síly stáhly z měst a vesnic, které dobyly, a umožnily kurdským obyvatelům, kteří uprchli nebo byli z nich vyhnáni, aby se vrátili domů.

Očekávají se proto dlouhá a vyčerpávající jednání. Otázkou je, jak se Kurdové zachovají, pokud jim bude jasné, že usmíření bude jednostranné a že syrská a turecká vláda nemají v úmyslu splnit jejich požadavky.

Koneckonců, PKK zažila podobný neúspěšný proces, a pro syrské Kurdy nebude lehké uvěřit, že Turecko stáhne své síly, protože je al-Šará dokáže přesvědčit či že nově zvolený prezident Donald Trump, Erdoganův přítel, donutí Ankaru k akci.

Ahmed Al-Šará v Damašku, konec prosince 2024. Khalil Ashawi/Reuters

Ale tváří v tvář všem těmto překážkám má Erdogan praktický důvod pokročit v usmíření s PKK a kurdskou menšinou ve své zemi, a to může mít rozhodující vliv. Jeho prezidentské období končí za tři roky a ústava mu zakazuje znovu kandidovat. Sedmdesátiletý Erdogan již oznámil, že má v úmyslu znovu kandidovat, "pokud si to národ bude přát".

Aby však mohl uplatnit "vůli lidu", musí změnit ústavu, což je proces, který vyžaduje třípětinovou většinu ze 600 poslanců, aby byl dodatek schválen v referendu (nebo dvě třetiny pro schválení bez něj).

Erdoganova koalice má v současné době pouze 321 křesel a Erdogan bude potřebovat podporu 39 opozičních poslanců. Ale většinou jsou to členové prokurdské DEM, u které Erdogan doufá, že si ji usmíří.

Zdánlivě jsou tři roky dlouhá doba, během níž se může stát hodně, ale Erdogan, který oslabil v předchozích volbách, nemá v úmyslu nechat čas jen tak uplynout a nepokusit se prosadit ústavní dodatek.

Erdogan bude v roce 2028 u moci 25 let, a pokud bude znovu zvolen, bude vládnout pravděpodobně nepřetržitě 30 let. Je-li k naplnění této ambice zapotřebí usmíření s Kurdy, pak není vyloučeno, že za to tuto cenu zaplatí.

--------------------------------

Seznam mých vlastních komentářů k dění v Sýrii po pádu Asadova režimu můžete najít tady. 

Slavojův koment k Sýrii tady.

Komentáře Marka Čejky k situaci v Sýrii po pádu Asadova režimu

• Komentáře pro ČT24 (Newsroom24, 15. 12. 2024) a TV Nova (8. 12., 9. 12. Televizní noviny) k situaci Sýrii
• Aktuální situace v Sýrii v rámci pořadu "Jak to vidí", ČRo 2, 11. 12. 2024
• Rozhovor k aktuální situaci v Sýrii, Deník N, 5. 12. 2024
• Podcast k situaci v Sýrii, SME, 11. 12. 2024
• Asad je u Putina. Politolog vysvětluje, co to znamená pro Rusko, Izrael a celý svět, Seznam Zprávy, 8. 12. 2024
• Politolog: Stabilní Sýrie s vládou islamistů? Pro Egypt a další země problém, Lidovky, 20. 12. 2024 

Stabilní Sýrie s vládou islamistů? Pro Egypt a další země problém (rozhovor pro LN)

Jak moc se vlastně letos změnil Blízký východ? Viděli jsme pád Asada, porážku Hizballáhu, izraelské obsazení pásma Gazy… Je to změna nevratná?

Dramatický vývoj zaznamenala letos hlavně centrální část Blízkého východu, ale zdaleka ne celý region. Za nejvýznamnější posun považuji nečekanou a bleskovou změnu režimu v Sýrii, protože ta tradičně patří mezi klíčové aktéry blízkovýchodního dění. Je ale příliš malý časový odstup na to, aby bylo tuto proměnu možné spolehlivěji vyhodnotit. Co se týká Hizballáhu, tak ten v současné době určitě poražen není. Je však výrazně oslaben, a navíc musí nyní řešit narušení své podpory od Íránu skrze syrské území. Gaza je nyní opravdu poměrně komplexně okupována Izraelem, ale to za cenu jejího přivedení k humanitární katastrofě. Navzdory tomu, že se objevují zprávy o vyjednáváních, je osud izraelských rukojmích stále nejistý a poražen není – částečně v podobném duchu jako Hizballáh – ani Hamás.

Budou se podle Tebe na Blízkém východě překreslovat hranice? Narážím tím na určité úvahy v Izraeli a také na možnou tureckou vojenskou operaci proti Kurdům.

O překreslování hranic centrálního Blízkého východu, které vychází z britsko-francouzské Sykes-Picotovy dohody z roku 1916, se mluvilo už v období Arabského jara po roce 2010. K žádné formální změně hranic de iure však nakonec nedošlo. De facto se ale vytváření „nárazníkových“, „bezpečnostních“ a dalších zón stalo pro země jako je Turecko či Izrael prakticky standardem. Nezapomínejme, že Turecko vždy umělo s Kurdy hrát dobře hru „rozděl a panuj“. Podívejme se třeba do sousedního Iráku, kde má Turecko s tamní kurdskou samosprávou čilé kontakty. Turecko tak bude nyní zřejmě potlačovat syrské kurdské síly navázané na PKK (radikální tureckou Stranu kurdských pracujících), ale je možné, že se s jinou částí syrských Kurdů dohodne. Scénářů je však více.    

Jak to dopadne se Sýrií? Je Džulání skutečně umírněný islamista a jaká je šance vybudovat skutečně demokratickou Sýrii? Nebo aspoň, že se neobnoví občanská válka?

To je pár týdnu po politické změně v Sýrii značně věštecká otázka. Navíc charakter budoucího syrského režimu není vedle islamistů v sakách jediná nejasná věc. Tou je celková stabilita země a závislosti Sýrie na jejích sousedech – hlavně na Turecku a Izraeli. Nový režim bude určitě oťukávat stále více také Írán a bude se snažit obnovit své vazby na syrské území. A ani země jako Saúdská Arábie, Egypt, Jordánsko či Emiráty nezůstanou v případě Sýrie stranou. Případná stabilizace Sýrie v režii islamistů – ať už demokratičtější či autoritativnější formou – by pro ně mohla znamenat jejich vlastní vnitropolitický problém. Proč? Protože právě tyto země se snažily během arabského jara opoziční síly zadupat do země.   

Dalším neuralgickým bodem je Izrael. Pokusí se izraelský premiér podle tebe anektovat palestinská území a je dvojstátní řešení v Izrael/Palestina definitivně mrtvé?

Netanjahuovský Izrael dává stále více najevo, že je schopen využít všech příležitostí vůči svým oslabeným rivalům. Navíc je také patrný dlouhodobý posun na izraelské politické scéně směrem k posilujícímu vlivu radikální náboženské pravice. Ministři typu Ben Gvira a Smotriče byli ještě před dekádou v Izraeli považováni za okraj politického spektra. A dnes vedou klíčová ministerstva. Pokud tak bude i nadále docházet k synergii mezi nimi a mezi sekulárními politiky typu Netanjahua, kteří touží po nekončící politické moci, bude to pro charakter izraelské politiky a demokracie obrovský problém. Anexe je z pohledu Izraele proveditelná u řídce osídlených Golanských výšin, ale daleko méně u Palestinci hustě osídlené Gazy či Západního břehu. Ukazuje se, že na tom mnoho nezmění ani posilování izraelské osadnické politiky, jejímž dlouhodobým účelem byla mimo jiné postupná proměna demografie těchto území. A odhaduji, že „dvoustátní řešení“ bude zřejmě i v budoucnu politické zaklínadlo, ale nikdo si už nebude příliš schopen představit, jak bude v praxi vypadat…      

Co bude s Hamásem – zdá se, že pořád existuje. Uzavře s ním nakonec izraelská vláda nějaký mír?

Dokud bude palestinská společnost zbídačována tak, jak se tomu například děje během probíhající vojenské operace v Gaze, tak tu nadále bude velký potenciál pro existenci Hamásu nebo jemu podobných skupin. Ty zde totiž už od 70. let systematicky sbírají podporu nejen prostřednictvím radikalismu a terorismu, ale výrazně i skrze svoji sociální politiku, kterou jsou ve spojení s akumulovaným hněvem a frustracemi části běžných Palestinců schopny přetavit ve velmi stabilní politický program.

Írán je teď oslabený, zejména akcemi Izraele. Myslíš, že se vzpamatuje a opět bude regionální mocností soupeřící s Izraelem a Saúdskou Arábií?

Írán bude muset za stávající situace určitě přehodnotit své priority a regionální strategie. I on je schopný slevit ze svých ideologických plánů a jednat pragmaticky. A mimochodem napětí mezi ním a Saúdskou Arábií už nemá zdaleka takovou úroveň eskalace, jako tomu bylo například ještě před pěti, deseti lety. Souvisí to i s jistými posuny v saúdské politice a svou roli zde sehrála i Čína, která se pro Írán a Saúdy stala z dlouhodobé perspektivy ekonomicky atraktivní.

A jak s Blízkým východem zamává Donald Trump. Bude se tam vůbec angažovat, nebo bude pokračovat v postupném faktickém odchodu USA z oblasti?

Trumpa sice můžeme soudit podle jeho prvního prezidentského období, ale zároveň stále v mnohém představuje těžko odhadnutelného hráče. Je mu obvykle přisuzován spíše izolacionistický přístup, na jehož základě se budou USA na Blízkém východě angažovat maximálně tam, kde jsou nějaké jeho osobní zájmy. To je typicky třeba Saúdská Arábie nebo Izrael. Pomůže ale Trump dosavadním kurdským spojencům zkrotit Turecko? Bude se intenzivněji angažovat v protiíránské politice? Na to dnes nezná jednoznačnou odpověď možná ani on sám.

-MČ-  

Vyšlo na Lidovkách 20. 12. 2024, tázal se Marek Hudema