Různé tváře Šimona Perese.

Mezinárodní politika zaslala pár dotazů k životu a politické dráze Šimona Perese. 

Jak vnímáte Šimona Perese v rámci izraelské politiky. Co byly jeho největší úspěchy a omyly?

To je dost komplexní otázka, neboť Peresova politická kariéra začala dokonce ještě před vznikem Izraele a zahrnuje bezpočet politických funkcí. Od mládí vynikal velkým charismatem a to v průběhu jeho života ještě posilovalo. Ve roce 1941 se ve svých dvaceti letech stal v britské Palestině předsedou jednoho z tamních mládežnických sionistických hnutí. Pak jako levicový politik v žebříčku různých funkcí strmě stoupal i klesal: od roku 1959 do 2007 byl nepřetržitě poslancem Knesetu, několikrát ministrem, stranickým předsedou, předsedou Socialistické internacionály, izraelským premiérem a zcela na závěr své politické kariéry se dočkal prezidentského úřadu.

Jeho politická dráha byla vlastně historií Izraele - s řadou nesporných úspěchů i velkých zklamání. V padesátých letech byl jedním z hlavních strůjců izraelského jaderného programu, který Izraeli v průběhu studené války pomohl stát se jadernou mocností. Později byl známý i svým politikařením a zasloužil se o rozvoj některých židovských osad na palestinských územích (známý je případ osady Ofra), za což byl nejen v době mírového procesu kritizován. Nejvíce oceňované není paradoxně jeho prezidentské či premiérské období, ale doba, kdy byl "pouze" ministrem zahraničí ve vládě Jicchaka Rabina (1992-95). Právě to byl klíčový post z hlediska tehdejších jednání s Palestinci a Jordánci, který ho proslavil jako "mírotvorce" po celém světě.        

   

    Šimon Peres v osadě Ofra. 

Jaká byla Peresova role v mírovém procesu?

Důležitá, protože Peres hovořil o nutnosti míru a jednání z Palestinci i v dobách, kdy to bylo v Izraeli nejen považováno za pošetilé, ale i zákonem zakázané. V počátcích mírových jednání 90. let tak byl Peres progresivnější než premiér Rabin a vyvíjel na něj v tomto ohledu tlak. Rabin byl totiž do té doby poměrně velkým politickým jestřábem. V průběhu procesu se ale Rabin začal výrazně názorově posouvat a nakonec se tak spíše on stal hlavní hnací silou mírového procesu. Na to ostatně Rabin doplatil v roce 1995 smrtícími výstřely židovského extrémisty. Ten chtěl původně zabít i Perese. Ten byl ale v inkriminovanou chvíli příliš daleko od Rabina, takže atentátník upřednostnil vraždu premiéra.    

Peres a Rabin jsou známí jako důležitá izraelská politická dvojice. Oba dva obdrželi (společně s Jásirem Arafatem) také Nobelovu cenu míru za roli v mírovém procesu. Jaký byl ale jejich vzájemný vztah?

Ve skutečnosti byl dost komplikovaný a občas i plný osobních antipatií. Peres s Rabinem byli od 70. let velcí političtí konkurenti a zároveň měli i značně odlišné osobnostní rysy. Zatímco Rabin byl zkušený voják a generál, Peres byl daleko více politik ve všech smyslech tohoto slova. Rabin mu tak třeba nemohl zapomenout jeho konspirace zaměřené proti němu. V devadesátých letech se ale tito dva muži nakonec dobře doplnili. Dílo mírového procesu z izraelské strany však nakonec ani zdaleka nedokončili.     

Proč po Rabinově smrti Peres v mírovém procesu nepokračoval?

On pokračovat chtěl, ale ukázalo se, že Rabin měl v období nedlouho před atentátem už daleko větší "tah na mírovou branku" než Peres. Ten začal po Rabinově smrti opět příliš kalkulovat a dopustil se nakonec i nejzásadnější chyby ve svém politickém životě. Ta ho – společně s Arafatovými chybami na sklonku devadesátých let – posunula z pozice mírotvorce spíše k zvoníku umíráčku mírového procesu. Po Rabinově atentátu se totiž izraelská společnost nacházela v šoku a zděšení nad židovským extremismem. Namísto toho, aby Peres, který v premiérském křesle do předčasných voleb zastoupil Rabina, této situace využil, vyhlásil předčasné volby a posunul mírový proces dále, velmi rychle ztratil vše.

V průběhu několika měsíců Peresovy vlády nejdříve zkrachovaly mírové rozhovory se Sýrií, kvůli kterým odkládal volby. V těch by podle průzkumů nechala Rabinovou smrtí stále zdrcená izraelská společnost Perese jednoznačně zvítězit. Když pak Hizballáh zahájil na jaře 1996 sérii raketových útoků z jižního Libanonu, Peres, který zřejmě nechtěl vypadat před volbami jako „měkký“ politik, zvolil tvrdou sílu. Izraelská armáda tak zahájila v dubnu 1996 mohutnou odvetnou operaci s kódovým označením „Hrozny hněvu“.

Její skutečný výsledek byl z vojenského hlediska kontraproduktivní, neboť Hizballáhu zásadně neuškodil a spíš jeho politickou pozici posílil. Navíc při jednom z útoků zasáhli Izraelci budovu OSN v libanonské vesnici Kafr Kana, a usmrtili tak uvnitř se tísnící stovku civilistů. Nešlo tehdy však jen o tragédii lidskou, Peresovi totiž srazila politický vaz. V následných volbách se ho totiž v důsledku „Hroznů hněvu“ zalekli izraelští Arabové, kteří by do té doby hlasovali pro Perese. Namísto toho vhazovali do uren jen bílé lístky (celkem 180 tisíc), načež těsnou většinou třiceti tisíc hlasů vyhrál premiérské volby Benjamin Netanjahu z opozičního Likudu. To byl na izraelské straně počátek konce mírového procesu, neboť Netanjahu se nikdy netajil, že je jeho velkým kritikem.  

    Rabin, Arafat a Peres během nobelovského ceremoniálu. 

Může být Peresova smrt pro Izrael nějakým zásadním mezníkem? 

Ne. Peresovo zlaté období skončilo v roce 1995 smrtícími výstřely na jeho nadřízeného - premiéra Rabina. Od té doby už je Peresova politická dráha spíš jen jeho labutí písní, při které nedokázal nijak zásadně ovlivnit rozpad mírového procesu. To, že byl i po Rabinově smrti ve světě všude vítán jako "mírotvorce", či že se v roce 2007 dočkal ve velmi vysokém věku funkce izraelského prezidenta (mimochodem značně ceremoniální), na celé věci nic nemění. 

Horké léto v Izraeli a Palestině

Od počátku událostí na přelomu let 2010 a 2011, které začaly být nazývány „Arabské jaro“, se izraelsko-palestinskému konfliktu a souvisejícímu politickému vývoji obou jeho aktérů dostává až na výjimky spíše druhořadé pozornosti. To je velký rozdíl oproti předešlým desetiletím, kdy slovo „blízkovýchodní konflikt“ bylo de facto synonymem sporu mezi Izraelci a Palestinci a kdy se mnozí mylně domnívali, že jeho vyřešení přinese Blízkému východu kýženou stabilitu. Jenže právě Arabské jaro přerostlo na mnoha místech od optimistického vývoje v nepřehledný a krvavý chaos. Ten rozvrátil Sýrii, Libyi a destabilizoval již tak těžce zkoušené země jako je Irák či Libanon. Začal dokonce ohrožovat stabilní státy jako jsou Turecko a Jordánsko.  

Odvrácení prvořadé pozornosti od izraelsko-palestinského sporu je do jisté míry logické, neboť současný geopolitický rozvrat regionu je nesrovnatelně nebezpečnější a krvavější, než spor na malém území bývalého britského mandátu Palestina. Na stranu druhou odklon pozornosti – nejen novinářské, ale především velmocenské a diplomatické – vleklý konflikt nejen zakonzervovává ve své nedořešenosti, ale navíc ho i prohlubuje. Typickým případem jsou události letošního léta.

Facebookový teror

Zhoršování situace je patrné na obou stranách. Na té palestinské se projevuje nárůstem těžko kontrolovatelného násilí tzv. „osamělých vlků“, kteří – na rozdíl od dřívějších podob terorismu – vůbec nemusí být vázáni pokyny či materiální podporou některé z militantních skupin typu Hamásu. V letošním létě takových útoků byla celá řada. Asi nejzávažnější – s následnými čtyřmi oběťmi – se odehrál n začátku letošního června v telavivské kavárně. Zde jen nespolehlivost podomácku vyrobených samopalů „Carlo“ (kopie švédského samopalu Carl Gustav s velmi jednoduchou konstrukcí, kterou může napodobit zkušený železář) dvou palestinských teroristů zabránila většímu krveprolití. Hamás sice akci zpětně ocenil, ale nepřihlásil se k ní. To nebylo až tak překvapivé, což už se ale nedá říci o odezvě některých izraelských nacionalistů: Tak třeba mladá Izraelka Emily Moghrabi zveřejnila na svém facebooku status:

„Je důležité, že se to stalo v Tel-Avivu. Jaké to potěšení!“.

Na vysvětlenou: Tel-Aviv je izraelskými nacionalisty, kteří žijí nejčastěji v Jeruzalémě či židovských osadách, pokládán za levicové a propalestinské hnízdo. Facebook po mnohačetném sdílení tento příspěvek smazal, ale vzápětí tatáž Izraelka postovala další status:

„Jedním ze zabitých byl aktivista izraelské mírové organizace Šalom Achšav. Jsem radostí bez sebe! Elore Azarijo, to je pro tebe!“ (Azarija je izraelský voják, který nedávno popravil v Hebronu již spoutaného palestinského útočníka).

Tento post se stal rovněž virálem a dočkal se 130 sdílení. V Izraeli tak dospěla analogie sporu „slušní Češi versus sluníčkáři“ do poměrně morbidních podob. Zdejší voličský posun k pravici, včetně radikální, a polarizace společnosti jsou ale už relativně dlouhodobým fenoménem, takže tyto nenávistné výlevy Izraelců proti Izraelcům jsou jeho průvodními jevy.

S facebookem si velmi dobře rozumí i zradikalizovaná palestinská mládež, která se nechává inspirovat skupinovými výzvami k útokům na Izraelce. Tito mladí si velmi dobře rozumí s internetem, ale zároveň si už příliš nepamatují ani Arafata, ani mírový proces a z izraelské politiky znají jen Netanjahua. Právě tato skupina Palestinců má v sobě největší potenciál k radikalizaci a mnoho „bodajících“ útočníků z poslední doby pochází právě z této skupiny.     

Nebezpečný Hebron

Z bezpečnostního ohledu je v poslední době velmi kritická situace okolo města Hebron na Západním břehu. Toho si přitom světová média všímají daleko méně, než pásma Gazy. Přitom jde o jedno z nejvýraznějších ohnisek dlouhodobého konfliktu. V těsném sousedství zde totiž žije pár tisícovek příslušníků nejtvrdšího jádra židovských osadníků vedle několika set tisíc Palestinců. Pro ty je nejčastějším ztělesněním „Izraelce“ právě židovský osadník, nebo po zuby ozbrojený voják, se kterými se zde denně setkávají.   

30. června, dva dny před naší návštěvou Hebronu, infiltroval devatenáctiletý Palestinec Mohammad Tra'ajra osadu Kirjat Arba ležící v jeho těsném sousedství. Přelezl elektronický plot a v dětském pokoji brutálně ubodal třináctiletou Hillel Jaffe Ariel, dceru tamních osadníků. O dva dny později se do Hebronu pokoušíme dostat. Na jednom checkpointu nás izraelští vojáci pouští do blízkosti Abrahámovy svatyně, ale o dvě stě metrů dále na dalším stanovišti na nás vojenská hlídka rozrušeně volá, ať se okamžitě vrátíme. Několik desítek metrů odtud totiž právě mladá Palestinka zaútočila nožem na izraelského policistu. Než ho však stačila bodnout, byla zastřelena. Později se ukázalo, že se jednalo o příbuznou mladého vraha. Ještě ten stejný den nedaleko odtud někdo zastřelí osadnického rabína a vážně zraní i další členy jeho rodiny v projíždějícím autě.       

Následující dny neváhají těchto tragických událostí využít izraelské politické špičky, jako radikálně pravicový ministr Bennett či samotný premiér Netanjahu. Následuje tak nejen očekávaná kolektivní uzávěra hebronské oblasti, ale hlavně jejich politický příslib výstavby dalších bytových jednotek v osadách.

Mezinárodní společenství, včetně nejvěrnějších izraelských spojenců a sponzorů, jako USA, obecně pokládají izraelskou osadnickou politiku za nepřijatelnou. Je proti ní i většina Palestinců a stále i množství Izraelců. Koneckonců stoupenec osadnictví a odpůrce mírového procesu zavraždil v roce 1995 izraelského premiéra Rabina, který se na závěr své kariéry pokoušel (neúspěšně) osadnictví omezit. Adekvátní reakcí na vraždu mladé dívky by tak měla být ze strany izraelské vlády především snaha potrestat pravé viníky, nikoliv zavádění dalších kolektivních trestů pro celý palestinský Hebron a další prohlubování napětí prostřednictvím rozšiřování osad.  

V Hebronu a v izraelsko-palestinském konfliktu se obecně střetávají nejrůznější úrovně viny. Od individuálních provinění zradikalizovaných jednotlivců z řad izraelských a palestinských civilistů, přes teror ze strany armády či různých ozbrojených skupin a milicí, až po zodpovědnost politickou ze strany izraelské či palestinské vlády za určité činnosti či naopak opomenutí. Politická vina obvykle způsobuje viny jiného typu, což však neznamená, že by tím jakékoliv další zločiny byly ospravedlnitelné.   

Zavražděná třináctiletá Hillel mohla stěží kdykoliv nést jakoukoliv vinu za konflikt a její mladý vrah byl dostatečně vyspělý, aby si uvědomoval, čeho se dopouští. Jenže zároveň je osada Kirjat Arba, kterou Hillel oprávněně pokládala za svůj domov, působištěm největších židovských radikálů v izraelsko-palestinském konfliktu. Za zdejším malým parčíkem, pojmenovaným podle rasistického rabína Meira Kahaneho, se nachází upravený hrob Barucha Goldsteina – osadníka, který v únoru 1994 vstoupil do hebronské Abrahámovy svatyně a samopalem začal masakrovat zdejší muslimy. Z Kirjat Arby pochází i řada dalších extremistů a zdejší děti tak vyrůstají nejen v nesmírně nebezpečném prostředí, kde je glorifikován protipalestinský teror, ale jsou navíc indoktrinovány i radikály ze svého okolí. Tyto skutečnosti věděli jak rodiče Hillel, tak i izraelský premiér a ministři. Přesto Netanjahu a řada jeho ministrů stále podporuje výstavbu osad, včetně těch nejradikálnějších. Tato politika tak vystavuje nové generace Izraelců a Palestinců dalšímu nebezpečí. Ale bez viny v tomto případě není ani palestinský prezident Abbás. Ten brutální vraždu jednoznačně neodsoudil a svým způsobem přispěl k vytváření atmosféry, kdy si někteří mladí Palestinci budou myslet, že je další podobné násilí ospravdelnitelné.

Generace Izraelců a Palestinců je už příliš dlouho obětí svých politických vůdců a extrémistů. Nic bohužel nenasvědčuje nějaké zásadnější pozitivní politické změně. Za takovéto situace lze očekávat, že násilí bude provázet Izraelce a Palestince ještě velmi dlouhou dobu. A kdy skončí – to by zřejmě netuší ani v Hebronu odpočívající prorok Abrahám.     

Vyšlo v A2, č. 15, 2016                 

Násilí v Izraeli přiživují jak islámští, tak židovští radikálové

Úterní útok na synagogu v Har Nof byl svého druhu vyvrcholením dlouhotrvajících nepokojů a střetů mezi Palestinci a izraelskými občany a pořádkovými silami, při nichž v posledních týdnech a měsících zemřelo mnoho lidí. Někteří komentátoři to označují za pozvolný začátek třetí intifády. Myslíte, že se dá o něčem takovém hovořit?

Napětí se stupňuje, ale to ještě neznamená, že musí automaticky přerůst do velkého všeobecného palestinského povstání. Může pokračovat jistou dobu i podobným způsobem – tzn. občasnými a spíše individuálními a systematicky neorganizovanými násilnostmi ze strany zradikalizovaných Palestinců a z opačné strany se můžeme dočkat vzestupu násilí ze strany židovských osadníků na Západním břehu. Obojí je velmi těžko kontrolovatelné. Abbásův vliv Jeruzalémě je jen velmi omezený a židovští osadníci si někdy troufají i na izraelské vojáky.  

Mohly by podle vás současné nepokoje vyústit do podobného konfliktu, jaký v oblasti propuknul letos v létě?

Izrael určitě nezvolí proti jeruzalémským arabským čtvrtím, odkud pocházejí radikálové, stejnou taktiku jako proti pásmu Gazy. Na druhou stranu strategie bourání obydlí pachatelů terorismu a posilování židovského osidlování konfliktních čtvrtí bude zřejmě v Jeruzalémě pokračovat. Na Západním břehu je situace jiná, a pokud dojde k větší radikalizaci i v této oblasti, tak tam už se izraelské vojenské akce mohou více přibližovat Gaze. Pokud dochází k radikalizaci Západního břehu, tak nejvíce napětí bývá obvykle tam, kde je nejvyšší hustota palestinského obyvatelstva a zároveň židovských osadníků – tzn. hlavně Hebron a okolí Nábulusu.  

Účastníci demonstrací a střetů tvrdí, že jednají na vlastní pěst. Hamás útoky i střety s izraelskou policií a armádou chválí, ale nehlásí se k jejich organizování. Jakou roli tedy v současné napjaté situaci hraje? A jakou roli hraje Fatáh?

Hamás je silný v některých částech Západního břehu a má své stoupence i v arabském Jeruzalémě. Pokud se napětí bude zvyšovat, může se Hamás i v těchto oblastech více zaktivizovat a být agresivnější. Hlavní vedení Fatahu v čele s Abbásem si musí být vědomé, že palestinští radikálové v Jeruzalémě poškozují palestinskou kauzu. Na druhou stranu Fatah a obecně organizace v arabském světě nemají často tak pevnou strukturu, na jakou jsme zvyklí třeba z Evropy. Fatah má řadu odštěpeneckých frakcí, které o sobě mohou ale stále prohlašovat, že jsou Fatah (v Evropě se dělo něco podobného v případě IRA v Severním Irsku). Před několika desítkami let o sobě Abú Nidal – jeden z největších teroristů všech dob – také prohlašoval, že je Fatah a zároveň plánoval atentát na Jásira Arafata.

Jaká bude podle vás role židovských radikálních organizací? Bude z jejich strany tendence se za podobné útoky mstít?

Některé části komunity židovských osadníků jsou permanentně agresivní – útočí na palestinský majetek a mešity, zapalují úrodu, někdy po Palestincích střílí a hází kameny a různými způsoby je atakují. Nepřekvapilo by mě, kdyby nyní jejich agresivita ještě vzrostla. O tom se v médiích prakticky nemluví. Nejhorší je situace v okolí Hebronu a v některých osadách u Nábulusu. Jedná se přitom o osadníky, se kterými má někdy problém i izraelská armáda. Izraelská policie a tajná služba Šin Bet má speciální experty a policisty na potírání jejich teroru. Nemůže ale podchytit vše. Řada rabínů v komunitě osadníků jsou velcí extremisté, kteří mimo jiné teologicky motivovali a „ospravedlnili“ vraždu izraelského premiéra Rabina v roce 1995. Pak je tu ale i malá skupina náboženských osadníků, kteří chtějí žít s Palestinci v míru. Byli seskupení kolem rabína Fromana z osady Tekoa u Betléma. Rabín bohužel nedávno zemřel, takže tento proud osadníků ztratil vůdčí osobnost.

Zástupci EU souběžně s tím veřejně prohlašují, že Palestina by měla být uznána jako samostatný stát. Proč podle vás přichází tento obrat právě nyní? Může nějak ovlivnit palestinskou politiku vůči Izraeli (např. smířlivější přístup za účelem získání mezinárodní kredibility...)?

EU rozhodně neváže snahy o akceptaci Palestiny na vzestup teroru palestinských radikálů. Nejedná se také ani o jednorázový obrat v evropské politice, ale tato tendence je tu již delší dobu. Souvisí to částečně i s reakcemi na postoje současné izraelské administrativy, která se nijak netají podporou rozšiřování židovských osad. Posun v přístupu EU či některých jejích členských zemí souvisí tak podle mého názoru hlavně se skutečností, že mírový proces zahájený v 90. letech prakticky zkrachoval a je tak třeba hledat jiné cesty řešení konfliktu.

Ptal se Martin Müller, vyšlo na Lidovkách.cz

Třetí intifáda zatím nevypukla, útočí spíše osamělí vlci.

Co stojí za současnou vlnou násilí v Jeruzalémě?

Současná situace souvisí jak s vyústěním neúspěšného mírového procesu. V tom hrála otázka Jeruzalém vždy prvořadou roli, včetně situace na Chrámové hoře. Nepokoje dnes však souvisí i se snahou o metodické změny ve statusu východního – před rokem 1967 prakticky stoprocentně arabského – Jeruzaléma. Ty hlavně administrativa premiéra Netanjahua i dalších politiků s nim ideově spřízněných poměrně intenzivně zaštiťuje.

Napětí v Jeruzalémě eskalovalo i kvůli sporu o Chrámovou horu. O co v něm jde?

Pokud má dnes izraelsko-palestinský konflikt i náboženský rozměr, je Chrámová hora jeho středobodem. Po šestidenní válce Izraelci akceptovali, že správu tohoto místa bude vykonávat muslimská nadace, tak jako tomu bylo po staletí. Zároveň se ale stejné místo dostalo do pozornosti židovských a křesťanských mesianistů, kteří věří, že se Chrámová hora stane místem, kde nadejde Soudný den – tzn. někteří Židé si jí spojují s příchodem Mesiáše, pro část křesťanů je zase spojena s Kristovým návratem. Zároveň je Chrámová hora místem Mohamedovy cesty do nebe a třetím nejvýznamnějším místem islámu. To vše představuje ve vyhrocených momentech a ve spojení se současnou politikou třaskavou směs nábožensko-politického fundamentalismu a napětí.

Pak je tu ještě jedna věc – religiózní Židé věří, že na Chrámové hoře je trvalá Boží přítomnost. Do starověkého Chrámu směli vstupovat jen zvláštním způsobem očištění židovští kněží. Dnes velká část izraelských rabínů, včetně Izraelského vrchního rabinátu, židovské návštěvy Chrámové hory zakazuje, protože očistu před příchodem Mesiáše nelze zatím vykonat. S tímto názorem polemizuje menší skupina spíše modernistických rabínů, kteří naopak návštěvy Chrámové hory povolují.

Vzhledem k tomu, že jde často o rabíny napojené na židovské osadníky a náboženskou pravici, dochází na Chrámové hoře ke střetům s muslimy. V minulosti se dokonce židovští radikálové pokusili mešity na Chrámové hoře vyhodit do povětří, ale vše nakonec odhalila izraelská rozvědka Šin Bet, která má zvláštní oddělení pro židovský extremismus. Náboženská i sekulární izraelská pravice ale dobře ví, že jí napětí spíše přináší voliče a politické body, což ukázala i návštěva Ariela Šarona na Chrámové hoře v roce 2000. O pár měsíců později se pak v prostředí intifády Šaron stal premiérem.

Proč v úterý teroristé útočili v synagoze?

Útok na synagogu a bezbranné věřící je velmi bolestný a zároveň symbolický. Je to totiž zároveň i útok na víru, což je jeden z nejdůležitějších prvků identity lidí na Blízkém východě. Zároveň takovýto přístup automaticky spojuje oběti v očích atentátníků s politikou státu, což samozřejmě nemusí být ani pravda. Při teroristických útocích zahynou velmi často zcela náhodní lidé, bez jakékoliv spojitosti s konfliktem. Jinak řada synagog nemá ani ochranku a může do nich vstoupit kdokoliv. Vládní budovy mají nejen v Izraeli velmi důkladnou ochranu.

Proč si útočníci vybrali k atentátu zrovna synagogu ve čtvrti Har Nof?

Zřejmě chtěli zasáhnout nějaké méně exponované a zároveň nečekané místo.

Jak podle vás Netanjahuova vláda na útok v synagoze zareaguje? Izrael v odvetě na útoky bourá domy útočníků. Čeho tím chce dosáhnout a má taková metoda efekt?

Netanjahu zareaguje jako obvykle tvrdě a obávám se, že teď bude ještě více bude posilovat osadnické aktivity v Jeruzalémě i na Západním břehu. Pokud tomu tak bude, není vyloučeno, že podobných incidentů bude jen přibývat.

Jinak bourání domů je stará metoda, se kterou přišli do oblasti už Britové v době mezi světovými válkami. Tento postup automaticky trestá i celou rodinu, případně i další lidi, kteří v domě útočníka žijí. Je to čistá represe, nikoliv nastolení spravedlnosti.

Po útoku v synagoze se u synagogy sešli radikální Židé a provolávali „smrt Arabům“ a „odplata“. Můžeme očekávat podobný útok v mešitě?

To není vyloučené. Už řadu měsíců před jeruzalémským masakrem v synagoze probíhaly útoky radikálních židovských osadníků na palestinské mešity na Západním břehu. Některé z nich byly vypáleny, jiné posprejovány hanlivými nápisy. Většinou ale nedošlo k obětem na životech. To se ale může teď změnit.

Navíc je tu precedent, kdy v roce 1994 vstoupil do tamní Abrahámovy svatyně, která sloužila k modlitbám muslimů i Židů, židovský osadník Baruch Goldstein a automatickou puškou povraždil 29 věřících, načež byl sám zabit. Izraelská vláda ustavila vzápětí po masakru vyšetřovací komisi, která odhalila, že Goldsteinovým cílem bylo zastavení izraelsko-palestinského mírového procesu.

Masakr výrazně zkomplikoval průběh mírového procesu a přispěl k propuknutí nepokojů, jehož oběťmi bylo dalších 26 Palestinců a 9 Izraelců. Palestinští radikálové – hlavně z militantního křídla Hamásu – si také vytvořili záminku k dalším teroristickým činům. Naopak Goldsteinův obdivovatel Jigal Amir o rok později zavraždil izraelského premiéra Rabina a mírový proces tak dostal těžkou ránu.

Izrael se s dědictvím Goldsteina dosud nevyrovnal, neboť extremista má jak četné stoupence v řadách osadníků, tak i pamětními kamínky pokrytý hrob ve speciálním malém parčíku na okraji Hebronu. Izrael by se měl od takovýchto teroristů jednoznačně distancovat a stejně jako boří domy rodin atentátníků, měl by i podobné teroristy umísťovat do neoznačených hrobů, aby se z nich nestávaly poutní místa extremistů.

Hamas útok oslavuje, prezident Palestinské samosprávy ho odsoudil. Značí to další rozkol mezi palestinskými hnutími?

Vztahy Hamasu a Fatahu bych nepřeceňoval. I když jsou mezi nimi uzavřeny určité formy spolupráce, jsou to dost odlišná hnutí. Abbás a pragmatická část Fatahu dobře ví, jak podobné atentáty poškozují celou palestinskou věc. Naopak Hamás má úplně jiný přístup a na podpoře násilí staví velmi často svoji politiku.

Izraelský tisk spekuluje o třetí intifádě. Hrozí Izraeli skutečně další palestinské povstání?

Pojem „intifáda“ se z arabštiny překládá jako „procitnutí“, ale přeneseně to znamená především „povstání“. Je to pojem, který bývá nejčastěji spojován s Palestinci, konkrétně s obdobím 1987–1993 (tzv. první intifáda) a s obdobím 2000–2005 (tzv. druhá intifáda). Obecně byla druhá palestinská intifáda daleko násilnější, než ta první, takže se dá předpokládat, že pokud by nějaké organizovanější násilí vypuklo znovu, mohlo by být ještě krvavější než dříve.

Jinak zatím bych současnou vlnu násilí ještě za intifádu neoznačoval. Jedná se zatím spíš o řetězec násilí, který nemá centrální vedení. Řada útočníků jsou tzv. „osamělí vlci“, kteří jednají na vlastní pěst a nemusí být ani nijak organizováni. Ale to se vše může změnit.

Jakou roli mají v izraelsko-palestinském konfliktu ultraortodoxní židé?

Příliš velkou ne, protože se primárně soustředí na studium a dodržování Tóry. Neznamená to však, že by ale byli zcela rezistentní vůči izraelsko-palestinskému konfliktu, což ukázal například jeruzalémský atentát. V izraelském parlamentu také působí ultraortodoxní politické strany a ty čas od času musí také zaujímat ke konfliktu stanovisko.

Řada ultraortodoxních Židů (správněji se jim říká hebrejským slovem „charedim“) se také stěhuje do židovských osad na Západním břehu, ale především proto, že jim tam izraelský sociální systém poskytuje levnější bydlení a živobytí než přímo v Izraeli. Tam se zároveň dostávají i do daleko větší blízkosti k izraelsko-palestinskému konfliktu.

Je zajímavé, že většina charedim se ani nepovažuje za sionisty (tj. podporovatele Státu Izrael v jeho dnešní podobě), protože čekají na příchod Mesiáše, který teprve sám ustaví ten správný židovský stát. Na druhou stranu tento antisionismus je čistě náboženská věc a nemusí vůbec znamenat sympatie k Palestincům. Útoky jako byl ten poslední jeruzalémský naopak charedim spíš staví do ostře protipalestinského tábora. Jsou ale i výjimky.

Tázala se a vyšlo na iDnes, 20. 11. 2014

K. Schwarzenberg: Nové plány na židovské osady jsou "odporné" / Settlement plans ‘obnoxious,’ says Czech foreign minister Schwarzenberg

Ministr zahraničí navštívil nedávno krátce Izrael a poskytl rozhovor internetovému deník The Times of Israel. Rozhovor je zajímavý pro každého, kdo se zajímá o zahraniční politiku ČR vůči Izraeli a Blízkému východu, její vývoj a konzistenci.

The Czech foreign minister K. Schwarzenberg gave interview to The Times of Israel during his recent short visit in Israel. The interview is interesting for everyone, who is interested in Czech foreign policy towards the Middle East and Israel, its development and consistency.

Israeli plans to build in the controversial E1 corridor beyond the Green Line are “obnoxious” and an unnecessary provocation, Czech Foreign Minister Karel Schwarzenberg said during a visit to Jerusalem, criticizing the government’s declared settlement policy in unusually harsh terms. 

Israel considers Prague one of its closest allies in Europe, yet in a candid interview with The Times of Israel on Monday, Schwarzenberg espoused a series of foreign policy positions likely to deeply displease Jerusalem. He said, for instance, that he could never express support for Israeli airstrikes on weapon convoys in Syria, and “never, never, never” sanction a potential Israeli strike against Iran’s nuclear facilities — though he said he could evince “understanding” for such resorts to force.

Schwarzenberg, who is also the Czech Republic’s first deputy prime minister, called efforts promoted by Israel to label Hezbollah a terrorist organization nonsensical, useless and part of a “propaganda war.” And he backed demands within the European Union to label Israeli products made in East Jerusalem and the West Bank as having originated in the “Occupied Palestinian Territories.”

An Israeli Foreign Ministry spokesman said the Czechs were good enough friends that Israel would see the criticism as constructive.

“To be honest, with the settlements in the last time even we have problems,” Schwarzenberg told The Times of Israel in the interview, held at the King David Hotel just before he headed back to Prague after a short visit. “Especially when the government declared they would start to build in one certain area” — E1 — “which is the only connection between Jerusalem and the Palestinian territories.”

Last December, as a declared punitive measure for the Palestinians’ successful bid to upgrade their status at the UN to nonmember observer state, Israel announced plans to develop the sensitive E1 area east of Jerusalem. E1 is located between the Maaleh Adumim settlement and the capital, and many in the international community believe Israeli building there would drive a problematic wedge between the northern and southern flanks of the West Bank and thus render a contiguous Palestinian sovereign entity in the West Bank nearly impossible. Numerous countries, notably including the US, sharply criticized the construction plans. The Israeli ambassadors in Britain, Brazil, France, Spain, Sweden, Finland, Ireland, Denmark, Italy, Egypt and the EU were summoned for sharp dressing-downs.

For Schwarzenberg, the near-universal condemnation was a matter “of course,” since “the international community requests a two-state solution, and the Palestinian side will never agree without having their part of Jerusalem.”

“Building on E1 would be obnoxious for Israel itself,” Schwarzenberg added. “One shouldn’t do things unnecessary just to provoke everybody around, which sometimes is a strong temptation. I succumb to that temptation sometimes too myself, I admit it. But I hope the fathers of the State of Israel would be wise enough not to do it.”

Prague adheres to the EU-wide policy that recognizes Israel in its pre-1967 lines but considers territories beyond the Green Line to be “occupied,” Schwarzenberg reiterated.

On Tuesday morning, Israeli media reported that Netanyahu had de-facto frozen new construction in the West Bank amid a renewed US-led push to resume peace talks. In recent months, Jerusalem has increasingly regarded the Czech Republic as Europe’s Canada, the one country that stood with the Israeli government through thick and thin, supporting even policies and positions unpopular with the rest of the world.

Prague was the only European nation that voted against the Palestinians’ UN upgrade last year, with Italy and France voting in favor and Germany, Great Britain and the Netherlands abstaining.

After the November 29 vote, Prime Minister Benjamin Netanyahu promptly called his Czech counterpart, Petr Nečas, and thanked him for Prague’s “courageous” stance. “History has shown us time and again that what is right is not what is popular, and if there is a people in the world who can appreciate that, it’s the people of your country,” Netanyahu told Nečas a few days later in Prague.

“The Czech Republic stands out as one of Israel’s best European friends,” confirmed Efraim Inbar, the director of Bar-Ilan University’s Begin-Sadat Center for Strategic Studies, in a paper entitled “Israel Is Not Isolated” published in March.

In the interview, Schwarzenberg, who has been foreign minister since 2010 (after a first term from 2007 until 2009), confirmed his government’s staunch friendship with Israel. Yet he made clear that Prague was by no means willing to agree with Israel on everything.

For instance, Schwarzenberg refused to publicly back Jerusalem over two airstrikes the Israeli Air Force reportedly carried out in Syria over the weekend to prevent Iranian-produced Fateh-110 missiles from falling into the hands of Hezbollah.

“You can never, as a responsible minister of foreign affairs, support what’s done against international law. And to attack [targets on foreign territory], you can never support it, as I have never supported, let’s say, American airstrikes in Pakistan,” Schwarzenberg said. “But I perfectly understand those who do it.”

The Czech minister took a similar approach regarding a potential Israeli strike against Iran’s nuclear facilities: Prague might appreciate why Jerusalem would do it, but it cannot officially sanction it. “Because to make an aggression, attack a country — you should never, never, never support it. But you can understand it,” he said in English.

He himself has occasionally done “things which I knew are not according to the law,” Schwarzenberg admitted, adding that after checking his conscience he nonetheless considered them to have been the right course of action. “But that’s not to establish as a principle that I would say such deeds are okay.”
 

Every government has to take responsibility for its actions; no other nation, especially one that isn’t directly involved, is entitled to approve actions that contradict international law, he said.
 

Asked why he could not simply say that Israel has the right to defend itself, by itself, against any essential threat, the minister said he could do precisely that. “Everybody has the right to defend itself. So far that’s easy and I can repeat it, too,” he responded. “That’s not the problem. The problem is when is [Iran] an essential threat?”
 

It is a mistake to call the current government in Tehran genocidal, the 75-year-old Prague native added. “For the moment, they didn’t commit any genocide. Let’s be careful with this expression. I know what the Shoah was. I’m an old man, I know what it was,” he said. “For the moment, the Iranian regime has done lots of mischief in the world, [including] executing people, but it didn’t commit any genocide.”
 

But does Israel have the right to ensure Tehran won’t even get the chance to think about wiping Israel off the map? “That’s where the problems start,” Schwarzenberg replied, adding that any decision about a military intervention is up to the conscience of the Israeli government.

Israeli Foreign Ministry spokesperson Yigal Palmor declined to respond to Schwarzenberg point by point, but said the criticisms were well intentioned, indicating they would not damage ties.
 

“We love our Czech friends very dearly. And we have always appreciated their great qualities, such as courage, honesty and good sense of humor,” Palmor said. “We believe that the Czechs are such true good friends that they have earned the right to speak their mind even if we happen to disagree with them. A friend in need is not just a friend indeed, but is a friend whose words are always appreciated, be they in praise or in criticism.”

Labeling Hezbollah a terrorist group? ‘That belongs to the propaganda war’

Schwarzenberg dismissed efforts to pressure the EU into designating Hezbollah a terrorist organization as unpractical and meaningless.
 

“This is a real problem because Hezbollah on one side is a military organization, which does quite a lot of mischief, be it… on the Israeli frontier, be it now in Syria,” he said. “On the other hand, it is in a theoretically sovereign state recognized as political party.”
 

The fact that Hezbollah officials are members of the Lebanese government further complicates matters, he explained. “What should my ambassador do when he is in Beirut and he comes to a reception? Say ‘No minister, you’re a terrorist, I don’t speak to you’? This labeling makes not a lot of sense. It belongs to the propaganda war.”
 

As long as Hezbollah is recognized in Lebanon as a legitimate party, it is difficult for other countries to label it as a terrorist organization, Schwarzenberg opined. “The facts are one thing, but their legal status is another thing.”
 

Israel, the US, the UK, the Netherlands and Bahrain, among others, have added the Shiite group to their lists of terrorist organizations, but the EU has so far refused to do so.
 

Since a Bulgarian police investigation earlier this year blamed Hezbollah for a July 18, 2012, terrorist attack in Burgas that killed five Israelis and a Bulgarian, calls have grown louder for the EU to rethink its stance, yet doing so requires unanimity among the 27 member states. Officially labeling Hezbollah a terrorist entity would significantly hamper the organization’s ability to operate.
 

“One can have different views on what is the best solution,” Schwarzenberg said about individual EU states having blacklisted Hezbollah. “I have my doubts about it, if the step is useful.”
 

However, the EU would surely recognize Hezbollah as a terrorist organization if the Shiite group continued to carry out attacks on European soil, he said.

Labeling settlement products? ‘A legitimate request’

The EU may also be moving toward enacting guidelines that would require retailers to label Israeli goods produced beyond the pre-1967 lines as not originating in Israel. Several EU states, including the UK and the Netherlands, have declared their support for such measures; the South African government introduced similar steps recently.
 

While Schwarzenberg said the issue is not currently discussed in his country, he is principally in favor: “I think it is a legitimate request.”
 

Israel vehemently opposes any efforts to impose labeling requirements for settlement goods, arguing that such policies are discriminatory in that they single out Israel while ignoring territorial disputes elsewhere.
 

"In other parts of the world they don’t have occupied territories,” Schwarzenberg replied.
 

After a long battle, Pretoria gave in to demands of the local Jewish community and agreed that these labels would designate products as coming from “Israeli settlements” in either East Jerusalem or the West Bank, as opposed to mentioning the words “Palestinian” or “occupation.”
 

Schwarzenberg, on the other hand, suggested that such labels indicate products come from the “Occupied Palestinian Territories,” because “that’s the internationally recognized [term].” He urged, “Call it what it is. Always tell the truth, it’s the best policy.”

Soldiers of Hebron - Vojáci z Hebronu

The Jews call Hebron "Chevron" (חברון), the Arabs and Muslims "Al-Khalil" (الخلي). Both means "The Friend". The Friend was Abraham - the Friend of God - and grandfather of Abrahamic religions. But Abraham probably turns in his grave here very often: In 20. and 21st century Abraham´s heritage is not unifying people here anymore. Instead of it the tension here you can feel in every your step...and it looks that it is a far away from to be disappeared. Look at the video and some of my photos from Hebron here.

Židé říkají Hebronu "Chevron" (חברון) a Arabové a muslimove "Al-Chalíl" (الخلي). Obojí znamená to stejné: "Přítel". Tím přítelem je myšlen praotec Abrahám/Íbráhím - přítel Boží - a praotec abrahámských náboženství. Nicméně Abrahám (a jeho rodina) se dnes už jen mohou otáčet ve svých hrobech v jeskyni Machpela, protože to co se děje v Hebronu od 20. století do současnosti je děs-běs. Namísto aby Abrahám a spol. stále sjednocovali, vypadá to v dnešním Hebronu přesně naopak. Podívejte se níže na video (zpovědi a fotografie izraelských vojáků, kteří sloužili v Hebronu) a na některé moje fotky z Hebronu.

Israeli soldiers talks about Hebron/Izraelští vojáci hovoří o službě v Hebronu:

Nuda v Hebronu/Boredom in Hebron:

Hokej s Šalitem

Ice-hockey with Shalit - reflection of Czech views on release of Israeli soldier Gilad Shalit and Czech views of heroism. Text contains also remarks about role of Czech media in informing about the Middle East and my opinion about political utilization of the Shalit case together with my personal memories of the violence during Second intifada in Jerusalem.    

Hodně Čechů se mě v uplynulých dnech, kdy se znovu – a tentokrát již opravdu reálně – začalo mluvit o propuštění izraelského vojáka Gilada Šalita, ptalo, jak je možné, že je Izrael ochoten přistoupit na tak nevýhodnou dohodu o výměně jednoho prostého desátníka za více než tisíc vězňů, z nichž řada má krev na rukou. Odpovídal jsem, že se na tento případ není možné dívat naší českou, či středoevropskou optikou. Na Blízkém východě najdeme množství pro nás nepochopitelných paradoxů a toto je jeden z nich.

Každý národ má své hrdiny – někde jsou to vzhledem k tradici země vojáci, jinde třeba náboženské autority a v některých zemích zase hokejisté a jiní sportovci. Hokejisty nezmiňuji s nějakou přezíravostí a myslím si dokonce, že je stále o něco přirozenější uctívat jako hrdiny lidi, kteří bojují za obrovské sumy na kluzišti, než na bitevním poli. Mimochodem – i v Izraeli se hraje lední hokej a někteří přistěhovalci z bývalého Sovětského svazu ho prožívají podobně, jako většina Čechů. Přesto si nedovedu představit, že by smrt izraelských hokejistů vyvolala podobnou reakci jako u nás. Podobně tak smrt českého vojáka v Afghánistánu nepřinese kromě pár článků a zpráv žádnou mimořádně velkou pozornost. 

Je pravda, že izraelská společnost již zdaleka tak intenzivně nežije étosem hrdinné armády, který v židovském státě panoval v létech jeho budování a v době nebezpečných válečných konfliktů. Přesto však má armáda v izraelské společnosti stále výraznou úlohu a dobrou pověst. V Izraeli absolvují základní vojenskou službu povinně i ženy a „vojna“ zde neznamená jen promarněný čas v kasárnách a na cvičišti. Její součástí je i reálné nebezpečí, obavy o život a někdy třeba i rozčarování z podílu na okupaci jiného národa, respektive z ochrany vlastních náboženských fanatiků v některých židovských osadách. Vojenská služba je v dnešním Izraeli zkrátka stále něčím dost odlišným od toho, co je uloženo v našich představách a vzpomínkách na povinnou vojnu. Možná i proto je dnes bývalý desátník Šalit, povýšený mezitím na seržanta, z izraelského pohledu zřejmě daleko víc symbolem „jednoho z nás“, než zajatý generál s politickými konexemi nebo superšpión Mossadu. 

Na stranu druhou v Izraeli najdeme i řadu lidí, kteří pochybují o správnosti uskutečněné výměny. Na svobodu se totiž dostane i řada palestinských vězňů, kteří jsou mj. spoluzodpovědní za plánování sebevražedných útoků během druhé intifády. To ale neznamená, že by všichni propuštění byli jen „teroristé“: je mezi nimi i řada politických vězňů a lidí, kteří byli věznění bez soudního rozhodnutí. Není pochybnosti o tom, že palestinské rodiny budou mít z jejich návratu podobnou radost, jako Šalitovi rodiče. Přesto ve mně osobně zmínka o propuštěných plánovačích bombových útoků vyvolala reminiscence na události, které jsem prožil před necelými deseti lety na Hebrejské univerzitě v Jeruzalémě. Tam jsem tehdy jen o pár minut unikl bombě Hamásu nastražené do univerzitní kantýny. Kromě devíti zabitých kolegů jsem jednoho zraněného člověka znal i osobně a vím, že zůstane kvůli útoku do smrti na invalidním vozíku. Přemýšlel jsem tak, jestli je atentátník, který tehdy vysílačkou odpálil bombu, také mezi vězni, kteří se teď dostávají na svobodu. (později jsem zjistil, že ano - jmenuje se Walíd Abd al-Azíz Abd al-Hádí Anadža, je mu 31 let, a je z jeruzalémské buňky Hamásu. Ze všech vyměněných vězňů měl ten nejvyšší trest - 36 doživotních trestů. Podílel se i ná plánování bombových útoků v Moment Café a v Rišon LeCijonu. Všechny výbuchy si dobře pamatuji, protože jsem v té době v Jeruzalémě žil. Výbuch v Moment Café byl slyšet až na koleje, kde jsem bydlel. Při výměně za Šalita mu nebyl umožněn návrat domů, ale byl přemístěn do třetí země).

Propouštěcí blízkovýchodní manévry však mají také další rozměr – politický, a to jak na izraelské straně, tak i v Palestině. Izraelský premiér Netanjahu, který nemá právě pověst politika, který by usiloval ze všech sil o ukončení vleklého konfliktu s Palestinci, si díky Šalitovu propuštění  připíše politické body. Pro Hamás, který Šalita věznil a který vyjednal s Izraelci prostřednictvím Egypta propuštění stovek Palestinců, je výměna dobře viditelným trumfem v politickém boji s Fatahem. Ten nedávno přišel s plánem na přenesení snah o uznání palestinské státnosti na půdu OSN, avšak důsledky tohoto kroku jsou pro Palestince zatím stále nejisté. K egyptské roli je třeba dodat, že se v současnosti se u nás mluví prakticky jen o zhoršování jeho pozice vůči Izraeli. Že však tato země stále hraje pro Izrael velmi důležitou úlohu třeba právě ve vyjednávání, by česká média mohla také víc reflektovat.

Není bez zajímavosti, že Šalitovu výměnu kritizuje i řada židovských osadníků na okupovaných územích  a  izraelská radikální pravice v čele s ministrem zahraničí Liebermanem. Tito lidé se obávají nových teroristických aktivit propuštěných vězňů, protože na rozdíl od izraelského území, které je dnes proti infiltracím militantů čím dál lépe chráněno, jsou židovští osadníci Palestincům podstatně blíže. Z jejich osobního pohledu je obava asi pochopitelná, přesto si ale osadníci mohli uvědomit, že při svých aktivitách, které tak zvyšují napětí mezi Izraelem a Palestinci a zároveň i porušují mezinárodní právo, vystavují sebe i své rodiny velkému nebezpečí. Není vyloučeno, že kdyby zůstali na izraelském území, možná by konflikt měl už dnes mnohem snesitelnější podobu. „Kdyby“ však v historii neplatí a je tak spíš pravděpodobné, že se za současné situace na Blízkém východě dočkáme spíše nových krveprolévání i nových Giladů Šalitů.

vyšlo v editované verzi v MFDnes, 19. 10. 2011

• Link na jeden starší článek o Šalitovi na blízkovýchodních stránkách - Nejsledovanější voják světa (2009)
• Seznam propuštěných palestinských vězňů (plus u některých případů i zločiny, za které byli uvězněni) 
• Hebrew University Bombing (2002) 

Interview with rabbi from Jewish settlement

Interview with rabbi Yair Dreyfuss from Efrata
30. 1. 2011

Efrata is large Jewish settlement south of Jerusalem overlooking Palestinian town Bethlehem. Now it houses over 8500 Jewish settlers – both religious and secular. Its territory is almost 10 kilometre long going from north (area of Bethlehem) to south (area of Hebron). Some of its parts are new comfortable stone houses with modern infrastructure. But rabbi Dreyfuss is living in northern part which which consist of simple container houses and this area is surrounded by electronic fence and overlooked by concrete military observing tower. For the first time I met rabbi here but we arranged another meeting in Jerusalem cafeteria.
Here, when we sit inside suddenly came the great whirlwind and everything in the streets started to fly as a lefas. In this stormy atmosphere we started our interview about similarly stormy conflict between Israelis and Palestinians and about one of its important actors – Jewish settlers.

In my opinion the roots of contemporary conflict between Israelis and Palestinians is not religious but rather secular-nationalist. What is your opinion? Do you see the conflict between Israelis and Palestinians as religious or secular conflict?

Yes, you are right that on the beginning it was a clash of secular movements. Every of the sided wanted to be owner of this territory. But after many years religious spirit in the Islam is very, very strong because of Ahmadinejad, Hamas, Nasrallah... growth of Iran religious arguments are more dominant.I am not sure what is going in the Egypt now. Is it secular or religious motivation to topple Mubarak?

What do you think about radicalization of religious Zionist community? Kahane, Levinger on one hand, on other hand Froman?

Yes, even for us is now conflict more religious. I think we are too much concentrated to nationalism and not on humanism. We all are human beings and we have one God – Jews, Christians, Muslims.
I know many Arabs and I can talk to them. I do not have any problem with it. And even if we do not have same opinion we do not have to fight but live together.
I know for example Sheik Ja'abari from Hebron. I have grandson, he has grandson. He told me, he want our grandchildren to play together. So we wont next generations not fight, but to live together. And I think it might be, because when we come to religious option, there is no problem. My dream is to live together without fear. I think I am realistic.

..so what you say is a proof that the conflict here is not religious but rather political

Yes, yes.

I think that settlements are for many Palestinians great problem because they see it to be built it on their land...

I think this is not exact. There is a lot of space there. Look at New-York, there is 6 million people on much smaller space and many of them are Jews and Arabs and they can live together. And here is territory much bigger – from Metulla to Eilat. And I think that borders are not such a problem. Look at Europe – there were borders after WW2 and now the situation is completely different and even there are officially borders, you can go softly through Europe.
I was in the Czech republic and Slovakia few years ago and I was also in Bratislava. And we just passed the borders only with passport. Ad I think it is also possible here. Look at Israel – there are so many Arab towns and villages and Jews and Arabs could live together without bigger problems. And Arabs in Israel have sometimes better conditions than in Arab countries – more money, good education, their schools. In Saudi Arabia or in Jordan it is sometimes much worse.
It is part of my understanding of Judaism to talk with other nations and not to be closed in my area in my thought but to open myself. And when I spoke with sheikh Ja´abari he told me that it is also his approach and that it is in Koran. So I understand that terrorism is not anything Islamic but it is against Islam.
And I try to teach also understanding to other when I am teaching in yeshiva. And also try to teach to live not just with someone you like but also with someone whom you do not like.

I am positively surprised what are you are saying - but what do you think about Jewish personalities (and also settlers) like rabi Kahane, Amir, Baruch Goldstein,... Are you thinking about them similarly like about Islamic terrorist (that their deeds were against Judaism)?

I have very sharp meaning about them – its opposite of the opposite. Of course – if you are in war you have to fight. But if you use weapon against innocent people it is really very bad. I think most of the people in Israel are not extreme. They are not sympathetic to radical left wing and radical right wing.

I think when we look for example at contemporary foreign minister Liberman, we could say that radical right wing is now more popular...

Yes you can have this feeling according the media it could look like that but when you for example look at the people in this cafeteria they really do not look they are prefering some radical right-wing or left-wing party. And I think also that most of the people on Arab side they want to live together with othres in peace. They want to have work, to give education to children, to have families, culture. They want to live as a normal human beings.
On other hand many people still have on their mind Holocaust. It is very hard psychological issue. That is why they are so anagry for example on speeches of Iranian president Ahmadinejad. Many people are really scared that it could happen again.

Yes but if I look at the Israeli political system – it causes that some small political formations have much bigger influence than is their real size.

I think this is not exactly, I think that you have two things „picture of our reality“ (in media) and „real life“ (in fact) Who is shouting more is also heard more. And I think in media or in politics you do not hear a majority of people.

What do you think abüot peace process and its consequences?

I am very critical about it. I think we have to change mind about so called „West Bank“ and „East Bank“. If we look at Oslo in 1993 nothing good come from it. Only fighting and more hate. We have to look at all territory. There are Jews and Arabs on both banks living together. Now look at the concrete border between territories. It makes very bad feeling: for us and for them. There are same families on both sides of the wall and now it is for them very complicated. It makes hatred. I think the solution is not to build the walls. I think it is possible to live here without walls. In Berlin there was a wall and it fell after Perestroika. I think it will be the same here. I think we can live together on civic principle. We are here, Arabs are here, we have to live side by side. I know it can take many yers to be it like that.

Gush Emunim movement still exist?

("Bloc of Faithful" - fundamentalist settler movement which was very influential in 1980-90s)

Only on the paper. As a ideological movement it does not exist anymore.

Have you heard about Eretz Shalom?

It is a very new thing – they want more discussion ...they want what we want.

What is your view of Hamas?

Hamas is complicated. On the one hand they are authentic. On the other hand they are terrorists. But we have to see Hamas (and now we have to fight him) if they leave terror they are much more partner than Abu Mazen. For example sheikh Jaabari hates Abu Mazen. He sees Abu Mazen like someone who came from Tunisia and like someone who is corrupted.

And how influenced you the evacuation of settlements in Gaza in time of prime minister Sharon?

It was very bad. The settler there were our friends. And I think it did not help peace so much because Hamas in Gaza radicalized. But it is five years ago what can we do. I hope that in the future the soulutions will not be unilateral.

What is in your opinion common between datiim (modern-orthodox) and haredim (ultra-ortodhox)?

There is a difference between old and young generation of haredim. Young haredim they are Israeli. They are much modern in many aspects. They look similar like 20 years ago but they are bit different. But if you speak about their grandfathers they were very like the traditional European Jewish communities – living in closed communities without interest to open it to outside world. But on the other hand it is very difficult to be haredi and to be open.

How you see rabi Teitelbaum or Neturei Karta?

The are old and there are not many of them. Satmar is very small...

...But Satmar is one of the largest hassidic group...

Yes in America but not here. Yes there are few thousands of anti-Zionists but they do not have any serious influence. Personally I do not have problem to speak with any kond of haredim a we have haredim also in our family.

Who is your favourite rabbinical authority?

It is a very difficult question. I see myself as a continuer of rabi Kook.

Older or younger (his son)?

Older, older.

Do you see great difference between them?

Yes, they are almost opposite. Avraham Kook – you can see the universalist spirit of his teaching. Wide thought. He was great educator. I teach now in yeshiva Givat Dagan his thought. His teachings can give us opinions why we are now in Israel. He does not say everything openly but he gives us many opinions about our contemporary problems here. Not just about between Jews bat also between us and other nations – Arabs, etc.

Who is your favourite Israeli politican and political party?

It was Mafdal but it split apart.

And when you vote you vote for which party if it is not secret?

It is not the same. We have elections quite often (smiling). I do not know what really to say. I´m wearing this kind of yarmulke – knitted (symbol of religious zionism). But it is not politic – it is social. It gives you belonging to special group.

Thank you, rabbi.

Marek Čejka

Šádí Shanaah o aktuálních izraelsko-amerických vztazích

USA uplácí Izrael, aby dodržoval mezinárodní právo: V sobotu seznámil izraelský premiér Benjamin Netanyahu svůj kabinet s následující nabídkou Spojených států amerických. Výměnou za tříměsíční zastavení stavebních prací na židovských osadách na Západním břehu nabízí Američané dvacet bojových letounů F-35 v hodnotě tří miliard dolarů. Plus, Izrael může během těchto měsíců neomezeně stavět ve východním Jeruzalému. Plus, po vypršení tří měsíčního stop-stavu již nebudou Američané po Izraelcích žádat další zastavení výstavby. Plus, USA uzavřou s Izraelem zvláštní bezpečnostní smlouvu. Více na Šádího blogu.