středa 31. ledna 2018

Muslimové v Evropě/na Západě - studijní materiály

Vojáci 1. pluku marockých sipáhíů při přehlídce na Champs Elysées.
Pluk bojoval v první a druhé světové válce i v ve francouzských koloniálních konfliktech.  
Zde najdete odkazy na některé vybrané články o evropských/západních muslimských komunitách. 

Přehledný seriál Zory Hesové o evropských muslimech.

Náhled na osud Arabů a muslimů, kteří bojovali po boku Spojenců na bojištích první a druhé světové války.

Další odkazy:

Pamětní deska bitvy u La Horgne, kde došlo v květnu 1940
ke střetu mezi plukem francouzských alžírsko-marockých vojáků
s německou pancéřovou divizí. 

Bajonetový výcvik muslimských vojáků britské "Indické armády" během první světové války.

Muslimští a hinduističtí provianťáci-řezníci britské "Indické armády" během první světové války.


Muslimští vojáci německé chorvatsko-bosenské SS divize Handžar při modlitbě (1944).

Náborový plakát pro muslimské vojáky do britské "Indické armády"
(druhá světová válka).

čtvrtek 25. ledna 2018

Reviews of the book "Rabbis of our Time"

Marek Cejka and Roman Koran, Rabbis of Our Time: Authorities of Judaism in the Religious and Political Ferment of Modern Times (New York: Routledge, 2016), 232 pp.
On Amazon: $148 (hardback).

Reviewed in: Israel Studies Review, Volume 32, Issue 1, Summer 2017, p. 123
Author of the review: Guy Ben Porat (Ben-Gurion university of Negev, Beer-Sheva)

In Theodor Herzl’s programmatic book The Jewish State, the author outlines a secular entity with a separation of religion and state: “Shall we end by having a theocracy? No. Faith unites us, knowledge gives us freedom. We shall therefore prevent any theocratic tendencies from coming to the fore on the part of our priesthood. We shall keep our priests within the confines of their temples in the same way as we shall keep our professional army within the confines of their barracks” ([1946] 1988: 56). 

Politics, according to this vision, must be freed from religion and ruled by knowledge, which provides freedom. Zionism established itself as a national movement led by Jews who rebelled against the prevailing Orthodox leadership following the modernization of Jewish life that began in the eighteenth century. Yet, as Zionist leaders quickly learned, the separation from religion and religious leaders was all but impossible. As a secular ideology, Zionism challenged religious authority holding the view that Jewish redemption would come about with the advent of the Messiah.

As a national ideology, religion was indispensable to Zionism as a marker of boundaries and a mobilizing force. This ambivalence toward religion could hardly be resolved, as secular nationalists would often acknowledge.

Rabbis of Our Time offers a map of contemporary Jewish religious leaders and their relationship to Zionism and the State of Israel. The book contains twenty-five full profiles (three to five pages each) and twenty-eight shorter profiles of rabbis, discussing both their religious significance and their political influence. Not accidentally, the vast majority of the rabbis chosen for profiling are Orthodox or ultra-Orthodox, an indication of the powerful position of Orthodoxy in the Israeli state and society and the marginalization of non-Orthodox rabbis, despite the significance of the Reform and Conservative movements in the United States and the important attempts to create alternative forms of Jewish identity and belonging in Israel. More attention to non-Orthodox alternatives and their position in Israeli society and politics, however, could have been important.

Nevertheless, even within the boundaries of Orthodoxy, this book describes a wide range of rabbinical figures across the different divides. Ethnically, they include Ashkenazim like Rabbis Bunim Alter and Elazar Shach, who towered over various Agudat Israel parties; as well as Sepharadim, especially the late Rabbi Ovadia Yosef, founder of the Shas political party. Politically, it includes Zionists (e.g., Rabbi Zvi Yehuda Kook, the inspirational leader of the West Bank and Gaza settlers), anti-Zionists (such as Rabbis Amram Blau and Yoel Teitelbaum), and many pragmatic ultra-Orthodox rabbis who maintained an ambivalent relationship with Zionism and the Jewish state. This ambivalence is personified in the profile of Rabbi Avrohom Yeshaya Karelitz, better known as the Chazon Ish, who, in a famous meeting with David Ben-Gurion in 1952, described Jewish Orthodoxy and Zionism, respectively, as a laden and an unladen camel (i.e., one with significant content and the other without), a metaphor he employed to underscore ultra-Orthodox demands not to be conscripted into mandatory military service.

Hasidim and ‘Litvaks’ (i.e., anti-Hasidim or Mitnagdim), rabbis who held formal bureaucratic roles and those who refrained from involvement with the state, rabbis who were prolific scholars and others who were political leaders, as well as a number of other typologies, are all included.

The overview of rabbis provided in the book is supremely relevant to contemporary political issues and demonstrates unmistakably that Orthodoxy did not and does not speak with one voice. The ultra-Orthodox rabbis generally maintain their distance from political debates, but among the Orthodox, by contrast, there is strong support for Jewish settlement of the West Bank, from spiritual leaders like Rabbi Kook to activists like Rabbi Moshe Levinger, as well as extremists like Meir Kahane, the founder of the Jewish Defense League in the United States and the Kach political party in Israel, which was banned from the Knesset because of accusations of racism.

The book also profiles moderate figures like Rabbi Michael Melchior and peace activists such as the late Rabbi Menachem Froman. Overall, this book provides an overview of numerous contemporary religious figures, references to their writings, and their engagement with contemporary questions of Jewish life and the Jewish state. Jewish Orthodoxy, as the book demonstrates, does not speak in one voice, and its interpretations of religious texts may result in widely differing political conclusions.

References:

Herzl, Theodor. (1946) 1988. The Jewish State. New York: American Zionist Emergency Council. Galia.

Guy Ben-Porat















Reviewed in: Religious Studies Review, Volume 43, Number 4, December 2017, p 413
Author of the review: Shaul Stampfer (Hebrew University of Jerusalem) 

This interesting and rather distinctive book is apparently a translation of Rabíni naší doby, published in Brno in 2010. It consists of profiles of about twenty-five contemporary and modern rabbis and shorter descriptions of twenty-nine additional rabbis. The list is rather eclectic, to say the least, and the authors explain that the goal of the book is not to provide biographies but to “open a broader discussion of the relation-ship between Judaism and politics” by analyzing the religiousand political thought of a wide range of rabbis. Clearly, it is impossible to offer detailed analyses of the views of so many rabbis in one volume. However, the authors successfully combine different genres interviews, short essays, and texts to demonstrate the wide range of political views among contemporary rabbis. The reader can then turn to the bibliographies for sources that offer additional information. This book does not claim to represent every view nor does it includeevery significant rabbi. It does, however, reflect the maintrends and many minor ones. The bibliographies generally do not refer to Hebrew language publications and therefore many important studies are missed. The emphasis in the bibliographies on Czech language publications is probably not very useful for most English readers. They could have been replaced by significant English language studies that did not make it into the bibliographies. The relation between religion and politics is an important topic in many frameworks and this volume could be useful but only as a starting point.

Shaul Stampfer

pondělí 8. ledna 2018

O Trumpovi, Jeruzalému a kořenech česko-izraelských vztahů.

Co Trumpovo prohlášení o nedělitelném Jeruzalému jako hlavním městě Izraele znamená pro případné dvoustátní řešení izraelsko-palestinského konfliktu a pro mírová jednání, která už před tím stagnovala a nikam nevedla?

Spojené státy se od dob George Bushe staršího, přes Clintona, Bushe mladšího a Obamu snažily hrát v izraelsko-palestinském konfliktu roli spravedlivého zprostředkovatele. I za těchto prezidentů byla tato jejich snaha poněkud sporná, protože z americké blízkovýchodní politiky bylo dlouhodobě jednoznačně patrná její výrazná náklonnost k Izraeli. Přesto byla americká zprostředkovatelská role do značné míry akceptována i Palestinci. USA byly jednak obecně stále vnímány jako nejdůležitější supervelmoc světa, která může výrazně ovlivnit blízkovýchodní dění a to i v ohledu, že může ze své pozice vyvinout i jistý tlak na svého izraelského spojence. Každému ze zmiňovaných amerických prezidentů také bylo naprosto zjevné, že Jeruzalém je tím nejkomplikovanějším prvkem celé škály vzájemných izraelsko-palestinských konfliktních bodů. Proto počínaje Clintonem využili své pravomoci a přesunutí americké ambasády do Jeruzaléma trpělivě odkládali, byť o něm americký kongres rozhodl už v roce 1995.   

Na třetí intifádu to sice nevypadá, ale protesty Palestinců neutichají. Odvážil byste se odhadnout, zda může situace ještě oboustranně eskalovat?

Na Blízkém východě lze těžko cokoliv jednoznačně předvídat. To se projevilo například v případě Arabského jara, které svým vypuknutím, průběhem a důsledky překvapilo i ty nejlepší analytiky. V tomto duchu nelze ani možnost třetí intifády nikdy vyloučit. Spíše však na mě současná palestinská společnost působí rezignovaně, a to ve smyslu, že Palestinci si dnes uvědomují, že prakticky cokoliv, co se v uplynulých desetiletích dělo – ať už je to mírový proces, méně i více radikální protesty či teroristické útoky – nepřinesly žádné zásadní změny a Izrael stále sofistikovaněji posiluje kontrolu situace různými opatřeními ze strany bezpečnostních složek i z hlediska stále expandující osadnické politiky. Je také třeba vnímat, že v roce 1987 a 2000, kdy vypukly předešlé intifády, Izrael tak jednoznačně situaci nekontroloval a rovněž v palestinské společnosti probíhal daleko silnější politický kvas i bylo v ní přítomno mnohem více výrazných politických vůdců a osobností obecně.      
Miloš Zeman objímá muslimku
při návštěvě v Jordánsku v roce 2015
Naprostá většina vrcholných západních politiků Trumpův krok odsoudila. Výjimkou je český prezident Miloš Zeman. Čím si vysvětlujete jeho vytrvalý jestřábí proizraelský postoj? Je možné, že pouze kopíruje názory mainstreamových porevolučních médií, které byly vždy vychýleny spíše proizraelsky?

Nejde zdaleka jen o českého prezidenta. Výrazná část českého politického mainstreamu – od pravice, přes křesťanské demokraty a část levice až po populisty jako je právě Zeman či Babiš – má pohled na Izrael dost podobný. Proč se tak v českém prostředí děje, není jednoduše vysvětlitelné, protože to je celé spektrum souvislostí, které Češi a jejich politici v různé intenzitě akcentují a do svého pohledu na dnešní Izrael promítají: od masarykovského filosemitismu a podpory sionismu, přes poněkud zjednodušující solidární paralelu „obklíčeného Československa“ v době Mnichova a „obklíčeného Izraele“ (kterou mj. často akcentuje právě Miloš Zeman), přes proizraelské postoje československých disidentských kontra-elit v čele s Havlem v době normalizace, až po vliv různých druhů romantizace Izraele a židovské kultury (v literatuře, filmu atd.). 

Mám také za to, že řada Čechů si v dnešním Izraeli vytvořila určitou kompenzaci svých mindráků, do kterých si mohou projektovat své zjednodušené vize dnešního světa, který v jejich myslích tak trochu stále stojí na logice studené války: „Západu (Dobra) vs. Východu (Zla)“, kde je Izrael jednoznačně západní výspou. Konflikt Západ–Východ dnes ale více chápou optikou „křesťanství vs. islámu“, respektive „vyspělosti vs. barbarství“.

Je možné, že pro řadu Čechů může přátelství s vojensky muskulaturním Izraelem kompenzovat i výrazně méně bojově úspěšnou českou minulost (což může být spojené i s povědomím o československých zbraňových dodávkách Izraeli z roku 1948). V českém obdivu k Izraeli zřejmě také hraje roli tak trochu i „filosemitismus bez židů“. Současná česká židovská komunita je totiž velmi malá, a proto je i vymezování se Čechů na podporu židů a Izraele poměrně laciné. Otázkou ale zůstává, jak by se Češi a jejich politici chovali, kdyby u nás žilo větší množství židů – například podobně jako v dnešním Maďarsku – kteří by ve veřejném životě hráli výrazně větší roli než dnes? Koneckonců stereotypy o Sorosovi, od kterých není daleko k antisemitismu, začínají zapouštět kořeny i u nás

K Zemanovi je ještě třeba doplnit, že jeho myšlenkový vývoj není příliš dynamický a s oblibou stále recykluje podobná myšlenková schémata a bonmoty. Izrael v nich dlouhodobě není běžným státem s klady a zápory, ale jakýmsi konstantním mytologickým ztělesněním Dobra, západních hodnot, hráze vůči islámu, imigraci atd. Že je situace dnešního Izraele, a hlavně pak jeho politiky, výrazně složitější, si Zeman a jeho stoupenci nepřipouští. Jak by asi zapadla do jeho schématu skutečnost, kdyby věděl, že například izraelský právní řád zakotvuje v některých záležitostech izraelských muslimů právo šarí´a? Podobným způsobem pak přemýšlí i jeho podporovatelé, kteří nemají zájem o vidění světa v širších souvislostech, ale zjednodušených a srozumitelných konturách.  

Kromě Zemana kontroverzní názor vyjevil i turecký prezident Erdogan, jenž pro změnu prohlásil Jeruzalém za hlavní město Palestiny. Není v tak rozdílných a provokativních náhledech obou prezidentů něco podobného?

S poměrně jednostrannou podporou Palestiny a kritikou Izraele Erdogan operuje už delší dobu. Velkou roli sehrálo zabití tureckých aktivistů, kteří se plavili na flotile do Gazy v roce 2010, a různé diplomatické incidenty mezi Tureckem a Izraelem z té doby. Na druhou stranu i za Erdogana pokračovala významná vojenská a ekonomická turecko-izraelská spolupráce, takže se kromě populismu tak trochu jedná i o kouřovou clonu. Dnes je navíc třeba turecko-izraelské vztahy vnímat optikou geopolitické situace na Blízkém východě, kterou akcelerovalo Arabské jaro. Izrael je – pro někoho paradoxně – do značné míry součástí „sunnitského“ bloku v čele se Saúdskou Arábií, který stojí proti „ší´itskému“ bloku s Íránem. Dnešní Turecko není součástí ani jednoho z nich a balancuje mezi nimi, přičemž udržuje čilé styky s Katarem, jehož vztahy se sunnitským blokem jsou na bodu mrazu. Erdogan tak hraje vzhledem k Izraeli a Palestině výrazně komplexnější a vyšší hru než politici z České kotliny.       

Po Trumpově výroku o Jeruzalému se na dané téma hodně mluvilo i v českých médiích. Opět se přitom ukázalo, že mnoho českých politiků popírá existenci izraelské okupace Západního břehu. Jsou podobné názory běžné u politiků takzvaně demokratických stran i jinde v EU?

Postoj české politiky vůči Izraeli je do jisté míry evropskou anomálií, jejíž hlubší příčiny už jsem se pokusil vysvětlit. Obecně je možné říci, že mnoho českých politiků nejen že nezná, ale ani nechce znát hlubší realitu Blízkého východu a izraelsko-palestinského konfliktu a je pro ně pohodlnější setrvávat na zjednodušujících schématech. Faktor Trump, k němuž patří i specifický postoj k Jeruzalému, je do značné míry novým inspiračním fenoménem (nejen) pro část české společnosti, kam spadají právě podporovatelé Zemana. Bez Trumpa by dnes tato názorová pozice daleko hůře hledala zdroje legitimity přicházejících přímo ze Západu, neboť západoevropské země jsou většinou k „trumpovským“ pozicím obecně výrazně kritičtější než české. Zemanovsko-trumpovská názorová symbióza ale nebude ovlivňovat české veřejné mínění navěky.    

Vyšlo (v kratší verzi) v časopise A2 č. 1/2018, Otázky kladl Lukáš Rychetský. 
Foto autor.