středa 6. listopadu 2019

"Korán, meč a volební urna" do každé domácnosti!

Pokud vás zajímá pojem "islamismus" v řadě svých podob, posuny v jeho chápání ve světě orientalistiky (francouzské, anglo-americké, české..) i mezi samotnými islamisty + přímo vývoj nejdůležitějších islamistických uskupení, hnutí, stran či teroristických organizací, tak věřím, že sáhnete po správné knize!

Je možné si ji na dobírku objednat zde.



Knihu vydalo nakladatelství ACADEMIA v hard-backové edici "Orient". 


Struktura knihy: 

Úvod
Proč je diskuse o islamismu stále důležitá
Představení problematiky: islamismus v mediální a odborné debatě
Cíle textu a jeho struktura
Teoretické vymezení islamismu
1. 1. Vývoj pojmu islamismus a jeho teoretické vymezení
1. 2. Teoretické vymezení islamismu v odborném světě
1. 2. 1.  Teoretické vymezení islamismu ve frankofonním odborném prostředí
1. 2. 2. Teoretické vymezení islamismu v anglofonním odborném prostředí
1. 2. 2. 1. Shrnutí
1. 2. 3. Islamismus pohledem muslimů a islamistů
1. 2. 4. Teoretické vymezení islamismu dle českých a slovenských odborníků
1. 3. Diskuse kolem neologismů příbuzných pojmu islamismus
1. 3. 1. Politický islám
1. 3. 2. Radikální islamismus, militantní islám a islámský terorismus
1. 3. 3. Džihádismus a salafistický džihádismus
1. 3. 4. „Islamofašismus“
Geneze islamismu
2. Předchůdci a ideové zdroje islamismu
2. 1. Salafismus a jeho varianty v kontextu islámské modernity
2. 1. 1. Vývoj wahhábismu
2. 1. 2. Modernistický salafismus
2. 1. 3. Současné štěpení a variace salafismu
2. 1. 3. 1. Puristický salafismus
2. 1. 3. 2. Politický (politizovaný) salafismus
2. 1. 3. 3. Salafistický džihádismus
2. 1. 4. Shrnutí aneb jak se pokusit komplexněji chápat salafismus
2. 1. 5. Schéma historicko-politického vývoje salafismu a jeho vztahu k islamismu
2. 1. 6. Analogie salafismu s některými variantami židovské ortodoxie
2. 2. Antikolonialismus a lokální politizace súfíjského islámu
2. 2. 1. Protiruský odboj na Kavkaze (1817–1864) a imám Šamil
2. 2. 2. Hnutí Sanúsíja v severní Africe a Libyi
2. 2. 3. Abd al-Kádirův odboj v Alžírsku (1832–1847)
2. 2. 4. Mahdistický Súdán (1885–1889) a jeho dědicové
2. 2. 5. Deobandské hnutí v Indii
2. 2. 6. Izz ad-Dín al-Kassám v Palestině
2. 2. 7. Vliv protikoloniálního odboje na politizaci islámu: shrnutí
3. Vznik a rozmach islamismu ve 20. století
3. 1. Muslimské bratrstvo v Egyptě
3. 1. 1. Hasan al-Banná a vznik organizace
3. 1. 2. Politizace, radikalizace a perzekuce
3. 1. 3. Sajjid Qutb a qutbismus
3. 1. 4. Bratrstvo za Sádátovy éry a radikální odštěpené skupiny
3. 1. 5. Vývoj za Mubáraka
3. 1. 6. Arabské jaro – úspěch a pád do hlubin
3. 1. 7. Muslimské bratrstvo: shrnutí
3. 2. Odnože Muslimského bratrstva v islámském světě
3. 2. 1. Tuniská Ennahda
3. 2. 2. Palestinský Hamás
3. 2. 3. Muslimské bratrstvo v Sýrii
3. 2. 4. Muslimské bratrstvo v Jordánsku
3. 3. Další islamistické projekty na sklonku 20. století
3. 3. 1. Alžírsko
3. 3. 2. Turecko
3. 3. 2. 1. Erdoğan a Strana spravedlnosti a rozvoje (AKP)
3. 3. 2. 2. Turecko: shrnutí
3. 4. Další důležité koncepce islamismu: Pákistán a Írán
3. 4. 1. Indická muslimská identita a vznik Pákistánu
3. 4. 1. 1. Maudúdí a Džamá'at-e islámí
3. 4. 1. 2. Podpora mudžáhidů a radikalizace
3. 4. 2. Irán a ší'itské koncepce islamismu a Íránská islámská revoluce
3. 4. 2. 1. Velájat-e fakíh a íránský politický systém
3. 4. 2. 2. Další ší'itské koncepce islámské vlády v Íránu
3. 4. 2. 3. Vývoj Íránu po smrti Chomejního
3. 4. 2. 4. Írán: shrnutí
3. 4. 3. Export islámské revoluce a ší'itští islamisté za hranicemi Íránu
3. 4. 3. 1. Libanon
3. 4. 3. 2. Irák
4. Současné podoby islamismu
4. 1. Současné radikální verze islamismu
4. 1. 1. Vliv konfliktů v Afghánistánu a zrod Tálibánu
4. 1. 2. Al-Káida
4. 1. 3. Takzvaný Islámský stát v Iráku a Sýrii
4. 1. 4. Podobnosti a rozdíly mezi Al-Káidou a ISIS
4. 1. 5.  Radikalizace západních muslimů v aktuální francouzské debatě
4. 2. Současná pojetí umírněného islamismu a post-islamismus
4. 2. 1. Od islamismu k post-islamismu?
4. 2. 2. Příklady hnutí s post-islamistickými prvky
4. 2. 3. Islamismus a post-islamismus: shrnutí
Závěr

pátek 18. října 2019

Rozhovor o Kurdech a Turecku na rádiu Wave


Rozhovor pro rádio Wave z 17. 10. 2019 o tom, jaké jsou kořeny konfliktu a historické pozadí vztahu Turecka a Kurdů.

Výcuc z rozhovoru: „Konflikt, který známe, se váže až na Tureckou republiku, která vznikla po první světové válce za vlády Mustafy Kemala Atatürka,“ říká politolog a odborník na Blízký východ z Mendelovy univerzity v Brně. Nacionalismus v Osmanské říši nebyl zdaleka tolik založený na etnické příslušnosti nebo důrazu na homogenitu. Do doby, než se začal formovat sekulární nacionalismus, nebyly podle Čejky konflikty mezi etniky tak veliké. Kurdové byli považováni hlavně za muslimy. To se ale změnilo. Dnes podle Čejky je i pro samotné Kurdy častěji na prvním místě identita etnická než náboženská. Byť drtivá většina Kurdů jsou sunnitští muslimové, cítí se být často v první řadě Kurdy. „Globalizace znamená do určité míry i globalizaci nacionalismů. Kurdové z různých částí Blízkého východu spolu mnohem více komunikují. Daleko více spolu solidarizují,“ říká politolog.

Marek Čejka zároveň popisuje proměnu současného tureckého prezidenta Recepa Tayyipa Erdoğana ve vztahu ke Kurdům. Podle politologa byla politika tureckého prezidenta zhruba před deseti lety vedená spíše snahou o nalezení etnického konsensu. „Erdoğan se dokonce v roce 2011 omluvil za masakr Kurdů v 30. letech. Důvodů obratu je podle Čejky několik. Jedním z nich je neúspěch při vyjednávání o vstupu do Evropské unie a nutnost změnit směr své zahraniční politiky. Roli sehrálo i arabské jaro a vypuknutí konfliktu v Sýrii. Turecký prezident Erdoğan podle Čejky zapadá do modelu dalších světových politiků, kteří se snaží vypadat jako tvrdí a rozhodní. „V tomhle není Erdoğan rozhodně osamocený. Podívejte se na Trumpa, na Putina, na indického premiéra nebo čínského prezidenta,“ říká Marek Čejka.

Strategie přežití Kurdů se v jednotlivých obdobích a oblastech měnila. Podle Marka Čejky celá řada Kurdů o společném státě možná sní, většina z nich si je ale vědomá, že to za současné situace není možné. Navíc pohledy v jednotlivých oblastech se liší. „Automaticky ale neznamená, že když jste Kurd v Turecku, tak musíte podporovat PKK. Kurdská společnost je opravdu hodně strukturovaná. Jsou mezi nimi lidé, kteří mají velký vztah k islámu, nebo naopak ti, kteří jsou hodně sekularizovaní.“ Marek Čejka také poukazuje na heterogenitu obyvatel i v některých kurdských oblastech. V některých jejích částech jsou místa, kde jsou velké komunity například Arabů, Turkmenů nebo Arménů. „Ta oblast tradičně byla velkou etno-náboženskou mozaikou, což bylo stovky až tisíce let. Až ty moderní brutální konflikty a etnické čistky to hodně mění. Tak jak to můžeme vidět třeba v bývalé Jugoslávii,“ dodává Marek Čejka.

Poslechněte si rozhovor: 

neděle 29. září 2019

Volby a demokracie v Malajsii

Výsledek obrázku pro volby a demokracie v malajsiiMůj kolega Martin Petlach mě požádal o napsání předmluvy k jeho zbrusu-nové knížce o politice a náboženství v Malajsii. Jeho úctyhodná a hezky editovaná brožura je už na světě.

Islámský svět bývá v českém prostředí často redukován na monolitické, modernitě nepřátelské a nebezpečné prostředí, jehož jádrem je dnešní konfliktní oblast Blízkého východu, hlavně pak její arabské části. Ve skutečnosti výrazná většina dnešního muslimského světa se nachází daleko za hranicemi Blízkého východu i arabského světa: je jí indický subkontinent a jihovýchodní Asie. Tato dnes v mnoha ohledech nesmírně dynamická oblast světa bohužel z mnoha důvodů leží mimo akční rádius české vědy i publicistiky. Až na ojedinělé zprávy, dokumentující hlavně různé katastrofy a neštěstí, jimž je jihovýchodní Asie v posledních letech vystavena, nemá většina Čechů ponětí, co se v této části světa odehrává. Pokud se pak podíváme přímo na Malajsii, je povědomí o ni zredukováno snad jen na popkulturní idol dnešní střední generace o fiktivním pirátu Sandokanovi. Jeho řádění na obrazovkách federální socialistické televize sice v 80. letech vzbuzovalo touhy žen a uznání mužů, avšak žádnou další přidanou hodnotu příliš nepřinášelo. Ani po pádu železné opony se oblast jihovýchodní Asie nestala centrem pozornosti českých analytiků. Bez ohledu na často bezprecedentní ekonomickou dynamiku v této oblasti se – až na několik výjimek – pozornost různých generací českých orientalistů soustředila hlavně na bližší regiony, často pak na zmiňovaný konflikty zmítaný Blízký východ, respektive na sílící supervelmoc Čínu. Mladá generace společenských vědců však vidí dnešní svět naštěstí komplexněji a má možnost se zaměřit i na neprávem opomíjené regiony. Patří mezi ně i Martin Petlach a jeho práce, kterou právě držíte v rukách. Jedná se o velmi pečlivě zpracovanou politologickou studii, která i na základě autorových osobních zkušeností přímo z regionu má šancí stát klíčovou publikací právě v pochopení historického vývoje, současnosti i perspektiv fungování třicetimilónové země. 
Výsledek obrázku pro malay sandokan

Na začátku jsem zmiňoval problémy okolo českého chápání islámského světa, do kterého i Malajsie patří. Na rozdíl od mnoha dalších muslimských států je však i zemí vysoce multikulturní, protože muslimové představují „jen“ něco málo přes šedesát procent jejích obyvatel. Malajsie je tak zároveň i tavícím kotlíkem kultur a náboženství a cennou ukázkou, jak může vedle islámu existovat celá plejáda dalších věroučných systémů přes buddhismus, tao, hinduismus, křesťanství a několik dalších vyznání. I to by mělo být pro českého čtenáře poučné.     

Petlach, Martin: Volby a demokracie v Malajsii: politika kontrastů, Praha: Togga, 2019, 280 stran.


středa 19. června 2019

Mier medzi Izraelom a Palestínou je stále v nedohľadne, Trumpov plán to nezmení

Vyšlo na stránkách týždeň.sk, 12. 6. 2019

izrael čakajú ďalšie predčasné parlamentné voľby. Prečo sa premiérovi Benjaminovi Netanjahuovi nepodarilo vytvoriť stabilnú koaličnú vládu, aj keď jeho strana Likud získala v aprílových voľbách spolu so spojeneckými stranami väčšinu?

Výsledek obrázku pro trump middle east bibi
Do určitej miery je to ukážka oslabenia Netanjahuovej pozície, no tých dôvodov je viac. Ide o spor vo vnútri izraelskej pravice, ktorú síce veľa tém spája, no súčasne sú tam otázky, ktoré ju rozdeľujú.

Bývalý izraelský minister obrany, radikálny nacionalista Avigdor Lieberman zo sekulárnej pravicovej strany Jisrael bejtejnu (Izrael, náš domov), napríklad nesúhlasí s vplyvom náboženských strán na politiku. Odmietol požiadavky ultraortodoxných strán a naďalej trvá na schválení nového zákona, podľa ktorého by museli povinnú vojenskú službu absolvovať aj ultraortodoxní židia (tzv. charedim).

Na tomto príklade vidíme spor sekulárnej pravice a náboženských strán v Izraeli, ktoré majú historicky bližšie k pravici, ktorá – na rozdiel od izraelskej ľavice – často využívala náboženské sentimenty vo svojej politike. A práve tento spor je logicky naviazaný aj na postoje Benjamina Netanjahua k týmto témam, keďže ako izraelský premiér potrebuje aj hlasy náboženských strán.

k zmareniu snáh o vytvorenie novej koaličnej vlády teda opäť prispel izraelský exminister Lieberman. Lenže už posledné voľby boli predčasné a vyhlásili ich práve pre spor okolo povinnej vojenskej služby ultraortodoxných židov. Prečo sa ho stále nepodarilo vyriešiť?

Izraelský stranícky či politický systém je veľmi fragmentovaný a zároveň je nastavený tak, že menšie strany často zohrávajú disproporčne významnejšie úlohy pri zostavovaní novej koalície.

Od ich postojov veľa závisí, a teda niekedy mávajú väčší vplyv na vznik vlády ako veľké strany. V tomto prípade sa Liebermanova strana stala pomyselným jazýčkom na váhach. Výsledkom sú ďalšie predčasné voľby.

prečo radšej nevznikla vláda národnej jednoty, ktorú by okrem Netanjahuovej strany Likud tvorila aj stredopravicová aliancia Modrá a biela Bennyho Ganca?

Prekážkou bola a stále je osoba premiéra Benjamina Netanjahua, voči ktorému sa centristická aliancia Modrá a biela ostro vymedzuje. Izraelský premiér a šéf Likudu odmieta odísť a nechce dopustiť, aby prezident Rueven Rivlin vybral na premiérsky post niekoho iného.

Preto bol vznik vlády národnej jednoty od začiatku nereálny. Nové voľby pritom takmer nikto nechce, sú totiž veľmi nákladnou záležitosťou. Aktuálna kríza v Izraeli je príznakom celkovej politickej krízy.

môže byť premiér Netanjahu časom hrozbou pre liberálnu demokraciu a právny štát v Izraeli? Posledné roky sa posunul ešte viac doprava a niektorí kritici mu vyčítajú, že začína mať autokratické mierne pripomínajúce Orbánov či Babišov štýl politiky.

Benjamin Netanjahu je tou hrozbou už dávno, ale samozrejme, za ním sú ešte oveľa nacionalistickejší či šovinistickejší politici. On sa podľa mňa posúva skôr k novodobému populizmu, ktorý v Izraeli absorbuje najmä pravicové postoje.

Netanjahua sledujem už takmer dvadsať rokov a aj vo svojej knihe z roku 2002 som ho kritizoval za to, že je v podstate nepriateľom izraelsko-palestínskeho mierového procesu a systematicky ho komplikuje. Nikdy sa tým ani veľmi netajil a je v tom veľmi konzistentný. Z právneho hľadiska jeho vláda dlhodobo pácha voči Palestínčanom viaceré nespravodlivosti.

Čo sa týka vnútornej politiky, tam zatiaľ princíp bŕzd a rovnováhy deľby moci funguje. Záruky stále existujú, ale aj tento systém môže postupne erodovať, napríklad dosadzovaním sudcov Najvyššieho súdu, ktorí by boli lojálnejší voči vláde.

izraelský generálny prokurátor Avichai Mandelblit ešte vo februári tohto roka oznámil, že plánuje obžalovať Benjamina Netanjahua zo spáchania podvodu, zneužitia právomocí či úplatkárstva vo viacerých korupčných kauzách. Premiér obvinenia odmieta. Koncom mája však v Tel Avive desaťtisíce ľudí protestovali proti snahe schváliť zákon, ktorý by Netanjahuovi zabezpečil imunitu. Môže dlhoročný šéf izraelskej vlády skončiť vo väzení?

O tom sa hovorí už veľmi dlho, no Benjamina Netanjahua prezývajú, že je ako z teflónu a zatiaľ úspešne odoláva všetkým týmto obvineniam či podozreniam, ktoré sú na prvý pohľad veľmi nebezpečné. Je reálne, že by ho napokon odsúdili a odstavili od moci, ale na druhú stranu, už veľakrát ukázal, že vie šikovne manévrovať. Zatiaľ to hrá dostratena, ale to sa môže zmeniť. 

izrael sa viditeľne posunul doprava, tón v politike udávajú konzervatívci. Čo sa stalo s izraelskou ľavicou?

Už dlho čelí vážnej kríze, ktorá súvisí s oslabením samotného delenia na pravicu a ľavicu v Izraeli. Je to už veľmi dávno, čo mali v Izraeli dôležité slovo ľavicoví charizmatickí lídri ako Ben Gurion či Jicchak Rabin. Dnes tam ľavicovejší politici ich formátu nie sú.

A Benjamin Netanjahu je zas tiež veľmi skúsený, charizmatický politik, ktorý navyše zatiaľ nemá v tomto smere vážnejšieho konkurenta a navyše najlepšie uchopil opraty politického populizmu.

To je jedna z hlavných príčin jeho úspechu. Úpadok ľavice v Izraeli je aj otázkou personálnych kapacít, chýba tam zjednotiteľ, ktorý by sa dokázal postaviť Netanjahuovi a stanoviť taký program, ktorý by oslovil väčší počet voličov.

násilné demonštrácie, krvavé incidenty a útoky sú v pásme Gazy naďalej realitou. Prečo sa nedarí zastaviť konflikt alebo aspoň stupňovanie napätia?

Izraelský postoj k pásmu Gazy je odlišný ako v prípade pokojnejšieho Západného brehu. Jedným z dôsledkov prísnej izraelskej blokády, teda zákazov a reštrikcií, je veľmi zlá ekonomická situácia v pásme, ktorá zároveň posilňuje postavenie a moc radikálnych islamistických extrémistov.

Teroristické hnutie Hamas čerpá svoju silu nielen z útokov proti Izraelčanom. Legitimitu medzi Palestínčanmi v Gaze mu dodáva aj jeho civilné krídlo, ktoré nahrádza ochromený sociálny systém. Takto Hamas, niektorými krokmi v prospech občanov pásma, získava popularitu a stúpencov.

odkiaľ berú vodcovia Hamasu peniaze nielen na financovanie sociálnych služieb v pásme Gazy, ale aj na rakety, ktorými ostreľujú Izrael?

Hamas má peniaze z rôznych, oficiálnych i nelegálnych zdrojov, a časť z týchto financií používa aj na teroristické útoky. Vždy však prispieva aj na sociálne služby ľudí, pretože mu to formuje podporu.

Je to ako začarovaný kruh. Celkovo až 80 percent zdrojov Hamasu pochádza zo zahraničia, napríklad z Kataru, Jordánska, Iránu, Libanonu či Kuvajtu. Väčšinou sú to peniaze z islamských charít, ale aj z pašovania či darov od sympatizantov alebo ďalších radikálov, napríklad Hizballáh.

izrael sťažuje život obyvateľom v pásme Gazy aj tým, že napríklad obmedzuje ich oblasť rybolovu či pohyb cez hraničné priechody. Do akej miery je teda za utrpenie Palestínčanov zodpovedný Izrael?

Keď sa pozrieme na charakter toho konfliktu, a teraz nemyslím konflikt medzi Izraelom a arabským či moslimským svetom, ale mám na mysli izraelsko-palestínsky konflikt, tak vidíme, že je asymetrický. Hlavný podiel zodpovednosti vždy leží na strane silnejšieho hráča a tým je v tomto prípade Izrael.

To však nezbavuje viny hnutie Hamas a ani to neznamená, že Palestínčania sú iba obeťami neschopnými páchať útoky. Principiálne je to však asymetrický konflikt, v ktorom vždy veľa záleží od silnejšie aktéra. Izrael blokádou posilňuje chudobu v pásme Gazy, z čoho ďalej profitujú fundamentalisti. V tomto smere by sa malo niečo zmeniť.

čo si sľubujete od tzv. „deal of the century“ z pera amerického prezidenta? Aký význam má Trumpov mierový plán, keď je neprijateľný pre Palestínčanov?

Myslím si, že blízkovýchodný mierový plán Donalda Trumpa nič zásadné neprinesie. Keď sa pozrieme na politiku súčasného šéfa Bieleho domu vidíme, že nie je žiadnym ideológom, neokonzervatívcom či bigotným kresťanom.

On iba robí to, čo môže byť prospešné pre jeho zotrvanie pri moci. Snaží sa robiť teatrálne gestá, ale málokedy ide o systémové a pozitívne zmeny v zahraničnej politike. Napríklad jeho presun americkej ambasády do Jeruzalema či samotný fakt, že sa americký prezident stavia výrazne na stranu Izraelčanov, neprispievajú k mierovému riešeniu.

spojené štáty americké sú na strane Izraela aj v aktuálnom spore s Iránom. Hrozí ďalšia vojna v Perzskom zálive?

Z izraelskej opozície často zaznieva, že iránske nebezpečenstvo je niekedy zámerne zveličované a zneužívané Netanjahuom, ktorý upozorňovaním na hrozby z Iránu odpútava pozornosť od vlastných problémov a káuz. Samozrejme, že i súčasný režim v Iráne je plný potenciálne nebezpečných elementov, ale nemyslím si, že by vojna v Perzskom zálive niekomu vyhovovala.

Aj Donald Trump veľmi dobre vie, že vojna s Iránom by mu nepriniesla popularitu, preto sa snaží tlmiť volania po ráznejšom konaní voči Iráncom, ktoré počuť z úst poradcu Bieleho domu pre národnú bezpečnosť Johna Boltona

Tázal se Matúš Dávid 

čtvrtek 16. května 2019

Gaza a současné podoby izraelsko-palestinského konfliktu

Současný konflikt mezi Izraelců s Palestinci, hlavně pak s těmi, kteří žijí v pásmu Gazy, je pokračování stále stejného, více než sedmdesátiletého, příběhu. Jeho konec je přitom v nedohlednu, dnes dokonce ještě vzdálenějším, než třeba ještě před pár lety. 

Výsledek obrázku pro gaza conflictEskalace násilí v uplynulých dnech navazuje na scénář, který je možné sledovat už velmi dlouhou dobu: izraelsko-palestinský mírový proces z Osla, tak jak byl načrtnut Nory, Američany, Izraelci a Palestinci v 90. letech minulého století, byl v loňském roce de facto pohřben politickými kroky prezidenta Donalda Trumpa. Koncept mírového procesu sice trpěl řadou nedostatků, ale v zásadě směřoval k jasně stanovenému cíli a byl přijatelný pro umírněné Izraelce i Palestince. Trump tak jedná zcela v rozporu se snahami svých prezidentských předchůdců a velmi rychle odsunul USA z pozice „mocného a čestného sudího“ do role zcela jednostranně zaujatého podporovatele jedné ze stran. Je zajímavé, že kromě napomáhání ideologicky spřízněnému populistovi Netanjahuovi představuje snad ještě důležitější prvek tak jednostranné americké podpory současnému Izraeli Trumpova touha po hlasech amerických ultrakonzervativních křesťanských evangelikálů. Součástí jejich teologie je totiž tzv. křesťanský sionismus, který spojuje podporu Izraele s druhým návratem Ježíše Krista. Že podobné teologické tendence nejsou jen marginální sny, posiluje i fakt, že v Trumpově administrativě takové postoje zaujímá například jeho ministr zahraničí Mike Pompeo, ale také třeba viceprezident Mike Pence. 

Výsledek obrázku pro march of return logo
Symbol
"Velkého pochodu návratu"
Ale zpátky ke konkrétnímu dění v dnešním izraelsko-palestinského konfliktu: Současné nepokoje jsou pokračováním protestů, které vypukly na ostře střežených hranicích mezi Gazou a Izraelem 30. března 2018 pod názvem „Velký pochod návratu“. Jeho název odkazoval hlavně na dlouhodobě kritický osud palestinských uprchlíků v Gaze i na jiných místech, na blokádu pásma Gazy a na Trumpův loňský přesun americké ambasády do Jeruzaléma. Tento symbolický krok sice na faktickém rozložení moci v konfliktu nic zásadního nezměnil, ale z palestinského pohledu byl vnímán hluboce negativně a zároveň emotivně – a to jednak jako totální selhání Ameriky v jí zprostředkovávaném a zašťiťovaném mírovém procesu a též jako finální hřebík do jeho rakve. Násilí, které na přelomu března a dubna 2018 na hranicích Gazy vypuklo, tak přineslo nejvíce obětí od roku 2014, kdy Izrael podnikl proti Gaze operaci s kódovým označením „Ochranné ostří“. 

Ač jsou v médiích v souvislosti s děním v Gaze zdůrazňovány především násilnosti Hamásu, je nutno připomenout, že protesty Gazanů jsou často autentické, spontánní a zároveň nenásilné. Zároveň však není ani výjimkou, když se k nim připojí radikální skupiny z Gazy, zvláště tamní vládnoucí hnutí Hamás a některé menší, avšak velmi nebezpečné skupiny, jako je Palestinský islámský džihád (PID). Ty mají schopnost část protestů velmi rychle zradikalizovat a proměnit v násilí. Hamás i PID se stále definují jako palestinská hnutí odporu a dlouhodobě se pokouší o infiltraci a páchání násilí na izraelském území za pomoci útočných tunelů, prostřednictvím prolamování separační bariéry, a hlavně ostřelováním území Izraele stále zdokonalovanou raketovou baráží.   

Letošního 3. května zneužili palestinské protesty právě ostřelovači Palestinského islámského džihádu, kteří během nich zranili dva izraelské vojáky na pozicích nedaleko hranice s Gazou. Izrael následně zahájil letecký protiúder, při kterém byli usmrceni čtyři Palestinci. Následovala další část už „klasického scénáře“, kdy v odvetu zahájily následujícího dne palestinské radikální organizace raketovou baráž na izraelské území, při které byli zabiti čtyři Izraelci. V odpovědi nato izraelské letectvo opět přišlo s raketovým ostřelováním, které zasáhlo přes 200 cílů a usmrtilo přes dvě desítky lidí – mezi nimi i jednoho z početných velitelů Hamásu, ale také řadu civilistů. Izrael rovněž přesunul do těsné blízkosti hranic s Gazou dvě obrněné brigády, ale k další eskalaci konfliktu už naštěstí nedošlo, protože se v Káhiře podařilo zástupcům stran vyjednat příměří, které vzápětí vstoupilo v platnost a boje utichly – přinejmenším pro tento okamžik.          

Výsledek obrázku pro qassam brigades logo
Nalevo znak Brigád Al-Kuds Palestinského islámského džihádu
a vedle něj znak Brigád Kassám spadajících pod Hamás.
Dlouhodobá násilná aktivita Hamásu a PID není nijak překvapivá, protože zvláště Hamás požívá v pásmu stále široké podpory. Ta vyvěrá z několika faktorů – jednak ze sofistikované a nenávistné propagandy Hamásu, ale i z dlouhodobě neutěšené situace území, která je velmi spojena s blokádou Gazy, přičemž Hamás je její důsledky schopen alespoň částečně řešit rozsáhlými sociálními aktivitami: od financování oprav škod způsobených bombardováním, přes zajišťování svozu odpadu a policejní činnost, provozování různých jídelen pro chudé, až po vlastní vzdělávací instituce a mešity). To ho také odlišuje od PID, který je mnohem více jen radikálním hnutím se silným ozbrojeným křídlem, avšak jen s omezenými schopnostmi pomáhat v reálném životě chudým obyvatelům Gazy. Právě sociální křídlo je velkým trumfem Hamásu, které z něho činí rozsáhlou a sofistikovanou organizaci. Popularita civilních aktivit Hamásu logicky zvedá podporu i jeho ozbrojenému křídlu: Brigádám mučedníka Izz ad-Dín Kassáma (zkráceně Brigády Kassám). Tyto oddíly pojmenovaném po palestinském islamistickém radikálovi z dob před druhou světovou válkou, mají v Izraeli stále hrozivou pověst. Není sice už taková jako za časů druhé intifády (přibl. 2000–2005), kdy Brigády Kassám hojně používaly taktiku sebevražedných atentátů a zabily stovky Izraelců, ale i jejich novější „raketová taktika“ se ukazuje jako stále letálnější.  

Jak už bylo zmíněno, konec izraelsko-palestinského sporu je stále v nedohlednu. Izrael v tomto asymetrickém konfliktu tahá za delší provaz, přičemž však dlouholetá Netanjahuova administrativa dává najevo, že pro ni – s Trumpem za zády – není už pokračování mírového procesu zajímavé ani v rovině hypotetické. Beznaděj, vydědění a chudoba tak zůstanou faktory, ze kterých budou Hamás a další radikální organizace těžit podporu pro svou rétoriku a hlavně pak činy snahy o násilnou pomstu. Pro vývoj konfliktu a v prvé řadě pro řadu Palestinců a Izraelců, kteří jeho důsledkem přijdou v budoucnu o zdraví či o život, je to velmi špatná zpráva. Ale nejen pro ně – jak Palestinci, tak Izrael trpí konfliktem v řadě dalších rovin, což se projevuje mj. na kvalitě demokracie, vládnutí i na mnoha dalších úrovních.   

Vyšlo 9. 5. 2019 v Deníku N

čtvrtek 28. února 2019

Jaký je Írán 40 let po islámské revoluci?

Jaké byly příčiny islámské revoluce v Íránu a jak tehdy íránská veřejnost revoluci přijala?

Na obrázku může být: 1 osoba
Protiamerické graffiti na zdi
bývalé americké ambasády v Teheránu (foto autor).
Jednou z nejdůležitějších příčin byla politika establishmentu šáha Mohammeda Rezá Pahlavího (1919–1980). Jeho režim byl sekulární nedemokratický stát, který vnitřně stále více korumpoval, jeho ekonomika se propadala a souběžně se stával výrazně represivním – hlavně pak prostřednictvím šáhovy tajné služby SAVAK. Ta vznikla na popud šáha ve spolupráci s americkou CIA a izraelským Mossadem. Zahraniční vměšování v Íránu, za který byl šáhovský režim často spoluzodpovědný, byl u většiny Íránců, kteří obvykle nedají dopustit na tradici své historie a nezávislosti, vnímán jako velká potupa. Vměšování přicházelo z mnoha stran: od Sovětského svazu, který ovlivňoval hlavně severní Írán; ze strany Velké Británie, kterou řada Íránců považovala za „zloděje íránské ropy“ a též ze strany USA. Jedním z nejvýraznějších projevů externí ingerence do vnitřních íránských věcí bylo svržení premiéra Mosaddeka v roce 1953, které připravily britské a americké tajné služby. Nejvýraznější hlasy proti takovéto politice (i proti šáhovskému režimu, který ji umožňoval) vycházely stále silněji z řad ší'itského duchovenstva, jehož popularita v Íránu průběžně narůstala. Jedním z nejtvrdších kritiků šáha se pak stal ajatolláh Chomejní. Ten byl už v 60. letech režimem perzekvován až byl nakonec v roce 1964 vyhoštěn do exilu. Tam se Chomejní vyprofiloval jako vůdčí osobnost proti-šáhovské opozice, za kterého se postavila i část íránské levice a liberálů (aniž by však detailněji znala jeho plány). Nedlouho před islámskou revolucí byly Chomejního projevy šířeny i na magnetofonových kazetách propašovaných do Íránu. Šlo tak vlastně o první revoluci uskutečněnou za pomoci moderních médií.  V prosinci 1978 vypukly v Íránu v reakci na státní represe velké nepokoje a uskutečnily se milionové protirežimní demonstrace. Za této situace šáh o několik týdnů později uprchl ze země a Chomejní se naopak triumfálně vrátil 1. února 1979 do Teheránu. Na konci března se konalo referendum o vzniku „islámské republiky“, ve kterém naprostá většina Íránců hlasovala pro její vznik. Velmi brzy si ale Íránci uvědomili, že jejich vize post-šáhovského Íránu se výrazně rozchází s novou realitou. To však již Chomejní a jeho spojenci výrazně upevnili své pozice.     

Výsledek obrázku pro tape cassette revolutionJaký byl ohlas íránské revoluce ve světě (zvláště mám na mysli muslimský svět, ale zajímala by mě i reakce západních mocností)

V letech 1979–1989, kdy byl Chomejní íránským rahbarem (nejvyšším duchovním vůdcem země), držel se v zahraniční politice poměrně důsledně hesla „Ani Západ, ani Východ!“ . To v praxi znamenalo ostrý protiamerický i protisovětský postoj. Velmi také kritizoval Izrael, zároveň však íránské židy i některé další náboženské menšiny relativně toleroval. V rámci nové zahraniční politiky islámské republiky začal Írán rovněž podporovat islamistická hnutí v zahraničí, zvláště pak ší'itská. Tím položil základy „vývozu islámské revoluce“ do dalších blízkovýchodních zemí. Jedním z hlavních produktů této politiky se stalo v polovině 80. let i radikální libanonské hnutí Hizballáh. Řadu sunnitských režimů, zvláště těch navázaných na USA (hlavně Saúdská Arábie, země Zálivu, částečně Egypt), začala íránská politika iritovat. Spojence naopak získal Írán v asadovské Sýrii či kaddáfíjovské Libyi. Velmi přátelské vztahy má i s nedalekou Arménií, pragmaticky spolupracuje v řadě oblastí i s dalšími sousedy a nedalekými mocnostmi jako je například Rusko, Pákistán, Indie a Čína.
                   
S jakými vnitřními problémy se režim nejvíce potýká a jak silné podpoře u veřejnosti se po čtyřiceti letech íránský teokratický režim těší dnes? 

Na obrázku může být: uvnitř
Obří projekce portrétu ajatolláha Chomejního v teheránském muzeu
Islámské revoluce a irácko-íránské války (foto autor).
Co zřejmě pociťují dnešní Íránci nejvíce, jsou ekonomické problémy země, jako je inflace, stoupající ceny základního zboží, odtržení od globálních finančních systémů, nedostatek západního zboží (zdaleka nejen toho konzumního, ale i důležitých věcí jako jsou léky či například náhradní díly v letecké dopravě). To je výrazně spojeno s narušením hospodářských styků během dlouholetého embarga na hospodářskou spolupráci s Íránem. Embargo sice za prezidenta Obamy oficiálně povolilo, ale hospodářské vazby se ještě zdaleka nestihly obnovit, když přišlo za Trumpa nové přitvrzení a obnovení embarga. To i navzdory tomu, že zdaleka ne všechny západní země, včetně zemí EU, dnes už nesledují americký kurs k Íránu. 

Íránská společnost je v pohledu na režim rozdělená – hodně lidí, hlavně z velkých měst, je k režimu velmi kritických, což se projevilo hlavně masovými protesty tzv. Zelené revoluce v roce 2009. To ale neznamená, že by si většina těchto Íránců přála návrat šáha, nebo celkovou demontáž současného politického systému. Spíše jim jde o větší demokratizaci, odstranění povinného dodržování některých náboženských principů (např. obligatorních ženských šátků), efektivní boj proti korupci a hromadění ekonomické a politické moci v rukou některých státních složek, a hlavně pak o zlepšení celkové hospodářské situace země.  

Alegorie islámské revoluce v po-revoluční íránské propagandě:
Napravo Chomejní s anděly - nalevo svržený šáh s prasklou korunou,
držící se za šos alegorické postavy znázorňující USA, Británii a Izrael.   
Oficiální statistiky své popularity íránský režim z pochopitelných důvodů neprovádí, takže nelze vycházet z nějakých přesných čísel. Jisté je, že vůči režimu doma existuje široká škála kritiky, ale stejně tak lze i říci, že v jiných částech íránské společnosti má režim stále velmi výraznou podporu, hlavně na venkově a v menších městech.         

Je v zemi nějaká sekulární opozice, která by byla schopna jednoho dne převzít vládu? A je taková varianta v dohledné době reálná?

Jak už bylo řečeno, vůči režimu je řada Íránců kritická, ale domnívám se, že i mnozí z nich považuje režim alespoň za autenticky íránský – tzn. raději by dali přednost nějaké jeho reformované podobě, než z venčí oktrojovanému režimu pod taktovkou nějaké velmoci, jako se stalo například v roce 2003 v sousedním Iráku. K jakému chaosu a důsledkům irácký vývoj vedl, je obecně známo. Většina Íránců si tak nepřeje žádný konvenční konflikt, zahraniční intervenci a už vůbec ne občanskou válku. Jak už bylo zmíněno, velká část Íránců jsou velcí patrioti (což může někdy přerůstat i v pohrdání dalšími národy) a z historické zkušenosti nesou jakékoliv vměšování citlivě. V zahraničí existuje řada íránských opozičních skupin (sekularistických, pro-šáhovských, ultralevicových atd.), z nichž ty nejsilnější mají mj. podporu amerických republikánů. To jim sice dává velké propagandistické možnosti mimo Írán, avšak jejich legitimita v očích mnoha Íránců je vysoce sporná.      

Tázal se Jiří Prinz - zkrácená verze vyšla v Katolickém týdeníku (26. února – 4. března 2019).  

úterý 12. února 2019

Czech republic and Israel/Palestine 2017

Sample-text of the chapter "The Middle East and the Maghreb in the Czech Foreign Policy" in the yearbook "Czech Foreign Policy in 2017: Analysis" (edited by Alica Kizeková). I worked on the chapter together with Michaela Lubin and Jan Daniel.

Náhled do kapitoly "The Middle East and the Maghreb in the Czech Foreign" Policy v ročence "Czech Foreign Policy in 2017: Analysis" (ed. Alica Kizeková). Kapitolu jsem psal společně s Michaelou Lubin a Janem Danielem.   

Czech Foreign Policy and Israel and Palestine in 2017.

In 2017, being perceived through the prism of a ‘strategic partnership’ defined in the Concept of the Czech Foreign Policy, the Czech-Israeli relations were the most intense of out of all the Czech relations with states in the Middle East. 

Although under Minister Lubomír Zaorálek, the Czech Republic assumed a slightly more balanced position towards the Israeli-Palestinian conflict, this change did not impact the other policies related to Israel. 

In general, the public discourse has remained in favour of a close co-operation with Israel as well. However, the nature of the Czech–Israeli relations has been gradually changing. Unlike in the second half of the 2000s, when the intensity of the partnership was reflected by many political contacts on both sides, mutual visits, and even joint government meetings, in the past few years the Czech Republic has been significantly more active and Israel has been increasingly passive in the bilateral relations. In the years 2015–2016, at the time of Netanyahu’s third government, Israel actively engaged only in around 10% of their mutual interactions.

Nevertheless, the Czech Republic and Israel maintained a strong co-operation, which was reflected by the significant number of Czech ministers, MPs and special delegations that visited Israel. At the same time, Israel sent to Prague its Minister of Science and Technology and members of the Knesset to increase the co-operation between the parliaments.

Furthermore, on the highest level, there were talks between the Czech Prime Minister Bohuslav Sobotka and the Israeli Prime Minister Benjamin Netanyahu, and the two prime ministers also took part in the first "Visegrad 4+Israel" summit in Budapest.

Nevertheless, the lower Israeli activity in the mutual political relations did not prevent the signing of several new agreements which heralded the two countries’ active and growing ties in various sectors. Among other measures, new initiatives were inaugurated in the fields of research and development, military and security co-operation and training (even with the designation of a new Czech defence diplomat in Israel), protection against terrorism, cybersecurity, and cultural co-operation. 

Also, the Czech-Israeli trade co-operation remained strong and growing in 2017 as Israel was the sixth largest importer of Czech products outside of the EU. However, the most publicised bilateral contract with Israel, which was negotiated by the Ministry of Defence and consisted of the Czech Republic acquiring some MADR radars from Israel for CZK 3.5 billion, was repeatedly postponed in 2017.

Ilustrační obrázek: Lidová tvořivost mj. s motivy
česko-izraelského přátelství v Olomouci. 
On the level of the public and the political debate, the issue of the divided Jerusalem came repeatedly to the forefront. The first round of politicisation of this issue on the national level took place in May, when the Parliament strongly criticised UNESCO for a resolution which proclaimed the Temple Mount to be an Islamic holy site. The Czech conservative and liberal right-wing MPs called for a cessation of payments to the agency and urged the government to recognise Jerusalem as Israel’s capital. Prime Minister Netanyahu, in response, publicly thanked the Czech President Miloš Zeman and the Czech Parliament for their support of Israel. 

The MFA, however, sided with the EU position on the issue and it did not withdraw from UNESCO – a move which was criticised by right-wing MPs. The second round of the debate on Jerusalem took place in December, when the US President Donald Trump declared his intention to relocate the US embassy to the city. President Zeman already called for such a move in 2013 and repeated his position again. On the other side, the MFA, under both Minister Zaorálek and (later) Minister Stropnický, as well as the Prime Minister Andrej Babiš sided with the common EU position and stated that due to the unclear status of Jerusalem, the American relocation would not be replicated by the Czech Republic in the near future. 

But even when the United Nations General Assembly (UNGA) adopted a resolution calling for Trump’s move to be void, the Czech Republic abstained and did not vote against the move (as opposed to the majority of EU countries). In 2017 the Czech Republic’s relations with the representatives of Palestine were not as strong as, for instance, in 2015, and their planned inter-ministerial meeting did not take place. Nevertheless, the Palestinian Minister of Foreign Affairs Riyad al-Maliki officially visited the Czech Republic and held discussions with Czech representatives.

The entire text of the Yearbook, including the complete chapter on the Middle East, can be found here.

Celý text ročenky včetně kompletní kapitoly o Blízkém východě je možné najít zde

čtvrtek 31. ledna 2019

Sýrie už nikdy nebude jako dříve

Zkrácená verze vyšla v Katolickém týdeníku č. 3, 2019. 

1. Jak jsou aktuálně rozloženy mocenské síly v Sýrii? Kolik území ovládá Asad? Kolik povstalci? A kdo tyto povstalce vlastně tvoří?

Syrští kluci si hrají v rozbombardovaném damašském předměstí Ghúta
(foto: Bassam Khabieh)
Rozložení sil v Sýrii stále více nahrává režimu prezidenta Bašára Asada a jeho spojencům – Rusku a Íránu. Syrští Kurdové rovněž kontrolují výrazně větší oblast, než tomu bylo před začátkem konfliktu, ale tato expanze může být jen relativní – část území, které si Kurdové nárokují – provincii Afrín na severozápadě země – například obsadila v roce 2018 turecká armáda. Afrín je propojený s provincií Idlíb, což je v podstatě jediné důležité území, které zůstalo pod kontrolou syrsko-arabských opozičních sil. Jedná se o konglomerát pozůstatků různých složek: od sekulární Svobodné syrské armády až po radikální islamisty. Druhé, méně významné teritorium, ovládají arabští rebelové v okolí americké základny At-Tanf na jihu země. Tzv. Islámský stát je teritoriálně de facto poražen, byť v některých odlehlejších oblastech země se zřejmě ještě mohou nacházet izolované enklávy jeho příznivců.    

Asad tak sice může působit na první pohled jako vítěz konfliktu, ale to je jen relativní – syrský prezident byl před válkou totiž politicky mnohem více nezávislý. Dnes je z něj však v podstatě vazal ruských a íránských zájmů (a i případných rusko-íránských napětí ohledně dalšího vlivu v Sýrii) . Zvláště Rusku bude zavázán až do své smrti, protože to bylo právě ono, které zajistilo nejen přežití jeho režimu, ale to zřejmě i jeho osobní přežití fyzické.    

2. Co může s mocenským rozložením sil v Sýrii udělat záměr amerického prezidenta stáhnout ze země vojáky?

Trumpova blízkovýchodní politika nejen v Sýrii, ale i na celém Blízkém východě je jeden obrovský nekoncepční chaos, ze kterého bude obzvláště v Sýrii po americkém stažení profitovat hlavně Asadův režim, Rusko a v omezenější míře paradoxně také Írán. Vůči tomu sice uvalil Trumpův establishment znovu sankce, avšak americké stažení ze Sýrie naopak posílí íránský vliv v zemi. Z amerického odchodu má obavy také Izrael, který právě vnímá posílení íránské pozice v Sýrii, pokud zmizí přímá americká vojenská přítomnost. Íránu se tak přinejmenším opět o něco zjednoduší zásobování libanonského hnutí Hizballáh, které je prodlouženou rukou íránského režimu a Izrael s ním má velmi špatné zkušenosti.    

3. Rýsuje se už konečně nějaké rozuzlení syrského konfliktu? A co je zapotřebí (ze strany mocností) udělat, aby už v této zemi konečně zavládl mír? 

Rozuzlení je už celkem zjevné: Asad bude opět kontrolovat většinu syrského území a jeho nejdůležitější části, zřejmě však s výjimkou Idlíbu, kde si bude svoje zájmy udržovat Turecko. Enkláva rebelů na jihu země zřejmě zanikne americkým odchodem. Nejistá bude situace Kurdů, kteří spatřují momentálně největšího nepřítele v Turecku, což je opět více přimkne k Asadovu režimu a rusko-íránským zájmům. To také může znamenat, že kurdské oblasti se zřejmě nějakým kompromisem znovu přinejmenším formálně dostanou pod kontrolu asadovského režimu. Sýrie každopádně už nikdy nebude jako dříve – řada vnitřních i zahraničních uprchlíků – a může jít přinejmenším o statisíce, v horším případě o milióny lidí – kteří se už nikdy nevrátí. Někteří ani nemají kam, jiní mají obavy, co by se jim ze strany režimu přihodilo, respektive jim ani režim návrat neumožní.  ... Slovní spojení „mír v Sýrii“ tak zůstane relativním pojmem i v okamžik, kdy v zemi utichne veškeré násilí. 

Aktuální rozložení sil v Sýrii (leden 2019)
červeně Assad, žlutě Kurdové, zelená opoziční (rebelské) síly, bílá Tahrír aš-Šám

čtvrtek 3. ledna 2019

Blízký východ 2018 - nejdůležitější události

Čtenářům Blízkovýchodních stránek vinšuji P.F. 2019!

..a teď opět k věci. Za účelem shrnutí vývoje na Blízkém východě v roce 2018 mě poslali ze serveru ČT24 dvě otázky: 

Která událost na Blízkém východě v roce 2018 měla, nebo bude mít největší dopad na proměny regionu?

Z takového komplexu turbulentních událostí a neštěstí, které se na Blízkém východě odehrály v uplynulém roce se těžko vybírá. Šlo by zmínit ohromné projevy násilí v Sýrii, Jemenu, Libyi.. Přesto pokud sledujeme kromě momentálního dopadu dění a osobních lidských tragédií i širší geopolitický kontext, tak mezi ty dlouhodoběji nejvíce destabilizující kroky patří určitě znovuobnovení proti-íránských sankcí Trumpovou administrativou. Namísto aby se USA pokusily v oblasti o geopolitické vyvažování, které zahájil Obama (což byl v podstatě jeho jediný výrazný úspěch na Blízkém východě), přiklánějí se USA k jednostranné podpoře některých velmi sporných sunnitských režimů. 

Nejnebezpečnější podoby islamistického radikalismu - pro Západ i islámský svět samotný - vyvěrají totiž právě z jejich nitra, nikoliv z Íránu (jakkoliv je jeho politika rovněž kontroverzní, hlavně pak v podpoře Assada).

Jistě nelze popřít, že s Íránem má problém Izrael - jenže pokud by jeho občané byli schopni dosadit k moci i jiné politiky, než současného premiéra, který napětí využívá, mohla být uplynulá léta namísto eskalace etapou zklidnění izraelsko-íránského napětí. Není však vůbec vyloučeno, že tato ojedinělá možnost brzy pomine, protože Trumpova rádoby-silácká politika ve skutečnosti v Íránu posiluje možnost návratu nových Ahmadínežádů. 

Řada dalších událostí s velkým dopadem - jako byla vražda novináře Chášokdžího - je jen ilustrací toho, jak nebezpečné mohou některé režimy být, pokud USA přejdou od vyvažování k jejich jednostranné podpoře a těm pak projde, co by jindy jen stěží.   

A pak je tu další paradox - zatímco se na jednu stranu snaží Trump oslabit Írán, zcela nekoncepčně přenechá plánovaným odchodem amerických jednotek sever Sýrie vlivu íránských spojenců - Assada a Rusů. 

Trumpova blízkovýchodní politika je tak jeden obrovský nekoncepční chaos, ze kterého momentálně profituje hlavně Rusko a Assad a v omezenější míře také paradoxně Írán (na ten sice dopadají americké sankce, ale zároveň posilují jeho klíčoví spojenci v oblasti) a Izrael (vládnoucí izraelská nacionalistická pravice nejrůznějších odstínů má za Trumpa zelenou prakticky v čemkoliv, na druhou stranu Trump posiluje Assadovu pozici, z čehož má Izrael obavy). 

Co byla nejdůležitější událost v izraelsko-palestinském konfliktu v roce 2018?  

Zde je opět nejdůležitějším mezníkem Trumpova destrukce snah jeho předchůdců. Tentokrát se jedná o likvidaci pozitivního dědictví zanechaného celou linií amerických prezidentů počínaje nedávno zesnulým Bushem starším. 

Symbolické a v praxi zbytečné kroky, jako byl letošní přesun americké ambasády do Jeruzaléma, byl vysoce chybný. Izrael mohl i tak v Jeruzalémě dlouhodobě činit prakticky cokoliv a z pohledu judaismu tento krok povzbudil především radikální proudy židovských mesianistů v Izraeli a křesťanských evangelikálních fundamentalistů v zahraničí. 

Dlouhodobě pošramocená důvěra v americkou zahraniční politiku a její deklarované snahy o "spravedlnost, dobro a demokracii", se tak ocitla nebezpečně blízko dna. 

Historie proti-íránských sankcí do roku 2016