Příměří v pásmu Gazy - dva rozhovory

Dva rozhovory a komentáře k potenciálnímu příměří v pásmu Gazy. 

Rozhovor pro Aktuálně, tázal se Luboš Jirsa, 16. 1. 2025

Co dohoda o příměří mezi Izraelem a palestinským hnutím Hamás přinese oběma stranám?

Pokud skutečně příměří začne platit, bude rozděleno do několika fází. A nutno upozornit, že půjde o velmi křehký proces, který může v některé fázi zkrachovat. Příměří by mělo mít tři etapy a mělo by trvat několik měsíců. V rámci něj budou postupně propuštěni z Gazy zbývající izraelští rukojmí a také část Palestinců v izraelských věznicích. Příměří bude také znamenat ukončení izraelských vojenských operací - a pokud bude úspěšně pokračovat - i stahování Izraele z Gazy. 

Nepochybně tím získají civilisté na obou stranách, zvláště ti v Gaze, kterým se uleví po nekončící devastující vojenské operaci, jejíž civilní oběti se počítají na desetitisíce.

Je zajímavé, že k dosažení příměří došlo ve velmi ojedinělé spolupráci mezi končící Bidenovou a nastupující Trumpovou administrativou, jejichž vyjednávači se účastnili jednání v katarském Dauhá a vyvinuli společné úsilí a nátlak na uzavření příměří. Technicky se jedná o variantu staršího plánu Joea Bidena na řešení konfliktu v Gaze, jejíhož prosazení bylo dosaženo až v kombinaci s tlakem nastupující Trumpovy administrativy na izraelského premiéra Benjamina Netanjahua a na Hamás.

Jak by i dále do budoucnu mohla vypadat správa Gazy, až boje skončí definitivně?

Zlepšení situace Pásma Gazy bude běh na mimořádně dlouhou trať. V současné Gaze je údajně 40 milionů tun sutin a trosek a jejich úklid a likvidace má podle odhadů trvat celé roky. V troskách Gazy se také nachází obrovské množství nevybuchlé munice. I pokud tedy konflikt nyní skončí, život tam bude i v následujících letech mimořádně těžký.

Co se týká správy, tak nejspíš to bude ze začátku z větší části izraelská vojenská správa. To ale nebudepro Izrael z dlouhodobého hlediska udržitelné - mimo jiné i proto v roce 2005 z Gazy evakuoval osady -, takže postupem času přejde její správa do civilních rukou. Kdo to ale přesněji bude, není dnes jasné. Stejně tak není zaručené, že se v nějaké podobě nevrátí správa Hamásu, jehož lidé měli kromě radikalismu i velkou zkušenost právě se správními záležitostmi Gazy.

Jaká je nyní s ohledem na konflikt v Gaze nálada v izraelské společnosti?

Ústředním tématem v dnešním Izraeli, které dlouhodobě rezonuje společností, je otázka návratu unesených. V politických otázkách, podpoře vlády a Netanjahua, postojích vůči Palestincům v Gaze a na Západním břehu a pokračování konfliktů je ale společnost daleko více rozdělená.

Izrael v minulosti deklaroval jako jeden z hlavních cílů vojenské operace úplné zničení Hamásu. Nakolik je dnes hnutí zdecimováno?

Přesná data nejsou, jen odhady. Samotný Hamás jako takový je v podstatě zvenčí nezničitelný, protože je to široké sociální hnutí, politicky těžící z utrpení běžného palestinského obyvatelstva. A míra útrap v průběhu konfliktu vzrostla naprosto bezprecedentně. Navíc má Hamás i významné exilové křídlo. Takže deklarace o "zničení Hamásu" byla vždy politickým heslem, ale ne něco proměnitelné v realitu.

Na druhou stranu je nepochybné, že bojové kapacity Hamásu byly narušeny jako nikdy dříve a hnutí rovněž přišlo o množství velitelů. Pokud ale bude zbídačování prostých Palestinců pokračovat nadále a jejich situace v Gaze se nebude zlepšovat, bude mít Hamás nebo nějaká podobná organizace vždy velký potenciál, aby získaly nové generace příznivců, aktivistů a velitelů.

Co vzájemný střet napověděl o obou aktérech a jaké poučení si mohou vzít do budoucna?

Ukázali, že jsou schopní zajít velmi daleko, aby dosáhli svých politických cílů - a to na úkor vlastních civilistů - ať už jsou to prostí obyvatelé Gazy, nebo naopak izraelští rukojmí. Málokdo očekával, že izraelská vojenská operace v Gaze bude tak dlouhá a tvrdá. Ale podobně málokdo čekal, že více než rok po zahájení mimořádně zničující vojenské operace ze strany jedné z nejlepších armád světa bude Hamás stále schopen vojensky odpovídat a stále bojovat proti izraelským vojákům.

Jaký vliv má na dění v Gaze situace v Sýrii, kde v prosinci padl režim prezidenta Bašára Asada?

Sýrie a Gaza nebyly až tolik propojené nádoby. Daleko větší dopad mají politické změny v Sýrii na libanonské hnutí Hizballáh, které najednou ztratilo důležitou logistickou pozemní linii z Íránu. Na rozdíl od Hizballáhu neměl Hamás příliš dobré vztahy s režimem Bašára Asada, protože mezi nimi došlo po začátku arabského jara k rozkolu. Je ale také pravda, že Hizballáh je ve stejné chvíli stále spojenec Hamásu. Vzájemná spolupráce obou hnutí byla však v rámci probíhajících konfliktů spíše v rovině symbolické než operační.

Jak byste zhodnotil působení končící administrativy Joea Bidena na Blízkém východě?

Z hlediska přístupu k izraelsko-palestinskému konfliktu byl Biden nejslabším prezidentem od dob, kdy se Izrael stal strategickým spojencem USA na Blízkém východě, tedy od poloviny 70. let minulého století. Jimmy Carter měl obrovský zájem o mír na Blízkém východě a byl schopen vyvinout velký tlak. Také Ronald Reagan a George Bush starší byli schopni tvrdě tlačit nejen na Palestince, ale i na Izrael. Bill Clinton se pak zcela mimořádně snažil přivést izraelsko-palestinský mírový proces do konce. George Bush mladší sice rozvrátil svou politikou některé části Blízkého východu, ale pro izraelsko-palestinský konflikt měl alespoň svůj mírový plán. Barack Obama se také snažil, byť spíše na základě předešlých iniciativ. Donald Trump pak značně stranil Izraeli, ale opět alespoň přišel s jakýmsi návrhem izraelsko-palestinského usmíření.

Biden však působil svými postoji k izraelsko-palestinskému konfliktu mimořádně bezzubě a pokrytecky. Je pravda, že žádný z předešlých prezidentů nezažil ve svém úřadě tak zásadní eskalaci násilí mezi oběma stranami. Přesto však mohl vyjít z hodnocení s daleko větší ctí.

Co v porovnání s tím očekáváte od Donalda Trumpa, který Bidena v pondělí vystřídá v úřadu amerického prezidenta?

Jak už jsem řekl, Trumpův tlak měl - ve zmiňované netypické symbióze s tlakem ze strany Bidena - vliv na aktuální uzavření příměří v pásmu Gazy. To je signál, že Trump bude obecně vyvíjet tlak na ukončení dlouhodobých vojenských konfliktů, které se týkají USA. Pak je ale vždy třeba počítat i s faktorem Trumpovy nevypočitatelnosti.

---------------------------------------------------

Rozhovor pro Seznam Zprávy, tázala se Kateřina Křováková, 16. 1. 2025

Dá se na základě toho, co víme o obsahu dohody, říci, zda s ní mohou být spokojené obě strany? Zda je pro obě z nich stejně výhodná? Pokud ano, proč? Případně, proč ne?

V případě, že příměří vstoupí v platnost - což momentálně není stále jisté - si oddechnou civilisté na obou stranách. Naopak dlouhodobý a tvrdý konflikt jde proti zájmům většiny Izraelců i Palestinců. Z prodlužování bojů profitují hlavně radikálové, v poslední době hlavně ti zastoupení v izraelském kabinetu typu Itamara Ben Gvira. V Hamásu jsou největší extremisté už jsou po smrti a pokud nějaké jejich fragmenty zbývají, tak ti jsou rádi, že přežijí, a tudíž si přejí příměří. Ostatně je velmi dobře vidět, jak právě Ben Gvira příměří irituje. Netanjahu si však vybral i jeho do své vládní koalice, takže na to může nyní doplatit jejím rozpadem, pokud se radikálové rozhodnou po schválení příměří izraelskou vládu opustit.

Bude vyjednané příměří fungovat? V minulosti byla příměří, která se podařilo vyjednat mezi Izraelem a Hamásem, narušena mnohými incidenty a nakonec padla.  

To momentálně nikdo neví ani nezaručí. Je řada bodů, na kterých může příměří zkrachovat a boje se obnoví. Teď je navíc důležité, aby vůbec vstoupilo v platnost. Až pak, pokud několik dní či týdnů vydrží, můžeme mluvit o jeho dlouhodobějších perspektivách.

Proč se podařilo dohodu uzavřít právě teď? Analytici už v předchozích dnech často zmiňoval faktor očekávaného nástupu Donalda Trumpa. Ten dopředu mluvil o tom, že v Pásmu Gazy nastane „peklo“, pokud Hamás před jeho návratem do úřadu nepropustí rukojmí.  

Je to s velkou pravděpodobností dáno tím, že v dosažení příměří v Gaze našly odcházející Bidenova i nastupující Trumpova administrativa společnou řeč, což je poměrně vzácný moment. Zdvojený tlak obou administrativ tak udělal své. Samotný plán příměří je z technického hlediska Bidenův a je už více než půl roku starý. Sám ho ale nedokázal prosadit a až Trumpův tlak nyní zřejmě pomohl. Pokud se podaří příměří prosadit, je to dílo obou prezidentů a zároveň mnoha vyjednavačů z Kataru, Egypta, Izraele, Palestiny i odjinud.

Co nastane po první fázi? Není rizikové, že o podmínkách se má začít vyjednávat až asi dva týdny po začátku klidu zbraní?  

V první fázi, která by měla trvat 42 dní by měl Hamás propustit 33 rukojmích, hlavně ženy (včetně vojaček), děti a civilisty, kterým je více než 50. Izrael za to propustí 30 palestinských vězňů za každého civilního rukojmího a 50 za každou vojačku. V této fázi by také mělo dojít k ukončení bojů a izraelská armáda by se měla stáhnout mimo obydlené území na okraj pásma Gazy. Palestinci by se v této fázi začali vracet na místa svých domovů, byť z řady zbyly jen trosky. Do pásma Gazy by se také v této fázi dostalo zásadnější množství humanitární pomoci.

Může být vyjednaná dohoda zárodkem pro budoucí trvalá urovnání v regionu?

To je opravdu velmi brzo předjímat. V každém případě je ale možné říci, že bez dohody o vyřešení budoucnosti Gazy, která by dbala ohled na zájmy jejích obyvatel, je jakákolov komplexnější funkční dohoda o uspořádání budoucích izraelsko-palestinských vztahů nemožná.

Trump si připsal zásluhy za dohodu o příměří mezi Izraelem a Hamásem, dá se ale očekávat, že ve svém druhém volebním období bude čelit nelehké situaci na Blízkém východě. Jaké výzvy má před sebou a jak se s nimi podle vás vypořádá?

Shrnul bych to asi takto: Nevypočitatelný prezident bude řešit situaci v nevypočitatelném regionu... V každém případě ale beru za jistý náznak optimismu, že právě v této chvíli byl Trump schopen spojit síly s Bidenem a přinést zatím nejreálnější možnost na ukončení konfliktu v Gaze. Byl to však opět projev jeho nevypočitatelnosti? Nebo bude skutečně konzistentně usilovat o mír v regionu? To se brzy dozvíme.

Turecký prezident Erdogan nabízí Kurdům v jedné chvíli olivovou ratolest i výhružku

Překlad článku, který dle mého názoru velmi přehledně ilustruje aktuální kontext vztahů mezi novým vedením Sýrie, Tureckem a Kurdy. 

Překlad je můj, ale dělaný narychlo ve volném čase, tedy alespoň tak, aby byl srozumitelný. Pokud chcete moji dobrovolnou blízkovýchodňárskou práci podpořit, můžete tak učinit systematičtěji zde či jednorázově tady.     

-----------------------

Perex: Turecký prezident se snaží usmířit s Kurdy, jejichž podpora je klíčová pro jeho další setrvání u  moci. To by také mohlo novému syrskému vůdci pomoci usnadnit dosáhnout jednoty Sýrie – ale cesta je plná překážek

Cvi Bar'el, 

31. prosince 2024; Analýza | Haaretz - originál článku zde (paywall)

Před více než dvěma měsíci, 22. října, „vybuchla“ v Turecku politická bomba. Vůdce pravicové Strany nacionalistického hnutí (MHP, alias "Šedí vlci") Devlet Bahceli na parlamentní schůzi navrhl, aby měl vůdce Kurdské strany pracujících (PKK) Abdullah Öcalan, který si odpykává doživotní trest odnětí svobody, umožněno předstoupit před parlament a oznámit, že "terorismus byl vymýcen a jeho organizace bude rozpuštěna".

Jednalo se o dramatické prohlášení, a to jak z hlediska obsahu, tak z hlediska načasování, zejména když jej pronesl Bahceli, který mává vlajkou nekompromisního boje proti PKK a který požadoval trest smrti pro Öcalana.

Bahceli, 76, koaliční partner prezidenta Recepa Tayyipa Erdogana, již dříve ohromil poslance tím, že demonstrativně přešel parlamentem, aby si potřásl rukou s poslanci prokurdské Lidové strany rovnosti a demokracie (DEM).

Abychom pochopili rozsah tohoto gesta, ekvivalentním gestem by bylo, kdyby ministr národní bezpečnosti Itamar Ben-Gvir veřejně objal poslance Ahmeda Tibiho nebo poslance Ajmána Odeha a navrhl propuštění Marwána Barghútího, pokud oznámí zastavení ozbrojeného boje.

Po jednom dni se však zdálo, že Bahceliho iniciativa nebude mít dlouhého trvání. Mohutný bombový útok, připisovaný PKK, na ústředí tureckého leteckého průmyslu, které vyrábí bezpilotní letouny, zabilo pět lidí a dvanáct zranilo, což návrh ohrozilo.

O několik dní později se ukázalo, že to byl ve skutečnosti dobře naplánovaný tah organizovaný v zákulisí Erdoganem, a že neměl v úmyslu nechat se teroristickým útokem zastavit.

Příznivci prokurdské Lidové strany rovnosti a demokracie (DEM) vyvěšují v Istanbulu vlajky s portrétem uvězněného vůdce Kurdské strany pracujících (PKK) Abdullaha Öcalana. Umit Bektas/Reuters

"Chceme vytvořit Turecko, kde terorismus neexistuje," prohlásil Erdogan a poté poprvé od března 2020 dovolil Öcalanovi rodině, aby ho navštívila ve věznici Imrali nedaleko Istanbulu, kde je vězněn od roku 1999.

To však byla jen předehra. Minulou sobotu a se souhlasem kabinetu navštívili Öcalana vysocí představitelé DEM a následně citovali jeho výrok: "Chtěl bych pozitivně přispět k tomuto novému přístupu Bahceliho a Erdogana... Jsem připraven udělat pozitivní krok…."

"Naše úsilí posune zemi na úroveň, kterou si zaslouží, a bude vodítkem pro demokratickou transformaci. Přinese dobu míru, demokracie a bratrství pro Turecko a celý region."

Krvavý boj mezi Kurdy a tureckou vládou, který začal v roce 1984 a jehož obětí je více než 40 000 lidí, nyní může dostat další šanci k vyřešení.  

Turecko zahájilo proces usmíření s PKK tajnými rozhovory v roce 2010, které byly téměř dokončeny, když Erdogan předložil návrh zákona nazvaný "Zákon o ukončení terorismu a sociální integrace", podle kterého mohou všechna ministerstva, která jsou k tomu oprávněna, vést hovory s PKK a jejím vůdcem Öcalanem.

Zákon uznal PKK jako partnera pro reformy, které se Erdogan snaží implementovat do vládních vztahů s kurdskou menšinou a PKK.

Zahrnoval také balíček návrhů pro členy PKK, kteří složí zbraně, omilostní děti a mladé muže, které PKK unesla, aby doplnila své řady o nové bojovníky, a navrhne rehabilitaci pro mladé aktivisty PKK, kteří "nemají na rukou žádnou krev".

Snahy o usmíření se však v roce 2015 zhroutily a Turecko přešlo do měsíce trvající smrtící ofenzívy proti tureckým a iráckým Kurdům. Tisíce lidí byly zabity a velké části Diyarbakiru, považovaného za hlavní město kurdského regionu v Turecku, byly zničeny.

Současný nový proces usmíření se otevírá za okolností, které by mohly pomoci uspět. Rychlý kolaps Assadova režimu v Sýrii vedený organizací Haj'át Tahrír aš-Šám pod vedení Ahmeda al-Šará (Abú Mohammad Al-Džaulání), a s tureckou pomocí, která proměnila Sýrii v turecký "protektorát", vytváří pro turecké a syrské vůdce složité výzvy, jejichž vyřešení bude vyžadovat několik strategických rozhodnutí.

Ambice Abú Mohammeda al-Šará vytvořit sjednocenou zemi se zastupitelskou vládou a jednotnou národní armádou, znamená dosažení dohod se všemi milicemi, zejména s kurdskými silami, které kontrolují severovýchodní oblasti Sýrie.

Poškozený plakát Bašára Asada. Omar Haj Kadour/AFP

Deklarativně již získal souhlas vůdce kurdských sil Mazlúma Abdiho, který v sérii rozhovorů oznámil, že jeho síly by měly být integrální součástí syrské armády a že považuje třímilionovou kurdskou menšinu v Sýrii za integrální součást syrského národa a státu.

Abdi má však pro sloučení několik podmínek, počínaje udělením zvláštního statusu kurdským okresům a požadavkem na politická jednání, která však zatím ještě nezačala.

Turecko bude muset dát al-Šaráovi zelenou, aby do syrské armády zahrnulo lidi z organizací, které definovalo jako "teroristické" a proti nimž bojuje a vyhrožuje dobytím jejich okresů východně od Eufratu jakmile obsadí většinu okresů od řeky na západ.

Abdi, charismatický vůdce, který prokázal velmi dobré schopnosti ve válce proti ISIS a stal se americkým spojencem, je připraven vyjednávat s Tureckem o budoucích vztazích. Turecko má však jednoznačnou podmínku – kurdské síly musí "složit zbraně, nebo budou s nimi pohřbeny," jak Erdogan hrozí. Začátek formuláře Konec formuláře

Uplatňování této hrozby však může al-Šaráa dostat do nebezpečné pozice tím, že z Kurdů udělá nepřítele, právě ve chvíli, kdy se snaží vytvořit národní konsensus. Turecko by však mohlo souhlasit s tím, že Abdi odstraní ze svých řad "externí strany" – tj. členy PKK, kteří přišli z Iráku a Íránu – a poskytne své zbraně nové syrské armádě a spokojí se s politickou strukturou, která bude partnerem syrské vládě.

Mazlúm Abdi v rozhovoru pro Reuters, Sýrie prosinec 2024. Orhan Qereman/Reuters

Abdi v rozhovoru pro noviny Asharq Al-Awsat uvedl, že síly PKK opustí Sýrii, až jakmile vojenské operace skončí.

Zdánlivě by usmíření mezi Tureckem a PKK, které je podmíněno tím, že Öcalan oznámí rozpuštění strany, mohlo vydláždit cestu k tureckému souhlasu s integrací syrských kurdských sil do syrské armády, zmírnit napětí na obou stranách hranice, a dokonce zmírnit hrozbu turecké invaze.

Tato optimistická vize však musí nejprve překonat zatěžkávací zkoušky. I když totiž Öcalan bude souhlasit s rozpuštěním PKK nebo alespoň jejím odzbrojením, neexistuje žádná záruka, že ho její členové poslechnou a složí zbraně.

Navíc, kromě ukončení ozbrojeného boje mají Kurdové, jak v Turecku, tak v Sýrii, v obou zemích nároky na podíl ze státních rozpočtů a na účast ve vládě.

Navíc, i když syrští Kurdové mohou poslat členy PKK pryč, výměnou za to požadují, aby se turecké síly stáhly z měst a vesnic, které dobyly, a umožnily kurdským obyvatelům, kteří uprchli nebo byli z nich vyhnáni, aby se vrátili domů.

Očekávají se proto dlouhá a vyčerpávající jednání. Otázkou je, jak se Kurdové zachovají, pokud jim bude jasné, že usmíření bude jednostranné a že syrská a turecká vláda nemají v úmyslu splnit jejich požadavky.

Koneckonců, PKK zažila podobný neúspěšný proces, a pro syrské Kurdy nebude lehké uvěřit, že Turecko stáhne své síly, protože je al-Šará dokáže přesvědčit či že nově zvolený prezident Donald Trump, Erdoganův přítel, donutí Ankaru k akci.

Ahmed Al-Šará v Damašku, konec prosince 2024. Khalil Ashawi/Reuters

Ale tváří v tvář všem těmto překážkám má Erdogan praktický důvod pokročit v usmíření s PKK a kurdskou menšinou ve své zemi, a to může mít rozhodující vliv. Jeho prezidentské období končí za tři roky a ústava mu zakazuje znovu kandidovat. Sedmdesátiletý Erdogan již oznámil, že má v úmyslu znovu kandidovat, "pokud si to národ bude přát".

Aby však mohl uplatnit "vůli lidu", musí změnit ústavu, což je proces, který vyžaduje třípětinovou většinu ze 600 poslanců, aby byl dodatek schválen v referendu (nebo dvě třetiny pro schválení bez něj).

Erdoganova koalice má v současné době pouze 321 křesel a Erdogan bude potřebovat podporu 39 opozičních poslanců. Ale většinou jsou to členové prokurdské DEM, u které Erdogan doufá, že si ji usmíří.

Zdánlivě jsou tři roky dlouhá doba, během níž se může stát hodně, ale Erdogan, který oslabil v předchozích volbách, nemá v úmyslu nechat čas jen tak uplynout a nepokusit se prosadit ústavní dodatek.

Erdogan bude v roce 2028 u moci 25 let, a pokud bude znovu zvolen, bude vládnout pravděpodobně nepřetržitě 30 let. Je-li k naplnění této ambice zapotřebí usmíření s Kurdy, pak není vyloučeno, že za to tuto cenu zaplatí.

--------------------------------

Seznam mých vlastních komentářů k dění v Sýrii po pádu Asadova režimu můžete najít tady. 

Slavojův koment k Sýrii tady.

Komentáře Marka Čejky k situaci v Sýrii po pádu Asadova režimu

• Komentáře pro ČT24 (Newsroom24, 15. 12. 2024) a TV Nova (8. 12., 9. 12. Televizní noviny) k situaci Sýrii
• Aktuální situace v Sýrii v rámci pořadu "Jak to vidí", ČRo 2, 11. 12. 2024
• Rozhovor k aktuální situaci v Sýrii, Deník N, 5. 12. 2024
• Podcast k situaci v Sýrii, SME, 11. 12. 2024
• Asad je u Putina. Politolog vysvětluje, co to znamená pro Rusko, Izrael a celý svět, Seznam Zprávy, 8. 12. 2024
• Politolog: Stabilní Sýrie s vládou islamistů? Pro Egypt a další země problém, Lidovky, 20. 12. 2024 

Stabilní Sýrie s vládou islamistů? Pro Egypt a další země problém (rozhovor pro LN)

Jak moc se vlastně letos změnil Blízký východ? Viděli jsme pád Asada, porážku Hizballáhu, izraelské obsazení pásma Gazy… Je to změna nevratná?

Dramatický vývoj zaznamenala letos hlavně centrální část Blízkého východu, ale zdaleka ne celý region. Za nejvýznamnější posun považuji nečekanou a bleskovou změnu režimu v Sýrii, protože ta tradičně patří mezi klíčové aktéry blízkovýchodního dění. Je ale příliš malý časový odstup na to, aby bylo tuto proměnu možné spolehlivěji vyhodnotit. Co se týká Hizballáhu, tak ten v současné době určitě poražen není. Je však výrazně oslaben, a navíc musí nyní řešit narušení své podpory od Íránu skrze syrské území. Gaza je nyní opravdu poměrně komplexně okupována Izraelem, ale to za cenu jejího přivedení k humanitární katastrofě. Navzdory tomu, že se objevují zprávy o vyjednáváních, je osud izraelských rukojmích stále nejistý a poražen není – částečně v podobném duchu jako Hizballáh – ani Hamás.

Budou se podle Tebe na Blízkém východě překreslovat hranice? Narážím tím na určité úvahy v Izraeli a také na možnou tureckou vojenskou operaci proti Kurdům.

O překreslování hranic centrálního Blízkého východu, které vychází z britsko-francouzské Sykes-Picotovy dohody z roku 1916, se mluvilo už v období Arabského jara po roce 2010. K žádné formální změně hranic de iure však nakonec nedošlo. De facto se ale vytváření „nárazníkových“, „bezpečnostních“ a dalších zón stalo pro země jako je Turecko či Izrael prakticky standardem. Nezapomínejme, že Turecko vždy umělo s Kurdy hrát dobře hru „rozděl a panuj“. Podívejme se třeba do sousedního Iráku, kde má Turecko s tamní kurdskou samosprávou čilé kontakty. Turecko tak bude nyní zřejmě potlačovat syrské kurdské síly navázané na PKK (radikální tureckou Stranu kurdských pracujících), ale je možné, že se s jinou částí syrských Kurdů dohodne. Scénářů je však více.    

Jak to dopadne se Sýrií? Je Džulání skutečně umírněný islamista a jaká je šance vybudovat skutečně demokratickou Sýrii? Nebo aspoň, že se neobnoví občanská válka?

To je pár týdnu po politické změně v Sýrii značně věštecká otázka. Navíc charakter budoucího syrského režimu není vedle islamistů v sakách jediná nejasná věc. Tou je celková stabilita země a závislosti Sýrie na jejích sousedech – hlavně na Turecku a Izraeli. Nový režim bude určitě oťukávat stále více také Írán a bude se snažit obnovit své vazby na syrské území. A ani země jako Saúdská Arábie, Egypt, Jordánsko či Emiráty nezůstanou v případě Sýrie stranou. Případná stabilizace Sýrie v režii islamistů – ať už demokratičtější či autoritativnější formou – by pro ně mohla znamenat jejich vlastní vnitropolitický problém. Proč? Protože právě tyto země se snažily během arabského jara opoziční síly zadupat do země.   

Dalším neuralgickým bodem je Izrael. Pokusí se izraelský premiér podle tebe anektovat palestinská území a je dvojstátní řešení v Izrael/Palestina definitivně mrtvé?

Netanjahuovský Izrael dává stále více najevo, že je schopen využít všech příležitostí vůči svým oslabeným rivalům. Navíc je také patrný dlouhodobý posun na izraelské politické scéně směrem k posilujícímu vlivu radikální náboženské pravice. Ministři typu Ben Gvira a Smotriče byli ještě před dekádou v Izraeli považováni za okraj politického spektra. A dnes vedou klíčová ministerstva. Pokud tak bude i nadále docházet k synergii mezi nimi a mezi sekulárními politiky typu Netanjahua, kteří touží po nekončící politické moci, bude to pro charakter izraelské politiky a demokracie obrovský problém. Anexe je z pohledu Izraele proveditelná u řídce osídlených Golanských výšin, ale daleko méně u Palestinci hustě osídlené Gazy či Západního břehu. Ukazuje se, že na tom mnoho nezmění ani posilování izraelské osadnické politiky, jejímž dlouhodobým účelem byla mimo jiné postupná proměna demografie těchto území. A odhaduji, že „dvoustátní řešení“ bude zřejmě i v budoucnu politické zaklínadlo, ale nikdo si už nebude příliš schopen představit, jak bude v praxi vypadat…      

Co bude s Hamásem – zdá se, že pořád existuje. Uzavře s ním nakonec izraelská vláda nějaký mír?

Dokud bude palestinská společnost zbídačována tak, jak se tomu například děje během probíhající vojenské operace v Gaze, tak tu nadále bude velký potenciál pro existenci Hamásu nebo jemu podobných skupin. Ty zde totiž už od 70. let systematicky sbírají podporu nejen prostřednictvím radikalismu a terorismu, ale výrazně i skrze svoji sociální politiku, kterou jsou ve spojení s akumulovaným hněvem a frustracemi části běžných Palestinců schopny přetavit ve velmi stabilní politický program.

Írán je teď oslabený, zejména akcemi Izraele. Myslíš, že se vzpamatuje a opět bude regionální mocností soupeřící s Izraelem a Saúdskou Arábií?

Írán bude muset za stávající situace určitě přehodnotit své priority a regionální strategie. I on je schopný slevit ze svých ideologických plánů a jednat pragmaticky. A mimochodem napětí mezi ním a Saúdskou Arábií už nemá zdaleka takovou úroveň eskalace, jako tomu bylo například ještě před pěti, deseti lety. Souvisí to i s jistými posuny v saúdské politice a svou roli zde sehrála i Čína, která se pro Írán a Saúdy stala z dlouhodobé perspektivy ekonomicky atraktivní.

A jak s Blízkým východem zamává Donald Trump. Bude se tam vůbec angažovat, nebo bude pokračovat v postupném faktickém odchodu USA z oblasti?

Trumpa sice můžeme soudit podle jeho prvního prezidentského období, ale zároveň stále v mnohém představuje těžko odhadnutelného hráče. Je mu obvykle přisuzován spíše izolacionistický přístup, na jehož základě se budou USA na Blízkém východě angažovat maximálně tam, kde jsou nějaké jeho osobní zájmy. To je typicky třeba Saúdská Arábie nebo Izrael. Pomůže ale Trump dosavadním kurdským spojencům zkrotit Turecko? Bude se intenzivněji angažovat v protiíránské politice? Na to dnes nezná jednoznačnou odpověď možná ani on sám.

-MČ-  

Vyšlo na Lidovkách 20. 12. 2024, tázal se Marek Hudema

Zatykač který rozděluje

Jeruzalém, květen 2024 (foto: Marek Čejka)

Uběhl už více než rok od 7. října 2023, kdy se nejdelší z moderních blízkovýchodních konfliktů – izraelsko-palestinský – rozhořel pro brutálním teroristickém útoku Hamásu nezvykle silně. Šlo o největší vzplanutí násilí od tzv. druhé intifády (2000-2005), která paralyzovala mírový proces, který se úspěšně rozběhl v 90. letech. Období po jejím ukončení se dostalo hlavně do režie Benjamina „Bibiho“ Netanjahua. Ten se v roce 2009 podruhé stal premiérem a od té doby vládne s krátkou přetržkou doposud. Pomiňme nyní jeho autoritativní tendence na domácí scéně, které vyvolaly v nedávné době obří protesty izraelské veřejnosti. Paralyzovaný mírový proces Netanjahuovy vlády prakticky pohřbily. S Palestinci rozehrál hru „rozděl a panuj“, u níž se domníval, že když od sebe výrazně oddělí palestinská území Západního břehu ovládané Fatahem a pásmo Gazy vedené Hamásem, oslabí to Palestince natolik, že přistoupí na jakékoliv jeho podmínky. Metodou „cukru a biče“ však také posiloval napětí mezi oběma palestinskými hnutími. S Hamásem tak čas od času válčil, ale zároveň mu z Kataru transferoval obrovské finanční částky. Hamás se však nevyvíjel podle Bibiho představ, což vyústilo právě v obrovské bezpečnostní selhání. To umožnilo masový průnik ozbrojenců z Hamásu do Izraele právě 7. října 2023, který stál životy 1200 Izraelců, převážně civilistů. 

Tvrdý izraelský odvetný zásah proti Hamásu byl za této situace očekávaný. Málokdo ale tušil, jaká mimořádně brutální bude. Za absence jakéhokoliv zásadnějšího plánu řešení budoucnosti Gazy začaly vojenské operace, jejichž důsledkem bylo plošné a disproporční ničení civilní infrastruktury doprovázené obrovskými ztrátami na životech civilního obyvatelstva – dnes již kolem 45 tisíců, mezi kterými výrazně převažují ženy a dětí, v naprosté většině civilisté. Začalo být zřejmé, že celé obyvatelstvo asi dvou a půl milionového pásma Gazy začíná být stále více vystaveno kolektivnímu trestu. Útoky izraelské armády na civilní infrastrukturu, blokáda dodávek základních potřeb, včetně jídla, vody a léků či dokonce útoky na řádně označené humanitární pracovníky, měly takový charakter, že bylo zjevné, že jsou zamýšleny jako součást bojových operací a vedou ke zbytečnému utrpení či smrti.  

Mezinárodní trestní soud (ICC) v Haagu je mezinárodní instituce pod záštitou OSN, která má jurisdikci vyšetřovat a stíhat válečné zločiny, zločiny proti lidskosti a genocidu na územích států, které přistoupily k tzv. Římskému statutu. Palestina, zahrnující Západní břeh, východní Jeruzalém a Gazu, k němu přistoupila v roce 2015. I když Izrael statut nepodepsal, ICC považuje Palestinu za členský stát, a proto má jurisdikci nad zločiny spáchanými na jejím území, bez ohledu na státní příslušnost podezřelých.  

Zatykače na nejvýznamnější osobnosti na obou stranách, které nesou dle názoru soudu zodpovědnost za potenciální válečné zločiny, byly podány na základě vyšetřování podnětů z předchozích let a eskalace konfliktu po 7. říjnu 2023. V rámci svého mandátu shromáždila prokuratura ICC důkazy, včetně svědectví, satelitních snímků, videí a dalších materiálů. Na podporu svého návrhu využila také poradenství panelu nezávislých expertů v oblasti mezinárodního humanitárního a trestního práva, což mělo zajistit objektivitu a právní oporu návrhů.

Zatykač nebyl vydán pouze na izraelského premiéra Netanjahua, ale také na jeho bývalého ministra obrany Galanta a dále na několik klíčových vůdců palestinského hnutí Hamás: Sinvára a Deifa, což jsou velitelé Hamásu z Gazy přímo zodpovědní za útoky 7. října 2023, a dále pak také na jeho exilového politického vůdce Haníju.  

V mezidobí mezi návrhy na zatykače na tyto osoby Izrael zlikvidoval všechny tři palestinské vůdce (jen u Dejfa nebyla tato skutečnost jednoznačně prokázána). Když tak byly zatykače v listopadu 2024 definitivně podány, zbyla z pětice podezřelých jen dvojice Netanjahu a Gallant.

Zatykače vyvolaly velkou mezinárodní pozornost i kontroverze. Řada zemí prohlásila, že je bude respektovat. Vždyť je ostatně vydala stejná soudní instituce, která vydala zatykače na ruského prezidenta Putina či súdánského prezidenta al-Bašíra. Izraelská strana je ale jednoznačně odmítla a Netanjahu i další označili krok ICC za „antisemitský a absurdní“.

Zatykače mají řadu aspektů. Ty právní jsou zřejmé a ilustrují snahu o dosažení spravedlnosti ze strany ICC na zásadě zásady „padni komu padni“, při které si před mezinárodním právem může být rovný jak terorista, tak i demokraticky zvolený politik, který však zaštítil páchání válečných zločinů. Z praktického hlediska komplikuje vydání zatykačů mezinárodní cestování obviněných, protože by mohli být v jakémkoliv z členských států ICC zadrženi a předáni ICC. 

Jsou zde však i politické souvislosti, která mohou mít dopad na fungování samotného mezinárodního práva. Pokud členské státy potenciálně nebudou zatykače respektovat, případně si vyberou jen selektivní respektování (např. Putin ano, Netanjahu ne) může to mít obrovský dopad na kredibilitu a (ne)vynutitelnost mezinárodního práva. To je přitom založeno hlavně na dobrovolném plnění ze strany států. V éře vzestupu stále autoritativnějších populistů, kteří se více objevují i v politice západního světa – a mezinárodní závazky jsou pro ně často jen cárem papíru – nebude mít mezinárodní právo rozhodně na růžích ustláno. Jak tedy budou nakonec zatykače vynuceny (či naopak) napoví hodně o charakteru budoucího světového řádu. Ten se buď více přimkne k mezinárodním právním normám, nebo naopak k politické vůli a cílům světových politiků.

-MČ- 

V   Vyšlo v Katolickém týdeníku 51/52, 17.-30. prosinec 2024 

Komu se hodí syrský blitzkrieg?

Pád syrského režimu vedeného stranou Baas v čele s Baššárem Asadem je zásadní – a značně nečekaná a mimořádně rychlá – geopolitická změna v oblasti. V posledních měsících se Sýrie objevovala v pozornosti médií převážně jen v souvislosti s eskalací napětí mezi Íránem a Izraelem. Sýrie totiž představovala významný logistický uzel pro Írán a podporu jeho spojenců – hlavně pak Hizballáhu. Ten se v uplynulých měsících ponořil do intenzivního – a značně sebedestruktivního – konfliktu s Izraelem. Málokdo ale ve stejný čas bedlivěji sledoval dění na severu Sýrie, kde se již delší dobu v guvernorátu Idlib připravovala ofenzíva povstaleckých skupin. Ty si pak jen počkaly na správný strategický moment, kdy byli spojenci Asadova režimu výrazně oslabeni. Nešlo jen o zmiňovaný Hizballáh, ale také o Rusko a Írán, které Asadovi zachránily krk v době syrské revoluce v letech po roce 2011. Rusko je však nyní plně vytíženo boji na Ukrajině a Írán k jeho dlouhodobě komplikované ekonomické situaci přitížilo nedávné angažmá v konfliktu s Izraelem.

Tím, kdo naopak nejvíce z ofenzívy profituje, je Turecko, na které jsou povstalecké skupiny ze severu Sýrie více či méně navázány. Turecká podpora těchto arabských proxy-spojenců se datuje právě od let syrské revoluce. Spojuje v sobě více strategických zájmů erdoğanovské zahraniční politiky:

- Vytváří tlak na kurdské ozbrojené skupiny v oblasti severní Sýrie a oslabuje tak jejich vliv.

- Bleskový úspěch povstalců do jisté míry napravuje pozici Turecka v regionu, neboť jeho ambiciózní zahraničněpolitické plány během arabského jara příliš nevyšly. Dnešní bleskové vítězství tureckých proxy-spojenců na celém syrském území však výrazně posílilo celkovou tureckou geopolitickou roli v regionu centrálního Blízkého východu.

- Stávající situace má pro Turecko i jeden velmi praktický význam: Sýrie zbavená Asada vytváří reálnou možnost na návrat syrských uprchlíků, kterých je v Turecku několik miliónů a představují dlouhodobou ekonomickou i sociální zátěž.      

Turecko je tedy minimálně z krátkodobého hlediska hlavní vítěz současného syrského blitzkriegu. Mnoho Syřanů, hlavně těch co byli nuceni před asadovským režimem uprchnout, se dnes oprávněně raduje. Režim exprezidenta byl ze všech aktérů syrské občanské války jednoznačně nejrepresivnější. Budoucnost Sýrie však i po svržení Asada zůstává otázkou, protože klidnější a svobodnější vývoj země je sice jednou z odpovědí, ale zdaleka ne jedinou. Dnešní povstalecké skupiny jsou značně kontroverzním mixem protiasadovských sil nejrůznějšího charakteru od sekularistů až po radikální islamisty. Sám jejich vůdce Muhammad Al-Džaulání má svou minulost v syrské odnoži Al-Káidy jako její emír. Z amerického pohledu je dokonce definován jako „globální terorista zvláštního významu“ na jehož hlavu je vypsána odměna 10 miliónů dolarů. Na druhou stranu – nebylo by to poprvé, kdy se Američané i jiné západní země dokázali s radikálními islamisty dohodnout. Vzpomeňme si mudžáhídů v Afghánistánu 80. let, kteří tehdy – nedlouho předtím, než část z nich zformovala Al-Káidu a Tálibán – byli podporování Američany v duchu studenoválečné logiky. Je také třeba zmínit, že i sám Al-Džaulání radikálové a on sám se pokusili rebrandovat na umírněnější opozici. Zdali se stala jejich proměna reálnou, nebo jde spíš o taktizování, se Syřané velmi brzy dozvědí. Syrské obyvatelstvo také není složené jen z oponentů režimu, takže řada Syřanů má obavy z nějaké formy odplaty a může zamířit do exilu.

Co se týká izraelsko-syrských vztahů, není budoucí pozice obou aktérů nyní jasná. Zcela aktuální geopolitická změna je z pohledu Izraele pozitivní, protože výrazně narušila íránské aktivity v regionu a podporu Hizballáhu. Syrští rebelové Írán často nenávidí, nejen proto, že podporoval Asadův režim, ale v případě džihádistů hraje roli i jejich teologický odpor vůči šíitům.

Na druhou stranu domnívat se, že by si sunnitští rebelové padli do náruče s Izraelem je poměrně utopická. Pokud zůstanou tureckými spojenci i nadále, získá Erdoğan, který dnes tak často hřímá proti Izraeli, velmi silnou páku. Izrael se sice domnívá, že umí s islamisty hrát své hry – vzpomeňme třeba jen nedávné Netanjahouvo zprostředkování obrovských finančních částek pro Hamás, které hnutí proudily z Kataru. Ty měly být nástrojem Netnajahuova „rozděl a panuj“ zaměřeného proti snahám o vznik Palestinského státu. Ve stejnou dobu však už Hamásníci spřádali plány na 7. říjen 2023.

Budoucí zahraniční politika Sýrie bude nyní v prvé řadě záležet na stabilizaci vnitropolitické situace. Pokud se jí rebelům podaří dosáhnout – ať už politicky a konsenzuálně, případně násilím – tak až poté se budou více věnovat zahraniční politice. A jedním z klíčových témat pro jakoukoliv syrskou vládu je návrat strategických Golanských výšin, které obsadil Izrael v roce 1967 a později je anektoval. A těžko se lze domnívat, že by z tohoto požadavku slevil muž, jehož jméno je Al-Džaulání. To je totiž odvozeno právě od arabského názvu Golanských výšin, odkud pocházeli jeho rodiče, kteří je museli opustit právě po šestidenní válce v roce 1967.

-MČ-

Vyšlo v Deníku N, 9. 12. 2024

Jaké dopady by mohly ty aktuální události mít na Blízký Východ a co to znamená pro Osu odporu? 

Je to velká geopolitická změna. Asadův režim byl důležitou složkou tzv. Osy odporu a v jejím rámci důležitým íránským spojencem v regionu. V praxi to bude to pro Írán bude znamenat minimálně logistické problémy z hlediska zásobování Hizballáhu, které šlo přes syrské území. Další velký podporovatel toho Asadova režimu bylo Rusko, které má základny na syrském pobřeží a jejich osud je teď nejasný. 

Co znamená tento vývoj pro konflikty jako je válka na Ukrajině nebo v Izraeli?

Co se týče Ukrajiny, lze obecně říct, že zvýšená vojenská aktivita v Sýrii a nutnost chránit Asadův režim zatěžovala ruskou armádu. Pokud Rusové v Sýrii zůstanou, budou tam mít vždy dislokované jednotky, které by mohly využít jinde, tedy i na ukrajinské frontě. Budoucnost jejich přítomnosti v Sýrii je nyní nejasná.   

No, a co se týká izraelsko-palestinského konfliktu, tak tam je to do jisté míry trochu neznámá. Syrští rebelové mají dost negativní vztah k izraelskému nepříteli č. 1 Íránu hlavně proto, že podporoval Asadův režim. Na stranu druhou asi taky nebudou příliš otevření k Izraeli, byť asi za stávající situace budou primárně řešit vnitrostátní dění, nikoliv nějakou eskalaci s okolím. Pro jakoukoliv budoucí syrskou vládu ale zůstává na stole například otázka Golanských výšin, které Izrael anektoval. Z hlediska Izraele je také určitě významné omezení íránské logistiky pro Hizballáh skrz syrská území a obecně oslabení íránského vlivu v post-asadovské Sýrii.

Proč Asadovi nepomohl nikdo z jeho dřívějších spojenců, Hizballáh ani Írán či Rusko? 

Írán je dlouhodobě v poměrně komplikované situaci. Jednak ekonomicky, ale také v kontextu eskalace napětí s Izraelem a tím, jak Izraelci  v nedávných bojích narušili jeho logistické a bojové kapacity. Íránský spojenec v Libanonu – Hizballáh – bude nyní v ještě větších problémech.   

Rusko se svým spojencem Asadem v uplynulých měsících příliš spokojeno nebylo, Pro současné Rusko nebyla už priorita podpora nespolehlivého spojence Asada, ale je dnes v prvé řadě zaneprázdněno válkou na Ukrajině.  

Mluvilo se o tom, že do Sýrie míří také šíitské proasadovské milice z Iráku, jakou měly roli?

Tak ty jsou také navázány na íránský vliv v Sýrii a podporu Hizballáhu. To je stále ta stejná linie Osy odporu, na kterou jste se ptala. 

Když se přesuneme k budoucnosti Sýrie, co od rebelů očekáváte? Stojí za nimi poměrně násilná minulost. 

Na toto dnes není jednoznačná odpověď.  Jsou tu různé scénáře, od stabilizace Sýrie a nalezení konsenzu, u kterého rebelové předají moc civilní vládě.  

Opakem toho by byla konfrontace, spor mezi různými rebelskými frakcemi navzájem. Do této chvíle byly víceméně sjednocené proti Asadovu režimu. Je ale také možné, že teď začnou navzájem bojovat o moc. Velké území je také pod kontrolou Kurdů, kteří nemají s povstalci úplně dobré vztahy. V Sýrii existuje spousta konfliktních linií, které mohou oživit nedořešené konflikty občanské války. 

Když zmiňujete Kurdy, co pro ně ta situace znamená, jaké jsou jejich vztahy s rebely a jak se vůbec k té ofenzivě stavěli? 

Jak jsem zmínil, jejich vztah s rebely není nějak zvlášť dobrý. Důležité frakce rebelů jsou totiž podporované Tureckem. A Turecko je obecně proti posilování kurdské politické role v oblasti, včetně Sýrie. Může ale dojít k nějaké pragmatický dohodě, rozdělení moci a podobně, ale zároveň také mohou napjaté vztahy eskalovat do konfliktu mezi rebely a kurdskými silami. 

Politici hodně mluví také o migraci, jaký vliv by převrat mohl mít na příliv a odliv migrantů? 

Zase záleží na scénáři. Ale už teď velká část syrských uprchlíků vítá současný vývoj a řada z nich by ráda vyrazila zpátky domů. Určitě však ne všichni. Ta válka trvá dlouhou dobu a řada z nich nějakým způsobem zapustila kořeny v exilu.   

I proto je celá rebelská akce dost navázaná na turecký vliv,  protože v Turecku je největší syrská uprchlická komunita, která je dlouhodobě velkou zátěží pro tureckou ekonomiku. Velký počet syrských uprchlíků pojmulo také Jordánsko, Libanon nebo západní Evropa, například Německo. 

A dá se předpokládat, že by Sýrii naopak někdo opustil?

I to je možné, protož v Sýrii samozřejmě bylo stále i dost podporovatelů Asadova režimu. To tedy může vést k exilu tady lidí, kteří ho nějakým způsobem podporovali nebo se obávají nového syrského režimu a vlivu rebelů z různých důvodů obávají. 

-MČ-

Rozhovor vyšel na Seznam.cz 8. 12. 2024 a tázala se Magdalena Maňáková

Přehledně kontext vývoje Sýrie do dnešních dní

Myslím přehledná prezentačka, na které průběžně pracuju od r. 2011

Poslední aktualizace je z 8. 12. 2024

Dá vám kontext vývoje Sýrie od pozdní Osmanské říše, až po svržení baasistického režimu rodiny Asadů a info o syrské opozici.

Link na ni najdete zde.

Ke kontextům blízkovýchodních konfliktů

Asi půlhodinový rozhovor pro HNtelevíziu hlavně pak ke kořenům konfliktů mezi Izraelci, Palestinci a Libanonci.

Výraz odpovídá ranním hodinám, nicméně podařilo se tam zmínit alespoň pár nadčasových kontextů.

Podcast Světoví: Írán - Izrael - Hizballáh

 Po roce zase pozvánka do fajného brněnského podkástu. 

Likvidace Jahjá Sinwára

Sinwárova smrt je symbolickým bodem v současném konfliktu mezi Hamásem a Izraelem, neboť byl jednoznačným a neodiskutovatelným hlavním vůdcem Hamásu v Gaze, který nesl navíc hlavní zodpovědnost za plánování teroristického útoku ze 7. října 2023. 

Jeho role po izraelské invazi do Gazy, která začala v druhé polovině října 2023, není úplně jasná. Musel se skrývat a jeho komunikační možnosti byly v rámci postupující vojenské operace stále omezenější. Z tohoto období je o jeho činnosti jen několik stručných informací. Po likvidaci exilového vůdce Hamásu Ismáíla Haníji 31. července 2024 byl zanedlouho hlavní orgánem (šúrou) Hamásu zvolen Sinwár jako hlavní vůdce hnutí. Šlo ale opět spíše o symbolickou volbu, protože Sinwárovy možnosti byly v té době v rámci bojů ještě více omezeny. Již delší dobu se také spekulovalo, že byl při některém izraelském bombardování vážně zraněn, nebo zabit. Zpráva o jeho likvidaci během boje v severní části Rafáhu, ke kterému došlo při rutinní izraelské patrole ze 17. 10. 2024, tak se tak ve světle výše uvedeného jevila poměrně překvapivá.

Vzhledem k tomu, že se Sinwárův reálný vliv jevil v době likvidace už spíše jen symbolický, otevírá to řadu otázek nejen ohledně budoucnosti Hamásu (ten v minulosti přežil systematické likvidace ještě důležitějších vůdců, než Sinwár), pro který nemusela být likvidace Sinwára z praktického hlediska za dané situace až takovým "game-changerem".

A otázky samozřejmě zůstávají i ohledně vysoce kritizované strategie aplikované během izraelské vojenské operace v Gaze. Ta totiž zdaleka nezasahuje jen militanty a vůdce Hamásu, ale především civilní obyvatele Gazy.   

Blízký východ rok po 7. říjnu 2023

Nejvýznamnější osobnosti dění na Blízkém východě rok po 7. říjnu 2023

• Cena za politické přežití Netanjahua může být vysoká, Seznam, 7. 10. 2024 
• Síla radikálů a dvojí metr západu. Co všechno ukázal rok od 7. října?, Voxpot. 7. 10. 2024
• Blízký východ rok po 7. říjnu, Deník N, 6. 10. 2024 
• Irán aj Izrael sa obávajú čo z toho môže byť, tvrdí expert rok po útoku Hamasu, SME, 7. 10. 2024
• Rozhovor ČRo Interview plus o situaci na Blízkém východě rok po 7. říjnu 2023  7. 10. 2024
• Debata na Masarykově univerzitě (společně s J. Krausem), 7. 10. 2024 

Jaké mohou být důsledky likvidace šéfa Hizballáhu

Likvidace Hasana Nasralláha je mimořádně silným zásahem do struktur Hizballáhu. Izraelcům se ho podařilo eliminovat evidentně na základě dlouho připravované zpravodajské operace, v jejímž rámci získali Izraelci kontrolu nad pohybem nejvýznamnějších vůdců hnutí. Součástí celé akce byl zjevně i nedávný „pagerový“ útok. 

Všechny tyto operace nesporně výrazně ochromí funkčnost hnutí. S velkou pravděpodobností ho ale nezničí ani nevykoření. 

Doprovodným jevem těchto likvidací byly i mimořádně vysoké ztráty libanonských civilistů, kteří se v okamžik likvidace nacházeli nevědomě v blízkosti velitelů. Tyto civilní ztráty budou z izraelského oficiálního pohledu jistě interpretovány jako „akceptovatelné“. Ze strany Libanonců však mohou být vnímány diametrálně opačně. Důsledky tohoto vnímání můžou mít v dlouhodobějším horizontu z pohledu Izraele nezamýšlené (či nedomyšlené) dlouhodobé konsekvence v podobě radikalizace částí libanonské společnosti a přílivu nových generací členů hnutí. 

Na stranu druhou, zatímco izraelské metody likvidace radikálů děsí libanonskou společnost jako celek, samotný Hizballáh v libanonské společnosti není zdaleka tak populární jako třeba ještě před dvěma dekádami. Různé části velmi fragmentované libanonské společnosti tak mohou reagovat na smrt samotného Nasralláha různě. Řada Libanonců tak může pocítit i určitou úlevu, neboť důsledky konfliktů Hizballáhu s Izraelci nedopadaly zdaleka jen na toto hnutí, ale dotýkali se Libanonu jako celku a zathovali do konfliktu s Izraelci i ty, kteří Hizballáh nepodporovali.     

 

Co je možné srovnat s minulostí

Nebyla to první izraelská likvidace generálního tajemníka Hizballáhu. Již v únoru 1992 byl při izraelském útoku zabit v pořadí druhý generální tajemník hnutí Abbás Al-Músáví (v pořadí první generální tajemník Al-Tufajlí stále žije).

Boj vůči Izraeli je jednou z podstat hnutí, nicméně Hizballáh a jeho osobnosti se nějakým způsobem odlišují a také vyvíjejí v čase. Músáwí byl považován v kontextu hnutí spíše za pragmatičtější osobnost. Hasan Nasralláh, který ho vystřídal, se ukázal jako daleko ideologičtější, radikálnější a charismatičtější. Svou pozici upevňoval v čele hnutí mimořádně dlouhé období 32 let. V něm posílil spolupráci s íránským a syrským režimem (tomu pak významně pomohl přežít i mimořádně krvavou válku v Sýrii 2011–2020). Írán byl - společně s brutálním  charakterem izraelské vojenské okupace Jižního Libanonu - klíčovým faktorem vzniku hnutí v první polovině 80. let. Zároveň ale Nasralláh přispěl i k tomu, že se z Hizballáhu stalo autonomní libanonské hnutí a nebyl vazalem svého íránského patrona.   

Z dlouhodobého hlediska se Hizballáh pod vedením Hasana Nasralláha stal silnější a efektivnější organizací, což se ukázalo na pozdějších aktivitách hnutí, včetně účasti ve válce proti Izraeli v roce 2006 a během zmiňované přítomnosti Hizballáhu v Sýrii na podporu syrského režimu.

Většího pragmatika tak v roce 1992 vystřídal radikál Nasralláh, který byl postupem času stále nebezpečnější. A to může být i scénář po likvidaci Nasralláha. Je ale třeba brát v potaz, že technologická superiorita Izraele od počátku 90. let mimořádně vzrostla a jakýkoliv nový vůdce hnutí bude v daleko větším ohrožení, než jeho předchůdci a jejich nejbližší podřízení v uplynulých dekádách. Je tak dost dobře možné, že Hizballáh bude nyní podrobnosti o svém vedení úzkostlivě tajit, případně ho může více decentralizovat, jeho část přenést do exilu atd.  

Z bezprostředního krátkodobého hlediska vedla likvidace Nasralláhova předchůdce Músáwího k zesílení „tradičních“ raketových útoků Hizballáhu na izraelské cíle. Ty následují i nyní po likvidaci Nasralláha.

S menším či větším odstupem pak přišly po smrti Músávího krvavé útoky na izraelské civilní cíle v zahraničí. Hlavně pak dva útoky v Buenos Aires: Již v březnu 1992 došlo k útoku na izraelskou ambasádu v Argentině (29 mrtvých) a v roce 1994 pak na židovské komunitní centrum AMIA (85 mrtvých a v obou případech stovky zraněných).  

Není vyloučené, že se Hizballáh pokusí něco podobného nyní zopakovat.

Shrnutí

Likvidace nejvyššího osobnosti hnutí Hizballáhu nepochybně přinese očekavané krátkodobější důsledky v podobě systematičtější paralýzy hnutí. 

Z dlouhodobého hlediska však může přinést důsledky nezamýšlené. Současná likvidace nejvyššího velitele Hizballáhu je sice spojena i s eliminací vysokého počtu dalších vysokých a zkušených velitelů, a tedy s ještě větším omezením akceschopnosti hnutí. Ale i zde se nabízí jeden důležitý precedent. Vztahuje se k Hamásu, hnutí s do jisté míry podobnou ideologií a strukturou jako Hizballáh. Pokud se totiž podíváme na příklad izraelských likvidací nejvyšších představitelů Hamásu v průběhu druhé intifády (2000-2005), tak i tehdy byla zlikvidována celá garnitura stratégů, zakladatelů a „polních“ velitelů hnutí: kromě duchovního vůdce hnutí, charismatického šejcha Jásína, i Abdelazíz Rantísí, Saleh Šaháda a řada dalších. Po necelých dvou dekádách tu však je - v době právě před jedním rokem - evidentně zregenerovaný a mimořádně radikální Hamás, který byl schopen uskutečnit teror 7. října 2023.

Na rozdíl od Hamásu je navíc Hizballáh v mnoha ohledech dlouhodobě vůči Izraeli v daleko výhodnější pozici (geograficky, z hlediska jeho zahraniční spolupráce a její efektivity, z hlediska počtu členů atd.).

Otázka, zda bude po likvidaci velkého části svého vedení Hizballáh zničen, nebo nikoliv – přičemž z dlouhodobého hlediska se v druhém případě může z Hizballáhu stát dokonce ještě nebezpečnější protivník Izraele než doposud – tak rozhodně nezmizela ze stolu.

-MČ-

"Pagerový útok" a aktuální vývoj na frontě Izrael-Hizballáh

Izraelské údery v Libanonu během minulého týdne – jednalo se o sofistikovaný útok prostřednictvím explozí pagerů, vysílaček a proběhly i nálety na Bejrút a další místa – mimo jiné zabily další elitní velitele Hizballáhu spojené s jeho speciálními jednotkami Radwán. Po nedávné likvidaci Fuáda Šukra šlo nyní o Ibráhíma Akíla a Ahmeda Wahbiho. To vše zvýšilo riziko rozšíření konfliktu na Blízkém východě zatím na nejnebezpečnější úroveň za celý uplynulý rok. Hizballáh je nyní zahnán do situace, kdy je nucen reagovat, což zase dává možnost Izraeli uštědřit mu další těžké rány. Hizballáh sice stále vede stoupenec tvrdé linie hnutí Hasan Nasralláh. Ten však postupně v současném konfliktu přichází o všechny zkušené velitele. 

V podstatě celé mezinárodní společenství – včetně USA, ale třeba také Íránu – si nepřejí, hlavně vzhledem k vlastní vnitropolitické situaci (USA: prezidentské volby, Írán: dlouhodobě špatná ekonomická situace + těžké mezinárodní sankce) další eskalaci konfliktu. Nicméně izraelský premiér Benjamin Netanjahu právě těchto momentů využívá – do značné míry z důvodů vlastního vnitropolitického přežití – k eskalaci situace, během které by protivníkům uštědřil ještě více ponižujících úderů.       

Řada lidí na Západě se rozplývala nad sofistikovaností „pagerové“ operace Mosadu. Jednalo se skutečně o bezprecedentní akci, která byla namířena vůči dlouhodobému izraelskému nepříteli, hnutí Hizballáh. Ve skutečnosti však velmi tvrdě zasáhly i libanonské civilisty. Technické detaily byly popsány na mnoha místech. Zkusme se ale podívat na tuto a další izraelské akce v Libanonu i z jiných úhlů a také jakou roli hraje v Libanonu vlastně Hizballáh a co to vše vlastně znamená.  

Zdroj: Daily Mail

Hizballáh a Hamás - podobnosti a rozdíly 

Hizballáh je každopádně velmi tvrdý hráč - v současnosti zřejmě nejlépe vyzbrojený radikální nestátní aktér na  - kterého je určitě v mnohém možné srovnat s Hamásem, zároveň ale mezi oběma hnutími existuje množství rozdílů. Má podobnou ideologii, do určité míry strukturu. Má bojové jednotky, které se však na rozdíl od Hamásu nepotýkají jen s Izraelem, ale v nedávné době také tvrdě válčily s Islámským státem a dalšími radikálně islamistickými organizacemi v Sýrii. Má rovněž, podobně jako Hamás, civilní křídlo.

Je zde ale také řada podstatných rozdílů: Hizballáh nejsou většinově sunnitští Palestinci, ale jeho stoupenci jsou především libanonští šíité. Vznikl též v jiném kontextu – v polovině 80. let v průběhu mimořádně krvavé libanonské občanské války v reakci na izraelskou okupaci jižního Libanonu (1975–1990).

Kontext vzniku a fungování Hizballáhu

Bývalý izraelský premiér Ehud Barak, který se i války v Libanonu účastnil jako generál, to komentuje velmi sebekriticky: „Když jsme vstoupili do Libanonu, tak tam žádný Hizballáh nebyl. Šíité na jihu nás vítali rýží a květinami. Byla to naše přítomnost v Libanonu, která Hizballáh vytvořila“. Příčiny vzniku Hizballáhu byly složitější, než popisuje Barak – klíčovou roli hrál např. íránský vliv – ale je pravda, izraelská brutalita během invaze 1982 sehrála při jeho vzniku zásadní roli. Z pohledu Izraele byl tvrdý postup v Libanonu navíc i strategická chyba, protože část libanonské populace z řad křesťanů a šíitů tehdy brala Izrael jako spojence. Tuto možnost svou následnou politikou vůči Libanonu prakticky nadobro ztratil. I v dobách „míru“ si totiž dělal Izrael z Libanonu své bojiště. Časté narušení suverenity izraelskými stíhačkami, rozsáhlá špionáž, deklarovaná okupace malé části libanonského území i solidarita s osudem Palestinců, dávaly takřka permanentní záminku Hizballáhu k protiizraelským akcím. Naopak libanonská armáda je nejen v dnešním dění upozaděna a dlouhodobě se nepodílí ani na žádných protiizraelských akcích. V tomto ohledu ji pak supluje právě Hizballáh, který jako jediný čelí izraelským vojenským úderům. Tím si získává i větší popularitu mimo libanonskou šíitskou komunitu, tedy i mezi částí sunnitů, křesťanů a drúzů. I tak má ale Hizballáh v libanonské společnosti daleko větší množství oponentů než podporovatelů. Těm však nezbývá, než se s mocným „státem ve státě“ smířit.

Problematický osud Libanonu

Libanon je dvakrát menší než Izrael. Nachází se dlouhodobě v obrovských ekonomických a politických problémech, které ohrožují křehkou rovnováhu po ukončení občanské války.  Potýká se stále s důsledky izraelských bombardování a ostřelování, války v Sýrii, která do něj přivedla miliony uprchlíků, obřího výbuchu amoniaku z roku 2020, de facto zhroucení bankovního systému, korupce, sektářského politického systému, který způsobuje dlouhodobou politickou paralýzu země a řady dalších hrozeb. V tomto chaosu nahrazuje civilní křídlo Hizballáhu často pro řadu šíitů, kteří jsou tradičně nejchudší složkou libanonské společnosti, dysfunkční státní sociální systém. Velká část jeho členů se žádných bojových operací neúčastní a z hlediska mezinárodního práva nejsou tak legálním cílem. Řada lidí navázaných na civilní křídlo navíc ani vůbec nemusí být členy hnutí.  Vzpomeňme si na případ českého fotbalového trenéra, který před rokem 2015 trénoval Racing Club Bejrút. I tento klub byl pod kontrolou Hizballáhu. Kdyby tam byl i dnes, dost možná by pagery vybuchly i v jeho blízkosti.    

Explozi pagerů stále halí řada nejasností. Tato zařízení neměli u sebe totiž vysocí představitelé Hizballáhu, ale byly rozptýleny hlavně v nižších hierarchiích hnutí, často v civilním křídle. Mimořádně však zasáhly zraněními, a někdy i úmrtími, zcela náhodné civilisty na místech jako byly supermarkety či nemocnice. Kupříkladu exploze vysílačky, která proběhla o den později po výbuchu pagerů, explodovala na pohřbu dítěte, které zahynulo při výbuchu pageru o den dříve.  

Celá akce sice může působit pro člověka neznalého situace v regionu jako z pohledu Hizballáhu mega-blamáž a naopak obrovské izraelské vítězství. To však platí jen v krátkodobé rovině taktické, nikoliv strategické. Hizballáh je mezi libanonskou společností většinově nepopulární, máloco ji však sjednotilo proti Izraeli tak, jako právě tento útok. Ten je mj. experty na mezinárodní právo považován za mimořádně zákeřný a spadající pod porušení mezinárodněprávního protokolu o zakázaných konvenčních zbraních („Protokol o minách, nástražných a jiných zařízeních“), jehož smluvní stranou je také Izrael. Podle některých analytiků splňuje útok špatnou selektivností, nerespektováním principu proporcionality s plošným účinkem na civilisty kritéria tzv. státního terorismu.   

Další souvislosti "pagerového" útoku

V každém případě ale podobně bezprecedentní útoky snižují laťku toho, co je v moderních konfliktech akceptovatelné, o výrazných pár čísel níže. Představme si nyní třeba myšlení ruských stratégů: Pokud je pro Západ akceptovatelné, že takhle může proti „svým“ teroristům postupovat „největší demokracie Blízkého východu“, zařídíme se podle toho i my proti teroristům „našim“ (a mezi ně může v dnešních ruských představách hypoteticky patřit i Česko). Začnou se nyní lidé bát svých chytrých telefonů, sportovních vysílaček, notebooků a dalších zařízení? Nebo se dokonce budou obávat i těch, které patří náhodnému kolemjdoucímu či člověku, který nakupuje vedle vás v supermarketu?

"Ocelová pěst" versus "Hearts and minds"

Desetiletí zkušeností z konfliktů na Blízkém východě ukazují, že podobné akce možná vyhrávají PR bitvu a pozvednou na moment popularitu politiků, kteří za nimi stojí – v tomto případě Netanjahua. Nevyhrávají však válku. Hnutí jako Hizballáh však mají obrovskou schopnost regenerace a tvrdé údery jim z dlouhodobého hlediska přinášejí spíš mučednickou auru a popularitu. Podobně jako v Gaze, ani v Libanonu nezničí nepřátelská hnutí tvrdá síla. Na té mj. pohořela izraelská strategie v Libanonu od roku 1982. Vždyť při vší izraelské sofistikovanosti je tu po desetiletích vzájemného potýkání stále Hizballáh jako mimořádně silný a motivovaný arcinepřítel. Naopak modernější protipovstalecká strategie „Hearts and minds“ usiluje o získání důvěry a loajality civilního obyvatelstva za minimalizace násilí a prostřednictvím zlepšení jeho životních podmínek. To pak postupně izoluje a marginalizuje militanty. Tato strategie je samozřejmě pracnější, ale například její využití při řešení vleklého konfliktu v Severním Irsku zafungovalo.   

Dnes se ale zdá, že protiválečná písnička izraelského rockera Zeeva Tene „Každý den jsem bombardoval Bejrút“, bude obrazně znít v uších těžce zkoušených Libanonců ještě hodně dlouho.  

-MČ-                                           

22. 9. 2024

Hrozí na Blízkém východě velká válka?

O víkendu došlo k dalšímu ostřelování mezi Izraelem a libanonským hnutím Hizballáh. Ten navíc útok označil za „počátek odvety“ za zabití svého vysoce postaveného činitele. Jak velká je podle vás nyní šance, že dojde k eskalaci tohoto konfliktu a vypukne regulérní válka mezi Izraelem a Libanonem? 

Potenciálních scénářů vývoje je víc, ale mám za to, že je to stále pokračování téže hry mezi Izraelem na straně jedné a Íránem s Hizballáhem (který mj. často jedná autonomně a bez povelů z Íránu) na straně druhé, která začala nedlouho po 7. říjnu 2023. To znamená že se tito aktéři spíše testují, co si mohou vůči druhé straně dovolit, ale nechtějí velkou konvenční válku. Někdy přitvrzují - to jsme viděli teď o víkendu - jindy deeskalují. Pokud by vývoj měl skutečně přerůst ve válku, zřejmě by k tomu došlo. Jenže pro všechny znepřátelené strany je to současné různě intenzivní vzájemné "okopávání" z různých důvodů výhodnější než otevřený střet. 

Úder na Izrael dlouhodobě slibuje také Írán. Proč k němu prozatím nedošlo? 

Íránské možnosti jsou oproti izraelským, které mají navíc přímou podporu USA a nepřímou od některých arabských zemí, dost omezené. Írán si to dobře uvědomuje, že pokud by k otevřenějšímu konfliktu s Izraelem došlo, bude tahat za výrazně kratší část lana. Také íránská ekonomika je na tom dlouhodobě špatně a válka by to ještě zhoršila. Ale ani izraelské možnosti boje proti Íránu nejsou - mj. vzhledem ke geografické vzdálenosti - vůbec jednoduché.    

Konfliktu by mohlo předejít uzavření příměří v Pásmu Gazy. Jak moc je reálné, že se příměří dočkáme v nejbližších týdnech? Proč se z vašeho pohledu stále nedaří příměří dojednat, přestože na něm mají zájem všechny zúčastněné strany? 

Popravdě si nejsem nadějemi na nějaké blízké a funkční příměří vůbec jistý. Zde se jako velký problém jeví Netanjahu, kterému pokračování konfrontace s nepřáteli prodlužuje jeho vlastní politické přežití. Naposledy to bylo dobře vidět na likvidaci Haníji z diplomatičtějšího křídla Hamásu. No a na místo Haníji pak nastoupil radikál par excellence Sinvár, který je navíc zodpovědný za teroristické útoky ze 7. října... Budeme si myslet, že je to lepší partner pro vyjednávání a že takovýto vývoj Netanjahu netušil..???  

Pokud by opravdu vypukla rozsáhlejší válka mezi Izraelem, Libanonem a Íránem - co by to pro daný region znamenalo? Jak by to dolehlo na Izrael politicky a ekonomicky? Posílilo by to pozici premiéra Benjamina Netanjahua? Co by to znamenalo pro Evropu?

Já se domnívám - a také doufám - že v dohledné době spíše nevypukne. Ale jak jsem zmiňoval, scénářů je více. A velká válka na Blízkém východě by nebyla konečném důsledku výhrou pro nikoho z toho, koho zmiňujete. 

Může případná eskalace konfliktu na Blízkém východě ovlivnit i další geopolitické události jako je např. válka na Ukrajině nebo prezidentské volby v USA?

Tak v dnešním globalizovaném světě se samozřejmě i oddělená dění prolínají daleko více, než dříve. Takže ano, ale jen v míře omezené.   

Odpovědi byly použity v článku v deníku E15, 30. 8. 2024

Pro kontext izraelsko-íránských vztahů a napětí mrknětě na:

Co může znamenat likvidace exilového šéfa Hamásu?

Když se díváme na dnešní likvidaci exilového vůdce Hamásu Ismáíla Haníji z hlediska úplně obecného, je možno na ní nahlížet optikou výrazného úspěchu Izraele v oslabení Hamásu, protože šlo o nejvyššího exilového představitele hnutí s velkou zodpovědností za jeho činnost. 

Jenže pak se nabízejí i pohledy z hlediska celkové dynamiky konfliktu v Gaze:  

Z dlouhodobé perspektivy byl Haníja chápan - a dlouho i ze strany Izraele - jako pragmatičtější tvář Hamásu. Nejen že měl v Kataru sídlící Haníja už delší dobu napjatý vztah s Jahjá Sinwárem, hlavním vůdcem Hamásu v Gaze, což byl také hlavní architekt útoků ze 7. říjnu 2023. Haníja se stal také v období po teroristickém útoku důležitou osobností v jednáních o příměří a výměně izraelských rukojmích. Likvidace Haníji tak posílí pozici daleko destruktivnějšího Sinwárova křídla - a to prodlouží konflikt v Gaze. A to je možná nejdůležitější - protože právě prodlužování konfliktu napomůže Netanjahuovi udržet se déle u moci.  

Jakýkoliv vůdce Hamásu - včetně celé generace duchovních vůdců, politických leaderů i polních velitelů, kterou Izrael už dříve zlikvidoval - byl vždy nahraditelný. To bude platit i u Haníji - a případně i u Sinwára a dalších, pokud je Izrael zlikviduje v budoucnu. Navíc to sebou nese zmiňovaný efekt posílení "hardline" křídla Hamásu, se kterým lze stěží jednat. A to je evidentně součástí zmiňované Netanjahuovy strategie oslabování možnosti vyřešit konflikt v Gaze diplomacií.  

Izrael nyní ukázal (o čemž se mj. přesvědčilo před pár dny i hnutí Hizballáh), že má stále kapacitu provádět efektivně tzv."targeted killings" vybraných důležitých vůdců nepřátelských organizací či států. Jakkoliv má i tato strategie řadu velmi sporných momentů, jeví se daleko efektivnější než plošné ničení Gazy doprovázené ohromnými civilními ztrátami a utrpením. Určitě je pak na místě otázka, proč Izrael nepoužil "targeted killings" mnohem dříve - a namísto toho raději obrátil velkou část Gazy v hromadu trosek, kde - i jen čistě z izraelského pohledu - bude řada z přeživších daleko snadnějším cílem pro budoucí radikalizaci.

Zde možno sledovat přednáškový seriál o vývoji hnutí Hamás.

Hizballáh a raketový útok na Golanských výšinách

Dotazy do rozhovoru pro LN, 30. 7. 2024

Jaká je nyní role Hizballáhu v konfliktu mezi Izraelem a Hamásem?

Hizballáh je komplexní libanonské šíitské hnutí, přičemž klíčovou součástí jeho politiky je už od poloviny 80. let profilace na konfliktu vůči Izraeli. I Hizballáh má různé fáze vývoje, ale kontext současného konfliktu v Gaze výrazně využil k vyostření vztahů s Izraelem. Vzhledem k tomu, že nejde o palestinské hnutí, dost bych jeho aktivity - podobně jako u jemenských Húsíjů - odděloval od pozic Palestinců. Jedna věc je propaganda Hizballáhu, druhá věc pak zájmy, motivace a vnější podpora jeho i jemu podobných aktérů.   

Je podle vás pravděpodobná přímá válka Izrael vs Hizballáh v rozsahu jako s Hamásem? To by bylo možné?

Při případné pozemní operaci na půdě Libanonu se Izrael ocitá na značně odlišném válčišti než v Gaze - a to jak z hlediska charakteru symetrie konfliktu, tak i geograficky a geopoliticky. O tom se ostatně Izrael už vícekrát přesvědčil, a nakonec se vždy z Libanonu stáhl. Takže při tom nejtvrdším scénáři vývoje bych očekával něco ve smyslu izraelských odvet z roku 2006, založených na leteckých/raketových útocích. I takový konflikt byl brutální, ale ne tolik jako ten pozemní z roku 1982.  

Symbol drúzů na jednom
z domů ve vesnici Madždal Šams
(foto MČ) 

Je neobvyklé, že pravděpodobný viník Hizballáh útok popírá? Proč to dělá? 

Jedno z vysvětlení je, že se Hizballáh může pokoušet zakrýt blamáž, protože se trefil tak trochu lidí ze spojeneckého režimu. Drúzská vesnice Madždal Šams totiž leží na Izraelem okupovaných Golanských výšinách a řada z jejích obyvatel si ponechala syrské občanství. Příliš se tak nemluví o reakci syrského režimu a zda-li ho to motivuje jeho spojenci Hiballáhu vyčinit. Že se rakety - zvláště ty neřízené, jako byla právě ta co dopadla v Madždal Šams - často netrefí do zamýšlených cílů, je velmi časté. U izraelských raket v Gaze můžeme podobné důsledky vidět dokonce u řady střel řízených...      

Jaká je role drúzů v izraelské společnosti? Je rozdíl, když raketa trefí přímo židy nebo drúzy?

Náboženská tradice drúzských komunit nařizuje být loajální státu na jehož území žijí. To je také důvod proč většina z drúzů přímo na izraelském území židovskému státu loajální a řada z nich nastupuje i k izraelským ozbrojeným složkám. Jenže vesnice Madždal Šams leží na okupovaném syrském území a řada z jeho obyvatel zůstává loajální Sýrii. 

Obecně když konflikt konflikt zasáhne arabsky mluvící obyvatele Izraele (kam patří i drúzové), většinou si izraelská propaganda nenechá uniknout příležitost zdůraznit ve stylu: "barbarskost protivníka je taková, že jedná bez ohledu na životy vlastních lidí".       

Golanské výšiny a vesnice Madždal Šams

Hlava XXII. v Gaze

Více než půl roku od začátku války v Gaze nejsou stále na obzoru nějaké jasnější scénáře vývoje, které nastanou, až válka skončí. Takovouto situaci na sklonku roku 2023 málokdo předpokládal. Rozlohou velmi malý a pravidelně geometricky tvarovaný region Gazy, který má pouhých 365 km2 (Praha má 496 km2), a není navíc geograficky nijak komplikovaný, protože se jedná o písčitou nížinu na březích Středozemního moře. Ze začátku se tedy zdálo, že se bude jednat o několikadenní, maximálně několikatýdenní, záležitost. Přesto se jedna z technologicky nejvyspělejších armád světa dostala do problémů. Pásmo Gazy sice postupně obsadila od severu až ke městu Rafah, které se rozkládá na obou stranách hranice pásma Gazy a Egypta, ale že by byl Hamás u konce s dechem, zatím není vůbec zřetelné. Hamás odpaluje čas od času salvy raket na Izrael – někdy i z míst, která byla už „vyčištěna“ izraelskou armádou. Podobně tak i nejvyšší vůdcové militantních operací Hamásu stále unikají a jsou zřejmě ukryti někde ve stovky kilometrů dlouhém labyrintu chodeb a tunelů pod písčitým povrchem Gazy.  

V ulicích Jeruzaléma (červen 2024)

Míra destrukce, která tuto vojenskou operaci provází, je obrovská. Teroristický útok Hamásu ze 7. října 2023 způsobil bezprecedentní utrpení Izraelců a solidaritu velké části světa. Mnoho aspektů charakteru izraelské vojenské operace v Gaze, která se naplno rozjela na konci loňského října však přineslo nekončící bolest zase pro Palestince z Gazy. K nim se tak výrazná část solidarity světa přesunula. 

Izraelská armáda se v Gaze uchýlila k vojenské doktríně „Dahíja“, používané v asymetrických konfliktech s nestátními ozbrojenými aktéry typu Hamásu či libanonského Hizballáhu. Při ní jsou často komplexně – a bez ohledu na obrovské civilní ztráty – ničeny i civilní cíle, které jsou či mají potenciál být využívány nepřítelem. Autorem pojmu samotného označení vojenské doktríny je izraelský generál Gadi Eizenkot, který byl až do poloviny června 2024 členem izraelského válečného kabinetu. Název byl inspirován jménem bejrútské čtvrti Dahíja, která byla v roce 2006 v odvetném útoku proti Hizballáhu těžce poškozena izraelským bombardováním. Využívání podobných metod asymetrického válčení Izraelem, spojených s ničením civilní infrastruktury, jde však mnohem hlouběji do historie – viz například izraelská strategie během války v Libanonu v roce 1982. A hlubší původ izraelských vojenských a protipovstaleckých postupů je možné vysledovat dokonce i v tvrdých protiteroristických operacích Britů během existence mandátu Palestina (1923–1948). Tyto strategie se obvykle ukázala úspěšné jen z krátkodobého hlediska. Dlouhodobě se však proti jejich proponentům obracely: Britové opouštěli v roce 1948 mandát s velmi pošramocenou pověstí nejen u Arabů, ale i u Židů. A tvrdé izraelské angažmá v Libanonu v roce 1982 ochránilo severní hranici Izraele jen nakrátko. Navíc přispělo ke vzniku Hizballáhu.   

Využívání civilních infrastruktur je jednou z taktik Hamásu, která dává Izraeli záminku k aplikaci „Dahíje“. Přitom obě strany své strategie navzájem dobře znají a jsou schopné jich velmi dobře využít k mobilizaci vlastní i vysvětlit ji svým podporovatelům. Izrael navíc operuje s faktem, že v dnešní Gaze není vždy jasná hranice mezi tím, kdo je pouhý civilista a kdo už má vazby na Hamás. Podobně tak Izrael kalkuluje s faktem, že Hamás může využívat v terorismu a bojích i některé dospívající děti. Vzniká tak cyklický kruh mimořádně destruktivního násilí, přičemž oběťmi této „Hlavy 22“ jsou nyní už několik měsíců hlavně civilisté v Gaze. Ti představují – ať jde prakticky o jakoukoliv definici bojovníka Hamásu – většinu z dnes už více než 37 000 mrtvých. Zatímco ozbrojenci Hamásu jsou v médiích prakticky neviditelní, PR Izraele a jeho armády nesmírně utrpělo třeba už jen příspěvky, které někteří izraelští vojáci v Gaze zveřejňují na svých sociální sítích.  

Ozbrojené křídlo Hamásu je více než půl roku trvající vojenskou operací v mnoha ohledech oslabeno, ale jeho fragmenty projevují neutuchající vůli bojovat a nevzdat se. To v očích premiéra Benjamina „Bibi“ Netanjahua a izraelské armády tak stále vytváří důvod pro pokračování v kontroverzní vojenské strategii. Přesto však nemá izraelský premiér bianco šek na její neomezené prodlužování. Izraelský válečný kabinet se totiž v polovině letošního června rozpadl, poté, co z něj odešli Benny Ganc a zmiňovaný generál Eizenkot. Oba reprezentovali ve válečném kabinetu opoziční alianci Národní jednota vedenou právě Gancem. Ten dal Netanjahuovi nedávno ultimátum, které určil na letošní 8. červen, jako hranici dokdy musí „Bibi“ podpořit Gancův šestibodový strategický plán: 

1. Dosáhnout návratu izraelských rukojmích vězněných Hamásem. 

2. Zásadně omezit nadvládu Hamásu nad Gazou, demilitarizovat ji a získat nad teritoriem izraelskou bezpečnostní kontrolu.

3. Vytvořit mezinárodní civilní mechanismus správy Gazy, včetně amerických, evropských, arabských a palestinských prvků, které by sloužily jako základ pro budoucí alternativu, kterou nebude ani Hamás a palestinský prezident Abbás.  

4. Navrátit obyvatelstvo severního Izraele (ohroženého konfliktem s Hizballáhem) do jeho domovů do 1. září 2024 a zajistit situaci v regionu západního Negevu sousedícím s Gazou (Poznámka: severní hranice Izraele a posílený konflikt s Hizballáhem je dalším velmi napjatým bodem dnešního dění).  

5. Pokročit v normalizaci se Saúdskou Arábií jako součástí procesu vytvoření aliancí proti Íránu a jeho spojencům.

6. Přijmout rámec pro vojenskou službu pro všechny (tady hlavně ultraortodoxních) Izraelců.

Bylo celkem zjevné, že pro Netanjahua nebude splnění tohoto plánu realistické. Přesto celkem přehledně vymezuje, jaké jsou základní požadavky jádra izraelské opozice, což může determinovat k čemu může teoreticky dojít, pokud by „Bibi“ z nějakého důvodu o svoji politickou moc přišel. Ten se jí však dlouhodobě a tvrdošíjně – a nutno říci, velmi úspěšně – drží. K tomu, aby uspěl však musí vybalancovávat i stranu svého kabinetu, na které sedí ultrapravicoví ministři reprezentující nejtvrdší jádro izraelských osadníků. Jedná se hlavně o Itamara Ben Gvira a Becalela Smotriče. Ti se po Gancově odchodu z válečného kabinetu dožadovali zahájení politiky obnovení osadnické činnosti v Gaze i přímo vlastního vstupu do válečného kabinetu. Zde pro upřesnění doplňuji, že šlo prakticky jen o šestičlenný orgán ustavený ve specifickém válečném stavu. Tyto požadavky byly i pro Netanjahua přes čáru, takže na tlak ultrapravicových ministrů zareagoval jeho poněkud šalamounským rozpuštěním. 

Vnitropolitická izraelská situace se tak prakticky vrátila do politických kolejí před 7. říjnem, kdy byl Ganc předsedou izraelské opozice. Zároveň je zjevné, že válečný kabinet bude i nadále fungovat, avšak spíš neformálně – což v praxi znamená, že bude založen hlavně na komunikaci mezi Netanjahuem, ministrem obrany Joavem Gallantem z Likudu (který má však s premiérem dlouhodobě komplikovaný politický vztah), ministrem strategického plánování Ronem Dermerem z Likudu a Arje Dérim, hlavní osobností vládní strany Šas (byť Déri stojí kvůli korupčnímu skandálu mimo vládu). Konzultovat však už Bibi nebude ani Gance ani Eizenkota, ale zřejmě ani extremistické ministry. Jejich podpora však zůstává klíčová pro politické vážky Netanjahuova přežití v čele vlády, kdy právě oni představují potřebné hlasy v Knesetu, která „Bibimu“ zaručují nadpoloviční podporu poslanců. Toho jsou si dobře vědomi. Zároveň jde ale i o jistou hru, ve které i Ben Gvir dobře ví, že pokud by Bibiho vládě svým odchodem podrazil nohy, zřejmě už nikdy by nebyl do žádné vládní koalice přizván. A Netanjahu naopak ví, k jaké hranici až může zajít, aby si „bengvirovce“ přespříliš neznepřátelil. Jde tedy o symbiózu, která nejradikálnější pravicovou vládu v izraelské historii může udržet ještě nějaký čas u moci.   

Ben Gvir - záchranný pás Netanjahua
(billboard v Tel-Avivu, červen 2024)

Katastrofa způsobená válkou v Gaze je komplexní na mnoha úrovních, přičemž židovské Izraelce dnes nejvíce tíží osud unesených a zároveň i stále zvětšující se počet padlých vojáků (od 7. října 2023 jich přišlo o život více než 750). Ostatně jde dnes už o druhou nejdelší válku v izraelské historii (tou první je stále válka za nezávislost z let 1948-49). Protesty izraelské veřejnosti proti vládě se tak postupně svou intenzitou vracejí k období před 7. říjnem 2023. Tehdy probíhaly mohutné protivládní demonstrace, které však nesouvisely s Gazou ani jiným konfliktem s Palestinci, ale s Netanjahuovou antidemokratickou soudní reformou. 

Minulý týden jsem se vrátil z Jeruzaléma a zaznamenal jsem mj., že požadavky na návrat unesených jsou v dnešním Izraeli všudypřítomné, a to ať už více oficiálními postery, tak i řadou různých neformálních graffiti, nápisů a po domácky zhotovených plakátů. Zároveň je však mezi většinou židovských Izraelců cítit odtrženost od osudu Palestinců a utrpení prostých lidí v Gaze. Například ve Východním Jeruzalémě, kde žijí velké arabské komunity obyvatel, si zdejší lidé podobným způsobem oběti z Gazy připomínat nemohou.  Ze strany izraelských úřadů by jim totiž hrozily problémy. 

Bez ukončení utrpení Gazanů a zároveň vytvoření reálných perspektiv pro ně však Hamás zřejmě nikdy zničen a poražen nebude. „Nezničitelnost“ tohoto extremistického hnutí je dána do značné míry právě dlouhodobě špatnou izraelskou politikou vůči Gaze, a aktuálněji pak formou probíhající vojenské operace. Hamás dobře ví, jak má různých podob útlaku vlastního obyvatelstva využívat. Pokud se tedy izraelská strategie vůči Gaze v budoucnu zásadně nezmění, militanty Hamásu možná na čas tvrdá vojenská operace oslabí, ale „zmizí“ jen zdánlivě. Na základě děsivých zkušeností ze současné války je zde totiž více než kdy dříve možnost, že část současné generace nezletilých z Gazy může být zárodkem další generace radikálů. 

Sama společnost Gazy musí pracovat na své proměně, ale nesmíme zapomínat, že jsme stále v prostředí asymetrického konfliktu. A při jejich řešení je vždy o něco důležitější přístup té silnější strany. Izrael by tak měl po válce svůj přístup ke Gaze zásadně změnit. Avšak nikoliv v rovině větších represí a další a sofistikovanější izolace Gazy – ale věcně v tom smyslu, aby přispěl k deeskalaci a deradikalizaci Gazy. Pokračování ve starých chybách by totiž přineslo jen další rovinu „nekonečnosti“ izraelsko-palestinského konfliktu.   

-MČ-  

Redakčně zkrácený text vyšel v Deníku N, 20. 6. 2024