Izrael a Írán: Od studené k horké válce

Válka v Gaze, která začala nedlouho po teroristickém útoku Hamásu 7. října 2023, mimořádně dramaticky eskalovala nejen izraelsko-palestinský konflikt, ale i řadu dalších střetů, které Izrael vede s různými nestátními aktéry – jako je libanonský Hizballáh, jemenští Hútíjové či některé irácké milice.  Zároveň však významně posílila jednu mezistátní konfliktní rovinu: izraelsko-íránský konflikt, který se z podoby dlouholeté „studené války“ přesunul do otevřené „horké“ fáze. Důkazem byl izraelský útok na íránský konzulát v Damašku v dubnu 2024 a následná odveta Teheránu. Napětí poté sice poté částečně deeskalovalo, ale letošního 13. června opět nabylo mimořádně nebezpečné dynamiky – poté co Izrael zaútočil na íránské vojenské a jaderné cíle a zabil i řadu civilistů, odpověděl Írán raketovou baráží, která si rovněž vyžádala řadu lidských životů. Vzájemné izraelsko-íránská konfrontace pokračuje i v době psaní tohoto textu (poté co vyšel, vstoupilo právě v platnost příměří).

Izraelský premiér Benjamin Netanjahu dlouhodobě zdůrazňoval tzv. „íránskou jadernou hrozbu“. Známá je jeho fotografie z Valného shromáždění OSN v roce 2012, kde ukazuje stylizovaný nákres íránské bomby, údajně z 90 % dokončené. Írán však dodnes žádnou jadernou zbraň nezkonstruoval. Z dnešního pohledu se však nabízí otázky: Kde udělali ajatolláhové z Íránu chybu? Nebo že by Netanjahu záměrně manipuloval veřejnost? Jeho politická dráha je klamáním nechvalně proslulá. Navíc v samotném Izraeli byl premiér Netanjahu mnohokrát obviňován, že využívá ozbrojené konflikty – ať už s Hamásem, Hizballáhem nebo Íránem – jako prostředek k udržení vlastní moci.  Před 7. říjnem čelil v Izraeli masovým protestům kvůli snaze omezit nezávislost soudnictví. Demonstrace dosáhly bezprecedentní síly a jeho vláda se tehdy ocitla pod mimořádným tlakem. Následná eskalace konfliktů mu však politické přežití velmi ulehčila.   

Nejen izraelský, ale i západní diskurz často redukuje Írán na „největšího sponzora terorismu“ a někdy dokonce na „zlo, které je třeba odstranit“. Takováto démonizace úmyslně zamlčuje fakta, že je režim z hlediska své struktury je složitější, než jak jej západní média často vykreslují. To ovšem neznamená, že by nebyl represivní a autoritářský. Například brutální potlačení protestů po smrti Mahsy Amíní v roce 2022, diskriminace žen, novinářů i některých etnických menšin ilustrují jeho tvrdost. Klíčovou roli v této brutalitě hrají Revoluční gardy – nejen jako domácí bezpečnostní složka, ale i jako nástroj expanze vlivu v regionu.

Na stranu druhou však obsahuje íránský politický systém i řadu prvků vnitřní politické soutěže a demokracie. V Íránu probíhají volby (byť silně režimem kontrolované), existují zde mocenské frakce i prostor pro neoficiální kritickou diskusi mezi běžnými lidmi.  Rovněž ve srovnání s některými dlouholetými spojenci Západu – například Saúdskou Arábií – působí íránský režim vnitřně uvolněněji. Saúdové například dlouhodobě podporovali sunnitský extremismus, včetně Al-Káidy. Írán také podporuje své šíitské milice, ale ty většinou bojují v regionálně ohraničených konfliktech, nikoliv globálně jako Al-Káida či ISIS, proti které tytéž milice často bojovaly. 

Otázka, zda může být režim svržen vnějším konfliktem, je nejednoznačná. Historie spíše ukazuje, že vnější tlak režimy a obyvatelstvo konsoliduje. Navzdory vnitřní frustraci byl íránský režim v krizových momentech schopný mobilizovat nacionalismus, resentiment vůči Západu i historické ponížení z dob imperiálního vměšování. Takovým bylo například americkou CIA podporované svržení íránského premiéra Mossádeka v roce 1953. 

Donald Trump začal například vyhrožovat evakuací Teheránu. Zjevně ale nechápe, že právě hlavní město je také centrem liberální íránské společnosti a kritiky režimu. Naproti tomu o městech jako Kom či Mašhad apod., kde žijí tvrdí stoupenci režimu, Trump mlčí. Vůbec totiž Íránu nerozumí. 

Americký vliv v době prezidentství Donalda Trumpa je stále poněkud nevypočitatelný. Ač se prezident prezentuje jako izolacionista a „mírotvůrce“, jeho odstoupení od jaderné dohody s Íránem v roce 2018 situaci eskalovalo. Ve svém druhém období však začal paradoxně vyjednávat o návratu k podobné dohodě a připomněl i svou dřívější kritiku záměru bombardovat Írán. Nedlouho po izraelském útoku však začal zvažovat účast USA na bojových operacích proti Íránu, načež v noci na 22. června skutečně proběhly americké bombové útoky na íránská jaderná zařízení.   

Je vidět, že válka v Gaze přestala být pouze lokálním konfliktem – stala se katalyzátorem změn v celém regionu. Pro Netanjahua je nástrojem odvrácení pozornosti od vnitřních krizí, pro Írán prostředkem k mobilizaci veřejnosti doma a v části muslimského světa. A pro Spojené státy je celá věc dilematem a varováním, které může vést k podobnému chaosu a zmaru, jako přinesly jejich intervence do Iráku, Afghánistánu a Libye. Ty skončily krvavým chaosem a americkým stažením, doprovázeným astronomickými ekonomickými ztrátami. Dlouhodobý mír na Blízký východ zkrátka nepřinesou bomby, ale hlavně odvážná diplomatická řešení a mírové procesy, podobné těm, které pomohly ukončit konflikty v bývalé Jugoslávii či v Severním Irsku, které se svou logikou mnohým konfliktům na Blízkém východě velmi podobaly.    

MČ

Mírně zkrácená verze textu vyšla v Katolickém týdeníku č. 26-27, 24.-30. června 2025.

Írán a Severní Korea

Krátký rozhovor k postoji Trumpovy administrativy k Íránu a Severní Koreji a ke vztahu mezi oběma zeměmi, který byl začleněn do tohoto článku. 

Velvyslankyně USA v OSN Nikki Haley nedávno řekla, že pokud se nebudou řešit prohřešky Íránu proti jaderné dohodě hned, může se z něj brzy stát stejné nebezpečí, jako je dnes Severní Korea. Mohla by mít pravdu? Jak nebezpečný Írán podle Vás je?

Postoj Nikky Haley i Trumpovy administrativy vůči Íránu je od samého počátku jednoznačně tvrdší, než postoj Obamovy administrativy, takže současná slova Haley nepřekvapí. Charakter íránského a severokorejského režimu je v mnoha ohledech odlišný - ten první je teokratickou republikou, která kombinuje principy ší´itské islámské vlády s demokracií, zatímco druhý totalitární sekulární diktaturou. Už jen tato stručná charakteristika vypovídá, že Severní Korea je v mnoha aspektech kontroverznější a brutálnější. 

To samozřejmě neznamená, že řada prvků íránské politiky není sporných a je také pravda, že oba dva režimy mezi sebou udržují dlouhodobý kontakt a jisté druhy pragmatické spolupráce. 

Podobný přístup, jaký dnes uplatňuje Trumpova administrativa, se podobá kontraproduktivní rétorice Bushovy administrativy o "ose zla". V konečném důsledku může totiž přispět k ještě většímu sblížení Severní Koreje a Íránu, což mohou ve svůj prospěch využít například Čína a Rusko.    

Po projevu amerického prezidenta Donalda Trumpa v OSN Írán otestoval balistickou raketu typu Choramšár, Co to podle Vás znamená? Bylo to "jen" varování pro Trumpa, nebo začátek toho, o čem mluvila Nikki Haley?

Írán se snaží dlouhodobě chovat jako regionální velmoc a odpálení rakety mělo být symbolickou demonstrací této ambice a zároveň vyjádřením vzdoru proti Trumpově politice - a konkrétněji pak právě vůči jeho projevu v OSN. 

Co by se mohlo stát, pokud Trump nedoporučí prodloužení platnosti jaderné dohody, a ta tím pádem spadne ze stolu?

O osudu dohody zvané JCPOA (Joint Comprehensive Plan of Action/Společný komplexní akční plán) z roku 2015, která vstoupila v platnost v následujícím roce, nerozhodují jen USA a Írán, neboť dohoda je vícestranná: Jsou do ní zapojeny také Velká Británie, Francie, Čína, Rusko a Německo. Ostatní signatáři JCPOA mají k Íránu vesměs pozitivnější vztahy než současná Trumpova administrativa.   

Mohl by tedy Írán být časem tak nebezpečný, jako je dnes Severní Korea, nebo se s ním dá přece jen snáze domluvit než s Kim Čong-unem?

Velký rozdíl mezi oběma zeměmi je mimo jiné ten, že Severní Korea disponuje jadernými zbraněmi od roku 2006, zatímco Írán žádné nemá a právě na základě JCPOA se jich vzdal. Severní Korea je rovněž dlouhodobě v mezinárodní izolaci (což narušuje jen její spolupráce s Čínou), Írán je také (s jistými přestávkami: např. během vlády prezidenta Ahmadínežáda) daleko více zapojený do širšího a víceúrovňového mezinárodního dialogu.