Jaké jsou souvislosti dnešního bouřlivého dění na Blízkém východě (2011)

What are preconditions of what happens during Arab spring in the Middle East?
A view from 2011

(Článek byl psán v roce 2011)

Svržení prezidentů v Tunisku či Egyptě a další bouřlivý vývoj v Libyii, Jemenu a v jiných částech současného Blízkého východu je pokračování procesu, který v tomto regionu začal už relativně dávno - v období okolo první světové války.

"Menší" arabský autokrat Zine al-Abidín Ben Alí je už dnes v Tunisku jednoznačně minulostí (a mluví se tam o něm dnes už hlavně v souvislosti s jeho zodpovědností za korupci a diktátorské praktiky). Bývalý egyptský prezident na tom ve svém sídle v Šarm aš-Šajchu není o mnoho lépe a jeho země zažívá v ústavním referendu první důležitou zkoušku. Další - a méně jasně čitelnou - kapitolou se začíná stávat situace v Libyii. V prvních týdnech se zdálo vše celkem jednoduché: Dlouholetý libyjský diktátor Muammar Kaddáfí (jehož síla byla zpočátku podceněna) versus protikaddáfíovští povstalci (jejichž síla byla naopak přeceněna).

Po dvou týdnech úspěchu rebelů se Kaddáfí a jeho spojenci začal konsolidovat až se nakonec zdálo, že ve chvílích, co se zrak světa upřel na ničivé japonské cunami, nakonec Kaddáfí až nečekaně rychle převezme iniciativu a vojensky povstání potlačí.
 

Mezinárodní společnenství nejednalo zpočátku příliš pružně a žádná velmoc si nechtěla pošpinit image unilaterální vojenskou operací. Přesto nakonec Rada bezpečnosti OSN překvapivě schválila vytvoření bezletové zóny a vojenská pomoc Kaddáfího odpůrcům tak dostala zelenou (v tomto případě vlastně spíš zeleno-černo-bílo-červenou). Zdá se, že vojenská operace sice povstalcům ulehčuje, objevují se ale problémy jiného druhu - pilířem bojové operace jsou zatím Američané a Francouzi - tedy mocnosti, které se vzhledem k imperiálním a post-imperiálním ambicím (i dřívějším nekonzistentním postojům ke Kaddáfího režimu) na Blízkém východě netěší velké důvěře. Navíc se akce zatím neúčastní žádný arabský stát a začíná zaznívat kritika ze strany Ligy arabských států a dalších zemí. Pro zahraniční síly prosazující bezletovou zónu bude nyní důležité udržet soulad mezi efektivitou operací (spojenou s co nejnižší "collateral damage") a důvěryhodností, že se nejedná o nějaké postranní ambice v post-kaddáfíovske Libyii.
 

Nejde tedy jen o budoucnost a směřování zemí na Blízkém východě, ale jde i o nás - Zápaďany - jakým způsobem se budeme na Blízký východ v budoucnu dívat. 

Bude to spíše západní tradiční pohled jako na:
 

- "nebezpečnou a nedůvěryhodnou oblast s lidmi vyznávající fundamentalistické náboženství ...avšak s úžasným nerostným bohatstvím, které potřebujeme"?
 

nebo půjde o:

- "větší úctu k regionu a lidem, kteří se sice v něčem od nás odlišují, ale v zásadě jsou podobní jako my, přičemž se (navzájem) pokusíme vytvořit férovější postoje i spolupráci než v minulosti". 

Přehled zajímavých komentářů v médiích:
 

Fouad Ajami: Jak Arabové přeměnili stud ve svobodu (HN, 25. 3. 2011)

Al-Jazeera: Region in Turmoil (přehled současných nepokojů na Blízkém východě)

Guardian: Arab Spring: An Interactive Timeline of Middle East Protests

BBC: Questions and Answers: Egypt Constitutional Referendum (BBC)

Wikipedia: Military operation in Libya (2011)

N.Y. Times: How stable is Saudi Arabia?

Článek Pavla Barši z Lidovek: "Arabská svoboda a obavy Západu" (12. 2. 2011)

Rozhovor Jana Fingerlanda s Šádí Šanáhem (5. 2. 2011)

BBC Special: "Egypt Unrest"

Gideon Levy v Haarecu: "Israel Must Congratulate Egypt" (13. 2. 2011)
No one predicted Arab sproing, says Turkish expert 

Fotoalbum "Novodobí faraóni"
Stephen Walt in Foreign Policy "Requiem for the Arabs spring" (28. 11. 2011)
 

Zapomeňme na chvíli na spekulace, "jak to nakonec vše dopadne" a podívejme se na širší kontext dnešního dění. Dle mého názoru se jedná o pokračování procesu v arabském světě, který má své kořeny již na konci devatenáctého století a hlavně pak v období první světové války. Národní obrození Arabů, které nabylo ve 20. století mnoha podob a variací - kulturních, sociálních, politických ("arabský nacionalismus", "arabismus", "pan-arabismus", "baasismus"...) spojené s touhou po svobodě (a v tehdejší době i po stále nedosažené vlastní a nezávislé státnosti) má kořeny právě v oné době.
 

Fáze první - Nepřítel Arabů je Osmanská říše! (přelom 19./20. století až WW1):

Velká část blízkovýchodních Arabů žila až do začátku 20. století už čtvrté století pod vládou Osmanského Turecka. Tato říše byla sice muslimská a dokonce se považovala za nástupce arabského chalífátu z prvních století islámu, přesto však byla Araby na přelomu 19. a 20. století stále více a více považována za žalář jejich národa. Turci nejsou Arabové a sultánova správa s centrem v Istanbulu přitvrzovala s tím, jak Turci ztráceli moc v Evropě. Jejich moc byla také represivnější, neboť si byli vědomi pronikání západních myšlenek nacionalismu do oblastí, které dříve nebyly příliš ovlivněny evropským myšlením. Že mají Arabové s Turky společný islám navíc přestávalo být sjednocující s ohledem na to, že myšlenka národního uvědomění Arabů byla spojována především se společným jazykem a kulturou, nikoliv islámem. Ten hrál také svou roli, ale nikoliv prvořadou. Národní sebeuvědomění Arabů usilovalo o jednotu VŠECH Arabů, tedy jak muslimských, tak křesťanských (a tehdy dokonce i židovských). Turecký sultán však až do počátku 1. světové války drží nad Araby otěže celkem pevně v rukou.
 

Fáze druhá - Nadějné spojenectví a zrada (1916-1918):

Turecko vsadilo během první světové války na spojenectví s Německem a Arabové začali logicky vzhlížet k nepřátelům Turecka, hlavně k Británii a Francii. Tehdy tak nebyl Západ pro Araby zdaleka tak ztělesněním nadvlády a využívání, jako spíš symbolem naděje na spolupráci při osvobození od Turků a vytvoření vlastní státnosti, případně i přenesení západních ideálů svobody a národního státu do arabského světa. Po neúspěchu britsko-francouzské operace u Galipoli (1915) hledají dohodové mocnosti nové spojence, kteří by jim pomohli rozdrtit Turky. O rozhádané arabské kmeny a pamflety různých arabských intelektuálů se do té doby Spojenci příliš nezajímali. Najednou si Britové uvědomili, že získání Arabů na jejich stranu může Osmanské říši zasadit smrtelnou ránu. Uzavřou dohody s významným rodem Hášimovců (který se staví do čela arabského národního hnutí v oblasti Sýrie, Palestiny, Jordánska a Arábie) a vyšlou k Arabům vojenské poradce (např. slavného Lawrenceho). Britové začnou arabské oddíly organizovat po moderním vzoru a vyzbrojovat. Hášimovci ale logicky požadují za pomoc arabskou nezávislost a státnost. Britové a Arabové na to kývnou, načež začne boj Britů a Arabů bok po boku... Až doteď je vše čiré a jasné. Jenže v roce 1916 uzavřou Britové a Francouzi tajnou Sykes-Picotovu dohodu, ve které (samozřejmě v utajení) poruší slib arabské nezávislosti a namísto toho si arabský Blízký východ rozdělí do svých sfér vlivu...


Fáze třetí - Rozčarování a nové panství na Blízkém východě (1918 - až doba okolo WW2)

Po britsko-arabských vojenských operacích se Osmanská říše zhroutí. Padne Jeruzalém, Bagdád i Damašek. Arabové teď požadují splnění slibu státnosti (hlavně na území dnešní Sýrie, Libanonu, Izraele, Palestiny a Jordánska). Po odtajnění se také dozví s velkým zpožděním o odtajněné Sykes-Picotově dohodě - a zavládne u nich hluboké rozčarování. Britové následně na oko souhlasí se vznikem arabské státnosti na území Sýrie a jejího okolí, ale dobře ví, jak se zachová jejich válečný partner a spolusignatář dohody. Za krátký čas tak arabskou státnost rozpráší Francouzi v bitvě u Majsalunu. Žádná nezávislá arabská státnost se po WW1 nekoná a první vlna arabského nacinalismu skončí pro většinů Arabem zklamáním a výměnou jedné osmanské nadvlády za západní. Na bývalých osmanských územích obývaných Araby vzniknou mandáty, což je ale spíš eufemismus pro variantu koloniální správy. Osmanskou nadvládu tak vystřídala místo svobody a spolupráce se Západem západní dominance a využívání blízkovýchodního bohatství (často ropy a zemního plynu). Sympatie k Západu u Arabů po válce hluboce poklesnou. Odpor vůči nové dominanci se stupňuje, z Blízkého východu se začíná stávat po čtyř stech letech osmanské stability (v náboženství vcelku přirozené, avšak v politice často vynucené) neklidný region. Povstání v Sýrii, Egyptě i jinde potlačí Britové a Francouzi kulomety a bombami. Situace některých Arabů se ale v některých mandátech přece jen zlepší oproti minulosti. Západ sitotiž některé skupiny Arabů (obvykle menšiny, případně mocné místní rody) vybere, aby lépe Blízký východ ovládl, rozdělil a panoval: v Iráku to jsou sunnité, v Libanonu maronitští křesťané, v Sýrii alevité. V Arábii je to rod Saúdů a nakonec i Hášimovci si přijdou na své loutkovými královskými tituly... (Britové však nezapomenou oba tyto mocné rody také rozeštvat proti sobě, takže po válečném konfliktu ztratí v roce 1925 umírněnější Hášimovci dlouhá staletí trvající vliv nad Mekkou a svatými místy. Ty dobudou radikální a ultrafundamentalističtí saúdští wahhábité, kteří jsou už přes století považování i většinou arabského světa za islámské extremisty. Velice brzy nato je v Arábii objevena ropa a od samého začátku mají na její těžbu a odběr výsadní právo USA. S tím, jaký režim v Saúdské Arábii vládne však USA nemají donedávna - na výjimky ropných krizí a pokusů o samostatnější saúdskou politiku - žádný větší problém.). Velmi specifická je situace v Palestině - tam nepodporují Britové žádnou arabskou komunitu, ale přistěhovalectví sionistických Židů ze Západu. (britský guvernér Jeruzaléma sir Ronald Storrs tehdy prohlásil: "Sionisté vytvoří pro Anglii malý a loajální židovský Ulster v moři potenciálně nebezpečného Arabismu"). Důsledkem této politiky mj. bylo, že po staletích mírumílovného soužití Židů (bez politických ambicí) a palestinských Arabů (bez politických ambicí) se Palestina stane jedním z politicky nejnapjatějších míst Blízkého východu. I fakt, že židovští přistěhovalci přichází do Palestiny hlavně ze Západu, ještě více posílí arabské zklamání z Británie a Francie. Sekulární sionisté jsou považováni za agenty Západu, kteří nemají se zbožnými židovskými komunitami příliš mnoho společného. Přesto se v průběhu politického dění tyto rozdíly v očích mnoha Arabů čím dál více stírají (v duchu "co Žid, to sionista"). Co je ale ještě horší, že během 20. a 30. let minulého století mizí několiksetleté mírové soužití různých komunit na Blízkém východě v nenávratnu. Status quo oblasti byl brutálně narušen a destabilizován. Začíná éra sektářského násilí, nenávisti k Západu, nenávisti k vládnoucím či ovládaným menšinám (a většinám) a dochází také ke vzniku různých nových kontroverzních politicko-militantních hnutí a milicí. Na Blízký východ také začnou výrazně pronikatat evropské antisemitské stereotypy i různé prvky fašismu a komunismu. Abrahámská náboženství, která byla v době osmanské nadvlády vcelku apolitická, se čím dál více kontaminují politikou. To platí pro islám, judaismus a částečně i pro jiná menšinová náboženství Blízkého východu. Vznikají obrodná islámská hnutí která se staví do opozice jak vůči politice loutkových prozápadních vlád, tak někdy i vůči západním mocnostem samotným. Nejvýznamnějším průkopníkem v tomto ohledu je v Egyptě nově vzniklá (1929) organizace Muslimské bratrstvo, která si nejdříve klade za cíl suplovat na základě principů islámských charit nefungující státní sociální systém. Se vzrůstající podporou egyptské společnosti však Bratrstvo expanduje i do dalších částí muslimského světa a začnou u něj sílit politické ambice. Tomu se však postaví egyptský sekulární, prozápadní (a zároveň i zkorumpovaný) vládnoucí establishment a na světě tak je dlouholetý konflikt mezi Bratrstvem a státem (ten vyústí později i v atentát Bratrstva na ministerského předsedu, v budování koncentráků pro členy Bratrstva a v další rozsáhlé represe. V jejich důsledku se nakonec v 60./70. letech ilegální Bratrstvo poměrně umírní. Odtrhnou se z něj však radikální skupiny jako Islámský džihád a Gamá´a al-Islámíja, která nechtějí přestat v ozbrojené konfrontaci s egyptským establishmentem). Přesto status quo britsko-francouzské nadvlády na Blízkém východě vydrží od konce první světové až do konce války druhé. Během druhé války zůstane většina Arabů více-méně loajální vůči Západu (jsou ale výjimky, např. jeruzalémský muftí Hadži Amín al-Husajní). Přestože nacistické Německo propagandisticky tvrdí, že je "osvoboditelem Arabů" (tzn. z pod nadvlády Británie a Francie), ve spojeneckých armádách bojuje za války právě i řada vojáků mluvících arabsky.
 

Fáze třetí - Konečně svoboda? (dekády po WW2 až po konec studené války)

Británie a Francie jsou sice na straně vítězů války, ale jejich globální dominance je s ohledem na jejich obrovské oslabení nevyhnutelně u konce. Britské i francouzské impérium se po WW2 definitivně rozpadá, včetně Blízkého východu. Někdy rychleji a mírumílovněji (v případě britských domínií), někdy pomaleji a brutálněji (v případě francouzských kolonií). Na místě bývalých mandátů a kolonií vznikají celkem rychle nezávislé arabské státy (jsou rozdrobené, nevzniká tedy žádný arabský superstát, jak by si mnozí pan-arabští nacionalisté přáli) a v naprosté většině jsou jejich vlády sekulární, nikoliv islámské ani jiné (právo šarí´a je většinou omezeno na záležitosti osobního statusu, podobně jako v Izraeli halacha). Někdy si podrží nové arabské státy vazby na Západ, jinde se snaží být na něm co nejvíce nezávislé, resp. navážou vazby s komunistickým Východem. Britské i francouzské impérium se zmítá v křečích, ale z popela WW2 povstanou dvě nové mocnosti - USA a Sovětský svaz. Protože jsou obě dvě (i když poněkud odlišně) proti kolonialismu, obě představují pro Araby svým způsobem novou naději a nového silného partnera. Ve skutečnosti ale studená válka arabské národní ambice opět naruší. Jednota Arabů je rozdělena právě politikami hlavních studených válečníků. Teď již sice existuje řada nezávislých arabských zemí (i Liga arabských států), avšak jejich vlády se čím dál více stávají nástrojem politky USA a Sovětského svazu. A těm tehdy nešlo na Blízkém východě rozhodně o demokracii, jako spíš o prosazování vlastního vlivu a zájmů (Vždyť nač mít nestabilní arabskou demokracii, když můžeme mít svého zkorumpovaného diktátora, který za pár dolarů či rublů vykoná, co si bude Západ a Východ přát!?). Ani silné osobnosti arabského světa se tak neubrání tlaku některé ze stran - egyptský Násir, palestinský Arafat, Husajnové (jordánský král i irácký diktátor), syrský Assad, libyjský Kaddáfí - se změní často z ikon národního osvobození a vize samostatné politiky v ztělesnění zkorupovaného a brutálního systému a zároveň i loutek Západu či Východu. Jejich režimy jsou mezi prostými lidmi stále méně populární (ale o to víc represivní) - zmiňovaná korupce, rozevírající se sociální nůžky, ale i neúspěchy ve válkách s Izraelem, začínají podřezávat arabským autokratům větev na které sedí. A kdo je v této situaci často jedinou efektivní a zároveň velmi perzekuovanou (mučednickou) opozicí? Jsou jimi posilující islámská hnutí (více či méně militantní, často však kombinují svou militantnost a fundamentalismus s aspektem sociální charity) prakticky ve všech arabských zemích. Během studené války jsou však islamisté drženi víceméně na uzdě, někde však dojde i k jejich využívání, hlavně Západem (který není zdaleka tak protináboženský jako Sovětský svaz - navíc islamisté jsou obvykle hluboce protikomunističtí a antisovětští). Spolupráce islamistů a Západu je pak zřejmě nejviditělnější v Afghánistánu v 80. letech, kde zdejší mudžáhedíni - a to jak místní Afghánci, tak i internacionální pomoc arbských islamistů (z nichž se mnozí později stanou členy Al-Káidy a Tálibánu) - válčí Američanům zástupnou válku (proxy war) proti Sovětskému svazu. Vytlačení Rusů z Afghánistánu se tak stane klíčovým vítězstvím nejen pro Američany, ale také pro islamisty po celém světě - získají auru "těch, kdož jsou schopni skolit bezvěreckou říši na kolena". Vraťme se ale ještě do 70. let. Tehdy se totiž někde islamisté vymaní i z kontroly Západu. Íránská revoluce z roku 1979 svrhne prozápadního a represivního a krajně neoblíbeného šáha. Jedná se sice o událost, která se odehrála v nearabské zemi, kde většinu obyvatel tvoří šíité, přesto však má hluboký dopad i na Araby a sunnity, resp. na arabské šíity (hlavně v Libanonu - vznik hnutí Hizballáh). Teokratická republika Írán se velmi rychle stane terčem západní i východní politiky a jak Západ tak Východ kvůli tomu dokonce začne svorně podporovat sekulárního diktátora Saddáma Husajna. Ten který vzápětí na Írán zaútočí a z irácko-íránské války se stane vůbec nejkrvavější konflikt v dějinách moderního Blízkého východu. Se skončením studené války přestanou být islamisté pro Západ zajímaví a navíc se ukazují i jako značně nevypočitatelní. Naopak pro radikální islamisty teď už představují Američané opět hlavně jen povrchní nevěřící psy, kteří navíc přestali posílat dolary a raketomety Stinger. (...Určitě ale bylo prozíravé s nimi spolupracovat v boji proti komunismu. To ale bylo zhruba vše, co se dalo na jejich hodnotách najít společného...) ¨
 

Fáze pátá - Nekonzistence a chaos (1990 až 2010?)

Vítězové studené války USA se stanou na konci 80. let nejsilnější mocností světa. Se svou nově posílenou mocí ale zachází dost nekonzistentně. Zatímco prezidenti Bush starší a Clinton usilují spíš o konsenzuální politiku a snaží se urovnat např. izraelsko-palestinský konflikt, ve snaze zachovat si vliv získaný během Studené války jejich podpora některých nepopulárních arabských autokratů nadále pokračuje (Mubarak, Saúdové, různí emírové v Zálivu...), a dokonce i nově vzniká (Mušarraf v Pákistánu). Někteří diktátoři se ale pro USA stávají po konci Studené války zcela nepotřební, neboť jsou nejen ve vztahu k okolí slabí, ale mají i pověst hrdlořezů, a proto je dobré označit je za "nové Hitlery" a postupně se jich zbavit. A to i vzhledem k jejich dřívějšímu tolerování či přímé podpoře, což jsou věci které dnes raději Západ už příliš nepřipomíná... U některých diktátorů však lze přivřít oči, když se "polepší" a radikálně změní svoji zahraniční politiku (plukovník Kaddáfí). Zkorumpované režimy se stanou v 90. letech terčem nových radikálně islamistických skupin, které hledají po porážce Sovětského svazu nová bojiště. Právě na tomto podhoubí vzniká mezinárodní teroristická organizace Al-Káida, v níž dají hlavy dohromady chytří lidé z okruhu mnoha bývalých afghánských mudžahedínů, společně s lídry dalších radikálně islamistických seskupení (např. z egyptského Islámského džihádu). Následné teroristické akce v Saúdské Arábii a Egyptě jsou předzvěstí brutální kampaně, která se přelije dne 11. září 2001 citelně i do západního světa. Prezident Bush mladší však vzápětí okoření nekonzistentnost politiky USA vedle selektivní podpory některých arabských diktátorů i pojmem "válka proti teroru" (což je termín mající informační potenciál přibližně jako "válka proti minometům") a snahou o demokratizaci (branou však značně selektivně - když vyhraje volby někdo, kdo se USA a jeho spojencům nelíbí, stejně nebude uznán - to byl třeba případ Hamásu v Palestině po volbách 2006). Zde je třeba dodat, že tón Bushovy zahraniční politiky velmi ovlivnila i řada neokonzervativních myslitelů, kteří se nedokázali vymanit v pohledu na Blízký východ ze značně zjednodušující černobílé optiky studené války a v hledání vize "absolutního zla" (dříve komunismus, dnes islamismus), proti kterému by bylo možné mobilizovat veřejnost. Spolu s neúspěchy a krveprolitími v Iráku a Afghánistánu tak USA ztratily (v tomto případě hlavně svojí vinou, neboť operace byly často hrubě odfláknuté) po roce 2001 zbytek aury vítěze studené války a spravedlivého (a navíc velmi bohatého) arbitra dění na Blízkém východě. V souvislosti s tím ztrácí sílu i arabští autokraté, z nichž někteří jsou pro zachování status quo Západem stále podporovaní či přinejmenším tolerovaní (Mubarak v Egyptě, Ben Alí v Tunisku, ...). Je však otázka času kdy přijde rozbuška pro výbuch nespokojenosti s tímto stavem věcí.
 

Fáze šestá - (2011 - ...)

Pozitivní je, že tlak na neoblíbené režimy přišel od mladší a vzdělané generace obyvatel arabských zemí. Nikoliv tedy ze zahraničí (pod tlakem nějaké světové či regionální mocnosti) a nestojí za ním primárně ani náboženské (v tomto případě hlavně islamistické) skupiny a jejich duchovní vůdci. Islamisté mají však logicky ze svržení Ben Alího a Mubaraka radost, protože jejich režimy islamistické aktivity více či méně brutálně potlačovaly. 

Je však ještě příliš brzo na to činit závěry, jakým směrem se bude politika v zemích zbavených svých dlouholetých autokratů ubírat - bude to arabská verze demokracie? anarchie? fundamentalistický režim? vojenská junta?... To asi nezjistíme v průběhu roku 2011, ale v následujících letech.
 

Díky za přečtení a za případný názor, pokud jste došli až sem. Jestli se vám článek líbí, klidně ho pošlete dál, nasdílejte etc. V textu budu v souvislosti s bouřlivým děním dělat další úpravy a aktualizace.