Papež a blízkovýchodní křesťané

A remarks about visit of the pope Benedict XVI. in Lebanon, about current position of Christians in the Middle East and about Christian radicalism, especially in Lebanon.

Papežská návštěva v Libanonu a zároveň stupňující se neklid na Blízkém východě dávají dobrou příležitost sledovat zase poněkud více vliv Vatikánu v této oblasti i samotný osud blízkovýchodních křesťanů. Papežské návštěvy na Blízkém východě nejsou v dnešní době nic až tak překvapivého, o což se zasloužil hlavně papež-cestovatel Jan Pavel II. Ten si také vydobyl respekt mnoha tamních obyvatel, bez ohledu na to, zda byli z křesťanských církví neuznávajících Vatikán, či šlo o blízkovýchodní muslimy nebo izraelské Židy. Zvláště snaha o dobré vztahy křesťanů se Židy a muslimy byla u Jana Pavla daleko moudřeji realizována, než u jeho nástupce. Zatímco Jan Pavel II., ač v mnoha otázkách také velmi konzervativní, to s lidmi a politiky – nejen na Blízkém východě – daleko více „uměl“, Benedikt XVI. začal vystupovat podstatně zkostnatěleji. Připomeňme si třeba jeho přednášku z univerzity v Řezně z roku 2006, která rozlítila i řadu umírněných muslimů, tak i na některé výroky na adresu izraelsko-palestinského konfliktu, které zase nepotěšily izraelskou vládu.      

Proč nejsou v Saúdské Arábii kostely?

Vztah Vatikánu a řadou blízkovýchodních zemí zdaleka nesouvisí jen s tím, že jsou právě v této oblasti místa, která jsou pro křesťanství tak důležitá. Křesťanství je na Blízkém východě více než pouhé historické náboženství – křesťanství je integrální součást místní kultury, včetně kultury arabské. Kritici dnešního arabského světa a islámu často zmiňují: „Proč není možné stavět v dnešní Saúdské Arábii kostely?“. Nejde jen o to, že i pro řadu muslimů je přísný saúdský islám až příliš, ale že je možné i odpovědět: „Jednou z hlavních opor saúdského režimu jsou už po desetiletí USA, která se sice křesťanskými hodnotami často zaštiťují, ale s ohledem na jejich zájmy v oblasti pro ně byla spolupráce s ultrakonzervativním režimem vždy výhodnější, než jeho odsuzování.“ Zmínění kritici také stále zdůrazňují současné násilnosti muslimů vůči křesťanům, vypalování kostelů atd. K těm na dnešním Blízkém východě dochází a jsou smutným průvodním jevem některých konfliktů v posledních desetiletích (v Iráku, Libanonu, během Arabského jara...). Proč ale kritici také férově nezmíní, že vztahy mezi křesťany, Židy a muslimy byly po staletí na Blízkém východě poměrně korektní a to většinou až do doby, než se začaly o Blízký východ zajímat právě křesťanské velmoci? Proč nezmíní, že se až na výjimky nevyskytovalo v muslimském světě násilí, kterým po staletí sužovali evropští křesťané například Židy, což v konečném důsledku zaselo v Evropě podhoubí holocaustu?        

S Pannou Marií na samopalu

Po muslimské expanzi na Blízkém východě se dostalo zdejší křesťanství do role menšinového náboženství a muselo respektovat pravidla nastolená islámem. Ty byly jak omezující, tak v některých ohledech i ochranné – křesťané například mohli obvykle pod muslimskou nadále vyrábět a pít alkohol a jíst vepřové maso, což byly věci muslimům zakázané. Křesťané také nebyli vždy jen obětí blízkovýchodních konfliktů, ale někdy přímo i jejich spoluiniciátory. Z historie je nejznámější příklad křížových výprav, kdy evropští křesťanští rytíři zabíjeli ve velkém nejen muslimy, ale i Židy a dokonce blízkovýchodní křesťany. Analogie křížových výprav se současností je dnes s oblibou využívána propagandisticky, často muslimskými fundamentalisty, jako byl například Usáma bin Ládin. Není třeba ale chodit tak hluboko do historie, abychom mohli vidět i moderní odvrácenou tvář křesťanství. Typickým případem byla blízkovýchodní země, kterou papež Benedikt XVI. právě navštívil, tedy Libanon. V průběhu patnácti let trvající občanské války byly libanonské křesťanské milice a křesťanští politici zodpovědní za množství masakrů, a to nejen vůči muslimům a ostatním komunitám, ale podobně jako křižáci, i vůči jiným křesťanům. Libanonská občanská válka se změnila v průběhu dlouhých patnácti let v orgie násilí a zabíjení, kde se pod praporem křesťanství či islámu děly velká zvěrstva. Válka je poměrně dobře zdokumentována a můžeme narazit na fotografie militantů s kříži na krku či s panenkou Marií nalepenou na samopalech.

Současná politika i dávnější historie nám ukazují, že ačkoliv o sobě každé velké náboženství může prohlašovat, jak je mírumilovné, v patřičné interpretaci se může přeměnit v děsivé ospravedlňování násilí. Jeden slavný rabín kdysi poznamenal, že se jeho náboženství „může stát nejen lékem života, ale i jedem smrti“. To nesporně platí i pro křesťanství, islám a jiná náboženství. Nakonec přece papež Benedikt XVI. si určitě sám dobře pamatuje druhou světovou válku a určitě slyšel i o katolickém knězi-prezidentovi Tisovi, který posílal lidi do Osvětimi, nebo o řádění křesťanů na válečném Balkáně. Křesťanství se od těch dob už hodně posunulo ve své sebereflexi, přesto má před sebou papež Benedikt, jeho nástupci – ale i představitelé ostatních náboženství – ještě hodně těžké práce. 

všlo v MFd, 15. 9. 2012 pod názvem "Arabští křesťané"