Kritici islámu obvykle poukazují na různé násilné pasáže Koránu. Obhájci islámu naopak nabízejí pasáže pozitivní a dávají je do kontextu s životem většiny světových muslimů, kteří odmítají radikalismus tzv. „Islámského státu v Iráku a Sýrii“ (dále ISIS) i dalších soudobých extrémistů. Religionisté někdy navíc dodávají, že i v Tóře, Novém zákoně, hinduistických a dalších textech lze najít kontroverzní ustanovení.
Takovéto diskuse nemohou skončit jasným a pro všechny uspokojivým závěrem. Starobylé texty v sobě nesou především souvislosti doby, kdy byly zaznamenány. Jejich následné interpretace se v běhu staletí posouvají a mohou se v místě a času výrazněji odlišovat. Interpretační roztříštěnost v případě náboženství jako je islám či judaismus výrazně posiluje fakt, že nemají centrální interpretační autority: žádného super-imáma či super-rabína v roli muslimského či židovského papeže, ani žádnou muslimskou či židovskou církev svatou. To je silná stránka těchto náboženství, neboť může omezovat dogmatismus či zkorumpovanost církevní hierarchie. Jenže jde i o slabinu, která nejen erudovaným znalcům islámu, ale i jeho radikálním interpretátorům, poskytuje možnost prohlašovat se za náboženské autority.
Polovzdělanost a účelovost
Většina současných radikálních ideologů islámu nevzešla z význačných center náboženské erudovanosti. Například „patriarcha“ radikálního islamismu Sajjíd Kutb byl vzděláním učitel a povoláním úředník. Jeho velký obdivovatel a následovník Ajmán Az-Zawáhirí, šéfideolog „binládinovské“ Al-Káidy – a po smrti Bin Ládina její vůdce – vystudoval chirurgii. Hadži Bakr, architekt koncepce ISIS, byl před rokem 2003 důstojníkem vojenského zpravodajství Saddáma Husajna.
Pokud se zaměříme na náboženské vzdělání samotných vůdců – jako byl šéf globální Al-Káidy Usáma Bin Ládin, či hlava její irácké odnože Abú Músab Zarkáwí – nebylo jejich vzdělání o nic lepší. Pokud nebylo výslovně plytké a útržkovité, bylo výrazně jednostranné. Obvyklou inspirací podobných jednotlivců se kromě různých pamfletů a četby Sajjída Kutba, stávají extrémně wahábistické či salafistické interpretace islámu. Obě dvě tyto „škatulky“ jsou na Západě oblíbené pro rámování sunnitského islámského radikalismu. Ve skutečnosti jsou daleko komplikovanější.
V prvé řadě je třeba brát v potaz, že pro mimořádnou striktnost je většina muslimů buď neaplikuje, či vyloženě odmítá. Ale je třeba být ještě přesnější – není ani salafismus jako salafismus – a totéž platí o wahábismu. Řada salafistů odmítá jakékoliv angažmá ve světské politice a striktní interpretace svého náboženství vztahují – podobně jako třeba ultraortodoxní židé – hlavně na soukromí vlastní komunity. Ovšem lze najít v salafismu i opačný pól – salafistické džihádisty – kteří chtějí prostřednictvím „džihádu meče“ šířit svůj politický vliv. Podobně lze ostatně i v dnešních židovských komunitách najít různé násilné religiózní extremisty.
Salafismus má blízko k wahábismu. Tato další ultra-přísná interpretační forma islámu, která vznikla v 18. století na území dnešní Saúdské Arábie, se však ve 20. století dočkala u části stoupenců otupení své striktnosti. Ti nejradikálnější wahábisté tak obviňují ty pragmatičtější – jako například saúdskou královskou rodinu – z pokrytectví. Bez wahábistických pragmatiků by Saúdská Arábie nikdy neuzavřela spojenectví s USA, nemodernizovala by se, ani by nezbavila Bin Ládina saúdského občanství. A ten by naopak nikdy nezačal považovat Saúdy a jejich spojence za jedny z největších zrádců islámu.
Jablka nepadají daleko od stromu
Pokud ideologové nynějších nejradikálnějších islamistických organizací nemají patřičnou hloubku či šíři vzdělání, stěží ji lze očekávat u jejich následovníků a obdivovatelů. Bylo by naivní domnívat se, že by frustrovaný důstojník bývalé Saddámovy armády či silně naštvaný mladý muž z pařížského předměstí zahájil dlouholeté studium interpretací Koránu. Daleko spíše bude vyhledávat to, co se mu hodí, a to co nejjednodušším způsobem: bude brouzdat po internetu, kde si bude stahovat různé plamenné spisky a pamflety. Ty mu velmi rychle „teologicky potvrdí“ to, co si potvrdit přeje. Podívejme se na některé z těchto textů.
Neotřesitelně archetypální publikací islamistických radikálů dnešních generací jsou Milníky na cestě od zmiňovaného Egypťana Sajjída Kutba. Vyšly roku 1964 (předloni pražská Academia publikovala český překlad Miloše Mendela, který k němu připojil i studii). Kutbova radikalizace souvisela s osobní zkušeností života v Egyptě 20. století. Nejdříve šlo o nešvary zkorumpované monarchie, kterou v padesátých letech vystřídal autokratický a sekulární režim prezidenta Násira. Kutba ovlivnila i osobní zkušenost z pobytu v USA: znechutily ho pokrytectvím a konzumerismem.
Prakticky veškeré pozdější texty radikálního islamismu jsou nějakou variací na Milníky na cestě. Ty sepsal Kutb v egyptském vězení a staví v nich „islámský řád“, který považuje za jediný správný, proti „bezbožnému“ zlořádu zbytku světa a všem ideologiím. Ochrana a šíření islámského řádu je dle něho znemožňována komunisty, kapitalisty, sionisty, liberály a dalšími – a tudíž je legitimní použít k dosažení stanoveného cíle násilí. Kutb byl ještě za vlády prezidenta Násira v roce 1966 popraven. Šíření Milníků na cestě však už nikdo nemohl zastavit. Napomohla tomu i skutečnost, že nejde o rozsáhlý elaborát, nýbrž o text srozumitelný, úderný a nadto posvěcený Kutbovou mučednickou aurou.
Jedním z Kutbových vášnivých čtenářů byl mladý egyptský lékař Ajmán Az-Zawáhirí. Od lékařství a chirurgie se postupně propracoval k metodám, které zranění a smrt způsobují. Zapletl se také do atentátu na egyptského prezidenta Sadata a odseděl si několik let. Tato akce byla na počátku 80. let obrovským úspěchem zvedající se vlny džihádistického teroru. Namísto aby Sadatova vražda a další násilnosti byly pro Západ důrazným varováním, nastal opak: hlavně Reaganova administrativa začala radikálních islamistů využívat v boji proti Sovětskému svazu, konkrétně v Afghánistánu. Nešlo jen o podporu afghánských radikálů, ale i o zahraniční mudžáhídy – doslova „bojovníky džihádu“. Mnozí z nich přicházely ze Saúdské Arábie – tedy od důležitého spojence USA.
Dalším významným a charismatickým fundamentalistou se stal šejch Abdulláh Azzám. V roce 1979 zveřejnil spis Obrana muslimských zemí – nejdůležitější povinnost po víře, který byl zároveň fatwou a ovlivnil tisíce zradikalizovaných muslimů toužících po džihádistické turistice. Azzamovým nadšeným posluchačem na univerzitě v Džiddě byl svého času jistý student ekonomie a podnikového managementu z prominentní saúdskoarabské rodiny Bin Ládin. Pod Azzamovým vlivem odcestoval se skupinou dalších Arabů do Afghánistánu. A tam mu začal dělat osobního lékaře a poradce právě Zawáhirí. Spojenectví obou mužů, které zplodilo Al-Káidu, tedy Bin Ládina a Zawáhirího, bylo na světě.
Sám Usáma Bin Ládin za sebou kromě řady projevů nezanechal žádný výraznější spis. Formulování ideologie bylo právě Zawáhirího úkolem, a tak někdy kolem roku 2000 sepsal text Jezdci pod zástavou Prorokovou. Francouzský znalec Blízkého východu Gilles Kepel ji označuje za zrcadlový obraz Střetu civilizací od politologa Samuela Huntingtona. Zawáhirí v ní – po Kutbově vzoru – svět dělí do islámských a jemu nepřátelských kategorií, přičemž ta druhá má k dispozici nástroje jako OSN, mezinárodní nevládní humanitární organizace, zkorumpované muslimské režimy, satelitní vysílání a další.
Kromě Zawáhirího brožury je Al-Káidě přisuzován i další text, lakonicky nazývaný Příručka Al-Káidy. Byla nalezena britskou policií ještě nedlouho před 11. zářím 2001 v manchesterském bytě Abú Anase Al-Líbího, hlavního „ajťáka“ Al-Káidy. Ta už velmi praktickou formou instruuje ke konání samotných teroristických útoků, radí, jak se chovat u výslechu a další praktické věci pro každého stoupence Al-Káidy.
Ideologie „Islámského státu“
Saddámův režim se opíral o irácké sunnity. Tisíce Saddámových úředníků a důstojníků se po invazi USA octlo na ulici. Mezi Iráčany začalo kolovat veliké množství zbraní z rozkradených armádních skladů. Země se namísto „vzorového modelu exportované demokracie“ propadala do stavu násilné anarchie, kde proti sobě bojovaly stovky nových radikálních skupin.
Mezi zradikalizovanými sunnity měli zahraniční džihádisté snadnou práci. Nová „Al-Káida v Mezopotámii“, vedená Jordáncem Abú Músab Zarkáwím, svou brutalitou brala dech. Stínání hlav zajatců a bezprecedentní krutost mučení byla právě její specialitou. Někdy z roku 2004 pochází další spisek připisovaný muži pod pseudonymem Abú Bakr Nádží. Nese název, který je možné volně přeložit jako Řízení běsnění (The management of savagery). Formuluje strategii, jakým způsobem má Al-Káida a další irácké džihádistické skupiny začít vytvářet základy nového chalífátu. K tomu má dle dokumentu dopomoci metoda vytváření malých teritoriálních enkláv, strategie „rozděl a panuj“, využívání sunnitsko-šíitského napětí, užívání brutálního násilí za účelem vyvolání strachu atd. Vše z tohoto scénáře jsme mohli při vzestupu ISIS sledovat.
Zarkáwího sice v roce 2006 Američané zlikvidovali, ale to jen otevřelo cestu k další transformaci irácké Al-Káidy na lokálnější organizaci. Došlo také ke změně názvu na tzv. „Islámský stát v Iráku“ (ISI). Jeho podporovateli nebyli opět islámští vzdělanci, ale bývalí důstojníci, zpravodajci a další funkcionáři Saddámova režimu. Ti si jen oholili saddámovské kníry a nechali si dorůst plnovousy. Mezi nimi vynikal Hadži Bakr, bývalý plukovník Saddámova vojenského zpravodajství, který se stal postupně hlavním stratégem ISI. V amerických vězních v Iráku navázal kontakty s dalšími džihádisty, mj. Abú Bakrem Al-Bagdádím. Toho jako islámského klerika Hadži Bakr prosazoval na post hlavního vůdce ISI.
Formování nové džihádistické elity v Iráku znepokojovalo vedení Al-Káidy, v jejímž čele po smrti Bin Ládina stanul Zawáhirí. Po vypuknutí konfliktu v Sýrii (2011) se Hadži Bakr – podle dokumentů analyzovaných německým časopisem Der Spiegel – přesunul nedaleko Aleppa. Pečlivou zpravodajskou činností shromažďoval informace: jaké klany kde vládnou, jaké mají slabiny, jaké je jejich ideologické zázemí apod. Připravoval ovládnutí Sýrie a její propojení s ISI. Za pomoci nashromážděných informací, kterými začal vydírat sunnity v oblasti Rakka i jinde, ve válečném chaosu uspěl a propojil syrskou buňku s iráckým ISI – a takto vlastně vytvořil ISIS. Dostal se do otevřeného konfliktu se Zawáhirím a afghánská Al-Káida postupně začala být vytlačována na džihádistických bojištích právě ISIS.
Džihádismus pro blbečky
Za výše uvedeného plyne, že aktivisté a bojovníci ISIS nejsou znalci islámu, nýbrž pragmatici, kteří pod rouškou náboženství uskutečňují plány připravené zkušenými bývalými vojáky a pracovníky iráckých zpravodajských služeb. V tom jim pomáhají džihádisté a dobrodruzi z celého světa. Podobné typy lidí – mezi nimi mnoho z křesťanské tradice vzešlých Evropanů – ostatně vstupovaly za války do jednotek SS. Dnešní dobrodruzi jen „přeřadili“ z loajality Al-Káidě na ISIS. To jméno má dnes prostě silnější zvuk i potenciál vyvolat děs a hrůzu. Kdyby nebyla doba sekulárních ideologií na Blízkém východě pryč, je dost pravděpodobné že by tak klidně činili pod rouškou nacionalismu – a je jedno, zda s levicovým nebo pravicovým zabarvením.
A ještě maličkost: u několika mladých džihádistů se před jejich odjezdem do Sýrie našla americká knížka o islámu z ediční série „Pro blbečky“ („Islam for dummies“). Stěží něco lépe postihuje náboženské povědomí radikálů, kteří si berou do úst a názvů teroristických organizací jméno jednoho z největších náboženství.
Vyšlo v sobotní příloze Lidovek (Orientace) 9. 1. 2016