Děsí vás Korán? Bojte se jiných knih.

Kritici islámu obvykle poukazují na různé násilné pasáže Koránu. Obhájci islámu naopak nabízejí pasáže pozitivní a dávají je do kontextu s životem většiny světových muslimů, kteří odmítají radikalismus tzv. „Islámského státu v Iráku a Sýrii“ (dále ISIS) i dalších soudobých extrémistů. Religionisté někdy navíc dodávají, že i v Tóře, Novém zákoně, hinduistických a dalších textech lze najít kontroverzní ustanovení. 

Takovéto diskuse nemohou skončit jasným a pro všechny uspokojivým závěrem. Starobylé texty v sobě nesou především souvislosti doby, kdy byly zaznamenány. Jejich následné interpretace se v běhu staletí posouvají a mohou se v místě a času výrazněji odlišovat. Interpretační roztříštěnost v případě náboženství jako je islám či judaismus výrazně posiluje fakt, že nemají centrální interpretační autority: žádného super-imáma či super-rabína v roli muslimského či židovského papeže, ani žádnou muslimskou či židovskou církev svatou. To je silná stránka těchto náboženství, neboť může omezovat dogmatismus či zkorumpovanost církevní hierarchie. Jenže jde i o slabinu, která nejen erudovaným znalcům islámu, ale i jeho radikálním interpretátorům, poskytuje možnost prohlašovat se za náboženské autority.

Polovzdělanost a účelovost

Většina současných radikálních ideologů islámu nevzešla z význačných center náboženské erudovanosti. Například „patriarcha“ radikálního islamismu Sajjíd Kutb byl vzděláním učitel a povoláním úředník. Jeho velký obdivovatel a následovník Ajmán Az-Zawáhirí, šéfideolog „binládinovské“ Al-Káidy – a po smrti Bin Ládina její vůdce – vystudoval chirurgii. Hadži Bakr, architekt koncepce ISIS, byl před rokem 2003 důstojníkem vojenského zpravodajství Saddáma Husajna.

Pokud se zaměříme na náboženské vzdělání samotných vůdců – jako byl šéf globální Al-Káidy Usáma Bin Ládin, či hlava její irácké odnože Abú Músab Zarkáwí – nebylo jejich vzdělání o nic lepší. Pokud nebylo výslovně plytké a útržkovité, bylo výrazně jednostranné. Obvyklou inspirací podobných jednotlivců se kromě různých pamfletů a četby Sajjída Kutba, stávají extrémně wahábistické či salafistické interpretace islámu. Obě dvě tyto „škatulky“ jsou na Západě oblíbené pro rámování sunnitského islámského radikalismu. Ve skutečnosti jsou daleko komplikovanější.

V prvé řadě je třeba brát v potaz, že pro mimořádnou striktnost je většina muslimů buď neaplikuje, či vyloženě odmítá. Ale je třeba být ještě přesnější – není ani salafismus jako salafismus – a totéž platí o wahábismu. Řada salafistů odmítá jakékoliv angažmá ve světské politice a striktní interpretace svého náboženství vztahují – podobně jako třeba ultraortodoxní židé – hlavně na soukromí vlastní komunity. Ovšem lze najít v salafismu i opačný pól – salafistické džihádisty – kteří chtějí prostřednictvím „džihádu meče“ šířit svůj politický vliv. Podobně lze ostatně i v dnešních židovských komunitách najít různé násilné religiózní extremisty.

Salafismus má blízko k wahábismu. Tato další ultra-přísná interpretační forma islámu, která vznikla v 18. století na území dnešní Saúdské Arábie, se však ve 20. století dočkala u části stoupenců otupení své striktnosti. Ti nejradikálnější wahábisté tak obviňují ty pragmatičtější – jako například saúdskou královskou rodinu – z pokrytectví. Bez wahábistických pragmatiků by Saúdská Arábie nikdy neuzavřela spojenectví s USA, nemodernizovala by se, ani by nezbavila Bin Ládina saúdského občanství. A ten by naopak nikdy nezačal považovat Saúdy a jejich spojence za jedny z největších zrádců islámu.

Jablka nepadají daleko od stromu

Pokud ideologové nynějších nejradikálnějších islamistických organizací nemají patřičnou hloubku či šíři vzdělání, stěží ji lze očekávat u jejich následovníků a obdivovatelů. Bylo by naivní domnívat se, že by frustrovaný důstojník bývalé Saddámovy armády či silně naštvaný mladý muž z pařížského předměstí zahájil dlouholeté studium interpretací Koránu. Daleko spíše bude vyhledávat to, co se mu hodí, a to co nejjednodušším způsobem: bude brouzdat po internetu, kde si bude stahovat různé plamenné spisky a pamflety. Ty mu velmi rychle „teologicky potvrdí“ to, co si potvrdit přeje. Podívejme se na některé z těchto textů.

Neotřesitelně archetypální publikací islamistických radikálů dnešních generací jsou Milníky na cestě od zmiňovaného Egypťana Sajjída Kutba. Vyšly roku 1964 (předloni pražská Academia publikovala český překlad Miloše Mendela, který k němu připojil i studii). Kutbova radikalizace souvisela s osobní zkušeností života v Egyptě 20. století. Nejdříve šlo o nešvary zkorumpované monarchie, kterou v padesátých letech vystřídal autokratický a sekulární režim prezidenta Násira. Kutba ovlivnila i osobní zkušenost z pobytu v USA: znechutily ho pokrytectvím a konzumerismem.

Prakticky veškeré pozdější texty radikálního islamismu jsou nějakou variací na Milníky na cestě. Ty sepsal Kutb v egyptském vězení a staví v nich „islámský řád“, který považuje za jediný správný, proti „bezbožnému“ zlořádu zbytku světa a všem ideologiím. Ochrana a šíření islámského řádu je dle něho znemožňována komunisty, kapitalisty, sionisty, liberály a dalšími – a tudíž je legitimní použít k dosažení stanoveného cíle násilí. Kutb byl ještě za vlády prezidenta Násira v roce 1966 popraven. Šíření Milníků na cestě však už nikdo nemohl zastavit. Napomohla tomu i skutečnost, že nejde o rozsáhlý elaborát, nýbrž o text srozumitelný, úderný a nadto posvěcený Kutbovou mučednickou aurou.

Jedním z Kutbových vášnivých čtenářů byl mladý egyptský lékař Ajmán Az-Zawáhirí. Od lékařství a chirurgie se postupně propracoval k metodám, které zranění a smrt způsobují. Zapletl se také do atentátu na egyptského prezidenta Sadata a odseděl si několik let. Tato akce byla na počátku 80. let obrovským úspěchem zvedající se vlny džihádistického teroru. Namísto aby Sadatova vražda a další násilnosti byly pro Západ důrazným varováním, nastal opak: hlavně Reaganova administrativa začala radikálních islamistů využívat v boji proti Sovětskému svazu, konkrétně v Afghánistánu. Nešlo jen o podporu afghánských radikálů, ale i o zahraniční mudžáhídy – doslova „bojovníky džihádu“. Mnozí z nich přicházely ze Saúdské Arábie – tedy od důležitého spojence USA.

Dalším významným a charismatickým fundamentalistou se stal šejch Abdulláh Azzám. V roce 1979 zveřejnil spis Obrana muslimských zemí – nejdůležitější povinnost po víře, který byl zároveň fatwou a ovlivnil tisíce zradikalizovaných muslimů toužících po džihádistické turistice. Azzamovým nadšeným posluchačem na univerzitě v Džiddě byl svého času jistý student ekonomie a podnikového managementu z prominentní saúdskoarabské rodiny Bin Ládin. Pod Azzamovým vlivem odcestoval se skupinou dalších Arabů do Afghánistánu. A tam mu začal dělat osobního lékaře a poradce právě Zawáhirí. Spojenectví obou mužů, které zplodilo Al-Káidu, tedy Bin Ládina a Zawáhirího, bylo na světě.

Sám Usáma Bin Ládin za sebou kromě řady projevů nezanechal žádný výraznější spis. Formulování ideologie bylo právě Zawáhirího úkolem, a tak někdy kolem roku 2000 sepsal text Jezdci pod zástavou Prorokovou. Francouzský znalec Blízkého východu Gilles Kepel ji označuje za zrcadlový obraz Střetu civilizací od politologa Samuela Huntingtona. Zawáhirí v ní – po Kutbově vzoru – svět dělí do islámských a jemu nepřátelských kategorií, přičemž ta druhá má k dispozici nástroje jako OSN, mezinárodní nevládní humanitární organizace, zkorumpované muslimské režimy, satelitní vysílání a další.

Kromě Zawáhirího brožury je Al-Káidě přisuzován i další text, lakonicky nazývaný Příručka Al-Káidy. Byla nalezena britskou policií ještě nedlouho před 11. zářím 2001 v manchesterském bytě Abú Anase Al-Líbího, hlavního „ajťáka“ Al-Káidy. Ta už velmi praktickou formou instruuje ke konání samotných teroristických útoků, radí, jak se chovat u výslechu a další praktické věci pro každého stoupence Al-Káidy.

Ideologie „Islámského státu“

Saddámův režim se opíral o irácké sunnity. Tisíce Saddámových úředníků a důstojníků se po invazi USA octlo na ulici. Mezi Iráčany začalo kolovat veliké množství zbraní z rozkradených armádních skladů. Země se namísto „vzorového modelu exportované demokracie“ propadala do stavu násilné anarchie, kde proti sobě bojovaly stovky nových radikálních skupin.

Mezi zradikalizovanými sunnity měli zahraniční džihádisté snadnou práci. Nová „Al-Káida v Mezopotámii“, vedená Jordáncem Abú Músab Zarkáwím, svou brutalitou brala dech. Stínání hlav zajatců a bezprecedentní krutost mučení byla právě její specialitou. Někdy z roku 2004 pochází další spisek připisovaný muži pod pseudonymem Abú Bakr Nádží. Nese název, který je možné volně přeložit jako Řízení běsnění (The management of savagery). Formuluje strategii, jakým způsobem má Al-Káida a další irácké džihádistické skupiny začít vytvářet základy nového chalífátu. K tomu má dle dokumentu dopomoci metoda vytváření malých teritoriálních enkláv, strategie „rozděl a panuj“, využívání sunnitsko-šíitského napětí, užívání brutálního násilí za účelem vyvolání strachu atd. Vše z tohoto scénáře jsme mohli při vzestupu ISIS sledovat.

Zarkáwího sice v roce 2006 Američané zlikvidovali, ale to jen otevřelo cestu k další transformaci irácké Al-Káidy na lokálnější organizaci. Došlo také ke změně názvu na tzv. „Islámský stát v Iráku“ (ISI). Jeho podporovateli nebyli opět islámští vzdělanci, ale bývalí důstojníci, zpravodajci a další funkcionáři Saddámova režimu. Ti si jen oholili saddámovské kníry a nechali si dorůst plnovousy. Mezi nimi vynikal Hadži Bakr, bývalý plukovník Saddámova vojenského zpravodajství, který se stal postupně hlavním stratégem ISI. V amerických vězních v Iráku navázal kontakty s dalšími džihádisty, mj. Abú Bakrem Al-Bagdádím. Toho jako islámského klerika Hadži Bakr prosazoval na post hlavního vůdce ISI.

Formování nové džihádistické elity v Iráku znepokojovalo vedení Al-Káidy, v jejímž čele po smrti Bin Ládina stanul Zawáhirí. Po vypuknutí konfliktu v Sýrii (2011) se Hadži Bakr – podle dokumentů analyzovaných německým časopisem Der Spiegel – přesunul nedaleko Aleppa. Pečlivou zpravodajskou činností shromažďoval informace: jaké klany kde vládnou, jaké mají slabiny, jaké je jejich ideologické zázemí apod. Připravoval ovládnutí Sýrie a její propojení s ISI. Za pomoci nashromážděných informací, kterými začal vydírat sunnity v oblasti Rakka i jinde, ve válečném chaosu uspěl a propojil syrskou buňku s iráckým ISI – a takto vlastně vytvořil ISIS. Dostal se do otevřeného konfliktu se Zawáhirím a afghánská Al-Káida postupně začala být vytlačována na džihádistických bojištích právě ISIS.

Džihádismus pro blbečky  

Za výše uvedeného plyne, že aktivisté a bojovníci ISIS nejsou znalci islámu, nýbrž pragmatici, kteří pod rouškou náboženství uskutečňují plány připravené zkušenými bývalými vojáky a pracovníky iráckých zpravodajských služeb. V tom jim pomáhají džihádisté a dobrodruzi z celého světa. Podobné typy lidí – mezi nimi mnoho z křesťanské tradice vzešlých Evropanů – ostatně vstupovaly za války do jednotek SS. Dnešní dobrodruzi jen „přeřadili“ z loajality Al-Káidě na ISIS. To jméno má dnes prostě silnější zvuk i potenciál vyvolat děs a hrůzu. Kdyby nebyla doba sekulárních ideologií na Blízkém východě pryč, je dost pravděpodobné že by tak klidně činili pod rouškou nacionalismu – a je jedno, zda s levicovým nebo pravicovým zabarvením.

A ještě maličkost: u několika mladých džihádistů se před jejich odjezdem do Sýrie našla americká knížka o islámu z ediční série „Pro blbečky“ („Islam for dummies“). Stěží něco lépe postihuje náboženské povědomí radikálů, kteří si berou do úst a názvů teroristických organizací jméno jednoho z největších náboženství.

Vyšlo v sobotní příloze Lidovek (Orientace) 9. 1. 2016

Žižek v kurdském opojení.

Vyšlo v Deníku referendum (16. 12. 2015)

Slavoj Žižek v nedávno otištěném textu „Potřebujeme se začít bavit o Turecku“ obviňuje mocnosti, hlavně pak Turecko, že jejich boj proti Islámskému státu je pouhým fetišem, za který zakrývají boj proti svým hlavním nepřátelům. Pokud sledujeme praktické aktivity – tedy hlavně bombardování – ze strany Turecka, Ruska i řady dalších zaangažovaných aktérů ohánějících se bojem proti ISIS, lze s Žižkem v této tezi opravdu souhlasit.

Islámský stát je jakousi záminkou, podobně jako byl svého času Bushův „boj proti teroru“ či „hledání Usámy bin Ládina“. Za ty bylo možné skrýt opravdu vše – od bezpráví Guantánama a věznic, které zplodily postavy jako Al-Bagdádí, až po americkou podporu středoasijských diktátorů.

Žižkův závěr ale není konzistentní se zbytkem jeho textu: Turecko, na které má v článku především spadeno, nedávno nesestřelilo ruský letoun útočící na pozice ISIS, jak zmiňuje, nýbrž letadlo, které si vyřizovalo účty právě s Tureckem a jeho chráněnci – syrskými Turkmeny. Není novinkou, že Rusku nejde v první řadě o zničení ISIS, ale o ochranu Asadova režimu.

V textu však najdeme i další sporné věci. Žižkovým koněm v současném syrsko-iráckém konfliktu jsou beze všech pochyb Kurdové, jež považuje za sobě blízké i ideově.

Kurdské hrdinství v nedávných i probíhajících bojích si zaslouží naši úctu. Žižek ale vůbec nebere v potaz, jak nejednotní Kurdové tradičně jsou ani jak rozporuplné jsou kurdské frakce či někteří polní velitelé. Například letos v listopadu, při zpětném dobývání strategického města Sindžár z rukou ISIS, se různé kurdské frakce dostaly do vážných vzájemných konfliktů – a to ještě nejsou zdaleka všechna kurdská teritoria osvobozena.

Další otázka zní: proč by vlastně Kurdové měli být hlavním koněm Západu v boji proti ISIS? Žižek není sám, kdo v ně dnes klade svoje naděje. Podle představ mnohých Zápaďanů by to měli být právě – nám najednou tak blízcí (asi jako Ukrajinci) – Kurdové, kteří, vyzbrojení západními zbraněmi, budou nasazovat v pozemních bojích životy a vytahovat kaštany z ohně za ty, kteří mají na současné situaci lví podíl.

Rozděl a panuj

Právě západní politika výběru různých blízkovýchodních klientských skupin k prosazování vlastních zájmů je jednou z prapříčin řady probíhajících konfliktů v tomto regionu. 

V období mezi první a druhou světovou válkou byli mistry rozvratu tradičních blízkovýchodních vazeb především Britové a Francouzi, a to hlavně ve stylu „rozděl a panuj“. V regionech rozprášené nadnárodní Osmanské říše si vybírali k protežování nejrůznější etno-náboženské minority či různé klany, které do té doby žádnou politickou moc neměly. Ty začaly na nových mandátních územích prosazovat západní zájmy a v jejich rámci pacifikovat etnické většiny. V Libanonu tak západní podporu získali křesťanští maronité, v Iráku menšinoví sunnité, v Sýrii Alávité, v Palestině evropští sionističtí Židé.

Pokud sledujeme aktivity ze strany Turecka i Ruska ohánějících se bojem proti ISIS, lze s Žižkem souhlasit. Filozofická superstar si však idealizuje kurdské hnutí a přehlíží jeho vnitřní rozpory.

Pokud se dnešní Kurdové nechají zbraňovými a finančními dodávkami od Západu zmanipulovat do podobné role, mohou v budoucnu očekávat vleklé problémy nejen oni sami, ale celý region bude i nadále čelit rozvratu politikou Západu. 

Pro Kurdy bude výhodné vytlačit ISIS z tradičních kurdských teritorií a zajistit bezpečí svých jižních hranic. Neměli by se ale nechat vmanipulovat do nějaké válečné kampaně, ve které by expandovali dále na území osídlená tradičně sunnitskými Araby – což jsou hlavně dnešní území pod kontrolou ISIS. Vytvářeli by tak další dlouhodobá napětí. Podobnou chybu už lze ostatně pozorovat na opačné straně Iráku, kde irácké sunnitské Araby pacifikuje irácká armáda s převahou šíitů.

Jak zmiňuje Pavel Barša v jednom ze svých posledních textů, řešení problému ISIS bude spočívat hlavně ve vyřešení sunnitského problému v regionu. V Sýrii se stali sunnité párii už za francouzského mandátu po první světové válce, v Iráku až mnohem později - po rozbití Saddámovy administrativy v roce 2003. ISIS je tak možné vidět i jako extrémně radikální vyústění problému ostrakizace syrských a iráckých sunnitů, který se slil do jednoho velkého regionálního průšvihu. 

Zdaleka ne všichni sunnité v regionu ISIS podporují a řada z nich mu padla přímo za oběť. Přesto spočívá řešení problému ISIS v poskytnutí alternativního konstruktivního řešení právě sunnitům. V regionu jsou jednak početně nejsilnější a dále se ISIS také snaží prezentovat svůj program právě sunnitsky (šíité a jinověrci jsou úhlavní nepřátelé ISIS). Ve stejnou chvíli však bude třeba dbát na to, aby se ani ostatní důležité komunity neocitly v nerovnováze vůči sunnitům.

Celkově bude nalezení rovnováhy pro Blízký východ nesmírně složitý úkol, který možná potrvá i celé generace. Jednostranná podpora jakéhokoliv etnika však sama o sobě těžko povede k dlouhodobé stabilitě. 

Aktuální mapy konfliktu v Sýrii a Iráku/Up-to-date maps of conflict in Iraq and Syria

    Situace v Sýrii na začátku listopadu 2015. 

Nejdůležitější oblasti - s výjimkou Aleppa - jsou pod kontrolou Assadova režimu (červená). Oblast ovládaní ISISem (šedá) je sice velmi rozlehlá, jedná se ale z velké části o poušť, případně spíše periferní oblasti Sýrie. 

Situace v Iráku na začátku listopadu 2015. 

Na rozdíl od Sýrie kontroluje ISIS v Iráku několik důležitých měst, včetně Mosulu. 

Nálety na Sýrii včetně francouzských náletů po pařížských útocích (modré hvězdy). 

Všimněte si, že ruské nálety (růžové hvězdy) zasahují území ISISu jen sporadicky. Naopak útoky na oblasti kontrolované roztříštěnými protivládními rebely (část z nich podporuje Západ) jsou velmi časté.

Syrští uprchlíci - vnitřní i zahraniční (srpen 2015)

Mapa syrské uprchlické krize.
Situace na konci léta 2015. Bližší informace k mapě zde.

Pachatelé násilí v Sýrii 

Počet evropských radikálních džihádistů, kteří odešli bojovat za ISIS. 

Vzhledem k počtu obyvatel konkrétních zemí jich je nejvíce z Belgie (30-40 na 1 milión Belgičanů). Žluté obdélníčky ukazují přibližnou cenu nelegálně zakoupeného samopalu v té či oné zemi. 

Aktivita radikálních džihádistických skupin sympatizujících s ISISem v regionu Blízkého východu (mimo syrsko-irácké území).
Spodní graf pak ukazuje počet obětí ISISu, jeho předchůdců 

a spřízněných skupin.  

Terorismus v Evropě po 11. září 2001 a jeho pachatelé. 

Radikální džihádisté jsou červeně, ostatní skupiny a jednotlivci (např. Breivik) modře. U některých teroristických činů byl motiv nejasný (hnědo-šedá).

Teroristické útoky v západní Evropě v širším historickém kontextu.
Bylo už i výrazně hůře. 

Změní pařížské útoky postup v Sýrii?

Jistý odstup od děsivých pařížských útoků dává možnost podívat se na jejich širší souvislosti a upřesnit některé skutečnosti i perspektivy. V mnoha komentářích zaznělo, že se v Paříži jednalo „o novou teroristickou strategii útoků“. Jejich autoři měli zřejmě na mysli fakt, že v případě útoků na Charlie Hebdo se jednalo o cílenější útoky na určité symboly démonizované radikálními islamisty – časopis karikující islám či židovské komunity. Je skutečně pravda, že oproti Charlie Hebdo byla volba pařížských cílů daleko více zaměřená na běžnou populaci. Nelze ale zapomínat na to, že ve velmi podobné duchu, jako pařížské krveprolévání, se nesly útoky v Madridu a v Londýně z let 2004 a 2005. Ty neútočily na žádné symbolické cíle, ale snažily se usmrtit co největší počet zcela náhodných osob, které se shodou okolností nacházely v dopravních prostředcích. Jediným – a velmi důležitým – rozdílem mezi dřívějšími útoky a současnou Paříží je jejich autor. Zatímco dříve byly podobné metody útoků doménou Bin Ládinovy Al-Káidy, dnes se jedná o sympatizanty entity, která sama sebe nazývá „Islámský stát“ (ISIS). Al-Káida je ideovou matkou ISIS a ten je naopak jejím dítětem. Nutno ale říci, že tento zhoubný potomek se vůči svému rodiči vzepřel, matky se zřekl a vydal se na vlastní, ještě děsivější cestu. 

Kdo by v době Bin-Ládina řekl, že může vzejít ještě hrozivější organizace? A je naopak možné očekávat, že může v budoucnu vzniknout ještě nebezpečnější subjekt, než současný ISIS? Ten je oproti Al-Káidě více nebezpečný v tom ohledu, že na rozdíl od ní ovládá vcelku jasně definované teritorium. To je navíc z pohledu Evropanů mnohem blíže k nim, než tisíce mil vzdálené kaverny na pomezí Afghánistánu a Pákistánu. ISIS dodnes vykonávala svůj brutální teror hlavně na „vlastním“ území, maximálně v jeho relativně blízkém okolí (např. v jižním Turecku). To že je teď už schopen útočit i ve větších vzdálenostech, je příznakem vzestupu akceschopnosti, a tedy i znamením toho, že pouhé bombardování ISIS je neúčinné. Útok na jedno z center Západu a zároveň exploze ruského letadla (způsobená nejpravděpodobněji rovněž ISIS) by mohla konečně donutit konkurující si velmoci k efektivní spolupráci na likvidaci ISIS – nejspíše formou koordinované pozemní operace. Dosud totiž šlo hlavně o vyřizování si vlastního byznysu pod rouškou boje proti ISIS. Ale i když se – pevně doufejme – mocnosti nakonec dohodnou a ISIS začne reálně ztrácet půdu pod nohama, nelze zapomínat, že zde je kromě dalších nebezpečných skupin a milicí stále i režim Bašára Assada. Ten bez pozornosti médií více i méně tiše likviduje na svém teritoriu mnohem větší množství lidí, než celý ISIS. Oproti islamistickému kavazistátu však má odlišnou strategii a neprezentuje videa ze svých zvěrstev halasně na Facebooku a YouTube.  

Vyšlo v Deníku (20. 11. 2015). 

Ploty na hranicích extrémisty neodradí

Jsou podle vás pařížské útoky koncem svobodného pohybu po Evropě, respektive koncem Schengenu? Měla by se teď vnější hranice EU uzavřít?

Bylo by omylem domnívat se, že by uzavřením volného pohybu v Evropě došlo k výraznému omezení mobility extremistů. Ti lidé mají za sebou sofistikovanou a velmi bohatou mašinérii, skrze kterou si mohou vyřídit falešné doklady, pasy, víza atd. a mohou se – na rozdíl od naprosté většiny uprchlíků – pohybovat poměrně luxusním způsobem.  

Atentátníci byli mladí lidé, velká část z nich se patrně narodila v Evropě. Proč v posledních letech podléhají mladí lidé radikálnímu islámu, je to deziluze z vlastního života? Z toho, že Evropa je nepřijala za své?

Důvody mohou pramenit ze sociálního vyloučení, mohou být extrémním vyjádřením rebélie proti generaci rodičů či proti politickému systému a Západu, jako takovému. Příčiny příklonu extrémismu mohou souviset i s psychickým stavem konkrétního jedince či se subjektivně-deformovaným viděním reality – například když se dostanou pod vliv radikálního duchovního. Může tu ale hrát roli třeba i touha po dobrodružství v řadách radikální organizace, láska ke zbraním a násilí... Jindy hraje roli obyčejná hloupost či horší povahové rysy. Nejedná se tak o specifikum jednoho náboženství, ale celého lidského pokolení. Vzpomeňme si na to, proč tak mnoho „mladých, vzdělaných, a křesťanskou tradicí kultivovaných“ Evropanů dobrovolně vstupovalo do jednotek SS za druhé světové války. Jen pro zajímavost – a nedávám to jako žádnou analogii – jedni z posledních esesáků, kteří hájili v roce 1945 Hitlerův bunkr, byli Francouzi – členové divize SS „Charlemagne“. Naopak v De Gaullově Armádě Svobodné Francie, která bojovala proti Hitlerovi, tvořili velkou část vojáků muslimové – hlavně Alžířané a Senegalci.

Část atentátníků prochází školením v cizině. Kdo jim takové výjezdy platí a kdo je dnes obecně největším „sponzorem“ Islámského státu (IS)?

Předpokládá se, že mezi zahraničními sponzory sunnitského ISILu jsou hlavně subjekty z některých sunnitských států Arabského poloostrova. Ty využívají ISIL jako nástroj v boji proti íránskému – a tedy i šíitskému – vlivu a pro oslabení celé osy „Írán - Assadova Sýrie - Hizballáh“. ISIL má ale i dost vlastních zdrojů – obchoduje načerno s ropou, zbraněmi, drogami i dalšími výnosnými komoditami.  
Šéf Evropské komise Juncker řekl, že by jednotlivé státy neměly přestat s příjmem uprchlíků. Souhlasíte s takovým názorem?

Evropská unie jako celek a její jednotliví členové by v první řadě měli přispět k vytvoření zcela jasné a jednotné koncepce ve věcech uprchlictví. To co se letos dělo ve věci uprchlíků ze strany Unie i ze strany některých evropských států, bylo často velmi nesystémové, chaotické a někdy i velmi kontroverzní. EU by měla využít toho, že v zimních měsících uprchlická vlna zřejmě poleví a zapracovat na koncepci efektivního řešení uprchlictví i na její realizaci. Měla by rovněž lépe spolupracovat se státy mimo EU, přes které uprchlíci do EU přicházejí.      

Uspíší pařížské útoky možnou pozemní operaci koalice států proti IS? Není postoj Evropy příliš laxní a pomalý?

Je to možné, ale domnívám se, že ani teď se nikomu příliš do pozemní operace nebude chtít. Je totiž jasné, že by se taková akce neobešla beze ztrát na životech vojáků. A ISIL se nepochybně už nemůže dočkat, až mu nějaký západní pěšák padne do rukou. Dobře totiž ví, co udělají se západním veřejným míněním záběry spektakulárních poprav evropských či amerických vojáků: vyděšená veřejnost bude okamžitě požadovat stažení „našich chlapců“ a politici, kteří je tam vyslali, se ocitnou v blamáži a prohrají další volby. Takže vlastně zatím všichni čekají, až něco udělá ten druhý – a nikdo nakonec neudělá nic průlomového. Respektive pod rouškou boje proti ISILu si zatím mnoho států vyřizuje vlastní agendu – to je případ Ruska, Assadovy Sýrie, Turecka a zřejmě i dalších států a velmocí.  

Vyšlo v Deníku (16. 11. 2015)

Syrian Conflict 2014/2015 in Maps

Aktuální mapy konfliktu v Sýrii (2014/2015)

The areas and consequences of the Syrian conflict are changing quickly. Here are some of the maps which are illustrating a dynamics of the bloody conflict.

In comparison note the increase of the territory ruled by ISIS since 2014.

Syrian refugees in maps: 

The origin and number of the foreign militant jihadists: