Pár sino-tibetských zážitků politologického turisty.

Včerejší den mě zcela neplánovaně uvrhl do čínsko-pražského veletoče. Když jsem jel ráno z Brna učit do Práglu, problémem se neukázala být ani tak značně rozkopaná D1, jako hlavně zácpy poblíž pražských uzavírek pro čínského prezidenta  ...no studenti si půl hodinky počkali :) Odpoledne jsem zase šel přes centrum do práce na Malou stranu. Kdesi za Karlovým mostem se točil policejní vrtulník, tak jsem si říkal, že se podívám tím směrem, jestli nezahlédnu nějaké sino-tibetské výjevy. Ale kromě špalíru policajtů a antonů na Malé straně nic. Někdy ale netřeba příliš hledat a věci si vás najdou samy. O dvě hodinky později pochodovala přímo pod okny práce po Nerudově protičínská demonstrace plná tibetských vlajek. Když jsem za chvíli pádil na Florenc, kousek za Malostranskou najednou zabrzdilo pár dodávek a vyskočilo z nich několik naspeedovaných skupin Číňanů s velkými rudými vlajkami a pro-čínskými transparenty. Siťinpchingo-zemanovská motorkáda se zřejmě blížila. O této vlajkonosné partičce a jejím až agresivním entusiasmu se toho už napsalo v těchto dnech dost, takže to nebudu rozvádět. Každopádně dost bizarní výjev.  

Moje nečekaně naservírované dojmy ve mě vyvolaly pár vzpomínek a otázek. Sinolog samozřejmě nejsem, ale v naší rodině i mezi přáteli je jich hned několik, takže jsem se prakticky od dětství o Číně dozvídal. Jednou se mi to vymstilo, neboť neznaje v průběhu návštěvy čtvrté třídy ZŠ Leninova v Brně reality tehdejších čínsko-sovětských vztahů, nikdy bych asi nepojmenoval obří papírovou lodičku "Peking"... Byl z toho pr.ser, který šel přes soudružku učitelku Fučíkovou snad až do ředitelny :) Nicméně asi o třicet let později jsem se do "Říše Středu" konečně podíval i osobně (a pár svých dojmů nakonec i spoluautorsky tehdy přidal do tohoto článečku). 

Byl jsem překvapen, neboť těsně předolympijská Čína na mě působila výrazně méně ideologicky, než jsem čekal. Vše se zdálo ponořovat se do radostného budování kapitalismu. Portréty Mao-Ce-Tunga jsem viděl kromě náměstí Tien-An-Men v Číně asi čtyři - a z toho dva ve městě Čchang-Ša, kam chodil Velký kormidelník na gymnázium. Zato všude visely portréty kopálisty Davida Beckhama. Po nějaké přitomnosti politické pompéznosti v každodenním životě ani památky (ano, asi to bude jiné, když se třeba bude blížit sjezd KSČí). O to víc mě překvapila čínsko-pražská šaškárna při průjezdu pražské prezidentské kolony. Je to ale třeba brát s jistou rezervou, neboť jde zřejmě o jistý druh provokace čínských komunisticko-kapitalistických elit na cízí půdě, který je ale na hony vzdálen realitě dnešního čínského života.

Ano, je jasné, že Čína je dnes klíčový ekonomický hráč, bez kterého se lze stěží obejít a celý západní svět - včetně zemí jako USA, Británie či Izraele s ní provádí obří byznys - a podílí se tak na její podobě. Možná jste si všimli nedávné návštěvy téhož čínského prezidenta v Británii, která byla za účelem byznysu až neuvěřitelně pompézní (Miloš Zeman v rudé vestičce chtěl teď možná napodobit britské politiky - s tím rozdílem, že si asi neuvědomil, že rudá je sama o sobě také barva Británie, nikoliv ale České republiky). Nicméně ne každá západní země, která s Čínou provádí obchody, je zároveň schopná takové ztráty tváře, jako provádí náš současný velký bílý otec a jemu blízcí. Ale podobných kousků snahy z různých důvodů zalíbit se mocnějším jsou naše dějiny plné, takže zase tak překvapivé to není. 

Druhá věc se týká českého zápalu pro Tibet, který jsem zahlédl na druhé demonstraci. Ano, chápu, že je třeba určitých symbolů a pomoc slabším je šlechetná věc. Dalajláma je navíc inspirativní osobnost (a sám jsem jako 14ti letý pubescent vyrazil "uvidět ho" na jeho první návštěvě Prahy v roce 1990 - o dvě dekády později se mi to povedlo ještě v kašmírském Léhu). Jenže kromě těchto podnětných stránek sympatií k Tibetu ve mě český zápal (některých - což zdůrazňuji) vyvolává jistý dojem lacinosti a pokrytectví. Zajímalo by mě, kolik protibetských aktivistů se zbavilo veškerých čínských výrobků ze svých domácností. Pakliže ano, tak cajk a všechna čest zásadovosti! V opačném případě se na budování Číny - a tedy i okupaci Tibetu - podílíme bez ohledu jakou vlajkou máváme. 

Hodně mě zaujalo několik ujgurských vlajek v pražském pro-tibetském průvodu. Osud Ujgurů nese mnohé analogie s osudem Tibeťanů. Akorát jsou to pro mnohé přece ti "podezřelí muslimové", nikoliv "hodní buddhisté", takže se zdaleka takové popularity mezi lehce neo-konsky laděnou částí pražských elit netěšili. A podobně tak nejeví Češi zdaleka takový zápal pro osud jiných - výrazně aktuálněji, než Tibet, okupovaných etnik - ale selektují si, co je "cool" a poměrně pohodlné.  Ale i to se možná pomalu mění a snad začínáme vidět Čínu i jiné části světa ve více realističtějších barvách, kde není jen "zlo" a "dobro", ale občas i něco mezi.