Saúdská Arábie patří mezi jednu z nejrozporuplnějších muslimských zemí světa. Díky svému ropnému bohatství totiž zvládá kombinovat dohromady dvě na první pohled zcela neslučitelné věci: být jedním z velmi důležitých spojenců Západu, zvláště USA, a ve stejnou chvíli patřit mezi nejméně demokratické státy a být pravlastí wahhábismu – jednoho z nejfundamentalističtějších proudů v rámci islámu.
I v samotném muslimském světě je Saúdská Arábie svým striktním pojetím islámu značně ojedinělá. Na rozdíl od většiny arabských a muslimských zemí na svém území například oficiálně zakazuje jiné víry než islám, ženy jsou zde výrazně nerovnoprávné vůči mužům, je zde aplikováno přísné šariatské trestní právo, demokratické instituce zde jsou zcela v zárodku atd.
Není také náhoda, že je Saúdská Arábie i rodištěm patnácti z devatenácti únosců letadel z 11. září 2001. Na druhou stranu to byl právě Usáma bin Ládin, který se stal jedním z největších kritiků saúdské královské rodiny a on sám i jeho další saúdští kumpáni byli už v 90. letech zbaveni občanství své vlasti. Vládní establishment saúdské královské rodiny také již dávno začal halasně hovořit o tvrdém boji proti teroru. Ten skutečně začal řadu Saúdů ohrožovat a jedny z prvních útoků Al-Káidy se ještě před 11. zářím 2001 odehrály právě na saúdském území.
Saúdská Arábie je komplexnější země, než by se dalo shrnout jen do termínu „wahhábistická monarchie“. Tuto přísnou formu islámu zde totiž praktikuje jen asi čtvrtina obyvatelstva, přičemž ještě před několika desítkami let šlo o pouhých pár procent zdejších muslimů. Hlavně v 70. letech však ale obrovské zisky z ropy napomohly wahhábismus popularizovat a šířit – a to nejen na Arabském poloostrově.
Není ale navíc wahhábismus jako wahhábismus. Ve většině muslimských zemí existuje vrstva muslimského kléru loajálního státu. Ta se chová obvykle pragmaticky a je buď přímo propojena s režimem, nebo se s ním alespoň snaží být zadobře. Pak zde ale obvykle bývá také islámská opozice, která může být v některých případech i velmi radikální. Tento model funguje i v Saúdské Arábii, kde ti nejradikálnější opoziční wahábisté obviňují ty pragmatičtější – jejichž ztělesněním je právě i saúdská královská rodina – z pokrytectví. Bez wahábistických pragmatiků by Saúdská Arábie ale nikdy neuzavřela spojenectví s USA, nemodernizovala by se, ani by nezbavila Bin Ládina saúdského občanství. A ten by naopak nikdy nezačal považovat Saúdy a jejich spojence za jedny z největších zrádců islámu.
Přesto se saúdský režim ve světle své prakticky absolutistické moci a vazeb na wahhábismus může jen stěží zbavit objektivní odpovědnosti za vytvoření prostředí, kde mohli právě ti největší radikálové začít se svým působením a šířit ho ve spojení s ohromnými finančními částkami do světa.
Co je wahhábismus?
Wahhábismus je velmi přísným reformním proudem islámu, který má své kořeny v polovině 18. století. Následuje filosofii Muhammada Ibn Abd Al-Wahhába (1703–1792), který žil na území dnešní Saúdské Arábie. Ten vypracoval velmi přísné učení, které usilovalo o obrodu islámu v tehdejší Arábii, jehož cílem bylo navrátit islám k jeho zdrojům, očistit ho od cizích vlivů a modernizačních snah. V reálu to mělo znamenat návrat k víře a praxi rané islámské obce. Al-Wahháb kladl důraz na ryzí monoteismus, na Boží jedinost a na puritánskou přísnost. Šíitský islám a mystický islámský súfismus byly označeny za heretické inovace (arab. bid´a). Preferován byl rigorózní až doslovný výklad Koránu, k čemuž inspirovalo učení středověkého islámského myslitele Ibn Tajmíjji (1263–1328). V šaríji pak aplikovali wahhábisté hanbalovskou právní školu, která je ze všech nejpřísnější. Sami stoupenci tohoto radikálního proudu islámu si začali říkat muwahhidún („unitáři“) a pojem „wahhábismus“ brali jako hanlivý.
Pro snazší pochopení je možné wahhábismus vzdáleně přirovnat k přísným variantám křesťanského protestantismu. Ostatně v literatuře se objevuje občas připodobnění Al-Wahhába k „muslimskému Lutherovi“. Protestantismus se také chtěl vrátit k autentické víře bez cizích nánosů, rovněž kladl velký důraz na samotný text Písma (někdy doslovný) a byl často velmi striktní a puritánský. Také estetika wahhábistických mešit a řady protestantských kostelů je velmi strohá oproti zdobnosti jiných mešit či katolických kostelů. Ostatně abyste tento rozdíl viděli, nemusíte do Saúdské Arábie, ale stačí vyrazit do nedalekého Sarajeva. Na zdejším sídlišti Vojničko Polje se nachází obří „Mešita saúdského krále Fahda“ zasponzorovaná po bosenské válce právě ze saúdských peněz. Svou vnitřní i vnější strohostí působí velmi odlišně oproti tradičním bosenským svatostánkům. V nedalekém městě Travnik tak najdete třeba starou dřevěnou mešitu pomalovanou hrozny vína a ovocem. Na první pohled tak uvidíte, jak importovaný strohý saúdský wahhábismus nezapadá do tradičního prostředí úplně jiné – a značně uvolněnější verze – bosenského islámu. Jenže právě tak šíření wahhábismu funguje – má k dispozici velké částky peněz na stavbu mešit a islámských center, které sice mohou některým muslimům pomoci, zároveň však přetváří místní autentické podoby islámu k obrazu svému.
Cesta k dnešní Saúdské Arábii
V 18. století byl Arabský poloostrov sužovaném klanovými rozbroji. V tomto prostředí uzavřel v roce 1744 Muhammad Ibn Abd Al-Wahháb spojenectví s beduínským emírem Muhammadem Ibn Saúdem (zemřel 1765), který se pak postavil do čela wahhábistického hnutí. Toto spojenectví začalo být velmi obávané, neboť wahhábisté se snažili co nejvíce expandovat a prosazovat svoji ultrapřísnou vizi islámu. Pokud se stoupenci jiných forem islámu nepodrobili dobrovolně, zahájili proti nim wahhábisté „džihád meče“, protože je považovali za heretiky. Za této situace se wahhábistům podařilo v regionu Nedžd vytvořit zárodky prvního Saúdského státu, který existoval až do roku 1818. Kromě brutality na sebe fundamentalistický stát upozornil i do té doby nevídaným obrazoborectvím. V roce 1802 dobyl město Karbala (v dnešním Iráku), pozabíjel 5000 zdejších obyvatel a rozkradl a zničil hrobku imáma Husajna. O dva roky později wahhábisté vyplenili město Medína spravované v té době Osmanskou říší a zničili přímo Mohamedův hrob. Podle nich totiž jakýkoliv hrob islámského proroka či učence byl jen modlou a poutě k nim modloslužebnictvím. Tak bezprecedentní čin vyvolal kritiku wahhábistů z řad tehdejšího muslimského světa a pohnul osmanského sultána k válečnému tažení. V tombyli wahhábisté nakonec poraženi, zatlačeni zpátky do pouště a jejich vesnice a města srovnány se zemí. Vládce wahhábistického státu Abdalláh bin Saúd byl zajat a za zvuků hudby, kterou wahhábisté zakazovali, vláčen ulicemi Istanbulu. Nakonec byla jeho hlava sťata a jeho tělo veřejně vystaveno. Několik dalších zajatých wahhábistických kleriků bylo připoutáno k hlavním děl, které byly následně odpáleny. Tak tedy probíhaly v 19. století „protiteroristické operace“ muslimských zemí a tak se vypořádávaly s extremismem ve vlastních řadách.
Poprava saúdského vládce a jeho blízkých Osmany však neznamenala zánik saúdsko-wahhábistického spojenectví. V průběhu 19. století znovu vzrostla jeho moc a v roce 1901 zahájil Abdul-Azíz Ibn Saúd (1875–1953), který byl členem páté generace od Muhammada Ibn Saúda, vojenské tažení, které skončilo v roce 1929 dobytím prakticky celého Arabského poloostrova. Už v roce 1917 byla také definitivně v první světové válce poražena Osmanská říše a wahhábisté přišli o velkého historického konkurenta. O něco později se Saúdové vypořádali s konkurenčními rody Al-Rašíd a s rodem Hášimovců. Ty druhé vytlačili z Arabského poloostrova, hlavně z pobřežního pásu Hidžáz, kde se nacházela i Mekka a Medína, které Hášimovci ochraňovali 700 let.
Ibn Saúd se choval daleko pragmatičtěji, než jeho předkové. Snažil vyhnout se konfliktům s Velkou Británií, která po válce dominovala regionu. Navázal také kontakty s USA a byl nakloněn moderním technologiím, které by lépe upevnily jeho vládu. Ibn Saúd se musel vypořádat ještě s povstáním svých bývalých spojenců, kteří mu dopomohli k různým vojenským vítězstvím: šlo o wahhábistické bojovníky zvané Ichwán (arab. Bratrstvo – neplést si ale s Muslimským bratrstvem). Ti se bránili saúdským modernizačním snahám a novým technologiím. Poté, co se pokusili zaútočit na britské državy na Blízkém východě, Ibn Saúd tyto fanatické bojovníky na velbloudech rozstřílel za pomoci Britů kulomety. Nyní mu již nic nestálo v cestě stát se králem Arábie, na kterého byl korunován v roce 1932. Wahhábismus se v této zemi stal státním náboženstvím.
Historické spojenectví s Američany
Američané jsou v těsném vztahu se Saúdskou Arábií prakticky od počátku jejího vzniku. Zanedlouho po Ibn Saúdově korunovaci došlo na zdejším území k objevení rozsáhlých ropných nalezišť. Již v roce 1933 byla americké firmě Standard Oil of California udělena ropná koncese, ale až v roce 1938 byla zdejší ropa poprvé vyvezena. Z obrovské, ale vcelku chudé země, jejímž hlavním příjmem byl prakticky jen „náboženský turismus“ do Mekky a Medíny poděděný po Hášimovcích, se ve spolupráci s Američany stala jedna z nejbohatších zemí vůbec.
V roce 1944 se ropná společnost přeměnila na arabsko-americkou ropnou společnost ARAMCO (Arabia American Oil Company) a americko-saúdské ekonomické spojenectví nadále pokračovalo. Díky úzkým kontaktům s USA byla během studené války Saúdská Arábie výrazněji na straně Západu. A to i přes fakt, že režim v Saúdské Arábii i tehdy patřil mezi ty nejvíce konzervativně-teokratické anejméně demokratické v islámském světě vůbec.
Pozdější spojenectví USA s Izraelem Saúdové celkem logicky nesdíleli. Po izraelsko-arabské válce na Jom Kippur v roce 1973 se Saúdům spolu s dalšími členy OPECu podařilo přiškrcením ropných kohoutků značně zkomplikovat hospodářskou situaci USA. Po americké hrozbě ale spojenectví s dílčími proměnami pokračovalo. Američané se sice začali snažit být méně závislí na saúdské ropě - spojenectví ale s určitými posuny přetrvalo do dnešních dnů.
Během 80. let zažila Saúdská Arábie řadu teroristických útoků. Ty sice souvisely hlavně se spory s Íránem a šíity, ale spojenectví Saúdské Arábie s USA v nich rovněž hrálo důležitou roli. V první válce v Zálivu v roce 1991 souhlasil saúdský král Fahd s přítomností amerických jednotek v zemi, což ještě více přiblížilo pouštní monarchii USA. Právě to bylo solí v očích Usámovi bin Ládinovi a v tom také spatřoval hlavní symbol podřízenosti Spojeným státům a Západu. Americká vojenská přítomnost v Saúdské Arábii ho také následně motivovaly směřovat útoky Al-Káidy právě proti americkým cílům.
Saúdská Arábie se tak dostala do zvláštní situace: na jedné straně se stále více stávala cílem radikálně islamistických teroristů, často Saúdů inspirovaných wahhábismem, na stranu druhou řada z nich vděčila za svůj vzestup a radikalizaci právě prostředí a bohatství Saúdské Arábie, hlavně v 80. letech. Tehdy Saúdové spolu s Američany sponzorovaly ty nejradikálnější bojovníky – včetně Usámy Bin Ládina – aby šli do Afghánistánu bojovat proti Sovětskému svazu.
Ve vztahu k tzv. „Islámskému státu v Iráku a Sýrii“ (ISIS) je na tom Saúdská Arábie podobně jako ve vztahu k Al-Káidě. ISIS sice nevychází z wahhábismu přímo, ale považuje ho za jeden ze svých ideologických zdrojů. Na Saúdy má ale odobný pohled, jako Al-Káida – a sice, že se dávno vzdálili od idejí wahhábismu a jsou zkorumpovaní.
Rijád v roce 2014 zařadil ISIS na seznam teroristických organizací. Ve stejnou chvíli je však Saúdská Arábie podezírána z dvojí hry a z nepřímé podpory ISIS. Největší regionální soupeř Saúdů je totiž šíitský Írán, který v konfliktu v Sýrii a Iráku podporuje mj. nepřátele ISIS. Království je tak údajně jedním z hlavních sponzorů sunnitských radikálních skupin, byť zřejmě ne přímo ISIS. K tomu se ale saúdské prostředky a zbraně mohou dostat nepřehledným kanálem různých vztahů a vazeb mezi radikálními skupinami.
Spojené státy jsou stále jedním z hlavních aktérů, které mohou ovlivňovat zvenčí saúdskou politiku. Jejich tlak by měl do budoucna více motivovat Saúdy hrát jednoznačnou politickou hru. To v praxi například znamená oslabit saúdsko-íránské napětí, zvyšovat náboženský pluralimus v zemi, omezit export wahhábismu do světa atd. To vše může přispět k lepší pověsti islámu v současném světě, neboť ten je často kolektivně – a neprávem – zaměňován právě s wahhábismem. Zároveň může pluralitnější a demokratičtější Saúdská Arábie i posílit větší stabilitu Blízkého východu.
Vyšlo v tabletovém magazínu Dotyk.
Vyšlo v tabletovém magazínu Dotyk.
