Saúdové, USA, Katar & spol.

Vyšlo v Katolickém týdeníku č. 24/2017

Několik blízkovýchodních zemí v čele se Saudskou Arábií přerušilo v minulých dnech diplomatické styky s Katarem kvůli jeho údajné podpoře terorismu. Bezpečnostní služby přitom dlouhodobě upozorňují na fakt, že je to právě Saudská Arábie, kdo finančně podporuje radikální verzi salafistického hnutí, z jehož řad teroristé často pocházejí. Jaká je tedy skutečná role Saúdské Arábie v boji s terorismem? A jak nebezpečný je ve skutečnosti Katar? 

Saúdská Arábie je velmi rozporuplná země, jejíž vztah k terorismu nedávno označil New York Times jako "postoj žháře a hasiče" v jedné osobě. Sám o sobě tento stát vychází z jedné z nejkonzervativnějších verzí islámu – tzv. wahhábismu. Ten není ani tak historickou součástí islámu, jako spíše extrémně fundamentalistickou sektou, která vznikla až v 18. století. Na rozdíl od většiny muslimských zemí, Saúdská Arábie na svém území například oficiálně zakazuje jiné víry než islám, ženy vůči mužům výrazně znerovnoprávňuje, aplikuje velmi přísný výklad trestního práva šarí´a a demokratické instituce na jejím území donedávna vůbec neexistovaly. Takto striktní pojetí islámu není v muslimském světě zdaleka běžné. 

Není wahhábista jako wahhábista

Jenže Saúdská Arábie má i jinou tvář: Vzhledem k ropnému bohatství je také velmi moderní zemí s vysokou životní úrovní. V jejím ropném průmyslu pracuje i mnoho cizinců, přičemž řada z nich jsou křesťané, židé, hinduisté atd., na které se přísné šariatské zákony tolik nevztahují. Je také dlouhodobým spojencem USA.  

Teď se určitě mnozí zeptají, jak je možné, že se tak děje? Vždyť pokud je wahhábismus tak striktní, nikdy by přece žádná spolupráce s Američany nezačala a žádní nemuslimští cizinci by na saúdské území nevstoupili… Jenže jednak není wahhábista jako wahhábista a pak také zdaleka ne každý Saúd následuje tento striktní směr islámu. Ale i řada wahhábistů se chová pragmaticky a nejvíce pak saúdská královská rodina. Ta ostatně může řídit zemi jako rodinný podnik (koneckonců i země se jmenuje podle ní) a USA jde na ruku, neboť je to pro ni výhodné. Výrazná část wahhábistického duchovenstva tento stav toleruje, protože mu z této situace rovněž plynou výhody. Může například z obrovských ropných částek financovat podporu vývozu své verze islámu po celém světě. Tím přísný wahhábistický islám, který v danou chvíli nemusí automaticky schvalovat teror, expanduje i tam, kde nikdy žádnou tradici neměl – například do válkou poškozené Bosny a Hercegoviny. A nejen konflikty narušené muslimské země jsou vděčné za každý dolar… 

Jak ale tyto peníze mohou v rozmezí několika desítek let radikalizovat lokální islám, to si v danou chvíli uvědomuje málokdo. Samozřejmě zdaleka ne z každého příjemce saúdských peněz se stane radikální wahhábista a nezačne podporovat třeba tzv. Islámský stát a podobné skupiny. Nicméně je zde vyšší pravděpodobnost, že se tak stane, než kdyby byla podporována nějaká tolerantnější verze islámu.   

Je i řada wahhábistů, kteří současný saúdský pragmatismus kritizují a označují krále s rodinou za pokrytce a zrádce islámu. Právě z těchto řad se pak rekrutují největší wahhábističtí radikálové, jako byl třeba Usáma bin Ládin a dalších 14 únosců letadel z 11. září 2001. On sám i jeho další saúdští kumpáni byli také už v 90. letech zbaveni saúdského občanství. Establishment královské rodiny ostatně již dlouho halasně hovoří o tvrdém boji proti teroru. Ten skutečně začal řadu Saúdů ohrožovat – a jedny z prvních útoků Al-Káidy se ještě dávno před 11. zářím 2001 odehrály právě na saúdském území. 

Absolutistický saúdský režim tak má na jednu stranu oprávněné obavy z největších wahhábistických radikálů a snaží se proti nim někdy velmi upřímně bojovat. Na druhou stranu je permanentně zodpovědný za podporou wahhábismu a jeho export do světa. Tím napomáhá vytvářet prostředí, ze kterého pak islamističtí radikálové vychází. A pak je v Saúdské Arábii i řada osob a subjektů – byť to nemusí být přímo někdo z královské rodiny – kteří velmi kontroverzní islamistické skupiny finančně podporují. Pokud se tak bude dít i nadále, bude boj proti terorismu sisyfovským údělem. 

Proč USA spoléhají právě na Saudskou Arábii? 

Američané jsou v těsném vztahu se Saúdskou Arábií prakticky od jejího vzniku v roce 1932. Zanedlouho po korunovaci prvního krále Ibn Saúda byla na jejím území objevena rozsáhlá ropná naleziště. Již v roce 1933 byla pak americké firmě Standard Oil of California udělena ropná koncese. Z obrovské, ale vcelku chudé země, jejímž hlavním příjmem byl prakticky jen „náboženský turismus“ do Mekky a Medíny, se stala ve spolupráci s Američany jedna z nejbohatších zemí světa. Bez přírodního bohatství by naopak Saúdská Arábie zůstala pravděpodobně relativně chudou zemí a stejně tak wahhábismus by byl jen obskurním islámským proudem bez výraznějšího vlivu. 

V roce 1944 se ropná společnost přeměnila na arabsko-americkou ropnou společnost ARAMCO (Arabia American Oil Company) a americko-saúdské ekonomické spojenectví nadále pokračovalo. Díky úzkým kontaktům s USA byla během studené války Saúdská Arábie na straně Západu. A to i přes fakt, že režim v této zemi i tehdy patřil mezi ty nejvíce konzervativně-teokratické a nejméně demokratické v islámském světě vůbec.  

Americký dvojí metr

Na pozdější spojenectví USA s Izraelem pohlížela řada Saúdů s nelibostí. Po izraelsko-arabské válce na Jom Kippur v roce 1973 tak Saúdové spolu s dalšími členy OPEC (Organizace zemí vyvážejících ropu – pozn. red.) značně zkomplikovaly hospodářskou situaci USA přiškrcením ropných kohoutků. Po následné americké hrozbě ale spojenectví s dílčími proměnami pokračovalo. Američané se sice snažili být na saúdské ropě méně závislí, ale spojenectví s určitými posuny přetrvalo do dnešních dnů, což potvrdila i nedávná návštěva Donalda Trumpa v Rijádu.

Ze strany USA je dlouhodobé spojenectví s tak kontroverzním režimem samozřejmě rovněž jisté pokrytectví. USA totiž často mluvily o demokratizaci blízkovýchodních režimů, ale když došlo na Saúdy a některé další státy pro ně strategicky důležité, uplatňovaly dvojí metr. Pro světové velmoci bylo například během studené války v mnoha ohledech výhodné podporovat stabilní a snadno zkorumpovatelné nedemokratické režimy, než nestabilní demokracie, v nichž může zvítězit strana, u které hrozí, že začne podporovat nepřátelský politický blok.       

Rovněž vztahy mezi Saúdskou Arábií a Izraelem se postupně zlepšily. A přestože ani dnes neexistují mezi oběma zeměmi formální diplomatické styky, v řadě oblastí – včetně bezpečnostní – lze tušit spolupráci.  

Proč právě Katar?

Katar je na rozdíl od Saúdské Arábie velmi malá země, která má mnohem omezenější možnosti. Využívá ale jiných způsobů, jak rozšířit svůj politický vliv, k nimž patří i různé druhy politického lavírování mezi regionálními mocenskými zájmy.

Obecně lze říci, že je jen velmi málo blízkovýchodních zemí, pokud vůbec nějaké, které by nebyly spojeny s kontroverzemi ohledně podpory nejrůznějších militantních skupin. A Katar není rozhodně výjimka. Země, které Katar obvinily ze spolupráce s radikály – tedy Saúdská Arábie, Spojené arabské emiráty, Egypt a Bahrajn – jsou však samy zapojeny do nejrůznějších kontroverzí. Na rozdíl třeba od geograficky obdobně malého Bahrajnu, nesleduje Katar saúdskou linii zájmů a komunikuje i s těmi, kterým Saúdská Arábie nemůže přijít na jméno. To je i příklad Íránu, jejího hlavního regionálního soka. Katar ale poskytuje i azyl různým islamistickým formacím navázaným na Muslimské bratrstvo. To zase úplně nejvíc ze všech arabských zemí irituje Egypt. 

Katar má také velmi výkonnou zpravodajskou službu, jež má kontakty i mezi těmi nejkontroverznějšími uskupeními a režimy. Pro Česko je zajímavá tím, že měla např. důležitý podíl na tom, že se podařilo dostat domů dvě české dívky unesené před pár lety v Pákistánu. A Katar disponuje ještě jedním velmi vlivným nástrojem, který pije krev jiným (nejen) muslimským zemím – je jím televizní stanice Al-Džazíra. Program této globální stanice není samozřejmě prostý rozporů a její pořady mají výkyvy co do kvality i nezaujatosti. Nikdo jí ale nemůže upřít, že otevřela řadu důležitých diskusí a zatuchlé a prorežimní propagandu produkující blízkovýchodní televize odsunula výrazně do pozadí. To samozřejmě autoritativní blízkovýchodní vládce dlouhodobě rozčiluje. 

Detailněji se katarskou krizí zabývá tento článek.