Před pětapadesáti lety skončila šestidenní válka, v níž Izrael jednoznačně porazil koalici arabských států, v čele s Egyptem, Jordánskem a Sýrií, a obsadil rozsáhlá území v regionu. Význam tohoto vojenského střetu a jeho vnímání současnou izraelskou i arabskou společností přiblížil v rozhovoru Marek Čejka. Docent působící na Fakultě regionálního rozvoje a mezinárodních studií Mendelovy univerzity a Fakultě sociálních studií Masarykovy univerzity v Brně, mimo jiné podotýká, že velká část aktuálních problémů izraelsko-palestinského konfliktu souvisí právě s otázkami, které přinesla válka z června 1967.
Izraelem kontrolované území se v šestidenní válce přibližně trojnásobně zvětšilo. Přesto, nemýlím-li se, šestidenní válka ve své době nebyla izraelskou společností i politickým vedením chápána jako pokus o území expanzi. Změnila se v tomto směru s odstupem pětapadesáti let interpretace konfliktu z června 1967?
Na rozdíl od Suezské krize (1956), kdy Izrael vrátil válkou dobyté území Sinaje Egyptu, nebylo po roce 1967 zjevné, že by Izrael počítal v dohledné době s něčím podobným. Pásmo Gazy, Západní břeh, poloostrov Sinaj i Golanské výšiny zůstávaly nadále pod jeho okupační správou. Nedlouho po šestidenní válce přišel Izrael s tzv. Allonovým plánem, pojmenovaným podle tehdejšího izraelského vice-premiéra (Jig’ala Allona, pozn. redaktora), který měl řešit otázku navrácení části okupovaných území Jordánsku. Izrael by si zároveň jejich větší část ponechal jako nárazníkové zóny.
K implementaci tohoto záměru však nedošlo. Dění nasvědčovalo spíše tomu, že Izrael má s dobytými územími vlastní strategické plány. Svědčilo o tom nejen budování vojenských základen na nich, ale i umožnění izraelským civilistům, aby se začali na těchto územích usazovat. S politikou plánovaného osídlování okupovaných území započala levicová vláda Lévyho Eškola. Když se koncem sedmdesátých let dostala k moci pravice, dostalo osadnictví ještě větší podporu. Tento trend přetrvává v podstatě do současnosti.
Kloníte se k názoru, že šestidenní válka překreslila štěpící linie v izraelské společnosti, když podnítila jistou eskalaci radikálních náboženských hnutí, díky čemuž se v následujících letech stále více projevoval rozdíl mezi sekulárně a ortodoxně orientovanými Židy?
Nemyslím si, že by je zásadně překreslila, ale určitě je zdůraznila. Prohloubil se hlavně fundamentalismus a politický extremismus v táboře náboženských sionistů. Například důležitá a původně středová a umírněná Národní náboženská strana se začala stále více přibližovat rodícímu se fundamentalistickému hnutí židovských religiózních osadníků. Konflikt mezi sekulárními židy a charedim, tedy ultraortrodoxními, však s šestidenní válkou přímo nesouvisel. Tam se jednalo spíš o hodnotový spor liberální demokracie versus židovské teokratické tendence.
Počítám, že šestidenní válka představuje klíčový moment v kolektivní paměti Palestinců s ohledem na obsazení Západního břehu Jordánu, východních částí Jeruzaléma i pásma Gazy. Jak je ale po více než půlstoletí vnímána v okolních arabských zemích, které byly Izraelem vcelku jednoznačně poraženy?
Nejvýrazněji je vnímána v Sýrii, protože na rozdíl od Egypta nedostala zpátky dobytá území Golanských výšin. V době mírového procesu v devadesátých letech bylo k vyřešení otázky Golan velmi blízko, ale hlavně skrze tehdejší změny v izraelské politice k ní nedošlo. Osud Palestinců po roce 1967 byl často využíván propagandou různých muslimských zemí, avšak dnešní Blízký východ se i z tohoto pohledu mění. Palestinská otázka je často zastíněna aktuálními konflikty, které vypukly po arabském jaru. Některé arabské země se staly taky velmi pragmatické a s Izraelem stále více prohlubují kontakty bez ohledu na osudy Palestinců.
Jedním z důsledků šestidenní války a okupace Západního břehu Jordánu jsou také židovské osady, které v mnoha případech vznikly na původních základnách a stanovištích izraelské armády. Souhlasíte s tvrzením, že jejich existence a především další rozšiřování jsou dnes jedním z nejvíce problematických aspektů izraelsko-palestinského konfliktu?
Ano, souhlasím. Pokračování osadnické politiky ze strany Izraele je nejproblematičtějším bodem vzhledem k přístupu k Palestincům. Pokud by byla osadnická politika v duchu mírového procesu zastavena či alespoň redukována, mám za to, že Palestinský stát by mohl už v nějaké víceméně životaschopné podobě existovat. Byť by ten i tak byl velmi závislý na Izraeli – přinejmenším ekonomicky a šlo by pravděpodobně také o demilitarizovaný stát –, mám za to, že celkově by dnešní podoba izraelsko-palestinského napětí měla výrazně nižší potenciál k eskalaci.
Můžeme šestidenní válku, s ohledem na její stále aktuální konsekvence, považovat za nejdůležitější z arabsko-izraelských vojenských střetů minulého století, který významem překonává snad jen válka o nezávislost Izraele z let 1948-1949?
Ano, z hlediska politických důsledků představují války z let 1948-1949 a šestidenní válka dva nejdůležitější momenty z hlediska izraelsko-palestinského konfliktu. Jeho současná podoba pak souvisí převážně s otázkami, které vyvstaly právě po šestidenní válce.
10. června 2022 na EuroZprávy.cz, Dotazy kladl: Matěj Bílý
Žádné komentáře:
Okomentovat