Komentáře Marka Čejky k situaci v Sýrii po pádu Asadova režimu

• Komentáře pro ČT24 (Newsroom24, 15. 12. 2024) a TV Nova (8. 12., 9. 12. Televizní noviny) k situaci Sýrii
• Aktuální situace v Sýrii v rámci pořadu "Jak to vidí", ČRo 2, 11. 12. 2024
• Rozhovor k aktuální situaci v Sýrii, Deník N, 5. 12. 2024
• Podcast k situaci v Sýrii, SME, 11. 12. 2024
• Asad je u Putina. Politolog vysvětluje, co to znamená pro Rusko, Izrael a celý svět, Seznam Zprávy, 8. 12. 2024
• Politolog: Stabilní Sýrie s vládou islamistů? Pro Egypt a další země problém, Lidovky, 20. 12. 2024 

Stabilní Sýrie s vládou islamistů? Pro Egypt a další země problém (rozhovor pro LN)

Jak moc se vlastně letos změnil Blízký východ? Viděli jsme pád Asada, porážku Hizballáhu, izraelské obsazení pásma Gazy… Je to změna nevratná?

Dramatický vývoj zaznamenala letos hlavně centrální část Blízkého východu, ale zdaleka ne celý region. Za nejvýznamnější posun považuji nečekanou a bleskovou změnu režimu v Sýrii, protože ta tradičně patří mezi klíčové aktéry blízkovýchodního dění. Je ale příliš malý časový odstup na to, aby bylo tuto proměnu možné spolehlivěji vyhodnotit. Co se týká Hizballáhu, tak ten v současné době určitě poražen není. Je však výrazně oslaben, a navíc musí nyní řešit narušení své podpory od Íránu skrze syrské území. Gaza je nyní opravdu poměrně komplexně okupována Izraelem, ale to za cenu jejího přivedení k humanitární katastrofě. Navzdory tomu, že se objevují zprávy o vyjednáváních, je osud izraelských rukojmích stále nejistý a poražen není – částečně v podobném duchu jako Hizballáh – ani Hamás.

Budou se podle Tebe na Blízkém východě překreslovat hranice? Narážím tím na určité úvahy v Izraeli a také na možnou tureckou vojenskou operaci proti Kurdům.

O překreslování hranic centrálního Blízkého východu, které vychází z britsko-francouzské Sykes-Picotovy dohody z roku 1916, se mluvilo už v období Arabského jara po roce 2010. K žádné formální změně hranic de iure však nakonec nedošlo. De facto se ale vytváření „nárazníkových“, „bezpečnostních“ a dalších zón stalo pro země jako je Turecko či Izrael prakticky standardem. Nezapomínejme, že Turecko vždy umělo s Kurdy hrát dobře hru „rozděl a panuj“. Podívejme se třeba do sousedního Iráku, kde má Turecko s tamní kurdskou samosprávou čilé kontakty. Turecko tak bude nyní zřejmě potlačovat syrské kurdské síly navázané na PKK (radikální tureckou Stranu kurdských pracujících), ale je možné, že se s jinou částí syrských Kurdů dohodne. Scénářů je však více.    

Jak to dopadne se Sýrií? Je Džulání skutečně umírněný islamista a jaká je šance vybudovat skutečně demokratickou Sýrii? Nebo aspoň, že se neobnoví občanská válka?

To je pár týdnu po politické změně v Sýrii značně věštecká otázka. Navíc charakter budoucího syrského režimu není vedle islamistů v sakách jediná nejasná věc. Tou je celková stabilita země a závislosti Sýrie na jejích sousedech – hlavně na Turecku a Izraeli. Nový režim bude určitě oťukávat stále více také Írán a bude se snažit obnovit své vazby na syrské území. A ani země jako Saúdská Arábie, Egypt, Jordánsko či Emiráty nezůstanou v případě Sýrie stranou. Případná stabilizace Sýrie v režii islamistů – ať už demokratičtější či autoritativnější formou – by pro ně mohla znamenat jejich vlastní vnitropolitický problém. Proč? Protože právě tyto země se snažily během arabského jara opoziční síly zadupat do země.   

Dalším neuralgickým bodem je Izrael. Pokusí se izraelský premiér podle tebe anektovat palestinská území a je dvojstátní řešení v Izrael/Palestina definitivně mrtvé?

Netanjahuovský Izrael dává stále více najevo, že je schopen využít všech příležitostí vůči svým oslabeným rivalům. Navíc je také patrný dlouhodobý posun na izraelské politické scéně směrem k posilujícímu vlivu radikální náboženské pravice. Ministři typu Ben Gvira a Smotriče byli ještě před dekádou v Izraeli považováni za okraj politického spektra. A dnes vedou klíčová ministerstva. Pokud tak bude i nadále docházet k synergii mezi nimi a mezi sekulárními politiky typu Netanjahua, kteří touží po nekončící politické moci, bude to pro charakter izraelské politiky a demokracie obrovský problém. Anexe je z pohledu Izraele proveditelná u řídce osídlených Golanských výšin, ale daleko méně u Palestinci hustě osídlené Gazy či Západního břehu. Ukazuje se, že na tom mnoho nezmění ani posilování izraelské osadnické politiky, jejímž dlouhodobým účelem byla mimo jiné postupná proměna demografie těchto území. A odhaduji, že „dvoustátní řešení“ bude zřejmě i v budoucnu politické zaklínadlo, ale nikdo si už nebude příliš schopen představit, jak bude v praxi vypadat…      

Co bude s Hamásem – zdá se, že pořád existuje. Uzavře s ním nakonec izraelská vláda nějaký mír?

Dokud bude palestinská společnost zbídačována tak, jak se tomu například děje během probíhající vojenské operace v Gaze, tak tu nadále bude velký potenciál pro existenci Hamásu nebo jemu podobných skupin. Ty zde totiž už od 70. let systematicky sbírají podporu nejen prostřednictvím radikalismu a terorismu, ale výrazně i skrze svoji sociální politiku, kterou jsou ve spojení s akumulovaným hněvem a frustracemi části běžných Palestinců schopny přetavit ve velmi stabilní politický program.

Írán je teď oslabený, zejména akcemi Izraele. Myslíš, že se vzpamatuje a opět bude regionální mocností soupeřící s Izraelem a Saúdskou Arábií?

Írán bude muset za stávající situace určitě přehodnotit své priority a regionální strategie. I on je schopný slevit ze svých ideologických plánů a jednat pragmaticky. A mimochodem napětí mezi ním a Saúdskou Arábií už nemá zdaleka takovou úroveň eskalace, jako tomu bylo například ještě před pěti, deseti lety. Souvisí to i s jistými posuny v saúdské politice a svou roli zde sehrála i Čína, která se pro Írán a Saúdy stala z dlouhodobé perspektivy ekonomicky atraktivní.

A jak s Blízkým východem zamává Donald Trump. Bude se tam vůbec angažovat, nebo bude pokračovat v postupném faktickém odchodu USA z oblasti?

Trumpa sice můžeme soudit podle jeho prvního prezidentského období, ale zároveň stále v mnohém představuje těžko odhadnutelného hráče. Je mu obvykle přisuzován spíše izolacionistický přístup, na jehož základě se budou USA na Blízkém východě angažovat maximálně tam, kde jsou nějaké jeho osobní zájmy. To je typicky třeba Saúdská Arábie nebo Izrael. Pomůže ale Trump dosavadním kurdským spojencům zkrotit Turecko? Bude se intenzivněji angažovat v protiíránské politice? Na to dnes nezná jednoznačnou odpověď možná ani on sám.

-MČ-  

Vyšlo na Lidovkách 20. 12. 2024, tázal se Marek Hudema

Zatykač který rozděluje

Jeruzalém, květen 2024 (foto: Marek Čejka)

Uběhl už více než rok od 7. října 2023, kdy se nejdelší z moderních blízkovýchodních konfliktů – izraelsko-palestinský – rozhořel pro brutálním teroristickém útoku Hamásu nezvykle silně. Šlo o největší vzplanutí násilí od tzv. druhé intifády (2000-2005), která paralyzovala mírový proces, který se úspěšně rozběhl v 90. letech. Období po jejím ukončení se dostalo hlavně do režie Benjamina „Bibiho“ Netanjahua. Ten se v roce 2009 podruhé stal premiérem a od té doby vládne s krátkou přetržkou doposud. Pomiňme nyní jeho autoritativní tendence na domácí scéně, které vyvolaly v nedávné době obří protesty izraelské veřejnosti. Paralyzovaný mírový proces Netanjahuovy vlády prakticky pohřbily. S Palestinci rozehrál hru „rozděl a panuj“, u níž se domníval, že když od sebe výrazně oddělí palestinská území Západního břehu ovládané Fatahem a pásmo Gazy vedené Hamásem, oslabí to Palestince natolik, že přistoupí na jakékoliv jeho podmínky. Metodou „cukru a biče“ však také posiloval napětí mezi oběma palestinskými hnutími. S Hamásem tak čas od času válčil, ale zároveň mu z Kataru transferoval obrovské finanční částky. Hamás se však nevyvíjel podle Bibiho představ, což vyústilo právě v obrovské bezpečnostní selhání. To umožnilo masový průnik ozbrojenců z Hamásu do Izraele právě 7. října 2023, který stál životy 1200 Izraelců, převážně civilistů. 

Tvrdý izraelský odvetný zásah proti Hamásu byl za této situace očekávaný. Málokdo ale tušil, jaká mimořádně brutální bude. Za absence jakéhokoliv zásadnějšího plánu řešení budoucnosti Gazy začaly vojenské operace, jejichž důsledkem bylo plošné a disproporční ničení civilní infrastruktury doprovázené obrovskými ztrátami na životech civilního obyvatelstva – dnes již kolem 45 tisíců, mezi kterými výrazně převažují ženy a dětí, v naprosté většině civilisté. Začalo být zřejmé, že celé obyvatelstvo asi dvou a půl milionového pásma Gazy začíná být stále více vystaveno kolektivnímu trestu. Útoky izraelské armády na civilní infrastrukturu, blokáda dodávek základních potřeb, včetně jídla, vody a léků či dokonce útoky na řádně označené humanitární pracovníky, měly takový charakter, že bylo zjevné, že jsou zamýšleny jako součást bojových operací a vedou ke zbytečnému utrpení či smrti.  

Mezinárodní trestní soud (ICC) v Haagu je mezinárodní instituce pod záštitou OSN, která má jurisdikci vyšetřovat a stíhat válečné zločiny, zločiny proti lidskosti a genocidu na územích států, které přistoupily k tzv. Římskému statutu. Palestina, zahrnující Západní břeh, východní Jeruzalém a Gazu, k němu přistoupila v roce 2015. I když Izrael statut nepodepsal, ICC považuje Palestinu za členský stát, a proto má jurisdikci nad zločiny spáchanými na jejím území, bez ohledu na státní příslušnost podezřelých.  

Zatykače na nejvýznamnější osobnosti na obou stranách, které nesou dle názoru soudu zodpovědnost za potenciální válečné zločiny, byly podány na základě vyšetřování podnětů z předchozích let a eskalace konfliktu po 7. říjnu 2023. V rámci svého mandátu shromáždila prokuratura ICC důkazy, včetně svědectví, satelitních snímků, videí a dalších materiálů. Na podporu svého návrhu využila také poradenství panelu nezávislých expertů v oblasti mezinárodního humanitárního a trestního práva, což mělo zajistit objektivitu a právní oporu návrhů.

Zatykač nebyl vydán pouze na izraelského premiéra Netanjahua, ale také na jeho bývalého ministra obrany Galanta a dále na několik klíčových vůdců palestinského hnutí Hamás: Sinvára a Deifa, což jsou velitelé Hamásu z Gazy přímo zodpovědní za útoky 7. října 2023, a dále pak také na jeho exilového politického vůdce Haníju.  

V mezidobí mezi návrhy na zatykače na tyto osoby Izrael zlikvidoval všechny tři palestinské vůdce (jen u Dejfa nebyla tato skutečnost jednoznačně prokázána). Když tak byly zatykače v listopadu 2024 definitivně podány, zbyla z pětice podezřelých jen dvojice Netanjahu a Gallant.

Zatykače vyvolaly velkou mezinárodní pozornost i kontroverze. Řada zemí prohlásila, že je bude respektovat. Vždyť je ostatně vydala stejná soudní instituce, která vydala zatykače na ruského prezidenta Putina či súdánského prezidenta al-Bašíra. Izraelská strana je ale jednoznačně odmítla a Netanjahu i další označili krok ICC za „antisemitský a absurdní“.

Zatykače mají řadu aspektů. Ty právní jsou zřejmé a ilustrují snahu o dosažení spravedlnosti ze strany ICC na zásadě zásady „padni komu padni“, při které si před mezinárodním právem může být rovný jak terorista, tak i demokraticky zvolený politik, který však zaštítil páchání válečných zločinů. Z praktického hlediska komplikuje vydání zatykačů mezinárodní cestování obviněných, protože by mohli být v jakémkoliv z členských států ICC zadrženi a předáni ICC. 

Jsou zde však i politické souvislosti, která mohou mít dopad na fungování samotného mezinárodního práva. Pokud členské státy potenciálně nebudou zatykače respektovat, případně si vyberou jen selektivní respektování (např. Putin ano, Netanjahu ne) může to mít obrovský dopad na kredibilitu a (ne)vynutitelnost mezinárodního práva. To je přitom založeno hlavně na dobrovolném plnění ze strany států. V éře vzestupu stále autoritativnějších populistů, kteří se více objevují i v politice západního světa – a mezinárodní závazky jsou pro ně často jen cárem papíru – nebude mít mezinárodní právo rozhodně na růžích ustláno. Jak tedy budou nakonec zatykače vynuceny (či naopak) napoví hodně o charakteru budoucího světového řádu. Ten se buď více přimkne k mezinárodním právním normám, nebo naopak k politické vůli a cílům světových politiků.

-MČ- 

V   Vyšlo v Katolickém týdeníku 51/52, 17.-30. prosinec 2024 

Komu se hodí syrský blitzkrieg?

Pád syrského režimu vedeného stranou Baas v čele s Baššárem Asadem je zásadní – a značně nečekaná a mimořádně rychlá – geopolitická změna v oblasti. V posledních měsících se Sýrie objevovala v pozornosti médií převážně jen v souvislosti s eskalací napětí mezi Íránem a Izraelem. Sýrie totiž představovala významný logistický uzel pro Írán a podporu jeho spojenců – hlavně pak Hizballáhu. Ten se v uplynulých měsících ponořil do intenzivního – a značně sebedestruktivního – konfliktu s Izraelem. Málokdo ale ve stejný čas bedlivěji sledoval dění na severu Sýrie, kde se již delší dobu v guvernorátu Idlib připravovala ofenzíva povstaleckých skupin. Ty si pak jen počkaly na správný strategický moment, kdy byli spojenci Asadova režimu výrazně oslabeni. Nešlo jen o zmiňovaný Hizballáh, ale také o Rusko a Írán, které Asadovi zachránily krk v době syrské revoluce v letech po roce 2011. Rusko je však nyní plně vytíženo boji na Ukrajině a Írán k jeho dlouhodobě komplikované ekonomické situaci přitížilo nedávné angažmá v konfliktu s Izraelem.

Tím, kdo naopak nejvíce z ofenzívy profituje, je Turecko, na které jsou povstalecké skupiny ze severu Sýrie více či méně navázány. Turecká podpora těchto arabských proxy-spojenců se datuje právě od let syrské revoluce. Spojuje v sobě více strategických zájmů erdoğanovské zahraniční politiky:

- Vytváří tlak na kurdské ozbrojené skupiny v oblasti severní Sýrie a oslabuje tak jejich vliv.

- Bleskový úspěch povstalců do jisté míry napravuje pozici Turecka v regionu, neboť jeho ambiciózní zahraničněpolitické plány během arabského jara příliš nevyšly. Dnešní bleskové vítězství tureckých proxy-spojenců na celém syrském území však výrazně posílilo celkovou tureckou geopolitickou roli v regionu centrálního Blízkého východu.

- Stávající situace má pro Turecko i jeden velmi praktický význam: Sýrie zbavená Asada vytváří reálnou možnost na návrat syrských uprchlíků, kterých je v Turecku několik miliónů a představují dlouhodobou ekonomickou i sociální zátěž.      

Turecko je tedy minimálně z krátkodobého hlediska hlavní vítěz současného syrského blitzkriegu. Mnoho Syřanů, hlavně těch co byli nuceni před asadovským režimem uprchnout, se dnes oprávněně raduje. Režim exprezidenta byl ze všech aktérů syrské občanské války jednoznačně nejrepresivnější. Budoucnost Sýrie však i po svržení Asada zůstává otázkou, protože klidnější a svobodnější vývoj země je sice jednou z odpovědí, ale zdaleka ne jedinou. Dnešní povstalecké skupiny jsou značně kontroverzním mixem protiasadovských sil nejrůznějšího charakteru od sekularistů až po radikální islamisty. Sám jejich vůdce Muhammad Al-Džaulání má svou minulost v syrské odnoži Al-Káidy jako její emír. Z amerického pohledu je dokonce definován jako „globální terorista zvláštního významu“ na jehož hlavu je vypsána odměna 10 miliónů dolarů. Na druhou stranu – nebylo by to poprvé, kdy se Američané i jiné západní země dokázali s radikálními islamisty dohodnout. Vzpomeňme si mudžáhídů v Afghánistánu 80. let, kteří tehdy – nedlouho předtím, než část z nich zformovala Al-Káidu a Tálibán – byli podporování Američany v duchu studenoválečné logiky. Je také třeba zmínit, že i sám Al-Džaulání radikálové a on sám se pokusili rebrandovat na umírněnější opozici. Zdali se stala jejich proměna reálnou, nebo jde spíš o taktizování, se Syřané velmi brzy dozvědí. Syrské obyvatelstvo také není složené jen z oponentů režimu, takže řada Syřanů má obavy z nějaké formy odplaty a může zamířit do exilu.

Co se týká izraelsko-syrských vztahů, není budoucí pozice obou aktérů nyní jasná. Zcela aktuální geopolitická změna je z pohledu Izraele pozitivní, protože výrazně narušila íránské aktivity v regionu a podporu Hizballáhu. Syrští rebelové Írán často nenávidí, nejen proto, že podporoval Asadův režim, ale v případě džihádistů hraje roli i jejich teologický odpor vůči šíitům.

Na druhou stranu domnívat se, že by si sunnitští rebelové padli do náruče s Izraelem je poměrně utopická. Pokud zůstanou tureckými spojenci i nadále, získá Erdoğan, který dnes tak často hřímá proti Izraeli, velmi silnou páku. Izrael se sice domnívá, že umí s islamisty hrát své hry – vzpomeňme třeba jen nedávné Netanjahouvo zprostředkování obrovských finančních částek pro Hamás, které hnutí proudily z Kataru. Ty měly být nástrojem Netnajahuova „rozděl a panuj“ zaměřeného proti snahám o vznik Palestinského státu. Ve stejnou dobu však už Hamásníci spřádali plány na 7. říjen 2023.

Budoucí zahraniční politika Sýrie bude nyní v prvé řadě záležet na stabilizaci vnitropolitické situace. Pokud se jí rebelům podaří dosáhnout – ať už politicky a konsenzuálně, případně násilím – tak až poté se budou více věnovat zahraniční politice. A jedním z klíčových témat pro jakoukoliv syrskou vládu je návrat strategických Golanských výšin, které obsadil Izrael v roce 1967 a později je anektoval. A těžko se lze domnívat, že by z tohoto požadavku slevil muž, jehož jméno je Al-Džaulání. To je totiž odvozeno právě od arabského názvu Golanských výšin, odkud pocházeli jeho rodiče, kteří je museli opustit právě po šestidenní válce v roce 1967.

-MČ-

Vyšlo v Deníku N, 9. 12. 2024

Jaké dopady by mohly ty aktuální události mít na Blízký Východ a co to znamená pro Osu odporu? 

Je to velká geopolitická změna. Asadův režim byl důležitou složkou tzv. Osy odporu a v jejím rámci důležitým íránským spojencem v regionu. V praxi to bude to pro Írán bude znamenat minimálně logistické problémy z hlediska zásobování Hizballáhu, které šlo přes syrské území. Další velký podporovatel toho Asadova režimu bylo Rusko, které má základny na syrském pobřeží a jejich osud je teď nejasný. 

Co znamená tento vývoj pro konflikty jako je válka na Ukrajině nebo v Izraeli?

Co se týče Ukrajiny, lze obecně říct, že zvýšená vojenská aktivita v Sýrii a nutnost chránit Asadův režim zatěžovala ruskou armádu. Pokud Rusové v Sýrii zůstanou, budou tam mít vždy dislokované jednotky, které by mohly využít jinde, tedy i na ukrajinské frontě. Budoucnost jejich přítomnosti v Sýrii je nyní nejasná.   

No, a co se týká izraelsko-palestinského konfliktu, tak tam je to do jisté míry trochu neznámá. Syrští rebelové mají dost negativní vztah k izraelskému nepříteli č. 1 Íránu hlavně proto, že podporoval Asadův režim. Na stranu druhou asi taky nebudou příliš otevření k Izraeli, byť asi za stávající situace budou primárně řešit vnitrostátní dění, nikoliv nějakou eskalaci s okolím. Pro jakoukoliv budoucí syrskou vládu ale zůstává na stole například otázka Golanských výšin, které Izrael anektoval. Z hlediska Izraele je také určitě významné omezení íránské logistiky pro Hizballáh skrz syrská území a obecně oslabení íránského vlivu v post-asadovské Sýrii.

Proč Asadovi nepomohl nikdo z jeho dřívějších spojenců, Hizballáh ani Írán či Rusko? 

Írán je dlouhodobě v poměrně komplikované situaci. Jednak ekonomicky, ale také v kontextu eskalace napětí s Izraelem a tím, jak Izraelci  v nedávných bojích narušili jeho logistické a bojové kapacity. Íránský spojenec v Libanonu – Hizballáh – bude nyní v ještě větších problémech.   

Rusko se svým spojencem Asadem v uplynulých měsících příliš spokojeno nebylo, Pro současné Rusko nebyla už priorita podpora nespolehlivého spojence Asada, ale je dnes v prvé řadě zaneprázdněno válkou na Ukrajině.  

Mluvilo se o tom, že do Sýrie míří také šíitské proasadovské milice z Iráku, jakou měly roli?

Tak ty jsou také navázány na íránský vliv v Sýrii a podporu Hizballáhu. To je stále ta stejná linie Osy odporu, na kterou jste se ptala. 

Když se přesuneme k budoucnosti Sýrie, co od rebelů očekáváte? Stojí za nimi poměrně násilná minulost. 

Na toto dnes není jednoznačná odpověď.  Jsou tu různé scénáře, od stabilizace Sýrie a nalezení konsenzu, u kterého rebelové předají moc civilní vládě.  

Opakem toho by byla konfrontace, spor mezi různými rebelskými frakcemi navzájem. Do této chvíle byly víceméně sjednocené proti Asadovu režimu. Je ale také možné, že teď začnou navzájem bojovat o moc. Velké území je také pod kontrolou Kurdů, kteří nemají s povstalci úplně dobré vztahy. V Sýrii existuje spousta konfliktních linií, které mohou oživit nedořešené konflikty občanské války. 

Když zmiňujete Kurdy, co pro ně ta situace znamená, jaké jsou jejich vztahy s rebely a jak se vůbec k té ofenzivě stavěli? 

Jak jsem zmínil, jejich vztah s rebely není nějak zvlášť dobrý. Důležité frakce rebelů jsou totiž podporované Tureckem. A Turecko je obecně proti posilování kurdské politické role v oblasti, včetně Sýrie. Může ale dojít k nějaké pragmatický dohodě, rozdělení moci a podobně, ale zároveň také mohou napjaté vztahy eskalovat do konfliktu mezi rebely a kurdskými silami. 

Politici hodně mluví také o migraci, jaký vliv by převrat mohl mít na příliv a odliv migrantů? 

Zase záleží na scénáři. Ale už teď velká část syrských uprchlíků vítá současný vývoj a řada z nich by ráda vyrazila zpátky domů. Určitě však ne všichni. Ta válka trvá dlouhou dobu a řada z nich nějakým způsobem zapustila kořeny v exilu.   

I proto je celá rebelská akce dost navázaná na turecký vliv,  protože v Turecku je největší syrská uprchlická komunita, která je dlouhodobě velkou zátěží pro tureckou ekonomiku. Velký počet syrských uprchlíků pojmulo také Jordánsko, Libanon nebo západní Evropa, například Německo. 

A dá se předpokládat, že by Sýrii naopak někdo opustil?

I to je možné, protož v Sýrii samozřejmě bylo stále i dost podporovatelů Asadova režimu. To tedy může vést k exilu tady lidí, kteří ho nějakým způsobem podporovali nebo se obávají nového syrského režimu a vlivu rebelů z různých důvodů obávají. 

-MČ-

Rozhovor vyšel na Seznam.cz 8. 12. 2024 a tázala se Magdalena Maňáková

Přehledně kontext vývoje Sýrie do dnešních dní

Myslím přehledná prezentačka, na které průběžně pracuju od r. 2011

Poslední aktualizace je z 8. 12. 2024

Dá vám kontext vývoje Sýrie od pozdní Osmanské říše, až po svržení baasistického režimu rodiny Asadů a info o syrské opozici.

Link na ni najdete zde.