Pád syrského režimu vedeného stranou Baas v čele s Baššárem Asadem je zásadní – a značně nečekaná a mimořádně rychlá – geopolitická změna v oblasti. V posledních měsících se Sýrie objevovala v pozornosti médií převážně jen v souvislosti s eskalací napětí mezi Íránem a Izraelem. Sýrie totiž představovala významný logistický uzel pro Írán a podporu jeho spojenců – hlavně pak Hizballáhu. Ten se v uplynulých měsících ponořil do intenzivního – a značně sebedestruktivního – konfliktu s Izraelem. Málokdo ale ve stejný čas bedlivěji sledoval dění na severu Sýrie, kde se již delší dobu v guvernorátu Idlib připravovala ofenzíva povstaleckých skupin. Ty si pak jen počkaly na správný strategický moment, kdy byli spojenci Asadova režimu výrazně oslabeni. Nešlo jen o zmiňovaný Hizballáh, ale také o Rusko a Írán, které Asadovi zachránily krk v době syrské revoluce v letech po roce 2011. Rusko je však nyní plně vytíženo boji na Ukrajině a Írán k jeho dlouhodobě komplikované ekonomické situaci přitížilo nedávné angažmá v konfliktu s Izraelem.
Tím, kdo naopak nejvíce z ofenzívy profituje, je Turecko, na které jsou povstalecké skupiny ze severu Sýrie více či méně navázány. Turecká podpora těchto arabských proxy-spojenců se datuje právě od let syrské revoluce. Spojuje v sobě více strategických zájmů erdoğanovské zahraniční politiky:
- Vytváří tlak na kurdské ozbrojené skupiny v oblasti severní Sýrie a oslabuje tak jejich vliv.
- Bleskový úspěch povstalců do jisté míry napravuje pozici Turecka v regionu, neboť jeho ambiciózní zahraničněpolitické plány během arabského jara příliš nevyšly. Dnešní bleskové vítězství tureckých proxy-spojenců na celém syrském území však výrazně posílilo celkovou tureckou geopolitickou roli v regionu centrálního Blízkého východu.
- Stávající situace má pro Turecko i jeden velmi praktický význam: Sýrie zbavená Asada vytváří reálnou možnost na návrat syrských uprchlíků, kterých je v Turecku několik miliónů a představují dlouhodobou ekonomickou i sociální zátěž.
Turecko je tedy minimálně z krátkodobého hlediska hlavní vítěz současného syrského blitzkriegu. Mnoho Syřanů, hlavně těch co byli nuceni před asadovským režimem uprchnout, se dnes oprávněně raduje. Režim exprezidenta byl ze všech aktérů syrské občanské války jednoznačně nejrepresivnější. Budoucnost Sýrie však i po svržení Asada zůstává otázkou, protože klidnější a svobodnější vývoj země je sice jednou z odpovědí, ale zdaleka ne jedinou. Dnešní povstalecké skupiny jsou značně kontroverzním mixem protiasadovských sil nejrůznějšího charakteru od sekularistů až po radikální islamisty. Sám jejich vůdce Muhammad Al-Džaulání má svou minulost v syrské odnoži Al-Káidy jako její emír. Z amerického pohledu je dokonce definován jako „globální terorista zvláštního významu“ na jehož hlavu je vypsána odměna 10 miliónů dolarů. Na druhou stranu – nebylo by to poprvé, kdy se Američané i jiné západní země dokázali s radikálními islamisty dohodnout. Vzpomeňme si mudžáhídů v Afghánistánu 80. let, kteří tehdy – nedlouho předtím, než část z nich zformovala Al-Káidu a Tálibán – byli podporování Američany v duchu studenoválečné logiky. Je také třeba zmínit, že i sám Al-Džaulání radikálové a on sám se pokusili rebrandovat na umírněnější opozici. Zdali se stala jejich proměna reálnou, nebo jde spíš o taktizování, se Syřané velmi brzy dozvědí. Syrské obyvatelstvo také není složené jen z oponentů režimu, takže řada Syřanů má obavy z nějaké formy odplaty a může zamířit do exilu.
Co se týká izraelsko-syrských vztahů, není budoucí pozice obou aktérů nyní jasná. Zcela aktuální geopolitická změna je z pohledu Izraele pozitivní, protože výrazně narušila íránské aktivity v regionu a podporu Hizballáhu. Syrští rebelové Írán často nenávidí, nejen proto, že podporoval Asadův režim, ale v případě džihádistů hraje roli i jejich teologický odpor vůči šíitům.
Na druhou stranu domnívat se, že by si sunnitští rebelové padli do náruče s Izraelem je poměrně utopická. Pokud zůstanou tureckými spojenci i nadále, získá Erdoğan, který dnes tak často hřímá proti Izraeli, velmi silnou páku. Izrael se sice domnívá, že umí s islamisty hrát své hry – vzpomeňme třeba jen nedávné Netanjahouvo zprostředkování obrovských finančních částek pro Hamás, které hnutí proudily z Kataru. Ty měly být nástrojem Netnajahuova „rozděl a panuj“ zaměřeného proti snahám o vznik Palestinského státu. Ve stejnou dobu však už Hamásníci spřádali plány na 7. říjen 2023.
Budoucí zahraniční politika Sýrie bude nyní v prvé řadě záležet na stabilizaci vnitropolitické situace. Pokud se jí rebelům podaří dosáhnout – ať už politicky a konsenzuálně, případně násilím – tak až poté se budou více věnovat zahraniční politice. A jedním z klíčových témat pro jakoukoliv syrskou vládu je návrat strategických Golanských výšin, které obsadil Izrael v roce 1967 a později je anektoval. A těžko se lze domnívat, že by z tohoto požadavku slevil muž, jehož jméno je Al-Džaulání. To je totiž odvozeno právě od arabského názvu Golanských výšin, odkud pocházeli jeho rodiče, kteří je museli opustit právě po šestidenní válce v roce 1967.
Vyšlo v Deníku N, 9. 12. 2024
