Když jsem v letech druhé intifády pobýval v Jeruzalémě, dělo se toho opravdu mnoho – eskalovalo izraelsko-palestinské násilí, přibývalo sebevražedných útoků Hamásu i brutálních izraelských vojenských operací. V té době ještě žila celá generace politických lídrů, kteří výrazně formovali izraelsko-palestinské vztahy během klíčových fází studené války i následného mírového procesu. Ten byl ovšem smeten několikaletou, mimořádně násilnou a depresivní vlnou nepokojů, jež propukla na podzim roku 2000. Intifáda se tehdy neodmyslitelně spojovala se jmény dvou ústředních politických postav: nově zvoleného izraelského premiéra Ariela Šarona a palestinského prezidenta Jásira Arafata. Stále ještě žila i generace zakladatelů Hamásu, v čele se šajchem Ahmadem Jásínem, která však byla během intifády postupně likvidována izraelskými atentáty.
Současně ale sílila nová generace politiků a radikálů, která se zformovala během mírového procesu devadesátých let – a to nejen jako jeho zastánci, ale i jako hlasití kritici. Patřili k ní například Benjamin Netanjahu, Josi Bejlin, Muhammad Dahlán, Fajsal Husajní, Marwán Barghútí a řada dalších. Na palestinské scéně se po Arafatovi nejvíce hovořilo právě o Marwánu Barghútím, o tři desetiletí mladším politikovi spojovaném s establishmentem Fatahu. Barghútí byl tehdy považován za přirozeného Arafatova nástupce a jednoho z hlavních vůdců druhé intifády – nikoliv však na platformě Hamásu, který krvavými útoky stále více přebíral iniciativu, ale v rámci sekulárně-nacionalistických sil soustředěných kolem Fatahu a OOP.
Ke konci roku 2000 pomohl Barghútí Arafatovi založit ozbrojené křídlo Tanzím, tedy radikální frakce Fatahu, pod názvem Brigády mučedníků al-Aksá. Ty se zpočátku omezovaly na útoky proti osadám a izraelským vojákům na okupovaných územích. To bohatě stačilo k tomu, aby se Barghútí dostal do hledáčku izraelských bezpečnostních složek. Kontarozvědka Šin Bet později na něj dokonce připravovala atentát, který ale nebyl nakonec realizován. Jednou na jeho vozidlo vypálil izraelský tank granát, přičemž zahynul Barghútího bodyguard. To byla událost, kterou on sám chápal jako varování. Kvůli neustálému ohrožení nocoval každou noc v jiném domě. Jeho izraelští přátelé ho tehdy přesvědčovali, aby se militantních aktivit vzdal. „Nejsem terorista, ale ani pacifista,“ napsal tehdy v úvodníku pro Washington Post. „Nesnažím se zničit Izrael, chci jen ukončit jeho okupaci mé země.“ V roce 2001 se jeden z izraelských architektů dohody z Osla, Ron Pundak, tajně setkal s Barghútím v bezpečném domě na Západním břehu. Ten mu vytýkal jeho inklinaci k násilí. Barghútí na to prý rázně odvětil: „Nemůžeme přenechat ulici Hamásu.“
Barghútí měl tehdy ale i překvapivé osobní vazby mezi izraelskými politiky. Meir Šítrit, tehdy izraelský poslanec za pravicový Likud (vedený dnes Benjaminem Netanjahuem), vzpomínal, že jej Barghútí navštívil během mírové konference v Itálii, kde onemocněl, a zůstal celou noc u jeho lůžka. „Skutečně podporoval mír,“ řekl Šítrit. „Skutečný mír s Izraelem. Opravdu jsme se spřátelili.“
V dubnu 2002 byl Barghútí izraelskou armádou spektakulárně zatčen. Dobře si vzpomínám, jak toto zatčení a následný soud vyvolávaly v Izraeli i Palestině vášnivé diskuse. Noviny byly plné jeho ikonické fotografie, kde ho izraelští policisté vedou v poutech a on přesto ukazuje symbol vítězství.
 |
| Marwán Barghútí během soudního procesu (foto D. Silverman) |
Marwán Barghútí (1959), rodák z vesnice Kobar nedaleko Ramalláhu na Západním břehu byl politicky aktivní už od svých studentských let na univerzitě Bir Zeit, kde studoval historii a politologii. Brzy se projevil jako charismatický mladý vůdce a na vlastní kůži zažil izraelské represe i brutální zásahy při demonstracích. Na univerzitě organizoval protesty proti okupaci, a ještě před narozením svého prvního syna byl znovu zatčen a půl roku vězněn. Jeho rostoucí vliv vedl roku 1987 k vyhoštění do exilu, který strávil převážně v jordánském Ammánu. Během pěti let působení mimo Palestinu se stal důležitým spojovacím článkem mezi Palestinci žijícími pod okupací a exilovými vůdci OOP. Po uzavření dohod z Osla v roce 1993, kdy se Jásir Arafat s izraelským premiérem Jicchakem Rabinem dohodli mj. na ukončení první intifády, byla Barghútímu udělena milost a mohl se spolu s dalšími palestinskými exulanty vrátit na okupovaná území.
Na podzim 2002 proti němu proběhl proces, při němž byl obviněn ze spoluúčasti na 26 násilných úmrtí civilistů během intifády. Z 21 obvinění byl pro nedostatek důkazů osvobozen, za zbylé však dostal kumulativní trest pěti doživotí, a ještě čtyřiceti let navíc. Samotný Barghútí neuznal legitimitu soudu, zdůrazňoval, že podporuje ozbrojený odpor proti izraelské okupaci, nikoliv však útoky na civilisty. Přestože rozhodně nebyl žádným „beránkem“, celý proces měl nepochybně i politický rozměr. Snahy eliminovat výrazné palestinské osobnosti – ať už atentáty, vězněním či vyhnanstvím – jsou dlouhodobou izraelskou strategií. Uvězněním Barghútího si mohl svým způsobem oddechnout i Jásir Arafat, který tak přišel o svého nejsilnějšího mocenského konkurenta. Jenže i kolem samotného Arafata se tehdy začaly stahovat temné mraky – po de facto internaci izraelskou armádou ve zdevastovaném prezidentském sídle Mukata v Ramalláhu zemřel roku 2004 v pařížské nemocnici za dosud ne zcela vyjasněných okolností.
Navzdory dlouholetému uvěznění, které trvá už přes 23 let, z nichž značnou část strávil i na samotce, zůstal Barghútí jedním z nejpopulárnějších palestinských politiků. Zároveň se postupně dostal do pozice, kdy o něm začali mnozí hovořit jako o „palestinském Mandelovi“ – tedy o politikovi s kontroverzní minulostí, který však může hrát klíčovou roli při budoucím smíření. Podobně začal být po svém uvěznění vnímán i vůdce Kurdské strany pracujících Abdullah Öcalan. Barghútí je inteligentní, plynně hovoří hebrejsky a dobře zná izraelskou mentalitu i politickou scénu. Opakované průzkumy ukázaly, že by v přímých prezidentských volbách dokázal porazit jak současného prezidenta Mahmúda Abbáse, tak kandidáty Hamásu. Je vnímán jako autentický vůdce, který propojuje generaci první intifády s dnešní palestinskou mládeží, a jako někdo, kdo sdílí utrpení obyčejných Palestinců.
I z vězení nadále ovlivňuje palestinskou politiku prostřednictvím dopisů, vyjádření a podpory různých iniciativ. Jeho jméno se pravidelně objevuje v diskusích o možných mírových procesech, neboť by svou autoritou mohl dodat legitimitu případným dohodám s Izraelem. V roce 2006 byl zvolen do Palestinské legislativní rady a v roce 2017 se stal jedním z hlavních iniciátorů masové hladovky palestinských vězňů, čímž si opět upevnil svůj symbolický status. Jeho portréty se pravidelně objevují na demonstracích a kampaních za propuštění palestinských vězňů.
„Jediným vůdcem, který věří v řešení dvou států a dokáže vyhrát proti jakémukoli soupeři, je Marwán Barghútí,“ prohlásil Ami Ajalon, bývalý šéf izraelské tajné služby Šin Bet. „Je v našem zájmu, aby kandidoval v příštích palestinských volbách – čím dříve, tím lépe.“
Mnoho Izraelců je ovšem přesvědčeno, že Barghútí o skutečný mír nestojí – pokud o něj vůbec někdy stál – a jeho případné propuštění by se mohlo krutě vymstít. Často se připomíná příklad Jahji Sinwára, vojenského vůdce Hamásu, který byl v roce 2011 propuštěn při výměně vězňů a později se stal strůjcem útoků ze 7. října 2023. „Barghútí je stejně nebezpečný jako Hamás,“ uvedl jeden z bývalých šéfů izraelských tajných služeb. „Ve vězení se nezměnil, naopak se stal ještě extrémnějším.“
Ve skutečnosti je dnes těžké s jistotou říci, co si Barghútí myslí. Poslední obsáhlejší rozhovor s ním vyšel před dvaceti lety. Záběry zletošního srpna ho krátce zachytily po velmi dlouhé době – na nich izraelský ministr pro národní bezpečnost Itamar Ben Gvir, známý svým extremistickými postoji a mj. dřívějšími obviněním z podpory židovského terorismu, při návštěvě věznice fyzicky viditelně zesláblého Barghútího verbálně ponižuje.
 |
| Murál s Marwánem Barghútím na separační zdi poblíž Kalandíje (foto autor) |
Závěr
Osud Marwána Barghútího představuje jedinečnou syntézu politického angažmá, ozbrojeného odporu, „mučednictví“ i opakovaných výzev k dialogu. Jeho postava zůstává rozporuplná: Zatímco v izraelském diskurzu je vnímán především jako terorista a odsouzený vrah, pro mnoho Palestinců je národním hrdinou, symbolem odporu a zároveň možným prezidentem.
Barghútí je tak ukázkovým příkladem výrazného politika vzešlého z prostředí izraelsko-palestinského konfliktu – osobnosti s kontroverzní minulostí, ale s potenciálem významně ovlivnit budoucnost. Izraelská historie sama přitom zná případy, kdy se někdejší teroristé stali státníky – připomeňme například Menachema Begina, který byl svého času britskou mandátní správou i prvním izraelským premiérem Ben Gurionem obviňován z terorismu, ale nakonec sehrál zásadní roli při uzavření míru s Egyptem.
Barghútího jméno se pravidelně vrací v souvislosti s možnými výměnami vězňů mezi Izraelem a Palestinci. Jeho případné propuštění by mohlo působit jako katalyzátor – na jedné straně by otevřelo možnost sjednocení palestinské politiky a překlenutí propasti mezi Fatahem a Hamásem, na straně druhé by jej postavilo před složitou realitu vnitřních rozporů i geopolitických tlaků.
A právě zde se ukazuje zásadní rozpor: Barghútí jako možný sjednotitel palestinské politiky by představoval přesný opak situace, která dosud vyhovuje Benjaminu Netanjahuovi. Zkorumpovanost a neschopnost oficiální palestinské reprezentace z Fatahu, spolu s trvající existencí Hamásu dávají Netanjahuovi možnost udržovat status quo a vymlouvat se na to, že není partnera k jednání – a ani po téměř dvou letech od 7. října 2023 se tato situace nemění.
Barghútí tak zůstává paradoxní osobností – mužem, jehož obraz osciluje mezi terorem a usmířením. Přesto nelze vyloučit, že to bude právě on, kdo změní z palestinské strany dynamiku izraelsko-palestinského konfliktu.
Vyšlo na Voxpotu
Žádné komentáře:
Okomentovat