Česká republika prochází pozvolným, leč zřetelným posunem. Země, která se dříve prezentovala jako důsledný zastánce mezinárodního práva, se už delší dobu přiklání k jeho značně selektivní interpretaci. Aktuální vojenskou akci proti Íránu přitom přední světoví právní experti klasifikují jako akt agrese, který je v přímém rozporu s mezinárodními normami. Na tomto faktu nic nemění ani brutalita íránského režimu; ta sice vyžaduje vlastní mezinárodněprávní odezvu, avšak nelze ji zaměňovat s právním ospravedlněním agrese.
Souvislosti současných českých postojů reflektuje i renomovaná odbornice na mezinárodní právo Veronika Bílková z Ústavu mezinárodních vztahů. Navzdory závažným odborným výhradám však česká vláda a ministerstvo zahraničí zastávají pozice, které můžou vyvolávat dojem, že postrádají rysy suverénní politiky. Namísto formulování vlastních zájmů založených na dodržování globálních pravidel se česká diplomacie uchyluje k pouhému přebírání narativů osy Netanjahu–Trump.
Situace není příliš odlišná ani u pravicové opozice či ústavních činitelů, jako jsou předseda Senátu Miloš Vystrčil nebo prezident Petr Pavel. Je to o to překvapivější, že právě tyto hlasy byly v dřívějších fázích konfliktu v Gaze schopny projevit autonomnější pohled, který se od zmíněného dogmatického rámce lišil.
Jedněmi z mála, kteří situaci pojmenovali bez diplomatických kliček, byli senátor Pavel Fischer, ale třeba také předseda sněmovny Tomio Okamura. Fischer zdůraznil, že z pohledu zájmů ČR je nutné agresi odsoudit. Okamura útok označil za akt v rozporu s Chartou OSN, který destabilizuje region a zvyšuje riziko migrační i energetické krize.
Zatímco Filip Turek nyní volí strategii mlčení, expremiér Mirek Topolánek dlouhodobě recykluje propagandu tzv. „Lidových mudžáhidů“ (MEK). Tato původně radikální íránská organizace si na Západě vybudovala vliv, přestože soupeří s jinými exilovými proudy – například se „šáhovským“ – a její minulost je poznamenána terorismem i spoluprací se Saddámem Husajnem.
Současná ochota českých elit přitakávat silovým řešením nebezpečně evokuje precedenty, které jsme u jiných mocností ostře odsuzovali, včetně ruské tzv. „speciální vojenské operace“ na Ukrajině. Nejde přitom jen o triumf hrubé síly; nejzávažnějším rysem této éry je lhostejnost, s níž demokratický hlavní politický proud akceptuje údery bez mandátu OSN. V takovém prostředí ztrácí mezinárodní právo svou univerzalitu. Je proto nezbytné vrátit se k zásadě, kterou zdůrazňuje Veronika Bílková: „Měli bychom nazývat agresi agresí – ať ji páchá náš nepřítel, nebo náš přítel.“ Bez důsledného uplatňování principu „padni komu padni“ totiž mezinárodní právní řád přestává existovat a je nahrazen nebezpečnou a nepřehlednou mezinárodní anarchií.
Vyšlo na iDnes, 4. 3. 2026
Žádné komentáře:
Okomentovat