Několik odpovědí pro deník SME, 25. 8. 2026
Tak jako u řady dalších aktuálních konfliktů, do kterých je Izrael pod vedením Benjamina Netanjahua zapojen, se i v případě Sýrie snaží Jeruzalém využívat okno příležitosti k demonstraci vojenské hegemonie na Blízkém východě. Tím však Izrael v podstatě opustil snahy o politická řešení a vstoupil na značně nejistý terén. Může za to Netanjahuův ústup od pragmatismu a naopak ustupování ideologům ve vlastní vládní koalici, kteří si uvědomili, jak silné páky na premiéra mají.
Kýžená demonstrace síly a „nová architektura Blízkého východu“ však zdaleka nevychází podle představ Netanjahua a jeho partnerů. Ostatně izraelsko-americké angažmá vůči Íránu zatím skončilo diplomatickým nezdarem a Izraeli přineslo mimo jiné bezprecedentní napětí ve vztazích s Washingtonem. Politika posledních let tak nevedla k izraelské hegemonii, ale naopak k diplomatické a bezpečnostní izolaci. Navíc urychlila sbližování různých sunnitských států včetně Turecka do bloku, který izraelským zájmům rozhodně nenahrává.
V případě „nové“ Sýrie, která k nim má blízko, přitom mohl Netanjahu zvolit daleko efektivnější diplomatickou cestu. Nové syrské vedení pod vedením al-Šary – jakkoliv může být oprávněně považováno za kontroverzní – nemá na pokračování zahraničních konfliktů z Asadovy éry zájem. Je podobně jako Izrael ostře protiíránské (i proti Hizballáhu) a má dobré vztahy s Donaldem Trumpem. Přesto Izrael zvolil konfrontaci a kroky vedoucí k destabilizaci Sýrie. A ano, za touto eskalací stojí i domácí volební kampaň a snaha demonstrovat sílu, nejsem si však jistý, zda to Netanjahuovi u voličů ještě dokáže pomoci.
2. Je podľa Vás realistická možnosť ostrej vojny Turecka a Izraela?
U skutečně otevřeného konfliktu s Tureckem bychom se dostali do zcela jiné situace, než na jakou je Izrael zvyklý. Turecko představuje vojensky úplně jinou váhovou kategorii než dnešní Írán a řada dalších asymetrických protivníků – a nezapomínejme na jeho klíčovou roli v NATO a velmi dobré vztahy s USA i samotným Trumpem. Navzdory své síle však ani dnešní Ankara nestojí o otevřený střet s Izraelem. Proto nepovažuji plnohodnotný vojenský konflikt mezi Izraelem a Tureckem za pravděpodobný. To samozřejmě nevylučuje vzájemné hrozby, vyostřenou rétoriku a případné lokální incidenty či zástupné střety v regionu.
3. Nemajú dnes USA všetky dobré dôvody takej vojne zabránit?
Teoreticky ano. Když se však podíváme, kdo dnes řídí a vykonává Trumpovu zahraniční politiku, vidíme postavy od Charlese Witkoffa a Jareda Kushnera, přes Thomase Barracka (velvyslanec USA v Turecku a zvláštní prezidentský zmocněnec pro Sýrii a Irák) až po viceprezidenta JD Vance. Z hlediska geopolitiky jde stále o mezinárodněpolitické amatéry, kteří se diplomacii učí za pochodu. Lidé z řad realitních magnátů a Trumpových loajalistů sice mohou občas působit byznysově přímočaře, jejich dosavadní výsledky však nejsou přesvědčivé. Američané zde dělají podobnou chybu jako Izrael – akorát místo ideologie a s ní spojených nereálných plánů dávají prostor diplomatickému diletantismu.
4. Ako vlastne vzťahy Izraela a Turecka dospeli na pokraj vojny? Boli zlé vždy alebo sa vyhrotili až pod dvojicou Erdogan/Netanjahu?
Turecko-izraelské vztahy nebyly dlouhou dobu vůbec špatné, obě země naopak spojovala řada společných strategických cílů. Je proto další obrovskou chybou Netanjahuovy zahraniční politiky, že z bývalých partnerů dělá nepřátele. Recep Tayyip Erdoğan samozřejmě rétoricky velmi rád využívá protiizraelskou notu, ale v tomto případě musíme číst mezi řádky a rozlišovat, co je reálná geopolitická strategie a co jsou pouze politická poselství určená jeho vlastním domácím voličům.
Otázky kladl Daniel Hoťka.
Žádné komentáře:
Okomentovat