Něco málo o íránsko-tureckých vztazích...

...a o íránských uprchlících v Turecku (aneb špetka neo-narcismu:)

http://www.ceskatelevize.cz/program/10252578107-19.07.2010-09:10-24-pred-polednem.html

Zemřel muž, který měl být zabit již před čtvrt stoletím - duchovní otec Hizballáhu - Fadlalláh

8. března 1985 se v Bejrútu odehrála scéna jak z filmu "Valčík s Bašírem". V té době v Libanonu stále zuřila občanská válka. Městem se však ozvala strašlivá rána, na kterou lidé ani v té tvrdé době nebyli "zvyklí". Jednalo se o výbuch bomby, který byl směřován proti duchovnímu otci Hizballáhu, ší´itskému klerikovi Mohammedu Husajnovi Fadlalláhovi. Výbuch zničil dva sedmipatrové domy, kino a zabil 80 lidí, převážně muslimských věřících vracejících se z modliteb. Fadlalláh však vyvázl nezraněn. Dodnes není jasné, kdo přesně za atentátem stál - Izrael, CIA, Saúdská Arábie, libanonští Falangisté? Verzí je mnoho. Muž který byl cílem útoku však zemřel až nyní. Není třeba podrobněji rozebírat, jaký názor na něj panoval v hlavních médiích v Izraeli, na Západě a naopak v muslimském - hlavně ší´itském - světě.
Fadlalláh, původem z ší´itského posvátného města Nadžaf v Iráku byl velkým stoupencem íránské politiky a oponentem Izraele. Ještě předtím, než došlo k pokusu o atentát na něj, tak byl během občanské války v Libanonu unesen maronitskými křesťanskými Araby - Falangisty. Fadlalláh podporoval Hizballáh a ozbrojený boj proti Izraeli. Na druhou stranu se pokusil i o dialog s Židy a odděloval sionismus a judaismus. Napsal řadu knih a teologických pojednání, podílel se na zakládání nemocnic, knihoven, ženských center. Odsuzoval také útoky z 11. září. Byl tak typickou blízkovýchodní osobností, kterou bylo z našeho západního pohledu možné za řadu věcí odsoudit, či naopak pochopit. I když nepochybuji však, že mají někteří v jeho hodnocení jasno, je zajímavé si přečíst články o něm v západních médiích, izraelském Haarecu či libanonském tisku:

BBC - nekrolog

Haaretz - nekrolog

Al-Džazíra

Fox News

The Daily Star (Libanon)

ICEJ - Podivný boj proti antisemitismu - ICEJ:A Strange Struggle against Anti-Semistism

This article is focusing generally on ideology and activities of Christian Zionist organization ICEJ (International Christian Embassy in Jerusalem) and activities of Czech branch of ICEJ in particular. 

Boj proti nenávisti vůči skupinám obyvatel je záslužná věc – a pro boj proti antisemitismu to vzhledem k našim zeměpisným šířkám platí ještě výrazněji. V Evropě i České republice působí řada organizací, sdružení i osobností, které na tento fenomén upozorňují. V tomto článku se zaměřuji hlavně na přístup u nás na tomto poli velmi aktivní mezinárodní organizace, která používá zkratku ICEJ (písmena jsou akronymem pro International Christian Embassy Jerusalem – „Mezinárodní křesťanské velvyslanectví v Jeruzalémě“). ICEJ u nás organizuje nejrůznější konference, pochody proti antisemitismu (naposledy například průvod, který se konal 18. dubna 2010 v Praze) podpisové akce, různá debatní setkání o antisemitismu či o současném Izraeli. ICEJ si u nás vytvořila také velmi dobré politické kontakty a jejich akcí se nezřídka účastní i izraelští diplomaté, přeživší holocaustu či vysocí představitelé naší politiky, jako např. předseda senátu Přemysl Sobotka nebo pražský ex-primátor Pavel Bém.

Až doteď je vše jasné, či alespoň vcelku srozumitelné. Nezasvěcený člověk však bude možná překvapen, když se dozví více o ideologii a poslání organizace ICEJ samotné (čímž nechci říci, že se nedomnívám, že mnoho členů ICEJ nemyslí své činy i poslání naprosto čestně a upřímně). Již např. samotný název organizace vyvolává na první pohled dojem, že se jedná o ekumenickou křesťanskou organizaci, kterou ovlivnila negativní historická zkušenost Židů s antisemitismem (a to zvláště ve 20. století) a která případně reflektuje i ne vždy zrovna pozitivní vztahy mezi křesťany a Židy v historii: Oblíbeným argumentem křesťanského antijudaismu (na který postupem času navázal moderní antisemitismus) bylo obviňování Židů ze strany křesťanů za kolektivní zodpovědnosti za ukřižování Ježíše. Na to se v průběhu staletí „nabalovala“ i různá další obvinění – ze znesvěcování hostií, z vražd křesťanských panen pro židovské náboženské rituály, z trávení studní a z dalších bludů. Je tak určitě chvályhodné, když se dnešní křesťané pokoušejí reflektovat historické chyby vůči Židům právě třeba bojem proti současným formám antisemitismu. ICEJ však univerzální křesťanskou organizací takového typu není, a tak její název, který vyvolává dojem, že by mohla být pomyslným „velvyslanectvím a poselstvím dobré vůle dnešních křesťanských církví v Jeruzalémě“ je pro nezasvěcené lidi matoucí.

Ve skutečnosti patří ICEJ ke specifické odnoži křesťanství, která je religionisty a teology spojována s pojmy „křesťanský sionismus“ a „evangelikalismus“. Křesťanský sionismus věří, že když dojde ke shromáždění všech Židů na Siónu (tedy v interpretaci současných křesťanských sionistů v dnešním Státu Izrael), dojde k druhému příchodu Ježíše na Zemi. Malcolm Hedding, výkonný ředitel současné ICEJ, v tomto ohledu uvádí: „Až se Izrael duchovně obnoví, tato obnova bude spouštěcím mechanismem pro návrat Ježíše. Blízkovýchodní konflikt se tedy vlastně týká vykoupení Izraele. Týká se Hospodinova trůnu na Siónu a Dítěte, jehož osudem je vládnout národům železným prutem. Toto je základ biblického sionismu a naší podpory Izraele.“ ICEJ také zmiňuje Zachariášovo proroctví, podle kterého se před Soudným dnem shromáždí všechny národy v Jeruzalémě a oslaví společně svátek stánků (židovský svátek sukot). Drobný háček však vězí v tom, že křesťanští sionisté věří také v to, že až přijde Soudný den, budou muset Židé shromáždění na Sióně buď přijmout křest, nebo zahynou.

Do evangelikalismu lze velmi zjednodušeně zařadit moderní varianty křesťanského fundamentalismu, považující křesťanskou Bibli za jediný zdroj víry a vidící svět nezřídka v černobílých manicheistických kategoriích. Samotní křesťanští sionisté jsou dnes zřejmě nejvlivnější ve Spojených státech, kde si v posledních desetiletích získali výrazný vliv v americké domácí i zahraniční politice.

Organizace ICEJ v sobě spojuje prvky křesťanského sionismu i evangelikalismu. V praxi to znamená jak vcelku nekritickou podporu izraelské politiky, zvláště nábožensky-pravicové, tak sledování vlastní agendy – to můžou být například konverzní aktivity vůči Židům. Nekritická podpora Izraele se může projevovat v praxi třeba přímou podporou židovských osadníků na okupovaných územích, kdy dává současnou izraelskou politiku osadnictví do souvislosti s biblickými proroctvími. Konkrétněji je to například podpora osadě Emmanuel na Západním břehu. Naopak k izraelským vládám, které se pokoušejí o územní kompromis (jako byla třeba vláda Jicchaka Rabina v době mírového procesu v 90. letech minulého století), má ICEJ postoj více zdrženlivý.

K izraelsko-palestinskému konfliktu zastává ICEJ značně jednostranné postoje, ze kterých je zcela zjevné, kde je „dobro“ a kde „zlo“ (postoje ICEJ k Blízkému východu či k podrobnějšímu poznání její teologie podrobněji zmiňují články na českých stránkách http://www.icej.cz/ či četba časopisu „Slovo z Jeruzaléma“). Není třeba více rozvádět, že izraelsko-palestinský konflikt stěží snese podobná zjednodušování a že zde ve skutečnosti stojí dva oprávněné postoje proti sobě, tak jak to ostatně již dávno konstatovali čelní sionisté Chajim Weizmann („Otázka vzniku Židovského státu není rozhodováním mezi dobrem a zlem, ale rozhodováním mezi menší či větší nespravedlností. Nespravedlnost je nevyhnutelná a my se musíme rozhodnout, zda je lepší být nespravedlivý k palestinským Arabům či k Židům“) a Vladimír Žabotinský („Arabové milují svoji zem stejně jako Židé. Instinktivně velmi dobře pochopili záměry sionistického hnutí a jejich rozhodnutí bránit se je naprosto přirozené. Mezi Araby a Židy nedošlo k nedorozumění, jedná se o přirozený spor.“).

Zajímavé jsou postoje k evangelikálům a křesťanským sionistům (tzn. k ICEJ i k dalším skupinám) v dnešním Izraeli. Můžeme zde narazit na pohledy velmi kladné i na výrazně odmítavé. Ty pozitivní jsou víceméně pragmatické v duchu: „Dnes máme výhodnou spolupráci a věci související se Soudným dnem zatím řešit nebudeme“. V dnešním Izraeli tak někdy dochází ke kooperaci mezi křesťansky-sionistickými organizacemi a některými židovskými fundamentalistickými sdruženími, například formou přijímání finanční podpory od křesťanských sionistů (což nemusí být zdaleka vždy jen ICEJ). Tak to činí třeba organizace Ateret Kohanim, které se zabývá vykupováním arabských domů v Jeruzalémě pro židovské osadníky. V Izraeli tyto kontakty často zaštiťuje radikální politik, rabín a židovský osadník v jedné osobě Benny Elon.

V Izraeli je však na křesťanské sionisty nezřídka i velmi tvrdý pohled: Co se konkrétně týká ICEJ, ta má podle izraelské nábožensky-pravicové agentury Aruc Ševa v Izraeli řadu kritiků, hlavně zbožných Židů, kteří se obávají jejích konverzních aktivit. K aktivitám ICEJ se negativně postavil i izraelský vrchní rabinát, který nedávno vydal rozhodnutí, které zakazuje Židům účast na aktivitách ICEJ a jím podobným.

Aktivitami křesťanských sionistů a ICEJ se zabývá podrobně Geršom Gorenberg, izraelsko-americký politický komentátor a uznávaný odborník na vztah náboženství a politiky v Izraeli. Touto problematikou se mj. zabývá v knize „Konec dní – fundamentalismus a zápas o Chrámovou horu“ (The End of Days: Fundamentalism and the Struggle for the Temple Mount, Simon and Schuster Inc., New York, 2000). Gorenberg postoje křesťanských sionistů shrnuje takto:
„Židé zahynou nebo konvertují ke křesťanství. Jako Žid nemůžu mít sympatie k někomu, kdo očekává takovýto průběh událostí... Oni nemají rádi nás Židy takoví jací jsme. Oni nás mají rádi jako herce ve své hře – ale to nejsme ve skutečnosti my. A my jsme je ani nežádali, abychom v jejich hře mohli hrát a ta hra ani nekončí z našeho pohledu dobře.“

Vyšlo v časopise A2 č. 12/2010. Ve verzi otištěné v A2 byly použity neautorizované redakční podnadpisy a tištěná verze byla mírně zkrácena.  

Související odkazy:

• Fotoalbum z brněnské evangelizační "crusade", 24. 9. 2011 
• "Izrael v ohrožení" - 13. září 2011 (demonstrace proti hlasování o nezávislosti Palestiny v OSN) 
• Petice ICEJ na ředitele České televize v souvislosti s informováním o flotile do Gazy (2010)
• "Všichni jsme lidi" - informace a fotografie o akcích ICEJ
• Reportáž B. Turečka (2010): "V izraelsko-palestinském konfliktu hrají stále větší roli křesťanští sionisté"

In Pictures: Different Jewish views on situation in Gaza - Různé židovské pohledy na situaci v Gaze

Pár poznámek k "lodím u Gazy"

Přiznám se, že s ohledem na dokončování knížky nemám bohužel momentálně tolik času, kolik bych potřeboval na fundovanější komentář k situaci okolo "lodí v Gaze". Takže doplňuji jen pár poznámek:

- v minulosti byla v oblasti řada větších krveprolití, které nevzbudila zdaleka takovou pozornost médií. Současný zájem médií souvisí hlavně s tím, že obětí nejsou Palestinci, ale příslušníci jiných národů.
- stěží můžeme jak od oficiálních izraelských činitelů, tak od mírových aktivistů očekávat nějaký objektivnější pohled na celou věc - a je to snad i celkem pochopitelné. Bylo tak zcela předpověditelné, že izraelští oficiální činitelé budou operovat vzápětí s tvrzeními jako: "zásilky pro teroristy", "aktivisté jsou ve skutečnosti ozbrojenci" atd. a budou se nyní snažit za každou cenu prokázat, jak byla vojenská akce odůvodněná a nezbytná. Naopak od mírových aktivistů je stěží možné očekávat něco jiného než o "apartheidové politice Izraele" a "izraelském státním terorismu", přičemž se budou zaštiťovat mírumilovností svých záměrů. Řada českých novinářů (neříkám že všichni) bohužel stále buď papouškuje agenturní zprávy, nebo se nesnaží být v duchu svého média nestranná. Blíže k pravdě se tedy dostaneme spíš jinde - hlavně u zkušených izraelských a zhraničních žurnalistů (a to jak britských či amerických, tak i arabských). Proto doporučuji sledovat více zdrojů a dělat si názor na celou věc sám.

- z geopolitického hlediska ztratí na celém konfliktu asi nejvíce Izrael - a teď zcela odhlížím od toho, zdali byl vojenský zásah "spravedlivý" či "přehnaný" a nehodnotím ho. Turecko uznalo Židovský stát v květnu 1948 a bylo tak první muslimskou zemí (ač oficiálně sekulární), která uznala izraelskou nezávislost. Pro Izrael se stalo Turecko nesmírně důležitým strategickým partnerem - ať už v oblasti civilní (např. hydrologie) či vojenské (spolupráci na vývoji zbraní, izraelská cvičení v Turecku). Turecko má pro Izrael význam i svými kontakty na země Izraeli nepřátelské a může tak hrát roli důležitého mediátora. Izraelsko-turecké spojenectví přetrvalo celá desetiletí a až v poslední době začalo dostávat vážné trhliny. Není to ale způsobeno zdaleka ani tak nástupem umírněných islamistů do turecké vlády (jak by si to mnozí rádi zdůvodnili v duchu logiky "vždyť není každý islamista vlastně skrytý terorista, že?"), ale také chybami z izraelské strany, nezřídka ze strany radikálních politiků, kterých je v posledních letech v izraelských vládách bohužel poměrně dost. Typickým příkladem je zcela zbytečná "vlaječková aféra" s tureckým diplomatem. Pokud to takto půjde dál, izraelsko-turecké spojenectví zeslábne - a v situaci v jaké je Izrael (válečný stav s Libanonem a Sýrií a chladný mír s Egyptem a Jordánskem) bude konec spojenectví bohužel daleko větší ztrátou pro Izrael než pro Turecko, které je už dlouho v NATO a má našlápnuto do EU.

- štěstí v neštěstí? - Ať už je vina za současné napětí více na té či oné straně snad současná situace zase zaměří pozornost světa na situaci v Gaze, který nad ní tak trochu zlomil hůl (pokud se mluví ve světových médiích o Palestině, mluví se už hlavně o Západním břehu v duchu zjednodušení Gaza je přece "Hamastán", na Západním břehu je vládne "hodný" Fatah). Přitom situace v Gaze je velmi špatná a je jen otázkou času, kdy přeroste v další sérii "průšvihů".

Tady najdete několik zajímavých článků a komentářů ke konfliktu mezi izraelskou armádou a loděmi plujícími do pásma Gazy.

izraelský deník Haarec: "Gaza flotilla drives Israel into a sea of stupidity"

BBC News: "Questions and Answers - Israeli raid on aid flotilla"

The New York Times: "Israel Holds Hundreds Seized During Raid on Flotilla"

Český rozhlas: "Vztahy Turecka s Izraelem se po útoku prudce zhoršují"

Petr Muk odešel za (pramatkou) Ráchel

..neb zasloužilí depešáci nezapomínají, toš jen vzdávám tímto dík Petru Mukovi, protože i díky němu jsme byli v gymnaziálních letech ve víru věčné politické cleavage mezi depešáky a metalisty vždy na té správné straně :) Oceán byl opravdu dobrý (...ostatní projekty Petra Muka už více či méně diskutabilní). Lehce mě to tehdá také nasměrovalo v tom, o co jsem se pak ještě více zajímal.

..a jedna taková historka: Když jsem tak kdysi dávno šel kolem Semilassa, byla tam zrovna depeš-oceán párty. Jedna taková stará babička v šátku kouká na ty zástupy mladých černokněžníků a říka po brněnsku: "Tady musel umřít někdo mladé a slavné.."

Hvězdu na čele máš, barvu žlutou má
Kam se podíváš má Ráchel
Smutná, smutná je černá

Hvězdu na čele máš, barvu žlutou má
Kam se podíváš má Ráchel
Stéká slza tvá

Hvězdu na čele máš má Ester
Hvězdu na čele máš…vidíš
Hvězdu na čele máš má Ester
Kdo se na tě podívá

Hvězdu na čele máš má Ester
Hvězdu na čele máš…vidíš
Oheň v srdci máš má Ester
Vodu do rukou nabíráš

Ráchel

Slunce žlutý je, na Sioně ožiješ
Hvězdy zlaté jsou, vždyť víš
Že samy tě tam, nás tam zavedou!

S Koránem a samopalem za svobodu Evropy

Malý náhled na osud Arabů a muslimů, kteří bojovali po boku Spojenců na bojištích světových válek.

Před více než deseti lety jsem se vydal do Francie na verdunské bojiště. Kromě stále patrných kontur měsíční krajiny, rozbombardovaných pevností a zbytků zákopů, z nichž na jednom místě ční bodáky zasypaných vojáků, mě zaujaly i zdejší hřbitovy. Na většině z nich jsou prosté kříže se jmény francouzských vojáků. Nedaleko verdunské kostnice, která je zřejmě nejznámější připomínkou těchto jatek, je však i jiný hřbitov: tam jsou náhrobky popsány arabsky a nedaleko od něj se nachází pomník padlých vojáků s nápisy v hebrejštině.

O válečných osudech arabských a židovských vojáků jsem tehdy příliš nevěděl. Stejně tak o spojení muslimů či Arabů s druhou světovou válkou ke mně dolehlo jen několik informací, jako například že bosenští muslimové měli divizi SS a bojovali na straně Němců a že jeruzalémský muftí z předválečné Palestiny se stýkal během války s Hitlerem.

Na obou stranách barikády

Pohled na muslimy a Araby za druhé světové války však může být i jiný. Pokusil se o něj třeba tři roky starý francouzský film Dny slávy (originální název filmu zní zcela jinak: Indigénes – Domorodci), který popisuje osudy několika vojáků z Maghrebu v jejich boji proti nacistům. Film se zaměřuje na nerovné postavení muslimů v řadách francouzské armády. Tito muži byli mj. nasazováni do operací, kde se stávali „krmivem pro děla“ (podobně jako Britové vysílali do riskantních operací často jednotky z různých částí svého koloniálního impéria), přičemž titíž vojáci byli zároveň diskriminováni v rámci svých jednotek.

Pokračování zde

Beatles in Yiddish!

S'iz gi'ven a švere togedikke nacht
Ich hob gi'arbet vi a hunt
s'iz gi'ven a švere togedikke nacht
Ich darf šojn šlofn ganc gizunt
...

...ikh kume heym tsu dir dos vos du tust fun mir
-you know I feel alright
du veyst ikh arbet dale tot
tsu makhn gelt tsu koyf dir čačkes
zusamen khaye ven ikh her
du bist mayn neym du neymst dir di tsatske
ikh kume heym tsu dir dos vos du tust fun mir
-you know I feel alright
in der heym allsdings tsi ze zoy fanheym
in der heym lebe ikh freylakh zayn
si's givn a švere togedikhe nakht
ikh hob gearbet vi a hunt
si'z givn a švere togedikhe nakht
ikh dorf šon šlofn ganc gezunt
špil :-)
ikh kume heym tsu dir dos vos du tust fun mir
-you know I feel alright
in der heym allsdings tsi ze zoy fan heym
in der heym lebe ikh freylakh zayn!
ikh kume heym tsu dir dos vos du tust fun mir
-you know I feel alright
du veyst ikh fil alright. 

Vytvoř si Zemi izraelskou doma!

S profesorem JAAKOVEM RABKINEM o židovském antisionismu, o chasidech a o dnešním Izraeli.

Antisionismus. To slovo často zneužívají ti, kteří jsou ve skutečnosti antisemité – u nás třeba různí lidé z tábora krajní pravice. Antisionismus však ve skutečnosti s antisemitismem nemusí mít nic společného. Vždyť mezi jeho nejpůvodnější a nejvehementnější zastánce patří nezřídka i ti nejvíce věřící mezi Židy – charedim (což je správné označení pro tzv. ultraortodoxní Židy). Právě komunitami antisionistických charedim se zabývá kanadsko-židovský profesor Jaakov Rabkin. Před časem o nich napsal zatím nejsystematičtější dílo, knihu Ohrožení zevnitř – století židovské opozice vůči sionismu (A Threat from Within: A Century of Jewish Opposition to Zionism, Fernwood Publishing, Winnipeg 2006).
Ta kniha Rabkinovi přinesla hodně uznání, ale také řadu problémů se skalními stoupenci Izraele. Ti totiž existenci židovského antisionismu často marginalizují a snaží se dávat bezmála všechny Židy do spojitosti s Izraelem a jeho politikou. Přitom věřící židovští antisionisté jako málokdo rozbíjejí mýty o „židovském spiknutí“ a „židovské tvrdosti“. Ukazují také, že i v době existence Izraele a izraelsko-arabského konfliktu může zůstat židovství pluralitním náboženstvím a že ti, kdož vypadají na první pohled jako do sebe zahledění fundamentalisté, můžou mít ve skutečnosti hlubokou úctu nejen k tradici své víry, ale i k jiným národům.

Rozhovor najdete zde.

Je prezidentův život cennější ostatních?

Tentokrát to není přímo o Blízkém východě, ale určitě bychom mohli i v jeho případě najít podobně analogickou selektivnost.

Čí život je cennější? Život politiků a generálů, kteří zahynou v letadle, nebo životy prostých lidí, kteří zahynou při dopravních nehodách velmi často, avšak nejsou natolik známí, aby jejich jednotlivé životy stály za hlubší pozornost? Jistě, politici, generálové a duchovní nesou svým způsobem větší odpovědnost za životy více lidí. Jejich osud jim přisoudil práci, díky které se stali obecně známými (podobně jako televizním moderátorům). Ale nemění nic na tom, že „bezejmenní“ lidé zabití v leteckých haváriích mohou ve skutečnosti provozovat mnohem záslužnější práci či být charakternějšími lidmi, než mnozí politici, sportovci či tzv. celebrity. Nemyslím si tak, že by tu byl nějaký závažnější důvod, abychom smrti blíže nespecifikovaných politiků a jim podobných měli litovat více, než pasažérů airbusů, kteří dopadli z desetikilometrové výšky na hladiny oceánů, kteří byli seškvařeni na uhel nárazem do mrakodrapu či výbuchem bomby, nebo kteří byli „omylem“ sestřeleni křižníkem demokratické velmoci. Ale žijeme holt v mediální době, která některé věci nepřiměřeně a účelově zveličuje a jiné důležité naopak staví z nejrůznějších důvodů do pozadí. Lítost Poláků a mnoha dalších lidí samozřejmě chápu, a chápu ji ještě víc, když víme v jaké historické souvislosti k havárii polského letadla došlo.
Spíš se mi zdá poněkud selektivní lítost některých politiků, kteří si ji vybírají podle toho, co je jim politicky pohodlné, respektive lítost dalších lidí, kterým ji naservírují jejich televizní kanály. Přehlížejí přitom jiné podobně smutné či ještě daleko tragičtější události. Koneckonců smrt prezidentů v letadle jsme tu měli relativně nedávno (a sami Poláci už jednou přišli o svého exilového premiéra při nevyjasněné letecké havárii – byl jím generál Sikorski v roce 1943). Teď mám ale na mysli jiné neštěstí: To se odehrálo v roce 1994 a nebylo způsobeno ani nezodpovědností pilota ani netrpělivostí hlavy státu. Dokonce tehdy zemřeli prezidenti hned dva – jeden ze Rwandy a druhý z Burundi. Za jejich smrtí stálo sestřelení letadla a celý incident přispěl k rozpoutání jedné z největších genocid 20. století. Politiku jsem docela sledoval už tehdy, ale nevzpomínám si, že by někdo vyvěšoval na Hrad rwandskou vlajku s černými stuhami. Ale vždyť ta Afrika je tak daleko, nežijí tam ani naši slovanští bratři ale černoši a nespojuje nás s těmi lidmi ani „východní nebezpečí“...

Vyšlo v Lidovkách 20. 4. 2010

Zajímavý rozhovor s B. Turečkem o současném Íránu

V rozhovoru s časopisem Mezinárodní politika hovoří B. Tureček m.j. o tom, jak Západ přeceňuje roli íránských duchovních, o přerodu někdejších zapálených revolucionářů v uznávané reformátory, stejně tak i o stále živých vzpomínkách na krvavý průběh islámské revoluce před více než třiceti lety. Zamýšlí se ale také nad rostoucím vlivem Íránu na Blízkém východě.

(p.s.: název rozhovoru v samotné M.P. je ale lehce zkreslující - když se podíváte do textu, říká to B. Tureček přesněji)

Ples súfistů - Sufi dance

Podobně jako v židovství chasidé vyjadřují svou zbožnost tancem a hudbu, najdeme i v islámu skupiny, které vyjadřují svůj vztah a snahu o přiblížení se k pánu Bohu (arab. Alláhovi) podobnými způsoby. Jedná se hlavně o různé súfistické řády, které najdeme v celém muslimském světě. Vcelku známí jsou súfijští dervišové z Turecka, země, kde je ve městě Konya pochována jedna z hlavních osobností islámského mysticismu-súfismu a poezie Mevlana Rúmí (1207-1273). V dnešním Turecku dnes ale narazíme spíš na "turistické derviše", kteří předvádějí své tance v různých ryštykách. Skuteční súfisté se však ve stále hodně sekularizovaném Turecku skrývají před dohledem ouřadů a jsou stále formálně ilegální. Podobně tak jsou súfisté trnem v oku radikálním islamistům (např. hyper-puristickýcm wahhábistům), kteří jejich rituály, tance, hudbu a toleranci k ostatním lidem a náboženstvím považují za "neislámské". Súfisté to tak nemají v některých částech světa lehké.

Slavná scéna z filmu Baraka, kde tančící turečtí dervišové z Rúmího súfijského řádu nastupují do akce:



Tady můžete vidět, jak se pákistánští súfisté z řádu Nakšbandí dostávají do tranzu opakovaným vyslovováním mantry Alla-hu (zajímavé je to hlavně tak od 1 minuty 30 sekund):



Maročanky z Casablancy při súfíjskem zikru (obřadu uvědomování si Boha):

Chasidský ples - Hassidic dance

Stoupenci chasidismu od časů svého zakladatele Baal Šem Tova považovali modlitbu a oddanost Bohu za základ judaismu a zdůrazňovali, že nezáleží jen na učenosti a studovanosti, nýbrž hlavně na srdečné a niterné zbožnosti. Jedno z hlavních kréd chasidismu zní: „Radostně sloužit Hospodinu v plesání“ (Žalmy 100:2). A tak plesají :)

Happy Passover and Easter! Toš po roce pěkný pesach a velikonoce vinšuju!

 

                                                   ...a jedna psychadelická záležitost :)

Vidět Libanon a... skončit v cele

Být zatčen v cizí zemi není nic příjemného. Zážitek je o to horší, když nevíte, proč vás zatkli, a nedovolí vám obrátit se na ambasádu.

Vyrazíte-li na Blízký východ na vlastní pěst, získáte často daleko autentičtější zážitky, než když se spolehnete na zájezd „dobrodružné“ cestovní kanceláře. Pokud se ovšem zajímáte o místní politiku, život uprchlíků či náboženských menšin a snažíte se u toho fotografovat, jsou problémy velmi pravděpodobné. S trochou smůly se tak můžete zčistajasna ocitnout v poutech a s páskou na očích u výslechu zdejší kontrarozvědky, případně na špinavé betonové podlaze vazební cely.

Libanonská společnost se stále zotavuje z hrůz, kterými prošla v době občanské války v letech 1975-1990 a riziko, že se tam dostanete do nepříjemností, je relativně velké. Nejde jen o to, že ulice jsou plné vojáků, transportérů a různých bezpečnostních složek. Celá země je natolik etnicky, nábožensky i politicky rozdělená, že napětí cítíte i v běžném životě.

Vzhledem k hlubšímu zájmu o Blízký východ jsme měli v plánu naší cesty i návštěvu palestinských utečeneckých táborů. V Libanonu mají různou podobu - některé jsou v podstatě běžnými městskými čtvrtěmi, kde často nerozeznáte, zda jste ještě u místních, nebo už u Palestinců. Že se přibližujete, vám napoví zvyšující se frekvence různých politických plakátů, nejčastěji s vyobrazením Jásira Arafata. Často jsou ale tábory vyzdobeny i nepolitickými graffiti a dětskými obrázky. Jiné tábory jsou však takřka hermeticky odděleny od libanonských čtvrtí a jsou přísně hlídány armádou, obestavěny vojenskými bunkry a obehnány ostnatým drátem.

Ale i při návštěvě těch „klidných“ vám mohou nastat velké problémy, což se také stalo nám. Na základě udání jsme totiž byli den po návštěvě tábora v Baalbeku zatčeni v opačné části Libanonu ve městě Týros. Třetí z nás zatčení unikl, protože zůstal v Bejrútu. Velké obavy a nejistotu v nás vyvolala hlavně úvodní část zatčení, která spíš připomínala přepadení či únos, neboť byla provedena velmi neprofesionálním způsobem, kdy nám sice agenti nasadili pouta a pásky přes oči a počínali si jako v akčním filmu, ale nebyli s námi schopni komunikovat v angličtině ani nám nedali možnost kontaktovat ambasádu. Problém nám také způsobilo, že jsme si v peněžence nechali českou stravenku, mapku souhvězdí a drobnou izraelskou minci. Je sice jasné, že izraelský tajný agent by si u sebe nikdy minci své země nenechal, ale vysvětlujte to za situace, v které jsme byli.

Po převozu na další vyšetřování (v poutech a s páskami na očích) do města Sidon naštěstí narazíme na erudovanějšího vyšetřovatele a naše situace se v podstatě vysvětlí. To však zdaleka neznamená konec naší překvapivé anabáze. Je nám sděleno, že „ještě musí doběhnout nějaké procedury“. Čekáme tak na vyšetřovně a nad našimi hlavami právě běží zprávy, kde vidíme českého ministra zahraničí Kohouta při návštěvě Libanonu... Ambasádu ale opět kontaktovat nemůžeme a jsme vsazeni do vazební cely, kde společně s několika zatčenými Libanonci sdílíme betonovou podlahu, na kterou si maximálně tak můžeme položit ušmudlanou podušku a zakrýt se špinavou dekou. Ze sousední cely neuvěřitelně zapáchá turecký záchod, v místnostech není vůbec nic a jediné osvětlení obstarává lampa umístěna zvenčí dvojnásobně zamřížovaného okna, která celou noc nemilosrdně praží dovnitř a vypne se automaticky až ráno.

Ráno následuje další výslech, tentokrát již se soudní překladatelkou. Poté jsme opět v poutech vráceni do naší známé vazební cely a čekáme dlouhé hodiny, co se bude dít dál. Libanonští spoluvězni se postupně střídají, my však zůstáváme. Je to stěží sdělitelný pocit úplné ztráty svobody, navíc v cizí zemi, za situace, že o vašem uvěznění vlastně nikdo neví a vy netušíte, co se bude dít dál. Budeme brzo propuštěni, nebo budeme nadále vyslýcháni a zůstaneme v cele ještě více dní? Nebo budeme snad vyhoštěni? Podobné otázky a sžírající nejistota se v nás postupem času jen stupňují. Navíc začínáme špatně vnímat čas, jediným vodítkem je zpěv muezzínů zvenčí.

Nakonec jsou nám znovu nasazena pouta a jsme džípem převezeni s eskortou dvou vojáků se samopaly na vojenské velitelství do Bejrútu. Tam na nás skupina tvrdých chlápků docela zírá, neboť neví, co přesně s námi. To je jen dalším výrazem chaotičnosti a byrokratizace celého našeho zatčení. Dostaneme sice najíst (jediné jídlo ten den bylo ještě v sidonské vazbě – okoralé placky servírované na betonové podlaze a vojenský lančmít), ale je nám sděleno, že naše anabáze ještě není u konce, protože prý pojedeme ještě na „interpol“. Z „interpolu“ se ve skutečnosti vyklube policie na „místě činu“ v Baalbeku.

Při dalším převozu džípem přemýšlíme, zdali nás v Baalbeku skutečně předají policii, nebo jsme se stali nástrojem v nějaké hře zdejších bezpečnostních služeb a budeme teď předáni do rukou vyšetřovatelů z Hizballáhu (Baalbek je jedním z jeho hlavních center). Naštěstí nás džíp vyklopí na státní policii a tam jsou nám také sejmuta s konečnou platností pouta. Překvapení policistů nad naším příjezdem je ale opět znatelné. Za pomoci zkušeného překladatele, který na stanici dorazí, se vše definitivně vysvětlí a uzavře. Vše skončí takřka v přátelském duchu s nepřímou omluvou za způsobené problémy. Policejní velitel nás dokonce osobně převeze na hotel. Ráno se vrátíme do Bejrútu a setkáme se s třetím z nás, který se zatčení vyhnul a nebyl vypátrán. Český zastupitelský úřad mu však příliš nepomohl, a tak musel v nejistotě a o samotě čekat na své případné zatčení, respektive v lepším případě na náš návrat. 

Stále si nejme jistí, proč nás zatkli, neboť návštěva uprchlického tábora se určitě nejeví v kontextu našich potíží jako jediné vysvětlení. To nám ostatně potvrdily i reakce a nepřímé omluvy našich vyšetřovatelů. Jedno z možných objasnění může být, že zatčení souviselo s napjatou atmosférou v některých arabských zemích v souvislosti se zavražděním vysoce postaveného představitele Hamásu v Dubaji letos v lednu (pravděpodobně izraelským Mossadem). V době naší anabáze se o této události stále velmi mluvilo a je možné, že libanonské bezpečnostní složky byly v jejím důsledku více nervózní, protože při likvidaci hamásníka byly agenty použity pasy cizinců. Skutečný důvod našeho zatčení se asi nikdy s úplnou jistotou nedozvíme, ale v každém případě to byla neobvyklá blízkovýchodní zkušenost.                  

O našem zatčení, o Libanonu a o Blízkém východě obecně také v této diskusi pro ČT24.

Zajímavost: Syn oskarového "Hanse Landy" je rabínem v Izraeli

Jeden ze synů rakouského herce Christopha Waltze z bývalého manželství je rabínem v komunitě charedim (ultraortodoxních Židů) v Izraeli. Aspoň to tak naznačuje Quentin Tarantino v rozhovoru pro deník Haarec. Obecně známým se stal Waltz především svou rolí démonického a hyperpodezřívavého esesáka Hanse Landy v loňském filmu "Hanebný pancharti" (The Inglourious Basterds), za kterou obdržel Oscara. Pokud není Tarantinovo tvrzení další fikcí, dodává to výbornému výběru herců do filmu další zajímavou dimenzi.

Zájezd do Izraele

Letos na podzim jsem byl nominován na průvodcování zájezdu do Izraele s cestovkou CK Mundo. Zájezd by se měl konat v době 22. října - 3. listopadu 2010. Všechny potřebné informace najdete na výše uvedeném odkazu. A pro facebookisty ještě uvádím tento odkaz na CK Mundo.

Izrael odvolal vojenskou operaci, protože byla vyzrazena na Facebooku

Bližší info třeba tady a tady.

ps: Moc by mě zajímalo, jestli tak onen voják učinil prostřednictvím "Co se vám dneska honí hlavou" (respektive "Co se vám, Palestinci, dnes prožene hlavou":) a nebo dal přímo "vytvořit událost" a "pozval přátele"...

Dva dotazy ohledně švýcarského "minaretového" referenda

Dotazy přišly nedávno z portálu Sekuriťáci.

1. Jaký je Váš názor na švýcarské referendum o zákazu stavby minaretů?

Podobná referenda mě připadají populistická. Vždyť minaret sám o sobě je většinou integrální součástí mešity stejně tak jako věž činí kostel kostelem. Citlivě postavené minarety přece samy o sobě nikomu vadit nemusí. Ba naopak - muslimská architektura vytvořila i mnohé krásné minarety. Daleko více pochopitelné by bylo, kdyby Švýcaři např. požadovali omezení výšky minaretů, případně zakáz, aby z nich pravidelně tlampačem volali muezzíni. Oblíbený argument evropských islamofobů je, že přece "muslimské země také neumožňují stavbu kostelů." To není pravda - třeba před pár týdny jsem byl v palestinském Ramalláhu a viděl tam zbrusu nový velký kostel s mohutnou věží. A Palestina není zdaleka ojedinělý případ. Mnoho lidí neví, že v řadě zemí muslimského světa žili po staletí křesťanské (i židovské komunity) a muslimové se k nim v minulosti chovali daleko slušněji než evropští křesťané k muslimům a Židům.

2. Jaké byly reakce na referendum na Blízkém východě?

Pokud je mi známo, švýcarské referendum nevyvolala v muslimském světě žádné výraznější pozdvižení. Samozřejmě se objevila řada kritických článků a reakcí a je možné, že ho někteří muslimští radikálové využili, případně využijí. Teď nedávno si zrovna v této věci přisadil Kaddáfí - ale ten je na Švýcarsko naštvaný již delší dobu. Zatím se ale neodehrálo nic, co by bylo např. srovnatelné s protesty proti karikaturám proroka Mohammeda.

Pro menší tréning hebrejštiny - aneb něco z nezávislé izraelské hudební produkce ;-)