neděle 28. března 2010
Happy Passover and Easter! Toš po roce pěkný pesach a velikonoce vinšuju!
sobota 13. března 2010
Vidět Libanon a... skončit v cele
Být zatčen v cizí zemi není nic příjemného. Zážitek je o to horší, když nevíte, proč vás zatkli, a nedovolí vám obrátit se na ambasádu.Vyrazíte-li na Blízký východ na vlastní pěst, získáte často daleko autentičtější zážitky, než když se spolehnete na zájezd „dobrodružné“ cestovní kanceláře. Pokud se ovšem zajímáte o místní politiku, život uprchlíků či náboženských menšin a snažíte se u toho fotografovat, jsou problémy velmi pravděpodobné. S trochou smůly se tak můžete zčistajasna ocitnout v poutech a s páskou na očích u výslechu zdejší kontrarozvědky, případně na špinavé betonové podlaze vazební cely.
Libanonská společnost se stále zotavuje z hrůz, kterými prošla v době občanské války v letech 1975-1990 a riziko, že se tam dostanete do nepříjemností, je relativně velké. Nejde jen o to, že ulice jsou plné vojáků, transportérů a různých bezpečnostních složek. Celá země je natolik etnicky, nábožensky i politicky rozdělená, že napětí cítíte i v běžném životě.
Vzhledem k hlubšímu zájmu o Blízký východ jsme měli v plánu naší cesty i návštěvu palestinských utečeneckých táborů. V Libanonu mají různou podobu - některé jsou v podstatě běžnými městskými čtvrtěmi, kde často nerozeznáte, zda jste ještě u místních, nebo už u Palestinců. Že se přibližujete, vám napoví zvyšující se frekvence různých politických plakátů, nejčastěji s vyobrazením Jásira Arafata. Často jsou ale tábory vyzdobeny i nepolitickými graffiti a dětskými obrázky. Jiné tábory jsou však takřka hermeticky odděleny od libanonských čtvrtí a jsou přísně hlídány armádou, obestavěny vojenskými bunkry a obehnány ostnatým drátem.
Ale i při návštěvě těch „klidných“ vám mohou nastat velké problémy, což se také stalo nám. Na základě udání jsme totiž byli den po návštěvě tábora v Baalbeku zatčeni v opačné části Libanonu ve městě Týros. Třetí z nás zatčení unikl, protože zůstal v Bejrútu. Velké obavy a nejistotu v nás vyvolala hlavně úvodní část zatčení, která spíš připomínala přepadení či únos, neboť byla provedena velmi neprofesionálním způsobem, kdy nám sice agenti nasadili pouta a pásky přes oči a počínali si jako v akčním filmu, ale nebyli s námi schopni komunikovat v angličtině ani nám nedali možnost kontaktovat ambasádu. Problém nám také způsobilo, že jsme si v peněžence nechali českou stravenku, mapku souhvězdí a drobnou izraelskou minci. Je sice jasné, že izraelský tajný agent by si u sebe nikdy minci své země nenechal, ale vysvětlujte to za situace, v které jsme byli.
Po převozu na další vyšetřování (v poutech a s páskami na očích) do města Sidon naštěstí narazíme na erudovanějšího vyšetřovatele a naše situace se v podstatě vysvětlí. To však zdaleka neznamená konec naší překvapivé anabáze. Je nám sděleno, že „ještě musí doběhnout nějaké procedury“. Čekáme tak na vyšetřovně a nad našimi hlavami právě běží zprávy, kde vidíme českého ministra zahraničí Kohouta při návštěvě Libanonu... Ambasádu ale opět kontaktovat nemůžeme a jsme vsazeni do vazební cely, kde společně s několika zatčenými Libanonci sdílíme betonovou podlahu, na kterou si maximálně tak můžeme položit ušmudlanou podušku a zakrýt se špinavou dekou. Ze sousední cely neuvěřitelně zapáchá turecký záchod, v místnostech není vůbec nic a jediné osvětlení obstarává lampa umístěna zvenčí dvojnásobně zamřížovaného okna, která celou noc nemilosrdně praží dovnitř a vypne se automaticky až ráno.
Ráno následuje další výslech, tentokrát již se soudní překladatelkou. Poté jsme opět v poutech vráceni do naší známé vazební cely a čekáme dlouhé hodiny, co se bude dít dál. Libanonští spoluvězni se postupně střídají, my však zůstáváme. Je to stěží sdělitelný pocit úplné ztráty svobody, navíc v cizí zemi, za situace, že o vašem uvěznění vlastně nikdo neví a vy netušíte, co se bude dít dál. Budeme brzo propuštěni, nebo budeme nadále vyslýcháni a zůstaneme v cele ještě více dní? Nebo budeme snad vyhoštěni? Podobné otázky a sžírající nejistota se v nás postupem času jen stupňují. Navíc začínáme špatně vnímat čas, jediným vodítkem je zpěv muezzínů zvenčí.
Nakonec jsou nám znovu nasazena pouta a jsme džípem převezeni s eskortou dvou vojáků se samopaly na vojenské velitelství do Bejrútu. Tam na nás skupina tvrdých chlápků docela zírá, neboť neví, co přesně s námi. To je jen dalším výrazem chaotičnosti a byrokratizace celého našeho zatčení. Dostaneme sice najíst (jediné jídlo ten den bylo ještě v sidonské vazbě – okoralé placky servírované na betonové podlaze a vojenský lančmít), ale je nám sděleno, že naše anabáze ještě není u konce, protože prý pojedeme ještě na „interpol“. Z „interpolu“ se ve skutečnosti vyklube policie na „místě činu“ v Baalbeku.
Při dalším převozu džípem přemýšlíme, zdali nás v Baalbeku skutečně předají policii, nebo jsme se stali nástrojem v nějaké hře zdejších bezpečnostních služeb a budeme teď předáni do rukou vyšetřovatelů z Hizballáhu (Baalbek je jedním z jeho hlavních center). Naštěstí nás džíp vyklopí na státní policii a tam jsou nám také sejmuta s konečnou platností pouta. Překvapení policistů nad naším příjezdem je ale opět znatelné. Za pomoci zkušeného překladatele, který na stanici dorazí, se vše definitivně vysvětlí a uzavře. Vše skončí takřka v přátelském duchu s nepřímou omluvou za způsobené problémy. Policejní velitel nás dokonce osobně převeze na hotel. Ráno se vrátíme do Bejrútu a setkáme se s třetím z nás, který se zatčení vyhnul a nebyl vypátrán. Český zastupitelský úřad mu však příliš nepomohl, a tak musel v nejistotě a o samotě čekat na své případné zatčení, respektive v lepším případě na náš návrat.
Stále si nejme jistí, proč nás zatkli, neboť návštěva uprchlického tábora se určitě nejeví v kontextu našich potíží jako jediné vysvětlení. To nám ostatně potvrdily i reakce a nepřímé omluvy našich vyšetřovatelů. Jedno z možných objasnění může být, že zatčení souviselo s napjatou atmosférou v některých arabských zemích v souvislosti se zavražděním vysoce postaveného představitele Hamásu v Dubaji letos v lednu (pravděpodobně izraelským Mossadem). V době naší anabáze se o této události stále velmi mluvilo a je možné, že libanonské bezpečnostní složky byly v jejím důsledku více nervózní, protože při likvidaci hamásníka byly agenty použity pasy cizinců. Skutečný důvod našeho zatčení se asi nikdy s úplnou jistotou nedozvíme, ale v každém případě to byla neobvyklá blízkovýchodní zkušenost.
Vzhledem k hlubšímu zájmu o Blízký východ jsme měli v plánu naší cesty i návštěvu palestinských utečeneckých táborů. V Libanonu mají různou podobu - některé jsou v podstatě běžnými městskými čtvrtěmi, kde často nerozeznáte, zda jste ještě u místních, nebo už u Palestinců. Že se přibližujete, vám napoví zvyšující se frekvence různých politických plakátů, nejčastěji s vyobrazením Jásira Arafata. Často jsou ale tábory vyzdobeny i nepolitickými graffiti a dětskými obrázky. Jiné tábory jsou však takřka hermeticky odděleny od libanonských čtvrtí a jsou přísně hlídány armádou, obestavěny vojenskými bunkry a obehnány ostnatým drátem.
Ale i při návštěvě těch „klidných“ vám mohou nastat velké problémy, což se také stalo nám. Na základě udání jsme totiž byli den po návštěvě tábora v Baalbeku zatčeni v opačné části Libanonu ve městě Týros. Třetí z nás zatčení unikl, protože zůstal v Bejrútu. Velké obavy a nejistotu v nás vyvolala hlavně úvodní část zatčení, která spíš připomínala přepadení či únos, neboť byla provedena velmi neprofesionálním způsobem, kdy nám sice agenti nasadili pouta a pásky přes oči a počínali si jako v akčním filmu, ale nebyli s námi schopni komunikovat v angličtině ani nám nedali možnost kontaktovat ambasádu. Problém nám také způsobilo, že jsme si v peněžence nechali českou stravenku, mapku souhvězdí a drobnou izraelskou minci. Je sice jasné, že izraelský tajný agent by si u sebe nikdy minci své země nenechal, ale vysvětlujte to za situace, v které jsme byli.
Po převozu na další vyšetřování (v poutech a s páskami na očích) do města Sidon naštěstí narazíme na erudovanějšího vyšetřovatele a naše situace se v podstatě vysvětlí. To však zdaleka neznamená konec naší překvapivé anabáze. Je nám sděleno, že „ještě musí doběhnout nějaké procedury“. Čekáme tak na vyšetřovně a nad našimi hlavami právě běží zprávy, kde vidíme českého ministra zahraničí Kohouta při návštěvě Libanonu... Ambasádu ale opět kontaktovat nemůžeme a jsme vsazeni do vazební cely, kde společně s několika zatčenými Libanonci sdílíme betonovou podlahu, na kterou si maximálně tak můžeme položit ušmudlanou podušku a zakrýt se špinavou dekou. Ze sousední cely neuvěřitelně zapáchá turecký záchod, v místnostech není vůbec nic a jediné osvětlení obstarává lampa umístěna zvenčí dvojnásobně zamřížovaného okna, která celou noc nemilosrdně praží dovnitř a vypne se automaticky až ráno.
Ráno následuje další výslech, tentokrát již se soudní překladatelkou. Poté jsme opět v poutech vráceni do naší známé vazební cely a čekáme dlouhé hodiny, co se bude dít dál. Libanonští spoluvězni se postupně střídají, my však zůstáváme. Je to stěží sdělitelný pocit úplné ztráty svobody, navíc v cizí zemi, za situace, že o vašem uvěznění vlastně nikdo neví a vy netušíte, co se bude dít dál. Budeme brzo propuštěni, nebo budeme nadále vyslýcháni a zůstaneme v cele ještě více dní? Nebo budeme snad vyhoštěni? Podobné otázky a sžírající nejistota se v nás postupem času jen stupňují. Navíc začínáme špatně vnímat čas, jediným vodítkem je zpěv muezzínů zvenčí.
Nakonec jsou nám znovu nasazena pouta a jsme džípem převezeni s eskortou dvou vojáků se samopaly na vojenské velitelství do Bejrútu. Tam na nás skupina tvrdých chlápků docela zírá, neboť neví, co přesně s námi. To je jen dalším výrazem chaotičnosti a byrokratizace celého našeho zatčení. Dostaneme sice najíst (jediné jídlo ten den bylo ještě v sidonské vazbě – okoralé placky servírované na betonové podlaze a vojenský lančmít), ale je nám sděleno, že naše anabáze ještě není u konce, protože prý pojedeme ještě na „interpol“. Z „interpolu“ se ve skutečnosti vyklube policie na „místě činu“ v Baalbeku.
Při dalším převozu džípem přemýšlíme, zdali nás v Baalbeku skutečně předají policii, nebo jsme se stali nástrojem v nějaké hře zdejších bezpečnostních služeb a budeme teď předáni do rukou vyšetřovatelů z Hizballáhu (Baalbek je jedním z jeho hlavních center). Naštěstí nás džíp vyklopí na státní policii a tam jsou nám také sejmuta s konečnou platností pouta. Překvapení policistů nad naším příjezdem je ale opět znatelné. Za pomoci zkušeného překladatele, který na stanici dorazí, se vše definitivně vysvětlí a uzavře. Vše skončí takřka v přátelském duchu s nepřímou omluvou za způsobené problémy. Policejní velitel nás dokonce osobně převeze na hotel. Ráno se vrátíme do Bejrútu a setkáme se s třetím z nás, který se zatčení vyhnul a nebyl vypátrán. Český zastupitelský úřad mu však příliš nepomohl, a tak musel v nejistotě a o samotě čekat na své případné zatčení, respektive v lepším případě na náš návrat.
Stále si nejme jistí, proč nás zatkli, neboť návštěva uprchlického tábora se určitě nejeví v kontextu našich potíží jako jediné vysvětlení. To nám ostatně potvrdily i reakce a nepřímé omluvy našich vyšetřovatelů. Jedno z možných objasnění může být, že zatčení souviselo s napjatou atmosférou v některých arabských zemích v souvislosti se zavražděním vysoce postaveného představitele Hamásu v Dubaji letos v lednu (pravděpodobně izraelským Mossadem). V době naší anabáze se o této události stále velmi mluvilo a je možné, že libanonské bezpečnostní složky byly v jejím důsledku více nervózní, protože při likvidaci hamásníka byly agenty použity pasy cizinců. Skutečný důvod našeho zatčení se asi nikdy s úplnou jistotou nedozvíme, ale v každém případě to byla neobvyklá blízkovýchodní zkušenost.
O našem zatčení, o Libanonu a o Blízkém východě obecně také v této diskusi pro ČT24.
pondělí 8. března 2010
Zajímavost: Syn oskarového "Hanse Landy" je rabínem v Izraeli
Jeden ze synů rakouského herce Christopha Waltze z bývalého manželství je rabínem v komunitě charedim (ultraortodoxních Židů) v Izraeli. Aspoň to tak naznačuje Quentin Tarantino v rozhovoru pro deník Haarec. Obecně známým se stal Waltz především svou rolí démonického a hyperpodezřívavého esesáka Hanse Landy v loňském filmu "Hanebný pancharti" (The Inglourious Basterds), za kterou obdržel Oscara. Pokud není Tarantinovo tvrzení další fikcí, dodává to výbornému výběru herců do filmu další zajímavou dimenzi. sobota 6. března 2010
Zájezd do Izraele
Letos na podzim jsem byl nominován na průvodcování zájezdu do Izraele s cestovkou CK Mundo. Zájezd by se měl konat v době 22. října - 3. listopadu 2010. Všechny potřebné informace najdete na výše uvedeném odkazu. A pro facebookisty ještě uvádím tento odkaz na CK Mundo. čtvrtek 4. března 2010
Izrael odvolal vojenskou operaci, protože byla vyzrazena na Facebooku
úterý 2. března 2010
Dva dotazy ohledně švýcarského "minaretového" referenda
Dotazy přišly nedávno z portálu Sekuriťáci.
1. Jaký je Váš názor na švýcarské referendum o zákazu stavby minaretů?
Podobná referenda mě připadají populistická. Vždyť minaret sám o sobě je většinou integrální součástí mešity stejně tak jako věž činí kostel kostelem. Citlivě postavené minarety přece samy o sobě nikomu vadit nemusí. Ba naopak - muslimská architektura vytvořila i mnohé krásné minarety.
Daleko více pochopitelné by bylo, kdyby Švýcaři např. požadovali omezení výšky minaretů, případně zakáz, aby z nich pravidelně tlampačem volali muezzíni. Oblíbený argument evropských islamofobů je, že přece "muslimské země také neumožňují stavbu kostelů." To není pravda - třeba před pár týdny jsem byl v palestinském Ramalláhu a viděl tam zbrusu nový velký kostel s mohutnou věží. A Palestina není zdaleka ojedinělý případ. Mnoho lidí neví, že v řadě zemí muslimského světa žili po staletí křesťanské (i židovské komunity) a muslimové se k nim v minulosti chovali daleko slušněji než evropští křesťané k muslimům a Židům.
2. Jaké byly reakce na referendum na Blízkém východě?
Pokud je mi známo, švýcarské referendum nevyvolala v muslimském světě žádné výraznější pozdvižení. Samozřejmě se objevila řada kritických článků a reakcí a je možné, že ho někteří muslimští radikálové využili, případně využijí. Teď nedávno si zrovna v této věci přisadil Kaddáfí - ale ten je na Švýcarsko naštvaný již delší dobu. Zatím se ale neodehrálo nic, co by bylo např. srovnatelné s protesty proti karikaturám proroka Mohammeda.
Podobná referenda mě připadají populistická. Vždyť minaret sám o sobě je většinou integrální součástí mešity stejně tak jako věž činí kostel kostelem. Citlivě postavené minarety přece samy o sobě nikomu vadit nemusí. Ba naopak - muslimská architektura vytvořila i mnohé krásné minarety.
Daleko více pochopitelné by bylo, kdyby Švýcaři např. požadovali omezení výšky minaretů, případně zakáz, aby z nich pravidelně tlampačem volali muezzíni. Oblíbený argument evropských islamofobů je, že přece "muslimské země také neumožňují stavbu kostelů." To není pravda - třeba před pár týdny jsem byl v palestinském Ramalláhu a viděl tam zbrusu nový velký kostel s mohutnou věží. A Palestina není zdaleka ojedinělý případ. Mnoho lidí neví, že v řadě zemí muslimského světa žili po staletí křesťanské (i židovské komunity) a muslimové se k nim v minulosti chovali daleko slušněji než evropští křesťané k muslimům a Židům.2. Jaké byly reakce na referendum na Blízkém východě?
Pokud je mi známo, švýcarské referendum nevyvolala v muslimském světě žádné výraznější pozdvižení. Samozřejmě se objevila řada kritických článků a reakcí a je možné, že ho někteří muslimští radikálové využili, případně využijí. Teď nedávno si zrovna v této věci přisadil Kaddáfí - ale ten je na Švýcarsko naštvaný již delší dobu. Zatím se ale neodehrálo nic, co by bylo např. srovnatelné s protesty proti karikaturám proroka Mohammeda.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)