První železná dáma: recenze na knihu "Golda"

vyšlo v MFDnes Kavárna - 28. 5. 2011

Nakladatelství Emet sáhlo po překladu relativně nové publikace, kterou vydala americká žurnalistka a historička Elinor Burkettová v roce 2008. Tato práce je poněkud překvapivě jedním z mála životopisů, který o zatím jediné izraelské premiérce vyšel. Meirová sama napsala svoji autobiografii v roce 1975, tři roky před svou smrtí. Od té doby bylo publikováno několik spíše menších vzpomínkových publikací, například z pera jejího syna Menachema. Jinak se ale Golda Meirová samozřejmě objevuje v kapitolách mnoha politologických prací o blízkovýchodním dění. Měli jsme rovněž možnost vidět ji ztvárněnou v několika filmech o Blízkém východě – nejznámější u nás je zřejmě Spielbergův film Mnichov (2005). Ten ilustruje mimo jiné klíčovou roli Meirové v souvislosti s izraelským honem na teroristy spojované s masakrem izraelských olympioniků v Mnichově v roce 1972.

Žena mezi muži

Meirová byla v izraelských a snad i světových dějinách skutečně ojedinělá postava. To souviselo částečně i s tím, že byla jednou z prvních žen, které dosáhly na tak vysoký politický post. Není pochyb, že machistické prostředí mužské politiky tehdy vyžadovalo být velmi silnou a schopnou osobností. A pokud pohlížíme na Izrael jako na demokracii západního typu, byla Meirová vlastně první premiérkou v čele země západního světa (západ paradoxně předběhly o několik let bývalé koloniální země – na Šrí Lance to byla premiérka Sirimavo Bandaranaiková a v Indii Indíra Gándhíová). I to byl jeden z důvodů, proč mluvil premiér Ben Gurion o ministryni Meirové jako o „jediném muži ve svém kabinetu“.

Práce Burkettové je tak de facto prvním zpracováním osobnosti Goldy Meirové zvenčí. Je ale možná trochu škoda, že Burkettová – ač historička – píše spíše žurnalisticky a není ani primárně svým zaměřením znalkyní Blízkého východu (většina jejích předchozích prací byla na značně odlišná témata). Je tak zřejmé, že pokud by ji v psaní premiérčiny biografie předběhl například některý současný významný izraelský historik – třeba Tom Segev – kniha by z koncepčního hlediska zřejmě vypadala značně jinak. Burkettové biografický styl je spíš beletristický a místy snad až patetický, takže je celkem jasné, že straní hlavní aktérce knihy. Na druhou stranu můžeme v knize narazit na některé kritické pasáže. Ty však nejsou tolik spojeny s obdobím po jomkippurské válce z roku 1973, kdy se na premiérčinu hlavu snesla asi největší vlna kritiky, v důsledku čehož nakonec už sama z politiky odešla, ale například s jejím postojem k religiózním Židům a židovské náboženské tradici. Na srozuměnou: Česká republika je v dnešní Evropě jeden z nejvýraznějších podporovatelů Izraele, zvláště pak česká politická pravice. O Goldě se mluvilo ještě dávno před Margaret Thatcherovou jako o „železné dámě“. Přesto může chápání těchto pojmů Čechy v souvislosti s Izraelem zmást. Izrael se zrodil převážně z ateisticko-socialistických ideálů labouristického sionismu a Golda Meirová byla jejich ztělesněním. „Železná dáma“ Meirová tak nebyla symbolem pravice a konzervativismu jako britská premiérka. Naopak – od mládí byla přesvědčenou levicovou sionistkou, kibucnicí a odborářkou. Je tak mnohem přesnější jí spojovat s obdobím „levicového a socialistického malého Izraele“ před rokem 1967, než s pozdějším pravicově-nacionalistickým establishmentem „velkého Izraele“. Jeho období začalo v roce 1977 vůbec prvním vítězstvím izraelské pravice a odchodem levice do opozice. Snad s výjimkou premiérů Menachema Begina a Ariela Šarona také v Izraeli znamenalo počátek konce období charismatických politických osobností generace dřívějších otců zakladatelů, jako byl Ben Gurion, Moše Dajan nebo právě Golda Meirová.

Co schází

Na závěr je nutno doplnit, že jinak čtivé knize by prospěla obrazová příloha a mapy, stejně tak jako rejstřík, neboť text se přímo hemží důležitými i méně známými jmény. Rejstřík by tak zvýšil hodnotu knihy a zase by o něco víc pomohl českému čtenáři se v nepřehledném blízkovýchodním dění zorientovat.

Pevně také doufám, že u nás publikovanou řadu klasických prací a biografií spojených s Izraelem (knihy Martina Gilberta, životopisy Ariela Šarona a Goldy Meirové) a překladů historiografických děl bývalých izraelských politiků (knihy od Chaima Herzoga či Šlomo Ben Amiho) doplní naši vydavatelé brzy i o aktuální knihy od dnešních izraelských historiků. Díla vědců jako Tom Segev, Hillel Cohen, Idith Zertalová a dalších na našem trhu stále výrazně chybí. To znesnadňuje českému čtenáři udělat si názor na blízkovýchodní dění nejen z pohledu „nestorů“, ale i zrakem kritických odborníků.

Rozhovor s rabínem židovských osadníků: "Je tu hodně místa pro všechny"

Interview with rabbi from Jewish settlement -  Original English version here 

Rozhovor s rabínem Jairem Dreyfusem z židovské osady Efrata vyvrací některé stereotypy o židovských osadnících a palestinských islamistech (či alespoň o určité části těchto komunit)

Rozhovor vyšel v časopise A2 č. 11/2011, tady na blogu si můžete přečíst nezkrácenou verzi rozhovoru.

Efrata je rozlehlá židovská osada na Západním břehu, jižně od Jeruzaléma, která se táhne v délce deseti kilometrů od palestinského města Betlém až do blízkosti Hebronu. Dnes v ní žije kolem 8500 židovských osadníků – zbožných i sekulárních. Někteří bydlí v pohodlných moderních domech s moderní infrastrukturou. Rabín Jair Dreyfus však žije v nejsevernější části osady, která sestává z jednoduchých kontejnerových obydlí, které jsou obehnané elektronickým plotem a hlídané vysokou betonovou strážní věží. Poprvé jsem potkal rabi Dreyfuse právě tady, ale dohodli jsme si další setkání o několik dní později v jeruzalémské kavárně. Když jsme náš rozhovor začali, rozpoutala se venku silná bouře. Celkem to ladilo s tématy, o kterých jsme se bavili – o konfliktu mezi Izraelci a Palestinci a roli židovských osadníků v něm.

Podle názoru mnohých nesouvisí kořeny dnešního konfliktu mezi Izraelci a Palestinci ani tak s náboženstvím, jako s spíše s politikou a nacionalismem. Je i pro vás tento konflikt spíš sekulární, než náboženský?

Ano, máte pravdu – na počátku se tu střetly sekulární sionistická a arabská hnutí a každá ze stran usilovala o totéž území. Dnes je však náboženský duch v konfliktu přítomen daleko více. Podívejme se třeba na islám – Hamás, Hizballáh, íránská politika... A co dnešní Egypt? (kde právě začínaly protivládní nepokoje) Je motivace svrhnout Mubaraka sekulární nebo spíše náboženská?

V islámu došlo v posledních desetiletích k vzestupu náboženského fundamentalismu, ale nedošlo k neproběhlo něco podobného i v současném judaismu, hlavně v komunitě náboženských sionistů?

Ano – i pro nás je dnes konflikt více náboženský. A myslím si, že se dnes soustředíme více na nacionalismus než na humanismus. Všichni jsme lidské bytosti a máme jednoho Pána – Židé, křesťané i muslimové. Já osobně znám řadu Arabů a nemám s nimi problém. A i když nemáme třeba stejné názory na některé věci, nemusíme kvůli tomu bojovat, ale můžeme žít vedle sebe. Znám například šejcha al-Džábárího z Hebronu. Já mám vnuky, on má vnuky. Říkal my, že si přeje, aby si mohli hrát společně. Nechceme tedy další generace bojovníků, ale lidí, kteří jsou schopní spolu komunikovat. Můj sen je žít společně beze strachu. A myslím si, že to je reálné.

..takže to co říkáte by mohl být i další důkaz toho, že konflikt není ani tak náboženský, jako spíš politický..

Ano, ano.

Nemyslíte si, že židovské osady představují pro mnoho Palestinců problém, protože jsou postaveny na jejich půdě?

To není přesné. Je tu hodně místa pro všechny. Podívejte se na New-York, tam žije 6 miliónů lidí na území daleko menším a mnoho z nich jsou Židé a Arabové, kteří tam jsou také schopni žít pohromadě. A tady je daleko víc místa – od Metully (nejsevernější město Izraele) do Ejlátu (izraelský přístav u Rudého moře). A taky si myslím, že hranice nemusí představovat takový problém. Podívejte se na hranice v Evropě po druhé světové válce a jak vypadají dnes. I na mnoha místech, kde hranice oficiálně zůstaly, dnes můžete přejít úplně hladce. Byl jsem před časem v České republice a jel jsem do Bratislavy a do Vídně. Tehdy jsem sice ještě potřebovali pas, ale dnes už ho tam není třeba vůbec. Myslím si, že něco podobného je možné i tady, na Blízkém východě. Podívejte se třeba na severní Izrael – tam je vedle sebe řada židovských i arabských měst a Židé a Arabové tam mohou žít vedle sebe bez větších problémů. A Arabové v Izraeli často žijí na vyšší životní úrovni než ti v arabských zemích.

To je zajímavé slyšet – o Izraeli se totiž velmi často hovoří jako o malém židovském ostrůvku v nebezpečném arabském moři...

Je součást mého chápání judaismu, že není možné se uzavírat ani fyzicky ani myšlenkově. Je naopak třeba otevřít se a komunikovat. A vím, že podobný názor má třeba i zmiňovaný šejch al-Džábárí a že tento jeho postoj že vychází z Koránu. Pochopil jsem to tak, že terorismus není ve skutečnosti nic islámského, ale je to naopak proti principům islámu. To co tu říkám se také snažím vyučovat v ješivě. Snažím se učit své žáky žít nejen s těmi, koho máte rádi, ale i s těmi, ke komu máte výhrady.

Je určitě pozitivní slyšet taková slova od židovského osadníka, protože podobně jako si pod slovem „islamista“ vybavují lidé především muslimské radikály, tak i pod pojmem „židovský osadník“ si mnozí vzpomenou na osobnosti formátu Barucha Goldsteina, rabína Levingera, rabína Meira Kahane,... (osadník Goldstein zabil v roce 1994 v Hebronu řadu muslimů, Levinger byl radikální osadnický vůdce v Hebronu a rabín Kahane vedl až do své smrti ultraradikální stranu Kach) Ty odmítáte stejně vehementně jako radikálně islamistické radikály – tzn. že vnímáte jejich činy jako v protikladu s judaismem?

Mám na ně velice tvrdý názor – a jsou podle mě opravdu protikladem židovských hodnot. Jistě, pokud je válka, je třeba bojovat. Ale pokud použijete zbraň proti nevinným, je to odsouzeníhodné. Myslím si, že naprostá většina Izraelců extrémisté nejsou. Nesympatizují ani s radikální pravicí, ani s radikální levicí.

Když se ale podíváme například na dnešního izraelského ministra zahraničí Libermana, který byl vždy považován za pravicového radikála a na některé další politiky, může to vyvolávat dojem, že radikální pravice je v Izraeli na vzestupu...

Ano, tento dojem mohou vyvolávat média, ale když porovnáme mediální a skutečný obraz izraelské společnosti, zjistíme, že slyšet jsou především ti, kdo nejvíce křičí. A v izraelských médiích se křičí hodně... Přitom opravdový obrázek Izraelců je podle mě dost odlišný.

Jaký názor máte na mírový proces devadesátých let a jeho důsledky?

K tomu jsem měl vždy velké výhrady. Měli bychom opustit rétoriku oddělení Izraele a „Západního břehu“ a uvědomit si, že mírový proces z Osla nevedl k ničemu dobrému. V konečném důsledku přinesl více násilí a více nenávisti. Ve skutečnosti můžeme vidět, že Židé a Arabové mohou žít vedle sebe na „Západním břehu“ i mimo něj. Teď je ale na mnoha místech betonová zeď a ta vyvolává u všech zlé pocity. Na obou stranách zdi žijí rozdělené rodiny a jejich život se velmi zkomplikoval. Myslím si, že zdi nejsou řešením a že vytváří nenávist. V Berlíně byla také zeď, ale pak přišla perestrojka a spadla. Domnívám se, že tady to dopadne podobně, protože můžeme vedle sebe žít na občanském principu. My Židé jsme tady, Arabové jsou tady a nám prostě nezbývá žít bok po boku. Je mi ale jasné, že může trvat ještě roky, než se situace znormalizuje.

Existuje stále osadnické hnutí Guš Emunim, které od sedmdesátých let zakládalo na Západním břehu náboženské osady? Co říkáte hnutí náboženských osadníků Erec Šalom (Země míru) kolem rabína Menachema Fromana, sdružující náboženské osadníky, které chtějí mít dobré vztahy s arabskými sousedy?

Guš Emunim existuje jako ideologické hnutí už jen na papíru. A co se týká rabi Fromana (který momentálně bojuje s těžkou nemocí) a hnutí Erec Šalom, tak to je velice nová věc. Mě osobně je blízké – oni chtějí více dialogu, a to chci také já.

Co si myslíte o Hamásu?

Hamás je komplikovaná záležitost. Na jednu stranu jsou mnozí jeho členové autentičtí muslimové, na druhou stranu jsou to často teroristé. S Hamásem je dnes třeba bojovat, ale v případě, že se vzdá teroru, bude daleko důvěryhodnějším partnerem než je dnes Mahmúd Abbás a jeho Palestinská autonomie.

Jak pohlížíte na Šaronovu evakuaci židovských osad v pásmu Gazy v roce 2005?

To byl špatný krok. Osadníci z pásma Gazy byli naši přátelé. Navíc si nemyslím, že by ta evakuace příliš pomohla míru, protože Hamás se po evakuaci v pásmu Gazy zradikalizoval. Ale už je to více než pět let, tak co můžeme teď dělat.. Pevně doufám, že další řešení nebudou jednostranná.

Jaký je váš pohled na rozdíly a spojitosti mezi ultraortodoxními Židy (charedim – stoupenci tradičního nesionistického judaismu) a ortodoxními Židy (náboženskými sionisty)?

Je rozdíl mezi starší a mladší generaci charedim. Jsou daleko modernější v mnoha ohledech odlišní od jejich předků z východní Evropy, kteří žili v uzavřených komunitách a celkově byli velmi oddělení a „neizraelští“. Ti dnešní vypadají sice stále navenek stále stejně, ale jinak jsou to už v podstatě Izraelci. Přesto však musím říci, že není lehké být ultraortodoxním Židem a být zároveň otevřený.

Jak pohlížíte na ultraortodoxní antisionisty, jako například na satmarské chasidy (ti jsou jednou z největších chasidských skupin), případně na organizaci Neturej Karta?

Satmarských chasidů je v Izraeli málo, většina z nich žije v USA a celkově je tady antisionistických charedim jen pár tisíc a nemají prakticky žádný vliv. Osobně nemám problém mluvit s jakýmkoliv charedim a i v naší rodině je několik stoupenců ultraortodoxního judaismu.

Kdo je váš oblíbený rabín?

To je těžká otázka... Mým největším vzorem je zřejmě rabín Kook.

Rabín Kook starší nebo jeho syn?
(Avraham Kook žil v letech 1865–1935 a prosazoval umírněnou formu náboženského sionismu. Jeho syn Cvi Jehuda Kook, 1891–1982 je populární hlavně mezi náboženskými osadníky a byl podstatně radikálnější)

Starší, starší!

Vidíte mezi nimi velký rozdíl?

Ano, jsou to takřka protiklady. U rabína Kooka staršího můžeme vidět univerzalistický a velmi široký charakter jeho myšlenek. Byl to velký učitel a já se v ješivě Givat Dagan pokouším předávat jeho dílo. On nám dává mnoho odpovědí na otázky související s tím, proč žijeme dnes v Izraeli. Neříká všechno zcela otevřeně, ale v podstatě se vyslovuje k mnoha problémům, se kterými se tu dnes setkáváme. A netýká se to jen Židů, ale i dalších národů, třeba Arabů.

Která je vaše oblíbená politická strana?

Národní náboženská strana – Mafdal, kterou většinou volili náboženští sionisté, ale ta se během času různě štěpila a v podstatě ve své původní podobě zanikla.

A když dnes volíte, tak pro kterou stranu se rozhodujete – pokud to není tajné?

To není vždy stejná volba – máme tu volby až příliš často (směje se). Nosím na hlavě tento typ jarmulky (rabi si na okamžik sundá z hlavy pletenou kipu – symbol náboženského sionismu). Ale to vlastně není ani tak politický symbol, jako že vás to spíš řadí do určité skupiny Židů.

Děkuji, rabi!

V Jeruzalémě 30. ledna 2011

Video a polopravdy o "nehájitelnosti izraelských hranic před rokem 1967"

Všiml jsem si, že mezi lidmi, kteří se zajímají o Blízký východ teď hodně cirkuluje toto video o "nehájitelnosti izraelských hranic z období před rokem 1967". To zřejmě souvisí s tlakem amerického prezidenta Obamy na Netanjahuovu vládu.

Je to video poutavé, graficky názorné, přesvědčivé ...a plné propagandistických polopravd.

Zde je několik důležitých faktů, na které autoři videa "zapomněli":

1. Vznikem funkčního Palestinského státu (tedy na základě spravedlivé palestinsko-izraelské dohody) nepůjde o oslabení Izraele, ale naopak o jeho větší bezpečnost, neboť bude z velké části odstraněna příčina vleklých izraelsko-palestinských sporů.

2. Vznik palestinského státu znamená v prvé řadě stažení velké části izraelských osadníků - tedy CIVILISTŮ - a to především z centrální oblati Západního břehu. Zároveň by ale došlo k dohodnuté výměně některých bloků osad, takže významná část osadníků zůstala žít tam kde doposud.

3. Vznik palestinského státu samozřejmě musí zahrnovat vojenskou bezpečnost Izraele a ta je (pro někoho paradoxně) jednodušeji uskutečnitelná po stažení osadníků. Izraelská armáda musí v souvislosti s osadami plnit nejrůznější nebezpečné úkoly, např. hlídat osady (včetně těch, které jsou plné náboženských fundamentalistů) či evakuovat nelegální outposty. To vše je velká zátěž izraelské ekonomiky. Z vlastní zkušenosti vím, že z židovských osadníků mají strach nejen Palestinci, ale někdy i sami izraelští vojáci (např. ve městě Hebron)

4. Bude zcela logické a správné, že si Izrael ponechá na některých místech Palestinského státu některé VOJENSKÉ základny (nepůjde tedy o civilní osady), např. ve zmiňovaném údolí Jordánu či v jiných lokalitách. Ty by nadále pomáhaly Izraeli nejrůznějšími sofistikovanými technologiemi včasného varování bránit ho. Tak bylo ostatně už dříve plánováno navrácení Golanských výšin Sýrii, které uvázlo na mrtvém bodě.

Podobných propagandistických videjí vzbuzující zdánlivý dojem "vědeckosti" a "autenticity" koluje po internetu celá řada.
Myslím, že je dobré polopravdy podobných výtvorů korigovat.

Aktuální článek od Martina van Crevelda, nejrenomovanějšího izraelského vojenského historika: "Izrael nepotřebuje Západní břeh, aby byl bezpečný"

Spojenectví s Izraelem nestačí

vyšlo v Hospodářských novinách 9. 5. 2011

Po uplynulých měsících, kdy začalo docházet k zcela zásadním proměnám na Blízkém východě, se zdá, že česká zahraniční politika na ně není stále schopná rezolutnějším projevem reagovat. Uznání nad zneškodněním Bin Ládina a jiné samozřejmosti prostě nestačí. V dnešní době transformace Blízkého východu bychom měli jednat rezolutněji. Přes pochopitelně omezenou roli ČR ve světové politice je několik důležitých věcí, kterými můžeme pozitivním hnutím na dnešním Blízkém východě pomoci (pokud možno co nejdříve – je totiž možné, že v průběhu času začnou iniciativu získávat daleko rozporuplnější politické síly) a zároveň tím i posílit a jednat v souladu s našimi i evropskými zájmy: Jsou to například zkušenosti z pokojné transformace od normalizačního autoritativního režimu k demokracii, vědomosti našich konstitucionalistů se sepisováním moderní ústavy a možná i zkušenosti spojené s pokojným rozpadem státu.

Zatím se zdá, že jedinou jistotou naší zahraniční politiky je pozitivní vztah k Izraeli, který může někdy vypadat jako bezmála „český pohled izraelskou optikou“. Dobře to ilustruje výrok ministra obrany Vondry z nedávné Konference o národní bezpečnosti Izraele v Herzliji. Tam Vondra sice uznal, že jsou protesty v Egyptě a Tunisku oprávněné, ale přesto následně prohlásil: „Domnívám se, že občas je lepší dát přednost řízenému vývoji před revolucí s nejistým výsledkem. Nemůžeme si na Blízkém východě dovolit nejistotu, která by ohrozila Izrael, stát s jedinou skutečnou demokracií v regionu“. Přitom je určitě v zájmu nás i našeho spojence Izraele, aby k jediné skutečné demokracii na Blízkém východě přibyly i demokracie další.

Dalším nedávným projevem nerozborného česko-izraelského přátelství bylo i vůbec první pozvání českého premiéra pro izraelského ministerského předsedu. Banjamin „Bibi“ Netanjahu na společné tiskovce s Petrem Nečasem prokázal, jak je skvělý řečník, který nezapře politický um a jisté charisma. Za jeho rozhodnými slovy však úplně zapadlo, že je také jedním z nejkontroverznějších premiérů v historii Izraele. V 90. letech se netajil svým odporem k mírovému procesu a účastnil se tehdy demonstrací, na kterých byly k vidění „oběšené“ figuríny tehdejšího izraelského premiéra – Jicchaka Rabina. Po jeho násilné smrti z rukou izraelského radikála „Bibi“ Rabina vystřídal v premiérském křesle, avšak pod enormním nátlakem USA a se skřípáním zubů musel slevit z opoziční rétoriky a podepsat několik důležitých mírových smluv. Přesto svou pověst jednoho z hrobařů mírového procesu (vedle těch palestinských) potvrdil ve svém druhém – současném premiérském období. Dnes je „Bibi“ opět na koni jako velmi radikální a tvrdý politik a zastánce celým světem tak kritizované politiky výstavby židovských osad.

Určitě – i takového premiéra jako je Netanjahu je zcela legitimní pozvat jako představitele spřátelené země. Ale nemůžou z úst českých politiků otevřeně zaznít i kritická slova na adresu některých jeho postupů? I dobrému spojenci můžeme říci některé nepříjemné věci, kterých by se měl raději vyvarovat. Možná by právě tato kritika od České republiky zapůsobila na dobrého spojence Izrael daleko výrazněji než stejná slova pronesená většinou politiků EU či nevládními aktivisty.
Česká politika by mohla mít zkrátka občas více odvahy, a Blízký východ je toho zářným příkladem. Zde bychom mohli zaujmout nejen jednoznačnější postoji k pozitivním hnutím na měnícím se arabském Blízkém východě, ale i k našemu spojenci Izraeli.

• Židovské listy: Košer bitva o stravování izraelského premiéra v Praze

INTE(G)RACE - aneb Izrael v Evropské unii!

Přijďte navštívit zajímavou výstavu izraelsko-evropských umělců Tamary Moyzes a Šlomi Jaffeho v pražském Karlíně. Najdete ji v Karlín studios, Křížíkova 34 (nečekaně kousek od zastávky metra Křižíkova). Uvidíte třeba, jak bude vypadat nový izraelsko-evropský pas a izraelské euro! A nebude vás to stát ani šekel, ani korunu! Těšte se!

Výstava probíhá: 28. 4. - 22. 5. 2011

Bližší info najdete například na webu Českého rozhlasu nebo tady

Nekrolog pro kmotra globálního teroru

Vyšlo pod názvem "Teroristova lhůta spotřeby" v MFd, 5. 5. 2011

Po Carlosi „Šakalovi“, Abú Nidalovi odešel další zasloužilý kmotr světového terorismu. Na rozdíl od toho prvně zmíněného, který si odpykává doživotí ve francouzské věznici, se dva zbylí už zřejmě setkali poblíž kotlů pekelných. Všichni tři si svého času vydobyli aureolu téměř mýticky nebezpečných postav – ale ruku na srdce: Kdo si ještě dnes na „Šakala“, Abú Nidala vzpomene a jak často se v posledních letech objevoval Usáma bin Ládin na prvních stránkách médií?

Mnoho indícií nasvědčovalo, že je-li Bin Ládin vůbec naživu (o čemž jsem osobně již několik let pochyboval), jeho vliv, stejně tak jako význam jeho sofistikované teroristické sítě al-Káida zjevně klesal. Frekvence jeho dříve tak častých projevů klesla prakticky na nulu a globální nebezpečí útoků al-Káidy se v posledních letech také viditelně snižovala (to se týkalo hlavně těch medializovaných útoků na místech "které nás zajímají" – tzn. hlavně těch na Západě – v muslimském světě, např. v Maghrebu význam a vražedné aktivity al-Káidy a jejich sympatizantů zdaleka tak rapidně neupadaly – akorát to svět příliš neinteresovalo).

Zatím každá teroristická organizace měla vyměřený svůj čas v historii a většina z nich zažila své delší či kratší období pochmurné slávy, načež upadla do stagnace, případně se rozpadla nebo byla rozprášena. Přestože je al-Káida z poněkud odolnějšího těsta než řada jejich předchůdkyň, není vůbec vyloučené, že podobný osud potká i ji. Dílem je její oslabení důsledkem zodpovědných protiteroristických opatření, částečně je ale její "oslabení" i výsledkem chybných kalkulací o její síle. Al-Káida byla dlouho velmi nebezpečnou organizací (či spíše teroristickou franchisingovou sítí), nikdy však nedosáhla (a to se týká celého „radikálního islamismu“) ani zlomku nebezpečnosti totalitních režimů jako byl nacismus či komunismus. A ani Bin Ládin tak - přes potoky krve na jeho svědomí - nebyl nikdy „novodobým Hitlerem“, jak se ho mnozí současní politici a komentátoři snažili z různých důvodů prezentovat (ať už z neznalosti kontextu a dění na Blízkém východě či z politicky-ideologických důvodů).

Usáma bin Ládin byl produktem zvláštní doby a okolností. Nebýt konce Studené války, kde se ocitnul ve správný čas na správném místě (tedy v Sověty okupovaném Afghánistánu), zřejmě by se nikdy nestal tím, kým později. Je zvláštním paradoxem, že dnešní likvidátoři Usámy bin Ládina tehdy tomuto muži pomohli získat prestiž a bojové ostruhy. O pragmatické politice pomoci USA mudžáhedínům v Afghánistánu na sklonku Studené války, kdy tito islamističtí bojovníci, včetně Usámy, bojovali pro USA „válku v zastoupení“ se Sovětským svazem už byly popsány tuny papíru. Podobně tak i o tom, že mnozí z nich se pak stali členy Al-Káidy, Tálibánu a různých nebezpečných organizací. Dílem byla americká podpora radikálních islamistů důsledkem jisté politické naivity, dílem ale přinesla své ovoce právě porážkou něčeho daleko nebezpečnějšího (komunismu), než tím, čím se později radikální islamismus stal. V tomto ohledu se (mírně cynicky řečeno) tak Američanům možná jejich slepá podpora jakýchkoliv odpůrců komunismu snad i vyplatila. Lidově řečeno: "Vytloukli jeden klín druhým – ale výrazně menším".

Bin Ládinův život i smrt budou asi navždy doprovázet pochybnosti a přitahovat tvůrce různých konspiračních teorií. Proč nebyl zlikvidován v době nedlouho před 11. zářím, kdy byl již velmi nebezpečný, ale přece jen snáze polapitelný? Jak bude vysvětleno jeho neuvěřitelné proklouznutí z obklíčeného skalního komplexu Tora Bora? Jak je možné, že při celé sofistikovanosti válečně-zpravodajské americké mašinérie o něm celých deset let nebylo „vidu ani slechu“, aby se nakonec objevil ve vile výletního města v sousedství elitní pákistánské vojenské akademie několik desítek kilometrů od hlavního města? Proč bylo jeho tělo údajně vhozeno do moře?

Ať už je tomu jakkoliv, většina bezvěrců, křesťanů, židů, hinduistů, buddhistů i muslimů má po jeho smrti plné právo lehce si vydechnout. Nejvíce pak asi ti poslední – těm Bin Ládin, který se samozvaně prohlašoval za „vzor správného muslima“ – dělal svými činy věru medvědí službu. Dnes už je ale zřejmě v pekle a možná tak je konstelace jeho smrti v kombinaci s převratným děním v části islámského světa předzvěstí další pozitivní změny v muslimském světě obecně. Doufejme.

Některé zajímavé aktuální články k Bin Ládinovi a Al-Káidě:

PEW - Bin Laden Largely Discredited Among Public in Recent Years (2. May 2011)

BBC - Bin Laden Killed (série článků a analýz)