čtvrtek 11. srpna 2011

Nesvatá válka Břetislava Turečka - recenze

A review of the book by Czech journalist/reporter B. Tureček who is working in Jerusalem and is covering the Middle East for the Czech broadcast. The new book will focus on the Israeli-Palestinian conflict.  

Nesvatá válka Břetislava Turečka   

S větším odstupem času spatřila světlo světa druhá kniha našeho nejvýznamnějšího zpravodaje z Blízkého východu, Břetislava Turečka „Nesvatá válka o Svatou zemi“. Ta je tematicky méně rozptýlená než první publikace a soustředí se vyloženě do míst, které Tureček během několika posledních let tak dobře poznal ve své roli zpravodaje Českého rozhlasu na Blízkém východě: tedy na území současného Izraele a Palestiny, nejvíce pak Jeruzaléma, kde žije a který poznal nejlépe. Autor trochu účelově na úvod zmiňuje, že se ve své první knize izraelsko-palestinskému konfliktu záměrně vyhýbal (str. 9). To ale není zcela pravda, protože jeho první kniha začíná kapitolou „Geodetovo poučení z Gazy“. Spíše chtěl navodit lepší koncepční vyjasněnost svého současného psaní, které se mimo jiné projevilo i daleko příhodnější volbou názvu knihy. U té první, v mnoha aspektech jinak velmi zajímavé, se někdy nebylo možné zbavit dojmu, že se autor snažil o politickou korektnost v českém slova smyslu. Nejzřetelněji to lze poznat na samotném jejím názvu: „Světla a stíny islámu“, který navozoval dojem, že chce-li český odborník psát o islámu, je téměř jeho povinností připomenout jeho negativního obraz. Pokud se vám to zdá přehnané, můžete si jako malý experiment zkusit zaměnit slovo „islám“ v jejím názvu třeba za pojem „judaismus“ a zamyslet se, jakou by v České republice měla kniha následně odezvu. Zpátky však k Turečkově novému dílu. Nemám pochyb o tom, že většině čtenářů, a to nejen laiků, svou velmi čtivou formou a výběrem zajímavých, na první pohled někdy až kontroverzních témat, zaujme a přiměje k další snaze  poznávat blízkovýchodní problematiku a jejích hlubších souvislostí. Mám radu pro ty, kdož se považují za sympatizanty jedné ze stran konfliktu: buď by se měli připravit na velké sebezpytování, nebo by raději knihu neměli číst vůbec. 

Nikdo dnes nemůže pochybovat, že Tureček je jedním z nejlépe informovaných lidí o dění na Blízkém východě a vzhledem k jeho práci dnes zejména právě znalosti prostředí Izraele a Palestiny. Nemám ani tak na mysli skutečnost, že někteří naši politici, diplomaté a pracovníci zpravodajských služeb snad nemají lepší přístup k informacím, které jistě sahají velmi daleko za hranice toho, kam Tureček může se svou investigativností dohlédnout. Avšak žurnalista není na rozdíl od nich spoutáván (alespoň relativně) žádným oficiálním postojem. Snaží se na Blízký východ, Izrael a Palestinu pohlížet komplexně, zažívat je denně „na vlastní kůži“ a jde i výrazně dále, než jen tam, co by mu jako zpravodaji veřejnoprávního rozhlasu „stačilo“ dělat. To ho nakonec také pozitivně odlišuje od některých jeho novinářských kolegů rozesetých po jiných částech světa. Tureček zkrátka nesedí pohodlně ve svém jeruzalémském bytě s mátovým čajem či pivem Tajbe a nebrouzdá pouze internetovým Haarecem a myriádami agenturních zpráv, aby se občas vyrazil rozhlédnout po okolí… A vlastně by mu to k jeho práci možná i stačilo – což mám na mysli v kombinaci s nepříliš velkou náročností českých posluchačů a úrovní naších mainstreamových médií – jen přepínat mezi Al-Džazírou a prvním programem izraelské televize…  Tureček ale raději vyráží s diktafonem a fotoaparátem do terénu, jak často to jen jde, mluví s obyčejnými lidmi a kontaktuje i významné osobnosti, čte mezi řádky, slyší mezi slovy a snaží se dostat za všeobecně rozšířená klišé v izraelské i palestinské společnosti. Z knihy je patrné, že sám v sobě občas bojuje mezi sympatiemi a antipatiemi, mezi klišé v české společnosti a mezi skutečným životem na Blízkém východě. To jsou procesy, kterými projde takřka každý, kdo Blízký východ zná nejdříve hlavně teoreticky a kdo tam následně začne žít a zjistí rozdíly mezi sny a realitou. Z jednotlivých kapitol je často cítit i mnohá autorova překvapení, jaké že to Blízký východ umí připravit paradoxy. A koneckonců i přímo v Turečkově knize lze číst také mezi řádky…

V jednotlivých, občas tematicky se prolínajících kapitolách, před námi najednou defiluje někdy až bizarní společenství postav – od ex-členů Mossadu v šáhovském Íránu (mj. Írán je Turečkovou další velkou doménou, což je v knize poznat hned v několika kapitolách), přes bývalé bojovníky proizraelské Jiholibanonské armády, až po palestinské kolaboranty a antisionistické ultraortodoxní Židy, pro které jsou slova „Stát Izrael“ ekvivalentem Třetí říše. Na rozdíl od první knihy je Tureček nyní velmi obezřetný v podepření svých tvrzení a závěrů a používá citace, což jinak není u knih napsaných novináři běžné. Autor dobře ví, proč to dělá, neboť bez uvedení zdroje by byl u nás podezříván z náklonnosti k jedné či druhé straně. Například tvrzení jako „I kdyby tu před dvěma tisíci let nějaký židovský národ existoval, dávalo by to snad někomu právo sem přijít teď, zabrat tuto zemi a popřít historii a  práva lidí, kteří sem přišli mezitím?“ by byla zkrátka u nás příliš kontroverzní, pokud by nebylo jistě, že ho vyslovil profesor historie z telavivské univerzity. Je veřejným tajemstvím, že se před časem některé české subjekty a osoby pokoušely tlačit na to, aby byl Tureček ze svého postu zpravodaje odvolán. Z jistého pohledu se jim nelze ani divit, protože autor patří mezi jedny z největších rozbíječů tradičních českých klišé o Blízkém východě – a to ať už se jedná o Izrael, nebo o Palestince. Nepochybuji, že tato kniha skalním stoupencům Izraele ani zaníceným propalestinským aktivistům mnoho radosti nezpůsobí. A o to zřejmě i autorovi šlo, protože k bližšímu poznání blízkovýchodní reality je třeba se vymanit ze stále tolik zažitých klišé a možná i stojí za to ztratit pár sympatizantů. Navíc současný český politický establishment, hlavně vláda, na tomto poli spíš přitvrzují, než by se snažily bojovat proti opaku. V této souvislosti jsou velmi zajímavou stránkou knihy právě kapitoly věnované přímo vztahům České republiky s Blízkým východem a její diplomacii. Ty z jeho postřehů nedopadají právě nejlépe, přičemž mýtus o snaze o vyváženosti české zahraniční politiky rozstřílí kapitoly o blízkovýchodních blamážích Miloše Zemana (hlavně medializovaná aféra s přirovnáním Arafata k Hitlerovi) a poměrně upřímné a nijak zvlášť neskrývané proizraelskosti Cyrila Svobody, kterého kolegové při jeho cestách do Bruselu už začali zdravit "šalom".
 
Nepochybuji, že mezi letošním dubnem, kdy Břetislav Tureček knihu dopsal, a současností už určitě nasbíral materiály na několik dalších kapitol. Vyjde-li tak případné další vydání knihy s aktuálním rozšířením, bude to jen dobře.

M. Č. (vyšlo v Mezinárodní politice, č. 10/2011)

Připojuji anotaci:  
    
Ukázka z textu

„Nikdy tu nikomu nevěř! Ani já nemohu věřit tobě.“ Když mi jeden z mých informačních zdrojů o společnosti východního Jeruzaléma řekl tuhle moudrost, považoval jsem to zprvu za banální klišé. Pak ale pokračoval. A já si až s odstupem tří let uvědomil, jak hlubokou měl pravdu.
„Tady Židé a Arabové svádějí podzemní, tichou válku. A tak mluvíš s vousatým Palestincem, co má na hlavě muslimskou čapku a vede plamenné řeči o osvobození mešity al-Aksá z pod izraelské okupace, ve skutečnosti to ale může být agent-provokatér izraelské tajné služby Šin Bet,“ vykládal mi polohlasně jeruzalémský Palestinec křesťanského vyznání. „Příště narazíš na hladce oholeného mladíka se zrcadlovými brýlemi, co na ulici pobaveně okukuje a halasně komentuje západní turistky, a ve skutečnosti to může být tipař Hamásu pro příští teroristický útok proti Židům.“ 

3 komentáře:

  1. Knihu jsem přečetla s velkým zájmem. Ale: Autor vychází z premisy. že obě strany konfliktu mluví obsolutní a nezkreslenou pravdu. Má typický postoj levicového intelektuála, totiž neuvádí rozdíl mezi viníkem a obviněným. Tuto oblast trochu znám. Každá strana konfliktu má tendenci pravdu poněkud zkreslovat, Ale Arabům věřím výrazně méně.U nich je účelové lhaní přímo normou. Eva

    OdpovědětVymazat
  2. Ahoj Eviku, mě to zase připadá, že se pan Tureček snaží posuzovat knihu co nejobjektivněji s přihlédnutím k tomu, že nesmí sám spekulovat, vše musí podkládat-viz. citáty. Ač jsou tam podle mě jisté "sporné", řekněme i jiným způsobem vykladatelné věci, možná trochu takový ten pohled: "co konflikt, to zlatá střední cesta", nicméně takovou tu otázku zmíněnou výše v citátu profesora univerzity si kladu často a přesto jsem "skalním" příznivcem Ireaele. Chtěl bych tím upozornit na to, že ku příkladu v této zemi, jsme my, příznivci Izraele, morálněji výše, ač i mezi námi bychom mohli nalézt radikálnější-celkový charakter, řád, pravidla, hodnoty atp. s opozicí nás nemůžou srovnávat, ať k tomu svádí cokoli. Problém může mít i jiné řešení než vina na obou stranách. Je na obou stranách, ale ne stejná.

    OdpovědětVymazat
  3. Ahoj Eviku, mě to zase připadá, že se pan Tureček snaží posuzovat knihu co nejobjektivněji s přihlédnutím k tomu, že nesmí sám spekulovat, vše musí podkládat-viz. citáty. Ač jsou tam podle mě jisté "sporné", řekněme i jiným způsobem vykladatelné věci, možná trochu takový ten pohled: "co konflikt, to zlatá střední cesta", nicméně takovou tu otázku zmíněnou výše v citátu profesora univerzity si kladu často a přesto jsem "skalním" příznivcem Ireaele. Chtěl bych tím upozornit na to, že ku příkladu v této zemi, jsme my, příznivci Izraele, morálněji výše, ač i mezi námi bychom mohli nalézt radikálnější-celkový charakter, řád, pravidla, hodnoty atp. s opozicí nás nemůžou srovnávat, ať k tomu svádí cokoli. Problém může mít i jiné řešení než vina na obou stranách. Je na obou stranách, ale ne stejná.

    OdpovědětVymazat