středa 8. května 2013

Izraelské útoky v Sýrii a širší souvislosti vztahů Izraele a Sýrie

vyšlo na iHNed, 7. 5. 2013

Je zjevné, že prostřednictvím útoků proti vojenským zařízením a konvojům v Sýrii hájí Izrael především svoje zájmy a ochranu svého území, nikoliv zájmy povstalců. Politicky mohou izraelské útoky povstalcům dokonce uškodit, byť by zničily třeba nejddůležitější zbraně Asadova režimu. Řetězec aktuálních událostí v syrském dění  totiž velmi nahrává Asadovi: Část povstalcůse stala podezřelá, že používá chemické zbraně a jedna z povstaleckých frakcí (Fronta an-Nusra) nedávno také potvrdila loajalitu Al-Káidě. To vše ve spojení se současnými izraelskými nálety dává Asadovi dobrou šanci upevnit svoji pozici:
Od začátku revoluce totiž hraje – podobně jako jeho zesnulý kolega Kaddáfí – na notu konspiračních teorií, že povstalci jsou podporovaní Al-Káidou, Západem a sionisty. Je pravda, že v historii moderního Blízkého východu není o podivná spojenectví nouze – podle amerického historika Roberta Dreyfusse například v 80. letech Izrael skrytě podporoval syrské Muslimské bratrstvo proti Asadovu režimu. Je ale zřejmé, že pokud by některá ze současných povstaleckých frakcí začala otevřeněji spolupracovat s Izraelem, dostala by se do obrovských problémů a obecně by to ještě více rozložilo spolupráci syrských opozičních sil.

Je velmi pravděpodobné, že Izrael nestojí o to, aby byl do syrského konfliktu nějak výrazněji zatažen. Přestože nelze ověřit podrobnosti o izraelských útocích a samotný Izrael tyto věci tradičně příliš nekomentuje, jednalo se pravděpodobně o zamezení dodávek syrských zbraní (zřejmě raket) libanonskému Hizballáhu. Šíitské militantní hnutí totiž nedávno zcela oficiálně potvrdilo své spojenectví se syrským režimem a Izrael má obavy, že by se mohl opakovat rok 2006. Tehdy byl Hizballáh schopen zaútočit raketami na severoizraelská města a vypálit kolem 4000 raket – hlavně syrské, íránské, ruské a čínské provenience. Syrský režim i Hizballáh se navíc dnes v důsledku revoluce v Sýrii nachází pod daleko větším tlakem než dříve a je tak vyšší pravděpodobnost, že se zachovají nevypočitatelně. Bylo by naivní domnívat se, že nynější izraelské útoky dodávky a spolupráci na ose „Assad–Hizballáh“ zastavily. Není tak vyloučené, že Hizballáh má dnes už k dispozici i syrské chemické a biologické  zbraně (které ale mohl mít i dříve, avšak dosud je nepoužil).    

Vliv Arabského jara

Útoky Izraele na vojenská zařízení v Sýrii mají řadu hlubších souvislostí – a nejedná se pouze o nejzjevnější: Dlouholetá spolupráce režimu syrského prezidenta Bašára Asada a jeho otce Háfize Asada (prezidentem Sýrie byl v letech 1971–2000) s libanonským hnutím Hizballáh a Íránem. Současné útoky mohly být v této souvislosti i vážnou výstrahou Íránu, že to Izrael myslí s hrozbou protiíránských vojenských operací vážně.  

Důležitou konsekvencí je také proměněná geopolitická situace na Blízkém východě, která souvisí se stále probíhajícím sledem událostí nazývaných Arabské jaro. Nebylo těžké si všimnout, že Izrael sledoval proměny ve svém okolí s velkou podezřívavostí a zdrženlivostí. Stěžejní pro izraelskou pozornost se pak stalo především dění v Egyptě a v Sýrii, kteří jsou jeho bezprostředními sousedy.

Teoreticky vzato, Izrael by měl mít zájem o to, aby autoritativní režimy v jeho okolí padly a vystřídaly je režimy demokratičtější. Ty by pak přeci měly mít zájem na spolupráci s další demokracií v oblasti a na mírovém vyřešení vleklých blízkovýchodních sporů. Jenže reálná politika na Blízkém východě je poněkud jiná: Své limity ve vztahu k Arabům má jak izraelská demokracie, tak na straně druhé i samotné svržení autoritativních arabských režimů – byť provázené touhou arabské veřejnosti po větší svobodě a demokratizaci – neznamená automaticky stabilitu a dobré vztahy s Izraelem. Může tomu být dokonce naopak.

Život s diktátory

Obava z přílišné demokratizace Blízkého východu a podpora tamních autokratů byly příznačné i pro přístup Západu, hlavně USA, k Blízkému východu během Studené války. Bylo zkrátka lepší mít „svého“ zkorumpovaného diktátora (ať už monarchu, nebo prezidenta s monarchickými pravomocemi), který bude daleko jednodušeji úplatný, kontrolovatelný a odhadnutelný, než mít vratkou demokracii, která se mohla v době Studené války proměnit v nepřehledný chaos či dokonce přivést k moci prosovětský režim ...nebo v dnešní době radikální islamisty. 

Izrael se do značné míry naučil se sousedními autokraciemi žít. Ta egyptská s ním dokonce v roce 1979 uzavřela mírovou smlouvu. U syrské však bylo vše výrazně komplikovanější. Syrsko-izraelské vztahy byly a jsou tradičně velmi špatné. Sýrie Izrael opakovaně napadla v několika konfliktech. Ten poslední velký se ale odehrál už hodně dávno, v roce 1973. Do Šestidenní války v roce 1967 také Sýrie ostřelovala izraelské území z Golanských výšin a Izrael ji dával tvrdě pocítit odvety. Od roku 1973 je ale na izraelsko-syrských hranicích relativní klid. To platí i na okupovaných Golanských výšinách, které Sýrie považuje za své integrální území a nedokáže si představit jakoukoliv mírovou smlouvu s Izraelem bez jejich navrácení. Etapa dlouholetého „klidu v rámci válečného stavu“ souvisí jednoznačně s vládou dynastie Asadů. Ani ta s Izraelem sice formálně nikdy neukončila válečný stav a nadále posilovala protiizraelskou rétoriku, ale z praktického hlediska se stala syrsko-izraelská hranice za Asadů dlouhodobě stabilnější a klidnější než kdykoliv dříve. I samotný syrský režim se stal v průběhu času pro Izrael poměrně čitelný a odhadnutelný, neboť si Asadové uvědomili, co si mohou a co už nemohou dovolit.  
Pochmurný klid mezi Izraelem a Sýrií však nebyl absolutní ani za vlády dynastie Asadů. Izrael v minulosti několikrát zaútočil na podezřelé objekty na syrském území. Nejznámější byla izraelská letecká operace „Ovocný sad“ z roku 2007 namířená proti jadernému reaktoru v oblasti Dejr az-Zor. V útocích na Sýrii hrála pravděpodobně roli i v té době stále velmi dobrá izraelsko-turecká vojenská spolupráce. Ta v posledních letech zaznamenala vážné trhliny. Asadův režim ale otevřeně proti Izraeli nikdy nezareagoval. Tím méně se dá předpokládat, že by v době, kdy má obrovské problémy doma, chtěl otevírat izraelskou frontu. Toho si je určitě vědom i izraelský premiér Netanjahu, který by jinak stěží odjel v tak závažné situaci na státní návštěvu Číny.

3 komentáře:

  1. Děkuji za zajímavý článek, ale i když to tvrdí západní média, tak mi přijde podivné, že by Izrael chtěl zničit nejdůležitější zbraně Asadova režimu proti povstalcům z řad sunnitů. Jak jste naznačil ve svém článku, je zde zjevné pevné spojení mezi Izraelem a diktátorem Asadem, který nechává Izraeli nespravedlivě okupované Golanské výšiny, o jejichž dobytí zpět by z pochopitelných důvodů měli zájem sunnitští povstalci, pokud by se dostali k moci. Nemyslím si tedy, že by se Izrael strachoval o svou bezpečnost před uskupením "Asad-Hizballáh"..

    OdpovědětSmazat
  2. Také děkuji za článek, mou pozornost upoutal odkaz na amerického "historika" Roberta Dreyfusse. Odkaz na jiný článek tohoto historika, některými označovaného za obyčejného pisálka (žurnalistu) a tendenčního anti-amerikanistu, o íránském vlivu v Iráku po pádu Saddáma v mé bakalářské práci byl hodnocen velmi negativně. Do jaké míry je tento autor důvěryhodný?

    OdpovědětSmazat
  3. Po pravdě jsem na něho nečetl nic dobrého ani špatného, ale ta jeho kniha se mi líbí, protože otevírá zajímavá témata. Prameny které na které odkazuje mě přijdou slušné, ale je samozřejmě možné, že je někde nepřesný, nebo může přehnaně spekulovat. Na druhou stranu pokud člověk píše o takovýchto tématech, tak si myslím, že si nadělá docela dost nepřátel, kteří ho budou různě shazovat..

    OdpovědětSmazat