Nejde jen o Egypt. Současný Blízký východ je nebezpečnější než dříve.

Po pádu autokratických režimů v části arabského světa po roce 2010 nastoupilo období nestability a tím i menší předpověditelnost dění. To dodalo klišéovité – ale pravdivé – frázi o nebezpečnosti regionu na ještě větší závažnosti. Současná situace se ale jistým způsobem vymyká i této „standardní“ nebezpečnosti vývoje v oblasti. To platí třeba i ve srovnání se situací, jak jsme ji v regionu viděli ještě před několika měsíci. Pokusme se aktuální nebezpečí blíže charakterizovat:

- Americko-ruské vztahy se nacházejí v jedné z nejvážnějších krizí od konce studené války. Přitom USA už nejsou na Blízkém východě takovým hegemonem jako třeba v 90. letech. Američany od té doby oslabil jak jejich postup v Iráku a Afghánistánu, tak i vlastní vnitřní hospodářské problémy. Naopak vliv Ruska obecně v oblasti spíše posiluje. To je vidět hlavně na konfliktu v Sýrii, který je bez ruské vůle jen velmi těžko řešitelný. Začalo tak být zjevné, že jen americko-ruský konsensus může posunout syrské dění nějakým pozitivním směrem.

- Situace v Sýrii se jeví stále více patová – rebelové ztratili na iniciativě, začali se vnitřně štěpit, někdy dokonce i proti sobě bojovat a některé jejich islamistické frakce se výrazně zradikalizovaly. Sýrie, která nebyla v minulosti zdaleka tak sektářsky rozdělená jako Libanon, se v tomto ohledu stále více přibližuje právě svému sousedovi z období občanské války (1975–1990). Některá velká syrská města začínají být podobná válkou zdecimovanému Bejrútu či Stalingradu. Probíhá v nich městská válka, ve které jsou používány i devastující těžké zbraně. Ty přitom nejsou schopné protivníka ukrývajícího se ve zbořeninách domů spolehlivě zlikvidovat. Počet mrtvých narůstá velkou rychlostí a po dvou letech konfliktu se přibližuje číslu, na které bylo právě v sousedním Libanonu zapotřebí patnáct let. Přitom je stále více zjevné, že ani jedna ze stran nemůže zvrátit situaci na svoji stranu. Právě americko-ruská iniciativa by mohla přispět ke zlepšení jinak bezvýchodné situace.

- V důsledku konfliktu se aktivizují syrští Kurdové, jimž jsou ochotni pomoci jejich iráčtí soukmenovci, kteří už delší dobu požívají velmi silné autonomie. Vzestup kurdského nacionalismu, snahy o vznik „Velkého Kurdistánu", by mohly vnést do konfliktu v oblasti další nebezpečnou dimenzi. To by zřejmě více mohlo zapojit do konfliktu Turecko. Kompromisy, které se podařilo turecké vládě a tureckým Kurdům před nedávnem dosáhnout, by mohly přijít vniveč.

- Turecko a Egypt – dvě „vzorové“ země pro mnoho obyvatel Blízkého východu, se nacházejí ve vážné krizi demokracie. Na tureckou politiku je už delší dobu upřen kritický zrak skrze některé snahy vlády premiéra Erdoğana o autoritativní praktiky. Zprávy o nich se v médiích objevily hlavně v souvislosti s politickými protesty, které iniciovaly snahy istanbulské radnice (provázané s vládou) o necitlivé zásahy do městské zeleně. Také v současnosti probíhající proces s údajnou ultrasekulární nacionalistickou skupinou Ergenekon vzbuzuje pochybnosti, zda-li jde jen o hledání spravedlnosti vůči protivládním spiklencům, nebo je i honem na čarodějnice. Řada obvinění, hlavně vůči představitelům opozice a novinářům, vzbuzují dojem, že jsou vykonstruovaná. I přes protesty části turecké veřejnosti a těsnému sousedství syrského konfliktu (ten přináší Turecku řadu obtíží spojených s násilím v Sýrii i s řešením zajištění životních podmínek velkého počtu syrských uprchlíků), je vnitřní situace v Turecku poměrně stabilní. 

To se nedá říci o Egyptu, kde od svržení autokratického prezidenta Mubáraka probíhá politický, společenský a násilím doprovázený kvas, který bude pokračovat zřejmě ještě dlouhou dobu. Éra demokracie měla v Egyptě jen krátký život, protože první, v přímých demokratických volbách zvolený prezident byl po roce vlády svržen egyptskou armádou za podpory části egyptské veřejnosti. Prezident Mursí i jeho Muslimské bratrstvo si skutečně počínali po volbách více než neobratně a u Mursího byla patrná i snaha o nepřiměřené posílení pravomocí. Nebude-li však současná situace vyřešená kompromisem mezi jeho odpůrci a zastánci, povede další vývoj k velké polarizaci Egypťanů a může v lepším případě vyústit v hlubokou nedůvěru islamistů v demokracii jako takovou. Vždyť proč by se měli podílet na systému, který je stejně není ochoten akceptovat. Přes Mursího nesporné autoritářství a přehmaty je politika represí vůči jeho stoupencům neprozřetelná. Bude-li pokračovat, lze očekávat příklon řady Egypťanů zklamaných demokratickým pokusem k fundamentalismu a radikalismu. A ten má v Egyptě skutečně velmi hluboké kořeny. Řada těch nejradikálnějších skupin (mj. Islámský džihád, Gama'a Islámíja, Takfír wal Hidžra), vůdců a myslitelů (včetně současného vůdce Al-Káidy Zawáhirího či arci-ideologa radikálního islamismu Sajjída Kutba) měla či má své bydliště právě zde, takže radikálové mají opravdu kde se inspirovat. Bohužel probíhající egyptské násilnosti ukazují, že snahy o kompromis nejsou na pořadu dne.

- Mezi dalšími nejvíce nebezpečnými tendencemi na dnešním Blízkém východě nelze opomenout zhoršující se situaci v Iráku a Jemenu. Odkaz politiky Saddáma Husajna i nezdařený americký postup vůči Iráku po roce 2003 přináší stále krvavou daň. Vždy, když už se zdá, že se situace „zklidňuje“ (rozuměj: počet sebevražedných atentátů v zemi klesne z deseti na pět během jednoho dne), rozhoří se znovu násilí. To současné je přirovnáváno k tomu nejhoršímu z období 2006–7. Nebezpečná je i situace v Jemenu, kde se velmi zaktivizovala zdejší frakce Al-Káidy. Tato teroristická síť v posledních letech spíše stagnovala, k čemuž přispěla jak počáteční fáze „Arabského jara“, na které byla naprosto nepřipravena, tak i likvidace Bin Ládina. Dnešní aktivizace Al-Káidy je nebezpečným fenoménem, který může jednak poukazovat na schopnosti jejích velitelů (včetně Al-Zawáhirího), ale i na fakt, že se jí podařilo zorientovat se v současném dění a být schopna reagovat na nestabilitu a rozčarování z revolučních změn a zvratů v arabských zemích.

Pokusil jsem se zdůraznit skutečně jen ty nejnebezpečnější prvky současného blízkovýchodního dění. S ohledem na omezený prostor jsem tak už nemohl zmínit například aktuální vývoj v izraelsko-palestinském konfliktu, nestabilitu v Libanonu a některých částech Maghrebu atd. Předpokládám ale, že i takto je možné učinit si obrázek o tom, jak je situace v regionu závažná.

Vyšlo na iHNed, 15. 8. 2013