Rozhovor s íránskou súfistkou Farimou Berenži
Vyšlo v Lidových novinách - Orientaci, 7. září 2013
Farima Berenži (1978) se narodila v západním Íránu, ale od dětství žije v USA. Je mezinárodně uznávaná umělkyně, choreografka, lektorka, archeoložka a zároveň etnoložka v oboru tance. Specializuje se na íránské a dervišské súfíjské tance. Vystudovala zdravotnictví, kunsthistor
.jpg)
Jste americko-íránského původu. Mnoha Evropanům může tato kombinace znít podivně, protože znají Írán a USA jen jako znepřátelené země. Mohl byste nám říci něco o amerických Íránců a jak jste se dostala do USA?
V Íránu jsem se narodila, ale když mě byly dva roky, tak jsme nedlouho po islámské revoluci zemi opustili a přestěhovali jsme za příbuznými do USA a tam žiji od té doby. Můj tatínek byl vojenský pilot a zahynul nedlouho po mém narození při havárii letounu. Být americký Íránec má své klady i zápory. Jsem velmi ráda, že se mohu do Íránu vracet, protože to je neuvěřitelně zajímavá země s bohatou historií a kulturou a já z toho všeho mohu čerpat a zároveň být hrdá na to, že k íránské kultuře také patřím. V Americe se mi zase splnily mé sny a ambice. Miluji obě země, ale občas mám pocit že žiji v disapoře, podobně jako řada dalších íránských Američanů a ani v jedné zemi se necítím úplně doma a vlastně nevím, kde přesně je můj domov. Moje tělo může být na jednom místě, ale duše třeba jinde. Všichni jsme na pouti hledání neznámého.
Většina amerických Íránců žije v Los Angeles. Vy žijete v San Franciscu. Proč se tak velká íránská komunita usadila právě v Kalifornii?
Podle mě je důvodů několik: Kalifornie má jedny z nejznámějších vzdělávacích institucí a univerzit. Íránci si vzdělání velmi cenní a chtějí navštěvovat ty nejlepší školy. Takže vzdělání a vzdělávací systém je jeden z důvodů proč se tolik Íránců přistěhovalo do Kalifornie. Druhý důvod je podle mě ten, že Kalifornie, zvláště Los Angeles, jim připomínalo Írán a život v íránských městech, takže řada z nich se tam usadila a průběžně začala budovat komunitu. A třetí důvod souvisí z mého pohledu s tím, že Írán opustilo hodně umělců, kteří se v Americe uchytili právě v Los Angeles, které je považováno v Americe za hlavní město kultury.
A z které části Íránu pochazíte?
Narodila jsem se v malém městečku poblíž hlavního města Teheránu, ale vzhledem k tomu že jsme zemi opustili brzy po mém narození, tak k tomu místu takovou vazbu necítím. Ze strany mého otce pochází má rodina z azerbajdžánského Baku a můj otec se už narodil v íránské části Azerbajdžánu. Rodina mé maminky je íránsko-azerbajdžánská a sama maminka se narodila v Teheránu.
Kromě perštiny tedy mluvíte i azersky? Existuje v Íránu nějaké napětí mezi Peršany a Azery podobné napětí mezi Peršany a Araby?
Ano, v perštině mluvím, čtu i píši, ale azerštinu už tak dobře neznám. Jsem v ní ale schopná konverzovat. Co se týká toho zmiňovaného napětí, tak ano i ne, ale zcela jednoznačně na to odpovědět nelze. Podíváme-li se do historie, Ázerbajdžán a téměř celá střední Asie byly kdysi součástí Perské říše. Persie se postupně zmenšovala a část Ázerbajdžánu se později stala součástí Sovětského svazu. Myslím, že dnes jsou dvě tendence – na straně jedné osamostatnění a na straně druhé řada Azerů je přesvědčená, že perské dědictví je zároveň dědictví íránsko-azerské. Já se ale tady v tomto nijak neangažuji a mám za to, že umění a tanec nemají hranice a mají přinášet mezi lidi lásku a porozumění.
V Íránu jste se narodila a zemi často navštěvujete. Jaké jsou vaše nejvýraznější dojmy a vzpomínky na tuto zemi?
Moje vzpomínky na Írán jsou jak velmi pozitivní, tak i smutné. Jak už jsem říkala, opustila jsem Írán když mi byly jen dva roky, ale mám to štěstí, že jsem se mohla do země vždycky vracet. Nejen na návštěvy, ale moje matka uznala za vhodné, že bych neměla být odtržena od svého mateřského jazyka a íránské kultury. Takže jsem každý rok jezdila do Íránu na letní školu a učila se farsí (perštinu) a íránskou kulturu. Na těchto cestách zpátky jsem potkala řadu výborných lidí, kteří velmi ovlivnily můj život. Dětství bylo také krásné, protože nebylo nutné se starat o politiku, ekonomiku a světové problémy. Právě v dětství na mě velmi zapůsobilo perské umění, hlavně tanec. V Americe jsem své zkušenosti a zájem rozšířila a zúročila studiem divadla, baletu. V tom mě také velmi ovlivnily moje maminka a babička. Nicméně si také vzpomínám, že v letech, kdy jsem do Íránu jako dítě jezdila, tak byla hlavně v okolí íránsko-iráckých hranic válka. Maminka, která se stala zdravotní sestrou v USA se vracela jako dobrovolník do Íránu aby pomáhala obětem války a já jsem cestovala s ní. Takže jsem také zažila věci, které bych žádnému dítěti zažít nepřála. Vzpomínky na válku jako ničení, krveprolévání a pláč dětí se mi velmi vryly do paměti a já se je snažím vymazat právě uměním a tancem.
Irácko-íránská válka byla nejhorší konflikt na současném Blízkém východě. Tvůj tatínek také zahynul ve válce?
Tatínek zemřel při povolání, které velmi miloval. Jeho stíhačka F-14 se zřítila kvůli technické závadě na letounu. Tatínka si sice nepamatuji, protože jsem byla ještě moc malá, když zahynul, ale příběhy o něm a jeho duše jsou se mnou a vedou mě.
Důvody emigrace mnoha Íránců byly politické (změna režimu v zemi v roce 1979 v důsledku islámské revoluce) a USA dnes mají s Íránem velmi špatné vztahy. Jak složité je pro americké Íránce podívat se do staré vlasti?
To není stejné v případech jednotlivých íránských emigrantů. Je pravda, že řada odešla z politických důvodů, mnoho lidí ale také odešlo z Íránu jako ekonomičtí uprchlíci, nebo se chtěli připojit ke svým rodinám, které už žily v USA. Znám také dnes řadu lidí, kteří v minulosti měli problém se do Íránu vracet a naopak znám i ty, kteří tam dřív mohli cestovat poměrně snadno a dnes se tam nedostanou. Tady jsem si vzpomněla na jeden výrok slavného súfíjského mistra Rúmího: „Žák se Rúmího ptal: Mistře, myslíte si, že pít alkohol je hřích? Rúmí na to odpověděl: Záleží na tom, kdo alkohol pije.“. Takže i v případě cestování do Íránu to hodně závisí na tom „kdo cestuje“.
Takže vy patříte do té skupiny Íránců, kteří se do Íránu dostanou bez větších problémů...
Ano, v Íránu jsem byla mnohokrát, strávila jsem tam řadu let výzkumem, prací pro OSN a neziskové organizace a řadu míst v Íránu jsem procestovala. Při mých cestách jsem se zabývala hodně podrobným studiem tance, hudby, poezie, dějin, ale i mytologie a duchovními tradicemi Íránu a Střední Asie.
V USA máte svou vlastní taneční školu. Můžete nám říci více o ní, o tanci a vaší největší inspiraci?
Tanec a umění máme v rodině. Jak moje maminka, tak i babička mě velmi v těchto věcech ovlivnily a byli mými prvními učiteli a inspirátory v těchto věcech. Vyrůstala jsem ponořená do umění, studia různých druhů hudby, poezie a tanců – nejen perských, ale i baletu, flamenca, středoasijských a blízkovýchodních tanců. Když tak někde uvidím nějaký tanec, který neznám, hned mě zajímá, jaký je za ním příběh a historie a jak se vyvíjela jeho podoba a oblečení, které se při něm používá. Pochopit smysl tance znamená porozumět jeho mytologii, jeho multikulturní a multietnickou historii a jeho kontexty. Jako antropoložka se domnívám, že tanec je kulturní identifikátor, podobně jako je jimi oděv, jazyk, hudba, které napomáhají odlišit odlišné kultury navzájem. Tanec také vysvětluje lidskou zkušenost. Tanec má svůj jazyk: má svůj počátek, průběh i ukončení. Tanečník vypráví příběh, dráždí publikum různými koketními pózami, případně ukazuje celou paletu různých pocitů: radost, smyslnost, pýchu, neochotu, smích, či dokonce i smutek.
Pro tuto svou taneční vášeň jsem v posledních patnácti letech cestovala do velkých dálek učit se, zkoumat, prezentovat či vyučovat klasické, lidové či posvátné tance Hedvábné stezky (Persie a Střední Asie). Z těchto důvodů jsem také založila svou vlastní taneční společnost a taneční akademii a stala jsem se „taneční aktivistkou“, která usiluje o zachování taneční kultury v mé komunitě. Momentálně pracuji na vývoji certifikovaného výukového programu a podporovat tanec jako prostředek globální komunikace a míru. Chtěla bych napomoci překlenout kulturní rozdíly, podporovat respekt, lásku, porozumění a jednotu mezi lidmi prostřednictvím výuky tance a pomáhat zachovat starobylou historii a kulturu Íránu a autentické íránské taneční styly.
Měla jste nedávno performanci v Brně. Jak jste se tam cítila a jak jste se vůbec do Brna dostala?
Na Brno vzpomínám velmi ráda. Bohatostí kulturní tradice mi Česká republika připomíná právě Írán a jsou tu úžasná stará města, labyrinty ulic, elegantní chrámy a je tu kultura, která ovlivnila další evropské země. Bylo krásné předvést své umění právě tady a setkat se a třeba i spolupořádat taneční workshop s velmi příjemnými lidmi, kteří se touží dozvědět mnoho právě o perské kultuře. Pevně doufám, že se do Brna zase vrátím!
Jedno z vašich nejoblíbenějších vystoupení je súfíjský vířivý tanec sema. Spočívá často ve velmi dlouhém víření kolem vlastní osy, které může trvat i několik hodin. Můžete nám říci více o tomto druhu tance?
Se spiritualitou a mystikou jsem se setkala už velmi dávno. Víření a tanec bylo důležitým sociálním fenoménem a náboženským rituálem v dávné Persii. Mnoho velkých perských básníků velebilo víření a tanec ve svých dílech jako symbol síly života. Básníci jako Háfiz, Sa'dí či Rúmí každý považovali tanec za duchovní nástroj spojení s Vesmírem. S podobnými zjištěními jsem se setkala i při archeologických výzkumech. Zobrazení tance lze dokonce najít na starověkých perských artefaktech z pátého tisíciletí před naším letopočtem.
To vše mě hodně ovlivnilo. Jako derviš (semazen) a duchovní osoba cítím velké propojení se spiritualitou. Mé taneční kreace jsou velmi ovlivněny mými prastarými zoroastriánskými kořeny, súfismem a spiritualitou. Měla jsem možnost studovat u velkých duchovních osobností, jako byli představitelé zoroastriánů, súfistů a také významní akademici z Íránu, Kurdistánu a Turecka. V současné době je mým mistrem súfíjský mistr mevlana a derviš Dr. Rahmi Oruç Güvenç z Turecka. Súfijské víření sema představuje duchovní tanec při kterém derviš „splyne v jedno s Bohem“. Při víření se snažíme zbavit svého ega, rozevřeme své ruce vůči Vesmíru a dostáváme se do extatického stavu „opilosti láskou“ a pak už nejsme součástí materiálního světa, ale světa jiného.
Měla jste mystické zkušenosti během víření?
Pro mě má víření mnoho významů a jeho pohyby jsou velmi jedinečné, mystické a krásné. Víření má hojivé vlastnosti, neboť nabízí jedinečné způsoby vyjádření vnitřních emocí a duchovních tužeb. Když začnu vířit, na nic nemyslím, nic necítím, mé tělo znecitliví a já se začnu dostávat do stavu podvědomí. To je jediný okamžik, kdy může člověk mluvit sám s vlastní duší. Někdy slyším také jiné duše a komunikuji s nimi. Je to těžko popsatelný pocit. A já pak pokračuji dál aniž bych věděla kdy přesně skončím. Tělo a mysl samy zastaví když je třeba.
Na západě spíš převládá představa o súfismu jako o mužské záležitosti. Jaká je pozice ženy v súfíjských řádech?
Když se podíváme do historie, tak můžeme vidět, že ženy byly odjakživa zdrojem spirituality. Můžeme to vidět na příkladech různých ženských božstev, slavných válečnic a vůdkyň. Od počátku súfismu v něm ženy hrály důležitou roli. Mnoho žen také následovalo súfíjskou cestu, kterou jim otevřel Rúmí. Sám Rúmí roli žen vždy oceňoval a vždy zmiňoval, že by se lidé mezi sebou neměli oddělovat. V minulost situace samozřejmě vždy tak jednoznačná nebyla a mnoho žen praktikovalo súfismus tajně. V současnosti je ale často pozice žen v súfismu přijímána mnohem otevřeněji.
Myslíte si, že pokud dojde v Íránu k nějaké zásadnější politické změně, že se výrazná část íránských emigrantů vrátí zpátky?
Myslím že ano. Íránci jsou obecně velmi patriotičtí a bez ohledu na to kde žijí, tak jsou hrdí na svůj původ. Mnoho mladých Íránců odešlo ze země kvůli ekonomické situaci a politickým změnám a na Západě se tito lidé stali velmi výraznými, vzdělanými a úspěšnými lidmi. Přijali západní kulturu, ale hluboko v srdci jim zůstal vztah k jejich zemi a pomohli by ji, jakkoliv by mohli. Nová íránská generace je zodpovědná za zachování perské historie a dědictví naživu. To cítím i já a sama se taky snažím společně s řadou dalších, kteří dělají to podobné. Írán má velmi hlubokou historii vzdělanosti a během tří tisíc let historie tu bylo mnoho vynikajících vědců a filosofů, kteří přispěli k řadě disciplín. Jména jako Omar Chajjám, Avicenna či Mahmúd Hesabi jsou jen malým příkladem perských učenců, kteří měli velký dopad na matematiku, filosofii, lékařství, fyziku a Íránci jsou na ně patřičně hrdí.
Děkuji za rozhovor!
Ano, v perštině mluvím, čtu i píši, ale azerštinu už tak dobře neznám. Jsem v ní ale schopná konverzovat. Co se týká toho zmiňovaného napětí, tak ano i ne, ale zcela jednoznačně na to odpovědět nelze. Podíváme-li se do historie, Ázerbajdžán a téměř celá střední Asie byly kdysi součástí Perské říše. Persie se postupně zmenšovala a část Ázerbajdžánu se později stala součástí Sovětského svazu. Myslím, že dnes jsou dvě tendence – na straně jedné osamostatnění a na straně druhé řada Azerů je přesvědčená, že perské dědictví je zároveň dědictví íránsko-azerské. Já se ale tady v tomto nijak neangažuji a mám za to, že umění a tanec nemají hranice a mají přinášet mezi lidi lásku a porozumění.
V Íránu jste se narodila a zemi často navštěvujete. Jaké jsou vaše nejvýraznější dojmy a vzpomínky na tuto zemi?
Moje vzpomínky na Írán jsou jak velmi pozitivní, tak i smutné. Jak už jsem říkala, opustila jsem Írán když mi byly jen dva roky, ale mám to štěstí, že jsem se mohla do země vždycky vracet. Nejen na návštěvy, ale moje matka uznala za vhodné, že bych neměla být odtržena od svého mateřského jazyka a íránské kultury. Takže jsem každý rok jezdila do Íránu na letní školu a učila se farsí (perštinu) a íránskou kulturu. Na těchto cestách zpátky jsem potkala řadu výborných lidí, kteří velmi ovlivnily můj život. Dětství bylo také krásné, protože nebylo nutné se starat o politiku, ekonomiku a světové problémy. Právě v dětství na mě velmi zapůsobilo perské umění, hlavně tanec. V Americe jsem své zkušenosti a zájem rozšířila a zúročila studiem divadla, baletu. V tom mě také velmi ovlivnily moje maminka a babička. Nicméně si také vzpomínám, že v letech, kdy jsem do Íránu jako dítě jezdila, tak byla hlavně v okolí íránsko-iráckých hranic válka. Maminka, která se stala zdravotní sestrou v USA se vracela jako dobrovolník do Íránu aby pomáhala obětem války a já jsem cestovala s ní. Takže jsem také zažila věci, které bych žádnému dítěti zažít nepřála. Vzpomínky na válku jako ničení, krveprolévání a pláč dětí se mi velmi vryly do paměti a já se je snažím vymazat právě uměním a tancem.
Irácko-íránská válka byla nejhorší konflikt na současném Blízkém východě. Tvůj tatínek také zahynul ve válce?
Tatínek zemřel při povolání, které velmi miloval. Jeho stíhačka F-14 se zřítila kvůli technické závadě na letounu. Tatínka si sice nepamatuji, protože jsem byla ještě moc malá, když zahynul, ale příběhy o něm a jeho duše jsou se mnou a vedou mě.
Důvody emigrace mnoha Íránců byly politické (změna režimu v zemi v roce 1979 v důsledku islámské revoluce) a USA dnes mají s Íránem velmi špatné vztahy. Jak složité je pro americké Íránce podívat se do staré vlasti?
To není stejné v případech jednotlivých íránských emigrantů. Je pravda, že řada odešla z politických důvodů, mnoho lidí ale také odešlo z Íránu jako ekonomičtí uprchlíci, nebo se chtěli připojit ke svým rodinám, které už žily v USA. Znám také dnes řadu lidí, kteří v minulosti měli problém se do Íránu vracet a naopak znám i ty, kteří tam dřív mohli cestovat poměrně snadno a dnes se tam nedostanou. Tady jsem si vzpomněla na jeden výrok slavného súfíjského mistra Rúmího: „Žák se Rúmího ptal: Mistře, myslíte si, že pít alkohol je hřích? Rúmí na to odpověděl: Záleží na tom, kdo alkohol pije.“. Takže i v případě cestování do Íránu to hodně závisí na tom „kdo cestuje“.
Takže vy patříte do té skupiny Íránců, kteří se do Íránu dostanou bez větších problémů...
Ano, v Íránu jsem byla mnohokrát, strávila jsem tam řadu let výzkumem, prací pro OSN a neziskové organizace a řadu míst v Íránu jsem procestovala. Při mých cestách jsem se zabývala hodně podrobným studiem tance, hudby, poezie, dějin, ale i mytologie a duchovními tradicemi Íránu a Střední Asie.
V USA máte svou vlastní taneční školu. Můžete nám říci více o ní, o tanci a vaší největší inspiraci?
Tanec a umění máme v rodině. Jak moje maminka, tak i babička mě velmi v těchto věcech ovlivnily a byli mými prvními učiteli a inspirátory v těchto věcech. Vyrůstala jsem ponořená do umění, studia různých druhů hudby, poezie a tanců – nejen perských, ale i baletu, flamenca, středoasijských a blízkovýchodních tanců. Když tak někde uvidím nějaký tanec, který neznám, hned mě zajímá, jaký je za ním příběh a historie a jak se vyvíjela jeho podoba a oblečení, které se při něm používá. Pochopit smysl tance znamená porozumět jeho mytologii, jeho multikulturní a multietnickou historii a jeho kontexty. Jako antropoložka se domnívám, že tanec je kulturní identifikátor, podobně jako je jimi oděv, jazyk, hudba, které napomáhají odlišit odlišné kultury navzájem. Tanec také vysvětluje lidskou zkušenost. Tanec má svůj jazyk: má svůj počátek, průběh i ukončení. Tanečník vypráví příběh, dráždí publikum různými koketními pózami, případně ukazuje celou paletu různých pocitů: radost, smyslnost, pýchu, neochotu, smích, či dokonce i smutek.
Pro tuto svou taneční vášeň jsem v posledních patnácti letech cestovala do velkých dálek učit se, zkoumat, prezentovat či vyučovat klasické, lidové či posvátné tance Hedvábné stezky (Persie a Střední Asie). Z těchto důvodů jsem také založila svou vlastní taneční společnost a taneční akademii a stala jsem se „taneční aktivistkou“, která usiluje o zachování taneční kultury v mé komunitě. Momentálně pracuji na vývoji certifikovaného výukového programu a podporovat tanec jako prostředek globální komunikace a míru. Chtěla bych napomoci překlenout kulturní rozdíly, podporovat respekt, lásku, porozumění a jednotu mezi lidmi prostřednictvím výuky tance a pomáhat zachovat starobylou historii a kulturu Íránu a autentické íránské taneční styly.
Měla jste nedávno performanci v Brně. Jak jste se tam cítila a jak jste se vůbec do Brna dostala?
Na Brno vzpomínám velmi ráda. Bohatostí kulturní tradice mi Česká republika připomíná právě Írán a jsou tu úžasná stará města, labyrinty ulic, elegantní chrámy a je tu kultura, která ovlivnila další evropské země. Bylo krásné předvést své umění právě tady a setkat se a třeba i spolupořádat taneční workshop s velmi příjemnými lidmi, kteří se touží dozvědět mnoho právě o perské kultuře. Pevně doufám, že se do Brna zase vrátím!
Jedno z vašich nejoblíbenějších vystoupení je súfíjský vířivý tanec sema. Spočívá často ve velmi dlouhém víření kolem vlastní osy, které může trvat i několik hodin. Můžete nám říci více o tomto druhu tance?
Se spiritualitou a mystikou jsem se setkala už velmi dávno. Víření a tanec bylo důležitým sociálním fenoménem a náboženským rituálem v dávné Persii. Mnoho velkých perských básníků velebilo víření a tanec ve svých dílech jako symbol síly života. Básníci jako Háfiz, Sa'dí či Rúmí každý považovali tanec za duchovní nástroj spojení s Vesmírem. S podobnými zjištěními jsem se setkala i při archeologických výzkumech. Zobrazení tance lze dokonce najít na starověkých perských artefaktech z pátého tisíciletí před naším letopočtem.
To vše mě hodně ovlivnilo. Jako derviš (semazen) a duchovní osoba cítím velké propojení se spiritualitou. Mé taneční kreace jsou velmi ovlivněny mými prastarými zoroastriánskými kořeny, súfismem a spiritualitou. Měla jsem možnost studovat u velkých duchovních osobností, jako byli představitelé zoroastriánů, súfistů a také významní akademici z Íránu, Kurdistánu a Turecka. V současné době je mým mistrem súfíjský mistr mevlana a derviš Dr. Rahmi Oruç Güvenç z Turecka. Súfijské víření sema představuje duchovní tanec při kterém derviš „splyne v jedno s Bohem“. Při víření se snažíme zbavit svého ega, rozevřeme své ruce vůči Vesmíru a dostáváme se do extatického stavu „opilosti láskou“ a pak už nejsme součástí materiálního světa, ale světa jiného.
Měla jste mystické zkušenosti během víření?
Pro mě má víření mnoho významů a jeho pohyby jsou velmi jedinečné, mystické a krásné. Víření má hojivé vlastnosti, neboť nabízí jedinečné způsoby vyjádření vnitřních emocí a duchovních tužeb. Když začnu vířit, na nic nemyslím, nic necítím, mé tělo znecitliví a já se začnu dostávat do stavu podvědomí. To je jediný okamžik, kdy může člověk mluvit sám s vlastní duší. Někdy slyším také jiné duše a komunikuji s nimi. Je to těžko popsatelný pocit. A já pak pokračuji dál aniž bych věděla kdy přesně skončím. Tělo a mysl samy zastaví když je třeba.
Na západě spíš převládá představa o súfismu jako o mužské záležitosti. Jaká je pozice ženy v súfíjských řádech?
Když se podíváme do historie, tak můžeme vidět, že ženy byly odjakživa zdrojem spirituality. Můžeme to vidět na příkladech různých ženských božstev, slavných válečnic a vůdkyň. Od počátku súfismu v něm ženy hrály důležitou roli. Mnoho žen také následovalo súfíjskou cestu, kterou jim otevřel Rúmí. Sám Rúmí roli žen vždy oceňoval a vždy zmiňoval, že by se lidé mezi sebou neměli oddělovat. V minulost situace samozřejmě vždy tak jednoznačná nebyla a mnoho žen praktikovalo súfismus tajně. V současnosti je ale často pozice žen v súfismu přijímána mnohem otevřeněji.
Myslíte si, že pokud dojde v Íránu k nějaké zásadnější politické změně, že se výrazná část íránských emigrantů vrátí zpátky?
Myslím že ano. Íránci jsou obecně velmi patriotičtí a bez ohledu na to kde žijí, tak jsou hrdí na svůj původ. Mnoho mladých Íránců odešlo ze země kvůli ekonomické situaci a politickým změnám a na Západě se tito lidé stali velmi výraznými, vzdělanými a úspěšnými lidmi. Přijali západní kulturu, ale hluboko v srdci jim zůstal vztah k jejich zemi a pomohli by ji, jakkoliv by mohli. Nová íránská generace je zodpovědná za zachování perské historie a dědictví naživu. To cítím i já a sama se taky snažím společně s řadou dalších, kteří dělají to podobné. Írán má velmi hlubokou historii vzdělanosti a během tří tisíc let historie tu bylo mnoho vynikajících vědců a filosofů, kteří přispěli k řadě disciplín. Jména jako Omar Chajjám, Avicenna či Mahmúd Hesabi jsou jen malým příkladem perských učenců, kteří měli velký dopad na matematiku, filosofii, lékařství, fyziku a Íránci jsou na ně patřičně hrdí.
Děkuji za rozhovor!
Žádné komentáře:
Okomentovat