Rouhání v praxi

Reflexe dosavadních kroků íránského prezidenta: Proč není Rouhání dirigent íránského orchestru, ale jen první housle.

Nového íránského prezidenta provází od jeho nečekaného  zvolení sice krátká ale velmi intenzivní reformátorská aureola. A jako by se dokonce začalo zdát, že se nejedná jen o pouhou mediální záři, která pohasne, jakmile dojde na lámání chleba. Chlebem je v tomto případě zřejmě jedna z íránských variant s velmi tvrdou kůrkou: především íránský jaderný program a spojenectví íránského režimu se Sýrií. Ale i zde se zdá, že změna oproti prostořekému Ahmadínežádovi by nemusela být jen kosmetická a že se Írán stane čitelnější zemí. Potvrzují to alespoň poslední Rouháního vystoupení na půdě Valného shromáždění OSN, ale třeba i některé jeho výroky ve velmi sledovaném pořadu nejznámější redaktorky CNN Christiane Amanpour. Po letech ahmadínežádovských provokací na téma Holocaustu například dnešní prezident zřetelně konstatoval, že tato genocida je „trestuhodná a odsouzeníhodná“.

I před Rouháního vystoupením v OSN došlo v Íránu k několika viditelnějším změnám – prezident nařídil propuštění jedenácti íránských disidentů včetně známého opozičního politika, který byl uvězněn v roce 2009 v souvislosti s protesty ohledně zvolení Mahmúda Ahmadínežáda do druhého prezidentského období. Pozitivní diskusi, ale i ohlasy, vzbudilo nedávné Rouháního twitterové přání k židovskému novému roku – v Íránu je totiž sociální síť twitter stále oficiálně zakázaná.. V Íránu došlo v nedávné době také v některých ohledech k většímu posílení kulturního uvolňování, například na poli filmu. Je toho tedy za velmi krátkou dobu Rouháního vlády – zvolen byl v červnu, ale nastoupil až v srpnu – poměrně dost.   

Jak ale Rouháního jednání chápat v kontextu Íránské islámské republiky, která má v očích Západu prakticky od svého vzniku v roce 1979 velmi špatnou pověst? Jistý optimismus ve spojení s ostražitostí může být na místě. Írán byl vždy – a za současného režimu to platí taktéž – velmi vlivnou a ambiciózní zemí, která má ve své historii opravdu na co navazovat, a to i z imperiálního hlediska. Je také pravda, že Íránci jsou mistři květnatých a mnohoznačných projevů a jeden z nejvyšších íránských politiků nebude určitě výjimkou. Zároveň by ale neměl být íránský prezident automaticky odsuzován jen jako „vlk v rouše beránčím“ a měly by být chápány v souvislosti jeho skutečné a domnělé pravomoci.   

Při posuzování „Rouháního Íránu“ je v prvé řadě vždy třeba mít na mysli několik důležitých faktorů: To co se nám dnes jeví jako „Rouháního Írán“ je totiž ve skutečnosti stále „Chameneího Írán“. Tedy Írán rahbara – nejvyššího duchovního vůdce země – ajatolláha Chameního, který je sice na první pohled méně viditelný než prezident, ve skutečnosti ale hraje ve složitém íránském politickém systému roli dirigenta. Prezidenti jsou až první housle. Jinými slovy, „zlý“ Ahmadínežád i „hodný“ Rouhání se oba pohybují vždy jen v rámci systému, nad kterým dozírá především zmiňovaný rahbar. Ahmadínežád to zřejmě se „zlounstvím“ přehnal, což si zřejmě dobře uvědomil i sám Chameneí – a to už třeba jen pro zhoršující se ekonomickou situaci na základě sankcí uvalených na ahmadínežádovský Írán. I Rouhání má však vytýčenou linii své „dobroty“, za kterou se bude moci stěží posunout. I v tomto kontextu je nutné někdy chápat Rouháního projevy, které určitě neuspokojí opravdu tvrdé kritiky Íránu, jako je například izraelský premiér Netanjahu. Ten je ostatně také obratným politickým mistrem a charismatickým rétorem, který z íránské hrozby dokázal vytvořit výrazné politické téma, které mj. odvádělo pozornost od jiných vnitropolitických problémů v Izraeli a na Palestinských územích. Za to ho ostatně kritizovala i řada izraelských politiků. Připomeňme si třeba jen Netanjahuovo vystoupení v OSN se stylizovaným nákresem íránské jaderné bomby, která se chystá k výbuchu. Není jednoduché jednoznačně posoudit, zda-li chtěl Netanjahu na Írán někdy ohledně údajné konstrukce jaderné zbraně skutečně zaútočit, či šlo jen o harašení zbraněmi. Ať už je tomu jakkoliv, Netanjahu má dnes zřejmě nejlepší časy své protiíránské rétoriky za sebou. Rouhání totiž z íránského pohledu velmi diplomaticky nadbíhá spíše USA, zatímco na adresu Izraele toho zatím příliš pozitivního neřekl. Tím Netanjahua dostává do větší izolace, neboť smír s USA je pro Írán daleko potřebnější než smír s Izraelem. Navíc dobře ví, že se Izrael těžko odhodlá k nějaké větší protiíránské akci bez vědomí USA.         

Zatímco Ahmadínežád byl v jistém smyslu pro tvrdé protiíránské kritiky manou z nebes, neboť jim poskytoval mnohé argumenty pro kritiku Íránu, Rouhání je pro ně mnohem složitější osobnost. Je ale pravda, že íránský režim se i za Rouháního prezidentství příliš nezmění v samotné své podstatě. Rouhání bude spíše výrazem staré konzervativní poučky „reformuj, abys zachoval“. Skutečná změna ale může přijít ve chvíli, kdy Chameneího nahradí jiná osobnost. A tou teoreticky může být třeba i dnešní prezident.     

Na rozdíl od samotných Íránců a dalších národů, které sledují dění na Blízkém východě, nám český jazyk nabízí v pohledu na budoucnost Íránu jednu jistotu – buď oceníme, co změní v íránské politice Rouhání – nebo budeme zklamaní z íránského rouhání...   

Vyšlo v mírně zkrácené podobě v MFdnes 26. 9. 2013