16. května 2015 zemřela jedna z hlavních osobností hnutí židovských náboženských osadníků – rabín Moše Levinger. Zde bych rád připomenul některá data i širší souvislosti jeho života.
Levingerovi rodiče uprchli do Palestiny z Německa před nacistickou perzekucí, takže Moše Levinger se narodil již v Jeruzalémě v roce 1935. Po vzoru rodičů se stal přesvědčeným náboženským sionistou a později i žákem rabína Cvi Jehudy Kúka. Známým se však stal až po šestidenní válce v roce 1967, kdy během bojových operací Izrael obsadil Západní břeh Jordánu, pásmo Gazy, Sinajský poloostrov a Golanské výšiny. Zanedlouho po této válce, v níž Izrael dobyl území trojnásobně přesahující jeho dosavadní rozlohu, začaly izraelské vlády s plánovanou osadnickou politikou v některých částech okupovaných území (hlavně v údolí Jordánu, regionu Guš Ecijon a v pahorkatině v okolí města Hebron). Tehdejším politickým argumentem pro politiku osadnictví bylo, že osídlení částí okupovaných území posílí hájitelnost izraelských hranic a zvýší tak bezpečnost Izraele. Zpočátku se však počítalo s tím, že by přinejmenším část území mohla být vrácena zpět arabským zemím výměnou za bezpečnostní záruky.
Náboženští sionisté, jako byl Levinger, však měli o okupovaných územích jinou představu a v jejich hlavách byly značně odlišné plány než v myslích ministrů levicových izraelských vlád, kteří politiku osadnictví zahájili. V duchu teologie náboženského sionismu (a zvláště učení rabína Kooka mladšího), měl Levinger a další náboženští sionisté za to, že jim byla šestidenní válkou navrácena území biblické Země izraelské, která jim byla Bohem přislíbena a o kterou kdysi dávno v biblických dobách přišli. Nyní se s Božím přičiněním ocitla znovu v židovských rukou a již nikdy neměla být vydána nepříteli. Hlavním předmětem zájmu náboženských sionistů se stal především Západní břeh, který odpovídá biblickým regionům Judeje a Samaří.
Levinger prohlásil, že „Je micvou každého Žida vrátit se do Erec Jisra´el a znovu vybudovat království. Tato povinnost vyplývá z Tóry, ze Smlouvy s Bohem. Judea a Samaří patřila židovskému lidu i před rokem 1967. Věděli jsme, že nám patří po celé dějiny. Žádný Žid se ve vyhnanství nemodlil třikrát denně za návrat do Tel-Avivu a Haify, ale po celá staletí se Židé modlili za návrat do Jeruzaléma, Hebronu a Šechemu (Nábulusu). Hrobky Abraham, Izáka a Jákoba jsou tam, ne v Tel-Avivu. Hebron byl městem Davidovým. Než Arabové povraždili společenství tamních učenců Tóry v roce 1929, v Hebronu žili Židé po celý galut“.
Velký osadník
Po šestidenní válce se Levinger stal horlivým stoupencem výstavby židovských osad ve všech oblastech okupovaných území, tedy nejen ve státem vymezených částech. V té době však nebyly podobné snahy mezi náboženskými sionisty příliš rozšířené a nebyly ani koordinovány. Přesto se již v dubnu 1968 Levinger stal vůdcem skupiny osadníků, kteří se pokusili usídlit přímo v centru města Hebron v jižní části Západního břehu. V přestrojení za turisty obsadili Levinger a několik židovských osadníků hotel v centru města. Následně rabín prohlásil, že hodlá obnovit židovskou komunitu v Hebronu. V té době však byl Hebron zcela osídlen palestinskými Araby a přítomnost radikálních osadníků přímo v městském centru vyvolala velké napětí a střety. Izraelský premiér Levy Eškol nakonec rozhodl odsunout skupinu z centra města na jeho okraj do prostoru vojenské základny. Tam zůstali a tuto osadu nazvali biblickým jménem Kirjat Araba.
Město Hebron má pro Židy, muslimy a někdy i křesťany zvláštní význam. Nejenže jde o jedno z nejstarších blízkovýchodních měst a zároveň nejdéle osídlených lidských sídlišť vůbec. Z teologického pohledu je nejdůležitější, že ve zdejší jeskyni Machpela spočívají ostatky praotce judaismu, křesťanství a islámu Abraháma (heb. Avraham, arab. Ibráhím) a jeho synů Izáka (heb. Jicchak, arab. Ishák), Jákoba (heb. Jaakov, arab. Ja´akúb) a jejich manželek Sáry (heb. Sara, arab. Sára), Rebeky (heb. Rivka, arab. Ríbíká) a Ley (heb. Le´a, arab. Lía). Pro Židy je Hebron jedním ze čtyř nejposvátnějších měst judaismu (vedle Jeruzaléma, Safedu a Tiberiasu). Na rozdíl od většiny židovských osad, které byly na Západním břehu postaveny po roce 1967, byla židovská přítomnost v Hebronu nepřetržitá od starověku až do první poloviny 20. století (s výjimkou období křížových výprav). Malá židovská komunita tak žila celá století v sousedství islámu a nedostávala se do výraznějších konfliktů s muslimskou většinou. Ve 20. století se však v době vznikajícího konfliktu mezi sionisty a palestinskými Araby arabsko-židovské vztahy prudce zhoršily.
V roce 1929 vypukly velké nepokoje mezi sionisty a Araby a jedním z jejich důsledků byl pogrom na Židy, ke kterému došlo v srpnu 1929. Zfanatizovaný dav arabských výtržníků povraždil 69 členů původní židovské komunity v Hebronu. Britský důstojník se sice s malým policejním oddílem pokusil krveprolití zabránit, ale jeho síly na zvládnutí pogromu nestačily. Stovky hebronských Židů však našly útočiště u svých arabských sousedů, kteří se do běsnění a vraždění odmítali zapojit. Přesto ale museli být zanedlouho po masakru všichni hebronští Židé evakuováni a v Hebronu tak nežili od počátku třicátých let 20. století až do roku 1968. Po šestidenní válce se tedy do Hebronu znovu vrátili. S původními mírumilovnými židovskými obyvateli města však už neměli příliš co do činění. Byli to fundamentalisté tělem i duší, jejich pohled na Araby byl v lepším případě podezřívavý, v horším otevřeně nepřátelský. A právě v jejich čele stál rabín Moše Levinger. Jeho „ostré hochy“ drželi zpočátku izraelští vojáci na uzdě, ale s postupujícím časem se jim to dařilo stále méně a zbožní osadníci se jim vymykali zpod kontroly. Kromě oblasti Hebronu stál Levinger v čele osídlovacích snah i v další oblasti Západního břehu – bloku Ecijon (heb. Guš Ecijon – oblast mezi Betlémem a Hebronem). Ten byl od krveprolití v roce 1948 rovněž bez židovského osídlení. Guš Ecijon však byl i součástí „oficiálního“ osídlovacího plánu izraelské vlády, takže zde bylo méně konfliktů než v Hebronu.
V čele Guš Emunim – „Bloku věrných“
Velkým impulzem pro zbožné osadníky byl rok 1974, kdy se Levingerovi a několika dalším osadnickým vůdcům podařilo založit religiózní osadnické hnutí, které mělo lépe artikulovat a prosazovat jejich zájmy. Dostalo název Guš Emunim (heb. Blok věrných). Pro izraelské vlády začalo být problémem, neboť nerespektovalo „oficiální osadnické plány“ na Západním břehu a soustředilo se na regiony nejvíce osídlené Palestinci. To samozřejmě zvyšovalo už tak velké izraelsko-palestinské napětí na Západním břehu a ohrožovalo izraelskou bezpečnost. Potomci přeživších hebronských Židů, kteří se zachránili v roce 1929 před pogromem, se dokonce otevřeně od „nových“ hebronských osadníků v roce 1996 distancovali a prohlásili, že s jejich předky nemají současní hebronští osadníci nic společného (jiná skupina přeživších se k nim naopak přihlásila).
Levinger se zaměřil hlavně na osídlování centrálního pohoří na Západním břehu, severně od Jeruzaléma, tedy region, kde jsou velká palestinská města, jako je Ramalláh, Náblus, Džanín či Kalkílíja. V sedmdesátých letech se Levinger spolu s dalšími členy Guš Emunim pokusil založit nedaleko Nábulusu židovskou osadu Elon More, což se mu po několika neúspěších nakonec zdařilo. Levingerova strategie při zakládání Elon More se pak stala i hlavní strategií Guš Emunim: usadit se nezákonně na vybraném místě (v případě Elon More to byla bývalá železniční stanice u obce Sebastia) a v protikladu s osadnickou politikou levicových vlád donutit následně vládu uznat osadu jako fakt. Mezi červnem 1974 a 1975 podnikli členové Guš Emunim několik dalších neúspěšných pokusů o založení osad poblíž Nábulusu. Osmý pokus vedl ke kompromisu mezi aktivisty hnutí a ministrem obrany Šimonem Peresem. Osadníci měli povoleno zůstat na vojenské základně Kadum na západ od Nábulusu. O dva roky později byla vojenská základna oficiálně přeměněna na osadu Kedumim. V ostatních případech získali osadníci z Guš Emunim povolení úřadů ke zřízení osady na základě zatajení či přímo zfalšování pravých důvodů výstavby. V jednom případě získali osadníci povolení, neboť chtěli poblíž arabské vesnice Ein Jabrud založit dílny. Tyto „dílny“ se posléze změnily na osadu Ofra. V dalším případě byla pod záminkou archeologického výzkumu založena osada Šilo.
Miram Levinger
Dalším úspěchem hnutí byla skutečnost, že se v roce 1979 Levingerova žena Miriam zasloužila o obnovu židovské komunity přímo v centru Hebronu. Miriam Levinger, spolu se skupinou asi sedmdesáti dalších souvěrkyň, obsadila dům ve starém hebronském městě (jednalo se o bývalou nemocnici Bejt Hadassa) a odmítla odtud odejít. Izraelské úřady však jejich úmyslu nezabránily a ženy neevakuovaly z centra města násilím. Naopak, dostalo se jim ještě vojenské ochrany.
Není překvapující, že se Levinger díky svému militantnímu radikalismu dostal nejednou do rozporu s izraelskými úřady a byl nejméně desetkrát uvězněn. V roce 1985 byl odsouzen pouze k pokutě a podmíněnému trestu. Tehdy se vloupal do domu palestinské ženy v Hebronu a zaútočil na jejího šestiletého syna, který údajně hodil kámen po jeho synovi. V roce 1988 byl Levinger dokonce obviněn i z vraždy Palestince. Levinger však během soudního procesu tvrdil, že střílel jen do vzduchu. Nakonec byl odsouzen pouze za neúmyslné zabití, načež si ve vězení odseděl pouhých 92 dní (během tohoto „trestu“ mu bylo umožněno i navštívit Hebron). Když byl v srpnu 1990 propuštěn, prohlásil v interview pro izraelský rozhlas: „Pokud budu znovu v ohrožení života, znovu použiji zbraň. Doufám, že příště budu přesnější a neminu cíl.“ Podobných deliktů se Levinger dopustil ještě mnohokrát. Přitom si byl vždy zcela vědomý porušování izraelských zákonů, ale nedbal na to, neboť své činy považoval on sám a jeho stoupenci za „dobré pro Zemi izraelskou“, a tedy nadřazené izraelskému právnímu řádu. Navíc spoléhal na izraelskou justici, která se v podobných případech ukázala jako velice laxní.
Hnutí Guš Emunim nebylo politickým hnutím (mělo však v osmdesátých letech své politické křídlo, stranu Techija, která se třikrát dostala do Knesetu). Levinger se však v roce 1992 pokusil dostat přímo v rámci vlastní politické formace do Knesetu, když vytvořil kandidátku „Země izraelská – Tóra Izraele“. Ta ale propadla, neboť zaujal jen hrstku svých skalních stoupenců a ta ho ani zdaleka nepřiblížila k minimální hranici potřebné pro vstup do parlamentu. Jeho agresívní volební klip si však můžete prohlédnout na serveru youtube.
V roce 1987 izraelský týdeník Chadašot dělal průzkum mezi dvaadvaceti významnými izraelskými osobnostmi s nejrůznějšími politickými názory, kdo je podle nich „osobnost generace, muž či žena, který měl největší vliv na izraelskou společnost během uplynulých dvaceti let.“ První místo v tomto průzkumu obsadili společně bývalý premiér Menachem Begin a rabín Moše Levinger.
Postoje a se agresívní ideologie některých stoupenců rabína Levingera se sice nikoliv doslova, ale často principiálně, podobají nejen postojům militantních islámských fundamentalistů, ale paradoxně i současných neonacistů. Ve jejich agresívních bojůvkách, sloganech typu „Arabové do plynu“, vyjadřovaní nadřazenosti (které někdy vede i k rasovým vraždám) bychom našli mnoho podobností. Nejbrutálnějším případem se stal hebronský osadník Baruch Goldstein, pachatel dalšího masakru v témže městě (1994). Levinger stál přinejmenším symbolicky v čele těchto extremistů a poskytoval jim někdy i osobní příklad velké osobní agresivity.
Nebyl však jen zaujat proti muslimům a Arabům, ale za svého nepřítele v určitých případech považoval dokonce i izraelský sekulární establishment a někdy i izraelskou armádu (Levinger osobně zaútočil i na izraelského důstojníka). Izrael však paradoxně jemu i jeho stoupencům stále poskytoval (a nadále poskytuje) ochranu a není proti extremistům schopen účinně zakročit – tzn. evakuovat alespoň nejagresivnější osadníky z jejich osad a ty, kteří se dopouštějí násilí, přísně potrestat stejným metrem jako radikály palestinské.
Svými postoji rabín Levinger nejenže popíral a deformoval lidské poslání judaismu a učinil z něj nebezpečnou směsici fundamentalistických a netolerantních postojů, nakombinovaných s arogancí a agresivitou. Odkaz rabína Levingera je tak pro judaismus podobný, jako je odkaz některých muslimských extrémistů pro islám.
Text vychází z kapitoly o Moše Levingerovi z knihy "Rabíni naší doby", kde také najdete podrobnější odkazy a citace.
Rabín Levinger (uprostřed u stolku) při modlitbě v Machpele
(fotil jsem na konci roku 2009)
